načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu prostorových souvislostí - Renata Klufová

Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu prostorových souvislostí

Elektronická kniha: Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu prostorových souvislostí
Autor:

- Vlastní typologické vymezení obcí bezesporu přispěje do rozsáhlé a stále pokračující diskuze o vývojových tendencích českého venkova. Vypracovaná typologie potvrdila předpoklad ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  420
+
-
14
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 275
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapy
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Ekonomická sociologie. Sociologie institucí, lidských sídel a komunit
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-8733-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace se zabývá venkovem v širších souvislostech, ale především přináší teoretická východiska rozvoje venkova, vymezení, typologie a vývoji českého venkova. Kniha užitečná nejen pro zájemce o venkov, ale i pro studenty a případně řídící sféru.

Popis nakladatele

Vlastní typologické vymezení obcí bezesporu přispěje do rozsáhlé a stále pokračující diskuze o vývojových tendencích českého venkova. Vypracovaná typologie potvrdila předpoklad významu velikosti obce a geografické polohy pro diferenciaci obcí. Úvahy o dalším rozvoji venkova jsou věcné a zasvěcené. Obrazové přílohy publikaci vhodně doplňují, takže bude užitečná nejen pro zájemce o venkov, ale i pro studenty a případně řídící sféru.

Předmětná hesla
Venkov -- Česko -- 20.-21. století
Rozvoj venkova -- Česko -- 20.-21. století
Venkovské obyvatelstvo -- Česko -- 20.-21. století
Česko -- Demografický vývoj -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE

ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU

PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ


RENATA KLUFOVÁ

Demografický vývoj

a typologie českého venkova

v kontextu prostorových

souvislostí


Vzor citace: KLUFOVÁ, R. Demografický vývoj a typologie českého venkova v kontextu

prostorových souvislostí. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 276 s.

Recenzenti: prof. PhDr. Ing. Věra Majerová, CSc.

prof. Ing. Milan Palát, CSc.

© RNDr. Renata Klufová, Ph.D., 2015

ISBN 978-80-7478-733-1 (brož.)

ISBN 978-80-7478-734-8 (pdf )


5

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 1 Venkov v širších souvislostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.1 Vývoj vnímání venkovského prostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.2 Epistemologie venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 2 Teoretická východiska rozvoje venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

2.1 Přístupy a proměny vnímání venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

2.1.1 Venkov v kontextu teorií regionálního rozvoje . . . . . . . . . 21

2.1.2 Debata o ekonomickém vývoji v rurálních studiích . . . . . 27

2.2 Přístupy k rozvoji venkova v rámci EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

2.2.1 Základní teoretická východiska koncipování politiky

rozvoje venkova v EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.2.2 Rozvoj venkova a znalostní ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . 36

3 Přístupy k vymezení venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

3.1 Rurální versus urbánní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40

3.2 Přístupy k vymezení venkova v zahraniční literatuře . . . . . . . . . . 43

3.3 Vymezení venkova v české odborné literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . 48

3.4 Vymezení venkovských oblastí na úrovni obcí . . . . . . . . . . . . . . . 52

3.4.1 Typologie venkovských obcí na základě demografického

vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

3.5 Problémy spojené s vymezováním venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 4 Typologie venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

4.1 Typologie venkova v odborné literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

4.2 Typologie českého venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 5 Vývoj českého venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

5.1 Od dílčího výzkumu venkovských oblastí k multidiscipli

nárnímu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

5.2 Vývoj do roku 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

5.3 Vývoj po roce 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 6

5.4 Demografický vývoj venkovských obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

5.4.1 Vývoj klasifikací obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

5.4.2 Současné klasifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

5.5 Specifika systému osídlení ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6 Cíle a metodika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

6.1 Problematika vymezování venkovského prostoru . . . . . . . . . . . . 102

6.2 Vymezení dojížďkových oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

6.3 Srovnání modelu dojížďky s daty ze sčítání 2011 . . . . . . . . . . . . . 109

6.4 Specifikace obcí zasažených rezidenční suburbanizací . . . . . . . . 118

6.5 Vlastní vymezení venkovských obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

6.6 Vymezení venkovského prostoru na úrovni SO ORP . . . . . . . . . 120 7 Český venkov v období 2001–2011 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

7.1 Vývoj počtu obyvatel a změny v jeho rozmístění . . . . . . . . . . . . . 127

7.2 Pohyb obyvatelstva obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

7.3 Vývoj věkové struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142

7.4 Vývoj struktury podle rodinného stavu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

7.5 Vývoj vzdělanostní struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

7.6 Vývoj ekonomické struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 8 Vlastní typologie venkovských oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

8.1 Teoretické předpoklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

8.2 Snížení dimenzionality dat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

8.3 Shluková analýza obcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 9 Závěry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

9.1 Vymezení venkova v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

9.2 Vývoj venkovských oblastí v období 2001–2011 . . . . . . . . . . . . . 219

9.3 Vlastní typologie venkovských oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223

9.4 Úvahy o budoucím vývoji českého venkova . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

A. Vyjížďka do zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235

B. Vývoj venkovských oblastí v období 2001–2011 . . . . . . . . . . . . . . . 240 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269

PŘEDMLUVA

Lidé intuitivně vědí, co znamená slovo „venkovský“. Intuitivní vnímání venkova však neuspokojuje geografy, demografy, ekonomy ani další odborníky z různých oborů. Navíc je potřeba provádět různá politická rozhodnutí a alokovat zdroje na kvantifikovatelné bázi. Čísla však nevyjadřují podstatu toho, co termín „venkovský“ ve své podstatě znamená. Venkov má mnoho vlastností, které nelze žádným způsobem kvantifikovat. I  když se zvýšený důraz na rozvoj venkova dostal do popředí zájmu relativně nedávno, neznamená to, že rozvoj venkova je novým fenoménem. V minulosti byly problémy rozvoje venkova řešeny víceméně jako jeden z  aspektů odvětvových nebo průřezových problémů ekonomiky.

Ne zcela uspokojivé výsledky takovéhoto řešení vedly k  prohloubení zájmu o problematiku venkova v rámci regionální politiky. Samotné vymezení venkovského prostoru, resp. venkovských obcí, je spjato s různými přístupy, kdy byl venkov vymezován jako zvláštní typ osídlení či jako sociální fenomén. Nejednotnost, resp. nejednoznačnost vymezení se navíc projevuje nejen na úrovni jednotlivých států, ale také na úrovni nadnárodních seskupení. Důležité je také rozlišovat, za jakým účelem je venkovský prostor vymezován a na základě jakých charakteristik je pak prováděna jeho klasifikace.

Venkov je složitě strukturovaný systém jak prostorový, tak společenský. Obecně se možnosti rozvoje venkova odvíjí od vnitřních zdrojů a  vnějších vlivů a  trendů. Neexistuje jeden homogenní venkov, nýbrž vícero různých typů venkovského prostoru, které se od sebe liší nejenom svým historickým, sociálním a  kulturním vývojem, ale i  rozvojovým potenciálem. Přes všechny tlaky na venkov v minulých desetiletích, dynamické změny v současnosti a vzrůstající nároky ve všech rozvojových oblastech je venkov obecně prostorem s vysokou vitalitou a hlubokou vnitřní silou, která mu umožňuje přestát náročná období. Lze se domnívat, že venkov jako svébytný prvek osídlení se v našich podmínkách udrží, i když je možné pouze odhadovat, v jaké konečné podobě dojde k jeho stabilizaci. V Českých Budějovicích leden 2015

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

ArcČR 500 digitální geografická databáze ČR v měřítku 1 : 500 000 CLC projekt CORINE Land Cover (databáze krajinného

pokryvu) CLLD komunitně vedený místní rozvoj (z angl. Community

Led Local Development) ČSÚ Český statistický úřad DG AGRI Generální ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova DSO dobrovolný svazek obcí EC Evropská komise (European Commission) ECORYS mezinárodní společnost poskytující výzkumné,

konzultační a manažerské služby v oblasti ekonomiky,

sociálního a prostorového rozvoje EAFRD Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova EFRD Evropský fond regionálního rozvoje EMFF Evropský námořní a rybářský fond ENRD Evropská síť rozvoje venkova ESF Evropský sociální fond ESPON program ESPON (Monitorovací síť pro evropské

územní plánování) vznikl na základě potřeby členských

států EU a Evropské komise rozšířit znalosti a rozsah

výzkumu v oblasti územního rozvoje z pohledu

evropské perspektivy – výzkumný program, který sbírá

a porovnává informace o rozvojových trendech napříč

Evropou ESRI společnost zabývající se vývojem softwaru určeného pro

práci s geografickými informačními systémy (z angl.

Economic and Social Research Institute) EU Evropská unie EUROSTAT Statistický úřad Evropské unie EUROSTAT LFS výběrové šetření pracovních sil EU HDP hrubý domácí produkt ICT informační a komunikační technologie LAU místní správní jednotka (z angl. Local Administrative

Unit) – úroveň územní státní správy

SEzNAM POUžITÝCH zKRATEK

9

LEADER program na podporu kvality života ve venkovských

oblastech (z angl. Links Between Actions for the

Developmemt of the Rural Economy) LISA lokální indikátor prostorové autokorelace (z angl. Local

Indicator of Spatial Association) LFA oblasti méně příznivé pro zemědělství (z angl. Less

Favourite Areas) LDS lokální rozvojová strategie (z angl. Local Development

Strategy) MAS místní akční skupina MMR Ministerstvo pro místní rozvoj MS migrační saldo NAZV Národní agentura pro zemědělský výzkum NUTS nomenklatura územních statistických jednotek (z fr.

Nomenclature des unités territoriales statistiques nebo

angl. Nomenclature of Units for Territorial Statistics) OECD Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OP operační program PELCOM panevropský projekt monitorování krajinného pokryvu POÚ obec s pověřeným obecním úřadem PP přirozený přírůstek PRV Program rozvoje venkova SAPARD program na podporu kandidátských zemí před vstupem

do EU (Special Accession Programme for Agriculture

and Rural Development) SO ORP správní obvod obce s rozšířenou působností SZP EU Společná zemědělská politika EU TL nomenklatura řádovostních úrovní regionů OECD

(z angl. Territorial Level), v ČR odpovídají úrovni TL3

kraje 4C oblasti, v nichž globalizace eliminuje původní bariéry

(communications, capital, corporations a consumers) 1 VENKOV V ŠIRŠÍCH SOUVISLOSTECH Pojem rurality je spojen s různými asociacemi venkova: neměstský, zemědělský, krásná krajina, klid, staromódní způsob života, venkovská idyla a další. Terluin (2001) uvádí, že mezi mnoha významy tohoto pojmu lze rozlišit dva odlišné typy přístupů: ■ koncept, který odlišuje venkov jako charakteristický typ lokality – venkov

jako „prostor“, ■ venkov jako sociální reprezentaci – venkov jako „reprezentující prostor“.

Odlišování „venkovského (rurálního)“ od „městského (urbánního)“ patří mezi nejstarší myšlenky geografie a je v naší kultuře hluboce zakořeněné. Původ tohoto odlišného vnímání města a  venkova lze vysledovat v  hluboké minulosti, kdy vznikla potřeba odlišit uzavřená, chráněná města od otevřeného, nekontrolovatelného prostoru mimo ně. Podle Williama (citovaný ve Woods, 2011, s. 3) mají tyto dva pojmy ohromnou sílu a odrážejí vývoj lidské společnosti. 1.1 Vývoj vnímání venkovského prostoru Podívejme se nejprve na vývoj vnímání venkovského prostoru, tj. jeho ontologii. Idea „venkovského“ má kořeny ve starověku. Současně se vznikem opevněných sídel a měst se objevuje i potřeba existence pojmu, který by popisoval území ležící vně těchto objektů. Nejstarší zaznamenané základy slov dnešního pojmu „rural“ se tedy vztahují k pojmům typu „otevřený prostor“ (Ayto, 1990 – cit. ve Woods, 2011, s. 17). Od dob starověkého Říma byly vyvinuty sofistikovanější reprezentace rurality, jež uvažovaly venkov nejenom v kontextu určitého „místa“, nýbrž spojovaly jej také s určitými morálními a kulturními vlastnostmi. Římský venkov byl vnímán nejenom jako zdroj potravin a přírodních zdrojů, služebných a  vojáků, ale také jako politický zdroj, kde bylo možno přerozdělovat půdu jako odměnu za vojenské služby. Pro bohaté Římany představovala venkovská sídla jak symbol útočiště, tak i symbol statusu, zatímco migranti z venkova do měst byli považováni za hrubé a neomalené. Oba tyto navzájem si konkurující přístupy k vnímání venkova jsou dostatečně zaznamenány v římské literatuře. DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 12

Toto vnímání pastorální idyly je hluboce zakořeněno i v západní literatuře, kterou bylo po staletí reprodukováno. Venkovský život je zde popisován jako jednoduchý, nevinný a  bezúhonný, spojený s  prací v  zemědělství a  těsnou vazbou na přírodu (např. Williams, 1973  – cit. ve Woods, 2011, s.  17). Popisuje tak skrytě klíčové aspekty podmínek venkovského života v  období středověku a raného novověku – nejprve skrze brutalitu feudalismu a posléze přisvojením venkovské půdy pro účely kapitalistické produkce v době agrární revoluce (Woods, 2011, s.  18). Zde je nutno zmínit rozsah a  komplexitu vztahů mezi městem a venkovem, s dynamikou venkovských oblastí a každodenními praktikami venkovského života, popisovanými jako zdroje potravin, paliva a stavebního materiálu, stejně tak jako loviště a obranné zázemí.

Vnímání venkova jako pastorálního prostoru je však v rozporu s městskou představou venkovského prostoru spojeného s  nebezpečím a  ohrožením  – venkovskou divočinou  – idejí staršího původu, než je vnímání pastorální, objevující se s rozvojem zemědělských společností zhruba před 10 tisíci lety (Short, 1991). Strach z  divočiny se projevuje ve folklóru středověké Evropy v podobě legend o zlých duších, monstrech a divokých obyvatelích lesů, bažin a  hor. Divočinu lze zkrotit kultivací a  podpořit tak vlastnosti pastoralismu. Dokonce i kultivovaná krajina však byla vnímána městskými cestovateli jako ohrožující  – v  podobě tuláků a  loupežníků, extrémního počasí a  osamocenosti venkovských komunit. V minulosti existovala tedy nejméně dvě různá vnímání venkova.

Evropské vnímání rurality se postupně rozšířilo od 15. století do dalších částí světa cestovateli, osadníky a imperiálními správci, kteří usilovali o (znovu) vytvoření evropského venkova v nových koloniích. Například první kolonizátoři Severní Ameriky byli konfrontováni s  územím postrádajícím rozeznatelné městské osídlení, které však nicméně před svým přizpůsobením pastorální vizi evropského venkova vyžadovalo určitou transformaci (změnu zvyklostí původních kmenů, zavedení evropských zemědělských postupů, urbanizaci). Zemědělství se tak stalo nástrojem kolonizace amerického západu. Agrarianizace Severní Ameriky však nevedla k vytvoření repliky evropského venkova, vznikl zcela nový rurální prostor, který by mohl být reprezentován jako vyjádření americké identity a  čistoty (Valenčius, 2002  – cit. ve Woods, 2011). Tato vyjádření jsou definována nejen krajinou, ale i  každodenními praktikami venkovských obyvatel. Ty byly studovány a propagovány vznikající rurální sociologií (viz např. Woods, 2005).

Americký venkov lze tedy označit za výsledek procesu hybridizace, kombinace evropských idejí a  materiálů s  domorodou krajinou, flórou a  faunou, spojením kulturních a  politických myšlenek. Podobné „směsi“ byly vytvářeny

VENKOV V šIRšÍCH SOUVISLOSTECH

13

i v jiných regionech podléhajících evropské kolonizaci. Přesun rurálních objektů a difuze rurálních idejí však nebyly pouze jednosměrné, k určitým přesunům docházelo také z kolonií zpět do Evropy (viz např. dovezení brambor a kukuřice z Ameriky, kde se v některých regionech staly hlavními produkty a transformovaly ekonomické struktury i každodenní praktiky venkovských lokalit).

Venkovské krajiny a  společnosti v  Evropě se dostávaly na konci 19. stol. pod stále větší tlak expanze měst. Depopulace venkova odrážela rozpor mezi idylickou reprezentací venkovského života a  realitou každodenní zkušenosti. Lidé odcházeli do měst, aby unikli před chudobou, izolací a nedostatkem sociální mobility na venkově. Hledali lepší životní podmínky a  příležitosti. Jednou z prvních zemí, která pocítila tyto změny, byla Británie, kde se dominantní kulturní odezvou na rostoucí urbanizaci stala obnovená popularizace idylického venkova volající po jeho zachování (podrobněji ji popisují např. Woods, 2011 či Short, 1991). 1.2 Epistemologie venkova Současný venkov je komplexní prostor, vytvářený odlišnými a  dynamickými procesy imaginace, reprezentace, materializace a  kontroverze, jak bylo naznačeno v  předcházející části. Venkov nabývá různých forem v  různých kontextech a z různých perspektiv. Neexistuje jediný způsob chápání venkova – naopak, v odborné literatuře se objevuje velké množství různých diskurzů rurality. Woods (2011) rozlišuje a podrobně rozebírá diskurzy akademické (chápání venkova geografy, sociology apod.), politické, mediální a laické, konstituované názory, myšlenkami, popisy a činy obyčejných lidí v jejich každodenním životě.

Historicky podporovaly akademické i  vládní diskurzy venkova pozitivistickou epistemologii, která vedla ke snaze přesně vystihnout venkov prostřednictvím kvantitativních údajů a  vytvořit „pravdivé“ vyjádření různých aspektů venkovského prostoru i života (od produkce plodin, aplikace hnojiv přes příjmy a velikost zemědělských podniků až po vymezování venkovských oblastí na základě celé řady kvantitativních charakteristik či modelování systémů osídlení). Kvantitativní metody dominovaly při studiu venkova, zejména v rurální geografii, od 60. let 20. století.

Posun rurální geografie nejprve směrem k politické ekonomii a později ke kulturním přístupům podnítil celou řadu otázek týkajících se vhodnosti předpokladů používaných analytických metod a užitečnosti takto získané znalosti. Woods (2011, s. 33) však upozorňuje na dvě skutečnosti: DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 14 1. Odklon od kvantitativních metod byl podstatně silnější ve Velké Británii

než v USA a většině Evropy, kde se stále alespoň částečně možností kvan

titativní analýzy využívá. 2. Důraz na kvantitativní způsoby hodnocení a chápání venkova stále převa

žuje ve vládních diskurzech, což je patrné z pravidelného shromažďování

a publikování oficiálních statistik, vztahujících se k různým oblastem ven

kovského života. To je důsledek nutnosti „hmatatelného“ vymezení ven

kova politikou a vládní byrokracií.

Využívání kvantitativních metod je dáno také potřebou vymezit oblasti pro aplikaci politik rozvoje venkova. Přizpůsobování definic specifickým potřebám sektorových politik vedlo k  nárůstu počtu dosti odlišných definic (viz např. Ricketts, Johnson-Webb a Taylor, 1998). Shambaugh-Miller (2007) uvádí, že jen v USA existuje 15 různých definic venkova pro federální zdravotnické programy a 50 definic pro všechny vládní programy, s významnými nesrovnalostmi v jejich prostorovém pokrytí (viz také Bell, 2007).

Ellis a  Biggs (2001) charakterizovali vývoj přístupů k  rozvoji venkova od 50.  let minulého století do přelomu 21.  století zjednodušeně pomocí posloupnosti: 60. léta – modernizace, 70. léta – státní intervence, 80. léta – tržní liberalizace, 90. léta – participace a zvyšování zodpovědnosti. Zároveň však upozorňují na to, že se převládající a  populární názory neprojevují pouze ve striktně vymezených dekádách (více také např. Phuhlisani, 2009). Myšlenky, které se objeví v  jedné dekádě, často nabývají na síle v  následujícím desetiletí a do praxe se přenášejí až po 10 či 15 letech od okamžiku jejich zrodu. Jako příklad lze uvést přístup udržitelného života, který je uváděn jako myšlenka přelomu století, neboť byl v  tomto období považován za klíčový princip praktik rozvoje venkova. Tento přístup má však svůj původ v idejích 80. a 90. let (Chambers a Conway, 1992; Chambers, 1995; Farrington, Carney, Ashley a Turton, 1991). Hodge a Midmore (2008) popisují transformaci rozvoje venkova jako posun od přístupu zaměřeného výhradně na sektor zemědělství k venkovským oblastem s větší diverzifikací ekonomických aktivit a rozebírají čtyři dominantní modely rozvoje venkova: sektorový přístup, multisektorový přístup, teritoriální přístup a lokální přístup.

Woods (2011, s. 132–133) hovoří v souvislosti s modernizací o modernizačním paradigmatu. V praxi podle něj tvořily součást modernizace venkova čtyři paralelní procesy: ■ modernizace zemědělství – přechod od existenčního hospodaření ke ko

merčnímu s následnou mechanizací a industrializací procesů hospodaření,

VENKOV V šIRšÍCH SOUVISLOSTECH

15

aplikací agrochemikálií, biotechnologií a reorganizací spojenou se specia

lizací zemědělsko-potravinářského sektoru; ■ ekonomická modernizace  – diverzifikace venkovských ekonomik od zá

vislosti na tradičních odvětvích směrem k modernějším; ■ infrastrukturní modernizace – elektrifikace, telekomunikační sítě, oprava

silničních sítí, rozvoj regionálních letišť apod.; ■ sociální modernizace – podpora tradiční lidové kultury, vzdělání, sociální

emancipace a angažovaných, odpovědných a informovaných praktik dob

rého občanství, tedy občanské společnosti.

Ploeg s  kolegy (Ploeg, 2000) dospěl v  roce 2000 k  názoru, že moderní paradigma dosáhlo svých intelektuálních i praktických limitů. Kritika modernizace venkova v Evropě a dalších částech vyspělého „severu“ probíhala však už od 70. let minulého století a ve většině případů byla spojena s nadprodukcí, environmentální degradací a prostorovou nerovností. V 80. a 90. letech dominovala v  liberálních demokraciích politická ideologie neoliberalismu. Vedle toho, že se projevovaly snahy o  hledání vládních úspor a  redukci zapojení státu do ekonomiky, byly také řešeny otázky smyslu ekonomické rozvojové politiky, vedoucí k tomu, že by stát neměl být vůdčí silou rozvoje, ale měl by podporovat soukromé podnikání a venkovské komunity ke svépomoci (Cheshire, 2007). Výsledkem této kritiky je vznik nového paradigmatu rozvoje venkova (více viz např. Ploeg, 2000; Woods, 2011).

V posledních dvaceti letech se ve vyspělých státech projevuje posun v paradigmatu venkovských politik. Migrace z venkovských oblastí, zejména odliv mladých lidí, stárnutí venkovského obyvatelstva a  všeobecný úpadek zemědělských aktivit, spojený s  poklesem produktivity pracovní síly, představují dominantní důsledky všeobecně panujících podmínek ve venkovských oblastech (OECD, 2006). Proto nový přístup k rozvoji venkova usiluje o tvorbu procesů hlubokých strukturálních změn ve venkovských oblastech (Delgado, 2004  – cit. v  Ambrosio-Albalá a  Bastiaensen, 2010). Jádro tohoto přístupu tvoří přesvědčení o nezbytnosti významného postavení lokálních aktérů v řízení sociálních, ekonomických a politických změn v území.

Diskutuje se o tzv. novém paradigmatu rurálního rozvoje, jenž je úzce spojen s teritoriálním přístupem. V této souvislosti nemá teritorium žádné předdefinované hranice (ani administrativní, ani fyzické), nýbrž vzniká agregací skupin lidí s  podobnými problémy a  příležitostmi. Teritorium se v  tomto smyslu vztahuje k  systému, který integruje různé endogenní zdroje a  jejich vzájemné vazby. Každý prvek tohoto systému se tak může stát potenciálním spouštěčem strukturální změny. Podle Ambrosio-Albalá a  Bastiaensena (2010) už není DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 16 venkovský prostor definován jako fyzická podpora lidských aktivit, ale jako samostatný aktér, živoucí organismus tvořený vzájemně se ovlivňujícími buňkami (jednotlivci, domácnostmi...). V rámci relevantních strukturálních změn podporovaných tímto přístupem lze identifikovat dva teritoriální procesy: ■ produktivní transformaci, ■ institucionální transformaci.

V rozvinutých zemích usilují návrhy politik v rámci produktivní transformace o širší transformaci zahrnující minimálně čtyři kritické oblasti (OECD, 2006): ■ rozvoj dopravy a ICT infrastruktury, ■ poskytování veřejných služeb, ■ valorizaci výhod venkova, ■ podporu venkovských firem.

V rámci ekonomických aktivit na venkově je speciální pozornost věnována turismu, s ohledem na jeho potenciál pro regeneraci venkovských oblastí, vytváření společných investic soukromého, veřejného i dobrovolného sektoru (Garrod, Wornell a  Younell, 2006), a  pomoci zemědělcům doplnit jejich příjmy (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010). Ekonomická diverzifikace je pokládána za základní krok směrem ke zlepšení zemědělských produkčních systémů (Evans, 2009). Populární alternativou transformace venkova se stává udržitelné využívání přírodních zdrojů. Další nezemědělské aktivity by měly poskytovat nové zdroje lokální zaměstnanosti. Určitou roli mají mít i veřejné intervence. Například certifikace produktů může překlenout mezeru v ochraně a regulaci využití lokálních zdrojů (Sanz Canada a Macías Vázquez, 2005). Nové rurální paradigma také počítá s  nekomoditami typu krajina, přírodní dědictví, prostředí a kultura jako s potenciálními zdroji ekonomické transformace venkova (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010; Woods, 2011).

Institucionální transformace představuje změny na úrovni centrální administrativy, na místní úrovni a v rámci vertikálních vztahů mezi nimi (OECD, 2006). V rámci tohoto víceúrovňového posunu se předpokládá, že budou zástupci na lokální úrovni podněcovat a řídit jakékoliv změny ve svém území. V rámci decentralizace jsou posilovány kompetence regionálních a lokálních vlád, dochází ke zvýšení územní autonomie a  vytváření nových prostor pro tvorbu koncepcí rozvoje venkova (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010).

Teritoriální přístup však neodstraňuje potřebu existence centralizované správy či sektorových politik, spíše svědčí o jejich existenci (Murdoch a Abram, 1998). Klíčovou roli mezi územními aktéry hrají místní vlády (Douglas, 2005).

VENKOV V šIRšÍCH SOUVISLOSTECH

17

Místní úřady obvykle předpokládají vyšší zodpovědnost a zdroje pro provádění místních politik, nejenom ekonomických, ale také zdravotních, vzdělávacích, infrastrukturních a  se zdaněním spojených (Pearce, Ayres a  Tricker, 2005). Zvýšení lokální autonomie je spojeno s širší zodpovědností při efektivním poskytování služeb. Větší angažovanost dalších lokálních aktérů se uskutečňuje prostřednictvím participace a  sdíleného rozhodování jako způsob aktivního zapojení venkovského obyvatelstva do transformace jejich území. Z  toho vyplývá vyšší vzájemná závislost a  vazby mezi lokálními aktéry. V  některých případech to může vést dokonce ke spolupráci aktérů z  různých zemí (Ray, 2001b). Z toho vyvstává potřeba zajištění mechanismu efektivní koordinace.

Efektivní (horizontální) koordinace lokálních institucí a organizací a efektivní zapojení obyvatelstva do rozhodovacího procesu a  implementace se tak stávají kritickým bodem transformace. Zároveň je požadován nezbytný přístup k externím příležitostem a zdrojům, a proto je potřeba věnovat pozornost vzájemné souhře s exogenními činiteli. Zdokonalení schopností agentur lokálních aktérů často vyžaduje jejich seskupování a vzájemnou souhru s aktéry z vnějšku (vertikální koordinace). Vertikální koordinace je také relevantní pro řešení těch otázek, které jdou svým rozsahem za hranice daného území nebo jsou řešeny ve větším měřítku ještě předtím, než ovlivní konkrétní území. Velmi často se jedná o environmentální problémy (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010).

Murdoch a  Abram (2000) v  této souvislosti rozebírají koncept sítí: rozlišují „vertikální“ sítě, které připojují venkovské prostory k  zemědělsko-potravinářskému sektoru, a  „horizontální“ sítě  – distribuované sítě, jež spojují venkovské prostory s  obecnějšími nezemědělskými procesy ekonomických změn – nové venkovské sítě inovací a učení. Ty tak podle autorů zpochybňují představu „třetí cesty“ (Giddens, 2000) jako nelineární formy rozvoje venkova. Přesněji: objevují se divergentní cesty, které vedou k vymezení odlišných typů venkovského prostoru. Murdoch a  Abram (2000) uvádějí tři takovéto typy venkovských oblastí v Evropě: ■ rozvoj spojený s novou učící se ekonomií, ■ rozvoj spojený s ekonomikou standardizované produkce, ■ pokračující problémy rozvoje marginálních venkovských oblastí (oběma

typy sítí ignorované).

Třetí teritoriální proces, vztažený k otázkám, které prolínají jak produktivní, tak i institucionální procesy, lze vyjádřit třemi vedoucími idejemi: ■ inovace, ■ integrační a multisektorový přístup, ■ teritoriální konkurenceschopnost. DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 18

Implementace nového rurálního paradigmatu je nejevidentnější v  Evropě, kde byl tento model v roce 1996 přijat na konferenci v Corku jako model politiky rozvoje venkova EU. Přístup endogenního rozvoje je spojen zejména s programem LEADER, jenž operuje v Evropě od roku 1991. Program LEADER LEADER lze charakterizovat jako zvláštní přístup teritoriální politiky rozvoje venkova (Ray, 1997; Ray, 2001b). Iniciativa LEADER

1

Evropské unie předsta

vuje jeden z nejlépe poznaných a prostudovaných programů. Program byl implementován v letech 1991–2006 ve třech fázích (LEADER, LEADER II and LEADER+). Původně byl zaveden jako experiment pro stimulaci inovativních přístupů rozvoje venkova na lokální úrovni. Byl určen pro venkovské regiony na podporu jejich regionálního rozvoje ve smyslu zaostávajících regionů nebo strukturalizovaných regionů. Od roku 2006 je program otevřen pro všechny venkovské regiony v EU (Woods, 2011). Jedním z hlavních rysů programu je tzv. metoda LEADER, která zdůrazňuje spolupráci veřejné správy a soukromého sektoru, což má významný dopad na řízení venkovských oblastí (Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010; Mátl a Srnová, 2012; Hihg a Nemes, 2007).

V  uplynulých letech byly v  ČR realizovány programy pro rozvoj zemědělství a  venkova kofinancované z  EU. Byly to zejména programy SAPARD (2000–2006), OP Rozvoj venkova a  multifunkční zemědělství (2004–2006) a Horizontální plán rozvoje venkova (2004–2006). Přístup k rozvoji venkova na bázi LEADER byl v minulých letech prosazován prostřednictvím Programu obnovy venkova, předvstupního programu SAPARD, Programu LEADER ČR a podopatření LEADER+ v OP Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství. Hodnocení úspěšnosti výše uvedených nástrojů a nabyté zkušenosti byly využity při tvorbě českého Národního strategického plánu rozvoje venkova na léta 2007–2013, který se stal jádrem nastavení nové politiky podpory rozvoje venkovského prostoru v  českých podmínkách. Prostřednictvím tohoto přístupu by tak v  příštím programovacím období měla být politika rozvoje venkova řešena komplexnějším a konzistentnějším přístupem.

První generace LEADERu získávaly prostředky z evropských strukturálních fondů jako separátní iniciativy. Od roku 2007 je program spolufinancován v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). I přesto, že program LEADER získával plnou podporu z institucí EU a všech zainteresovaných subjektů, bylo zjištěno, že nenaplňoval plně svůj potenciál 1

Z angl. links between Actions for the developmemt of the rural economy – propojení

aktivit pro rozvoj venkovské ekonomiky.

VENKOV V šIRšÍCH SOUVISLOSTECH

19

pro úplnou integraci potřeb a  řešení lokálních rozvojových strategií (LDS). Aby bylo regionům/lokalitám umožněno lépe realizovat jejich víceoborové požadavky, bylo navrženo, aby byly lokální strategie rozvoje do budoucna podporovány dalšími fondy (tzv. vícezdrojový přístup). V říjnu 2011 zveřejnila Evropská komise návrhy nařízení pro období 2014–2020, z nichž jsou pro metodu LEADER na venkově relevantní zejména: ■ návrh nařízení o  společných a  obecných ustanoveních ohledně ERDF,

ESF, FS, EAFRD a EFF; ■ kapitola II – Komunitně vedený místní rozvoj, čl. 28–31; ■ návrh nařízení o podpoře pro rozvoj venkova z EAFRD – Oddíl 2 – LEA

DER, čl.  42–45  – návrh nařízení požaduje koordinaci místního rozvoje

mezi jednotlivými fondy prostřednictvím realizace integrovaných strate

gií MAS ve všech fondech EU.

V  rámci tohoto vícezdrojového přístupu je přístup LEADER označován jako Komunitně vedený místní rozvoj (Community-Led Local Development – CLLD). V období 2014–2020 zůstává tedy CLLD (LEADER) povinnou částí programů rozvoje venkova financovaných EAFRD a možnou alternativou Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF), Evropského sociálního fondu (ESF) a Evropského námořního a rybářského fondu (EMFF)

2

.

2

Zdroj: http://enrd.ec.europa.eu/themes/clld/en/clld_en.cfm.


20 2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA ROZVOJE VENKOVA 2.1 Přístupy a proměny vnímání venkova Proměňující se přístupy k  využívání venkova a  jeho rozvoji popisuje např. Woods (2011)  – od vnímání venkova jako zdroje potravin, paliva a  dalších přírodních surovin v  rámci dominujícího kapitalistického způsobu produkce v 19. století po koncept multifunkcionality (viz např. Marsden a Sonnino, 2008) v  rámci produktivismu, podle kterého mohou ve venkovských regionech koexistovat produktivní i  neproduktivní aktivity. Vnímáme-li multifunkcionalitu jako ekonomickou strategii, pak by měly být neproduktivní přínosy využívány jako zdroj příjmů při jejich prodeji v podobě spotřebovávaných komodit (např. cestovního ruchu a rekreace). Koncepty a metodologie hodnocení a řízení rurálních změn zaznamenaly v posledních desetiletích výrazný posun od technologických, manažerských a centralizovaných přístupů ke konstruktivnějším, participačním a  decentralizovaným pohledům na rozvoj venkova (Ellis a Biggs, 2001). Politiky a strategie rozvoje venkova v posledním desetiletí vycházejí stále více z lokálních specifik (Ambrosio-Albalá a  Bastiaensen, 2010). Vnímání venkovského prostoru a  přístupy k  němu se zásadně liší v závislosti na vyspělosti státu. Zcela jiné přístupy a problematiku lze sledovat v  rozvojovém světě. Následující text se (s  ohledem na zpracovávané téma venkova České republiky) zaměřuje na problematiku českého venkova v širším kontextu EU, resp. vyspělých zemí.

Podle Clokeho (2006, s.  20–21) lze v  širším slova smyslu rozlišit tři významné teoretické rámce, které ovlivnily konceptualizaci rurality: 1. Funkční koncept, snaha identifikovat funkční prvky venkovského místa /

krajiny / společnosti – venkov je zde vnímán jako oblasti:

(a) kterým dominuje extenzivní využívání ploch, zejména zemědělství

a lesnictví;

(b) v kterých se nacházejí malá sídla nižšího řádu se silnou vazbou mezi

budovami a extenzivně využívanou krajinou a jsou většinou obyvatel

vnímána jako sídla venkovská;

(c) v  kterých lze způsob života charakterizovat jako soudržnou identitu

vycházející z respektování environmentálních a behaviorálních kvalit

života jako součásti extenzivní krajiny.


TEORETICKá VÝCHODISKA ROzVOJE VENKOVA

21

2. Politicko-ekonomické koncepty  – vysvětlují vlastnosti a  pozici venko

va pomocí sociální produkce existence, ve spojení s  dynamikou národ

ní a mezinárodní politické ekonomie – události ve venkovském prostoru

jsou způsobeny faktory mimo tyto regiony. Dimenzi venkova lze v rámci

těchto konceptů popsat následujícími charakteristikami:

(a) příjemné prostředí, které bude přitahovat snaživé i  nezainteresované

nezaměstnané;

(b) geografická struktura vedoucí k  dostupnosti problémů a  nákladným

veřejným službám;

(c) osobitá lokální politická ideologie upřednostňující trh, dobrovolnost

a soběstačnost před intervencemi veřejného sektoru.

3. Sociální konstrukce, vycházející z  postmoderních a  poststrukturálních

způsobů myšlení, zejména zkoumání role kultury v  socioprostorových

charakteristikách.

Některé metody, které vycházejí z  předpokladu funkční centrality rurality, vypadají podle Clokeho (2006), jako by reprodukovaly implicitní formy dichotomie či kontinua urbánní–rurální. Terluin (2001) cituje ve své dizertační práci Blancovo členění přístupů (z  r.  1997) ke konceptualizaci venkova do třech skupin: prostorový přístup, teritoriální přístup (více o něm např. Ambrosio-Albalá a Bastiaensen, 2010) a sociálně konstruktivistický přístup, který se v mnoha ohledech shoduje s výše uvedenými přístupy. Jedním z nejvýznamnějších prvků restrukturalizace venkovských oblastí je přechod od ekonomiky založené na zemědělské produkci k  ekonomice, která využívá venkov jako komoditu. Woods (2011, s.  93–95) dokonce hovoří o  konceptu komodifikace. Popisuje, jakým způsobem je venkovská turistika implicitně zapojena do komodifikace venkovské krajiny, kultury a praxe. Jsou vytvářeny různé historky či představy o oblasti, které propagují obce i jiná místa na venkově jako určitý druh zboží. Většina autorů popisujících tuto problematiku předpokládá, že proces vytváření značky je řízen zvenčí. Floysand a Jakobsen (2007) demonstrují na příkladu Norska, že tvůrci (i spotřebiteli) venkova jako komodity mohou být i lidé uvnitř regionu. 2.1.1 Venkov v kontextu teorií regionálního rozvoje Pro popis rozvoje venkova se jako jedna z vhodných jeví skupina teorií označovaná jako „jádro–periferie“, jež je příkladem rozporu v chápání divergenčních nebo konvergenčních tendencí (viz podrobněji např. Blažek a Uhlíř, 2011). Mezi hlavní teoretiky tohoto typu patří G. Myrdal (Myrdal, 1957), A.  Hirschman DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 22 (Hirschman, 1958), J. Friedmann (Friedmann, 1967), D. North (North, 1990), F. Perroux (Perroux, 1950). Teorie „jádro–periferie“ představují určitou protiváhu neoklasickým teoriím regionálního rozvoje. Pojem „jádro–periferie“, tedy striktní teoretické oddělení prostoru dle míry koncentrace ekonomických aktivit, zavedl Friedmann, který považoval centrální regiony za vysoce autonomní územní jednotky se schopností inovace a  zachycení hlavních změn a  trendů vývoje. Periferní oblasti mají podle názoru Friedmanna přesně opačné charakteristické vlastnosti, tzn. že klíčové změny v prostoru nejsou schopny plně zachytit. Podle Friedmannova poměrně zjednodušeného přístupu představují venkovské oblasti spíše periferní regiony, které jsou méně inovativní bez větších možností dalšího rozvoje (Pělucha, Jakobe, Kouřilová aj., 2012).

Vyjdeme-li z  principů nastavených v  dobách uplatnění teorie nerovnoměrného rozvoje a  teorie jádro–periferie, můžeme hledat společné znaky v prostorovém plánování i dnes (Lněnička, 2010). Vláda České republiky na základě usnesení č.  560 ze dne 17.  května 2006 vymezila 33 periferních oblastí/regionů, které rozdělila do čtyř kategorií (strukturálně postižené regiony, hospodářsky slabé regiony, venkovské regiony a regiony se soustředěnou podporou státu).

Maier a  Tödtling (2006) poukazují na skutečnost, že i  když se prostorové rozdíly v terminologii „centrum“ a „periferie“ mění v průběhu času velmi pomalu, tak přesto se v současném procesu polarizace ekonomického rozvoje otevírají určité nové příležitosti pro ekonomiky jednotlivých zemí a  regionů. Rychle rostoucí regiony mají tendenci využívat polarizačních procesů zejména v posilování oblasti služeb a dodavatelského průmyslu. Na druhé straně, upadající regiony si prostřednictvím racionalizačních opatření vytvářejí prostory, které mohou obsadit nové podniky (Pělucha, Jakobe, Kouřilová aj., 2012).

Teorii polarizace doplnil teorií kumulovaných příčin dnes již klasický představitel této teorie Myrdal (Myrdal, 1957), který poukazuje v  této souvislosti na problém tzv. „selektivní migrace“, jež negativně ovlivňuje mobilitu pracovních sil. Tyto aspekty pak mají následně vliv na strukturu pracovních sil v  dané oblasti, kde je např. pro region s  velkým počtem odstěhovaných pracovních sil charakteristické přestárlé a  relativně nedostatečně vzdělané obyvatelstvo. Částečně tyto souvislosti rovněž naznačuje OECD (2006) v tzv. „bludném kruhu upadajících venkovských oblastí“ (viz obr. 2.1). Myrdalova teorie kumulativních příčin tak jako jedna z prvních usiluje o multidisciplinární přístup k  řešení regionálních disparit a  spojuje ekonomické problémy v regionech s problémy sociálními.

V  rámci debaty o  ekonomickém rozvoji venkovských oblastí lze využít poznatky regionální ekonomie. Teorie popisující vývoj venkova zahrnují

TEORETICKá VÝCHODISKA ROzVOJE VENKOVA

23

abstraktní prostorové ekonomické modely založené na neoklasických před

pokladech a institucionální perspektivy regionálního ekonomického vývoje,

v  jejichž rámci jsou regiony zasazeny do komplexní sítě sociálních, kultur

ních, politických a historických faktorů. Teoriím vysvětlujícím růst regionál

ních výstupů je však potřeba i přes jejich jednoduchost věnovat trochu větší

pozornost. Spojení výsledného růstu s  konkurenceschopností regionálních

odvětví naznačuje, že právě konkurenceschopnost tvoří jádro ekonomických

vývojových procesů. Lze předpokládat, že se konkurenceschopnost vztahuje

k regionálním firmám a „okolnostem výroby“, tj. všem předpokladům ve spo

jení s chováním firem. Pak jsou pro realizaci ekonomického růstu rozhodující

firmy a jejich schopnost adaptace změn. Regiony jsou součástí širšího systé

mu, ve kterém jeho rozvoj závisí na „schopnosti produkovat s komparativní

výhodou zboží a služby, jež jsou poptávány na národní i mezinárodní úrovni“.

Obrázek 2.1: Bludný kruh upadajících venkovských oblastí

Nízká hustota

zalidnění

Vylidňování

(+ stárnutí)

Néně pracovních

míst

Nedostatek kritického

množství pro služby

a infrastrukturu

Nižší míra

podnikatelských

aktivit

(zdroj: převzato z OECD 2006, s. 32)

Regionální teorie růstu konceptualizují konkurenceschopnost jednotli

vých odvětví regionu různými způsoby. V  neoklasických teoriích je konku

renceschopnost odvozována z  dostupnosti pracovní síly a  kapitálu, zatímco

v  Porterově teorii konkurenční výhody národů hraje roli celá řada faktorů

(normy, sítě, inovace...). Terluin (2001) dělí regionální ekonomické teorie

růstu (bez ohledu na specifika venkova) na základě konkurenceschopnosti

firem a  výroby vyjádřené produkční funkcí do čtyř skupin (viz také tabul

ka 2.1):

■ tradiční modely – 50. léta 20. století,

■ čisté aglomerační modely – 60. léta 20. století,

■ modely lokálního prostředí – 70. léta 20. století,

■ teritoriální inovační modely – od 80. let 20. století. DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 24

Další členění teorií regionálního rozvoje podle podoby produkční funkce

lze nalézt v  publikaci Viturka (2007), podrobně teorie regionálního rozvoje rozebírají Blažek a  Uhlíř (2011) a  Blažek (1999), Faltová Leitmanová a  kol. (2012), Klufová, Friebelová a Klicnarová (2012) či přímo ve vztahu k venkovským oblastem Ševčíková (2010).

Neoklasické modely byly pro své zjednodušující a realitě odporující před

poklady poměrně brzy opuštěny. V 90. letech 20. století došlo k jejich určitému znovuoživení prostřednictvím neoliberálních teorií (Blažek, 1999). Skupinu neoliberálních modelů regionálního růstu tvoří teorie nové ekonomické geografie (path dependence, teorie endogenního růstu, nová teorie obchodu) a nová teorie růstu. Lze v nich identifikovat znaky jak exogenního, více však endogenního přístupu k rozvoji. Neoliberální teorie podle Ševčíkové (Ševčíková, 2010) již pracují s lidskými zdroji jako s významným rozvojovým potenciálem regionu. Iniciativa a participace občanů jsou více spojovány s venkovským prostorem. Výzkumy dokazují (viz např. Majerová, 2003), že aktivity typu členství ve spolcích, účasti na společných akcích apod. mají velký význam právě ve venkovských obcích, u  některých ukazatelů míra participace roste s klesající velikostí obce. Tabulka 2.1: Klasifikace teorií regionálního vývoje (ve vztahu k venkovu)

produkční funkce teorie

tradiční modely Y = f (L, K) neoklasická teorie růstu, keynesiánský přístup: teorie

exportní základny

čisté aglomerační modely Y = f (AE, L, K) teorie kumulativních příčin, teorie pólů růstu

modely lokálního prostředí Y = f (LM, L, K) modely endogenního růstu, teorie založené na změnách

v organizaci pracovní síly

teritoriální inovační modely Y = f (LM, L, K) teorie inkubátoru, životní cyklus produktu, teorie

inovativní rovnováhy, Porterova teorie konkurenční výhody

národů, Storperova teorie regionu ve smyslu spojení

neobchodovatelných vztahů (zdroj: upraveno podle Terluin, 2001) Pozn.: Y – příjem nebo výstup, L – pracovní síla, K – kapitál, AE – aglomerační efekty jako výsledek externích efektů nebo úspor z rozsahu, LM – lokální prostředí zahrnující faktory: prostor, lidský kapitál, technologie, sítě, instituce, kulturu a politiky; I – inovace

TEORETICKá VÝCHODISKA ROzVOJE VENKOVA

25

Terluin (2001) uvádí v rámci teorií nové ekonomické geografie teorii Maureen Killkenyové popisující souvislosti mezi dopravními náklady a rozvojem venkova (Kilkenny, 1998). Tento směr studuje prostorovou koncentraci obyvatelstva a ekonomické aktivity v podmínkách zvyšujících se výnosů z rozsahu a monopolistické konkurence. Teorie ukazuje, že venkovské oblasti mohou být atraktivní pro průmyslové firmy a pracovníky v případě, kdy jsou dopravní náklady průmyslu nízké ve vztahu k dopravním nákladům v zemědělství. Killkenyová popisuje rozvoj venkova pomocí ekonomické diverzifikace, populačního růstu a prosperity.

Podle Ann Markusenové (Markusen, 2006; Markusen, 2007) předpokládá teorie exportní základny, že je celkový regionální růst funkcí externího prodeje lokálně vyprodukovaného zboží a služeb. Argumentuje však také tím, že i  spotřební základna může sloužit jako hnací mechanismus růstu, zejména v malých městech a venkovských oblastech. Lokální investice mohou přimět obyvatele k přesměrování jejich výdajů k lokálním nákupům, přitáhnout nové obyvatele bez závazků a  turisty a  revitalizovat stárnoucí centra měst. Tento přístup nelze redukovat na pouhou substituci importu, snaží se aktivovat latentní poptávku a  změnit portfolio lokálně prodávaného zboží a  služeb. Ve svých pracích demonstruje na příkladu USA, jak mohou investice do kultury podnítit regionální růst.

Vycházíme-li ze skutečnosti, že jsou venkovské regiony obvykle charakterizovány nízkou hustotou zalidnění a  sídelním systémem s  malými nebo středně velkými městy, zatímco městské oblasti se vyznačují vysokou hustotou zalidnění s  velkými městy, lze vycházet z  předpokladu, že právě rozdíly v  hustotě aktérů a  ekonomických aktivit naznačují výhodnější postavení městských firem z pohledu možností využití aglomeračních úspor (Malecki, 1997). Nutno však zmínit i probíhající procesy dekoncentrace ekonomických aktivit. Přílišná koncentrace aktivit v urbánních regionech a její negativní důsledky vedou firmy k  lokalizaci jejich aktivit mimo tato území. Jako příklad lze uvést probíhající suburbanizační procesy, které se projevují nejen rezidenční, ale také komerční suburbanizací. Suburbanizaci v  českých podmínkách popisují např. Sýkora (2002) či Ouředníček (2001), Ouředníček (2003), Ouředníček, Špačková a Novák (2013b). Lze si klást tedy otázku, zda je možné a vhodné aplikovat stejné teorie na urbánní i rurální prostory.

Terluin (2001) se zamýšlí nad aplikovatelností výše zmíněných čtyř základních skupin teorií ve venkovských oblastech a uvádí, že neoklasické modely růstu v rurálním prostoru aplikovatelné jsou, protože nevěnují pozornost specifickým regionům, firmám, sektorům, obyvatelstvu a  dalším charakteristikám regionů. V  rámci teorií kumulativních příčin jsou městské regiony DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ 26 obvykle popisovány jako zdravé, zatímco venkovské regiony hrají obvykle roli regionů zaostávajících. Teorie pólů růstu nerozlišuje mezi těmito dvěma skupinami regionů, ale její aplikace na oba typy regionů velmi pravděpodobně povede k různým výstupům, neboť ve venkovských regionech je daleko těžší zavádět technické multiplikátory.

V 60. letech minulého století s výrazným keynesiánským diskurzem se do popředí dostaly čistě aglomerační modely, mezi něž řadíme teorii pólů růstu (Perroux, 1950; Boudeville, 1966). V 50. a 60. letech minulého století získala popularitu jako nástroj pro stimulaci ekonomického rozvoje upadajících regionů (Terluin, 2001; Blažek a  Uhlíř, 2011). V  tomto smyslu skutečně našla svůj odraz i v aplikaci ve venkovském prostoru, když představovala jeho první teoretické východisko, které se projevilo v tzv. exogenním modelu rozvoje venkova (viz také Hlavsa 2010). V 60. a 70. letech byla tato teorie aplikována při prosazování tzv. klíčových vesnic (key villages). Vytváření pólů růstu v zaostalých a periferních regionech bylo však spojeno s mnoha problémy (Terluin, 2001; Blažek a Uhlíř, 2011).

Modely lokálního prostředí, endogenní růstové modely se vztahují ke klastrům malých a středně velkých podniků jak v urbánním, tak i rurálním prostředí. Teorie vycházející ze změn v organizaci pracovní síly také nerozlišují městské a venkovské prostředí, neboť dynamika systému vychází z push a pull firem iniciovaných konkrétními lokálními podmínkami. Zdá se, že teorie inkubátoru je vhodná pouze pro urbánní regiony, zatímco v rámci teorie životního cyklu produktu se fáze inovace vztahuje spíše k urbánním oblastem a  fáze zralosti k  regionům venkovským. Inovační prostředí se zaměřuje na malé prostorové jednotky s koncentrací vazeb mezi firmami, které mohou být lokalizovány jak v městském, tak i venkovském prostoru. Venkovské regiony nejsou obvykle v  těchto teoriích považovány za zdroj hlavních inovací, ale předpokládá se, že inovace přejímají v rámci svých vztahů k urbánnímu prostředí. Porterova i  Storperova teorie tak mohou být aplikovány i  ve venkovském prostředí.

Do skupiny modelů lokálního prostředí lze podle Terluina (2001) zařadit i  „model kreativní destrukce vývoje komunity“ (creative destruction model of community development)  – specifickou aplikaci těchto modelů pro venkov. Touha obyvatel měst po prožitku ideálu venkova vedla ke vzniku „vesniček prodávajících kulturní dědictví“. S nimi jsou spojeny následné problémy nadměrného využívání venkovské idyly v  těchto vesničkách, vedoucí k  její destrukci. Mitchell (1998) rozlišuje pět fází vývoje těchto vesniček a naznačuje, v jaké fázi je možné destrukci zabránit. V této souvislosti je vhodné připomenout komodifikaci venkova, o které hovoří např. Woods (2011).

TEORETICKá VÝCHODISKA ROzVOJE VENKOVA

27

Ze skupiny teritoriálních inovačních modelů zmiňme např. Illerisovu induktivní teorii regionálního rozvoje (Illeris, 1993), jež vznikla na základě důkladné analýzy populačního růstu regionů NUTS 3 v  18 zemích západní Evropy v  70.  letech minulého století. Illeris považuje populační růst za zástupce ekonomického vývoje a  předpokládá paralelu v  geografickém vývoji mezi populací a zaměstnaností. Jako geografická jednotka pro analýzu slouží oblasti dojížďky do zaměstnání. Hospodářský vývoj regionů vysvětluje dvěma faktory: ■ strukturou lokální ekonomiky, ■ výkon sektorů v různých regionech je z velké části determinován konkrét

ními lokálními podmínkami těchto sektorů.

Ve vztahu k  venkovu by neměly být opominuty ani tzv. institucionální směry regionálního rozvoje (teorie výrobních okrsků, flexibilní specializace, teorie učících se regionů), jež zdůrazňují význam těch zdrojů pro rozvoj regionu, které jsou vázány přímo na jeho obyvatele (znalosti, instituce, normativní kultura, schopnost vytváření a spolupráce uvnitř podnikatelských i občanských sítí). Jde tedy o jednoznačně endogenní přístup, který by mohl být pro venkovské oblasti užitečný. Jeho význam spočívá v podpoře malých firem, jejichž podíl na celkovém počtu firem je na venkově vyšší. 2.1.2 Debata o ekonomickém vývoji v rurálních studiích Debaty o  ekonomickém vývoji venkovských oblastí mají disciplinární charakter. Jejich součástí jsou nejenom teorie ekonomického růstu venkovských regionů, ale také problematika rozvojových politik venkova a  jejich vliv na vývoj venkovských oblastí. Zásadně této debatě přispívají rurální geografie, rurální sociologie, ekonomika zemědělství, demografie, ekologie, venkovské plánování a další (Cloke, 1989; Cloke, 2006). V této debatě lze rozlišit tři hlavní přístupy, jež reflektují víceméně chronologicky měnící se konceptualizaci rozvoje venkova (Terluin, 2001; Ševčíková, 2010): ■ exogenní rozvoj, ■ endogenní rozvoj, ■ smíšený exogenní/endogenní rozvoj.

Přístupy mají odlišné dopady na strategie lokálních aktérů i politiky rozvoje venkova. Kocmánková Menšíková (2011) poukazuje v souvislosti s výše zmíněnými přístupy na odlišnou optiku ekonomie a sociologie v konceptech rozvoje.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist