načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Delirium - Lauren Oliverová

Delirium
-15%
sleva

Kniha: Delirium
Autor: Lauren Oliverová

Dystopický román o světě nedaleké budoucnosti, kde je láska nežádoucím projevem lidské slabosti. Lena Halowayová žije v našem světě, ale v mnohem pokročilejším, protože na lásku ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3%hodnoceni - 70.3% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2012
Počet stran: 352
Rozměr: 145 x 205 mm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Delirium
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2012-46
Datum vydání: 7. 11. 2012
Nakladatelské údaje: V Praze, CooBoo, 2012
ISBN: 9788074471667
EAN: 9788074471667
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dystopický román o světě nedaleké budoucnosti, kde je láska nežádoucím projevem lidské slabosti. Lena Halowayová žije v našem světě, ale v mnohem pokročilejším, protože na lásku už existuje lék. Vědci se domnívali, že láska může za všechny špatnosti. Že pro lásku se zabíjí, umírá. Proto každý občan v den svých osmnáctých narozenin musí podstoupit zákrok, díky němuž už si nikdy nebude muset dělat s láskou starosti. Lena od té doby, co její matka spáchala sebevraždu a sestra podstoupila léčbu, odpočítává každý den do svého zákroku a nemůže se dočkat. Všechno potom bude jednodušší a lepší a šťastnější. Alespoň takto to všem dětem ve školách bylo vštěpováno. Lenu nikdy nenapadlo, že by o tom měla pochybovat. Až do chvíle, kdy se v ulicích města objeví protestující skupina "Nežádoucích", to jest jedinců, kteří se odmítají podrobit léčbě a diktátu šťastného života bez citu.

Popis nakladatele

Delirium Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Schází devadesát pět dní, jenže Leně se stane něco nemyslitelného: Zamiluje se.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Lauren Oliverová - další tituly autora:
Panika Panika
Zmizelé dívky Zmizelé dívky
Replika Replika
 (e-book)
Replika Replika
Delirium Stories: Hana, Annabel, Raven and Alex Delirium Stories: Hana, Annabel, Raven and Alex
Kopie Kopie
 
Ke knize "Delirium" doporučujeme také:
Selekce Selekce
Tobiáš Lolness (souborné vydání) -- I. Život ve větvích/ II. Elíšiny oči Tobiáš Lolness (souborné vydání)
Divergence Divergence
Jsem roztříštěná Jsem roztříštěná
Spočítej hvězdy Spočítej hvězdy
Percy Jackson – Bitva o labyrint -- 4. díl Percy Jackson – Bitva o labyrint
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

ka p itola dve

Před Chorobou musíme být stále na pozoru; na naší bdělosti závisí zdraví

našeho státu, našeho národa, našich rodin a našich duší.

„Základní zdravotní opatření“, Příručka pro dosažení zdravého, šťastného

a bezpečného života, dvanácté vydání

V

ůně pomerančů mi připomíná pohřby. V  den mé evaluace mě

ráno probouzí právě tahle vůně. Budík na mém nočním stolku

ukazuje šest hodin ráno.

V  pokoji je šero, sluneční paprsky teprve začínají ozařovat stěny po

koje, který sdílím s dvěma dcerami mé sestřenice Marcie. Ta mladší, Gracie, je už oblečená, krčí se na své posteli a pozoruje mě. V ruce má pomeranč a snaží se ho svými dětskými zoubky okusovat jako jablko. Zvedá se mi žaludek, musím zavřít oči, abych znovu neviděla ty škrábavé šaty, které jsem si musela obléct na matčin pohřeb, abych neslyšela ty šeptající hlasy, abych nemyslela na tu velkou, drsnou ruku, která mi podávala stále další a další pomeranče, abych je cucala a byla potichu. Snědla jsem na tom

ˇ


12 pohřbu čtyři, dílek po dílku, dokud mi v klíně nezbyla jen hromádka slupek, které jsem pak začala cucat taky, protože jejich hořká chuť mi pomáhala zadržet slzy.

Když oči zase otevřu, Gracie se naklání a natahuje ke mně ruku s pomerančem.

„Ne, Gracie,“ odkopnu peřinu a vstanu. Žaludek se mi svírá a zase rozevírá jako pěst. „A víš přece, že kůra se nejí.“

Gracie na mě dál upírá velké šedé oči a mlčí. Povzdechnu si a sednu si vedle ní. „Ukaž,“ vezmu jí pomeranč a ukazuju jí, jak ho oloupat, zarývám do kůry nehet a zářivě oranžové spirály padají Gracie do klína. Celou dobu musím zadržovat dech. Gracie mě beze slova sleduje. Když je pomeranč oloupaný, Gracie ho drží v dlaních, jako by to byla křišťálová koule a ona se bála, že ji rozbije.

Musím do ní šťouchnout. „No tak. Teď už ho můžeš sníst.“ Gracie ale dál jen zírá, takže s povzdechem začnu oddělovat jednotlivé dílky. Přitom co nejvlídněji šeptám: „Víš, kdybys občas něco řekla, ostatní by na tebe byli hodnější.“

Gracie neodpoví. Ne, že bych to od ní čekala. Teta Carol neslyšela Grace za šest let a tři měsíce jejího života říct ani slovo – ani jedinou slabiku. Carol si myslí, že má nějakou vadu mozku, ale doktoři zatím na nic nepřišli. „Je blbá jak troky,“ pronesla Carol suše, když nedávno pozorovala Grace otáčet barevnou kostkou pořád dokola, jako by to bylo něco krásného a kouzelného, co se každou chvíli zázračně promění.

Vstanu a jdu k oknu, pryč od upřeného pohledu Graciiných velkých očí a jejích rychlých, štíhlých prstů. Je mi jí líto.

Marcia, Gracina matka, je mrtvá. Vždycky říkala, že děti nikdy mít nechtěla. To je jedna z  nevýhod léčby: některým lidem přijde bez amor deliria rodičovství odporné. Případy naprosté lhostejnosti, kdy jsou otec nebo matka neschopni navázat se svými dětmi řádný, normální a zodpovědný vztah a místo toho je utopí, udusí nebo umlátí k smrti, když pláčou, jsou naštěstí řídké.

U Marcie evaluátoři naplánovali, že bude mít děti dvě. V té době to vypadalo jako správné rozhodnutí. Marciina rodina při každoročním přezkoumání získala vysoké stabilizační známky, její manžel byl uznávaný vědec. Žili ve velikém domě na Winter Street. Marcia doma každý den vařila a ve volném čase vyučovala hru na klavír, aby měla co dělat.

Jenže když začali Marciina manžela podezřívat, že je sympatizant, všechno se změnilo. Marcia se i s dětmi, Jenny a Grace, musela nastěhovat zpátky k matce, mé tetě Carol. Lidé si na ně ukazovali a šeptali si. Grace si to samozřejmě nemůže pamatovat. Divila bych se, kdyby na své rodiče měla vůbec nějaké vzpomínky.

Marciin manžel zmizel ještě před začátkem procesu. Nejspíš je to dobře. Procesy jsou většinou jen divadlo. Sympatizanti jsou skoro vždycky popraveni. A pokud ne, odsoudí je na tři doživotní tresty a zavřou je do Krypt. Marcia to samozřejmě věděla. Teta Carol si myslí, že právě proto jí jen pár měsíců potom, co její manžel zmizel a ji obžalovali místo něj, selhalo srdce. Den potom, co jí doručili papíry, šla po ulici a bum! – zástava srdce.

Srdce je velice křehká věc. Proto musíme být tak opatrní.

Dneska bude horko, cítím to. Už teď je v našem pokoji vedro, a když otevřu okno, abych vyvětrala tu pomerančovou vůni, vzduch venku je dusný a  těžký jako olovo. Zhluboka se nadechnu a  cítím čistou vůni mořské trávy a mokrého dřeva a v dálce slyším křik racků, kteří donekonečna krouží někde nad zátokou, skrytou za nízkými šedými budovami. Venku kdosi startuje auto. Ten zvuk mě vyleká, až sebou trhnu.

„Nervózní z evaluace?“

Otočím se. Teta Carol stojí se založenýma rukama ve dveřích.

„Ne,“ odpovím, ale není to pravda.

Tetě se na rtech mihne letmý úsměv. „Neboj se. Bude to v pohodě. Jdi se osprchovat. Pak ti upravím vlasy a tvé odpovědi si projdeme cestou.“

„Dobře.“ Teta mě dál pozoruje. Je mi trapně, za zády zarývám nehty do parapetu. Odjakživa nesnáším, když se na mě někdo dívá. Jasně, budu si na to muset zvyknout. Během testu mě budou skoro dvě hodiny sledovat čtyři evaluátoři. Budu na sobě mít jen tenkou poloprůhlednou nemocniční košili, aby bylo vidět moje tělo.

„Řekla bych, že dostaneš tak sedm nebo osm bodů,“ říká teta a našpulí rty. To je pěkný výsledek, byla bych s ním spokojená. „Ale pokud se hned neumyješ, nedostaneš víc jak šest.“

Evaluace je poslední zkouška, kterou člověk musí udělat na konci čtvrtého ročníku. Za poslední čtyři měsíce jsem již složila všechny oborové zkoušky – matematiku, přírodní vědy, psané a mluvené vyjadřování, sociologii, psychologii a  fotografování jako volitelnou specializaci. Výsledky by měly přijít za pár týdnů. Myslím, že jsem si vedla natolik dobře, aby mě přidělili na vysokou školu. Učila jsem se vždycky docela dobře. Univerzitní posuzovatelé zhodnotí mé silné stránky i mé slabiny a pak mě přidělí na konkrétní obor na některé univerzitě.

Evaluace je taky poslední krok k tomu, aby mě spárovali. Pár měsíců po ní mi evaluátoři pošlou seznam čtyř nebo pěti schválených protějšků. Jednoho z nich si vezmu, hned jak dokončím univerzitu (za předpokladu, že jsem udělala všechny oborové zkoušky. Dívky, které se nedostanou na vysokou, jsou spárovány a vdávají se hned po střední škole). Evaluátoři se budou snažit dát mě dohromady s někým, kdo během evaluace dostal podobný počet bodů jako já. Zároveň se budou snažit vyhnout jakýmkoli rozdílnostem v inteligenci, povaze, původu a věku. Někdy ale samozřejmě slýcháme i o strašidelných případech, kdy bohatý osmdesátiletý stařec dostane chudou osmnáctiletou dívku.

V tu chvíli se ozve příšerné zavrzání schodů a objeví se Graciina sestra Jenny. Je jí devět a na svůj věk je dost vysoká, ale taky hubená. Je samá ruka, samá noha, a  hruď má propadlou jako plech na pečení. Neměla bych to říkat, ale nemám ji moc ráda. Má stejně ztrhaný pohled, jako mívala její matka.

Jenny si stoupne ve dveřích vedle tety a taky mě pozoruje. Je to zvláštní, takhle se stydět před vlastní tetou a sestřenicemi, ale Jenny je jen o pár centimetrů menší než já, a  to měřím skoro metr šedesát. Cítím, jak se mi ten horký, svědivý pocit plazí žílami. Vím, že se také bojí mé evaluace. Musí mě spárovat s někým dobrým. Jenny a Grace musí na léčbu čekat ještě roky. Pokud se dobře vdám, za pár let to bude znamenat víc peněz pro rodinu. Taky nám to možná pomůže zbavit se těch pomluv, těch útržkovitých, šeptaných vět, které nás ještě čtyři roky po tom skandálu pronásledují, kamkoli se hneme, jako neustálé šustění suchého listí: Sympatizant. Sympatizant. Sympatizant.

Je to jen o  něco lepší, než bylo slovo, které několik let po smrti mé matky pronásledovalo mě, jako syčení hada, který za sebou nechává stopy jedu. Sebevražda. Pokřivené slovo, které lidé mumlají a šeptají a schovávají do zakašlání. Slovo, které můžou vyslovit jen ústa zakrytá dlaní, které můžete vyřknout jen za zavřenými dveřmi. Jen ve snech jsem to slovo slyšela nahlas, zakřičené z plných plic.

Zhluboka se nadechnu a skloním se pro plastový koš na prádlo, který mám pod postelí, aby teta neviděla, jak se třesu.

„Lena se dneska vdává?“ ptá se Jenny tety. Její hlas mi vždycky připomínal monotónní bzučení včel v letním parnu.

„Nebuď hloupá,“ odpoví teta, ale naštvaná není. „Víš, že se nemůže vdát, dokud není vyléčená.“

Vytáhnu z koše svůj ručník, přitisknu si ho na prsa a narovnám se. Vysychá mi v  puse, jen to slovo slyším. Vdát se. Všichni se musí oženit či vdát, hned jak dodělají školu. Tak to prostě je. „Manželství je řád a stabilita; je znakem zdravé společnosti.“ (Kniha Života, „Základy společnosti“, str. 114). Ale při jediné myšlence na manželství se mi zrychluje tep a srdce se mi chvěje jako moucha lapená ve sklenici. Ještě nikdy jsem se žádného kluka ani nedotkla – fyzický kontakt mezi nevyléčenými opačného pohlaví je zakázaný. Upřímně řečeno jsem ještě s žádným klukem ani nemluvila déle než pět minut, pokud nepočítám bratrance a strýce a Andrewa Marcuse, který strýci vypomáhá ve večerce, neustále se dloube v nose a holuby pak otírá o plechovky se sterilovanou zeleninou.

A pokud neudělám oborové zkoušky – ach bože, prosím, prosím, ať je udělám – budu mít svatbu hned, jak budu vyléčená, za méně než tři měsíce. Což znamená, že taky budu mít svatební noc.

Pořád ještě cítím ve vzduchu pomeranče a můj žaludek se znova obrací. Přitisknu si na obličej ručník a dýchám přes něj, a silou vůle se snažím nepozvracet.

Zezdola je slyšet řinčení talířů. Teta se s  povzdechem podívá na hodinky.

„Za hodinu musíme odcházet. Tak radši dělej.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist