načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dějiny veřejné správy - Karel Schelle

Dějiny veřejné správy
-11%
sleva

Kniha: Dějiny veřejné správy
Autor: Karel Schelle

Historický vývoj veřejné správy v českých zemích od středověku do počátku 21. století. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  695 Kč 619
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
20,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 29Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 520
Rozměr: 207,0x147,0x28,0 mm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Veřejná správa
Hmotnost: 0,635kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201611
ISBN: 978-80-7552-374-7
EAN: 9788075523747
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický vývoj veřejné správy v českých zemích od středověku do počátku 21. století.

Popis nakladatele

Součástí státního mechanismu každého státu je vedle orgánů státní moci, justičních orgánů a orgánů přímého donucení také veřejná správa. Organizace a charakter správní soustavy bývají vždy přesným odrazem politické situace dané vývojové etapy státu. Z toho důvodu je při studiu politických a právních dějin zcela nezbytné podrobně se seznámit právě s vývojem veřejné správy. K tomu také směřuje předložená publikace. Kniha Dějiny veřejné správy proto navazuje na autorovu knihu Dějiny ústavního práva, čímž zaplňuje jednu z dalších částí dějin státního mechanismu v českém prostředí. Předložená publikace je psána tak, aby uspokojila zejména zájemce o problematiku organizace moderní veřejné správy a správního práva a umožnila jim současné problémy zkoumat v historických souvislostech. Z toho důvodu byla pozornost soustředěna především na organizaci moderní veřejné správy, tedy na vývoj po roce 1848.

Předmětná hesla
Správní dějiny -- Česko -- 9.-21. století
Správní právo -- Česko -- 9.-21. století
Veřejná správa -- Česko -- 9.-21. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Karel Schelle - další tituly autora:
Základy ústavního práva - 5. vydání Základy ústavního práva
Stát a právo v době Metternichově Stát a právo v době Metternichově
Demokratizace českého právního řádu Demokratizace českého právního řádu
Meziválečné Československo a Evropa Meziválečné Československo a Evropa
Velké dějiny zemí Koruny české - Stát -- Velké dějiny zemí Koruny české - Tematická řada Velké dějiny zemí Koruny české - Stát -- Velké dějiny zemí Koruny české
Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D-J Encyklopedie českých právních dějin, II. svazek D-J
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5

Obsah

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1 Vývoj veřejné správy do roku 1620 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.1 Období Velké Moravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.2 Období českého státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

1.2.1 Vývoj správy v počátcích českého státu . . . . . . . . . . . . . 15

1.2.1.1 Dvorské úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.2.1.2 Místní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.2.2 Vývoj správy od počátku 13. století do roku 1419 . . . . . 17

1.2.2.1 Ústřední správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

1.2.2.2 Místní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

1.2.3 Vývoj správy od husitství do roku 1620 . . . . . . . . . . . . . 21

1.2.3.1 Společné úřady zemí Koruny české . . . . . . . . . 21

1.2.3.2 Dvorské úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

1.2.3.3 Zemské úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

1.2.3.4 Zemské desky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

1.2.3.5 Místní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

1.2.3.6 Městská správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

1.2.3.7 Vrchnostenské a vesnické orgány . . . . . . . . . . 28

1.2.3.8 Církevní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

2 Počátky formování moderní veřejné správy (1620–1848) . . . . . . . . 32

2.1 Ústřední správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 2.2 Zánik společných orgánů zemí Koruny české . . . . . . . . . . . . . . . 37 2.3 Česká dvorská kancelář v letech 1620–1749 . . . . . . . . . . . . . . . . 39 2.4 Správa jednotlivých zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 2.5 Krajská správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.6 Vrchnostenská správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2.7 Správa měst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2.8 Vojenská správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 2.9 Církevní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Dějiny veřejné správy

6

3 Vývoj veřejné správy v období habsburské monarchie

(1848–1918) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 3.1 Počátky organizace okresní politické správy . . . . . . . . . . . . . . . . 48 3.2 Pokusy o vytvoření krajské správy (krajské úřady – krajské

vlády) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 3.3 Počátky organizace zemské politické správy . . . . . . . . . . . . . . . . 59 3.4 Počátky územní samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 3.5 Počátky obecní samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 3.6 Počátky okresní samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 3.7 Počátky zemské samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3.8 Počátky uherské veřejné správy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

4 Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu

(1918–1938) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 4.1 Vznik samostatného Československa a veřejná správa . . . . . . . . 96

4.1.1 Vyhlášení prvního zákona státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

4.1.2 Vznik ČSR a recepce rakouské a uherské správy . . . . . 103

4.1.3 Odraz vzniku československého státu na Moravě . . . . . 106

4.1.4 Odraz vzniku československého státu ve Slezsku . . . . . 109

4.1.5 Situace na Slovensku po vyhlášení Martinské

deklarace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117

4.1.6 Vznik a organizace okresních a místních národních

výborů v českých zemích a místních národních rad

na Slovensku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

4.1.7 Rozsah působnosti národních výborů a národních rad . . 146

4.1.8 Pokus německých nacionalistů o iredentistický puč . . . 161

4.1.9 Likvidace národních výborů a národních rad . . . . . . . . 169

4.1.10 Územní samospráva v českých zemích v prvních

letech Československé republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

4.1.11 Samospráva tzv. statutárních měst . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

4.1.12 Komplikace v oblasti státní správy ve Slezsku . . . . . . . 231

4.1.13 Situace v oblasti státní správy na Slovensku . . . . . . . . . 238

4.1.14 Organizace politické správy na Podkarpatské Rusi

po jejím připojení k Československé republice . . . . . . . 247

4.2 Vývoj veřejné správy ve dvacátých letech . . . . . . . . . . . . . . . . . 250

4.2.1 Župní zákon (1920) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250

4.2.1.1 Příprava a vydání župního zákona . . . . . . . . . 250


Obsah

7

4.2.2.1.2 Organizace správy podle

župního zákona . . . . . . . . . . . . . . 272

4.2.2.1.3 K hodnocení zákona o župním

zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288

4.2.2.2 Vývoj politické správy a územní samosprávy

v letech 1920–1927 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

4.2.2.2.1 Vývoj správní organizace

v českých zemích . . . . . . . . . . . . . 292

4.2.2.2.2 Vývoj státní správy na Slovensku

v letech 1920–1923 . . . . . . . . . . . 313

4.2.2.2.3 Příprava realizace župního zákona

a jeho zavedení na Slovensku . . . 322

4.2.2.2.4 Vývoj správy na Podkarpatské

Rusi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337

4.2.2.3 Příprava, přijetí a realizace zákona

o organizaci politické správy (1927–1928) . . 341

4.2.2.3.1 Příprava a přijetí organizačního

zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341

4.2.2.3.2 Realizace organizačního zákona . . 360

4.3 Veřejná správa ve třicátých letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377

4.3.1 Státní správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377

4.3.2 Obecní samospráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387

5 Státní správa a územní samospráva ve druhé Česko-Slovenské

republice (1938–1939) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393

6 Státní správa v protektorátu Čechy a Morava (1939–1945) . . . . . 398

7 Státní správa v osvobozeném Československu (1945–1948) . . . . . 408

8 Státní správa v socialistickém Československu (1948–1990) . . . . . 432

8.1 Národní výbory v letech 1948–1954 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432

8.2 Národní výbory v letech 1954–1960 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435

8.3 Národní výbory v letech 1960–1967 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443

8.4 Národní výbory v letech 1967–1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450

9 Vývoj veřejné správy po roce 1990 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484

9.1 Změny ve veřejné správě na počátku devadesátých let . . . . . . . 484

9.2 Vývoj veřejné správy od roku 1993 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485

9.2.1 Obecní zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 486

9.2.2 Krajské zřízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 493


Dějiny veřejné správy

8

10 Správní soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500

Resume . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 507

Zusammenfassung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511

Rejstřík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 515

Rejstřík věcný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517


96

KAPITOLA 4

Vývoj veřejné správy

v meziválečném Československu

(1918–1938)

4.1 Vznik samostatného

Československa a veřejná správa

Rozhodujícím dnem pro osud českého a slovenského národa se stal 28. říjen 1918, kdy defi nitivně došlo v Praze Národním výborem k vyhlášení samostatného československého státu. Národně osvobozenecký boj vyvrcholil a Rakousko-Uhersko začalo mizet z mapy Evropy.

Večer 28. října 1918 se Národní výbor proměnil v zákonodárný sbor samostatného Československa. Ve zvláštním provolání apeloval na kulturní vyspělost československého lidu ve snaze zajistit klidnou cestou převzetí moci do rukou představitelů nového státu: „Občané! Československý stát jest konečně skutkem. Stali jsme se svobodnými a jest na vás, abyste ukázali, že dovedete žíti jako svobodní občané. Zachovejte důstojný klid při projevech své radosti a nadšení, šetřte v každém případě osobní svobodu a majetek každého. Buďte pamětlivi slov Kollárových: – Svobody kdo hoden, svobodu zná vážit každou. – Vyčkejte pokynu Národního výboru, představujícího dnes národní vládu. Na zdar!“

Jen pro úplnost právního pohledu na vznik československého státu je třeba uvést, že v odborné literatuře najdeme řadu názorů, mnohdy si odporujících, snažících se přesně časově lokalizovat vznik samostatného Československa. I když tato diskuse je již překonaná, je vhodné ji zaznamenat a připomenout. Kromě nesporného data 28. října 1918,

Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu (1918–1938)

97

které jednoznačně akceptoval i T. G. Masaryk,

38

se například F. Weyr

zabýval hlediskem mezinárodním, zda vznik státu nebyl až důsledkem jeho uznání ze strany jiných států, a pokud ano, tak uznání kterého státu mělo konstitutivní význam.

39

Z toho vycházela i některá další stanovis

ka, která kladla vznik československého státu k datu platnosti mírových smluv. Podle jiných autorů mělo konstitutivní účinek uznání Československé národní rady v Paříži státy Dohody za ofi ciální orgán odboje jako prozatímní vlády.

40

Karel Kramář kladl datum právního vzniku stá

tu na 14. listopadu 1918, kdy on sám jako ministerský předseda v Národním shromáždění prohlásil sesazení Habsburků.

41

Vytvoření Československa bylo logickým vyústěním revolučního národně osvobozeneckého boje našeho lidu a aktivizace zahraničního odboje. Bylo zákonitým splněním dlouhodobých oprávněných tužeb lidu po národní svobodě a samostatnosti, po svržení habsburské nadvlády.

42

38

MASARYK, T. G. Světová revoluce. Praha, 1938, s. 461–467. Ten doslova napsal: „Pro toto

datum 28. října 1918 mluví převrat, jak se udál v Praze a celé vlasti; celý národ viděl v pře

vratu počátek samostatného státu, odpoutaného od Rakousko-Uherska a od Habsburků. A ko

nečně mluví pro 28. říjen důvod formální, že totiž národ na svém území prohlásil se veřejně

za samostatný: to někteří státovědci pokládají za nutnou podmínku tvořícího se státu.“ S tímto

názorem souhlasili: TOMSA, B. Právo mezinárodní I. Bratislava, 1930, s. 149; KUČERA,

Nový stát z hlediska práva mezinárodního. In: Časopis pro právní a státní vědu, roč. 7, 1924,

s. 201; RAŠÍN, L. Vznik a uznání Československého státu. Praha, 1926; OSUSKÝ, Š. Dictio

naire diplomatique. I, s. 938. 39

WEYR, F. Československé právo ústavní. Praha. 1937, s. 81–82.

40

Viz například HOBZA, A. La République Tchecoslovaque et le droit international. In: Revue

géneral de droit international, roč. 29 (česky publikováno In: Zahraniční politika, roč. 2,

1923) – vznik samostatného státu spojuje s uznáním Národní rady francouzskou vládou, tedy

28. června 1918; Seton Watson naopak přiznává konstituční účinek anglickému, americkému

a francouzskému uznání ze dne 9. srpna, 3. září a 15. října 1918. 41

KRAMÁŘ, K. Na obranu slovanské politiky. Praha, 1926, s. 93 n.

42

URBAN, O. Česká společnost 1848–1918. Praha, 1982, s. 633. K vyhlášení československé

samostatnosti a k domácímu a zahraničnímu odboji, který je v předchozích částech popsán

jen velmi rámcově, dnes existuje nepřehledné množství literatury různého charakteru i různé

hodnoty. Tato literatura je z velké části uvedena v seznamu literatury umístěném na konci této

publikace. Dále upozorňujeme například na kolektivní publikaci Vznik Československa 1918.

Praha, 1994; KALVODA, J. Genese Československa. Praha, 1998. Dějiny veřejné správy 98 4.1.1 Vyhlášení prvního zákona státu Přestože již na začátku roku 1918 bylo zřejmé, jakým směrem se budou vyvíjet válečné události a jaký politický osud bude možné Rakousko-Uhersku předvídat, přípravy na vznik samostatného československého státu neprobíhaly tak intenzivně, jak by se dalo očekávat. Přibližně od dubna 1918 se začal připra vovat politický a hospodářský program, který měl být v novém československém státě realizován. Za tím účelem byl vytvořen přípravný výbor, jehož členy se stali mimo jiné K. Kramář, J. Preiss, A. Rašín, J. Scheiner, F. Pantůček a další. Podle neurčitých a někdy dosti rozporných zpráv jejich práce byla v hrubých rysech ukončena někdy v září 1918 a vyústila ve vypracování dvou osnov zákonů. Prvou byl návrh hospodářského zákona z pera J. Preisse, jenž měl být hlavním podkladem k zabezpečení samostatného hospodářství a samostatné měny. Druhou připravovanou právní normou, jejímž autorem byl F. Pantůček, pozdější předseda Nejvyššího správního soudu, byl tzv. politický zákon neboli zákon „o prozatímní vládě říše české“, jenž v rozsahu 29 článků měl tvořit provizorní ústavní listinu.

43

Návrh ústavy defi noval název budoucího státu jako „Říše česká“. Neprohlašoval stát za republiku ani monarchii, nýbrž v čl. 3 přímo odkazoval na to, že státní forma bude teprve určena Národním shromážděním a Československou národní radou v Paříži.

Politický zákon stanovil, že státní svrchovanost v „české říši“ bude vykonávat český národ. Zastupitelská demokracie měla být zajištěna prostřednictvím Národního shromáždění jakožto zákonodárného orgánu. Národní shromáždění mělo být vytvořeno rozšířením stávajícího Národního výboru o další členy na základě paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dalším nejvyšším státním orgánem by byl prozatímní státní prezident jako hlava „české říše“. Z tohoto faktu lze odvodit, že ústava přece jen počítala s tím, že náš stát bude republikou. Prozatímní státní prezident měl být jmenován Národním výborem a Československou národní radou. Kromě funkce prezidenta předpokládal návrh ústavy též funkce náměstků prezidenta (v počtu dvou, ev. 43

Texty obou návrhů byly později publikovány v časopise Obzor národohospo dářský, roč. 31,

1926, s. 1 n.

Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu (1918–1938)

99

čtyř), kteří měli zastupovat prezidenta a tvořili by jeho poradní orgán. Náměstky prezidenta mělo oprávnění volit Národní shromáždění na základě principu absolutní většiny hlasů.

Návrh ústavy poněkud nejasně defi noval postavení výkonné moci, neboť její provádění příslušelo prozatímnímu státnímu prezidentovi prostřednictvím státní vlády. Oprávnění obou orgánů (prezidenta a vlády) ve sféře výkonu vládní moci a jejich vzájemné vztahy nebyly blíže specifi kovány. Vládu jako kolegiální orgán měli tvořit ministerský předseda a dvanáct ministrů: 1. pro záležitosti zahraniční, 2. vnitra, 3. vyučování a věci duchovní, 4. spravedlnosti, 5. fi nancí, 6. války, 7. orby, 8. obchodu, 9. dopravnictví, 10. veřejných prací, 11. sociální péče, 12. zdravotnictví a tělesné výchovy.

Politický zákon zakotvoval i existenci instituce tzv. státních tajemníků (zástupců ministrů), kteří měli oprávnění účastnit se ministerské rady s poradním hlasem ve svém oboru.

Zákonodárná pravomoc měla být zajímavým způsobem rozdělena mezi prozatímního státního prezidenta, Národní shromáždění a zákonodárnou komisi. Mechanismus vzájemných vztahů mezi těmito orgány a způsob přijímání zákonů měl vypadat následovně: Národní shromáždění by rozhodlo o tom, jaké záležitosti nebo poměry mají být předmětem zákonné úpravy, a uložilo by vládě vypracovat zákonnou předlohu, eventuálně by rozhodlo o připuštění vládou vypracované předlohy k dalšímu projednávání. Poté by byla dána příslušnost zákonodárné komisi zkoumat předlohy zákonů po stránce věcné, odborné a formální. K projednání zákona by bylo třeba nadpolovičního souhlasu členů zákonodárné komise. Odmítla-li by zákonodárná komise dát svůj souhlas, postoupila by návrh prezidentovi s uvedením důvodu nesouhlasu. Ten by o tom poté vyrozuměl Národní shromáždění, které mohlo vrátit odmítnutou předlohu zpět zákonodárné komisi, jestliže neuznalo důvody odmítnutí za podstatné. Zákonodárná komise by pak nesměla podruhé odepřít svůj souhlas. Zákony ve znění schváleném zákonodárnou komisí by předložila vláda k potvrzení a vyhlášení prezidentovi. Vláda by ovšem mohla zákon postoupit i Národnímu shromáždění, měla-li za to, že se schválená norma odchyluje od původního zadání Národního shromáždění. To by bylo poté oprávněno zákon schválit nebo odmítnout. V případě odmítnutí by se zákon vracel zpět do zákonodárné komise Dějiny veřejné správy 100 k úpravě. Na závěr zákonodárného procesu schválené zákony potvrzoval a vyhlašoval prezident. Ke své platnosti ještě každý zákon vyžadoval kontrasignaci předsedy zákonodárné komise a příslušného člena vlády. Právě popsaný legislativní mechanismus znamenal účast dvou zákonodárných sborů a prezidenta při tvorbě a schvalování zákonů. Lze říci, že „politický zákon“ vlastně zaváděl specifi cký dvoukomorový parlament, kde funkci dolní komory svým způsobem zastávala zákonodárná komise a funkci horní komory Národní shromáždění, přičemž prezidentovi by zřejmě náleželo právo veta. Celý proces schvalování zákonů by byl poměrně složitý a představoval by poněkud atypickou a zvláštní formu parlamentní demokracie.

Pro výkon soudní moci návrh předvídal recepci rakouské a uherské organizace soudnictví ve stavu platném k 25. červenci 1914. „Politický zákon“ výslovně stanovil platnost dosavadních právních předpisů pro složení, obvody a příslušnost většiny soudů. Nově měly být zřízeny pouze nejvyšší soudní orgány: Nejvyšší a kasační soud a Nejvyšší správní soud. Návrh ústavy však nepočítal s existencí Ústavního soudu. Základní princip fungování soudnictví – nezávislost – by byl ústavou jednoznačně zaručen a garantován. Rozsudky všech soudů měly být vydávány a vyhlašovány jménem svrchovanosti „České říše“, neboť státní forma nového státu ještě nebyla jednoznačně a defi nitivně určena.

Návrh ústavy se pochopitelně nemohl vyhnout ani otázce platnosti dosavadního právního řádu na území nového samostatného českého státu. Tuto otázku řešil metodou recepce právních norem, tedy převzetím dosavadního rakouského a uherského právního řádu. V čl. 21 návrhu bylo stanoveno, že se uznává platnost všech zákonných ustanovení, jež byla dne 25. července 1914 v Čechách, na Moravě a na Slovensku v platnosti, „pokud nebylo v předpisech tohoto zákona a zákonů k jeho provedení vydaných ničeho jiného nařízeno, nebo pokud nešlo o předpisy, které odpadnutím subjektu na něhož se vztahovaly, pozbyly platnosti“. Naproti tomu z předpisů vydaných od 26. července 1914 až do vyhlášení samostatnosti by ztratily platnost všechny ty zákony, které byly vydány jen po dobu války.

Státní území budoucího státu bylo vymezeno jako obvod dosavadního Království českého, Markrabství moravského, vévodství slezského a slovenské stolice v Uhrách. Návrh ústavy tedy zakotvoval připojení

Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu (1918–1938)

101

Slovenska k českým zemím. Dále by ústavou byla převzata nejen organizace soudnictví, ale i soustava politických, fi nančních, školských a ostatních správních orgánů. Na rozdíl od toho však ústava měla sama rozpustit všechny dosavadní samosprávné orgány, tj. zemské sněmy a zemské výbory, obecní výbory, okresní zastupitelstva a reprezentace statutárních měst. Za úřední jazyk by byl prohlášen český jazyk, ale připuštěno by bylo i užívání jazyka národnostních menšin v úředním styku. Ústava by řešila i převzetí státních zaměstnanců a majetkových a fi nančních závazků a nároků státu.

I když některé její části návrhu „politického zákona“ byly převzaty do tzv. recepční normy, případně se staly předlohou při tvorbě prozatímní, ale i defi nitivní československé ústavy, její osnova nebyla na takové úrovni, aby mohla být po převratu okamžitě použita v zákonodárství Národního výboru.

Prvním zákonem československého státu se tedy nestala ani jedna z uvedených předloh, ale narychlo připravený zákon běžně nazývaný „recepční norma“, schválený dne 28. října 1918 na schůzi pléna Národního výboru v Praze a později v částečně pozměněné verzi publikovaný ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 11. Příprava tohoto zákona, stejně jako celý průběh převratu, byla nakonec záležitostí několika předchozích dnů, někdy i hodin, velmi úzké skupiny českých politiků, kteří zdaleka nepočítali s tak brzkým zhroucením Rakousko-Uherska v souladu s vojensko-politickou koncepcí Dohody, vycházející z toho, že k defi nitivnímu vítězství nad ústředními mocnostmi dojde až na jaře 1919. Vzhledem k tomu, že tedy rozpad Rakousko-Uherska představitelé Národního výboru začali tušit až na poslední chvíli, převzetí moci muselo být narychlo improvizováno. Proto až 14. října 1918, v den generální stávky, se sešla porada několika významných politiků v čele s A. Rašínem a J. Preissem (dále se porady zúčastnili B. Franta, V. Pospíšil, P. Šámal, J. Scheiner, F. Sís a F. Pantůček).

44

Zde bylo shledáno,

že připravované zákonné předlohy jsou zcela nedostatečné. 44

PANTŮČEK, F. Příprava státního převratu ve směru zákonodárství a správy. In: Národní

listy, 28. října 1919; FRANTA, B. Vzpomínka. In: Národní listy, 28. října 1919; RAŠÍN, A.

Převrat z 28. října 1918. In: Národní listy, 28. října 1919; HOCH, K. Alois Rašín, jeho život,

dílo a doba. Praha, 1933, s. 30 n.; ROŠICKÝ, J. Rakouský orel padá. Praha, 1933, s. 30 n.;

OPOČENSKÝ, J. Kritické poznámky o 28. říjnu. Praha, 1926, s. 19.


Dějiny veřejné správy 102

Proto v noci z 27. na 28. října 1918 A. Rašín narychlo připravil text prvního zákona státu, s nímž se česká veřejnost měla možnost seznámit příštího dne z denního tisku a plakátů. Podle tohoto zákona „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ a v návaznosti na to bylo stanoveno, že „veškeré úřady samosprávné, státní i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“.

Recepčním zákonem došlo tedy k převzetí rakouského a uherského právního řádu a rakouské a uherské veřejné správy. S hodnocením tohoto zákona přišel brzy sám jeho autor A. Rašín, když napsal, že „základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo“.

45

Se zdůvodněním přišli i právní teoretici, kteří popírali právní kontinuitu zdůrazňováním teorie o rozdílu mezi tzv. materiálně právní a formálně právní kontinuitou. Proto například F. Weyr mohl později tvrdit, že „ani z hlediska juristického nelze v československém státě spatřovat nějakého pokračovatele bývalé rakouské monarchie, poněvadž není mezi právním stavem před převratem (28. října 1918) a po něm žádné právní kontinuity“.

46

Weyrovo zdůvodnění však asi není možné nekri

ticky přijmout. Snaha o kontinuitu v oblasti práva a správního systému zde bezesporu byla.

47

Co vedlo politické představitele k těmto krokům,

vysvětluje mimo jiné i publicista Ferdinand Peroutka, konstatující, že „lze si snadno domyslet, proč demokratičtí zákonodárci neodvrhli netrpělivě všechno toto rakouské dědictví: kritická doba výbojných davových hnutí, snadno bouřlivě se přenášející na ulici, sociální radikalismus velké části dělnictva nikterak se netajícího tím, že je odhodláno v příhodné době užít také násilí, celá nejistota převratového času vzala 45

Národní shromáždění republiky Československé v prvém desítiletí. Praha, 1928, s. 9; RA

ŠÍN, L. Paměti dra Aloise Rašína. Praha, 1929, s. 216.

46

WEYR, F. Sukcesorství československého státu a recepční zákon č 11 z r. 1918. In: Časopis

pro právní a státní vědu, roč. 21, 1938, s. 2. Dále k tomu například WEYR, F. Soustava čes

koslovenského práva státního. Praha, 1921, s. 51 n.; RAŠÍN, L. Vznik a uznání Českosloven

ského státu. Praha, 1926, s. 217 n. (S tím srov. STIEBER, M. Právní kontinuita po převratě.

In: Naše právo a stát. Praha, 1928.) 47

K tomu srov. především kritický příspěvek KNAPPA, V. Dvě cesty českoslo venského práva:

kontinuita a diskontinuita (1918, 1945). In: Právník, roč. 118, 1979, s. 270 n.

Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu (1918–1938)

103

jim k tomu chuť. Neváhali také vybavit úřady dostatečnými prostředky pro případ, že by demokracie sama v sobě nenalezla dosti kázně...“.

48

Předmětem odborných diskusí byla i povaha tohoto zákona. Vychá

zelo se mj. z toho, že jeho vydáním u nás začalo tzv. první ústavní provizorium. Samotný autor A. Rašín tento zákon považoval za deklaratorní akt.

49

Později ho ovšem někteří odborníci považovali za akt kon

stitutivní.

50

V socialistických publikacích se autoři tomuto hodnocení

většinou vyhnuli se slovy, že „zákon konstatoval vznik samostatného československého státu“.

51

Vzhledem k značně odlišnému právnímu a správnímu vývoji v čes

kých zemích a na Slovensku, zejména po rakousko-uherském vyrovnání, byly recepčním zákonem převzaty dva zcela jiné právní a správní systémy. V nově vzniklém státě se tak hned od počátku vytvořil stav, kdy vedle sebe začaly fungovat dva podstatně odlišné právní řády, tedy tzv. právní dualismus. I když autoři recepčního zákona slibovali, že se bude jednat o stav přechodný, jak další dvacetiletý vývoj ukázal (zejména v oblasti právního řádu), k unifi kaci na celém území československého státu nedošlo a z provizoria se stal trvalý stav.

Pochopitelně obsahově mohly být státem využívány jen ty právní

normy, které byly v souladu s charakterem nového státu. Obsah některých norem byl totiž z hlediska nové společenské a politické situace zcela neproveditelný. Takové normy nebylo možné však ihned nahrazovat novými, a proto bývá československý právní řád této doby nazýván mezerovitým.

52

4.1.2 Vznik ČSR a recepce rakouské a uherské správy Jak bylo již uvedeno, do čela veškerého politického dění se postavil Národní výbor, jenž měl být výrazem jednoty národa, obnovený necelé 48

PEROUTKA, F. Budování státu, sv. I. Praha, 1933, s. 124. 49

WEYR, F. Československé právo ústavní. Praha, 1937, s. 84. 50

Například PEŠKA, P. Úvod do ústavního práva. Praha, 1994, s. 59; ZIMEK, J. Ústavní vývoj

českého státu. Brno, 1996, s. 26; KROUPA, J., SCHELLE, K. Historie a současnost českého

a česko-slovenského konstitucionalismu. Brno, 1993, s. 5.

51

Například ZDOBINSKÝ, S. Státní právo ČSSR. Praha, 1985, s. 48. 52

WEYR, F. Soustava československého práva státního. Praha, 1924, s. 59. Dějiny veřejné správy 104 čtyři měsíce před vyhlášením samostatnosti. Stal se ústředním orgánem se zákonodárnou i výkonnou mocí pro celý československý stát, kterou za účasti pouze jediného představitele Slováků v osobě V. Šrobára vykonával do 14. listopadu 1918.

Ještě ani neutichly národní oslavy demonstrující spontánní nadšení českého lidu z dosažené národní svobody a získání státní samostatnosti, a řada představitelů státních úřadů, u nichž až do posledních hodin života monarchie byla z veškeré činnosti a z protičeského postoje patrná bezmezná oddanost rakouskému trůnu, se dávala dobrovolně k dispozici Národnímu výboru. Ať již to byl polní maršál A. Zanantoni či velicí generál pražské posádky P. Kestřánek, všichni pochopili, že doba rakouské nadvlády začala patřit minulosti. Ve dnech 28.–29. října 1918 zároveň došlo k jednání pražského Národního výboru s představiteli místodržitelství o předání státní moci. I když zpočátku především ze strany místodržitele hraběte M. Coudenhoveho byla patrná značná neochota k jakémukoli dorozumění, jednání mělo dost rychlý spád. Po kratší diskusi ohledně opatření správy v německých okresech se obě strany dohodly na tom, že dosavadní státní správa zůstane jak po stránce osobní, tak administrativní nedotčena a že bude fungovat nerušeně dále. Zároveň bylo sjednáno, že místodržitelství uznává Národní výbor za „výkonný orgán suverenity národa a uzná jeho spoluřízení veřejné správy“.

53

O dalších

modalitách měla být vedena pozdější průběžná jednání, jejichž výsledky se měly vtělit do příslušných instrukcí politických úřadů. Hraběte M. Coudenhoveho, který odešel na dovolenou, z níž se již nevrátil, zastoupil J. Kosina, jenž patřil k části nezkompromitovaného úřednictva 53

Národní listy z 30. října 1918; Právo lidu z téhož dne. Dokument byl rovněž uveřejněn v Naší re

voluci, roč. 3, 1924, s. 348 a ve sborníku Boj o směr vývoje československého státu I (říjen 1918 –

červen 1919), sestavili: KOCMAN, A., PLETKA, V., RADIMSKÝ, J., TRANTÍREK, M.,

URBÁNKOVÁ. L. Praha, 1965, dok. č. 93. K tomu srov. Záznam viceprezidenta českého mís

todržitelství Jana Kosiny o jednání s delegací předsednictva Národního výboru. In: Boj o směr vý

voje československého státu 1, dok. č. 91 (omylem je zde jako čtvrtý člen de legace předsednictva

Národního výboru uveden A. Němec místo Fr. Soukupa). Dne 30. října 1918 byl rovněž vydán

oběžník přednostům okresních hejt manství a politických expozitur, v němž byli v duchu výsledků

těchto jednání úředníci politické správy nabádáni „aby radostně, horlivě a prodchnuti novým

duchem přikročili k plnění svých povinností a zachováním rovnováhy ve správním organismu,

jakož i zabezpečením klidu a pořádku za všech okolností splnili onu část nových úkolů, která

vložena je na jejich bedra”. (STRATIL, I. Opavsko a vznik ČSR. Opava, 1968, s. 11). O možnosti

existence okresních a místních národních výborů se zde již tehdy ani neuvažovalo.

Vývoj veřejné správy v meziválečném Československu (1918–1938)

105

působícího v době světové války v českém duchu.

54

Již na první pohled

je patrný značný nesoulad textu dohody s prvním zákonem československého státu, v němž se zcela jednoznačně hovořilo o podřízenosti všech orgánů státní správy Národnímu výboru. Souhlas ke „spoluřízení veřejné správy“ ze strany Národního výboru byl evidentně v rozporu se zákonem, který sám tento orgán čtyřiadvacet hodin předtím vydal.

V průběhu prvních tří dnů existence samostatného československého státu postupně docházelo k podřizování se Národnímu výboru i dalších správních úřadů, jakož i policejních a soudních institucí. A tak 30. října 1918 měl již pražský Národní výbor pevně ve svých rukou převážnou většinu státní správy bývalé rakouské státní administrativy. Téměř úplná recepce rakouského správního systému byla tedy zajištěna.

55

Určité změny, alespoň formálního rázu, však musely být učiněny. Dosavadní statní aparát, který v minulosti tak neblaze proslul svou podporou zejména protičeských postojů v habsburské monarchii, bezpochyby výrazně ztratil autoritu. Proto bylo zapotřebí změnit když ne charakter, tak alespoň názvy úřadů. Z toho důvodu 7. listopadu 1918 byl v denním tisku zveřejněn oběžník vydaný 5. listopadu 1918 pražským místodržitelstvím a adresovaný „veškerým přednostům okresních hejtmanství a politických expozitur, jakož i přednostovi policejního ředitelství v Praze“, v němž se „z rozkazu Národního výboru“ nařizovalo, „aby politické úřady okresní vedle svého dosavadního názvu užívaly ve vnějším i vnitřním úřadování až na další dodatku – Okresní správa politická Národního výboru – tak, jak místodržitelství přidá ke svému pojmenování doložku – Zemská správa politická Národního výboru“.

56

Jistě není třeba rozsáhleji dokumento

vat skutečnost, že podobná opatření neměla větší ohlas. 54

OPOČENSKÝ, J. Kritické poznámky o 28. říjnu 1918. Praha, 1926, s. 44 n.; OPOČEN

SKÝ, J. Vznik národních států v říjnu 1918. Praha 1927, s. 138 n.; OPOČENSKÝ, J. Konec

monarchie rakousko-uherské. Praha, 1928, s. 729 n. 55

V důsledku toho je první období Československé republiky některými autory označováno

jako etapa konzervační (viz například LAŠTOVKA, K. Československé správní právo. Část

zvláštní, 1. díl. Praha, 1936). K tomu srov. JANÁK, J. K charakteru veřejné správy v po

čátečním období existence ČSR. Sborník prací fi lozofi cké fakulty brněnské univerzity, řada

historická (C). Brno 1971–1972, s. 7. 56

Národní listy, 7. listopadu 1918, nebo Pražské noviny ze stejného dne. Oběžník podepsal

J. Kosina. Text oběžníku je rovněž obsažen v publikaci Boj a směr vývoje československého

státu 1, dok. č. 110.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist