načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny světla -- 2. vydání – Jan Němec

Dějiny světla -- 2. vydání

Elektronická kniha: Dějiny světla
Autor: Jan Němec
Podnázev: 2. vydání

- Druhé vydání oceňovaného románu o fotografovi Františku Drtikolovi. - Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 465
Rozměr: 21 cm
Vydání: 2. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1486-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhé vydání oceňovaného románu o fotografovi Františku Drtikolovi.

Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě.

Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy.

Jan Němec (1981) přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou, uměleckým a duchovním Bildungsromanem, který pokrývá více než půl století: ožívají zde příbramské stříbrné doly, Mnichov v době secese i prvorepubliková bohéma, po řádcích se procházejí nahé modelky a světlo zatím nepozorovaně splývá s vědomím…

Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duší světlem poznání.
František Drtikol

 

Jan Němec (nar. 1981) vystudoval religionistiku a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde působí jako doktorand. Za svou prozaickou prvotinu  Hra pro čtyři ruce  (Druhé město, 2009) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Pracuje jako redaktor Hosta, spolupracuje s týdeníkem Respekt. Žije střídavě v Brně a Poličce.

(román o fotografovi Františku Drtikolovi)
Další popis

Román o životě fotografa Františka Drtikola. Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Tak za prvé, na konci by se zjistilo, že na počátku nebylo Slovo, ale Světlo beze slov, a to Světlo že nikdy nezmizelo. Za druhé, nebyl by to jen tak nějaký příběh, ale velkolepý osud, rozkročený mezi několik míst, epoch a historických událostí. Za třetí, byl by to osud fotografa, protože fotograf je řemeslníkem světla. Za čtvrté, byl by to příběh plný stínů, samozřejmě, každá věc má svůj opak. A za páté, v jednu chvíli by se v příběhu objevilo vnitřní světlo a všechno by se změnilo. Kdo to vlastně byl František Drtikol? První český světově známý fotograf, který dvakrát zkrachoval. Dandy z hornického maloměsta, kde zažil do té doby největší důlní katastrofu na světě. Mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy. Buddhista, který uvěřil v komunismus. A dál? Mladý spisovatel Jan Němec přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou; uměleckým a duchovním Bildungsromanem, o němž se bude mluvit.


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Němec - další tituly autora:
Tarot - stezky moudrosti Tarot - stezky moudrosti
Dějiny světla Dějiny světla
Politické systémy latinské Ameriky Politické systémy latinské Ameriky
Praktická příručka Zoner Photo Studio X (2018/2019) Praktická příručka Zoner Photo Studio X (2018/2019)
Možnosti milostného románu Možnosti milostného románu
Krvavý Bronx Krvavý Bronx
 
K elektronické knize "Dějiny světla -- 2. vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Karel Kovy Kovář: iPohádka Karel Kovy Kovář: iPohádka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13

Den předtím, než se to stane, sedíš u stolu v hornické chalupě

na kraji Příbrami. Na protější straně světnice stojí bílá kredenc s otřískaným nádobím a stará malovaná almara. Na stěně visí svatý obrázek, požehnání a dřevěný křížek ze dvou klacíků svá­

zaných rzivým drátkem. Kusy prádla na šňůře natažené nad

kamny vypadají spíš jako hadry na vytírání, podlaha by však

potřebovala hlavně vyspravit: zpod prken se ozývá šramot myší

a dalších tvorů skulin, skrýší a koutů. Přes opěradlo židle visí

propocený fárací oblek a přes něj ještě flekatá kožená zástěra.

Hledíte s Hynkem na spáče, který tam ty věci odložil, a sou­ středěně mu posíláte vzkaz, ať už se konečně probudí. Rozvaluje se na slamníku, z něhož čouhají tmavá stébla, a těžce oddychuje.

Hynek opatrně zapíská, jeho táta se ani nehne.

Rozdělaný štufnverk trůní na polici na dosah ruky, sami se ho však nesmíte ani dotknout. Hynek to po chvíli nevydrží

14

a natáhne se alespoň po dvou hliněných figurkách, po dvou tro­

chu drolivých odpadlících, kteří se povalují stranou. Jednoho

ti přisune, opatrně panáčka vezmeš mezi palec a ukazováček

a skloníš se k němu: Byls někdy ve stříbrným městě? šeptáš jeho

ústy. U stříbrný brány?

Vede tam jenom jedna štola a tu hlídá svatej Prokop s čer­

tem na řetězu. Ale já znám heslo, šeptá Hynek s druhým naháč­

kem v rukou.

Tak řekni.

Co si to tam šuškáte, holomci? ozve se z kouta místnosti.

Hynek se zaraduje: Otče, už nespíte?

Hergot, a jde to tu? posadí se muž na posteli. Hokyná­

řův synek je tu zase s náma? škrábe se šlachovitýma rukama

na chlupaté hrudi. No, každá ruka dobrá, ale najíš se až doma...

Hynek doběhne pro konev vody a otec si šplíchne na obli­

čej tak prudce, že pokropí i hrubou zeď za sebou. Promne si pod­

paždí a ztěžka dojde ke stolu, vezme fárací oblek ze židle a hodí

ho na postel. Posadí se a rozhlédne se kolem dokola, jako by to

tu viděl poprvé nebo jako by se ze všeho nejdřív musel ujistit, že

je všechno na svém místě. Je, vše dlí v přítmí a opětuje pohled

rozespalého hospodáře: obrázek bohorodičky, výšivka, hrnec,

kalendář, u jedné nohy stolu se krčí spící kočka, u druhé o něco

míň vyhublá hrouda hlíny. Ta teď přistane nahoře na desce stolu

plné vrypů a Hynkův táta ji omokří.

Všichni lidé jsou z hlíny, ze země byl stvořen Adam, za­

recituje, pokřižuje se, zapálí petrolejku a pak dodá: Potřebujem

jich ještě tak deset dvanáct.

Nato se odejde vymočit na dvůr.

Ve světnici panuje šero, i když je teprve odpoledne, okna

jsou malá, důležitější než světlo je držet teplo. Hlína se pod

rukama vláčně roztahuje, její vlhkost občas přivábí odlesk pla­

15

mene, snažíš se ho rychle vemnout dovnitř. Tvarování figurek

ti jde o něco lépe než Hynkovi, vezmeš do ruky kousek hlíny

a v dlaních z něj uděláš váleček, s nímž pak dál pracuješ. Hyn­

kův táta tě občas usměrňuje a už z toho je poznat, že tě bere

jako toho schopnějšího, protože po Hynkovi musí pořád něco

opravovat a skoro nic mu neříká. Pracuješ malým nožíkem se

zašlou střenkou, čepelí odděluješ ruce od trupu a nohy od sebe,

některý havíř má být zeširoka rozkročený, aby se mohl do skály

pořádně opřít, to je lamač, dozorce jen tak postává se založe­

nýma rukama, a ještě další čeká, až mu naloží hunt, to je běhač

s vypracovanýma nohama.

Ve škole? ptá se Hynkův táta.

Fráňa byl na hanbě.

Neptám se co on, ale co ty.

Bylo to nespravedlivý, vede si Hynek svou.

Hynek uměl, říkáš a snažíš se odvrátit zrak od deformo­

vaného palce se zkrabaceným nehtem, zpod něhož si Hynkův

táta právě vydloubává špínu.

Konečně putuje štufnverk z police přímo na stůl. Klekneš

si na židli, abys dobře viděl, nakláníš se, deska stolu tě tlačí

do žeber.

Štufnverk má několik pater a celkově dobře přes metr.

Vypadá jako nějaká proděravělá hora nebo ulomené vosí hníz­

do, vlastně to vyžaduje trochu představivosti pochopit, že

ve skutečnosti se tu tyčí model dolu, jaksi převráceného naruby.

Na jarmarcích a na svatohorských poutích se objevují daleko

propracovanější kusy, s dřevěnými, filigránsky vyřezávanými

figurkami a různými mechanickými hejblátky, která nápadi­

tě naznačují důlní provoz, místní mistři si tím slušně přivydě­

lávají. Ale i na štufnverku Hynkova táty mají havíři zevlující

na jednotlivých obzorech hezké uniformy a na hlavní štrece

16

jsou vidět lesklé koleje, vyrobené ze dvou drátků. Do hlíny jsou

zvenčí přilepeny kameny, kusy křemene, lesklá slída a samo­

zřejmě stříbrná ruda, sůl zdejší země. Shora vede hlavní šachta

a v ní několik dřívek trochu neuměle naznačuje mechanismus

fárkumstu a šály; fárkumst vypadá spíš jako obyčejný žebřík. Ale

co každého upoutá nejdřív, to jsou tváře havířů přetřené žlutou

barvou, která těm mužům hlubin dává poněkud nadpozemský

výraz, jaký mají na naivních malbách svatí. Není to náhoda, vý­

robci štufnverků se všechno naučili od betlémářů a občas se

také postavička havíře nebo poutníka stěhuje, když je potřeba

v betlému či na šachtě helfnout.

Den předtím, než se to stane, přiloží Hynkův táta pár

homunkulů na volná místa, bručí a něco málo ještě dotvaruje.

Pak vytáhne z pece dvoukilový pecen chleba a místo něj do ní

naskládá tu šichtu, kterou jste uhnětli.

Co jsem spal, šuškali jste si o stříbrným městě, nadhodí.

Tak mi běžte pro pivo...

Na této straně Příbrami se krčí nuzné hornické chalupy,

někdy spíš jen chatrče, od jedné ke druhé vede blátivá cesta s pru­

hem trávy uprostřed, smrdí tu zvířata a pomyje. Horníci, kteří

byli podobně jako Hynkův táta na ranní šichtě, vylézají na zápraží,

kouří, něco kutí, ženy vedle nich kojí děcka nebo krájí bram­

bory do kastrolu, vlasy přilepené na čele, kolem čenichají psi.

Je konec května, kopete po cestě do pampelišek, jejichž

ochmýřené hlavy se rozlétají do všech stran.

V hospodě se bradami opřete o vysoký výčepní pult, cítíš

hořkou vůni skapek a vybryndané pěny. V puse se ti uvolňuje

poslední mléčný zub, už od rána si nemůžeš pomoct, abys pod

něj pořád nezajížděl špičkou jazyka, jako když se ryba snaží do­

stat pod kámen na říčním dně. Na jedné straně se ti už podařilo

odchlípit zub z dásně, cítíš svou krev a saješ ji promísenou se

17

slinami. Hostinec kolem hlučí, havíři splachují kamenný prach

ze rtů do žaludku, aby se všechen nedostal do plic, a po nocích

ho pak zádumčivě a bolestivě močí pod vysokánským nebem,

ale ty vnímáš jen krvavě sladký vnitřek svých úst.

Po cestě zpátky upijete a také Hynkův táta vám trochu

odlije. Pak vypráví o hornících, kteří měli kdysi dávno zahynout,

když se ze skály několik set metrů pod zemí vyvalila voda a pro­

měnila štreky v divoké peřeje. Jenže ve skutečnosti se zázračně

zachránili, protože byli zbožní a usilovně se modlili, a jejich vzne­

šení potomci dosud žijí ve stříbrném městě hluboko pod zemí.

Až se čas naplní, vyfárají na povrch a opancéřovaní stříbrnými

štíty se stanou vládci světa.

Všechno se tam tak třpytí, že stačí jedna jediná petrolejka,

aby ozářila celý náměstí, říká Hynkův táta. A všechny koně tam

maj stříbrný kopyta, ukutý v bílým ohni, a ty v klusu zvoní.

A na jednom takovým koníčkovi, to není jak ti naši uondaní

důlní koně, osleplý temnotou, tak na jednom takovým koníčkovi

jede stříbrnej princ, klapy klap klapy klap, když projíždí, každej

se po něm ohlídne. A ten princ si musí navlíct rezavý brnění

a vybojovat v něm zlatou korunu...

Znáš ten příběh nazpaměť, ale rád ho posloucháš znovu

a znovu. U vás doma se tyhle hornické báchorky neberou vážně,

ani sprosté vtipy o permonících nikdo nevypráví.

Ale kde by vzal zlatou korunu? ptá se Hynek jako vždy.

Musí se tajnou štolou dostat až do zlatýho města, který

leží ještě hloub, a získat ji od jeho obyvatel.

V  duchu si to vyjmenováváš: Příbram, Březové Hory,

Benešov, Praha, Vídeň, stříbrné město a zlaté město, Paříž, Pe­

trohrad...

Den předtím, než se to stane, vytahujete figurky z pece. Jsi

zklamaný. Jsou popraskané, očouzené a některé mají šerednou

18

hlavu, vypadají jako šichta po nějaké důlní katastrofě, zoufalci

vytažení z hlubin. Chladíte je ve vodě, ale je to k ničemu, vyberete

z nich tři nejlepší a zbytek chce Hynkův táta předhodit ohni. Je

ti jich trochu líto, jednoho mouřenína s popraskanou nohou se

ti podaří zachránit, ale zbylých šest skončí v plamenech, jsou

ještě vlhcí, jen to sykne.

Pečlivě si svého přičmoudlého Adama zabalíš do starých

novin a vydáš se domů. Po ulici už chodí lampář, loudáš se za ním,

od jednoho kraje ulice ke druhému, a lampy se před tebou roz­

žínají jako světelné bóje.

● ● ●

V páté vyučovací hodině otevře dveře třídy ředitel. Kývne, od­

kašle si, kantor k němu přiskočí, s vážnou tváří ho vyslechne

a pak vás odvelí domů, ani nemusíte dopisovat písemnou práci.

Na náměstí skáčou holky z dívčí měšťanské školy panáka,

trhovci balí stánky a odjíždějí s povozy. Máš radost, že jdeš domů

dřív než obvykle, ještě si tak něco koupit, jenže za ty tři krejcary

v kapse toho moc nepořídíš, navíc se snažíš našetřit. Odoláš všem

lákadlům a došouráš se Pražskou ulicí domů. Ale místo abys za­

mířil rovnou nahoru, stavíš se ještě v tatínkově obchodě se smí­

šeným zbožím. Má velké skleněné výlohy, o něž otec rád pečuje,

přede dveřmi se štosují proutěné koše, další zboží visí na hácích.

Otec si právě čte Horymíra, tedy mohlo by se zdát, že si

čte, ve skutečnosti ovšem už několik hodin počítá, jak je možné,

že obchod vykazuje stále nižší zisk, ačkoli se mu zvyšuje obrat,

a po stranách příbramského týdeníku zábavného i poučného si

pouze drobným písmem činí poznámky a zapisuje mezisoučty.

Blýskne po tobě svýma sršatýma očima, sáhne pod pult

a říká: Z které ruky chceš?

19

Na jednu ukážeš, on nenápadně přehmátne, aby tě zbyteč­

ně netrápil, a před tebou se zjeví nová kohinorka.

Tužka je dlouhá a bílá a na jednom konci má gumu. Tužku

s gumou jsi ještě nikdy neviděl, ačkoli v tužkách se poslední do­

bou docela vyznáš. Na bílém laku je úhlednými černými písmeny

napsáno to záhadné slovo koh­i­noor. Běžíš do zadní místnosti

za obchodem, tam shodíš školní kabelu a z malé plátěné taštič­

ky vytáhneš kovové ořezávátko. Po chvíli se z něj začne odvíjet

dlouhá dřevěná krajka, jako vždy si přeješ, aby se ti tužku po­

dařilo ořezat najednou, jako když maminka krouhá bramboru,

ale to vyjde jen málokdy, i teď skrojek s bílým lemem v polovině

odpadne a snese se na zem.

Přisuneš si stůl k malému zaprášenému oknu, abys mohl

kreslit v  lepším světle. Zálibně otáčíš tužku v  prstech a  hle­

díš na  její špičku, ta jediná se netočí, rejdíš jazykem kolem

uvolněného zubu a okamžik přemýšlíš nad tím, jak je to možné,

že se hrot nehýbe, váháš, zda se s tím nesvěřit otci, který na po­

dobné otázky zná odpověď a nadto je rád, že se ptáš. Ale ještě

než se stačíš rozhodnout, připadneš na jiný, mnohem závažnější

problém: Je už v tuze té tužky všechno, co se s ní nakreslí? Stačí

to jenom v pravý čas vytřepat na papír?

Jsi zabraný do vlastních myšlenek, takže ti smysl věty,

kterou zaslechneš z obchodu, dojde až se zpožděním: Na Ma­

riánské šachtě hoří.

Hoří? Jak to myslíte?

Potřebujeme okamžitě vatu, obvazy, jodoform, ocet, a  jestli

máte, tak nějaké mycí houby.

Počkejte, říká otec, počkejte přece. Prosím vás, odkdy skála

hoří?

Výdřeva, váženej pane. Všechno je tam přece ze dřeva. Rou­

bení šachty, žebříky, fárkumst, uskladněný materiál. Nač se asi

20

v dolech zaměstnávaj tesaři? Upřímně řečeno, hoří jim to tam

jak koudel... — víte kde.

U prdele, doplníš v duchu, jen pro to dětské potěšení ze

sprostého slova; sprostá slova se ti líbí, jsou zakázaná, někdy si

je tajně říkáš jedno za druhým a čekáš, jestli se něco stane. Ale

na to teď není čas. Uděláš několik kroků směrem ke dveřím,

abys zjistil, kdo se to vlastně do obchodu přiřítil. Škvírou spatříš

muže v uniformě dobrovolných hasičů, jak si utírá pot z čela.

Otec už rázuje po obchodě, skládá zboží na pult a mezitím se

dál vyptává: Jak vážné to je?

Je tam celá odpolední směna, říká udýchaný hasič a roze­

píná si knoflíček u košile. Víc jak osm set hajrů.

Osm set?!

Hasič si jednou rukou netrpělivě natáčí na prst chlupy, kte­

ré se mu lesknou v rozhaleném výstřihu, a druhou se opírá o pult:

Některý jsou kilometr hluboko a nad hlavou maj pořádnou vatru...

Obvazy došly, říká otec omluvně. Nemají jak vyfárat?

Je tam pěknej zmatek, fajruje to přes několik obzorů.

V Mariánský se navíc přepálilo lano i tahadla fárkumstu.

Otec na pult položí balení velkých mycích hub a hlesne:

Proboha.

Ještě ten ocet. Bez houby napuštěné octem v hubě to dolů

nejde.

Špehuješ ten rozhovor za nedovřenými dveřmi a zaplavuje

tě vzrušení. Vidíš těžební věž, z níž se valí kouř. Ten se kreslí

snadno, tak nějak odpovídá pohybu ruky, která zuří na papíře,

a ty máš nezřízenou chuť pokrýt blok obrovskými oblaky kouře,

celý ho divoce počmárat a nakonec ještě rozmazat měkkou tuhu

prsty. Hoří! Hoří! Hoří!

Pomůžu vám to odnést, říká otec poté, co vše shromáždí

do velkého koše.

21

Neobtěžujte se, radši nechte otevříno, hned tak dnes

na kutě nepůjdem. Pak se hasič ještě otočí ve dveřích: Ale kdy­

byste moh postrádat pár lahví rumu pro záchranáře, pošlete je

za náma.

Ale to už stojíš vedle otce. Vážně to tam hoří jako koudel —

Hasič jen kývne, s gustem si uleví až na ulici.

Můžu jim to tam donést, otče?

Ty?

Ty lahve rumu, přece.

Pošleme spíš Máňu, nemyslíš?

Ale ukáže se, že nikdo není doma, a tak už za pět minut

běžíš Pražskou ulicí zase zpět. Klopýtáš po dláždění Hlavního

náměstí, kde dívky stále skáčou nebe peklo ráj, a celý se nakláníš

na jednu stranu jako přetížený člun, protože těch šest lahví rumu

zabalených do Horymíra, aby se náhodou nerozbily, je na tebe

příliš těžkých. V tom spěchu otce nenapadlo dát ti dvě tašky,

aby se váha rozložila.

Projdeš přes Karlovo náměstí, Prokopskou a potom už

po silnici mezi poli zamíříš přímo do sousedních Březových Hor.

Zdá se, že zpráva o požáru se rozšířila stejně rychle jako oheň

sám. Cestou se ubírají davy. Havíři z ranní směny se vracejí

zjistit, co se děje s jejich kamarády, doprovázejí je rozcuchané

ženy, ušmudlané od sazí z černé kuchyně, a táhnou děti, které jim

nestačí krokem. Když se v půli cesty zastavíš, abys dal ulevit bo­

lavému rameni a přehodil tašku z jedné ruky do druhé, přehrne

se přes tebe proud lidí jako voda přes kámen v korytu řeky. Víc

než pod nohy všichni hledí k obzoru, protože tam se na obloze

vypíná znamení: vedle pozvolného kouře, který každý den stou­

pá z komínu huti, se teď z proražené střechy těžební věže valí

druhý kužel, několikrát tlustší a hustší. Vyplivuje chrchle černé­

ho dýmu, jež se po blankytné obloze rozlézají jako šedá patina.

22

Přesně tak bys to nakreslil, ale na to už nemáš myšlen­

ky. Připojíš se ke dvěma spolužákům, mají prázdné ruce, a tak

do nich každý dostane láhev. Jeden z nich je synek havíře, pořád

drmolí, že v dolech vadí jenom voda, ta může vytrysknout ze

skály, zaplavit štreku, otec měl prý strýce a toho voda spláchla

jako kuřinec. A voda oheň uhasí, opakuje několikrát, stačí nabrat

pár huntů, že jo, ale pak mu najednou v hlavě přeskočí výhybka

a říká: A umíte vy vůbec plavat? To se musí držet nos pěkně nad

vodou, jinak vám do něj nateče...

Když se přiblížíte k důlnímu revíru, koryto cesty už davu

nestačí, lidé se valí po poli jako v rojnici a šlapou po rašícím obilí.

Vlna vás donese až na prašné nádvoří Anenského dolu.

Všichni pobíhají sem a tam, rozčilení a vystrašení z toho, že

přesně neví, co se tam dole vlastně děje; černé mraky a vzduch

páchnoucí spáleninou nevěstí nic dobrého. Zástupci horní sprá­

vy, hasiči, lékaři a samaritáni udílejí zmatené pokyny. Různé

šachty vyvrhují havíře, kteří sfárali úplně jinde, jako by se za­

žívací ústrojí největších stříbrných dolů v monarchii zbláznilo.

Střeva země sebou křečovitě škubou a z hlubin se ozývá zvonění

o záchranu. Začíná být jasné, že se doly proměnily v obrovskou

pec a z hlavní šachty je pořádný komín.

Pod povrchem tu vede víc než čtyři sta kilometrů propoje­

ných chodeb, štol a překopů, je to celé podzemní město, pekelný

labyrint, ve kterém aby se čert vyznal, obrovská babylonská věž

postavená dolů do země.

Nádvořím projíždějí četníci na koních, ale hustý kouř a vy­

děšený dav koně plaší. Jakýsi opilec chodí mezi lidem a hraje

na harmoniku, jako by to všechno byl jen dobrý kabaret, dokud

mu ji někdo nestrhne z hrudi.

Pouze v anenské šachtě se dosud kouře nerozšířily. Fár­

kumst i šály běží bez zastavení a vyplivují teď přiotrávené hor­

23

níky jak pecky z třešní, důkladně ožužlané. Přímo před očima

shromážděného davu se kroutí v křečích, naprázdno zvracejí,

dusí se — mají saze v ústech, oteklé sliznice a šeredně jim bublá

v plicích. I když unikli přímému ohni, vyvlekli na povrch otrá­

vené tělo, třeští jim hlava a pokouší se o ně závratě, jak se krev

plná oxidu uhelnatého marně snaží vázat kyslík. Někteří hlasi­

tě naříkají, jiní poulí oči v němém šoku, další už dávno upadli

do bezvědomí. Ženy kolem spínají ruce, modlí se, slova v ústech

jim sykají a šustí, jako by se sama plazila přes horké kamení. Důl­

ní lékaři nechali z blízkých domků přinést postele, do nichž teď

přímo pod širým nebem popálené a omámené ukládají, na hlavu

a na prsa jim ve spěchu přikládají mokré obklady a hrdlo jim

na posilněnou prolévají koňakem. Ti, kteří v rozpálených útro­

bách země ztratili vědomí, dostávají umělé dýchání a načichat

éteru. Rudé sliznice a krátký dech ukazují ve všech případech

jednoznačně: akutní otrava oxidem uhelnatým.

Přesně tak, tleská hornický synek, když se rozšíří zpráva

o hašení. Pusťte na ni kocoura, on tu myšku vyšťourá, nakloní

se k tobě a požaduje ještě jednoho loka rumu. Tři hunty vody

a je po ohni, říkám to pořád.

Jenže kouře a dýmů spíš přibývá. Spalování probíhá ne­

dokonale, místo aby všechno dřevo rychle vyhořelo až na skálu,

oheň se teď v temných slujích divoce páří s vodou a plodí oblaka

jedovatých par; později to někdo spočítá: z jednoho litru vody

tisíc litrů páry. Dým ztěžuje záchranné práce, konají se zkoušky

s hořícími loučemi, ale plamen žije pouze k osmému obzoru, poté

jedovaté plyny a nedostatek kyslíku světlo zadusí.

A kde kouř zadusí světlo plamene, zadusí i člověka.

Z hlubin se stále ozývá signální zvonění, lidé na povrchu

svorně počítají, o jaký obzor se jedná. Počítáš s nimi, někdy

až do třiceti. Jenže často se stane, že se někdo přepočítá, buď

24

přiotrávený zoufalec, který tam dole z posledních sil zvoní o zá­

chranu a numera mu tancují před očima v jednom roji s mžitky,

anebo i vyčerpaná obsluha fárkumstu, na níž uprostřed toho

chaosu leží všechna zodpovědnost.

Taky si ještě trochu lízneš rumu, ale pak už láhev odevzdáš

prvnímu samaritánovi, na kterého narazíš: Pan otec František

Drtikol, majitel smíšeného zboží na Václavském náměstí v Pří­

bramě, posílá zachráncům tento rum, vypadne z tebe.

Grazie, ragazzo, alkohol má zázračné účinky, utrousí sama­

ritán a převrátí láhev vzhůru nohama. A snad aby to dokázal, jako

politý živou vodou se hned vrhne k dalšímu vytaženému havíři.

Přijel zhroucený v důlním vozíku, protože se pod ním

nohy podlamovaly jako dvě třtiny. V hlavě má pořádný virvál,

nádvoří se mu houpe ze strany na stranu, jak se o něj pokouší

závrať. Vidíš, že má popálený obličej, jedno oko rudé a druhé

zalepené, rty a uši mu zmodraly. Ruce si křečovitě tiskne k tělu

a samaritánovi činí potíž vůbec zasunout prsty mezi ruku a trup,

aby nahmatal zápěstí.

Slabý a nepravidelný tep, prohlásí, musíme do něj rychle

něco dostat.

Vyložíš si to jako pokyn a přiskočíš blíž. Havíř nejenže si

tiskne ruce k hrudi, ale křečovitě svírá i čelisti. Fárací oblek má

přes celé rameno roztržený a dírou prosvítá rána, z níž se řine

karmínová krev. Koženou zástěru mu někdo záhadně uvázal

kolem krku a zasunul pod uniformu jako bryndák. Samaritán

opatrně vyprošťuje zástěru z výstřihu, zespodu ji na hrudi drží

krví slepené chlupy, musí to bolet, ale muž nevnímá.

Nezbývá než mu ty čelisti vypáčit, soudí samaritán. Vra­

zím mu mezi zuby špachtli a ty mu do chřtánu naliješ dávku

rumu. Rozumíš? A snaž se mířit pěkně hluboko. Vypáčí mu čelist

a z otevřených úst, v nichž chybí většina zubů, zavane hnilobný

25

puch; také jazyk má ten ubožák černý, jako by mu uhnil v hubě.

Nejdřív mu rumem bryndáš po bradě a po krku, ale pak už zamí­

říš přesně do té temné jámy vprostřed bezmála lidského obličeje.

Mužem projede mohutná křeč a vyzvrací se ti k nohám.

Přenesou ho k vytaženým postelím a ty zpovzdálí pozoru­

ješ, jak ho dál ošetřují. Opět mu měří tep, otírají hubkou obličej,

lékař se sklání nad ránou a snaží se zastavit krvácení. V jednu

chvíli se muž prudce vzepne, klesne a opět se napřímí, lékař ho

přitlačí na kavalec a pak ho poplácá, jako když se tiší kůň.

Vedle leží muž již ošetřený, celou hlavu zafačovanou, vypa­

dá jako mumie. Nemůžeš si pomoct, abys na něj nezíral. Ale nedáš

si pozor, a když se vaše oči potkají, muž na tebe kývne. Přišouráš

se k němu, cosi zasípe, pak tě chytne za ruku a nešetrně si tě

přitáhne blíž. Máš najít jeho manželku. Poznáš ji... dýchá těžce,

je těhotná... břicho... jak buben, přiměje se ke křivému úsměvu.

Zázvůrková, vydechne.

Vůbec nevíš, jak bys tady v tom všeobecném zmatku mohl

někoho najít, a ani se o to nesnažíš. Stojíš uprostřed toho mumra­

je jako u vytržení, nic takového jsi dosud nespatřil. Viděl jsi

nanejvýš, jak rodí koza nebo jak se zabíjejí slepice, jak kočka

ulovila ptáka a rozebrala ho na kůstky, nebo ošklivě znetvořený

palec Hynkova táty. Vyjeveně kolem sebe hledíš. Později to budeš

muset pořádně promyslet, nejvíc tě toho stejně napadá až večer

v posteli, když se nad tebou mysl třepotá na tenkém provázku

jako drak v povětří; a jako tomu drakovi jí smíš posílat psaníčka

s otázkami, na něž odpovědi nezná ani tatínek.

A v tu chvíli ji spatříš. Vypadá sice trochu starší, než jak

bys ženu toho muže čekal, ale možná jí roky přidává jen ten

tvrdý výraz a nahrbené držení těla. Každopádně před sebou tlačí

velké břicho, zdá se, jako by měla rodit každým dnem; dítě nosí

pod srdcem jako závaží, které ji přitahuje k zemi. Nemá žádná

26

prsa a vůbec se celá zdá jakási vyschlá, jako by všechnu svou

vláhu již přelila do plodu a sama se stala jen schnoucím obalem,

blánou, pláství. Obličej má jako sušenou švestku a oči hluboko

zapadlé.

Chvíli ti trvá, než upoutáš její pozornost. Zjevně svého

muže hledá, rozhlíží se do všech stran. Milostivá paní Zázvůr­

ková...? Byl bys ji zatahal za černou halenu, ale nechce se ti jí

dotýkat.

Zázvůrková, říkáš? všimne si tě konečně. Hledá mě někdo,

chlapče?

Váš pan manžel.

Ach, můj manžel... položí si ruce na břicho a na okamžik

zavře oči.

Ukážeš směrem k polnímu lazaretu.

Máš pravdu, půjdu se tam hned podívat. Ještě víc se schou­

lí, až to vypadá, že je celá esovitě složená ze dvou oblouků, ve­

předu obrovské břicho, vzadu velký hrb. Zpovzdálí vidíš, jak

přistoupí k lůžku muže, jenž mezitím vyčerpáním usnul, a vezme

jeho ruku do svých. Políbí ho na čelo, druhou jeho ruku si přiloží

k břichu a něco mu šeptá.

Zázvůrku, šeptá. Už jsem tady, tvá paní...

Během pozdního odpoledne jsou z losovacího osudí země

taženi další mrtví. Lidé se kolem nich shluknou jako kovové

piliny kolem zmagnetizované tyče. Nic není tak přitažlivé jako

smrt, skutečné to mysterium tremendum et fascinans, a ani ty

si tu podívanou nenecháš ujít. Tlačíš se mezi dospělými dopředu,

taky chceš konečně vidět někoho mrtvého, protože na to ani

nejbujnější dětská fantazie nestačí.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist