načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny Skandinávie – prof. Ivo T. Budil Ph. D. CSc.

Dějiny Skandinávie

Elektronická kniha: Dějiny Skandinávie
Autor: prof. Ivo T. Budil Ph. D.

Politické, hospodářské a kulturní dějiny států severní Evropy od nejstarších dob do současnosti. Práce se zaobírá pravěkem, vikingskými nájezdy, obdobím středověku a novověku. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2% 57%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 498
Rozměr: 24 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Dějiny skandinávských zemí
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3228-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Politické, hospodářské a kulturní dějiny států severní Evropy od nejstarších dob do současnosti. Práce se zaobírá pravěkem, vikingskými nájezdy, obdobím středověku a novověku. Dále podrobně rozebírá historii jednotlivých skandinávských zemí od počátku 20. století do současnosti. V závěru najdeme přehled jednotlivých skandinávských panovníků a dalších nejvyšších státních představitelů. Nechybí obrazová příloha.

Popis nakladatele

Od doby ledové až po počátek jednadvacátého století. Čtenář se seznámí s nejdůležitějšími historickými událostmi a osobnostmi, které sehrály klíčovou úlohu při formování severské společnosti a kultury, a získá také základní informace o politickém, sociálním, kulturním a ekonomickém vývoji severní Evropy. Zvláštní pozornost je věnována rovněž postavení skandinávských zemí v hierarchii světového systému a jejich interakci s jinými regiony Starého světa. Obsáhlá mezioborově zaměřená publikace je určena pro všechny zájemce z řad širší veřejnosti a odborných kruhů o dějiny a kulturní, politický, sociální a hospodářský život Dánska, Norska, Švédska a Finska.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Vydáno v rámci koedičního projektu

nakladatelství Stanislav Juhaňák – TRITON

a Metropolitan University Prague Press

(Metropolitní univerzita Praha, o.p.s.).


IVO T. BUDIL

DĚJINY SKANDINÁVIE


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Budil, Ivo T.

Dějiny Skandinávie / Ivo T. Budil. - 1. vydání. - V Praze : Stanislav Juhaňák -

Triton : Metropolitan University Prague Press, 2017 Anglické resumé ISBN 978-80-7553-293-0 (pdf) 94(48) - Skandinávie - dějiny - monografie 94(48) - Dějiny skandinávských zemí [8]


DĚJINY

SKANDINÁVIE

IVO T. BUDIL

Stanislav Juhaňák - TRITON

Metropolitan University Prague Press


Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc.

Dějiny Skandinávie

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Recenzenti:

doc. PhDr. Miluše Juříčková, CSc.

PhDr. Jindřich Dejmek, DSc.

Vydáno v rámci koedičního projektu nakladatelství MUDr. Stanislav Juhaňák –

TRITON a Metropolitan University Prague Press.

Kniha byla vydána v rámci Vědecko-výzkumného záměru MUP 34-25

„Soumrak osvícenství – případové studie ve vybraných regionech“

fi nancovaného z podpory MŠMT na rozvoj výzkumné organizace v roce 2016.

© Ivo T. Budil, 2017

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Cover © Dagmar Krásná, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

www.mup-press.cz

ISBN 978-80-7553-293-0 (pdf)


Obsah

1 Úvod ........................................................................................... 9

2 Ultima Thúlé: Pravěk Skandinávie .......................................... 19

3 Ódinovi potomci: Vikingové .................................................... 37

3.1 Křesťanství, obchod, civilizace a severský svět ................... 39

3.2 Vikingové a počátky dánské státnosti ................................. 48

3.3 Vikingové a rozklad Franské říše ........................................ 52

3.4 Vikingové a Britské ostrovy ................................................ 56

3.5 Vikingové a západní Eurasie ............................................... 62

3.6 Vznik dánské monarchie .................................................... 66

3.7 Norsko na úsvitu dějin ....................................................... 69

3.8 Zrození švédské monarchie ................................................. 79

3.9 Skandinávci na úsvitu nového věku ................................... 85

3.9.1 Dobytí Anglie ............................................................ 85

3.9.2 Knutovo severské impérium ...................................... 92

3.9.3 Vzestup norského státu ............................................ 98

3.9.4 Soumrak Vikingů ................................................... 102

3.9.5 Vikingové v severním Atlantiku ............................... 103

4 Rozpolcená duše: Středověká Skandinávie .......................... 109

4.1 Dánsko: Touha po velikosti .............................................. 121

4.2 Norsko: Touha po slávě .................................................... 141

4.3 Švédsko: Touha po jednotě ............................................... 159

4.4 Německé řády v Pobaltí a hanza ....................................... 176

5 Severní hvězda: Reformace a raný novověk ......................... 182

5.1 Krize a pád Kalmarské unie .............................................. 183

5.2 Severská reformace .......................................................... 193

5.3 Skandinávie a Pobaltí ve druhé polovině

šestnáctého století ............................................................ 208

5.4 Kristián IV. a učednická léta Gustava II. Adolfa ................ 222


5.5 Germánská apokalypsa .................................................... 234

5.6 Dánsko a Švédsko po třicetileté válce ............................... 259

6 Ústup ze slávy: Osmnácté století .......................................... 275

6.1 Karel XII. a limity imperiální imaginace ............................ 276

6.2 Švédsko: Léta „svobody“ a tápání ...................................... 291

6.3 Dánsko a Norsko v osmnáctém století:

Nenápadná odolnost ......................................................... 305

7 Výzva modernity: Devatenácté století .................................. 312

7.1 Neklidná léta: Švédsko za vlády Gustava IV. ..................... 314

7.2 Zrození národa: Finské velkoknížectví jako součást

ruského impéria ............................................................... 319

7.3 Švédsko-norská unie ........................................................ 323

7.4 Dánsko na úsvitu moderního věku ................................... 337

8 Globální svět: Dvacáté a jednadvacáté století ...................... 349

8.1 Dánsko v letech 1914 až 1945 .......................................... 350

8.2 Žulová země: Švédsko za vlády Gustava V. ....................... 356

8.3 Norsko v letech 1905 až 1945 ........................................... 370

8.4 Finsko jako nezávislý stát ................................................. 381

8.4.1 Finsko mezi světovými válkami ............................... 392

8.4.2 Finsko a sovětská hrozba ....................................... 401

8.5 „Budoucnost nelze předpovědět, pouze vytvořit“:

Dánsko, Švédsko, Norsko a Finsko v době

studené války ................................................................... 435

8.6 Ve stínech a nadějích zítřka: Skandinávie

na prahu jednadvacátého století ....................................... 449

Literatura .................................................................................... 453

Summary ..................................................................................... 464


9ÚVOD

1

Úvod

Skandinávie představuje z geografi ckého hlediska výraznou součást evropského kontinentu rozprostírající se mezi Atlantickým a Severním ledovým oceánem na západě a severozápadě a Baltským mořem na východě. Její zeměpisná vzdálenost od středomořských a blízkovýchodních civilizačních ohnisek způsobila, že prakticky unikla pozornosti starověkých vzdělanců a že její plnohodnotná integrace do západního civilizačního okruhu proběhla relativně pozdě. Ve dvou historických obdobích, mezi devátým až jedenáctým stoletím a poté ve století sedmnáctém, se obyvatelé Skandinávie vymanili z tradičního provincionalismu a svou válečnickou energií výrazně ovlivnili dějiny Západu. Moderní Skandinávie pak dokázala svým sociálním a ekonomickým modelem předložit působivou variantu modernity, jejíž možnosti nebyly pravděpodobně zdaleka vyčerpány.

Na stěně antického chrámu v Ankyře (dnešní Ankara) byl vytesán výňatek z nedochované autobiografi e císaře Augusta (Monumentum Ancyranum), ve kterém imperátor uvedl, že jeho fl otila vyplula od ústí Rýna směrem na východ do země Kimbrů, kam se žádný Říman doposud ať už po souši nebo po moři nedostal. Středomořská Římská říše se pomalu přibližovala ke Skandinávii, která se nevyskytovala na žádné známé starověké mapě (Hedeager 2011, 30). Genealogii pojmu Skandinávie můžeme sledovat do Přírodní historie (Naturalis historia) od Plinia Staršího, římského polyhistora, kterého veřejné působení v prvním století po Kristu přivedlo do různých oblastí impéria, včetně Británie a Germánie. Plinius Starší označil jako Scadinavia či Scatinavia ostrov nacházející se v Baltském moři proti Kodanskému zálivu (sinus Codanus) za Vislou. Jutský poloostrov obývaný Kimbry, kteří v minulosti otřásli římským impériem, nazval Plinius Tastris (Plinius IV, 55). Pliniův latinský název Scadinavia nebo Scatinavia pravděpodobně pocházel z germánského výrazu *SkaÞin-aujō, přičemž aujō znamená bezpochyby „zemi v moři“, zatímco *skaÞan zřejmě „nebezpečný“.

1

Skadinavia je tedy podle této interpretace

1

V této souvislosti je zajímavé, že tradiční označení části Víku v Oslofjordu

bylo Ranrike (staroseversky Ránríki), což by mohlo etymologicky souviset se jménem nebezpečné mořské bohyně Rán, která vyvolává bouři a chytá tonoucí do svých sítí. Její název je pravděpodobně předindoevropský.


10 DĚJINY SKANDINÁVIE „nebezpečným místem uprostřed moře“. Uppsalský klasický fi lolog Josef Svennung se domníval, že zmíněné označení si od mořeplavců vysloužil úsek mezi Kattegatem a Baltským mořem podél zrádných útesů u Falsterbo na jihozápadním pobřeží Skåne.

Plinius Starší věděl o výpravě, kterou podnikl kolem roku 325 před Kristem řecký mořeplavec Pytheas z Massalie (dnešní Marseille) kolem Britských ostrovů dále na sever nebo severovýchod (Henderson 2007, 7; Cunliffe 2002, 116–150). V nedochované knize O oceánu (Perí tú Ókeanú) Pytheas hovořil o ostrově Thúlé nacházejícím se šest dní plavby od Británie nebo 10500 stadií (přibližně 1650 km) od ústí řeky Borysthenés (Dněpr). Z jeho popisu nebylo zřejmé, zda měl Pytheas na mysli Island, Faerské ostrovy, Shetlandy, pobřeží jižní Skandinávie nebo dánské ostrovy. Pojem Ultima Thúlé se stal následně metaforickým označením vzdálené či mýtické země. Plinius Starší převzal Pytheovo svědectví o „Gutonech, kmeni germánském, Pytheas míní, že sídlí v nížině oceánu zvaného Metuonis, jehož prostor zahrnuje 6000 stadií. Odtamtud je den plavby člunem vzdálen ostrov Abalus. Tam se po jarních povodních naplavuje jantar, který představuje nečistotu v zamrzlém moři. Obyvatelé ho prodávají blízkým Teutonům za dřevo na topení“ (Plinius XXXVII, 35–36). Někteří autoři jsou přesvědčeni, že Gutonové jsou Gótové (Blažek 2011, 25).

Plinius Starší zmínil skupinu ostrovů zvaných Scandiae. Byl to mož

ná Pliniův synovec Plinius Mladší, kdo spojil oba termíny Scadinavia a Scandiae a přepsal *Scadnia jako Scandia. Tak se zrodila Skandinávie, tajemný ostrov ležící daleko na severu za skythsko-sarmatským světem. Strýce se již Plinius Mladší zeptat nemohl, protože zahynul v roce 79 během proslulého výbuchu Vesuvu. Ve druhém století po Kristu geograf Klaudios Ptolemaios vyšel z této záměny a zaznamenal čtyři ostrovy Skandiai ležící východně od Jutska (Jylland), z nichž největší nazval Skandia, čímž měl na mysli zřejmě dnešní Skåne, nejjižnější výběžek Švédska. Podle Ptolemaia je obývají Chaideinové, Favoni, Firaisové, Finnové, Gutové, Daukioni a Levoni (Helle 2003, 1–2; Blažek 2011, 39).

2

Pomponius Mela umístil ostrov Scandinavia do Kodanského zálivu, který se nachází nad Labem a je zaplněn řadou ostrovů nejrůznější velikosti, z nichž je Scandinavia největší a nejúrodnější a dosud ji osidlují Teutoni (Jordanes 2012, poznámka 42, 195).

Jordanes měl v Getice (De origine actibusque Getarum) z roku 551 o Skandinávii relativně přesnější informace. Tento historik ostrogótského původu a současník císaře Justiniána (vládl 527–565) čerpal ze

2

Chaideinoi, Fauonai, Firaisoi, Finnoi, Gútai, Daukiónes a Leuónoi (Ptole

maios II, 11, 16).


11ÚVOD

ztracených dějin Gótů (Historia Gothorum), které vytvořil roku 525

Cassiodorus na žádost krále Theodoricha. Jordanes upozornil na velký

ostrov jménem Scandza ležící na severu v rozlehlém Oceánu, z jehož

nitra národ Gótů „jako roj včel vyrazil do Evropy“ (Jordanes 2012, I, 38).

Jordanes lokalizoval Scandzu proti ústí Visly, která pramení v Sarmat

ských horách (Karpatech) a odděluje Germánii od Skythie. Od západu je

podle Jordana ohraničena „nesmírnými masami vod“ a ze severní strany

tvoří její břeh Oceán, po kterém se nicméně nelze plavit. Ve východní

části Scandzy se rozkládá „největší jezero na světě“ (Vänern), z něhož

vytéká do Oceánu řeka Vagus (Göta). Germánské (Severní) moře zamrzá

kolem ostrovů, přičemž vlci, kteří na ně z pevniny přebíhají, často kvůli

extrémnímu mrazu oslepnou (Jordanes 2012, III, 40). Na ostrově Scan

dza žije podle Jordana množství národů (Jordanes 2012, poznámka 49,

196). Jordanes líčil kmen Adogit sídlící na severní straně ostrova, u ně

hož po čtyřicet dní během léta neustále trvá denní světlo, zatímco v zimě

čtyřicet dní slunce nevyjde. To způsobuje u příslušníků zmíněného

kmene častý zármutek. Dalšími kmeny na Scandze jsou Skrerefennové,

kteří nepěstují obilí, ale živí se masem divokých zvířat a vejci ptáků,

Suehans chovající vynikající koně a prodávající Římanům safírově zbar

vené kožešiny, dále Theustes, Vagoth, Bergio, Hallin a Liothida, obýva

jící rozlehlou a úrodnou pláň, Ahelmilové, Finnaithové, Fervirové a Gau

tigothové, drsná, válečnická populace, Mixové, Evagrové a Otingové,

žijící jako zvířata v jeskyních vyhloubených ve skalách, Ostrogótové,

Raumarikové, Aeragnarikiové, Finové (údajně nejmírumilovnější), Sueti

dové, Dánové, Herulové (nejurostlejší), Granniové, Augandzové, Eunixo

vé, Taetelové, Rugové, Arochové a Raniové (Jordanes 2012, III, 41).

Jordanes byl přesvědčen, že Scandza byla dílnou, v níž se vyrábějí

kmeny nebo lůnem národů (ofi cina gentium, vagina nationum), z něhož

vyrazili Gótové vedení králem Berigem a zahájili dlouhé putování, které

z nich časem udělalo pány Západu (Blažek 2011, 26). Tento migrační

mýtus, pro který nejsou žádné přímé důkazy (Góty můžeme identifi ko

vat až na kontinentu u ústí Visly), učinil v západní genealogické imagi

naci, která má klíčový význam pro konstrukci národní identity, ze Skan

dinávie vedle Svaté země a Tróje jedno ze tří legendárních ohnisek,

z nichž západní křesťanské národy odvozovaly svůj původ. Geograf a ja

zykovědec John Pinkerton napsal koncem osmnáctého století, že od

Jordanese bylo pošetilé, když kolébku evropských národů umístil do

nehostinného koutu Evropy. Severská království nepotřebovala takovou

falešnou slávu (Pinkerton 1787, 172). Skandinávii v minulosti pokrýval

mohutný les zabraňující v koncentraci obyvatelstva, které by populační

tlak nutil přesídlit se přes moře na jih. Adam z Brém v jedenáctém sto

letí poznamenal, že v Dánsku žijí lidé především na pobřeží, protože


12 DĚJINY SKANDINÁVIE vnitrozemí je zarostlé a liduprázdné. Z demografi ckého důvodu nemohla starověká Skandinávie představovat zřídlo, z něhož by vytryskla většina evropských národů. Jediné kolonie, které kdy vzešly ze Skandinávie, založili Piktové ve Skotsku, Normané ve Francii a Norové na Islandu a dalších severoatlantických ostrovech. Jordanes bohužel ovlivnil Isidora ze Sevilly, Bedu Ctihodného (který také nazval Skandinávii Skythií), Paula Diacona a řadu dalších. Tento „slabý spisovatel“ jedinou nešťastnou větou obrátil podle Pinkertona evropské dějiny vzhůru nohama. Myslitelé jako Montesquieu nebo Edward Gibbon se od jeho neblahého vlivu nedokázali osvobodit (Pinkerton 1787, 23–24).

Rozloha Skandinávie, jejíž významná část je prakticky neobyvatelná, kontrastuje s relativně nízkým zalidněním soustředěným převážně do jižních úrodných oblastí poloostrova, Dánska, jižního a středního Švédska, norských nížin v Trøndelagu a Østlandu a fi nských pobřežních regionů. Skandinávie tvoří přibližně dvanáct procent z celkové plochy evropského kontinentu (1,3 miliónu z 10,5 miliónů km

2

), ale její populace

představuje pouze necelá tři a půl procenta Evropanů (25,6 miliónů ze 745,5 miliónů). Vzdálenost od Osla k Severnímu mysu (Nordkapp) je přibližně stejná jako z Osla na Sicílii. Největší skandinávská země, Švédsko, zabírá plochu 450 295 km

2

, to znamená, že je o něco menší než

Španělsko a téměř dvakrát větší než Velká Británie, ale na jejím teritoriu žije necelých deset miliónů obyvatel. V případě Norska je to 323 802 km

2

a 5 208 000 osob, Finska 338 145 km

2

a 5 477 000 lidí a Dánska 43 094

km

2

a 5 582 000 obyvatel (2015).

Zatímco nejsevernější části Skandinávie se nalézají za polárním kruhem, Kodaň se nachází na stejné zeměpisné šířce jako Labrador. Průměrné roční teploty ale této poloze neodpovídají, protože region je ohříván Golfským proudem, který způsobuje, že průměrná teplota poloostrova převyšuje globální teplotu typickou pro obdobnou zeměpisnou šířku o pět až sedm stupňů. Kdyby tomu tak nebylo, představovala by pro nás Skandinávie pravděpodobně pouze geografi cký pojem bez známek složitější lidské kultury či historie podobně jako Grónsko.

Skandinávie je oblastí velmi početných a rozlehlých jezer, vzpomínek na ledovce, a rozsáhlých lesů, největších v Evropě, které ve Švédsku pokrývají padesát procent plochy, ve Finsku pětašedesát procent a v Norsku dvacet pět procent. Zatímco v nejjižnějších regionech Skandinávie, v Dánsku, Skåne a na pobřeží fjordů jihozápadního Norska se vyskytují opadavé listnaté lesy, střední Švédsko, jižní Norsko a jižní pobřeží Norska jsou porostlé severoevropskými smíšenými lesy, které se severně od šedesátého stupně severní šířky mění v tajgu, boreální jehličnaté lesy s převahou borovice nebo smrku. Na severu Norska v krajích Troms a Finnmark, ve fi nském Laponsku a na poloostrově Kola se


13ÚVOD

rozkládá subarktický a nejvýše na severu arktický pás tundry, břízy, vrby, lišejníků a mechů.

Čím je pro jižní Evropu Středomoří, tím je pro Skandinávii Baltské moře. Je to místo intenzivní obchodní a kulturní výměny, rybolovu, migrace obyvatelstva, mocenských střetů, válečných konfl iktů a námořních bitev. Salinita Baltského moře v Øresundu je zhruba jedno procento, zatímco v Botnickém zálivu kolem tří desetin procenta, což znamená, že slanost vody, která má klíčový význam pro udržení žádoucí biodiverzity, musí být udržována přísunem vody ze Severního moře. Rybolov, který se v prehistorických dobách omezoval téměř výlučně na pobřeží, se stal postupně významným hospodářským odvětvím. Konzervace lososů, sleďů, tresek, pstruhů a dalších ryb vyžadovala značné množství soli, s níž obchodovala ve středověku především hanzovní města.

Charakter přírody ve Skandinávii, členitost a ráz místní krajiny, fauna a fl óra, zkrátka vše, co vytváří základní environmentální podmínky lidské společnosti, bylo zásadně ovlivněno existencí ohromného ledového příkrovu, který po většinu čtvrtohor pokrýval její povrch. Defi nitivní odtávání a zánik ledovce přibližně před deseti tisíci lety měl za následek vzestup původně zatížené pevninské masy, jenž byl nejvýraznější ve východní části švédského Norrlandu, kde se terén zdvihl až o dvě stě osmdesát pět metrů, a nejmenší ve Skåne a Dánsku.

Z geologického hlediska je Skandinávie nejstarší částí Evropy. Společ

ně se severním Polskem, Pobaltím a Ruskem tvořila kontinent Baltica, který se mezi svrchním kambriem až spodním devonem, před pěti sty dvaceti až čtyřmi sty milióny lety, srazil s kontinenty Avalonia

3

a Lau

rentie.

4

Kolize vyvolala kaledonské vrásnění, z něhož se zrodilo mohutné

pohoří, které se teprve v důsledku rozpadu celistvého světadílu Pangea a vzniku Atlantického oceánu rozdělilo na Appalačské pohoří, horské masívy ve Skotsku a Irsku a Skandinávské pohoří táhnoucí se od norského regionu Vest-Agder po Finmark. Skandinávské pohoří, které je vystavěno z prekambrických metamorfovaných hornin (proslulé jsou například žuly rapakivi s výraznými načervenalými živci), lemuje na západě pobřeží Severního a Norského moře, jež se do něho zařezává v podobě nesčetných fjordů. Pobřeží skandinávských rovin především podél Baltského moře se vyznačuje mnoha zálivy a ostrovy. Nejvyšší hora Skandinávského pohoří, Galdhøpiggen v norském Opplandu, dosahuje výšky 2469 metrů nad mořem; nejvyšší hora Švédska Kebnekaise měří 2103 metrů a vrchol hory Halti na fi nské straně 1324 metrů. Pohoří je v důsledku blízkosti oceánu vlhké a bohaté na srážky s mnoha místními

3

Dnes severozápadní Evropa.

4

Též Severoamerický kratón, dnes většina Severní Ameriky.


14 DĚJINY SKANDINÁVIE ledovci a sněžníky, případně v nižších polohách s mokřinami a jezery, která vyplnila sníženiny vyryté ledovci. V třetihorách byl relativně zarovnaný terén Skandinávského pohoří tlakem alpínského vrásnění rozlámán a vyzdvižen a vznikl tak charakteristický vzhled rozsáhlé ploché hornatiny – peneplény. Pozůstatky kontinentu Baltica a Avalonie jsou vzájemně odděleny tektonickou Tornquistovou zónou,

5

která protíná

Skåne a Jutský poloostrov. Na sever od zmíněné linie se nacházejí rozsáhlé lesní porosty, zatímco jižně od Tornquistovy zóny je podloží intenzivně obdělávané zemědělské půdy tvořeno převážně prvohorními vápencovými a pískovcovými sedimenty.

Zánik ledovcové masy vyvolal tektonické pohyby v prostoru dnešního Dánska a jižního Švédska, v jejichž důsledku se Baltské moře střídavě otevíralo a opět uzavíralo. Přibližně před třinácti tisíci lety, když tíha ledovce ve Skandinávii poprvé poklesla, pevninský pás v Øresundu zablokoval baltský prostor a vzniklo baltské ledové jezero, které se kolem 10 700 před Kristem vylilo úžinou u Billingenu ve Västergötlandu ve středním Švédsku. Spojení s Norským mořem umožnilo, aby se v Pobaltí vytvořilo yoldiové moře nazvané podle měkkýše Yoldia arctica. Po sedmi stech letech se spojení s vnějším oceánem znovu uzavřelo a zrodilo se ancylové jezero (7500 až 6000 před Kristem) pojmenované podle sladkovodního hlavonožce Ancylus fl uviatilis. Vzestup hladiny světových moří umožnil v polovině šestého tisíciletí před Kristem opětovný průnik mořské vody do baltského prostoru a vznik brakického litorinového moře (podle měkkýše Littorina littorea), které zabíralo v době svého vrcholu kolem poloviny třetího tisíciletí před Kristem zhruba o čtvrtinu větší plochu než současné Baltské moře (Harff, Björck a Hoth 2011).

Skandinávie není vymezena výlučně geografi cky, protože k ní neodmyslitelně náleží Dánsko ležící na Jutském poloostrově. Tato země až do roku 1658 zabírala tři provincie, které jsou dnes součástí Švédska – Skåne, Blekinge a Halland. Norské království zahrnovalo do poloviny sedmnáctého století tři regiony náležející v současné době Švédsku – Bohuslän, Jämtland a Härjedalen. Norsko sdílelo se Švédskem panovníka v letech 1319 až 1355 (a pak opět 1814 až 1905). Personální unie mezi Dánskem a Norskem existovala v dlouhém údobí 1380 až 1814. Finsko bylo na úsvitu dějin odlehlou pohanskou divočinou, jehož pobřežní oblasti si v rámci své evangelizační a civilizační mise podmanili v polovině dvanáctého století Švédové, kteří sami byli získáni pro křesťanství relativně nedávno předtím. Na druhé straně byla začátkem čtrnáctého století provincie Åland (Ahvenanmaa), obývaná převážně švédsky hovořícím obyvatelstvem, začleněna do fi nského biskupství v Turku

5

Podle německého geologa Alexandera Tornquista (1868–1944).


15ÚVOD

(Åbo). Vikinská expanze probíhající mezi osmým až jedenáctým stoletím

transformovala Skandinávii v rozsáhlou kulturní a politickou nordickou

zónu (Norden), která zahrnovala rovněž Faerské ostrovy, Orkneje, Shet

landy, Island a kolonie v Grónsku (osady v Severní Americe byly poměr

ně záhy opuštěny). Od šedesátých let třináctého století podléhala zmíně

ná severoatlantická území norské koruně, nicméně po rozluce Dánska

a Norska v roce 1814 zůstala v držení Dánska, které jim posléze poskyt

lo rozsáhlou autonomii. Politické sjednocení Skandinávie se nikdy na

vzdory snahám některých vikinských králů, Kalmarské unie (1389 až

1523) a romantickým vizím nacionalistů devatenáctého století nepoda

řilo uskutečnit a je příznačné, že míra integrace do evropských politic

kých a ekonomických struktur je v různých skandinávských zemích

rozdílná. Zatímco Norsko a Island nejsou členským státem Evropské

unie, Švédsko a Dánsko odmítly v referendu vzdát se své měny ve pro

spěch eura, které bylo zavedeno pouze ve Finsku.

Archeologové se shodují, že kolem roku 4000 před Kristem skončil ve

Skandinávii pozdní paleolit a mezolit a s prvními rolníky a pastevci začal

neolit, který byl završen nástupem doby bronzové kolem roku 1800 před

Kristem. Počátek doby železné je ve Skandinávii spojován s rokem 500

před Kristem, i když první železné artefakty se v této oblasti objevují

o dvě stě až tři sta let dříve. Dílčí periody doby železné zahrnují podle

dánského systému předřímské (keltské) období (500–1 před Kristem),

římské období (1–400 po Kristu) a germánské období (400–800), které se

dále člení na období stěhování národů (400–600) a merovejské období

(600–800). Následující vikinský věk (800–1000) je považován za pře

chodnou dobu mezi skandinávskou prehistorií a historií. Středověk je ve

Skandinávii zpravidla vymezen léty 1000 až 1520, kdy stockholmský

masakr defi nitivně ukončil existenci Kalmarské unie a předznamenal

nástup dynastie Vasů (v Dánsku a Norsku jsou za významný mezník

pokládána léta 1536 až 1537, kdy bylo omezeno autonomní postavení

Norského království a v obou zemích naplno propukla reformace).

Z lingvistického hlediska náleží dánština, norština, švédština, faeršti

na a islandština do germánské skupiny indoevropských jazyků, zatímco

fi nština a sámština patří mezi uralské jazyky. Ačkoliv s původem a šíře

ním indoevropských jazyků jsou spjaty určité kontroverze, v minulosti

rovněž politicky motivované, a řada badatelů varuje před spojováním

archeologických horizontů s konkrétní lingvistickou či etnickou skupi

nou, předpokládá se, že mluvčí indoevropských či proto-indoevropských

dialektů obývali dnešní Skandinávii a přilehlé území již před druhým

tisíciletím před Kristem. Zde se – pravděpodobně pod vlivem blíže nespe

cifi kovaných autochtonních jazyků – vyvinula germánská větev indoev

ropské jazykové rodiny. Přibližně ve stejné době se v severní a východní


16 DĚJINY SKANDINÁVIE

Skandinávii rozšířily uralské dialekty, z nichž později vznikla fi nština

a sámština. V první polovině prvního tisíciletí před Kristem, kdy ger

mánské kmeny expandovaly do dnešního Nizozemí, středního Německa

a Polska, existoval stále jeden společný germánský jazyk (i když mnozí

badatelé tuto tezi zpochybňují). V době kolem počátku křesťanské éry

došlo v důsledku migrací k rozštěpení na východní gótské dialekty a zá

padní jazykové kontinuum (tzv. severozápadní germánštinu) rozprostí

rající se mezi Skandinávií a střední Evropou (Bandle 2002; Blažek 2011;

Kortlandt 2010; Ringe 2006; Woodard 2008).

V letech 200 až 800 po Kristu byl ve Skandinávii používán archaický

germánský jazyk pokládaný za předchůdce staré severštiny (švédsky

fornnordiska, dánsky a norsky urnordisk, islandsky fornnorræna). Ru

nové nápisy z údobí 200 až 600 po Kristu nalézané v Dánsku, Norsku

a Švédsku působí z lingvistického hlediska značně homogenním do

jmem. Mezi lety 550 až 750 proběhly fonologické a morfologické změny,

které jsou charakteristické pro skandinávské jazyky, a vznikla vlastní

stará severština. Když se Vikingové usadili v devátém století v Anglii,

jejich řeč se natolik lišila od jazyků Anglosasů, že obě etnické skupiny

používaly ke vzájemné komunikaci pidžin. Na konci vikinského věku,

kdy se na Severu šířilo křesťanství a písmo, se západní větev staré se

verštiny (norština, islandština a faerština) oddělila od větve východní

(dánština a švédština). Nejstarší rukopisy, které se zrodily na Islandu

a Norsku ve dvanáctém století a v Dánsku a Švédsku ve třináctém sto

letí, dokládají výrazné lingvistické rozdíly. Švédské a dánské dialekty se

diferencovaly ve dvanáctém století. Tehdy existovaly tři samostatné a vi

tální monarchie, Dánsko, Norsko a Švédsko, jež společně s Finskem se

hrály pozoruhodnou a důstojnou úlohu při vzestupu západní civilizace.

Na přelomu desátého a jedenáctého století vikinské loupeživé výpravy

v zásadě plynule přecházely do velkorysého pokusu o vybudování nor

dického dánského impéria, které po určitou dobu zasahovalo od Pobaltí

po Britské ostrovy. V jedenáctém století ale skandinávské aspirace na

razily na meze dané nedostatečnými zdroji a nerozvinutou politickou

kulturou. Přírodní bohatství Baltského a Severního moře se stalo před

mětem zájmu německých obchodníků, jejichž ekonomická kompetence

zastínila moc místních panovníků. V Pobaltí se vlivnou politickou a vo

jenskou silou staly rytířské řády završující christianizaci evropského

kontinentu. Doba, kdy barbarství bylo živlem, z něhož se po pádu Říma

rodil nový typ civilizace, pominula. Skandinávie, jejíž „vůle k moci“ ne

měla dostatek času k vytvoření stabilní imperiální struktury, byla obětí

zmíněné historické transformace. Výsledek bitvy u Stamford Bridge

v roce 1066 představoval symbolické stvrzení této skutečnosti. Norman

ský Vilém Dobyvatel byl navzdory svému genofondu představitelem


17ÚVOD

triumfující středomořské románské tradice. Severská společnost poklesla na řadu staletí na úroveň periférie či „třetího světa“ západní civilizace. Ze strukturální zaostalosti a závislosti vysvobodila Skandinávii až průmyslová revoluce.

Po skončení vikinského věku vstoupila Skandinávie do údobí středo

věku. V regionu se zrodila tři relativně stabilní a životaschopná království odrážející určitá specifi ka místní společnosti zahrnující důraz na lokální svobody aristokracie, nezávislost sedláků a rezistenci zbytků pohanství. Na Severu se nicméně postupně jednoznačně prosadilo západní křesťanství, klasická vzdělanost a monarchismus se všemi politickými, sociálními a kulturními důsledky. Expanze v severním Atlantiku ustala a iniciativa k objevení Ameriky vzešla z kupeckých komunit ve Středozemním, nikoliv Severním moři. Celkově se středověké skandinávské spo lečnosti chovaly spíše defenzívně. Válečnický duch již nestačil. Ekonomickou a vojenskou výkonnost určovaly znalosti, dovednosti a technologie, které Seveřané často postrádali. Obchod spojený s kořistnictvím, jenž byl ve vikinské době spjat s místními válečnickými a aristokratickými elitami, se přesunul do rukou specializovaných obchodních společností, především hanzy, obchodního svazu německých měst, který představoval dominantní ekonomickou sílu v Baltském a Severním moři až do šestnáctého století. Při christianizaci a dobývání Pobaltí byli řádoví rytíři úspěšnější než bývalí Vikingové. Skandinávie byla vystavena silné germanizaci. Jako obrana proti hanze a německému vlivu vznikla v roce 1397 z iniciativy dánské královny Markéty I. Kalmarská unie. Dánsko, Norsko a Švédsko sdílely jediného panovníka, ale podržely si svoji vlastní radu, sněmy a legislativu. Markétě I. a jejím nástupcům se nepodaři

lo učinit ze severské unie skutečné mocenské ohnisko konkurující kon

tinentálním impériím, ale bezpochyby zabránila politické a hospodářské

marginalizaci regionu, což byl osud, který postihl Pobaltí. V šestnáctém

století pozbyla hanza své ekonomické síly a rovněž středověké rytířské

řády evangelizující Pobaltí ztratily vojenský význam. Kalmarská unie se

po roce 1523, kdy ve Švédsku nastoupil Gustav Vasa, rozpadla. Vytvo

řilo se mocenské vakuum, které teoreticky mohla vyplnit Polsko-litevská

unie. Bylo to ale švédské impérium, které především za vlády Gusta

va II. Adolfa zastínilo Dánsko, svého tradičního rivala, sehrálo klíčovou

úlohu ve třicetileté válce a stalo se skandinávským a pobaltským hege

monem. Švédsko nicméně nemělo potřebné hospodářské a lidské zdro

je, aby svoji severskou říši udrželo. Hanza zanikla, ale ekonomicky se

Švédsko stalo závislým na Nizozemí, které obsadilo i jedinou švédskou

kolonii v Severní Americe v Delaware. Oslabení Polska způsobené mimo

jiné předchozí švédskou asertivitou umožnilo expanzi Ruska do Pobaltí

a během severní války v letech 1700 až 1721, jejíž součástí byla proslulá


18 DĚJINY SKANDINÁVIE

bitva u Poltavy (1709), ruský car Petr I. Veliký porazil švédského panov

níka Karla XII. To byl konec mocenského postavení Švédska a Skandi

návie jako takové.

V roce 1809 Rusko připravilo Švédsko o Finsko, Švédsko se pod vede

ním nového panovníka, bývalého Napoleonova maršála Jeana-Baptisty

Bernadotta, zmocnilo na úkor Dánska Norska, s nímž sdílelo unii až do

roku 1905. V devatenáctém století statisíce Švédů odešly především do

Spojených států amerických. Přírodní zdroje, dřevo, železo, měď, a vyso

ká gramotnost, příznačná pro protestantské země, umožnila mimořádně

úspěšný průběh průmyslové revoluce, přičemž Skandinávie si vůči eko

nomickým centrům světového systému dokázala vyjednat – na rozdíl od

jiných společností – takové postavení, které jí přineslo vysokou míru

prosperity. Skandinávie je příkladem regionu, který se snažil překonat

periferní postavení vytvořením rozsáhlé severské zóny nebo impéria,

konkurujícího Středomoří, severozápadní Evropě nebo Rusku. Neuspě

la, protože nedokázala integrovat Britské ostrovy a dlouhodobě udržet

hegemonii v Pobaltí a Baltském moři. Následkem zmíněného nezdaru se

ve dvacátém století ponořila do „utopického blahobytného bezčasí“ jako

přijatelné kompenzace za absenci historické velikosti.


19ULTIMA THÚLÉ: PRAVĚK SKANDINÁVIE

2

Ultima Thúlé: Pravěk Skandinávie

Přibližně před čtrnácti tisíci lety nastalo údobí globálního oteplení zvané allerød. Do Skandinávie, kterou prakticky celou pokrýval mohutný ledovec, pronikaly pozdně paleolitické lovecké populace. Na místě Severního moře byla tehdy převážně souš a tundra poskytovala obživu stádům lovné zvěře. Je pravděpodobné, že změny ve složení evropské fauny, především vymírání velkých savců, způsobily, že lovci hledali náhradní zdroje potravy na mořském pobřeží a věnovali se rybolovu a lovu mořských savců. Jejich hlavní specializací bylo nadále pronásledování losů a jelenů, kteří se ve velkém počtu proháněli v lesích jižní Skandinávie. Mnohé lovecké skupiny, náležející k magdalénské tradici, zamířily z Francie do severoevropských nížin, jižní Skandinávie a Polska, kde vytvořily kulturní horizont zvaný Federmesser (12 000 až 10 800 před Kristem) a hamburgien (13 500 až 11 100 před Kristem).

6

Pozůstatky

hamburgienu byly objeveny na lokalitách Jels v Jižním Jutsku (Sønderjyllandu) a Finjasjö na severu Skåne. Lidé, kteří přicházeli do Skandinávie z jihu, museli překonat vodní pás, který pokrýval střední Švédsko (tzv. Norskerenna). Jiné skupiny pravděpodobně migrovaly ze severovýchodu přes dnešní Finsko (Garanger 1992, 438–439). Stojí za zaznamenání, že z klimatických důvodů byla Skandinávie permanentně osídlena později než Amerika.

Podle osady Bromme na dánském ostrově Sjælland byla pojmenována pozdně paleolitická kultura Brommekultur datovaná do údobí 11 600 až 9000 před Kristem a známá z několika míst v Dánsku a Šlesvicku-Holštýnsku. Její příslušníci se usadili u Segebra u Malmö, nejstaršího známého lidského sídliště ve Švédsku (starého jedenáct tisíc let). Lovili jeleny, losy, rosomáky a bobry, žili ve stanech či zahloubených chatkách a používali jednoduché štípané kamenné nástroje. Zmíněná kultura z Bromme je pokládána za rané stádium ahrensburgienu, kulturního komplexu, který navázal na hamburgien a jenž se rozšířil v jedenáctém až desátém tisíciletí před Kristem od západní Anglie přes Belgii, Nizozemí, severní a střední Německo a jižní Skandinávii až k pobřeží Baltu. Allerød vystřídalo údobí mladšího dryasu (9000 až 8300 před Kristem), během kterého průměrné teploty opět poklesly.

6

Britská varianta se nazývá creswellian.


20 DĚJINY SKANDINÁVIE

S ahrensburgienem je spojována rovněž kultura Hensbacka ze západního pobřeží Švédska (střední Bohuslän severně od Göteborgu), z níž se později vyvinuly místní komunity mezolitických lovců a sběračů, především kultury Sandarna, Nøstvet a Lihult. Tehdy se již lovecké populace vydaly podél norského pobřeží směrem na sever, o čemž vypovídají nálezy z Høgnipenu v Østfoldu, Larviku a Hordalandu v Nordlandu (kultura Fosna/Hensbacka). Rybolov a lov mořských savců nabýval ve zmíněných společenstvích na důležitosti, jak o tom svědčí například dochované zbytky dřevěných člunů. Mroži a tuleni vystřídali jako hlavní součást jídelníčku losy a jeleny. Kolem roku 9300 před Kristem dosáhli paleolitičtí lovci nordických oblastí Tromsu a Finmarku (kultura Komsa neboli fi nmarkien, nyní chápaná jako severní varianta kultury Fosna/Hensbacka, Garanger 1992, 495–523).

Ústup ledovce umožnil postupné osidlování Pobaltí, kam zamířili příslušníci šviderské kultury, charakteristické řápovými hroty a expandující od střední Visly k Němenu, Pripjati a dále k Baltskému moři, které procházelo sladkovodní ancylovou fází. Přibližně v roce 7500 před Kristem dorazili nositelé šviderské kultury na území dnešního Estonska (nálezy v Pulli poblíž Pärnu) a kolem roku 7250 před Kristem se dostali do jižního Finska (Lahti Ristola). Setkání osadníků migrujících z jihu s loveckými skupinami přicházejícími z východu a severovýchodu vyústilo ve vznik fi nské suomusjärvské kultury, jejíž vlivy jsou patrné i na švédské straně Botnického zálivu. V severním Pobaltí se pozdně šviderská kultura smísila v osmém tisíciletí před Kristem s raně mezolitickou maglemoskou kulturou, v důsledku čehož se zrodila kundská kultura. V Estonsku a Finsku se na mezolitických sídlištích zachovalo množství artefaktů vypovídajících o způsobu života místních lovců a sběračů, včetně harpun, oštěpů pro lov ryb, luků a šípů, kopí s hroty z pazourku či křemene, sáně či zbytky člunu vydlabaného z jednoho kusu dřeva nebo rybářské sítě (Jutikkala a Pirinen 2001, 7–8).

Maglemoská kultura, nazvaná podle rozsáhlého rašeliniště u obce Mullerup na dánském ostrově Sjællandu, se v údobí 8000 až 6000 před Kristem rozšířila jako hlavní raně mezolitický kulturní horizont od Anglie a severní Francie přes Německo, Dánsko a jižní Švédsko až do Pobaltí. Během preboreálu (8300 až 7000 před Kristem) zavládlo sušší a teplejší podnebí a v jižní Skandinávii nastalo klima, které připomínalo kontinentální podmínky. Tundra byla vytlačována smíšenými lesy. Tento trend pokračoval v boreálu (7000–6000 před Kristem) a vyvrcholil v době klimatického optima v atlantiku (6000–3000 před Kristem), kdy rozsáhlá území jižní Skandinávie zarostla hustými pralesními porosty. Lovci, sběrači a rybáři používali typické mikrolity, drobné štípané kamenné nástroje s mnohočetným využitím, zasazované


21ULTIMA THÚLÉ: PRAVĚK SKANDINÁVIE

do parohových, kostěných nebo dřevěných rukojetí a násad, sekery a mlaty z pazourku nebo břidlice. Společníka mezolitikům dělal pes, toto „největší dílo“ lidského ducha, jehož výskyt zásadně odlišil historické osudy a charakter Starého a Nového světa (Alphonse Toussenel). Lidé využívali mořské zdroje, sbírali plodiny, ale věnovali se rovněž lovu suchozemských zvířat. Některé osady byly pravděpodobně obývány sezónně. Podle typu sídel můžeme soudit, že základní sociální jednotkou byla rodina. Ornamenty vyryté na kostech a dřevě a jantarové přívěšky ve tvaru zvířat svědčí o symbolické aktivitě či uměleckých aspiracích tehdejších lidí.

Závislost na produktech moře byla v mezolitických sídlištích pobřež

ních oblastí Skandinávie a Pobaltí stále patrnější. Z maglemoské kultury vzešla v Dánsku a Skåne kongemoská kultura (6000–5200 před Kristem), pojmenovaná podle naleziště na západním Sjællandu. Období mezolitu završila ertebøllská kultura (5300–3950 před Kristem), jejíž název byl inspirován tzv. kjøkkenmøddingy, odpadkovými hromadami zbytků kostí a mušlí, které byly v devadesátých letech devatenáctého století zkoumány u vesnice Ertebølle v oblasti Limfjordu u jutského Ålborgu. Příslušníci ertebøllské kultury měli prokazatelné styky s komplexem s lineární keramikou, který přenesl z Balkánu do širokého pásma od Pařížské pánve přes střední Evropu po západní Ukrajinu neolitickou revoluci. Sami se však po dlouhá staletí zemědělci nestali. Obývali pobřeží Dánska a jižního Švédska, které bylo zalito do výše přesahující o pět až šest metrů současnou hladinu moře. Jutsko bylo tehdy ostrovem. Podnebí bylo teplejší a vlhčí, než je tomu dnes. Evropa byla porostlá smíšenými lesy. Mezolitici z Ertebølle díky efektivnímu využívání vydatných přírodních zdrojů prosperovali. Muži měřili v průměru sto šedesát osm centimetrů a ženy sto padesát pět centimetrů. Střední délka života dosahovala pěta

třiceti let, ale mnozí jedinci se dožívali až šedesáti let. Lidé osidlující jižní

Skandinávii vyráběli keramiku připomínající vzory z Pobaltí. Ve člunech

vyplouvali na moře na lovecké výpravy, během nichž byli schopni skolit

velrybu. Mnohé nálezy dokládají existenci fyzického násilí, pravděpodob

ně válečných konfl iktů, a rituálního kanibalismu. Dále na severu a ve

vnitrozemí přetrvávala tradice kultur Fosna/Hensbacka a Komsa, jejíž

nositelé lpěli na tradičním paleolitickém způsobu života, lovili losy a jele

ny a nepřijímali jižní technologické a kulturní inovace (Lichardus, Li

chardus-Itten, Bailloud a Cauvin 1985, 324–328).

Mezolitické komunity ertebøllské kultury si kolem roku 4000 před

Kristem začaly osvojovat pěstování obilí a pastevectví, jež se nicméně

stalo základem jejich subsistence až po roce 3100 před Kristem. Nastou

pilo údobí subboreálu (3000–500 před Kristem), pro které byla charak

teristická teplá léta, ale chladnější zimy. Neolitizace Skandinávie, jejímž


22 DĚJINY SKANDINÁVIE východiskem bylo Dánsko, odkud se šířila do jižního a středního Švédska a jihovýchodního Norska, představovala dlouhý a komplikovaný proces, který přinesl změny prakticky v každém aspektu lidské existence. Vznikala rozsáhlejší sídliště, zvyšoval se počet obyvatel a ertebøllská keramika byla nahrazena specifi ckými nálevkovitými poháry, podle kterých byl celý neolitický komplex pojmenován.

7

Komplex s nálevkovitými poháry (4300–2800 před Kristem) zahrnoval rozsáhlé území táhnoucí se od Nizozemí k dolnímu toku Labe a přes jižní Skandinávii až ke střední Visle a Bugu. Na jihu zasahoval do Čech. Jeho příslušníci žili v jednoduchých domech o rozměrech zhruba dvanáct krát šest metrů, chovali ovce, skot, prasata a kozy a pěstovali pšenici a ječmen. V okolí Malmö pravděpodobně dobývali měď, kterou jinak dováželi ze střední Evropy a z níž vyráběli bojové sekeromlaty a dýky. Později se objevily dlouhé domy dosahující délky třiceti až pětačtyřiceti metrů, jejichž seskupení bylo místy chráněno příkopy a palisádou, což by svědčilo o soupeření o zdroje. Pro komplex s nálevkovitými poháry byly charakteristické mohutné megalitické pohřební a kultovní stavby, dolmeny nebo komorové hroby, které jsou známy ze západní a jihozápadní Evropy a s nimiž se setkáme především na jihozápadě Skåne. Megalitické centrum v Sarup na dánském ostrově Fyn zabíralo pětaosmdesát tisíc metrů čtverečních, jiné středisko u Stävie poblíž Lundu třicet tisíc metrů čtverečních. V minulosti spojovali badatelé fenomén nálevkovitých pohárů s migrací nového neolitického obyvatelstva, pravděpodobně jde však o autochtonní materiální a symbolický výraz velké socioekonomické transformace místních mezolitických populací související s přijetím zemědělství. Na druhé straně někteří badatelé tvrdí, že oblast rozšíření kultury nálevkovitých pohárů zhruba odpovídá výskytu genu v populaci, který umožňuje trávit laktózu u dospělých jedinců, což je typické pro tradiční pastevecké populace.

Lovecké a sběračské skupiny žijící severně od komplexu nálevkovitých pohárů na severovýchodě Dánska, v jižním Norsku, podél pobřeží Svealandu a Götalandu a souostroví Ålandy a zařazované do kultury s jamkovou keramikou (3200–2300 před Kristem)

8

přijímaly neolitické

podněty selektivně. Někteří archeologové se domnívali, že šlo vesměs o příslušníky kultury s nálevkovitými poháry, kteří se navrátili k lovu a rybaření, ale genetické analýzy tuto hypotézu nepotvrdily. Kultura s jamkovou keramikou připomínala rozsáhlý kulturní komplex hřebenové keramiky

9

(nazvaný podle otisků hřebenových kolků), který se do

7

Funnelbeaker culture (TRB), Trichterbecherkultur (TBK).

8

Pitted Ware culture.

9

Comb Ceramic culture.


23ULTIMA THÚLÉ: PRAVĚK SKANDINÁVIE

Finska, Karélie a Pobaltí rozšířil po roce 3400 před Kristem ze severního

Ruska. Jeho nositelé, používající sáně tažené psy, byli lovci a sběrači

obývající ohromné území od Pobaltí přes východní Evropu až po Sibiř,

zdobící předměty zvířecí hlavou a vytvářející červenou hlinkou skalní

malby. Až do osmdesátých let minulého století řada odborníků pokláda

la rozšíření kultury s hřebenovou keramikou ve Finsku za migraci mluv

čích uralskými protofi nskými dialekty z Východu. V současné době jsou

mnozí vědci vůči této tezi skeptičtější a objevily se dokonce názory, že

uralskými jazyky se hovořilo ve Finsku a východním Pobaltí už od konce

doby ledové (Jutikkala a Pirinen 2001, 9–10).

V Norsku, severním Švédsku, východním Finsku a Karélii vznikaly

v údobí od konce mezolitu do rané doby bronzové výrazné nástěnné jes

kynní malby především s naturalistickými vyobrazeními zvířat, jako byl

los, medvěd, ryba nebo pták, schematickými lidskými postavami na

lovu a scénami evokujícími praktiky šamanismu. V nejsevernějších ob

lastech Skandinávie, zejména ve Finnmarku a severním Finsku (Säräis

niemi I) se vyvíjela relativně jednoduchá kultura využívající břidlicové

nástroje bez znalosti keramiky, kterou někteří autoři spojují s etnogene

zí Sámů (Laponců). V subatlantiku po roce 2300 před Kristem zavládlo

oceánské klima, které je pro převážnou část Skandinávie (s výjimkou

severního Švédska, Laponska a Finska) příznačné dodnes, s výraznější

epizodou „malé doby ledové“ mezi lety 1500 až 1900. Tehdy se v jižní

Skandinávii odehrály dramatické technologické a sociálně kulturní

změny, které vyústily do nástupu komplexu se šňůrovou keramikou

10

a jež sjednotily zmíněný region s rozsáhlou částí evropského kontinen

tu. Komplex se šňůrovou keramikou, jehož nositelé byli pastevci pěstu

jící pšenici a ječmen, se rozšířil v Dánsku, jižním Norsku, ve Švédsku až

do oblasti Upplandu a v jihozápadním Finsku. V Dánsku se v polovině

třetího tisíciletí před Kristem poprvé objevil kolový vůz tažený voly. Lo

kální rozdíly ve hmotné kultuře přičítají někteří autoři etnické diferen

cia ci. Charakteristickým rysem kultury se šňůrovou keramikou byly

kamenné sekeromlaty imitující měděné sekyrky vyráběné ve střední a ji

hovýchodní Evropě a individuální způsob pohřbívání kontrastující

s předchozími megalitickými kulturami. Na jihovýchodním pobřeží Bal

tu se z místní varianty kultury se šňůrovou keramikou vyvinula kultura

Haffküsten. Ve Finsku představovala kultura Kiukainen směs kultury

se šňůrovou keramikou a hřebenovou keramikou, která se rozvíjela ve

vnitrozemských jehličnatých lesích v podobě azbestové keramiky (podle

příměsi azbestu do keramického jílu). Zdá se, že zhoršující klimatické

10

Corded Ware, Single Grave culture (Dánsko), Boat and Battle Axe culture

(Norsko a Švédsko).


24 DĚJINY SKANDINÁVIE podmínky, na něž se příslušníci kultury se šňůrovou keramikou nedokázali dobře adaptovat, způsobily, že kultura Kiukainen převzala více prvků z místní kultury se hřebenovou keramikou (Lichardus, Lichardus-Itten, Bailloud a Cauvin 1985, 469–490). Klasická archeologická škola, reprezentovaná například nestorem evropské archeologie Vere Gordonem Childem, pokládala expanzi zmíněného kulturního horizontu se šňůrovou keramikou za výraz migrace pasteveckých nomádů, pravděpodobně indoevropského původu, pocházejících z východoevropských rovin. Badatelé hlásící se k procesuální škole zdůrazňují socioekonomickou transformaci místních komunit vystavených obdobné environmentální, subsistenční nebo ekonomické výzvě, která způsobila jejich konvergenci ve sféře materiální a symbolické kreativity.

Kolem roku 1800 před Kristem vstoupila jižní Skandinávie do bronzového věku. Byl to shodou okolností švédský archeolog Oscar Montelius (1843–1921), kdo předložil v obsáhlé studii Die älteren Kulturperioden im Orient und Europa (1903) základní typologii a chronologii evropské doby bronzové. Skandinávie setrvávala na periférii rodící se evropské civilizace. Ve zmíněném regionu primitivní technologie neumožňovala ve větší míře těžbu mědi a cínu, dvou hlavních složek bronzu. Kovy se proto na Sever dovážely výměnou za kožešiny, kůži mořských savců a jantar. Společnost byla stratifi kovaná. V jejím čele stál vůdce, který kontroloval směnu zboží a svoji prestiž projevoval vlastnictvím měděných a bronzových předmětů, zhotovených často mimořádně umělecky zdařile. Osady tvořilo obvykle deset až dvacet pravoúhlých domů se stěnami zhotovených z proutí a bláta.

Vere Gordon Childe tvrdil před druhou světovou válkou, že specifi cká kulturní senzitivita evropského kontinentu v „barbarském věku“ svébytným způsobem integrovala a přehodnotila technologické a ideologické podněty přicházející z civilizací Předního východu a přispěla ke zrodu západní civilizační výlučnosti. Zmíněný archeolog napsal, že mezi populacemi doby bronzové v egejské oblasti, údolí Dunaje, Skandinávii a Británii lze rozeznat onu energii, nezávislost a vynalézavost, která odlišuje západní svět od Egypta, Indie nebo Číny (Kristiansen 1998, 14). Vere Gordon Childe v této interpretaci navázal na autory devatenáctého století, kteří se snažili nalézt (a náležitě zdůraznit) příčiny údajné civilizační výjimečnosti Západu, nicméně je skutečností, že ve společnostech doby bronzové můžeme zaznamenat některé dispozice, které dlouhodobě formovaly a ovlivňovaly osudy západního světa.

Skandinávští řemeslníci se počátkem druhého tisíciletí před Kristem naučili napodobovat kovové nástroje až doposud importované z jihu. Na Sever dorazily poprvé objekty vyrobené ze zlata, které nacházíme v mohylových hrobech vůdčích jedinců. Výskyt zbraní, sekyrek, meče, kopí,


25ULTIMA THÚLÉ: PRAVĚK SKANDINÁVIE

štítu a chrániče nohou, a rozmístění pohřebišť naznačuje teritoriální konfl ikty a vzestup válečnické kultury, příznačný pro celý kontinent. Model vozu tažený koněm s pozlaceným diskem symbolizujícím slunce odráží pravděpodobně existenci solárního kultu. Civilizační podněty přicházející z mykénské oblasti zprostředkovala obyvatelům Skandinávie otomanská kultura rozkládající se v období 2100 až 1600 před Kristem v dnešním Sedmihradsku, východním Maďarsku a Slovensku (Kristiansen 1998, 374–376). Podle Kristiana Kristiansena se přibližně kolem roku 1500 před Kristem vytvořila ve Skandinávii svébytná nordická regionální tradice, která přetrvala následujících tisíc let (1998, 68–70). V jižní Skandinávii až po Trøndelag v Norsku a Uppland ve Švédsku se vyskytují početné jeskynní malby z červeného okru, zobrazující postavy věnující se zemědělství nebo rybolovu, stáda dobytka, bojovníky se zbraněmi, sluneční kotouče, otisky rukou a nohou a další symbolické znaky. Tuto dovednost převzali představitelé nordické tradice od reprezentantů loveckého a rybářského arktického kulturního okruhu v severních oblastech Skandinávie. Do žulových skal na norském, švédském a dánském pobřeží podél Kattegatu byly vyryty lodě poháněné výlučně vesly svědčící o mořeplavbě. Nejstarší skandinávská plavidla byla vydlabána nebo vypálena z jednoho kmene, takže se hodila výlučně pro klidné vody. Později byly na boky lodí upevňovány plaňky, opracovaná prkna sahající od jednoho konce plavidla ke druhému (Zimák 2002, 9).

Hranice mezi agrárními kulturami pronikajícími do Skandinávie přes Jutský poloostrov a loveckými kulturami severovýchodní Evropy zasahujícími do Skandinávie přes Finsko procházela přibližně od ruského Vyborgu přes Vaasu ve Finsku a švédské město Umeå k norskému Tromsu na západě na břehu Severního moře. V závěru doby bronzové v jižní Skandinávii postupně vymizely mohyly a prosadilo se žárové pohřbívání. V polovině druhého tisíciletí před Kristem se kolonisté z jižního Švédska usadili na pobřeží jihozápadního Finska, využívali místní mořské zdroje a obchodovali s příslušníky kultury Kiukainen, kteří od nich přejali řadu nových technologií a kulturních zvyklostí a dovedností včetně rolnictví a pastevectví. Přibližně ve stejné době přišlo zemědělství do Finska z východu. Lov, rybolov a sběračství nicméně zůstaly základem místní subsistence. Zrodila se hybridní kultura Säräisniemi 2, která expandovala z východního Finska do severního Norska a Švédska a jejíž distribuce téměř splývá s pozdějším osídlením Sámů.

Znalost užívání železa se šířila v letech 900 až 300 před Kristem z černomořské oblasti na sever do povodí řek Volha, Oka a Kama a dále do Karélie a Finska, odkud si ji osvojovaly skandinávské společnosti, které tak nijak nezaostaly za střední a západní Evropou. Železné artefakty se objevily velmi záhy, přibližně v polovině prvního tisíciletí před Kristem,


26 DĚJINY SKANDINÁVIE v nejsevernějších oblastech. Zbytky železné čepele, hrotů šípů a rybářských háčků ze železa byly nalezeny na ostrově Kjelmøy ve Varangerfjordu ve východním Finmarku, v severním Finsku, Karélii a poblíž ruského Archangelsku. S železem se jako užitkovým kovem setkáváme už v období 800 až 700 před Kristem na sídlištích pozdní doby bronzové u jezera Mälaren a v západním Švédsku, to znamená o dvě stě let dříve než v Anglii, severním Německu a Polsku.

Vzestup keltské civilizace vytvářející rozsáhlý pás od Britských ostrovů přes Francii, střední Evropu, severní Itálii, jihovýchodní Evropu až po Anatolii se projevil i ve Skandinávii. V závěrečných staletích prvního tisíciletí před Kristem se v Dánsku, jižním Švédsku a v Norsku vyskytují keltské, etruské a raně římské importy, zejména bronzové nádoby a zbraně. Zdejší společnosti čelily změnám klimatu, které bylo chladnější a vlhčí (Henderson 2007, 38). Zdá se, že v polovině prvního tisíciletí před Kristem se stratifi kovaná náčelnictví doby bronzové ve Skandinávii zhroutila. Vystřídala je egalitářská kmenová společenství bez výrazné sociální hierarchie. Zatímco v pozdní době bronzové se i rozptýlená sídliště vyznačovala patrnou vnitřní organizací, pro ranou dobu železnou byly př



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist