načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dějiny piva - Jaroslav Novák Večerníček

Dějiny piva
-15%
sleva

Kniha: Dějiny piva
Autor:

Seznamte se s dějinami tekutého chleba! Dějiny piva jsou zatím nejobsáhlejší kriticky zpracované světové dějiny piva od neolitu až do 16. století, kdy pro výrobu piva končí ... (celý popis)
424
Kniha teď bohužel není dostupná.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015-10-14
Počet stran: 144
Rozměr: 210 x 297 mm
Úprava: 143 stran : ilustrace (převážně barevné), mapy, portréty, faksimile
Vydání: 2. vydání
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788026408796
EAN: 9788026408796
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor přináší krom notoricky známých skutečností hlavně nová fakta a teorie - např. o vzniku piva, a opravuje mylné domněnky a omyly tradované v české i světové pivovarnické literatuře. Kniha čtivou formou ukazuje dosud nezmiňované ekonomické a kulturní souvislosti spojené s pivovarnictvím. Globální oteplení v neolitu změnilo dosavadní stravovací preferenci lidí - daleko dostupnější se staly první obiloviny. Dějiny piva tak dokazují, že se objev kvašeného obilného nápoje a chleba stal hlavním motivem pro plánované pěstování obilí a zrod lidské civilizace. Kriticky zpracované světové dějiny piva od neolitu až do 16. století, kdy pro výrobu piva končí definitivně středověk.

Popis nakladatele

Seznamte se s dějinami tekutého chleba! Dějiny piva jsou zatím nejobsáhlejší kriticky zpracované světové dějiny piva od neolitu až do 16. století, kdy pro výrobu piva končí definitivně středověk. Autor přináší krom notoricky známých skutečností hlavně nová fakta a teorie – např. o vzniku piva, a opravuje mylné domněnky a omyly tradované v české i světové pivovarnické literatuře. Kniha čtivou formou ukazuje dosud nezmiňované ekonomické a kulturní souvislosti spojené s pivovarnictvím. Globální oteplení v neolitu změnilo dosavadní stravovací preferenci lidí - daleko dostupnější se staly první obiloviny. Dějiny piva tak dokazují, že se objev kvašeného obilného nápoje a chleba stal hlavním motivem pro plánované pěstování obilí a zrod lidské civilizace. Jaroslav Novák Večerníček (1967) je spisovatel a zakladatel jediného nezávislého časopisu věnovaného pivu v ČR Pivního magazínu. Napsal dosud 7 knih - od románů až po populárně naučnou literaturu. Vyrůstal ve svitavském pivovaru, kde byl vařičem a spílákem jeho bratr. Později tu také pracoval a prošel provozem od sklepa až po sladovnu. Do převratu v roce 1989 pracoval v manuálních profesích. Od roku 1993 byl ekonomickým redaktorem a vedoucím ekonomických redakcí několika celostátních deníků. (od zrození až po konec středověku)

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Dějiny piva Dějiny piva
Večerníček Jaroslav Novák
Cena: 587 Kč
Dějiny piva Dějiny piva
Večerníček Jaroslav Novák
Cena: 249 Kč
Svět piva a piva světa Svět piva a piva světa
Hasík Tomáš
Cena: 212 Kč
Svět piva a piva světa Svět piva a piva světa
Hasík Tomáš
Cena: 212 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

32

4. KAPITOLA

PIVO A HEBREJCI

Ž

idé ve své posvátné knize Tóře, které gójové

říkají Bible, pivo vynechávají. Je to zřejmě

tím, že pivo nepatřilo k ofi ciálním bohoslužebným obětinám. Naopak, Mojžíš svému lidu přikázal, že „žádná oběť, kterou obětovati budete Hospodinu, nebude kvašená, nebo nižádného kvasu ani medu nebudete obětovati Hospodinu.“ Pojídat vše kvašené je také zakázáno o svátcích Pesach, během nichž si Židé připomínají odchod z Egypta.

Neznamená to ovšem, že by Židé pivo neznali

a nevyráběli. Naopak, právě proto bylo asi pivo o svátcích Pesach vyjmuto ze zákazu a hojně se pilo. CO PILI ŽIDÉ? Palestina byla úrodnou vinařskou oblastí, a proto při žádné hostině víno nechybělo. Pilo se jako mošt, nebo i vykvašené víno. Většinou se cedilo přes plátno, někdy se ředilo vodou. Pro zvýšení opojných účinků se přidávala myrha. Vedle vína z révy znali Izraelité mošt z granátových jablek. Pro utišení žízně se pil také ředěný vinný ocet.

Pro nás blíže neznámým je opojný nápoj sicera

známý od latinských autorů, o kterém se mnozí

domnívají, že to mohlo být židovské pivo. Další

autoři tvrdí, že z něj pochází pojmenování cider – což

je zkvašený jablečný a hruškový mošt, z něhož se pálí

calvados. To by moc pivním kořenům neodpovídalo.

PRŮKOPNÍK ABIMELECH

Biblický král Abimelech byl podle pověstí první

Hebrejec, který uvařil pivo. Z ječmene vařil silné

červené pivo a z pšenice bílé. Šťávě z ječmene

říkali Izraelité prusma, podobně jako Aramejci,

kteří pivo nazývali parsoma. Josef Svátek se v knize

Blahoslavený sládek domnívá, že se Židé naučili vařit

pivo v babylonském zajetí. Svědčí o tom hebrejský

název piva šecher, což připomíná babylonské

pojmenování piva šikaru. Podle toho latinský výraz

cerevisva může být židovským šecherem, pivem.

RECEPT STARÝCH HEBREJCŮ

Babylonskému původu však odporuje způsob výroby

starozákonního piva. Hebrejci ječmen pražili na slunci,


33

smíchali s vodou a pak nechali vykvasit. Někdy ho

dochucovali kořením. Používali např. trpké a hořké

„oslí okurky“, škrobnaté hlízy kolokázie, alkam, druh

hořké peluňky, sušené květy kurkumy (to je to žluté

v koření kari), šafrán, pelyněk a rovněž prý chmel. Židé

také znali druh egyptského piva, o kterém rabín Joseph

v Talmudu, v knize Misna II/3 Pehasim III. říká, že se

vyrábělo z ječmene, safl oru a soli.

SAULŮV PIVNÍ POHÁR

Anglické prameny také hovoří o nálezu z roku

1960. Jde o 3 000 let starou pivní číši ze starého

Izraele v Tel Isdar. Pokud je datování správné,

pochází číše z dob krále Saula a Davida. Namístě je

také otázka, jak archeologové poznali, že jde o pivní

číši. V každém případě nejde o nic nemožného.

Ačkoli pivo je v Bibli skutečně míň než popelkou,

v praxi neměli Hebrejci moc na vybranou.

Každodenní pití vína si nemohl jistě dovolit každý.

V každém případě Židé během babylonského

zajetí i v čase, kdy žili v Egyptě, pivo museli znát

a jako služebníci i vařit. Bezpochyby ho dostávali

jako část naturálního platu. Byl by div, kdyby si ho

neoblíbili. Protože to však byl nápoj podmanitelů,

nevyzdvihují pivo tak jako víno. Navíc jako kočov

níci dávali vínu přednost i díky jeho vyšší trvanli

vosti a koncentraci alkoholu. Tahat s sebou v horké

poušti hektolitry piva je nesmysl. Pastevci a nomádi

mají také obtížnější přístup k obilí. Byť výroba piva

je oproti vínu pro ně jednodušší. Proto u Hebrejců

pivo nemohlo výrazně uspět.

STAROZÁKONNÍ PROJÍMADLO

Tak jako tak Židé pivo znali a pili. V knize Mišna

se píše i o léčebných účincích „ječmenné šťávy“.

Židovští lékaři ho doporučovali jako projímadlo,

nebo naopak jako prostředek k zastavení průjmu. To

nesvědčí o velké kvalitě hebrejských piv. Snad proto

se také kvůli škodlivosti nedoporučovalo nemocným

a těhotným ženám.

HEBREJSKÉ PIVO SE

NEDOPORUČOVALO

NEMOCNÝM

A TĚHOTNÝM ŽENÁM.

SVATÝ JOSEF NA ÚTĚKU PŘED ŽIDOVSKÝM

KRÁLEM HERODEM NA OBRAZE JANA VAN EYCKA PIJE MOŽNÁ PIVO. PIVO HEBREJCI ZNALI, BOHUŽEL JIM PŘIPOMÍNALO BABYLONSKÉ ZAJETÍ, A TAK SE MU NEDOSTÁVALO ÚCTY JAKO VÍNU.


34

5. KAPITOLA

V

Evropě už zhruba před 6 000–8 000 lety

existovaly vyspělé zemědělské kultury. Pěsto

valy obilí, stavěly velká kruhová hradiště na rozloze několika desítek hektarů a velké kruhové chrámy. Jedním ze svědků té doby je i „čertův sloup“, který je dodnes k vidění na pražském Vyšehradě. Šestimetrový sloup má průměr šedesát centimetrů. Je vytesán z biotit-amfi bolového granodioritu a podle stratigrafi cké metody měření stáří je stár více než 6 000 let. Sloup zřejmě sloužil k měření času na vrcholu Petřína. Znamená to, že i na evropském území byla v době rozkvětu starého Sumeru a Egypta lidská společenství s vysokou kulturou. PRAEVROPANÉ Poslední archeologické objevy potvrzují, že v Evropě se rozvinula stará, předantická zemědělská

civilizace. Stopy po více než 150 chrámech z období

4800 až 4600 př. n. l. byly objeveny v oblasti

táhnoucí se přes 600 kilometrů z východního

Německa přes Českou republiku až na Slovensko

a do Rakouska. Mohutné stavby byly vybudovány

o 2 000 let dříve než egyptské pyramidy či

Stonehenge v jižní Anglii. Chrámy vystavěli

ze dřeva a hlíny potomci kočovníků z Podunajské

nížiny, jejichž hospodářství bylo založeno na chovu

ovcí, prasat a na zemědělství.

Jeden z nejvýraznějších nálezů byl učiněn v dneš

ních Drážďanech, kde archeologové našli trosky chrá

mu o průměru 150 metrů. Obklopený byl čtyřmi

příkopy, třemi hliněnými náspy a dvěma palisádami

dlouhými přes 800 metrů. V areálu byly nalezeny

také dřevěné a kamenné nástroje i fi gurky lidí a zvířat.

Jde v tuhle chvíli o první skutečně zemědělskou

EVROPSKÝ

STAROVEK


35

organizovanou společnost v Evropě. Je velmi pravděpodobné, že když obyvatelé těchto center pěstovali obilí, uměli také vyrábět pivo.

Tato zemědělská společnost ale záhadně

(zatím) zanikla po krátkém období dvou až tří století. Znovu byly podobné stavby budovány až o 3 000 let později v čase střední doby bronzové. NEJSTARŠÍ ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY PIVA Asi 10 000 let staré zbytky obilného rmutu našli vědci v Bavorsku. Bohužel nic bližšího o tomto objevu se mi nepodařilo dosud zjistit. Paleobotanicky výrobu piva dokládají nálezy sladu, naklíčeného obilí či rostlin užívaných k jeho dochucování. Nálezy sladu se vyskytují od doby bronzové v nejrůznějších oblastech – Vojvodina, Španělsko, Dánsko, Řecko. PRAVĚCÍ IBEROVÉ Nejstarší evropské pivo prý objevil nedávno španělský archeolog Jordi Joan z barcelonské univerzity. Na sídlišti Geno z doby bronzové v nynější provincii Lérida na severovýchodě Španělska objevil pivo, které je staré 3 000 let. Zbytky podle jeho slov pocházejí z devátého a desátého století př. n. l. a jsou prý nejstarším doloženým pivem v Evropě. Podle všeho ho tu pili Iberové – protohistorický národ na území Španělska a Portugalska, možná vzdáleně příbuzný s Kelty a později jimi pohlcený. Tento národ podle Mauduita pekl po většinu roku chleba z mouky ze žaludů a kromě vody pil nejčastěji pivo z ječmene. Jedlo a pilo se na kamenných lavicích rozestavěných u stěn místnosti. Po jídle se tančilo a sborově zpívalo za zvuků fl étny a dud.

První důkaz o výrobě piva ve středoevropské

oblasti – amfora se zbytkem piva – pochází z doby asi 800 let př. n. l. z rané doby Hallstattské. Nalezená byla u vesnice Kasendorf, poblíž města Kulmbach v severním Bavorsku.

Zbytky nápoje, v němž byl med, slad i ovocná

složka, obsahovala nádobka z březové kůry v rakvi dívky v Egtvedu v Dánsku ze starší doby bronzové. Z 1. století př. n. l. pochází dva picí rohy z dánského Skudstrupu, z nichž jeden obsahoval zbytky medoviny a druhý pšeničného piva.

PRVNÍ CHMELOVÁ STOPA

Až 6 000 let staré zbytky chmelového pylu našli

paleobotanici u Bodamského jezera na území

dnešního Švýcarska. Objevují se spekulace, že už

tehdy mohl sloužit jako koření do piva. To je ovšem

neprokazatelné. Chmel rostl divoce po celé Evropě,

a tak jeho pyl najdeme kdekoli. Nicméně o Keltech,

kteří žili i na tomto území, se tvrdí, že údajně pivo

chmelili.

PRAŽSKÝ ČERTŮV SLOUP – VE SKUTEČNOSTI ASI

3 MENHIRY STARÉ ASI 6 000 LET, KAŽDÝ TUNU

TĚŽKÝ. ZHRUBA V TÉTO DOBĚ ZAČÍNAJÍ

DĚJINY CIVILIZACÍ STAROVĚKÉ EVROPY.

Kultura pití

Prvními důkazy

o společenském pití v Ev

ropě jsou archeologické nálezy nádob

na nápoje. Picí rohy a kožené měchy j

sou

doloženy už v

mladším paleolitu, tedy

40–10 tis. let

př. n. l. Keramické, hliněné

napodobeniny pochází z

mladšího neolitu,

asi 5500–4500 př. n. l.

Z této doby pochází

také kofl

íky, poháry

a džbánky. P

odle P. Sokola

jsou ale picí

obřady nepřímo doloženy až

„hromadnými nálezy ker

amiky z eneolitu (asi

4500–2300 př. n.

l.) skládající

se především

z konvice a sady

čerpáků neboli naběraček.“


36

6. KAPITOLA

A

si nejstarší doklady o pivu v helénské oblasti

nacházíme v krétsko-mykénské kultuře. Mezi

archeologickými nálezy v královském paláci v Knossu byly objeveny vázy s reliéfy zobrazujícími obilné klasy a podle některých autorů některé další znaky, dokládající znalost výroby piva.

Podle dobových zpráv k nejvyhledávanějším

antickým pivům patřilo prý tzv. „quétské přístavní pivo“ pocházející z Kilikie v dnešním Turecku. Tak jako dnešní plzeňské bylo prý dokonce i napodobováno – jeho méně kvalitní kopii vyráběli syrští otroci v Egyptě. Bylo to asi proto, že kvalitní „quétské přístavní“ se vařilo hlavně v Sýrii. OJNON KRYTHINON Staří Řekové pivo znali už od nejstarších dob, hojně ho pili, ale nikdy si ho příliš nevážili. Stejně jako později Římané spatřovali v pití piva znak změkčilosti, kterou vytýkali Egypťanům. Nápojem bohů pro ně bylo jedině révové víno. Ojnon krythinon, málo alkoholické ječmenné víno, nepovažovali za nápoj pravých mužů. Hezká výmluva. Řekové k pivu nepřilnuli, protože nikdy

nebyli národ zemědělců, byli původně kočující

bojovníci. Samotné Řecko také není příliš příhodné

k pěstování obilí. Skalnatá vyprahlá země je vhodná

spíš k pastevectví a pěstování oliv a révy. Navíc

samotní Řekové, a to i ti nejušlechtilejší, opovrhovali

společně jen jedinou věcí – fyzickou prací. Ta bohužel

k zemědělství nerozlučně patří.

DVOJÍ PIVO Z JEČMENE

Jeden z nejstarších řeckých lyriků Archilochos píše už

v 7. stol. př. n. l. o nápoji z ječmene a koření. O pivu

se ve svých dílech později zmiňovali i Sofokles,

Hecateus, Triptolemus, Aristoteles a další. Tito

autoři také už znali několik druhů piv.

V Alexandrii např. podle učence Strabóna vařili

dvojí pivo z ječmene. Slabší sitos a silnější dvojité,

tuplované disitos. V Thrákii dokonce vařili tak silné

REKOVÉ SI PIVA

NEVÁŽILI

STAŘÍ ŘEKOVÉ

SPATŘOVA LI V PITÍ PIVA

ZNAK ZMĚKČILOSTI.


37

ŘEKOVÉ PILI RÁDI A ČASTO AŽ DO SVÍTÁNÍ, BYŤ

VĚTŠINOU JEN VÍNO S VODOU. SOUČÁSTÍ PIJATIK BYLA DÍVČÍ HUDBA NA PÍŠŤALY A SPOLEČNOST HEZKÝCH POLONAHÝCH CHLAPCŮ. pivo, „že v něm i slonovina změkla“. Podle Staňka se jmenovalo zythos (což je vlastně zase sitos) a vařilo se z ječmene a koření s přídavkem hořkých bylin. Sladu říkali Řekové maza. Podle toho pak pojmenovali pivo Arabové. PŮVODNÍ TRADIČNÍ ŘECKÝ NÁPOJ Pivo Řekové vařili z praženého obilí, podobně jako staří Izraelité. To podle Josefa Staňka vylučuje domněnku historiků, že se Řekové naučili vařit pivo od Egypťanů. Ti ovšem k jeho výrobě používali pivní chleby. Pražené obilí ukazuje spíš na kočovnický původ, takže je pravděpodobné, že příslušníci helénských kmenů, Iónové, Achájové a Dórové, pivo znali už v dobách, kdy začali osidlovat egejskou oblast. To by mimo jiné znamenalo, že pivo znali dříve než víno. A to z prostých důvodů – vyrobit víno je pro kočovníky daleko technicky obtížnější a zdlouhavější než pivo. VÍNO JAKO SYMBOL ÚSPĚCHU Odtud, alespoň podle mého soudu, pramení obdivné vzhlížení kočovníků k vínu, které pro ně muselo být symbolem stability, hojnosti a moci. Vzpomeňme si v této souvislosti i na starověké

Hebrejce. Egypťané nebo Babyloňané, po tisíce

let bohaté a mocné národy, považovali víno za

každodenní běžný nápoj, oblíbený, ale většinou

méně než pivo. Pro Židy i Řeky je však víno jako

nápoj ve srovnání s pivem o několik tříd výše, je to

nápoj rituální, božský. To vypovídá o jistém druhu

snobství, vyplývajícím z komplexu méněcennosti

v počátcích jejich historie. Tyto primitivní kmeny

se tehdy k vínu dostaly obvykle jen tehdy, když

dobyly nějaké starousedlé město. Pitím vína se chtěly

vyrovnat starobylým a mocným národům Malé Asie.

FILIŠTÝNI PIVO PILI

To, že pivo je původní prařecký nápoj svědčí

vykopávky v dnešní Palestině – v hodovních síní

starých Filištýnů či Pelištejců se dochovaly spousty

speciálních hliněných džbánů se sítky na pluchy v

obilném pivu. Bibličtí Filištýni jsou potomci. tzv.

mořských národů, zřejmě některého z řeckých kmenů.

Řecké hospody?

Otazník je namístě. Řekové hospody nezna

li. Popíjeli doma a hosty si na tzv. symposia

zvali domů. Pilo se výhradně víno, a to smísené

s vodou. Málokdo asi ví, že to rozhodně nebylo

kvůli střídmosti Řeků. Řecká vína byla velmi

hutná a sladká. To byl první důvod, proč je

ředit. Nebyla úplně prokvašená a zbytkový cukr

býval příčinou rychlého druhotného zkvašení

a zkysnutí vína. Řekové proto víno konzervovali

slanou mořskou vodou. Ano, víno se solilo, aby

déle vydrželo. I z toho důvodu se muselo vylepšit

naředěním s vodou. Pivo se během hostin pilo

možná také, ale pili ho jen neřečtí otroci.

Součástí symposia byly nahé pištkyně. Ty

nejprve hrály na píšťaly a na závěr si je hosté

vydražili. Velký Platón na zvyk poslouchat na

symposiu hudbu velmi láteřil. Podle něj se mají

moudří u vína bavit fi lozofi í. I tady musím do

vína přidat trochu soli. Velký Platón byl velký

opilec, vydržel to táhnout den a noc, a pochybu

jeme, že toho k závěru moc nafi lozofoval. Byl

ovšem větším přítelem chlapců než žen a prodej

né pištkyně pro něj byly na hostinách jen nevíta

nou konkurencí v boji o nejhezčí hochy.


38

7. K A PI T OL A

P

rakticky veškerou kulturu převzali Římané od

Řeků. Je třeba říct, že Římané byli o něco méně

snobští a ve všem, co dělali, byli oproti Helénům praktičtější a méně afektovaní. Milovali mladé chlapce, ale nepovyšovali pederastii na rozdíl od Řeků na božskou lásku a vážili si i lásky žen. Znali a pili vinum cerevisia, obilné víno, a pili ho na počest bohyně úrody a obilí Ceres. Víno však většině Římanů chutnalo daleko víc, a proto mu dávali obvykle přednost. Historik Plinius poprvé pojmenoval pivo cerevisia a zaznamenal, že nápoj z obilí vařeného ve vodě má pěnu, kterou používají Římanky ke kosmetickým účelům. Chytré ženy zřejmě brzy přišly na to, že pivo plné vitaminů skupiny B báječně regeneruje pleť a má dobrý účinek i na vlasy a nehty. Pozorný čtenář z toho vyvodí, že Římané byli dobrými zemědělci. Ano, zemědělství byla jediná fyzická práce (kromě války), kterou mohl římský občan vykonávat beze ztráty cti. ŘÍM, KŘIŽOVATKA ANTICKÝCH PIV Starověký Řím bylo nejen veliké mocenské, ale i obchodní centrum a žily v něm národy celého

světa: Keltové, Galové, Germáni, Židé, Skythové

i Egypťané. Z celého známého světa se sem proto

také vozilo a pilo pivo. V časech republiky bylo

hlavně nápojem cizozemců, barbarů a otroků.

Teprve později, v období vlády císařů na počátku

našeho letopočtu, se s egyptskou módou a později

s navrátilci z Galie a Germánie pití piva rozšířilo

i mezi římskými občany.

ŘÍMSKÉ HOSPODY

Pivo se na hostinách a oslavách starých Římanů moc

neobjevovalo, výjimkou byly jen oslavy bohyně obilí

Ceres. A tak se pilo hlavně v krčmách. Ty byly nejen

v Římě, ale také kolem cest, které Římané budovali

do celého tehdy známého světa, a všude tam, kde se

usadily jejich vojenské posádky. Hospody bývaly také

před každým městem. Po setmění se totiž zavíraly

brány, takže všichni opozdilí cestující uvízli venku

před hradbami. Zájezdní hospody byly obvykle

přízemní nebo patrové budovy se širokým vjezdem

uprostřed. Součástí byla stáj pro koně a muly.

STARÝ RÍM

ŘÍMSKÉ PRÁVO N EPOVA ŽOVA LO SEXUÁLNÍ STYK

V HOSPODĚ ZA CIZOLOŽSTVÍ.


39

Směrem do ulice byla hostinská místnost, kde se také

vařilo. Ve vnitřní části budovy byly malé pokojíky

pro hosty. Ty byly poměrně skromné – postel, lucerna

a nočník. Na dveřích byla závora nebo zámek na klíč.

SEX NA CESTĚ

Na hospodách byly malované reklamní štíty, které

propagovaly nabízené služby: „Tady vám Merkur

nabízí zisk, Apollo zdraví, Septumanus (hospodský)

ubytování a stravu. Kdo se tu zastaví, tomu bude líp.

Porozhlédni se, hoste, než se ubytuješ.“

Jiná hospoda slibovala ještě víc: „Hoste, tady ti

bude dobře, tady je rozkoš, blaho nejvyšší.“ O jaké

blaho se jedná, napovídal název krčmy – U čtyř sester.

Majitelé hospod nemívali moc dobrou pověst a často

byli srovnáváni s kuplíři. Číšnice a někdy i hostinská

bývaly totiž obvykle hostům k dispozici nejen u sto

lu. Zážitky z cestování popsalo mnoho básníků, díky

čemuž se některé putyky staly součástí evropského

kulturního dědictví. O sexuální hospod

ské tradici svědčí i jinak velmi přísné

římské právo – to nepovažovalo

sexuální styk v hospodě za cizo

ložství. Sex na cestě byl prostě

přirozenou součástí cestovních

útrap.

Právní předpisy také zaručo

valy zaměstnancům, kteří služebně

cestovali, úhradu nejen cestovních

výdajů, ale i stravování a ubytování.

I proto byly cestovní hostince velmi ob

líbené. Ani hospodští si nestěžovali.

Jeden z nich měl na hospodě krásně

upřímný nápis: „Vše pro zisk“.

CO ŘÍKAJÍ LATINÍCI

Stejně jako Egypťané i Římané si

uvědomovali, že to, co si neužijí teď, si

neužijí nikdy. Potvrzují to slova starého latinského

úsloví: „Edite, bibite, post mortem nulla voluptas

– Jezte, pijte, po smrti není rozkoše.“

O rozmachu piva na sklonku císařství svědčí

také častější zmínky o cerevisiarech – obchodnících

s pivem. Blízko bavorského města Regensburg na

břehu Dunaje byl objeven dokonce římský pivovar

z období mezi 2. a 3. stoletím n. l. Patřil k tehdej

šímu římskému táboru Castrum reginum. Další

pivovar s nádobami se zbytky piva byl nalezen

v jiném římském táboře u města Alzey v Porýní.

„Pivovar“ byl spěšně opuštěn během útoku na

tábor někdy v roce 353 a snad díky tomu se v něm

zbytky piva dochovaly.

Cena piva

Za císaře Diokleciána bylo pivo v Itálii

o polovinu levnější než víno, v Egyptě stálo

dokonce jen čtvrtinu jeho ceny. Roku 301

vydal Dioklecián edikt upravující maximální

ceny za některé zboží: 1 sextarius (zhruba

0,54 l) vína stál 8 denárů, stejné množství

pšeničného vína ze západních provincií 4 de

náry a ječné pivo pouze 2 denáry. Pro srovnání

0,5 kg ryb tehdy stálo 6 až 20 denárů, 0,5 l

oleje 8 až 40 denárů a boty 50 až

120 denárů.

Podle toho byla návštěva hospody pro oby

čejného Římana luxus. Například legionář v té

době dostával kromě naturálních dávek ročně

600 denárů. Aby mohl jít na pivo, musel slou

žit dva dny a nemít žádné jiné výdaje. Pivo si

však legionáři určitě dopřávali, i když to byli

hlavně ti, kteří se ho naučili pít v Galii a Ger

mánii. Svědčí o tom římská láhev nalezená

v Paříži ve 2. polovině 19. století. Tvarem

připomíná čutoru na nožce a po obvodu má

nápis: „Šenkýřko, naplň láhev pivem!“

Jiné záznamy ovšem udávají, že půllitr

vína stál jeden as, což byla šestnáctina denáru.

Za Marka Aurelia, tedy ve druhé polovině

2. století, byl roční plat legionáře 1 200 ses

terciů. V té době stála kráva asi 800 sesterciů,

půllitr (1 sextarius) vína podle kvality 0,3 až

3 sestercie a sextarius piva asi 0,1 sestercie.

JULIUS CAESAR BYL ÚDAJNĚ MILOVNÍK

PIVA. TO JE ALE JEN SPEKULACE,

BYŤ SE S PIVEM URČITĚ MUSEL SETKAT

BĚHEM VÁLEK V GALII.


40

N

ejstarší antické prameny se v souvislosti

s pivem zmiňují poprvé o Keltech. Není divu,

tento národ měl mimo antický svět v Evropě nejvy

spělejší kulturu. Keltský tzv. Brehonský zákoník z roku

714 př. n. l. je nejstarší známou dochovanou právní

soustavou v Evropě. Vznikl v Irsku za vlády velekrále

Ollamha Fodhla. Kromě propracovaných majetkových

zákonů obsahuje Brehonský zákoník velmi obsáhlé

pasáže o lékařské péči, a dokonce i o nemoc

nicích. Řekové je jako první nazývali Keltoi

a Římané je pojmenovali jako Gally.

ZROZENI V ČECHÁCH

A NĚMECKU

Keltové se poprvé objevují na

historické scéně tisíc let př. n. l.,

vznikli pravděpodobně splynutím

několika starších společenství

a postupně vykrystalizovali v národ

s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím. Jedna

z prvních kultur, jak ji znají archeologové, je kultura

halštatská. Ta dala pojmenování celému období starší

doby železné a je už většinou odborníků považována

za keltskou. Její výskyt lze na mapě Evropy ohraničit

na jihu řekou Seinou ve Francii, Alpami na jihu

a Karpaty na východě. Nejstarší Keltové se tedy

pohybovali na území střední Evropy.

Většina historiků se dnes shoduje

na tom, že Keltové jako národ

vznikli z původních Indoevropanů

v Čechách a v Duryňsku, odkud se

šířili dál do západní, jižní a severní

Evropy.

8. KAPITOLA

KELTOVÉ – PRVNÍ

MILOVNÍCI PIVA

V EVROPE

TYHLE KELTSKÉ MINCE BYLY URČITĚ

NĚKOLIKRÁT UTRACENY ZA PIVO.

V ČECHÁCH SE JIM ŘÍKÁ „DUHOVKY“.

OBJEVOVALY SE ČASTO NA POLÍCH PO

DEŠTI, KDYŽ ZÁŘILA DUHA.


Jejich krev dodnes koluje v žilách většiny evropských

národů. Mimochodem antičtí autoři až do času Julia

Caesara nerozlišovali Kelty a Germány.

JEDNIČKA NA TRHU

Pivo bylo pro Kelty nápoj číslo jedna. I proto, že

Keltové byli dobří zemědělci a pěstovali všechny tehdy

známé obilniny: několik druhů pšenice, proso, žito,

oves a zejména ječmen. Ten byl například u irských

Keltů dlouho hlavní obilninou, ze které vyráběli

základní potraviny: pivo, chléb a sladké či slané kaše.

Řecký dějepisec Polybos vytýká keltským válečníkům

nezřízenou lásku k pití a k obžerství.

VYNÁLEZCI SUDU

Keltové byli mistry ve zpracování dřeva. Díky tomu

se zapsali nesmazatelně do dějin piva – vynalezli

totiž dřevěný pivní sud. Jak víme, všechny předchozí

národy používaly na veškeré tekutiny křehké a těžké

hliněné nádoby, případně kožené měchy. Pří výrobě

sudu se máčelo dřevo v několika lázních, aby nabylo

požadované pružnosti a měkkosti, a poté se z něj

vyráběly jednotlivé dužky. Podobně se vyráběly

i prohnuté dřevěné radlice s kovovým ostřím.

Na přelomu letopočtu se sudy dostaly z Galie do

Říma a staly se nakonec běžnou výbavou vojenských

posádek, které si v severních provinciích zvykly na

pivo. Ze dřeva vyráběli Keltové také nádoby na pití.

Keltové na severu měli zase v oblibě kůru břízy, jedle

nebo lípy. Vyráběli z ní jak nádoby, tak i boty, kolébky

nebo včelí úly. Rituální a ceněnou nádobou na pivo

nebo medovinu byla také preparovaná lebka nepřítele.

Lidské hlavy totiž staří Keltové s oblibou sbírali a zdo

bili si jimi obydlí.

PRVNÍ KOMBAJN

Keltové byli velmi vynalézaví. Tak například Plinius

popisuje galský žací stroj: „V rozsáhlých rovinách Galie

jezdí velká truhla na dvou kolech a se spodním okrajem

ozubeným, do ní padají klasy těmito koly vyrvané.“

Galové také vynalezli pluh s pohyblivým krojidlem

před radlicí, používali brány, kosy a půdu upravovali

vápnem a slínem. A to vše v časech, kdy „vyspělí“

Římané znali jen rádlo, které půdu rozrývá, ale neobrací.

Není divu, že jejich produktivita byla na tehdejší dobu

Keltské hostiny

Historik Poseidonius nám zanechal popis

keltské hostiny. Hodovníci seděli na seně na zemi

v kruhu u nízkých stolů. Někdy se sedávalo

na vlčí nebo psí kůže. Někteří autoři popisují

i stoličky a stoly obvyklé výšky. V „čele“ seděl hos

titel, nebo nejváženější osoba a po obou stranách

nejdůležitější hosté. Za sedícími válečníky stáli

nosiči štítů. Další skupinou byli nosiči kopí. Jed

lo se více masa a méně chleba. Jídlo nosili sluhové

na tácech. Pilo se prý z jednoho poháru, který

stále koloval. Poháry byla stříbrné, nebo hliněné.

Pilo se hodně, a z toho důvodu prý docházelo na

hostinách k častým bojům, které končívaly smrtí.

Nejlepší kusy masa se při hostině totiž rozdě

lovaly podle společenské vážnosti jednotlivých

hostů, což po několika pivech bývalo nejčastější

příčinou sporů.

Společenské postavení jednotlivých členů

keltského klanu se stále měnilo. Např. v Taře,

hlavním městě irského království, byl podle

Maudoita zpočátku druid roven králům a měl

nárok na nejlepší kus svíčkové. Na ni měl nárok

ještě šlechtic první třídy. Šlechtic druhé třídy už

dostal kýtu. Postupem času ale prestiž druidů kle

sala, až se dostali na roveň šlechticům páté třídy.

Ti dostávali podřadné kusy masa a tlapy.

41

KELTSKÝM VÁ L E ČNÍKŮ M

VYTÝKALI NEZŘÍZENOU

LÁSKU K PITÍ

A K OBŽERSTVÍ.

STŘEDNÍ A ZÁPADNÍ EVROPA BYLA NA POČÁTKU

STAROVĚKU VÝHRADNĚ KELTSKÁ.

SEVER A VÝCHOD PATŘILY BUDOUCÍM GERMÁNŮM

A SLOVANŮM.

Keltská Evropa

kolem r. 400 př. n. l.

Britské ostrovy (500 př. n. l.)

Ibérie (600 př. n. l.)

Římská republika

Řecko

oblast převládající keltské kultury


42

velmi vysoká, obilí levné a pivo denním nápojem pro každého. Staří autoři popisuji dvory velmožů na keltských oppidech, kde byly prostřené stoly a jídlo i pivo pro každého zdarma. Římané proto považovali Galii několik století př. n. l. za zem hojnosti. Tamní hostince vychvaluje Titus Livius pro jejich láci. „Za čtvrt obolu vám hostinský poskytne bezvadné jídlo a život je tam tak snadný, že se cena jídla počítá na jednu osobu souhrnně, místo aby se počítal každý chod zvlášť.“ KMÍN A CHMEL Nejběžnější bylo pivo ječné, údajně s přísadou chmele, používala se však i pšenice a jako přísady například kmín, med či medová voda. Podle řeckého historika Poseidónia z Apameie pili v silně romanizované jižní Galii (Francii) chudší lidé pivo s medem, v knížecím prostředí dávali přednost vínu. Oblíbeným nápojem bylo pivo i v sousední keltské Hispánii (dnešní Španělsko).

Pivu říkali někdy korma, což bylo nejobvyklejší

lidové pivo. Některé zdroje uvádí, že korma byl název keltského prosného piva. Letopisec Plinius zmiňuje jiný název piva brace. Tohle slovo nejprve znamenalo obilí, potom slad a nakonec pivo. Jiný letopisec v souvislosti s vítězstvím Scipia roku 133 př. n. l. v Numantii na území dnešního Španělska zmiňuje obilný nápoj caelia nebo také caria, kterým se prý keltští bojovníci nezřízeně posilovali. Celia je ovšem jeden z latinských výrazů pro pivo, nikoli keltský.

Dochovaná keltská jména piv je proto třeba vnímat

opatrně a raději s rezervou. Antičtí autoři byli velmi bohorovní v otázce přesnosti přepisu jmen. Navíc většinu věcí znali jen z doslechu. NEHORÁZNÍ OPILCI Keltové, stejně jako ostatní barbaři, byli podle Římanů nehorázní opilci. Diodoros Sicilský píše o Keltech v Itálii: „Jejich postup se neustále zpomaloval, neboť města se bránila a ježto byli zpiti do němoty.“ Další autor vypráví, že když Galové porazili Římany v bitvě u Allie roku 390 př. n. l., „stačilo Keltům vyspávajícím opilost pustit žilou.“ Velšská báseň Godolin se zmiňuje o prohrané bitvě po velké pitce: „Z příliš bujného hodokvasu se vrátil jen jeden.“

INFILTRACE PIVEM

Keltové naučili pít pivo své nepřátele a okupanty

Římany a také některé germánské sousedy. Po přechodu

říčky Rubikon a po slavném výroku Alea iacta est

(Kostky jsou vrženy) si Gaius Julius Caesar prý připil se

svými důstojníky pivem, a to pravděpodobně keltským.

Caesar byl prý vůbec milovník piva. Bohužel v jeho

zápiscích O válce občanské jsem nenašel zmínku nejen

o pivu, ale dokonce ani o překročení Rubikonu a už

vůbec ne o nějakých vržených kostkách. A to přesto, že

vojevůdce tu své myšlenkové pochody rozebírá často až

příliš detailně. O pivu se Caesar nezmiňuje ani ve svých

ostatních knihách. Buď chtěl tedy Caesar svůj vztah

k pivu ututlat, nebo je vše jen pozdější legenda. Nebo

platí třetí varianta, že jistou část pamětí (a to větší, než

se čekalo) nepsal Caesar, ale někdo z jeho okolí.

PICÍ ROH – OBYČEJNÝ KRAVSKÝ, BERANÍ, TUŘÍ –

BYL NEJČASTĚJŠÍM POHÁREM PROSTÉHO KELTA

RITUÁLNÍ NÁDOBOU NA PIVO NEBO MEDOVINU BYL A

PREPAROVANÁ LEBKA NEPŘÍTELE.


43

V každém případě ale archeologie doložila velký

rozkvět pivovarství na britském ostrově v době římské okupace (0–400 n. l.). Z té doby bylo nalezeno v Anglii okolo stovky sušicích pecí na slad. Prostí římští legionáři si pivo zamilovali. Ostatně neměli na vybranou, vínu se na severu příliš nedařilo a dovážené bylo neskutečně drahé. CÍSAŘSKÝ EPIGRAM Vznešení Římané ale pivu nikdy nepřivykli. Keltskému pivu se posmíval v epigramu Na víno z ječmene ve 4. stol. n. l. císař Juliana zvaný Apostata (Odpadlík):

„Kdopak a odkud jsi Dione?

Věruť skutečného Baccha v tobě nepoznávám,

známť jen jenom Zévova syna.

Tebe však Keltové z úrody polní zrobili,

sluj tedy Demétriem, ne Dionysem.“

Na druhou stranu to, že sám císař považoval za

důležité podpořit révové víno proti keltskému pivu, svědčí o výraznému nárůstu jeho prestiže v samotném Římě. MÓDNÍ VÍNO Od Římanů se ovšem keltská vyšší vrstva naučila pít zase víno, které se stalo symbolem úspěchu. V pozdním období byli Keltové ochotni zaplatit za víno velmi vysoké částky. Zachovala se zmínka z Galie, kdy amfora vína stála tolik, co mladý otrok. BOŽSKÝ NÁPOJ A SUCELLUS Pro Kelty bylo pivo pranápoj a „omlazující nápoj bohů“. Keltský bůh Sucellus (latinský přepis jména) je zobrazován, jak drží v jedné ruce dřevěné kladivo, podle některých autorů typický nástroj bednářů a pivovarníků, a v druhé ruce džbánek. Jeho ženským protějškem byla bohyně Nantosuelta, patronka medoviny, zobrazovaná s rohem hojnosti. To je ovšem domněnka, také to mohl být tradiční picí roh. V případě Sucella je ovšem jeho bednářství vyložená hloupost. Sucellus byl bůh ohně a staral se o práci se železem. Proto to kladivo – v překladu

jeho jméno totiž znamená Rána kladivem. Sucellus

svým kladivem rozhodoval, kam půjdou lidé po

smrti – jednou stranou oživoval a druhou zabíjel. Byl

to takový římský Janus, Strážce prahu.

Bůh Sucellus byl také bohem mrtvých a záhrobí,

kde pořádal hostiny pro zemřelé a mimo jiné tam

nebožtíkům čepoval pivo. Jako jiného keltského boha

podzemí, záhrobního podsvětí a zároveň piva uvádějí

některé prameny boha Smertulla či Smertia.

OPOJNÉ RITUÁLY

Velmi důležitou součástí keltského života byly

posvátné obřady. K tomu, aby se účastníci obřadů

dostali do tranzu a mohli obcovat s nadpřirozenými

bytostmi – bohy a duchy, sloužil jednak rituální

tanec, jednak samozřejmě opojné nápoje. Historici

se domnívají, že Keltové užívali rozmanité rostlinné

drogy, ale věrohodně doloženým opojným obřadním

nápojem je jen medovina a pivo. Obřadní nápoje se

uchovávaly v bronzových vědrech zvaných situly

nebo také v obrovských měděných kotlích. Někdy se

tyto obřadní nádoby převážely v kultovních vozech

tažených posvátnými voly, nebo je nosili druidové

zavěšené na tyčích.

PIVO AŽ ZA HROB

V hrobkách keltských šlechticů se obvykle nachází nej

důležitější vybavení pro život na onom světě. Válečníci

tu logicky mají válečný vůz a zbroj. V Eberdingen

-Hochdorfu byl nalezen jeden z nejbohatěji vybavených

hrobů. Keltský kníže tam měl kromě vozu toaletní

soupravu v brašně, háčky na ryby, vůz s nádobím pro

devět osob a také devět překrásných picích rohů. Kro

mě rohů tam měl také velký bronzový kotel používaný

k rituálnímu pití, snad piva.

NÁKRES DOMU BOHATÉHO KELTA Z GALIE

Z POZDNÍHO, ŘÍMANY OVLIVNĚNÉHO OBDOBÍ.

KELTOVÉ NAUČILI PÍT

PIVO SVÉ SOUSEDY,

NEPŘÁTELE I OKUPANTY.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist