načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny násilí - Édouard Louis

Dějiny násilí

Elektronická kniha: Dějiny násilí
Autor: Édouard Louis

Odvážná zpověď se vrací k událostem z roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  135
+
-
4,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 230
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad Sára Vybíralová
Skupina třídění: Francouzská próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2969-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Odvážná zpověď se vrací k událostem z roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události.

Popis nakladatele

Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.

Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.

(román)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Édouard Louis - další tituly autora:
Skoncovat s Eddym B. Skoncovat s Eddym B.
 (e-book)
Koniec Eddyho Koniec Eddyho
 (e-book)
Skoncovat s Eddym B. Skoncovat s Eddym B.
Koniec Eddyho Koniec Eddyho
Dějiny násilí Dějiny násilí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dějiny násilí

překlad Sára Vybíralová

román

Édouard Louis





Dějiny násilí



Édouard Louis

Dějiny násilí

román

Nakladatelství Paseka


Přeložila Sára Vybíralová

Tato kniha vychází za přispění programu na podporu publikační

činnosti Francouzského institutu.

Prague

Cet ouvrage a bénéficié du soutien des Programmes d'aide à la

publication de l'Institut français.

HISTOIRE DE LA VIOLENCE

Copyright © Édouard Louis, 2016

All rights reserved

First published by Éditions du Seuil in 2016

Translation © Sára Vybíralová, 2019

Photography © Arnaud Delrue

ISBN 978-80-7432-969-2


Geoffroyovi de Lagasnerie



9

Jedna

Schovávám se za dveřmi a poslouchám ji, říká, že

jsem vyšel z bytu a sešel po schodech až několik

hodin po události, kterou protokol, ležící teď na­

dvakrát přeložený v šuplíku u mě doma, nazývá

pokusem o vraždu a kterou tak dnes nazývám i já,

neboť pro to, co se stalo, nenacházím žádné jiné

slovo, žádné výstižnější označení, a stále s sebou

proto vláčím ten bolestný, nepříjemný pocit, že

jen co můj příběh někdo vysloví, ať už já, nebo

kdokoli jiný, okamžitě jej tím zkreslí.

Přešel jsem v dešti na druhou stranu ulice,

abych vypral povlečení na devadesát stupňů ve

veřejné prádelně dole, ani ne padesát metrů od

domu, hrbil jsem se pod příliš těžkým, příliš vel­

kým balíkem prádla, nohy mi pod jeho tíhou

podklesávaly.

Ještě se úplně nerozednilo. Ulice byla prázdná.

Byl jsem sám, kráčel jsem, klopýtal, potřeboval


10

jsem ujít jen pár kroků, a přece mě spěch nutil je

počítat: Už jen nějakých padesát kroků, honem,

už jen asi dvacet kroků a jsi tam. A pokaždé jsem

zrychlil. Také jsem si v duchu opakoval – v netrpě­

livé touze po budoucnosti, jež by tu scénu určitým

způsobem odkázala, přiřkla minulosti, omezila

ji na minulost: Za týden si řekneš: Tak už je to

týden, co se to stalo, no tak, a za rok si řekneš:

Tak už je to rok. Ledový déšť, ne prudký, ale velmi

jemný, droboučký, nepříjemný, mi máčel plátěné

boty, voda prosakovala podešvemi do ponožek.

Byla mi zima – a myslel jsem si: Mohl by se vrá­

tit, vrátí se, teď mi nezbývá než bloudit městem,

odsoudil tě k bloudění. V prádelně postával pro­

vozní, malý a podsaditý, jeho hlava a ramena vy­

čnívaly zpoza řady praček. Zeptal se mě, jestli se

mám dobře, odpověděl jsem Ne, tak příkře, jak

jsem jen dovedl. Čekal jsem na jeho reakci. Chtěl

jsem, aby zareagoval. Nesnažil se dovědět víc, po­

krčil rameny, odvrátil se, zalezl do své stísněné

kanceláře skryté za sušičkami a já ho nenáviděl

za to, že se nevyptával.

S čistým povlečením jsem se vrátil domů. Na

schodišti jsem se potil. Ustlal jsem postel, zdála

se stále nasáklá Redovým pachem, zapálil jsem

tedy svíčky a vonné tyčinky; nestačilo to, popadl


11

jsem sprej proti zápachu, deodorant, dokonce

i voňavky a kolínské, které jsem dostal k posled­

ním narozeninám, a pokropil jimi povlečení, na­

mydlil jsem povlaky na polštáře, přestože jsem

je právě vypral, látka chrlila zpět mydliny v po­

době převrstvených, slepených bublinek, mýdlem

jsem omyl i dřevěné židle, vlhkou houbičkou otřel

knihy, kterých se dotýkal, kliky vydrhl dezinfek­

čními ubrousky, jednu po druhé pečlivě otřel dře­

věné latě žaluzií, přemístil a přeskládal hromádky

knih na zemi, vyleštil kovový skelet postele, hladký a bílý povrch lednice posypal jakýmsi přípravkem

s citronovou vůní; nedokázal jsem přestat, pohá­

něla mě energie blízká šílenství. Pomyslel jsem

si: Lepší se zbláznit než být mrtvý. Vycídil jsem

sprchu, jelikož ji použil, vylil jsem několik litrů

silného dezinfekčního čističe do záchodu a do umyvadla (přinejmenším něco přes dva litry, re­

spektive jednu plnou lahev o objemu jeden a půl litru a druhou, zpola prázdnou), vycídil jsem ce­ lou koupelnu, bylo to absurdní, dokonce jsem utřel zrcadlo, v němž se toho večera prohlížel či

spíše zhlížel; oblečení, kterého se dotkl, jsem vy­

hodil, vyprání by nestačilo, nevím, proč to stačilo

u povlečení, ale u šatů ne. Lezl jsem po čtyřech a drhl podlahu, prsty jsem měl opařené od vařící

12

vody, hadr mi z nich odtrhával obdélníčky roz­

měklé kůže. Rolovaly se. Občas jsem práci přeru­

šil a zhluboka se nadechl, vlastně jsem větřil jako

zvíře, proměnil jsem se ve zvíře pátrající po tom

pachu, který jako by navzdory mému úsilí neměl

nikdy zmizet, jeho pach tu stále byl a já usoudil, že

se drží na mně, a ne na povlečení ani na nábytku.

Že to ve mně je problém. Stoupl jsem si do sprchy,

umyl jsem se jednou, podruhé, potřetí a tak dál.

Použil jsem mýdlo, šampon a kondicionér i na tělo,

abych je co nejvíc navoněl; bylo to, jako by se do mě

jeho pach vsákl, schovával se mezi masem a kůží,

a já se zuřivě škrábal nehty po celém těle, tlačil

jsem, odíral ho, snažil jsem se dosáhnout vnitř­

ních vrstev pokožky a zbavit je jeho zápachu, klel

jsem: Kurva fix, ale pach přetrvával a mně se z něj

stále víc obracel žaludek a jímala mě závrať. Usou­

dil jsem: Ten smrad je uvnitř nosu. Pachy vnímáš

vnitřkem nosu. Ten smrad ti tam uvízl. Vyšel jsem

z koupelny, zase se tam vrátil a nakapal si do nos­

ních dírek fyziologický roztok; vyfoukl jsem nosem

vzduch jako při smrkání, snažil jsem se, aby se

roztok rozprostřel po celé ploše sliznice; nevedlo

to k ničemu; otevřel jsem okna a šel za Henrim, je­

diným přítelem, který byl onoho 25. prosince v de­

vět nebo deset hodin ráno vzhůru.

13

Tu scénu popisuje moje sestra svému man­

želovi. Slyším její hlas, hlas, v němž i po letech

zní stejná zběsilost, zatrpklost, ale i ironie, re­

zignace jako kdysi:

„Ale víš co, já byla namíchlá právě proto, že

jsem se tomu ani nedivila, na to vem jed, že jsem

byla, protože když mi to řek – seděl zrovna tady,

jak sedíš ty, a já ho poslouchala, on furt, že ho prej

neposloucháme, ale to není pravda, to on nikdy ni­

koho nepustí ke slovu, nejradši by vždycky mluvil

jenom sám, ještě víc, o to mu jde, no prostě, když

mi řek, že ho ten den pustili z nemocnice, a mně

to v tu ránu došlo, myslim, když mi došlo, že mi

nezavolal hned ten den, co se to stalo, tak jsem

si v duchu řekla: Jak jinak – ale mlčela jsem a ze

začátku jsem se držela. Držela jsem se. Byla jsem

na sebe hrdá, že jsem se udržela, to jo. Gratulo­

vala jsem si. Ale řikala jsem si: No jasně, jak ho

znám, tak by ho to nenapadlo ani ve snu, nechci

říct, že by sem snad měl přijet (teď si začne stě­

žovat). Ani nechci říct, že mi měl zavolat dřív než

ostatním, nebo mi hnedka všecko podrobně vyklá­

dat, já rozhodně nepotřebuju bejt první, komu

to řekne nebo tak, neřikám, že mi měl zavolat do

třech hodin nebo do třech dnů, nic takovýho. Ako­

rát moh zavolat.

14

Ale nechala jsem ho teda mluvit. Nehty jsem

si zarejvala do bříšek prstů, abych nezačala řvát.

Viděla jsem, že mi na rukách vystupujou žíly jak

stonky červený řepy, když mluvil, tolik jsem je

zatínala, a zároveň jsem se držela, abych se ne­

rozeřvala, i když už jsem cejtila, jak to na mě jde,

furt jsem si opakovala: Jen klid, Claro. Jen klid.

No ale nakonec jsem mu to řekla. Édouardovi.

Včera jsem to vyprávěla mámě, on tvrdí, že už ji

prej nechce vidět, no, já se do toho nepletu, je to

jejich věc. Ať si to vyřešej spolu (není to pravda,

lže mu, lže, zkusila všechno, aby vás usmířila,

udělala vše, co bylo v jejích silách, přesně jako

matka, kterou jsi odjakživa vídal vynakládat

značné úsilí, aby smířila znesvářené členy rodiny,

jako by to byla nějaká role, kterou matka sestře

předala). Volala jsem jí, abych jí o něm pověděla,

a řikám jí, řikám jí – Ty vole, tos měla vidět, jaký

to nabralo obrátky, vypadlo to ze mě samo, když

Édouard mluvil, je fakt, že je to silnější než já,

řikám jí: mami, ty mě znáš, já to jinak neumim,

než že dycky řeknu, co mám na jazyku, a ve svym

věku už se jen tak nezměnim, na to už je pozdě,

už jsem stará, už je mi přes čtvrt století, a každo­

pádně, na mě to neplatí, na mě to nefunguje, že

mi řiká vážný věci, to ještě neni žádnej důvod nebo

záminka, abych se před nim ponižovala, to zase

ne, vydírání na mě neplatí, sorry, řikám jí, na vy­

dírání já nikomu neskočim, protože to pak člověk

nemůže říct vůbec nic a nikdy nemůže nic namít­ nout a na všecko musí mlčet, a co to pak je za ži­

vot, takže jsem zopakovala mámě, co jsem řekla

Édouardovi: Aspoňs to moh zkusit, dyť na tom nic není, kurňa, mohs jednoduše zvednout mo­

bil a zavolat mi hned ten den. Dyť to není žádná

věda, neřikej mi, že neumíš použít telefon. Když

si pomyslim, že se to stalo už skoro před rokem,

a on mi to řekne až tendle tejden. Že jsem o tom

celej rok netušila, až teď.

Nemluvě o tom, že mu to navíc i nabídli, když

byl v nemocnici. Jak vim, sestřička mu to nabídla.

Naklonila se k němu – dělala tu práci dobře, o tom

žádná, taková hodná holka to byla, sám mi to řikal.

Naklonila se k němu a ptá se: Přejete si zavolat

rodině? Máte rodinu, který byste chtěl zavolat –

a on, v klidu, jakoby nic, povídá: Ne, díky, nemám,

to je dobrý, neobtěžujte se. No, takže tady přede mnou večer seděl, na stejným místě, kde jseš teď

ty. Seděl skoro stejně jako ty a předváděl sám sebe,

jak odpovídá tý sestřičce: Ne, díky, nemám, to je

dobrý, neobtěžujte se, to proto jsem na něj zle

koukala, aby mu to docvaklo. A pak jsem si řekla:

16

Už je mi víc než čtvrt století. Jsme skoro stejně

starý. Znám ho necelý čtvrt století a vůbec se ne­

změnil (jde také o to, že když jsi přijel, začala bez

přestání mluvit a vůbec tě neposlouchala, chr­

lila všechny ty bezvýznamné vesnické historky, lí­

čila ti svatby a pohřby lidí, které už jsi neznal ani

podle jména, jako by tím chtěla namluvit sama

sobě i tobě, že jsi odsud nikdy neodešel, že se tě

ty historky stále týkají, jako by se vracela k ne­

dávnému, teprve včera nebo před hodinou pře­

rušenému rozhovoru. A ty ses rozhodl pomstít).“

Dorazil jsem k ní před čtyřmi dny. Naivně jsem si

představoval, že pobyt na venkově je jediný způ­

sob, jak se vzpamatovat z únavy a vyčerpání, jež

jsem si vykoledoval svým způsobem života, ale

jen co jsem vstoupil do tohoto domu a odhodil

cestovní tašku na matraci, jen co jsem v pokoji

otevřel okno s výhledem na remízky a továrnu

ve vedlejší vesnici, pochopil jsem, že jsem udělal

chybu a že se vrátím ještě melancholičtější a ještě

zdeptanější nudou.

Nenavštívil jsem ji už dva roky. Když mi mou

nepřítomnost vyčítá, zamumlám vyprázdněnou

frázi typu „Mám taky vlastní život“ a snažím se

znít natolik přesvědčivě, abych svalil vinu na ni.

17

Nevím, co tu vlastně dělám. Už minule, když

jsem nastoupil do stejného auta jako tento tý­

den, do toho auta, kde mi bývá špatně, prosák­

lého pachem studeného tabáku, a viděl jsem za

oknem ubíhat tytéž lány kukuřice a řepky, tytéž

páchnoucí plochy cukrové řepy, řady cihlových

domků, odporné plakáty Národní fronty, po­

chmurné kostelíky, opuštěné benzinové pumpy,

zrezivělé, chatrné supermarkety, postavené upro­

střed past vin, onu skličující severofrancouzskou

krajinu, udělalo se mi nevolno. Pochopil jsem, že

si budu připadat osamělý. Odjížděl jsem pak s my­

šlenkou, že venkov nesnáším a už se sem nikdy

nevrátím. A letos jsem tu zase. A to není všechno.

Že se do pěti minut od tvého příjezdu nevyhnu­

telně pohádáte, není jediný důvod, proč už sem

nejezdíš, pomyslel jsem si po cestě, v jejím autě,

když jsem zpíval, abych se vyhnul hovoru, není

to jen proto, že ti na jejím chování, na jejích ná­

vycích, na jejím způsobu myšlení úplně všechno

vadí a rozčiluje tě. Ale i proto, že na ni nedoká­

žeš pohlédnout od chvíle, kdy jsi pochopil, s jakou

lehkostí a lhostejností ji zanedbáváš, jak drsně

se k ní chováš, protože doufáš, že ti ve tvé snaze

opustit ji bude nápomocná. Teď to ví. Ví, jak dove­

deš být chladný, a ty se stydíš. Přestože ke studu

není důvod, máš přece právo opouštět, ty se však

stydíš. Víš, že když ji navštívíš, budeš nucen čelit

vlastní krutosti, tomu, co tvůj stud nazývá kru­

tostí. Víš, že v Clařině společnosti vidíš ze sebe

to, co vidět nechceš, a že se na ni kvůli tomu zlo­

bíš. Nedovedeš se na ni nezlobit.

Od poslední návštěvy jsem jí poslal jen něko­

lik esemesek či náhodně vybraných, formálních

pohlednic, k jejichž odeslání mě přiměl nejasný pocit rodinného závazku, a  ona si je pak při­

chytila magnetem na lednici; obvykle jsem je

naškrábal narychlo na lavičce nebo v rohu ka­ várenského stolku: „Pozdravy z Barcelony, Na vi­

děnou, Édouard“ nebo „Zdravím z Říma, je tu

krásně“, možná vlastně ani ne tak proto, abych

mezi námi udržoval jakousi vazbu, jak si namlou­ vám a jak bych rád věřil, jako proto, abych jí při­ pomněl vzdálenost, jež nás od sebe dělí, a dal jí

na vědomí, že už jsem od ní daleko.

Její manžel se vrátil z práce. Ze svého místa vidím

jeho nohy. On a Clara jsou v obývacím pokoji, já ve

vedlejší místnosti. Dveře jsou pootevřené na čtyři

nebo pět centimetrů, poslouchám, aniž mě mo­

hou spatřit, stojím vzpřímeně, strnule, schovaný

za dveřmi. Nevidím je, jen slyším, rozeznávám


19

pouze jeho nohy, ale odhaduji, že Clara sedí na

židli proti němu. Manžel ji poslouchá bez hnutí

a ona mluví.

„Řek mi, že o něm skoro vůbec nic nevěděl, je­

nom jméno: Reda.“

Didier a Geoffroy tvrdí, že mi lhal a jméno si

vymyslel. Já nevím. Usilovně se snažím si to ne­

myslet, pokaždé když mě to napadne, odvrátím

schválně pozornost na něco jiného. Soustředím

se na jiné věci, jako bych si přál, aby mi při tom

všem, co mi vzal, ponechal aspoň tohle, pokou­ ším se sám sebe přesvědčit, že se znalost těchto

čtyř písmen blíží odvetě, anebo je­li to příliš silné

slovo, jakési moci nad ním, čerpané z tohoto vě­

domí. Nechci být poražený na všech frontách.

Když se o tom zmíním někomu z okolí a lidé mi

předhazují, že mi určitě neřekl své pravé jméno

a že uvést falešné patří v podobných případech,

v této konfiguraci, dokonce ke klasickým postu­

pům, zmocňuje se mě neovladatelná podráždě­

nost a agresivita, ta myšlenka se mi jeví naprosto

nesnesitelná, zničehonic začnu být neomalený,

mám chuť křičet, umlčet toho, s kým hovořím, za­

třást s ním.

„Dneska ráno mi to znova vyprávěl. Šli jsme do

pekárny a já po něm chtěla, aby mi to zopakoval,“

a skutečně, cestou jsem jí řekl, že když na mě

Reda namířil revolver – právě tuto scénu totiž

chtěla slyšet pořád dokola –, když na mě namířil

revolver, nezněla už otázka, již jsem si v duchu

kladl, Zabije mě?, protože o tom jsem v tu chvíli

vůbec nepochyboval, bylo to nezvratné, věděl jsem,

že mě zabije a já umřu, téhle noci, ve svém pokoji,

a podřídil jsem se okolnostem s onou všeobecně

platnou schopností jednotlivce podřídit se a při­

způsobit jakékoli situaci, stačí pohlédnout do

historie, lidé si zvyknou, přizpůsobí se i těm nej­ méně přirozeným a nejotřesnějším podmínkám –

a to, jak jsem řekl Claře, jelikož mám někdy sklon

k pompézním deklaracím, je ta nejlepší i nejhorší

zpráva pro lidstvo, znamená to totiž, že stačí změ­

nit svět, aby se změnili lidé nebo přinejmenším

většina z nich, a Clara neposlouchala, není nutné

měnit každého zvlášť, to by trvalo příliš dlouho,

lidé se přizpůsobí, nebudou pouze snášet, přizpů­

sobí se. Otázka tedy nezněla Zabije mě?, ale spíš

Jak mě zabije?, čili: Omotá mi zase kolem krku

šálu a uškrtí mě? nebo: Poslouží si špinavými noži

ze dřezu? nebo: Stiskne spoušť revolveru? nebo:

Vymyslí si něco, co si ještě ani nedovedu předsta­

vit?; už jsem nedoufal, že z toho vyváznu, nedou­

fal jsem, že přežiju, doufal jsem jen, že zemřu co nejméně bolestivě. Policisté i Clara mě později

chválili za odvahu a mně té noci nic nepřipadalo

cizejší a vzdálenější než pojem odvaha. Ucouvne

o několik kroků, pevně svírá rukojeť pistole. Aniž mě spustí z očí, natáhne druhou ruku, tu, v níž nedrží zbraň, a zašátrá v hromadě oblečení na­

vršené na židli u psacího stolu. Znovu vezme do

ruky šálu. Pomyslím si: Bude mě zase škrtit. Ale ne, když ke mně přistoupil tentokrát, nepokusil

se mě uškrtit, tak jako o několik minut dříve, ještě

než vytáhl revolver. Nevztáhl ruce k mému krku.

Tentokrát se mě snažil spoutat, popadl mě za pra­

vou paži a pokoušel se chytit i druhou a svázat

je šálou, vybavuji si pach potu, který z něj táhl,

a pach sexu. Zmítal jsem se, bránil se, měl jsem

obrovský strach, hlavou mi běželo: já nechci um­

řít, tak smutně, tragicky banální věta, slabě jsem

sténal, samozřejmě ne moc nahlas, takovému ri­

ziku bych se nevystavil, odstrkoval jsem ho, stále

klidně, co nejklidněji, prosil jsem ho, aby to ne­

dělal. Vzdoroval jsem, nedařilo se mu dosáhnout

cíle, opakoval pořád dokola, pokaždé hlasitěji

Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju držku (zma­

lovat držku v této konfiguraci očividně zname­ nalo ji rozbít), Já ti zmaluju držku, já ti zmaluju

držku. Řval. Doufal jsem, že nás uslyší někdo ze

sousedů a zavolá policii, Ale jestli se tu objeví po­

licie, třeba ve strachu ze zatčení zpanikaří a v ně­

jakém zkratu mě na místě zabije, až uslyší zpoza

dveří hlasy policistů volat něco jako: Policie, oka­

mžitě otevřete. Jelikož se mu nepodařilo mě svá­

zat, znovu se chopil pistole, kterou si mezitím

strčil do vnitřní kapsy koženkové bundy, šálu od­ hodil na zem nebo si ji sám přehodil kolem krku, už nevím, a přimáčkl mě k matraci.

Ráno pětadvacátého, ani ne pár hodin po této

scéně, jsem se pěšky a na kole přesunul k Hen­ rimu a ještě cestou jsem si myslel: Za týden si řek­ neš: Tak už je to týden, co se to stalo, no tak, a za

rok si řekneš: Tak už je to rok. Jen co jsem vyšel

do patra, už mi otvíral dveře. Musel zaslechnout mé kroky. Chtěl jsem se mu schoulit do náručí,

ale v první chvíli jsem se ovládl, ani nevím, z ja­

kého důvodu.

Claře jsem řekl: „A přitom se mi nezdálo, že by

mohl být nebezpečný.“ Těsně po oné noci s Redou

jsem ještě nevěřil tomu, čemu jsem uvěřil poz­

ději a o čem jsem byl přesvědčený dlouhé měsíce,

a sice že se každý člověk může potenciálně stát

nebezpečným, včetně lidí, kteří jsou mi nejbližší,

že se vražedné šílenství může zmocnit kohokoli,


23

kohokoli může zcela ovládnout touha po ničení

a krvi a on mě může nečekaně napadnout, do­

konce i Didier a Geoffroy, mí dva nejbližší přátelé,

a přece mě tváří v tvář Henrimu něco zadrželo.

Zůstali jsme nehybně stát a já během těch ně­

kolika okamžiků, kdy se zastavil čas, cítil, že mě

zkoumá a nenápadně analyzuje, že hledá zna­

mení, jež by mu napověděla, co tu dělám, tak brzy,

v den tak nečekaný jako tento. Přejížděl po mně

očima, prohlížel si mé špinavé, mastné vlasy, za­

padlé, vyhaslé oči a kruhy pod nimi, krk posetý

fialovými skvrnami, rudé, nateklé rty. Pokaždé

když si všiml něčeho dalšího, mu rysy ještě víc

ztuhly; vzpomínám si, jak jsem se před cestou

k Henrimu opakovaně sprchoval, a přesto si velmi

zřetelně vybavuji, že jsem měl špinavé vlasy, když

jsem byl u něj. Pozval mě dál. Šel za mnou a já za

chůze cítil, jak se mi dívá na šíji. Neplakal jsem.

Vešel jsem do jeho bytu. Na skříňkách stály zará­

mované fotografie a za pohovkou visel jeho velký

zasklený portrét. Posadil jsem se a Henri uvařil

kávu. Vrátil se z kuchyně se dvěma šálky třesou­

cími se na podšálcích; zeptal se mě, jestli o tom

chci mluvit, odpověděl jsem, že ano. Popsal jsem

Redu, nejprve jeho hnědé oči a černá obočí, za­

čal jsem očima. Tvář měl hladkou. Jeho rysy byly


24

zároveň jemné a ostře řezané, maskulinní. Když

se usmíval, ve tvářích se mu dělaly důlky, a on se usmíval hodně. Protokol, který mám doma, se­

psaný v policejním jazyce, uvádí: maghrebského

typu. Pokaždé když mi na něj padnou oči, cítím

nad tím obratem rozhořčení, připomíná mi to rasismus policistů během výslechu, jenž násle­

doval ještě onoho pětadvacátého prosince, ten nutkavý rasismus, jenž mi nakonec, celkem vzato,

připadal jako to jediné, co je spojuje, jediný pr­

vek, na němž se toho večera zakládala jejich jed­

nota, snad vedle příliš upnuté uniformy, protože maghrebského typu pro ně neoznačovalo určitý

geografický původ, nýbrž znamenalo grázl, vý­

tržník, delikvent. Zběžně jsem Redu policistům

vylíčil, když to po mně chtěli, a jeden z nich mě na­

jednou přerušil: „Aha, chcete říct maghrebského

typu.“ Triumfoval, byl ne snad velmi šťastný, to bych přeháněl, ale usmíval se, zářil, jako bych

právě přiznal něco, co se ze mě snažil vypáčit už

od mého příchodu, jako bych mu konečně přinesl

důkaz, že stojí odjakživa na straně pravdy, opa­

koval: „maghrebského typu, maghrebského typu“

a mezi dvěma větami zase mumlal: „maghreb­

ského typu, maghrebského typu“. Vyprávěl jsem události té noci Henrimu a pak se šel natáhnout

25

k němu na postel. Ukázal mi ložnici v patře a já

si vylezl nahoru, abych se prospal. Nespal jsem

už dlouho, až na několik krátkých šlofíků s Redou.

26

Dvě

Sestra pokračuje v monologu, slyším ji, pije vodu

po malých doušcích, polyká, pokládá sklenici na

stůl, slyším, jak sklenice cvakla o překližkovou

desku.

„A právě to mu přišlo nejdivnější, řek mi: Ten

den jsem se vzbudil a ono to přišlo. Prostě jen

tak (řekl jsem jí, že jsem ležel v posteli na zá­

dech, otevřel jsem oči a ucítil palčivou bolest, jež

mi na mnoha místech projížděla ztuhlými svaly

jako ostří nožů, porcovala mě mezi žebry, ucítil

jsem záda, tvrdá jako nějaký krunýř), no a on si

v tu chvíli pomyslel a pak si to myslel ještě ty další

dny, teď mě poslouchej, dobře mě poslouchej, že

prej od tý chvíle nesnese vidět jiný lidi šťastný. Ta­

ková kravina. Taková přiblblá věta. Co jsem mu na

to asi měla říct. No neřekla jsem nic, dělala jsem,

že si prohlížim boty, jako debil (pokoušel jsem se

znovu usnout, chtěl jsem ještě spát, ale celé tělo jsem měl příliš rozbolavělé). A on povidá: Nená­

viděl jsem druhý lidi, já vim, že to nedává smysl,

Claro, ale to ráno jsem se probudil s myšlenkou, že nenávidim druhý lidi (a myslel jsem si: Jak jen můžete).

To mi teda přišlo trošku zvláštní. Jen si nemy­

sli, normální mi to teda nepřipadalo. No nic. Ři­

kala jsem si: Lepší slyšet tohle než bejt hluchej, že jo, lepší slyšet tohle než bejt hluchá. Ale po­

známku jsem si odpustila, jelikož mi bylo jasný,

že by mi to pozdějc omlátil o hlavu. Řek mi: Ne­ náviděl jsem druhý lidi (a já si myslel: Jak jen můžete, toho rána po Redově odchodu jsem se probudil s neznámou pachutí v ústech a s myš­

lenkou, že už nikdy nesnesu pohled na sebemenší

stopu, sebemenší znamení či náznak něčeho, co

se bude tvářit jako štěstí, byl bych nafackoval prvnímu usmívajícímu se člověku na ulici, po­ padl ho za límec kabátu a ze všech sil s ním třásl

a křičel a řval, a dokonce i děti, dokonce i děti

nebo vetché či nemocné lidi bych popadl a třásl jimi a plival jim do tváří a drápal je, rozsápal jim obličej do krve, až by žádný obličej neměli,

až by všechny obličeje kolem mě zmizely, byl bych

jim nejradši zanořil prsty do očí, vyrval jim je,

rozmačkal je v hrsti, a myslel jsem si: Jak jen můžete, a nemohl jsem za to, byl bych nejradši popadl invalidy, shodil je z vozíku a pozoroval je, díval se, jak se zmítají a plazí po podlaze, jak jim tečou sliny, ach, můj bože, nezvládl bych už spatřit jediný úsměv nebo jedinkrát zaslechnout smích, venku, v ulicích, v parku, v kavárně, kde­

koli, smích mi probodával bubínky a zůstával mi vězet v uších, rozléhal se mi uvnitř lebky po zby­

tek dne, uvízl tam, uvnitř lebky, v očích, pod rty – jako by smích existoval proti mně).

Takže co? No já myslim, že se začal ohmatá­

vat, prohmatával si kůži a ruce a nohy a ptáka,

aby se ujistil, že to nebyl sen. Ani nemoh jít ven, na vzduch, vyvětrat si hlavu. Venku bylo počasí,

že by psa nevyhnal (slyšel jsem bubnování deště

o okenní tabulky, pršelo, pršelo celý leden). Sna­

žil se ještě zabrat, ale svaly ho hrozně bolely

a každopádně na to musel furt myslet. Vůbec nic nepoznával. Trochu jako když doufáš, že usneš

a druhej den se probudíš jako někdo jinej, úplně

proměněnej, až na to, že on si to teda nepřál a roz­

hodně ne takhle.

A dokonce i když to nebylo skutečný (dokonce

i když to nebylo skutečné). Dokonce když třeba

viděl nějaký billboardy nebo reklamy na autobu­

sech, víš co, takový ty fotky šťastnejch rodinek, co


29

snídaj u bazénu, prostě takový to, co ti reklamy

chtěj prodat jako štěstí, tak i u toho měl chuť se­

brat nůž nebo, co já vim, klíč vytáhnout z kapsy,

prostě něco, a rozškrábat jim obličeje (nejradši

bych je podpálil). Že prej chtěl stáhnout co nej­

víc lidí s sebou na dno (řekl jsem jí: šířit bolest).

Řek mi: Já vim, že to nedává smysl (myslel jsem si:

Jak jen můžete, ale nejenom když jsem je viděl se

usmívat, neprovokoval mě jen úsměv, řekl jsem

jí, že jsem ve tvářích druhých lidí nesnesl ani ne­

štěstí, jako by bylo méně autentické, méně prav­

divé, méně hluboké, méně skutečné než to moje).

Jako taky je fakt, že nám hodně takovejch po­

dobnejch historek povídala máma. Takže třeba

tak reagoval proto, že o tom mluvila furt dokola,

když ještě bydlel s náma. Kdo ví. Jednou jakejsi

strejc na dvojce vysvětloval, že kdybysme nikdy

neslyšeli o lásce, tak bysme se možná vůbec ne­

uměli zamilovat. No jo. Když si na to vzpomenu,

řikám si: Přestaň čumět na tu bednu, holka, ni­

číš si mozkový buňky. Ale víš co. Stejně si občas

vzpomenu.

To bylo tehdy, jak začala uklízet u důchodců,

ještě než jsem tě poznala. Jako nedá se říct, že by

to nebyla práce budoucnosti, mládí netrvá věčně,

že jo. Umejvala je a dávala jim léky, a když pak


30 byla zpátky doma, stěžovala si. Jako to mi věř, že

se rvala jako lvice, aby tu práci mohla dělat. Ono

tady pro ženský moc příležitostí není, zvlášť od tý

doby, co továrna přestala nabírat, všecko jde do

kytek a taky se řiká, že brzo zavře úplně.“

A nejen to. Pro naši matku to bylo ještě složitější,

než jak to Clara líčí, neměla totiž řidičský prů­

kaz a musela čelit konkurenci mnoha dalších žen,

jež o tuto práci usilovaly, zčásti proto, aby no­

sily domů peníze, a zčásti, aby se vymanily z moci

manžela; tvrdě bojovala, aby ono zázrakem uvol­ něné místo získala, jezdila z úřadu na úřad, na

kole, které si nechala speciálně kvůli tomu opra­

vit, pečlivě se na to oblékala, stahovala si vlasy

do culíku a líčila se o něco víc a lépe než jiné

dny, přestože to náš otec neměl rád a vyčítal jí

to nebo jí to zakazoval: „Bez toho jseš mnohem hezčí“, „Šminky jsou pro kurvy“; opakovaně se na úřady vracela a klepala na dveře, vracela se znovu

a znovu, i když ji odmítli nebo cítila, že jí situace uniká, že jí proklouzává mezi prsty, vracela se,

aby jim předvedla své odhodlání, a i když pršelo či

sněžilo, stále jezdila na tomtéž kole, sepisovala je­

den motivační dopis za druhým a znepokojeně te­

lefonovala, když nedostala odpověď. Dokázala to

a vykonávala tu práci několik let. Když se vracela

domů, popisovala nám, jak staří lidé, u nichž pra­

covala, zřejmě působením jakéhosi živočišného

pudu upadají do nepojmenovatelných stavů, jako

by chtěli druhé potrestat za svou blížící se smrt nebo jako by fakt, že se na ně bude vzpomínat ve

zlém, činil myšlenku na smrt přijatelnější; ničili,

co jim přišlo pod ruku, strhávali ubrusy, rozšla­

pávali suvenýry, nádobí rozbíjeli o zeď.

„A takhle to šlo každej den. Ty báby kolem sebe

každej den házely věcma, rámečkama, skleně­ nejma koulema z  Lurd, prostíránim, co si při­

vezly z prázdnin, rozkřáply a rozmajzly, co mohly,

řvaly jak smyslů zbavený, takovej řev jsi v životě neslyšel a ani neuslyšíš, takovej ten řev, co ti pak

zní v uších a nemůžeš se ho zbavit, jo a i ženský,

který si celej život hrály na dámy a nosily nos na­ horu, i takový, nemysli si, že jsou nějak lepší než

ostatní, naopak to jsou ještě větší úchylačky, jeli­

kož se konečně můžou odvázat a dělat, co si celej život odpíraly, takže krákoraly sprostý písničky,

Až se ti zas postaví ten tvůj Franta a To jsem jed­

nou ojebal tři kurvy, no nic, no a jindy, když měly

extra blbej den, tak si ulevovaly všude možně po

baráku, máma mi to povídala, na kuchyňskym

stole, na zemi, nasraly úplně všude a máma se za­ tim vkleče snažila jim jakžtakž otřít tu povolenou

a svrasklou kůži, seděly takhle na židli v obýváku

a ona měla jen obyčejnou drsnou žínku a starej

plastovej lavór, tak povolený těla měly, až to vypa­

dalo, že z tý židle přetejkaj. A máma brečela, když

se vracela po celym dni v práci. Nedávala to. Bre­

čela nám na rameni: Představ si, stará Milardka

všude nasrala a utřela se závěsama v jídelně, já

už z toho nemůžu, dlouho už to takhle nevydržim,

dlouho už to táhnout nebudu, povídala: Všude byly sračky, musela jsem to uklidit a to přitom

smrad sraček nesnášim, víš, že mi sračky vždycky hrozně vadily, nejvíc ze všeho, nikdy jsem si na to nezvykla a ani nezvyknu, chtělo se mi zvracet

a zadržovala jsem to, ale nebylo to snadný se tam

nepoblejt, pak nenablejt navrch a tak dál a už tam

v tom nezůstat – a my jsme jí říkali: Však přijdou

vedra a budeš je mít z krku, to jí vždycky trochu

spravilo náladu, no a takže Édouard – jako ne takhle moc, to bych přeháněla, to ne – ale prostě

ještě dlouho po těch Vánocích dostával takovýdle

záchvaty, takovoudle chuť stáhnout ostatní s se­ bou na dno, přesně jako ty báby, co se o ně starala máma. A ještě mi řek: Bylo to den ode dne horší,

prej se nakonec rozhod zůstat doma, sám, a už


33

vůbec nikam nechodit – a co udělal? Zatáh rolety.

Zabednil se. Zacpal si uši rukama a tlačil, hrozně

na ně tlačil, aby neslyšel ani hlasy sousedů za zdí,

nebo jak si vrátná povídá na dvorku.“

Ve dnech, kdy jsem byl klidnější, jsem si předsta­

voval, že oslovím neznámého člověka někde na

veřejnosti, na chodníku nebo mezi regály v super­

marketu, a odhalím mu celý svůj příběh, všechno

mu řeknu. Ve svých představách jsem k němu při­

stoupil, neznámý sebou trhl a já začal mluvit,

aniž jsem se představil, familiárně a nenuceně,

jako bych ho znal odjakživa, a to, co jsem mu ří­

kal, bylo tak ošklivé, že mu nezbylo než zůstat stát

a vyslechnout mě až do konce; poslouchal mě a já

pozoroval jeho tvář. Trávil jsem spoustu času fan­

tazírováním o tom, že to udělám. Claře jsem to

neřekl, ale tato představa vrcholné nestoudnosti

a podívané mě sytila několik týdnů.

Nedokázal jsem o  tom totiž přestat mluvit.

V týdnu po Vánocích jsem ten příběh vyprávěl

většině svých přátel, ale nikoli jenom jim, nikoli

výlučně; vyprávěl jsem jej i méně blízkým lidem,

známým nebo takovým, s nimiž jsem mluvil jen

několikrát, letmo, třeba jen na Facebooku. Rozči­

loval jsem se, když se mi pak snažili odpovídat,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist