načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny medicíny -- Od starověku po současnost - Roy Porter

Dějiny medicíny -- Od starověku po současnost

Elektronická kniha: Dějiny medicíny -- Od starověku po současnost
Autor:

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a ... (celý popis)


hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 809
Rozměr: 24 cm
Úprava: 24 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: V českém jazyce vyd. 2.
Název originálu: Greatest benefit to mankind
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jaroslav Hořejší
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0287-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a dynamičtější pokrok medicíny, uvědomuje si však i její současné limity a nově vznikající problémy – například měnící se podobu vztahu mezi lékařem a pacientem, hrozbu nových chorob či dosud pouze velmi omezené úspěchy v boji s onkologickými onemocněními. Vývoj medicíny a lékařské vědy představuje na širším náboženském, vědeckém, ekonomickém, sociálním i politickém pozadí – na pozadí dějin lidské kultury vůbec. Celou historií medicíny, tak jak je v knize vylíčena, prolíná touha po poznání skutečných příčin nejrůznějších chorobných stavů, možností je léčit a předcházet jim, což Porter považuje za hlavní hnací sílu pokroku lékařské vědy.
Kniha se věnuje především medicíně západní od starověku po současnost, ovšem pro srovnání nabízí stručný vhled do tradic medicíny východní (arabské, čínské a indické); ve zkratce také připomíná hlavní proudy a představitele novověké alternativní medicíny. Potřeba pochopit, proč a jak nemoci vznikají, jak se před nimi chránit a jak lidské tělo přesně funguje, přinesla revoluci v postavení i možnostech medicíny a zásadně změnila náš život oproti minulým staletím. Na tomto základě popisuje Porter celý vývoj lékařské vědy – od prvních objevů v oblasti anatomie a fyziologie až po vznik specializací jako psychiatrie, neurologie, endokrinologie, bakteriologie či genetika. Kromě vědeckých objevů sleduje také zdokonalování lékařské praxe – ambulantní i klinické, rozvoj veřejného zdravotnictví od prvních nemocnic a prvních snah zabraňujících šíření epidemií až po vznik důmyslných zdravotnických systémů a jejich financování na počátku 20. století. V závěrečných kapitolách knihy otevírá Roy Porter etické otázky současné medicíny: zredukování člověka na pouhý soubor orgánů, marnou snahu zachovat si „věčné mládí“ a uniknout smrti, bolestnou skutečnost osamělého umírání v nemocnicích a problém eutanazie. Porter se rovněž zamýšlí nad budoucností medicíny právě při vědomí jejích současných hranic.
Nové poznatky a překvapení čekají v knize i na ty, kteří se považují za znalce dějin medicíny. Mohou se dozvědět staroegyptský recept na mast proti plešatosti nebo to, jak neznámá epidemie postihla Atény; jak obyčejné citrony přispěly k Napoleonově porážce či jakou neblahou roli sehrály infekční choroby zanesené z Evropy do Nového světa a na další kolonizovaná území. Autor nezamlčuje ani černé stránky z dějin medicíny – hrůznou kariéru nacistického lékaře Josefa Mengeleho a jeho japonského protějšku Šira Išii.
Množství vzájemně propojených informací i podnětů, jež Porter ve své práci shromáždil, je určeno k přemýšlení jak pro lékaře, mediky, historiky vědy a kultury, tak pro pacienty-laiky, kteří popisované skutečnosti mohou konfrontovat s osobními zkušenostmi a postřehy.

Roy Porter (1946–2002) byl profesorem sociálních dějin medicíny na Wellcome Institute for the History of Medicine v Londýně. Je autorem mnoha studií i encyklopedických publikací zabývajících se dějinami lékařství. Porterova kniha Mind Forg’d Manacles. A Social History of Madness (Mysl v okovech. Sociální historie šílenství, Londýn 1987) získala cenu Lea Gershoye, titul London. A Social History (Londýn. Sociální historie, Londýn 1994) se stal bestsellerem podobně jako The Cambridge Illustrated History of Medicine (Cambridgeská ilustrovaná historie medicíny, Cambridge 1996). Jednou z posledních vydaných Porterových prací je kniha s názvem Quacks. Fakers and Charlatans in English Medicine (Felčaři. Podvodníci a šarlatáni v anglické medicíně, Stroud 2000).

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Dějiny medicíny Dějiny medicíny
Porter Roy
Cena: 1317 Kč
Dějiny medicíny Dějiny medicíny
Porter Roy
Cena: 1317 Kč
Henry Porter a Pohled na svět skrz dno půllitru Henry Porter a Pohled na svět skrz dno půllitru
Vyhlídka Vratislav
Cena: 105 Kč
Pops-a-porter vol.1 Pops-a-porter vol.1

Cena: 756 Kč
Limity medicíny Limity medicíny
Illich Ivan
Cena: 302 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Roy Porter

Dějiny medicíny

Od starověku po současnost

PROSTOR



OD STAROVĚKU PO SOUČASNOST

DĚJINY

MEDICÍNY

ROY PORTER

PROSTOR | PRAHA | 2013


Originally published in the English language

by HarperCollins Publishers Ltd. under the title

The Greatest Benefit to Mankind.

A Medical History of Humanity from Antiquity to the Present

Copyright @ Roy Porter, 1997

Czech edition @ PROSTOR, 2013

Translation @ Jaroslav Hořejší, 2001, 2013

ISBN 978-80-7260-287-2

Na frontispisu perokresba Valverda de Hamusco, Historia de la composicion del cuercohu

mano, A. Salamanca & Lafreri, Řím 1556. Renesanční anatomické ilustrace se obvykle

řídí dobovými uměleckými konvencemi (kostra v pozici živého člověka zasazená do kra

jiny) a dovedně si pohrávají s napětím mezi životem a smrtí. Rozjímání nad lebkou

předznamenává pozdější úvahy Hamletovy.


Věnováno Mikuláši Teichovi,

skutečnému příteli a odborníkovi

Předmluva 7



Je mi zle – zle – zle... Ach tak zle – zle – na zvracení.

DAVID GARRICK V JEDNO MZE SVÝCH DOPISŮ

Jsem nemocen ze všech těch kaší a diety,

jsem nemocen z pilulek a emetik,

nemocen z pulsu jsem, ať běží rychle či pomalu,

a z krve marodím, ať je jí hodně či pomálu –

suma sumárum, nemohu si pomoci,

ať dělám co dělám, jsem nemocen z nemoci.

THOMAS HOOD, FRAGMENT Č. 1844

Jsou to povrchní nemyslící zvířata,

která se nezajímají o nic jiného

než o tělesné orgány a žaludek;

nedovedou si představit,

že kromě toho existuje cokoli jiného.

SAMUEL TAYLOR COLERIDGE O LÉKAŘÍCH (1796)



OBSAH

Poděkování 17

kapitola I

ÚVODEM 19

kapitola II

KOŘENY MEDICÍNY 31

Lidé a epidemie 31

Malárie 37

Éra epidemií 39

Mor 42

Tyfus 44

Kolonizace a industrializace 45

Smysl nemoci 48

Přístupy k léčbě 51

Tradiční pohledy na lidské tělo 54

kapitola III

MEDICÍNA STAROVĚKU 63

Mezopotámie 63

Egypt 66

Řecko 70

Hippokratés 75

Medicína a filozofie 84

Alexandrijská medicína 87

Medicína v římské éře 90

Galénos 94

Medicína v době Galénově 100

Choromyslnost a duševní poruchy 103

kapitola IV

MEDICÍNA A NÁBOŽENSTVÍ 105

Křesťanství 105

Galénův odkaz 110

Islám 114

Zdravotní péče 126


kapitola V

ZÁPADNÍ MEDICÍNA VE STŘEDOVĚKU 129

Západ znovu ožívá 129

Náboženství 133

Špitály 136

Akademická medicína 137

Medicína a lidé 142

Lepra 144

Mor 146

Duševní choroby 151

Ženy a medicína 153

Lidské tělo 156

kapitola VI

INDICKÁ MEDICÍNA 161

Nejstarší doba vývoje indické civilizace 161

Medicína ájurvédy 163

Co přišlo odjinud 170

kapitola VII

ČÍNSKÁ MEDICÍNA 173

Čínské léčitelství 174

Tradice 176

Lékařská praxe 181

Akupunktura a požehování (moxa, moxibusce) 183

Lékaři 184

Co přinesla moderní doba 185

kapitola VIII

MEDICÍNA V OBDOBÍ RENESANCE 189

Starý a nový svět 189

Syfilis 192

Medicína v renesanci a renesance v medicíně 195

Anatomie 203

Chirurgie 214

Farmacie 219

Za tajemstvím lidské duše 224

Medicína a společnost 226

12


kapitola IX

NOVÁ LÉKAŘSKÁ VĚDA 231

Paracelsus 231

Lékařská chemie 235

Paracelsova fyzika a politika 239

William Harvey 241

Descartes 247

Studium lidského organismu 249

Mikroskop 253

Lékařská praxe 256

Léčba 262

Medicína a lidé 266

Duševní choroby 272

kapitola X

MEDICÍNA V DOBĚ OSVÍCENSTVÍ 277

Snaha ustavit medicínu jako vědu 277

Praktická medicína 287

Studium nemocí 291

Patologie 296

Terapeutika aneb vědecký výklad

terapie chorobných stavů 300

Duševní choroby 306

Porodnictví 308

Prevence neštovic 310

Chirurgie 312

Medicína a lidé 317

Medicína, stát a společnost: profese a její instituce 323

Choroby v širším kontextu 336

kapitola XI

VĚDECKÁ MEDICÍNA V 19. STOLETÍ 341

Pařížská medicína 342

Vliv Paříže 352

Německo a laboratorní vyšetřování 358

Farmakologie 371

Experimentální medicína v Británii a Americe 373

Francie: Claude Bernard 375

Klinická praxe a klinický výzkum 380

13


kapitola XII

LÉKAŘSKÁ PÉČE V 19. STOLETÍ 387

Lékařská profese 387

Francie 391

Německo 392

Velká Británie 393

Vstup žen do medicíny 396

Soukromá lékařská praxe 398

Chirurgie 399

Nemocnice a ošetřovatelství 415

Specializace 422

Alternativní medicína 430

kapitola XIII

VEŘEJNÉ ZDRAVOTNICTVÍ 439

Průmyslová společnost 440

Veřejné zdraví 447

Veřejné zdraví a politika 457

Amerika 458

Podpora zdraví 462

Celková bilance 467

kapitola XIV

OD PASTEURA K PENICILINU 471

Mikroorganismy 471

Pasteur 474

Koch 479

Diskuse o imunitě 489

Chemoterapie 492

Antibiotika a léková revoluce 499

kapitola XV

TROPICKÁ MEDICÍNA A ONEMOCNĚNÍ

GLOBÁLNÍHO CHARAKTERU 507

Nemoci teplých klimatických pásem 507

Tropická medicína 511

Malárie 513

Žlutá zimnice 517

Spavá nemoc 520

14


Lékařská antropologie 525

Internacionalizace medicíny 526

Nové choroby 531

kapitola XVI

PSYCHIATRIE 537

Vzestup azylů 537

Azyly pod palbou kritiky 546

Německá psychiatrie 550

Degenerativní onemocnění 553

Freud 557

Psychoanalýza 559

Léčba ze zoufalství 561

Vývoj moderní psychiatrie 562

kapitola XVII

ZÁKLADNÍ LÉKAŘSKÝ VÝZKUM 567

Jak se rodí tradice lékařského výzkumu 567

Neurologie 576

Neuropatologie 587

Dvacáté století 591

Biochemie a problémy výživy 593

kapitola XVIII

KLINICKÝ VÝZKUM 603

Endokrinologie 604

Chemie a nervový systém 613

Nádorová onemocnění 617

Kardiologie 624

Genetika 630

Imunologie 634

Závěr 640

kapitola XIX

CHIRURGIE 643

Nové typy operací 647

Pohledy do nitra organismu 651

Nové oblasti chirurgie 656

Srdce 659

15


Transplantace 664

Jak pomoci reprodukci 669

Závěr 671

kapitola XX

MEDICÍNA, STÁT, SPOLEČNOST 673

Medicína a stát 679

Závěr 700

kapitola XXI

MEDICÍNA A ČLOVĚK 701

Pacient a lékař 702

Medikalizace života a problémy

s ní související 718

kapitola XXII

MINULOST, SOUČASNOST, BUDOUCNOST 739

Doporučená literatura 749

Jmenný rejstřík 755

Věcný rejstřík 785

Ediční poznámka 809

16


Poděkování

Někteří lidé už musejí být unaveni tím, jak je stále znovu chválím. Frieda

Houserová byla jako vždy skvělou a perfektní sekretářkou, která dokázala

udržet v chodu vše potřebné po celou dobu, kdy jsem byl ponořen do psaní

knihy. Caroline Overyová mi poskytla neocenitelnou službu přishromažďování informací; Sheila Lawlerová a Jan Pinkerton mají obrovskou zásluhu

na počítačovém zpracování textu a Andy Foley na okopírování všechpotřebných dokumentů. Považuji za své velké štěstí, že se mi dostává jejich

pomoci a přátelství již tak dlouhou dobu. Děkuji.

Naopak zcela nové pro mne byly skvělá spolupráce, pomoc a přátelství lidí z nakladatelství Fontana Press. Tato kniha začala vznikat již předdeseti lety a po celou tuto dobu mi poskytovali cennou pomoc v duchupolitiky cukru a biče Stuart Proffitt, Philip Gwyn Jones a Toby Mundy. Díky pečlivé redakční práci Biddy Martinové zmizely z textu všechny ty ohavné chyby a stylistické prohřešky, jichž jsem se v zápalu tvorby dopustil, a díky Druselle Calvertové zase vznikl neobyčejně kvalitní, zevrubný rejstřík.

Řada mých přátel – starých i nových – přečetla knihu či její jednotlivé části v různých stadiích jejího zrodu a významně přispěla ke zlepšení její úrovně svými znalostmi, návrhy a kritickými připomínkami. Mé díky patří především Michaelu Nevemu, který čte všechny mé rukopisy, a Billymu Bynumovi a Tilly Tanseyovi, kteří měli dostatek trpělivosti k diskusím sčlověkem, který není vzdělán v lékařských vědách. Poděkování si dálezaslouží Hannah Augsteinová, Christina Alvarezová, Natsu Hattori, Paul Lerner, Eilleen Magnello, Diana Manuelová, Chandak Sengoopta, Sonu Shamdasani a Cassie Watson, kteří pečlivě přečetli celý rukopis a zachránili mě před celou řadou trapných omylů a nepřesností, poskytli mi mnoho cennýchinformací, podrobili text svému kritickému zraku a povzbuzovali mě vechvílích, kdy jsem si začal připadat jako Sisyfos. Catherine Draycottová aWilliam Schupbach mi poskytli mimořádně významnou pomoc při získávání a přípravě ilustrací. Protože mou snahou bylo hlavně a především podat celou historii medicíny co nejsrozumitelněji a nejzajímavěji nejenstudentům medicíny, ale i laické veřejnosti, jsem vděčen všem, kdo mi v tomto směru pomohli.

Rád bych poděkoval rovněž všem historikům medicíny a ostatnímvědeckým pracovníkům, jejichž přednášky jsem měl možnost vyslechnout,jejichž knihy jsem mohl přečíst a s nimiž jsem měl příležitost hovořit vprůběhu uplynulých dvaceti let. Chovám k jejich znalostem a historickému pohledu nejhlubší obdiv. Ve své knize se snažím obsáhnout nesmírnéčasové rozpětí od doby kamenné až do dnešních dnů, od Galéna ke Gallovi, a tak sotva mohu předstírat hlubší osobní znalosti všech pojednávaných

17


témat. Jak se můžete při čtení textu sami přesvědčit, velmi často vycházím

z prací jiných autorů. Kdybych ovšem v práci, jako je tato, uváděl odkazy

na všechny použité materiály ve stovkách poznámek pod čarou, rozhodně

by to čtenáře spíše rozptylovalo, než aby to přispívalo k jejich orientaci.

Proto je seznam doporučené literatury nutno chápat nejen jako návod

k dalšímu získávání informací, ale současně i jako určitý způsobkolektivního poděkování všem, z jejichž práce jsem vděčně čerpal.

Jaký byl hlavní důvod, který mě vedl k napsání této knihy? Především to, že když se mě studenti a vzdělaní laici ptali na aktuální a čtivou knihu o dějinách medicíny v jediném svazku, neměl jsem jim co doporučit.Místo naříkání nad touto skutečností jsem se rozhodl tuto mezeru vyplnit. Když jsem pak knihu skutečně psal, pochopil jsem velmi brzy, proč se o tento pošetilý čin přede mnou pokusilo jen tak málo jedinců. Rád bych připojil rovněž poděkování za souhlas k užití citátů a výňatků z různých děl následujícím institucím:

Knut Haeger: Illustrated History of Surgery, Harold Starke Publishers; Jean Starobinski: History of Medicine, Prentice Hall; Hippocrates I–IV a Jeffrey Mason (ed.): Complete Letters of Sigmund Freud to Wilhelm Fleiss, 1887–1904, Harvard University Press; Richmond Lattimore (ed. a překl.): The Odes of Pindar, Chicago University Press; Richard Taylor: Medicine Out of Control: The Anatomy of Malignant Technology, Sun Books; Claude Quétel: A History of Syphilis, Blackwell Publishers; Horace W. Davenport: Doctor Dock: Teaching and Learning Medicine at the Turn of the Century, Rutgers University Press; Steven Sondheim: West Side Story, Estate of Leonard Bernstein Music Publishing Company UC a Boosey & Hawkes Inc.; A. E. Hertzler: The Horse Buggy and Doctor, Hertzler ResearchFoundation; Inequalities in Health: The Black Report, Controller of HerMajesty’s Stationary Office; British Medical Journal (1876), BMJ Publishing Group; Carl Binger: The Doctor’s Job, W. W. Norton & Co. Inc.; Helen Rodnite Lemayová: Women’s Secrets: A Translation of Pseudo-AlbertusMagnus’s De secretis mulierum, State University of New York Press; Kenneth Lane: Diary of Medical Nobody, Peters, Fraser and Dunlop; JuneBarracloughová (překl.): Sketch for a Historical Picture of the Progress of theHuman Mind, Weidenfeld &Nicholson.

Autor i nakladatel vynaložili veškerou snahu na zjištění nositelůautorských práv všech publikací citovaných v této knize. Pokud se však kdokoli z těch, které se nám dohledat nepodařilo, ozve po vydání knihy, jsmesamozřejmě připraveni to respektovat.

DĚJINY MEDICÍNY18


kapitola I

ÚVODEM

Je to ale podivná doba – na jedné straně jsme zdraví jako nikdypředtím, na straně druhé se o své zdraví právě dnes bojíme tak, jak jsme

se snad ještě nikdy nebáli. Podle všech standardních kritérií jsme se

nikdy dříve netěšili takovému zdraví jako dnes. Žijeme stále déle;

průměrná délka života typické britské ženy je 79 let, což je o osm let

více než před stoletím, a zhruba dvakrát déle než v době, kdy se ujala

vlády královna Viktorie (1837). Ale stejně pozitivní změny lze nalézt

i v minulosti zcela nedávné. V roce 1950 umíralo ve Velké Británii

ročně 26 000 dětí; během následujícího půlstoletí klesl počet zemřelých dětí o 80 %. Úmrtnost na infekční choroby se jen mezi roky 1970

a 1992 snížila na polovinu, počet cévních mozkových příhod poklesl

v období 1971–1991 o 40 % a výskyt úmrtí na ischemickou chorobu

srdeční o 19 % – a to jsou choroby, které se všeobecně pokládají za

nejhrozivější.

V tomto pozitivním výčtu můžeme pokračovat – jestliže v roce 1978 bylo provedeno 15 000 náhrad kyčelních kloubů, v roce 1993 to už byl dvojnásobek. A pokrok v medicíně má tisíce podob. Objevují se nové léčebné postupy, chirurgie dosahuje větších a většíchúspěchů a lidé (zčásti právě v důsledku uvedených vymožeností) žijí stále déle. Přes to všechno se dnes jen velmi málo lidí cítí zcela jisto jak svým zdravím, tak i kompetencí a schopnostmi svého lékaře,kvalitou zdravotnického systému nebo lékařského stavu jako celku. Média nás den po dni bombardují novými senzačními zprávami omožnostech medicíny – např. o nových objevech biotechnologií neboreprodukční medicíny. A výsledek? Spíše stále více obav než pohody.

Média se totiž také často a ráda stávají posly špatných zpráv, jimiž k sobě poutají pozornost veřejnosti. Vytvářejí tak intenzivní avšudyřítomný pocit neustálého ohrožení ze všech stran – od vzduchu, který dýcháme, až po potraviny, jež nakupujeme v samoobsluhách. Proč bychom se ovšem právě dnes měli vzrušovat znečištěnímovzduší a jeho škodlivým vlivem na naše plíce více než v době smogových situací v padesátých letech, kdy na zimní bronchopneumonie umíraly tisíce lidí? Nestali jsme se štvanci zdraví nebo hypochondry,pronáPředmluva 19


sledovanými obavami z nemocí, prostě jen proto, že jsme natolik

zdraví a žijeme natolik dlouho, že si tento luxus můžeme dovolit?

Podobné otázky je možné označit za akademické a vhodné leda tak pro psychology. Nicméně tato kniha se pokouší ukázat, že odpovědi na ně lze hledat i v historii a ve studiu dialektiky medicíny a lidské mentality. Ostatně i pochopení dilematu naší epochy předpokládá uvést všechna dostupná fakta a obavy do širšího kontextu v čase i v prostoru. Ocitáme se dnes v sevření protikladných tlaků. Na jedné straně jsme v „pasti stále větších očekávání“ – dokázali jsme samisebe přesvědčit, že můžeme být zdravější, mladší a sexuálněpřitažlivější. Z dlouhodobého hlediska jde ovšem o nedosažitelné, a protofrustrující cíle, neboť v konečném výsledku jsme všichni smrtelní – byť někteří z nás se přesto snaží smrt ošálit. Podobně platí, že i když jsme všichni zdravější než dříve, trpíme větší nedůvěřivostí vůčilékařům a vůči schopnostem toho, co se nazývá „zdravotnickým systémem“. Tento skepticismus vyrůstá mimo jiné z nových možnostílékařské vědy, která zdánlivě naplňuje nejdivočejší sny z říše science fiction: příkladem budiž narození první ovce získané klonováním a možnost klonování člověka v nejbližších několika letech. Ve stejném týdnu, kdy byl oznámen zrod ovce Dolly, získala jedna anglická vdova souhlas k tomu, aby mohla být oplodněna spermatem svého dávno mrtvého manžela. To jsou fantastické pokroky. My však, tváří v tvář těmto úspěchům, na jedné straně považujeme lékaře za hrdiny, na straně druhé o nich pochybujeme.

Podobné dvojaké postoje nejsou ovšem ničím novým. Když byl v roce 1858 na tehdy dokončeném Trafalgarském náměstí v Londýně vztyčen pomník Edwarda Jennera, objevitele očkování protineštovicím, následovaly protesty natolik bouřlivé, že Jennerova sochamusela být opět odstraněna. Tehdejší konvence nedovolily, aby venkovský lékař stál bok po boku generálů a admirálů – jako by si veřejnou úctu zasluhovali spíše ti, kdo dovedli zabíjet, než ti, kdo uměli lidské životy zachraňovat. Dokonce již ve starověkém Řecku byly názory na medicínu značně rozdílné a slovo farmakos označovalo současně lék i jed – „zabíjení“ a „léčení“ bylo těžko rozlišitelné. A jak to nazačátku 18. století ironicky komentoval Jonathan Swift: „Apollón bylsoučasně bohem lékařství i tím, kdo na lidstvo nemoci sesílal. Obojípůvodně patřilo k jedinému řemeslu, a stejně je tomu dodnes.“ Tento dvojí pohled, spojující smrt s lékařským povoláním, prolíná celouhistorií lidstva. Je také jednou z vůdčích linií, které budeme sledovat při naší snaze spravedlivě zhodnotit skutečný vliv a význammedicíny i reakce na její přínosy a posoudit oprávněnost holdu, který vzdal lékařství Samuel Johnson jeho označením za „největší přínos prolidstvo“.

DĚJINY MEDICÍNY20


„Umění medicíny má tři složky – nemoc, pacienta, lékaře.“ To nasal legendární řecký lékař Hippokratés, který je často označován za

otce lékařství. Nemocemi, pacienty i lékaři a jejich vzájemnýmivztahy se ostatně zabývá i tato kniha. Jejím předmětem totiž je – jak

praví podtitul – medicínská historie lidstva.

Bylo by možné soustředit se na choroby a na to, jak ovlivnilydějin ylidstva. Často se hovoří o devastujících důsledcích epidemie AIDS. Z hlediska počtu zemřelých, kulturního šoku a socioekonomické destrukce, k níž AIDS vedl, nelze dopad této choroby ještě plnězhodnotit. Navíc se docela dobře mohou objevit i další „horké“ viry, jež by způsobily ještě větší kalamitu. Jestliže až donedávna pojednávalihistorici o dějinách lidstva bez jakékoli souvislosti s chorobami, nyní již vliv pandemií moru, cholery či jiných chorob v úvahu berou. Začaly se zkoumat vztahy mezi epidemiemi a vývojem lidské společnosti a i já se v následujících kapitolách budu těmto epidemiologickým ademografickým aspektům věnovat. Nebudou však hlavními protagonisty, ale spíše jen kulisami mého vyprávění.

Stejně tak by se moje kniha mohla koncentrovat na každodenní zdravotní problémy, na běžné představy o zdraví a na rutinnízdravotní péči jako celek. Jedním z nejvíce vzrušujících pokroků je stále větší pozornost věnovaná našim představám o lidském organismu, jehostavu a stigmatech, o jeho projevech ve vztahu k rase, třídě a pohlaví. Historicko sociologická nebo kulturně antropologická díla posilujínaše vědomí významu, minulosti i současnosti všeobecně známýchpředstav o zdraví a jeho rizicích, o nejrůznějších tabu a prohřešcích s tím spojených. Pokud se tělo začne chápat jako klíč k vědomí, pak senutně i vnímání zdraví a nemoci, života a smrti musí dostat do centra pozornosti historiků. I já sám mám na svém kontě řadu knihvycházejících z hlediska pacienta a věřím, že další na toto téma ještě budu publikovat.

Nicméně historie obsažená v této knize je přece jen jiného druhu. Klade totiž do centra pozornosti dějiny medicínského myšlení amedicínské praxe. Soustřeďuje se na lékařský pohled na nemoci, nalékařské posuzování lidského těla ve zdraví a nemoci, a konečně i na lékařské modely života a smrti. Při důsledné snaze vyvarovat seanachronismů a nálepkování věnuji primární pozornost osobnostemnebo týmům odborníků, které takové pohledy vytvářely a prosazovaly – to znamená lidem schopným léčit v nejširším slova smyslu. Tatokniha pojednává o tom, co tito lidé – ať už jednotlivě či kolektivně –dokázali, a také o tom, jaký vliv a význam měly jejich myšlenky a jejich činy. Zařazením těchto objevů do širšího kontextu tak vlastně vzniká historie lékařské teorie a praxe.

Můj přístup se snad někomu může zdát poněkud staromódní, jako

I. Úvodem 21


bych chtěl křísit Whiggishovu historii „velkých lékařů“ a jeho oslavy

triumfálního vzestupu medicíny od původní neznalosti, přes pokusy

a omyly, až k dnešní lékařské vědě. Jenže já se nepokoušímmedicí

nu ani nekriticky oslavovat, ani ji z čehokoli obviňovat. Jsem hluboce

přesvědčen o tom, že medicína sehrává v lidské společnosti neoby

čejně významnou a stále významnější roli, a že právě proto je třeba

zabývat se i její historií – abychom dovedli plně pochopit její sku

tečné místo a možnosti. Už na tomto místě proto prohlašuji, co ode

mne uslyšíte ještě mnohokrát – největší význam medicíny spočívá

v její schopnosti uzdravovat a zbavovat nemocné jejich utrpení. Topla

tilo v minulosti, platí to dnes – a nepochybně to bude platit i vbu

doucnu.

Pokouším se pohlížet na nemoci z globálního hlediska; žádné jinéto

tiž podle mého názoru nemá mnoho smyslu. A stejně nazírám imedi

cínu. Kapitola 2 se proto zabývá zrodem lékařské praxe a lékařských

učení v některých nejranějších společnostech; kapitola 3 popisuje

vznik formálních, písemně zachovaných medicínských systémů na

Středním východě a v Egyptě, jakož i ve starověkém Řecku a Římě;

kapitola 4 představuje medicínu islámu; další dvě kapitoly se zabývají

lékařstvím v Indii a Číně; kapitola 8 nás zavede do Severní a Jižní

Ameriky; kapitola 15 prezentuje medicínu v historicky mladším,kolo

niálním kontextu; a také některé další části knihy se zabývajínemoce

mi tzv. třetího světa, např. různými deficiencemi. Kniha, kterouoteví

ráte, není tedy v žádném případě úzce etnocentrická.

Musím však přece jen přiznat, že nejvíce pozornosti věnuji tématu,

které lze označit jako „západní medicína“. Právě ona se totiž vyvíjela

tak, že získala jedinečnou moc a stala se globálním fenoménem. Její

nezadržitelné šíření po celém světě nepochybně do značné mírysouvi

sí s dominujícím postavením Západu v politické a ekonomické sféře.

(Alespoň v závorce je ovšem třeba přiznat i opak – že totiž nadomi

nující politické a ekonomické pozici západního světa mají svůj podíl

i objevy chininu, penicilinu atd.). Její převaha se však zvětšujezejmé

na proto, že ji veřejnost i nemocní vnímají jako velmi dobře fungující

a účinnou, minimálně u těch nejzávažnějších chorobných stavů. Pro

historika světových dějin je západní medicína speciálním tématem.

Teoretick ysi lze představit, že během několika staletí ovládnou svět

tradiční čínská medicína, šamani nebo ájurvéda; pokud by se tosku

tečně stalo, pak ovšem budou mé dnešní analýzy vypadat podivněza

staralé, staromódní a padlé na hlavu. Zatím ovšem nic nenaznačuje,

že by se něco takového mělo stát. Právě naopak – všechna fakta nás

opravňují věřit, že i medicínou budoucnosti bude cosi, co vyroste ze

současné západní medicíny, anebo minimálně cosi, co vyroste z reakce

DĚJINY MEDICÍNY22


na ni. Co se zrodilo jako evropská medicína, se dnes stává medicínou

celého lidstva. A právě proto věnuji mimořádnou pozornost právě jí.

Západní medicína vyvinula podle mého názoru zcela originální a dosud nepřekonané přístupy ke studiu funkcí lidského organismu ve zdraví i nemoci. Právě tyto přístupy zásadním způsobem změnily naše vnímání lidského těla a lidského života. Ve snaze ozjednodušení příliš složitých skutečností se v celé dosavadní historii většina lidí i společností snažila život (narození i smrt, zdraví i nemoc)interpretovat v kontextu vztahů lidského bytí k širšímu vesmíru: planetám a hvězdám, horstvům a řekám, duchům a předkům, bohům adémonům, nebesům a peklu atd. Některé tradiční představy, zejména pak ty, které obsahovala čínská a indická medicína, sice rovněžzohledňují architekturu kosmu, nicméně nevěnují větší pozornostnadpřirozeným silám. Moderní západní myšlení bylo vůči těmto aspektům zcela nevšímavé. Západ si vytvořil kulturu, která postavila do centrapozornosti individuum – člověka a jeho identitu, přičemž individuum bylo chápáno především ve své tělesnosti (nebo na ni byloredukováno). Jestliže Hamlet toužil být své tělesnosti zbaven, pro dnešníobyvatele západního světa je to – snad s výjimkou obsesivního hubnutí – to poslední, co by si přáli. Touží naopak, aby jejich tělo žilo tak dlouho, jak je to jen možné.

Abychom byli schopni vysvětlit, proč a jak tento moderní západní přístup vznikl, je třeba vzít v úvahu hned několik faktorů. Jehokořeny lze najít v západních filozofických a náboženských tradicích. Byl stimulován ekonomickým materialismem a touhou po pozemských statcích produkovaných díky nevyčerpatelné a nenasytné energiikapitalismu. A konečně úzké sepětí má i s vlastním rozvojem medicíny – s jejími přísliby, projekty i produkty.

Zatímco většina tradičních systémů léčení lidských chorob se pokoušela porozumět vztahům mezi nemocným člověkem (či nemocnou společností) a okolním světem a obnovovat rovnováhu mezi nimi a prostředím, západní medicína vysvětluje nemoc v rámci vlastního organismu nemocného – jeho vnitřního vesmíru. Řecká medicínapostavila nadpřirozené síly mimo hru, ale nikoli ještě působení okolního makrokosmu. Renesance pak otevřela díky rozsáhlým anatomickým a fyziologickým studiím cestu ke zcela novému vědeckému východisku – totiž že vše, co je třeba vědět o lidském těle, lze získat stálehlubším a detailnějším zkoumáním jeho samotného, jeho jednotlivých systémů, tkání, buněk, nebo dokonce DNA.

Brzy se ukázalo, že právě toto zkoumání je neobyčejněproduktivní, neboť vytvořilo nejprve obrovské množství znalostí a poté ineobyčejné možnosti – včetně skutečné „moci přemoci nemoci“. Právě toto nahlížení do nitra – ať už mrtvého či živého – organismu (a tozeI. Úvodem 23


jména do nitra organismu lidského), s cílem zdokonalovat možnosti

medicíny, je víceméně charakteristickým a specifickým rysem tradice

západní medicíny. V Číně ani v Indii, v Mezopotámii ani v Egyptě za

dob faraonů se nic podobného z technických, kulturních, náboženských i ryze osobních důvodů nepraktikovalo. Pitvy a s pitvánímspojené experimenty se prováděly – a to výhradně na zvířatech a jen

velmi zřídka – pouze v klasickém Řecku. Medicína, která by zcela

vážně a systematicky studovala struktury živých organismů,vstoupila do dějin teprve později – nejprve v Alexandrii, pak za Galénových

dob, a nakonec ve středověké Itálii. Ústřední místo v kontextumedicíny bylo anatomii přiřknuto teprve v renesanci, kdy se tatodisciplína stala základním kamenem dalších stavebních segmentů vědecké

medicíny v podobě fyziologických experimentů, patologie,mikroskoie, biochemie a dalších, později vznikajících specializací, včetněinvazivní chirurgie.

Nebyla to ovšem jediná možná cesta, po níž se medicína mohlavydat; ostatní významné světové medicínské systémy volily jinépřístuy a kultivovaly vlastní klinické metody, diagnostické postupy iteraeutické intervence. Nebyla také všeobecně akceptována: protesty proti používání mrtvých lidských těl k lékařským účelům v Británii na počátku 19. století, jakož i pozdější aktivity antivivisekčních lobby, byly dokladem velmi skeptického nahlížení veřejnosti na aktivityanatomů a lékařů. A tento podezíravý postoj v mnohých přežívá dodnes. Nicméně západní medicína sledovala tento směr navzdory všempřekážkám vytrvale a systematicky, a za podpory vědeckých přístupů tak postupně vyrostla v neobyčejně mocnou disciplínu.

Zrození této „high-tech“ čili technicky vyspělé, vědecky podložené medicíny lze ovšem v určitém smyslu považovat i za typický příklad toho, co William Blake označil jako „jednooké vidění“ – druh myopie vznikající na základě dlouhodobého mikroskopování. Toto „jednooké vidění“ má pochopitelně při objasňování lidských chorob své limity; proto také Coleridge nazýval lékaře „povrchními tvory“, podle nichž „člověk není nic jiného než vnitřnosti a tělesná schránka“. Proto také schopnost medicíny porozumět patologickým procesům, a současně proti nim bojovat, vedla k určitému paradoxu. Medicína sice slibovala lidstvu „nejvyšší prospěch“, ale ne vždy dosažený principy shodnými s deklarovanými ideály. Zdaleka ne vždy také přinášel její pokrok pouze dobro – proto také jsou tématem této knihy jakmimořádné možnosti a schopnosti medicíny, tak i jimi vyvolávané paradoxy a problémy.

***

DĚJINY MEDICÍNY24


Na tomto místě snad bude užitečné nabídnout čtenáři stručnýsouhrn hlavních témat, o nichž kniha pojednává – něco jako plán naší

společné cesty.

Každá lidská společnost si vytvářela a vytváří vlastní lékařskou doktrínu; svůj pohled na život a smrt, na nemoci a možnosti jejichléčení, na systémy diagnostiky a léčby. Řečeno schematicky,medicínské dějiny lidstva lze nahlížet jako nekonečnou sérii jednotlivýchkroků. Mnohé medicínské doktríny a systémy minulosti označovaly za příčinu lidských chorob zlé duchy, čáry a kouzla, zásahy božských či pekelných sil. Tento typ myšlení stále ještě přežívá v některýchkmenových komunitách Afriky, povodí Amazonky a na tichomořských ostrovech, až do osvícenství ovládal i křesťanskou Evropu a jehorezidua zde nalezneme i dnes. Scientisté a příslušníci některých jiných sekt nadále uvažují o nemoci a uzdravování v kontextu osudovosti, úradku prozřetelnosti a působení nadpřirozených sil. U katolíků jsou stále populární svatá místa proslulá tajemnou léčivou mocí, jako např. Lurdy, a američtí evangelíci věří v uzdravování v průběhu mší přenášených televizí.

V Evropě od dob starověkého Řecka a Říma a také vnejvýznamnějších asijských civilizacích nahrazovala lékařská profesetranscendentní vysvětlování nemocí i mechanismů jejich vyléčení postupně a systematicky výkladem zcela přirozeným. Vzdělaní lékaři i laicizačali na lidské tělo pohlížet v souladu s ostatními elementy vesmíru, ovládanými přísnými zákonitostmi. Řecká medicína zdůraznila vztah mezi mikrokosmem a makrokosmem a korelaci mezi zdravým lidským organismem a harmonií přírody. Humorální medicína, odHipokrata v 5. století př. n. l. až po Galéna ve 2. století n. l., vycházela z analogie mezi čtyřmi elementy přírody (oheň, voda, vzduch azemě) a čtyřmi tělesnými tekutinami či šťávami (krev, hlen, cholé čili žlutá žluč a černá žluč) a jejich vzájemné rovnováhy, která je nutným předpokladem zdraví. Tělesné šťávy nacházejí svůj odraz vtemperamentu člověka i v dalších charakteristických rysech, jimiž se od sebe jednotlivá individua navzájem liší. Úkolem hygieny proto bylozmíněnou rovnováhu udržovat a úkolem medicíny ji obnovovat, pokud by došlo k jejímu narušení. Určité paralely tohoto přístupu bychomnašli i v klasické medicíně čínské a indické.

Starověká medicína, kterou později převzal i islám a která senakonec vrátila i do středověkého západního světa a zachovala si svůj vliv po celou dobu renesance, přikládala velký význam zachovánícelkového dobrého zdravotního stavu prostřednictvím správnýchstravovacích návyků, dostatečného tělesného pohybu, dodržování hygieny a zdravého životního stylu. Při tehdejší absenci jednoznačnýchanatomických a fyziologických poznatků i účinných terapeutických achiI. Úvodem 25


rurgických postupů bylo nejvíce ceněno určení správné diagnózy

a prognózy a navázání těsného kontaktu mezi lékařem a pacientem.

Lékařské školy starověku, které si svou autoritu zachovaly až do

18. století a dodnes představují rezervoár lékařského folkloru,dokázaly úspěšněji pomáhat lidem vyrovnávat se s chronickými nemocemi

a léčit drobné neduhy než bojovat proti život ohrožujícím infekcím,

jež postihovaly civilizovaný svět ve formě endemií či epidemií lepry,

moru, neštovic, spalniček nebo nemocí podporovaných městskoušpínou a bídou, jako byl např. tyfus.

V Evropě si tato tradice medicíny provozované u lůžka nemocného zachovala popularitu po velmi dlouhou dobu a totéž platilo i pro její ekvivalenty v medicíně čínské i v medicíně ájurvédy. Nicméně vEvropě byla postupně nahrazována a konfrontována se vznikemmnohem „vědečtější“ medicíny, založené vůbec poprvé na experimentálním anatomickém a fyziologickém výzkumu. Tento výzkum byl již od 15. století ztělesňován pitevními technikami, jež se staly i základem výuky mediků. Za mezníky tohoto vývoje lze považovat dílo padovského profesora Andrease Vesalia De humani corporis fabrica libri septem (1543), monumentální anatomický atlas a první díloodmítající Galénova dogmata; a dílo Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus Williama Harveye (1628), který vnesl nascénu fyziologické pozorování, s jehož pomocí prokázal existencikrevního oběhu a funkci srdce jako jeho centrální pumpy.

Vědecké bádání po Vesaliovi dramaticky prohloubilo znalostistruktur a funkcí živého organismu. Další výzkumy přinesly odhalenílymfatického systému a mízních cév, a v 18. a 19. století se podařilo hlouběji pochopit i funkci nervového systému a mozku. Za pomoci mikroskopických a laboratorních technik odhalovali vědci 19. století tajemství jednotlivých tělesných tkání a razili cestu buněčné biologii; patologická anatomie dosáhla tehdy dospělosti. Paralelní rozvojbiochemie vedl k hlubšímu pochopení procesů dýchání, výživy ametabolismu, trávení a poruch z deficitů a také ke vzniku nových oborů, jako byla endokrinologie. Dvacáté století pak otevřelo éru genetiky a molekulární biologie.

Lékařská věda 19. století zaznamenala rovněž pozoruhodné skoky na cestě k pochopení podstaty infekčních onemocnění. Po celá staletí přičítaly nejrůznější, často protichůdné epidemiologické teoriehorečnatá onemocnění působení miasmatu (jedovaté látky obsažené ve vzduchu a pocházející z tlejícího živočišného nebo rostlinnéhomateriálu, z půdy či stojatých vod) nebo nákaze přímým kontaktem jednoho člověka s druhým. V šedesátých letech 19. století začala zejména díky Louisi Pasteurovi ve Francii a Robertu Kochovi v Německu vznikat a rozvíjet se i mikrobiologie, která definovala roli patogenníchmikroDĚJINY MEDICÍNY26


organismů. Právě ona také jako první disciplína v dějinách medicíny

přímo otevřela cestu k dramaticky novým léčebným postupům.

Z krátkodobého hlediska přispěla vědecká medicína založená na anatomických pozorováních, která se zrodila na renesančníchuniverzitách, spíše k rozšíření znalostí než ke zdraví populace, byť v téže době se staly dostupnými i některé léky Starého i Nového světa (zejména pak opium a kůra chinovníku – chinin; velký, byť poněkudproblematický ohlas získávaly i léky na bázi minerálů či kovů, jako např. rtuť při léčbě syfilidy). Ovšem skutečná farmakoterapeutická revolucezačala teprve zavedením sulfonamidů a antibiotik v první polovině století dvacátého.

Chirurgie se nemohla v plné míře rozvinout dříve, než byla vpolovině 19. století objevena anestezie a antisepse.

Biomedicínské poznání daleko předbíhalo zásadní změny v léčbě, a ústup nejvýznamnějších smrtelných chorob (záškrtu, tyfu,tuberkulózy atd.) byl tedy spíše důsledkem zlepšené úrovně života a bydlení, hodnotnější a zdravější stravy a veřejného zdravotnictví než zásluhou kurativní medicíny. Rovněž jedno z prvních přesvědčivých vítězství nad chorobou – zavedení inokulace a poté vakcinace* protineštovicím – bylo spíše využitím praxe lidového léčitelství než vítězstvím vědy.

Již od středověku se lidé profesionálně praktikující medicínusdružovali do organizací uspořádaných do pyramidy: na vrcholu bylilékaři, pod nimi chirurgové a lékárníci a na samotné základně pyramidy pak ostatní léčitelé, znevažovaní nebo odsuzovaní jako mastičkáři. S královským požehnáním vznikaly nejrůznější lékařské cechy,korporace a sdružení a medicína se postupně vřazovala do veřejné sféry. Bylo tomu tak zejména v německy mluvící Evropě, kde v 18. století získalo oficiální podporu označení „zdravotní policie“ (veřejnézdravotnictví s regulačními a preventivními úkoly). Nezbytnou vedoucíroli sehrával stát rovněž v rozvoji válečné a námořní medicíny apozději i medicíny tropické. Nemocniční péče však zůstala ještě dlouho pod správou církve, a to zejména v katolických zemích Evropy. Teprve postupně přebíral zodpovědnost za zdraví v rozvíjejících seprůmyslových společnostech stát; v 19. století ji realizoval prostřednictvím opatření veřejného zdravotnictví, později pak prostřednictvímnárodního zdravotního pojištění a národních zdravotních programů. Právě to ovšem vzbuzovalo prudký odpor příslušníků lékařské profese,kteří se snažili uchránit svou autonomii před zásahy byrokratů.

I. Úvodem 27

* Inokulace – vpravení živých mikroorganismů do lidského těla; vakcinace – podání

vakcíny (očkovací látky) připravené z usmrcených nebo oslabených původcůonemocnění nebo jejich toxinů, s cílem zabránit šíření přenosných nemocí. Pozn. red.


Ve druhé polovině 20. století jsme se stali svědky neobyčejného pokroku vysoce nákladné a specializované medicíny, která veřejnost oslnila takovými úspěchy, jako byly transplantace orgánů nebobiotechnologie. Nicméně zároveň s tím nadále přetrvávaly, či dokoncepřibývaly četné choroby chronické a psychosomatické – s trochou černéhohumoru lze říci, že sice děláme vše stále lépe, ale cítíme se stále hůře. Zdravotní stav obyvatel třetího světa se dokonce nejen nezlepšuje, nýbrž naopak dále zhoršuje. V této situaci se odráží a zároveň ikonzervuje klíčový charakteristický rys a současně i nejvýznamnější paradox historie medicíny: trvale nevyřešená nerovnováha mezi pozoruhodnými možnostmi stále dokonalejší, vědecky založené biomedicíny na jedné straně, a stále rozsáhlejšími a dosud nenaplněnými zdravotnickýmipotřebami ekonomicky zbídačených a politicky špatně řízenýchspolečností na straně druhé. Moderní medicína dnes nabízí obrovské možnosti – co však lidstvu skutečně může v praxi poskytnout a co jí držitelé moci opravdu dovolí udělat, zůstává zatím daleko za těmito možnostmi. E. P. Thompson (1924–1993) varoval v jedné ze svých posledníchprací historiky před nešvarem přezíravého pohledu potomků na činy předků. Proto se pokouším lékařským doktrínám, o nichž píši, spíše porozumět, než abych je soudil; a snažím se je popsat do takových detailů, jaké mi jen místo dovoluje, neboť právě tyto detaily považuji za podstatné pro zhodnocení kognitivních schopností medicíny. Nicméně s odstupem času můžeme přece jen na vývoj medicíny a nadosažený pokrok nahlížet poněkud kritičtěji. Harveyův pohled nakardiovaskulární systém byl nesporně správnější než Galénův a vznik endokrinologie umožnil, aby ve dvacátých letech tohoto století mohla být zavedena léčba diabetu inzulinem. Neznamená to, že diabetesdíky tomu zmizel ze světa; kauzální léčba této stále ještě nedostatečně poznané nemoci zatím pořád není k dispozici a její výskyt se vdůsledku šířícího se západního stylu života dokonce zvyšuje. V zásadě platí, že problém diabetu je dnes mnohem naléhavější než v doběobjevení inzulinu.

I když se ubráníme přezíravosti, před níž nás varuje Thompson, sotva se v našich historických ohlédnutích vyvarujeme preferovánívítězů. I tato kniha bez uzardění věnuje více prostoru Řekům nežGótům a více pozornosti Hippokratovi než řeckým sběračům kořínků. Klade také mnohem větší důraz na objevy vedoucí od řeckéholékařství k dnešní biomedicíně. Nedomnívám se, že by historik mělautomaticky privilegovat vítěze (já sám ostatně preferuji psaní o historii medicíny z hlediska pacienta), nicméně pro takové privilegiumexistuje velmi dobrý důvod. Zabýváte-li se pouze vítězi, nemůžete sedostat na vedlejší kolej.

DĚJINY MEDICÍNY28


Psaní této knihy nejen dále posílilo mé přesvědčení o tom, jak

mnoho toho ještě nevím; uvědomil jsem si také kolektivní a z velké

části již nenapravitelné ignorantství historiků vůči medicínskýmději

nám a roli medicíny v historii lidstva. Snad nejoslavovanějšímléka

řem celých lidských dějin je Hippokratés – a přece o něm nevímeté

měř nic. Stejně tak neznáme mnoho konkrétního o většině lékařských

přínosů k lidskému rozvoji. Historické záznamy jsou jako nočníoblo

ha: zahlédneme na ní sice pár hvězd, z nichž se pokoušíme seskupit

mytické konstelace, ale ze všeho nejvíce je v našem zorném polidoce

la obyčejné tmy.

I. Úvodem 29


NEJVĚTŠÍ DOBRODINÍ LIDSTVA30


kapitola II

KOŘENY MEDICÍNY

LIDÉ A EPIDEMIE

POČÁTKY LIDSTVA BYLY ZLATÝM VĚKEM. Klima bylo mírné, naši

předkové mohli volně čerpat z přírodního rohu hojnosti, nikde na ně

nečíhaly krvelačné šelmy, lev uléhal vedle beránka a všude panoval

klid a mír. V této idylické a dávno ztracené Arkadii nehrozilolidskému životu – alespoň podle řeckého básníka Hésioda, který žil napřelomu 8. a 7. století př. n. l. – žádné zlo, žádná tělesná námaha ani

žádné bolestné choroby. Pak se ale vše změnilo:

Po lidech teď chodí trudů,

těch ostatních, deset tisíc;

plna svízelů je země,

plno protivenství moře;

nemoci teď ve dne v noci

člověčenstvo navštěvují,

zmar nosíce synům smrti...

Přeložila Julie Nováková.

Staří Řekové spatřovali v epidemiích a jiných zdravotníchproblémech důsledek otevření Pandořiny skříňky. Judaisticko-křesťanské

učení nabídlo podobné vysvětlení: ďábel přeměněný v hadapřesvědčil Evu, aby přiměla Adama ochutnat jablko ze zakázaného stromu,

a trestem za porušení zákazu bylo vyhnání Adama a Evy z ráje.Adamovi synové byli odsouzeni pracovat v potu tváře, Eviny dcery rodit

v bolestech. Bolest i smrt, jež byly v rajské zahradě něčím neznámým, se staly ve světě po spáchání prvotního hříchu železnýmpravidlem a tento svět se změnil v slzavé údolí. Stejně jako v legendě

o Pandořině skříňce a desítkách dalších bájí z různých míst světa je

i v knize Genesis pád člověka do říše utrpení, nemocí a smrtivysvětlován jako důsledek prvotního hříchu. Biblické Zjevení svatého Jana

uvádí: „A hle, kůň sinavý, a jméno toho jezdce Smrt, a svět mrtvých

zůstával za ním. Těm jezdcům byla dána moc, aby čtvrtinu zemězhubili mečem, hladem, morem a dravými šelmami.“

31


Na ironickou okolnost dějin medicíny upozornil o mnoho let později,

v 18. století, skotský lékař George Cheyne. Je nesporné, že lékařství

jako vědecká disciplína vděčí za svůj vznik Hippokratovi a jehopokračovatelům, a proto jim patří náš vděk a úcta. Proč to ale byli právě

Řekové, kteří stáli u zrodu medicíny? Podle duchaplného Skota tomu

tak bylo proto, že právě oni byli prvními tvory s vyspělou civilizací,dostatečným intelektuálním potenciálem a dostatkem času k pěstování

myšlení – ale také první, kdo přišli o primitivní vitalitu svýchválečnických předků – hrdinů Íliady –, a stali se prvními obyvateli Země, jimž

bylo třeba lékařské péče. Tento paradox „civilizačních nemocí“nacházíme i v díle Nietzscheově a Freudově a dnes platí více než kdykoli

předtím. Pro mnohé – od klasických poetů až po věrozvěstymoderního věku – představovaly nemoci odvrácenou tvář civilizace. Je topokrok, který přináší epidemie, je to civilizace, která způsobuje nemoci.

Podle antropologů se již někdy před pěti miliony lety objevila kdesi na

africkém kontinentě větev primátů, z níž se později zrodil prvníopočlověk – hominid s nízkým, ustupujícím čelem a výraznými čelistmi –

Australopithecus. Během tří milionů let se vyvinul Homo erectus –člověk vzpřímený; první zcela vzpřímený předek s velkou mozkovnou,

který se naučil rozdělávat oheň, užívat kamenné nástroje, a nakonec

i komunikovat pomocí řeči. Paleolitičtí pionýři lidstva, s největšípravděpodobností lovci – všežravci, se zhruba před milionem let z Afriky

vějířovitě rozšířili do Asie i Evropy. Jejich přímá linie se pak dálevyvíjela, až před 150 000 lety vznikl člověk moudrý – Homo sapiens.

Život prvních lidí ovšem ve skutečnosti nijak „rajský“ nebyl.Archeologie a paleopatologie zobrazují naše předky se spoustou malformací,

sužované artrózou a s následky po úrazech – se zlomeninami končetin, nedokonale ošetřenými a zhojenými. Vzhledem k tomu, že žili

v nepřátelském, drsném a nevlídném prostředí, dožívali se v průměru

krátkého věku. Nicméně mnoha chorobám, v nichž byl spatřován trest

za prvotní hřích, unikali; teprve v dalším vývoji byli vystavovánipůsobení patogenů, které vyvolávaly epidemie infekčních chorob avýznamně ovlivňovaly a spoluvytvářely historii lidstva.

Čím více lidských bytostí obývalo zeměkouli, tím více byla každá

z těchto bytostí kolonizována i mikroorganismy schopnými jim škodit

– včetně nejrůznějších parazitů a patogenů. Byli zde parazitičtí červi,

nejrůznější křídlatý hmyz, klíšťata a různé druhy členovců, kteří jsou

přenašeči arbovirových infekcí.* Objevily se už i mikroorganismyjaDĚJINY MEDICÍNY32

* Arboviry – viry, které procházejí v přírodě cyklem dárce (živočich), vektor(členovec), příjemce (člověk nebo jiný živočich), rozmnožují se v tkáních bezobratlých

i obratlovců. Pozn. red.


ko bakterie, viry a prvoci. Díky své schopnosti rozmnožovat se vorganismu hostitele neobyčejně rychle způsobovaly závažnáonemocnění, nicméně u přeživších vyvolávaly jakoby na oplátku imunitu vůči

reinfekci. Lidstvo odjakživa bylo a nadále je s těmito původcinemocí ve vzájemném evolučním souboji, který nemá žádný univerzální

plán a v němž se lidstvo netěší žádným privilegiím – i zde vítězísilnější.

Zdravotní profil prvních příslušníků druhu Homo sapiens se zatím nepodařilo načrtnout ani s užitím radioaktivního uhlíku a jinýchdůmyslných paleopatologických metod. V něčem lze vycházet zesrovnání s primitivními kmeny současného světa, jako jsou např. původní obyvatelé Austrálie, Hadzapové v Tanzánii nebo obyvatelé pouštěKalahari. Naši nejstarší předkové byli lovci a sběrači. Žili jako potulní všežravci v roztroušených rodových seskupeních, čítajících třicet až čtyřicet osob. Infekce – jako pravé neštovice, spalničky nebo chřipka – musely být prakticky neznámou věcí, neboť patogennímikroorganismy vyvolávající přenosné choroby potřebují ke svému šířenípopulace o hustotě dostatečně vysoké na to, aby se vytvořil potřebnýrezervoár zvýšeně náchylných jedinců. Vzhledem k nutnosti stále znovu a znovu putovat za zdroji potravy navíc tyto malé skupinynikdy nesetrvávaly na jednom místě tak dlouho, aby významnýmzpůsobem znečistily zdroje pitné vody nebo nahromadily tolik odpadu a nečistot, že by to přilákalo hmyz přenášející nemoci. Navíc pakizolovaní lovci-sběrači nepěstovali hovězí dobytek ani jiné zvířectvo,které sehrává v historii lidstva dvojznačnou roli. Zatímco jejich maso a mléko, kůže a rohovina byly jednou z nezbytných podmínek rozvoje civilizace, jejich domestikace zároveň vytvořila i celoroční a častodoslova katastrofální zdroje nemocí, neboť infekční choroby napadají nejprve zvířata a teprve poté se šíří na člověka.

Naše „primitivní“ předky tedy prakticky nesužovaly choroby, které později deklasovaly jejich „civilizované“ potomky a které pronásledují dnes nás. Nicméně zlatý věk to pro ně přece jen nebyl, neboť vedle nejrůznějších nebezpečí, úrazů a strádání už tehdy existovaly i určité chorobné stavy, vůči nimž byli právě oni náchylnější. Anaerobníbakterie z půdy pronikající přes kůži způsobovaly gangrény a tetanus; divoká zvířata mohla na naše předchůdce přenést antrax nebovzteklinu; po požití syrového masa bylo možno onemocnět; maso navícobsahovalo i mikroby tyfu, brucelózy nebo hemoragické horečky. Další hrozbu představovaly organismy žijící s člověkem v symbióze, včetně tasemnic a bakterií, jako je například Treponema pallidum – původce syfilis a další, podobné kožní infekce – frambézie.

Lovci-sběrači byli všežravci, a proto s největší pravděpodobností netrpěli podvýživou; minimálně do té doby než svou loveckouaktiviII. Kořeny medicíny 33


tou téměř vyhubili většinu velkých zvířat obývajících savany a prérie.

Zdroje výživy a četnost populace byly dlouho víceméně v rovnováze.

Počet lidí v důsledku malého počtu chorob postupně narůstal, ateprve později, v době ledové zhruba 50 000 let př. n. l. se velká částpoulace stala obětí změny klimatu. Svou daň si vybíraly hladomory

i nehody při lovu, mnoho obětí stály nejrůznější šarvátky a boje;

plodnost byla nízká a porody plné rizik a řada novorozenců bylazáměrně usmrcována. Všechny tyto faktory udržovaly velikost populace

pod kontrolou.

Po desítky tisíc let byl také k dispozici dostatek prostoru, doněhož se mohlo lidstvo rozptylovat. Především za potravou migrovali naši dávní předkové z Afriky do všech koutů Starého světa –nejprve do teplých oblastí Asie a jižní Evropy a poté i dále na sever, do krajů s méně příznivým klimatem. Tyto nomádské výpady pokračovaly až do konce pozdní doby ledové (pleistocénu), kdy se v době kolem 12 000–10 000 let př. n. l. objevily nové formy obdělávání avyužívání půdy – vznik zemědělství.

Na rozdíl od viktoriánského předpokladu, že zemědělství vzniklo na základě přirozené lidské progresivnosti, dnes převládá spíšepřesvědčení, že člověk začal obdělávat půdu v důsledku toho, žerostoucí počet obyvatel na jedné straně a ubývající kusy zvěře na straně druhé neponechávaly žádnou jinou alternativu. Bylo možné buď více produkovat, nebo zahynout. Zhruba před 50 000 lety se lidstvopřelilo ze Starého světa do Nové Guineje a Australasie a kolem roku 10 000 př. n. l. (ale možná i dříve) také do obou částí Ameriky(během pozdní doby ledové umožnil pokles hladiny oceánů přejít „suchou nohou“ ze Sibiře na Aljašku). Nicméně když pak ledový pokryv zhruba před 10 000 lety roztál a hladina moře opět stoupla, zmizely z dohledu i dosahu také obrovské plochy země plné zvěře, a tedyideální pro kolonizaci. Lidstvo se tak octlo tváří v tvář první ekologické krizi – první zkoušce schopnosti přežití.

Nutnost je matkou invence, a tak byli i lovci doby kamennédonuceni přímou hrozbou hladu (zmizeli losi i gazely, zůstala jen divoká prasata, zajíci a hlodavci) k tomu, aby si začali potravu pěstovat atedy setrvávat na jednom místě. Zemědělství zvýšilo schopnost člověka využívat přírodní zdroje, vybírat si mezi divokými travami ty, z nichž pak byly vykultivovány různé druhy obilí, a domestikovat psy, hovězí dobytek, ovce a kozy, prasata, koně a drůbež. Tato změna seuskutečnila revoluční rychlostí: až do doby před asi 10 000 lety se všechny lidské populace na Zemi skládaly ze sběračů-lovců, zatímco během několika dalších tisíců let převládly populace obdělávající půdu apasoucí dobytek – tedy zemědělci a pastevci. Tato neolitická revoluce měla skutečně epochální význam.

DĚJINY MEDICÍNY34


V úrodném půlměsíci Středního východu se dařilo pšenici, ječmeni i luštěninám, jakož i chovu ovcí, vepřů a koz; neolitičtí obyvateléjihovýchodní Asie pěstovali rýži a sladké brambory a chovali kachny a slepice; ve Střední Americe byly hlavními plodinami kukuřice,fazole, maniok a brambory a nejčastěji chovaným zvířetem morče.Území, která by hordy lovců vyplenily jako sarančata a poté opustily,byla nyní důmyslnými technologiemi přetvořena ve zdroj či rezervoár schopný rok za rokem živit tisíce lidí. A jakmile už zapustilo kořeny zemědělství se svým systematickým pěstováním obilí a luštěnin, jakož i s domácím chovem zvířat, a lidé se mohli bez problémů uživit, začal rychle růst i jejich počet. Pracovní náročnost mýcení lesů a kultivace orné půdy, setí, sklizně a zpracování potravin přispěla k dalšímurozvoji intelektuálních i manuálních schopností člověka a dala vzniknout i sociální hierarchii – dvorům a královstvím. Zatímco všakzemědělství na jedné straně zachránilo lidstvo před hladem, na straně druhé mu přineslo zcela nové nebezpečí – totiž hrozbu nemocí.

Zemědělská revoluce umožnila člověku z velké části ovládnoutplanetu, kterou obýval; přeměnit pouště na úrodnou půdu a lesy napole, ochočit divokou zvěř a změnit ji na domácí zvířata. Nicméně už tehdy předznamenala budoucí novou nerovnováhu mezi potřebami a zdroji, která byla zárodkem tzv. malthusiánských krizí a vedla ke zhoršování ekologických podmínek na Zemi. Už touto přeměnoulovců a sběračů v pastýře a zemědělce bylo zaseto sémě mnoha nemocí. Rychle se množící patogeny, jež byly dříve výsadním „příslušenstvím“ zvířat, mohly být přeneseny na pastevce a oráče, na ošetřovatelekoní a dobytka. Tak začal trvalý proces evoluční adaptace, jež vedla až k dnešní situaci, v níž člověk sdílí nejméně 65 onemocněnívyvolávaných patogenními mikroorganismy se psy (označovanými za „nejlepší přátele člověka“) a jen o něco méně pak s hovězím dobytkem aovcemi, kozami a vepři, koňmi a drůbeží.

Řada těch nejhorších lidských chorob se zrodila právě z těsnéblízkosti člověka a zvířete. Hovězí dobytek vytvářel základnu patogenních původců tuberkulózy a kravských i pravých neštovic. Vepři a drůbež předali lidstvu své chřipky, zatímco od koní získal člověk rinoviry, a tedy i rýmy a nachlazení. Spalničky, které dodnes zabíjejí v celém světě miliony dětí, jsou pozůstatkem dobytčího moru, respektivepsinky, šířících se z hovězího dobytka nebo psů na člověka. Kočky, psi, kachny, husy, myši, krysy i plazi navíc přenášeli též bakterie, jako je Salmonella, které rovněž způsobovaly časté fatální infekce u člověka; vodou znečištěnou zvířecími výkaly se přenášely také poliomyelitida, cholera, tyfus, virová hepatitida, černý kašel a záškrt.

Trvalá kolonizace určitých území lidskými společenstvími umožnila usídlit se i nemocím; ty pak přilákaly i hmyz, který je dále šířil.ParaII. Kořeny medicíny 35


zitologům a paleopatologům se podařilo prokázat, jak se z prasečích

škrkavek u člověka vyvinula parazitická škrkavka Ascaris, což je hlíst

dorůstající délky více než 30 centimetrů a způsobující průjmy amalnutrici. Ve střevním traktu našich dávných předků se postupně zabydleli

také další červi nebo červům podobní parazité, včetně 6–9 metrů dlouhých parazitů rodu Cestodes nebo filárie, zdroje elefantiázy

a africké říční slepoty. Opět jiné nemoci se usídlily v oblastech, kdezemědělská výroba závisela na zavlažovacích systémech – vMezopotámii, Egyptě, Indii a v okolí Žluté řeky v Číně. Na tamních rýžových

polích se dařilo parazitům schopným pronikat kůží do krevního oběhu

lidí, kteří je bosí obdělávali. K nim patří i motolice Schistosoma, která

jako hostitelů a přenašečů využívá vodních plžů a vyvolává bilharziázu

nebo schistosomiázu, způsobující zhoršení psychických i fyzických

schopností. Kalcifikovaná vajíčka této motolice, prokázaná v jaterní

a ledvinné tkáni egyptských mumií, svědčí o existenci schistosomiázy

i ve starověkém Egyptě. (Mumie nám ostatně o nemocech, jimiž trpěli

staří Egypťané, vypovídají mnohem více: vědci u nich zjistili žlučové,

močové a ledvinné kameny, mastoiditidy a řadu očních chorob, zmnoha kosterních ostatků lze soudit i na revmatoidní artritidu.) Řečeno

stručně, nepřetržité lidské osídlení představovalo naprosto ideálnípodmínky pro hmyz a parazity, zatímco potraviny uskladněné v sýpkách

se st



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist