načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny křesťanství -- Úvod - Alistair E. McGrath

Dějiny křesťanství -- Úvod

Elektronická kniha: Dějiny křesťanství -- Úvod
Autor:

- Autorem tohoto nového velkého úvodu do dějin křesťanství je jeden z předních světových teologů, tvůrce řady tematických příruček a sborníků, které se následně staly ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  349
+
-
11,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 599
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Christian history
Spolupracovali: přeložila Markéta Hofmeisterová
Skupina třídění: Dějiny křesťanské církve
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2014
ISBN: 978-80-751-1081-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Zachycení nejdůležitějších informací o historii křesťanství. Kniha je rozčleněna do několika oddílů pro snadnou orientaci.

Popis nakladatele

Autorem tohoto nového velkého úvodu do dějin křesťanství je jeden z předních světových teologů, tvůrce řady tematických příruček a sborníků, které se následně staly bestsellery. Kromě přehledu samotného západního vývoje tohoto náboženství text poskytuje celkový souhrn související problematiky týkající se Asie, Latinské Ameriky a Afriky. Časový rozsah dvou tisíciletí a kombinace teologického, historického a kulturního hlediska umožňuje sledovat vývoj všech tří větví křesťanství, katolictví, protestantství a pravoslaví, a umístit vztah k židovství do kontextu. Vliv křesťanství v dějinách je zkoumán jak v ohledu vůči jednotlivci, společnosti, politice a intelektuálnímu myšlení, tak i například umění, architektuře a přírodním vědám. Pro větší přehlednost je materiál organizačně členěn do celistvých dějinných období. Přístupný text je určený zejména pro studenty, kteří nemají žádnou nebo jen povšechnou znalost teologie a jejích dějin.

Předmětná hesla
Dějiny křesťanství -- 1.-21. století
Církevní dějiny -- 1.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Alistair E. McGrath - další tituly autora:
Dialog přírodních věd a teologie Dialog přírodních věd a teologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

A L I S T E R E . M c G R AT H

Dějiny křesťanství – Úvod



ALISTER E. McGRATH

Dějiny křesťanství – Úvod

VOLVOX GLOBATOR


Alister E. McGrath

Christian History. An Introduction

přeložila Markéta Hofmeisterová

Copyright © Alister E. McGrath 2013

Translation © Markéta Hofmeisterová, 2014

ISBN 978-80-7511-081-7

ISBN 978-80-7511-083-1 (pdf)

ISBN 978-80-7511-082-4 (epub)


Citace z Bible: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 2008. Přeložili členové ekumenické komise pro Starý a Nový zákon. Jak tuto knihu používat Kniha je koncipována tak, aby sloužila jako zajímavý, přístupný a spolehlivý úvod k dvoutisíciletým dějinám křesťanství. Od svých čtenářů očekává jen nevelkou předběžnou znalost tématu a jejím cílem je co nejvíce usnadnit studium. Všechny odborné výrazy uvedené v textu a klíčové teologické debaty jsou blíže vysvětleny. Čtenáři by měli být schopni knihu používat sami, bez potřeby vnější pomoci. Nejlépe bude využita, bude-li sloužit jako pomůcka vyučovacího kurzu.

Není snadné představit na tak malém prostoru celkový přehled dvou tisíc let dějin křesťanství. Proto byla velká péče věnována zhuštění nejužitečnějších informací a jejich rozčlenění do snadno zvládnutelných oddílů. Největší přínos vám kniha poskytne tehdy, budete-li mít na paměti následujících pět bodů:

1. Kniha pojednává o dějinách celého křesťanství, nejen

jedné církve.

2. Její látka je rozčleněna na jednotlivá historická obdo

bí, která odpovídají struktuře většiny bakalářských

a magisterských vysokoškolských přednášek.

3. Zvládnout tak velké množství historického materiálu

umožnilo zapojení principu „selektivní pozornosti“.

4. Text informačně čerpá z té nejlepší současné anglic

kojazyčné odborné literatury, která je často mírnou

úpravou starších děl. To nás občas nutí dívat se na

věci ze zcela odlišného hlediska.

5. Kniha je záměrně vytvořena tak, aby sloužila jako

pouhý úvod. Neusiluje o to být zcela vyčerpávajícím

ani zevrubným přehledem tématu. Každý z těchto bodů je třeba vysvětlit trochu blíže.

Zaprvé, tato kniha pojednává o dějinách křesťanství. Nejde o další dějinycírkve, které by přibližovaly instituční historii jednotlivých denominací. My se zde soustředíme na vývoj křesťanství a jeho vliv na kulturu. Uděláme

5


vše pro to, abychom pokryli všechna klíčová témata církevních dějin. Někdy však budeme muset jejich hranice překročit a probrat i takové otázky, jako je vzájemný vliv křesťanství a umění, literatury a vědy. Budeme uvažovat, jak důležitý byl Druhý vatikánský koncil pro podobu katolicismu na konci dvacátého století, nebo jaký byl význam spisovatele C. S. Lewise pro osobnější přístup ke křesťanství v tomtéž období.

Zadruhé je třeba mít na paměti, že jakékoli rozdělení dějin do „epoch“ nebo „období“ je do jisté míry podružné. Slovy Georgeho Macauleye Trevelyana (1876–1962), význačného cambridgeského historika, který tento bod velmi dobře zdůraznil již před dvěma generacemi:

Oproti datům nejsou historická období fakta. Jsou to

retrospektivní pojmy, které si vytváříme k pojmenování

událostí v minulosti a které jsou užitečné k usměrnění dis

kuse. Velmi často však dochází k tomu, že svádějí úvahy

o historii na scestí. S Trevelyanovým názorem nemůžeme než souhlasit. Diskutovat o detailech rozdělení dějin na jednotlivé periody je navíc prospěšné. Vznikají otázky jako například: Kdy přesně začíná středověk? Nebo kdy končí? A skutečně na tom záleží?

Místo bezcílného „těkání“ staletími je však stále lepší pokusit se uspořádat materiál do přijatelných oddílů nebo bloků. Už jen proto, že existuje obecný konsenzus ohledně povšechného členění dějin křesťanství pro vyučovací účely. Pokud budete tuto knihu používat jako pomůcku při přednáškách, velmi snadno přijdete na to, jak ji co nejlépe vytěžit. Dějiny křesťanství zde rozdělujeme do pěti obsáhlých oddílů, které odpovídají náplni přednášek na mnoha vysokých školách a seminářích:

1. Období rané církve (které se někdy dodnes říká

„patristická éra“). V této době začíná křesťanská víra

získávat v oblasti Středomoří významné stoupence.

2. „Středověk“. Období dějin křesťanství v západní

Evropě, které bylo svědkem významného kulturního

a intelektuálního rozvoje. Do tohoto období patří

myšlenkový proud známý pod názvem „renesance“.

3. Věk reformace. V tomto dějinném období došlo v zá

6

padní Evropě ke zrodu protestantismu a upevnění

katolicismu, a nakonec k náboženským válkám.

4. Novověk. Tento oddíl se soustředí na vývoj křes

ťanství v 18. a 19. století. I když se rozsah našeho

pojednání týká celého světa, pozornost zde zamě

říme zejména na vývoj v západní Evropě a Severní

Americe, který vyvrcholil vypuknutím první světové

války, probíhající v letech 1914–1918.

5. Dvacáté století. Poslední oddíl se zaměřuje na dra

matické změny podob celosvětového křesťanství, ke

kterým došlo ve století po konci první světové války,

včetně pojednání o důležitém vývoji v Africe, Jižní

Americe a Asii. Zatřetí je potřeba si uvědomit, že kniha je založena na principu selektivní pozornosti. Připouštíme, že je nemožné učinit zadost všemu, co se událo za dvoutisícileté historie křesťanství, a klademe si za cíl nebrat v potaz veškeré dějinné detaily a zdůraznit spíše obecnější historická schémata. Vposledku chce text čtenářům přiblížit významné změny v dějinách křesťanství a – tam, kde je to možné – doložit je zajímavými příklady nebo důležitými epizodami.

Kniha je tedy svým zaměřením spíše reprezentativní než vyčerpávající a čtenářům nabízí základy, na nichž je možné dále stavět. Každá ze 160 kapitol textu je zhruba stejně dlouhá (okolo jednoho tisíce slov) a mělo by je být možné přečíst za deset minut a vstřebat za dvacet.

Naším záměrem je umožnit čtenářům získat celkový přehled tématu, ne je pouze zasypat fakty. Dočtete se zde o všech orientačních bodech křesťanských dějin, to znamená o významných postavách a událostech, které by každý měl znát. A i když prozkoumáme i pár zajímavých postranních stezek nalézajících se mimo hlavní turistické tahy, primárním záměrem této příručky je zaměřit se na hlavní milníky a ujistit se, že uvidíte vše, co jste očekávali. Poté co získáte dobrou představu o hlavních bodech na mapě, budete moci objevovat další věci.

Začtvrté, tato kniha čerpá z té nejlepší současné odborné literatury, většinou publikované v posledních dvou desetiletích. Nový výzkum často nutí ke korekci látky ve starších učebnicích, což se někdy týká jen detailů, jindy

7


však širších otázek. Současné bádání tak odmítlo nebo radikálně změnilo některá z obecných tvrzení, se kterými se lze běžně setkat ve starších dílech – jako je například teze o „úpadku náboženství v pozdním středověku“. Tato kniha vám bude užitečným průvodcem, jehož prvořadou snahou bude poskytnout vám spolehlivý celkový přehled současného stavu bádání.

Zapáté, a nakonec: tato kniha je jen úvod. Slouží jako pouhý situační náčrt fascinující krajiny či cestovní průvodce do neznámé země nebo do nového města. Nemůže vám o tom místě říci vše, ale pomůže vám lépe se orientovat, porozumět tomu, co vidíte a slyšíte, a nakonec ve vás (doufejme) vzbudí touhu po dalším samostatném studiu. Až se jí prokousáte, zjistíte, že máte k dispozici velký počet podrobnějších studií.

Nejpřínosnější bude kniha tehdy, pokud ji budete číst tak, jak byla napsána. Jednotlivé oddíly jsou však samonosné, což znamená, že je možné začít kdekoli. Každý začíná představením kontextu pro látku, o níž pojednává, neboť tyto základní informace jsou třeba pro pochopení následujícího výkladu. Někdy se pro osvěžení paměti bude třeba vrátit zpět k dřívější kapitole, např. abyste si připomenuli, kdo to byl Augustin z Hippa – jak také brzy zjistíte, byl to raně církevní autor, důležitá postava náboženských dějin v období středověku a reformace. Vysvětlíme také výrazy, které budeme používat a které je třeba znát, například co znamená „patristický“.

To je vše, co potřebujete vědět, aby vám kniha byla k co největšímu užitku. Nyní jsme již plně připraveni začít.

Alister E. McGrath

King’s College, Londýn

červenec 2012

Zdroj citace s. 6, G. M. Trevelyan. English Social History: A Survey of Six

Centuries from Chaucer to Queen Victoria. London: Longman,

1944, s. 92. 8 Pro další četbu Následující doporučený seznam literatury slouží jako vynikající celkový přehled vývoje dějin křesťanství. Tituly označené hvězdičkou (*) jsou obzvláště vhodné jakožto zajímavé nejnovější přehledy dějin křesťanství. Tituly označené dvěma hvězdičkami (**) pojednávají zejména o vývoji křesťanského myšlení. Chidester, David. Christianity: A Global History. San Francisco:

HarperSanFrancisco, 2000. Ferguson, Everett.Church History. Grand Rapids, MI: Zonder

van, 2005. *González, Justo L.The Story of Christianity, 2 sv., San Francisco:

HarperOne, 2010. Hastings, Adrian.A World History of Christianity. Grand Rapids,

MI: Eerdmans, 1999. Hill, Jonathan. Handbook to the History of Christianity. Oxford:

Lion Hudson, 2009. *MacCulloch, Diarmaid. Christianity: The First Three Thousand

Years. New York: Viking, 2010. **McGrath, Alister E. Christian Theology: An Introduction. Ox

ford: Wiley-Blackwell, 2011. McManners, John (ed.). The Oxford History of Christianity. Ox

ford: Oxford University Press, 2002. Noll, Mark A. Turning Points: Decisive Moments in the History of

Christianity. Grand Rapids, MI: Baker Books, 2000. Nystrom, Bradley P. – Nystrom, David P. The History of Christi

anity: An Introduction. Boston: McGraw-Hill, 2004. **Pelikan, Jaroslav.The Christian Tradition: A History of the Deve

lopment of Doctrine. 5 sv., Chicago: University of Chicago

Press, 1989. Shelley, Bruce L. Church History in Plain Language. Dallas, TX:

Thomas Nelson, 2008. Vidmar, John. The Catholic Church through the Ages: A History.

New York: Paulist Press, 2005.

9



1

Raná církev, 100–500 n.l.



Zhruba okolo roku 60 našeho letopočtu římské úřady zjistily, že v samém srdci jejich města se objevil jakýsi nový druh tajného společenství, které velmi rychle získává stoupence. Zprávy, které k úřadům pronikly, hovořily o sektě založené na jakési tajemné a nejasné postavě nazývané „Chrestus“ nebo „Kristus“, jež měla svůj původ v jedné z nejzapadlejších a nejméně rozvinutých oblastí římské říše. Kdo to ale ve skutečnosti byl? A o čem vůbec jeho nové náboženství pojednávalo? Bylo to něco, čeho by se měly římské úřady obávat, nebo bylo bezpečné je ignorovat?

Brzy bylo jasné, že toto nové náboženské hnutí v sobě skrývá nebezpečí, že by mohlo vytvořit velké problémy. Na jeho členy byla například pohodlně svalena vina za velký požár, který v roce 64 za vlády císaře Nerona zpustošil Řím. Křesťané, které nikdo neměl moc rád, byli vhodným obětním beránkem za selhání římských úřadů, kterým se nepodařilo dostat oheň pod kontrolu a zvládnout jeho nepříznivé důsledky. O více než padesát let později podal zprávu o této události římský dějepisec Tacitus (56–117), který tuto novou náboženskou skupinu označil jako „Chrestiani“. Měli převzít svůj název od někoho, kdo se jmenoval „Kristus“ a koho dříve, za Tiberiovy vlády, popravil Pilát Pontský. Tato „zhoubná pověra“ se již dostala do Říma, kde získávala mnoho stoupenců:

Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a po

trestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život

nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kris

tus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem

popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlu

mena, ale znova propukla nejen v Judei, kolébce toho zla,

nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti

soustřeďují a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy pochytáni

nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání

bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu

žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. [Taci

tus, Letopisy. Kniha patnáctá, 44, s. 434. Praha: Svoboda,

1975. Přel. A. Minařík.] Jakkoli jsou oficiální římské zprávy o tomto hnutí zmatené a popletené, všechny se soustředily na záhadnou

13


postavu „Krista“. Hnutí nebyl připisován trvalý význam,

považovalo se spíše za sotva víc než jen přechodnou

menší nepříjemnost. Přinejhorším znamenalo hrozbu

kultu uctívání císaře. Přesto všechno se však toto nové

náboženské hnutí stalo za necelých tři sta let státním

náboženstvím římské říše. Jak k tomu došlo? V této kapi

tole budeme vyprávět příběh prvních pěti set let vývoje

tohoto nového náboženství a vystopujeme jeho vzrůst

z hnutí na okraji císařské společnosti k vládnoucímu

náboženství římské říše.

1.1 Zasazení do souvislostí: vznik křesťanství

Své počátky má křesťanství jakožto reformní hnutí

v rámci judaismu (1.1.7). Jak hnutí rostlo a začínalo

získávat ve světě římské říše prvního století svoji defini

tivní podobu, docházelo pozvolna k vyjasňování jeho

identity. Neexistují žádné historické důvody pro to věřit,

že by výraz „křesťan“ měl svůj původ u samotného Ježíše

Nazaretského. Z novozákonních listů také vyplývá, že

raní křesťané se vzájemně oslovovali spíše „učedníci“

nebo „svatí“. Jiní však při pojmenování tohoto nového

hnutí používali zástupné názvy. Podle Nového zákona

to také byli cizinci, kdo výraz „křesťané“ (řecky: christia

noi) poprvé použil k pojmenování následovníků Ježíše

Nazaretského: „a právě v Antiochii byli učedníci poprvé

nazváni křesťany“ (Sk 11,26). Přestože byl tento název

členům tohoto náboženství vnucen zvenčí, a nezvolili si

jej tedy sami, zdá se, že se ujal.

Musíme však být opatrní a nedomnívat se, že užívání

jediného výrazu „křesťan“ znamená, že toto nové nábo

ženství snad bylo jednotné a dobře organizované. Jak

dále uvidíme, z raných dějin křesťanství vyplývá, že hnutí

bylo poměrně různorodé a bez jasně definovaných struk

tur autority nebo pečlivě formulovaných vyznání víry

(1.1.4.), které se začaly vyhraňovat až v prvních stoletích

jeho dějin. V první kapitole se soustředíme na vysvětlení

průběhu tohoto procesu a seznámíme se s jeho výsledky.

Zaměříme se na velmi důležité období mezi smrtí po

14


sledního apoštola (kolem roku 100) a chalcedonským

(nebo také chalkedonským) koncilem (451).

První důležité období dějin křesťanství (cca 100–451),

kdy se toto náboženství začalo velmi rychle šířit po celé

oblasti Středozemí i za její hranice, se někdy nazývá „patristické období“. Neobvyklý termín „patristický“ po

chází z řeckého substantivapatér („otec“), které označuje „církevní otce“, jako byl například Athanasius z Alexan

drie nebo Augustin z Hippa.

Pokud správně nepochopíme toto období formování

křesťanství, zejména jeho významné teologické diskuse,

jen stěží porozumíme jeho dějinnému vývoji. Je však také

nemožné pochopit vývoj křesťanství, aniž bychom věděli

něco o jeho historickém původu. Naši rozpravu o raném

křesťanství tudíž začneme úvahou o jeho počátcích

v židovství a jeho rychlé přeměně ve víru, která odmítala

uznávat jakékoli etnické či sociální hranice.

1.1.1 Zatěžkávací zkouška: dějiny Izraele

Od samého svého počátku se křesťanství považovalo za

pokračování židovství. Sami křesťané měli jasno v tom, že

Bůh, kterého následují a vyznávají, je stejný Bůh, kterého

vyznávali židovští patriarchové Abrahám, Izák a Jákob.

Nový zákon považuje velkou naději izraelského lidu

v příchod „mesiáše“ za naplněnou v Ježíši Nazaretském

(1.1.3). Zřetelně také používá titul Kristus ve vztahu

k této víře. (Hebrejský výraz „mesiáš“ doslova znamená „Pomazaný“ a do řečtiny je přeložený jako Christos.)

I když se většina západních čtenářů pravděpodobně

domnívá, že „Ježíš Kristus“ je podobné jméno jako „John

Smith“, ve skutečnosti slouží jako označení totožnosti

a znamená: „Ježíš, který je Kristem“.

Spojitost mezi židovstvím a křesťanstvím je zjevná

v mnoha bodech. Židovství klade zvláštní důraz na

Zákon (hebrejsky: tóra), skrze nějž byla vůle Boží ozná

mena ve formě přikázání, a na proroky, kteří ohlašovali

vůli Boží v konkrétních dějinných situacích. Podle no

vozákonních evangelií Ježíš Nazaretský zdůrazňoval,

že nepřišel: „zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem

15


zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). Tentýž názor zastává

ve svých novozákonních listech i Pavel: Ježíš je „konec

zákona“ (Řím 10,4, za užití řeckého telos, což znamená „konec“ nebo „cíl“). Pavel také zdůrazňuje kontinuitu

mezi Abrahámovou vírou a vírou křesťanů (Řím 4,1–25).

List Židům poukazuje jak na souvislost vztahu mezi

Mojžíšem a Ježíšem (Žd 3,1–6), tak mezi křesťany a vý

značnými postavami víry starého Izraele (Žd 11,1–12,2).

V novozákonním textu se tedy opakuje stejná myš

lenka: křesťanství je pokračování židovství a završuje

to, k čemu židovství směřuje. To s sebou nese několik

významných důsledků, z nichž nejdůležitější jsou ty ná

sledující. Zaprvé, jak křesťané, tak židé mají ve vážnosti

více méně stejnou sbírku spisů, které se vyznačují nábo

ženskou autoritou – pro židy jsou známé pod názvem „Zákon, Proroci a Spisy“, křesťané je nazývají Starý zá

kon. I když v křesťanství vždy existovali i radikálnější

myslitelé – patří mezi ně například autor z druhého

století Markion ze Sinopé (1.2.3) –, kteří zastávali názor,

že je třeba odstranit jakékoli historické nebo teologické

vazby s židovstvím, většinový pohled byl vždy takový, že

je důležité tuto vazbu mezi křesťanskou církví a Izraelem

potvrdit a cenit si jí. Hlavní část spisů, které židé pova

žují za kompletní samy o sobě, mají křesťané za pouhé

ukazatele, odkazující na něco, co je plně završí. Ačkoli

tedy mají křesťané i židé ve velké úctě stejný soubor

textů, používají pro ně různé názvy a odlišnými způsoby

je interpretují.

Zadruhé, novozákonní autoři často kladou důraz

na způsob, jakým se chápalo, že budou starozákonní

proroctví vyplněna nebo uskutečněna v životě a smrti

Ježíše Krista. Tím přivedli pozornost k dvojí důležité

víře – a sice že křesťanství je pokračováním židovství

a že přivádí židovství k jeho pravému završení. To je

důležité zejména pro některé raně křesťanské spisy –

jako jsou Pavlovy listy a Matoušovo evangelium –, kte

ré, jak se často zdá, projevují obzvláštní zájem o to

objevit důležitost křesťanství pro židy. Matoušovo evan

gelium například ve dvanácti bodech vyjmenovává, jak

lze události v Ježíšově životě vnímat jako vyplnění staro

zákonních proroctví.

16

Přesto nám kontinuita mezi křesťanstvím a židovstvím také pomáhá porozumět některým konfliktům raně křesťanských dějin, zejména těm, které se udály v oblasti Palestiny. Nový zákon nás informuje o tom, že přinejmenším někteří křesťané zpočátku dále vedli bohoslužby v židovských synagogách, než jim v tom zabránily rozpory. Některé z těchto sporů nám objasňují Pavlovy listy. V prvním století měly velký význam zejména následující dvě horlivě diskutované otázky.

Zaprvé, měla by být od křesťanských konvertitů vyžadována obřízka? Podle těch, kteří zdůrazňovali kontinuitu mezi křesťanstvím a židovstvím, by odpověď měla znít, že ano. Přesto nakonec převážil názor, že se židovskými kultovními předpisy, jako je obřízka nebo dodržování přísných pravidel týkajících se konzumace potravy, křesťané nemusejí řídit.

Zadruhé, mají být konvertité ke křesťanství, kteří jsou nežidovského původu, považováni za židy? (V této diskusi byl hojně používán výraz „pohan“, který znamenal

„ten, kdo není žid“, a často se s ním lze setkat v novozá

konních zmínkách o této otázce.) Ti, kteří kladli důraz na kontinuitu mezi židovstvím a křesťanstvím, znovu tvrdili, že věřící nežidovského původu by měli být považováni za židy. Z tohoto důvodu u mužských konvertitů nežidovského původu vyžadovali obřízku. Většinový názor byl však docela odlišný: být křesťanem neznamenalo posílení židovské etnické nebo kulturní identity, ale nový způsob žití a myšlení, který byl otevřený každému. Na konci prvního století se křesťané již do značné míry považovali za členy nového náboženského hnutí, které mělo svůj původ v židovském náboženství, ale nebylo svazováno jeho obřadními a etnickými tradicemi. Tento bod probereme podrobně později (1.1.7).

Přestože mělo křesťanství svůj původ v judaismu, který římské úřady považovaly za „povolené náboženství“ (latinsky: religio licita), neměla raná křesťanská společenství jakýkoliv nárok na právní ochranu (římské) říše. Křesťanské náboženské obce tudíž žily pod hrozbou možného pronásledování, což je nutilo být neustále pokud možno nenápadné. Neměly přístup k moci ani sociální vliv a bývaly předmětem útlaku světských úřadů.

17


Jednou z událostí, které pomohly vyhranit sílící pocit náboženské identity mezi obcemi, byl rapidní vzrůst křesťanství za hranicemi Palestiny. Docházelo k němu, když toto náboženství získávalo rostoucí počet stoupenců uvnitř řecky hovořícího světa východního Středomoří. Na tyto skutečnosti se zaměříme v následující části textu. 1.1.2 Širší kontext: pohanské hledání moudrosti I když leží historický původ křesťanství v Palestině, toto náboženství získávalo velmi rychle své stoupence i v řecky hovořícím světě, zejména ve městech římské říše. Významně k tomu přispěly misijní cesty Pavla z Tarsu, židovského náboženského vůdce, který konvertoval ke křesťanství a změnil si jméno ze „Saula“ na „Pavel“. Misijní činnost, popisovaná v Novém zákoně, jej přivedla do mnoha měst a oblastí v celé severovýchodní středomořské oblasti, včetně Evropy. Jak začínalo křesťanství na evropské pevnině zapouštět kořeny, nabývala na důležitosti otázka, jak by toto náboženství mělo být hlásáno v nežidovském kontextu.

Raně křesťanské zvěstování evangelia židovským posluchačům se zejména v Palestině soustředilo ponejvíce na výklad toho, že Ježíš Nazaretský představuje naplnění nadějí Izraele. Tímto schématem se řídila i Petrova řeč k židům v Jeruzalémě (Sk 2). Petr zde tvrdil, že Ježíš představuje vyvrcholení údělu Izraele. Bůh jej označil za

„Pána a Mesiáše“, což jsou výrazy naplněné významem,

kterému Petrovo židovské publikum rozumělo a mohlo jej ocenit. Jakým způsobem však měli křesťané hlásat evangelium řeckým posluchačům, kteří neznali Starý zákon a neměli žádný vztah k dějinám Izraele?

Pavlovo kázání, proslovené snad roku 55 na Areopagu v řeckých Athénách, ukazuje přístup, který získal v raně křesťanském světě velký význam. Pavel se zde ani jednou neodvolává na myšlenky a naděje židovství a místo toho představuje Ježíše Nazaretského jako někoho, kdo hlásá Boha, o kterém Athéňané věděli, ale ještě se s ním nesetkali: „Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji“ (Sk 17,23). Hlásá, že Bůh, kterého 18

Efez

Pisidská

Antiochie

Ikonium

PergeAtalie

Lystra

Derba

Pafos

Salamis

Tarsus

Antiochie

Seleucie

Pierie

LYDIE

ASIE

GALATIE

KAPPADOKIE

KÁRIE

LYKIE

KYPR

KILIKIE

SÝRIE

FRYGIE

PAMFYLIE

PISIDIE

LYKAÓNIE

Středozemnímoře

Mapa 1.1. Pavlova první misijní cesta

představoval Ježíš Nazaretský, je ten samý Bůh, který

stvořil svět a lidstvo. Je to Bůh, v němž, jak prohlásil

athénský básník Aratus, „žijeme, pohybujeme se, jsme“

(Sk 17,28).

Tam, kde raně křesťanské hlásání evangelia židov

ským posluchačům představovalo Ježíše jako naplnění

nadějí Izraele, Pavel ukazoval křesťanskou víru jako

vyplnění nejhlubších tužeb lidského srdce a nejpro

nikavějšího poznání lidského rozumu. To bylo lehce

přizpůsobeno, aby mohlo dojít k využití některých

z ústředních témat klasické řecké filosofie, jako je po

jem „slova“ (řecky: logos) neboli, v souladu s populární

platónskou filosofií prvního století, základního racionál

ního principu vesmíru (1.3.3). Toto téma rozvíjí úvodní

kapitola Janova evangelia, která představuje Ježíše Na

zaretského jako „slovo“, jímž byl vesmír na počátku

stvořen a jež vstoupilo do světa, aby jej osvítilo a vy

koupilo: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Spatřili jsme jeho slávu“ (J 1,14).

Nebylo nutné to považovat za odstranění židovských

historických a teologických kořenů křesťanství. Spíše

to bylo vnímáno jako způsob, jak přiblížit všeobecnou

přitažlivost křesťanské víry, která měla znamenat pře

kročení všech etnických, rasových a kulturních bariér.

Obecná platnost křesťanského evangelia znamenala, že

mohlo být hlásáno způsoby, které byly srozumitelné

každé lidské kultuře. Jak dále uvidíme, toto přiblížení

přitažlivosti křesťanství mělo nesmírný význam v celých

jeho dějinách, zejména v misijním kontextu.

19

Dosud jsme předpokládali obecně dobrou znalost osoby a významu Ježíše Nazaretského, raději se však na tuto ústřední postavu křesťanské víry podíváme blíže. 1.1.3 Bod obratu: Ježíš Nazaretský Křesťanství je historické náboženství, které vzniklo jako odpověď na specifický sled událostí – mezi nimi především život Ježíše Nazaretského. I když obsažné pojednání o Ježíši Nazaretském přesahuje možnosti tohoto svým rozsahem omezeného textu, je nicméně důležité pochopit něco z jeho základních myšlenek, zejména tak, jak jsou uchopeny a rozvinuty v dějinách křesťanství.

Život Ježíše Nazaretského značí tradiční počátek křesťanské éry, přičemž datum jeho smrti se klade do doby někdy okolo roku 30–33 našeho letopočtu. Přesto však o této postavě nevíme prakticky nic jiného, než co nám poskytují novozákonní zdroje. Nový zákon sám obsahuje dvě skupiny zcela odlišných zdrojů informací: čtyři evangelia a listy. I když přirovnání zde nejsou přesná, existují jasné paralely mezi evangelii a klasickými

„životopisy“, jejichž autory byli přední římští dějepisci

té doby, jako jsou Suetoniovy Životy dvanácti císařů nebo Lúkianův Život Demonaktův.

Evangelia mísí historické vzpomínky s teologickou reflexí a přibližují jak osobnost, tak význam Ježíše Nazaretského. Každé ze čtyř evangelií má svou vlastní charakteristickou identitu a cílovou skupinu. Například Matoušovo evangelium vysvětluje Ježíšův význam zejména pro židovské čtenáře, Lukášovo evangelium jej zase přibližuje řecky mluvícím obcím. Představení Ježíšovy osobnosti je stejně tak důležité jako zaznamenání toho, co řekl a udělal. Lze říci, že se autoři evangelií snaží Ježíše Nazaretského zasadit do souvislostí, aby bylo možno porozumět jeho vztahu s lidstvem, dějinami a Bohem a dostatečně jej ocenit. Evangelia se tedy soustředí na tři konkrétní témata:

1. To, co Ježíš vyučoval, zejména proslulé „podobenství

o Božím království“. Význam Ježíšova učení podle

nich spočíval v tom, že věřícím poskytl návod, jak pro- 20

žít opravdový křesťanský život. To bylo také ústřední

téma křesťanského učednictví, ve smyslu pěstování

pokorného postoje vůči ostatním a poslušnosti vůči

Bohu.

2. Co Ježíš učinil, zejména jeho uzdravování, které bylo

považováno za důležité k určení jeho podstaty, ale

také pro formování samotného křesťanského spole

čenství. Jako způsob pokračování v Kristově činnosti

v tomto směru například většina středověkých kláš

terů zakládala špitály.

3. Co o Ježíšovi řekli ti, kdo byli svědky jeho učení

a působení. Lukášovo evangelium například zazna

menává Simeonovo vyznání, že dítě Ježíš je „slávou

pro Izrael“, stejně jako výrok římského centuriona,

že Ježíš nebyl vinen tím, z čeho byl obžalován. To

může být považováno za veřejné potvrzení Ježíšovy

identity. Novozákonní listy – které se i dnes někdy označují za

„epištoly“ (řecky: epistolé, „dopis“) – jsou adresovány jed

notlivcům a církevním obcím a často se soustřeďují na otázky vedení a víry. Tyto listy jsou důležité, neboť nám pomáhají porozumět vývoji představy, co znamenala postava Ježíše Nazaretského v křesťanském společenství. Aby zdůraznily, jak důležité je napodobovat jeho přístup, pravidelně se dovolávají jeho příkladu – například nutnosti toho pokládat druhé za přednější sebe sama (Fil 2). Ačkoli listy neobsahují téměř žádnou zmínku o Ježíšově učení, je nepochybné, že od něho odvozují určité vzorce chování – jako je pokora nebo ochota přijmout utrpení.

Listy také kladou důraz na význam určitých vzorců chování, jako je opakování aktu Poslední večeře za použití chleba a vína jako připomínky a oslavy Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Nový zákon také jasně předjímá i svátosti křtu a eucharistie, které lze najít zpětně v působení Ježíše samotného.

Ještě důležitější je možná skutečnost, že novozákonní listy také ukazují, jak křesťanské obce chápaly identitu a význam Ježíše Nazaretského. Nejdůležitější z těchto témat jsou následující:

1. Ježíš Nazaretský se považuje za prostředníka, skrze

21


něhož lze poznat a pochopit neviditelného Boha.

Ježíš je „obraz Boha neviditelného“ (řecky: eikón;

Ko 1,15) nebo „výraz Boží podstaty“ (řecky:charakter;

Žd 1,3).

2. Ježíš je jediný, skrze nějž je možná spása a jehož život

odráží představy charakteristické pro vykoupenou

lidskou bytost. V tomto směru je nejpříznačnější

použití výrazu „spasitel“ (řecky: sótér).

3. Jádro křesťanské víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Na

zaretského je chápáno jako důkaz jeho nevinnosti,

potvrzení jeho božské podstaty a základ naděje pro

věřící. Věřící se skrze svoji víru považují za sjedno

cené s Kristem, mají účast na jeho přítomném utrpení

a současně na naději v jeho zmrtvýchvstání. Reflexí významu a platnosti každého z těchto témat pro život a myšlení věřících v křesťanských obcích začalo docházet k jejich dalšímu rozvoji. Pro výklad jak křesťanských názorů, tak formování jejich raného sociálního a kulturního dopadu měly obzvláštní důležitost Pavlovy listy. Později v této kapitole přiblížíme, jak tyto myšlenky rozpracovali raně křesťanští myslitelé. 1.1.4 Rozšíření raného křesťanství Jak dosvědčují historické prameny, křesťanství se v prvním a na počátku druhého století šířilo velmi rychle. To přirozeně nabízí dvě otázky. Zaprvé, jaké byly mechanismy, které mu pomáhaly se rozšiřovat? A zadruhé, co na tomto hnutí tehdejší lidi přitahovalo? Oproti ranému islámu se křesťanství nešířilo silou. Pokud bylo síly použito, bylo to ve formě represivních opatření ze strany římských úřadů. Jelikož byl křesťanství zákonný status přiznán až ve čtvrtém století, museli konvertité vědět, že toto nové náboženství má něco, za co stojí riskovat pokutu nebo pronásledování. Ale co to bylo?

Historici dřívější doby tvrdili, že jedním z primárních mechanismů šíření křesťanství bylo veřejné kázání, s poukazem na význam Pavlových misijních cest, popisovaných ve Skutcích apoštolů. O veřejném hlásání křesťanské víry v té době však existuje jen relativně málo 22

Obr. 1.1 První křesťané přikládali Římu obzvláště velký

význam, neboť věřili, že tam byli umučeni apoštolové Petr

a Pavel. Umučení sv. Petra, P. Brancacci a F. Lippi, kostel

Santa Maria del Carmine, Florencie.

Foto: akg-images/De Agostini Picture Library.

historických zpráv. Pravděpodobně to odráží fakt, že

říšské úřady toto náboženství potlačovaly. Výjimečným

příkladem takového veřejného kázání je Pavlova řeč

v Athénách, neboť jinak dával přednost vystoupením

v synagogách před židovským publikem.

Až teprve nedávno zaznamenali historikové, jaký

význam měly pro šíření křesťanské víry vzájemně pro

pojené sítě. Tyto volné skupinky, často zakládané okolo

profesí nebo soustředěné kolem specifických míst, se

na veřejnosti snažily na sebe neupozorňovat. Ti, kteří

o toto náboženství projevili zájem, bývali zváni na

v podstatě tajná setkání, a to často křesťany, s nimiž

je přiváděly do styku jejich sociální nebo profesní vazby.

První křesťanská shromáždění nebo schůzky (řecky: ek

klésia) se obvykle scházely v soukromých domácnostech.

Vytvářelo to silný pocit sounáležitosti a identity, dále po

silovaný „posvátnými přísahami“ (latinsky: sacramenta)

věrnosti.

23

Existují také četné důkazy o tom, jaký význam měl pro šíření křesťanství obchod. Docházelo k tomu, že se cestující kazatelé a učitelé ve městech, kde pobývali za účelem obchodování, účastnili domácích setkání církve. V této rané fázi neexistovala žádná ústřední náboženská autorita, žádný standardní model organizace společenství na místní úrovni ani žádné vyhrazené církevní budovy nebo chrámy. Bylo to až v době po konstantinovském obratu, kdy se biskupové celého křesťanského hnutí spolu mohli scházet a začít diskutovat nad křesťanskou vírou a vydávat oficiální vyznání víry.

Čím tedy křesťanství přitahovalo? Proč se přes všechna nebezpečí, která to s sebou neslo, začalo tolik lidí obracet na tuto víru? Je jasné, že přitažlivost tohoto náboženství měla více vrstev a není snadné ji jednoduše charakterizovat. Na sociální úrovni nabízelo křesťanství svým členům nový pocit identity a společenského postavení. Rostoucí vědomí o významu vzájemně propojených společenských sítí v rozšiřování křesťanství po celé římské říši jasně poukazuje na to, jaký význam mělo někam patřit a mít pocit vlastní důležitosti. Jak dokazují například pavlovské listy, oproti římské společnosti, která byla silně hierarchická, kladlo křesťanství jen nepatrný důraz na význam společenských rolí: „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28). Křesťanská společenství vytvořila hodnotový systém, jenž těm, kteří by se jinak nacházeli na nejnižší příčce společenského žebříčku, umožňoval získat pocit vyšší osobní ceny a hodnoty. To vše jasně vysvětluje přitažlivost raného křesťanství pro ženy (1.3.6), otroky a další sociálně marginalizované skupiny.

Tento důraz na důležitost všech členů společenství věřících navíc doplňovala praktická pomoc. Raně křesťanská společenství považovala za nedílnou část své identity úsilí o sociální kontakt a podporu, jako je vybírání příspěvků pro zaopatření chudých, nemocných a jinak potřebných. Dobrým příkladem byla péče církve o vdovy, sociální skupinu, která měla v římské společnosti jen nevýznamné postavení. Jak vyplývá z nedávno objevených dokumentů, římské obce podporovaly velké 24 množství vdov, které by většinou jinak byly bez jakékoli sociální pomoci nebo osobních prostředků potřebných k přežití.

Jak se můžeme dočíst ze soudobých zpráv, mnozí byli tehdy nakloněni k tomu vzít myšlenky křesťanství v úvahu kvůli přínosu, který by to pro ně mělo. Není náhoda, že raná církev používala pro pojmenování křesťanských biskupů a svých obřadů lékařské výrazy a pojmy: je například známo, že Ignác z Antiochie, biskup prvního století, popisoval eucharistický chléb a víno jako „lék nesmrtelnosti“. Představa křesťanství jako náboženství a uzdravujícího společenství nacházela širokou odezvu zejména v nejistých a nestabilních dobách.

V raně křesťanském kontaktu hrálo důležitou roli téma znovuvzkříšení, a to nejen jako potvrzení postoje, který pohrdal smrtí. Zprávy o mučednictví raně křesťanských představitelů často zdůrazňují, jak malý strach měli ze smrti, a zmiňují, jaký vliv to mělo na pohanské obecenstvo. Tento pozoruhodný nedostatek strachu tváří v tvář smrti – kterého si často všímali kulturní komentátoři té doby – však nevděčí žádné stoické snaze o lhostejnost. Leží za tím pevná víra v život věčný, která byla charakteristická pro křesťanství.

Nakonec musíme patřičně zdůraznit mocnou ideologii, kterou se raně křesťanské prohlášení vyznačovalo. Raně křesťanští apologeti tvrdili, že jejich víra má schopnost porozumět hluboké morální struktuře vesmíru, neboť umožňovala vysvětlit záhady zla a utrpení a nabízela základní ujištění, že spravedlnost nakonec zvítězí nad klamem a útlakem. Křesťanství hlásalo moudrého a spravedlivého vládce vesmíru, který stojí v opozici vůči morální dekadenci sekulárních císařských mocenských institucí. Toto náboženství nabízelo alternativní představu skutečnosti, která byla pro mnohé přístupnější, než bylo to, čeho se jim jinak dostávalo.

Přitažlivost křesťanství tudíž byla pro pozdně antický svět komplexní. Měla řadu úrovní a týkala se mnoha kulturních aspektů tehdejšího věku.

25


1.1.5 Apoštolská éra První velké období křesťanských dějin je všeobecně známé pod názvem „apoštolská éra“. Výraz „apoštol“, který se odvozuje od řeckého slovesa apostelein, „poslat“, se často používal k označení těch, které Ježíš Nazaretský pověřil pokračováním svého pastýřského úřadu a jeho rozšiřováním. Tradičně se to týká období, kdy apoštolové dosud žili a zajišťovali dějinnou kontinuitu mezi církví a původním společenstvím víry, které se shromáždilo kolem Ježíše Nazaretského. Přestože je to období, které má z historického hlediska zjevně nesmírný význam, naše znalosti o něm jsou bohužel jen kusé. Můžeme však přiblížit některé z jeho stránek, které poskytují důležitý přechod k lépe zmapovaným dějinám rané církve.

Jak jsme již poznamenali, samotné centrum křesťanského hnutí obsahuje množství zpráv o slovech a činech Ježíše Nazaretského a jejich interpretací. Jeho důležitost byla představena z hlediska jeho osobnosti a významu, za použití bohatého rejstříku christologických titulů a obrazů spásy, často vypůjčených z židovských kořenů křesťanství. Křesťanské skupiny se zpočátku utvářely zejména v předních městských centrech, jako byl Jeruzalém. Na této činnosti se aktivně podíleli jedinci, kteří Ježíše Nazaretského osobně znali nebo byli důvěrní blízcí s jeho bezprostředním okruhem. Další křesťanská společenství vytvářeli ti, kteří měli komplexnější vazby s jeruzalémskou obcí. Mezi ně patřil zejména Pavel z Tarsu, který byl podle samotného Nového zákona odpovědný za založení křesťanských obcí v mnoha oblastech středozemního světa. Zpočátku bylo křesťanství téměř jistě považováno za pouhou další sektu nebo skupinu v rámci židovství, které bylo ve vyjádření své zbožnosti na značnou rozmanitost již zvyklé. Jak vyjasnily nedávné historické studie tohoto období, tehdejší židovství mělo daleko k tomu být jednolitým náboženským hnutím.

Křesťanská společenství byla roztroušena po celé římské říši a každé z nich čelilo vlastním konkrétním místním překážkám a obtížím. To nabízí dvě velké historické otázky, přičemž ani jednu z nich nelze zodpovědět 26 s dostatečnou jistotou. Zaprvé, jak tato jednotlivá křesťanská společenství udržovala svou identitu ve vztahu k okolnímu kulturnímu prostředí? Je jasné, že ke zdůraznění odlišnosti křesťanských společenství sloužily například raně křesťanské bohoslužby, neboť přispívaly k vytváření pocitu sdílené identity, která pomáhala vyhranit se vůči společnosti obecně.

Zadruhé, jak se tyto jednotlivé obce samy vnímaly ve vztahu k většímu univerzálnímu společenství, v pozdějších novozákonních textech stále častěji označovanému jako „církev“? Z důkazů vyplývá, že tyto obce udržovaly vzájemný kontakt pomocí korespondence a putujících učitelů, kteří navštěvovali skupiny obcí, a zejména tím, že sdílely základní dokumenty, z nichž některé (ale ne všechny) byly později vřazeny do novozákonního kánonu.

Existuje všeobecná shoda, že tyto aktivity slouží jako základ témat některých pastorálních epištol neboli tří pozdějších novozákonních listů (První a Druhý list Timoteovi, Titovi). Ty se pravděpodobně datují do posledních desetiletí prvního století a vykazují specifický zájem o konkrétní otázky uspořádání církve a důležitost předání klíčových otázek víry pozdější generaci. Pavlovské listy považují víru zejména za projevení víry v Boha, zatímco pastorální epištoly ji vnímají spíše jako sbírku učení, které má být věrně předáváno z jedné generace na druhou (1.5.8). Listy jsou důležitým dokladem zvyšující se institucionalizace víry a hledání toho, jaké formy církevní struktury by mohly být nejvhodnější pro budoucí potřeby křesťanské víry.

Raně křesťanská společenství nepochybně věřila, že sdílejí společnou víru, která se postupně rozšiřuje po celém civilizovaném světě. Jednotlivé obce nebo skupiny se považovaly za místní představitele nebo ztělesnění něčeho většího – a sice celé církve. I když je možné tvrdit, že křesťanství vykazovalo ve druhém století základní shodu v teologických otázkách, založenou na uctívání Krista jako vzkříšeného Pána, první křesťané svoji víru vyjadřovali a vykonávali různými způsoby.

Přestože někteří historici dodnes považují rané křesťanství za hnutí vyznačující se jedinou tradicí, je prav

27


děpodobně lepší vnímat je jako spletitou síť tvořenou

provázanými skupinami a jednotlivci, kteří žili v odliš

ných sociálních, kulturních a jazykových podmínkách.

I když všichni křesťané uctívali Ježíše, nevedlo to ke

vzniku žádné jednolité – nebo dokonce identické –

křesťanské kultury. Tyto skupiny se snažily přizpůso

bit svou víru podmínkám, ve kterých žily, a vyjádřit

ji tak, aby v těchto podmínkách dávala smysl. I když

považovat tyto skupiny za „konkurenční“ je potenciálně

zavádějící, je určitě správné konstatovat, že v této rané

fázi vykazovaly větší autonomii, než se obecně soudí.

Jak zdůrazníme později, rané křesťanství nedisponovalo

žádnými autoritativními strukturami, které by umožňo

valy zavést jednotu. Mnozí hloubavější historici také

zdůrazňují velké intelektuální vzrušení té doby, které je

zřetelně vidět ve způsobu, jakým raní křesťané svou víru

zkoumali a vyjadřovali.

Historická pozorování však nenaznačují, že by v ra

ném křesťanství neexistoval žádný ústřední jednotící

prvek. Společenská rozmanitost raného křesťanství ale

v žádném případě neznamenala teologickou anarchii. Je

možné určit vzor odvozený od apoštolského svědectví

a udržovaný po celý čas jako „poklad víry“ (latinsky:

depositum fidei), který Nový zákon označuje jako „víru,

jednou provždy odevzdanou Božímu lidu“ (Žd 3). Tento

vzor je jako nějaký druh genetického kódu zakotvený jak

v novozákonním textu, tak ve spisech a obřadech rané

církve. Navzdory tomuto základnímu „vzoru pravdy“,

který raně křesťanská společenství sjednocoval, však tyto

obce také vykazují zřetelnou rozmanitost. I když někteří

badatelé mají za to, že ke vzniku této „rozmanitosti“

v křesťanství došlo až později, z důkazů vysvítá, že ur

čitá různorodost zde existovala od začátku, i když se

díky dalšímu vývoji v jistých obdobích stala zjevnější.

1.1.6 Ženy v křesťanství apoštolské doby

Významnou roli v křesťanství apoštolské éry hrály i ženy.

Již jsme zmínili, že křesťanství vzniklo z palestinského ži

dovství, které vůči ženám často zastávalo silně negativní

28


postoje (1.3.6). Z tohoto důvodu evangelia poukazují na to, že setkávání Ježíše Nazaretského s ženami někdy vyvolávalo nepřátelství a kritiku od oficiálních židovských představitelů. Ze zpráv o Ježíšových vystoupeních vyplývá, že ženy bývaly nedílnou součástí skupiny, která ho obklopovala. Bývaly jím také, k hrůze farizejů a dalších náboženských tradicionalistů, brány vážně. Důkaz o významu role žen v šíření Božího slova například poskytuje Lukášovo evangelium, které sděluje, že do raného misijního úsilí byly zapojeny i „mnohé“ ženy (L 8,2–3).

Mezi nejdůležitější zdroje informací o dějinách apoštolského křesťanství patří Skutky apoštolů, sepsané stejným Lukášem, který vytvořil třetí ze čtyř evangelií. Skutky apoštolů zdůrazňují významnou roli, kterou ženy v raném křesťanství v Evropě zastávaly při poskytování pohostinství misionářům: konvertitky, jako byla například Lydia, otevíraly dveře svého domova a umožňovaly zde zakládat domácí církve a základny pro misionáře. Pro Lukáše bylo zjevně důležité uvést významný historický fakt, že raná církev přitahovala mnoho význačných žen. Tato kultura jim poskytovala větší sociální roli než židovství a nabízela jim významnou účast na celkovém evangelizačním a pastoračním působení.

Konkrétně Lukáš jmenuje manžele Priscillu a Akvilu, kteří se jako tým zapojili do evangelizační a učitelské pastorační služby (Sk 18,1–3, 24–6). Pavel zase římské církvi doporučuje „naši sestru Foibé, diákonku církve v Kenchrejích“ (Řím 16,1) a zmiňuje, jak mu byla nápomocná. Další pasáže novozákonních listů (jako je 1Tm 3,11 a 5,9–10) jasně poukazují na to, že ženy v církvi vykonávaly nějakou formu uznávané a schválené pastorační služby. Například mezi velký počet těch, jimž Pavel ve svém listu Římanům posílá pozdravy, patří „spolupracovník“ Priska, a dále Tryfaina a Tryfósa, které „pracují v díle Páně“. Podobná označení používá Pavel ve stejné pasáži také pro muže.

Dále Pavel zmiňuje Juniu, spolu s Andronikem označovanou za apoštoly, „kteří se těší zvláštní vážnosti“ (Řím 16,7). Andronikus je mužské jméno, Junia však ženské (jeden raný rukopis místo toho zmiňuje „Ju

29


lia“) a raně křesťanští autoři Andronikova partnera také běžně označovali za ženu. Jan Zlatoústý (Chrysostomos) (347–407), považovaný za jednoho z nejvýznamnějších kazatelů východní církve, tento text komentoval následovně:

„Pozdravujte Andronika a Juniu, apoštoly, kteří se těší

zvláštní vážnosti.“ Jelikož být apoštol již samo o sobě

slouží jako doklad význačného charakteru, těšit se mezi

apoštoly „zvláštní vážnosti“ pak znamená přímo nebetyč

nou chválu. Velké vážnosti se apoštolové těšili na základě

své práce a ctnostných skutků – jak velkou moudrostí se

tedy tato žena musela vyznačovat, jestliže byla považována

za hodnou apoštolského titulu! Pro opisovače třináctého a čtrnáctého století, v době, kdy se na ženy ve vedoucích církevních rolích hledělo s nevolí, bylo zdá se obtížné uvěřit tomu, že by Junia jakožto žena mohla být apoštol. Při opisu textu bylo proto toto ženské jméno změněno na mužský tvar „Junius“. Alternativní řešení, se kterým přišel ve třináctém století Aegidius Římský, že „Junia“ je sice správný tvar, ale označuje mužskou postavu, však textové důkazy nepodporují.

1

Spolu s jasnými důkazy toho, že ženy v raně křesťanských společenstvích hrály významnou roli, zjišťujeme, že první křesťané uvažovali i o teoretických stránkách své služby. Nový zákon potvrzuje teoretickou rovnost mezi křesťany a rozdíly rasového původu, pohlaví nebo třídy jsou v rámci tohoto nového způsobu, na základě nového pořádku, jenž má svůj původ u Ježíše Nazaretského, považovány za nedůležité. Pavel trvá na tom, že duchovní dary nejsou udělovány na základě pohlaví, rasy ani třídy.

Tento názor také vyjadřuje jedno z jeho nejranějších tvrzení: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28). Tento verš slouží jako základ Pavlova názoru na rozdíly v pohlaví, třídě nebo rase. Potvrzuje tím, že být „v Kristu“ překonává 1

Mužský tvar jména, tedy Junius, uvádějí i současné edice Nového

zákona. – Pozn. red. 30 všechny společenské i etnické hranice i rozdíly mezi pohlavími. Je možné, že toto energické a jednoznačné tvrzení vzniklo jako reakce na místní situaci v Galatii, kde „judaisté“ (neboli ti, kteří si přáli, aby se křesťané i nadále řídili židovskými tradicemi; viz 1.1.7) hlásali zachovávání zvyků a názorů, které takové rozdíly podporovaly či ospravedlňovaly. Pavel neříká, že by v důsledku svého obrácení měli Židé přestat být Židy, Řekové Řeky, muži by neměli být muži a ženy ženami. Zdůrazňuje ale, že i když tato rozlišení mohla mít svůj význam v sociálních kontextech, ve kterých církev zapouštěla své kořeny, z Božího pohledu a uvnitř křesťanského společenství jsou překonána jednotou mezi Kristem a věřícími.

Toto Pavlovo potvrzení rovnosti má dva významné potenciální důsledky. Zaprvé apoštol prohlašuje, že pro evangelium neexistují hranice pohlaví, rasy ani společenského postavení, neboť evangelium je ve svém rozsahu univerzální. Zadruhé jasně naznačuje, že i když křesťanská víra neruší specifika existence jednotlivého člověka, je třeba je využít k oslavě Boha a k tomu, že mu křesťané budou sloužit v jakékoli životní situaci.

Jak tedy tyto nové myšlenky fungovaly v praxi? Nové postavení, které přiznávalo raně křesťanské hnutí otrokům a ženám, nezapadalo snadno do tradičních římských ani židovských představ. Nepřekvapuje tedy, že novozákonní listy projednávají i některé praktické otázky, které v té době vznikaly uvnitř církevního života a křesťanských rodin.

Jednou z otázek, kterými se Pavel zabývá, je to, zda by si ženy měly při účasti na veřejné bohoslužbě zakrývat hlavu (1K 11,2–16). Tato pasáž je obtížná na interpretaci. Nemáme dostatek znalostí o korintské církvi ani korintské kultuře, abychom si byli jisti, že správně rozumíme tomu, co Pavel říká. Podle jednoho tvrzení by žena s nepokrytou hlavou mohla být brána za prostitutku. Jelikož byl tehdy Korint, částečně na základě faktu, že to byl důležitý obchodní přístav, považován za centrum prostituce, je možné, že toto vysvětlení dávalo Pavlovu doporučení smysl. Není to však dostatečně podpořeno důkazy.

31


Základy pro zrušení tradičních římských a židovských postojů k ženám a otrokům položilo křesťanství podle historiků na dvou úrovních:

1. Křesťanství tvrdilo, že všichni – ať židé či neži

dé, muži či ženy, páni nebo otroci – jsou jedním

„v Kristu“, a prohlašovalo, že rozdíly v rase, pohlaví

nebo společenském postavení mezi věřícími nevy

tvářejí žádné překážky pro sdílení stejné společné

víry.

2. Jelikož jsou všichni lidé – ať jsou židé či nežidé,

muži či ženy, páni nebo otroci – členy stejného

křesťanského společenství, mají uctívat a modlit se

společně. Společnost mohla každou z těchto skupin

nutit k tomu, aby se chovala odlišným způsobem,

v křesťanském společenství jsou však všichni považo

váni za bratry a sestry v Kristu. Jak ale uvidíme dále, zavádění těchto raných ideálů do praxe nebylo nejsnazší. Například Pavlův list Filemonovi předpokládá fakt, že křesťané i nadále vlastní otroky. Pavel má adresáta listu k tomu, aby přijal zpět uprchlého otroka a jednal s ním soucitně. Nevolá po zrušení otroctví, ale žádá Filemona, aby přijal Onezima zpět „ne už jako otroka“ (Fm 16), to znamená, aby z něj buď udělal svobodného muže, nebo s ním alespoň jednal lépe než dříve.

Ten samý vzorec se dá nalézt v přístupu k ženám. Bylo příliš obtížné ignorovat tradiční kulturní představy o sociálních hierarchiích a rolích obou pohlaví, zejména když se křesťanství ve čtvrtém století stalo úředním náboženstvím římské říše. Snad nejvíce zřejmé to bylo u křesťanských bohoslužeb, kde se po období pružnosti v postojích vůči ženám do popředí znovu dostaly tradiční role obou pohlaví. To, že veřejné bohoslužby vedli pouze muži, zmiňují i autoři pozdního prvního století, jako je Polykarp a Ignác z Antiochie. Vznik kněžské hierarchie biskupů, rady starších a jáhnů přinesl ten výsledek, že začaly být omezovány všechny aktivity žen, vykonávané v období apoštolského věku, a ženy začaly být vylučovány z účasti na biskupském i kněžském úřadu. 32 1.1.7 Křesťanství a židovství: složitý vztah Rané křesťanství tedy vzniklo v rámci židovství a většina jeho prvních konvertitů byli židé. Nový zákon se také často zmiňuje o křesťanech kázajících v místních synagogách. Obě náboženství si byla vzájemně tak podobná, že vnější pozorovatelé, jako byly římské úřady, křesťanství často považovali za pouhou židovskou sektu a ne za nové hnutí vyznačující se odlišnou identitou.

Ačkoli křesťanství vzniklo uvnitř židovství, velmi rychle si vytvořilo vlastní specifickou identitu. Jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi oběma vírami, který byl zjevný již na počátku druhého století, představovalo to, že židovství se definovalo spíše správným vykonáváním zvyků, a naopak křesťanství mělo tendenci určovat se správným učením. Historici tohoto období tudíž často hovoří o židovské ortopraxi a křesťanské ortodoxii.

I když křesťané odmítali přijmout židovské kultovní rituály (jako jsou zákony týkající se potravy, zachovávání šabatu/soboty nebo obřízky), které sloužily k identifikaci židů v nežidovském společenství, radikální návrh Markiona ze Sinopé z druhého století – že by křesťanství mělo být prohlášeno za naprosto odlišné od židovství – nezískal širokou podporu (1.2.3).

Vlastní identifikace křesťanství se zpočátku zaměřovala na objasnění vzájemného vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím, přičemž se soustředila na význam Ježíše a následně na roli Starého zákona. Je tudíž naprosto rozumné tvrdit, že pavlovské učení o ospravedlnění vírou představuje teoretický základ pro oddělení nežidovských křesťanských společenství od těch židovských.

Vztah mezi křesťanskou církví a národem Izraele býval často vyjadřován ve formě dvou „smluv“ nebo

„zákonů“. Tato novozákonní terminologie, používaná

zejména v listu Židům, se během následujících století stala v křesťanském myšlení normativní. Slovní spojení

„stará smlouva“ používají křesťanští autoři k označení

vztahu Boha k národu Izraele, jak je vnímán v židovství. Spojením „nová smlouva“ křesťané označují vztah Boha k lidstvu jako celku, jak je to zjeveno v učení a osobě Ježíše Nazaretského. Křesťanská víra v myšlenku, že

33


příchod Krista značí něco nového, je vyjádřena v odlišném přístupu ke Starému zákonu. To může být v zásadě shrnuto takto: přijímány jsou náboženské principy a myšlenky (jako je pojetí svrchovaného Boha, který je činný v lidských dějinách), ale už ne náboženské zvyky (jako jsou předpisy týkající se potravy a obětní úkony).

Uznání kontinuity mezi křesťanstvím a židovstvím představovalo pro rané křesťanství, zejména v prvním století, řadu vážných obtíží. Jakou roli v křesťanském životě hrál židovský Zákon? Měly v křesťanské církvi i nadále své místo tradiční židovské obřady a zvyky? Jak vyplývá z důkazů, tato otázka byla důležitá zejména ve čtyřicátých a padesátých letech prvního století, kdy se křesťanští konvertité nežidovského původu dostali pod tlak od křesťanů židovského původu, kteří chtěli tyto obřady a zvyky nadále zachovávat.

Zejména citlivá byla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist