načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dějiny Anglie: Tudorovci - Peter Ackroyd

Dějiny Anglie: Tudorovci

Elektronická kniha: Dějiny Anglie: Tudorovci
Autor:

- Kniha předního anglického popularizátora historických témat Petera Ackroyda „Tudorovci“ navazuje na předcházející první díl Dějin Anglie a zahrnuje celé 16. století, plné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 478
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Hron
Skupina třídění: Dějiny Anglie a Walesu
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7629-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický vývoj Anglie v období let 1509-1603. Práce sleduje politické dějiny Anglie v období vlády čtyř panovníků z rodu Tudorovců (Jindřicha VIII., Eduarda VI., Marie I. a Alžběty I.). Soustředí se nejen na jejich zahraniční i vnitřní politiku, ale i na soukromý život a osobnost těchto vládců. Důležitá pozornost je věnována rovněž komplikovaným náboženským problémům této doby. Autor se zaobírá také politickým vývojem na evropském kontinentě v 16. století.

Popis nakladatele

Kniha předního anglického popularizátora historických témat Petera Ackroyda „Tudorovci“ navazuje na předcházející první díl Dějin Anglie a zahrnuje celé 16. století, plné převratných událostí a zvratů. Začíná nástupem Jindřicha VIII. na trůn a zevrubně přibližuje politické souvislosti jeho vlády v evropském měřítku stejně jako duchovní proudy tehdejší doby, stojící ve znamení renesance a humanismu i zásadních změn v pojetí náboženství a víry. Seznamuje nás s tím, jak se tyto jevy projevovaly v politickém, kulturním, náboženském, ale i každodenním životě Angličanů. Svým způsobem nově a přehledně shrnuje, co je známo ze tří studií Alison Weirové – Šest žen Jindřicha VIII. , Jindřich VIII.: Král a dvůr a Pád Anne Boleynové – a rozšiřuje naše znalosti dál na královy potomky – Marii, zvanou Krvavá, Eduarda VI. a Alžbětu I. – i na peripetie, jimiž za jejich vlády procházely anglické protestantství a mezinárodní vliv království, které pomalu, ale jistě kladlo základy ke svému pozdějšímu světovládnému postavení.

K neocenitelným přednostem knihy patří skutečnost, že je napsána s rozsáhlou odbornou erudicí, ale vyznačuje se rovněž velkou čtivostí. 

 

K čtivosti přispívá názornost líčení i řada historických legend a anekdotických historek zařazených do náležitých souvislostí a především autorův tvůrčí přístup, který z knihy dělá něco jako „Dějiny Anglie podle Petera Ackroyda“.

 

 

Peter Ackroyd se narodil 5. 10. 1949 v Londýně. Po studiích na Cambridge Clare College a na Yaleově universitě v New Haven ve státě Connecticut se věnoval psaní filmových a televizních recenzí, několik let působil jako literární redaktor v časopise Spectator . V současné době spolupracuje s deníkem The Times jako hlavní recenzent nebeletristické literatury.

Je nositelem významných cen za svá díla v oblasti beletrie, mimo jiné ceny Somerseta Maughama za román Fiktivní deník Oscara Wildea a Whitbreadovy ceny za román Hawksmoor . Na poli nebeletristickém byly oceněny jeho životopisy T. S. Eliota (Whitbreadova cena) a Thomase Morea (James Tait Black Memorial Prize).

Peter Ackroyd je od roku 1984 členem Královské společnosti pro literaturu a v roce 2003 mu byl udělen titul komtur Řádu Britského impéria.

Kromě řady beletristických prací je autorem obsažných biografií (Ezra Pound, T. S. Eliot, Dickens, Blake, Shakespeare, Thomas More) i stručných životopisů (Chaucer, Turner, Newton), knih věnovaných Londýnu, Albionu, řece Temži a rovněž „ryzímu městu“ Benátkám, z nichž některé už vydala různá česká nakladatelství.

 

Předmětná hesla
Tudorovci (rod)
Panovnické dynastie -- Anglie -- 16. století
Anglie -- Dějiny -- 16. století
Zařazeno v kategoriích
Peter Ackroyd - další tituly autora:
Fiktivní deník Oscara Wildea Fiktivní deník Oscara Wildea
Dějiny Anglie - Základy Dějiny Anglie
The Canterbury Tales The Canterbury Tales
Hawksmoor Hawksmoor
 (e-book)
Hawksmoor Hawksmoor
Dějiny Anglie - Tudorovci Dějiny Anglie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DĚJINY

ANGLIE

DĚJINY

ANGLIE

DĚJINY

ANGLIE

TudoRoVci

— —


TudoRoVci

— —

Přeložil Zdeněk Hron

PETER ACKROYD

DĚJINY

ANGLIE

DĚJINY

ANGLIE

DĚJINY

ANGLIE


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2012 Peter Ackroyd

All rights reserved.

Z anglického originálu The History of England. Volume II. Tudors

(Published by Pan Books, London, 2012)

přeložil © 2016 Zdeněk Hron

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-847-6 (pdf)


Obsah

Seznam ilustrací 7

1. Aleluja 11

2. Celý v šarlatu 23

3. Kacíř! 34

4. Strasti manželství 42

5. Ke dvoru 54

6. Staré pravdivé historie 70

7. Králova libost 85

8. Útlá šíje 98

9. Velké vzbouření 111

10. Konfiskace 123

11. Starý způsob 133

12. Tělo Kristovo 142

13. Pád 148

14. Taktická cvičení 159

15. Rodinný portrét 169

16. Poslední dny 177

17. Kácení oltářů 184

18. Hr na všechny papežence! 193

19. Creditonské stodoly 205

20. Pán zmatku 220

21. Devítidenní královna 231


22. Na vzestupu 241

23. Víra našich otců 257

24. Věk úzkosti 266

25. Nunc dimitis 274

26. Panenská královna 280

27. Dvě královny 290

28. Devětatřicet kroků 303

29. Soupeřky 316

30. Jarní obřady 328

31. Pikle a kliky 345

32. Konec zábavy 361

33. Žabák 374

34. Velké spiknutí 389

35. Mrtví nemohou ublížit 407

36. Armada 417

37. Kajte se! Kajte se! 425

38. Zapadající slunce 433

39. Neposlušný služebník 443

40. Konec jejích dnů 452

41. Reformace. 456

Doporučená četba 461

Rejstřík 469

OBSAH


Seznam ilustrací

1. Portrét Jindřicha VIII., kolem roku 1509 (© The Berger Collection at

the Denver Art Museum, USA/The Bridgeman Art Library) 2. Portrét Kateřiny Aragonské, 16. století (© Philip Mould Ltd, Lon

dýn/The Bridgeman Art Library) 3. Dřevořez zobrazující rytíře krále Jindřicha VIII. po vítězství nad Skoty na

bitevním poli u Floddenu roku 1513 (© soukromá sbírka/The Bridge

man Art Library) 4. Detail z vyobrazení Pole zlatých stanů, kolem roku 1545 (The Royal

Collection © 2011 Její Veličenstvo královna Alžběta II./The Bridgeman

Art Library) 5. List krále Jindřicha VIII. kardinálu Wolseymu („mému vlastnímu kardi

nálovi“), v němž mu děkuje za usilovnou práci a naléhá na něho, aby si

dopřál trochu „zábavy a pohodlí“, kolem roku 1518 (© soukromá

sbírka/The Bridgeman Art Library) 6. Kardinál Thomas Wolsey, kolem roku 1520 (© Hulton Archive/Getty

Images) 7. Hans Holbein mladší: Thomas More, kresba křídami, kolem roku 1527

(The Royal Collection © 2011 Její Veličenstvo královna Alžběta II./The

Bridgeman Art Library) 8. Rytina papeže potlačovaného Jindřichem VIII., 1534 (© soukromá

sbírka/The Bridgeman Art Library) 9. Portrét Anne Boleynové, 1534 (© Hever Castle, Kent/The Bridgeman

Art Library)

10. Portrét Thomase Howarda, třetího vévody z Norfolku, od Hanse Holbe

ina mladšího, 16. století (© Arundel Castle/The Bridgeman Art Library)

11. Detail soudobé rytiny zobrazující mučednickou smrt kartuziánů (© sou

kromá sbírka/The Bridgeman Art Library)

12. Rytina z 19. století zobrazující Pouť milosti (The Stapleton Collec

tion/The Bridgeman Art Library)

7


13. Portrét Jane Seymourové od Hanse Holbeina mladšího, 1536 (© Kunst

historisches Museum, Vídeň/The Bridgeman Art Library) 14. Argumenty vznášené arcibiskupem Latimerem proti katolickému učení

o očistci, opatřené marginálními poznámkami Jindřicha VIII., kolem

roku 1538 (© soukromá sbírka/The Bridgeman Art Library) 15. Portrét lorda Cromwella od Hanse Holbeina mladšího, 16. století

(© The Trustees of the Weston Park Foundation/The Bridgeman Art

Library) 16. Portrét Anny Klevské od Hanse Holbeina mladšího (© Hever Castle,

Kent/The Bridgeman Art Library) 17. Titulní strana Velké bible, 1539 (© Universal History Archive/The

Bridgeman Art Library) 18. Rytina podle Holbeinova portrétu Katherine Howardové, 1796 (© The

Stapleton Collection/The Bridgeman Art Library) 19. Dobový portrét Katherine Parrové (© National Portrait Gallery, Lon

dýn/Roger-Viollet, Paříž/The Bridgeman Art Library) 20. Alegorie tudorovského nástupnictví od Lucase de Heere, asi 1570–1575

(© Sudeley Castle/The Bridgeman Art Library) 21. Portrét Eduarda VI. v době, kdy nastoupil na trůn (© Boltin Picture

Library/The Bridgeman Art Library) 22. Portrét lady Jane Greyové, kolem roku 1547 (Yale Center for British Art,

Paul Mellon Collection, USA/The Bridgeman Art Library) 23. Královna Marie I., 1554 (© Society of Antiquaries of London /The

Bridgeman Art Library) 24. Portrét španělského krále Filipa II., 16. století (© Philip Mould Ltd,

Londýn/The Bridgeman Art Library) 25. Protikatolická alegorie zobrazující winchesterského biskupa Stephena

Gardinera, 1556 (© Christie’s Images/The Bridgeman Art Library) 26. Ilustrace zobrazující upálení canterburského arcibiskupa Thomase Cran

mera, dřevořez převzatý z Knihy mučedníků Johna Foxe, vydané roku

1563 (© Lambeth Palace Library, Londýn/The Bridgeman Art Library) 27. Alžběta I. jako mladá princezna, kolem roku 1546 (The Royal Collection

© 2011 Její Veličenstvo královna Alžběta II./The Bridgeman Art Lib

rary) 28. Strana rukopisu nesoucí podpis královny Alžběty I. (© soukromá

sbírka/The Bridgeman Art Library)

8

SEZNAM ILUSTRACÍ


29. Portrét královny Alžběty I. v korunovačním hávu (© National Portrait

Gallery, Londýn/The Bridgeman Art Library)

30. Robert Dudley, první hrabě z Leicesteru, asi v 60. letech 16. století (© Yale

Center for British Art, Paul Mellon Collection, USA/The Bridgeman

Art Library) 31. Thomas Howard, čtvrtý vévoda z Norfolku, 1562 (© Jeho Jasnost vévoda

z Norfolku, Arundel Castle/The Bridgeman Art Library) 32. Dobová rytina královny Alžběty I. a parlamentu (© soukromá

sbírka/The Bridgeman Art Library) 33. Marie, královna Skotů, v bílém smutečním hávu (© Scottish National

Portrait Gallery, Edinburgh /The Bridgeman Art Library) 34. Poprava Marie, královny Skotů, namalovaná po její smrti, kolem roku

1613 (© Scottish National Portrait Gallery, Edinburgh/The Bridgeman

Art Library) 35. Rytina zobrazující papežskou bulu vydanou proti královně Alžbětě I.

v roce 1570 (© soukromá sbírka/The Bridgeman Art Library) 36. Ručně kolorovaná mědirytina příjezdu královny Alžběty I. do paláce

Nonsuch, 1582 (© soukromá sbírka/The Bridgeman Art Library) 37. Mapa zachycující plavbu Armady, 1588 (© soukromá sbírka/The Bridge

man Art Library) 38. Portrét sira Francise Drakea od Nicholase Hilliarda, 1581 (© Kunsthis

torisches Museum, Vídeň/The Bridgeman Art Library) 39. Ilustrace zobrazující Ark Royal, vlajkovou loď anglického loďstva vysla

ného proti španělské Velké armadě (© Mansell/Time & Life Pictu

res/Getty Images)

40. Portrét Williama Cecila, prvního barona Burghleyho ze 16. století

(© Burghley House Collection, Lincolnshire (The Bridgeman Art

Library) 41. Rytina sira Francise Walsinghama (© soukromá sbírka/The Bridgeman

Art Library) 42. Dobový portrét sira Roberta Cecila (© Bonhams, Londýn/The Bridge

man Art Library) 43. Portrét skotského krále Jakuba VI., poté anglického Jakuba I., 1586

(© Falkland Palace, Fife/Mark Fiennes/The Bridgeman Art Library)

9

SEZNAM ILUSTRACÍ



1.

Aleluja

Země oplývala mlékem a strdím. Dne 21. dubna roku 1509 zemřel ve svém sídle v Richmondu na jižním břehu řeky Temže starý král, který se za svých posledních dnů stal ještě hrubším a hrabivějším. Jeho smrt dva dny tajili, aby zpráva o ní neotřásla královstvím. Mezitím však přesto prohlásili za krále dalšího Jindřicha.

Dne 9. května převezli mrtvolu Jindřicha VII. pohřebním vozem zahaleným černým suknem z Richmondského zámku do katedrály svatého Pavla a furgon provázel smuteční kondukt složený z 1400 oficiálních truchlících a 700 služebníků s pochodněmi. Ale málokdo z nich, pokud vůbec někdo, skutečně truchlil – dvořané a sloužící z královské domácnosti už očekávali spíš syna a dědice. Když královy tělesné pozůstatky, převezené do Westminsterského opatství po bohoslužbě za mrtvé, uložili do hrobky, heroldi oznámili, že „le noble roy, Henri le Septième, est mort“ (vznešený král Jindřich VII. je mrtev), a vzápětí jedním hlasem zvolali: „Vive le noble roy, Henri le Huitième“ (Ať žije vznešený král Jindřich VIII.). Mladý panovník měl nesporný nárok na trůn, což se stalo poprvé po stu letech. Novému králi bylo právě sedmnáct let.

Za den korunovace byl zvolen letní slunovrat, to znamená 24. červen. Slunce mělo svou nádhernou září ohlašovat východ jiného slunce. Do jeho osmnáctých narozenin zbývaly pouhé čtyři dny. Obřad vykonaný při korunovačním ceremoniálu byl považován za osmou církevní svátost a Jindřich při něm byl na znamení posvátnosti královského důstojenství pomazán svatým křižmem a olejem. Jeho oděv byl hustě poset zlatými ozdobami, dia

11


manty, rubíny, smaragdy a perlami, aby oslňoval leskem či třpytem. V té chvíli z něho vyzařovaly síla a nádhera. Možná teď sice vystupoval a oblékal se podle doporučení, jichž se mu dostalo od dvořanů, avšak přesto záhy sám pochopil, v čem spočívá předvádění velkoleposti.

Jindřich VIII. se třináct dní před korunovací pro jistotu oženil se svou vyvolenou nevěstou, aby králi stanula po boku královna, čímž chtěl dát na srozuměnou, že už není nezletilý, nýbrž dospělý. Kateřina Aragonská byla dcerou Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, za jejichž panování došlo ke sjednocení Španělska. Přišla odtud, aby se provdala za Jindřichova staršího bratra prince Artura, ale okolnosti se spikly proti ní a vše dopadlo jinak. Artur necelého půl roku po svatbě zemřel, buď na souchotiny, anebo na potní nemoc, a Kateřina se pak na anglickém královském dvoře octla v nezáviděníhodném postavení vdovy, která se už k ničemu nehodí. Mezi lidmi se říkalo, že na sňatek s ní možná pomýšlel sám král Jindřich VII. Něco takového však bylo nemyslitelné. Místo toho ji zasnoubili s princem Jindřichem VIII., což mělo za následek, že byla vinou nepříjemného tchána, který se pro svého syna a nástupce stejně usilovně pokoušel najít lepší partii, na několik let odsouzena k poměrné nouzi a značnému strádání. Avšak po sedmiletém čekání přesto nadešel okamžik její slávy. Den před korunovací ji v nosítkách odnesli ulicemi vyzdobenými drahocennými tapiseriemi a zlatohlavem z londýnského Toweru do Westminsteru. Na jednom dobovém dřevořezu jsou Jindřich a Kateřina zobrazeni při současné korunovaci, při níž je v hustých řadách obklopovali biskupové a další vysoce postavení duchovní.

Jindřich VIII. strávil dětská léta ve stínu úzkostlivého otce, který se ho snažil až přehnaně chránit před okolním světem, protože ze všeho nejvíc mu leželo na srdci zajištění panovnického rodu. Malý princ před lidmi nikdy nemluvil, pokud ovšem neodpovídal na královy otázky. Z Greenwichského či z Elthamského paláce mohl vycházet pouze pod přísným dohledem, a i tehdy se vydával do palácového parku soukromým vchodem. Od útlého věku byla věnována značná péče jeho výchově a vzdělání, pročež získal pověst nejvzdělanějšího ze všech panovníků. Po celý život sám sebe považoval za skvělého disputanta v oboru teologických záležitostí, který je dokonale obeznámen s učením Tomáše Akvinského. Záhy se s potěšením začal zajímat o hudbu a skládal mše i písně a moteta, zpíval a hrál na loutnu i na virginal. Vydržoval si vlastní kapelu složenou z hudebníků, kteří ho prová

12

TUDOROVCI


zeli na každém kroku, a do smrti stihl nashromáždit dvaasedmdesát fléten. Byl to zkrátka harmonický panovník. Thomas More ho v básni velebící korunovaci nazval chloubou své doby. Dalo se však s jistotou tvrdit, že zahájí nový zlatý věk, v němž se bude dařit všem lidem dobré vůle?

Jindřich byl elegantní mladík, urostlý a hezký. Měřil něco přes šest stop (180 centimetrů) a doslova se tyčil nad většinou svých poddaných. Někdo o něm napsal, že „když kráčí, země se pod ním chvěje“. Vynikal v zápase, lukostřelbě, sokolnictví a rytířských kláních. Tři čtvrtě roku po korunovaci uspořádal turnaj, při němž mohly být slavně předvedeny vynikající rytířské výkony. Vyjel sice na kolbiště v přestrojení, avšak přesto byl brzy poznán. Stejně jako Tomáše Akvinského četl i Maloryho a dobře věděl, že dobrý král musí být statečný a bojovný. Protivníka je přece nutné srazit kopím nebo mečem. Nelze zaváhat ani ustoupit. Jde totiž o čest. Rytířské klání kromě toho dávalo do jisté míry okusit, jak chutná válka, a nový král se tudíž obklopil mladými pány, kteří dychtili po pořádném boji. Angličtí šlechtici planuli touhou, aby si pořádně protáhli svaly a rozbouřili krev.

Když král nepořádal turnaje, oddával se lovu. O svých loveckých výpravách pak vyprávěl řadu dnů a nakonec měl stáj se dvěma sty koňmi. Lov přece vždy byl a dosud je zábavou králů. Zároveň šlo o jakousi válku vedenou proti nějakému nepříteli a o bitevní pole, na němž o výsledku rozhodovaly rychlost a přesnost. Jindřich VIII. měl svůj obvyklý pokřik: „Hola! Hola! No tak, hochu! Buď hodný!“ A když jelen padl, rozřízl mu hrdlo, rozpáral břicho, vrazil mu ruku do útrob a poté své společníky pomazal krví uloveného zvířete.

Po svém boku však měl i starší a usedlejší muže. Byli to páni zasedající v Královské radě, většinou už od dob předcházejícího panovníka. Kancléřem zůstal canterburský arcibiskup William Warham. Úřad lorda strážce tajné pečeti nadále zastával winchesterský biskup Richard Foxe. Na svých místech zůstali rovněž další přední biskupové – durhamský, rochesterský a norwichský. Mělo-li se království nadále ubírat svou ustálenou cestou, bylo nutné mladému králi poskytovat dobré rady a řídit ho. Jestli takové doporučení přijme a podřídí se vedení, byla ovšem jiná věc.

Příslušníci yorského rodu, kteří zůstali naživu, se poté, co museli po léta snášet lhostejnost, nebo dokonce nepřátelství předcházejícího krále, opět dočkali přízně. Jindřich VII. se prohlašoval za lancasterského nápadníka

13

ALELUJA


trůnu. Ačkoli po korunovaci pojal za choť Alžbětu Yorskou, zůstával vůči soupeřícímu královskému rodu podezíravým a nasupeným. V té době však byla po dynastických zápasech z předcházejícího století prohlášena zásadní jednota království.

Starší členové rady pak využili příležitosti, jež se jim tím naskytla, a odstranili několik „nových lidí“, jimž Jindřich VII. dopomohl k vysokému postavení. Jeho dva nejspolehlivější rádcové či důvěrníci byli zatčeni a uvrženi do žaláře. Sira Richarda Empsona a sira Edmunda Dudleyho spojovali s vymáháním finančních požadavků předcházejícího panovníka, ale kromě toho se stali terčem všeobecné zášti a nedůvěry biskupů i starší šlechty. Byli obviněni z jen obtížně představitelného zločinu „nepřímé velezrady“, jíž se údajně měli dopustit na mladém králi, a poté popraveni. Sice ani zdaleka není zřejmé, zda se Jindřich VIII. vůbec nějak podílel na počínání, které v podstatě bylo justiční vraždou, avšak přesto bylo nutné, aby je sám oficiálně schválil. Stejných metod při odstraňování nepřátel pak ale užíval v jiném období svého panování.

Jindřich VIII. se v každém případě vyznačoval nevypočitatelnou povahou. Měl všechny vrozené předpoklady, jaké má mít král. Dovedl sice být velkorysý a velkomyslný, avšak přesto zároveň podléhal svévoli a vrtkavosti. Španělský velvyslanec sdělil svému králi, že „upřímně řečeno panovník není považován za společenskou osobu“. Jeho francouzský kolega po nějaké době prozradil, že se v králově přítomnosti nemůže objevit bez obav z násilí na své osobě.

Leccos napoví výbuch králova temperamentu, jímž se záhy projevila jeho pravá povaha. V létě roku 1509 došel list od francouzského krále. Ludvík XII. v odpovědi na dopis, jejž mu údajně zaslal nový anglický král žádal jím o mír a přátelství. Jindřich VIII. jej však ve skutečnosti nenapsal. Jeho jménem byl odeslán Královskou radou. Mladý panovník se kvůli tomu rozzuřil. „Kdo napsal ten list?“ tázal se naléhavě. „Já že žádám mír od francouzského krále, který se mi neodváží podívat do očí, a už vůbec ne vést proti mně válku!“ Dotklo se to královy hrdosti. Francii považoval za odvěkého nepřítele. Z území, jež kdysi patřila anglickým králům za průlivem La Manche, zbývalo už jen město Calais. Jindřich dychtivě toužil domoct se zpět svých starých práv a od chvíle, kdy byl korunován, pohlížel na Francii jako na kořist, jíž je třeba se zmocnit. Válka totiž nebyla jen pouhá zábava, nýbrž také dynastická povinnost.

14

TUDOROVCI


Slasti míru však měl teprve okusit. Zdědil království, v němž vládl klid a pořádek, a kromě toho také velký poklad, který shromáždil jeho otec. Jindřich VII. mu odkázal něco přes 1 250 000 liber, což můžeme s klidem přirovnat k jmění v hodnotě dnešních 380 000 000 liber. To vše však mělo být záhy rozházeno, neřku-li rovnou promrháno. Mezi lidmi se říkalo, že mladý král věnuje příliš mnoho času různým zábavám a kratochvílím, takže mu pak už nezbývá na záležitosti království. Takové tvrzení ovšem nemusíme brát doslova. Jak jsme viděli na příkladu s listem francouzského krále, učení biskupové dávali přednost tomu, aby se jim jejich pán nemíchal do vážných jednání.

Rozhodně bylo nutné brát v úvahu bezprostřednější okolnosti. Na konci ledna roku 1510 přišly na Kateřinu Aragonskou silné porodní bolesti. Nakonec se jí narodila mrtvá dcerka. Královna však poté očividně očekávala další dítě, a přípravy na královský porod tudíž pokračovaly. Bylo to zbytečné. Královnino břicho splasklo, důvodem nebyla gravidita, nýbrž nějaká infekce. Oficiálně sice rozhlásili, že potratila, avšak přesto se šuškalo, že je asi neplodná. Nic horšího anglickou královnu snad ani nemohlo potkat. Nepodložené pověsti vyvrátila tím, že prvního dne roku 1511 přivedla na svět syna, novorozenec však dva měsíce nato zemřel. Kateřině sice možná bylo souzeno, aby byla nešťastná, avšak král nakonec přesto pojal podezření, že jde o něco mnohem horšího, než je pouhá nepřízeň osudu.

Jindřich VIII. mezitím už začal zanášet. Na počátku roku 1510, to znamená v době, kdy královna musela snášet utrpení způsobené zdánlivým těhotenstvím, se utěšoval s Anne Staffordovou. Ta patřila ke královniným dvorním dámám a byla rovněž vdaná. Byla sestrou vévody z Buckinghamu a ten velmož velice dbal o čest svého rodu. Anne poslali do kláštera a sám Buckingham se po prudkém sporu s králem vzdálil ode dvora. Kateřina Aragonská se o tom přirozeně dověděla a postavila se na vévodovu stranu. Nevěrou, jíž se choť dopustil s jednou z jejích sloužících, se cítila zostuzena. Domácnost už beztak dost sužovalo klamání a vzájemné hašteření. Další milostná dobrodružství však králi možná prošla, aniž si jich kdo všiml. Manželka dvorního zlatníka, paní Amadasová, po čase vydávala za jistou věc, že za ní král tajně docházel do domu v Thames Street, který patřil jednomu z předních dvořanů.

Všechny hříchy způsobené chtíčem však lze odpustit. V prvních dnech roku 1511 se Jindřich VIII. vydal na pouť k svatyni Panny Marie Walsing

15

ALELUJA


hamské v Norfolku. Podle dochovaných zpráv kráčel – bosý a na zapřenou – po poutnické cestě, poněvadž se chtěl modlit za to, aby zůstal naživu jeho neduživý novorozený syn. V létě téhož roku vykonal pouť ke svatyni Mistra Johna Schornea v North Marstonu v Buckinghamském hrabství. Zmíněný muž byl farářem v tamní vsi, dosáhl pověsti svatosti a lidé se za ním vydávali, aby se dočkali zázračného uzdravování. Říkalo se o něm, že zaklel ďábla v botu.

Jindřich VIII. tudíž ve všem všudy zůstával věrným synem církve. Přinejmenším v tom připomínal drtivou většinu svých poddaných. Benátský velvyslanec ve zprávě zaslané domů psal, že „všichni chodí každý den na mši a veřejně odříkávají mnoho otčenášů – přičemž ženy mají v rukou dlouhé růžence“. Na začátku panování Jindřicha VIII. katolická církev v Anglii vzkvétala. Znovu nalezla energii a cíl. Například na jihozápadě země se prudce zvýšil počet nově stavěných a opravovaných kostelů. Větší pozornost byla věnována úrovni kázání. A tam, kde předtím shromáždění věřící klekávali na podlaze pokryté rákosem, se před kazatelnou začínaly objevovat lavice.

Šlo o církev řídící se prastarými zvyky a dodržující odvěké obřady. Například na Velký pátek se „přilézalo ke křížku“. Dva kněží drželi za hlavním oltářem zahalený krucifix a přitom se zpívala responsoria; poté jej odhalili a postavili na třetí stupeň před oltářem, k němuž se pak duchovní plížili po čtyřech a nakonec jej políbili. Načež byl kříž za zpěvu hymnů snesen k shromážděným věřícím, kteří před ním poklekali a líbali jej. Nakonec krucifix zahalili do plátna a položili do „hrobu“, kde zůstal až do triumfálního vynětí na Boží hod velikonoční ráno. Tehdejší věk se vyznačoval koledami, zasvěcenými svátky, relikviemi, poutěmi a zázraky.

Stará víra stejně jako na teologii spočívala na obřadech společenství věřících. Rozhodujícím okamžikem projevované zbožnosti byla zázračná transsubstanciace při mši, při níž se chléb a víno proměňovaly v tělo a krev Páně. Náboženský život byl udržován svátostmi, jež uděloval sbor náležitě vysvěcených kněží, kteří byli zavázáni především poslušností vůči papeži. Věřící byli povinni chodit o nedělích a zasvěcených svátcích na mši, zpovídat se a nejméně jednou za rok přistoupit ke svatému přijímání. Nejvíc ze všeho se věřilo v očistec, čímž se živí přimlouvali za duše zemřelých, aby zkrátili jejich utrpení – samotná stará církev představovala společenství živých a mrtvých.

16

TUDOROVCI


Mocnými přímluvci byli rovněž světci, které všichni uctívali jako ochránce a dobrodince. Svatá Barbora své ctitele chránila před hromy a blesky a svatá Gertruda zaháněla myši a krysy, svatá Dorota chránila byliny, kdežto svatá Apoléna zbavovala bolení zubů, svatý Mikuláš chránil věřící před utopením a svatý Antonín držel ochrannou ruku nad sviněmi. Nejmocnějším přímluvcem byla Panna Maria, jejíž zobrazení, obklopené planoucími svícemi a vůní kadidla, bylo možné nalézt všude.

Kostely tudíž byly plné obrazů, soch a světel. Například v Londýně měly celé pokladnice, truhly plné stříbrných svícnů a kadidelnic, jakož i krucifixů, kalichů a patén z téhož kovu. Hlavní oltáře a letnery, dřevěné přepážky oddělující chrámový chór od lodi jakož i kněze od shromážděných věřících, bývaly pravými zázraky umění a řemesla. Malířská a plastická zobrazení Ježíše Krista a Panny Marie, svatých patronů a místních světců zdobila každé volné místo. Jejich postavy krášlily diadémy a náhrdelníky s drahými kameny, na prstech měly navlečené prsteny a byly oděny zlatohlavem. V některých kostelech dokonce vystavovali rohy jednorožců nebo pštrosí vejce, které měly vzbuzovat obdiv.

Lidští představitelé církve ovšem možná byli poněkud křehčí. Stav duchovenstva však přesto byl zdravý, alespoň pokud to dovolovala lidská přirozenost. Samozřejmě bylo možné narazit na neschopné a nerozumné kněze, avšak přesto se vůbec neprojevovaly ani všeobecný úpadek, ani žádná zvláštní zkaženost kněžského úřadu. V té době bylo v církevních řádech víc mužů a žen než kdy v předcházejícím století a po vynálezu knihtisku se vyrojila záplava náboženské literatury. V období od roku 1490 do roku 1530 vyšlo asi osmadvacet vydání Hodinek Blahoslavené Panny Marie. Náboženské kongregace, které byly zakládány, aby vybíraly peníze na dobročinnost a modlily se za duše zemřelých, nebyly nikdy oblíbenější – představovaly institucionální aspekt náboženského společenství.

Samozřejmě se našli horliví reformátoři, kteří si přáli oživit křesťanského ducha pohřbeného pod zlatou krustou rituálů a tradiční zbožnosti, a skutečnost, že se takové vřelé hlasy ozývaly prakticky ze všech stran, vlastně potvrzuje, do jaké míry byla církev na začátku 16. století zdravá. V zimě roku 1511 vystoupil děkan John Colet na kazatelnu své katedrály svatého Pavla v Londýně a kázal shromáždění významných duchovních z celého království o nutnosti náboženské reformy. Totéž pak zopakoval shromáždění

17

ALELUJA


vysoce postaveného duchovenstva v canterburské kapitule. Tam prohlásil: „Stav církve ještě nikdy nevyžadoval tolik vašeho úsilí.“ Nastal čas k „reformaci čili nápravě církevních záležitostí“. To slovo sice padlo, avšak takový čin byl přesto nemyslitelný. Colet výrazem „reformace“ mínil zlepšení kvality, a tudíž i pověsti kněžstva.

Sám sice pohrdal některými primitivnějšími pověrami rozšířenými mezi prostým katolickým lidem, například uctíváním svatých ostatků a zneužíváním modliteb coby kouzelných zaříkání, avšak přesto ani v nejmenším nepochyboval o článcích víry či o teologickém učení. V takových záležitostech církev neznala slitování. V květnu roku 1511 bylo v Tenderdenu v kentském hrabství šest mužů spolu se čtyřmi ženami udáno pro podezření z kacířství, poněvadž mimo jiné tvrdili, že Svátost oltářní není tělo Kristovo, nýbrž jen obyčejný chléb. Všichni byli donuceni, aby se zřekli všeho, co hlásali, a kromě toho je odsoudili, aby až do smrti nosili znamení planoucí otepi. Dva muži však byli upáleni za zločin spočívající v tom, že se odřekli kacířství, ale vzápětí do něho znovu „upadli“ – sice se káli, avšak poté se opět znovu vrátili ke svým starým bludům. Latinský sekretář Jindřicha VIII., italský duchovní jménem Ammonius, zajisté s trochou nadsázky, napsal: „Nedivím se, že se zvýšila cena otýpek, poněvadž spousta heretiků udržuje každodenní požár, avšak přesto se místo nich objevují jiní.“

Osudy samotného Ammonia jsou svědectvím toho, že církev ještě zajišťovala přístup ke královské přízni. Svrchovaným vtělením pravdivosti takového tvrzení se stal Thomas Wolsey. Ten přišel ke dvoru přičiněním lorda strážce tajné pečeti biskupa Foxe a patrně hned po příchodu udělal na mladého krále dojem svou nezlomnou vytrvalostí a zvládáním záležitostí až do nejmenších podrobností. Na jaře roku 1511 už vyřizoval listy a účty podle králových příkazů, čímž prakticky obcházel zavedené složité procedury. Nadále sice zůstával pouhým lincolnským děkanem, avšak přesto už poskytoval Jindřichovi doporučení v mezinárodních a církevních záležitostech.

Shůry mu byly dány vlídnost i píle a jeho vynalézavost neznala mezí – dělal, co si král přál, a vše vyřizoval rychle. Královy názory přijímal za své. Wolsey zkrátka byl – podle slov jeho vlastního dveřníka George Cavendishe – „tím nejsvědomitějším a nejochotnějším členem celé rady, který prosazoval výhradně královskou vůli a libost bez ohledu na to, o jaký případ šlo“. Bylo mu osmatřicet let a byl o celou generaci mladší než staří biskupové,

18

TUDOROVCI


kteří zasedali v Královské radě. Byl člověkem, jemuž mladý král mohl důvěřovat a na kterého se mohl spolehnout. Wolsey vstával denně ve čtyři hodiny ráno a dokázal pracovat nepřetržitě celých dvanáct hodin. Cavendish píše, že jeho „pán ani jednou nevstal, aby se šel vymočit či aby něco snědl“. Když byl hotov s prací, odebral se na mši, a než se uchýlil do soukromí, pojedl lehkou večeři.

Wolsey se tudíž stal nástrojem královy vůle, a to neplatilo o nic méně v prosazování panovníkových ambicí zaměřených proti Francii. V listopadu roku 1511 se Jindřich VIII. připojil k Svaté lize uzavřené papežem a tchánem, španělským králem Ferdinandem, která umožňovala, aby s papežským souhlasem mohli napadnout Francii. Jindřich VIII. toužil po válce a nějaká záminka k zahájení boje se samozřejmě jako vždy snadno našla. V tehdejším případě byl jako důvod k zahájení nepřátelství oficiálně uveden vpád francouzských vojáků do Itálie. Následujícího měsíce bylo v klášteře černých mnichů neboli dominikánů v Ludgateu pro krále uspořádáno vánoční představení, v němž mu předvedli umělého lva a antilopu. Čtyři rytíři vyjeli na koních proti čtyřem mužům oděným za „woodwoos“, totiž divé lesní muže. Šlo o podívanou vychvalující boj. Několik měsíců nato vydal parlament výnos nařizující, že se všichni mužští potomci musí cvičit v umění lukostřelby.

V tehdejším rozhodujícím okamžiku se králi dostalo rozporuplných rad. Biskupové a dvořané zasedající v Královské radě doporučovali, aby před nebezpečím a náklady spojenými s válkou vedenou proti Francouzům byla dána přednost míru. Mnozí duchovní naklonění nutným reformám se bytostně stavěli proti vedení války a litovali, že se zlatý princ věstící mír musí tak brzy změnit ve řvoucího lva války. Colet z kazatelny v katedrále svatého Pavla hlásal, že „nespravedlivý mír je lepší než ta nejspravedlivější válka“. Holandský humanista Erasmus Rotterdamský, který v té době pobýval v Cambridgi, napsal, že „lidé stavějí města, kdežto bláznovství vladařů je ničí“.

Avšak stará šlechta a mladí páni z králova nejbližšího okolí prosazovali boj a slávu, jíž se chtěli pokrýt ve spojenectví uzavřeném proti odvěkému nepříteli se Španělskem. Kateřina Aragonská, která se ujala úřadu španělského velvyslance u anglického dvora svého chotě, byla rovněž pro válku s Francií. Tím jen plnila vůli svého otce. Síly nebyly vyrovnané, zvlášť když je z rovnováhy vychylovala Jindřichova touha po válečnických poctách. Král si ze

19

ALELUJA


všeho nejvíc přál, aby se stal „statečným rytířem“ v duchu artušovské tradice. Takový měl být osud opravdového krále. A co záleželo na skutečnosti, že právě to se v Anglii mělo stát počátkem řady špatných sklizní, jež způsobily, že zdražil chléb a život se octl ve větším ohrožení? Jindřichově vůli nemohl nikdo odporovat. Copak nebyl při korunovaci prohlášen za francouzského krále? Chtěl znovu prosadit své dědické právo.

V dubnu roku 1512 Anglie vyhlásila Francii válku a loďstvo, které mělo 18 válečných lodí, bylo připraveno přepravit 15 000 mužů do Španělska, z něhož poté měli vpadnout na nepřátelské území. Anglické vojsko tam přistálo začátkem léta. V zemi však pro ně nebyly připraveny žádné stany ani zásoby. Vojáci museli rozbít ležení na polích a pod keři bez ochrany před prudkými dešti. Roční období přinášelo nesnesitelné a zhoubné ovzduší, přičemž ohrožení ještě víc zesilovalo silné španělské víno. Muži chtěli pivo, ale to nebylo nikde k sehnání.

Brzy se rovněž ukázalo, že je Ferdinand podvedl, poněvadž vůbec neměl v úmyslu uskutečnit vpád do Francie, ale chtěl jen to, aby mu anglické vojsko střežilo hranici po tu dobu, co povede samostatnou válku proti Navarrskému království. Jak napsal jeden anglický velitel svému králi, Ferdinand sice vedl krásné řeči, ale skutek utek. Úplavice si vyžádala celou řadu obětí, a v důsledku nemoci a nedostatečného zásobování proviantem se začaly množit řeči a hrozby týkající se vzpoury. V říjnu téhož roku anglické vojsko nakonec odplulo zpět domů. „Angličané nezažili válku tak dlouho,“ prohlásila dcera císaře Maxmiliána I., „že s ní z nezvyku vůbec nemají zkušenost.“ Mladý král tím byl znectěn a zároveň zrazen. Jindřicha VIII. pokrytectví a licoměrnost jeho tchána rozhořčily a vinu za utrpěné fiasko zřejmě do určité míry připisoval Kateřině. Do Říma brzy došly zprávy, podle nichž si přál „zapudit“ svou choť do značné míry proto, že mu – jak se ukázalo – nebyla s to dát živého dědice, a pak se znovu oženit.

Přesto se však za žádnou cenu nechtěl smířit s pokořením, jež zažil ve Španělsku, a vzápětí začal připravovat vojenskou výpravu, jíž by sám osobně velel. Měl v úmyslu vést rozsáhlé tažení a rozsahem dosažených vítězství se vyrovnat Jindřichovi V. Jakožto feudální pán svolal své šlechtice a jejich ozbrojený doprovod. Znovu se vrátily časy bitvy u Azincourtu. Brzy navrátil Thomasi Howardovi titul vévody z Norfolku, který kdysi patřil jeho otci, a svému partnerovi z rytířských turnajů Charlesi Brandonovi udělil titul

20

TUDOROVCI


vévody ze Suffolku, čímž oběma vojevůdcům dodal náležité důstojnosti. Měl-li však napodobit statečné činy středověkého krále, potřeboval k tomu lidi i materiál. Wolsey se proto fakticky stal jakýmsi ministrem války. Právě on zorganizoval loďstvo a týlové zabezpečení pro 25 000 mužů, kteří měli pod královým praporem odplout do Francie. Jindřich VIII. v té době začal Wolseyho považovat za nepostradatelného. Jeho služebník se stal yorským děkanem, což představovalo další stupeň jeho nezadržitelného vzestupu.

Hlavní síly králova vojska odpluly na jaře roku 1513 a několik týdnů nato je následoval on sám. Přistál v Calais s tělesnou stráží, která měla 300 mužů, a s průvodem 155 kněží a se sborem zpěváků královské kaple. Po silnici za ním vezli na východ velkolepě zdobené lože, které večer co večer postavili ve stanu ze zlatohlavu. Král měl celkem jedenáct stanů, jež byly navzájem propojeny – jeden z nich byl určen pro kuchaře a jeden pro kuchyni. Na každém kroku ho doprovázelo čtrnáct mladíků ve zlatých kabátcích. Rolničky na koňském postroji měl rovněž ze zlata. Nejnádhernější z královských stanů byl zdoben zlatými dukáty a florény. Pečlivě dbal o to, aby předváděl nejen svou vznešenost, ale i statečnost. Jindřich VIII. uzavřel spojenectví s císařem Svaté říše římské Maxmiliánem I., jehož doména alespoň podle jména zahrnovala většinu střední Evropy, ale zároveň chtěl vznášet nárok na císařské důstojenství sám pro sebe. Už stačil zařídit, aby byla zhotovena „bohatá koruna ze zlata vykládaná velkým množstvím vzácných drahých kamenů“, které se začalo říkat „císařská“ a časem se stala výrazem jeho vlády nejen nad celou Británií, ale i nad církví na území podléhajícím jeho panství.

Boje v samotné Francii byly do značné míry bezvýznamné. V létě roku 1513 anglické vojsko oblehlo městečko Thérouanne ve Flandrech; přihnal se na ně oddíl francouzské jízdy, došlo k přestřelce, načež útočníci ustoupili zpět. Ujížděli tak rychle, že se střetnutí dostalo názvu bitva Ostruh. Sám Jindřich VIII. zůstal v týlu a boje se vůbec nezúčastnil. Nešlo sice o příliš slavné vítězství, avšak vítězství to přesto bylo. Když se Thérouanne nakonec poddal, královi sboroví zpěváci zapěli slavné „Te Deum“.

Anglická pěchota a jízda se poté přesunuly k Tournai, aby oblehly mnohem skvělejší trofej, než kterou se v létě roku 1340 nepodařilo získat Eduardu III. Město padlo do týdne po jejich příchodu. Jindřich VIII. do něho vložil posádku a zesílil citadelu a kromě toho požadoval, aby místním biskupem byl ustanoven Thomas Wolsey. Na oslavu vítězství se konaly tří

21

ALELUJA


týdenní turnaje, taneční zábavy a hlučné hostiny, při nichž se společně volně bavily osoby z Maxmiliánova a Jindřichova dvora. Poté se král s velkou slávou odebral zpět do Anglie.

Náklady na krátkou válku však přesto byly obrovské, poněvadž pohltily většinu pokladu, který synovi odkázal Jindřich VII. Wolsey přesvědčil parlament, aby poskytl finanční podporu, což vlastně byla daň z hlavy uvalená na všechny dospělé muže, která samozřejmě – jak se ukázalo – byla proti mysli všem a dala se jen obtížně vybírat. Bylo nad slunce jasnější, že si Anglie nemůže dovolit vést válku na takové úrovni, jak to dělají větší evropské mocnosti. Francouzský král měl třikrát tolik poddaných a rovněž trojnásobné zdroje a španělský šestkrát tolik poddaných a pateronásobné příjmy. Ambice Jindřicha VIII. a touha po slávě zdaleka přesahovaly jeho možnosti.

Skutečnou palmu vítězství si však král v roce 1513 rozhodně odnesl na jiném místě. Skotové byli neklidní a projevovali ochotu zase jednou potvrdit své odvěké spojenectví s Francouzi. Panovaly obavy, že Jakub IV. je schopen vpadnout do Anglie, dokud je její král zaneprázdněn jinde. A to se také stalo. Na přípravách k boji se podílela samotná Kateřina. Napsala svému choti, že je „strašně zaměstnána zhotovováním standart, praporců a odznaků“, a sama osobně vedla vojsko na sever, kde se schylovalo k bitvě. Vítězství však přišlo dřív, než stačila dorazit na místo. Jakubu IV. se sice podařilo proniknout v čele vlastních vojáků přes hranici, avšak anglické vojsko pod velením letitého Thomase Howarda, hraběte ze Surrey, jejich náporu přesto odolalo a nakonec je porazilo. Sám skotský král zůstal ležet mrtvý na bitevním poli a básník John Skelton napsal, že „u floddenských výšin naše luky a halapartny pobily veškerý výkvět jejich slávy“. Padlo celkem 10 000 Skotů. Potrhaný kuršít – což byla suknice nošená přes zbroj – skotského krále, celý potřísněný krví, poslali Jindřichovi VIII. do Tournai. Kateřina poslala svému choti zprávu o vítězství a tvrdila v ní, že bitva svedená na poli u Floddenu „je pro Vaši Milost i celé vaše království tou největší poctou, jaké lze dosáhnout, a to tím větší, podaří-li se vám snad získat francouzskou korunu“. Jindřich VIII. se tedy stal skutečným pánem svého království.

22

TUDOROVCI


2.

Celý v šarlatu

Richard Hunne byl zámožný kupec, jemuž na jaře roku 1511 zemřel novo

rozený synek. Farář jeho kostela ve Whitechapelu Thomas Dryffield si

vyžádal křestní roušku mrtvého dítěte jakožto „pohřební dar“ – šlo o odvě

kou ofěru náležející při pohřbu knězi. Hunne se však odmítl starým zvykem

řídit. Rok nato byl předvolán do Lambethského paláce, v němž ho soudili

pro neposlušnost, přesto však odmítl zaplatit, co sám považoval za nenále

žitý poplatek. Když na konci roku přišel do svého farního kostela na neš

pory, Dryffield ho oficiálně vyobcoval z církve. Křičel na něho: „Hunne, jsi

prokletý a prokletým zůstáváš.“

To ovšem byla vážná věc. Od té doby nikdo nesměl s Hunnem udržovat

obchodní styky. Byl by zůstal vyřazen ze společnosti, protože by nikdo

nechtěl být spatřen s exkomunikovaným člověkem. Kromě toho by ho

samozřejmě čekalo věčné zatracení v plamenech pekelných. Kupec se však

nedal a naopak obvinil faráře, že ho pomluvil. Rovněž napadl právoplatnost

rozsudku církevního soudu, který ho předtím uznal vinným. Jeho pře se

poté chopili právníci a po dobu následujících dvaadvaceti měsíců ji pone

chávali nerozhodnutou. Na podzim roku 1514 biřici vyslaní příslušnými cír

kevními institucemi provedli v Hunneově domě důkladnou prohlídku, při

níž našli řadu kacířských knih psaných anglicky. Samotného majitele odvedli

do Lollardské věže na západním konci hřbitova u Svatého Pavla, v níž byl

v zimě téhož roku nalezen oběšený. Londýnský biskup prohlásil, že dotyčný

heretik pod tíží doléhající kajícnosti a pocitu viny spáchal sebevraždu. Kup

covi stoupenci však obvinili církev z vraždy. Podle slov autora protestantské

23


martyrologie Johna Foxe „měl železným řetězem zlomený vaz a zranění na dalších částech těla, po jejichž způsobení byl svázán vlastním opaskem“.

Ještě předtím, než Hunnovu mrtvolu spálili ve Smithfieldu coby tělo „ohavného“ kacíře, však byla svolána koronerova porota, aby rozhodla, jaká byla příčina jeho smrti. Ta pak v únoru roku 1515 dospěla k výroku, že se tři duchovní – mezi nimi i kancléř londýnského biskupa William Horsey – dopustili vraždy. Biskup ihned napsal Thomasi Wolseymu a požadoval vyšetření případu nezaujatými osobami – oznámil kardinálovi, že Londýňané jsou natolik „zlovolně nakloněni“ kacířství, že jeho podřízeného nevyhnutelně čeká odsouzení, dokonce i kdyby byl „nevinný jako Ábel“.

Král poté nařídil, aby se soudní vyšetřování konalo v královském sídle Baynard’s Castle na severním břehu Temže u Blackfriars neboli kláštera dominikánů a londýnský biskup při té příležitosti odsoudil porotce jako „falešné, křivopřísežné a podlé zbabělce“. Načež zasáhl Jindřich VIII., udělil Horseymu a ostatním milost a nařídil svému právníkovi, aby je prohlásil za nevinné spácháním údajného zločinu. Horsey potom ve spěchu odjel z Londýna do Exeteru. Na první pohled se mohlo zdát, že tím celá věc skončila.

Přesto však měla závažné důsledky. Tři roky předtím, v roce 1512, byl při zasedání parlamentu schválen návrh zákona vyžadujícího, aby duchovní s nižším svěcením odsouzení pro vraždu byli zbaveni „výsady duchovenstva“, která znamenala, že osoby tohoto stavu měly být souzeny církevními soudy a neměl jim být ukládán trest smrti. Nižší svěcení bylo běžné v nižších církevních kruzích, například mezi lektory a jáhny. Za vypjatých okolností provázejících Hunneův případ takové opatření nabylo nového nečekaného významu. Winchesterský opat v té době kázal lordům zasedajícím v horní sněmovně, že zákon z roku 1512 je proti zákonu Božímu a svobodám církve. Text, z něhož v kázání vycházel, byl vzat z První knihy Paralipomenon/Letopisů: „Nesahejte na mé pomazané/Nedotýkejte se pomazaných mých.“*

Představitel londýnských žebravých mnichů a jeden z Jindřichových duchovních rádců Henry Standish s ním však nesouhlasil. Naopak tvrdil, že žádný králův čin nemůže být předpojatý proti církvi a ta že fakticky začala

24

TUDOROVCI

* Ekumenický překlad pro větší srozumitelnost a kralický kvůli dobové patině – platí pro celý text. (Pozn. překl.)


podléhat králově jurisdikci. Tím věc nabyla zásadního významu. Vnucovaly se totiž různé otázky: Mohl by třeba světský soud volat k odpovědnosti duchovenstvo? Mohl by světský představitel případně zadržet nějakého biskupa vysvěceného podle Božího ustanovení? Standish byl povolán, aby stanul před shromážděním vysoce postaveného duchovenstva a zodpovídal se ze svých názorů, ale on se odvolal ke králi a požádal ho o ochranu.

V zimě roku 1515 se v dominikánském klášteře Blackfriars sešli k jednání učení mužové včetně všech soudců země a po důkladném projednání záležitosti se přiklonili na stranu Henryho Standishe – obvinili vysoce postavené představitele kléru, že se dopustili praemunire, což znamenalo, že se odvolali k soudu či úřední autoritě za hranicemi země. V daném případě takovými instancemi byli papež a papežská stolice. Thomas Wolsey – který se pouhé tři měsíce předtím stal kardinálem – nabídl oficiální podřízení se králi a zároveň ho požádal, aby případ předložil k rozhodnutí Římu. To sice na první pohled možná vypadá jako nezvykle nevhodná reakce, avšak přesto je pravděpodobné, že si Wolsey a král šli vzájemně na ruku. Poté všichni čekali na královo rozhodnutí. Nastal čas, aby Jindřich VIII. vyhlásil svůj výrok ve věci Henryho Standishe.

Předstoupil před shromážděné právníky a duchovní a učinil následující prohlášení: „Z Božího ustanovení a z Boží milosti jsem anglickým králem a angličtí králové v minulých časech nad sebou nikdy neměli nikoho kromě samotného Boha. Proto dobře vězte, že v této věci budeme zachovávat práva naší Koruny a naší světské jurisdikce stejně jako ve všech ostatních.“ Standishovy názory se tudíž dočkaly potvrzení.

V tom sice snad lze spatřovat první krok velké reformace ze 16. století, avšak král přesto neříkal nic nového. Zákon nedovolující papeži obsazovat neuprázdněná obročí, který byl přijat v roce 1351 za panování Eduarda III., stanovil, že Svatá anglická církev je odlišná od církve „římského papeže“. Na konci 14. století byl Richard II. prohlášen za absolutního vládce na svém území. Jindřich VII. skutečně znovu a znovu napadal postavení církve tím, že vysoce postavený klérus obesílal k soudu kvůli praemunire – dával tak najevo, že si ve svém království nepřeje žádnou jinou svrchovanou moc, a při jmenování biskupů se raději přikláněl k teologům než k právníkům. Papež však nijak nezasáhl.

Když londýnský biskup v listu adresovaném Wolseymu obvinil své stádce,

25

CELÝ V ŠARLATU


že zcela propadlo kacířství, zašel sice možná příliš daleko, avšak za tehdejších okolností to přesto bylo přehánění, jež mu bylo možné oprávněně odpustit. Církevní představitel se prostě odvolával na skutečnost, že mezi Londýňany se udržovala dlouhá a nevykořenitelná tradice antiklerikalismu. Neustále se ozývalo volání po nápravě církve nebo jejím podřízení králi a duchovní byli vystavováni útokům přinejmenším od 14. století. Parlamenty zasedající v 70. a 80. letech téhož období chtěly odstranit duchovní z vysoce postavených úřadů a za Rolnického povstání v roce 1381 dav připravil o hlavu canterburského arcibiskupa. Představitelé církve, ať už vysoce postavení či prostí, byli obviňováni ze smilstva a cizoložství, bavili se sokolnictvím a lovem, měli dlouhé vlasy, vysedávali v tavernách a kromě toho nosili meče a dýky. V dřívějším století se těchto všeobecně známých nářků chopili Chaucer a Langland. Avšak takové zlořády a taková těžká obvinění byly přirozené a nevyhnutelné v případě tak prastaré instituce. Římská církev totiž vždy potřebovala obnovu a obrodu.

Král promluvil jednoho zimního večera v Baynard’s Castle a Wolsey před ním poklekl. Prelát se však už stal mocným. Na podzim roku 1515 mu papež Lev X. na královu žádost udělil rudý kardinálský klobouk. Od té doby chodil oděn celý v šarlatu. Byl však spíš královým než papežovým kardinálem, a tudíž mohl napomáhat výhradně věci královské supremace. Na konci téhož roku ho Jindřich VIII. jmenoval rovněž novým lordem kancléřem, což byl jakýsi první ministr království, do jehož rukou byla svěřena i Velká pečeť. Ovládal Královskou radu. Jeho rukama napříště procházela všechna poselství určená místním soudcům či vyslancům. Bez jeho aktivního přispění nebylo možné připravit žádný politický krok. Bez jeho zásahu nešlo obsadit ani jediný významný úřad. „Kdybych se snad chtěl vzdát svého postavení,“ prohlásil, „jsem si jist, že by mi to ani král, ani jeho urození páni nedovolili.“

K řízení vnitřních a zahraničních záležitostí potřeboval značnou dávku vychytralosti a obratnosti. Smrt španělského krále Ferdinanda Aragonského, který zemřel v únoru roku 1516, a nastoupení jeho vnuka Karla, jemuž bylo šestnáct let, s sebou přinesly choulostivé problémy související s mocenskou rovnováhou a mezinárodním vlivem. Už samotné Karlovy tituly dokazují, jak komplikovaná byla politika na evropském kontinentu. Deset let byl nominálním vládcem Burgundska, španělskou korunu přijal pod jménem Karla I. a tři roky nato se jakožto Karel V. stal panovníkem

26

TUDOROVCI


Svaté říše římské. Jeho země, ležící v jižní a ve střední Evropě, zahrnovaly habsburské dědictví, které mělo ovládat anglickou zahraniční politiku následujících sto let. O nadvládu usiloval rovněž další mladý vladař. František I. přijal v roce 1515 ve věku dvaceti let francouzskou korunu a během tři čtvrtě roku vtrhl s vojskem do severní Itálie a dobyl Milán. To ovšem byl výkon, o jakém si Jindřich VIII. mohl nejvýš nechat zdát.

Na Prvního máje roku 1515 anglický král požádal benátského vyslance, aby mu podrobně referoval o Františku I. „Mluvte se mnou chvilku,“ řekl. „Co francouzský král, je vysoký jako já?“ Rozdíl byl vskutku jen nepatrný. „Je také tak udatný?“ To tedy nebyl. „Jaké má nohy?“ Ty měl hubené či „tenké“. Poté anglický král rozevřel kabátec a položil diplomatovi ruku na své stehno. „Podívejte se sem. A také mám na noze pěkné lýtko.“ Po čase říkával, že František I. je Francouz, a tudíž se mu nedá důvěřovat.

Zmínění tři mladí panovníci měli pak až do Jindřichovy smrti usilovat o nadvládu nebo přinejmenším dočasnou převahu, a mezinárodní dějiny té doby sestávají z jejich tahů a protitahů. Docházelo na smlouvy a tajné dohody, na šarvátky a války, na vpády a obležení. Evropa se proměnila v jejich kolbiště. Na dvorech všech tří se hony, rytířská klání a turnaje staly teatrálním výrazem moci. Jenže když vzájemně bojují tři mladí muži, vždy to vede k prolévání krve.

Příchod těchto tří mocných panovníků kromě toho změnil celou evropskou mocenskou rovnováhu, a především nevyhnutelně vedl k poměrnému úpadku autority papeže. Moc králů byla považována za svrchovanou a ovládala církev i šlechtu. Karel V. a František I. měli zůstat vězet ve věčných svárech, poněvadž jejich území spolu sousedila, a bylo na Jindřichovi VIII., aby z jejich soupeření vytěžil maximum. Vždy však mezi nimi nepanovalo otevřené nepřátelství, nýbrž všichni tři se snažili získat prospěch z výhodných zasnoubení a dynastických sňatků. Když se mu dne 18. února roku 1516 narodila dcerka, Jindřich VIII. v té velké hře konečně získal alespoň pěšce. Princezna Marie pro svého otce přesto byla velkým zklamáním – doufal totiž v syna a dědice a také se za jeho narození modlil, ale přesto na sobě nedal znát své ohromení. „Oba jsme mladí,“ prohlásil, „a je-li to tentokrát děvče, Bůh ve své milosti dá, že příště to budou synové.“ V tom se však mýlil.

27

CELÝ V ŠARLATU


***

Na jaře roku 1517 se na jedněch vratech katedrály svatého Pavla objevila řezaná cedule, na níž si pisatel stěžoval, že „král a rada prokazují příliš velkou milost cizincům“ a ti „skupují vlnu ke zkáze Angličanů“. To přispělo k vyvolání krvavých výtržností na „zlého Prvního máje“, při nichž se nad slunce jasněji projevily radikalismus a nezkrotnost londýnských davů. Na konci dubna nějaký kazatel vyzval Angličany, aby bránili své živobytí před „cizozemci“, jimiž mínil kupce z Florencie a Benátek i z Janova a Paříže. Wolsey poté, co se dověděl, že – jak se sám vyjádřil – „vaši mladí výtržníci povstanou a vrhnou se na cizince“, nechal poslat pro purkmistra. Takové rušení veřejného pořádku bylo pro státní správu, která neměla po ruce žádné policejní sbory ani stálou armádu, jež by prosadily její vůli, nesmírně nepříjemné.

Purkmistr sice popřel pravdivost všech šířících se zvěstí o pozdvižení, avšak 30. dubna večer 2000 Londýňanů – s učedníky, převozníky a služebníky v čele – přesto vyplenilo domy francouzských a vlámských kupců. Mimoto se zmocnili domu králova sekretáře a ohrožovali osoby usazené v italské čtvrti. Wolsey, který navzdory purkmistrovu ujištění tušil, že dojde k výtržnostem, povolal k jejich potlačení ozbrojené doprovody šlechticů a rovněž nasadil děla a další výzbroj z arzenálu v Toweru. Víc než 400 osob, které se podílely na násilnostech, bylo zatčeno, postaveno před soud a odsouzeno za velezradu. Celkem 13 z nich muselo vytrpět trest spočívající v tom, že byli smýkáni, oběšeni a nakonec rozčtvrceni – jejich zkatované tělesné pozůstatky byly pak rozvěšeny po jedenácti šibenicích postavených ve městě.

Zbývající výtržníky v náležitě propracované proceduře s oprátkou na šíji předvedli do Westminsterské síně před krále. Ten seděl na pyšně se tyčícím pódiu, z jehož výše všechny odsoudil k trestu smrti. Poté Wolsey padl na kolena a úpěnlivě ho prosil, aby projevil milosrdenství, zatímco sami zatčení volali: „Milost! Milost!“ Nakonec se panovník dal obměkčit a všem udělil milost. V té chvíli všichni shodili oprátky a – jak napsal jistý londýnský kronikář – „křepčili radostí“.

Šlo o téměř ztracenou věc, která se sice na poslední chvíli vyřešila, avšak přesto nemá smysl zastírat, že mezi dvorem a lidmi z města vládly neskrývané pohrdání, a dokonce otevřená nenávist. Šlechta nedůvěřovala prostým lidem a pohrdala jimi a oni jí spláceli stejnou měrou. Převládalo přesvědčení, a do jisté míry oprávněně, že biskupové a duchovenstvo vůbec se staví

28

TUDOROVCI


na stranu urozeného panstva a odpor, jejž k nim pociťovalo město, měl sehrát určitou roli v náboženských změnách, k nimž došlo v pozdějších letech. Samotný Londýn byl s to vyvolat výtržnosti a plodit rozkol a kromě toho byl pro krále a jeho radu trvalým zdrojem neklidu.

Pouhých několik týdnů po výše uvedených výtržnostech dolehla na město Londýn a na celou zemi jakási neznámá choroba. Na začátku léta roku 1517 se začala šířit horečka provázená silným nepříjemně páchnoucím potem. K tomu se přidružily ostré bolesti v zádech a ramenou, jež poté přešly do jater, načež následovala celková strnulost a spánek, který nezřídka končil smrtí. Onemocnění s rychlým a nemilosrdným průběhem vešlo ve známost pod názvem potní nemoci, a protože očividně napadalo pouze Angličany, v některých městech, například v Calais a v Antverpách, se mu říkalo „sudor Anglicus“ (anglický pot). Kromě toho se nazývalo rovněž „Poznej, kdo je tvůj pán“ nebo „Boží navštívení“. Zemřely na ně desetitisíce osob. Tehdejší lékař, doktor Caius, vylíčil, jak „některé zabilo hned, jakmile otevřeli okna, jiné, když si hráli s dětmi ve dveřích vedoucích na ulici, další skosilo za hodinu a mnohé za dvě a přinejlepším těm, kdo se s potěšením naobědvali, přineslo smutnou večeři“. Náhodné setkání na ulici, žebrák klepající na dveře či polibek na tvář – to vše mohlo přinést smrt.

Mor se možná držel i v samotných domech. Erasmus Rotterdamský si stěžoval, že podlahy v anglických obydlích bývají pokryty rákosem, v němž se drží „chrchle, zvratky, psí i lidské výkaly, vyšplíchané pivo, kousky ryb a další odpornosti, o nichž je lépe pomlčet“. Jakmile se změnilo počasí, šířily se výpary škodlivého povětří. V ulicích otevřené stoky odváděly svůj stojatý a kalný odpad do Temže.

Toho roku dostal potní nemoc sám Thomas Wolsey a také na ni zemřelo mnoho osob sloužících v jeho domácnosti. Kardinál však přesto zůstal silný a odhodlaný. Dokázal překonat každé onemocnění, aniž zanechalo stopy na jeho robustní tělesné konstituci. Hned poté, co se uzdravil, vykonal pouť do Walsinghamu – když se octl tváří v tvář smrti, složil slib, že se pomodlí v tamní svatyni Panny Marie, která byla kopií domu v Nazaretu, v němž se jí zjevil archanděl Gabriel. Poté, co dostatečně meditoval a postil se, se opět věnoval záležitostem království.

Na jaře předcházejícího roku s Jindřichem VIII. a radou obšírně projednával neúčinné a neúnosné jevy projevující se při výkonu spravedlnosti.

29

CELÝ V ŠARLATU


Nebyl sice právník a neměl ani žádné právní vzdělání, avšak vlastní inteligencí a sebejistotou přesto snadno rozptýlil jakékoli pochyby o svých schopnostech. S královou podporou se rozhodl zlepšit právní postupy prostřednictvím orgánu známého pod názvem soud Hvězdné komory – Královská rada jakožto soudní instance zasedala ve světnici, jejíž klenba byla poseta vymalovanými hvězdami.

Pod těmi hvězdami mohl lord kancléř vyslýchat a trestat obzvláště vysoce postavené představitele království. „Spoléhám se,“ napsal, „že je v příštím období naučím právu Hvězdné komory.“ Trestal pány za to, že si vydržovali příliš početný doprovod, a rytíře za „zatěžování“ (ukládání příliš tíživých povinností) nejchu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist