načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dej mi ty prachy - Iva Pekárková

Dej mi ty prachy

Elektronická kniha: Dej mi ty prachy
Autor:

Příběhy české taxikářky v New Yorku. Velkoměsto, láska, zločin, umění i smrt. V románu Dej mi ty prachy Iva Pekárková skloubila hlubokou znalost New Yorku a jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 292
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v Mladé frontě
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4377-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka, taxikářka bez permanentního pracovního povolení, denně projíždí luxusní části města i brlohy Haarlemu, důvěrně zná mapu města i bizarní existence na jeho dně, New York miluje i nenávidí. Neobyčejně poetickým jazykem na jedné straně a drsným stylem ghetta na straně druhé, vypráví autorka o světě, který poznala na vlastní kůži a vytváří tak mimořádně sugestivní, v české literatuře 90. let ojedinělou knihu. Koláž dojmů, drobných zážitků i dramatických příhod vytváří pozoruhodný obraz New Yorku a života v něm, jak jej vidí česká emigrantka.

Popis nakladatele

Příběhy české taxikářky v New Yorku. Velkoměsto, láska, zločin, umění i smrt. V románu Dej mi ty prachy Iva Pekárková skloubila hlubokou znalost New Yorku a jeho obyvatel s dramatickým vypravěčským uměním, básnickými popisy míst i situací a legračními scénkami. Kniha koncipovaná jako milostný dopis městu New York od řidičky žlutých taxíků (kterou Pekárková skutečně sedm let dělala) je napsaná s naprostou precizností a úctou ke geniu loci: každé ze dvou tisíc newyorských nároží je vylíčené tak, jaké skutečně bylo, když ho autorka viděla na vlastní oči. To platí i o všech newyorských čtvrtích, i těch, do kterých nikdy nebylo radno chodit, natož v nich pobývat. I když je to román, stalo se Dej mi ty prachy předmětem studia mnohých sociologů, spisovatelů a vědců, kteří se zajímají o New York a řidiče newyorských žlutých taxíků.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Iva Pekárková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

IVA PEKÁRKOVÁ

MLADÁ FRONTA


© Iva Pekárková, 1995, 2017

Manhattan, New York, 1994

Bisbee, Arizona, 1994

Manhattan, New York, 1995

Hopatcong, New Jersey, 1995

Manhattan, New York, 1995

Praha, 1995


Pro Ignacia Quilese, který vypadá jak strom



/ PODĚKOVÁNÍ /

O

  tom, jaké to je, živit se v  New Yorku jako taxikář, jsem

se učila od  svých kolegů šoférů, jako byli Abdullah Mohammed Aziz, Ho, Rojo, Syed Basir Raza, Jeffrey, Jean-Pierre,

Gábor, Tadeusz, Igor, dva Honzové, Singha Singh, AdelMustafa a slečna Čang. Za cenné informace vděčím řediteli Taxi and

Limousine Commission, panu Fidelovi F. del Valle. Za teoretické i  praktické obeznámení se střelnými zbraněmi vděčím

taxikáři-scenáristovi Donaldu Schwarzovi a  taktéž aspirujícímu členu brooklynské ruské mafie Romanu L.,přezdívanému Levý Voko. Za cenné lékařské informace děkuji Dr. Georgi

Braunovi.

Díky za trpělivost s mým nechápavým bílým mozkem sivysloužili Dominique S. Dieng a Limamou Sall ze Senegalu,Talibe a Traore z Mali, Mamalou z Nigérie a několik mých dalších známých ze Západní Afriky. (Jména v  knize užívaná nekorespondují se jmény mých kamarádů, jen jsem si je půjčila.)

Za přátelství, informace a benevolenci, s níž mě nechalpřekroutit veškerá fakta, děkuji taxikářskému dispečerovi Kennymu z Aruby.

Za  nespočet sklenic bílého vína, bazén a  pohostinnost děkuji Anně Balev. Za povzbuzení a přátelství děkujispisovatelce Katherine Arnoldi a  scenáristovi Raymondu Johnstonovi. Za  zaslání českého textového programu pro počítač děkuji panu Karlu Čechovi z Mladé fronty Dnes.

The horse could not do  without Manhattan. It drew him like a magnet, like a vacuum, like oats, or a mare, or an open, never-ending, tree-lined road.

Mark Helprin, Winter s Tale

(Ten kůň nemohl bez Manhattanu být. Manhattan hopřitahoval jako magnet, jako vakuum, jako oves, nebo klisna, nebo otevřená, nekončící cesta lemovaná alejí.)

TATO KNIHA JE ROMÁN. PODOBNOST S JAKOUKOLI

OSOBOU, ŽIVOU ČI MRTVOU, ČI S JAKÝMKOLI TAXÍKEM,

POJÍZDNÝM ČI SEŠROTOVANÝM, JE ZCELA NÁHODNÁ.

/11/

Kapitola první

/ GRAVITACE /

V

elká města vyzařují gravitaci, tak jako velké planety.

Člověk se sotva rozhodne do  velkoměsta přijít. Do velkoměst se padá. Vesměs po hlavě. Někteří z přistěhovalců mají to štěstí, že se k té či oné metropoli smějí pokradmu přibližovat, omakat si ji na  dálku (tak jako je možné omakávat New York z Philadelphie, Paříž z Curychu nebo z Amsterdamu); smějí se naučit nazpaměť její siluetu a pomaličku k ní tak ručkovat;nechat se do ní téměř bezbolestně spouštět po záchranném síťoví příbuzných, kamarádů a  známých; filmů, knih nebo jazyka. Tihle šťastlivci před přistáním prolétnou atmosférou města v ochranném skafandru sešitém ze všeho toho, co o něm dávno slyšeli.

Ale pro některé z  nás si gravitace takovýchhle měst sáhne

až za oceány; přes devatero hor a devatero řek k nim obří města

jako chobotnice vztáhnou přísavná chapadla. A když se nechají

nalákat a naváží se na chapadlo jako na pupeční šňůru,vznášejí se vzápětí po stříbřité spirále vzhůru a daleko --- takovou

rychlostí, že nevyhnutelný dopad na pozadí pak může utlumit

jen láska k tomu městu, k té jedinečné trnité planetě.

#

Kdykoli se takhle nad ránem Jindřiška vracela na  Manhattan

z poslední výpravy do Brooklynu, mívala pocit, že zároveňšíleně rychle šplhá nahoru, jako do  nebe, k  ostrovu Manhattan

po stužce Brooklynského mostu (která se chvěje a vibruje pod


/12/

koly taxíku jako svaloví na  hřbetě koně), a  zároveň že padá

na  Manhattan z  obrovské výšky po  strmém toboganu (jehož

chvění prostupuje i její bytostí a naplňuje Jindřiškusladkobol

nem), anebo že ji magnetické siločáry ostrova Manhattanpři

tahují k sobě jako ocelovou kulku, aby se se zařinčenímpřile

pila k jeho povrchu. Když potom most skončil a ona najednou

už BYLA na  ostrově, podivila se pokaždé, že se tím dopadem

neroztříštila. Namísto toho u paty mostu bezhlese přistála, jen

asfalt jí jako mořský příboj tichounce šuměl podpneumatika

mi. Před ní se rozprostírala změť pravouhlých ulic, otevřená,

poznaná a  zpřístupněná jako plánek její vlastní hlavy. Nad

ránem bývala Jindřiščina kůra mozková rozvinutá jako mapa

po šedém asfaltu a po betonu, včetně myšlenek, zážitků,vzpo

mínek a  nadějí v  ní obtištěných. Vzpomínky a  zážitky braly

na  sebe podobu hluboce zabořených zátek od  piva, spláclých

aluminiových plechovek či rozježděných střepů. Naděje měly

tvar obrácených šipek, které do  betonu, když byl ještě vlhký,

vyťapaly nožky holubů.


/13/

Kapitola druhá

/ RÁNO /

V

ibrátor!“ pronesla Glória autoritativně a gestembezmála metodějským pozdvihla do výše plastikový úd. „Něco

takovýho si koukej opatřit, poněvadž jinak se ze všech tvejch

šamstrů zvencnu!“

Jindřiška, jež právě vstoupila do dveří, zaregistrovalakoutkem oka nepřirozeně modrou barvu přístroje. Snad kdyby byla o  trochu sytější, připomínala by jedno z  přerození Šivy. „Co s tim máš?“ optala se a upřímně si zívla.

„Ti tví kreténi z  tebe nakonec vytáhnou poslední penny.“ Glória vyčítavě namířila vibrátor k  telefonnímu záznamníku, na  jehož displeji zářilo číslo třináct. „Zas už ti volal ten tvůj MANŽEL...“

Dala si tak záležet na  despektu, s  nímž vyřkla slovo husband, že yorkshirský teriér stejného jména se zdvihl z pelíšku a přicupital jí k nohám. „Down, Hubby!“ okřikla ho Glória, „chci říct, ten tvůj --- chlap --- ti volá od večera.“

Bylo půl šesté ráno. Venku se začalo rozednívat. Glória tu seděla navlečená do  dlouhé blankytné róby a  vibrátor --jen o  odstín světlejší --- nervózně přehazovala z  pravé dlaně do  levé. Tvář měla napuchlou rozespáním a  z  její lebky, před nedávnem vyholené, trčely do  všech stran světových štětinky černočerných vlasů.

„Je začátek měsíce,“ dodala Glória a podrbala se sezachrastěním v kštici. „A tudíž je mi zřejmý, co asi ten tvůj...“ (zašilhala po Hubbym) „... chlap může chtít.“

Jindřiška hodila do  kouta ruksáčkem. Neodpověděla.


/14/ Namísto toho rozšněrovala tenisky a  srovnala je u  zdi. Levá teniska vcelku ušla, pravá poněkud pajdala, protože podrážka na ní byla omletá do šišata od šlapání na brzdu a na plyn. Jindra si stáhla ponožky, uchopila je za špičky a zatřepala s nimi,pozorujíc, jak se z každé snáší na parkety pár propocenýchbankovek nadějně zelenkavé barvy.

Glória zmlkla, aby se jí líp počítalo. „Tak kolik ti toho dnes káplo, Gin?“

Jindřiška zaklela a  vyslovila číslo. „Co chceš, je pondělní noc...“

„Pondělní noc! Pondělní noc! Vo pondělní noci vyděláškulový, protože je pondělí ---“

„No, co chceš ---“

„--- v úterý vyděláš houby, poněvadž je úterý ---“

„No jo, co naděláš ---“

„--- a ve středu se vrátíš domu s hovnem, jelikož je ---“

„Jako bys nevěděla,“ povzdechla Gin, „že jediný solidní noci teďko jsou páteční a sobotní. Každej jinej den...“

„Taxikaříš přece proto, abys VYDĚLALA! Nebo né? Třeba se musíš naučit jezdit RYCHLEJ, anebo musíš na letiště a...“

„Tak se vyser na  malování a  zkus si řídit sama! Myslíš, že jsem teď zvědavá ---“

„Tak ty mně radíš, abych já se vys---“

„Nemůžem si, PROSIM TĚ, o tomhle popovídat, až se trochu vyspím?“ Jindřiška vrhla toužebný pohled na  matraci v  rohu pod oknem.

„V tomhle bytě bydlím já!“ ujistila ji Glória s vzestupnoukadencí hlasu. „Kdyby mě nebylo, tak ty v ňáký díře budeš platit třikrát --- ne --- PĚTKRÁT tolik, co tady. A ty ---“

Hubby se v rohu pozdvihl. Poblafl fistulkou.

„Neřvi tak,“ napomenula Jindřiška buď Glórii, nebo psa, anebo oba. „Probudíš Chozíčka.“

/15/

José Manuel Constitución Ramírez spal v  dětské postýlce jak andělíček, a  obě dívky k  tomu dítěti na  okamžik pocítily všeobjímající něhu. Ta něha, věděly moc dobře, nevydrží déle než jeho šťastný sen; Chozíček se už tak za  hodinku zaručeně probudí a  bude volat „Mami, mami, mami!“ --- jenomže maminka seděla v  New York State Pen a  zdálo se jí to nevýchovné, držet ho po  celé čtyři roky v  prostředí ženské věznice. Snad díky opominutí úřadů skončil tenkrát Chozíček v bytě Glóriině, a ta si ho docela zamilovala, byl takkrásňoučký, když zrovna spal, a vůbec, my Kubánci si přece navzájem pomáháme, pomyslela si Glória, dojatá sama sebou,a pozorovala, jak se do jejich přízemního --- tedy spíš podzemního--bytu dere žlutooranžový paprsek. Zaznamenala ho na sítnici jako součást města. Glória už dávno měla New York ohmataný a prochozený, tvarově i barevně zvládnutý, a věděla dobře, že téhle radostně ranní barvy je v  něm pramálo. Někdy Glórii zamrzelo, že tahle žlutooranžová barva je to jediné, co se v její mysli zachovalo z tropů. A to ještě jen díky vyprávění tetičky (o kubánských oranžových jitrech) a díky barvě kůry papájí, které se ovšem, i ty maličké, prodávaly v deli na Desáté a na B za $ 2.99 každá, a zelené, takže se musely nechat uzrát, než se v  nich oranž rozvila. V  paprsku slunce se rozsvěcoval prach a Glória si to tudíž všechno (barvu, náladu i zrnitost) schovala kamsi za malířské oči.

„Vlastně jsem tě chtěla o něco požádat,“ podotkla zamyšleně.

Jindřišce se teď už opravdu zoufale klížily oči. Dosedla těžce na  matraci pod oknem a  pod paprskem a  stáhla si svetr přes hlavu. Pak si rozepla na  zádech podprsenku a  s  nepokrytým zívnutím ji dolovala ven pravým rukávem trička.

„Dostala jsem nabídku na výstavu!“ vyjekla Glória.

„Né? Fakt?“ I přes tu těžkou únavu se pokusila zaznítpotěšeně.

/16/

„Jenomže, ono totiž...“ (z vedlejšího pokoje se ozývalopochrupování Chozíčka a plnilo Jindřišku děsem) „... abych ti to vysvětlila, tak...“ (Husband opět povstal z  pelíšku a  párkrát šlehl krysím ohonem) „... ona ta výstava není zadarmo.“

„Príma.“

„Chci říct, oni chtěj něco předem, aby ---“

„Copak ty jim máš snad platit?“

„--- aby mohli pronajmout ten prostor. Hned dole na Essex Street.“

„To snad ONI by ti měli dát procenta, né?“ uplatňovalaJindra snaživě svých nemnoho znalostí o světě umělců. „A ne aby tys jim ještě platila?“

„Oni mi zaplatěj, hned jak se něco prodá. Abys to pochopila: tohleto není ňáká masňácká výstava ňákýho zazobanýhogaleristy. Tohle je HAPPENING, hned dole na Essex Street, a pořádá to tam Rivingtonská škola!“

Jindra se natáhla na  matraci, přikryla se dekou a  semkla víčka. Glória ji bafla za  rameno a  třepala s  ní: „Nespi! Ani to není drahý! Chtěj ---“

„A za kolik se tam budou ty obrazy prodávat?“

„To... to přesně nevim. Ale teď... teď chtěj po  mně patnáct centů za čtvereční palec. To snad není tak drahý, né? Jak jsem měřila plátna...“

„Sochy tam nebudou? Nebo ty počítaj na krychlový palce?“

„Gin...“

„Takže... takže VELKÝ umělci se naplatěj daleko víc než malý?“

Ale tenhleten druh ironie na Glórii neplatil.

„Viď že mi píchneš, Gin?“ zašeptala chraplavě. A  upřela na Jindřišku dvě hluboké a černé oči.

Načež se rozblikalo světýlko na  telefonním záznamníku. Glórii potuhly lícní svaly. Rezolutně namířila vibrátor

/17/

po  směru zelené signalizace. Jindra se poslušně natáhla pro

telefon.

„Miluju tě!“ ozvalo se ze sluchátka.„Milujutěmilujutěmilujutěmilujutě!“

„Tak kolik potřebuješ?“ vzdechla Jindřiška.

/18/

Kapitola třetí

/ PŘEŽÍVÁNÍ /

B

lížilo se ke třetí, když Jindřiška vyrazila z domua s několika plastikovými nádobami od mléka (kterého Chozíček

zunkal překvapivě mnoho) zamířila směrem k  jihu po Avenue C. Obyvatelé East Village si tu zřídili místní recyklovací

stanici, hned vedle opuštěné parcely, která teď --- než na ní

někdo začne stavět --- byla dočista zabraná obřími sochami,

vytvořenými--odle Glórie --- během happeningůRivingtonské školy. Pláty zrezivělého plechu, tyče a  trubky, kanystry, konzoly, pochroumaná kola, střeva praček, televizorů

a  mrazicích boxů, bizarně zkroucené výfuky aut --- všechno tohle kovové harampádí svařil kdosi bez ladu a  skladu

do podoby olbřímích monster, která se tyčila na parcele mezi

kostrami aut, zbytky cihlového zdiva a  svěže zelenou lebedou, posprejovaná stříbřitě šedými graffiti, jež se odlupovaly

jak rybí šupiny společně s  lupínky rzi a  mrholily pomaloučku na  cihlovou drť a  na  lebedu. Za  větrných dnů celé sousoší drnčelo a  chrastilo bezmála strašidelně a  v  noci vrhalo

na  Čtvrtou ulici nehybné bizarní stíny, podobné zkamenělým stínům obřích přesliček.

Jindřiška odklopila víko bedny s  nápisem PLASTIC MILK CONTAINERS a  už už se do  ní chystala vrhnout výše zmíněné nádoby, když tu se z bedny vynořila ruka neurčitěšedavého zbarvení. Tvář se spečenými šedobílými vousy se zablýskla v paprsku světla. „Spare a dime, miss?“ ozvala se tvář.

Jindřiška o půl kroku ustoupila, ale nelekla se moc.S uspokojením zaznamenala, že si na  tenhle kontinent pomalu

/19/

začíná zvykat. Ještě před rokem by na  podobné překvápko

nejspíš zareagovala nedůstojným zvukem, jen těžko rozlišitelným od zakvokání slepice.

„To seš ty, Randy?“ řekla dnes, upustila, co měla v  rukou, a začala se šacovat.

Randy s díky přijal padesátník. Vztyčil se, setřásl z tělaněkolik rozválených plastikových containerů a soukal se z bedny, mžouraje do slunce. „V jednom kuse sem lidi něco hážou.V jednom kuse. Rovnou mně na hlavu!“

„To je mi líto. Ale víš, ona tahleta bedna jaksi JE na  to, aby ---“

„Ale kdyby se to zevnitř dalo ňák zavřít, moh bych tu i spát.“

„Není tam trochu těsno?“

„No, cejtím se poněkud jako preclík, Gin,“ připustil Randy, „ale neprší tam a --- a ono je to tam vevnitř... jako můj mozek, víš? Když si šlehneš koks. Tma a jenom bělostný bič světla jako magická spirála. Představ si, spát svinutej jak ježek ve vlastním zdrogovaným mozku! --- Zkoušelas někdy namalovatobsah vlastního mozku, Gin? Chci říct --- ten prostor?“ optal se Randy zadumaně a upřeně zíral do tmy v bedně. „Já jsem totiž malíř, you know, a tohleto jsou moje obrazy.“

Přičapl k  rezatému železnému plátu a  pohladil dlaní nasprejovaný klikyhák. „Tohleto je můj mozek, Gin, univerzální mozek, mozek tohohle města, esence mozků všech, co tu kdy žili a  zdechli; tohleto je můj zrezavělej, zneužitej mozek, Gin, a tohle...“ poklepal na monstrózně zkroucený výfukz náklaďáku, který jakýsi Rivingtoňák přivařil k hornímu rohu plátu, „to je nebeská spirála! --- Umíš takovýhle věci namalovat?“ zařval a  vyskočil. Ze špinavě šedé dlaně mu sněžily postříbřené luínky rzi.

Gin vzhlédla váhavě po zkrouceném výfuku vzhůru. Strměl vysoko do  oblohy a  až úplně nahoře byl konzolou přichycen

/20/ k  sousední soše, aby se nezřítil. I  tak se povážlivě kýval pod dvěma přešlapujícími holuby. Jeden z ptáků nadzdvihl prdelku a vypustil z ní cosi. Jindřiška sledovala pád exkrementu a oči, přezářené světlem z oblohy, jí zaslzely.

„Já nejsem umělkyně,“ řekla Randymu.

#

Hned v prvních dnech a týdnech po příletu, to když bydlela

u  toho fotografa v  posledním patře vysokého, páchnoucího

činžáku v  Chinatownu (hned pod střechou, po  které na vysokých kramflekách dupaly noc co noc dvě místní kurvy,

dohánějíce insomnického fotografa k  šílenství a  odhazujíce

použitou ochranu na  pohřebiště za  komínem, kde v  plném

slunci puchřela, takže fotograf si představoval, jak každý

deštík vymývá z hromady šprcek miliardy zdechlých spermií

a ty se vsakují skrz térový papír hloub a hloub do jeho stropu,

takže mu jednoho krásného dne ty žlutohnědémikroskopické mrtvolky začnou pršet na hlavu nebo na fotky nebona postel přikrytou přehozem z velbloudí srsti), zírávala Jindřiška

přes vrcholky domů směrem k  východu, zpátky; z  jakéhosi

záhadného důvodu většina bytů, ve kterých za ten časbydlela, a že jich bylo požehnaně, měla okna obrácená k východu

anebo na jih, a to jí pomáhalo orientovat se, zvykat si na nový

časoprostor, poněvadž v  New Yorku přece nikdo neříká dorava nebo doleva, říká se na západ a na východ a na sever či

na jih; ze všech bytů, v kterých bydlela v tom sladkobolném

období přežívání a  přivykání a  tesknoty a  prázdna zastavěného pravouhle uspořádanými obrovskými krychlemi (jejichž tvar našel cestu i do snů), ze všech těch bytů, do kterých

se veprosila a veplatila a veslibovala a všoustala, jen ze dvou

neviděla k  východu, protože v  jednom, na  Šedesáté čtvrté


/21/

ulici (kde sdílela jednu krychli se sedmi kočkami a jejichma

jitelem, a ty kočky po ní šplhaly, když spala, ale majitelchvá

labohu ne, i  když musela vařit a  uklízet a  platit za  telefón

a  naslouchat --- bez jediné známky znuděnosti --- šíleným

sáhodlouhým tlachům) vedlo okýnko do  světlíkové šachty,

vydlážděné svěže zelenými kachlíky, snad aby nájemníci

v tom komplexu budov měli blíž k přírodě či co, a v druhém

případě to bylo na Greenpointu v Brooklynu, v jejímv pořa

dí jedenáctém bytě, kde si sice připadala trochu odhozená,

neboť to bylo mimo Manhattan a  v  obchodech na  ni mluvili

polsky, ale zato oknem, které vedlo k  západu, viděla tehdy

celý Midtown, pupík vytouženého ostrova, z kterého čouhala

jak vřetýnko kónická špička Empire State Building, a viděla

Queensboro Bridge a Williamsburg Bridge, které v nocikrás

ně svítily a spojovaly ji tence s Manhattanem; a tak tam tedy

seděla, v pohodě celkem, a trochu odmrštěná, město se před

ní blyštělo jak na  fosforeskující pohlednici: narůžověle ml

havé ráno, odpoledne strohé a pracovní, a večer --- někdy--

s  ostrou siluetou, která se vřezávala do  zčervenalé západní

oblohy jako vykrojená z měděného plechu.

Jindřiška proseděla u  okna celé hodiny, poněvadž i  tady

v  Brooklynu byl pro ni New York nedostupný, odtažitý

a vzdálený, jak by k ní odmítal sestoupit z pohlednice, neměla

ani na podzemní dráhu, a tak pozorovala aspoň jeho siluetu,

vibrující teplem podzimního vzduchu, které se nad nísráže

lo a  v  obláčcích odplouvalo do  dálavy. Jindra seděla u  okna,

pila očima město, co do něj přijela a nepřijela, lámala sihla

vu, čím se bude živit, zjišťujíc ke  svému překvapení, že nic

pořádného vlastně neumí; seděla tam a nadýmala se pýchou,

že až do  New Yorku se dostala, seděla tam a  litovala se; si

lueta Manhattanu ji lákala nesmírným barevným tajuplnem,

a tak Jindřiška zaklela, vybrala z rozpadající se garderóby tu


/22/

nejméně ostudnou a po hypnotizujících provázkách toužení

se nechala přitáhnout k  Williamsburgskému mostu, na je

hož lanech už seděla barevná světýlka jak bludičky, přešla

přes ten most, slezla z něj na Delancey Street a brouzdala se

po Sohu, kde --- rozvaleného na kapotě žlutožlutého taxíku

--otkala Taliba, svého manžela.


/23/

Kapitola čtvrtá

/ TALIBE /

T

y moje manželka, mais...“

„To sice jsem ---“

„Ty sice moje manželka, mais ty se mnou žít nechceš. Mně se stýská. Po tobě. V noci. Mais...“

„Talibe, copak nechápeš ---“

„O tohle mi jde? Ty myslíš? Že já si tě vzal? Pro tohleto?“

Talibe s  despektem (silně teatrálním) pozdvihl hromádku dvacetidolarovek, vyžehlených dlaní do úhledna, takže jenodborník by poznal, že každá z  nich prošla Jindřiščinou fuseklí. Potom bankovky, jednu po  druhé, nechal padat na  stůl, a  nad každou z nich zlobně odfrkl. Celkem sedmnáctkrát.

„Jsem tvůj manžel. Já. Chci s tebou žít. Mais ty ---“

Jindřiška povzdechla. Za  ten zhruba rok, co byli spolu, pochopila, že handrkovat se s  Talibem nemá prostě smysl. Tenkrát se domnívala, že jakýmsi zázrakem --- a  zrovna když byla na dně své mizérie --- natrefila na rozumného, tichého,příjemného chlapíka, se kterým se dá mluvit. Anglicky se takovým říká agreeable. Souhlasný. Talibe souhlasný byl, pokud s ním ve všem souhlasila. A  Jindra se tenkrát do  svatby dost hnala. Oťukávání se a  milostné vrkání se jí podařilo omezit na  necelých čtrnáct dní. Sotva dva týdny stačily k  tomu, aby po  černobílém vzorku kostek před budovou radnice došli až k oddávajícímu úředníku a zpečetili svůj svazek, který se, koneckonců, tomu černobílému vzorku dlaždic podobal. Aspoň Jindřiška to takhle cítila.S Talibem si na  tohle téma moc nepokecali. Ne, že by něco měl proti Jindřiščině bělosti, to ne, ale pocházel ze země natolik černé, že


/24/ o barvách nevěděl a vědět nechtěl. Neuvažoval černobíle, což se jí tenkrát líbilo. I když ji přece, hned ten den, co se poznali, chytil za packu v baru nad skleničkou jejího screwdriveru a svéhopomerančového džusu s ledem (z kterého trčela jen jedna slámka, zatímco z Jindřiščina šroubováku dvě, to aby to Talibenepopletl; chtěl tenkrát, aby si myslela, že pije s  ní, ale nesměl si z  její sklenky omylem sám loknout, nesměl se přece dotknout anialkoholu, ani tabáku, ani ženy, ač tedy s těmi ženami...)--opadl Jindru za  packu, propletl si s  ní prsty a  řekl: „Beautiful, non?“ --- a ona v té chvilce pocítila tak pronikavý nával toužení, že se v  ní všechno stáhlo očekáváním... čehosi; Talibe do  ní tenkrát vstoupil nad dvěma žlutými skleničkami tak omamně a  úplně a sladce, až se jí zatmělo před očima a šachovnice propletených prstů splynula do teplé, nahnědlé šedi, do barvy, kterou jednou budou mít jejich děti... a z toho nejkrásnějšího (protože jenpomyslného) spojení s ním jí na několik týdnů narostly dočistačernobílé oči, najednou tu černou a bílou šachovnici viděla ve všem, vždycky, všude: na chodníku před radnicí. Na klapkách u piana. Ve  hře stínů stromů na  prosluněných chodnících. V  čerstvém sněhu, který napadal na temné holé větve. Jindřiška pro tu zimu upletla dvě vlněné šály: běloučkou pro Taliba a černou pro sebe, a  pak ji zamrzelo, když on tu svou, místo aby ji nosil, používal coby polštářek.

„Já tvůj manžel,“ namáhal se Talibe spíš lámanou než bídnou angličtinou, do níž mu ještě po pěti letech tady silněpronikala francouzská gramatika, francouzská výslovnost, francouzské idiomy a africké myšlení. „Aj jú habn, mé...“

„Manželka. Má bydlet u  manžela. Manželka. Manžel, ten bydlet u  manželky nemusí. Může bydlet u  jiný manželky. Ale manželka ---“

„A kolik ty máš sakra manželek?“

„Mais chéri! Přece víš, že ty ---“

/25/

Ostatně počítání manželů a  manželek Jindřiška neměla ráda. Zazdálo se jí tu a tam, že jí Talibe s přílišnou, spíšotcovskou než strýčkovskou pýchou ukazuje fotky čtyř dětí svékrásné sestřičky a že přehnaně mnoho doláčů mizí měsíc co měsíc u jeho příbuzných za oceánem. Nicméně všichni Talibovikrajané jí potvrzovali, že je to tak, že Talibe je pro své rodičeobětavým synem a pro své sourozence obětavým bratrem. (Jenom u toho, když to říkali, leckdy tak podezřele mrkli.)

Konverzace mezi Talibem a  jeho manželkou už po  měsíce notoricky vázla. Snad ani předtím neexistovala, jenom si toho nevšimli. Jindřiška se odstěhovala z Talibova bytu na Stošestnácté ulici a Powell Boulevard, když zjistila, že je-li manželka, je její povinností sedět doma, nikde se necourat (nicméněpokud možno hodně vydělávat, jak, to jí zřejmé nebylo), vyměňovat denně prostěradlo kvůli jakémusi kmenovému duchu, který odmítá přebývat v ušmudlaných postelích, uklízet, vařit, starat se o  Talibovo blaho, nastavit mu, když jemu se to hodí, a držet hubu, pokud se jí snad něco nelíbí.

Pravda je, že nikdy dvakrát nevařila, fůru toho zkazila, a  nejednou jí Talibe právem vyčinil, že neumí ani osmažit okru. Ještě tak otevřít konzervu s tuňákem. Kulinářskénázory její a  manželovy se rozcházely přímo o  sto osmdesát stupňů. A  zatímco Talibe tvrdil, že stačí jedna jediná zavřená konzerva tuňáka v lednici, aby napadla všechno jeho jídlo a  zkazila mu ho, zvedal se Jindřišce permanentně žaludek ze všeho, co klohnil Talibe a  co nazývala africkými blafy. Po  celou dobu, co se spolu pokoušeli bydlet, klohnil si Talibe načuřeně v  páchnoucí kuchyni své blafy, zatímco Gin, navlečená do  bundy, čepice, rukavic a  omotaná svou krásnou černou šálou, neboť ta zima byla tuhá, požírala ve vyhnanství na balkóně ze železných prutů svojekonzervy s  tuňákem, svoje saláty a  syrovou zeleninu, zapíjejíc to

/26/ grapefruitovým džusem a přikusujíc celozrnný chléb, čímž doháněla Taliba k zoufalství.

„Mně o ty peníze ani trochu nejde, chéri...“

(Kde byly ty časy, kdy se do  Taliba byla ochotná zamilovat jen kvůli té francouzštině; kdy ji každé takovéhle slovíčko, do angličtiny přimísené, těžce vzrušovalo a vonělo jí dálkami! Teď jí spíš vadilo, že ji Talibe v  životě neosloví jménem. JINDŘIŠKA by prostě nedostal přes pysky a  říkat jí GIN tak jako všichni kolem, to prý mu příliš připomínalo značkunenáviděného ďáblova nápoje.)

Zbýval jim ještě asi tak rok. Potom je ouřadové zas pozvou na imigrační, a tam je budou zpovídat, každého zvlášť, kde že to společně žijou, jak vypadá ten byt, kolikrát týdně to dělají a jakou pastou si čistí zuby. Jindra se už skoro těšila, jak jimvylíčí, co všechno Talibe žere. A pastu na zuby --- cha! Ďábelské zubní pasty, made in the USA, by se Talibe ani netknul. Čistil si zuby tak, že celé hodiny žvýkal aromatický kořen jakésistrašlivé tropické rostliny.

A až bude po tomhle všem, tak --- tak potom --- SNAD!--ermanentní zelená karta pro Jindřišku, permanentnípovolení k práci, už žádné spolužití, už žádných tři sta padesát dolarů měsíčně jako její podíl na nájmu v bytě, ve kterém přitomnebydlí, a všichni manželé, včetně Taliba, jí budou moct obřadně políbit prdel.

„Máš žít se mnou,“ zazněl teď opět její manžel jako rozbitá gramodeska. „Mais ty ---“

„Když ale tady v Harlemu já ---“

Tohle byla pravda. Zatímco on byl na Západní 116. ulici díky své černosti příjemně ztracen, Jindřiška nebyla. A  dokonce i Talibovi to začínalo vadit.

„Už jsem ti říkal. Mockrát. Mais ty to nechceš slyšet.“

„Talibe, prosím tě, nezačínej zas...“

/27/

„Když jezdíš s taxíkem. Stejně potřebuješ. S taxíkem! Kdo to kdy slyšel. Ženská s taxíkem! Nedoporučoval bych. To kouzlo. OPRAVDOVEJM ženskejm. Přestanou... každej měsíc... ronit krev. Mais ty ani skutečná ženská nejseš. Tobě neublíží.“

„Talibe...“

„A kouzlo to funguje. Zaručeně. Slyšel jsem případů...“

„Možná že akorát v Mali?“

„V Mali? Ty myslíš? V Mali lidi nemají bouchačky jako tady. Blázni. Tady! V Mali nemají bouchačky ani policajti. Natož lidi. V Mali ---“

„Tak načpak tam to kouzlo máte?“

„V  Mali můžeš mít na  všecko kouzla. Na  děti! Na  lásku! Na peníze! Mladý strom. Nahneš a větev provazem ---“

„Tak proč tu, Talibe, furt makáš jako blbec, když v Mali stačí ohnout stromek a ---“

„Málo těch stromů! Proto jsou lidi chudý. A pak ten provaz musíš--řerazit. Kouzlo tě stáhne k zemi. Zničí. Ale co tinabízím, proti kulkám ---“

„To tě nezničí?“

„Mais non! Musíš jen nosit amulet. Pořád nosit. Jak vyjdeš ven. Nosit. I doma. Nosit. Přece zastřelili ženu přes dveře.Náhoda. Náhodná kulka. Kdyby nosila amulet ---“

„Tak by se ta kulka od ní odrazila, udělala novou dírudo dveří a zaryla se střelci přímo do srdce.“

„Ano! Taková síla! O  tebe se bojím, chéri, mais o  sebe nemusím.“

„Sundáváš si ho přece na noc.“

„Na  MILOVÁNÍ! Když nosíš na  sobě a  dotkneš se ženy, tak kouzlo ---“

„Takže se mě teď nesmíš dotknout, jó? Tak je to teda?“

Talibe s panikou v očích ustupoval ke zdi. „Jenom tak dotknout, podat ruku, okej. Mais embrasser, faire l’amour, non, non, non!

/28/ It lose all power.“ Levičkou Jindřišku odstrkoval a pravourukou rval z  krku amulet. Položil ho reverentně na  prádelník --- obnošenou šňůrečku se třemi zámotky z kůže, nesoucími v sobě citáty z Koránu a navíc tajuplné animistické inskripce, s nimiž byl obeznámen jen kmenový šaman. Přesvědčil se, že amulet se nedotýká ani kovu, ani textu. Potom se po Jindřišce vrhnul.

Na  posteli dodneška sloužila poměrně bílá šála za polštářek. Ve vlně se zachytily Talibovy vlasy a dekorovaly ji něžnými černými prstýnky.

#

Stojí to za  hovno, usoudila Jindřiška, už v  poloze horizontální, neměla jsem sem chodit. Příště si s  ním dám rande někde

na rohu, jen abych mu předala ty prachy, nakonec za fakemarriage se platí, tak co... Do prdele, tohle skoro bolí, je dobřevybavenej, ale je to moc DLOUHÝ! Copak JEMU se to nevotlačí?

Au! Copak si nemůže dát trochu bacha? Jindřiška otráveněulézala po  posteli před mocnými přírazy svého manžela, ale ten

ji v  nepřerušovaném rytmu následoval, až ji zatlačil dočista

do  rohu a  pořád lezl dál. Je to fakt v  prdeli, řekla si, už s hlavou vyvrácenou o  zeď, když neměla kam dál unikat a veškeré nerovnosti na omítce se jí obtiskly do týla. HE FUCKS LIKE

A STUPID BROKEN DILDO, napadlo ji, šoustá jak porouchanej

robertek, a to by eště chtěl, abych s ním bydlela, to teda tůdle,

abych zas chodila žrát na  verandu a  TODLE bych si protrpěla

noc co noc, a ne jednou, ale třeba PĚTKRÁT, copak ho neznám?

Kdyby mě to tak NEBETYČNĚ nesralo, uvažovala, tak by to

vlastně bylo DOBRÝ, možná že právě tohle rytmično některý

holky oceňujou... Nakonec aspoň má ňákou výdrž, oni tiAfričani v posteli nejsou tak nemožní, přemítala, a dívala se na něj,


/29/

na  jeho jednolitou dokonalost, která ji věznila do  rohu za po

stelí tak silně, voňavě a rytmicky, že se nemohla ani pohnout;

Talibovo milování se podobalo zápasu se sametově nahým

černým tygrem; už zase se slila pro Jindřišku běloba s  černí,

barvy s barvami, jako když roztočíte káču. Talibe svou barvou

pronikal do  její běloby a  růžovosti; kurnik šopa, ono to vůbec

neni špatný; Jindřiška zabořila dlaně do  kudrnaté srsti svého

manžela, bříšky prstů, která jí zničehonic zcitlivěla,omakáva

la každý vlas, každou tuhou černou kudrlinku, každouebeno

vou magickou spirálu... Do prdele, von to se mnou umí, von je

ÚŽASNEJ, von je neuvěřitelně fantastickej, takovýho milence

jsem v životě neměla, přísahám, že ne! A to poznání jívystře

lilo do mozku jako fialový blesk, svět zhudebněl a pulzoval v ní

jak tajuplná planeta, a  Jindřiška si přitáhla manžela za  prdel

ještě blíž do  svého středu a  vsála si ho do  sebe. „Talibe, to je

nádherný! Ježíšikriste, to je nádherný! Talibe, prosim tě, dě

lej to takhle eště chvilku, já se chci aspoň eště jednou ÚPLNĚ

takhle udělat!“

#

V okamžicích odtulení, pokud ji nikdo neotravoval (a Talibe byl

fajn v tom, že okamžitě usnul, jen se jí kudrnatou hlavou jako

kartáčkem opíral zespodu o  levé ňadro), narůstala Jindřišce

po těle tykadýlka, kterými si teď celou ulici, celý Harlem, celý

New York a celý svět přitahovala do sebe. Narůstala jípo povr

chu těla zraková čidla jako žížale. Z jejího břicha sevynořova

la chapadla, jako by byla chobotnicí, a něžné přísavky na nich

hladily svět. Svět ji hladil zpátky.

V  takových chvílích cítila, že přináleží... k  čemusi, snad

k tajnému bratrstvu modrých dálek, k bratrstvu těch, kteří se

ODVÁŽILI. New York byl těmi, kteří se odvážili, naplněn přímo


/30/ k prasknutí, ale čím víc takových bylo, čím víc lidiček v téstejné situaci potkávala Jindra v  ulicích, tím silnější a opravdovější a lepší tenhle pocit přináležitosti byl. Protože duše všech přivandrovalců se slily v  jednu velikánskou megaduši, která ochraňovala to město neviditelným síťovím: jak prachová peříčka na holubích křídlech.

Jindřiška cítila Talibovu hlavu jak kartáč na  boty, jak se jí opírá o  levé ňadro, a  magické spirály vlasů jejího manžela ji odnášely do  dálav, do  blankytného TAM, o  kterém mluvíval bezdomovec Randy, a kus po kuse rozhazovaly Jindřiščinuhlavu po městě, po ulicích a avenue, takže nakonec v každémsemaforu, který se kýval ve větru, sedělo pár buněk z jejíhomozku a vysílalo k ní červené, zelené a oranžové vzruchy. Útržky jejího přemýšlení se proháněly v podobě ulétlých novinových archů, potištěných cenami akcií, zprávami, hrůzami,vraždami, horory, fotkami kurev a politiků, inzeráty a lžemia reklamami a  výpověďmi očitých svědků, po  Západní třicáté čtvrté ulici hned u Penn Station, potácely se v tom větru sem a tam, vytáčely přemety a salta, snášely se plavně k chodníku, ale než se na něj stačily položit jako platýzi na písek na dně moře, už zase vylétaly do  výšky, podobné čínským drakům, tancovaly po vzdušných vírech a trhaly se jimi na cáry --- a takv neustálém pohybu zastarávaly a umíraly, informace v nich přestávaly platit a propadaly se do historie, ale ony tam pořád ještěkroužily, nadnášeny větrem a  samy sebou; ušmudlaná, zažloutlá, opelichaná křídla andělů. Ve  chvilkách, jako byla tahle, se Jindřiščina duše, po  vzoru indiánských, převtělovala do  duší stromů v  Central Parku, které prý dávný zahradní architekt nechal vysázet tak, aby na jaře rozkvétaly jak věty symfonie: trhnutí taktovkou --- žlutá, trhnutí taktovkou --- růžová; pak za  doprovodu houslí pukají s  každým taktem pupence, listy se rozvíjejí, barvy zeleně a tónů jsou hlubší a hlubší, jak jaro

/31/

postupuje, přidává se nástroj po nástroji, větev po větvi, strom

po stromu, až potom tak někdy v červnu symfonie vrcholívítězným staccatem --- a  pak to všechno zase odumírá, muzikanti skládají instrumenty, vylévají sliny z  náústků, ukládají

housle do futrálů, v nichž budou spát až do jara, a stovkyvnitroměstských výletníků zaplaví Sheep Meadow, Ovčí louku,

na  které prý se podle projektu onoho zahradního architekta

měla popásat stáda ovcí, protože chundelatost jejich vlny dodá

celé pastorále novou kvalitu... Teď zrovna byl ale podzima Jindřiščiny hmatové buňky se usadily do  řapíků listů, které už

bledly a  barevněly a  chystaly se opadat; buňky její pokožky

žloutly do barvy slunečního disku v lupenech jinanůna Manhattan Avenue; její kůže se kolébala na vlnách Hudsonua Východní Řeky, odrážela se šplounavě od  náplavek a rozsvěcovala se světýlky všech mostů, přes které Jindra kdy přejela.

Mosty ji svazovaly s  reálnem a  ujišťovaly ji, že žije na ostrově. Zvlhlá tykadýlka jí přinesla zprávu, že venku se spustila

přeprška, a Jindřišku ta všechna voda kolem ní, pod ní a nad

ní nadchla tak, že se jí upletlo na těle pruhované námořnické

tričko. Potom ji napadlo, že venku budou zákazníci. Odsunula

manželovu hlavu, „Už musim,“ a soukala se z postele.

Talibe se probral, chytl ji za  nohu a  škubnutím ji povalil zpátky. „Mais... eště... aspoň jednou!“ A sápal se jí po rozkroku.

„Auto mám před barákem.“

„Mais...“

„Počkej, pusť! Nech toho!“

„Mais...“

„Taxíka mám před barákem!“

„Mais... je t’aime, je t’aime!“

Manžel jí levičkou rozvíral kolena a  neutuchající proud jeho pochybných vyznání se sléval s kapkami deště.

„Mé, mé, mé,“ mečela vzdorně, nicméně nebylo úniku.

/32/

A tak mu dokonce sama vybalila jeden z kondomů, kterév pa

pírovém pytlíku z  drogerie přechovával hned za  pelestí, pro

všechny případy.

/33/

Kapitola pátá

/ GLÓRIA /

G

lória stála rozkročená uprostřed obýváku a  se soustředěným výrazem vrhala na  plátno, napnuté pečlivě v  rámu

a postavené na stojanu pod oknem, jednoho po druhém,omočeného hbitým pohybem do  průzračného akryliku, tři sta šedesát pět mrtvých švábů, vytvářejíc tak obraz s  názvem ROK

CHUDOBY, UN AÑO MISERABLE.

Sehnat tři sta šedesát pět dobře vyvinutých, zdravých, čerstvých, zachovalých, nerozšlápnutých švábů bez utrhaných nožiček či rozpadajících se krovek byl, jak se přesvědčila, úkol překvapivě složitý. Nežli s  tím začala, zdálo se jí, že švábů (zdravých, čerstvých, zachovalých, dobře vyvinutých a  přežraných, s  krovkami ve  všech odstínech hnědi) běhá po  jejich bytě podstatně víc než tři sta pětašedesát. Jejich tykadýlka kmitala v  každém rohu a  koutě, ve  dřezu mezi neumytým nádobím, za odchlíplým kuchyňským linoleem a z díry mezi koupelnovými kachlíčky; ti největší odvážlivci se pouštěli i  za  světla na  výpravy za  obživou a  hledali zapadlé drobečky stravy mezi parketami v  obýváku, k  velké radosti Husbanda, který na ně číhal a lovil je; naučil se počkat si, až budoudostatečně daleko od všech úkrytů, a na rozlehlé pustině parketové podlahy je na druhý či třetí pokus bude moct připlácnouttlapkou. Husbandův lov vypadal trochu jako bratrovražda: psík to byl tak mrňavý, že i se svým roztřepaným srstnatým profilem připomínal obrovského, veselého kokrouče.

Glória se ovšem musela naučit lovit šváby šetrněji: vyčíhat si je, uchopit je opatrně mezi palec a ukazováček a mrštit

/34/

s nimi do skleničky s pár kapkami ředidla. To je usmrtilocel

kem spolehlivě, a  Glórii občas napadlo, jestli --- když švábíci

ve  vůni ředidla chcípají tak hbitě --- jestli nezabíjí nakonec

i sama sebe, a Chozíčka, a všechny ostatní, kteří tím bytem kdy

prošli... schnoucími obrazy, potřenými akrylikem, byl celý ten

byt přímo zaplaven; obrazy v různých stadiích rozpracování se

sušily na stojanech a dosychaly v celých vertikálních závějích,

pozapomenuté a tváří obrácené ke zdi; plátny na rámech i bez

nich byly pokryté skříně a police a lednička a veškerépříhod

né i nepříhodné plochy, ostatně i po posteli se jí v době denní

pár obrazů válelo, a ona je vždycky musela zvednout obouruč

a  položit je na  podlahu, nežli se na  postel mohla natáhnout

(a tahle akce, samo sebou, přímo prosila o komentáře zestra

ny dívek a žen, s kterými se na postel natahovala; snad sivět

šina jejích milenek představovala, že samy se na  chvilku stá

vají uměním, plátnem, na kterém Glória teď zrovna pracuje);

akrylikem měla Glória prosáklé pracovní šaty, trička, svetry,

košile a ze všeho nejvíc ty staré roztrhané džíny, do kterých se

teď už sotva narvala a které přesto tak ráda nosila na ulici,pro

tože ji jednoznačně zařazovaly. O  tyhle džíny si otírala štětec

a prsty v zápalu tvoření, a trochu taky schválně; vytvářela si ze

svých malířských kalhot taky-obraz, obraz sebe samotné, jak

se chtěla vidět v očích kolemjdoucích. Dík těmhle roztrhaným

džínům přináležela k  bratrstvu East Village, společně s po

starším Portorikáncem, kterému každý říkal Hú-Hú a který se

nosil po  East Village v  černé kožené bundě, ozdobené kolem

dokola: vepředu, vzadu, na klopách, na rukávech, na kapsách,

na límci barevnými žárovkami a odrazovými sklíčky, které mu

na  zádech tvořily tvář kočky se zelenýma cholesterolovýma

očima --- a takhle vyšňořen on brouzdal noc co noc po ulicích

a  do  daleka blikal, blyštěl se ve  světlech aut jak dálniční svo

didlo, mrkal a měnil barvy jak poblázněný semafor, jiskřil jak

/35/

krystalky kokainu, a v té své kožené bundě (která se všemire

látky a  spínači a  světýlky a  dráty vážila nejmíň patnáct kilo)

musel denně vyměňovat baterky.

Ty příliš těsné, zaprané a barvou ztvrdlé džíny dávalyGló

rii právo zapadat sem jako ostatní umělci, jako Mario, který

ve svých šestnácti letech už prošel dvěma detoxikačnímipro

gramy --- jednou na alkohol a jednou na kokain --- a předkte

rým se --- teď, když byl zas čistý --- otevřel celý nový život jako

nesnesitelně dlouhá, rovná, šedá dálnice, po  které se ploužil

hlemýždím krokem k nedohlednu --- a tak teda aspoňpomalo

vával každé nároží, každou zeď, každou zataženou roletu těmi

nejpestřejšími barvami, co znal; maloval vesmírné nebo pod

mořské krajiny s pruhovanými rybami (jež koneckonců mohly

být kosmickými loďmi) a s chapadlovými sasankamiv neóno

vě růžových a  fialových barvách --- a  soupeřil ještě s  nejmíň

jedním pouličním umělcem o  severovýchodní roh Desáté a  B,

hned vedle Tompkins Square Parku, takže když Mario na  ten

roh namaloval šaška s  modro-bíle pruhovanými tvářemi, žlu

týma očima a hvězdnatým nosem, šašek byl za pár dnůváleč

kem přemalován a  na  šedozelenou jizvu po  něm nasprejová

no: CRACK KILLS, crack zabíjí, což si ovšem Mario nenechal

líbit, a  tak si zase vyžebral na  barvy a  vyvedl na  zeď vlajku

USA v psychedelickém provedení: pruhy v ní bylyzelenožlutý

mi červy nebo hady, jejichž rozevřené tlamičky zlostně syčely

na kolemjdoucí, a místo hvězd na ní seděli mořští ježcia jedo

vaté hvězdice. Pak ovšem vlajka zase zmizela, zamalována další

vrstvou, a  onen jiný umělec, který ostatně nejspíš byl ženou,

a  silně radikální, si dal záležet na  obraze, vyzdvihujícím po

dobu injekční stříkačky s mužským přirozením, a doporučoval

vřele oboje, pokud hodláte zhebnout na  AIDS, o  čemž Mario

nejspíš věděl svoje, ostatně jeho sestra prý na to umřela... A tak

tam teda ta výhrůžná, naivistická malůvka zůstala.

/36/

Do klubu patřil i bezdomovec Randy se svojí nebeskousymbolikou a ba i jiný uprášený běloch, který se rozhodl vyzdobit celou Osmou ulici, Saint Mark’s Place, počínaje u  Tompkins Square Parku a Avenue A, dekorativními modrobílými střípky, snad pozůstatky čínských porcelánových hrnečků,a postupoval den po  dni směrem k  západu, obaluje cestou do modrobílých krajek úpatí domů, sloupky luceren a  paty dopravních značek.

Do toho stejného klubu patřili, koneckonců, i pankáči,kteří se slézali v obskurním baru na Desáté --- a jejichž celápersona byla obrazem; dočasným, pravda, poněvadž špice vlasů za  pár hodin zplihnou a  make-up se odrolí, nicméně složitějším a pracnějším než mnohé Glóriiny; pankáči nosili těžkéřetězy a  prsteny s  tajemnou symbolikou, a  náušnic mnohokrát víc než uší --- a železné kruhy, které některým prorážely tvář, byly překvapivě silnými symboly pomíjivosti světa. Člověk obyčejně nepřemýšlí, jestli plátno nebolí, když je napouštěno barvou, když je ohýbáno, když se do  něj řeže, ale každá permanentní a zbytečná díra v lidské tváři nutí člověka přemítat o  pomíjivosti té tváře, o  jejím stárnutí; lidská smrtelnost vyniká na  pozadí permanence železných kruhů --- a  každý, kdo maluje přímo na  tělo, kdo ze sebe vytváří obraz nebo sochu, používá svou kůži jako plátno, své maso jako jíl, své šlachy jako spojovací lana, vyvolává zákonitě v ostatních pocity, kteréobyčejný, neživý obraz probudit nedokáže.

Glória dosud vlastním masem malovat nedovedla.

#

Glória byla Kubánka. Narodila se sice v New Yorkuve Washington Heights, ale před několika lety prchla sem, do East Village,

do  centra newyorských umělců, teda těch OPRAVDOVÝCH,


/37/

do  uměleckého centra světa --oněvadž New York sice není

hlavní město Ameriky, ba ani státu, zato je ale hlavním měs

tem SVĚTA, je uměleckým těžištěm VESMÍRU --- aspoň tak si

to Glória říkávala, když bloumala ve svých zaprasenýchmalíř

ských džínách po  jednociferných ulicích na  východě; to, že se

sem dokázala přestěhovat, to bylo ztělesněním Glóriinaživot

ního vzestupu, protože přece v New Yorku se vzestup v životě

vyjadřoval sestupem po  číslech ulic směrem dolů, čím vyšší

šprušel ve společenském žebříčku, tím na nižší ulici musíšby

dlet (snad s výjimkou těch tupých zazobanců, kteří už padesát

let nevytáhli paty z  apartmentů někde tam kolem Šedesátých

či Sedmdesátých ulic a  Park Avenue, kteří tam sedí zamrzlí

ve  svých pozlacených ulitách, na  tom nejprestižnějším a nej

nudnějším směrovacím čísle 10021) --- nicméně ona, Glória,

tuhle ohromující společenskou transformaci zvládla najednou,

jediným skokem; ze Sto sedmdesáté čtvrté ulice a Amsterdam

Avenue (z obrovitého činžáku, v jehož útrobách se byt její tety

zdál být prostě pohlcen, nebyl ani nahoře ani dole, aninapra

vo ani nalevo, byl uvězněn v obrovském činžáku jakve velry

bím břiše, ponořen do olejnatého pachu smažících se zelených

banánů a  vařených jamů, do  té přilnavé substance, hutné jak

muzika salsa) --- tak odsud se Glória jediným napřažením

svých celkem solidních lýtek přehoupla přes celý Harlem

a přes Central Park, prolétla na rozpažených křídlech nadMid

townem a přistála tady, na ulici, jejíž jméno obsahovalo jednu

jedinou cifru; na  ulici, kde každý na  ni NEZAČAL hned mlu

vit španělsky, jakmile jen se někde objevila (přestoževypada

la jako Španělka a vůbec se za sebe nemusela stydět: běloučká

pleť a  jiskrné oči a  tváře s  ďulíčky a  havraní vlasy, teď tedy

zrovna vyholené u  příležitosti jednoho z  Glóriiných záchvatů

političnosti, při kterých si psala po  těle všemožná prohlášení

všemožnými způsoby, nicméně pod modročerným chmýřím


/38/

měla nádhernou, kulatou, pravidelnou lebku bez jizev, boláků

či proleženin) --- a  Glória mluvila raději anglicky, ve španěl

štině si nikdy nebyla jistá (nemluvě o tom, že v tomhle jazyce

se k  ní každý hned choval familiárně), ale přesto si zachovala

slabounký hispánský přízvuk, vlastně spíš jenom ostré es,kte

ré ji oddělovalo od všech bělochů, od všech těch, co byli bílí až

do  dna, do  morku kostí, co byli tou nudnou bělobou prorostlí

jako rakovinou --- a  kteří odmítali chápat, že Glóriina smeta

nová pleť ji mezi bělochy přece ještě vůbec nezařazuje --- a tak

ji tedy ty ostré sykavky vydělovaly, zachraňovaly ji předutonu

tím v té studené bečce s mlékem; Glória věděla, že pleť má sice

bílou, to ano, ale vevnitř je že BAREVNÁ: teple hnědá jakoIn

diánka, jako LATINOS, jako dvě nebo tři černošky, s kterými se

jí podařilo chodit a jejichž kůže se podobala propečenéchlebo

vé kůrce, a taky tak voněla. Glória si schválně zachovala svoje

ostrá es, a přece vlastně záviděla své spolubydlící Jindřišce ten

její silný, jednoznačný a neodnaučitelný slovanský akcent,kte

rý Jindřišku (za uši každého, před kým kdy otevřela hubu)vy

tahoval taktéž z toho nudného kýble s bělobou, do něhož ovšem

--- na rozdíl od Glórie --- Jindřiška přece patřila, a i když Jindra

mluvila anglicky naprosto směšně, Glória si nemohla pomoct

a  musela jí závidět tu její neznalost newyorského světa. Jind

řiščina naivita (taková, že si ji mohl zachovat jen kdosi, vržený

do  newyorského tavicího kotle z  planety, která naprosto nic

netušila o  odstínech kůží, o  černé, žluté nebo rudé, o smeta

nově bílé, která ovšem pod sebou skrývá teplou hněď) jíumož

ňovala nahlížet na celou tuhle barevnou paletu TAK JAK BYLA,

bez předsudků, bez filtrování všech těchhle barviček rastrem

jakési osobní politiky, který si stačili vypěstovat snad všichni

rodilí Newyorčané; Jindřiška se potápěla do společností bílých,

žlutých, kouřových, ba i  do  morku kostí černých s  lehkostí,

o níž se Glórii mohlo jen snít.


/39/

Glória stála před obrazem a  zemdlenou rukou vrhala na plátno poslední desítky švábů. Hlavou se jí honily cifry.Nejen těch tři sta pětašedesát dobře vyvinutých, zdravých, zachovalých kokroučů s krovkami ve všech odstínech hnědi.

Když bude ROK CHUDOBY čtyřicet devět inčů dlouhý, no, řekněme čtyřicet osm, to ukecám, a sedmdesát vysoký, tak při patnácti centech za čtvereční inč...

A  pak bych tam ještě mohla dát, uvažovala, třeba CESTU SLZ, aspoň dva obrazy na tu výstavu musím dostat, aspoň dva, a CESTU SLZ už jsem měřila: dvaapadesát na šedesát tři --- to přece nejsou tak velká plátna --- a  potom Chozíček, co ten se nabrečel, nechala jsem ho přecházet po plátně s nožkamanatřenýma barvou, to se mu líbilo a vesele si ťapal, ale potom jsem mu ředidlem musela omývat šlapky--Glória poslala obloukem na  plátno tři sta pětašedesátého švába, otřela si prsty do  malířských kalhot (takže se jí na  ně akrylikem nalepilo pár utrhaných švábích končetin) a  padla do křesla s tužkou a papírem.

Chvíli násobila a  zhrozila se. Ale i  napodruhé a  napotřetí dostala stejný výsledek.

/40/

Kapitola šestá

/ ULICE /

O

pršalý žlutý taxík poletoval po  lesknoucích se ulicích

jak motýl trpící nespavostí a na široké kapotě předJindřiškou se odráželo město: převrácené a zažloutlé. Semafory

k  ní po  vlhkém asfaltu natahovaly barvy jako lodyhy. Bylo

něco po  třetí, ale Manhattan už byl vylidněný, a  Jindřiščin

žluťásek teď letěl směrem dolů, dolů, dolů po ColumbusAvenue, provázen zelenou, zvavou loukou světel, ve  které jen

tu a  tam vykvetla červená --- a  ona se musela zastavit pod

tímhle květem. Prázdní žlutí taxíci se slétali a usedali sezaskřípěním pod ten jeden květ, jak hejno motýlů, zmámených

jeho vůní.

Tu a tam se u některého ze žluťásků spustilo okýnko,vynořil se obličej takové či onaké barvy a zavolal: „Hi, Gin! Tak jak to de?“ Jindřiščina milovací tykadýlka se dosud nestačila odlámat a město do ní vstupovalo jako hluboká, rytmická píseň. Vrcholky domů, lemujících Columbus Avenue, se na širokékaotě taxíku rozestupovaly a uvolňovaly pro ni průjezdný široký tunel, který se proti jejím očím sbíhal ze čtyř stran. Ze svépozice za volantem nedohlédla dál než tak do prvního patra, ale za nocí, jako byla dnešní, se jí odráželo celé to pokroucenévertikálno ve zprohýbaném žlutém zrcadle. Vysokánské baráky si lehaly na  žluť před Jindřišku a  přebíhaly po  ní nadzvukovou rychlostí, rozechvělé vibracemi motoru a rozhoupané rytmem výmolů na vozovce.

/41/

#

Po nezdařeném pokusu naložit pasažéra (kterého jí jeden žlutý

hulvát vyfoukl, a jak se jí vesral před čumákem do jejíhopruhu, ještě si u toho, hajzl, zatroubil!) se rozhodla to pro dnešek

vzdát. Natankovala u  Hesse a  odvezla žlutého oře s medaliónem 4P68 do garáže na Sedmačtyřicáté ulici.

Noc to musela být mizerná, protože všech sedm zbývajících místních žluťasů už parkovalo u  obrubníků. Roleta Pilné Včelky nebyla stažená; z garáže na ni dýchlo teplo a benzínový pach. Zbyl tady dneska jen Ramón, ilegální Hondurasan, který tu dělal mechanika za  čtyřicet doláčů týdně a  za  možnost tu na  podlaze bydlet. Ramón hovořil prapodivnou směskou španělštiny a jakéhosi nářečí latinskoamerických horských Indiánů. Nikdo nechápal, jak se s  ním šéf a  ostatní mechanici v  garáži domluví, ale domluvili se. Co ho Jindřiška znala, vypadal Ramón, jak by ho protáhli ropovodem: zaprasené montérky se slévaly s jeho kůží v jednolitou masu, spečenou olejemdo tvaru čehosi, co celou zimu leželo na chodníku, pokryté sněhovou břečkou a  psími hovínky. Ramón spal stočený na předvčerejším výtisku New York Post, který si rozložil do bahýnka, oleje a  pilin na  podlaze garáže. Olej z  podlahy a  z  Ramónových hadrů už archy novin do hněda promáčel a Ramón oddychoval jak děťátko na tom bulvárním plátku, s hlavou zabořenou do zpráv o mordech, přestřelkách, požárech, hurikánech a chlapečkovi z Brooklynu, kterého vlastní otec rozstříhal nůžkami, protože mu ho bylo líto. Mezi stehny, s palcem zabořeným do hrdlanamísto zátky, hýčkal Ramón láhev Corona Beer a jeho tělona novinách vypadalo jako další z  newyorských průserů, o  kterých do New York Post zapomněli napsat.

Jindřiška po  železných schůdkách vyšplhala do  kanceláře, kde položila na stůl taxametr a klíčky od auta. Lajla, benzínem

/42/ prosáklá fenka, která v  garáži bydlela tak jako Hondurasan a právě tak ji hlídala, se zdvihla z fetální pozice v rohu podstrmícími výfuky chevroletů a otírala se Jindře o kolena,zanechávajíc jí mastné fleky na džínách. Oba zelení papoušci, které teď v noci, když mlčeli, nedokázala rozpoznat jednoho od druhého, chrněli svorně vedle sebe na bidýlku s hlavami pod křídly, oba krásní a  učesaní, jen s  otřepanými ocasy a  na  krku s  pár ztoořenými pírky. Jindra dodneška nechápala, jak je možné, že se ti ptáci v  garáži neudusí, a  proč jsou pořád tak krásně trávozelení, když všechno okolo, živé i neživé (Ramón, pes,podlaha, stěny, stůl, vzduch) je prosáklé a prosmraděné benzínem a prachem do moučně černošedého finiše. Měla chuť papouchy probudit a poslechnout si, co na to řeknou, ale rozhodla se, že nebude tak zlá. Spustila se opatrně po  schůdkách, překročila Hondurasana (o  něhož Lajla zakopla) --- a  odebrala se na  roh chytit taxíka.

Lajla, benzínem prosáklá fenka, ji provázela teskným pohledem, vrtíc pahýlem ocasu, a s jedním uchem dole, druhým nahoře.

/43/

Kapitola sedmá

/ DEJ MI TY PRACHY /

N

a Jindřiščině posteli ležel, na rubu pytlíku od  Karolínské

rýže, krasopisně psaný vzkaz:

Dear Gin,

na tu výstavu potřebuju tisíc dolarů. Ale to není drahé, vážně ne! Víš, za kolik se takové obrazy prodávají? Potřebuju to teď! Jinak to nemá cenu a ta výstava mi uteče! Spoléhám na tebe, Gin!Prosím, prosím, moc prosím, dej mi ty prachy!

#

Už skoro usínala, když se z  dětské postýlky v  sousední místnůstce ozval pláč. Dětské nožky zacupitaly po  parketách --a Chozíček plnou vahou dopadl Jindře na břicho. Jindřiškahekla. Z Ch



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist