načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědina - Petra Dvořáková

Dědina

Elektronická kniha: Dědina
Autor:

Místo, které si chcete přečíst. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 243
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7476-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.

Popis nakladatele

Místo, které si chcete přečíst. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel. Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění, které nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí. Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou (beletrie pro mládež) a Cenou učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství. Dalšími autorčinými knihami pro mladé čtenáře jsou Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Autorka pravidelně spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem.

Další popis

Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.



Zařazeno v kategoriích
Petra Dvořáková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

petra dvořáková

dědina



petra dvořáková

dědina

brno 2018


© Petra Dvořáková, 2018

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-514-6 (pdf)

isbn 978-80-7577-515-3 (epub)

isbn 978-80-7577-516-0 (MobiPocket)


slovník

almara — skříň

baže — ano

bečet — plakat

botárka — botník

casnovat — škubat

citýrovat — peskovat

crcat se — loudat se

cukrle — sladkost

čuňa — pusa

dódik — dědeček

džingla — hubený člověk

fakan — dítě

gatě — kalhoty

gábl — kabel

hlidat — dívat se

chcanda — malá holka

kafrat — mluvit zbytečně

kibicovat — dávat nevyžádané rady

kotouč — kolečko

krupaj — krupice

měchačka — vařečka

mucha — moucha


murovat — loudit

ovrať — místo na poli, kde se obracejí pluhy

pajšl — vnitřnosti, žaludek

panimatka — tchýně

pantatik — tchán

pejř — pýr

pót — pouť

prndat — mluvit zbytečně

psireň — velká zima

scánky — moč

scat — močit

skřipka — chřipka

smažinka — kobliha

střešně — třešně

střitka — kůrka

svarba — svatba

ščáva — šťáva

škraně — tváře

šráčí — křoví

šrákat — čmárat

trdlit — dělat hlouposti na veřejnosti

vobrat — revoluce

vofrňovat — ohrnovat nos

voprndovat — lelkovat

vycajchnovat se — ukázat se

zajic — králík

zajičárna — králíkárna

zfamfrnět — stát se namyšleným

zletyrovat se — uzdravit se

žlica — lžíce


varování

Tuto knihu jsem napsala jazykem, který je mi vlastní.Slý

chala jsem ho od dětství na Vysočině, kde jsem se narodila

a kde už spoustu let nežiji. Ten kraj mám ale navždy pod

kůží, protože tak to my lidé odtud zkrátka máme.

Ačkoliv se moje dědina nachází kdesi v mezipatrech

fantazie, posloužila mi jako prostor pro uchování tohoto

mého prvního jazyka. Je tak divoký, že i tanejbenevolent

nější pravidla českého pravopisu jsou na něj krátká.Ne

zbylo než psát tu řeč tak, jak ve mně zněla, navzdoryná

rokům gramatiky.

Citlivé čtenáře tedy varuji: pokud trváte na spisovné

češtině a dodržování všech pravidel pravopisu, může pro

Vás být četba této knihy trochu dobrodružná. V případě, že

se rozhodnete toto riziko podstoupit, věřím, že právěten

to můj první jazyk Vás do příběhu vtáhne tou nej přímější

cestou.

Autorka



Ta naše Petruška,

nevím,

co z ní bude



13

Takový děcko to je malý, sotva pět jí je, ale jak ona umí lhat

a podvádět, to žádný děcko neumí. Však já se po ní dobře

dívám. A vyčuraná je taky až na půdu.

Už se zase domáhá na dědovi, jestli jí dá kokino.

„Myslím ani nemám,“ odpovídá děda, ale ona mocdob

ře ví, že má. Však jsem ji načapala, jak se mu po poledni

přehrabovala v almaře. Dokonce židli si přistavila, abyvi

děla do horních poliček.

„Tak se podívej,“ loudí. Děda jde, otevře skříň, chvíli se

přehrabuje v poličce, má to schovaný až vzadu, zakrabič

kou s dokladama.

„Leda hašlerku,“ zašustí pytlíkem a podá jí bonbón. Ona

po něm chmatne, ani nepoděkuje a už si ho cpe do pusy.

Koulí u toho očima, mlaská, div jí sliny neukápnou.Vla

siska rozcuchaný zrovna jak koudel, učesat si to pořádně

neumí. Ale co já bába budu holku pořád vychovávat, od

toho má mamu s tatou.

„Aby ses nezalkla,“ zahučím na ni. Trochu se sice zarazí,

ale hned se otřepe a letí pryč.

Kde jen se to v tom děcku vzalo, to na to nikdonepřijde

me. To ta od dcery, ta je lepší. Hodná, šikovná. Ale u týdle,

to se ještě dočkáme. Ještě že ji nemám na hlídání často.


14

To by mně z ní hlava praskla. I ty tři dny mně stačí. To už

jsem jí dvakrát povídala, že zlý lidi půjdou do pekla.

„A kdo jsou zlý lidi?“ vyptávala se.

„To je ten, kdo lže a švindluje,“ odpovím jí. Vidím, že

o tom chvilku přemejšlí, ale dlouho ne.

„A co se dělá v pekle?“

„Tam se strčijou lidi do kotla a vařijou se.“

Já vím, že se děcka nemají strašit. Však mně snachakvů

li tomu už párkrát udělala zle. Ale tahle holka je tvrdá. Ta se

nebojí. Tu může člověk strašit, jak chce, s ní to nic neudělá.

A když se odpoledne hraje Člověče, nezlob se, to neníje

dinýho kola, kdy by nezašvindlovala. Roztočí kostku,švih

ne s ní po stole, až pobourá půlku figurek, kostka zapadne

pod stůl a ona hned po ní skočí. Jakože je ochotná, aby se

druzí nemuseli kvůli ní ohejbat. Ale jen co leze zpod stolu,

už křičí: „Šíííst!“

Kolikrát ještě vidím, jak kostkou natáčí.

„Švindluješ!“ huknu.

„Ne, ne,“ lže mně do očí.

„Vždyť jsem tě viděla!“ já na ni.

Už už otvírá pusu k další lži, ale skočí do toho děda:

„Tak ať hází znova.“

To mě naštve. Pořád se jí podávají prsty. A to se nemá

dělat. Petruna už ale hodí znova a jako na potvoru jípad

ne šestka.

„Šíííst,“ vyhrkne nadšeně. A hned vyhodí dědovufigur

ku. Nemusela by, mohla by hrát jinou, ale ona schválně ne.

Takhle se děcko nikdy nevychová.

„Zejtra se mnou půjdeš za bábičkou Kovářovou,“zamra

čím se. Vím, že tam nerada chodí. Bojí se psa a taky, jak tam

mají takový prudký schody do vršku na půdu. Však jsem

jí jednou řekla, že tam nahoře je bubák. Nechce se jí, ale


15

půjde. Mám tam slíbený malý kuřata. Na červenec z nich

budou pěkný slepičky.

Druhej den jdu pro Petrušu do školky. Venku je vedro,

i když je teprve květen, crčí ze mě pot, jak se ženu.Petru

na lítá po třídě, s obědem byla hotová první, ale pusu má

ještě celou ušmudlanou. Za celý dopoledne si vlasy anijed

nou nepročísla. Mělo by se jí to ostříhat, ale ona se nedá.

A přitom ty cuchtance, co tam má, to je tak akorát, aby do

toho chytla vši.

„Copak tady nemáte zrcátka?“ zamračím se na ni, když

se přihrne do šatny. „Jdi se na sebe podívat, jakej sešmou

řenín!“

„Nemáme, nemáme,“ poskakuje, jako by jí to bylo jedno.

„Já vím, že máte, jen běž,“ strčím ji do umývárny. Nelíbí

se jí to, to jde vidět. Pouští vodu, šmudlí si pusu, pořádně

to ale neudělá, pak se ani neutře a letí zpátky. Začíná mě

rozčilovat.

„Podívej se, jak vypadáš. Seš celá mokrá a jen sis to víc

rozmazala.“ Chvíli se s ní handrkuju, ať se jde umýtzno

va. Vzpouzí se ale ještě hůř, tak nakonec popadnu z kapsy

u zástěry kapesník, nasliním ho a pusu jí utřu sama. Ječí

jak tur, ale dobře jí tak. „To máš za to, neposlucho,“ strčím

kapesník zpátky do kapsy.

Než se holka převleče, prohlížím si obrázky nanástěn

ce. Hledám, jestli tam je nějakej její. Ale ani se nemusím

dlouho dívat, hned to poznám: „A co že to děláš takový

čmáranice?“

„To jsou princezny.“ A už letí ze dveří pryč, já sotva za

ní. Málem vrazím do Věruny Vavirkovy.

„Nevíte, teta, jestli už je naše malá po obědě?“ ptá se mě

jak blbá. Copak já sleduju cizí děcka?


16

Petrunu dohoním až u jednoty. Už zdálky vidím, jak se

vyhoupne na lavičku vedle vožralýho Lojzka a lepí obličej

na výlohu, aby viděla, co se děje uvnitř. Maruna tamzrov

na cosi probírá s Maškou.

„Jedeš z toho dolů?“ huknu na Petrunu. Nemámzapo

třebí, aby Maruna vykládala, že jí naše děcko vopatlalo

sklo.

„A kerá ty seš?“ chechtá se Lojzek na holku. Kdepak,

ta se nebojí. Jiná by se takovýho zarustlýho smradlavýho

chlapa lekla, ale ona ne.

„Střechová,“ odpoví jak nic. Vidím, že by se hned pustila

do hovoru, ale já nedovolím. Čapnu děcko za ruku ane

pustím přes celou dědinu až ke Kovářovýmu. Vrátka před

jejich chalupou si otevřu sama, však se zvonit nemusí.Bá

bička o mně ví. Je to tam maličký, starej domeček, už se to

ani neopravuje. Chodí se přes dvorek mezi kůlnama. Na

něm má bábička takovýho starýho blbýho jezevčíka. Je to

zuřivec, člověk by doma takový zvíře nechtěl. Však musí

být na řetízku ve dne v noci. Jinak by cvakl zubama raz dva.

Ale uštěkat se může. To jo.

„Vidíš, kousne tě,“ ukazuju holce psa. Dvorek jemalič

kej, řetízek dlouhej, vidím, jak se Petruna bojí, že na ni pes

dosáhne, tlačí se kolem plotu, sice vidí, že tam pes nemůže,

ale i tak to k chalupě přeběhne.

„Ale, buď zticha!“ hukne na psa Kovářka. Zahlídla nás

z okna. Zve nás dál. Kuřata má už nachystaný v krabici,

pěkně to pípá na celý kolo, však jsem si jich vzala osm.

„Poď se podivat na kuřátka, jaky só žluťóčký,“ podává

Petruně ruku. Ta se mně vyškubne a letí k babce, jako by

byla domácí, kdepak, ta se upejpat nikde nebude. Babka

otevře krabici, Petruna se dívá, jaký jsou maličký, však

i mně se líbí.


17

„Co to tady mají?“ ukazuje Petruna na misku.

„To mají vajíčko, vařený, aby ti rychle vyrustly,“ hladí ji

po hlavě Kovářka.

Kdyby tak věděla, co je to za děcko, dala by si pozor.

Potom dá Petruně kuře na ruku. Ta se prvně bojí, ale pak

se jí to líbí. Obhlíží kuře a hladí je po hlavičce. Z ničeho

nic ale rukou škubne, až kuře málem pustí na zem: „Fuj,

ono se pokadilo.“

„Ale co se štítíš, však taky chodíš na záchod,“ odpovím

jí a radši kuře vrátím do krabice. Aby se mu tak něco stalo.

Než se otočím, otře si jak pitomá posranou ruku o tričko.

„Čuně jedno, to se dělá?“ hubuju jí, když jí to vkuchy

ni u umyvadla zkouším vyčistit. Nechám babce dvě stovky,

víc nechce, ale domů ještě nemůžeme. Nachystala buchtu

s čajem, tak musím posedět. Je ráda, když s ní někdopro

hodí slovo.

„Však malá ať si de do seknice,“ kejvne ke dveřím, co

vedou z kuchyně. A to je Petra jak divá.

„Ať tam něco nerozbiješ,“ pohrozím jí. Nechám raději

pootevřený dveře, abych na ni viděla.

Chvilku je ticho, jen slyším, jak vrže dřevěná podlaha.

Potom se ozve drnkání.

„To só stary hósle po dědóškovi,“ zavolá babka, „šak si

to vyzkóšé. Dyž ti to pude, dám ti je dom, aby ses učila.“

Petruna vezme housle do kuchyně, strčí je pod krk azrov

na smyčcem zavrzá, div že mně to uši neurve.

„Prstikama musiš mačkat noty, pěkně podle sluchu,“

radí Kovářka, ale Petruna zas jen smyčcem jak kravu za

vocas. Pak zkusí otočit kulikem, zarve za to tak, že než

stihnu přiskočit, struna rupne. Já bych to děcko přerazila!

Kovářka ale mávne rukou:

„Dyť na to sténě nikdo nehraje.“


18

Petruna ještě chvilku šmidlá na třech strunách, alena

konec toho nechá.

„Kdepak, ta u ničeho nevydrží,“ šlehnu po ní schválně

zlejma vočima.

Stejně jsou na ni housle veliký. Pak se vrátí do seknice

a zas je chvíli klid. Zapovídám se s Kovářkou, na moment na

malou zapomenu. A hned je rána. Vyletím ze židle, až mně

srdce dvakrát poskočí, a honem do seknice. Petruna stojí

nad převaleným květináčem. Okamžitě ji hubuju, aleKovář

ka zas nic: „No bóže, dyť já sem to kvitko ani neměla ráda.“

Ale já už holku nespustím z vočí. Takový vostudy, co

ona všude nadělá. To je pořád něco. Minulej tejden jsem ji

nechala po dědině, že prej jen před barákem. A najednou

vidím starou bábičku Vavirkovou, jak letí se sekyrkou za

rybník a volá, ať si jdu pro holku. A ona mně ta malá kdesi

sebrala misku, a že přes plůtek natrhá třešně. Na cizím!

Ale spravedlnost přišla — jak se natahovala, ruka jí uvízla

mezi plaňkama v plotě, nemohla tam ani zpátky. Řvala tam

tak dlouho, až ji zaslechla Vavirkovka, která jela na kole

od Heluny. Sekyrkou vyklepla plaňku, holka ruku vytáhla,

nic se jí naštěstí nestalo, ale já bych se nejradši hanbou

propadla. Ona si jde cizí třešně natrhat! A ještě misku si

na to vezme! Kdepak, to už je v tom děcku.

Radši se zvednu a jdeme s holkou rychle dom. Kuřata

se v krabici přesypávají, pípají na celý kolo, ale je tokou

sek, však to vydrží.

„A budeš se starat. A když nebudeš, tak ti umřou,“po

stavím kuřata do předsíně před Petrunu.

Ona na to nic. Však co taky čekám. Ale říkám jí to, aby si

to uvědomila. Kuřata jsou ještě malý, nemůžu je dát mezi

slepice. Do zejtřka je nechám tady a děda jim udělá pod

kulnou ohrádku.


19

Petruna kamsi odběhla, ale za chvilku se ke kuřatům

vrátí. Nejdřív je jen pozoruje, ale jak se otočím — šup a už

má kuře z krabice venku. Chvilku si s ním hraje, aspoň je

klid. Pak ji to ale omrzí, nechá kuře na dlažbě a letíkam

si pryč. Kdepak by ona pomyslela dát je zpátky dokrabi

ce! Copak na to musí člověk pořád myslet? To seneuhlí

dá. Jak jdu přes síň do komory, houpne mně kuře zrovna

pod nohy. Než se vzpamatuju, už je rozšlápnutý. Ale jak

škaredě to křuplo, to se mně až špatně udělalo. Už sedo

opravdy dožeru.

„Petruno!“ zaječím a letím pro holku. Zrovna sedí vku

chyni u stolu a dělá blbosti s čajem v hrnku. Vytrhnu jí ho

z ruky tak prudce, že čaj vychlejstne po ubrusu, ale je mně

to jedno. Táhnu ji do síně, vůbec neví, co se děje, tak se

ani nevzpouzí.

„Jen se podivej, cos provedla!“ křičím na ni.

Petra je chvilku zaražená, dívá se na rozšlápnutý kuře

a pak se zeptá jak blbá:

„Proč má krev?“

„Protože je mrtvý!“ zaječím. „Kvůli tobě!“ Nemůžupře

moct vztek. Vidím, jak na mě zírá s otevřenou pusou, jako

by tomu nerozuměla.

„A uděláme mu hrobeček, když je mrtvý?“

Krev se mně pění v žilách: „Neuděláme! Hodíme je na

hnojník! Mohla z něj bejt slepička, ale nebude!“

Petruna začíná natahovat. To mě ještě víc dožere. „Ane

bul tady, nebo ti jednu vlepím,“ huknu na ni. Pak ji pošlu

do kuchyně pro lopatku, že na ňu kuře naberu. Petruna

přinese lopatku a už bulí. Jak mně je to protivný! Seknu jí

na zadek. Ať má proč. Nakonec se mně vytrhne a uteče do

seknice. Však já vím, kam to zalezla. Jak jsme tamstěho

vali ty almary, takový místo pitomý tam mezi něma zůstalo,


20

tak jaksi za roh, a ona tam pořád leze, i nějaký věci tam,

myslim, natahala. Ale ať si tam je.

„A dáš mně třicet korun z pokladničky,“ zavolám za ní.

„Abych si mohla jít pro nový kuře.“

Nechám ji tam, dědovi nakážu, ať je doma, kdybyvy

lezla, a sama jdu ještě na zahradu. Však se musí takhle na

jaře hodně okopávat, aby se plevel nerozrostl.

Vrátím se do baráku až k večeru, ještě v síni vyměním vodu

kuřatům a jdu se vyslíct ze špinavejch hadrů. V kuchynisly

ším dědu, jak cosi povídá s Petrou. Tak vida, že vylezla. Mají

pootevřený dveře, na moment se zastavím a poslouchám.

„A todle jsem maloval, když jsem byl ještě v učení,“sly

ším dědu. To on zas ukazuje Petruně ty svý vobrázky. Má

to ráda, i když je to pořád dokola.

„A kdo to je?“ vyptává se. Já ale moc dobře vím, že to

dělá schválně.

„To je Masaryk,“ odpovídá děda. Taky ví, že si Petruna

jen tak hraje, ale jako by mu to nevadilo. Zahlídnu, jakhol

ka přejede dlaní po papíře. „To se tak stínuje,“ vysvětluje

jí děda, „ukážu ti to.“

Pak vezme tužku, opře ji naležato a chvilku šráká.Hol

ka ho zkouší napodobit, několikrát jí tužka spadne, ale

pak ji děda chválí.

„A teď zas chvilku maluj. Dodělej toho koníka,“ povídá

jí a posune k ní jinej papír. Jo, koníka, říkám si v duchu.

Zas to bude nějaká patlanina, jako v tý školce. „Alenepře

tahuj, musíš pomalejc,“ napomíná ji děda.

„Tak?“ vyptává se Petruna a zpomalí pastelku. Dědapři

kejvne.

„Vidíš, jak to máš pěkný,“ chválí a přitom ji pohladí po

vlasech. Takhle když se na ni člověk dívá, to by si řekl, že


21

je to takový klidný děcko. To ona se tak před dědounepro

jeví. Ale jen je se mnou, dělá jak ďas. Zas si vzpomenu na

kuře a znova mě chytne vztek. Převlíknu se v koupelně do

čistýho a jdu do kuchyně.

„Ty seš tady?“ škaredím se na děcko. Petruna po mně

pokukuje, vidí, že se pořád zlobím.

„Tak ju furt nech,“ zahuhlá děda. „Vždyť je teď hodná,po

dívej, jakýho koníka pěkně namalovala. To já bych to vje

jím věku takhle netrefil,“ ukazuje mně. Musím uznat, že na

pět let to má pěkný. Jiný než v tý školce. Ale neřeknu jí to.

Vytáhnu z ledničky mlíko, nadrobím do hrnku chleba

a posypu to krystalem. Mlíko ohřeju v kastrolku nasporá

ku a pak nadrobenej chleba zaliju.

„Tady máš večeřu,“ odhrnu pastelky a strčím to před

holku.

Nakloní nos nad hrnek a odsune ho: „Nechci.“

Už zase vidím ten její zatvrzelej výraz.

„Ale pak nic nebude.“

„To nevadí!“ odsekne.

„Sněz to, nebo přijde listonoška a sní ti to,“ pohrozím.

„Co jí to vykládáš za blbosti?“ utrhne se na mě děda. To

on se jí vždycky zastává.

„Jakýpak blbosti?“ vyjedu, ale pak mávnu rukou. No co,

když nechce, sním si to sama. Seberu hrnek a začnu z něj

jíst. Petruna na mě čumí a dělá, že jí to nevadí. Jako by mě

schválně chtěla dráždit.

„A ukliď to a spat,“ kejvnu k pastelkám. „Nebo bude

mamka zas nadávat, že tady nemáš režim.“

Malá ale zase naschvál: „A nejdu!“

„To teda jdeš!“ Zas na mě čumí tím svým vzdorovitým

pohledem. A to její čelo se mně tak nelíbí. Takový vysoký,

nehezký.


22

A vtom na mě holka blbá vyplázne jazyk. Jen taktro

chu. Aby viděla, co udělám. A teď toho mám právě dost.

Nechám hrnek hrnkem a letím po ní. Jak to vidí, skočí

ze židle a maže pryč. Jenže jak je v rauši, narazí do futer

u dveří do seknice. Prvně se leknu, protože se skácí jak

podťatá, ale hned zas vyskočí a rozeřve se jak tur.

„To máš za to!“ štěknu na ni.

„Máš ju nechat u pastelek, když je hodná, a byl by klid,“

přisadí si děda.

„Ještě ty se do toho motej,“ odbudu ho.

Petruna má rozbitej ret a po puse jí teče krev. Chci ji

vzít do koupelny, aby si to umyla, ale jak jdu k ní a chytím

ji za ruku, vyškubne se, ještě se po mně ožene a letí do

seknice. Zaleze mezi almary a tam bulí.

„Tak si tam buď, však ty vylezeš!“ zakřičím na ni. Já se

tam pro ni natahovat nebudu. Beztak zaleze do rožku, tam

ani nedostanu.

Sedíme s dědou v kuchyni, v televizi už je po zprávách

a Petruna je furt zalezlá. Už si říkám, jestli se jí něcone

stalo, aby třeba nakonec neměla otřes mozku.

„Jdi se tam podívat,“ pošlu dědu. Děda se zvedne azmi

zí v seknici. Chvilku čekám, pak tam jdu taky.

„Podej baterku,“ otočí se ke mně. Vytáhnu ze stolkuba

terku a děda svítí mezi almary. „Ona tam usnula.“

„Petruno, vzbuď se,“ volám do díry. Ona ale jen něco

zamumlá a zase odfukuje.

Děda to zkusí hlasitějc: „Petruško, no tak, pojď hajat do

postele.“ Zašmátrá po ní rukou, zatahá ji za nohu a holka

se konečně trochu probere.

Ale i teď si staví hlavu. Chvíli stojíme a přemejšlíme.


23

„No nic, odtáhneme almaru,“ rozhodne děda. Musíme

se do skříně pořádně opřít, je to taková ta stará, černá, po

mamince. Co ta pamatuje! Chvilu se nehne, ale jakzabírá

me, tak povolí. Když Petruna vidí, že není úniku, skrčí se

do koutku, a jak vedou podýl zdi trubky od topení,chyt

ne se jich a nechce se pustit. Chvilku se s ní casnuju, už je

úplně probraná, zase řve jak tur, ale utrhnout od topení

se nedá. Už na to nemám sil.

„Však ona půjde za mnou, že jo, Petruško,“ natáhne se

k holce děda, a ta se ho chytne kolem krku. Položí ji na

duchnu u mě v posteli a holka zas hned usne. Jdemevrá

tit almaru na místo, ale bože, co ta holka tam má v rožku

nataháno za krámy, to jeden neviděl! Těch hraček,oma

lovánky. I tu mou měchačku, co jsem tak hledala. A jakejsi

hadr, všechno v prachu. Sehnu se pro něj, a jak ho zvednu,

z hadru cosi vypadne, až to o podlahu cinkne. Jakejsikamí

nek, bez brejlí na to nevidím, tak jen tak po hmatu tosebe

ru a strčím do kapsy. Však se potom podívám pod světlem.

Děda mně pomůže přetáhnout almaru zpátky, zhasneme

a jdeme do kuchyně. Vytáhnu brejle a sednu si ke stolu.Dí

vám se, co to vypadlo z toho hadru. A ona je to náušnička,

a jaká pěkná! Červenej kamínek v žlutým plíšku. Děda si

taky nasadí brejle.

„To vypadá jako pravý, má to punc! To ono bude zlatý.“

„Kdoví, jestli to není pravej granát,“ obhlížím to. Kde

to ta malá straka sebrala? To jí jen tak do klína nespadlo.

Já jsem věděla, že to není dobrý děcko. Z domu to nemá,

to poznám, snacha by si zlato na sebe nedala.

„Teď to nech, však se jí ráno zeptáš,“ mávne rukou děda,

„mohla to někde najít.“

Kdepak on, toho má Petruna vomotanýho.


24

Ráno, když Petruna vstane, dělám nejdřív, že nic. I ona je,

jak kdyby včerejšek nebyl. Sotva vyletí z postele, začne na

sebe oblíkat sváteční punčocháče.

„Kam se chystáš?“ zeptám se jí.

„Do školky, za Leničkou,“ zamečí a dál se oblíká.

„Dneska je sobota. Dneska se nejde,“ odpovím jí.Petru

na zamrká. Chvilku jí trvá, než se vzpamatuje. Potomsho

dí punčocháče, kde spadnou, tam je nechá ležet, a letí za

dědou.

„Vezmu ji na krmení,“ řekne. Malá je z toho celá divoká.

Hned je oblečená a obutá, jen aby se už už šlo. O snídani

se s ní nehodlám dohadovat. Však až bude mít hlad, ona

přijde.

Zatím si jdu obstarat kuřata, holku k nim už nepustím.

Pokukuju z otevřenýho okna na dvůr. Je pěkně teplo,všech

no se zelená, ptáčci zpívají, to já mám ráda. Děda kydáza

jicům, vyhrabuje hnůj z kotců na zem. Petruna to nabírá

na lopatku a hází si to na malej kotouček a vozí k hnojníku.

„Je tam pořád to kuře?“ vyptává se dědy.

„Je,“ přikejvne děda.

„A jak dlouho tam bude?“

„Jen chvilku. Pak se rozloží a už tam nebude.“

Petruna tomu nerozumí: „A kde bude?“

„Nikde, bude z něj hnůj.“

Malá chvilku přemejšlí, potom vyvalí kotouček dohnoj

níku a letí zas k zajičárně. Znova nabírá hnůj, ale jen co

děda kamsi odběhne, už dělá zase rutyku. Zaběhne k plotu,

naškube mokrý pampelišky a strká je skrz dvířka zajicům.

„Necháš toho, vždyť se rozdujou,“ huknu na ni z okna,

až se lekne. Jako by včera málo škody nadělala. Jen co si

ale myslí, že jsem se přestala dívat, udělá to zas. Naštěstí

už jde děda, před ním si ona nedovolí. Otočím se zpátky


25

do kuchyně a čekám, až se vrátí. Však už jsem na nina

chystaná!

„Ty, Petrunko,“ začnu hezky, když se usadí ke stolu. Asi

dostala hlad a čeká, že jí dám najest. Ale to teď nepadá

v úvahu. Dívá se na mě s tou svou pootevřenou pusou, jako

by se mně chtěla posmívat. „Kdepaks vzala tohleto?“po

ložím před ni na stůl náušnici. Holka se zarazí. Chvíli na

ni civí, nic neříká, pak zas čumí na mě.

„Nikde,“ odpoví nakonec. Je přitom rudá jak rak.

„Když nikde, tak nikde,“ odpovím a tvářím se, jako že

nic. „Já jen, že dneska tady budou jezdit četnici. A budou

brát do vězení zloděje.“

Vidím, jak se děcko zaraženě dívá. Aspoň něco na ni

platí.

„A koho chytí, toho z vězení nepustí,“ přidám ještě

schválně. Petruně se zatřepe brada. Jen ať se teď bojí.Oto

čím se ke sporáku a jdu si klepnout vajíčko na pánvičku.

„Co se tady děje?“ ptá se děda, kterej právě přišel zven

ku a vidí, že Petruna je celá vedle.

„Ale nic, jen že dneska budou chytat po vesnici zloděje.“

„Furt musíš strašit,“ kroutí děda hlavou, jako bych řekla

bůhvíco.

„Ale jakýpak strašení,“ odbudu ho. „Jen tak to povídám.

Však tady žádný zloděje nemáme,“ mrknu bokem, co na to

holka. Kdepak, já jí zamáčknu tipec. A taky že jo. Petruna

to najednou nevydrží. Letí ke mně, pověsí se mně za nohu

a rozeřve se na celý kolo. Asi by chtěla, abych ji chytila do

náruče, ale to já neudělám. „Tak se nám chceš přiznat?“od

sunu ji od sebe. Není schopná slova, jen kejvá. „Tak kdes

to zebrala?“ udeřím.

Holka bulí na celý kolo, kloudnýho slova ze sebene

vypraví, sopel jí teče až do pusy, ale nos jí utírat nebudu.


26

„Tak když to nechceš říct bábičce, tak to pojď říct mně,“

navrhne děda. On je měkkota, když malá zabečí, to on se

může posrat. I kdyby mu děcko skákalo po hlavě, on by nic

neudělal. A tadleta to moc dobře cejtí. V tu ránu mě pustí,

letí k dědovi, chytí se ho kolem krku a šeptá mu do ucha.

Očima mě nepřestává sledovat, abych náhodou nepřišla

blíž. I tak zaslechnu, co mu šušká. A je to venku!

„Tak tys kradla u bábičky Kovářový!“ To jsem si mohla

myslet. V tý seknici to tam sebrala!

Že já jsem ji s sebou k tý Kovářce brala. Co ta si o nás

teď pomyslí! Nejradši bych Petruně jednu ubalila, však si

zaslouží.

„Co tě to napadlo, holka pitomá,“ chlácholí ji děda. Až

se mně udělá zle, jak on ji lituje. A to já nebudu. Teď mám

důkaz.

„Ale to víš, že seš teď zlodějka,“ spustím na ni.

A ona jen jak bulí, tak kejvá a vzlyká, až si říkám, že

se zalkne.

„Však já tě pošlu ke Kovářům samotnou. A půjdeš to tam

všechno říct. A to si nemysli, že stará Kovářka si to nechá

pro sebe! To ona všem na tebe poví. Ve školce panímuči

telkám. A musíš počítat, že četníky zavolá!“ Schválněpo

kračuju dál, jako bych másla ukrajovala. Jen ať se holka

bojí. Aspoň se odnaučí. „A budou ti mačkat na nos, aby

poznali, jestli seš lhářka.“

Děda vytáhne z kapsy kapesník a utírá jí sopel.

„Už toho nech,“ zahučí na mě. Jak kdyby neviděl, co

se stalo.

„Ty se jí ještě budeš zastávat?“ vyjedu na něj. A už vidím,

jak holce svítí vočiska. Jak je ráda, že děda jde proti mně.

„Tak jí to tam zanes, Kovářka z toho zle dělat nebude,“

mávne děda rukou.


27

To je mu jedno, co já kvůli tomu děcku zkusím vostudy.

„Já? Já jsem nekradla, co bych to nosila já!“ musím se

ohradit. Už jsem dožraná.

„Ty seš kolikrát horší jak ta malá holka!“ štěkne na mě

zprudka děda. A to přehnal. To teda jo!

„Tak víš co? Jdi si za Kovářkou sám,“ urazím se, otočím

se na patě a jdu z kuchyně pryč. Když se holky zastává, ať

se taky postará. O zlodějku. Člověk si říkal, že ta holkaje

nom lže. Že z toho vyroste. Ale ona i krade! Však ona svatá

pravda: Kdo lže, ten krade. A já mám na takový lidi čuch. Už

od děcka to poznám.

Když pro Petrunu odpoledne přijde snacha, holka k ní letí,

jako by jí tady někdo ubližoval. Na moment mě napadne,

aby neřekla, že jsem jí ubalila po prdeli, to by zas Alena

vyváděla, že takhle se s děckem nesmí. Ale Petruna na to

už naštěstí zapomněla a táhne mamu ke kuřatům. Pak se

zarazí, z ničeho nic, ztuhne, zaklepe se jí brada a do očí se

jí hrnou slzy. A snacha hned, co že se tý její chuderce děje.

Nejradši bych jí pěkně od plic řekla, jaká ta její Petruna je.

Čeho u ní dosáhla tou svou výchovou. A že jí doma roste

malá zlodějka. Ale radši držím hubu. Jen ať si na to přijde

sama. I když jí to bude trvat. To jen já jsem to hnedpo

znala. Marná snaha, s tou Petrunou už nikdo nic nenadělá.



Kdo to zas

vyzvání v neděli

dopoledne?



31

Nechce se mně, ale musím se zvednout. Stejně je teď vefot

bale přestávka a komentátoři žvanijou ty svoje pičoviny. Už

od vchodovejch dveří vidím, že u branky stojí Bohóš Vavirek.

Ráno bylo pět pod nulou, mám na sobě jen trenky a pantofle,

tak na něj kejvnu, ať jde dál, však jsem na noc nezamykal.

„Ty, Laďo, nezabil bys nám?“ volá už cestou k baráku. Se

zabijačkama se letos roztrhl pytel. Zapálím si cigáro, když

už tady stojím, a zavolám do chodby:

„Marcelo, dones kalendář!“

Potom se otočím na Vavirka: „A na kdy to chcete?“

To už je Marcela s kalendářem u mě. Pozdraví se sVa

virkem, setře mě pohledem a otočí se zpátky do baráku.

Zas jí vadí, že hulím, to už poznám. Ale ať si remcá. Na to

jí kašlu. I když už má pořádnej buben, všimnu si, jak se

Vavirek rád podívá. Však co, zezadu je pořád pěkná, vlasy

pod lopatky a kozy jí v jiným stavu ještě povyrostly. To se

mně taky líbí. Ale co ji má co vočumovat Vavirek? Radši za

sebou trochu přivřu dveře.

Listuju umaštěným kalendářem a hledám, kterousobo

tu mám volno. Vidím, že všude je plno až do Vánoc.

„A co teď v neděli?“ zeptám se. Vavirek chvilkupřemej

šlí, pak ale zakroutí hlavou: „Ty, Laďo, to by Heluna asi


32

nechtěla. Ona má ráda, když je to na nedělu už sklizený,

v pondělí jde ráno do práce...“

Chvíli jen tak stojíme a jsme zticha. Vavirek civí, jápár

krát potáhnu startku.

„A kolik to má váhy?“ zeptám se nakonec, „že byste to

ještě krmil přes Vánoce, a pak bysme to bouchli hned po

Novým roce...“

„Kdepak, přes Vánoce, to já už živit nebudu,“ ošívá se

Vavirek, „už to má takovejch dvě stě padesát kilo, vono pak

už je to moc sádelnatý, ženský nadávají, děcka to nechcou.

A potřebujeme maso na svátky.“

Znova zalistuju kalendářem: „Tak leda teď v sobotu, to

zabíjím ráno od pěti Střechovi, tam budu tak do půldva

náctý, tak co vo půl jedný, že bysme to píchli?“ Vidím, že

to Vavirkovi není po chuti, ale co může dělat. „Nebo si teda

řeknite Peterkovi,“ pokrčím ramenama. To je druhejřez

ník v dědině. Ale lidi ho moc neberou. Dost se prej zkazil.

Když s tím začínal, byl rád za kšeft. Upejpal se brát si,všu

de chodil na čas, ale pak to prej bylo čím dál horší, narostl

mu hřebínek. Starej Brabec si mně jednou stěžoval, že mu

řekl, ať si vybere maso na vejslužku, a on že prej bezskru

pulí sebral celou panenku! To nejlepší maso! A taky prej

lidem od něj nechutná tolik, jako když jim to namíchám

a ochutím já.

Však jsem se taky učil ještě jako malej kluk, od taty.

A ten byl vyhlášenej řezník široko daleko! Celý zimy jsme

mívali v neděli doma k obědu zabijačky. Nebylo jedinýso

boty, kdy by ho někde nebrali. Kolikrát mu teď v duchu

blahořečím, že mě to všechno naučil. Od jara do podzimu

je práce se zedníkama, co tady má Smejkal stavební firmu,

ale v zimě bejvám rok co rok na pracáku. Smejkal tolikza

kázek nemejvá, sám je rád, že se uživí. Nebejt zabijaček,


33

tak to doma neutáhnu. A zvlášť teď, když je na cestě čtvrtý

děcko.

Bohóš chvilku voprnduje, pak se konečně rozhodne:

„Tak teda tu sobotu odpoledne.“

Poznačím si ho do kalendáře. „Tak domluveno,“při

kejvnu.

Vavirek se otočí a jde pryč, po chodníku mu nazmraz

ku málem podjedou nohy, ale vybalancuje to. Trochu mě

to sere, ta dlažba, ve stavebninách tvrdili, že je toproti

skluzový, ale náš Pavel na tom taky minulej tejden hodil

pěknou držku.

Zalezu do baráku a zajdu dolů do kotelny přiložit, už

je to tak akorát. Teprve potom se vrátím do kuchyně. Do

oběda zbejvá ještě hodinka, tak si jdu z lednice vytáhnout

pivo, abych měl co k televizi.

„To s tím nemůžeš počkat po jídle?“ pustí se do měMar

cela. Zas se chce hádat, už to na ní poznám. Ten jinej stav jí

leze na mozek. Raději jí na to neodpovím. Sednu si zpátky

do křesla a přepnu program. Slyším, jak je u vaření vzteklá,

řve na Pavla, ať jí přijde pomoct. Ten se ale pořád neozývá,

i když ji musí slyšet. Kolikrát si říkám, že jsem neměl dělat

takhle spojenou kuchyň s obývákem, že to neděládobro

tu. Člověk nemá u televize chvilku klid. Mám užrozmyš

lený, že bych tady na jaře postavil příčku, zas tolik práce

by to nedalo. Ale teď to před Marcelou ani nevytahuju, to

by mě hnala, že jsme sotva dostavěli a zabydleli se a já to

zas hned předělávám.

„Tak do hajzlu, Pavle, neslyšíš mamku?“ Zařvu, až se

zatřese kuchyň.

„Co je?“ došourá se otráveně Pavel. Nejradši bych mu

vrazil po hubě, jak se tváří. Patnáctiletej floutek, a takhle

si dovoluje.


34

„Dones brambory ze sklepa,“ podává mu Marcela kýbl.

„A kolik?“ zeptá se Pavlin jak pitomej.

„Kolik asi?“ utrhne se na něj, „plnej!“

Pavel protočí oči: „Ach jo, kdo to má furt tahat?“

Když slyším ty jeho kecy, popadá mě vztek. „Jestli to

nechceš tahat, tak to netahej. Ale taky se sbal a vypadni!“

zařvu na něj. Marcela po mně šlehne očima, jako bych mu

chudáčkovi ubližoval. A ona taky. Je vzteklá, že děckane

pomáhají, ale sotva na ně huknu, už je zle. Jestli se jíne

líbí, že se jí zastávám, tak ať si pak nestěžuje. Pavlin už

raději ale drží hubu a jde do sklepa. Moc dobře ví, že si

pro ránu nejdu daleko. Za chvíli je zpátky, postaví kýbl na

stůl a chystá se zmizet.

„A kdo to vokrájí?“ zastaví ho Marcela.

„Já jsem to dotáhl. Tak ať jde krájet Baruna.“

„Ta hlídá Lukáška, sedni k tomu a krájej. A ať je tohoto

vý!“ Marcela se s ním taky nemaže, praskne nožem na stůl

a otočí se k lince. Zástěru má na břichu celou od mouky,

jak obaluje řízky, však se s takovým bubnem už sotva otočí.

„Toho je jak pro armádu,“ brblá ten blbeček a myslí si,

že ho neslyším.

„Cos to řikal, spratku?“ vyjedu. Cejtím, jak se mně žene

krev do spánků.

„Že jste si neměli udělat tolik děcek, když se o něne

chcete starat,“ zahučí a civí mně přitom do obličeje jak

nějakýmu debilovi.

„A dost!“ zařvu, až se Pavlin lekne.

„Musíš pořád tak ječet?“ pustí se do mě Marcela. Tím

mě fakt nasere.

„Tak já se tě zastávám a nakonec su já ten špatnej! Víš co?

Příště si to s ním vyřiď sama!“ zvednu se a prásknudveř

ma. Pak si uvědomím, že jsem nechal na stolku u televize


35

pivo a vrátím se pro ně. Pavel i Marcela jsou zticha.Mar

cela smaží řízky a Pavel okrajuje brambory. Jindy bych si

vzal na ochutnávku čerstvě udělanej řízek ještě předobě

dem, jen tak do ruky. I teď mám chuť, ale vyseru se na to.

Poslouchat další pindy, že všechno sežeru, než bude oběd,

to fakt ne. To si radši nechám zajít chuť.

V chodbě se oblíknu do starejch tepláků a jdu dokotel

ny. Sednu si tam na špalek, co mám na štípání třísek,dí

vám se, jak skrz dvířka u kotla problikávají plameny,upí

jím pivo a mám klid. Ani mi nevadí, že už je pivo teplý. Ať

se tam nahoře sežerou. A Marcela taky. Pořád vykládala,

že tak lehko už do jinýho stavu nespadne, že už sinemu

sím dávat takovej pozor jako zamlada, a takhle to dopadlo.

Slítla do toho jak nic. Počtvrtý! Ale pryč bych jí to dátne

dovolil! To zas ne! Chlap se má o děcko postarat. Však teď

budu mít kšeftu víc než dost. I když su vedenej na pracáku,

beru bokem malý kšefty. K tomu ty zabijačky, lidipětistov

ku dají vždycky, masa taky něco málo. Tak co.

V sobotu ráno před pátou vyrazím ke Střechovi. Zima je

jak v psirni, ale tak to má na zabijačku bejt. Sice ještě není

sníh, ale takový dva tři pod nulou budou. A dobře tak. Jak

je trochu teplo, lezou po mase muchy, ani tak dobřene

vychladne, jak by mělo. V létě zabíjím jen, když je nejhůř.

Třeba když si prase zlomí nohu, s tím se nic nenadělá, to

se musí porazit, i kdyby byl červenec. Ale když chce někdo

na léto jen tak, to nedělám rád.

Tonda už stojí před vratama a čeká na mě. Je topocti

vej chlap, pořádnej, má to sice doma malý, v kůlni takovej

chlívek, že se tam to prase sotva otočí, ale pořádek. Alena

už má taky všechno připravený, je tam ještě jeho švagr,

jezdí každej rok pomáhat, tak už se taky známe. Tonda


36

vytáhne rum, všichni tři do sebe kopneme panáka a jdeme

na to. Nakouknu do chlívka na prase, je pořádný, veliký,

to teda čumím.

„Čím to krmíš, že ti tak narostlo?“ ptám se Tondy, aby

řeč nestála, než se nachystáme.

„Todle už bylo veliký od selete,“ odpoví. „A taky dostdo

stává lepší. Alena vozí z mlíkárny lacinou syrovátku, míchá

mu to se šrotem, to potom roste před vočima.“ Je vidět, že

Tonda je pyšnej.

Pak jdeme na to. Vezmu srážečku, co mám ještě potato

vi, strčím do ní patronu, Tonda uváže praseti provaz zary

pák, druhej mu chytí za zadní nohu, potom ho se švagrem

vyvedou z chlívku. Prase už cejtí, že je zle, tak řve a cuká se.

Chlapi ho ale držijou na provazech, co to dá. Jak Tondaza

táhne dopředu, prase chce táhnout dozadu, takže vlastně

stojí, a to potřebuju. Namířím mu to mezi voči a pic! Prase

na chvíli ztichne, už si myslíme, že omráčený padne, ale

ono místo toho začne zase řvát, ještě víc než předtím, dělá

jak ďas, chlapi ho na provazech udržet nemůžou.

„Do hajzlu, co to je?“ odplivnu si. Nabiju další patronu

a vypálím ji praseti znovu mezi voči. Řev je to strašnej, ale

prase zase nepadne, nakonec se Tondovi vysmekne provaz

a je zle. Prase lítá s pístem v lebce po kulni, naráží done

cek, pak zas do hrnců, málem mě srazí k zemi. Čumíme

na to všichni. Tohle se mně ještě nestalo. Nedá se nic dělat,

popadnu tu velkou řeznickou kudlu, přišlápnu zprudka

provaz, co vláčí na rypáku, a než kanec cukne, vrazím mu

kudlu do tepny pod krkem. Prase ještě zařve, ale konečně

se skácí. Na nic nečekáme, povalíme je víc na bok achy

táme krev do hrnce. Rukávem si utírám opocený čelo. To

teda bylo něco!

Tonda se už taky vzpamatoval.


37

„Aleno, pojď michat!“ volá na manželku, ale ani nemusí.

Alena už je ve dveřích. Teprve teď si jí víc všimnu, jak jí to

sekne, i v tom pracovním. Na hlavě má šátek, aby jí vlasy

nepadaly do obličeje, přes zástěru je vidět, že postavu má

pořád krev a mlíko. Přiskočí, strčí ruku do hrnce, kamce

díme krev, a míchá, aby se to nesrazilo. Sem tamvyšplách

ne kapka krve na podlahu, ale s tím se při zabijačce počítá.

Jak je Alena ohnutá, vidím, jakej má pěknej kulatej zadek.

Stojím těsně u ní, loktem se dotýká mýho kolena, skoro

Tondovi závidím. Ten si ale ničeho nevšimne. Je taky celej

zpocenej a odfukuje. Pomyslím na to, jaká je Alena asi vpo

steli, ale pak to zaženu. Dost to zabere, než krev vyteče, ale

dávám si záležet, aby bylo maso dobře vykrvený.

Potom mrtvý prase chytneme a navalíme na troky.

„To je ale macek,“ funí švagr. Všichni je obhlížíme,ří

kám si, že takový prase jsem snad ještě neporážel.

„Kde máš smolu?“ zeptám se Tondy a ten hned podáod

kudsi plnej plecháč. Pořádně prase posmolím od rypáku

až ke kopytům a chlapi je polejvají vařící vodou. Všude se

valí pára a puch spařený kůže.

Chvíli musíme počkat, aby štětiny povolily a šly dolů.

„Tak pojďte, chlapi, převalíme ho na záda,“ kejvnu na

ty dva, když máme štětiny shozený. Potom strhnukopy

ta, naříznu šlachy a zaháknu rozporku. „Na tři budeme

zvedat,“ podám Tondovi provaz. Zabíráme, co to dá,na

konec s náma tahá i švagr, abysme prase vůbec udrželi. Až

visí, je vidět, že je fakt obrovský, ještě větší, než se zdálo

na čtyřech.

Nejdřív uříznu hlavu, ať může Alena začít vařitpolív

ku. Zas si všimnu toho jejího výstavního zadku. Ještě že

už jde pryč, maso vaří ve starý koupelce v brutaru. Cejtím,

že se mně zvedá péro, a o to víc začínám bejt nakrknutej




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist