načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědictví špionů – John Le Carré

Dědictví špionů

Elektronická kniha: Dědictví špionů
Autor: John Le Carré

John le Carré si ve špionážním žánru vydobyl vysoké renomé svými romány s psychologickým i společenským přesahem, pro něž bývá označován za následovníka Grahama Greena. I zde ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Veronika Volhejnová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4810-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

John le Carré si ve špionážním žánru vydobyl vysoké renomé svými romány s psychologickým i společenským přesahem, pro něž bývá označován za následovníka Grahama Greena. I zde vypráví nejen o dramatických akcích, ale i o měnící se době a nutnosti změnám čelit. Hrdinou je bývalý agent Peter, který je ze svého bretaňského odpočinku náhle odvolán - ne do akce, která by si snad žádala jeho zkušeností, ale aby se zodpovídal z toho, co se v rámci operací ve východním bloku dělo před desítkami let. Události, jež způsobily i mnoho prolité krve, znovu ožívají v Peterově mysli, osvětlené z nepříjemného úhlu novou generací, jež se za každou cenu snaží vypořádat s "historickými zločiny". Střet starého a nového světa, dvou úhlů pohledu nejen navenek, ale i uvnitř hrdinovy mysli - to je téma, které ozvláštňuje a povyšuje dynamický špionážní příběh, navracející se do vyhrocených let studené války.

Popis nakladatele

Peter Guillam, bývalý agent a žák legendárního George Smileyho z britské tajné služby, známé též jako Cirkus, žije nenápadným životem v Bretani a snaží se ze všech sil zapomenout. Jeho bývalý zaměstnavatel však náhle začíná otvírat archivy. Důvod? 
Studená válka vrhá svůj stín. Zpravodajské operace, jež kdysi byly chloubou londýnského centra, jsou nyní revidovány generací, která už studenou válku nezažila. Někdo musí zaplatit za prolití nevinné krve ve jménu velké věci. Důvod? 
Špion, který se přišel ohřát, znovu ožívá.

Zařazeno v kategoriích
John Le Carré - další tituly autora:
Noční recepční Noční recepční
 (e-book)
Noční recepční Noční recepční
Dědictví špionů Dědictví špionů
Špion, který přišel z chladu Špion, který přišel z chladu
Jeden musí z kola ven Jeden musí z kola ven
Holubí tunel -- Příběhy ze života Holubí tunel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dědictví špionů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

John le Carré

Dědictví špionů – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.







Přeložila Veronika Volhejnová

A LEGACY OF SPIES

Copyright © 2017 by David Cornwell

Translation © Veronika Volhejnová, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo

jakýmkoliv způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele

práv, s výjimkou krátkých citací nebo referátů, které tvoří součást

kritického zhodnocení.

ISBN 978-80-204-4810-1 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5231-3 (ePDF)

ISBN 978-80-204-5230-6 (ePUB)

ISBN 978-80-204-5232-0 (Mobi)


7

DDICTVÍ ŠPION

1.

Na následujících stránkách líčím tak pravdivě, jak jsem toho schopen, svou roli v britské klamné operaci s kódovým názvem Fortuna, prováděné proti východoněmecké špionážní službě Stasi koncem padesátých a začátkem šedesátých let dvacátého století. Operace vedla ke smrti nejlepšího britského tajného agenta, s kterým jsem kdy spolupracoval, a nevinné ženy, pro niž položil život.

Profesionální pracovník rozvědky není vůči lidským citům o nic víc imunní než zbytek lidstva. Podstatné je, do jaké míry tyto city dokáže potlačit, ať už v reálném čase nebo, jako v mém případě, za padesát let. Ještě před dvěma měsíci, když jsem v noci ležel v posteli na odlehlém statku v Bretani, která je mým domovem, a poslouchal bučení dobytka a hašteření slepic, jsem rázně zaháněl obviňující hlasy, jež čas od času rušily můj spánek. Byl jsem tenkrát příliš mladý, říkal jsem jim, příliš nevinný, příliš naivní, příliš bezvýznamný. Jestli hledáte nějaké skalpy, běžte si za velmistry klamu, za Georgem Smileym a za jeho šéfem Řídícím. To ne moje, ale jejich rafinovaná lstivost, jejich prohnaný akademický intelekt stál za triumfem i utrpením operace Fortuna. Teprve teď, když mě k zodpovědnosti pohnala Služba, které jsem věnoval nejlepší léta svého života, dovedl mě věk i potřeba srovnat si zmatené myšlenky k tomu, abych zaznamenal světlé i temné stránky své účasti v celé věci, ať už cena bude jakákoli.

Jak se stalo, že mě vůbec naverbovali do tajné služby – tedy do Cirkusu, jak jsme tomu říkali za oněch údajně zlatých časů, kdy jsme ještě nesídlili v groteskní pevnosti u řeky Temže, ale JOHN le CARRÉ v okázalé viktoriánské kupě červených cihel stojící v oblouku Cambridge Circus –, je pro mě stejnou záhadou jako okolnosti mého narození; o to víc, že obě věci spolu neoddělitelně souvisejí.

Můj otec, na kterého si téměř nevzpomínám, byl podle matky marnotratný syn z bohaté anglo-francouzské rodiny ze střední Anglie, muž s divokými choutkami a stále se zmenšujícím dědictvím, který to všechno vyrovnával jen láskou k Francii. Léto roku 1930 trávil v lázeňském městě Saint-Malo na severním pobřeží Bretaně a kromě lázeňských procedur navštěvoval kasina a veřejné domy a vůbec řádil. Moje matka, jediný potomek dlouhého rodu bretaňských statkářů, tehdy dvacetiletá, byla shodou okolností tou dobou ve městě jako družička na svatbě dcery bohatého dražitele dobytka. Tedy aspoň ona to tvrdila. Je ovšem pravda, že jiný zdroj informací nemám, a matce nebylo úplně proti mysli přibarvit si trochu skutečnost, pokud fakta hovořila proti ní. Nepřekvapilo by mě tedy, pokud by tehdy ve městě byla za méně bezúhonným účelem.

Podle její verze utekly po obřadu ještě s jednou družičkou z hostiny, posílené sklenkou či dvěma šampaňského, a stále ještě v plné parádě se vydaly na večerní procházku po rušné promenádě. Tou dobou tam také s určitými úmysly kráčel můj otec. Matka byla hezká a rozmarná, její kamarádka méně. Následoval divoký románek – o jeho tempu se doma z pochopitelných důvodů mluvilo vyhýbavě – a brzo se spěšně organizovala další svatba. Já jsem byl výsledek. Otec zřejmě nebyl rodinný typ, a dokonce i v prvních letech manželství se mu dařilo být víc nepřítomen než přítomen.

Tady ovšem nastává v příběhu hrdinský obrat. Válka, jak víme, všechno mění, a vmžiku změnila i mého otce. Sotva byla vyhlášena, už bušil na dveře Úřadu války a nabízel své služby komukoli, kdo ho mohl potřebovat. Podle matky byl rozhodnut samojediný zachránit Francii. To, že měl možná zároveň v úmyslu prchnout od rodiny, je kacířská myšlenka, kterou jsem před ní nikdy nesměl

DDICTVÍ ŠPION

vyslovit. Britové tou dobou právě vytvořili nové Oddělení pro zvláštní operace, kterému dal osobně Winston Churchill za úkol „podpálit Evropu“. Pobřežní městečka jihozápadní Bretaně byla doslova semeništěm německé ponorkové aktivity a naše nejbližší městečko Lorient, bývalá francouzská námořní základna, nejvíc ze všech. Otec pětkrát seskočil s padákem do bretaňských nížin, dal se dohromady s každou skupinou hnutí odporu, kterou našel, napáchal nepříteli slušné množství škod a nakonec skončil příšernou smrtí v rukou gestapa ve vězení v Rennes. Po sobě zanechal příklad nesobecké obětavosti, které by se nedokázal vyrovnat žádný syn. Druhým jeho odkazem byla pochybená víra v britský systém soukromých škol, kvůli níž mě bez ohledu na to, jak mizerně si v tomto systému vedl sám, odsoudil ke stejnému osudu.

První léta svého života jsem prožil doslova v ráji. Matka vařila a žvanila, dědeček byl přísný, ale hodný, statku se dařilo. Doma jsme mluvili bretonsky. V katolické základní škole v naší vesnici mě krásná mladá jeptiška, která strávila šest měsíců v Huddersfieldu jako au pair, učila základy angličtiny a z úředního příkazu i francouzštiny. O prázdninách jsem běhal bosý po loukách a útesech kolem naší vesnice, sklízel pohanku na matčiny crêpes, pečoval o starou prasnici jménem Fadette a hrál divoké hry s vesnickými dětmi.

O budoucnosti jsem nepřemýšlel, dokud neudeřila.

V Doveru mě buclatá dáma jménem Murphyová, sestřenice mého nebožtíka otce, odtrhla od matčiny ruky a odvezla mě do svého domu v Ealingu. Bylo mi osm. Oknem vlaku jsem viděl svoje první přehradové balony. U večeře pan Murphy říkal, že za pár měsíců bude po všem, a paní Murphyová zase, že nebude, oba mluvili pomalu a opakovali svá slova několikrát, abych jim rozuměl. Další den mě paní Murphyová vzala do Selfridges, koupila mi školní uniformu a pečlivě si schovala stvrzenky. Den JOHN le CARRÉ nato stála na peronu nádraží Paddington a plakala, zatímco já jí z vlaku mával svou novou školní čapkou.

Jak probíhalo poangličtění, které si pro mě přál otec, asi příliš vysvětlovat nemusím. Byla válka. Školy si musely poradit s tím, co měly. Už jsem nebyl Pierre, ale Peter. Z mé špatné angličtiny si dělali legraci spolužáci, z bretonského přízvuku mé francouzštiny zase mí uštvaní učitelé. Kdosi mě jen tak mimochodem informoval, že naší malé vesničky Les Deux Églises se zmocnili Němci. Matčiny dopisy, pokud vůbec přišly, chodily v hnědých obálkách s britskými známkami a londýnskými razítky. Teprve o mnoho let později jsem si dokázal představit, kolika statečnýma rukama musely projít. Prázdniny byly neurčitá šmouha chlapeckých táborů a náhradních rodin. Červené cihly přípravky vystřídala žulová šeď soukromých škol, ale jinak se nezměnilo nic: stejný margarín, stejná kázání o vlastenectví a Impériu, stejné náhodné násilí, lhostejná krutost a neutišená a nevyjádřená sexuální touha. Jednoho jarního večera v roce 1944, krátce před invazí v Normandii, si mě ředitel zavolal do své kanceláře a sdělil mi, že můj otec zemřel jako voják. Žádné další vysvětlení z bezpečnostních důvodů poskytnuto nebylo.

Bylo mi šestnáct, když jsem se na konci jednoho obzvlášť únavného druhého pololetí vrátil do mírové Bretaně jako zpola dorostlý Angličan, který tam už nezapadal. Dědeček mezitím zemřel. S matkou sdílel lůžko nový společník jménem monsieur Émile. Neměl jsem monsieura Émila rád. Jednu půlku Fadette dostali Němci, druhou hnutí odporu. Ve snaze utéct před rozpory svého dětství a poháněn pocity synovské zodpovědnosti jsem načerno odjel vlakem do Marseille, přidal jsem si rok věku a pokusil se nechat naverbovat do francouzské cizinecké legie. Moje donkichotské dobrodružství nemělo dlouhého trvání, protože Legie netypicky vzala v potaz naléhavé žádosti mé matky podložené faktem, že nejsem cizinec, ale Francouz, a odeslala mě zpátky

DDICTVÍ ŠPION

do zajetí. Tentokrát to bylo londýnské předměstí Shoreditch. Nevlastní bratr mého otce tam provozoval obchodní společnost dovážející ze Sovětského svazu (tedy on zásadně říkal z Ruska) drahé kožešiny a koberce a nabídl se, že mě to naučí.

Strýc Markus zůstal další nevyřešenou záhadou mého života. Dodnes nevím, zda ho k té nabídce zaměstnání nějak neinspirovali moji pozdější nadřízení. Když jsem se ho zeptal, jak zemřel můj otec, nesouhlasně zavrtěl hlavou – ne nad otcem, ale nad neomaleností mé otázky. Občas si říkám, jestli je možné narodit se tajný, stejně jako se někdo narodí bohatý, vysoký nebo hudebně nadaný. Markus nebyl zlý, lakomý ani nelaskavý. Byl jen tajný. Byl to Středoevropan příjmením Collins. Nikdy jsem nezjistil, jak se jmenoval předtím. Mluvil velmi rychlou angličtinou s přízvukem, nikdy jsem se však nedozvěděl, jaký byl jeho mateřský jazyk. Říkal mi Pierre. Měl přítelkyni jménem Dolly, která vlastnila kloboučnictví ve Wappingu a každý pátek odpoledne si ho vyzvedávala u dveří do skladiště. Nikdy mi neřekli, kam spolu na víkend jezdí a jestli jsou manželé, nebo snad jestli žije každý z nich v manželství s někým jiným. V Dollyině životě se vyskytoval nějaký Bernie, neměl jsem však tušení, jestli Bernie je manžel, syn nebo bratr, protože i Dolly se narodila tajná.

A dokonce ani takhle zpětně netuším, zda Collinsovy transsibiřské kožešiny a koberce byly skutečná dovozní společnost, nebo zda to byla jen krycí firma vytvořená pro účely sběru informací. Později, když jsem se to pokoušel zjistit, jsem narazil na neprostupnou zeď. Věděl jsem, že kdykoli se strýc Markus chystal navštívit nějaký prodejní veletrh, ať už v Kyjevě, Permu nebo Irkutsku, pořád se třásl, a když se vrátil, hodně pil. A že během posledních dnů před odjezdem na veletrh se vždycky objevil zdvořilý Angličan jménem Jack, okouzlil sekretářky, nahlédl do třídírny a řekl: „Ahoj, Petere, jak se vede?“ – nikdy Pierre – JOHN le CARRÉ a pak vzal Markuse na dobrý oběd. Po obědě se Markus vrátil do své kanceláře a zamkl se tam.

Jack tvrdil, že obchoduje se sobolími kožešinami, teď ale vím, že ve skutečnosti byly jeho artiklem špionážní informace. Když totiž Markus prohlásil, že jeho lékař mu zakázal nadále na veletrhy jezdit, Jack navrhl, abych s ním na oběd zašel já. Vzal mě do Klubu cestovatelů na Pall Mall a vyptával se mě, jestli by mi vážně bylo milejší sloužit v Legii, a jestli to s některou svou přítelkyní myslím vážně, a proč jsem utekl ze soukromé školy, když jsem byl kapitánem boxerského týmu, a jestli jsem někdy uvažoval o tom, že bych dělal něco užitečného pro svou zemi, čímž myslel Anglii, a prohlásil, že pokud mě mrzí, že jsem se kvůli svému věku nemohl zapojit do války, tak by mi mohl nabídnout šanci to napravit. Po celý oběd se o otci zmínil jen jednou, slovy tak ledabylými, až se mi zdálo, že se mu celé to téma klidně mohlo zcela vykouřit z hlavy.

„A pokud jde o vašeho vysoce váženého nebožtíka tatíčka. Čistě mezi námi, a já jsem to nikdy neřekl. Souhlas?“

„ A n o .“

„Byl to hrozně statečný chlap a pro svou zemi odvedl sakra dobrou práci. Pro obě své země. Stačí?“

„Když to říkáte.“

„Tak na něj.“

Tak na něj, souhlasil jsem a mlčky jsme si připili.

V elegantním venkovském sídle v Hampshiru mi Jack a jeho kolega Sandy, a s nimi výkonná dívka jménem Emily, do které jsem se okamžitě zamiloval, dali krátké školení, jak vybrat mrtvou schránku v centru Kyjeva – ve skutečnosti to byla uvolněná cihla ve zdi staré trafiky –, jejíž repliku měli v oranžérii. A jak přečíst bezpečnostní signál, který mi řekne, zda ji bezpečně vybrat můžu: v tomto případě kus roztrhané zelené stuhy uvázané na zábradlí. A jak mám potom dát najevo, že jsem schránku vybral: tím, že

DDICTVÍ ŠPION

odhodím prázdnou krabičku od ruských cigaret do koše vedle přístřešku autobusové zastávky.

„A možná, Petere, až si budete žádat o ruské vízum, bude lepší použít francouzský pas, ne ten britský,“ doporučil mi ještě ledabyle Jack a připomněl mi, že strýc Markus má filiálku v Paříži. „A Emily je tabu, mimochodem,“ dodal ještě pro případ, že bych si myslel něco jiného, což byla pravda.

*

A to byla moje první cesta, první úkol pro to, co jsem později poznal pod jménem Cirkus. Tehdy jsem sebe sama poprvé viděl jako tajného válečníka podobného rodu, jako byl můj zemřelý otec. Už bych přesně nespočítal další cesty, které jsem podnikl během následujících dvou let – pět šest jich určitě bylo: do Leningradu, do Gdaňsku a do Sofie, pak do Lipska a do Drážďan. Pokud mi bylo známo, nikdy se nedělo nic zvláštního, když jsem si odmyslel, že jsem se na každou z nich musel připravit a potom se zase vrátit k normálnímu životu.

Během dlouhých víkendů v jiném venkovském domě s krásnou zahradou jsem přidal do svého repertoáru další triky, například kontrasledování, nebo jak se otřít v davu o cizího člověka a provést přitom nenápadnou, takzvanou letmou předávku. Někdy uprostřed těchhle hrátek, při malém obřadu v bezpečném bytě na South Audley Street, jsem směl převzít otcovy medaile za statečnost, jednu britskou a jednu francouzskou. Byl bych se mohl ptát, proč tak dlouhý odklad. Tu dobou jsem se už ale naučil to nedělat.

Teprve když jsem začal jezdit do východního Německa, přiloudal se do mého života baculatý, brýlatý, neustále ustaraný George Smiley. Stalo se to jednou v neděli odpoledne v západním Sussexu, kde probíhal debrífink. Tou dobou mě už neměl na starosti Jack, JOHN le CARRÉ ale drsný chlapík jménem Jim, původem Čech, přibližně mého věku. Jeho příjmení, když mu konečně dovolili nějaké mít, bylo Prideaux. Zmiňuji se o něm proto, že i on později sehrál podstatnou roli v mé kariéře.

Smiley toho při debrífinku moc nenamluvil, jen si mě občas změřil skrz tlusté brýle, takže trochu připomínal sovu. Když však bylo po všem, navrhl, abychom se šli projít do zahrady, která se zdála nekonečná a pokračovala ještě parkem. Mluvili jsme, seděli na lavičce, procházeli se, znova si sedli a mluvili dál. Moje drahá matka – je živá a zdravá? Je v pořádku, díky, Georgi. Trošku trhlá, ale v pořádku. Pak otec – nechal jsem si jeho medaile? Řekl jsem, že je matka každou neděli leští, což byla pravda. Nedodal jsem už, že mi je občas připne a pláče. Na rozdíl od Jacka se mě ale neptal na má děvčata. Usoudil asi, že když je jich tolik, nejsou nebezpečná.

A když si tak ten rozhovor zpětně přehrávám, uvědomuji si, že ať už záměrně či nevědomky se mi nabízel do role náhradního otce, kterým se skutečně později stal. Ale možná, že ten pocit byl jen ve mně, ne v něm. Faktem ovšem je, že když mi konečně položil tu otázku, měl jsem dojem, jako kdybych se vrátil domů, ačkoli můj domov byl na druhém břehu kanálu La Manche, v Bretani:

„Víte, říkali jsme si,“ začal nepřítomným hlasem, „jestli jste někdy neuvažoval o tom, že byste pro nás pracoval pravidelněji? Lidé, co pro nás dělají zvenčí, se ještě nutně nemusí osvědčit uvnitř. Ale ve vašem případě si myslíme, že by to šlo. Neplatíme moc a kariéry občas vezmou rychlý konec. Ale jsme přesvědčení, že je to důležitá práce, když člověku záleží na výsledku a méně už na prostředcích.“

15

DDICTVÍ ŠPION

2.

Můj statek v Les Deux Églises se skládá z hranatého, ničím výji

mečného žulového manoiru z devatenáctého století, z jedné roz

padající se stodoly s kamenným křížem ve štítu, zbytků opevnění

z dávno zapomenutých válek, prastaré kamenné studny, nyní

neužívané, ale kdysi zrekvírované hnutím odporu k ukrytí zbraní

před nacistickými okupanty. Dále je tu podobně prastará venkovní

pec, zastaralý lis na cidre a padesát hektarů jednotvárných past

vin svažujících se ke kraji útesů a ke břehu moře. Statek patří

mé rodině po čtyři generace, já jsem pátá. Není to vznešený ani

výnosný majetek. Když se z obývacího pokoje podívám doprava,

vidím boulovatou věžičku kostela z devatenáctého století a nalevo

bílou kapli s doškovou střechou. Tyto dvě stavby daly vesnici její

jméno. V Les Deux Églises, stejně jako v celé Bretani, jsme buď

katolíci, nebo nic. Já jsem to nic.

Kdybyste k našemu statku mířili z městečka Lorient, jeli byste

nejdřív asi půl hodiny podél jižního pobřeží, po silnici lemované

hubenými topoly, a cestou byste minuli západní části Hitlerova

Atlantického valu, který se nedá zbořit, a tak se z něj rychle stá

vá něco jako novodobý Stonehenge. Asi po třiceti kilometrech

byste začali vyhlížet po levé straně pizzerii s honosným jménem

Odyssée a krátce po ní na pravé straně páchnoucí vrakoviště,

kde opilý pobuda se zcela nevhodným jménem Honoré, jemuž

místní přezdívají jedovatý trpaslík a před nímž mě matka vždycky

varovala, prodává nejrůznější veteš, staré pneumatiky a hnůj.

Když narazíte na otřískanou ceduli s nápisem Delassus, což bylo

matčino jméno za svobodna, zahnete na cestu plnou děr, před JOHN le CARRÉ nimiž budete pokaždé muset prudce dupnout na brzdu, nebo, pokud jste pošťák monsieur Denis, se mezi nimi obratně propletete v plné rychlosti. Stejně jako to udělal jednoho slunného rána začátkem podzimu, k značnému pohoršení prchajících slepic na dvoře a k naprosté lhostejnosti Amoureuse, mé milované fenky irského setra, která měla příliš práce s olizováním nejnovější várky štěňat, než aby věnovala pozornost záležitostem pouhých lidí.

Co se mě týče, ve chvíli, kdy se monsieur Denis – zvaný též le Général díky své značné výšce a údajné podobnosti s prezidentem de Gaullem – vysoukal ze žluté dodávky a zamířil ke schodům, jsem na první pohled poznal, že dopis, který drží v hubené ruce, je z Cirkusu.

*

Zpočátku mě to nevyplašilo, jen tiše pobavilo. Některé věci se v britské tajné službě prostě nemění. Jednou z nich je posedlost typem dopisních papírů používaných ve veřejné korespondenci. Nic příliš oficiálního ani formálního, to kvůli krytí. Skrz obálku nesmí být vidět, takže nejlepší je podložená. Jasně bílá je příliš nápadná; raději nějaký pastelový nádech, ale zase nesmí naznačovat milostný dopis. Neurčitá modř, náznak šedi, oboje je přijatelné. Tahle byla světle šedá.

Další otázka: Adresu napsat strojem, nebo rukou? Odpověď přizpůsobte vždycky potřebám člověka v poli, v tomto případě mým. Peter Guillam, bývalý stálý pracovník, odeslaný na odpočinek a v tomto stavu spokojený. Dlouhá léta žije na francouzském venkově. Nejezdí na srazy veteránů. Podle všeho žije sám. Pobírá plnou penzi a lze ho tedy mučit. Závěr: V odlehlé bretaňské vísce, kde jsou cizinci rarita, by polooficiální šedá obálka se strojopisnou adresou a britskou známkou mohla vyvolat otázky. Tak tedy adresu napíšeme rukou. A teď to nejtěžší. Úřad, nebo jak si

DDICTVÍ ŠPION

teď Cirkus říká, nedokáže odolat nějaké bezpečnostní klasifikaci,

i když to je jen Soukromé. Nebo možná Soukromé a důvěrné, aby

to bylo jasnější? Soukromé & důvěrné, do vlastních rukou? Ne, to je

příliš. Stačí Soukromé. Nebo v tomhle případě ještě lépe Personnel.

Artillery Buildings 1

Londýn, SE14

Milý Guillame,

neznáme se osobně, takže dovolte, abych se Vám představil. Jsem manažer pro obchodní záležitosti ve vaší bývalé firmě a do mé kompetence spadají jak současné, tak minulé případy. Neočekávaně se opět vynořila na světlo jistá záležitost, v níž jste před několika lety sehrál významnou úlohu, a já nemám jinou možnost než vás požádat, abyste se co nejdříve dostavil do Londýna a pomohl nám připravit odpověď.

Mohu vám nabídnout uhrazení cestovních nákladů (turistickou třídou) a v Londýně diety ve výši 130 liber denně na tak dlouho, jak bude vaší přítomnosti třeba.

Protože na vás zřejmě nemáme žádné telefonní spojení, zavolejte prosím Tanie na výše uvedené číslo, na účet volaného, nebo pokud máte e-mail, napište na níže uvedenou e-mailovou adresu. Nemám v úmyslu vám působit nepříjemnosti, přesto však musím zdůraznit, že záležitost je naléhavá. Závěrem si dovolím vám připomenout paragraf 14 vaší dohody o ukončení pracovního poměru.

Se srdečným pozdravem

A. Butterfield

(PP VS)

P. S. Až se budete hlásit na recepci, předložte laskavě svůj pas. AB JOHN le CARRÉ Za „PP VS“ si dosaďte Právní poradce velitele Služby. „Paragraf 14“ čtěte jako celoživotní povinnost dostavit se v případě, že to potřeby Cirkusu budou vyžadovat. A „dovolím si vám připomenout“ znamenalo nezapomínej, kdo ti vyplácí penzi. A e-mail nemám. A proč ten dopis nedatoval – z bezpečnostních důvodů?

Catherine je dole v sadu se svou devítiletou dcerou Isabelle a hrají si se dvěma zlomyslnými kozami, které jsme si nedávno nechali vnutit. Je to drobná žena se širokým bretonským obličejem a hnědýma očima, které si člověka pomalu, bez výrazu měří. Když rozpřáhne náruč, kozy jí do ní skočí a malá Isabelle, která se bavívá po svém, spojí ruce a začne se se soukromým potěšením točit na patě. Ale Catherine, ačkoli je svalnatá, si musí dávat pozor a chytat kozy vždycky jen po jedné, protože kdyby na ni skočily obě, mohly by ji srazit na zem. Isabelle mě ignoruje. Oční kontakt jí vadí.

Na poli za nimi hluchý Yves, příležitostný nádeník, v předklonu řeže zelí. Pravou rukou odsekává stonky, levou hází hlávky do vozíku, ale úhel nahrbených zad se nemění. Sleduje ho starý šedý kůň jménem Artemis, další Catherinin nalezenec. Před dvěma lety jsme se dokonce ujali zatoulaného pštrosa, který utekl z blízkého statku. Když Catherine upozornila majitele, řekl, ať si ho necháme, že je příliš starý. Pštros zesnul v pokoji a my jsme mu uspořádali státní pohřeb.

„Přeješ si něco, Pierre?“ chce vědět Catherine.

„Budu bohužel muset na pár dní odjet,“ odpovím.

„Do Paříže?“ Catherine se nelíbí, když jezdím do Paříže.

„Do Londýna,“ řeknu. A protože i na odpočinku potřebuji krycí legendu: „Někdo umřel.“

„Někdo, koho miluješ?“

„Už ne,“ odpovím tak rázně, že to překvapí i mě.

„Tak to není důležité. Odjíždíš dnes?“

„Zítra. Poletím ráno z Rennes.“

DDICTVÍ ŠPION

Bývaly doby, kdy by Cirkusu stačilo hvízdnout a já bych se okamžitě hnal do Rennes na letiště. Dnes už ne.

*

Jen kdybyste vyrůstali ve špionském sídle na starém Cambridge Circus, dokázali byste pochopit nechuť, jež se mě zmocnila, když jsem příští den ve čtyři odpoledne zaplatil taxikáři a vykročil po betonové lávce k až neskutečně okázalé nové centrále Služby. Museli byste se jako já na vrcholu svého špionského života příšerně unavení vracet z nějakého zapadlého kouta impéria – v té době nejspíš sovětského impéria, nebo některé jeho části. Přijeli jste autobusem rovnou z letiště a potom metrem na Cambridge Circus. Produkční tým už čeká na debrífink. Vylezete po pěti okopaných schodech k hlavnímu vchodu ošklivé viktoriánské budovy, které se střídavě říká centrála, kancelář nebo prostě Cirkus. A jste doma.

Zapomenete na spory, které jste vedli s Produkcí, s Požadavky nebo se Správou. To je jen rodinné hašteření mezi člověkem v poli a základnou. Vrátný v kukani vám popřeje dobré ráno, dodá vědoucí „Vítejte zpátky, pane Guillame“ a zeptá se vás, jestli si chcete odložit zavazadlo. Vy řeknete díky, Macu, nebo Bille, nebo kdo má zrovna službu, a neobtěžujete se ukazováním propustky. Usmíváte se a nevíte přesně proč. Před sebou máte tři rozvrzané staré výtahy, které nenávidíte ode dne, co jste sem přišli, jenže dva z nich trčí někde nahoře a ten třetí je Řídícího soukromý, takže vás ani nenapadne ho použít. A stejně je vám milejší ztratit se v labyrintu chodeb a chodbiček, protože představují ztělesnění světa, v němž jste se rozhodli žít, s červotočivými starými schody, vypouklými zrcadly a pachem zatuchlého cigaretového kouře, nescafé a deodorantu.

A teď tahle obludnost. Tohle Vítejte ve Špionlandu nad Temží. JOHN le CARRÉ

Pod dohledem nevrlých mužů a žen v teplákových soupravách se ohlásím u recepce kryté neprůstřelným sklem a dívám se, jak je můj britský pas pohlcen posuvným kovovým táckem. Tvář za sklem patří ženě, ty absurdní důrazy a elektronický hlas muži z Essexu:

„Vložte laskavě veškeré klíče, mobilní telefony, peníze, náramkové hodinky, psací potřeby a jakékoli jiné kovové předměty do boxu na stole po vaší levici. Ponechte si bílý identifikační štítek vašeho boxu a následně postupte s botami v ruce ke dveřím označeným nápisem Návštěvy.“

Vrátí se mi pas. Následně postoupím, veselá, asi tak čtrnáctiletá děvenka mě obkrouží elektronickou pálkou a pak mě prosvítí ve skleněné rakvi postavené na výšku. Nato si smím obout a zavázat boty – kupodivu mi tahle procedura připadá trapnější, než když jsem si je zouval – a veselá děvenka mě vede do neoznačeného výtahu. Cestou se mě zeptá, zda jsem měl hezký den. Neměl. A noc taky ne, to ale vědět nechce. Vinou dopisu od A. Butterfielda jsem spal tak mizerně, jako už deset let ne, ale to jí taky nemůžu říct. Jsem polní zvíře, nebo jsem býval. Moje přirozené prostředí byly širé špionské pláně. A teď, v takzvaném zralém věku, zjišťuji, že jediný dopis, který z ničeho nic přijde z reinkarnovaného Cirkusu a dožaduje se mé okamžité přítomnosti v Londýně, mě umí odeslat na celonoční výlet do hlubin vlastní duše.

Ve světě, který jsem kdysi obýval, byla ta největší tajemství vždycky v nejvyšším patře. Moje mladá průvodkyně má na krku celou spoustu elektronických visaček. Otevře neoznačené dveře, já vejdu a ona za mnou zavře. Zkusím kliku. Nepovolí. Párkrát v životě už mě někdo zamkl, vždycky to ale byli protivníci. Nejsou tu okna, jen dětské kresbičky květin a domů. Práce potomků A. Butterfielda? Nebo graffiti předchozích vězňů?

A  kam zmizel všechen hluk? Ticho je tím horší, čím déle mu naslouchám. Žádné veselé štěbetání psacích strojů, žádné

DDICTVÍ ŠPION

telefony, které zvoní, div nespadnou ze stolu, a nikdo je nezvedá, žádné řinčení vozíků naložených složkami na holé prkenné podlaze, žádný vzteklý mužský řev přestaň sakra s tím hvízdáním! Někde na půl cesty mezi Cambridge Circus a Nábřežím něco umřelo, a není to jen vrzání vozíků.

Opřu se v kovové židli potažené kůží. Zalistuji ohmataným výtiskem Private Eye a přemýšlím, kdo z nás ztratil smysl pro humor. Vstanu, znovu zkusím dveře a usednu na jinou židli. Došel jsem k názoru, že A. Butterfield teď právě odněkud důkladně studuje řeč mého těla. No, jestli ano, tak ať si užije, protože do chvíle, kdy se rozletí dveře, dovnitř vrazí nakrátko ostříhaná rázná čtyřicátnice v kostýmu a řekne s neutrálním přízvukem zbaveným třídní příslušnosti: „No výborně, zdravím vás, Petere, já jsem Laura, tak půjdeme dál?“ jsem si nejspíš v rychlém sledu přehrál v hlavě každou katastrofu a selhání, kterých jsem se během života stráveného licencovaným podvodem účastnil.

Projdeme prázdnou chodbou a vstoupíme do bílé sterilní kanceláře se zakrytými okny. Svěží, obrýlený studentík anglické soukromé školy, neurčitého věku, v bílé košili a šlích, vyskočí zpoza stolu a popadne mě za ruku.

„Petere! No ne! Vy vypadáte báječně! A strašně mladě! Měl jste příjemnou cestu? Kávu? Čaj? Vá žně ne? To je od vás moc, vážně moc hezké, že jste přijel. Ohromně nám to pomůže. S Laurou se znáte? No, vlastně samozřejmě že ano. Hrozně se omlouvám, že jsem vás nechal čekat. Telefon shora. Ale už jsem to vyřídil. Posaďte se.“

To všechno doprovází spikleneckým mžouráním, aby tomu dodal zvláštní dávku důvěrnosti, a vede mě na hanbu, ke křeslu s rovným opěradlem a područkami, určenému zjevně k dlouhému sezení. Pak se zase posadí za stůl, na kterém má vyrovnané hromady složek ze starého Cirkusu onálepkovaných barvami všech národů. Okošilované lokty si opře mezi ně, kde je nevidím, a spojí ruce pod bradou. JOHN le CARRÉ

„Mimochodem, já jsem Bunny,“ sdělí mi. „Pitomé jméno, ale pronásleduje mě od dětství a nemůžu se ho zbavit. Nejspíš to bude taky důvod, proč jsem skončil tady, když tak o tom uvažuju. Člověk se dost dobře nemůže předvádět u Nejvyššího soudu, když vás kdekdo oslovuje ‚Králíčku‘, ne?“

Žvaní takhle vždycky? Takhle dnes ve Službě běžně mluví právníci středního věku? Chvilku jadrně, chvilku starosvětsky? Pokud jde o soudobou angličtinu, nejsem právě expert, ale podle toho, jak se tváří Laura, když usedá vedle něj, bych řekl, že ano, patrně ano. Vsedě Laura připomíná šelmu nachystanou ke skoku. Na prostředníčku pravé ruky má pečetní prsten. Tatínkův? Nebo je to nějaký tajný signál sexuálních preferencí? Už jsem přece jen z Anglie příliš dlouho pryč.

Chvíle nezávazného klábosení, především z Bunnyho strany: jeho děti, obě holky, milují Bretaň. Laura byla v Normandii, ale v Bretani ne. Neřekne s kým.

„Ale vy jste se přece v Bretani narodil, Petere,“ zvolá náhle Bunny. „Vlastně bychom vám měli říkat Pierre!“

„Peter mi vyhovuje,“ řeknu já.

„Tak tedy Petere, máme tady pěknou právní kaši a musíme si s ní nějak poradit,“ pokračuje Bunny pomaleji a hlasitěji, protože si zjevně všiml mého nového naslouchátka, které mi vykukuje zpod bílých vlasů. „Neříkal bych tomu ještě krize, ale rozhodně je ta otázka aktivní a tak trochu výbušná. A my velice potřebujeme vaši pomoc.“

Na což já odpovím, že samozřejmě velice rád pomohu, jak bude v mých silách, Bunny, a je to příjemné pomyšlení, že člověk i po těch letech může být k užitku.

„Já jsem tady samozřejmě proto, abych chránil Službu. To je moje práce,“ pokračuje Bunny, jako bych nic neřekl. „A vy jste tady jako soukromá osoba, bývalý člen, pravda, už dlouho spokojeně na odpočinku, to ano, ale nemohu zaručit, že vaše zájmy a naše

DDICTVÍ ŠPION

zájmy se budou ve všech ohledech shodovat.“ Oči jako štěrbinky. Křečovitý úsměv. „Chci tím říct tohle, Petere: i když si vás nesmírně vážíme za všechnu tu úžasnou práci, kterou jste v dávných dobách vykonal pro Kancelář, tak tohle je Kancelář. A vy jste vy, a já jsem nebezpečný právník. Jak se má Catherine?“

„Dobře, děkuji. Proč se ptáte?“

Protože jsem ji nenahlásil. Aby mi vyrazil dech. Aby mě upozornil, že se bojuje bez rukavic. A co všechno Služba vidí.

„Přemýšleli jsme, zda bychom ji měli zapsat do vašeho poměrně dlouhého seznamu partnerek,“ vysvětluje Bunny. „Služební předpisy a tak dál.“

„Catherine je moje nájemkyně. Je to dcera a vnučka předchozích nájemců. Já teď na statku žiji také, a i když vám do toho nic není, nikdy jsem s ní nespal a ani to nemám v úmyslu. Stačí to takhle?“

„Dokonale, děkuji.“

Moje první lež, a docela obratná. Tak, teď rychle odrazit útok: „Jak vás tak poslouchám, možná bych sám potřeboval právníka,“ podotknu.

„To je předčasné, a nemůžete si ho dovolit. Při dnešních cenách ne. Máme vás tu zapsaného jako ženatého a potom opět neženatého. Je oboje správně?“

„ A n o .“

„A to všechno během jednoho kalendářního roku. To je úctyhodný výkon.“

„Děkuji.“

To vtipkuje? Nebo provokuje? Tuším, že spíš to druhé.

„Mladistvé poblouznění?“ pokračuje Bunny stejným zdvořile tázavým tónem.

„Nedorozumění,“ odpovím. „Ještě nějaké otázky?“

Ale Bunny se jen tak snadno nevzdává a chce, abych to věděl. „A s kým – tedy, to dítě? Čí bylo? Kdo byl otec?“ Pořád skoro přede. JOHN le CARRÉ

Dělám, že uvažuji. „Víte, že mě nějak ani nenapadlo se jí zeptat?“ odpovím. A zatímco o tom přemýšlí, pokračuji: „A když už tak mluvíme o tom, kdo s kým o čem pro koho, možná mi povíte, co tady dělá Laura,“ navrhnu.

„Laura je Historie,“ odpoví zvučně Bunny.

Historie jako žena s kamennou tváří, krátkými vlasy, hnědýma očima, nenalíčená. A nikdo se už neusmívá, až na mě.

„No, tak co stojí v obžalobě, Bunny?“ zeptám se vesele, protože teď už jde do tuhého. „Podpálení královské loděnice?“

„Ale no tak, obžaloba, to přeháníte, Petere!“ namítá Bunny stejně laškovně. „Jenom si potřebujeme něco vyjasnit, to je všechno. Já vám položím jednu otázku dřív než ostatní, smím?“ Přimhouření očí. „Operace Fortuna. Jak byla zahájena, kdo ji řídil, kde se to zvrtlo a jakou roli jste v tom hrál vy?“

Uleví se člověku na duši, když se dozví, že se naplnily jeho nejhorší obavy? V mém případě ne.

„Fortuna říkáte, Bunny?“

„Fortuna,“ hlasitěji, pro případ, že mi to neprošlo naslouchátky.

Nespěchej. Nezapomeň, že máš svůj věk. Paměť v poslední době není právě tvoje silná stránka. Dej si načas.

„Fortuna... to bylo co přesně, Bunny? Napovězte mi. O kterém časovém období se bavíme?“

„Začátek šedesátých let, přibližně.“

„Operace říkáte?“

„Tajná. S názvem Fortuna.“

„Proti jakému cíli?“

Laura, ze zálohy: „Sověti a satelity. Byla namířená proti východoněmecké rozvědce. Jinak známé jako Stasi.“ Zahuláká to, zjevně kvůli mně.

Stasi? Stasi? Momentíček. Aha, Stasi.

„S jakým cílem, Lauro?“ zeptám se, když si to srovnám v hlavě.

DDICTVÍ ŠPION

„Klamná operace, zmatení nepřítele, ochrana klíčového zdroje. Proniknutí do moskevského centra za účelem identifikace předpokládaného zrádce nebo zrádců v řadách Cirkusu.“ Změna tónu v plačtivě nešťastný. „Jenže o tom nemáme ve spisech ani ťuk. Jen pár křížových odkazů na spisy, které se ztratily beze stopy. Jinými slovy, Chybí, patrně ukradeny.“

„Fortuna, Fortuna,“ opakuju, potřásám hlavou a usmívám se, jak to dělají staří muži, i když nejsou až tak staří, jak si o nich ostatní myslí. „Omlouvám se, Lauro. Nic mi to neříká, je mi líto.“

„Ani vzdáleně?“ Bunny.

„Vůbec, bohužel. Absolutně nic,“ a zaháním přitom obrázek svého mladistvého já v uniformě poslíčka s pizzou, jak se naklání nad řídítky malého motocyklu a spěchá s dodávkou čerstvých spisů z centrály Cirkusu na Nějakou adresu v Londýně.

„A jestli jsem se o tom nezmínil, nebo jestli jste to neslyšel,“ pokračuje Bunny jako neviňátko, „pokud víme, operace Fortuna se týkala vašeho přítele a kolegy Aleca Leamase. Možná si matně vzpomenete, že ho zastřelili u Berlínské zdi, když chtěl pomoci své přítelkyni Elizabeth Goldové, kterou u Berlínské zdi zastřelili už předtím. Ale na to jste možná taky zapomněl?“

„Samozřejmě že ne, sakra,“ utrhnu se na něj. A teprve potom dovysvětlím: „Ptali jste se na Fortunu, ne na Aleca. A odpověď zní ne. Nevzpomínám si. Nikdy jsem o tom neslyšel. Je mi l í t o .“

*

Při každém výslechu představuje popření bod zlomu. S předchozími zdvořilostmi je konec. Od okamžiku popření už nikdy nic nebude jako předtím. Na úrovni tajné policie obvykle popření vyvolá okamžitou odvetu, v neposlední řadě proto, že průměrný tajný policista je hloupější než jeho subjekt. Když naopak skutečně JOHN le CARRÉ schopný vyslýchající zjistí, že se mu dveře přibouchly před nosem, nepokusí se je hned vykopnout. Raději to zkusí znova a pustí se do svého cíle z jiného úhlu. A podle Bunnyho spokojeného úsměvu jsem poznal, že přesně k tomu se teď chystá.

„Tak jinak, Petere.“ Mluvil se mnou pořád jako s hluchým, i když jsem ho ujistil, že není třeba. „Nechme otázku operace Fortuna chvilku stranou. Nevadilo by vám, kdybychom vám teď s Laurou položili několik všeobecných otázek k obecnějšímu tématu?“

„A to je?“

„Individuální zodpovědnost. Ten starý problém, kde končí poslušnost vůči rozkazu nadřízeného a začíná zodpovědnost za vlastní jednání. Rozumíte mi?“

„Ne příliš.“

„Jste v poli. Centrála vám dala zelenou, ale ne všechno vyjde podle plánu. Je prolita nevinná krev. Situace se jeví tak, že vy nebo váš blízký kolega jste jednali nad rámec rozkazu. Uvažoval jste někdy o takové situaci?“

„ N e .“

Buď zapomněl, že neslyším, nebo došel k názoru, že slyším.

„A nenapadá vás, myslím vás osobně, tedy čistě abstraktně, jak by k takové stresující situaci mohlo dojít? Když se tak zpětně ohlédnete – za ta léta operační kariéry jste se jistě musel párkrát ocitnout v úzkých?“

„Ne. Nic mě nenapadá. Je mi líto.“

„Ani jeden jediný okamžik, kdy jste měl pocit, že jste překročil rozkazy Centrály, že jste spustil něco, co jste nemohl zastavit? Že jste například vlastní pocity, potřeby – snad i choutky – upřednostnil před povinností? S nepříjemnými následky, které jste třeba ani nezamýšlel nebo nepředvídal?“

„No, to by mi asi vyneslo důtku od Centrály, ne? Nebo odvolání do Londýna. Nebo kdyby šlo o něco skutečně vážného, tak vyhazov,“ podotknu a káravě se na něj zamračím.

DDICTVÍ ŠPION

„Zkuste se na to podívat z trochu širší perspektivy, Petere. Myslím to tak, že by v takovém případě mohla existovat poškozená třetí strana. Normální lidé z vnějšího světa, kteří v důsledku něčeho, co jste udělal – omylem, za vypjatých okolností, v okamžiku slabosti, řekněme – mohli utrpět vedlejší škody. Lidé, kteří by se mohli rozhodnout o mnoho let později, řekněme o celou generaci později, že mají v rukou podklady k pěkné šťavnaté žalobě proti téhle Službě. Ať už žalobě o náhradu škody, nebo, kdyby to nevyšlo, občanskoprávní žalobě pro zabití nebo ještě něco horšího. Proti Službě jako takové, nebo“ – obočí vystřelí v hraném překvapení nahoru – „proti konkrétně jmenovanému bývalému členu. Tahle možnost vás nikdy nenapadla?“ Tohle říkal ani ne jako právník, spíš jako doktor, který se snaží co nejšetrněji sdělit hodně špatnou zprávu.

Dej tomu čas. Podrbej se na staré hlavě. Kdepak, nic.

„Asi jsem se spíš zabýval tím, jak znepříjemnit život protivníkovi,“ unavený úsměv veterána. „Nepřítel před vámi, Centrála vám dýchá za krk, to nebylo zrovna moc času na filozofování.“

„Nejsnazší cesta pro ně je začít parlamentním šetřením, předžalobní výzvou si připravit půdu k soudnímu řízení, ale nedotáhnout to až do konce.“

Je mi líto, ještě o tom přemýšlím, Bunny.

„Samozřejmě, že jakmile by začal soudní proces, parlamentní vyšetřování by šlo stranou. Pak by soudy měly volnou ruku.“ Čeká, marně, a pak zatlačí víc.

„A Fortuna vám pořád ještě nic neříká? Tajná operace trvající celé dva roky, ve které jste sehrál velkou – někteří by dokonce řekli hrdinskou – úlohu? Opravdu vůbec nic?“

A Laura mi pak položí tutéž otázku a dívá se na mě tím svým nemrkajícím hnědým pohledem jeptišky, zatímco já znovu předstírám, že pátrám v paměti a – čert aby to – opravdu nevydoluji vůbec nic, ale to prostě už bude asi tím věkem. Lítostivě zavrtím bílou hlavou. JOHN le CARRÉ

„Nebylo to nějaké cvičení, že ne?“ zeptám se odvážně.

„Laura vám právě řekla, co to bylo,“ odsekne Bunny, a já na to: „Aha, no jistě, říkala to, ano,“ a snažím se tvářit zahanbeně.

*

Fortunu jsme zase odsunuli stranou a znovu řešíme přízrak obyčejného člověka z vnějšího světa, který by nejdřív konkrétně jmenovaného bývalého člena Služby prohnal parlamentem a pak si do něj podruhé hryzl u soudu. Dosud jsme ale ještě nehovořili o tom, o jaké jméno nebo o kterého bývalého člena by šlo. Říkám my, protože když člověk někdy sám vyslýchal a pak se ocitne na druhé straně, vznikne mezi ním a vyslýchajícím jakýsi spiklenecký pocit.

Jako byste vy a váš inkvizitor spolu seděli na jedné straně stolu a otázky, o které se jedná, na straně druhé.

„Jen si vezměte váš osobní spis, nebo to, co z něj zbylo, Petere,“ stěžuje si Laura. „Nejenže ho vyčistili. Oni ho úplně rozcupovali. No dobře, chápu, byly tam citlivé přílohy, pro všeobecný archiv příliš tajné. To je v pořádku, samozřejmě. Na to tajné přílohy jsou. Jenže když jdeme do uzavřeného archivu, co zjistíme? Absolutně nic!“

„Velký hovno,“ objasní Bunny. „Celá vaše kariéra ve Službě je podle vašeho spisu jen hromada likvidačních protokolů.“

„Pokud vůbec,“ přidala se Laura, kterou ten neprávnicky hrubý jazyk zřejmě nevyvedl z míry.

„No, ale abychom byli fér, Lauro,“ bere teď na sebe Bunny předstíraně roli vězňova přítele, „je docela možné, že to je všechno dílo Billa Haydona neblahé paměti, ne?“ A potom ke mně: „Ale jméno Haydon jste možná už taky zapomněl.“

Haydon? Bill Haydon. Toho znám: dvojitý agent vlastněný Sověty, který jako hlava všemocného Společného řídícího výboru Cirkusu, obecně nazývaného Spolek, tři desítky let svědomitě

DDICTVÍ ŠPION

vyzrazoval jeho tajemství moskevské centrále. Je to také člověk, jehož jméno mi většinu dne táhne hlavou. Rozhodně však nehodlám vyskočit a začít vykřikovat „ten hajzl, tomu bych zakroutil krkem“ – ostatně mu to už provedl někdo, koho shodou okolností znám, k všeobecnému uspokojení domácího mužstva.

Laura mezitím pokračuje v rozhovoru s Bunnym:

„Ale o tomhle já vůbec nepochybuju, Bunny. Bill Haydon řádil v celém uzavřeném archivu jako černá ruka. A tady Peter byl jeden z prvních, kdo ho vyčenichal, že je to tak, Pete? Ve své roli osobního asistenta George Smileyho? Vy jste byl jeho strážce brány a věrný učedník, že je to tak?“

Bunny obdivně potřásá hlavou. „George Smiley. Nejlepší operátor, co jsme tu kdy měli. Svědomí Cirkusu. Jeho Hamlet, jak mu někteří říkali, možná ne úplně právem. To byl člověk! A přesto, nemyslíš si, že v případě operace Fortuna,“ pokračuje stále ještě k Lauře, jako kdybych já v místnosti nebyl, „třeba uzavřený archiv nevyraboval Bill Haydon, ale George Smiley, ať už z jakéhokoli důvodu? Na těch likvidačních protokolech jsou takové dost podivné podpisy, jména, o kterých jsme ty a já nikdy neslyšeli. Neříkám, že to dělal Smiley osobně. Samozřejmě, že by to zařídil přes ochotného prostředníka, někoho, kdo by slepě poslouchal jeho rozkazy bez ohledu na to, zda jsou legální. Náš George, ten si nikdy ruce nešpinil, i když to byl tak velký člověk.“

„Chcete k tomu něco říct, Pete?“ zeptá se Laura.

Chci. Nesnáším totiž oslovení Pete a tenhle hovor začíná být čím dál absurdnější:

„Lauro, proč by pro všechno na světě zrovna George Smiley měl zapotřebí krást spisy Cirkusu? Bill Haydon, budiž. Bill by ukradl poslední groš vdově a měl by z toho hroznou legraci.“

Mírné zachichtání a potřesení starou hlavou naznačující, že vy mladí dneska nemůžete mít ponětí, jak to tenkrát všechno opravdu bylo. JOHN le CARRÉ

„Ale já myslím, že George by měl docela dobrý důvod je krást,“ odpoví místo Laury Bunny. „On byl šéf tajných operací po deset nejmrazivějších let studené války. A byl na kordy se Spolkem. Účel světil prostředky, ať to bylo vzájemné přebírání agentů nebo vloupávání do sejfů. Smiley vymyslel ty nejčernější operace, do kterých se kdy tahle Služba namočila. Svědomí překonal vždycky, když si to žádal vyšší zájem. Což, jak se zdá, bylo docela často. Myslím, že si umím docela snadno představit, jak váš George zametá nějaké ty spisy pod koberec.“ A dál mluví přímo ke mně. „A umím si docela dobře představit vás, jak mu bez výčitek svědomí pomáháte. Některé ty zvláštní podpisy nápadně připomínají váš rukopis. Ani jste je nemusel krást. Stačilo je odepsat pod cizím jménem a bylo to. A pokud jde o tolik oplakávaného Aleca Leamase, který tak tragicky zemřel u Berlínské zdi – jeho osobní spis nebyl ani naporcovaný. Ten se prostě ztratil docela. Ve všeobecném rejstříku není ani zohýbaná kartička. Tak se mi zdá, že vás to ani moc nevyvedlo z míry.“

„Jsem šokovaný, jestli to chcete vědět. A z míry mě to vyvedlo. D o s t .“

„Proč? Jen proto, že naznačuju, že jste z archivu ukradl Leamasův spis a schoval ho v dutém stromě? Svého času jste pro strýčka George pár spisů otočil, že je to tak? Tak proč ne Leamasův? Na památku, když se nechal sejmout vedle – jakže se to děvče jmenovalo?“

„Goldová. Elizabeth Goldová.“

„Á, vy si to pamatujete. Zkráceně Liz. Její spis se ztratil také. Skoro by se to dalo brát romanticky: spisy Aleca Leamase a Liz Goldové odpluly společně kamsi do dáli. Jak se to vlastně stalo, že jste vy a Leamas byli takoví kamarádi, mimochodem? Až do samého konce bratři ve zbrani, co jsem slyšel.“

„Ledacos jsme dělali společně.“

„Ledacos?“

DDICTVÍ ŠPION

„Alec byl starší než já. A chytřejší. Když měl rozjetou nějakou operaci a potřeboval pomocnou ruku, požádal si o mě. Když to Personální a George schválili, tak nás spárovali.“

Znovu promluví Laura. „Dejte nám nějaké příklady toho párování,“ řekne hlasem jasně naznačujícím, že párování neschvaluje. Ale já milerád vyhovím nějakou tou odbočkou:

„No, jestli si dobře vzpomínám, tak jsme s Alecem začínali v Afghánistánu, to bylo někdy v polovině padesátých let, infiltrovali jsme malé skupinky přes Kavkaz do Ruska. Asi vám to zní kapku jako stará vesta.“ Zase zahihňání. Potřesení hlavou. „Žádný velký úspěch to nebyl, to musím přiznat. Devět měsíců nato ho přestěhovali do Pobaltí, řídil maníky v Estonsku, Litvě a Lotyšsku.“ A pro její poučení: „Pobaltské státy tehdy patřily do sovětského bloku, Lauro, jak jistě víte.“

„A maníci jsou agenti. Dnes říkáme aktiva. Leamas měl oficiálně základnu v Travemünde, je to tak? V severním Německu?“

„Ano, je to tak, Lauro. Pod krytím Mezinárodní námořní dozorčí skupiny. Ve dne ochrana rybolovu, v noci přistávání motorových člunů.“

Bunny naše důvěrnosti přeruší. „A mělo to noční přistávání nějaké jméno?“

„Zavírák, jestli si dobře vzpomínám.“

„Takže ne Fortuna?“

Ignoruju ho.

„Zavírák. Běželo to pár let, potom to odpískali.“

„Běželo jak?“

„Nejdřív sehnat dobrovolníky. Vycvičit je ve Skotsku, ve Schwarzwaldu nebo kdekoliv. Estonce, Litevce. Pak jsme je museli nějak vrátit tam, odkud přišli. Počkali jsme, až zašel měsíc. Gumový člun. S tichounkým přívěsným motorem. Noční vidění. Na pláži uvítací výbor signalizuje, že je všechno v pořádku. No a jste tam. Nebo vaši maníci jsou tam.“ JOHN le CARRÉ

„A když se vaši maníci vylodili, tak jste vy a Leamas udělali co? Tedy myslím kromě toho, že jste si otevřeli láhev, což v Leamasově případě byla prakticky nezbytnost, pokud vím.“

„No, samozřejmě že jsem tam neseděl na zadku,“ odpovím a zvedne se ve mně hněv. „Co nejrychleji jsme odtamtud vypadli a nechali jsme je v tom. Proč se mě na to ptáte?“

„Jednak abychom si vás oťukali. A jednak protože je mi divné, že si Zavírák pamatujete tak živě, když o Fortuně nevíte vůbec nic.“

Zase Laura: „Když říkáte nechat je v tom, máte na mysli ponechat agenty jejich osudu?“

„Jestli to chcete tak říct, Lauro.“

„A to bylo co? Ten osud? Nebo jste zapomněl?“

„Umírali nám.“

„Myslíte doslova?“

„Některé chytli hned po přistání, jiné pár dní nato. Některé obrátili proti nám a popravili je až později,“ odseknu. Cítím v hlase stále prudší hněv a ani se ho nijak zvlášť nesnažím ovládat.

„A komu to klademe za vinu, Pete?“ Pořád Laura.

„Co?“

„Ty smrti.“

Malý výbuch neuškodí. „Tomu zatracenému Billu Haydonovi, našemu domácímu zrádci, co tak asi myslíte? Ti chudáci byli prozrazení dřív, než jsme vůbec vypluli od německého pobřeží. Zradil je náš draze milovaný šéf Společného řídícího, přesně toho oddělení, co celou tuhle akci naplánovalo!“

Bunny skloní hlavu a studuje cosi pod ohrádkou. Laura se dívá nejdřív na mě a pak na své ruce, což je jí zřejmě milejší. Má krátké nehty jako chlapec, dočista vydrhnuté.

„Petere,“ na řadě je Bunny – teď už pálí v salvách, ne po jednotlivých ranách. „Mně jako vedoucímu právníkovi Služby – nikoli vašemu právníkovi, opakuji – dělají trochu starost jisté aspekty vaší minulosti. To jest, že by někdy později obratný advokát

DDICTVÍ ŠPION

mohl snadno vyvolat dojem – tedy pokud by parlament ustoupil a nechal volné pole soudu, ať už tajnému nebo jinému – což nedopouštěj nebe –, že během vaší kariéry jste byl spojován s dost závratným počtem smrtí a že jste je přijímal otrle. Že jste byl přidělen – řekněme dokonalým Georgem Smileym – k tajné operaci, kde byla smrt nevinných lidí považována za přijatelný či přímo nutný výsledek. A kdo ví, možná i žádoucí.“

„Žádoucí výsledek? Smrt? O čem to žvaníte?“

„O Fortuně,“ zopakuje Bunny trpělivě. JOHN le CARRÉ 3.

„Petere?“

„Bunny.“

Laura se zahalila do nesouhlasného mlčení.

„Můžeme se na chvíli vrátit do roku 1959, kdy byl myslím ukončen Zavírák?“

„Data nejsou bohužel moje nejsilnější stránka, Bunny.“

„Centrála operaci ukončila s tím, že nebyla produktivní a cena byla příliš vysoká, jak finančně, tak pokud jde o životy. Vy a Alec Leamas jste ale měli podezření na nějakou domácí špínu.“

„Společný řídící tvrdil, že jsme to zmršili. Alec tvrdil, že je za tím spiknutí. Ať jsme přistáli, kde jsme chtěli, protivníci tam vždycky byli dřív. Radiová spojení se prozradila. Všechno se vždycky prozradilo. Za tím musel být někdo zevnitř. To si myslel Alec a já jsem ze své žabí perspektivy tenhle jeho názor spíš sdílel.“

„Takže jste se společně rozhodli, že podáte demarši Smileymu. Předpokládám, že Smiley podle vás jako potenciální zrádce nepřicházel v úvahu.“

„Zavírák byla operace Spolku. Pod velením Billa Haydona. Haydon, pak Alleline, Bland, Esterhase, Billova parta jsme jim říkali. George s tím neměl nic společného.“

„A Spolek a TajOp byli na kordy?

„Spolek kul neustále nějaké pikle, aby Tajné dostal pod křídlo. George v tom viděl boj o moc a vzdoroval. Důrazně.“

„A na čí straně v tom všem stál náš chrabrý velitel? Tedy Řídící, jak bychom mu asi měli říkat?“

DDICTVÍ ŠPION

„Štval TajOp a Spolek proti sobě. Rozděloval a panoval, jako obvykle.“

„Je správná moje domněnka, že Smiley a Haydon spolu měli i osobní nevyřízené účty?“

„Možná ano. Povídalo se něco o tom, že Bill měl nějakou dobu románek s Ann, Georgeovou manželkou. George tím pádem neuvažoval úplně jasně, když šlo o něj. Přesně takový tah bych od Billa čekal. Byl to chytrý hajzl.“

„Smiley s vámi probíral svůj soukromý život?“

„To by ho ani nenapadlo. S podřízenými se takhle nemluví.“

Bunny o tom přemýšlí, nevěří tomu, chce do toho ještě rýpat, rozmyslí si to.

„Takže když šla operace Zavírák do kytek, vy a Leamas jste si šli postěžovat Smileymu. Osobně. Jen vy tři. Včetně vás. I když jste měl tak nízké postavení.“

„Alec mě požádal, ať jdu s ním. Nevěřil si.“

„Proč ne?“

„Příliš snadno vybuchl.“

„A kde se ta schůzka à trois konala?“

„Co na tom sakra záleží?“

„Protože si představuji nějaké to bezpečné útočiště. Nějaké místo, o kterém jste mi ještě neřekl, ale časem to uděláte. A říkal jsem si, že tohle je vhodná chvíle se zeptat.“

Nechal jsem se příliš ukolébat. Myslel jsem, že nás všechno to klábosení zaneslo do bezpečnějších vod.

„Mohli jsme použít některý bezpečný dům Cirkusu, jenže ty měl Spolek všechny napíchnuté. Mohli jsme jít ke Georgeovi, bydlel na Bywater Street, jenže žil s Ann a nepsaná dohoda zněla, že bychom ji některými věcmi neměli zatěžovat.“

„Vyzvonila by to Haydonovi?“

„To jsem neřekl. Byl to jen takový všeobecný pocit. Nic víc. Mám pokračovat, nebo ne?“ JOHN le CARRÉ

„Samozřejmě, pokud nemáte nic proti tomu.“

„Vyzvedli jsme George na Bywater Street a šli jsme s ním na zdravotní procházku po jižním nábřeží. Byl letní večer. Pořád si stěžoval, že nemá dost pohybu.“

„A při téhle večerní procházce kolem řeky se zrodila operace Fortuna?“

„Proboha, nechovejte se jako malý!“

„Nechovám, nebojte se. A vy jste čím dál mladší. Tak o čem se tam mluvilo? Jsem jedno ucho.“

„Mluvili jsme o zradě. Myslím všeobecně, ne podrobně, to nemělo cenu. Každý současný nebo minulý člen Spolku byl z podstaty věci podezřelý. Takže potenciálním zrádcem mohlo být tak padesát, šedesát lidí. Mluvili jsme o tom, kdo všechno měl přístup k správným informacím, aby mohl Zavírák potopit, ale věděli jsme, že když spolek řídí Bill, Percy Alleline mu zobe z ruky a Bland a Esterhase se na tom snaží přiživit, jak se dá, stačilo by, aby se potenciální zrádce objevil na některé všem přístupné plánovací schůzce Spolku nebo posedával u baru, kam chodily vyšší šarže, a poslouchal, jak se Percy Alleline vytahuje. Bill vždycky říkal, že škatulkování je nuda a že všichni mají vědět všechno. To mu poskytlo dostatečné krytí.“

„A jak Smiley na tu vaši demarši reagoval?“

„Řekl, že si to pořádně promyslí a ozve se nám. Víc se od George čekat nedalo. Poslyšte, přece jen bych si asi dal to kafe, co jste mi nabízeli, jestli můžu. Černé a bez cukru.“

Protáhl jsem se, zavrtěl hlavou, zívl. Už jsem starší člověk, propána. Ale Bunny mi to nezbaštil a Laura to se mnou dávno vzdala. Dívali se na mě jako páreček, který toho má právě tak dost, a káva už nebyla v nabídce.

*


37

DDICTVÍ ŠPION

Bunny nasadil právnický výraz. Už žádné mhouření očí. Už žádné zvyšování hlasu na pomalého staříka, co špatně slyší.

„Teď bych se chtěl vrátit tam, kde jsme začínali – vyhovuje? Vy a právní stát. Služba a právní stát. Vnímáte mě?“

„Snad ano.“

„Zmiňoval jsem se o neukojitelné vášni britské veřejnosti pro historické zločiny. Což náš chrabrý parlament velice dobře chápe.“

„To jste říkal? Asi ano.“

„Nebo soudy. Historická provinění jsou teď velká móda. Náš nový národní sport. Dnešní ctnostná generace versus ta vaše provinilá. Kdo odpyká hříchy našich otců, i když to ve své době hříchy nebyly? Ale vy nejste otec, že ne? I když vaše spisy naznačují, že byste měl mít celé hejno vnoučat.“

„Říkali jste, že můj spis někdo naporcoval na kousíčky. Chcete mi teď naznačit, že ne?“

„Snažím se číst vaše emoce. A nedokážu to. Buď nemáte žádné, nebo jich máte až příliš. Klidně přejdete smrt Liz Goldové. Proč? Klidně přejdete smrt Aleca Leamase. Předstíráte, že nevíte vůbec nic o operaci Fortuna, a přitom víme velmi dobře, že jste měl na Fortunu prověření. A co je zajímavé, váš zemřelý přítel Alec Leamas to prověření neměl, i přesto, že zemřel v důsledku operace, pro kterou neměl prověření. Nežádal jsem vás, abyste mě přerušoval, tak to laskavě nedělejte. Ovšem,“ pokračoval, jako by mi odpustil mé špatné vychování, „začínám vidět určité obrysy dohody mezi námi. Připustil jste, že operace Fortuna vám možná velice vzdáleně něco říká. Cvičná operace, tak nějak jste to laskavě a úplně nesmyslně říkal. Tak co třeba takhle: za to, že my budeme transparentnější, by se ty vaše vzpomínky možná mohly trochu rozjasnit.“

Přemýšlím, potřásám hlavou, snažím se ty vzdálené vzpomínky vybavit. Mám pocit, že tohle je boj do posledního muže, a ten poslední muž jsem já.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist