načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědictví minulosti - Barbara Erskinová

Dědictví minulosti

Elektronická kniha: Dědictví minulosti
Autor:

Děj svého románu postavila autorka na prolínání dvou velmi vzdálených časových rovin – v té historické se vrací o dvě tisíciletí zpět, do Británie osídlované Římany v dobách ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 451
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Děj svého románu postavila autorka na prolínání dvou velmi vzdálených časových rovin – v té historické se vrací o dvě tisíciletí zpět, do Británie osídlované Římany v dobách počátku křesťanství a jeho střetů s vírou keltských druidů. I současná hrdinka Abi Ruthefordová, vikářka anglikánské církve, musí hned ve svém prvním působišti na farnosti v Cambridgi čelit předsudkům nejen pro své mládí a vzhled, ale hlavně pro své neobvyklé léčitelské a vizionářské schopnosti. Její útěk do Glastonbury, posvátného kraje plného tajemství, kde podle legend měl pobývat i Ježíš, oživí dávný příběh lásky, zrady a pomsty, a zároveň pomůže pronásledované hrdince překonat složité životní nástrahy.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

NAKLADATELSTVÍ BRÁNA


Originální vydání

TIME ́S LEGACY

Přeložila Eva Křístková

Daphne a Tonymu

s láskou

Copyright © Barbara Erskine, 2010

Translation © Eva Křístková, 2010

ISBN 978-80-7243-481-7


Zda jeho nohy kdysi dávno

stoupaly v kopcích zelených?

Zda Boží beránek byl viděn

v pastvinách vlídných anglických?

William Blake, Jerusalem

Tak jisté, jako že náš Pán přišel do Priddy!

Místní úsloví

Buďte tedy obezřetní jako hadi...

Matouš, 10. 16



9

Prolog

L

edový vítr čeřil mělké vody a přinášel s sebou první závan

podzimu. Žena se zachvěla, přitáhla si plášť k tělu a chvíli pozorovala, jak se v poryvech prohání rozvlněnými plochami rákosu obklopujícími hrstku malých ostrůvků. V dálce, zalit slunečním svitem, vystupoval k chladnému nebi zelený kužel kopce, odnepaměti zvaného Tor. Z místa, kde stála, nebylyvidět jeho terasy, pradávné kameny, ale člověk dosud cítil sílu posvátna, která z něj vyzařovala. Tam kdesi venku teď bloudil její syn a hrozilo mu nebezpečí. Vzhlédla. Nízko nad zemíkroužilo hejno labutí. Svist a tlukot jejich křídel ohlušoval, když jí přelétaly nad hlavou. Bylo to znamení. Ale čeho? Věděla už, že ve vzduchu se vznáší nebezpečí. Znovu se zachvěla. Poselství přišlo příliš pozdě, než aby toho člověka zastavila. Její muž se nevrátil z Axiomu. Dcera se zmítala v horečkách v domě zajejími zády. Nevěděla, co dělat. Byla sama. Musela jednat, a to rychle.

Ptáci dosedli ve větru na vodní hladinu, složili křídla, téměř

okamžitě vypadli z formace a začali se pokojně krmit.Plochými zobáky něžně prosívali vodu mezi rákosím. Mysleli, že jsou

v bezpečí, že se tady, na konci světa, mohou skrýt, ale na to už

bylo pozdě. Byl tu. Někde tam mezi jezery, bahnisky astékajícími se říčkami chodil bratr jejího muže a blížil se k jejímu

domovu, odhodlán zničit vše, co milovala.


11

Vál vítr, odfukoval mu vlasy z tváře, trhal oblaka

na cáry a houfoval je do chumáčů jako mořskou pěnu,

pohrával si s větvemi stromů na svahu pod ním,

třásl a cloumal listím.

Muž se pomalu otočil. Viděl, jak se hluboko pod ním

ženou po hladině stíny mraků, tu ji zbarvují do olověné šedi

a tu se zase trhají a propouštějí sluneční světlo skládající

se v blyštivých odlescích do zlatých a stříbřitých střípků.


13

1

†¢

„Pokud tu zůstanu, tak ho zabiju, jestli se mě příště pokusí jen dotknout!“Reverendka Abi Rutherfordová prudce postavila šálek na malý konferenční stolek.

Cambridgeský světící biskup David Paxman se předklonil a položil svůj

hrnek vedle jejího gestem, které vyjadřovalo jisté pochopení a nevyřčenýsouhlas, očividně protiřečící znepokojeným vráskám, jež se mu utvořily mezi

obočím.

Když přišla, okamžitě s úlevou kvitovala, že nebudou sedět proti sobě u jeho

psacího stolu. To by až příliš upomínalo na obraz ředitele a zlobivého žáčka.

Biskup namísto toho pokynul k pohovce stojící poblíž prosklenéhofrancouzského okna, otevírajícího se na terasu. Cítila vůni růží pnoucích se po zdikolem dveří tohoto půvabného kamenného domu z dob regentství, který sloužil

jako sídlo relativně nového biskupství, zřízeného pro potřeby rozrůstající se

obce věřících východní Anglie. Biskup vlastnoručně slil pro oba kávu dokonvice a poté se usadil na místo proti ní, odkud ji mohl, jak si s lehkou ironiípomyslela, nerušeně pozorovat, aniž působil dotěrně. Ostatně, on si ji sem přece

nezavolal. K téhle schůzce došlo na její vlastní popud a on potřeboval vědět,

o co jde.

„Všechno se to nějak strašlivě zvrtlo. Musím rezignovat.“ Pohled, který na něj

vrhla, když k němu konečně pozvedla zrak, byl zprvu prosebný a poté vzpurný.

Na okamžik se jí zdálo, že ji přeslechl. Vzal lžičku a zamyšleně míchal

kávu. Trvalo několik vteřin, než odpověděl. „Vylíčíte mi celou tu historii?“

„Je to složité.“

„Celý život je složitý, Abi. V tom spočívá jeho tíha.“ Konečně k ní vzhlédl,

a když se střetl s jejím pohledem, usmál se. Viděla, že má nekonečně unavené

oči. Byly oříškově hnědé se zelenavými tečkami, nesmírně laskavé a nic jim

neuniklo. „Jsem si jist, že jste si všechno velmi důkladně rozmyslela a že jste

ke mně nepřišla bez vážného důvodu, Abi, ale přesto si myslím, že budete

muset začít od začátku.“

***


14

Byla to nepopiratelně přitažlivá žena, i když ji samotnou její vzhled příliš

nezajímal. Ve svých dvaatřiceti letech byla štíhlá jako proutek, měla dlouhé,

přirozeně vlnité tmavé vlasy a jasné šedé oči. S velkou sebedůvěrou a – jak

jí kdosi řekl – obdařena nemalým osobním kouzlem přijela do farnostisva

tého Huga za zdí, plna tichého očekávání, že se stane vikářkou na velkém

a rušném severním předměstí Cambridge. V těchto dnech a v téhle době, kdy

byl anglikánských kněží takový nedostatek, ji proto nemálo zklamalo, když

zjistila, že namísto vlastní kongregace dostala pouze místo pomocné vikářky.

Předtím sloužila dva roky ve venkovské farnosti u Huntingdonu, kde siod

byla učňovská léta a odkud ji zničehonic odvolali s tím, že má být přeložena

jinam. Proč? Jistě, jako svobodnou ženu bez závazků ji přece mohli přeložit

mnohem snadněji než ženatého kněze s rodinou, která již v daném místěza

pustila kořeny, ale stejně se neubránila pocitu rozčarování. Vždyť je přece

dospělá žena s určitou životní zkušeností – před svým vysvěcením se nějaký

čas živila jako učitelka dějepisu a novinářka! Když jí ale řekli, že jejím novým

působištěm bude veliká farnost, kde se uplatní přinejmenším dva duchovní na

plný úvazek, že předešlý vikář onemocněl, a vznikla tudíž naléhavá potřeba

jej nahradit, potlačila netrpělivoast. Upokojilo ji i zjištění, že zdejší farnost

má vlastně dva kostely. První – kostel svatého Jana – byla velkáviktorián

ská stavba obklopená lehce omšelými ulicemi, zástavbou ze sedmdesátých let

a parcelami, jež sousedily s úpravnými zákoutími rezidenční čtvrti arozlehlý

mi areály se studentskými byty a garsonkami. Druhý – kostel svatého Huga,

podle něhož se celá farnost jmenovala – byla malá středověká svatyně na

hranici města a volné krajiny, stojící v místě, kde – dalo-li se věřit územním

plánům – měla brzy vyrůst nová zástavba, nicméně v této chvíli si toto místo

dosud uchovávalo svůj venkovský ráz. Abi se do onoho kostelíka na první

pohled zamilovala už v okamžiku, kdy se na něj přijela podívat, a ve skrytu

duše o něm toužebně a možná i trochu provinile uvažovala jako – alespoň

potenciálně – o svém vlastním.

Větší z obou kostelů, chrám svatého Jana, obhospodařoval Kieran Scott,

místní rektor, a svým způsobem tudíž její nadřízený. Už když se poprvé setkali,

okamžitě si ho oblíbila. Byl to statný, pohledný muž těsně po čtyřicítce, velice

šarmantní, se zrzavými vlasy střiženými tak, aby mu atraktivně spadaly do

čela. Oči měl jasné a zvídavé a oblékal se konzervativně, aniž působilstaro

módně. Prakticky okamžitě se dovtípila, že je to skvělý administrátor, zjevně

předurčený k postupu mezi špičky církevní hierarchie, a pro ženské osazenstvo

své farnosti nepochybně muž nanejvýš přitažlivý. Musela si připustit, že jisté


15

kouzlo má i pro svou novou vikářku, která je shodou okolností momentálně

nezadaná.

***

V den příjezdu ji ve dveřích fary – třípodlažního, samostatně stojícíhoviktoriánského domu v sousedství kostela svatého Jana – vítala mladistvá žena spěknými, nakrátko ostříhanými vlasy, jejíž štíhlou postavu ještě zdůrazňovaly upjaté

džínsy a růžová halenka s květinovým vzorem. „Zdravím vás, Abi. Jsem Sandra.

Sandra Langová. Kieran mě prosil, jestli bych tu nepočkala, až přijedete, aneuvedla vás dál.“ Vřele se na Abi usmála a pomohla jí vynést kufry do schodů.

Abi podle jejích instrukcí zaparkovala auto ve slepé uličce za rohem,zavazadla nechala stát v hale a chystala se vykročit za Sandrou. Rozhlédla se. Hala byla rozlehlá, osvětlená oválným stropním oknem vysoko nad šachtou širokého, bohatě vyřezávaného schodiště. Uprostřed ležel na podlaze vybledlý květovaný koberec.

„Páni, Kieran nám neřekl, že jeho nová vikářka bude taková kočka!“prohodila Sandra přes rameno, když za Abi zavřela domovní dveře a odváděla ji do dokonale vysmýčené kuchyně. A nedala jí ani čas, aby jí Abi na její upřímně míněný kompliment odpověděla. „Váš byt je v podkroví, jak asi víte, aleKieran mi kladl na srdce, abych vám napřed nabídla šálek čaje, než se vydáme nahoru. Hrozně ho mrzí, že tu nemůže být, aby vás osobně uvítal.“

Kuchyň rozhodně nevypadala jako staromládenecká. I když – jak mávlastně taková staromládenecká kuchyň vypadat? Abi odtáhla židli od stolu, usedla na ni, opřela se lokty o kraj stolní desky, a zatímco její hostitelka kladla na stůl talířek se sušenkami a nalévala jí čaj, přemýšlela, jak se jí zeptat, jakou roli hraje v Kieranově životě, případně v životě farnosti. Ta žena byla v téhlekuchyni očividně jako doma a zdálo se, že je také dokonale poučena, na co se má ptát. „Nemohli jsme se dočkat, až vás uvidíme a všechno se o vás dozvíme.“ Kdo ‚my‘? pomyslela si Abi. „Tohle je váš druhý vikariát, viďte?“

Abi přikývla, ale ještě než mohla něco dodat, Sandra rychle pokračovala. „Stěhovat se takhle z jedné farnosti do druhé uprostřed funkčního období musí být hrozné a je to taky dost nezvyklé. Starat se o životy lidí je obrovskáodpovědnost, viďte? Proč nenosíte kolárek?“

Nelogičnost té otázky Abi trochu zaskočila. Byla oblečená v podstatě velmi podobně jako Sandra, tedy v džínsech, k nimž si vzala tmavě modrou košili s rozhalenkou, jejíž strohost zjemňoval nenápadný vzorek z šedobílých kvítků. Svým způsobem byla v té chvíli ráda, že je vidět alespoň drobný zlatý křížek, který nosila na krku. Vlasy, které měly tendenci žít svým vlastním životem, měla dnes pevně svázané tmavě modrým šátkem. Zasmála se a pokrčila rameny. „Moc často ho nenosím. Zvlášť když jsem mimo službu a stěhuji se. To dávám přednost civilnímu oblečení. Nevadí vám to, že ne?“ Pohlédla Sandře pevně do očí.

„Ach Bože, jistěže ne!“ Sandra měla tu vlastnost, že na první pohledpůsobila poněkud sebejistě. „A Kieranovi to určitě taky nebude vadit. Je každým coulem pro neformálnost.“ Na chvíli se odmlčela a odkašlala si. „Jak dobře ho znáte?“

Abi pokrčila rameny. „Vlastně vůbec.“ Její přijímací pohovor proběhlvelmi neobvykle. Teď měla pocit, že ji z tichého venkova vystřelili rovnou do první linie. „Párkrát jsme se určitě setkali,“ pokračovala opatrně. „Znám se samozřejmě s většinou členů diecézní rady, anebo aspoň mám takový dojem. Byla jste někdy na radě, ne?“ Pohlédla na ženu proti sobě. Měla dobrou paměť na tváře a věděla, že tuhle by si zapamatovala – její unylou bledost, velké a horoucí oči i vzdálený náznak čehosi jako úzkost či strach. Ale strach z čeho? Je Sandra pouze plachá, anebo je v tom i něco jiného? Možná nechuť vůči jiné ženě ve vlastním revíru? Rozhodně je to něco, co musí být schopna identifikovat a něco s tím udělat.

Sandra se usmála, jako by jí četla myšlenky. „Asi si říkáte, kdo vlastně jsem. Jsem něco jako farní sekretářka. Docházím sem několik dnů v týdnu a snažím se Kieranovi pomoct udržet se nad vodou. Zřejmě proto na diecézi dospěli k závěru, že je potřeba jmenovat sem neprodleně dalšího vikáře. Tohle je velká farnost.“ Stále se usmívala. „Pro vikáře ideální místo, kde začít kariéru.“

Abi přikývla. Biskup ji varoval, že to tu bude mít těžké. Upozornil ji, že farnost je rušná, a zároveň jako by nenápadně naznačoval, že by zde mohlo jít i o něco jiného. Pokud je tomu tak, nikdo jí nic konkrétního nesdělil.Odsunula tedy onu myšlenku stranou. „Kieran zřejmě není ženatý, že?“ ozvala se po chvilce. „Mám dojem, že kněžské manželky většinou končí tak, ževykonávají mnohé, co mají obvykle na starosti vikáři. Pochopitelně ne kněžské úkony, ale se všemi ostatními povinnostmi svým mužům pomáhají. Pokud vím, pracují často velmi tvrdě.“

Sandra přikývla. „Však se jim taky říká neplacené vikářky.“ Podivněcynicky se zasmála. „Nu, jestli si Kieran vezme svou nynější přítelkyni, myslím, že bude v téhle farnosti dost nešťastný.“

Abi čekala na nějaké další vysvětlení, ale žádného se nedočkala. Sandrana

17

místo toho odstrčila šálek a vstala. „Dovolte, abych vám pomohla odnést věci

do bytu. Bojím se, že se docela našplháte. Já už musím běžet. Nechám vás, ať

se zabydlíte. Mám ještě nějakou schůzku a brzy se vrátí Kieran.“

***

O chvilku později už Sandra sbíhala ze schodů. Vyšla z fary, zalovila v kapse,

vytáhla klíčky od vozu, před domem se ještě na okamžik zastavila, bezděky se

otočila a vzhlédla k oknu v horním patře. Po Abi nebylo ani památky. Sandra

smutně zavrtěla hlavou. Chudák ženská, pomyslela si. Rychle zjistí, že to tune

bude mít vůbec lehké. Nejenže ve farnosti působí tvrdé jádro žen, které jsou ostře

proti takové církevní službě, kterou by měly zastávat právě ženy, ale bude muset

úzce spolupracovat s Kieranem. Sandra se zhluboka nadechla a prudce vydechla.

Nu, doufejme, že jí už někdo řekl, proč odtud předešlý vikář tak narychlo odešel.

Ten nebožák si nedokázal poradit s Kieranovými – zaváhala a snažila se najít to

pravé slovo – démony, to je přesné. Abi rozhodně vypadá kompetentně, i když

tak trochu... Sandra obrátila směr úvah. Seběhla z posledního schodu, přešla po

chodníku, sklonila se a zasunula klíčky do zámku dokonale čistého černého fiata

punto, zaparkovaného u obrubníku. Výstřední. To je slovo, které ji vystihuje.

Sandra nasedla do auta, a než zastrčila klíčky do zapalování, ještě chvíli seděla

nepohnutě a dívala se přes přední sklo před sebe. Kieran si mohl udělat čas, aby

se tu dnes odpoledne objevil. Místo toho se rozhodl jít na druhý konec farnosti na

jakousi schůzi, které by se jinak snažil za každou cenu vyhnout. Zamyšleněstá

hla obočí. Proč ji požádal, aby sem šla Abi uvítat, místo aby tu byl sám? Chtěl tím

svou novou vikářku ubezpečit, že na faře je všechno takové, jaké to má být?

Sandra nastartovala, odlepila se od obrubníku, prudce vjela do vozovky aza

bočila na hlavní ulici. Během následujícího dne či dvou se sem bude musetješ

tě vrátit a projít s Abi veškerou administrativu. Teď je tu tedy konečně někdo

jiný, kdo bude vypomáhat se správou farnosti a jemuž ona své povinnosti co

nejrychleji přepustí. S pocitem úlevy, že už je pryč. Rychle pohlédla dozpět

ného zrcátka a hodila blinkr. Proč si asi Kieran vybral ke spolupráci někoho

takového? Pokud věděla, byli tu ještě tři další kandidáti. A podle Billa Friara,

jednoho z kostelníků, byli přinejmenším dva z nich vhodnější než tato žena.

Především to byli všechno muži. Sandra zahnula do vedlejší ulice a pomalu

jí projížděla. Hledala místo k zaparkování. Kieran přece musí vědět, že proti

vikářce se ve farnosti zvedne vlna odporu. Jistě si ji nevybral proto, že by z ní

podle jeho odhadu mohla být dobrá sekretářka!

Někoho takového, jako je Abi, tady vůbec nečekala. Kdyby byla starší, zdaleka ne tak hezká a měla spoustu zkušeností, byla by možná pro zdejší farníky přijatelnější, ale ona je mladá, moderní a – Sandra našpulila rty –působí dojmem ženy bez zbytečných zábran. Ta se nedá jen tak zastrašit. Sandra konečně zahlédla volné místo, dupla na brzdu a zvedla prostředník na řidiče za sebou, který uviděl totéž místo a začal na ni divoce troubit. Pak klidně zařadila zpátečku a s přesností na milimetr vzorně zaparkovala, takže rozestup mezi auty vpředu i vzadu činil pouhých pár centimetrů. „Stejně by ses tam nevešel,“ mumlala si, když na ni řidič při předjíždějí vykřikoval nějakou sprosťárnu, což naštěstí nebylo přes zavřené okénko slyšet. Doufala jen, že se ten vztekloun nevrátí, aby se jí pomstil, když žádné jiné místo k parkování nenajde.

Vystoupila z vozu, zamkla a zamířila přes ulici k svému domu. Dala by nevímco za to, kdyby mohla vědět, co asi řekne Kieranova přítelkyně Sue, až novou vikářku poprvé uvidí. Zvlášť jestli Abi bude mít na sobě tytéž džínsy jako při jejich prvním setkání.

***

Jakmile byla nahoře, a dveře bytu byly bezpečně zavřené, zůstala Abi chvíli

stát a s pocitem nevýslovné radosti se rozhlížela kolem. Její královstvísestávalo z malé ložnice, svým zařízením sice trochu mužské, ale čisté, kde sedosud vznášela lehká vůně čisticího prostředku na koberce, z moderní koupelny,

kuchyňky a příjemného obývacího pokoje s výhledem na střechy okolních

domů a vzdálené věže a věžičky centra Cambridge. Stála tu příjemnádvoumístná pohovka (z IKEA, napadlo ji), malé lehké křesílko a psací stůl, který si

ihned přetáhla k oknu, aby měla hezký výhled, až bude sedět u svého malého

notebooku. Možná to nebyl zrovna dobrý nápad, mít ve svém okolí takový

spolehlivý zdroj rozptýlení, ale už jen pomyšlení na to, jak tam bude sedět, ji

opravdu těšilo. Byl tu jen jediný problém, který okamžitě vycítila: v celém bytě

se vznášela jakási melancholie. Zarazila se a pomalu se rozhlédla. Ano, byl to

takový zvláštní, všeobjímající smutek. Svou přítomností vyplňoval všechny

místnosti. Povzdechla si. Být citlivý ke svému okolí není vždycky požehnání,

ale aspoň věděla, co s tím.

Chvíli se na problém soustředila a pak zavrtěla hlavou. Ne, není to duch. Spíš pozůstatek, stopa čehosi. Někdo tu strávil spoustu času a vyplnil prostor úvahami o svém neštěstí. Cítila zoufalství, samotu, rezignaci a možná i strach. V duchu odříkala kratičkou modlitbu za svého předchůdce, pokud to bylskutečně muž, a rozhodla se ještě téhož večera provést očistný obřad, jímž by místu požehnala. V následujících týdnech a měsících pak zaplní byt květinami, hudbou a – jak doufala – smíchem.

Kieran dorazil asi za půl hodiny se spoustou omluv, že tu nemohl být auvítat ji sám. Byl formálně oblečený včetně kolárku a vypadal vyčerpaně. Když si potřásli rukama a on ještě jednou zopakoval, že ji tu vítá, odebral se za ní do obývacího pokoje a tam se zabořil do pohovky. „To je ta čtyřiadvacetihodinová služba,“ prohodil unaveně a usmál se. „Tak se o vás Sandra postarala?“

Abi přikývla.

„Jste tedy připravena začít s prací hned zítra?“

Abi usedla proti němu. „Těším se už, jak se se všemi seznámím.“

„A všichni se zase těší, že uvidí vás.“ Jeho bezprostřední vřelost, která jí utkvěla v paměti už z jejich prvního setkání, ji okamžitě upokojila. „Kdyžbudete pár dnů chodit všude se mnou, zjistíte, kdo je kdo a co je co. Pak můžeme rozhodnout, kterou část povinností převezmete.“ Předklonil se, zapřel se lokty o kolena a chvíli jí hleděl do očí. „Hodím vás rovnou na hloubku, Abi.“

***

O půl hodiny později vešel Kieran do své pracovny v přízemí, vrhl se na židli

u psacího stolu a povzdechl si. Na záznamníku vyčítavě blikala číslice šest.Zdráhavě se předklonil a stiskl přehrávací tlačítko.

„Kierane? Kde jsi?“ Afektovaně trpělivý ženský hlas teatrálně povzdechl. „Proč mi nebereš telefony?“

Sue.

Vždyť ví proč. Celý den je mimo domov. Proto.

Následovaly dva telefonáty od farníků. Oba byli vystresovaní, obapotřebovali útěchu. Pak znovu volala Sue. Dva poslední telefonáty byly hluché.

Zabořil hlavu do dlaní a prohrábl si prsty vlasy. Na okamžik byl v pokušení Sue ignorovat. Nechat to pro dnešek být. Přece ví, co dělá, pod jakým žijetlakem, kolik nekonečných hodin denně pracuje, že se s vypětím všech sil potýká se službou ve dvou farnostech najednou i s chaosem, který po sobě zanechal Luke. Když se však na věc podíval z té světlejší stránky, mohlo jej těšit, že se blíží den, kdy tohle všechno skončí. Zabloudil v myšlenkách k nové vikářce, která se teď zabydluje nahoře ve svém bytě, vybavil si úsměv, jímž jej nauvítanou obdařila, představil si kufry i tašky rozházené všude po pokoji a dosud nevybalené, sklenku vína, kterou mu nabídla, pohyb, jímž se zabořila do křesla a v těsně padnoucích džínsech přehodila nohu přes nohu, opatrně si stáhlašátek, potřásla hlavou a po ramenou se jí rozsypaly divoké dlouhé vlasy.

Zamračil se. Ta žena je v téhle profesi nováčkem a očividně pořád taktrochu volnomyšlenkářka. Tyhle dva aspekty vyléčí čas a tvrdá práce – nasměrují ji tak, aby byla platnou členkou týmu. V duchu se vrátil k pohovorům, které proběhly, než jí tohle místo nabídli. Dotazy na rodiče a partnery, děti,závazky. Je jedináček, rodiče dosud žijí a jsou aktivní, takže žádnou zvláštní péči nepotřebují. Jeden dlouhodobý vztah s mužem – vzpomněl si na její šibalský úsměv, když pochopila, kam přítomní míří svými diskrétními dotazynenápadně zkoumajícími její sexuální orientaci – tak tedy žádná přítelkyně v závěsu, jak je ujistila, ač jediný pohled na ni by každému napověděl, že tajná lesbička rozhodně není. Jak se ukázalo, měla jen jeden dlouhý milostný vztah, který ale oba partneři po vzájemné dohodě ukončili, když mladík dostal nabídkupracovat v Austrálii, což nemohl a ani nechtěl odmítnout. Kdyby odešla s ním, musela by se vzdát všech svých snů a plánů. Očividně spolu vedli nekonečné debaty a nakonec zjistili, že jejich vztah není natolik hluboký a silný, aby je udržel pohromadě. Rozešli se sice smutně, ale přátelsky. Od té doby nikdo. Znovu se nad tím zamyslel a usoudil, že to je asi pravda, protože pokud mohl soudit, nikdo ji dnes odpoledne nedoprovázel, aby jí pomohl se stěhováním. Dej Bůh, aby byla stejně nekomplikovaná a výkonná, jak vypadá.

Pomalu se natáhl k telefonu. Napřed farníci. Pak Sue.

2

†¢

Kostelík svatého Huga se krčil na samém okraji rozrůstající se předměstskéčtvrti na konci dlouhé, opuštěné uličky, svým charakterem spíše venkovské.Následujícího rána Kieran zatlačil do vrzajících dveří, otevřel je, aby dovnitř proniklo

co nejvíc denního světla, a uvedl Abi dovnitř. Vzápětí se jako obvykle přistihl, že

prochází lodí mezi dřevěnými kostelními lavicemi po špičkách, jako by se bál, že

ho někdo uslyší. Směšné. Jako by tu někdo takový byl! Zastavil se a naslouchal.

Dálnice M11 vedla pouhých pár kilometrů odtud, a foukal-li vítr správnýmsměrem, mohl člověk slyšet uklidňující dunění provozu, nicméně ve dnech, jako byl

tento, kdy žádný vítr nevál, nebylo slyšet nic. Hluboké ticho v prastaré kamenné


21

svatyni ho zneklidňovalo. Cítil, jak zatíná ruce v pěst. Jen na tomhle jediném

místě z celé velké farnosti vyplouvaly na povrch jeho dětské noční můry,spolehlivá připomínka toho, že je čas od času schopen vídat kolem sebe věci, lidi

i nezřetelné obrazy – představy, které nemůže nijak usměrnit. Nenáviděl to.

Přejel si prstem po vnitřní straně kolárku, který mu byl pojednou nepříjemně těsný. Každým dnem by mu mělo z diecézní kanceláře přijít povolení všechno z tohoto kostelíka vyházet, dřevěné lavice spálit a otevřít ten prostor veřejnosti, aby jej lidé mohli využívat pro různá setkání, dětské kroužky, kolové tance, farmářské trhy, zkrátka pro vše, co ve své farnosti organizoval. Bylodhodlán učinit cokoliv, jen aby odtud vyhnal duchy. Pohlédl do okna nad oltářem. Nemá bohužel nejmenší šanci zbavit se i těch středověkých barevných skel, která by tak rád nahradil něčím chladným a čistým, co by dovnitř propouštělo světlo. Povzdechl si. Skoro jako by někdo někde sledoval jeho myšlenky,prodral se dovnitř sluneční paprsek a na prastarou kamennou dlažbu u jeho nohou vrhl studený, modravý stín. Zachvěl se.

„Tak jak se vám tu líbí? Obávám se, že je to taková skládka staréhoharamádí.“ Usmál se na Abi. Stála a rozhlížela se po malém kostelíku s výrazem plným zasněné radosti. Zavrtěl hlavou. Až do onoho velkého dne, kdy s tímhle místem bude moci skoncovat, tu Abi může konat bohoslužby. Může tím přispět k obecnému dobru a nemůže přitom, doufejme, nic zkazit. A kdoví, možná se jí i podaří udělat něco se zdejší atmosférou. Jedna z věcí, která ho na ní ve srovnání s ostatními kandidáty na vikářský úřad zaujala, byl nesporný fakt, že kolem sebe šířila jakousi nedefinovatelnou auru míru a pokoje. Okamžitě vycítil, že kdyby se mu jeho noční můry vymkly z rukou, ona už bude vědět, co dělat.

Z rohu kostela za jeho zády k němu dolehl nějaký zvuk. Prudce se otočil na patě a srdce se mu rozbušilo úzkostí. Nic tam nebylo. Možná jen zapraskal trám. Dřevo se roztahuje a smršťuje. Pracuje. Vydává zvuky. Zavřel oči a v duchu odříkal krátkou modlitbu. Jeho přísná sebekázeň nepřipouštěla žádné nesmyslné pověry. V tomto kostele nebylo místa pro duchy, spiritismus a podobnézbytečnosti. Jeho víra, pečlivě vycizelovaná a osekaná na minimum, měla jediný účel – chránit jej před těmi vířivými stíny. Skýtala mu bezpečí. A dávala mu jistotu, že nepřijde o rozum.

***

Abi bohužel ani v nejmenším netušila, že její nový nadřízený postřehl onu auru

míru a pokoje, která z ní vyzařuje, ale zároveň se jí nehodlá ptát na její názory,


22

takže se téměř od samého začátku hádali. Hodně. Problém tkvěl v tom, že ona

velice rychle zavrhla jeho pojetí duchovní služby jako sterilní, přísné aabsolutně nepřitažlivé; bylo tak strohé, až hraničilo s puritánstvím. „Copak nevidíte,

Kierane, jak moc tihle lidé touží po lásce?“ Shrnula si své neposedné vlasy do

ohonu a sepjala je sponou. „A touží nejen po lásce Ježíše Krista, ale i po lásce

svého vikáře, který jim dává najevo, že mu na nich záleží. Dnešní lidé chtějí více

neformálnosti. Radosti.“

Kieran zavrtěl trpělivě hlavou. „Ti lidé potřebují především disciplínu. Bez ní jsou ztraceni. Jste příliš emotivní, Abi. Musíte své city držet na uzdě.“

Nepoučoval ji náhodou tak trochu? Měla za to, že ano. „Což takhle podat jim zasvěcený výklad o mysteriu eucharistie? To by na mnoho zdejších lidí určitě zapůsobilo.“

Opět zavrtěl hlavou – zlozvyk, který ji brzy začal dohánět k zuřivosti.„Tohle je puritánská země, Abi. Mysticismus není nic pro nás.“ Pohlédl na ni a ona myslela, že ještě něco řekne. Čekala další kritiku, ale nedočkala se jí.Prozatím.

Stres a tlaky provázející její práci byly pro ni šokem. Všechno tu bylo tak strašně jiné než za předchozího vikariátu! Její dřívější nadřízený, reverend Martin Smith, dělal vše proto, aby jí co nejvíce pomohl, trpělivě ji zasvěcoval do práce ve farnosti, povzbuzoval ji a během roku, na jehož konci se staladiákonkou a získala svěcení, pomalu ustupoval do pozadí a dělal jí místo, aby se mohla postavit na vlastní nohy. Kieran byl hned od počátku úplně jiný. Rychle zjistila, že je jedním z těch farářů, kteří ve své učitelské roli vidí předevšímpříležitost, jak do svých služeb získat pomocníka, a tomu pak určit pravidla, jak by se měl chovat a jak by měl věřit. Duchovní stránka služby, na kterou se tolik těšila – bohoslužby a modlitby – to vše se tu odbývalo pouze v neděli. Kieran prohlásil, že momentálně není o víc zájem, a o církevních věcech pochopitelně nerozhodovala ona. Dostala za úkol vést společné modlitby a mohlavypomáhat při přijímání. Kromě toho už nesměla skoro nic.

Ze svého křesla v sousedství chórových lavic, stranou od členů kongregace, mohla občas při mši Kierana pozorovat. Lehkost a šarm, s nimiž sepohyboval, mu zjednaly obrovskou popularitu zvláště mezi ženskou částí osazenstva a kostel svatého Jana býval během obou nedělních bohoslužeb plný. Co si o něm mysleli muži – přibližně třetina kongregace –, to s jistotou nedokázala říct. Všimla si jen, že ho zbožňují především ženy. V kostele ale bylo málo dětí, a už vůbec žádná mládež. Jako by se Kieran bál kohokoli a čehokoli, co by se mu mohlo vymknout z ruky.

U svatého Huga ale bylo všechno jinak. Byl to útulný kostelíček a ona ho milovala, třebaže okamžitě vycítila, že Kieran má vůči němu averzi.Nechápala, proč se tu cítí tak nesvůj. Zdejší atmosféra jí připadala hřejivá a přívětivá. Kongregace však byla maličká a k jejímu zklamání se jí ani po několikatýdnech nepodařilo počet praktikujících věřících viditelně zvýšit, přestože za nimi začala osobně docházet. Kieran se jednou nebo dvakrát přišel podívat na její bohoslužbu, posadil se dozadu ke dveřím a dělal si poznámky. Jeho následné komentáře ji rozlítily. Kritizoval ji za její humor a laskavost. Tohle přecefarníci nechtějí, prohlásil pevně. Potřebují vést. Potřebují pravidla. Hrozby. Na její námitku, že takové pojetí křesťanství ona neuznává, reagoval jen pohledem, v němž se zračilo překvapení a úžas. Abi proto nechala celou věc být asnažila se nedat najevo zklamání. Možná měl pravdu. Třeba ji věřící nemají rádi. Vhodný čas i místo pro její názory přijdou, až bude mít vlastní farnost. Tady se má jen učit. Pozorovat. Věděla, že je možná příliš otevřená a že pokud jde o přístup k farníkům, může mít Kieran pravdu, ale přesto se s tím nedokázala smířit. Nechápala ho. A největší záhadou jí bylo, proč se plamenný a sebejistý rektor od svatého Huga tohoto malého kostelíka tak bojí.

***

Abiin byteček sice měl vlastní vchod a byl zcela samostatný, ale protože se

k němu mohla dostat jen po hlavním schodišti, musela do fary vstupovat hlavním

vchodem, projít halou v přízemí, odkud se vcházelo do Kieranovy pracovny, do

kuchyně a do obývacího pokoje, vystoupit na podestu, kde byly dveře do jeho

ložnice, koupelny a do dalších dvou pokojů, a teprve když zdolala dalšíschody, mohla si konečně začít užívat pocitu soukromí. Skoro nikdy, když pracoval

doma, a to bývalo často, se jí nepodařilo projít do jejího hájemství tak tiše, aby ji

neslyšel, nevykoukl ven a nedal se s ní do řeči.

Zprvu to bylo příjemné a téměř bezděky se mezi nimi začalo rodit cosi jako přátelství. Pokud se vyhnuli sporným otázkám, vycházeli spolu dobře a ona si uvědomila, aniž se tomu příliš bránila, že stále více podléhá jeho kouzlu.

Kieran, který se nespokojoval jen s tím, že ji pozdraví a zdvořile se přeptá, jaký měla den, ji čas od času pozval do kuchyně na šálek kávy nebo sklenku vína a někdy, když se vracela pozdě domů, dokonce i na lehkou večeři. Mohli se tak navzájem seznámit s aktuálním stavem věcí ve farnosti a nahlédnout do poznámek týkajících se některých Abiiných nejdůležitějších problémů, jichž bylo mnoho. A dalo jim to příležitosti se spřátelit a dokonce si i sem tam trochu zaflirtovat.

Kieran si ponechal svatby, křty a pohřby. Abi měla na starosti konzultace, přípravné kurzy k biřmování, návštěvy v nemocnici a administrativní práce, které jí po půlhodince vysvětlování ochotně přenechala Sandra. Víc už bynestihla. Život začal být velmi únavný a stresující.

Jednou stránkou její práce – tou nejdůležitější, kterou jí byl Kieran ochoten a téměř dychtiv přenechat – byly domácí návštěvy. Ty jí přepustil všechny, a ač si Abi toužila dokázat, že svůj díl práce zvládne a vyrovná se s každým úkolem, který na ni Kieran naloží, zjistila nakonec, že doslova padá pod náporem práce.

Jednoho deštivého večera se vracela na faru nezvykle sklíčená. KdyžKieran zaslechl, jak otáčí klíčem v zámku, vykoukl z kuchyňských dveří, pozval ji dovnitř a ona se k vlastnímu překvapení přistihla, jak si mu vylévá srdce. „Nemohl byste tak na týden nebo na dva převzít některé moje domácínávštěvy?“ zeptala se prosebně a sesula se na židli u kuchyňské linky. Venku lilo jako z konve a předčasně se stmívalo. Vlasy měla úplně promočené a zdálo se jí, že na ni něco leze. „Tenhle týden zřejmě nestihnu obejít všechny, které mám zapsané v diáři,“ dodala unaveně. „Měla bych aspoň možnost dodělat nějaké papíry a trochu se prospat.“ Nedokázala si vybavit, kdy měla naposledy večer jen pro sebe, a pokud šlo o soukromý život, byla bez šancí.

Kieran se otočil od dřezu, kde pod tekoucí vodou omýval vinné sklenky. „Odpusťte, neuvědomil jsem si, že jste tak unavená.“ Zachmuřil se. „Zřejmě zapomínám, že tahle práce je pro vás pořád ještě nová.“ Usmál se. „Umíte to skvěle s lidmi, Abi, a já bezděky zneužívám vaší dobroty.“

Pokrčila rameny a podvědomě se snažila potlačit intuitivní reakci, která ji nutila popřít, že něco nezvládá. „Asi to nějakou chvíli trvá, než si člověk na ten kolotoč zvykne. A na tu bídu, zoufalství a nevraživost. Žádný pokojbezbožníkům!“ Pokusila se usmát svému chabému pokusu o vtip. Bolelo ji v krku, a když před ni stavěl skleničku a naléval jí víno, roztřásla se zimou.

Chvíli před ní stál a znepokojeně jí hleděl do tváře. Pak jí položil ruku na rameno. „Omlouvám se, Abi. Byl jsem sobec. Část domácích návštěvsamozřejmě převezmu. To víte, že to udělám. Chtěl jsem jen, abyste co nejdřívzažila realitu téhle práce z první ruky. Chtěl jsem se ujistit, že chápete, v čem spočívá práce duchovního. Myslel jsem, že když se hned zkraje seznámíte s tím nejhorším, bude už pak všechno jenom lepší. Bylo to ode mě hloupé. Měl jsem si všimnout, že toho je na vás moc.“ Odmlčel se. Pak se předklonil a znenadání ji lehce políbil na čelo. Je to polibek hodného strýčka, pomyslela si Abi rezolutně a potlačila letmé zachvění. Jeho gesto nemůže znamenat nic víc než laskavé pochopení.

To ale netrvalo dlouho. Za pouhých pár dnů nenápadně naznačil, že by se mohla opět ujmout svých povinnosti, a tak brzy pracovala se stejnýmnasazením jako dřív.

***

Středa, jak Abi rychle zjistila, byl den, kdy vikáři navštěvují nemocné aosamělé. Unaveně stoupala do schodů v šestipodlažním železobetonovém domě

kousek od rušné, rozkopané předměstské ulice, když vtom si uvědomila, že

je to už třetí návštěva v jednom dni a čtvrtá během jediného měsíce na této

konkrétní adrese. Nakrčila nelibě nos, když k ní z podezřele vlhkých koutů

na podestách zavanul nepříjemný odér, a konečně zahnula na poslední úsek

schodů.

Dveře bytu Ethel Barrymanové byly oloupané, otlučené a plné rýh. Podle neklamných známek viděla, že se na nich přinejmenším už dvakrát vyměňoval zámek. Nebyl tu žádný zvonek. Zvedla ruku, rázně zaklepala a zamrkalabolestí, když se její klouby svezly po drsném povrchu. Dveře se otevřely tak rychle, až ji napadlo, že za nimi stařenka už čekala.

„Pojďte dál, drahoušku.“ Ethel byla drobná, shrbená a křehká stará žena s tváří průsvitně bílou a řídkými vlasy, na jejichž pramenech byly dosud patrné zbytky trvalé a snaha obarvit je hennou.

V chudobně zařízeném pokoji stál stůl s krajkovým ubrusem a na němčajová konvice, talířek se sušenkami a dva hrnečky bez podšálků. Ty při posledním vloupání rozbili dva vagabundi, kteří se vlámali dovnitř snad jen z čiré radosti nad lumpárnou, kterou mohou někomu provést, protože vevnitř nebyloprakticky co ukrást. „Vítejte,“ usmívala se stará dáma.

Abi jí kývla na pozdrav. „Ještě pořád vám nakupuje vnučka?“ zajímala se. Sundala z ramene kabelku, v níž měla vše potřebné k výkonu svého povolání: malý mosazný svícen, svíčku a drobný kříž na podstavci. V krabičce měla věci nezbytné k přijímání.

„Je na mě moc hodná,“ přisvědčila Ethel. „Chodí dvakrát týdně. Někdy i častěji. A pak je tu ještě Angela zdola. Vždycky mi pomůže, když mámbolesti.“ Stařence se zalily oči slzami. Rychle se odvrátila. „Já stará hlupačka! Už bych se s tím měla smířit.“

Abi se usmála. „Ještě žádné zprávy o uvolněném místě v hospicu?“ Stará paní nemusela ani vrtět hlavou, aby Abi znala odpověď. „Pomodlíme sespolu?“ zeptala se. Cítila, jak se jí zahřívají dlaně. Nutkání položit je ženě na hlavu bylo takřka neodolatelné. Toužila ulehčit jí v její bolesti, nahradit palčivost chladivým, jemným uzdravujícím dotykem.

Položila na stůl malou karafku a nádobku s hostií a zapálila svíčku. Pak zamířila ke stařence a položila jí ruce na hlavu.

Když dokončila krátký obřad, sama uvařila čaj. S úsměvem pohlédla na Ethel. Stařenka se uvolnila a z očí jí zmizela všechna bolest. „Jste hodné děvče, Abi,“ řekla. „Ještě pořád se nedokážu přimět, abych vám říkala paní vikářko!“ Vzhlédla k Abi a její tvář se rozjasnila radostí. „Přijďte zas brzy.“

„Však víte, že přijdu.“ Abi ji letmo políbila na vrch hlavy a zamířila kedveřím. Tam se ještě otočila, pozvedla ruku a stařence požehnala.

Příštího dne jí Kieran řekl, že Ethel Barrymanová je mrtvá. Její vnučka ji našla v křesle, kde ji Abi zanechala.

Abi na něj zaraženě pohlédla. „Ale vždyť se jí ulevilo! Byla veselá!“

„Podala jste jí svátost?“

Abi přikývla.

„Pak jste udělala to nejlepší, co jste mohla. Je to součást vaší práce, Abi.Zvyknete si na to.“ Poklepal ji po rameni a otevřel blok na psacím stole. Vytáhl odtud další adresu. „Příště se skočte podívat na tuhle ženu. Molly Cathcartová.Soustavně lamentuje. Potížistka. Chce být pořád středem pozornosti.“ Povzdechl.

„Ale Ethel...,“ Abi stále ještě musela myslet na stařenčin něžný úsměv. „Mohu se ujmout jejího pohřbu, Kierane? Moc ráda bych.“

Pokrčil rameny. „Uvidíme, co na to řekne její rodina. Možná budou chtít raději mne.“

Nepřela se. Vždyť o nic nešlo.

***

O několik týdnů později, bylo to v pondělí, potkala Abi ve městě Sandru.Pondělky měla mít volné, a tak se rozhodla, že si udělá výlet do obchodního domu

Marks & Spencer. Chvíli se na chodníku bavily o všem možném, pak si tonamířily do Sidney Street a nějakou chvíli se prodíraly mezi lidmi, až našly kavárnu,

kde si mohly sednout. Sandra objednala pro obě kávu a sušenky, pak se pohodlně

opřela a pátravě na Abi pohlédla. „Tak jakpak to na Chateau Scott zvládáte?“

Abi se nejistě usmála. „Myslím, že docela dobře. Je to ale dřina.“

„Zhubla jste.“

Abi kývla. „Často nemám ani čas se najíst. Takže tohle je pro mě hostina. Díky.“

„Předpokládám, že vás nechává obíhat všechny beznadějné případy.“

Abi se zachmuřila. „Nikdo není beznadějný případ,“ namítla opatrně.

„Věděla jste, že měl předtím vikáře, viďte?“

Abi znovu přikývla. „Vikáři přecházejí z místa na místo.“

„Luke se nervově zhroutil. Z přepracování.“

To vysvětlovalo onu tísnivou atmosféru v bytě. Abi na Sandru zamyšleně pohlédla.

„Kieran je svým způsobem panovačný blázen,“ pokračovala Sandra. „Všechno musí být podle něho. Předpokládám ale, že jste to už zjistila. Mám ovšem dojem, že vy jste tvrdší oříšek, než byl chudák Luke.“

Abi povzdechla. Modlila se za toho mladého muže, požehnala mu, zaplnila byt květinami a ozvěny smutku pomalu utichly. Luke odešel na jinou faru na druhém konci země a ona se oklikou dozvěděla, že když teď nemusíspolupracovat s Kieranem, je mnohem spokojenější. Když sem šla, řekli jí pouze, že spolu ti dva nevycházeli. Neprozradili proč. „Ano,“ řekla zamyšleně. „Tuším, že jsem o hodně tvrdší oříšek než on.“

„Nemyslela jsem to nijak zle,“ ujišťovala ji rychle Sandra, pozvedla oči a omluvně se usmála. „Jen jsem si říkala, že bych se o tom měla zmínit.“Zhluboka se nadechla. „Slyšela jsem, že jste byla za Molly Cathcartovou.“

Abi přisvědčila. Vtom servírka přinesla kávu, a než obě vypily prvnídoušek, zavládlo na chvíli ticho.

„Je jí teď mnohem lépe,“ pokračovala Sandra.

Abi znovu přikývla. „Bylo mi jí moc líto. Zakusí s tím svým revmatismem tolik bolesti! A je v tom malém bytě úplně sama!“

„Slyšela jsem, že jste se s ní modlila.“

„To je náplň mé práce,“ řekla Abi, vzala si z talířku sušenku a natáhla se pro máslo.

„A prý jste ji i léčila.“

Cosi v tónu Sandřina hlasu přimělo Abi zbystřit. Sandra pokrčila rameny. „Buďte opatrná, Abi. Tady kolem jsou všude lidé, kteří léčitelství víceméně ztotožňují s čarodějnictvím. Kierana nevyjímaje!“

Abi na ni užasle hleděla. „Ale vždyť uzdravování je součástí našehopovolání,“ protestovala.

„Ne podle Kierana.“

Jistě. Mohlo ji to napadnout. Kromě těžkého pracovního břemene, jež jí jednoduše naložil na bedra, ji deprimovala i realita občasného střetu s farníky, kteří měli za to, že vikářka je něco mezi ministrantem, čarodějnicí a čertovým pomocníkem. Jen jí nedošlo, že Kieran je jedním z nich.

Kdesi v hlavě zaslechla ozvěnu hlasu svého profesora na univerzitě.„Nezapomínejte, Abi, že i když dnes tvoří více než polovinu ordinovaných kněží ženy, spousta lidí jim stále nedůvěřuje. Mnozí z těch nedůvěřivců jsou sami duchovní!“ Jak hlubokou měl pravdu! V duchu si vybavila první měsíce svého zdejšího vikariátu a povzdechla. Všechno bylo mnohem těžší, než si kdy vůbec dokázala představit.

***

Toho večera se Kieranovi postavila. „Proč jste mi neřekl, že neschvalujete moje

léčení?“

Pohlédl na ni. Tentokrát ho přitlačila ke zdi. Bez okolků vešla do jehopracovny, kde seděl u psacího stolu. V místnosti bylo teplo a dopadaly semposlední paprsky zapadajícího slunce. Opíraly se mu do vlasů a zbarvovaly je do ohnivě měděného tónu. Vzhlédl, zavřel pero a pečlivě je položil na piják. Notebook měl na stolku v druhém koutě místnosti. Vedle něj, vzorně srovnané podle velikosti, ležely dopisy a různé úřední listiny. „Nenapadlo mě, že byste tu něco takového chtěla zkoušet,“ odpověděl opatrně. „Když mi o tom začaly chodit zprávy, zpočátku jsem jim nevěřil. Předpokládal jsem, že si lidé špatně vykládají váš náboženský zápal.“

„Stěžoval si někdo?“

Přikývl. „Obávám se, že ano. Posílilo to jen přirozenou averzi, kterou dosud někteří věřící chovají k vysvěceným ženám. Omlouvám se, Abi. Měl jsem se o tom zmínit dřív. Doufal jsem ale, že si sama uvědomíte, jak je to nepatřičné.“

„Ale ono to není nepatřičné! Ježíš nás nabádá, abychom dělali přesně to. I na univerzitě nás to učili. Povzbuzovali mě, abych to dělala!“ Zuřila.

„Zdejším lidem se to nelíbí, Abi.“

„Ethel se to líbilo. A stejně tak se to líbí i Molly Cathcartové. Pomáhá jí to. Hodně se jí ulevilo a poprvé po několika měsících mohla sama vyjít ven.“

„A vy si za to přičítáte zásluhu, že?“

„Ano, přičítám. Navíc jsem kromě její opatrovnice jediná, kdo se kdy vůbec obtěžoval za ní zajít!“ Abi se zarazila. „Tedy ne. Samozřejmě že si za tonepřičítám zásluhu. To Bůh zasáhl. Já jsem ale byla prostředníkem.“

Kieran jen zvedl obočí. „Použila jste k tomu kouzelnou hůlku?“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Abi šokoval ledový sarkasmus v jehohlase. „Jak se opovažujete!“ vybuchla. V první chvíli měla co dělat, aby ho neuhodila.

„Opovažuji se, Abi, protože mou povinností je starat se o druhé.“ V jeho hořkém úsměvu se mihl pečlivě odměřený stín smutku. „Vrátit vás zpět na pravou cestu, pokud zbloudíte. Ještě víte o životě velmi málo. Připadá vám romantický a vzrušující. To je samozřejmě pochopitelné a přirozené. Musíte se ale držet v mezích obecně přijímaných norem. A musíte si nad vším zachovat kontrolu.“ Sevřel ruce v pěst a pak se silou vůle přiměl je opět uvolnit. „Když jsou lidé nemocní, modlíme se. Obávám se, že pokládat na ně ruce a snažit se je tak léčit, je v mé farnosti nepřípustné. Skončete s tím!“ Vstal a pohlédl na ni. Na okamžik zavládlo ticho. „Hněv vám sluší, Abi, když mi odpustíte to klišé! Vypadáte půvabně.“ Vztáhl ruku a rozmarně ji zatahal za pramen vlasů. Spona, která je normálně držela sepjaté v týle, se uvolnila a těžké kadeře se jí rozsypaly po ramenou. „Vidím, že vás budeme muset zkrotit.“ Ucukla před jeho dotekem. „Ty vlasy jsou poněkud živé, ne? Možná byste se měla raději ostříhat.“

Zpříma na něj pohlédla. „Nic takového neudělám!“

„Pak si je tedy pevně svazujte. Jste tak mnohem přitažlivější.“

***

Večer stála nahoře ve svém bytě u okna, hleděla přes střechy domů a dlouzepřemýšlela. Uzdravování tedy není přípustné a stejně tak nepřijatelné jsou zřejmě

i její vlasy. Zachvěla se.

Vůbec poprvé zjistila, že má cosi, co by se dalo označit za léčitelskéschopnosti, když jí to v jejích šestnácti letech řekla na tržišti jedna jasnovidka. Stará cikánka z pomalovaného karavanu ji tehdy vzala za ruce, několik okamžiků soustředěně studovala její dlaně, pak jen mlčky zavrtěla hlavou, jako by jimátlo, co v nich uviděla, a teprve poté se rozhovořila. Jak se později ukázalo, byla její předpověď obdivuhodně přesná. „Vy svůj život zasvětíte službě druhým, moje drahá,“ pohlédla na Abi. Černé díry mezi zuby jí dodávaly vzezřenípohádkového skřítka stejně jako úskočně jiskřící oči. „Jste citlivá a vaše ruce léčí. Cítím jejich moc. Musíte se ji ale naučit používat k dobru. Sklouznout ke zlu je tak snadné! Je toho hodně, co můžete udělat pro jiné!“ Abi totehdy lehce rozladilo. Byla by se vsadila, že ta ženská vykládá každému totéž, a o takové věštby nestála. Toužila dozvědět se něco o lásce, která ji potká. Stařena, jež jí bez námahy četla myšlenky, jen povzdechla. Vzala Abi znovu za ruku a hrubým ukazovákem přejela po čárách v její dlani. „Vidím tu dva muže. Víc než dva.“ Zdráhavě vzhlédla. „Ale jen jeden je ten pravý. Problém bude v tom, jak poznat, který to je.“ Skřehotavě se zasmála a Abi dosudnezapomněla, jak se jí tehdy vtírala na mysl poněkud cynická otázka, zda si stará Cikánka tenhle smích pečlivě nacvičila, anebo byl přirozený.

Poznámka o rukou schopných uzdravovat se jí ale uložila hluboko dopodvědomí a o řadu let později, když jí kdosi řekl, jak božsky se cítí poté, co mu namasírovala šíji a přiložila chladivé ruce na rozbolavělou hlavu, se přihlásila do kurzu pořádaného Národním sdružením duchovních léčitelů. Byla tojedna z mnoha věcí, o které svým rodičům tehdy neřekla. Kurz byl fantastický. Učil, jak zacházet s energií, vnímat ji, jak pracovat s tělem nemocného,zbavovat jej bolesti a bezprostředně léčit. Duchovní stránku blíže nespecifikoval. O modlitbách nepadlo slovo, ale i teď, když už byla Abi duchovní osobou, dál intuitivně používala postupy, jimž se v tomto kurzu naučila. Nyní ovšem tyto úkony doprovázela modlitbou a poté vzdala díky Bohu. Nemohla proto uvěřit, že dělá něco špatného.

Vybavila si výraz v Kieranově tváři, když o té věci hovořil. Sandra jivarovala. Dělo se tu cosi podivného a to něco se jí příčilo. Stejně jako jeho ruka, kterou jí sáhl do vlasů. Konečně ji napadlo, zda je vůbec vhodné bydlet mu tak nablízku. Přitažlivost, jakou na ni zpočátku působil, se začínala vytrácet. Nikdy by na to nemohla s čistým svědomím přísahat, ale nedokázala zaplašit myšlenku, že je na něm cosi znepokojivého, co ji stále silněji zneklidňuje.

Od té doby si začala všímat věcí, které jí až dosud unikaly. Čas od času se jejich ruce náhodně dotkly, když seděli proti sobě u pracovního stolu, skloněni nad zprávami o aktivitách ve farnosti, a jednou nebo dvakrát se o sebe otřeli v sakristii. Nikdy ho k ničemu nevyzývala. Skrytě s ní flirtoval, toť vše. Byl prostě takový. Možná si toho teprve teď začala víc všímat. Původně si myslela, že si s tím nějak poradí. Musela si přiznat, že zpočátku to bylo příjemné,chyběla jí společnost muže a Kieranova pozornost jí lichotila. Teprve nyní siuvědomila, jak byla hloupá. Neměla ho povzbuzovat, byť jen podvědomě. Když už pro nic jiného, tak proto, že měl přítelkyni.

Sue Greenová byla učitelka na soukromé dívčí škole na druhém konciměsta. S Kieranem byli spolu neformálně asi tři nebo čtyři roky a po většinu toho času, možná i po celý, žili odděleně. Abi s určitostí nevěděla, jak často se Sue zdrží přes noc, ale moc často to být nemohlo, tím si byla jista. Vídala ji jenvelmi zřídka – většinou se potkaly dole v hale nebo na schodech –, ale vědomí, že existuje, ji svým způsobem uklidňovalo. Další žena v domě. To bylo důležité, protože žádné jiné ženy tu nikdy nebyly. Sandru vídala málo, a třebaže Kierana často viděla hovořit s ženami – ať už v kostele, nebo na ulici, když jejdoprovázela na návštěvu k jeho farníkům či když se tito farníci zastavili na faře – a pozorovala, jak pod jeho úsměvem roztávají, žádná sem nepřišla a nezůstala tady déle než pár minut s výjimkou dvou uklízeček, které sem jednou týdně přišly spolu, uklidily spolu a spolu zase odešly. Jednou či dvakrát ji napadlo, jestli to není proto, že si u žen není jist sám sebou.

Od nynějška si bude Kierana držet pěkně od těla, a pokud na tom takbazíruje, dá si záležet, aby měla své husté vlasy vždycky dokonale učesané a pevně sepnuté sponou. Pokud bude kohokoli léčit, bude to dělat pokudmožno nenápadně. Nemá smysl si ho znepřátelit. Ale nepřestane, to v žádnémpříadě. Je to její věc. Stále víc a víc se hleděla vyhnout jeho pozornosti. Čím dál tím častěji se s večerem přistihla, jak se plíží domů a po špičkách stoupá do schodů, aby ji neslyšel.

***

Jednoho horkého červencového dne se ale všechno obrátilo naruby. Seděla ve

svém podkrovním hnízdě a psala si poznámky ke kázání. Večerní paprskyhladily vzdálené věže, věžičky i šedé břidlicové střechy onoho druhého Cambridge,

idylického středověkého města z turistických průvodců a domova nejšťastnějších

studentů pod sluncem, pokud si to uvědomovali. Abi zamyšleně hleděla z okna,

pohroužena do úvah o tom, že tohoto nádherného výhledu se ještě nikdy dost

nenasytila. Ztracena v myšlenkách málem ani nezaslechla dupot nohou blížící

se po schodech k jejím dveřím. Vstala a šla otevřít. „Máte nějak hodně naspěch,

Kierane...,“ zarazila se uprostřed věty. Byla to Sue.

„Promiňte, že obtěžuji! Čekala jste jeho?“ Sue se protlačila kolem Abidovnitř, uprostřed pokoje se otočila a pohlédla jí do tváře. Byla to drobná,energická žena kolem pětatřicítky, atraktivní, dokonale upravená a sebevědomá. Vlasy měla obvykle pečlivě stočené do hladkého uzlu v týle. Tentokrát jísahaly až na ramena, byly rozpuštěné a čerstvě odbarvené na blond. Vypadala mladší a tak nějak zranitelnější. „To se nestydíte? Měla byste se chovat jako vikářka! Doufám, že shnijete v pekle!“ vyhrkla a zoufale se rozvzlykala.

„Sue!“ děsila se Abi. „Co se stalo? O čem to mluvíte?“

„Jako byste to nevěděla!“ Slzy byly rázem tytam a Sue upřela na Abivelké, chladně modré oči. „A já vám věřila! V životě by mě nenapadlo, že máte poměr.“

„Nemám! Žádný poměr s nikým nenám! S kým?“ zarazila se Abi. „Snad ne s Kieranem? Snad si nemyslíte, že Kieran a já...?“ Zničehonic se rozzuřila.

„Samozřejmě že s Kieranem! Myslíte si, že jsem tak naivní? Ale jistě, jsem. Nikdy jsem vás nepodezírala. Měla jsem vás ráda. Důvěřovala jsem vám!“ Chvíli nehybně stála a s tváří staženou zoufalstvím a nenávistí hleděla na Abi. Pak se rozběhla zpátky ke dveřím. „Fajn, tak si ho mějte. Já už toho falešného blázna nechci. Ale nemyslete si, že vám to jen tak projde. V celé farnosti už se o tom šušká a já vás udám. A postarám se, aby vás vyhodili. Jste nevhodná pro službu v církvi!“

Sue se rozběhla dolů po schodech. Abi zůstala stát jako opařená a dívala se za ní. O chvíli později k ní dolehlo bouchnutí domovních dveří.

Kieran byl dole v hale. Než se vzpamatovala a objevila se v chodbě nad schody, vystoupal pomalým krokem až k ní. „Omlouvám se, Abi.“ Vypadal unaveně. „Myslím, že to bylo nevyhnutelné.“

„Proč? Co bylo nevyhnutelné?“ Vřela v ní zlost. „Co, proboha, přivedlo tu ženu na myšlenku, že vy a já spolu máme poměr?“

Pokrčil rameny. „Dlouho jsem se s ní neviděl. A my dva se spolu věnujeme práci pro farnost. Asi jsem o vás hodně mluvil.“ Odvrátil zrak a odmlčel se. Bylo mu trapně. „Prostě si to jen špatně vyložila.“

***

Abi se rozhodla situaci ihned řešit a navzdory Kieranovým námitkám, že to

všechno rychle vyšumí, zavolala ještě téhož večera na biskupství s vysvětlením,

že není možné, aby vikářka sdílela týž dům se svobodným knězem. O dva dny

později se přestěhovala o několik bloků dál do malého, zařízeného bytu v ulici

plné pěkných jednopatrových rodinných domů. Výhled z obývacího pokoje tu

žádný nebyl. Okno se otevíralo do malého dvorku a zahrádky za domem. Vše

bylo zarostlé hustou spletí křovin a roští. Uprostřed stálo zrezivělé kolo. Přesto tu

vládla příjemná atmosféra. Bylo to radostné, útulné místečko. Abi se zdálo, že ji

vysloveně vítá, a jakmile za sebou zavřela dveře, cítila se tu hýčkaná a v bezpečí.

Byt nahoře v patře byl prázdný. Vyhovovalo jí to.

Věděla, že biskup mluvil s Kieranem, ale netušila, jak jejich rozhovordoadl. Kieran se nikdy nezmínil, o čem spolu hovořili. Převzal zpět mnohé z jejích pracovních povinností, doporučil jí, aby ve svém kostelíku u svatého Huga častěji sloužila mše, a jejich pravidelné pracovní schůzky se nejčastěji odbývaly v kostele svatého Jana. Bylo to tak vhodnější. Sedávali v některé ze zadních lavic a tiše hovořili, vždy striktně k věci. Už žádné sklenky vína. Ani se nezeptala, jestli se usmířil se Sue.

33

3

†¢

Zatímco Abi mezi kopřivami v zahrádce svého nového domova obhlížela terén

a v duchu uvažovala, jestli jí zbude trocha času, aby posekala a vytrhalaněja

ké býlí, zasadila symbolických pár květin a dodala tak místu trochu barevnosti,

téměř o dvě stě padesát kilometrů dál, ve Woodley v hrabství Somerset, stála

na zahradě za svým o poznání větším domem Cal Cavendishová s kyticí v ruce

a košíkem natrhaných květů u nohou a hleděla do prázdna. Několik minut se ani

nepohnula, pohroužena v myšlenkách. Měli problém. Velký finanční problém,

mnohem horší, než si mysleli. Teď, když její manžel Mat odešel do důchodu,

byly jejich jedinými příjmy pojednou až příliš hubená penze a peníze zpro

nájmu pokojů letním hostům. Nebylo to však dobré léto. Povzdechla si. Právě

se s Matem vrátili z jedné z těch nekonečných schůzek s bankovními úředníky

a členy trustu v Tauntonu, které je vždycky uvrhly do hluboké deprese. Ona pak

intuitivně zamířila na zahradu a toužila skrýt se mezi květinami, zatímco Mat

vzal psy a odešel s nimi na dlouhou procházku.

Slunce zapadalo a voňavý trávník se halil do mihotavých stínů. Bylo to

nádherné místo – dům, pro jaký by někdo i vraždil. Když se dozvěděla, že tu

s Matem budou bydlet, připadalo jí to jako splněný sen. Bylo to starobylépan

ské sídlo postavené z místního lomového kamene. Některé jeho části dosud

stály na středověkých základech, jiné byly v 18. století přestavěny a tytopře

stavby mu přinejmenším navenek vtiskly georgiánskou symetrii, která jípřipa

dala naprosto úchvatná. Ten dům tu stál už téměř dva tisíce let – v zahradě šlo

dosud spatřit zbytky římské vily, které to dotvrzovaly – a oděl se do svésta

robylosti jako do sametového pláště, sebejistý, vznešený a nepokrytě omšelý.

Cal se v myšlenkách vrátila zpět k bance. Už žádná pozvání od jejích místních

manažerů. Už žádné obědy s finančním poradcem, jehož považovali za svého

přítele nebo alespoň za civilizovanou osobu, s níž se dá hovořit. Oddělenípůj

ček sídlilo v Tauntonu a mladíček, který s nimi teď jednal, nasadil ostrý, lehce

výhružný tón, který se Mata i jí hluboce dotkl. Historie domu, skutečnost, že

jej Matova rodina vlastní už stovky let, jejich upřímná snaha splácet různé

půjčky, jež si v průběhu let s bodrou bezstarostností nabral Matův otec, aniž

se o tom obtěžoval informovat své tři syny – nic z toho jej ani v nejmenším

nezajímalo. Zajímal ho pouze monitor počítače, který měl před sebou. Tenmonitor nastavil tak, aby na něj viděli, ale vyčíst z něj cokoli anebo porozumět, co

ukazuje, to nedokázal nikdo než on sám. Cal pohlédla na dům. V podvečerním

světle nebyly vidět oprýskané rohy, práchnivějící trámy, praskliny ve zdivu,

chybějící břidlicové tašky. V tomto světle vypadal jako z pohádky.

Vtom zachytila nad květinovým záhonem lehký pohyb. Byla to žena vmodrém rouchu. Cal povzdechla. Sledovala ji jen tak koutkem oka a viděla, jak se

postava lehce vznáší mezi podzimními růžemi. „Kéž bys nám mohla nějak

viditelně pomoct!“ pronesla Cal po chvíli nahlas a dodala: „Co kdybys nám pro

změnu přinesla trochu štěstí?“ Unaveně se sehnula pro košík. Když se znovu

ohlédla, žena zmizela.

***

„Nechceš zajet ke mně na návštěvu, drahoušku? Byla bych moc ráda, kdyby

ses tu stavila. Otec je na konferenci v New Yorku, tak se můžeš klidně objevit

doma.“ Laura Rutherfordová hovořila týmž veselým a radostným tónem jako

obvykle. Abi hleděla zamyšleně na telefon, ještě když pokládala sluchátko. Něco

bylo jinak. Nezaslechla snad v matčině hlase náznak rozechvění? Pokud ano,

bylo by to něco neslýchaného. Laura byla silná a odhodlaná žena. Klidná, tak by

mohlo znít její druhé jméno.

Skutečnost, že byla přeložena na farnost právě do Cambridge, byla pro Abi

svým způsobem zklamáním, protože v tomhle městě prožila většinu svéhoživota. Otec tu byl až do svého odchodu do důchodu profesorem na univerzitě



BARBARA ERSKINOVÁ


10. 8. 1944

Barbara Erskinová je britská spisovatelka.

Absolvovala univerzitu v Edinburghu, kde studovala středověkou historii Skotska. Svou první knížku, Lady of Hay (v češtině Žila jsem již před staletími), vydala v roce 1986 s takovým úspěchem, že se díky tomu stala spisovatelkou z povolání. Tento román vyšel už v nákladu přesahujícím milion kopií, přeložen, stejně jako její další díla, do třiadvaceti jazyků. Po úspěšném debutu následovaly neméně úspěšné romány a dvě knihy povídek - v současné době jen v Nakladatelství BRÁNA, které publikuje autorčinu tvorbu, bylo vydáno osm románů a výbor povídek.

Sympatická autorka vlastní starobylý venkovský zámek na pobřeží severního Essexu a se svou rodinou střídavě pobývá buď v tomto romantickém místě, civilizaci téměř nedotčeném, nebo v příjemném domě poblíž velšských hranic.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist