načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědictví kostí – Dolores Redondo

Dědictví kostí
-4%
sleva

Elektronická kniha: Dědictví kostí
Autor: Dolores Redondo

Nejlepší španělská detektivka roku 2013 pokračuje. Vyšetřovatelka Amaia Salazarová se vrací do údolí řeky Baztán v Baskicku, kde před časem uzavřela případ tzv. basajauna a shromáždila důkazy proti Jasonu Medinovi. Schyluje se k soudnímu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 143
+
-
4,8
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Panteon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 524
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Guardián invisible
Spolupracovali: ze španělského originálu ... přeložila Marie Jungmannová
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
Téma: thrillery, detektivní romány, kriminální případy, španělská literatura
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 2.6
MOBI velikost (MB): 1.7
Nakladatelské údaje: Mladá Boleslav, Panteon, 2013
ISBN: 978-80-87697-27-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejlepší španělská detektivka roku 2013 pokračuje.

Vyšetřovatelka Amaia Salazarová se vrací do údolí řeky Baztán v Baskicku, kde před časem uzavřela případ tzv. basajauna a shromáždila důkazy proti Jasonu Medinovi. Schyluje se k soudnímu líčení. Obviněný Medina, který zavraždil, znásilnil a zmrzačil několik mladých dívek, však těsně před jeho začátkem spáchá sebevraždu. V dopise na rozloučenou, který zanechal pro Amaiu, zanechal stručnou a znepokojující zprávu: Tartalo. Další postava z baskických mýtů...

Zařazeno v kategoriích
Dolores Redondo - další tituly autora:
 (e-book)
Neviditelný strážce Neviditelný strážce
 (audio-kniha)
Neviditelný strážce Neviditelný strážce
 (e-book)
Oběť bouři Oběť bouři
 (e-book)
Neviditeľný strážca Neviditeľný strážca
 (e-book)
Toto všechno ti dám Toto všechno ti dám
 
K elektronické knize "Dědictví kostí" doporučujeme také:
 (e-book)
Poslední rituál Poslední rituál
 (e-book)
Marco Marco
 (e-book)
Noční pád Noční pád
 (e-book)
Rodina ze dne na den Rodina ze dne na den
 (e-book)
Konečně se rozhodni Konečně se rozhodni
 (e-book)
Do vody Do vody
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PANTEON


BAZTÁN II



DOLORES REDONDODOLORES REDONDO



DOLORES REDONDODOLORES REDONDO

Přeložila Marie Jungmannová


Ze španělského originálu

Legado en los huesos,

Ediciones Destino, S. A., Barcelona 2013

Copyright © Dolores Redondo 2013

First published by Ediciones Destino, Spain

Published by arrangement with Pontas Literary & Film Agency

Copyright © 2014 by Panteon

Cover © 2014 by Emil Křižka

Cover photo © 2012 by Ennatu Domingo

Translation © 2014 by Marie Jungmannová

Panteon, Staroměstské náměstí 89, 293 01 Mladá Boleslav

www.knihypanteon.cz | www.facebook.com/knihypanteon

Přeložila: Marie Jungmannová

Návrh obálky: Emil Křižka

Sazba: DTP Panteon

Tisk a vazba: TBB, Banská Bystrica

Printed in Slovakia.

ISBN 978­80­87697­31­3


Eduardovi, každým slovem



Necítí-li ten chlap ani dost málo, co dělá? Kope hrob a zpívá.

Hamlet, William Shakespeare*

Hrob často bezděčně uzavře dvě srdce do stejné rakve.

Alphonse de Lamartine

Vždyť bolest v nitru je silnější a nepoleví, ani když o ní člověk li

dem poví.

Si hay Dios, Alejandro Sanz

* Překlad J. V. Sládek



13

ITXUSURIA

Našel hrobeček podle linie, kterou na zemi nakreslila voda přetékající z převislého okraje střechy. Poklekl, zpod kabátu vytáhl zahradnickou lopatku a motyčku a škrabal udusanou tmavou hlínu, která se drolila do vlhkých pórovitých hrud a vydávala silné aroma dřeva a mechu.

Opatrně odstranil několikacentimetrovou vrstvu, až se objevily zčernalé cáry shnilé látky smísené se zemí.

Rukama vyhrabal tkaninu, v níž se ještě dala poznat dětská peřinka, která se otevřela, jak na ni sáhl, a odhalila voskované plátno, v němž bylo zabaleno tělíčko. Byly vidět sotva zbytky provázku, kterým bylo svázáno a který otiskl do plátna hlubokou výraznou stopu tam, kde ho stahoval. Odstranil zbytky motouzu, jenž se mu v prstech rozpadl, a přejel rukou po povrchu ranečku, jako by ho hladil. Hledal okraj plátna, který po několika pohybech nahmatal, i když ho neviděl. Vsunul prsty do jednoho konce ranečku a roztrhl malý rubáš, který se rozevřel, jako by ho rozřízl nožem.

Miminko leželo na bříšku, jako by spalo schoulené v  kolébce. Kosti vypadaly zachovale, stejně jako samotné plátno, i  když byly začernalé tmavou hlínou údolí Baztánu. Natáhl ruku, jež téměř zakryla celé tělíčko, přitlačil hrudník k  zemi a bez odporu vytáhl z hlíny pravou ručičku, která při uvolnění zlomila drobnou klíční kost s  jemným prasknutím jako po

14

vzdechem hrobu vyjadřujícího lítost nad tou krádeží. Náhle

ustrašeně ucukl, vstal, zastrčil kosti do šatů a  věnoval hrobu

poslední pohled, než do něj nohama zase nahrnul hlínu.

1

Vzduch v soudní síni se nedal dýchat. Z kabátů nasáklých deštěm se začala vypařovat vlhkost a  mísila se s  dechem stovek lidí, kteří zaplňovali chodby před jednotlivými síněmi. Amaia si rozepjala kabátek a  pozdravila poručíka Paduu, jenž krátce pohovořil se ženou, která šla s ním, naléhavě ji postrčil do sálu a vydal se k Amaie vyhýbaje se čekajícím lidem.

„Dobrý den, paní inspektorko, rád vás vidím. Jak se cítíte? Nebyl jsem si jist, že tu dnes budete moct být,“ prohlásil a lehce mávl rukou k jejímu vzedmutému břichu.

Amaia si položila ruku na břicho svědčící o nejvyšším stupni těhotenství.

„Vidíte, zdá se, že to momentálně ještě vydrží. Viděl jste Johaninu matku?“

„Ano, je dost nervózní. Čeká uvnitř spolu s rodinou. Právě mi volali zezdola, že přijelo vězeňské auto s  Jasónem Medinou,“ oznámil a vydal se k výtahu.

Amaia vešla do soudní síně a posadila se do jedné ze zadních lavic. I odtamtud uviděla matku Johany Márquezové oblečenou ve smutku a mnohem hubenější než na dívčině pohřbu. Žena se otočila, jako by si uvědomila její přítomnost, pohlédla na ni a letmým pokývnutím ji pozdravila. Amaia se pokusila usmát, ale nepodařilo se jí to. Všimla si výrazu ve tváři matky zmučené vědomím, že nedokázala ochránit svou dceru před zrůdou, kterou sama přivedla domů. Soudní úředník začal hlasitě předčítat jména předvolaných. Amaie neuniklo napětí, které se objevilo ve tváři ženy, když zaslechla jméno svého manžela.

„Jasón Medina,“ opakoval úředník. „Jasón Medina.“

Do síně vběhl policista v  uniformě, spěchal k  úředníkovi a  zašeptal mu něco do ucha. Hned potom se naklonil a  prohodil pár slov se soudcem, který ho vyslechl, přikývl, přivolal prokurátora a obhájkyni, krátce s nimi promluvil a vstal.

„Zasedání se odročuje, pokud bude třeba, budete předvoláni znovu.“ A bez dalšího slova vyšel ze sálu.

Johanina matka začala křičet a obrátila se k Amaie, jako by žádala odpověď.

„Neee!“ ječela. „Proč?“

Ženy, které ji doprovázely, se marně pokoušely ji obejmout, aby utišily její zoufalství.

Jeden z policistů přišel k Amaie.

„Paní inspektorko, poručík Padua vás prosí, abyste sešla dolů k celám.“

Když vyšla z  výtahu, uviděla hlouček policistů tlačících se u dveří na toalety. Strážce, který šel s ní, jí pokynul, aby vstoupila. Jeden policista a  jeden vězeňský úředník se opírali o  zeď a tvářili se zrůzněně. Padua hleděl do kóje a u jeho nohou se pod konstrukcí oddělující klozety rozlévala kaluž krve, která se ještě nezačala srážet. Když uviděl inspektorku vstupovat, poodstoupil.

„Řekl strážci, že musí na záchod. Vidíte, že má spoutané ruce, ale i tak si dokázal podříznout hrdlo. Všechno se seběhlo velice rychle, policista se odsud nehnul, uslyšel ho kašlat, vešel dovnitř, ale už nemohl nic udělat.“

Amaia pokročila kupředu a  spatřila neblahý výjev. Jasón Medina seděl na záchodě se zakloněnou hlavou. Na krku měl temný hluboký řez jako brázdu. Krev prosákla náprsenku košile, jako by to byl červený bryndáček, který sklouzl mezi nohy a obarvil všechno, čeho se dotkl. Z těla dosud vyzařovalo teplo a pach nedávné smrti kazil vzduch.

„Čím to udělal?“ zeptala se Amaia, protože neviděla žádný nástroj.

„Vysouvacím nožem. Vypadl mu z  ruky, když ztratil sílu, a  odrazil se až do vedlejší kabiny,“ odpověděl a  otevřel létací dveře vedlejší kóje.

„Jak to sem mohl propašovat? Je kovový, rám ho musel zachytit.“

„Nedostal ho sem on, paní inspektorko. Podívejte,“ ukázal jí vysunovací ulamovací nůž, „když si dobře všimnete, na rukojeti je kousek lepicí pásky. Někdo si dal tu práci a nechal nůž tady, určitě za nádrží na vodu, jemu stačilo jen odlepit ho z úkrytu.“

Amaia si povzdechla.

„A to není všechno,“ pokračoval Padua znechuceně. „Tohle koukalo Medinovi z kapsy saka,“ řekl a rukou v rukavici jí podal bílou obálku.

„Dopis sebevraha,“ hádala Amaia.

„Ne úplně přesně,“ odpověděl Padua a podal jí pár rukavic a papír. „A je to určeno vám.“

„Mně?“ podivila se Amaia.

Natáhla si rukavice a vzala obálku.

„Můžu?“

„Jistě.“

Chlopeň obálky byla přichycena jemným lepidlem, které povolilo, aniž bylo potřeba trhat papír. Uvnitř byla bílá papírová kartička s jediným slovem napsaným uprostřed: Tartalo.

Amaia ucítila silné bodnutí v břiše, zadržela dech a nedala bolest najevo, obrátila papír, aby zjistila, zda není něco napsáno na rubu, a podala ho Paduovi.

„Co to znamená?“

„Čekal jsem, že mi to řeknete vy.“

„Já to tedy nevím, pane poručíku, pro mě to neznamená nic zvláštního,“ odpověděla trochu zaraženě Amaia.

„Tartalo je mytologická bytost, ne?“

„Pokud vím, tak ano, je to kyklop z řeckořímské mytologie, a taky baskické. Co tím míníte?“

„Vy jste pracovala na případu basajauna, což byla taky mytologická bytost, a  teď vrah, který se přiznal k  vraždě Johany Márquezové, který se náhodou pokusil napodobit zločin basajauna, aby unikl podezření, spáchá sebevraždu a nechá vám dopis, vzkaz, v němž napíše ,Tartalo‘. Přece mi nebudete tvrdit, že to není přinejmenším zajímavé.“

„Ano, to přiznávám,“ vydechla Amaia. „Je to divné, ale svého času jsme už stanovili, že Jasón Medina nepochybně znásilnil a zavraždil svou nevlastní dceru a potom se dost neobratně pokusil napodobit zločin basajauna. Kromě toho se doznal a uvedl všemožné podrobnosti. Naznačujete, že možná nebyl pachatelem?“

„Vůbec nepochybuji, že to udělal on,“ prohlásil Padua s pohledem na mrtvolu a mrzutým výrazem. „Ale je tu ta záležitost s amputací a kostmi té dívky, které se objevily v Arri Zaharu, a teď tohle, očekával jsem, že byste mohla...“

„Nevím, co to znamená, ani proč to adresuje mně.“

Padua si povzdechl a dál na ni upřeně hleděl.

„Chápu, paní inspektorko.“

Amaia zamířila k zadnímu východu rozhodnuta vyhnout se setkání s Johaninou matkou. Nevěděla by, co jí říct. Snad že všechno skončilo, nebo že nakonec ten nešťastník proklouzl na onen svět jako krysa, kterou byl. Ukázala strážníkům svůj odznak a konečně se osvobodila od atmosféry uvnitř. Přestalo pršet a nesmělé sluneční světlo prosvítající zpoza mraků mezi lijáky, tak typické v Pamploně, jí rozslzelo oči, a tak otevřela kabelku a hledala sluneční brýle. Předtím jí dalo práci sehnat taxík, aby ji dovezl k soudu včas. Stávalo se to vždycky, když pršelo, ale tentokrát čekalo na stanovišti několik vozů a Pamploňané šli raději pěšky. Na chvilku se zastavila před prvním. Ještě nechtěla jet domů. Vůbec ji nelákala vyhlídka na to, jak kolem ní bude Clarice pobíhat a  bombardovat ji otázkami. Od té doby, co tchyně s  tchánem před čtrnácti dny přijeli, pojem domova dostal vážné trhliny. Pohlédla k  přívětivým skleněným oknům kaváren nacházejících se naproti soudní budově a na konci ulice San Roque, kde vykukovaly stromy z parku Media Luna. Vzdálenost k domovu odhadla na kilometr a půl chůze a vydala se na cestu. Když se unaví, taxík si může vzít vždycky.

Když vešla do parku a nechala za zády dopravní ruch, kouř z výfuků aut nahradila svěží vůně mokré trávy a Amaia pocítila okamžitou úlevu. Neznatelně zvolnila krok a  zamířila na jednu z kamenných cestiček, které se rýsovaly v krásné zeleni. Zhluboka nabrala vzduch do plic a velmi pomalu vydechovala. To je tedy dopoledne, pomyslela si. Jasón Medina dokonale zapadal do profilu obžalovaného, který ve vězení spáchá sebevraždu. Násilník a vrah dcery své manželky byl držen v izolaci, kde čekal na soud, a vyhlídka na zařazení mezi běžné vězně po vynesení rozsudku ho zajisté děsila. Pamatovala si ho z  výslechů před devíti měsíci, když vyšetřovala případ basajauna, jako plačtivou a vystrašenou krysu, která se rozplývala v slzách, když přiznávala zvěrstva, která spáchala.

I když šlo o dva různé případy, poručík Padua od četníků ji přizval k  účasti kvůli Medinovu neobratnému pokusu založenému na tom, co si přečetl v novinách, napodobit modus operandi sériového vraha, kterého se snažila dopadnout ona. Bylo to před devíti měsíci, právě když otěhotněla. Od té doby se změnila spousta věcí.

„Že je to tak, maličká?“ zašeptala a pohladila si břicho.

Silný stah ji přinutil se zastavit. Opírajíc se o deštník a v mírném předklonu přestála pocit strašného píchání v  podbřišku, které vystřelovalo až na vnitřní stranu stehen a vyvolalo křeč, až zanaříkala, ani ne tak bolestí jako překvapením, jak je stah silný. Vlna bolesti přešla tak rychle, jak se objevila.

Takže takové to je. Tisíckrát se sama sebe ptala, jaké to bude rodit a jestli dokáže rozeznat první příznaky, nebo bude patřit k těm ženám, které přijedou do nemocnice s hlavičkou dítěte venku nebo které porodí v taxíku.

„Ale maličká,“ oslovila něžně dítě, „ještě ti zbývá týden, opravdu už chceš ven?“

Bolest ustoupila, jako by vůbec nepřišla. Cítila nesmírnou radost a  nával nervozity z  bezprostřednosti příchodu děťátka. Šťastně se usmála a rozhlédla se kolem, jako by se chtěla s někým podělit o  své potěšení, ale park byl pustý, vlhký a  svěží jako zelený smaragd, který v  jasném světle prosvítajícím vrstvou mraků nad Pamplonou vypadal ještě zářivější a  krásnější a připomínal jí objevitelský pocit, který vždy měla v Baztánu a který v Pamploně zapůsobil jako nečekaný dárek. Opět se vydala na cestu, ale cítila se jakoby přenesena do kouzelného lesa a před zlatavé oči pána těch držav. Před pouhými devíti měsíci tam vedla vyšetřování, na místě, kde se narodila, na místě, odkud vždy chtěla odejít, na místě, kam se vrátila, aby dopadla vraha, a kde počala svou dcerku.

Jistota, že jí v lůně roste děťátko, pro ni v životě představovala uklidňující balzám a pohodu, jakou si vždy představovala a která byla v tom okamžiku to jediné, co jí mohlo pomoci postavit se tváří v tvář děsivým činům, které musela prožít a které by ji před několika měsíci zničily. Vrátit se do Elizonda, hrabat

21

se ve své minulosti, a především Víctorova smrt, to vše převrá

tilo její svět a  celou rodinu naruby. Teta Engrasi byla jediná,

která zůstala nezměněná, dál vykládala karty, každé odpoledne

hrávala poker s  přítelkyněmi a  usmívala se jako lidé, kteří už

mají všechno za sebou. Flora se urychleně přestěhovala do Za

rautzu pod záminkou, že bude denně točit program o přípravě

moučníků pro celostátní televizi, a – kdo by to byl řekl – do

konce postoupila Ros vládu nad rodinnou pekařskou firmou

Mantecadas Salazar. A  k  Flořině překvapení a  jako potvrzení

toho, co si Amaia vždy myslela, se Ros projevila jako skvělá

šéfka, i když zpočátku trochu utrápená. Amaia jí nabídla pomoc

a v posledních měsících skoro každý víkend trávila v Elizondu,

ačkoli si už před časem uvědomila, že Ros její podporu nepo

třebuje. Avšak jezdila tam dále, večeřela s tetou a sestrou, spala

v  tetině domě, cítila se tam doma. Od chvíle, kdy jí maličká

začala růst v břiše, kdy se odvážila pojmenovat strach a svěřit

se s ním Jamesovi, a jistě taky díky obsahu DVD, které ucho

vávala vedle zbraně v  sejfu v  ložnici, to věděla; věděla, že má

jistotu, pocit domova, kořenů, rodné hroudy, kterou celá léta

pokládala za navždy ztracenou.

Když se dostala na hlavní ulici, začalo znovu pršet. Rozevřela

deštník a šla dál vyhýbajíc se nakupujícím lidem a několika ne

chráněným shrbeným chodcům, kteří chvatně spěchali pod

převisy střech a  markýzami obchodů. Zastavila se před pest

rým výkladem obchodu pro děti, zahleděla se na růžové šatičky

vyšité drobnými kvítky a  pomyslela si, že Clarice má možná

pravdu a že by měla maličké něco takového koupit. Povzdechla

si a náhle dostala špatnou náladu, když si vzpomněla na pokoj,

který Clarice pro holčičku zařídila. Tchyně s tchánem přijeli,

aby tu byli v době porodu, a ačkoli strávili v Pamploně jenom

deset dní, tchyni už se podařilo zaskočit Amaiu nejhoršími do

těrnostmi, jaké se daly čekat. Od prvního dne dávala najevo svůj podiv nad tím, že pro miminko nemají zařízený dětský pokoj, přestože je v domě několik prázdných místností.

Amaia získala starodávnou kolébku z  ušlechtilého dřeva, která stála léta v obývacím pokoji tety Engrasi a skladovalo se v  ní dřevo do krbu. James obrousil vrstvu starého laku až na dřevo, znovu ji nalakoval a  Engrasiny přítelkyně Amaie ušily roztomilé peřinky a ozdobné volánky, které zvýraznily hodnotu a tradici kolébky. Jejich ložnice byla velká, bylo v ní prostoru nazbyt a představa, že by měla mít miminko v jiné místnosti, ji vůbec nepřesvědčila, byť tomu odborníci připisovali řadu výhod. Ne, nelíbilo se jí to, alespoň zatím ne. V prvních měsících, až bude kojit, usnadní blízkost noční krmení a přispěje k  jejímu klidu, protože bude mít jistotu, že miminko uslyší, když bude plakat, nebo kdyby mu něco bylo...

Clarice spustila povyk: „Ta maličká musí mít vlastní pokoj, kde bude mít pohromadě všechny své věci. Věř mi, oba si tak lépe odpočinete. Když ji budeš mít vedle sebe, celou noc budeš poslouchat každé její nadechnutí, každý pohyb. Ona musí mít svůj prostor a vy taky svůj. Kromě toho si nemyslím, že by bylo pro miminko zdravé spát v ložnici se dvěma dospělými. Děti si moc zvyknou a nedají se pak odstěhovat do svého pokoje.“

Amaia si také přečetla kupu knih věhlasných pediatrů, rozhodnutých vyškolit novou generaci dětí vychovaných v utrpení, které se nesmí moc chovat v  náručí, které musí od narození spát samy a  které se nesmějí utěšovat v  záchvatech frustrace, protože se musí naučit být nezávislé a  zvládat své neúspěchy a  strach. Z  takových hloupostí se jí zvedal žaludek. Domnívala se, že kdyby některý z  těch velevážených doktorů musel jako ona „zvládat“ svůj strach od útlého dětství, možná by se díval na svět trochu jinak. Zdálo se jí bezvadné, když bude její holčička chtít spát s  nimi třeba do tří let. Chtěla ji utěšovat, naslouchat jí, přikládat nebo ubírat důležitost jejím dětským obavám, které – jak Amaia dobře věděla – mohou být obrovské i u malého děcka. Ale Clarice očividně měla své vlastní představy, jak se má co dělat, a byla připravena podělit se o ně se světem.

Když Amaia před třemi dny přišla domů, našla tam jako překvapení dárek od tchyně. Nádherný pokoj se skříněmi, přebalovacím stolkem, prádelníkem, koberci a  lampičkami. Všude přeslazená změť obláčků a růžových beránků, mašliček a  kraječek. James ji čekal u  dveří, tvářil se chápavě, a  když ji líbal, zašeptal jí omluvně: „Myslí to dobře,“ což Amaiu dostatečně vyburcovalo, a  pak jí zamrzl úsměv nad nechutnou růžovou smrští, zatímco uvažovala nad tím, že si ve vlastním domě začíná připadat jako u  cizích. Clarice však vypadala velmi potěšeně, poletovala mezi nábytkem jako moderátorka teleshoppingu, zatímco tchán, netečný jako vždy v přítomnosti své energické choti, dál četl noviny v  obývacím pokoji a  nevzrušoval se. Amaie dalo práci představit si, že Thomas je ve Spojených státech ředitelem finančního impéria. K manželce se choval se směsí poslušnosti a apatie, která jí připadala překvapující. Uvědomovala si, jak trapně se cítí James, a jen proto se snažila zachovat klid, když jí tchyně ukazovala nádherný pokojíček, který jí koupila.

„Podívej na tu krásnou skříň, tam se ti vejde všechno oblečení pro maličkou a přebalovací pult má uvnitř celou šatnu. Nemůžeš popřít, že koberce jsou moc hezké a tady,“ prohlásila s úsměvem a uspokojením, „to nejdůležitější, postýlka jako pro princeznu.“

Amaia uznala, že obrovská růžová postýlka se hodí pro princeznu a je tak velká, že v ní holčička bude moct spát až do čtyř let.

„Je krásná,“ přinutila se říct.

„Je nádherná, a tak můžeš tu bednu na dřevo zase vrátit tetě.“

Amaia vyšla z  pokoje bez odpovědi, zavřela se do ložnice a čekala na Jamese.

„Promiň, miláčku, ona to nemyslí zle, je prostě taková, bude to jen pár dní. Vím, že máš hodně trpělivosti, Amaio, a slibuju, že jakmile odjedou, všechno, co se ti nelíbí, vyhodíme.“

Přijala to kvůli Jamesovi, a protože neměla chuť se s Clarice hádat. James má pravdu, je hodně trpělivá, to nezapadá do její povahy. Bylo by to poprvé, kdy dovolila, aby ji někdo manipuloval, ale v této poslední fázi těhotenství se v ní něco změnilo. Už několik dní se necítila dobře, veškerá energie, z  níž se těšila v prvních měsících, zmizela a nahradila ji u ní neobvyklá nechuť. Přítomnost dominantní tchyně ještě více ukázala, jak se jí nedostává sil. Znovu se zahleděla na oblečky ve výkladu a rozhodla se, že má dost toho, co nakoupila Clarice. Z jejích výstřelků novopečené babičky se jí dělalo mdlo, i když v tom bylo ještě něco, a sice to, že by tajně dala cokoli za to, aby cítila takové opilé růžové štěstí, které se zmocnilo její tchyně.

Od chvíle, kdy otěhotněla, koupila pro malou sotva pár háčkovaných botiček, triček a dupaček a nějaká pyžamka v neutrálních barvách. Myslela si, že je to tím, že růžová není její oblíbená barva. Když viděla ve výloze ty šatičky, kabátky, slavnostní oblečky ke křtu a  všechno plné mašliček a  kytičkových aplikací, myslela si, že jsou hezké, vhodné na oblékání malé princezny, ale když je držela v ruce, cítila přímo odpor vůči takovým kýčovitým hloupostem a  nakonec nikdy nic nekoupila a  ještě si připadala zmatená a  naštvaná. Docela by se jí hodila troška nadšení, jímž oplývala Clarice, která vykřikovala obdivem nad soupravami šatiček a s nimi ladících botiček. Věděla, že nemůže být šťastnější, že to stvoření miluje odedávna, od té doby, kdy byla sama temnou nešťastnou holčičkou a snila o tom, že bude jednou matkou, opravdovou matkou, a  toto přání nabralo podobu, když poznala Jamese, a trýznilo ji pochybností a strachem, když hrozilo, že mateřství nepřijde, až začali uvažovat o  léčbě neplodnosti. A tehdy, před devíti měsíci, když vyšetřovala nejdůležitější případ svého života, přišla do jiného stavu.

Byla šťastná, nebo alespoň věřila, že má být, a to ji ještě více mátlo. Ještě nedávno si připadala naplněná, spokojená a  sebejistá, jak se necítila celá léta, a  přesto se k  ní v  posledních týdnech plíživě vrátily nové obavy, které byly ve skutečnosti staré jako svět, pronikly jí do snů, když spala, a šeptaly jí slova, která znala a nechtěla jim rozumět.

Břicho jí ztvrdlo novým stahem, méně bolestivým, ale delším. Pohlédla na hodinky. Uběhlo dvacet minut od poslední kontrakce v parku.

Zamířila k  restauraci, kde se podle dohody měli sejít na oběd, protože Clarice neschvalovala, aby James denně vařil, a mezi nadhazováním, že by měli mít doma nějakou výpomoc, a rizikem, že by jednoho dne po návratu mohla zjistit, že mají anglického sluhu, raději přistoupili na to, že budou každý den obědvat a večeřet mimo dům.

James vybral moderní restauraci v  ulici souběžné s  ulicí Mercaderes, kde bydleli. Když Amaia vešla, Clarice se zamlklým Thomasem usrkávali každý své martini. James vyskočil, jakmile ji uviděl.

„Ahoj, Amaio, jak se máš, miláčku?“ zeptal se, políbil ji na rty a odsunul jí židli, aby se mohla posadit.

„Dobře,“ odpověděla zvažujíc možnost zmínit se mu o tom, že jí začaly stahy. Pohlédla na Clarice a  rozhodla se, že nic neřekne.

„A naše maličká?“ usmál se James a položil jí ruku na břicho.

„Naše maličká,“ opičila se Clarice. „Připadá vám normální, že týden před narozením dcery jste jí ještě nevybrali jméno?“

Amaia vrhla pohled na Jamese, rozevřela jídelní lístek a předstírala, že čte.

„Ale mami, už jsme zase u toho, líbí se nám několik jmen, ale ještě jsme si žádné nevybrali, a  tak počkáme, až se malá narodí. Až uvidíme její tvářičku, rozhodneme, jak se bude jmenovat.“

„Opravdu?“ projevila Clarice zájem. „A o  jakých jménech uvažujete? Třeba Clarice?“ Amaia si odfrkla. „Ne, ne, řekněte mi, jaká jména jste vymysleli,“ naléhala Clarice.

Amaia zvedla pohled od jídelního lístku a  přitom jí na několik vteřin sevřela břicho další kontrakce. Pohlédla na hodinky a usmála se.

„Je pravda, že jsem se už rozhodla,“ zalhala, „ale chci, aby to bylo překvapení. Můžu jenom prozradit, že to nebude Clarice, nelíbí se mi, když se jména v rodině opakují, myslím, že každý má mít svou vlastní totožnost.“

Clarice jí věnovala pokřivený úsměv.

Jméno miminka bylo další řízenou střelou, kterou na ni Clarice vypálila při každé příležitosti. Jak se bude holčička jmenovat? Tchyně pořád tak naléhala, že James dokonce navrhl, aby už nějaké jméno vybrali, jen aby o tom matka přestala mluvit. Amaia se na něj tehdy rozzlobila. To jí tak ještě chybělo, aby musela vybrat jméno jen proto, aby uspokojila tchyni.

„Ne, abychom ji uspokojili, Amaio, musíme vybrat jméno, protože miminku budeme muset nějak říkat, a vypadá to, že ty o tom nechceš ani uvažovat.“

A stejně jako v  případě prádélka na miminko, věděla, že mají pravdu. Něco si o tom přečetla a dělalo jí to starosti, a tak se nakonec zeptala tety Engrasi.

„Víš přece, že já jsem děti neměla, a  tak nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, ale na odborné úrovni vím, že je to u prvorodiček, a zvlášť u novopečených tatínků, dost obvyklé. Když někdo dítě už má, ví, na co se má připravit, už v tom není překvapení, ale u prvního těhotenství se stává, že břicho sice roste, ale některé matky nejsou schopné spojit změny svého těla se skutečným miminkem. V dnešní době, když existuje ultrazvuk a  možnost poslechnout si srdce plodu a  určit pohlaví dítěte, je vnímání očekávaného děťátka reálnější, ale v minulosti, kdy nebylo možné až do okamžiku porodu miminko spatřit, si hodně lidí uvědomilo, že mají dítě, až když ho vzali do náruče a uviděli jeho obličej. Nejistota, která tě zneklidňuje, je úplně normální,“ vysvětlovala teta a položila jí ruku na břicho. „Věř mi, člověk není připraven na to, co znamená být otcem nebo matkou, i když to někteří dost dobře předstírají.“

Objednala si rybu, které se sotva dotkla, a zjistila, že když je v klidu, doba mezi stahy se prodlužuje a stahy ztrácejí na síle.

Při kávě se Clarice opět vrhla do útoku: „Už jste se dívali na mateřské školky?“

„Ne, mami,“ odpověděl James, položil šálek na stůl a unaveně na ni pohlédl. „Na nic jsme se nedívali, protože malou nebudeme dávat do školky.“

„Tak si tedy najdete nějakou chůvu, aby se o ni starala, až se Amaia vrátí do práce.“

„Až se Amaia vrátí do práce, tak se o dceru postarám já.“

Clarice vyvalila oči a pohlédla na manžela v úsilí získat spojence, jehož však v usmívajícím se Thomasovi nenašla. Popíjel svůj červený čaj a kroutil hlavou.

„Clarice,“ ozval se. Takové opakování manželčina jména šeptané vyčítavým tónem bylo to nejpodobnější protestu, co kdy Thomas vypustil z úst.

Nevšímala si toho.

„To snad nemyslíte vážně! Jak se ty budeš starat o miminko? Nevíš o nich ani slovo.“

„Naučím se to,“ odpověděl pobaveně.

„Naučíš? Pro Boha živého! Budeš potřebovat pomoct.“

„Máme už pomocnici, která přijde vždycky na pár hodin.“

„Nemluvím o  pomocnici na čtyři hodiny týdně, mluvím o chůvě, pečovatelce, která se bude o miminko starat.“

„To budu dělat já, budeme se střídat, tak jsme se dohodli.“

Vypadalo to, že se James dobře baví, a  podle  Thomasova výrazu odhadovala, že on taky. Clarice si odfrkla, nasadila křečovitý úsměv a důrazně odsekávala slova, což značilo, že vynakládá nejvyšší úsilí, aby se chovala rozumně a trpělivě.

„Já sice chápu všechny ty názory moderních rodičů, že se mají děti dlouho kojit, i  když už mají zuby, že s  nimi mají spát v  posteli, že chtějí dělat všechno sami a  bez pomoci, ale chlapče, ty přece taky musíš pracovat, tohle je důležité období pro tvoji kariéru, a to dítě tě první rok nenechá ani vydechnout.“

„Právě jsem dokončil soubor osmačtyřiceti exponátů na výstavu do Guggenheimova muzea na příští rok a v zásobě mám dostatek prací, abych si mohl vzít nějaký čas volno a věnovat se dceři. Kromě toho Amaia nemá vždycky práce nad hlavu, mívá období, kdy je práce víc, ale obvykle chodí domů brzy.“

Amaia si všimla, jak se jí břicho pod halenkou napíná. Tentokrát byl stah bolestivější. Pomalu se nadechla a  pokusila se nedat na sobě nic zdát. Pohlédla na hodinky. Patnáct minut.

„Jsi bledá, Amaio. Je ti dobře?“

„Jsem unavená, myslím, že půjdu domů a  na chvilku si lehnu.“

„Dobře, chystáme se s otcem jít nakupovat,“ prohlásila Clarice, „nebo budete muset tu maličkou přikrýt listím. Sejdeme se tu na večeři?“

„Ne,“ ozvala se rychle Amaia, „dneska si vezmu doma něco menšího a zkusím odpočívat. Myslela jsem, že bych šla nakupovat zítra, viděla jsem obchod, kde mají nádherné šatičky.“

Vnadidlo zabralo, naděje, že půjde se snachou nakupovat, Clarice okamžitě uklidnila. Potěšeně se usmála.

„Ale samozřejmě, drahoušku, však uvidíš, jak si to užijeme, už několik dní tu obhlížím skvělé věcičky. Jen si odpočiň, zlatíčko,“ popřála jí a zamířila k východu.

Thomas se naklonil k Amaie, aby ji před odchodem políbil na tvář. „Dobře zahrané,“ zašeptal a mrkl na ni.

Dům v ulici Mercaderes, kde bydleli, navenek nedal uhodnout nádherné vysoké stropy, široká okna, kazetové vykládání, úžasné římsy zdobící většinu pokojů a přízemí, kde měl James zařízený atelier a které v minulosti sloužilo jako velká dílna na výrobu deštníků.

Když se Amaia osprchovala, lehla si na pohovku s knížkou v jedné ruce a s hodinkami v druhé.

„Dneska vypadáš unavenější než obvykle. Už při obědě jsem si všiml, že ti něco dělá starost, skoro jsi nevěnovala pozornost matčiným výkladům.“

Amaia se usmála.

„Stalo se něco u soudu? Řekla jsi, že proces se nekonal, ale neřekla jsi proč.“

„Jasón Medina dnes dopoledne spáchal sebevraždu na toaletě v budově soudu, zítra to vyjde v novinách.“

„Nepovídej!“ James pokrčil rameny. „Nemůžu říct, že bych ho litoval.“

„Ne, není to žádná velká ztráta, ale dokážu si představit, že pro rodinu té dívky musí být trochu zklamání, že nakonec nebude odsouzen, i když je jisté, že tím pádem nebudou muset znovu prožívat peklo a poslouchat hnusné podrobnosti. Toho budou ušetřeni.“

James zamyšleně přikývl.

Amaiu napadlo, aby mu řekla o  vzkazu, který jí Medina nechal, ale rozhodla se, že by to Jamese jenom znepokojilo, a nechtěla takovou maličkostí zkazit výjimečnou chvíli.

„V každém případě je pravda, že jsem dnes víc unavená a že myslím na něco jiného.“

„Ano?“ zeptal se s očekáváním.

„Od půl jedné mi začaly stahy po pětadvaceti minutách. Zpočátku trvaly jen pár vteřin, teď zesílily a mám je každých dvanáct minut.“

„Jak to, žes mi to neřekla dřív, Amaio? To jsi vydržela celý oběd? Bolí tě to hodně?“

„Ne,“ odpověděla s  úsměvem. „Moc to nebolí, je to spíš jako velký tlak a  nechtěla jsem, aby tvoje matka začala vyvádět. Potřebuju teď trochu klidu. Odpočinu si a  budu dávat pozor, jak často se to objevuje. Až budu připravená, pojedeme do porodnice.“

Nebe v Pamploně pokrývaly mraky, které sotva daly zahlédnout vzdálené rozechvělé světlo zimních hvězd.

James spal na břiše a  zabíral větší část postele, než mu po právu náležela. Ležel tak klidně a uvolněně, jak měl ve zvyku, což mu Amaia vždy záviděla. Nejdřív se vzpěčoval a nechtěl si jít lehnout, ale Amaia ho přesvědčila, že bude lépe, když bude odpočatý, až ho bude opravdu potřebovat probuzeného.

„Opravdu budeš v pořádku?“ strachoval se.

„Samozřejmě, Jamesi, jenom musím kontrolovat, jak časté jsou stahy. Až přijde pravý čas, řeknu ti to.“ Usnul, jakmile se dotkl postele, a teď byl v pokoji slyšet jen jeho pravidelný dech a jemné šustění stránek, které obracela v knize.

Přestala číst, když zaznamenala další kontrakci. Zalapala po vzduchu a sevřela opěrky pro ruce u houpacího křesla, v němž strávila poslední hodinu, a počkala, až vlna přejde.

Mrzutě odložila knihu, aniž si založila stránku, a v duchu si přiznala, že ačkoli četla pořád dál, nevěnovala žádnou pozornost obsahu. Stahy za poslední půlhodinu hodně zesílily a byly velmi bolestivé, jen s obtížemi se udržela, aby nenaříkala. Přesto se rozhodla ještě chvíli počkat. Vyklonila se z okna a pohlédla na ulici, kde se v páteční noci pohybovalo dost lidí navzdory zimě, přeháňkám a tomu, že už byla skoro jedna hodina.

Uslyšela hluk od vchodu, došla ke dveřím ložnice a naslouchala.

Tchyně s  tchánem se vraceli z  večeře a  z procházky. Otočila se a pohlédla na lampičku na nočním stolku, s níž si svítila na čtení a která vydávala slabé světlo, a zvažovala možnost, že ji zhasne, ale nechala to být. Tchyně se sice pletla skoro do všeho, ale ani v záchvatu šílenství by nešla klepat na dveře jejich ložnice.

Dál sledovala narůstající četnost stahů a přitom poslouchala zvuky domu. Tchyně s tchánem zašli do své ložnice a všechno utichalo a ustupovalo tichu plnému vrzání a skřípání, které zabydlovalo rozlehlý dům a které Amaia znala jako vlastní dech. Už se neměla čeho obávat. Thomas spal jako pařez a Clarice si brala každou noc prášky na spaní, takže do rozbřesku nebude vědět o ničem.

Další kontrakce byla strašná, a  přestože se soustředila na vdechování a vydechování, jak ji to naučili v kurzu předporodní přípravy, měla pocit, jako by ji svíral ocelový korzet tlačící na ledviny, který nelidsky tiskl plíce, až dostala strach. Byla vyděšená, a  nebylo to kvůli porodu. Připouštěla, že se v  tomto ohledu trochu bojí, a taky věděla, že je to normální. Věděla, že ji děsí něco hlubšího a důležitějšího, protože to nebylo poprvé, kdy takový strach zažívala. Během let ho v sobě nosila jako nežádoucího neviditelného návštěvníka, který se objevoval jen ve chvílích její slabosti.

Strach byl starý upír, který se tyčil nad její postelí, když spala, skrýval se ve stínech a plnil její sny strašidelnými postavami. Náhle jí přišlo na mysl, jak ho nazývala babička Juanita,

32

říkala mu gaueko, „ten z noci“. Byla to postava, která ustoupila

do tmy, když Amaia dokázala prolomit vlastní obranu a  tou

trhlinou proniklo světlo povzbuzené pochopením a porozumě

ním, které odhalilo s veškerou krutostí strašné činy, jež navždy

poznamenaly její život a  jež pomocí železného sebeovládání

udržovala pohřbené v  duši. První krok byl pochopit to, po

znat pravdu a postavit se k ní čelem, ale dokonce i v takovém

okamžiku euforie, když se zdálo, že všechno zlé pominulo, vě

děla, že nevyhrála válku, jenom bitvu. Slavnou, protože byla

první, která jí vynesla triumf nad strachem, ale jenom bitvu.

Od toho dne usilovně pracovala na tom, aby udržela tu průrvu

ve zdi otevřenou, a  příval světla, který se tudy linul, upevnil

její vztah s Jamesem a představu, kterou si sama o sobě léta vy

tvářela, a jako vrchol přišlo těhotenství, stvoření, které jí rostlo

v útrobách a přineslo jí klid, jaký si nikdy předtím nedovedla

představit. Po celé těhotenství se cítila velmi dobře, neměla

nevolnosti, žádné potíže. Posilující noční spánek byl pokaždé

klidný a pokojný, bez zlých snů a úleků, a přes den se cítila tak

plná energie, že se tomu sama podivovala. Idylické těhotenství

až do noci před týdnem, kdy se zlo vrátilo.

Jako každý den pracovala na komisařství, vyšetřovala případ

zmizelé ženy, kde byl hlavním podezřelým její partner. Celé mě

síce se na případ nahlíželo jako na záměrný útěk, ale naléhání

ženiných dcer, které si byly jisty, že matka nezmizela svévolně,

přivedlo Amaiu k  zájmu o  její případ a  k novému vyšetřování.

Žena byla středního věku, kromě dvou dcer měla tři vnoučata,

působila jako katechetka své farnosti a denně navštěvovala starou

matku v  domově důchodců. Příliš mnoho závazků na to, aby

se jen tak vypařila. Faktem bylo, že v jejím bytě chyběly kufry,

prádlo, doklady a  peníze a  že se v  předchozí fázi vyšetřování

všechno potvrdilo. Když Amaia vyšetřování převzala, trvala na

tom, že navštíví ženino bydliště. Byt Lucíe Aguirreové vypadal tak úpravně a uklizeně jako fotografie usměvavé majitelky, která vévodila předsíni. V malém obývacím pokoji na konferenčním stolku plném obrázků vnoučat ležely háčkované dečky.

Prošla koupelnu a  kuchyň, které byly bez poskvrnky. V hlavní ložnici stála ustlaná postel a šatní skříň, téměř prázdná, stejně jako zásuvky prádelníku. V pokoji pro hosty spatřila dvě stejné postýlky.

„Jonane, co ti tu přijde divné?“

„Postele mají odlišnou pokrývku,“ poznamenal nižší inspektor Etxaide.

„To jsme si uvědomili už při první návštěvě. Uvnitř ve skříni je přikrývka, která je stejná,“ vysvětlil policista, který je doprovázel, a díval se do svých poznámek.

Amaia skříň otevřela a zjistila, že tam skutečně je úpravně složená modrá pokrývka v průhledném obalu, ladící s pokrývkou na jedné posteli.

„A nezdálo se vám divné, že tak pečlivá žena, která tolik dbá na vzhled svého bytu, se nesnaží dát na postele stejnou pokrývku, když ji má po ruce?“

„Proč měnila pokrývky na posteli, když chtěla odejít?“ Policista pokrčil rameny.

„Protože jsme otroci své povahy. Věděl jste, že některé Němky z  Východního Berlína umyly doma podlahu, než utekly do Západního Německa? Opouštěly svou zem, ale nechtěly, aby o nich někdo řekl, že jsou špatné hospodyně.“

Amaia uchopila obal a vytáhla objemný balík ze skříně, položila ho na jednu z postelí a rozepnula zip. Po místnosti se rozlil pronikavý pach chemikálie. Rukou v rukavici zatáhla za jeden konec a rozložila pokrývku, na níž byla uprostřed viditelná zažloutlá skvrna tam, kde čisticí prostředek látku odbarvil.

„Tak vidíte, kolego, rozpor,“ konstatovala a otočila se k policistovi, který udiveně pokyvoval hlavou.

„Náš vrah viděl dost filmů na to, aby věděl, že se krev musí vyčistit nějakým silným prostředkem, ale jako hospodyňka by byl nemožný a nepočítal s tím, že se látka odbarví. Ať přijdou lidi z technického odboru a hledají krev, ta skvrna je obrovská.“

Po pečlivém hledání specialistů z technického oddělení byly nalezeny zbytky, které navzdory čištění odhalily přítomnost tak velkého množství krve, že to bylo neslučitelné se životem. Lidské tělo obsahuje pět litrů krve, po ztrátě pěti set mililitrů může člověk ztratit vědomí a  množství, které dokládaly stopy, ukazovalo na více než dva litry. Tentýž den zatkli podezřelého, typ nafoukaného frajera s  dlouhými zacuchanými prošedivělými vlasy a v košili rozepnuté do půli prsou. Amaia se skoro rozesmála, když z přilehlé kanceláře uviděla, jak vypadá.

„To je teda chlap,“ zamumlal nižší inspektor Etxaide. „Kdo ho vyslechne?“

„Inspektor Fernández, oni ten případ vedli od začátku...“

„Myslel jsem, že to uděláme my, teď je to vražda, a kdyby nebylo vás, ještě by čekali, až jim ta ženská pošle pohlednici z Cancúnu.“

„Budeme zdvořilí, Jonane, kromě toho nejsem na výslech zrovna ve formě,“ řekla a ukázala si na břicho.

Inspektor Fernández vešel do vedlejší kanceláře a Jonan zapnul nahrávání.

„Dobrý den, pane Quiralte, jsem inspektor Fer...“

„Moment,“ přerušil ho Quiralte, zvedl ruce v  poutech a doprovodil to gesto pohozením hřívy hodným celebrity z obrázkového časopisu. „Copak mě nebude vyslýchat ta policajtská hvězda?“

„O čem to mluvíte?“

„Však víte, ta inspektorka z FBI.“

„Jak to víte?“ zeptal se policista vyvedený z míry. Amaia mrzutě mlaskla jazykem.

Quiralte se pyšně usmál.

„Vím to, protože jsem chytřejší než ty.“

Fernández znervózněl, neměl moc zkušeností s vyslýcháním vrahů, určitě si připadal sledován stejně jako podezřelý, kterému se na chvíli podařilo ho vykolejit.

„Vzpamatuj se,“ zašeptala Amaia.

Jako by ji Fernández mohl slyšet, opět pevně uchopil otěže výslechu.

„A proč chceš, aby tě vyslechla ona?“

„Protože mi řekli, že je moc dobrá. A co ti budu vykládat, jestli mě má vyslýchat hezká inspektorka, nebo ty, nejsem na pochybách,“ prohlásil a rozvalil se na židli.

„Budeš se ale muset spokojit se mnou. Inspektorka, o které mluvíš, není ve službě.“

Quiralte se obrátil k  falešnému zrcadlu, jako by ho mohl proniknout pohledem, a usmál se.

„To je teda smůla, to si na ni budu muset počkat.“

„Nehodláš se přiznat?“

„Jasně že jo, člověče.“ Bylo vidět, že se baví. „Netvař se tak. Jestli tu ta inspektorská hvězda není, přiveď soudce a  já mu řeknu, že jsem tu hloupou ženskou zabil.“

Opravdu se okamžitě přiznal, jenomže pak měl tu drzost, že soudci řekl, že kde není mrtvola, není zločin, a že momentálně nemá v úmyslu říct, kde se nachází. Soudce Markina byl jeden z  nejmladších, které Amaia znala. S  tváří manekýna a  v  odřených džínách mohl některé pachatele zmást, a  tak si příliš dovolovali, jako v tomto případě. Ale soudce nasadil jeden ze svých okouzlujících úsměvů, které uváděly do vytržení soudní úřednice, a nařídil vzít podezřelého do vazby.

„Že nemáme mrtvolu, pane Quiralte? No tak počkáme, až se objeví. Obávám se, že jste viděl příliš mnoho amerických filmů. Pouhé přiznání, že víte, kde je, a nechcete to sdělit, mi stačí na to, abych vás držel ve vězení, jak dlouho budu chtít, ale vy jste se navíc přiznal, že jste ji zabil. Nějaký čas ve vazbě vám možná osvěží paměť. Sejdeme se tu zase, až mi budete mít co říct. Do té doby na shledanou...“

Amaia se vrátila domů pěšky a jako cvičení v sebeovládání se pokoušela dostat z  hlavy podrobnosti vyšetřování a  dostatečně změnit svou náladu na to, aby se navečeřela s  Jamesem a  oslavila, že to byl její poslední den v  práci. Do pravděpodobného data porodu scházely dva týdny a Amaia si připadala schopná pracovat do posledního dne, ale následující den měli přijet Jamesovi rodiče a on ji přesvědčil, aby si vzala dovolenou a zůstala s rodinou. Po večeři pocítila únavu po práci a padla vyčerpaně do postele. Usnula, aniž si to uvědomila. Povídala si s Jamesem a najednou se už na nic nepamatovala.

Uslyšela ji dřív, než ji uviděla, chvěla se zimou a zuby jí hlasitě drkotaly, jako když kost naráží na kost tak silně, až to Amaiu přimělo otevřít oči. Lucía Aguirreová ve stejném červenobílém pleteném svetru, který měla na sobě na fotografii spočívající na skříňce u vchodu do jejího bytu, na prsou zlatý křížek a krátké světlé vlasy, určitě obarvené, aby zakryla šediny. Nic v  jejím vzhledu nepřipomínalo usměvavou a důvěřivou ženu, která se usmívala do fotoaparátu. Neplakala, nesténala ani nebědovala, ale v  jejích modrých očích se zračila hluboká a  znepokojující bolest, která v její tváři vyvolávala grimasu hlubokého zmatku, jako by nic nechápala, jako by nemohla přijmout to, co se jí přihodilo. Stála tiše, dezorientovaná a  apatická a  chvěla se v  nelítostném větru, jenž vál jakoby ze všech stran a  dodával jí rytmickou vyváženost, která ještě více zdůraznila pocit bezmoci. Objímala se kolem pasu levou paží a poskytovala si tak jakési útočiště, které jako útěcha nepostačovalo, a  občas se rozhlížela kolem, jako by hledala a sondovala... Až se setkala s Amaiinýma očima. Otevřela ústa překvapením jako malá holčička o narozeninách a začala mluvit. Amaia viděla, jak se jí rty promodralé zimou pohybují, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Nadzvedla se, posadila a  veškerou svou pozornost soustředila na to, aby pochopila, co jí žena říká, ale byla moc daleko a vítr sílil, ohlušoval ji a odnášel slabé zvuky, které se linuly z ženiných rtů, opakujících znovu a znovu stejná slova, jimž Amaia nerozuměla. Vzbudila se zmatená a  znechucená úzkostí, jež se na ni z  té ženy přenesla, a  s  rostoucím pocitem zklamání. Ten sen, to přízračné zjevení, narušovalo téměř kouzelný stav bránící strachu, v němž žila od chvíle, kdy počala svou dceru, období klidu, v  němž všechny noční můry, všichni gauekové, všechny přízraky byly vypovězeny do jiného světa.

Před časem v New Orleansu, jednou večer u dobře vychlazeného piva v baru v ulici Sant Louis, se jí agent FBI s úsměvem zeptal: „A povězte mi, inspektorko Salazarová, zjevují se vám u postele zavražděné oběti?“

Amaia překvapeně vykulila oči.

„Jen se nedělejte, Salazarová, dokážu rozeznat policistu, který vidí přízraky, od policisty, který je nevidí.“

Amaia na něj mlčky zírala a  pokoušela se poznat, zda žertuje, ale on mluvil dál a  na rtech mu seděl úsměv, jemuž se nedařilo šířit se dál.

„... A vím to, protože mě oběti navštěvují už léta.“

Amaia se usmála, ale agent Aloisius Dupree se jí díval do očí a ona věděla, že mluví vážně.

„Myslíte...“

„Myslím, inspektorko, když se vzbudíte uprostřed noci a vidíte v nohách postele oběť případu, který se pokoušíte vyřešit.“ Dupree už se neusmíval.

Dívala se na něj trochu znepokojeně.

„Mě neoblafnete, inspektorko, chcete mi říct, že se pletu, že nevídáte přízraky?... To byste mě zklamala.“

Byla vyvedená z  míry, ale ne tolik, aby riskovala, že se zesměšní.

„Agente Dupree, přízraky neexistují,“ řekla a pozvedla džbánek v němém přípitku.

„Samozřejmě, inspektorko, ale jestli se nepletu, a já se nepletu, nejednou jste se probudila uprostřed noci, když jste si uvědomila, že u  vaší postele stojí jedna z  těch ubohých obětí a mluví s vámi. Že se nepletu?“

Amaia se napila piva rozhodnuta nic neříkat, ale přimět ho, aby mluvil dál.

„Nemusíte se stydět, inspektorko... Chcete radši slyšet, že se vám o těch obětech ,zdálo‘?“

Amaia si povzdechla.

„Obávám se, že to je stejně zneklidňující, stejně nesprávné a chorobné.“

„A v tom spočívá ten problém, inspektorko, když se to hodnotí jako něco chorobného.“

„Tohle vysvětlujte cvokaři z FBI nebo jeho kolegovi u navarrské policie,“ odpověděla.

„Ale Salazarová, ani vy ani já nejsme tak hloupí, abychom se vystavovali zkoumání cvokaře, když oba víme, že je to něco, co se vymyká jeho chápání. Většina lidí by si myslela, že policista, který má zlé sny týkající se případu, je přinejmenším ve stresu, a když ho to trápí, že se citově moc angažuje.“

Odmlčel se, dopil džbánek a zvedl ruku, aby objednal další dva. Amaia chtěla protestovat, ale vlhké horko New Orleansu, měkký zvuk klavíru, jehož někdo v hloubi baru hýčkal, a staré hodiny ukazující deset, které vévodily na baru, ji přiměly ustoupit. Dupree počkal, až před ně číšník postaví dva plné korbely.

„Poprvé je to děs, zapůsobí to, až člověk věří, že začíná bláznit. Ale není to tak, Salazarová, je to přesně naopak. Dobrý detektiv z oddělení vražd nemá jednoduchý mozek a jeho mentální pochody taky nemůžou být jednoduché. Celé hodiny se pokouší pochopit uvažování vraha: jak myslí, co si přeje, jak se cítí. Potom jde do márnice a čeká u jeho díla, doufá, že mu mrtvola poví proč, protože ví, že ve chvíli, kdy bude vědět, jaká je jeho motivace, bude mít příležitost ho dostat. Ale ve většině případů mrtvola nestačí, protože mrtvola je jen rozbitý obal a  možná se kriminalistická vyšetřování příliš dlouho zaměřovala víc na úsilí rozluštit mysl zločince než na samotnou oběť. Celá léta se vražda nepokládala za nic víc než výsledný produkt neblahého činu, ale věda zvaná viktimologie otvírá cestu a ukazuje, že výběr oběti není nikdy nahodilý, i když se tváří, že náhodný je. To právě udává tón. Když se nám zdá o  obětech, nabízí nám to přístup k  představám, které si naše mysl podvědomě promítá, ale nejsou proto méně důležité, protože je to jen jiná forma mentálního procesu. Zjevování obětí, které chodily k mé posteli, mě nějakou dobu mučilo, probouzel jsem se zpocený, vyděšený a  znepokojený, úzkost ve mně přetrvávala celé hodiny a já jsem uvažoval, do jaké míry je narušeno moje duševní zdraví. Tehdy jsem byl mladý policista a měl mě na starosti starší kolega. Při jedné příležitosti, když jsme byli na nějaké nudné několikahodinové hlídce, jsem se najednou probudil z jednoho takového zlého snu. ,Neviděl jsi náhodou ducha?‘ zeptal se kolega. Ztuhl jsem. ,Možná ano,‘ odpověděl jsem mu. ,Takže vidíš přízraky? Tak příště uděláš dobře, když nebudeš křičet, když se nebudeš tolik bránit a věnuješ větší pozornost tomu, co ti budou říkat.‘ Byla to dobrá rada. Lety jsem se naučil, že když se mi zdá o nějaké oběti, část mého mozku promítá informaci, která v něm je, ale kterou jsem nedokázal vidět.“

Amaia pomalu pokyvovala hlavou.

„Jsou to tedy přízraky, nebo projekce mozku vyšetřovatele?“

„Samozřejmě to druhé. Ačkoli...“

„Ano?“

Agent Dupree neodpověděl, zvedl korbel a napil se.

Probudila Jamese a snažila se ho nepoplašit. Hned se posadil na posteli a protíral si oči.

„Už jedeme do porodnice?“

Amaia přikývla a na bledém obličeji se neúspěšně pokoušela vyloudit úsměv.

James si natáhl džíny a svetr, které měl připravené v nohou postele.

„Zavolej tetě a řekni jí to, slíbila jsem, že jí dáme vědět.“

„Už přišli rodiče?“

„Ano, ale těm neříkej nic, Jamesi, jsou dvě hodiny v noci. Porod se určitě protáhne, kromě toho je dost pravděpodobné, že jim nedovolí jít dovnitř, a  museli by strávit spoustu hodin v čekárně.“

„Tvojí tetě to řekneme a mým rodičům ne?“

„Jamesi, víš přece, že teta nepřijede, už celá léta neopouští rodné údolí, jenom jsem jí slíbila, že se ozvu, až ta chvíle přijde.“

Doktorce Villové bylo asi padesát let a předčasně prošedivělé vlasy jí v  krátkém účesu volně padaly do obličeje, který zcela zakryly, když se předklonila. Poznala Amaiu a  přišla k  hlavě lůžka, kde Amaia ležela.

„Tak, Amaio, máme dobré zprávy, a ne tak dobré.“

Amaia čekala, co řekne dál, a natáhla ruku k Jamesovi, kterou on pevně stiskl svýma rukama.

„Dobré zprávy jsou, že jste začala rodit, holčička je v  pořádku, pupeční šňůra zůstala vzadu a srdce jí bije silně i během kontrakcí. Méně dobré je, že navzdory několika hodinám, kdy už máte bolesti, porod ještě moc nepokročil. Trošku jste se otevřela, ale dítě nemá správnou polohu v porodních cestách. Opravdu mi ale dělá starosti, že vypadáte velice unaveně, nespala jste dobře?“

„Ne, v posledních dnech moc ne.“

Nebylo moc dobré nespat. Od té doby, co se jí vrátily zlé sny, zdřímla si vždycky jen na chvilku, pár minut, kdy upadla téměř do bezvědomí, z něhož se probouzela se špatnou náladou a strašlivě unavená.

„Necháme si vás tady, Amaio, ale nechci, abyste si šla lehnout, je třeba, abyste chodila. To pomůže, aby se hlavička miminka dostala do správné polohy. Když se dostaví stah, zkuste si dřepnout, tak to lépe vydržíte a napomůžete otvírání porodních cest.“

Amaia si povzdechla smířená s osudem.

„Já vím, že jste unavená, ale moc nechybí a teď musíte miminku pomáhat.“

Amaia přikývla.

Přinutila se následující dvě hodiny pochodovat sem a tam po nemocniční chodbě, k ránu pusté. James vedle ní vypadal naprosto bez sebe, zničen bezmocí, že ji vidí trpět a  nemůže nic dělat.

V prvních minutách se pořád ptal, zda je jí dobře, jestli pro ni může něco udělat nebo jestli nechce něco přinést, cokoli. Sotva mu odpovídala, soustředila se na to, aby nějak ovládala tělo, které jí připadalo, že ani není její, které dříve bývalo tak silné a zdravé a vždycky jí přinášelo tajné uspokojení a pocit sebevědomí. Teď z něj zbyl jen uzlíček bolavého masa, až se musela skoro usmát nad tím, jak byla vždycky přesvědčena, že dobře snáší bolest.

Zničený James raději mlčel a  ona to také uvítala. Musela vyvinout velké úsilí, aby ho neposlala do prdele pokaždé, když se zeptal, zda ji to hodně bolí. Bolest ji živočišným způsobem dráždila a únava a nedostatek spánku začínaly ubírat souvislost jejímu myšlení, jež se soustředilo už jen na jedno přání, které jí převládlo v hlavě: Jen aby to už skončilo!

Doktorka Villová s uspokojením odložila rukavice.

„Dobrá práce, Amaio, chybí ještě kousíček, ale miminko je v dobré poloze a teď je už jen otázka kontrakcí a času, kdy se porodní cesty dostatečně otevřou.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Protože jste prvorodička, mohou to být minuty i hodiny, ale teď si můžete lehnout a  bude to pro vás pohodlnější. Budeme vás monitorovat a připravovat na porod.“

Jakmile ulehla, usnula. Spánek se na ni snesl jako těžký příkrov a zavřel jí oči, které už nemohla udržet otevřené.

„Amaio, Amaio, vzbuď se.“

Otevřela oči a uviděla svou sestru Rosauru s rozcuchanými vlasy, v růžové noční košili, když jí bylo deset let.

„Už je skoro světlo, Amaio, musíš jít do své postele, jestli tě tady najde maminka, dostaneme obě vyhubováno.“

Neobratně odhrnula pokrývku, a když se malými pětiletými chodidly dotkla studené podlahy pokoje, podařilo se jí otevřít oči a rozeznat v šeru svou vlastní bílou postel, postel, kde nechtěla spát, protože kdyby tam ležela, ona by v  noci přišla a dívala by se na ni černýma studenýma očima, s výrazem hlubokého opovržení na rtech. Naprosto jasně si ji uvědomovala, aniž otevřela oči, vnímala nenávist obsaženou v  rytmu jejího dechu, když se na ni dívala, a tak předstírala, že spí, a věděla, že ona ví, že to předstírá. Pak, když už nemohla, když jí končetiny začaly dřevěnět napětím, když hrozilo, že její dětský měchýř neudrží svůj obsah a povolí, všimla si, jak se matka pomalu naklání nad její stažený obličej s pevně sevřenýma očima a v hlavě jí pořád zněla věta jako opakovaná litanie, aby ani v nejtemnějším strachu neupadla v pokušení porušit ten příkaz.

Neotvírejočineotvírejočineotvírejočineotvírejočineotvírejoči.

Neotevřela je, a  přesto vnímala pomalý pohyb, přiblížení a  chladný úsměv, který se objevil matce na tváři, když zašeptala: „Jen spi, ty malá liško. Ama tě dneska nesní.“

Když spala u  sester, nepřišla k  ní. Amaia si toho byla vědoma. Z  toho důvodu se každý večer, když rodiče už leželi, mohla přetrhnout, jak prosila a slibovala sloužit sestrám, aby jí dovolily spát u nich. Flora na to přistoupila málokdy, ale Rosaura se obměkčila, když ji viděla plakat, a plakat bylo snadné, když měl člověk takový strach.

Prošla šerým pokojem a  viděla jen nejasně obrysy postele, která vypadala, že se vzdaluje, zatímco podlaha pod jejíma nohama měkla a vůně vosku na podlahu se měnila v cosi silnějšího a přírodnějšího jako vlhká lesní půda. Bloumala mezi stromy chráněna jako mezi staletými sloupy a přitom naslouchala blízkému melodickému zurčení řeky Baztánu, která svobodně ubíhala údolím. Došla na kamenitý břeh a  zašeptala: „Řeka.“ A  její hlas se změnil v  ozvěnu, která se odrazila od tisíciletých stěn mateční horniny, jež ohraničovaly proud vody. „Řeka,“ opakovala.

Vtom uviděla tělo. Asi patnáctiletá mrtvá dívka ležela na oblázcích u  břehu. Otevřené oči hledící do nekonečna, vlasy rozložené po stranách v dokonalých vlnách, ruce strnulé v parodickém vstřícném gestu s  dlaněmi obrácenými nahoru ukazující prázdnotu.

„Ne!“ vykřikla Amaia.

A když se rozhlédla kolem, uviděla, že tu neleží jedno tělo, ale tucty těl rozmístěných na obou březích jako hrůzné květy pekelného jara.

„Ne,“ pronesla znovu hlasem, který teď zněl prosebně.

Ruce mrtvol se zvedly a všechny zároveň ukázaly prstem na její břicho.

Záškub ji napůl přivedl k vědomí po dobu, kdy trvala kontrakce... A pak se vrátila k řece.

Mrtvoly zase znehybněly, ale silný vítr, který se zdánlivě rodil přímo v  řece, jim rozčesával vlasy poletující jako ocas draka vypuštěného k nebi a če



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.