načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědictví barona von Popundekla - Stanislava Reschová

Dědictví barona von Popundekla

Elektronická kniha: Dědictví barona von Popundekla
Autor:

Hledání pokladu za velmi tajuplných okolností. Anna se přestěhovala do malého města. Když tak jednou bloumá uličkami, objeví krámek s podivným mužíčkem. Anna zjistí, že je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 102
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Petr Korunka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-5044-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kdo jako první rozluští tajemnou závěť barona von Popundekla a najde ukrytý poklad? Pro děti od 9 let. Vypadá to, že ve starobylém městečku, kam se Anna s rodiči přestěhovala, bude pěkná nuda. Vše se ale změní, když Anna při bloumání křivolakými uličkami objeví malý krámek, jehož majitel ji poprosí o pomoc. Svěří se jí, že je synovcem barona von Popundekla, který po sobě zanechal obrovské dědictví, avšak veškeré peníze a šperky pečlivě ukryl a cestu k pokladu ve své závěti zašifroval. Anna se nadšeně pustí do luštění a dokonce si najde i pomocníka, ovšem ukáže se, že na poklad si dělá zálusk ještě někdo jiný...

Popis nakladatele

Hledání pokladu za velmi tajuplných okolností. Anna se přestěhovala do malého města. Když tak jednou bloumá uličkami, objeví krámek s podivným mužíčkem. Anna zjistí, že je šlechtického původu a že jeho strýc, badatel a zámožný muž, mu zanechal závěť s tajemným odkazem. Kryštof Popundekl má objevit, kde příbuzný schoval poklad, a bude jeho. Anna mu chce pomoct, a tak pátrá v nedalekém zámku i v zahradě se skleníkem. Chytrá a odvážná Anna získá kamaráda, který se pustí do pátrání s ní.

Zařazeno v kategoriích
Stanislava Reschová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dědictví barona

von Popundekla

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatros.cz

www.albatrosmedia.cz

Stanislava Reschová

Dědictví barona von Popundekla – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Stanislava Reschová

Dedictví

barona

von

Popundek la



ALBATROS

Ilustroval Petr Korunka

Dedictví

barona

von

Popundek la

Stanislava Reschová



7

Seznámení

Anna při toulkách městečkem objeví tajemnýkrámek. Seznámí se s Kryštofem Popundeklem. A dozví

se o jeho šlechtickém původu.

Anna si povzdechla. Proč jenom musí chodit do

školy. A když už, proč musí chodit do školy právě

v tomhle městečku. S rodiči se sem přestěhovala

před týdnem, a nemohla si tu zvyknout. Chyběla jí

známá místa, kamarádky i ti protivní spolužáci.Současná třída byla rozdělená do skupinek, dvojic, děti

nepotřebovaly vetřelce. Annu zatím mezi sebeneřijaly. Žádné naschvály, to ne, ale nevšímavost a nezájem. Jako by

byla vzduch.

Anna kopla do vyčnívající dlažební kostky a loudala se uličkou.

V městečku byly vlastně samé uličky. Křivolaké, několik metrůrovné, pak prudce se stáčející doleva či doprava, aby se hned vzápětí

rozdělily ve dvě nebo tři další. Srdcem města, lenivě tepajícím, bylo

malé čtvercové náměstí ze všech stran lemované podloubím. V něm

se ukrývaly krámky, zajišťující chod místních domácností. To náměstí

bylo jediným nákupním centrem. Pouze pár aut se zvláštnímpovolením od radnice si zde dovolovalo parkovat. Nemělo smysl pouštět

sem víc čtyřkolových vozidel, vždyť jejich pohyb byl omezen úzkými

uličkami vybudovanými před stoletími. Většina pochůzek seprováděla pěšky či na kole. Město si svědomitě zachovávalo středověký

ráz. A to nejenom stylem života obyvatel.

Vlastně všechno se jevilo jako vytvořené z kamene. Domy, zdi azídky, dláždění, a jak se Anně zdálo, i srdce zdejších obyvatel. Tady se

nikdo nedružil, zbytečně neklábosil.

Anna zahnula Křivou ulicí doleva, pak se zastavila. Mimo náměstí

žádné obchůdky nebo poutače nebyly. Jenom příbytky lišící serůznými tvary kamenných chrličů, stříšek a velikostí vchodových dveří.


8

Počkat, tady jsem se snad dosud nikdy neprocházela. Anna se

ohlédla, domy jeden jako druhý, ničím zvláštním nezaujaly. Kdepak

jsem? Podívala se zase dopředu, a něco bylo jinak. Ano, ještě před

chvílí, Anna si je jistá, že v celé uličce přece žádný obchod nebyl.

A teď uprostřed řady domů výloha! Na horním okraji má markýzu –

zaprášenou modrobílou pruhovanou stříšku s vybledlými barvami.

„Přísahala bych, že tu žádný krámek nestál,“ mumlala si Anna

nejistě. Nerozhodně se podívala na hodinky. Začátek vyučovánízcela určitě promeškala. „Nebolí mě dnes trochu břicho?“ zeptala se

sama sebe.

Poctivě musela uznat, že ne. Zkusmo se poptala po zdraví asprávné funkci všech orgánů, které si dovedla vybavit. Nakonec usoudila,

že hlava není úplně v pořádku, takže by se dalo uvažovat o náhlé

malé migréně. Spokojeně přistoupila k zaprášené výloze. Snažila se

podívat dovnitř, ale matné sklo nic nepropustilo. Jen slabéstropní světélko ostýchavě rozjasňovalo vnitřek krámku. Anna sebrala

všechnu odvahu a stiskla mosaznou kliku u dveří. Ještě než vešla

dovnitř, ohlédla se, zdálo se jí, že zaslechla šramot. Ale ulička zela

prázdnotou.

Jakmile otevřela dveře, cínový zvoneček se jí nad hlavourozklinkal. Nesměle a opatrně vstoupila. V duchu si pogratulovala, že

neudělala delší krok. Krámek byl tak maličký! Od místa, kde právě

stála, už byla na délku paže dubová stěna plná prázdných regálů.

Vlevo od dívky další police, obkládající celé dvě strany místnosti.

Pouze napravo stál bohatě zdobený kupecký pultík, za kterým seděl

bez hnutí mužíček. Zdál se být taky jako ze dřeva vyřezaný, díval 9

se upřeně na dívku, aniž by

okem mrkl. Poté zničehonic

pravil polohlasně: „Haf!“

„Co prosím?“ polekaně

se zeptala Anna.

„Neumíš odpovědět na

pozdrav?“ zatvářil semužíček nevlídně.

„Do... dobrý den...promiňte, zdálo se mi, že jste

řekl haf,“ nejistěodpověděla dívka.

„No a? To snad není pozdrav? Co udělá pes, když tě uvidí? Haf!

Zaštěká, a to je přece taky pozdrav. Musíš být zdvořilá, to ti říkám

rovnou...“

Anna horlivě přikývla a zvědavě si mužíčka prohlížela. Jeho řeč

byla zvláštní, ani tuctově zrovna nevypadal. Velká kulatá hlava,

opravdu kulatá, pár vlasů pečlivě uhlazených na stranu. U očí vějířek

vrásek, které vypadaly rozesmátě. Bambulatý nosík, široká ústa, dvě

brady. Pod nimi červený, pečlivě uvázaný motýlek s černými puntíky.

Bílá plátěná košile s podélnými zelenými proužky, šedá vesta skapsičkou, z níž utíká řetízek k poutku hnědých kalhot. Zdá se jakopohodový tlouštík, usmála se Anna.

„Co je tu na mně k smíchu?“

Aha, tak žádný pohodář.

„Já, já... se nesměji vám.“

„A čemu? Snad téhletémístnosti? Prázdným regálům? To ale není

k smíchu, děvenko, to je k pláči,“brunátněl tlouštík. „A vůbec, nemáš být

ve škole?“

Anna vzdychla.

„Když... jsem měla pocit, že mě

bolí hlava,“ zkoušela svou výmluvu.


11

„Pocity jsou pocity, fakta jsou fakta. Mluv jasně a stručně. Když řeknu, mám pocit, že jsi nezdvořilá,ještě ses mi ani nepředstavila, je to špatně, protože tě tímto vlastně předem odsuzuji. Ale fakta jsou, že se s teboubavím a nevím, kdo jsi.“

„Promiňte, já... jmenuji se Anna,“ napřáhla k němu ruku přes pult.

„No vida, Anna. To už je jiná. Těší mě, já jsem Kryštof A. Popundekl,“ trochu ostýchavě se mužík představil. „Totiž, ehm, jsem šlechtického původu,“ plaše pronesl a začervenal se. „Náš rod je prastarý, ale moc větví nemá.“

„A... a co znamená to Kryštof a?“

„Začátek písmene mého druhého křestního jména,“ lezlopomalu z mužíka.

Tím víc se Anna vyptávala.

„A kterého jména? Aleš, Albert, nebo jak?“ všechno ji zajímalo.

„To je dlouhá historka,“ mávl rukou Kryštof. „To ta porodní bába, husa! Když mě zapisovala do rodného listu, ptala se mé matky, jaké jméno mi chce dát. Správně jsem se měl jmenovat Kryštof Adam, ale ta... ta... porodní bába jedna špatně slyšela a místo Adam mězapsala jako Aidam. Teď se jmenuji skoro jako nějaký sýr. Že to nikomu neřekneš?“ prosebně sepjal ruce.

Anně se historka náhodou moclíbila, šlechtic jménem Aidam.

„Neřeknu, nebojte se. A co tuvlastně prodáváte?“ rozhlédla se kolem.

„Je to obchůdek, že? Ale regály jsou

prázdné, proč?“

Anna zvědavě kladla jednu otázku

za druhou.


12

Mužíček se však zatvářil, jako by mu šlápla na kuří oko.

„Zasáhlas mě přímo do srdce,“ dramaticky se chytl za knoflíček u vesty. „To je právě tajemství, to velké tajemství, které ti nemohu říct. Nerad bych tě dostal do nebezpečné situace. Vypadáš jakohodná dívka.“

Anna neskrývala zvědavost. A mužíček zase vypadal, že ještě tak tři vteřiny a to tajemství, to velké tajemství vyklopí sám, dobrovolně a bez okolků.

Než ovšem stačil cokoliv pronést, v rohu místnosti to zachrčelo, zakašlalo a krámkem se rozlehl rozčilený křaplavý ženský hlas: „Co tam záááse vyvádíííš, s kýýým tam mluvíííš? UUUž si na tooo přišel? Nebo někdooo přišel? Hned pojď seeem nebooo...“

Kryštof se nejprve trochu schoulil, po očku se podíval navyjevenou Annu a ukázal prstem na malý otvor v rohu, zakrytý hornípolicí. Na vysvětlenou pravil: „Domácí telefon, sám jsem ho zavedl. Jsem

chytrý. A jsem šikovný. Velice manuálně zručný.“ Skromně se usmál


13

a pokračoval. „Musíš jít se mnou nahoru. Už čeká. Zatím se nezlobí,

ale budeme-li otálet...“ nedořekl, jenom hrůza se mu mihla v očích.

Anna stála rozpačitě a maličko bojácně. Kdo je nahoře? Dračice?

Ježibaba?


14

„Nahoře je můj poklad,“ vysvětloval mužíček, jako by jí četlmyšlenky. Ale rychle zamykal obchůdek, stahoval rolety a vůbec, velice,

převelice spěchal, bázlivě se občas ohlížeje k domácímu telefonu.

„Moje milovaná překrásná žena, a teď už pojď, nesmíme ji nechat

čekat.“

Zmáčkl tlačítko vespod dřevěné desky, regály na jedné straně se

automaticky s tichým bzučením zasunuly jeden do druhého. V takto

vzniklém prostoru se objevily dveře. Hned za nimi byly točité schody

vedoucí do horního bytu. Anna neměla čas na rozmyšlenou, ale byla

nesmírně zvědavá na paní Kryštofovou.

Eleonora a tajemství závěti barona von Popundekla

Anna přijme pozvání do Kryštofova bytu aseznámí se s jeho ženou Eleonorou. Manželé dívcepoodhalí tajemství, to velké tajemství. Závěť strýce

barona von Popundekla a tajemný odkaz kukrytému dědictví. Kdo má ještě spadeno nabaronovo bohatství?

Anna s mužíčkem prošli chodbičkou a stanuli

na prahu pokoje. Celá místnost, určitě mnohem

větší než krámek dole, se zdála být přeplněná

židličkami, křesly, stolkem, objemnou pohovkou

a – manželkou.

„Tak tady je moje drahá polovička,“ pyšněukázal Kryštof, jako by vytáhl králíka z klobouku.

Páni, polovička ne, tak třičtvrtinka. O co byl mužíček drobnější,

o to byla jeho žínka statnější. Seděla zapasovaná v mohutnémušáku a zdálo se, že ji vyrobili současně s tímhle kusem nábytku. Kulaté

brýle jí seděly na nose zcela logicky, škvíry malinkých očí zanořených

v sádelnatém obličeji potřebovaly podporu zaostřovacích skel.Přísně stažené rty by vypadaly bez nalíčení jako úzká čárka, červenou

rtěnkou však byly přemalované do podoby rozmazaného srdíčka.

Zlatavé vlasy lemující kulatý obličej byly pečlivě srolované doruliček, takže připomínaly obří kremrole, čekající na sladkou náplň.

Žena měla na sobě saténový možná župan, možná stan s výrazným

květinovým vzorem. Ani okem nemrkla. Po chvilce ale příchozím

otevřela své srdce, tedy to červeně namalované, a nakřáplýmhlasem pravila: „Kde vězíš, loudo? A vida, máme snad hosta?“

„Dobrý den, jmenuji se Anna a velice mě těší, že vás poznávám,“

představila se dívka rozechvěle.

Ještě pořád se nemohla vzpamatovat z impozantního zjevu sedící

ženy.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist