načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dědický statut - Magdalena Pfeiffer

Dědický statut
-11%
sleva

Kniha: Dědický statut
Autor:

- právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  450 Kč 400
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
13,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Wolters Kluwer
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201712
Rozměr: 234,0x159,0x14,0 mm
Úprava: xii, 215 stran
Vydání: Vydání první
Hmotnost: 0,334kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
ISBN: 978-80-7552-798-1
EAN: 9788075527981
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dědický statut – právo rozhodné pro přeshraniční dědické poměry, je odbornou publikací věnující se velmi komplikované oblasti mezinárodního práva soukromého, a to určování rozhodného práva v oblasti mezinárodního dědického práva. Autorka monografie podrobně rozebírá kolizní úpravu dědických poměrů s mezinárodním prvkem a prameny právní úpravy mezinárodního dědického práva. Zvláštní část je pak věnována přímo dědickému statutu dle nařízení o dědictví.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Magdalena Pfeiffer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

54

3 PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY

MEZINÁRODNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA

Jedním z charakteristických rysů mezinárodního práva soukromého je četnost arůznorodost pramenů právní úpravy. Normy mezinárodního práva soukromého jsou

obsaženy nejen ve vnitrostátním právu jednotlivých států, ale i v mnohostranných

a dvoustranných mezinárodních smlouvách a v právu unijním. Tyto tři různé roviny

pramenů mezinárodního práva soukromého vedou nejen k tomu, že se úprava stává

nepřehlednou, ale i k tomu, že může docházet ke vzájemným kolizím mezijednotlivými prameny úpravy.

282

Počet uzavíraných mezinárodních smluv apřijímaných unijních předpisů vzrůstá a v aplikační praxi se proto s problémy vzájemných

střetů setkáváme stále častěji, především ve vztahu mezinárodní smlouva – unijní

nařízení.

283

Řešení kolize je třeba hledat primárně v samotných vzájemněkolidujících předpisech, většinou jeden z nich vzájemný vztah výslovně zakotvuje.

284

Siehr

v souvislosti se situací v oblasti mezinárodního práva soukromého hovoří dokonce

o chaosu právních pramenů, který zvládnou jen specializovaní právníci.

285

Toto platí

nejen obecně pro prameny mezinárodního práva soukromého, ale i pro jehopodmnožinu pramenů mezinárodního dědického práva.

3.1 Vnitrostátní prameny

Ve vnitrostátním právu jsou normy mezinárodního dědického práva zpravidlazakotveny v samostatných zákonech o mezinárodním právu soukromém, které jsou

součástí národních právních řádů. První vlna národních kodifi kací kolizních norem

sice tvořila součást velkých občanských zákoníků 19. století, v nichž byl zakotven

skromný počet kolizních norem,

286

v šedesátých letech minulého století alenásledovala druhá kodifi kační vlna, kdy již byly přijímány samostatné zákonné úpravymezinárodního práva soukromého, a která prakticky trvá dodnes. V letech 1962–2012

bylo na světě přijato 94 zákonů o mezinárodním právu soukromém.

287

Ve statistice

282

Siehr, 2008, s. 212. 283

Siehr, 2008, s. 224. 284

Např. čl. 75 nařízení o dědictví. 285

Siehr, 2008, s. 226. 286

Francouzský Code civil z roku 1804, rakouský ABGB z roku 1811. 287

Symeonides, 2014, s. 12.

92

93


PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA

55

z tohoto druhého kodifi kačního období fi guruje Česká republika hned dvakrát.

V roce 1963 byl přijat zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém

a procesním, který v roce 2012 nahradila nová zákonná úprava, zákon č. 91/2012

Sb., o mezinárodním právu soukromém.

I v českém právním řádu jsou tedy ustanovení mezinárodního právasoukromého upravující dědické poměry zakotvena ve zvláštním zákoně, a to v Hlavě

VIII, § 74 až 79 z. m. p. s. Obdobně tomu bylo i v předcházejících právních

úpravách. Poprvé od vzniku samostatného Československa bylo mezinárodní

právo soukromé kodifi kováno v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním amezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru právasoukromého z 11. března 1948. Tato právní úprava vycházela do značné míry ze

slavné předchůdkyně dnešních zákonů mezinárodního práva soukromého v řadě

středoevropských států, z tzv. Vídeňské osnovy z roku 1914, nazývané rovněž

Walkerova osnova dle jejího předkladatele, rakouského profesora GustavaWalkera.

288

Dědickému právu byla v první československé kodifi kaci mezinárodního

práva soukromého věnována ustanovení § 40 až 43, ve kterých byly zakotveny

kolizní normy, a ustanovení § 61 až 69, které se týkaly mezinárodních procesních

pravidel pozůstalostního řízení. Ustanovení týkající se mezinárodního civilního

procesního práva, včetně úpravy pozůstalostního řízení, byla však poslézepřijetím občanského soudního řádu (zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcechobčanskoprávních ze dne 25. října 1950) zrušena a upravena zvlášť v jeho čtvrté části.

Pravomoci ve věcech projednání dědictví byla věnována ustanovení § 618 až 621

citovaného zákona. V šedesátých letech byl pak v rámci tzv. velké kodifi kace

přijat rovněž nový zákon o mezinárodním právu soukromém, jehož úpravazahrnovala jak úpravu kolizní, tak úpravu mezinárodního civilního procesního práva.

Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním ze 4. prosince 1963 platil

na našem území po dobu padesáti let a byl nahrazen s účinností od 1. 1. 2014současným zákonem o mezinárodním právu soukromé. Mezinárodní dědické právo

bylo v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním upraveno v rámci

části I, oddíl 1 v § 17 až 18 (kolizní normy) a v rámci části II, oddíl 1 v § 45(pravomoc soudů v dědických věcech).

3.1.1 Dědický statut v zákoně o mezinárodním

právu soukromém

Česká kolizní úprava dědických poměrů tradičně vycházela z jednotného dědického

statutu, hraničního určovatele státní příslušnosti a absolutní nepřípustnostijakékoliv volby práva rozhodného pro dědické poměry. Na těchto zásadách bylakoncipována kolizní pravidla jak v zákoně č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním

288

Podrobněji k historii českého mezinárodního práva soukromého Pauknerová, 2011.

94

95

DĚDICKÝ STATUT – PRÁVO ROZHODNÉ PRO PŘESHRANIČNÍ DĚDICKÉ POMĚRY

56

právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého,

289

tak

i v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním.

290

Právní poměrydědické se dle obou právních předpisů bezvýjimečně řídily právním řádem státu,jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době své smrti. Dědickým statutem bylo

lex patriae. Kromě základního kolizního pravidla obsahovaly obě zákonné úpravy

zvláštní kolizní normy pro testamentární způsobilost a platnost pořízení pro případ

smrti. Způsobilost zřídit či zrušit pořízení pro případ smrti a věcná platnosttakového pořízení se řídily právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době

projevu vůle.

291

Zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu

soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, obsahoval

i zvláštní kolizní normu pro přípustnost a materiální platnost dědické smlouvy, která

byla v době přijetí tohoto zákona jedním ze zákonných druhů pořízení pro případ

smrti.

292

Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, který byl platný

v době, kdy dědická smlouva jeden ze zákonem aprobovaných druhů pořízení pro

případ smrti nepředstavovala, podřizoval přípustnost pořízení pro případ smrti lex

patriae v době pořízení.

293

Kolizní norma pro určení práva, dle kterého se posuzuje

platnost pořízení pro případ smrti co do formy, byla v obou výše uvedenýchpředisech koncipována obdobně. Rozhodným byl právní řád státu, jehož byl zůstavitel

státním občanem v době pořízení či zrušení pořízení. Za účelem zachování platnosti

pořízení pro případ smrti však subsidiárně postačovalo, jestliže formálně pořízení

pro případ smrti vyhovovalo podmínkám právního řádu státu, na jehož území byl

projev vůle učiněn.

294

Ani zákon č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním

289

§ 40 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právnímpostavení cizinců v oboru práva soukromého: „Právní poměry dědické se spravují právním řádem státu,

jehož je zůstavitel příslušníkem v době své smrti.“ 290

§ 17 z. m. p. s. p.: „Právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitelpříslušníkem v době smrti.“ 291

§ 41 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právnímpostavení cizinců v oboru práva soukromého: „Způsobilost zříditi a zrušiti poslední pořízení, jakož

i podmínky platnosti posledního pořízení po stránce vnitřní se spravují právním řádem státu, jehož

byl zůstavitel příslušníkem v době, kdy učinil projev.“ a § 42 věta druhá: „Způsobilost dědickou

smlouvu zříditi nebo zrušiti, jakož i podmínky pro vnitřní platnost dědické smlouvy se spravují

právním řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem v době zřízení nebo zrušení smlouvy.“ § 18

odst. 1 věta první z. m. p. s. p.: „Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího

projevu se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Totéž právo je

rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou přípustné.“ 292

§ 42 věta první zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a oprávním postavení cizinců v oboru práva soukromého: „Zdali se dopouští dědická smlouva a zdali může

býti zrušena a v jakém rozsahu může býti zřízena nebo zrušena, jest posuzovati podle právních

řádů států, jejichž jsou smluvci příslušníky v době zřízení nebo zrušení dědické smlouvy.“ Dědická

smlouva byla upravena v § 1249 až 1254 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (ABGB),

který byl na našem území účinný v letech 1812–1950. 293

§ 18 odst. 1 věta druhá z. m. p. s. p.: „Totéž právo je rozhodné i pro určení, které další druhy pořízení

pro případ smrti jsou přípustné.“ 294

§ 43 zákona č. 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právnímpostavení cizinců v oboru práva soukromého: „Forma při zřízení a zrušení pořízení pro případ smrti se

spravuje právním řádem státu, jehož je zůstavitel příslušníkem v době, kdy zřizuje nebo ruší pořízení.

PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA

57

právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého, ani

zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním neobsahovaly výslovnou

úpravu odúmrti.

K podstatné změně v kolizní úpravě dědických poměrů v českém mezinárodním

právu soukromém došlo přijetím zákona o mezinárodním právu soukromém v roce

2012 (s účinností k 1. 1. 2014). Jak uvádí Důvodová zpráva k zákonu omezinárodním právu soukromém, potřeba nového právního předpisu byla vyvolánacelkovou změnou právního řádu rekodifi kací soukromého práva. Úplným nahrazením

dosavadní úpravy hmotného práva by se tehdy platná úprava mezinárodního práva

soukromého byla bývala stala zastaralou a nezbylo než ji též nahradit. Zároveň byla

tato příležitost využita i k tomu, aby se v rámci návrhu nového zákona omezinárodním právu soukromém zohlednil i vývoj tohoto svébytného právního odvětví

za dobu předchozích padesáti let a aby nový národní předpis tyto modernívývojové tendence ve svých pravidlech odrážel.

295

Obecně lze bezesporu konstatovat,

že kontinuita s předchozí úpravou je v případě zákona o mezinárodním právusoukromém zcela evidentní.

296

S ohledem na kolizní úpravu dědických poměrů lze ale

o kontinuitě hovořit jen velmi opatrně, a to pouze ve vztahu k principu jednotného

dědického statutu. I zákon o mezinárodním právu soukromém vychází zdosavadní úpravy jediného hraničního určovatele pro celé dědictví bez ohledu na povahu

majetku patřícího do pozůstalosti. Jinak je ale zcela jasně patrno, že nová modifi -

kovaná úprava je inspirována unijním předpisem, který se v době přípravy nové

národní kodifi kace rovněž připravoval, a v úpravě dědických poměrů nenavazuje na

nahrazovanou národní úpravu.

Základní kolizní norma pro určení dědického statutu v § 76 větě první z. m. p. s. se

odklání od do té doby preferovaného hraničního určovatele státní příslušnosti, který

byl nahrazen hraničním určovatelem obvyklého pobytu zůstavitele.

297

Časověstabilizováno bylo i nové kolizní pravidlo k momentu smrti zůstavitele. Zvláštní kolizní

norma ve větě druhé § 76 z. m. p. s. ale umožňuje použití lex patriae, jestližezůstavitel byl českým státním občanem (i když měl obvyklý pobyt v zahraničí) a alespoň

jeden z dědiců má na území České republiky obvyklý pobyt.

298

Za velmi progresivní

a moderní krok je možné označit zakotvení volby rozhodného práva pro dědické

poměry, kterou řada národních právních řádů nepřipouští [marg. 67]. § 77 odst. 4

z. m. p. s. umožňuje zůstaviteli zvolit v závěti jako právo rozhodné pro dědické

poměry lex patriae v době pořízení nebo právo státu, na jehož území má v době

Stačí však, učiní-li dosti právnímu řádu místa, kde se projev děje.“ § 18 odst. 2 z. m. p. s. p.: „Forma

závěti se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však,

vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Totéž platí o formě zrušení závěti.“

295

Důvodová zpráva k zákonu o mezinárodním právu soukromém, str. 1. 296

Pauknerová In: Pauknerová et al., 2013, s. LXIX. 297

§ 76 věta první z. m. p. s.: „Právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, ve kterém mělzůstavitel obvyklý pobyt v době smrti.“

298

§ 76 věta druhá z. m. p. s.: „Jestliže zůstavitel byl státním občanem České republiky a alespoň jeden

z dědiců má v České republice obvyklý pobyt, použije se český právní řád.“

96

97


DĚDICKÝ STATUT – PRÁVO ROZHODNÉ PRO PŘESHRANIČNÍ DĚDICKÉ POMĚRY

58

pořízení obvyklý pobyt.

299

Zákon o mezinárodním právu soukromém tak kzůstavitelově volbě dědického statutu přistupuje velkoryse a jde dále než nařízení odědictví [marg. 211 a násl.]. Za předpokladu, že zůstavitel má svůj obvyklý pobyt ve

státě, jehož není státním příslušníkem, má tak na výběr mezi dvěma právními řády.

V případě doložky o volbě rozhodného práva v dědické smlouvě si strany dědické

smlouvy mohou zvolit některý z právních řádů, který připouští § 77 odst. 4 s tím,

že zůstavitelem se rozumí některá se stran dědické smlouvy (§ 77 odst. 5 z. m. p.s.).

Testamentární způsobilost a věcná platnost pořízení pro případ smrti je vsouladu s § 77 odst. 1 z. m. p. s. podřízena lex patriae v době projevu nebo alternativně

právu státu, na jehož území měl zůstavitel v té době obvyklý pobyt.

300

Velmimoderně je v § 77 odst. 2 z. m. p. s. formulováno kolizní pravidlo pro určeníformální platnosti pořízení pro případ smrti, které na rozdíl od předchozích úprav vede

k tomu, že z formálního hlediska bude většina pořízení pro případ smrti platná.

Koncepce, která odpovídá struktuře čl. 27 nařízení o dědictví, nabízí celou řadu

právních řádů, přičemž k formální platnosti pořízení pro případ smrti je dostačující,

jestliže jsou splněny formální požadavky alespoň jednoho z nich: lex patriae v době

projevu vůle; lex patriae v době smrti; lex loci actus; právo státu obvyklého pobytu

zůstavitele v době projevu vůle; právo státu obvyklého pobytu zůstavitele v době

smrti; hypotetický dědický statut; dědický statut; a pokud jde o nemovitou věc, lex

rei sitae.

301

§ 77 odst. 3 z. m. p. s. odkazuje na odst. 2 ve vztahu k dědické smlouvě

s tím, že zůstavitelem se rozumí některá ze stran dědické smlouvy, čímž se výčet

nabízených právních řádů opět může ještě rozšířit a pravděpodobnost formálníplatnosti zvýšit.

302

Zákon o mezinárodním právu soukromém nově obsahuje výslovnou úpravu

odúmrti v § 78. Dosavadní úprava obdobné ustanovení neobsahovala. O odúmrti

hovoříme, jestliže nedědí žádný dědic (ani z pořízení pro případ smrti, ani zezákonné dědické posloupnosti) a dědictví připadne státu. V souvislosti s odúmrtí se

299

§ 77 odst. 4 z. m. p. s.: „Zůstavitel může v závěti stanovit, že se namísto jinak rozhodného práva

budou právní poměry dědické řídit právním řádem státu, v němž má zůstavitel v době pořízení závěti

obvyklý pobyt, a to i pro nemovité dědictví, nebo může stanovit, že právní poměry dědické, a to i pro

nemovité dědictví, se budou řídit právním řádem státu, jehož občanem je v době pořízení závěti.“ 300

§ 77 odst. 1 z. m. p. s.: „Způsobilost pořídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejíhoprojevu, se řídí právním řádem státu, jehož občanem je zůstavitel v době projevu vůle nebo ve kterém

má v té době obvyklý pobyt. Stejně určený právní řád je rozhodný pro způsobilost pořídit a zrušit

jiné druhy pořízení pro případ smrti a i pro určení, které další druhy pořízení pro případ smrti jsou

přípustné.“ 301

§ 77 odst. 2 z. m. p. s.: „Závěť je platná co do formy, jestliže forma vyhovuje právnímu řádu státu, a)

jehož občanem byl zůstavitel v době projevu vůle nebo v době svého úmrtí, b) na jehož území byla

závěť pořízena, c) ve kterém měl zůstavitel v době projevu vůle nebo v době svého úmrtí obvyklý

pobyt, d) kterého se má použít pro právní poměry dědické, nebo by se ho pro ně mělo použít v době

pořízení závěti, nebo e) ve kterém je nemovitá věc, pokud jde o tuto nemovitou věc. To platí i oformě zrušení závěti.“ 302

§ 77 odst. 3 z. m. p. s.: „Ustanovení odstavce 2 se použije i pro formu dědické smlouvy a jinýchpořízení pro případ smrti obdobně s tím, že zůstavitelem se rozumí některá ze stran dědické smlouvy.

To platí i o formě zrušení dědické smlouvy a jiných pořízení pro případ smrti.“

98

99


PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA

59

objevuje kvalifi kační problém, který je spojen s otázkou, z jakého důvodu stát vtakovém případě dědictví nabývá. Nárok státu na odúmrť právní řády kvalifi kují buď

jako nárok dědickoprávní, kdy se stát stává dědicem, nebo jako nárok vyplývající

ze státní svrchovanosti, kdy se stát stává vlastníkem na základě práva okupovat věc

na svém území, která nikomu nepatří.

303

Na kvalifi kaci odúmrti nebyl v minulosti

v české právní teorii jednotný názor. Kučera a Tichý dospěli pro účely výkladu

rozsahu kolizní normy pro dědické poměry v § 17 z. m. p. s. p. k závěru, že se na

základě tehdejší české hmotněprávní úpravy

304

nejednalo o nárok dědického práva.

Odúmrť dle jejich názoru nespadala do rozsahu kolizní normy pro dědické poměry,

jednalo se o zvláštní způsob nabytí majetku státem a za rozhodný protopovažovali věcný statut.

305

Nový občanský zákoník dle důvodové zprávy opouští koncepci

odúmrti jako výrazu práva státní majetkové výsosti vyplývajícího ze státnísvrchovanosti a přiznává státu postavení zákonného dědice.

306

Odúmrť je tedy v rámci

českého právního řádu třeba kvalifi kovat jako dědickoprávní nárok a subsumovat

pod rozsah kolizní normy pro dědické poměry. Jestliže dle dědického statutumezinárodní dědictví připadne státu, je třeba ale dále ještě určit, o jaký stát se jedná.

Zda odúmrť připadne státu, na jehož území se majetek bez dědiců nachází, nebo

zda připadne státu, jehož právo je rozhodné pro dědické poměry. V tomto ohledu

je velmi významná úprava v § 78, která prolamuje princip státu jako zákonného

dědice. Jestliže není žádný dědic, připadají v souladu s § 78 z. m. p. s. zůstavitelovy

věci a práva umístěná na našem území České republice. Dle zvláštní úpravy vzákoně o mezinárodním právu soukromém tak tu část mezinárodní odúmrti, která se

nachází na našem území, nemůže nabýt cizí stát. Výjimkou je přednostní aplikace

úpravy odúmrti v některé z relevantních dvoustranných smluv o právní pomoci, na

jejímž základě by cizí stát mohl případně nabýt movité věci nacházející se na našem

území [marg. 127].

Příslušná ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém se aplikují

v mezích relevantních mezinárodních smluv a nařízení o dědictví. V souladu s § 2

z. m. p. s. se zákonná ustanovení použijí v mezích ustanovení vyhlášenýchmezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a v mezích ustanovenípřímo použitelných právních předpisů Evropské unie. Postavení mezinárodních smluv

v našem ústavním pořádku je zakotveno rovněž v čl. 10 ústavy.

307

V souladu s tímto

ustanovením jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifi kaci dal Parlament

České republiky souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu

a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní

smlouva. Přednostní aplikace těchto mezinárodních smluv je tedy dána pouze vpříadě, že stanoví něco jiného než zákon. Pokud by se úprava shodovala, mělo by se

303

Fiala, Drápal, 2015, s. 387. 304

§ 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 305

Kučera, Tichý, 1989, s. 147 a násl. 306

Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku, s. 402. [cit. 12. 5. 2017]. Dostupné z:

http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf.

307

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

100


DĚDICKÝ STATUT – PRÁVO ROZHODNÉ PRO PŘESHRANIČNÍ DĚDICKÉ POMĚRY

60

odůvodnění rozhodnutí soudu opírat o příslušné zákonné ustanovení, nikoliv ousta

novení mezinárodní smlouvy. V zájmu jednotné aplikace mezinárodních smluv může

být ale vhodnější použít přímo mezinárodní smlouvu a tento postup odůvodnit.

308

V praxi je aplikace kolizních pravidel zákona o mezinárodním právu soukromém,

které se týkají úpravy dědických poměrů, velmi podstatně dotčena jak nařízením

o dědictví [ke vztahu zákona o mezinárodním právu soukromém a nařízení o dědictví

marg. 205], tak i bilaterálními smlouvami o právní pomoci. Analýze národníchkoliz

ních pravidel není proto dále již věnována bližší pozornost. V úvahu nadále přichází

aplikace výše uvedeného § 78 z. m. p. s., týkajícího se mezinárodní odúmrti a snad

ještě § 77 odst. 2 z. m. p. s., ve vztahu k formální platnosti pořízení pro případ smrti,

které byly učiněny ústně, a to v důsledku výslovného vyloučení této otázky zroz

sahu věcné působnosti nařízení o dědictví v čl. 1 odst. 2 písm. f) [marg. 176]. Ústní

pořízení pro případ smrti je v praxi velmi výjimečné, proto i na aplikaci této kolizní

normy v zákoně o mezinárodním právu soukromém dojde opravdu jen v ojedinělých

případech (navíc je tato otázka upravena i v některých dvoustranných smlouvách

o právní pomoci). Použitelností nařízení o dědictví se česká vnitrostátní kolizníúpra

va dědických poměrů tak necelé dva roky po své účinnosti stala prakticky obsoletní.

Nepřímo mohou však vnitrostátní kolizní normy svou roli nadále hrát ještě řadu let

i desetiletí díky přechodným ustanovením v čl. 83 nařízení o dědictví, který v odst. 2

připouští platnost volby rozhodného práva, která byla učiněna před použitelnostína

řízení, jestliže vyhovuje podmínkám zakotveným v pravidlech mezinárodního p ráva

soukromého, jež byla v době provedení volby v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel

obvyklý pobyt, nebo v kterémkoliv ze států, jichž byl státním příslušníkem. Obdobně

je v souladu s čl. 83 odst. 3 nařízení o dědictví pořízení pro případ smrti učiněné před

17. 8. 2015 přípustné a platné, vyhovuje-li podmínkám zakotveným v pravidlech

mezinárodního práva soukromého, jež byla v době vyhotovení pořízení pro případ

smrti platná ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoliv ze států,

jichž byl státním příslušníkem, nebo v členském státě, v němž sídlí orgán, který se

dědictvím zabývá [blíže marg. 348 a násl.].

3.2 Mezinárodní smlouvy

Mezinárodní smlouvy je možné členit z mnoha různých hledisek. Pro účelyme

zinárodního dědického práva se jako vhodné jeví základní dělení z hlediska počtu

smluvních stran na mnohostranné a dvoustranné. Mnohostranných mezinárodních

smluv se v oblasti mezinárodního dědického práva dosud podařilo sjednat pouze

velmi omezený počet. Poměrně často se zato úprava mezinárodního dědickéhoprá

va (kolizní i procesní) objevuje v dvoustranných smlouvách o právní pomoci, na

které nelze zapomínat.

308

Pauknerová, 2013, s. 35.

101

102


PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY MEZINÁRODNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA

61

3.2.1 Mezinárodní mnohostranné smlouvy

V oblasti mezinárodního dědického práva bylo uzavřeno šest mnohostrannýchmezinárodních smluv a jedna z nich dosud nevstoupila v platnost. Tři mezinárodnísmlouvy byly přijaty v rámci činnosti Haagské konference mezinárodního právasoukromého:

309

Úmluva o právu použitelném na formu závětí ze dne 5. října 1961 [marg. 105

a násl.], Úmluva o mezinárodní správě pozůstalosti ze dne 2. října 1973 [marg. 109]

a Haagská úmluva o právu rozhodném pro dědění [marg. 110 a násl.]. Jednamezinárodní smlouva byla sjednána v rámci činnosti Rady Evropy: Evropská úmluva ozavedení evidenčního systému závětí ze dne 16. května 1972

310

[marg. 116], a jedna vrámci činnosti Mezinárodního ústavu pro unifi kaci soukromého práva se sídlem v Římě

(UNIDROIT): Úmluva o jednotném právu formy mezinárodní závěti ze dne 26. října

1973

311

[marg. 117 a násl.]. V posledním, šestém případě, se jedná o sicemnohostrannou, ale regionálně omezenou Úmluvu o ustanoveních mezinárodního právasoukromého ve věcech dědění, závětí a správy pozůstalosti (tzv. Nordickou úmluvu) ze dne

19. listopadu 1934, uzavřenou mezi severskými státy [marg. 119 a násl.]. Vzhledem

k většinou velmi speciálnímu a úzce vymezenému rozsahu věcné působnosti výše

uvedených mezinárodních úmluv jsou případy, kdy by se jejich ustanovení mohla

dostat do konfl iktu s úpravou obsaženou v nařízení o dědictví, velmi omezené.

312

Výjimku představují Úmluva o právu použitelném na formu závětí ze dne 5. října 1961

a Úmluva o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí

a správy pozůstalosti (tzv. Nordická úmluva) ze dne 19. listopadu 1934.

Výše uvedené mezinárodní unifi kační a harmonizační snahy v oblastimezinárodního dědického práva nebyly ale vždy korunovány úspěchem. Až na výjimku

Úmluvy o právu použitelném na formu závětí ze dne 5. října 1961, jejíž úspěch je

přisuzován zejména velmi úzkému a specifi ckému předmětu úpravy (unifi kace se

týká pouze kolizních norem pro určení práva rozhodného pro formu závětí) aÚmluvy o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí

a správy pozůstalosti (tzv. Nordické úmluvy) ze dne 19. listopadu 1934, jejížlimitací je její regionální charakter, nehrají mezinárodní mnohostranné smlouvy v oblasti

mezinárodního dědického práva velký význam. Z pohledu České republiky, která

je navíc smluvní stranou pouze jedné z těchto úmluv,

313

je tak význammnohostranných mezinárodních smluv v této oblasti minimální.

309

Haagská konference mezinárodního práva soukromého je mezinárodní organizací, která má vsoučasnosti 82 členů [81 států a 1 organizaci regionální hospodářské integrace (Evropská unie)] a která

se již od konce 19. století více či méně úspěšně věnuje unifi kaci norem mezinárodního právasoukromého.

310

Convention on the Establishment of a Scheme of Registration of Wills [cit. 12. 5. 2017]. Dostupné

z: http://www.coe.int/en/web/conventions/full-list/-/conventions/treaty/077.

311

Convention providing a Uniform Law on the Form of an International Will [cit. 12. 5. 2017].Dostupné z: http://www.unidroit.org/instruments/succession.

312

Bonomi, Wautelet, 2016, s. 938. 313

Úmluva o mezinárodní správě pozůstalosti ze dne 2. října 1973.

103

104




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist