načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dědička ohně - Sarah J. Maasová

Elektronická kniha: Dědička ohně
Autor:

Třetí díl bestsellerové série Skleněný trůn.Celaena přežila smrtící soutěž i srdcervoucí ztrátu, ale zaplatila za to strašnou cenu. Teď musí cestovat do neznámé země a čelit ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 533
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : 1 mapa
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4111-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí díl bestsellerové série Skleněný trůn.

Celaena přežila smrtící soutěž i srdcervoucí ztrátu, ale zaplatila za to strašnou cenu. Teď musí cestovat do neznámé země a čelit zdrcující pravdě – pravdě o svém dědictví, která by mohla její život změnit navždy. 
Mezitím se na obzoru shromažďují temné síly, které chtějí zotročit celý její svět. Celaena tak musí najít sílu bojovat nejen proti vlastním vnitřním démonům, ale i proti zlu, které chce král Adarlanu osvobodit a využít pro své plány. 

Je dědičkou ohně a popela a neskloní se před nikým.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Dědička ohně" mají také často zájem o tyto tituly:
Půlnoční koruna Půlnoční koruna
Maasová, Sarah J.
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Dědička ohně
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Sarah J. Maasová
Dědička ohně – e-kniha
Copyright © Albatros Media a.s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Znovu pro Susan,
jejíž přátelství změnilo můj život k lepšímu
a dalo této knize srdce.





Amaroth
Ledové pustiny
Ruiny Morly
Morlská džungle
Západní pustiny
Erilea
Pustá země
Oroský
záliv
Sopečné proudy
Černé duny
Černé
písky
Rothu
Noll
Yurpa
Xandria
Ostroproud
Tiší vrazi
Bargská
oáza
Zpívající písky
Rudá
poušť
Království
čarodějnic
Trnitý sráz
Bogdanská džungle
Kamenné mokřady
Leriba
Calaculla
Banjali
Eyllwské
pláně
Zátoka lebky
Mrtvé ostrovy
Přístav zvonů
k Wendlynu
Avery
Zlomuval
Morath
Araratské
pohoří
Vlčí kmen
Anascaulské hory
Ledové
pustiny
Adarlan
Meah
Velký
oceán
Suria
Orynth
Parožnaté hory
Terrasen
Melisande
Ruhnnské hory
Anielle
Ferianský průsmyk
Stříbrné jezero
pohoří
Bílého tesáku
Dubový
hvozd
Rosamel
Bystřiny
Perranthské hory
Perranth
Severní
moře
S
Slatina
Solné doly
Endovier
Eyllwe















1. část
DĚDIČK A POPELA










11
 1 
Bohové, ale že v  té ubohé skořápce, kterou nazývali městem,
bylo vedro k zalknutí.
I když to tak Celaeně Sardothien připadalo jen proto, že už
celé dopoledne polehávala na okraji střechy z  vypálené hlíny
s  očima zakrytýma rukou a  pomalu se opékala na slunci jako
chlebové placky, které nejnuznější obyvatelé města nechávali na
okenních parapetech, protože si nemohli dovolit cihlové pece.
Ach, bohové, už těch chlebových placek, kterým tu říkali
teggya, měla po krk. Měla po krk toho, jak jí křupaly mezi zuby,
a  jejich cibulové příchutě, kterou z  úst nedokázaly zahnat ani
doušky vody. Kdyby už nikdy neměla teggyi vzít znovu do úst,
rozhodně by pro to neronila slzy.
Hlavně proto, že teggya bylo to jediné, co si mohla dát k jíd­
lu od doby, co před dvěma týdny připlula do Wendlynu a dora­
zila do hlavního města Varese, přesně jak jí přikázalo Jeho nej­
vyšší vladařské Veličenstvo a Pán světa, král Adarlanu.
Když jí došly peníze, nezbylo jí nic jiného než krást teggyi
a víno z kár prodejců. Došlo k tomu nedlouho potom, co je­
diným pohledem přelétla z mohutné zdi hradu zbudovaného
z vápence na dokonale vycvičené stráže, na kobaltově modré
vlajky hrdě vlající v suchém horkém větru – došla k závěru, že
muže, jehož měla za úkol zabít, ponechá naživu.
Teď tedy přežívala na uloupené teggyi... a  vínu. Kyselém
rudém vínu z  vinic táhnoucích se po zvlněných kopcích ob­
klopujících hradbami obehnané město. Celaena ho kvůli chuti





12
zpočátku vyplivovala, ovšem teď si ho vychutnávala s opravdo­
vým potěšením. Zvláště od toho dne, kdy usoudila, že jí vlastně
na ničem nezáleží.
Natáhla se k taškám z pálené hlíny svažujícím se za ní, aby
nahmatala hliněný džbán s vínem, který ráno přinesla na stře­
chu. Poklepávala prsty, hledala a pak...
Zaklela. Kam se u ďasa podělo víno?
Svět se naklonil, a  když se zvedla na lokty, zničehonic byl
plný oslnivé záře. Na nebi kroužili ptáci, kteří si udržovali uctivý
odstup od jestřába s bělostným břichem a ocasem, jenž po celé
ráno číhal na nedalekém komíně a vyčkával, až bude moct ulovit
potravu. Ulice dole, kde se konaly trhy, byla jásavou mozaikou
barev a zvuků. Znělo jí hýkání oslů a pokřikování obchodníků
předvádějících své zboží. Procházeli tudy lidé v oděvech cizího
i známého vzhledu, zatímco na vybledlých kamenech dláždění
rachotila kola povozů. Ale kde u všech pekel bylo...
Á, tady. Džbán byl zastrčený pod jednou z  těžkých červe­
ných tašek, aby zůstal v chladu. Tam, kde ho schovala před ho­
dinami, když vyšplhala na střechu rozlehlé kryté tržnice, aby se
porozhlédla po obvodu opevnění hradu o dvě čtvrti dál. Nebo
z jakéhokoli jiného důvodu, který mohl znít oficiálně a přínos­
ně, než si uvědomila, že by se raději natáhla ve stínech. Ve stí­
nech, které už dávno sežehlo neúprosné wendlynské slunce.
Přihnula si ze džbánu, nebo se o  to alespoň pokusila. Byl
prázdný a ona usoudila, že to je jen štěstí. Bohové, pořádně se jí
motala hlava. Potřebovala vodu a teggyi. A možná mast na ten
velkolepě bolavý rozbitý ret a  poškrábanou lícní kost, které si
včera v noci odnesla z jedné z městských taberen.
Celaena se převalila se zaúpěním na břicho a  zkoumavě si
prohlédla ulici čtyřicet stop pod sebou. Už znala strážce, kteří
zde hlídkovali – uložila si do paměti jejich tváře a zbraně, stejně
jako to udělala u strážců na vrcholu vysokých zdí obepínajících
hrad. Zapamatovala si, kdy se střídají a jak otevírají tři mohutné
brány vedoucí do hradu. Ashryverové a jejich předkové očividně
brali bezpečnost nesmírně vážně.





13
Od doby, kdy přijela do Varese, uplynulo deset dní. Ještě
předtím urazila zdlouhavou cestu od moře. Neotálela jen pro ­
to, že nebyla nijak nadšená představou, že musí zavraždit čle­
ny královské rodiny, ale také proto, že město bylo tak obrovské
a jí připadalo, že tu má skvělou příležitost uniknout pozornos­
ti úředníků pro dozor nad přistěhovalci, kterým utekla místo
toho, aby se nechala zapsat do tolik dobročinného pracovního
programu. Rychlý přesun do hlavního města také předsta voval
vítanou změnu po týdnech na moři, kdy Celaena neměla chuť
dělat cokoli jiného než ležet na úzkém lůžku v přecpané kabině
nebo si až s nábožným zanícením brousit zbraně.
Jsi zbabělec. Obyčejný zbabělec, řekla jí Nehemia.
To slovo se odráželo v každém zaskřípění brousku o kov. Zba­
bělec, zbabělec, zbabělec. A  pronásledovalo ji každou míli, kterou
na lodi urazili.
Složila přísahu  – přísahu, že osvobodí Eyllwe. A  tak mezi
okamžiky zoufalství, zuřivosti a žalu, mezi myšlenkami na Chao­
la a klíče Sudby a na vše, co opustila a ztratila, vymyslela plán,
podle kterého bude postupovat, až dorazí na pevninu. Onen
plán osvobození porobeného království však byl vyloženě ší­
lený a  nepravděpodobný: Měla v  úmyslu najít a  zničit jednou
provždy klíče Sudby, jež adarlanský král použil k  vybudování
své děsivé říše. Pro uskutečnění svého záměru ráda položí život.
Bude to boj jen mezi ní a králem. Tak, jak by to mělo být.
Bez ztráty životů, s výjimkou jejího. Bez poskvrny na jiné duši
než její. Jedna zrůda zničí druhou.
Když už měla být v důsledku Chaolových pomýlených dob­
rých úmyslů ve Wendlynu, tak zde aspoň najde potřebné od­
povědi. V Eriley byla jediná osoba, která pamatovala dobu, kdy
byly klíče Sudby v držení dobyvačné rasy démonů. Ti z nich
vytvořili trojici nástrojů obdařených tak obrovskou mocí, že
byly po tisíce let ukryty a  téměř vymazány z  paměti. Avšak
královna víl Maeve o tom všem věděla, jak se dalo očekávat od
někoho, kdo byl téměř stejně starý jako svět sám.
První krok Celaenina hloupého, bláhového plánu byl jedno­





14
duchý: Vyhledat Maeve, získat od ní odpovědi, jak zničit klíče
Sudby, a pak se vrátit do Adarlanu.
Bylo to to nejmenší, co mohla udělat. Pro Nehemii – pro...
tolik dalších lidí. Z ní samotné nezbývalo téměř nic. Jen popel
a propast a nezrušitelná přísaha, kterou vyryla do vlastní kůže
na počest přítelkyně, která v ní viděla toho, kým ve skutečnos­
ti byla.
Když jejich loď zakotvila v  největším přístavu Wendlynu,
Celaena musela obdivovat, jak opatrně si kapitán vedl, když při ­
plouval k pevnině. Vyčkal na bezměsíčnou noc a pak Celaenu
a ostatní uprchlice z Adarlanu nalodili na galéru, přičemž sle­
dovali cestu tajnými průplavy mezi  korálovými útesy  – z  po­
chopitelných důvodů. Pás korálů byl hlavním bodem obrany,
neboť držel adarlanské legie od wendlynských břehů. Odhalit
jeho slabá místa bylo rovněž součástí jejího poslání coby králo­
vy bojovnice.
Čekal ji ještě další úkol, který střežila hluboko v srdci: Mu­
sela najít způsob, jak králi zabránit popravit Chaola nebo Ne­
hemiinu rodinu. Král slíbil, že to udělá, pokud Celaena zklame
a nezíská plány námořní obrany Wendlynu a neodstraní zdej­
šího krále a prince při každoročním plese na oslavu slunovratu.
Celaena však vražedné úklady ponechala stranou, když dorazili
do přístavu a uprchlice byly vyvedeny na břeh, kde byly předány
přístavním úředníkům.
Řada žen byla poznamenaná jizvami na těle i na duši a v očích
měly stíny hrůz, které je postihly v Adarlanu, a tak se Celaena
i potom, co se během zmatku v doku vytratila, zdržela na střeše
opodál, zatímco ženy byly odváděny do jedné z budov – aby jim
našli domov a práci. Wendlynští úředníci je ovšem mohli poz­
ději odvést do tiché části města, kde by si s nimi mohli dělat, co
chtěli. Prodat je. Ublížit jim. Byly to uprchlice, nechtěné, bez
jakýchkoli práv, a neměly se jak bránit.
Celaena se ale nezdržela jen kvůli tomuto podezření. Ne,
Nehemia by na jejím místě zůstala, aby ověřila, že ženy budou
v  pořádku. Jakmile se ujistila, že uprchlicím nic nehrozí, vy­





15
pravila se na cestu do hlavního města. Hledání přístupových
cest do hradu pro ni představovalo pouze způsob, jak se za ­
městnat, zatímco se bude rozhodovat, jak provést úvodní kro­
ky svého plánu. A přitom všem se bude snažit přestat myslet na
Nehemii.
Všechno proběhlo v pořádku – v pořádku a tak snadno. Jako
stín prošla venkovskou krajinou. Skrývala se v lesích a ve sto­
dolách podél cesty.
Wendlyn. Země mýtů a  nestvůr, kde se legendy a  noční
můry stávají skutečností.
Samotné království pokrýval teplý hrubý písek a husté lesy,
které byly čím dál zelenější s tím, jak zvlněné kopce postupova­
ly do vnitrozemí a přecházely v ostře se tyčící vrcholky. Pobřeží
a kraj kolem hlavního města byly vyprahlé, jako by slunce spáli­
lo vše až na nejodolnější rostliny. Tolik se lišilo od deštivé, mra­
zem pokryté říše, kterou zanechala v dáli.
Byla to země hojnosti a  příležitostí, kde si nikdo svévolně
nebral, co si zamanul, kde nikdo nezamykal dveře a kde se lidé
na ulicích jeden na druhého usmívali. Celaeně ale zvlášť nezá­
leželo na tom, jestli se na ni někdo usmívá, nebo ne. Jak dny
ubíhaly, najednou pro ni bylo nesmírně těžké projevovat zájem
o cokoli. Veškeré odhodlání, všechen vztek a každý pocit, co za­
žívala po vyplutí z Adarlanu, se vytratily. Pohltila je nicota, která
teď nahlodávala její duši.
Po čtyřech dnech cesty spatřila mohutné hlavní město vy­
stavěné v podhůří. Varese, rodné město její matky. Životem pul­
sující srdce království.
Přestože bylo Varese čistější než Zlomuval a značná část bo­
hatství byla rozdělena mezi vyšší a nižší vrstvy, stále bylo hlav­
ním městem s chudinskými čtvrtěmi, zapadlými uličkami, děv­
kami a hráči – a netrvalo dlouho najít jeho spodinu.
Dole na ulici se tři strážci tržiště zastavili na kus řeči a Ce­
laena si podepřela rukama bradu. Jako všichni strážci v tomto
království byli i oni oděni v lehké zbroji a měli u sebe značné
množství zbraní. Povídalo se, že wendlynské vojáky cvičí vílí ná­





16
rod, aby byli nemilosrdní, lstiví a rychlí, a Celaena z tuctu dů­
vodů nechtěla zjistit, jestli je to pravda. Strážci se každopádně
zdáli být daleko všímavější než běžná zlomuvalská hlídka, přes­
tože nezaznamenali, že se po městě pohybuje nájemná vražed­
kyně. Celaena ovšem věděla, že v posledních dnech představuje
skutečnou hrozbu pouze sama sobě.
Dokonce i když se den co den pekla v žáru slunce a umýva ­
la se, kdykoli se jí k tomu na některém z mnoha náměstí s fon­
tánami naskytla příležitost, stále cítila, jak její kůži i  vlasy po­
krývá krev Archera Finna. Přes neutuchající hluk a tep Varese
jí v uších dosud znělo Archerovo zasténání, když ho vykuchala
v tajné chodbě pod hradem, a navzdory vínu a horku měla stále
před očima zděšenou grimasu v Chaolově tváři, když odhalil její
vílí původ a příšernou moc, jež by ji snadno mohla zničit, a po­
chopil, jakou prázdnotu a temnotu skrývá Celaena ve své duši.
Často si říkala, jestli rozluštil hádanku, kterou mu dala ve
zlomuvalském přístavu, a  zda odhalil pravdu... Nedovolila si
v  těch úvahách pokračovat. Teď nebyl čas lámat si hlavu nad
Chaolem, nad pravdou ani nad dalšími věcmi, které tížily a sví­
raly její duši.
Opatrně zatlačila prstem na rozbitý ret a  zamračila se na
strážce na tržišti, přičemž ji ústa rozbolela ještě víc. Tuto ránu
si vysloužila při rvačce v  taberně včera v  noci, když jednomu
muži vykopla koule až do krku a dotyčný poté, co popadl dech,
byl, mírně řečeno, vzteky bez sebe. Celaena spustila ruku od úst
a chvíli pozorovala strážce. Na rozdíl od vojáků a úředníků ve
Zlomuvalu nebrali od obchodníků úplatky a nikomu nevyhro­
žovali násilím ani pokutami. Všichni úředníci a vojáci, které zde
zatím viděla, byli bez výjimky stejně... dobří.
Stejně jako oni byl dobrý i Galan Ashryver, korunní princ
Wend lynu.
Jediným vnějším projevem zlosti, na nějž se Celaena vzmoh ­
la, bylo vypláznutí jazyka – na strážce, na trh, na jestřába na ko­
míně opodál, na hrad a na prince, který žil uvnitř. Litovala, že jí
víno dnes došlo tak brzy.





17
Uplynul týden od chvíle, kdy přišla na to, jak nenápadně
proniknout do hradu. To bylo tři dny po příjezdu do Varese.
Uplynul týden od toho hrozného dne, kdy se jí všechny plány
zhroutily pod rukama.
Opřel se do ní chladivý vánek, jenž s sebou nesl vůni koře­
ní z krámků lemujících blízkou ulici – muškátového oříšku, ty­
miánu, kmínu, aloisie trojlisté... Celaena se zhluboka nadechla
a nechala si jejich vůní pročistit hlavu otupělou sluncem a ví­
nem. Z jednoho ze sousedních měst k ní dolehlo vyzvánění zvo ­
nů a někde na náměstí skupina hudebníků spustila veselou me­
lodii. Nehemia by to tu milovala.
Při tom pomyšlení se svět zhroutil do propasti, která nyní
zela v Celaenině nitru. Nehemia Wendlyn nikdy neuvidí. Ni­
kdy se nebude procházet trhem s kořením ani neuslyší zvony
z  hor. Celaena cítila, jak ji neviditelné olověné závaží drtí na
prsou.
Když dorazila do Varese, zdálo se jí, že má dokonalý plán.
Během hodin, jež strávila průzkumem obrany královského hra­
du, zvažovala, jak najít Maeve, aby zjistila víc o klíčích. Vše pro­
bíhalo tak hladce a bezchybně, dokud...
Do toho bohy proklatého dne, kdy si všimla, že stráže po­
každé ve dvě hodiny odpoledne ponechávají jižní zeď na urči­
tou dobu nechráněnou, a odhalila, jak obsluhují mechanismus
brány. V tu chvíli ale vyjel z brány ven Galan Ashryver, na ně­
hož měla dokonalý výhled ze svého stanoviště na střeše šlech­
tického paláce.
Nebyl to pohled na prince s olivovou pletí a tmavými vla­
sy, co ji přimrazilo na místě. Nebyla to skutečnost, že si i z té
vzdálenosti povšimla tyrkysové barvy jeho očí. Byla stejná jako
odstín jejích vlastních očí, které byly důvodem, proč obvykle do
ulic vycházela v kápi.
Ne. Byl to obdivný jásot jeho poddaných.
Oslavovali ho, svého prince. Zbožňovali ho – jeho okouzlují­
cí úsměv a lehkou zbroj lesknoucí se v nelítostném slunci, když
spolu s vojáky mířil k severnímu pobřeží, aby vedl blokádu. Aby





18
vedl blokádu . Princ – její budoucí oběť – stál v čele vojsk proti
Adarlanu a jeho lid ho za to miloval.
Sledovala prince a jeho muže kráčející městem a přeskako­
vala přitom ze střechy na střechu. Stačil by jediný šíp, jenž by
zasáhl ty tyrkysové oči, a dědic trůnu by padl mrtev. Jenže Ce­
laena ho pronásledovala celou cestu k městským hradbám a já­
sot lidí jen sílil. Házeli mu květiny a všichni zářili pýchou nad
svým neskutečně dokonalým princem.
Dorazila k branám města ve chvíli, kdy je pro prince otevřeli.
A když Galan Ashryver odjížděl směrem k zapadajícímu slunci
do války, vstříc slávě a boji za dobro a svobodu, zůstala stát na
střeše, dokud se nezměnil v tečku na obzoru.
Pak se vydala k nejbližší taberně a zapletla se do nejkrvavější
a nejdrsnější rvačky, jakou kdy vyprovokovala, až kdosi přivolal
městskou hlídku a Celaena se vytratila okamžik předtím, než ji
stihli vsadit do klády. Potom došla k rozhodnutí, že neudělá nic,
zatímco jí z nosu crčela krev na košili a ona plivala rudé sliny
na dláždění.
Její plány neměly smysl. Nehemia a  Galan by dovedli svět
ke svobodě. Kdyby Nehemia žila a  dýchala, porazili by spo­
lu s princem krále Adarlanu. Jenomže Nehemia byla po smrti
a Celaenina přísaha – její hloupá, ubohá přísaha – stála za sta­
rou belu, když na světě byli milovaní dědici trůnu jako Galan,
kteří toho mohli vykonat o tolik víc. Byla blázen, když tu pří­
sahu pronesla.
I takový Galan představoval pro Adarlan minimální nebez­
pečí, a to měl k dispozici celé loďstvo. Ona byla sama a její ži­
vot nestál za zlámanou grešli. Pokud krále nedokázala zastavit
Nehemia... pak Celaenin plán obrátit se na Maeve... byl na­
prosto k ničemu.
Naštěstí dosud z vílího rodu nezahlédla ani živáčka. Stejně
tak nespatřila ani skřítky a z magie zachytila sem tam špetku.
Ze všech sil se tomu snažila vyhýbat. Dokonce ještě předtím,
než zahlédla Galana, se držela dál od stánků na tržnici, kde na­
bízeli všechno, od léčivých prostředků přes cetky až po lektvary.





19
Zde se také dalo najít plno pouličních kejklířů a žoldáků, kteří
prodávali své umění, aby si vydělali na živobytí. Celaena zjis ­
tila, které taberny mají v oblibě lidé nadaní magií, a obloukem
se jim vyhýbala, protože někdy ucítila, jak se v její duši probou­
zí tenká svíjející se věc pokaždé, když zachytila jiskru magické
energie.
Od doby, kdy se vzdala svého plánu a s ním i snah se o co­
koli zajímat, uplynul týden a Celaena měla podezření, že potrvá
ještě mnoho týdnů, než se rozhodne, že už má skutečně po krk
teggye nebo nočních potyček, do kterých se pouštěla jen pro­
to, aby cítila aspoň něco, či hltání nakyslého vína, když celé dny
proležela na střechách.
Jenže měla vyprahlé hrdlo a v žaludku jí kručelo, a tak se po­
malu zvedla od kraje střechy – ne kvůli pozorným strážím, ale
spíš proto, že se jí hlava pořádně a úporně točila. Nevěřila si na­
tolik, že se ani nestarala o to, aby nespadla na ulici.
Když se spouštěla po okapu do uličky vedoucí z tržiště, vrhla
nevraživý pohled na tenkou jizvu, jež se jí táhla na dlani. Ta jiz­
va nebyla ničím víc než připomínkou ubohého slibu, který před
měsícem učinila u  Nehemiina hrobu pokrytého zmrzlou hlí­
nou, stejně jako všech zásad a lidí, které zradila. Tak jako prsten
s ametystem, který noc co noc prohrávala, jen aby ho před úsvi­
tem znovu vyhrála zpátky.
Přes všechno, co se stalo, navzdory úloze, kterou Chaol se­
hrál v  Nehemiině smrti, dokonce i  poté, co zpřetrhala pouto
mezi nimi, se nedokázala prstenu od něj vzdát. Už o něj třikrát
přišla v kartách, ale zas a znovu ho získávala zpět – všemi mož­
nými prostředky. Dýka připravená zajet mezi žebra měla ob­
vykle při přesvědčování daleko lepší výsledky než pouhá slova.
Celaena usoudila, že se jen zázrakem dostala dolů do ulič­
ky, kde ji stín na okamžik oslepil. Rukou se opřela o studenou
kamennou zeď, počkala, až si oči přivyknou na šero, a  přitom
se snažila přimět svou hlavu, aby se přestala točit. Troska – byla
z ní zatracená troska. Zajímalo by ji, kdy jí to přestane být lho­
stejné a něco s tím udělá.





20
Ten puch Celaenu zasáhl, ještě než stihla zahlédnout, z koho
vychází. Před obličejem se jí znenadání zjevily vykulené za žlout­
lé oči jakési ženy, která rozevřela seschlé, popraskané rty a zasy­
čela: „Ty špindíro! Opovaž se mi přijít znovu ke dveřím!“
Celaena se odtáhla a zamžourala na tulačku – a na její dveře,
které byly jen výklenkem ve zdi nacpaným smetím a čímsi, co
nejspíš byly pytle s jejími věcmi. Žena sama byla shrbená, vla­
sy měla nemyté a v ústech měla jen chabé zbytky zubů. Celae­
na znovu zamrkala a ženina tvář se zaostřila – zuřivá, pološíle­
ná a špinavá.
Celaena zvedla ruce a ustoupila o krok, o dva. „Promiň.“
Žena vyplivla žmolek hlenu na dlažbu rovnou před Celae­
niny zaprášené boty. Celaena v sobě nedokázala najít sílu, aby
z toho byla znechucená nebo vzteklá, a prostě by odešla, kdyby
si nevšimla, v  jakém je stavu, když zvedala otupělý pohled od
plivance na zemi.
Oblečení měla špinavé, plné skvrn, prachu a  děr, nemluvě
o otřesném smradu. Tulačka si ji spletla s jinou tulačkou, která
usiluje o její místo na ulici.
No, nebylo to úžasné? Nikdy v  životě neklesla tak hlubo­
ko, a to bylo co říct. Třeba se tomu jednou bude smát, pokud si
dá práci zapamatovat si to. Nevzpomínala si, kdy se naposledy
smála.
Alespoň mohla najít jistou útěchu v zjištění, že její situace
už nemohla být horší.
Vtom se však ze stínů za ní potutelně zasmál hluboký hlas.





21
 2 
Muž stojící opodál v uličce byl vílího rodu.
Po deseti letech, po všech těch popravách a upalování se k ní
kradl muž z vílího národa. Čistokrevný muž z magického rodu,
z masa a kostí. Nebylo před ním kam uniknout, když se vyno­
řil ze stínů několik metrů od ní. Tulačka ve výklenku a všichni
ostatní lidé v uličce ztichli a Celaena znovu zaslechla zvony od­
bíjející ve vzdálených horách.
Muž byl vysoký, měl široká ramena a  tělo samý sval a  šla ­
cha. Na první pohled bylo zřejmé, že v jeho krvi kolovala moc.
Zastavil se v prašném paprsku slunečního světla a stříbřité vla­
sy mu zářily.
Jako by nestačily jeho mírně zašpičatělé uši a lehce prodlou­
žené špičáky k tomu, aby k smrti vyděsil všechny v uličce, včet­
ně šílené ženy, která teď naříkala za Celaenou, na levé tváři drs­
ného obličeje měl zlověstně vyhlížející tetování v podobě spirál
vyvedených černým inkoustem na kůži snědé od slunce.
Ta kresba by klidně mohla být pouze pro ozdobu, avšak Ce­
laena si stále z vílího jazyka pamatovala dost na to, aby v liniích
rozpoznala slova, dokonce i v tak uměleckém provedení. Teto­
vání začínalo na mužově spánku a pokračovalo přes čelist dolů
po krku, kde mizelo pod surcotem a pláštěm. Celaena tušila, že
se znaky táhnou dál po jeho těle skryté spolu s přinejmenším
půltuctem zbraní. Když sáhla pod plášť pro dýku, pomyslela si,
že by mohl být krásný, kdyby v jeho borovicově zelených očích
nezachytila příslib násilí.





22
Byl by omyl říct o něm, že je mladý – stejně jako by byl omyl
nazvat ho jinak než bojovníkem, i kdyby neměl na zádech za­
věšený meč a po boku ostré nože. Pohyboval se se smrtící ele­
gancí i jistotou a klouzal zrakem po uličce, jako by vstupoval do
bitevní vřavy.
Jílec dýky hřál Celaenu v dlani, když zaujala bojový postoj
a ke svému překvapení ucítila – strach. Takový, že zahnal hustou
mlhu, jež halila její smysly v uplynulých týdnech.
Bojovník z rodu víl kráčel uličkou a jeho kožené, po kolena
vysoké boty neslyšně dopadaly na dláždění. Pár přihlížejících
lidí se stáhlo ke zdi, jiní se bezhlavě hnali na slunečnou ulici
nebo k nejbližším dveřím, jen aby unikli před jeho nesmlouva­
vým pohledem.
Ještě předtím, než se jeho bystré oči setkaly s jejími, Celaena
poznala, že tu je kvůli ní, a pochopila také, kdo ho posílá.
Sáhla po Elenině amuletu a trhla sebou, když si uvědomila,
že už ho nemá na krku. Darovala ho Chaolovi – jako jedinou
ochranu, kterou mu mohla při odjezdu poskytnout. Nejspíš ho
zahodil, jakmile odhalil pravdu. Potom by mohl najít pevnou
půdu pod nohama a  znovu se proti ní postavit jako nepřítel.
Možná její tajemství prozradil i  Dorianovi a  oba budou opět
v bezpečí.
Než se nechala strhnout instinktem, který ji nabádal vyšpl­
hat po okapu zpět na střechu, zvážila dříve zavržený plán. Že
by si nějaký bůh vzpomněl, že žije, a rozhodl se jí projevit aspoň
malou milost? Musela se setkat s Maeve.
Teď před ní stál připravený jeden z  Maeviných válečníků
a čekal.
Podle divoké zášti, jež z něj přímo čišela, z toho neměl val­
nou radost.
V uličce panovalo hrobové ticho, zatímco si vílí válečník Ce­
laenu měřil. Lehce přitom roztáhl chřípí, jako kdyby...
Nasával její pach.
Celaena pocítila jisté uspokojení z toho, že páchne úděsně,
ale on nezkoumal zápach jejího těla. Ne, zajímala ho vůně, kte­





23
rá jí byla vlastní – pach jejího rodu a krve a toho, čím a kým je.
Kdyby vyslovil její jméno před těmi lidmi... Galan Ashryver by
se okamžitě přihnal zpět domů. Stráže by byly v nejvyšší poho­
tovosti a  to nebylo ani zdaleka součástí jejího plánu.
Ten parchant by byl očividně něčeho takového schopný, jen
aby dokázal, kdo je tu pánem. Proto Celaena sebrala veškerou
zbývající energii a vydala se mu loudavě vstříc, přičemž se snaži­
la vybavit si, co by udělala před měsíci, než její svět šel do pekel.
„Zdravím, příteli,“ zavrněla. „Ráda tě vidím.“
Nevšímala si ohromených tváří kolem a pouze odhadovala
muže před sebou. Stál tak nehybně, jak to umí jen nesmrtelní.
Celaena se snažila zklidnit bušení srdce i  svůj dech. Ten muž
je nejspíš slyšel. Pravděpodobně dokázal vycítit každou emoci,
která jí cloumala. Ani za tisíc let nehrozilo, že se nechá ošálit si­
láckým vystupováním. Tak dlouho byl nejspíš naživu. Třeba ho
nebylo ani možné porazit. Byla sice Celaena Sardothien, ale on
byl vílí válečník a nejspíš jím byl už dlouhý čas.
Zastavila se pár kroků před ním. Bohové, byl tak mohut ­
ný. „To je ale milé překvapení,“ pronesla hlasitě, aby to všichni
slyšeli. Kdy naposledy zněl její hlas tak vřele? Nepamatovala si
ani, kdy naposledy hovořila v celých větách. „Myslela jsem, že
se setkáme u bran města.“
Naštěstí se neuklonil. V drsné tváři se mu nepohnul jediný
sval. Ať si myslí, co chce. Celaeně bylo zřejmé, že její vzhled ne­
odpovídá jeho očekávání. Určitě ho rozesmálo, že ji tulačka po­
važovala za jednu ze svých.
„Jdeme.“ To bylo jediné, co řekl. Jeho hlas, hluboký a jaksi
znuděný, jako by se odrážel od kamenů budov. Otočil se k od­
chodu a Celaena by vsadila pěknou sumu na to, že kožené ná­
loketníky na jeho rukou skrývají dýky.
Mohla by mu na to dát dost opovážlivou odpověď, jen aby si
ho trochu víc oťukala, ale ostatní lidé v uličce na ně stále upírali
pohledy. Muž tiše kráčel dál a neobtěžoval se ohlížet po přihlí­
žejících zevlounech. Celaena nevěděla, jestli to na ni dělá do­
jem, nebo ji to znechucuje.





24
Následovala vílího válečníka na sluncem zalitou ulici, odkud
pokračovali rušným městem. Muž nevěnoval sebemenší pozor­
nost lidem, kteří ustávali v práci, chůzi a pobíhání kolem a hle­
děli na něj. Každopádně nečekal, až ho Celaena dožene, když si
to namířil k páru obyčejných klisen uvázaných u napajedla na
nenápadném náměstí. Pokud Celaeně správně sloužila paměť,
víly obvykle vlastnily daleko lepší koně. Bojovník nejspíš dorazil
v jiné podobě a zakoupil je zde.
Všechny víly měly druhou, zvířecí podobu. Celaena na sobě
právě měla tu svou – smrtelné lidské tělo, které bylo zvířetem
stejně jako ptáci kroužící nad její hlavou. Jakou podobu na sebe
bral on? Napadlo ji, že by mohl být vlkem, s tím surcotem, kte­
rý řasením připomínal srst a vlnil se mu do půli stehen, a s ne­
slyšnými kroky. Stejně tak mohl být horskou kočkou se svou
nebezpečnou elegancí.
Muž nasedl na větší klisnu a přenechal jí strakatou kobylku,
která projevovala větší zájem o to, kde by se mohla rychle nakr­
mit než o cestování. Celaena s ní naprosto souhlasila. Jenže už
dospěli tak daleko, že by pár slov na vysvětlenou bylo na místě.
Nacpala svůj vak do sedlové brašny a nahnula ruce tak, aby
rukávy skryly úzké shluky jizev na zápěstích, jež byly pozůstatky
pout, která se jí kdysi zarývala do kůže. Připomínky místa, kde
k nim přišla. Bojovníkovi po nich nic nebylo a Maeve stejně tak.
Čím méně toho o ní věděli, tím méně toho mohli využít proti
ní. „Za svůj život jsem potkala řádku zachmuřených bojovníků,
ale ty mezi nimi zaručeně vedeš.“
Když se na ni muž prudce ohlédl, dodala nedbalým tónem:
„Ach, zdravím. Myslím, že víš, kdo jsem, takže nebudu ztrácet
čas představováním. Než mě však odvlečeš bůhvíkam, ráda bych
věděla, kdo jsi ty.“
Muž stiskl rty. Rozhlédl se po náměstí. Lidé okolo ho pozo­
rovali, ovšem v ten okamžik všichni zjistili, že se nutně potře­
bují odebrat pryč.
„Už jsi o  mně stihla zjistit dost na to, aby ses dozvěděla
všechno, co potřebuješ vědět.“ Mluvil obecnou řečí s nenápad­





25
ným přízvukem, který byl dokonce příjemný, pokud by Celaena
v sobě našla dost vstřícnosti, aby to přiznala. Jeho hlas zněl jako
tiché, hypnotické předení.
„Tedy dobrá. Jak ti mám ale říkat?“ Chopila se sedla, ale ne­
vyšvihla se na koně.
„Jeřáb.“ Jeho tetování jako by pohlcovalo sluneční světlo. Bylo
tak tmavé, že vypadalo jako čerstvě zhotovené.
„Nuže, Jeřábe...“ Její tón se mu ani trochu nezamlouval. Va­
rovně přimhouřil oči, ale ona pokračovala: „Smím se zeptat, kam
jedeme?“ Musela být opilá  – stále opilá nebo se propadala do
ještě větší netečnosti – když k němu takto mluvila. Jenže s tím
nedokázala přestat, ani když se bohové nebo Sudba či předivo
osudu chystali postavit ji zpět před její původní plán.
„Vezmu tě na místo, kam jsi byla povolána.“
Pokud se Celaena setká s Maeve a bude jí moci položit své
otázky, nijak zvlášť jí nezáleželo na tom, jak se do Doranelle do­
stane – nebo s kým tam bude cestovat.
Učiň tedy, co je třeba, nařídila jí Elena. Ovšem jak už měla ve
zvyku, neupřesnila, co má Celaena udělat, až dopluje do Wend­
lynu. Bylo to však lepší než pojídat chlebové placky a zpíjet se
vínem, zatímco ji místní budou považovat za tulačku. Možná by
za tři týdny mohla vyplout nazpět do Adarlanu s odpověďmi,
které všechno vyřeší.
Ta představa by ji měla povzbudit, ale místo toho se Celae­
na přistihla, jak mlčky nasedá na klisnu. Nedostávalo se jí slov,
natož sil k tomu, aby je vyřkla. Už jen několik minut rozhovoru
ji zcela vyčerpalo.
Byla ráda, že s ní Jeřáb podle všeho nehodlal dál rozmlou­
vat, když ho následovala ven z  města. Strážci na ně jen máv­
li, ať projedou branou, a někteří před nimi dokonce ustupovali.
Jeřáb se nezajímal o to, proč je ve Wendlynu a co dělala po­
sledních deset let, během nichž se svět změnil v peklo. Pře táhl
si světlou kápi přes stříbrné vlasy a prostě pokračoval v cestě,
ačkoli stačil jediný pohled a  kdokoli v  něm poznal bojovníka,
který si určuje vlastní pravidla.





26
Pokud byl opravdu tak starý, jak se Celaena domnívala, byla
by v jeho očích pouhým zrnkem prachu, drobnou jiskrou života
v dlouze planoucím ohni jeho nesmrtelnosti. Nejspíš by ji do­
kázal bez rozmýšlení zabít a pak se pustit do dalšího úkolu, aniž
by se ho nějak dotklo, že ukončil její život.
Celaenu to neznepokojovalo tolik, jak by mělo.





27
 3 
Chaola už měsíc pronásledoval stále stejný sen. Každou noc
znovu a znovu, až ho měl před očima i v bdělém stavu.
Archer Finn sténal, když mu Celaena zabodávala dýku mezi
žebry do srdce. Objímala pohledného Archera jako milence,
ale když pohlédla přes jeho rameno, měla v očích mrtvý výraz.
Naprosto prázdný.
Sen se změnil a Chaol nemohl nic říct ani udělat, když zlato­
hnědé oči ztmavly dočerna a bolestí stažená tvář nepatřila Ar­
cherovi, ale Dorianovi.
Korunní princ sebou trhl a Celaena ho svírala ještě pevněji.
Naposledy otočila dýkou a nechala Doriana bezvládně padnout
na šedou podlahu v chodbě, na níž se rozlévala jeho krev – příliš
rychle. Ale Chaol se dál nedokázal hnout. Nemohl běžet k pří­
teli ani k ženě, kterou miloval.
Na Dorianově těle se otevíraly další rány, z  nichž prýš­
tila krev  – tolik krve. Chaol ty rány znal. I  když tělo nevi­
děl, prošel zprávy popisující, jak Celaena naložila s uprchlým
vrahem Hrobem v té uličce. Jak ho znetvořila za to, že zabil
Nehemii.
Celaena svěsila ruku s  dýkou. Každá kapka krve spadlá
z  jejího lesklého ostří rozvířila kaluž u  jejích nohou. Celae­
na zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Vdechovala smrt
před sebou, ukládala si ji do duše, v níž splývaly pomsta a ex­
táze ze zabití nepřítele. Jejího skutečného nepřítele. Říše Ha­
villiardů.





28
Sen se opět proměnil a  Chaol se ocitl pod ní, zatímco se
zmítala s  hlavou stále zakloněnou a  stejným extatickým výra­
zem v krví potřísněné tváři.
Nepřítel. Milenka.
Královna.

Vzpomínka na ten sen se roztříštila, když Chaol zamrkal a po­
hlédl na Doriana sedícího vedle něj u jejich obvyklého stolu ve
Velké síni. Princ čekal odpověď na otázku, kterou mu podle vše ­
ho položil. Chaol se na něj omluvně podíval.
Korunní princ mu pousmání neoplatil. Místo toho tiše po­
znamenal: „Myslel jsi na ni.“
Chaol si ukousl dušeného jehněčího, ale nevnímal jeho chuť.
Dorian byl až nezdravě všímavý a Chaol neměl zájem o Celae­
ně mluvit. Ani s Dorianem, ani s kýmkoli jiným. Pravda o ní by
mohla ohrozit více než jen její život.
„Myslel jsem na otce,“ zalhal. „Až se za pár týdnů bude vra­
cet do Anielle, mám jet s ním.“ Byla to cena za to, že dostane
Celaenu do bezpečí Wendlynu. Otec ho podpořil výměnou za
to, že se vrátí ke Stříbrnému jezeru, kde se ujme titulu dědice
Anielle, a  Chaol byl ochotný tuto oběť přijmout. Přijal by ja­
koukoli oběť, aby ochránil Celaenu a její tajemství. I teď, když
věděl, kým – čím je. Dokonce i po tom, co mu řekla o králi a klí­
čích Sudby. Pokud to měla být cena, již musí zaplatit, budiž.
Dorian se krátce zadíval k  vyvýšenému stolu, kde večeře­
li král a Chaolův otec. Korunní princ by tam měl sedět s nimi,
avšak rozhodl se raději připojit k Chaolovi. Bylo to poprvé po
dlouhé době, co tak učinil. Mluvili spolu prvně od jejich napja­
tého rozhovoru poté, co se kapitán stráží rozhodl vyslat Celae­
nu do Wendlynu.
Dorian by ho pochopil, kdyby znal pravdu. Jenže Dorian
nesměl zjistit, kým a čím Celaena je ani co má král skutečně
v úmys lu. Hrozba, že to skončí neštěstím, byla příliš velká a Do­
rianova tajemství byla sama o sobě dost smrtící.





29
„Zaslechl jsem zvěsti, že se chystáš odjet,“ nadhodil Dorian
opatrně. „Nenapadlo by mě, že budou pravdivé.“
Chaol přikývl a snažil se přijít na něco – na cokoli – co by
příteli mohl říct.
Dosud spolu nemluvili o oné další věci, která mezi ně vstoupi ­
la, o té druhé pravdě, kterou Chaol odhalil tehdy v noci v tajných
chodbách: Dorian byl nadán magií. Chaol o tom nechtěl nic vě­
dět. Pokud by se král rozhodl ho vyzpovídat... doufal, že by doká­
zal vytrvat a mlčet. Věděl, že král má daleko zlověstnější způsoby,
jak získat informace, než mučení. Proto se Doriana na nic neptal
a  slovem se o  událostech v  chodbě nezmínil. Stejně jako princ.
Když Dorianovi pohlédl do očí, nezachytil v nich stopu vlíd­
nosti. Princ přesto řekl: „Já se snažím, Chaole.“
To, že se s ním Chaol neporadil o plánu, jak dostat Celaenu
z Adarlanu, bylo porušením důvěry, které ho zostuzovalo, ačkoli
Dorian nesměl vědět ani toto.
„Já vím.“
„Ať se stalo cokoli, jsem si jistý, že nejsme nepřátelé.“ Dorian
při těch slovech pozvedl koutek úst.
Vždy budeme nepřáteli, vykřikla na Chaola Celaena v tu noc,
kdy zemřela Nehemia. V tom výkřiku bylo nahromaděných de­
set let zloby a  nenávisti, deset let, během nichž musela ucho­
vávat největší tajemství tak hluboko v duši, až se z ní stal úplně
jiný člověk. Protože Celaena byla Aelin Ashryver Galathynius,
dědička trůnu a právoplatná královna Terrasenu.
Tím se z ní stal Chaolův nepřítel na život a na smrt a stejně
tak Dorianův. Chaol stále nevěděl, co si má počít ani co to pro
ně znamená, pro život, který si pro ně vysnil. Budoucnost, jíž se
kdysi opájel, byla nenávratně ztracená.
Tu noc v  tajných chodbách spatřil mrtvolný výraz v  jejích
očích a s ním i zášť, vyčerpání a žal. Viděl, jak nad sebou ztra­
tila vládu, když Nehemia zemřela, a věděl, jak se pomstila Hro­
bovi. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že by se to mohlo
opakovat. Byla v ní oslepující temnota, nekonečná průrva pro­
tínající její srdce.





30
Nehemiina smrt Celaenu zdrtila. Stejně jako to, čeho se
dopustil on  – role, již sehrál v  princeznině smrti. Chaol si to
uvědomoval. Jen se modlil, aby se dokázala znovu zvednout na
nohy. Zlomená, nepředvídatelná nájemná vražedkyně byla jed­
na věc, ale královna...
„Vypadáš, jako by ti bylo zle,“ ozval se Dorian a opřel se lok­
ty o stůl. „Pověz mi, co se děje.“
Chaol opět upřel oči do prázdna. Na okamžik pocítil tíhu
toho všeho tak pronikavě, že se rozhodl princi odpovědět.
Vtom z  chodby zazněla zdravice mečů třískajících o  štíty
a  do Velké síně vstoupil Aedion Ashryver  – neblaze proslulý
generál severu ve službách adarlanského krále a bratranec Aelin
Galathynius.
V síni se rozhostilo ticho. Umlkli i Chaolův otec a král u vy­
výšeného stolu. Než Aedion stihl dojít do půli síně, Chaol už
stál u královské tabule.
Ne že by mladý generál představoval hrozbu. Spíš šlo o způ­
sob, jakým Aedion kráčel ke královskému stolu. Zlaté, po rame­
na dlouhé vlasy se mu leskly ve světle pochodní, zatímco se na
všechny pohrdavě usmíval.
Říct o Aedionovi, že je pohledný, by byl dost nepřesný po­
pis. Výstižněji by znělo, že byl oslnivě krásný. Byl vysoký, velice
svalnatý a každým coulem bojovník, jak tvrdily zvěsti. Přesto­
že generálův oděv byl spíše praktický, Chaol viděl, že kůže jeho
lehké zbroje prošla rukama mistra, který ji opatřil skvostnými
motivy. Přes široká ramena měl přehozenou kožešinu z bílého
vlka a na zádech měl zavěšený kulatý štít – spolu se starobyle
vyhlížejícím mečem.
A pak jeho tvář. A jeho oči... Dobří bohové.
Chaol položil ruku na meč a přiměl se udržet nicneříkající,
nezaujatý výraz, i když Vlk severu prošel dost blízko na to, aby
Chaola zabil.
Měl Celaeniny oči. Oči Ashryverů v barvě okouzlující tyrky­
sové modři se zlatým kroužkem kolem panenek, jasným jako jeho
vlasy. Jejich vlasy měly dokonce i stejný odstín. Mohli by být dvoj­





31
čaty, kdyby Aedionovi nebylo dvacet čtyři a léta prožitá ve sněhem
pokrytých horách Terrasenu nedodala jeho kůži snědý odstín.
Proč se král tehdy rozhodl ponechat Aediona naživu? Proč
se rozhodl udělat z něj jednoho ze svých nejkrutějších generálů?
Aedion byl princem z královského rodu Ashryverů a byl vycho­
váván na dvoře Galathyniusů – a přesto sloužil králi.
Aedion měl stále na tváři sebevědomý posměšek, když se za­
stavil před vyvýšeným stolem a vysekl poklonu dost nízkou na
to, aby tím Chaola vyvedl z míry.
„Veličenstvo,“ pozdravil generál a oči prozrazující jeho pů­
vod se mu přitom zaleskly.
Chaol pohlédl k  vysokému stolu, zda si král nebo kdoko ­
li jiný povšiml té podoby, která by mohla být zkázou nejen
Aediona, ale také Chaola a Doriana a všech, na nichž mu zále­
želo. Jeho otec mu věnoval pouze krátký, spokojený úsměv.
Král se však mračil. „Očekával jsem tě před měsícem.“
Aedion měl tolik opovážlivosti, že pokrčil rameny. „Omlou­
vám se. Parožnaté hory byly po poslední zimní bouři nepřístup­
né. Odjel jsem, jakmile to bylo možné.“
Všichni v síni zadrželi dech. Aedionova vznětlivost a zpup­
nost byly téměř legendární a byly zčásti důvodem, proč mu bylo
svěřeno velení v daleké výspě severu. Chaol považoval za správ­
né, že ho drželi daleko od Zlomuvalu, zejména proto, že Aedion
působil jako proradný zmetek a Zkáza – Aedionova legie – pro­
slula bojovými schopnostmi a brutalitou. Ale proč ho nyní král
povolal do hlavního města?
Král se chopil poháru a zakroužil vínem uvnitř. „Nedonesla
se ke mně jediná zvěst o tom, že je tvá legie ve městě.“
„To také není.“
Chaol se v duchu připravil, že uslyší příkaz k popravě, a mod­
lil se, aby nebyl tím, kdo ho vykoná. Král však odvětil: „Nařídil
jsem, abys ji přivedl, generále.“
„A já měl dojem, že pouze toužíte po potěšení z mé společ­
nosti.“ Když král zavrčel, Aedion dodal: „Dorazí zhruba za tý­
den. Ovšem já si chtěl užít radosti Zlomuvalu.“ Aedion znovu





32
pokrčil mohutnými rameny. „Rozhodně jsem nepřijel s prázd­
nou.“ Luskl prsty za sebe, načež se přihnalo páže nesoucí velký
vak. „Dary ze severu, pozdrav z posledního povstaleckého tábo­
ra, který jsme rozprášili. Budou se vám líbit.“
Král zakoulel očima a  mávl rukou na páže. „Nech je od ­
nést do mých komnat. Tvé dary, Aedione, bývají pohoršením
pro slušnou společnost.“ Aedion se po jeho slovech tlume­
ně uchechtl a  spolu s  ním několik mužů u  královského stolu.
Aedion si zahrával s ohněm. Celaena měla aspoň tolik rozumu,
že v přítomnosti krále držela jazyk za zuby.
Vzhledem k tomu, jaké trofeje král vybíral od Celaeny coby
své bojovnice, v  tom vaku nebudou jen zlato a  klenoty. Jenže
Aedion sbíral hlavy a údy vlastních lidí, Celaeniných lidí...
„Zítra zasedá rada. Chci, aby ses k nám připojil, generále,“
pravil král.
Aedion si položil ruku na hruď. „Řídím se tvou vůlí, Veli­
čenstvo.“
Chaol musel potlačit hrůzu, když spatřil, co se lesklo na
Aedio nově prstu. Černý prsten  – stejný, jaký nosili král, Per­
rington a většina lidí, které ovládali. To vysvětlovalo, proč král
toleroval gene rálovu nestoudnost: Aedion se doslova řídil krá­
lovou vůlí.
Chaol na sobě nedal nic znát, když na něj král krátce kývl na
znamení, že může jít. Chaol se beze slova uklonil a byl z duše
rád, že se může vrátit ke svému stolu. Pryč od krále, muže, jenž
držel osud světa ve zkrvavených rukou. Pryč od svého otce, kte­
rý viděl příliš mnoho. Pryč od generála, jenž nyní odcházel síní
a poplácával přitom muže po ramenou a mrkal na ženy.
Chaol potlačil strach, který mu svíral srdce, a usedl zpátky na
své místo. Uvědomil si, že se Dorian mračí.
„Pěkné dary,“ zamumlal princ. „Bohové, jak já ho nesnáším.“
Chaol s  ním musel souhlasit. Navzdory královu černému
prstenu Aedion neztratil nic ze své povahy a byl stejně divoký
na bitevním poli jako mimo něj. Pokud šlo o zhýralou zábavu,
byl Dorian v porovnání s generálem učiněné neviňátko. Chaol





33
nikdy s Aedionem netrávil moc času, a ani o to nestál, ale Do­
rian ho nějakou dobu znal. Od toho...
Od toho, co se setkali jako děti. Dorian tehdy navštívil s ot­
cem Terrasen několik dnů předtím, než byla vyvražděna králov­
ská rodina. Zároveň se Dorian také setkal s Aelin – s Celaenou.
Chaol byl vděčný za to, že tu Celaena není a nemůže vidět,
co se z Aediona stalo. Nejen pod vlivem prstenu. To, že se ob­
rátil proti vlastním lidem...
Aedion vklouzl na lavici proti nim a  věnoval jim široký
úsměv. Jako dravec odhadující kořist. „Když jsem vás dva viděl
posledně, seděli jste u stejného stolu. Je dobré vědět, že se ně­
které věci nemění.“
Bohové, ta tvář. Byla to Celaenina tvář – druhá strana jed­
né mince. Chaol v ní četl stejnou domýšlivost a stejný nezkrot­
ný vztek. Ale zatímco u  Celaeny z  nich zachytil jen odlesky,
z  Aediona přímo... čišely. V jeho tváři se zračilo cosi krutějšího,
daleko zahořklejšího.
Dorian položil lokty na stůl a lenivě se na něj usmál. „Zdra­
vím, Aedione.“
Ten mu nevěnoval pozornost a natáhl se pro pečenou jeh­
něčí kýtu. Černý prsten se mu přitom zablyštěl na ruce. „Líbí se
mi tvá nová jizva, kapitáne,“ prohlásil a kývl bradou k úzké bílé
čáře, jež se Chaolovi táhla po tváři. Byla to památka na zraně­
ní, které mu Celaena uštědřila v noc Nehemiiny vraždy, když se
ho pokusila zabít. Zůstala mu jako trvalá připomínka všeho, co
ztratil. Aedion pokračoval: „Zdá se, že tě ještě nesežrali zaživa
a konečně ti dali meč pro velké chlapce.“
Dorian prohodil: „Rád slyším, že ti ta bouře v  nejmenším
nezkazila náladu.“
„Byli jsme týdny zalezlí a neměli jsme na práci nic než bo­
jový výcvik a ženy v posteli. Byl zázrak, že jsem se z těch hor
vůbec obtěžoval slézt.“
„Překvapuje mě, že by ses obtěžoval dělat cokoli, co by ne­
sloužilo tvým nejlepším zájmům.“
Generál se tlumeně zasmál. „Á, tady máme ten proslulý šarm





34
Havilliardů.“ Pustil se do jídla a Chaol se na něj chystal obořit,
proč se s nimi zahazuje – kromě toho, že jim chce dělat ze života
peklo, což s oblibou prováděl, kdykoli jim král nevěnoval pozor­
nost – vtom si však všiml, že Dorian na generála upřeně hledí.
Ne na jeho neskutečně svalnaté tělo nebo zbroj, ale na jeho
tvář, jeho oči...
„Neměl bys už být na nějaké pitce?“ řekl Chaol Aedionovi.
„Překvapuje mě, že ztrácíš čas s námi, když ve městě na tebe če­
kají tvé zpustlé radovánky.“
„Mám to brát jako dvorný způsob, kterým mě žádáš o pozvá ­
ní na zítřejší oslavu, kapitáne? Překvapuješ mě. Vždy jsi nazna­
čoval, že má představa zábavy je pod tvou úroveň.“ Přimhouřil
tyrkysové oči a věnoval Dorianovi potměšilý úsměv. „Zato ty –
poslední pitku, co jsem uspořádal, sis užil opravdu naplno. Se
zrzavými dvojčaty, pokud si dobře vzpomínám.“
„Musím tě zklamat. Tento druh zábav už dlouho nevyhledá­
vám,“ odpověděl Dorian.
Aedion obrátil pozornost zpátky k jídlu. „Aspoň zbude víc
na mě.“
Chaol pod stolem zatnul pěsti. Celaena se v uplynulých le­
tech nechovala zrovna jako vzor ctností, ale nikdy nezabila ni­
koho z  obyvatel Terrasenu. Výslovně to odmítala. Aedion byl
odjakživa parchant prokletý samotnými bohy, ale teď... Věděl,
co nosí na prstě? Uvědomoval si, že přes veškerou jeho nadu­
tost, vzdor a opovážlivost ho král mohl přimět, aby se podrobil
jeho vůli, kdykoli se mu zlíbí? Nemohl Aediona varovat, aniž by
riskoval, že se prozradí a ohrozí všechny, na nichž mu záleželo,
pokud by Aedion byl skutečně věrný králi.
„Jak si stojíme v Terrasenu?“ zeptal se Chaol, protože Do­
rian si Aediona opět zkoumavě prohlížel.
„Co bys ode mě chtěl slyšet? Že máme po ukrutné zimě znovu
plná břicha? Že nemoci neskolily mnoho lidí?“ Aedion se pohr­
davě usmál. „Řekl bych, že lov na povstalce je zábavný, pokud si
libuješ v podobných věcech. Doufejme, že Jeho Ve ličenstvo po­
volalo Zkázu na jih, abychom si konečně užili trochu vzrušení.“





35
Když se Aedion natáhl pro vodu, Chaol zahlédl jílec jeho meče,
jehož nezdobený povrch pokrývaly prohlubně a šrámy. Samotná
rukojeť končila hruškou, jež nebyla ničím víc než kusem prasklé ­
ho oblého rohu. Ten meč byl pro jednoho z největších válečníků
v Eriley příliš prostý a nenápadný.
„Meč Orynthu,“ pronesl nevzrušeně Aedion. „Dar Jeho Ve­
ličenstva k mému prvnímu vítězství.“
Všichni ten meč znali. Byl dědictvím terrasenského královské­
ho rodu, kde se předával z jednoho vládce na druhého. Podle práva
by měl patřit Celaeně, neboť byl kdysi zbraní jejího otce. To, že ho
nyní vlastnil Aedion, bylo vzhledem k tomu, k čemu meč teď slou­
žil a kolik životů zkrátil, políčkem do tváře Celaeny i její rodiny.
„Nevěřil bych, že jsi muž, který se nechá unášet sentimen­
tem,“ zhodnotil to Dorian.
„Symboly mají moc, princi,“ odvětil Aedion, zatímco ho pro­
vrtával pohledem. Celaeniným pohledem – přímým, nabitým vý­
zvou. „Nedovedeš si představit, jakou moc ta věcička na severu
dosud představuje. Jakým je pádným argumentem, když jde o to
někoho odradit od neprozřetelných záměrů.“
Možná Celaeniny schopnosti a lstivost nebyly v jejím rodě
ničím výjimečným. Aedion byl ovšem Ashryver, nikoli Galathy­
nius, což znamenalo, že jeho prababičkou byla Mab, jedna ze tří
královen víl, již nynější pokolení uctívala jako bohyni pod jmé­
nem Deanna, paní lovu. Chaol ztěžka polkl.
Rozhostilo se ticho napjaté jako tětiva luku. „Snad jste se
nepohádali?“ prohodil Aedion a  zakousl se do masa. „Nechte
mě hádat. Kvůli ženě? Co třeba kvůli králově bojovnici? Povídá
se o ní, že je... zajímavá. Proto ses zřekl radovánek, princátko?“
Rozhlédl se po síni. „Docela rád bych ji poznal.“
Chaol překonal nutkání chopit se meče. „Odcestovala.“
Aedion se jen krutě usmál na Doriana. „Škoda. Třeba by mě
také dokázala změnit.“
„Dávej si pozor na jazyk,“ ucedil Chaol. „A chovej se uctivě.“
Možná by se dal do smíchu, kdyby neměl sto chutí generála za­
škrtit. Dorian pouze poklepal prsty o stůl.





36
Aedion se zasmál pod fousy a dojedl jehněčí. „Jsem oddaný
služebník Jeho Veličenstva a vždy jsem jím byl.“ Jeho ashryver­
ské oči znovu sklouzly k Dorianovi. „Třeba budu jednoho dne
i tvou děvkou.“
„Pokud budeš ještě naživu,“ odvětil přátelsky Dorian.
Aedion pokračoval v jídle, ale Chaol přesto cítil, jak se jeho
pronikavý pohled soustředí na něj a prince. „Také kolují zvěs­
ti o  tom, že v  prostorách hradu byla nedávno zabita vůdkyně
klanu čarodějnic,“ pokračoval Aedion nenuceně. „Zmizela jako
pára nad hrncem, ale podle toho, jak vypadalo její obydlí, se
útočníkovi bránila zuby nehty.“
Dorian ostře řekl: „Proč tě to zajímá?“
„Mám rád přehled o tom, kdy mocní tohoto světa odejdou
na věčnost.“
Chaolovi přeběhl pavoučíma nožkama mráz po zádech. Něco
málo o čarodějnicích věděl. Celaena mu pár příběhů pověděla
a on se jen modlil, aby přeháněly. V Dorianově tváři se mihlo
cosi jako hrůza.
Chaol se naklonil vpřed. „Nic ti po tom není.“
Aedion mu dál nevěnoval pozornost a místo toho mrkl na
prince. Ten roztáhl chřípí, což bylo jediným náznakem zlosti,
která vřela v jeho srdci. To a skutečnost, že se vzduch v síni po­
hnul v řízném vánku nabitém magií.
Chaol položil příteli ruku na rameno. „Přijdeme pozdě,“ za­
lhal a  Dorian to postřehl. Chaol potřeboval Doriana dostat
pryč  – pryč od Aediona, aby předešel hrozivému střetu, k  ně­
muž se mezi oběma muži schylovalo. „Příjemný zbytek večera,
Aedione.“
Dorian se neobtěžoval se zdvořilostmi. Jeho safírové oči byly
jako led.
Generál se pokřiveně usmál. „Zítra pořádám ve Zlomuva­
lu pitku, kdyby sis chtěl připomenout staré dobré dny, princi.“
Generál přesně věděl, jak nejlépe prince popíchnout, a bylo mu
jedno, jaké to může mít důsledky. Byl to nebezpečný muž  –
smrtelně nebezpečný.





37
Zvlášť co se týkalo Doriana a jeho magie. Chaol popřál dob ­
rou noc několika svým mužům, a když s princem opouštěli ho­
dovní síň, usilovně zachovával nenucený, bezstarostný výraz.
Aedion Ashryver přijel do Zlomuvalu a těsně se tu minul s dáv­
no ztracenou sestřenicí.
Kdyby Aedion věděl, že je Aelin stále naživu. Kdyby věděl,
kým a čím se stala nebo co zjistila ohledně královy moci, posta­
vil by se za ni, nebo by ji zničil? Vzhledem k jeho činům a prste­
nu, jenž měl na ruce... Chaol nechtěl, aby se generál kdy dostal
do její blízkosti. Ani do blízkosti Terrasenu.
Chaol s Dorianem většinu cesty k princově věži mlčeli. Až
když zahnuli do prázdné chodby, kde si mohli být jistí, že je nikdo
nezaslechne, Dorian poznamenal: „Nemusel ses mě zastávat.“
„Aedion je parchant,“ zavrčel Chaol. Jejich rozhovor tím
mohl skončit a on si napůl přál, aby tomu tak bylo, ale přinutil
se dodat: „Bál jsem se, že se přestaneš ovládat jako tehdy v tajné
chodbě.“ Napjatě vydechl. „Zvládáš to?“
„Některé dny jsem na tom líp, některé hůř. Zdá se, že tu moc
přivolám, když se rozčílím nebo dostanu strach.“
Vešli do chodby zakončené obloukem dřevěných dveří ve­
doucích do Dorianovy věže, kde se Chaol zastavil a  položil
princi ruku na rameno. „Nechci vědět žádné podrobnosti,“ za­
mumlal, aby je nezaslechli strážci před dveřmi, „protože nechci,
aby to, co vím, využili proti tobě. Chápu, že jsem se dopus­
til chyb, Doriane. Věř mi, já to vím. Ale mým hlavním přáním
vždycky bylo – a stále je – chránit tě.“
Dorian se na něj dlouze upřeně díval s hlavou lehce nakloně­
nou na stranu. Na Chaolovi muselo být znát, jak hrozně se cítí,
protože princův hlas zněl téměř něžně, když se zeptal: „Proč jsi
ji skutečně poslal do Wendlynu?“
Chaol ucítil záchvěv zoufalé, syrové bolesti, ostré jako břitva.
Ale i když ze srdce toužil princi povědět o Celaeně pravdu a chtěl
se mu svěřit se všemi svými tajemstvími, aby zacelil ránu ve své
duši, nedokázal to. A tak řekl jen: „Poslal jsem ji vykonat, co je
třeba.“ Poté odkráčel chodbou a Dorian ho nezavolal zpátky.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.