Dědička ohně - Sarah J. Maasová

11
 1 
Bohové, ale že v  té ubohé skořápce, kterou nazývali městem,
bylo vedro k zalknutí.
I když to tak Celaeně Sardothien připadalo jen proto, že už
celé dopoledne polehávala na okraji střechy z  vypálené hlíny
s  očima zakrytýma rukou a  pomalu se opékala na slunci jako
chlebové placky, které nejnuznější obyvatelé města nechávali na
okenních parapetech, protože si nemohli dovolit cihlové pece.
Ach, bohové, už těch chlebových placek, kterým tu říkali
teggya, měla po krk. Měla po krk toho, jak jí křupaly mezi zuby,
a  jejich cibulové příchutě, kterou z  úst nedokázaly zahnat ani
doušky vody. Kdyby už nikdy neměla teggyi vzít znovu do úst,
rozhodně by pro to neronila slzy.
Hlavně proto, že teggya bylo to jediné, co si mohla dát
k jídlu od doby, co před dvěma týdny připlula do Wendlynu
a dorazila do hlavního města Varese, přesně jak jí přikázalo Jeho
nejvyšší vladařské Veličenstvo a Pán světa, král Adarlanu.
Když jí došly peníze, nezbylo jí nic jiného než krást teggyi
a  víno z  kár prodejců. Došlo k  tomu nedlouho potom, co
jediným pohledem přelétla z mohutné zdi hradu zbudovaného
z vápence na dokonale vycvičené stráže, na kobaltově modré
vlajky hrdě vlající v suchém horkém větru – došla k závěru, že
muže, jehož měla za úkol zabít, ponechá naživu.
Teď tedy přežívala na uloupené teggyi... a  vínu. Kyselém
rudém vínu z  vinic táhnoucích se po zvlněných kopcích
obklopujících hradbami obehnané město. Celaena ho kvůli chuti





12
zpočátku vyplivovala, ovšem teď si ho vychutnávala
s opravdovým potěšením. Zvláště od toho dne, kdy usoudila, že jí vlastně
na ničem nezáleží.
Natáhla se k taškám z pálené hlíny svažujícím se za ní, aby
nahmatala hliněný džbán s vínem, který ráno přinesla na
střechu. Poklepávala prsty, hledala a pak...
Zaklela. Kam se u ďasa podělo víno?
Svět se naklonil, a  když se zvedla na lokty, zničehonic byl
plný oslnivé záře. Na nebi kroužili ptáci, kteří si udržovali uctivý
odstup od jestřába s bělostným břichem a ocasem, jenž po celé
ráno číhal na nedalekém komíně a vyčkával, až bude moct ulovit
potravu. Ulice dole, kde se konaly trhy, byla jásavou mozaikou
barev a zvuků. Znělo jí hýkání oslů a pokřikování obchodníků
předvádějících své zboží. Procházeli tudy lidé v oděvech cizího
i známého vzhledu, zatímco na vybledlých kamenech dláždění
rachotila kola povozů. Ale kde u všech pekel bylo...
Á, tady. Džbán byl zastrčený pod jednou z  těžkých
červených tašek, aby zůstal v chladu. Tam, kde ho schovala před
hodinami, když vyšplhala na střechu rozlehlé kryté tržnice, aby se
porozhlédla po obvodu opevnění hradu o dvě čtvrti dál. Nebo
z jakéhokoli jiného důvodu, který mohl znít ofi ciálně
a přínosně, než si uvědomila, že by se raději natáhla ve stínech. Ve
stínech, které už dávno sežehlo neúprosné wendlynské slunce.
Přihnula si ze džbánu, nebo se o  to alespoň pokusila. Byl
prázdný a ona usoudila, že to je jen štěstí. Bohové, pořádně se jí
motala hlava. Potřebovala vodu a teggyi. A možná mast na ten
velkolepě bolavý rozbitý ret a  poškrábanou lícní kost, které si
včera v noci odnesla z jedné z městských taberen.
Celaena se převalila se zaúpěním na břicho a  zkoumavě si
prohlédla ulici čtyřicet stop pod sebou. Už znala strážce, kteří
zde hlídkovali – uložila si do paměti jejich tváře a zbraně, stejně
jako to udělala u strážců na vrcholu vysokých zdí obepínajících
hrad. Zapamatovala si, kdy se střídají a jak otevírají tři mohutné
brány vedoucí do hradu. Ashryverové a jejich předkové očividně
brali bezpečnost nesmírně vážně.





13
Od doby, kdy přijela do Varese, uplynulo deset dní. Ještě
předtím urazila zdlouhavou cestu od moře. Neotálela jen
proto, že nebyla nijak nadšená představou, že musí zavraždit
členy královské rodiny, ale také proto, že město bylo tak obrovské
a jí připadalo, že tu má skvělou příležitost uniknout
pozornosti úředníků pro dozor nad přistěhovalci, kterým utekla místo
toho, aby se nechala zapsat do tolik dobročinného pracovního
programu. Rychlý přesun do hlavního města také předsta voval
vítanou změnu po týdnech na moři, kdy Celaena neměla chuť
dělat cokoli jiného než ležet na úzkém lůžku v přecpané kabině
nebo si až s nábožným zanícením brousit zbraně.
Jsi zbabělec. Obyčejný zbabělec, řekla jí Nehemia.
To slovo se odráželo v každém zaskřípění brousku o kov.
Zbabělec, zbabělec, zbabělec. A  pronásledovalo ji každou míli, kterou
na lodi urazili.
Složila přísahu  – přísahu, že osvobodí Eyllwe. A  tak mezi
okamžiky zoufalství, zuřivosti a žalu, mezi myšlenkami na
Chaola a klíče Sudby a na vše, co opustila a ztratila, vymyslela plán,
podle kterého bude postupovat, až dorazí na pevninu. Onen
plán osvobození porobeného království však byl vyloženě
šílený a  nepravděpodobný: Měla v  úmyslu najít a  zničit jednou
provždy klíče Sudby, jež adarlanský král použil k  vybudování
své děsivé říše. Pro uskutečnění svého záměru ráda položí život.
Bude to boj jen mezi ní a králem. Tak, jak by to mělo být.
Bez ztráty životů, s výjimkou jejího. Bez poskvrny na jiné duši
než její. Jedna zrůda zničí druhou.
Když už měla být v důsledku Chaolových pomýlených
dobrých úmyslů ve Wendlynu, tak zde aspoň najde potřebné
odpovědi. V Eriley byla jediná osoba, která pamatovala dobu, kdy
byly klíče Sudby v držení dobyvačné rasy démonů. Ti z nich
vytvořili trojici nástrojů obdařených tak obrovskou mocí, že
byly po tisíce let ukryty a  téměř vymazány z  paměti. Avšak
královna víl Maeve o tom všem věděla, jak se dalo očekávat od
někoho, kdo byl téměř stejně starý jako svět sám.
První krok Celaenina hloupého, bláhového plánu byl





14
duchý: Vyhledat Maeve, získat od ní odpovědi, jak zničit klíče
Sudby, a pak se vrátit do Adarlanu.
Bylo to to nejmenší, co mohla udělat. Pro Nehemii – pro...
tolik dalších lidí. Z ní samotné nezbývalo téměř nic. Jen popel
a propast a nezrušitelná přísaha, kterou vyryla do vlastní kůže
na počest přítelkyně, která v ní viděla toho, kým ve
skutečnosti byla.
Když jejich loď zakotvila v  největším přístavu Wendlynu,
Celaena musela obdivovat, jak opatrně si kapitán vedl, když
připlouval k pevnině. Vyčkal na bezměsíčnou noc a pak Celaenu
a ostatní uprchlice z Adarlanu nalodili na galéru, přičemž
sledovali cestu tajnými průplavy mezi  korálovými útesy  – z 
pochopitelných důvodů. Pás korálů byl hlavním bodem obrany,
neboť držel adarlanské legie od wendlynských břehů. Odhalit
jeho slabá místa bylo rovněž součástí jejího poslání coby
královy bojovnice.
Čekal ji ještě další úkol, který střežila hluboko v srdci:
Musela najít způsob, jak králi zabránit popravit Chaola nebo
Nehemiinu rodinu. Král slíbil, že to udělá, pokud Celaena zklame
a nezíská plány námořní obrany Wendlynu a neodstraní
zdejšího krále a prince při každoročním plese na oslavu slunovratu.
Celaena však vražedné úklady ponechala stranou, když dorazili
do přístavu a uprchlice byly vyvedeny na břeh, kde byly předány
přístavním úředníkům.
Řada žen byla poznamenaná jizvami na těle i na duši a v očích
měly stíny hrůz, které je postihly v Adarlanu, a tak se Celaena
i potom, co se během zmatku v doku vytratila, zdržela na střeše
opodál, zatímco ženy byly odváděny do jedné z budov – aby jim
našli domov a práci. Wendlynští úředníci je ovšem mohli
později odvést do tiché části města, kde by si s nimi mohli dělat, co
chtěli. Prodat je. Ublížit jim. Byly to uprchlice, nechtěné, bez
jakýchkoli práv, a neměly se jak bránit.
Celaena se ale nezdržela jen kvůli tomuto podezření. Ne,
Nehemia by na jejím místě zůstala, aby ověřila, že ženy budou
v  pořádku. Jakmile se ujistila, že uprchlicím nic nehrozí,





15
pravila se na cestu do hlavního města. Hledání přístupových
cest do hradu pro ni představovalo pouze způsob, jak se
zaměstnat, zatímco se bude rozhodovat, jak provést úvodní
kroky svého plánu. A přitom všem se bude snažit přestat myslet na
Nehemii.
Všechno proběhlo v pořádku – v pořádku a tak snadno. Jako
stín prošla venkovskou krajinou. Skrývala se v lesích a ve
stodolách podél cesty.
Wendlyn. Země mýtů a  nestvůr, kde se legendy a  noční
můry stávají skutečností.
Samotné království pokrýval teplý hrubý písek a husté lesy,
které byly čím dál zelenější s tím, jak zvlněné kopce
postupovaly do vnitrozemí a přecházely v ostře se tyčící vrcholky. Pobřeží
a kraj kolem hlavního města byly vyprahlé, jako by slunce
spálilo vše až na nejodolnější rostliny. Tolik se lišilo od deštivé,
mrazem pokryté říše, kterou zanechala v dáli.
Byla to země hojnosti a  příležitostí, kde si nikdo svévolně
nebral, co si zamanul, kde nikdo nezamykal dveře a kde se lidé
na ulicích jeden na druhého usmívali. Celaeně ale zvlášť
nezáleželo na tom, jestli se na ni někdo usmívá, nebo ne. Jak dny
ubíhaly, najednou pro ni bylo nesmírně těžké projevovat zájem
o cokoli. Veškeré odhodlání, všechen vztek a každý pocit, co
zažívala po vyplutí z Adarlanu, se vytratily. Pohltila je nicota, která
teď nahlodávala její duši.
Po čtyřech dnech cesty spatřila mohutné hlavní město
vystavěné v podhůří. Varese, rodné město její matky. Životem
pulsující srdce království.
Přestože bylo Varese čistější než Zlomuval a značná část
bohatství byla rozdělena mezi vyšší a nižší vrstvy, stále bylo
hlavním městem s chudinskými čtvrtěmi, zapadlými uličkami,
děvkami a hráči – a netrvalo dlouho najít jeho spodinu.
Dole na ulici se tři strážci tržiště zastavili na kus řeči
a Celaena si podepřela rukama bradu. Jako všichni strážci v tomto
království byli i oni oděni v lehké zbroji a měli u sebe značné
množství zbraní. Povídalo se, že wendlynské vojáky cvičí vílí





16
rod, aby byli nemilosrdní, lstiví a rychlí, a Celaena z tuctu
důvodů nechtěla zjistit, jestli je to pravda. Strážci se každopádně
zdáli být daleko všímavější než běžná zlomuvalská hlídka,
přestože nezaznamenali, že se po městě pohybuje nájemná
vražedkyně. Celaena ovšem věděla, že v posledních dnech představuje
skutečnou hrozbu pouze sama sobě.
Dokonce i když se den co den pekla v žáru slunce
a umývala se, kdykoli se jí k tomu na některém z mnoha náměstí
s fontánami naskytla příležitost, stále cítila, jak její kůži i  vlasy
pokrývá krev Archera Finna. Přes neutuchající hluk a tep Varese
jí v uších dosud znělo Archerovo zasténání, když ho vykuchala
v tajné chodbě pod hradem, a  navzdory vínu a horku měla stále
před očima zděšenou grimasu v Chaolově tváři, když odhalil její
vílí původ a příšernou moc, jež by ji snadno mohla zničit,
a pochopil, jakou prázdnotu a temnotu skrývá Celaena ve své duši.
Často si říkala, jestli rozluštil hádanku, kterou mu dala ve
zlomuvalském přístavu, a  zda odhalil pravdu... Nedovolila si
v  těch úvahách pokračovat. Teď nebyl čas lámat si hlavu nad
Chaolem, nad pravdou ani nad dalšími věcmi, které tížily
a svíraly její duši.
Opatrně zatlačila prstem na rozbitý ret a  zamračila se na
strážce na tržišti, přičemž ji ústa rozbolela ještě víc. Tuto ránu
si vysloužila při rvačce v  taberně včera v  noci, když jednomu
muži vykopla koule až do krku a dotyčný poté, co popadl dech,
byl, mírně řečeno, vzteky bez sebe. Celaena spustila ruku od úst
a chvíli pozorovala strážce. Na rozdíl od vojáků a úředníků ve
Zlomuvalu nebrali od obchodníků úplatky a nikomu
nevyhrožovali násilím ani pokutami. Všichni úředníci a vojáci, které zde
zatím viděla, byli bez výjimky stejně... dobří.
Stejně jako oni byl dobrý i Galan Ashryver, korunní princ
Wend lynu.
Jediným vnějším projevem zlosti, na nějž se Celaena
vzmohla, bylo vypláznutí jazyka – na strážce, na trh, na jestřába na
komíně opodál, na hrad a na prince, který žil uvnitř. Litovala, že jí
víno dnes došlo tak brzy.





17
Uplynul týden od chvíle, kdy přišla na to, jak nenápadně
proniknout do hradu. To bylo tři dny po příjezdu do Varese.
Uplynul týden od toho hrozného dne, kdy se jí všechny plány
zhroutily pod rukama.
Opřel se do ní chladivý vánek, jenž s sebou nesl vůni
koření z krámků lemujících blízkou ulici – muškátového oříšku,
tymiánu, kmínu, aloisie trojlisté... Celaena se zhluboka nadechla
a nechala si jejich vůní pročistit hlavu otupělou sluncem
a vínem. Z jednoho ze sousedních měst k ní dolehlo vyzvánění
zvonů a někde na náměstí skupina hudebníků spustila veselou
melodii. Nehemia by to tu milovala.
Při tom pomyšlení se svět zhroutil do propasti, která nyní
zela v Celaenině nitru. Nehemia Wendlyn nikdy neuvidí.
Nikdy se nebude procházet trhem s kořením ani neuslyší zvony
z  hor. Celaena cítila, jak ji neviditelné olověné závaží drtí na
prsou.
Když dorazila do Varese, zdálo se jí, že má dokonalý plán.
Během hodin, jež strávila průzkumem obrany královského
hradu, zvažovala, jak najít Maeve, aby zjistila víc o klíčích. Vše
probíhalo tak hladce a bezchybně, dokud...
Do toho bohy proklatého dne, kdy si všimla, že stráže
pokaždé ve dvě hodiny odpoledne ponechávají jižní zeď na
určitou dobu nechráněnou, a odhalila, jak obsluhují mechanismus
brány. V tu chvíli ale vyjel z brány ven Galan Ashryver, na
něhož měla dokonalý výhled ze svého stanoviště na střeše
šlechtického paláce.
Nebyl to pohled na prince s olivovou pletí a tmavými
vlasy, co ji přimrazilo na místě. Nebyla to skutečnost, že si i z té
vzdálenosti povšimla tyrkysové barvy jeho očí. Byla stejná jako
odstín jejích vlastních očí, které byly důvodem, proč obvykle do
ulic vycházela v kápi.
Ne. Byl to obdivný jásot jeho poddaných.
Oslavovali ho, svého prince. Zbožňovali ho – jeho
okouzlující úsměv a lehkou zbroj lesknoucí se v nelítostném slunci, když
spolu s vojáky mířil k severnímu pobřeží, aby vedl blokádu. Aby





18
vedl blokádu . Princ – její budoucí oběť – stál v čele vojsk proti
Adarlanu a jeho lid ho za to miloval.
Sledovala prince a jeho muže kráčející městem
a přeskakovala přitom ze střechy na střechu. Stačil by jediný šíp, jenž by
zasáhl ty tyrkysové oči, a dědic trůnu by padl mrtev. Jenže
Celaena ho pronásledovala celou cestu k městským hradbám
a jásot lidí jen sílil. Házeli mu květiny a všichni zářili pýchou nad
svým neskutečně dokonalým princem.
Dorazila k branám města ve chvíli, kdy je pro prince otevřeli.
A když Galan Ashryver odjížděl směrem k zapadajícímu slunci
do války, vstříc slávě a boji za dobro a svobodu, zůstala stát na
střeše, dokud se nezměnil v tečku na obzoru.
Pak se vydala k nejbližší taberně a zapletla se do nejkrvavější
a nejdrsnější rvačky, jakou kdy vyprovokovala, až kdosi přivolal
městskou hlídku a Celaena se vytratila okamžik předtím, než ji
stihli vsadit do klády. Potom došla k rozhodnutí, že neudělá nic,
zatímco jí z nosu crčela krev na košili a ona plivala rudé sliny
na dláždění.
Její plány neměly smysl. Nehemia a  Galan by dovedli svět
ke svobodě. Kdyby Nehemia žila a  dýchala, porazili by
spolu s princem krále Adarlanu. Jenomže Nehemia byla po smrti
a Celaenina přísaha – její hloupá, ubohá přísaha – stála za
starou belu, když na světě byli milovaní dědici trůnu jako Galan,
kteří toho mohli vykonat o tolik víc. Byla blázen, když tu
přísahu pronesla.
I takový Galan představoval pro Adarlan minimální
nebezpečí, a to měl k dispozici celé loďstvo. Ona byla sama a její
život nestál za zlámanou grešli. Pokud krále nedokázala zastavit
Nehemia... pak Celaenin plán obrátit se na Maeve... byl
naprosto k ničemu.
Naštěstí dosud z vílího rodu nezahlédla ani živáčka. Stejně
tak nespatřila ani skřítky a z magie zachytila sem tam špetku.
Ze všech sil se tomu snažila vyhýbat. Dokonce ještě předtím,
než zahlédla Galana, se držela dál od stánků na tržnici, kde
nabízeli všechno, od léčivých prostředků přes cetky až po lektvary.





19
Zde se také dalo najít plno pouličních kejklířů a žoldáků, kteří
prodávali své umění, aby si vydělali na živobytí. Celaena
zjistila, které taberny mají v oblibě lidé nadaní magií, a obloukem
se jim vyhýbala, protože někdy ucítila, jak se v její duši
probouzí tenká svíjející se věc pokaždé, když zachytila jiskru magické
energie.
Od doby, kdy se vzdala svého plánu a s ním i snah se
o cokoli zajímat, uplynul týden a Celaena měla podezření, že potrvá
ještě mnoho týdnů, než se rozhodne, že už má skutečně po krk
teggye nebo nočních potyček, do kterých se pouštěla jen
proto, aby cítila aspoň něco, či hltání nakyslého vína, když celé dny
proležela na střechách.
Jenže měla vyprahlé hrdlo a v žaludku jí kručelo, a tak se
pomalu zvedla od kraje střechy – ne kvůli pozorným strážím, ale
spíš proto, že se jí hlava pořádně a úporně točila. Nevěřila si
natolik, že se ani nestarala o to, aby nespadla na ulici.
Když se spouštěla po okapu do uličky vedoucí z tržiště, vrhla
nevraživý pohled na tenkou jizvu, jež se jí táhla na dlani. Ta
jizva nebyla ničím víc než připomínkou ubohého slibu, který před
měsícem učinila u  Nehemiina hrobu pokrytého zmrzlou
hlínou, stejně jako všech zásad a lidí, které zradila. Tak jako prsten
s ametystem, který noc co noc prohrávala, jen aby ho před
úsvitem znovu vyhrála zpátky.
Přes všechno, co se stalo, navzdory úloze, kterou Chaol
sehrál v  Nehemiině smrti, dokonce i  poté, co zpřetrhala pouto
mezi nimi, se nedokázala prstenu od něj vzdát. Už o něj třikrát
přišla v kartách, ale zas a znovu ho získávala zpět – všemi
možnými prostředky. Dýka připravená zajet mezi žebra měla
obvykle při přesvědčování daleko lepší výsledky než pouhá slova.
Celaena usoudila, že se jen zázrakem dostala dolů do
uličky, kde ji stín na okamžik oslepil. Rukou se opřela o studenou
kamennou zeď, počkala, až si oči přivyknou na šero, a  přitom
se snažila přimět svou hlavu, aby se přestala točit. Troska – byla
z ní zatracená troska. Zajímalo by ji, kdy jí to přestane být
lhostejné a něco s tím udělá.





20
Ten puch Celaenu zasáhl, ještě než stihla zahlédnout, z koho
vychází. Před obličejem se jí znenadání zjevily vykulené za
žloutlé oči jakési ženy, která rozevřela seschlé, popraskané rty
a zasyčela: „Ty špindíro! Opovaž se mi přijít znovu ke dveřím!“
Celaena se odtáhla a zamžourala na tulačku – a na její dveře,
které byly jen výklenkem ve zdi nacpaným smetím a čímsi, co
nejspíš byly pytle s jejími věcmi. Žena sama byla shrbená,
vlasy měla nemyté a v ústech měla jen chabé zbytky zubů.
Celaena znovu zamrkala a ženina tvář se zaostřila – zuřivá,
pološílená a špinavá.
Celaena zvedla ruce a ustoupila o krok, o dva. „Promiň.“
Žena vyplivla žmolek hlenu na dlažbu rovnou před
Celaeniny zaprášené boty. Celaena v sobě nedokázala najít sílu, aby
z toho byla znechucená nebo vzteklá, a prostě by odešla, kdyby
si nevšimla, v  jakém je stavu, když zvedala otupělý pohled od
plivance na zemi.
Oblečení měla špinavé, plné skvrn, prachu a  děr, nemluvě
o otřesném smradu. Tulačka si ji spletla s jinou tulačkou, která
usiluje o její místo na ulici.
No, nebylo to úžasné? Nikdy v  životě neklesla tak
hluboko, a to bylo co říct. Třeba se tomu jednou bude smát, pokud si
dá práci zapamatovat si to. Nevzpomínala si, kdy se naposledy
smála.
Alespoň mohla najít jistou útěchu v zjištění, že její situace
už nemohla být horší.
Vtom se však ze stínů za ní potutelně zasmál hluboký hlas.