E-kniha: Dědek na kole - Petr Feldstein

„A nasadili vám antibibliotika?“ položil mi jednou soused,

původním povoláním řidič, už druhou otázku za sebou.

Bezprostředně poté, co se mě na ulici zeptal, proč se od tramvaje

vleču tak ztěžka. A poté, co jsem mu vysvětlil, že jdu od lékaře,

že mám chřipku a patrně také horečku.

Přestože jsem měl v důsledku svého prudce zhoršeného

zdravotního stavu sníženou vnímací i pozorovací schopnost,

pohlédl jsem, bezprostředně po té druhé jeho otázce, na něho

zostra. Abych zjistil, zda žertuje, anebo zda se skutečně jedná

o nevědomost, byť značně kuriózní, která ovšem hříchu nečiní.

V úvahu přicházelo obojí, ale já jsem v jeho případě sázel přece

jen spíš na tu druhou možnost. Zkoumání jsem však souseda

podrobit musel. Protože při první eventualitě velí společenská

konvence hlasitě se zasmát, neřkuli žertéře poklepat po rameni

za vydařený vtip. Ve druhé z možných variant je pak třeba

zachovat kamennou tvář a dělat, že vše je normální a v pořádku.

I když znám hodně lidí, pro něž je takové mírné faux pas

důvodem k poučení dotyčného partnera v probíhajícím dialogu,

nebo přímo k jeho zesměšnění.

PETR FELDSTEIN

D

ě

dek na kole

Grada Publishing, a. s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

D ědek

na kole

Fejetony s ilustracemi

Miroslava Bartáka

Petr

Feldstein

Copyright © Petr Feldstein, 2016

Illustrations © Miroslav Barták, 2016

© Grada Publishing, a. s., 2016

Redakce Eliška Tersago

Obálka Jakub Karman, Art007

Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007

Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 pod značkou Cosmopolis

jako svou 6214. publikaci

Tisk FINIDR

Grada Publishing, a. s.,

U Průhonu 22, Praha 7

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozíhopísemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. ISBN 978-80-271-9191-8 (ePub) ISBN 978-80-271-9190-1 (pdf ) ISBN 978-80-271-0021-7 (print)

ČÁST PRVNÍ

GOLDSCHEIDER NEBOLI KOČANDRLE

GOLDSCHEIDER NEBOLI KOČANDRLE

My, kteří se nejmenujeme zrovna Novotný, Svoboda nebo Ježek, vel -

mi dobře víme, co obnáší jmenovat se... no, řekněme, složitěji.

Vzpomínám si, jak jsem ve svém mladistvém věku vyloženězáviděl například v čistírně, kam mě maminka často posílala, těm, kteří stáli ve frontě přede mnou a v odpověď na výzvu „A bude tona jméno?!“, hrdě hlásili: „Dvořák.“ Anebo „Vrba“, „Marečková“. Věděl jsem totiž předem, co nastane, až své příjmení budu muset nahlásit já.

„A bude to na jméno?!“ vyštěkla také na mě korpulentníodbarvená blondýna, celá jakoby nalitá do modrého lesklého pláště. A já, ač jsem chtěl odpovědět nahlas, jasně, zřetelně a podobně hrdě jako ti přede mnou, jsem si složitost situace (danou už samotnýmpříjmením) z nervozity ještě zkomplikoval zamumláním:

„Feldštajn,“ vyslovil jsem své příjmení foneticky.

Baculatá ruka s  prsty rozpíchanými od  špendlíků, která vypisovala údaje do  bloku s  perforovanými listy, aby se z  něj daly dobře odtrhávat čistírenské stvrzenky, se zastavila.

„Cože???“ zapištěla blondýna nevěřícně.

Opět jsem zopakoval své příjmení. Sice o něco hlasitěji, zato jsem však zaartikuloval ještě hůř než předtím.

„Sel... co?“

„Ne Sel, ale Fel,“ dodal jsem si odvahy, „na začátku je Fel. Ef jako František, e jako...“ Nebylo mi ovšem dopřáno, abych ve  spelování pokračoval a své příjmení tak té dámě zpřístupnil.

„František, František! Mě nezajímá tvoje křestní jméno. Je mijedno, jestli jsi František nebo Bonifác. Jak se jmenuješ dál?“ Významně se přitom podívala na lidi, co za mnou stáli ve stejně dlouhé frontě,

PETR FELDSTEIN 8

jakou jsem si předtím musel vystát i já. Její pohled jim říkal: Nejsem

to já, kdo vás zdržuje.

Totálně znervóznělý jsem odpověděl: „František. Ne, totiž ne František, Feldstein...“

„Cože?“ ozvalo se znovu.

„Feld-štajn. Píše se to Feld-ste-in...,“ pokračoval jsem zoufale a  už také značně zbrocený. Samozřejmě že jsem tím věci ani trochu nepo - mohl.

Opusťme ale čistírnu. Podobné situace se mohly odehrávat, a také se odehrávaly, leckde jinde. Na úřadech, u okének kartotékna poliklinice, v opravnách obuvi. Ovšem tam, kde chtěli znát i moje křestní jméno, jsem si to aspoň trochu vyžehlil. Poté, co jsme se společnými silami přece jen dokodrcali k poslednímu písmenu v mém příjemní, položil mi dotyčný perlustrátor, opatrně a také s neskrývanouobavou z další anabáze, dotaz doplňující:

„A křestní?“

Odpověď „Petr“ přijal obvykle se zřetelnou úlevou.

Jednou jsme si o našem, v tomto ohledu hodně společném, údělu povídali s jedním mým známým, Františkem Goldscheiderem,mužem o téměř dvacet let starším než já. O tyto zkušenosti tedymnohem bohatším.

„Mně už na  různých místech dali tolik jmen,“ vzpomínal, když jsem mu líčil své zážitky. „Byl jsem Gošnajdr, Košajdr, Ošandr, ale vůbec nejčastěji Kočajdr. Někdy to ovšem došlo až do Kočandrle.“

Na  Františku Goldscheiderovi jsem si ovšem také uvědomil, že na tom nejsem ani po této stránce úplně nejhůř. V mysli midefilovaly ještě další komplikované případy. Jména, jejichž nositele jsem buď znal, nebo jsem věděl, že existují – Honetschläger, Freistadt,Feureisel, Hauptvogel, Glükselig, Viewegh, Greifennegg, Weishäutel...

V roce 1966 jsem narukoval do tereziánských kasáren v Křižíkově ulici v Karlíně a poprvé jsem spatřil nadstrážmistra Uhlíka,skladníka pečujícího o výstroj. Šel jsem si k němu vyfasovat uniformua další součásti vojenského oblečení. Musel jsem mu pochopitelně sdělit, DČDEK NA KOLE jak se jmenuju. Dlouho, předlouho trvalo, než moje příjmení zdolal, než je byl schopen vetknout do příslušné kolonky. Jednu chvíli to do - konce vypadalo, že to skončí naopak. Nakonec mi, celý uondaný,naůl lítostivým, napůl káravým tónem položil pozoruhodnou otázku:

„Chlapče, chlapče, kde jsi k tomu jménu přišel?“

Na to jsem samozřejmě nereagoval, ale, jak se ukázalo za chvilku, to nejlepší mělo teprve přijít.

Když jsem totiž já, Feldstein, který přišel ke  svému příšernému jménu kdovíkde, ze skladu odcházel, nadstrážmistr Uhlík mi sdělil:

„Jo, chlapče, ale kanady nemám. Ty si musíš vyfasovat naproti.“ Vzápětí, se samozřejmou erudicí a  vyloženě vynikající výslovností, již by mu mohl závidět i velmi erudovaný germanista, ještě upřesnil:

„U Mühlsteina!“

2.

STARÉ FOTOGRAFIE A ZASTAVENÝ ČAS

Odjakživa jsem si rád prohlížel fotografie. Čím byly starší, tím víc mě

přitahovaly.

Když jsem byl malý, nefotografovalo se samozřejmě ani zdaleka tolik jako teď. I když teď už se také méně fotografuje a více natáčí. Ale za  mého dětství neměl fotoaparát každý a  fotografie nebyly barevné. Neexistovaly fotografující mobilní telefony, neexistovaly digitální fotoaparáty, neexistovaly ani polaroidy. Na  vyvolání filmů a pořízení obrázků, obvykle v drogeriích, čekal amatérnevybavený temnou komorou, vývojkou, ustalovačem, zvětšovákem, fotografickými papíry a  dalšími archaickými potřebami, obvykle dva tři týdny.

A předtím, když jsem ještě nebyl na světě, se fotografovalo ještě méně, než když jsem byl malý. Zato fotografie se tehdy dělaly krásné. A právě ty jsem si prohlížel nejraději.

PETR FELDSTEIN 10

Rodinné fotografie jsme doma mívali u tatínka a u maminky v je - jich ložnici, v  malém prádelníku ze žlutohnědého leštěného dřeva. Stejného, z jakého byl i ostatní nábytek – postele, ohromná čtyřdílná skříň, noční stolky a velký prádelník. A také rám a podstavecvysokého zrcadla, do  kterého se vešel vestoje průměrně vysoký dospělý člověk od paty až k hlavě, přičemž nahoře ještě kus zbýval.

V  prádelníku, za  dvířky, která byla nalevo, leželo úplně dole na  sobě několik malých alb a  jedno větší. A  pak také pár fotografií zvlášť ve  velké zažloutlé obálce. Tam jsem ale při svých tajných exkurzích nacházel nejen fotografie, ale i  pohlednice, na  kterých bylo většinou maminčino jméno za svobodna a nad ním ještě slovo slečna, či dokonce vážená slečna. A pod textem, který jsem četl zvědavěa zároveň se studem i výčitkami svědomí, bylo tatínkovo křestní jméno.

Lehával jsem s  těmi fotografiemi a  pohlednicemi, když jsem byl sám doma, na zemi na koberci pod otevřeným oknem. Z letenských sadů voněly rozkvetlé akáty nebo čerstvě posečená tráva. Kostelní ulicí projelo občas, tu nahoru, tu dolů, auto. Asi tak tři, možná čtyři, nanejvýš třeba šest za čtvrt hodiny.

Ale to opravdu nevím přesně. Protože v těch chvílích se zastavoval čas. Prostě nepokračoval. Stál právě tak jako na těch snímcích, které také měly svou vůni. Stejnou jako prádlo uložené napravo v šuplatech, jenže ještě intenzivnější. Voněly totiž i těmi dávnými léty.

Těžko to dnes popsat.

Uvědomoval jsem si tenkrát, že to, co na fotografiích vidím,opravdu někdy bylo, a tím, že si všechno teď prohlížím, to zasena chviličku je. A pořád je to krásné. Snad ještě krásnější. A taky mi připadalo, že i já jsem tehdy byl a že jsem to všechno zažil. A že jsem dokonce ještě dřív, už tenkrát, věděl, že právě takhle to jednou bude.

Díval jsem se na své mladé rodiče ve Švihově, vesnici na břehu Želivky. Její zbytky už polovinu století omílá voda na dně přehrady. Táta byl neuvěřitelně štíhlý a měl svalnatou, vypracovanou postavu. Maminka zase byla o něco plnější, ne tak moc hubená, jak jsem ji znal. Na  některých snímcích se opravdu podobala, jak prý tvrdili DČDEK NA KOLE její tehdejší ctitelé, slavné americké herečce Catherine Hepburno - vé. Jednou se mi tím maminka, už coby paní v letech, ve slabéchvilce pochlubila.

Také jsem viděl mámu i  tátu, společně, ale i  každého zvlášť, vykračovat si někdy ve  druhé polovině třicátých let minulého století po Praze. Třeba po vzorně kostičkovaném chodníku uliceNa Příkoě před Lippertovým lahůdkářstvím. A prohlížel jsem si takéněkolik jejich svatebních fotografií, které byly pořízeny 3. září 1938 před Staroměstskou radnicí.

Nacházel jsem ovšem i fotografie mnohem starší. Na jedné z nich stál ve vzorném pozoru František Bláha, můj dědeček z maminčiny strany, s  výbojně nakrouceným světlým knírem v  uniformě c. a  k. vojáka rakousko-uherského mocnářství. Snímek byl pořízenza první světové války ve fotoateliéru ve Zruči nad Sázavou. Vedle dědečka seděla moje babička Marie, rozená Říhová, a bylo vidět, jak je udřená a usoužená těžkou prací a starostmi o svých sedm dětí.

Na  jiné fotografii, hnědě tónované, byla jako pětiletá moje teta Hana, tatínkova sestra, kterou jsem nikdy neviděl, protože ve  svých dvaadvaceti letech umřela na  zánět pobřišnice po  perforaci slepého střeva.

Ale nejdéle ze všech jsem si prohlížel několik fotografií dědečka a babičky z tatínkovy strany, které jsem také nikdy neviděl, protože zemřeli, ještě než jsem se narodil. Dlouho se nevědělo, kdy přesně, ale bylo to v roce 1943 v ghettu v polském městě Lodži.

To zní hodně smutně, ale to dětské prohlížení fotografií pro mě vůbec smutné nebylo. Byla to chvíle klidu, svobody a šťastné samoty, ze které jsem se jenom nerad vracel do tehdejších všedních dnů.

Nikdy potom už jsem nebyl tolik sám sebou jako tenkrát pod tím otevřeným oknem. Když jsem si, aniž to kdo věděl, prohlížel tystaré fotografie, co voněly úplně stejně jako prádelník, ve  kterém byly uloženy, jenže ještě intenzivněji. Kdy po ulici projelo za čtvrt hodiny nanejvýš pět šest aut. Kdy z parku voněly akáty a posečená tráva.

A kdy se, stejně jako na těch fotografiích, zastavil čas.

PETR FELDSTEIN 12

3.

ŽVÝKAČKA JAKO GENERAČNÍ FENOMÉN

Moje generace odmalička slýchávala, že džez je kapitalistický a  ne -

morální přežitek. Že mandelinku bramborovou shazuje z  letadel

na naši svěží, lidově demokratickou zelenou nať potměšilý americký

prezident Harry Truman, válečný štváč. A že žvýkačky neboližvýkací gumy a  jejich žvýkání jsou nejen znakem nekulturnosti, ale také

projevem reakcionářství neboli zpátečnictví.

My děti jsme přesto v  padesátých letech po  žvýkačkách vyloženě „pásly“. Studená válka se v našem nedospělém světěprojevovala negativně především v tom, že žvýkačky prostě vůbec nebyly na trhu. Nanejvýš, a to ještě zcela výjimečně, bylo možné v jednom přežívajícím soukromém koloniálu u  nás na  Letné spatřit pouze brčálově zelené, vínově červené nebo špinavě žluté želatinové hady. Byli čímsi, nějakým práškem, lehce posypané, aby se v  ruce hned nelepili. Hadi nebyli špatní hlavně asi proto, že byli vzácní. Aležvýkačky zůstávaly nedostižným snem. Snem zrozeným z empirie toho nejranějšího věku.

Velice mlhavě si pamatuji, že k nám domů, do naší rodiny, stejně jako do  dalších poválečných domácností v  Československu, dorazil krátce po  válce balíček z  Unry. Přesněji z  UNRRA, mezinárodní organizace při OSN, která do některých zemí zasílala poválečnou potravinovou pomoc. Ze všech potravin, které balík obsahoval, mi v  paměti utkvěly pouze a  právě žvýkačky. Něco neskutečně skvělého, báječného, úžasného. Některé vypadaly jako malé bílé polštářky a v malé krabičce s okénkem chrastily. Jiné, ještě o dost přitažlivější, byly v podobě malých pásků zabaleny do staniolu zasunutéhodo barevného obalu. To byla chuť! A především – ta zázračná konzistence! Žvýkačky žvýkáním vůbec neubývalo!

Jenže „Unru“ brzy zrušily a žvýkačky se změnily v zastřenou,téměř pohádkovou vzpomínku. DČDEK NA KOLE

Až jednou, snad to bylo ve druhé třídě, přišel do školy spolu - žák Čestmír Gütter a  žvýkal. Měl opravdovou žvýkačku. Okázale a  provokativně ji natahoval z  úst až do  míst, do  kterých mu stačila délka jeho ruky. Vůně, která se přitom okolo něj linula, byla nepochybným důkazem pravosti, stejně jako prázdný papírek, který nám Čestmír blahosklonně dovolil si prohlédnout. Mimo jiné na něm stálo CHEWING GUM. Pak vyndal z kapsy svůj další trumf. Balíček, v němž byly zastrčeny ještě čtyři zabalenéžvýkačkové pásky. Tím nás těsně předtím, než začala první vyučovacíhodina, dorazil.

Hned na  začátku přestávky jsme se okolo Güttera všichni shromáždili. O žvýkačku, respektive sebemenší kousekz načatého balíčku, si nikdo říci netroufl. Našlo se však několik opovážlivců či odvážlivců, kteří na Čestmírovi loudili, alespoň „čída“ z pusy. K tomu Gütter nakonec po dlouhém přemlouvání svolil. Ale jenomv případě Ivany Hamplové. Potvrdilo se tak naše podezření, že ji Čestmír tajně miluje.

Později se občas stalo, že nějakou tou skulinou v  železné oponě někdo ze zahnívajícího Západu do  naší východněji ležící republiky žvýkačku prostrčil. Také já jsem se toho jednou dočkal a s čerstvěnabytými žvýkačkami a patřičně zvýšeným sebevědomím jsem se vydal na  promítání grotesek do  kinosálu v  Národním technickém muzeu na Letné. Díky žvýkačkám, kterými jsem se samozřejmě neopomněl pochlubit, jsem měl ono sobotní odpoledne u  svých kamarádů větší úspěch než Charlie Chaplin, Frigo, Larry Semon, Laurel a  Hardy, nebo Lupino Lane na tom malém plátně, v němých, samozřejměčernobílých filmech, které jsme mohli vidět nesčíslněkrát a které se nám nikdy neokoukaly.

Jako žáci třetí třídy jsme odjeli na školu v přírodědo Deštného v  Orlických horách. Po  vyučování jsme vybíhali do  okolních lesů a  z  kmenů vysokých jehličnanů jsme odloupávali zaschlou pryskyřici. Při soustředěném úsilí a  překonaném odporu k  chuti smůly v ústech se mnohým z nás často podařilo zdolat na zubech

PETR FELDSTEIN 14

a na jazyku stadium téměř beznadějné rozdrobenosti a zpracovat

pryskyřici v přiměřeně velké, měkké, pružné a hlavně kompaktní

sousto, které umožnilo kýžené žvýkání. Konečný efekt byl daleko

lepší než obdobné pokusy s voskem, o kterém nám navíc tvrdili, že

se vyrábí z kostí.

Naše generace neměla štěstí odmalička. S  lecčím, co by jí mohlo zpříjemnit život, se zkrátka minula. Začalo to právě žvýkačkami. Pro - tože žvýkačková liberalizace, i  když nejprve v  podobě tuhého, čelisti až příliš namáhajícího Pedra domácí výroby, přišla pro nás přílišpozdě. Ze žvýkaček jsme mezitím vyrostli, tak jako jsme později vyrostli z něčeho jiného, co nastalo. Nebo jsme naopak do něčeho dalšího ještě nedorostli.

Jednalo se většinou o mnohem důležitější věci než žvýkačky.Stejně bych však žvýkačky ani s  odstupem tolika let na  úplně poslední místo nedal. Ani při vědomí, že jsme jimi dávno zaplaveni.

Jednou si ale ještě musím zkusit, jak chutná smůla. Ne že bych jí byl v životě kdovíjak ušetřen, ale teď mám na mysli tu smůlužvýkačkovou. Pryskyřici z kmenů jehličnatých stromů.

4.

POUZE PRO NEPLAVCE

Když nás ve  třetí třídě při hodině tělocviku třídní učitelka vyzvala,

aby zvedli ruku ti, kteří neumějí plavat, zaváhal jsem. Ne proto, že

bych nevěděl, zda plavat umím, nebo neumím. Nýbrž proto, že jsem

se styděl, že jsem se plavat dosud nenaučil. Pravda, léto předtím jsem

o  prázdninách v  řece Želivce pod lesní strání pod Hulicemi udělal

čtyři tempa, ale při třetím a čtvrtém už jsem se jistil nohouna kamenitém dně. Bylo tam mělko.

Nejdříve se přihlásil jen Tomek. Ostatní, co také plavat neuměli, uvažovali zřejmě stejně jako já. DČDEK NA KOLE

„No tak se nestyďte, zatím to ještě není žádná ostuda. Aleza nějaký rok by to ostuda byla. Teď máte možnost naučit se plavat,“ řekla

nám paní učitelka Kněžková.

Po jejích posledních slovech se k Tomkovi přidaly ještě asi další

čtyři pravé ruce. Ta moje však mezi nimi ještě stále nebyla.

„Tak už se nikdo nepřihlásí? To jsem tedy vůbec netušila, že mám

vlastně plaveckou třídu...,“ pravila třídní a  začala si psát do  bloku

jména přihlášených spolužáků.

Nakonec jsem se nechal zapsat také.

Asi za  měsíc jsem se společně s  ostatními dětmi ocitl jednoho

zimního rána, před vyučováním, v  převlékárně u  bazénu v  hotelu

Axa v ulici Na poříčí. Krátce po nás dorazilo do šatny také několik

chlapů v  plavkách, dnes by mi nepochybně připadali jako odrostlí

kluci, a  ti na  nás začali křičet, abychom dělali. Z  prostor bazénu

a sprch s sebou přinesli pach chlóru a zpocených těl. A také aroganci

frajerských plavčíků.

„Já bych šel radši domů anebo do  školy,“ pošeptal mi Vladimír,

soused od nás z domu. Vladimír chodil do áčka, ne do béčka, jako já,

ale byli tu neplavci i z dalších tříd.

Vladimír mi mluvil z  duše. Zatnul jsem však zuby a  odpověděl

mu: „Proč, prosím tě, uvidíš, že to tady bude dobrý.“ Ale ani trochu

jsem o tom přesvědčený nebyl.

Převlékali jsme se. Někteří zcela normálně, bez zábran, jiní se při -

tom točili k ostatním zády. Patřil jsem k těm druhým.

Pak nás nahnali do sprch a tam na nás křičeli ještě víc. Nejvíc však

na nás řvali u bazénu. Donutili nás ihned vlézt do vody, a kdo váhal,

toho do ní bez milosti strčili. Například Vladimíra. Ten se křečovitě

držel okraje bazénu a měl vytřeštěné oči. Bez brýlí vypadaly, stejně

jako on celý, úplně jinak než jindy.

Za  chvíli přišel mistr. Bylo mu asi čtyřicet a  byl opálený jako

uprostřed horkého léta. Na  sobě měl bleděmodré plavky, na  krku

píšťalku na  šňůrce, v  rukou dlouhé bidlo. Vzápětí pronikavě pískl.

Výuka začala.

+

PETR FELDSTEIN 16

Po  absolvování první lekce mi při cestě do  školy ještě temným ránem Vladimír svěřil, že do  Axy už nikdy nepůjde. Ale přemluvil jsem ho a své v tom jistě vykonali i jeho rodiče. Za týden jsme byli v Axe oba znovu.

Zpočátku se všechno vyvíjelo stejně jako při úvodní hodině. Ale potom jsme museli jeden po druhém vylézat po schůdkách na sko - kanskou věž až úplně ke  stropu a  pak skočit dolů. Drželi jsme se s Vladimírem vzadu. Ale i na nás došla řada.

Mistr pískl a pak zařval: „Tak co, vy dva? To vás tam mám vynést sám, nebo co?“ tentokrát měl na sobě plavky světlezelené.

„Tak já jdu,“ řekl jsem potichu. Vladimírovy krátkozraké oči s  dlouhými černými řasami na  mě pohlédly, jako by to mělo být naposledy. Jako kdybych právě kráčel pod gilotinu. V  jejich pohledu bylo obsaženo i  to, že on mě bude vzápětí pod tu gilotinu následovat.

Nohy mi téměř nesloužily, ale nakonec jsem se za mistrovýchposměšků, že lezu jako svázaný, došplhal až na vrchol. Při pohledu dolů jsem se zděsil. Bazén se zmenšil asi na čtvrtinu původní velikosti a já měl pocit, že skočím-li, určitě se do  něj netrefím. Nakonec jsem se po  dlouhém váhání, se zavřenýma očima a  za  mistrova klení spustil ze sedu dolů. Dopadl jsem kupodivu do  vody, do  níž jsem zajel tak rychle, že jsem se skoro ihned nohama dotkl dna. Pak jsem však dlouho, nekonečně dlouho s  burácejícími sodovkovými bublinami v  nose a  v  hlavě, stoupal vzhůru. Nadechl jsem se ale už těsně pod hladinou. Kašlaje vodu, které jsem se napil, doplácal jsem seza pomoci nastaveného bidla k okraji bazénu.

To už byl ale Vladimír, silně a  marně se vzpouzející, tažen mistrem za  ruku k  žebříku vedoucímu vzhůru k  popravišti. Pak mistr tlačil Vladimíra na  schůdkách zespoda vzhůru na  věž. Jakmile ho na ni dotlačil, dostrkal ho napůl sedícího, napůl ležícího nohouk samému okraji. Potom vydal nesmlouvavý pokyn: „Dolů!!!“

Vladimír však nic. A do propasti se nespustil ani podruhé, ani potřetí. DČDEK NA KOLE

Mistr tedy poodstoupil, pak udělal dva rychlé kroky a do Vladimí - ra na okraji věže vší silou oběma rukama strčil. Vzhledemk výškovému i váhovému rozdílu, který mezi těmito jedinci byl, prokázalVladimír neuvěřitelnou stabilitu. Odolal a téměř se z místa, na kterém teď spočíval, nepohnul. Mistr tedy svůj atak zopakoval. Ani tentokrát však nepochodil. Potřetí však už Vladimír z věže sklouzl. Stačil se všakzachytit rukama jejího okraje, kterého se v sebezáchovném pududokázal, všem fyzikálním zákonům navzdory, držet. Mistr mu proto chvíli dupal bosýma nohama po prstech. Teprve potom se Vladimír pustil.

Cestou do školy Vladimír tentokrát mlčel a já věděl, že máza brýlemi slzy. Potřetí už do Axy nepřišel.

Já ano, a ještě mnohokrát. Plavat jsem se tam však stejně nenaučil. Zato se mi tam podařilo získat z  vody báječnou fobii, kterou jsem překonal až po  pěti letech. Bylo mi skoro třináct, když jsem si konečně zlepšil svůj osobní rekord v počtu temp ze čtyř na pět. Pak už to šlo rychle a ještě totéž léto jsem se naučil plavat docela obstojně. Strašidlo Axy bylo zaplašeno.

Ale nikoli zapomenuto. Nezapomenu na ně nikdy. Vladimír,později vážený pan profesor, historik hovořící sedmi nebo osmi jazyky, po celý svůj život neplavec, jistě také ne.

5.

VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI

Řekne-li se Vyšehrad, vybaví se leckomu nejspíš jehoarchitektonická dominanta – kapitulní kostel svatého Petra. Anebo sousoší Josefa

Václava Myslbeka. Anebo ta část zdejšího hřbitova zvaná Slavín, kam

byl jako první z velikánů české kultury uložen v prvním roceminulého století tehdy právě zemřelý básník Julius Zeyer. Anebo si někdo

vzpomene na samotnou kněžnu Libuši věštící na skále nad Vltavou

českému národu světlou budoucnost.