načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dědek na kole - Petr Feldstein

Elektronická kniha: Dědek na kole
Autor:

Dědek na kole a další fejetony, jíž v knížce najdete rovných sto, osvěží čtenáře svým laskavým humorem, s nímž nahlíží na události a skutečnosti kolem nás. Každodenní ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  238
+
-
Doporučená cena:  254 Kč
6%
naše sleva
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 283
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0021-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dědek na kole a další fejetony, jíž v knížce najdete rovných sto, osvěží čtenáře svým laskavým humorem, s nímž nahlíží na události a skutečnosti kolem nás. Každodenní banality popisuje s nadhledem a humorem, který nikoho neuráží, naopak povznáší.Texty doplňují ilustrace Miroslava Bartáka. (fejetony s ilustracemi Miroslava Bartáka)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Feldstein - další tituly autora:
Dědictví po Napoleonovi Dědictví po Napoleonovi
Feldstein, Petr
Cena: 159 Kč
Josef Masopust - Povídky z prvního a druhého poločasu Josef Masopust
Feldstein, Petr; Pavel, Ota
Cena: 221 Kč
Fotbal jménem Masopust Fotbal jménem Masopust
Feldstein, Petr
Cena: 315 Kč
Život plný koní - Šedesát let Františka Vítka ve třiceti kapitolách Život plný koní
Feldstein, Petr
Cena: 295 Kč
Utečenci 1939 - 1989 -- 25 příběhů sportovců, kteří odešli za svobodou Utečenci 1939
Feldstein, Petr
Cena: 319 Kč
Dědek na kole Dědek na kole
Feldstein, Petr
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











„A nasadili vám antibibliotika?“ položil mi jednou soused,
původním povoláním řidič, už druhou otázku za sebou.
Bezprostředně poté, co se mě na ulici zeptal, proč se od tramvaje
vleču tak ztěžka. A poté, co jsem mu vysvětlil, že jdu od lékaře,
že mám chřipku a patrně také horečku.
Přestože jsem měl v důsledku svého prudce zhoršeného
zdravotního stavu sníženou vnímací i pozorovací schopnost,
pohlédl jsem, bezprostředně po té druhé jeho otázce, na něho
zostra. Abych zjistil, zda žertuje, anebo zda se skutečně jedná
o nevědomost, byť značně kuriózní, která ovšem hříchu nečiní.
V úvahu přicházelo obojí, ale já jsem v jeho případě sázel přece
jen spíš na tu druhou možnost. Zkoumání jsem však souseda
podrobit musel. Protože při první eventualitě velí společenská
konvence hlasitě se zasmát, neřkuli žertéře poklepat po rameni
za vydařený vtip. Ve druhé z možných variant je pak třeba
zachovat kamennou tvář a dělat, že vše je normální a v pořádku.
I když znám hodně lidí, pro něž je takové mírné faux pas
důvodem k poučení dotyčného partnera v probíhajícím dialogu,
nebo přímo k jeho zesměšnění.
PETR FELDSTEIN
D
ě
dek na kole
Grada Publishing, a. s.
U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz
D ědek
na kole
Fejetony s ilustracemi
Miroslava Bartáka
Petr
Feldstein





Copyright © Petr Feldstein, 2016
Illustrations © Miroslav Barták, 2016
© Grada Publishing, a. s., 2016
Redakce Eliška Tersago
Obálka Jakub Karman, Art007
Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 pod značkou Cosmopolis
jako svou 6214. publikaci
Tisk FINIDR
Grada Publishing, a. s.,
U Průhonu 22, Praha 7
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být
reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího
písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978-80-271-9191-8 (ePub)
ISBN 978-80-271-9190-1 (pdf )
ISBN 978-80-271-0021-7 (print)





ČÁST PRVNÍ
GOLDSCHEIDER NEBOLI KOČANDRLE










1.
GOLDSCHEIDER NEBOLI KOČANDRLE
My, kteří se nejmenujeme zrovna Novotný, Svoboda nebo Ježek, vel -
mi dobře víme, co obnáší jmenovat se... no, řekněme, složitěji.
Vzpomínám si, jak jsem ve svém mladistvém věku vyloženě
záviděl například v čistírně, kam mě maminka často posílala, těm, kteří
stáli ve frontě přede mnou a v odpověď na výzvu „A bude to
na jméno?!“, hrdě hlásili: „Dvořák.“ Anebo „Vrba“, „Marečková“. Věděl jsem
totiž předem, co nastane, až své příjmení budu muset nahlásit já.
„A bude to na jméno?!“ vyštěkla také na mě korpulentní
odbarvená blondýna, celá jakoby nalitá do modrého lesklého pláště. A já,
ač jsem chtěl odpovědět nahlas, jasně, zřetelně a podobně hrdě jako
ti přede mnou, jsem si složitost situace (danou už samotným
příjmením) z nervozity ještě zkomplikoval zamumláním:
„Feldštajn,“ vyslovil jsem své příjmení foneticky.
Baculatá ruka s  prsty rozpíchanými od  špendlíků, která
vypisovala údaje do  bloku s  perforovanými listy, aby se z  něj daly dobře
odtrhávat čistírenské stvrzenky, se zastavila.
„Cože???“ zapištěla blondýna nevěřícně.
Opět jsem zopakoval své příjmení. Sice o něco hlasitěji, zato jsem
však zaartikuloval ještě hůř než předtím.
„Sel... co?“
„Ne Sel, ale Fel,“ dodal jsem si odvahy, „na začátku je Fel. Ef jako
František, e jako...“ Nebylo mi ovšem dopřáno, abych ve  spelování
pokračoval a své příjmení tak té dámě zpřístupnil.
„František, František! Mě nezajímá tvoje křestní jméno. Je mi
jedno, jestli jsi František nebo Bonifác. Jak se jmenuješ dál?“ Významně
se přitom podívala na lidi, co za mnou stáli ve stejně dlouhé frontě,





PETR FELDSTEIN 8
jakou jsem si předtím musel vystát i já. Její pohled jim říkal: Nejsem
to já, kdo vás zdržuje.
Totálně znervóznělý jsem odpověděl: „František. Ne, totiž ne
František, Feldstein...“
„Cože?“ ozvalo se znovu.
„Feld-štajn. Píše se to Feld-ste-in...,“ pokračoval jsem zoufale a  už
také značně zbrocený. Samozřejmě že jsem tím věci ani trochu nepo -
mohl.
Opusťme ale čistírnu. Podobné situace se mohly odehrávat, a také
se odehrávaly, leckde jinde. Na úřadech, u okének kartoték
na poliklinice, v opravnách obuvi. Ovšem tam, kde chtěli znát i moje křestní
jméno, jsem si to aspoň trochu vyžehlil. Poté, co jsme se společnými
silami přece jen dokodrcali k poslednímu písmenu v mém příjemní,
položil mi dotyčný perlustrátor, opatrně a také s neskrývanou
obavou z další anabáze, dotaz doplňující:
„A křestní?“
Odpověď „Petr“ přijal obvykle se zřetelnou úlevou.
Jednou jsme si o našem, v tomto ohledu hodně společném, údělu
povídali s jedním mým známým, Františkem Goldscheiderem,
mužem o téměř dvacet let starším než já. O tyto zkušenosti tedy
mnohem bohatším.
„Mně už na  různých místech dali tolik jmen,“ vzpomínal, když
jsem mu líčil své zážitky. „Byl jsem Gošnajdr, Košajdr, Ošandr, ale
vůbec nejčastěji Kočajdr. Někdy to ovšem došlo až do Kočandrle.“
Na  Františku Goldscheiderovi jsem si ovšem také uvědomil, že
na tom nejsem ani po této stránce úplně nejhůř. V mysli mi
defilovaly ještě další komplikované případy. Jména, jejichž nositele jsem buď
znal, nebo jsem věděl, že existují – Honetschläger, Freistadt,
Feureisel, Hauptvogel, Glükselig, Viewegh, Greifennegg, Weishäutel...
V roce 1966 jsem narukoval do tereziánských kasáren v Křižíkově
ulici v Karlíně a poprvé jsem spatřil nadstrážmistra Uhlíka,
skladníka pečujícího o výstroj. Šel jsem si k němu vyfasovat uniformu
a další součásti vojenského oblečení. Musel jsem mu pochopitelně sdělit,





9 DČDEK NA KOLE
jak se jmenuju. Dlouho, předlouho trvalo, než moje příjmení zdolal,
než je byl schopen vetknout do příslušné kolonky. Jednu chvíli to do -
konce vypadalo, že to skončí naopak. Nakonec mi, celý uondaný,
napůl lítostivým, napůl káravým tónem položil pozoruhodnou otázku:
„Chlapče, chlapče, kde jsi k tomu jménu přišel?“
Na to jsem samozřejmě nereagoval, ale, jak se ukázalo za chvilku,
to nejlepší mělo teprve přijít.
Když jsem totiž já, Feldstein, který přišel ke  svému příšernému
jménu kdovíkde, ze skladu odcházel, nadstrážmistr Uhlík mi sdělil:
„Jo, chlapče, ale kanady nemám. Ty si musíš vyfasovat naproti.“
Vzápětí, se samozřejmou erudicí a  vyloženě vynikající výslovností,
již by mu mohl závidět i velmi erudovaný germanista, ještě upřesnil:
„U Mühlsteina!“
2.
STARÉ FOTOGRAFIE A ZASTAVENÝ ČAS
Odjakživa jsem si rád prohlížel fotografie. Čím byly starší, tím víc mě
přitahovaly.
Když jsem byl malý, nefotografovalo se samozřejmě ani zdaleka
tolik jako teď. I když teď už se také méně fotografuje a více natáčí.
Ale za  mého dětství neměl fotoaparát každý a  fotografie nebyly
barevné. Neexistovaly fotografující mobilní telefony, neexistovaly
digitální fotoaparáty, neexistovaly ani polaroidy. Na  vyvolání
filmů a pořízení obrázků, obvykle v drogeriích, čekal amatér
nevybavený temnou komorou, vývojkou, ustalovačem, zvětšovákem,
fotografickými papíry a  dalšími archaickými potřebami, obvykle
dva tři týdny.
A předtím, když jsem ještě nebyl na světě, se fotografovalo ještě
méně, než když jsem byl malý. Zato fotografie se tehdy dělaly krásné.
A právě ty jsem si prohlížel nejraději.





PETR FELDSTEIN 10
Rodinné fotografie jsme doma mívali u tatínka a u maminky v je -
jich ložnici, v  malém prádelníku ze žlutohnědého leštěného dřeva.
Stejného, z jakého byl i ostatní nábytek – postele, ohromná čtyřdílná
skříň, noční stolky a velký prádelník. A také rám a podstavec
vysokého zrcadla, do  kterého se vešel vestoje průměrně vysoký dospělý
člověk od paty až k hlavě, přičemž nahoře ještě kus zbýval.
V  prádelníku, za  dvířky, která byla nalevo, leželo úplně dole
na  sobě několik malých alb a  jedno větší. A  pak také pár fotografií
zvlášť ve  velké zažloutlé obálce. Tam jsem ale při svých tajných
exkurzích nacházel nejen fotografie, ale i  pohlednice, na  kterých bylo
většinou maminčino jméno za svobodna a nad ním ještě slovo slečna,
či dokonce vážená slečna. A pod textem, který jsem četl zvědavě
a zároveň se studem i výčitkami svědomí, bylo tatínkovo křestní jméno.
Lehával jsem s  těmi fotografiemi a  pohlednicemi, když jsem byl
sám doma, na zemi na koberci pod otevřeným oknem. Z letenských
sadů voněly rozkvetlé akáty nebo čerstvě posečená tráva. Kostelní
ulicí projelo občas, tu nahoru, tu dolů, auto. Asi tak tři, možná čtyři,
nanejvýš třeba šest za čtvrt hodiny.
Ale to opravdu nevím přesně. Protože v těch chvílích se zastavoval
čas. Prostě nepokračoval. Stál právě tak jako na těch snímcích, které
také měly svou vůni. Stejnou jako prádlo uložené napravo v 
šuplatech, jenže ještě intenzivnější. Voněly totiž i těmi dávnými léty.
Těžko to dnes popsat.
Uvědomoval jsem si tenkrát, že to, co na fotografiích vidím,
opravdu někdy bylo, a tím, že si všechno teď prohlížím, to zase
na chviličku je. A pořád je to krásné. Snad ještě krásnější. A taky mi připadalo,
že i já jsem tehdy byl a že jsem to všechno zažil. A že jsem dokonce
ještě dřív, už tenkrát, věděl, že právě takhle to jednou bude.
Díval jsem se na své mladé rodiče ve Švihově, vesnici na břehu
Želivky. Její zbytky už polovinu století omílá voda na dně přehrady.
Táta byl neuvěřitelně štíhlý a měl svalnatou, vypracovanou postavu.
Maminka zase byla o něco plnější, ne tak moc hubená, jak jsem ji
znal. Na  některých snímcích se opravdu podobala, jak prý tvrdili





11 DČDEK NA KOLE
její tehdejší ctitelé, slavné americké herečce Catherine Hepburno -
vé. Jednou se mi tím maminka, už coby paní v letech, ve slabé
chvilce pochlubila.
Také jsem viděl mámu i  tátu, společně, ale i  každého zvlášť,
vykračovat si někdy ve  druhé polovině třicátých let minulého století
po Praze. Třeba po vzorně kostičkovaném chodníku ulice
Na Příkopě před Lippertovým lahůdkářstvím. A prohlížel jsem si také
několik jejich svatebních fotografií, které byly pořízeny 3. září 1938 před
Staroměstskou radnicí.
Nacházel jsem ovšem i fotografie mnohem starší. Na jedné z nich
stál ve vzorném pozoru František Bláha, můj dědeček z maminčiny
strany, s  výbojně nakrouceným světlým knírem v  uniformě c. a  k.
vojáka rakousko-uherského mocnářství. Snímek byl pořízen
za první světové války ve fotoateliéru ve Zruči nad Sázavou. Vedle dědečka
seděla moje babička Marie, rozená Říhová, a bylo vidět, jak je udřená
a usoužená těžkou prací a starostmi o svých sedm dětí.
Na  jiné fotografii, hnědě tónované, byla jako pětiletá moje teta
Hana, tatínkova sestra, kterou jsem nikdy neviděl, protože ve  svých
dvaadvaceti letech umřela na  zánět pobřišnice po  perforaci slepého
střeva.
Ale nejdéle ze všech jsem si prohlížel několik fotografií dědečka
a babičky z tatínkovy strany, které jsem také nikdy neviděl, protože
zemřeli, ještě než jsem se narodil. Dlouho se nevědělo, kdy přesně,
ale bylo to v roce 1943 v ghettu v polském městě Lodži.
To zní hodně smutně, ale to dětské prohlížení fotografií pro mě
vůbec smutné nebylo. Byla to chvíle klidu, svobody a šťastné samoty,
ze které jsem se jenom nerad vracel do tehdejších všedních dnů.
Nikdy potom už jsem nebyl tolik sám sebou jako tenkrát pod tím
otevřeným oknem. Když jsem si, aniž to kdo věděl, prohlížel ty
staré fotografie, co voněly úplně stejně jako prádelník, ve  kterém byly
uloženy, jenže ještě intenzivněji. Kdy po ulici projelo za čtvrt hodiny
nanejvýš pět šest aut. Kdy z parku voněly akáty a posečená tráva.
A kdy se, stejně jako na těch fotografiích, zastavil čas.





PETR FELDSTEIN 12
3.
ŽVÝKAČKA JAKO GENERAČNÍ FENOMÉN
Moje generace odmalička slýchávala, že džez je kapitalistický a  ne -
morální přežitek. Že mandelinku bramborovou shazuje z  letadel
na naši svěží, lidově demokratickou zelenou nať potměšilý americký
prezident Harry Truman, válečný štváč. A že žvýkačky neboli
žvýkací gumy a  jejich žvýkání jsou nejen znakem nekulturnosti, ale také
projevem reakcionářství neboli zpátečnictví.
My děti jsme přesto v  padesátých letech po  žvýkačkách
vyloženě „pásly“. Studená válka se v našem nedospělém světě
projevovala negativně především v tom, že žvýkačky prostě vůbec nebyly
na trhu. Nanejvýš, a to ještě zcela výjimečně, bylo možné v jednom
přežívajícím soukromém koloniálu u  nás na  Letné spatřit pouze
brčálově zelené, vínově červené nebo špinavě žluté želatinové hady.
Byli čímsi, nějakým práškem, lehce posypané, aby se v  ruce hned
nelepili. Hadi nebyli špatní hlavně asi proto, že byli vzácní. Ale
žvýkačky zůstávaly nedostižným snem. Snem zrozeným z empirie toho
nejranějšího věku.
Velice mlhavě si pamatuji, že k nám domů, do naší rodiny, stejně
jako do  dalších poválečných domácností v  Československu,
dorazil krátce po  válce balíček z  Unry. Přesněji z  UNRRA,
mezinárodní organizace při OSN, která do některých zemí zasílala poválečnou
potravinovou pomoc. Ze všech potravin, které balík obsahoval, mi
v  paměti utkvěly pouze a  právě žvýkačky. Něco neskutečně
skvělého, báječného, úžasného. Některé vypadaly jako malé bílé polštářky
a v malé krabičce s okénkem chrastily. Jiné, ještě o dost přitažlivější,
byly v podobě malých pásků zabaleny do staniolu zasunutého
do barevného obalu. To byla chuť! A především – ta zázračná konzistence!
Žvýkačky žvýkáním vůbec neubývalo!
Jenže „Unru“ brzy zrušily a žvýkačky se změnily v zastřenou,
téměř pohádkovou vzpomínku.





13 DČDEK NA KOLE
Až jednou, snad to bylo ve druhé třídě, přišel do školy spolu -
žák Čestmír Gütter a  žvýkal. Měl opravdovou žvýkačku. Okázale
a  provokativně ji natahoval z  úst až do  míst, do  kterých mu
stačila délka jeho ruky. Vůně, která se přitom okolo něj linula, byla
nepochybným důkazem pravosti, stejně jako prázdný papírek,
který nám Čestmír blahosklonně dovolil si prohlédnout. Mimo
jiné na něm stálo CHEWING GUM. Pak vyndal z kapsy svůj další
trumf. Balíček, v němž byly zastrčeny ještě čtyři zabalené
žvýkačkové pásky. Tím nás těsně předtím, než začala první vyučovací
hodina, dorazil.
Hned na  začátku přestávky jsme se okolo Güttera všichni
shromáždili. O žvýkačku, respektive sebemenší kousek
z načatého balíčku, si nikdo říci netroufl. Našlo se však několik opovážlivců či
odvážlivců, kteří na Čestmírovi loudili, alespoň „čída“ z pusy. K tomu
Gütter nakonec po dlouhém přemlouvání svolil. Ale jenom
v případě Ivany Hamplové. Potvrdilo se tak naše podezření, že ji Čestmír
tajně miluje.
Později se občas stalo, že nějakou tou skulinou v  železné oponě
někdo ze zahnívajícího Západu do  naší východněji ležící republiky
žvýkačku prostrčil. Také já jsem se toho jednou dočkal a s čerstvě
nabytými žvýkačkami a patřičně zvýšeným sebevědomím jsem se vydal
na  promítání grotesek do  kinosálu v  Národním technickém muzeu
na Letné. Díky žvýkačkám, kterými jsem se samozřejmě neopomněl
pochlubit, jsem měl ono sobotní odpoledne u  svých kamarádů
větší úspěch než Charlie Chaplin, Frigo, Larry Semon, Laurel a  Hardy,
nebo Lupino Lane na tom malém plátně, v němých, samozřejmě
černobílých filmech, které jsme mohli vidět nesčíslněkrát a které se nám
nikdy neokoukaly.
Jako žáci třetí třídy jsme odjeli na školu v přírodě
do Deštného v  Orlických horách. Po  vyučování jsme vybíhali do  okolních
lesů a  z  kmenů vysokých jehličnanů jsme odloupávali zaschlou
pryskyřici. Při soustředěném úsilí a  překonaném odporu k  chuti
smůly v ústech se mnohým z nás často podařilo zdolat na zubech





PETR FELDSTEIN 14
a na jazyku stadium téměř beznadějné rozdrobenosti a zpracovat
pryskyřici v přiměřeně velké, měkké, pružné a hlavně kompaktní
sousto, které umožnilo kýžené žvýkání. Konečný efekt byl daleko
lepší než obdobné pokusy s voskem, o kterém nám navíc tvrdili, že
se vyrábí z kostí.
Naše generace neměla štěstí odmalička. S  lecčím, co by jí mohlo
zpříjemnit život, se zkrátka minula. Začalo to právě žvýkačkami. Pro -
tože žvýkačková liberalizace, i  když nejprve v  podobě tuhého, čelisti
až příliš namáhajícího Pedra domácí výroby, přišla pro nás příliš
pozdě. Ze žvýkaček jsme mezitím vyrostli, tak jako jsme později vyrostli
z něčeho jiného, co nastalo. Nebo jsme naopak do něčeho dalšího ještě
nedorostli.
Jednalo se většinou o mnohem důležitější věci než žvýkačky.
Stejně bych však žvýkačky ani s  odstupem tolika let na  úplně poslední
místo nedal. Ani při vědomí, že jsme jimi dávno zaplaveni.
Jednou si ale ještě musím zkusit, jak chutná smůla. Ne že bych jí
byl v životě kdovíjak ušetřen, ale teď mám na mysli tu smůlu
žvýkačkovou. Pryskyřici z kmenů jehličnatých stromů.
4.
POUZE PRO NEPLAVCE
Když nás ve  třetí třídě při hodině tělocviku třídní učitelka vyzvala,
aby zvedli ruku ti, kteří neumějí plavat, zaváhal jsem. Ne proto, že
bych nevěděl, zda plavat umím, nebo neumím. Nýbrž proto, že jsem
se styděl, že jsem se plavat dosud nenaučil. Pravda, léto předtím jsem
o  prázdninách v  řece Želivce pod lesní strání pod Hulicemi udělal
čtyři tempa, ale při třetím a čtvrtém už jsem se jistil nohou
na kamenitém dně. Bylo tam mělko.
Nejdříve se přihlásil jen Tomek. Ostatní, co také plavat neuměli,
uvažovali zřejmě stejně jako já.





15 DČDEK NA KOLE
„No tak se nestyďte, zatím to ještě není žádná ostuda. Ale
za nějaký rok by to ostuda byla. Teď máte možnost naučit se plavat,“ řekla
nám paní učitelka Kněžková.
Po jejích posledních slovech se k Tomkovi přidaly ještě asi další
čtyři pravé ruce. Ta moje však mezi nimi ještě stále nebyla.
„Tak už se nikdo nepřihlásí? To jsem tedy vůbec netušila, že mám
vlastně plaveckou třídu...,“ pravila třídní a  začala si psát do  bloku
jména přihlášených spolužáků.
Nakonec jsem se nechal zapsat také.
Asi za  měsíc jsem se společně s  ostatními dětmi ocitl jednoho
zimního rána, před vyučováním, v  převlékárně u  bazénu v  hotelu
Axa v ulici Na poříčí. Krátce po nás dorazilo do šatny také několik
chlapů v  plavkách, dnes by mi nepochybně připadali jako odrostlí
kluci, a  ti na  nás začali křičet, abychom dělali. Z  prostor bazénu
a sprch s sebou přinesli pach chlóru a zpocených těl. A také aroganci
frajerských plavčíků.
„Já bych šel radši domů anebo do  školy,“ pošeptal mi Vladimír,
soused od nás z domu. Vladimír chodil do áčka, ne do béčka, jako já,
ale byli tu neplavci i z dalších tříd.
Vladimír mi mluvil z  duše. Zatnul jsem však zuby a  odpověděl
mu: „Proč, prosím tě, uvidíš, že to tady bude dobrý.“ Ale ani trochu
jsem o tom přesvědčený nebyl.
Převlékali jsme se. Někteří zcela normálně, bez zábran, jiní se při -
tom točili k ostatním zády. Patřil jsem k těm druhým.
Pak nás nahnali do sprch a tam na nás křičeli ještě víc. Nejvíc však
na nás řvali u bazénu. Donutili nás ihned vlézt do vody, a kdo váhal,
toho do ní bez milosti strčili. Například Vladimíra. Ten se křečovitě
držel okraje bazénu a měl vytřeštěné oči. Bez brýlí vypadaly, stejně
jako on celý, úplně jinak než jindy.
Za  chvíli přišel mistr. Bylo mu asi čtyřicet a  byl opálený jako
uprostřed horkého léta. Na  sobě měl bleděmodré plavky, na  krku
píšťalku na  šňůrce, v  rukou dlouhé bidlo. Vzápětí pronikavě pískl.
Výuka začala.
+





PETR FELDSTEIN 16
Po  absolvování první lekce mi při cestě do  školy ještě temným
ránem Vladimír svěřil, že do  Axy už nikdy nepůjde. Ale přemluvil
jsem ho a své v tom jistě vykonali i jeho rodiče. Za týden jsme byli
v Axe oba znovu.
Zpočátku se všechno vyvíjelo stejně jako při úvodní hodině. Ale
potom jsme museli jeden po druhém vylézat po schůdkách na sko -
kanskou věž až úplně ke  stropu a  pak skočit dolů. Drželi jsme se
s Vladimírem vzadu. Ale i na nás došla řada.
Mistr pískl a pak zařval: „Tak co, vy dva? To vás tam mám vynést
sám, nebo co?“ tentokrát měl na sobě plavky světlezelené.
„Tak já jdu,“ řekl jsem potichu. Vladimírovy krátkozraké oči
s  dlouhými černými řasami na  mě pohlédly, jako by to mělo být
naposledy. Jako kdybych právě kráčel pod gilotinu. V  jejich
pohledu bylo obsaženo i  to, že on mě bude vzápětí pod tu gilotinu
následovat.
Nohy mi téměř nesloužily, ale nakonec jsem se za mistrových
posměšků, že lezu jako svázaný, došplhal až na vrchol. Při pohledu dolů
jsem se zděsil. Bazén se zmenšil asi na čtvrtinu původní velikosti a já
měl pocit, že skočím-li, určitě se do  něj netrefím. Nakonec jsem se
po  dlouhém váhání, se zavřenýma očima a  za  mistrova klení
spustil ze sedu dolů. Dopadl jsem kupodivu do  vody, do  níž jsem zajel
tak rychle, že jsem se skoro ihned nohama dotkl dna. Pak jsem však
dlouho, nekonečně dlouho s  burácejícími sodovkovými bublinami
v  nose a  v  hlavě, stoupal vzhůru. Nadechl jsem se ale už těsně pod
hladinou. Kašlaje vodu, které jsem se napil, doplácal jsem se
za pomoci nastaveného bidla k okraji bazénu.
To už byl ale Vladimír, silně a  marně se vzpouzející, tažen
mistrem za  ruku k  žebříku vedoucímu vzhůru k  popravišti. Pak mistr
tlačil Vladimíra na  schůdkách zespoda vzhůru na  věž. Jakmile ho
na ni dotlačil, dostrkal ho napůl sedícího, napůl ležícího nohou
k samému okraji. Potom vydal nesmlouvavý pokyn: „Dolů!!!“
Vladimír však nic. A do propasti se nespustil ani podruhé, ani
potřetí.





17 DČDEK NA KOLE
Mistr tedy poodstoupil, pak udělal dva rychlé kroky a do Vladimí -
ra na okraji věže vší silou oběma rukama strčil. Vzhledem
k výškovému i váhovému rozdílu, který mezi těmito jedinci byl, prokázal
Vladimír neuvěřitelnou stabilitu. Odolal a téměř se z místa, na kterém teď
spočíval, nepohnul. Mistr tedy svůj atak zopakoval. Ani tentokrát však
nepochodil. Potřetí však už Vladimír z věže sklouzl. Stačil se však
zachytit rukama jejího okraje, kterého se v sebezáchovném pudu
dokázal, všem fyzikálním zákonům navzdory, držet. Mistr mu proto chvíli
dupal bosýma nohama po prstech. Teprve potom se Vladimír pustil.
Cestou do školy Vladimír tentokrát mlčel a já věděl, že má
za brýlemi slzy. Potřetí už do Axy nepřišel.
Já ano, a ještě mnohokrát. Plavat jsem se tam však stejně nenaučil.
Zato se mi tam podařilo získat z  vody báječnou fobii, kterou jsem
překonal až po  pěti letech. Bylo mi skoro třináct, když jsem si
konečně zlepšil svůj osobní rekord v počtu temp ze čtyř na pět. Pak už
to šlo rychle a ještě totéž léto jsem se naučil plavat docela obstojně.
Strašidlo Axy bylo zaplašeno.
Ale nikoli zapomenuto. Nezapomenu na ně nikdy. Vladimír,
později vážený pan profesor, historik hovořící sedmi nebo osmi jazyky,
po celý svůj život neplavec, jistě také ne.
5.
VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI
Řekne-li se Vyšehrad, vybaví se leckomu nejspíš jeho
architektonická dominanta – kapitulní kostel svatého Petra. Anebo sousoší Josefa
Václava Myslbeka. Anebo ta část zdejšího hřbitova zvaná Slavín, kam
byl jako první z velikánů české kultury uložen v prvním roce
minulého století tehdy právě zemřelý básník Julius Zeyer. Anebo si někdo
vzpomene na samotnou kněžnu Libuši věštící na skále nad Vltavou
českému národu světlou budoucnost.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist