načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dědeček -- Střípky ze života dvou generací lékařů - Jan Mach

Dědeček -- Střípky ze života dvou generací lékařů

Elektronická kniha: Dědeček -- Střípky ze života dvou generací lékařů
Autor:

Příběhy o autorově dědečkovi, soukromém lékaři za první republiky, a tatínkovi, primáři za socialismu, jakož i některé události z autorova dětství podávají dílčí svědectví o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  190
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 142
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-2001-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběhy o autorově dědečkovi, soukromém lékaři za první republiky, a tatínkovi, primáři za socialismu, jakož i některé události z autorova dětství podávají dílčí svědectví o obou těchto obdobích, jak je prožívaly rodiny dvou generací venkovských lékařů. V časovém oblouku přesahujícím půl století autor sleduje osudy hlavních protagonistů, počínaje studiem medicíny za Rakousko-Uherska přes soukromou lékařskou praxi za první republiky, dramatické události druhé světové války, znárodnění soukromých praxí až po dobu nedávnou. Mozaiku vzpomínek na lékařské předky doplňují archivní fotografie z popisovaných časů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Mach

Dědeček

Střípky ze života dvou generací lékařů



Jan Mach


Dědeček

Střípky ze života

dvou generací lékařů


ISBN 978-80-7492-001-1 (PDF)

ISBN 978-80-7492-002-8 (PDF)

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2013

7

Předmluva

Narodil jsem se v rodině lékaře, jehož otec byl také lékařem. Abych

nemusel být od pěti měsíců v jeslích, strávil jsem dětství u dědečka

a babičky. Zde jsem podrobně vyslechl rodinnou historii – kde vzali

dědečkovi rodiče peníze na jeho medicínská studiaza Rakousko

-Uherska, jak probíhala praxe praktického lékaře za první republiky,

jak dědeček s babičkou jen zázrakem přežili válku a co je čekalo

po  ní. Ve  školním věku, v  době socialismu, jsem žil s  tatínkem,

primářem interního oddělení nemocnice, a  mohl vnímat tehdejší

poměry ve zdravotnictví i ve společnosti.

Od právníka zaměřeného na problematiku medicínského práva

by se asi očekávalo, že se spíš bude zabývat lékařskými procesy

a soudními spory mezi lékaři a pacienty za první republikya za so

cialismu. Nezažil jsem takové případy, ani jsem o  nich neslyšel.

Byl jsem jen svědkem úcty a vděčnosti dědečkových i tatínkových

pacientů. Podle toho, co vím od dědečka, pokud někdo za první

republiky podal na lékaře žalobu, žádal soud o expertníposouze

ní případu lékařskou komoru. Její závěry si pak nikdo nedovolil

zpochybnit. Konečně ve  vzpomínkách slavného českého psychi

atra profesora Vladimíra Vondráčka je právu v  medicíně a práv

ním sporům týkajícím se lékařství věnována samostatná kapitola

a nenajdeme v ní zmínku o tom, že by některý lékař byl postaven

před trestní soud. Snad jen s výjimkou kriminálních potratů. Lékař

byl uctíván, jeho slovo bylo skoro „svaté“. Za první republiky byli

ovšem lékaři s  lepší či horší pověstí a  podle toho se jim i  dařilo.

Lékaře si svobodně volil pacient, a pokud nebyl spokojen, zvolil

si příště jiného. Smlouvy soukromých lékařů se zdravotními po

jišťovnami neexistovaly, návštěva pojištěnce znamenala pro jeho

pojišťovnu povinnost poskytnuté lékařské služby zvolenému lékaři

uhradit. Tak je tomu i nyní v řadě evropských zemí, bohužel nikoliv

u nás. Lékař se tedy nemusel domáhat přízně úředníků nebo členů

správních rad zdravotních pojišťoven, ale musel o to více usilovat

8

o přízeň a spokojenost svých pacientů. Jistě lepší systém propaci

enty i lékaře, než je ten náš současný.

Přátelé, kterým jsem historky ze svého dětství o dědečkovia ta

tínkovi i o sobě vyprávěl, mě vyzvali, abych je sepsal. Po dlouhém

váhání jsem tak učinil. Nejde však o přesný „historický“ popisro

dinných událostí, leckde jsem něco pozměnil, přidal či ubral, ale

popisované příběhy mají svůj reálný pravdivý základ.

9

Dědeček Studium medicíny Otec mého dědečka Karla byl dílovedoucím a současně strojníkem v  benešovské koželužně. Byla to menší továrna na kraji města. Její majitel, továrník Heřman, se celkem staral, aby zaměstnanci měli dobré pracovní podmínky a šikovné lidi dobře platil. Můj pradědeček byl prý šikovný, proto zastával vlastně dvě funkce –dílovedoucího a strojníka. Kromě syna Karla měl pradědeček ještě dvě děti, Josefa a Marii. Josef v době mezi válkami pracoval jako slévač v USA a pak do smrti dostával v tuzexových bonech důchod. Marie se provdala za pražského notáře JUDr. Josefa Zelenku. Vynikala schopností cokoliv zařídit a příznivě vyřídit. Za druhé světové války díky tomu patrně zachránila život Karlovi i jeho ženě. Pradědeček žil s rodinou v jednopatrovém rodinném domku s malým dvorečkem v blízkosti koželužny. Prababička byla v domácnosti, jak bylo tehdy obvyklé. Pradědeček měl sice slušný plat, který stačil k tomu, aby jeho syn Karel – můj dědeček – studoval na benešovském gymnáziu, rozhodně ale nestačil k tomu, aby se mohl zapsat na medicínu, jak si velmi přál.

Můj dědeček studoval na stejném gymnáziu jako jeho pozdější manželka Otýlie, což bylo za Rakousko-Uherska něco velmineobvyklého: dívky chodily zpravidla do dívčích škol. Babičce ke studiu benešovského gymnázia musel dát souhlas c.k. rakousko-uherský ministr školství. Nebyla vyvolávána a průběžně zkoušena, alejednou za  půl roku musela dělat zvláštní zkoušku, jakou studenti-chlapci nedělali. Byla vzornou a příkladnou studentkou, vážila si toho, že může studovat, a při výuce nespustila oči z přednášejícího profesora. Dědečkovi se již tehdy líbila, ale své sympatie dávalnajevo podivným způsobem. Uprostřed hodiny se třeba najednou přihlásil:

„Prosím, pane profesore, Holzerová si tady čte pod lavicí a já se nemohu soustředit.“

Studentka Holzerová by si nikdy nedovolila číst pod lavicí.

Pan profesor věděl, že tato studentka je jaksi „externí“, nemá být kromě pravidelných pololetních oficiálních přezkoušenívyvolávána a je vlastně její věcí, zda dává pozor, nebo si čte pod lavicí. Dědečkovu stížnost proto nijak nevyšetřoval a přijal jako fakt, že studentka Holzerová si při vyučování čte pod lavicí.

Zdvořile oslovil babičku: „Slečno, prosím vás, nečtěte si pod tou lavicí, ono to budí pohoršení.“ Napomenutá se mohla propadnout hanbou, třída řvala smíchy a  nebyl čas vysvětlit, že si pod lavicí nečte; pan profesor tím považoval věc za vyřízenou a pokračoval ve výkladu. Ještě po šedesáti letech, když mi babička tuto historku vyprávěla, bylo vidět, že má na dědu zlost.

Dědeček maturoval s  vyznamenáním, ale na  splnění jeho životního snu, vystudovat medicínu a  stát se lékařem, nebylo ani pomyšlení. Studium bylo spojeno s  výdaji, které si dílovedoucí a strojník koželužny dovolit nemohl. A přece. Pradědeček se zmínil o  synově přání studovat medicínu panu továrníkovi Heřmanovi a ten se zachoval velkoryse: „Ten můj holomek nic studovat nechce a zajímá se jen o ty své holuby, já bych ho nejradši... Tak ať Karel studuje tu medicínu, já mu to budu platit. Třeba mě jednou bude léčit, ha, ha, ha.“

Pan továrník se tomu upřímně smál, protože si mohl dovolit kdykoliv povolat nejlepší lékaře, třeba i profesora z Prahy – pan profesor rád přijel, když pan továrník dobře zaplatil. Netušil však, za jakých okolností jednou na jeho slova dojde. A tak dědeček studoval medicínu. Přes týden bydlel na privátěv malém pokojíku, přivydělával si tím, že dával „kondice“, tedy doučoval studenty gymnázia z bohatších rodin, kteří nezvládali látku;v sobotu odpoledne jezdil domů do Benešova a v neděli vpodvečer se opět vracel do Prahy. V té době platilo nařízení, že pokud někdopřijel z venkova a vezl do Prahy nějaké potraviny, třeba vajíčka, máslo nebo maso, musel za ně zaplatit zvláštní daň. Na pražském Hlavním nádraží, kde vystupoval každou neděli z vlaku, byl pokaždé osloven zpravidla stále stejným přísným starším berním úředníkem:

„Máte prosím něco ke  zdanění, mladý muži? No, tak ukažte, co máte v té tašce.“

Byl to stálý boj, kdy se dědeček snažil ukrýt potravinyod maminky a  proklouznout úředníkovi, někdy úspěšně, jindy musel daň zaplatit. Přemýšlel, jak by se pomstil tomu „panu Důležitému“ a udělal si z něj legraci. Až přišel na nápad.

„Dobrý den, mladý muži, máte něco ke zdanění?“

„Hovno.“

„Cože?! Co si to dovolujete?!“

„Říkám vám to podruhé – mám hovno!“

„No, mladý muži, to je tedy drzost, půjdete ihned se mnou, já vám ukážu.“

„No, dovolte, vždyť vám říkám jen pravdu – podívejte se sám.“

„No, teda fuj, že se nestydíte mladý muži, on tam má opravdu zabalený...“

„No, dovolte, pane, to bych si vyprosil. Já jsem studující medicíny, zde je můj index, já si zde tu stolici přivážím k vědeckým účelům. Ale nevím, jestli se z ní platí daň, tak vám to raději hlásím.“

„Opravdu, vy jste student medicíny. K vědeckým účelům, říkáte? Tak to promiňte. Ne, z toho se neplatí...“ Jeden profesor anatomie na  lékařské fakultě byl obzvlášť nepříjemný. Studenti se ho báli, křičel, od zkoušky nemilosrdněvyhazoval.

„Karle, vymysli na něj něco,“ hecovali ho ostatní studenti.

Ten se nenechal dlouho pobízet. Jen upozornil, jak se mají při příští pitvě rozestavit u stolu.

„Prosím, pane profesore, já jsem se chtěl něco zeptat, kdybych takto provedl řez.“

Profesor vyvalil oči, když dědeček přistoupil k pitvanémua přesně zaměřuje, napíchl jeho žlučník tak, že smradlavý obsah postříkal profesora od  hlavy k  patě. Pan profesor si i  na  pitevně potrpěl na skvělý oblek s motýlkem, jen částečně krytý pláštěm.

„Fuj, čuně jedno nešikovný! Podívejte se, jak vypadám!“

„Jé, promiňte, já bych vám to třeba trochu utřel...“

„Nechte toho, nešiko nešikovnej, a vypadněte, počkejteu zkoušky!“

Kolegové jen stěží zadržovali smích.

Leč u  zkoušky prospěl výtečně. Kdo uměl, uměl, to uznával i přísný profesor. Můj dědeček Karel tedy vystudoval medicínu, stal se lékařem,založil si úspěšnou soukromou praxi v Benešově, nejprve v domě svého tchána, později v  krásné vile, kterou koupil, a  kromě všeobecné praxe založil i zubní ordinaci a protetiku a zaměstnal několikzubních techniků. Lékařská „živnost“ vzkvétala i v době velkéhospodářské krize. Vše přerušila válka, kdy ho Němci zatkli za podporu odboje a rodinu z vily vystěhovali.

Oba s babičkou pak přežili jen zázrakem. Po válce rychle obnovil své lékařské i zubařské podnikání, ale ne nadlouho. Vytvářelo se nové státní zdravotnictví a soukromé lékařské praxe končily.Dědeček to přijal s pokorou a vykonával tedy práci tzv. obvodního lékaře. Bydlel nadále ve své vile a ordinaci měl v benešovské poliklinice, jako všichni ostatní, ještě nedávno soukromí lékaři.

Horší osud postihl továrníka Heřmana, toho, který umožnil mému dědečkovi studovat. Koželužnu znárodnili, dům panaHeřmana také. Bývalý továrník a  milionář dostal minimální důchod a byl mu přidělen podnájemní byt sestávající z kuchyňky a jedné místnosti v přízemním domku. Na zdraví to starému pánovinepřidalo. Měl problémy se srdcem, plícemi, zažíváním. Dědeček sice nebyl jeho obvodním lékařem, ale o svého dobrodince a sponzora se až do smrti skvěle staral. Pamatuji si, jak jednou přiběhla babička a vyděšeně říkala:

„Heřmana asi ranila mrtvice a chtějí ho převést do Prčic. Volá stará Heřmanová, že to určitě nedovolíš a zařídíš, aby zůstalv Benešově. Copak to můžeš zařídit, vždyť nejsi ani jeho doktor, že jo? “

„Samozřejmě, že to zařídím, mám mu co vracet. Já jim dám do Prčic!“

Nemocnice v Prčicích tehdy sloužila jako oddělení, kam seposílali pacienti, kteří by dnes byli patrně umístěni do tzv. LDN –Léčebny dlouhodobě nemocných. A mezi lidmi převládalo přesvědčení, že koho poslali do  Prčic, toho poslali na  smrt. Pan Heřman byl tehdy již hodně starý, šlo o mozkovou příhodu s částečnýmomezením hybnosti, kdo by se s ním v okresní nemocnici zlobil, když na  to jsou přece zařízeni v  těch Prčicích. Dědeček ovšem jednal velmi rozhodně a  kategoricky. Zavolal řediteli okresního ústavu národního zdraví, který mu byl příznivě nakloněn a sám byl velmi dobrým lékařem radiologem. Vynutil si nejen, že  přeložení pana Heřmana do nemocnice v Prčicích bylo okamžitě zrušeno, ale i to, že ho přeložili z  interního oddělení na  neurologické, kde se stal pacientem pana primáře. Lehčí iktus tehdy skutečně překonal a žil pak ještě několik let.

„A to jsem si tehdy dělal srandu, když jsem říkal, že mě třeba jednou budeš léčit, Karle. Jo, člověk nikdy neví, co ho čeká,“komentoval svůj dávný dobrý skutek. Tehdy asi opravdu netušil, že mu jej osud jednou vrátí. První roky praxe Dědeček ještě jako medik v posledním ročníku požádal o rukuslečny Holzerové jejího otce pana Holzera. Pradědeček Mořic Holzer provozoval obuvnickou dílnu a zaměstnával několik ševců z okolí, kteří pro něho šili bačkory a jinou domácí obuv. S tou pradědeček úspěšně obchodoval. Měl velký dům blízko benešovskéhonáměstí, v přízemí byla dílna a obchod. Jeho hlavním cílem bylo předat obchod svému potomkovi, proto si velmi přál mít syna. Postupně se mu narodily dcery Klára, Růžena, Elsa a Otýlie – moje babička. Nevzdal to a na pátý pokus se narodil konečně vytoužený syn, který dostal jméno Rudolf. Byl to však spíše tak trochu bohém, výtečně hrál na housle, hudba ho velmi zajímala. Co ho vůbec nezajímalo, byl pradědečkův obchod – k obchodování neměl naprosto žádné vlohy. To byla pro pradědečka těžká rána.

Dědečkova budoucí nevěsta měla tři sestry, a když šel požádat o její ruku, sestry se chichotaly u dveří otcovy pracovny. Dědeček panu Holzerovi slíbil, že do roka bude lékařem a že by chtěl „chodit s Otylkou“.

„Ale já jsem myslel, že už s ní chodíte, nebo ne?“

„No, to jo, ale já myslím jako jinak, nejen chodit...“ zalykal se dědeček.

Babiččiny sestry nedokázaly zadržet za dveřmi smích.

„Jak jinak?“

„No, já bych si ji jako chtěl...vzít.“

„Jo ták. No tak to se budete muset zeptat maminky.“

A nešťastný dědeček kráčel přes půl domu, do pokoje svébudoucí tchyně.

„No, to se musíte zeptat tatínka,“ reagovala paní Holzerová a za dveřmi se ozvala další salva smíchu.

Nakonec se rodiče shodli, že to nechají na  dceři, a  svatba se konala dříve než dědečkova promoce. Za  necelý rok si mladý lékař otevřel soukromou lékařskou ordinaci v domě svého tchána. Zpočátku lidé nevěděli, zda mohou tak mladému doktorovi důvěřovat. Nepomohl ani knírek a vážná tvář mladého lékaře. Ale dědeček měl to, čemu lékaři říkají „diagnostický čich“. Na základě běžného vyšetření a „vyzpovídání“ pacientazpravidla určil správnou diagnózu a léčbu. Bez „cétéček“ a magnetických rezonancí, někdy s pomocí rozboru krve a moči, jindy jen na základě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist