načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: De Gaulle -- Studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům - Jaroslav Jírů

De Gaulle -- Studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům

Elektronická kniha: De Gaulle -- Studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům
Autor:

Kniha nemá ambice být vědeckou publikací, je však barvitým a mnohovrstevnatým portrétem vpravdě románového hrdiny. De Gaullův život plyne před čtenářovýma očima chronologicky: od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 423
Rozměr: 24 cm
Úprava: 48 stran: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politika
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Prostor, 2014
ISBN: 978-80-726-0307-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce sleduje de Gaullovo dětství, mládí, studium na vojenské akademii, účast v první světové válce, vojenskou kariéru v meziválečném období i jeho soukromý život. Důležitá pozornost je věnována de Gaullově politické činnosti v dobách 2. světové války, kdy se stal vedoucí osobností francouzského protinacistického odboje. V roce 1944 se stává francouzským premiérem, ale o dva roky později se stáhl z politického života. Autor zachycuje de Gaullův návrat k moci r. 1958 a především jeho působení v prezidentském úřadu během let 1959-1969; všímá si jak jeho kroků ve vnitřní politice, tak na mezinárodní scéně. V dubnu 1969 se generál de Gaulle definitivně stáhl z veřejného života a zemřel v listopadu 1970. Životní osudy a politická kariéra francouzského státníka.

Popis nakladatele

Kniha nemá ambice být vědeckou publikací, je však barvitým a mnohovrstevnatým portrétem vpravdě románového hrdiny. De Gaullův život plyne před čtenářovýma očima chronologicky: od konzervativního rodinného zázemí, přes předválečné zkušenosti v armádě, budování Svobodné Francie v exilu po německé okupaci, neúnavnou generálovu snahu vrátit Francii rovnocenné postavení v táboře vítězů druhé světové války, brzký odchod do ústraní v době čtvrté republiky, návrat v časech, kdy země toužila po silném vůdci, až po odchod z politického života rok před smrtí.
Jírů píše zasvěceně, poutavě a přitom čtenáři nabízí dostatek souvislostí pro vnímání a pochopení tématu. Nedá velkou práci všimnout si, že pro autora je postava někdejšího francouzského prezidenta nejen mimořádně zajímavá, ale také hodná respektu. Nejvýznamnějšího francouzského státníka 20. století ukazuje jako člověka, který se nikdy nesklonil před nepřítelem a dokázal se ubránit i svým spojencům.
Jaroslav Jírů se rozhodl věnovat de Gaullovu životu a začít sbírat materiál pro budoucí knihu už koncem šedesátých let. Brzy poté ho komunistický režim odstavil od novinářské a historické práce, avšak nevzal mu možnost dokončit knihu, která vyšla v roce 1983 v samizdatové edici Expedice. Přestože autor neměl přístup k většině archiválií či dokumentů, na de Gaullově portrétu je patrná výtečná znalost dobových souvislostí, kontextu francouzské historie a politiky i literatury spojené s generálovým jménem.

Jaroslav Jírů  (1935–2013), historik, publicista a politický komentátor, vystudoval historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1967 až 1970 byl redaktorem zahraniční rubriky Československého rozhlasu. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a vyhozen z rozhlasu. Za normalizace se nejdříve živil jako noční vrátný v Parkhotelu Praha, což mu paradoxně přes zákaz cestování umožnilo kontakt s cizinci. Následně pracoval jako korektor v nakladatelství Melantrich. V roce 1977 podepsal Chartu 77. Ke konci osmdesátých let se podílel na obnově a vydávání samizdatových Lidových novin, v nichž působil jako redaktor i po pádu komunistického režimu. Od roku 1992 byl zaměstnancem ministerstva zahraničí, v jehož službách působil také jako tiskový atašé v Paříži. V roce 1999 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. 

(studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům)
Předmětná hesla
Gaulle, Charles de, 1890-1970
Prezidenti -- Francie -- 20. století
Generálové -- Francie -- 20. století
Francie -- Politika a vláda -- 20. století
Francie -- Dějiny -- 20. století
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Jírů - další tituly autora:
De Gaulle -- Studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům De Gaulle
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prolog

1


Jaroslav Jírů: De Gaulle

2

E D I C E

O B Z O R


Prolog

3

Jaroslav Jírů

De Gaulle

Studie o člověku, který dokázal to,

co je v politice vůbec nejtěžší:

nikdy se nesklonil před nepřítelem

a ubránil se i svým spojencům

PROSTOR


Prolog

5

Jaroslav Jírů

De Gaulle

Studie o člověku, který dokázal to,

co je v politice vůbec nejtěžší:

nikdy se nesklonil před nepřítelem

a ubránil se i svým spojencům

PROSTOR | PRaha | 2014


Jaroslav Jírů: De Gaulle

6

© Jaroslav Jírů – inheritors, 1983, 2014

© PROSTOR, 2014

Foreword © Jaroslav Šedivý, 2014

Photos © isifa.com / Getty Images

ISBN 978-80-7260-307-7

Nakladatel děkuje za laskavou podporu při vydání této knihy

Advokátní kanceláři Jansta, Kostka, spol. s r. o.

A D V O K Á T N Í K A N C E L Á Ř

A D V O K Á T N Í K A N C E L Á Ř


Prolog

7

Milý strejdo,

už mi nějaký čas nebereš mobilní telefon, jako jsi ho ostatně nikdy moc nebrával, neboť byl pro Tebe představitelem jiné, ne Tvé epochy. Mechanický psací stroj na Tvém stole, který kocour Koky stále bedlivě střeží, je toho tím nejlepším dokladem.

Kdykoliv jsem vstupoval do Tvé ložnice, obývacího pokoje a pracovny v jednom, do Tvého „životního prostoru“, měl jsem neodbytný pocit, že vstupuji na nějaké detašované pracoviště francouzských deníků Le Monde nebo Libération. Ne kvůli prostředí, jako spíše tím, kde se Tvé myšlenky přese všechny standardní dotazy na rodinu, práci a zdraví nejvíce toulaly. Byly patrně nejčastěji ve Francii, v té Tvé druhé vlasti, která Tvým životem a zájmy tak prorostla.

Nebyl to jen zájem historika o dějiny země, která měla vždy zásadní vliv na vývoj celé Evropy, byl to i zájem znalce vína a mnoha vybraných lahůdek, co z Tebe v mých očích dělalo toho nejopravdovějšího českého Francouze, jakého jsem v životě potkal.

Ty a de Gaulle, jaký soulad a protiklad zároveň!

Kvůli tomu jsem připravovanou knihu, na kterou ses tak těšil, vnímal jako Tvé životní dílo. Nezištná pomoc mnoha lidí včetně odvahy nakladatele nyní umožnily jeho přerod ze strojopisu v opravdovou knihu. Upřímně jim děkuji, avšak děkuji hlavně Tobě, milý strejdo, za nás všechny, Tvé čtenáře.

Tvůj synovec Zdeněk Petrů, 2014


Jaroslav Jírů: De Gaulle

8


Prolog

9

Tuto knihu věnuji památce Milana Weinera,

vedoucího redaktora zahraniční rubriky

Československého rozhlasu v letech 1964 až 1969

because he gave Me My chance


Jaroslav Jírů: De Gaulle

10


Prolog

11

OBSah

Slovo úvodem

[Jaroslav Šedivý] // 13

Prolog // 15

I. Zrání // 19

II. BOJ // 73

III. VÍTĚZSTVÍ A PORÁŽKA // 163

IV. PŘECHOD POUŠTÍ // 238

V. ZnOVU U KORmIDlA // 286

Epilog // 397

Jmenný rejstřík // 413

Seznam zkratek // 422


Jaroslav Jírů: De Gaulle

12


Prolog

13

Slovo úvodem

[Jaroslav Šedivý]

Píšu tento úvod ke knize Jaroslava Jírů o de Gaullovi s trochou nostalgie a ve vzpomínce na dávného přítele, jehož práce z francouzských moderních dějin vychází, když už tu její autor s námi není. Byl vynikajícím zahraničněpolitickým komentátorem v Československém rozhlase šedesátých let, upřímným frankofilem a znalcem soudobé francouzské historie. a byl v prvních letech po revoluci, zvané sametová, tiskovým přidělencem na našem velvyslanectví v Paříži se širokým záběrem i do kulturních vztahů. ale už v těch letech, fascinován osobností generála de Gaulla, tam začal připravovat svou budoucí knihu o této největší osobnosti francouzských moderních dějin.

Tato kniha je historiografické zpracování především profesionální a politické působnosti generála a pozdějšího prezidenta Francie, generála de Gaulla. Je rozvržena do tří period – generálova vojenská příprava a výkon jeho vojenské služby před a po první světové válce; následuje předvečer další války a v ní generálova činnost jako řídící osobnosti francouzského odboje; a pak jeho poválečná vzestupná politická kariéra a její závěrečný neúspěch. Epilog je výborné shrnutí jakéhosi filozofického rozsahu generálova myšlení, dokumentovaného mj. jeho rozhovory s významnými osobnostmi francouzského intelektuálního světa.

autor pracoval, jak už jsem poznamenal, jako novinář, ale původně

Jaroslav Jírů: De Gaulle

14

to byl školený historik, čímž je dán i styl knihy. Velice čtivě, až literárně je podána faktografie, získaná z rozsáhlého studia, dostupné memoárové literatury, z důkladné excerpce dobového tisku, též archivního studia a znalosti dosavadní historiografie tohoto tématu se týkající.

Zvlášť originální je autorův výklad typicky vojenské problematiky nedostatečné přípravy francouzské armády ve třicátých letech minulého století, kdy de Gaullovy názory na její moderní směr nebyly vyslyšeny. Též jeho odmítnutí mnichovské dohody a jeho vedení francouzského ozbrojeného i politického odboje za války, během které jménem exilové francouzské vlády uznal oficiálně v roce 1944 neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, může být pro českého čtenáře zajímavé i poučné. Charakteristické momenty v jeho éře prezidentské, jako například ukončení bojů francouzské armády v alžírsku, jsou zpracovány detailně a takřka strhujícím způsobem.

autor zasazuje činnost osobnosti de Gaulla do spolehlivého kontextu dobře zpracované evropské historie před válkou i v letech po ní.

De Gaullova Francie byla v československé zahraniční politice koncipované ke konci války prezidentem Benešem pojímána jako spolehlivá protiváha předpokládaného rostoucího sovětského vlivu v poválečné východní Evropě. a Beneš výslovně počítal s de Gaullem. Když se vracel v lednu 1944 z Moskvy po podepsání československo-sovětské smlouvy, zastavil se v alžíru k rozhovoru s de Gaullem, který odtamtud řídil francouzský odboj. Podle generálových pamětí mu tam tehdy řekl: „... zůstáváte jenom vy, generále de Gaulle, tvůrcem pevné a silné Francie, jež je nezbytná pro [evropskou] rovnováhu.“

Věřím, že vyprávění Jaroslava Jírů o de Gaullovi bude pro českého čtenáře četbou poučnou, ale i zábavnou a přitažlivou.

Prolog

15

Prolog

Poprvé v životě jsem překročil francouzské hranice 12. května 1958. autobus přejel přes most v Kehlu a já jsem vyběhl podívat se tak trochu na tu zemi, která mne už od dětství bůhvíproč přitahovala a vábila. Zastavil jsem se u malého domku. Na zdi visel modrobílý plakát, na němž Rudova Marseillaisa z Vítězného oblouku křičela: Povolejte de Gaulla a Francie bude opět Francií! Vedle plakátu kdosi napsal křídou: Mír v alžírsku! a kdosi jiný tam připsal: ano, ale až po vítězství!

Bylo mi tehdy třiadvacet let a posledních pět roků jsem studoval francouzské dějiny na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Co jsem tedy věděl o té Francii, která tu ležela přede mnou? Znal jsem dějiny starého režimu, vzrušovalo mne macbethovské drama Velké revoluce, Napoleon, tři slavné dny roku 1830, barikády osmačtyřicátého a Pařížská komuna. Francii roku 1958 jsem znal jen z novin. Věděl jsem, že v té zemi padají vlády jako hrušky, policie občas střílí do dělníků, armáda masakruje domorodce v koloniích, amíci v přílbách pijí coca-colu s nohama na stole a to vše neustále upadá. Také o nejnovějších dějinách této země jsem nevěděl téměř nic. De Gaulle byl pro mne dosti matný pojem, vybavoval jsem si obtížně jeho pobyt v Londýně a poválečné projevy. Řadil jsem ho někam mezi Cavaignaka a Gallifeta, tedy ne příliš vysoko. ale proč, ptal jsem se, proč chtějí, aby se vrátil?

O den později vypukl v alžírsku a ve Francii státní převrat, a když jsem 1. června ze země odjížděl, čekal de Gaulle na investituru

Jaroslav Jírů: De Gaulle

16

v Národním shromáždění. Ty tři neděle prožité ve Francii uprostřed tak vzrušujících událostí nikdy nezapomenu. Byla to politická škola, a když jsem ji absolvoval, nezbylo toho ze škatulek vyčtených v Rudém právu mnoho. Skutečnost byla složitější a především jiná. ale v rovnici, kterou jsem si sám pomalu tvořil, byla stále jedna velká neznámá: de Gaulle. a tak moje první cesta po návratu do Prahy vedla do univerzitní knihovny. Mnoho tam toho o generálovi neměli, ale našel jsem ruské vydání pamětí. Když jsem je přečetl, začal jsem leccos chápat. Byl jsem na samém počátku poznání toho jedinečného, neopakovatelného fenoménu moderních dějin Francie a světa.

Byly to ovšem začátky nesnadné a klikaté. Nedovedl jsem se zbavit vtíravých klišé a pohodlných schémat. Tak jsem byl například přesvědčen, že generál bude zajatcem těch, kteří ho 13. května povolali k moci, a proto mu mohou kdykoli položit tu častou otázku francouzských dějin: Qui t’a fait roi?* Nelíbily se mi postřehy Ilji Erenburga, který se v roce 1960 odvážil napsat, že de Gaulle není bonapartistický dobrodruh.

Tak šla léta. Generál vyřešil alžírskou krizi a vracel pozvolna Francii statut velmoci. V květnu 1968 jsem jel do Rumunska jako zpravodaj Československého rozhlasu sledovat de Gaullovu státní návštěvu. Čtrnáctého května jsem stál na vyvýšeném pódiu uprostřed nepřehledného lidského moře na letišti v Otopeni, přistála caravella, vysoký stařec v uniformě stanul v předpisovém pozoru a zazněla Marseillaisa. Tak jsem tu s ním prožil pět dní a byl jsem okouzlen. Kdykoli jsem ho viděl před sebou, připadal jsem si tak trochu jako na divadle, a to přesto, že v generálově zjevu, v jeho gestech a v přednesu nebylo pranic lacině teatrálního. Naopak, byl negalsky střídmý, důstojný, promlouval k rumunským rolníkům z Oltenie stejně zdvořile jako k vinařům z Beaujolais. Jeho přednáška na univerzitě mi vzala dech. Rumunský rektor vykoktal nejprve z papíru pár slov na uvítanou, potom si generál sedl za řečnický pult a pronesl zpaměti brilantní esej o duchovním dědictví Evropy. Z každého slova, z každé věty bylo znát, že tenhle člověk četl homéra, Ovidia, znal Montaigne, Corneille, Racina i Montesquieua. * Kdo z tebe učinil krále? – Pozn. red.

Prolog

17

Když předčasně odjížděl do rozbouřené Paříže, řekl jsem si, že to je největší „commis d’état“* moderní doby. V září 1969 jsem měl nastoupit jako zpravodaj v Paříži. Chtěl jsem tu doplnit a upravit pro tisk svou kandidátskou práci o Mnichovu a francouzské politice. Tady v Bukurešti jsem se rozhodl, že v Paříži navíc začnu sbírat materiál ke knize.

Jenže čas oponou trhl, najednou jsem nebyl ani novinář, ani historik a vidina pobytu ve Francii se rozplynula. Jednoho večera jsem si pak prostě řekl, že mi nikdo na světě nemůže zabránit napsat tu knihu. Byla to jedna z mála svobod, které mi zůstaly. Pustil jsem se do práce s umíněností automechanika, který se rozhodne postavit na koleně v malé dílně automobil. Od roku 1970 se totiž pro mě zavřely dveře téměř všech knihoven a archivů, nesměl jsem si objednat knihy ze zahraničí, neměl jsem už volný přístup k cizí literatuře a k tisku. Ostatně, co na tom, do knihovny ministerstva zahraničí, kam do roku 1969 chodil každý student, nesmějí dnes ani zaměstnanci ministerstva bez zvláštního povolení.

Pracoval jsem na té knížce po večerech, o sobotách a nedělích devět let. Prostudoval jsem všechny de Gaullovy spisy a jeho projevy v pečlivé edici Françoise Goguela a domnívám se, že z toho, co vyšlo o generálovi do roku 1979, mi nic podstatného neuniklo. Zdůrazňuji, že tato kniha nemá vědecké ambice, něco takového není prostě v mých silách. Proto není opatřena poznámkovým aparátem, nicméně věřím, že ten, kdo se do ní začte, nemusí být přesvědčován o tom, že své prameny cituji přesně. Je to spíš než cokoli jiného můj soukromý hold velkému člověku, který mě přesvědčil, že politik nemusí být vždy předvolební kejklíř, proradný diktátor nebo ponížený vazal.

Jaroslav Jírů

* Představitel státu. – Pozn. red.

Jaroslav Jírů: De Gaulle

18

I. Zrání

19

I. Zrání

Psal se rok 1890. Před několika měsíci vzpomněli Francouzi stého

výročí dobytí Bastily, i když zdaleka ne všichni pokládali tento den

za skutečný státní svátek. Poslední pamětníci napoleonských válek

umírali. Zůstávaly po nich jen vzpomínky, ale vlastenecké romány

Erckmanna a Chatriana o dobrovolnících Velké armády se prodávaly

ve statisícových nákladech. Napoleonský kult prožíval svou velkou

konjunkturu. Zato revoluce z roku 1830 a 1848 patřily minulosti.

Francii roku 1890 bylo pouhých dvacet let. Zrodila se ve „strašném

roce“ prusko-francouzské války, kterou prohrála, a vzpomínkami na

velkého Korsičana si léčila své komplexy. Na levém boku ji pálila do

sud nezhojená rána: amputace alsaska-Lotrinska.

V tom roce 1890 bylo také dvacet let Francouzské republice, v po

řadí již třetí. Vyhojila se kupodivu rychle ze svých dětských nemocí

a byla z ní docela pohledná mladá žena. Ještě před patnácti lety visel

její osud na vlásku a zůstala naživu vlastně pouze proto, že designo

vaný následník trůnu vévoda z Chambord žádal tvrdošíjně Francouze,

aby společně s trikolorou zapomněli na vše, co jejich země prožila od

roku 1789, a přijali znovu bourbonskou lilii. Ještě před několika lety ji

svými návrhy obtěžoval ctižádostivý generál Boulanger; ke své škodě

dal však přednost živé ženě před alegorií. Přechodné migrény typu

panamského skandálu měla již mladá republika za sebou. Dreyfus

teprve snil o kariéře důstojníka francouzské armády a netušil, co ho za

Jaroslav Jírů: De Gaulle

20

několik let čeká. Někteří z jeho starších kamarádů zatím z nedostatku evropských příležitostí šířili slávu francouzských zbraní v Indočíně a severní africe. Jiní si krátili dlouhou chvíli velkými manévry a četbou royalistických časopisů.

Pod tímto zdánlivě klidným povrchem probíhal ve Francii skrytý,

ale o to úpornější boj. Celá země byla pomyslnou, ale ve skutečnosti velmi reálnou čarou rozdělena na modré a bílé. První z nich se hlásili k ideovému odkazu Velké revoluce z roku 1789, říkali si republikáni a posílali své děti do státních škol. Bílá barva patřila royalistům, kteří francouzské dějiny od dobytí Bastily pokládali za snůšku zločinů a tragických omylů. Opírali se o církev, konfesijní školy a důstojnický sbor. Volali po válce s Německem. Připočtěme k tomu ještě třetí tábor, dělnické hnutí, které se pomalu vzpamatovávalo z krvavé Thiersovy lázně po pádu Komuny. Jen tak pochopíme sílu vášní, které vzplály později v Dreyfusově aféře. ale nepředbíhejme událostem.

Do této doby se 22. listopadu 1890 narodil v průmyslovém městě

Lille v severovýchodní Francii Charles andré Joseph Marie de Gaulle,

druhorozený syn profesora filozofie henriho de Gaulla a jeho ženy

Jeanne, rozené Maillotové-Delanoirové. Stalo se tak v jednopatrovém

měšťanském domě v Rue de la Princesse číslo 9. O padesát a více let

později nebude tento prostý fakt historikům a novinářům sám o sobě

stačit. Nejpilnější z nich sestaví několik rodokmenů otcových i matčiných předků; budou se ostatně dost lišit. Konečně sám de Gaulle později přispěje do těchto genealogických sporů poznámkami, které vzruší jeho rodopisce a zvíří prach ve starých matrikách. Tak při návštěvě v Německu v roce 1962 poznamená, že se jeden z jeho předků jmenoval vlastně Kolb a pocházel odkudsi z Bavorska. O sedm let později tráví dovolenou v Irsku a svět se dovídá, že odtud pocházeli jeho předci po přeslici.

Rodokmeny se vzácně shodují v jednom: de Gaullovi předci z mat

činy i otcovy strany pocházeli vesměs ze severní a severovýchodní Francie; z průmyslové, solidní a katolické Francie, stojící vždy trochu v opozici ke kacířskému a rozpustilému jihu. Patřili ponejvíce k úřednické šlechtě, jak ostatně žárlivě střežený přídomek naznačuje. histo - ricky ověřený de Gaullův pradědeček Jean Baptiste Philippe de Gaulle

I. Zrání

21

se narodil v roce 1756 a vystudoval práva v Remeši. Za Velké francouzské revoluce byl vězněn v College des Écossais v Paříži. Před jistou smrtí ho zachránil Robespierrův pád 9. thermidoru 1794. Pradědečkovy peripetie vytvořily v de Gaullově rodině kult hrůzy z Velké revoluce a všeho, co s ní jen trochu souviselo. Malý Charles a jeho sourozenci nesměli nikdy blahopřát svému otci v předvečer svátku, který na celém světě připadá na 15. července; 14. červenec byl v de Gaullově domě pokládán za den smutku. Zpívat Marseillaisu bylo přísně zakázáno.

Bez ohledu na důsledky svého martyria však pradědeček zřejmě nebyl royalistou, alespoň soudě podle toho, že se svou ženou, annou Sophií Gaussienovou, neměl svatbu v kostele a stal se v roce 1812 důstojníkem vojenské poštovní služby Napoleonovy armády. O rok později byl zajat u Drážďan a vězněn nějakou dobu mimo jiné také v Jičíně a Chebu. Zemřel v roce 1832 v Paříži na choleru. Měl tři děti, z nichž nás nejvíce zajímá nejmladší syn Julien-Philippe. Narodil se roku 1801 v Ménilmontant, který byl tehdy ještě pouhou vesnicí u Paříže. Byl na rozdíl od svého otce hluboce nábožensky založen a věnoval se studiu středověkých dějin. V roce 1841 vyšly jeho Dějiny Paříže a o šest let později Život svatého Ludvíka. Byl stálým dopisovatelem učené revue Journal des Savants, prý hlavně proto, aby tak poněkud zvýšil nepříliš vysoké příjmy z literární činnosti.

De Gaullovy životopisce dědeček Julien-Philippe příliš nezajímal. Označili ho nálepkou provinciálního spisovatele se vším pohrdáním, co do tohoto výrazu vnáší Pařížan, pro něhož se Ménilmontant stal čtvrtí hlavního města Francie až ve chvíli, kdy se v něm narodil Maurice Chevalier. Mají ovšem v jednom pravdu: Julien-Philippe byl skutečně spíše průměrným historickým glosátorem bez větších ambicí. hledáme-li předznamenání de Gaullova výjimečného osudu, jsme zřejmě na nepravé stopě. ale podrobné francouzské literární encyklopedie 19. století jméno de Gaulle přece jen zaznamenaly. Josephine-anne-Marie de Gaulle, rozená Maillotová, Charlesova babička, byla spisovatelkou a zřejmě mnohem slavnější než její muž. Jediná žena svého rodu, která se proslavila něčím jiným než nenápadností, poslušností a skvělými kuchařskými recepty. Ve století Paní Bovaryové nebylo právě zvykem, aby se ženy z katolických rodin věnovaly literární

Jaroslav Jírů: De Gaulle

22

činnosti. Povšimněme si rovněž toho, že hrdinkami jejích románů Adhémar de Belcastel a Valérie de Monthlaur jsou ženy. De Gaullova babička byla royalistka a napsala brožuru o utrpení Ludvíka XVIII. v komůrce ševce Simona v době Velké revoluce, ale měla vyvinuté sociální cítění a prý se znala se zakladatelkou francouzského ženského hnutí Florou Tristanovou. a pak, není ještě nápadné, že manželka autora Života svatého Ludvíka napsala životopis Chateaubrianda, katolíka, royalisty, ale přece jen romantika, jehož biografie nebyla zcela jistě nejvhodnější četbou pro mladé dívky?

V rušném revolučním roce 1848 se de Gaullovým narodil syn henri. Zdá se, že zdědil mnoho vlastností po svém otci, ale byl nepochybně velmi bystrý a výmluvný po mamince. Vystudoval polytechniku a učil na jezuitské škole Neposkvrněného početí v Rue de Vaugirard v Paříži. Zároveň přednášel pro žáky, kteří se připravovali na zkoušky do „velkých škol“ v Ústavu svaté Jenovéfy v Rue des Postes. Po přijetí zákona o kongregacích, který silně omezil školské působení řádů ve Francii, založil v roce 1907 Fontanesovu školu v Rue du Bac a působil na ní až do počátku první světové války. Byl doktorem filozofie, technických věd a práv.

Ústav svaté Jenovéfy v Rue des Postes navštěvoval i spisovatel Marcel Prévost. Koncem minulého století vydal román Štírek, příběh mladého kněze Juliana auradoua, který se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu, a stal se proto žákem a později i výpomocným učitelem školy. Je to typický moralistní román z konce století, v němž exaltovaní mladí jinoši odolávají či podléhají svodům démonických ženských bytostí. Ovzduší školy je v něm však vylíčeno dost realisticky. Z postav členů učitelského sboru vyniká rektor de ľÉtang, který si podmaňuje žáky silou své výmluvnosti a přirozenou autoritou. Je to vysoký, černý muž, vlastenec a monarchista. V projevu na rozloučenou říká svým žákům: „Francie! To ona vás sem táhne! To ji jste milovali v této škole! Mluvím-li k vám o Francii, pak se opakuji: všichni jste byli svědky toho, že po deset let jsem o ní mluvil při každé přednášce... Jděte a učte tak, jak jsme vás tomu učili... My budeme muset odejít, ale vaším prostřednictvím budeme sloužit Francii!“

Rektor de ľÉtang není nikdo jiný než henri de Gaulle. Prévost nebyl

I. Zrání

23

příliš silný v povahokresbě, ale zde se mu podařilo říci několika řádky mnoho. Nemusel snad ani dodávat, že „levé ruce přítomných důstojníků tiskly bezděky rukojeti kordů“. Projev je autentický mimo vši pochybnost. Zaposlouchejte se na chvíli do jeho rytmu, vychutnejte střídmost a sílu výrazu a přeneste se o šedesát let směrem k současnosti: nepoznáte, zda mluví otec, či syn.

„My budeme muset odejít,“ říká rektor de ľÉtang se zřejmou lítostí. Píše se rok 1880 a Francouzská republika chce zbavit své odpůrce vlivu na mládež. Ministrem školství je Jules Ferry. Chce zakázat konfesijní školy. Ve sněmovně se dlouhé měsíce debatuje o zákonu, který má rozpustit jezuitské ústavy. henri de Gaulle přednáší svým žákům o Ignáci z Loyoly a Janě z arku, kritizuje Voltaira a Rousseaua. Stýká se s royalistou Maurrasem a obdivuje se Bergsonovi.

V takovém prostředí se tedy narodil Charles de Gaulle. Jeho otec byl na něj stejně přísný jako na své žáky a zdá se, že nebyl se svým synem příliš spokojen. Malý Charles byl vznětlivý, neposlušný a tvrdohlavý. Když byl potrestán, což se zřejmě stávalo velmi často, uzavíral se do sebe. Nerad ustupoval. Když si s bratry Xaverem a Jacquesem hráli s cínovými vojáčky, byl nejstarší z nich králem anglickým, nejmladší ruským carem. Charles volil vždy francouzské barvy. Jen pruským králem nechtěl být nikdo z nich, a tak bitvy na zeleném stole končívaly často bitvami skutečnými s nezbytným otcovským zásahem v závěru.

Charles se narodil v Lille, ale dětství prožil v metropoli. Více než kdy jindy je v těchto letech Paříž především městem slavné minulosti. Ve čtvrtek odpoledne, kdy se na francouzských školách neučí, vodí henri de Gaulle své děti k Napoleonovu náhrobku v Invalidovně nebo k Vítěznému oblouku. K čertu se starými spory legitimistů s bonapartisty, ať žije Francie! V neděli jezdí rodina do Versailles nebo do Stains, kde byl henri de Gaulle v roce 1870 raněn v prusko-francouzské válce. Otec vypráví dětem o slavných činech francouzských králů, ale i o ztraceném alsasku. Charles naslouchá mnohem pozorněji než ostatní otcovu vyprávění, které silně vzrušuje dětskou fantazii. Jestliže se později de Gaulle ve svých pamětech přiznal, že si představuje Francii „jako princeznu z pohádek či madonu z nástěnných fresek“, pak není pochyb o tom, že si tento obrázek vysnil jako dítě, snad právě za dlouhých

Jaroslav Jírů: De Gaulle

24

procházek s otcem. V těchto letech už mladý Charles začíná číst knihy, které nejsou zrovna předepsány v povinné školní četbě. Nejvíce si oblíbil Edmonda Rostanda. Jeho Orlík ho nadchl a Cyrano uchvátil. De Gaullovi jezdívali v létě do Ligerie v Dordogne. Charles tam prožíval svou dobu „her a malin nezralých“ a hrál si na Cyrana, jako by tušil, že i jemu bude souzeno vládnout dvěma zbraněmi: kordem a perem! Jako by tušil, že se jednou jeho karikatury s třírohým mušketýrským kloboukem a dlouhým cyranovským nosem rozletí po celém světě!

ale i nejkrásnější prázdniny musí jednoho dne skončit. Osud Charlese de Gaulla se podobá osudu dětí z učitelských rodin na celém světě: hranice mezi školou a rodinnou výchovou jsou takřka neznatelné. Po večeři mluví otec de Gaulle se synem latinsky nebo řecky a mladý Charles soutěží se sourozenci v deklamaci tragédií Corneillových a Racinových. antika a klasika spolu s novoromantismem, to jsou duchovní světy mladého Charlese. Ještě po mnoha letech děsí na schůzích vlády své ministry přesnými citacemi veršů, jejichž autory zná snad jen on a bývalý profesor francouzštiny Pompidou. Už v mládí projevoval obdivuhodnou schopnost k memoraci dlouhých a obtížných textů, vynikal v dějepise, francouzštině a učil se rád cizím jazykům.

V roce 1905 bylo Charlesovi patnáct. Prožíval všechny strasti dospívání znásobené neobvyklým vzrůstem. Pociťoval touhu vyjádřit se a realizovat, tak obvyklou v tomto věku. Kdesi se dozvěděl o literární soutěži, kterou vypsal provinciální časopis. Poslal do ní jednoaktovku Lupič a pocestný, v níž zveršoval píseň C. Nadauda. Obsah byl prostý: lupič potká v lese pocestného a obere ho ovšem tak elegantně a vtipně, že vznikne dojem, jako by oběť vydala své věci dobrovolně a ráda. Lupič je gentleman a mluví vzrušeně ve stylu klasických her ze 17. století, ale na verších je znát vliv Rostandův. Jednoaktovka byla hrána na rodinné slavnosti u de Gaullů: Charles představoval lupiče a jeho bratranec Jean de Corbie pocestného.

Charles de Gaulle soutěž vyhrál. Získal první cenu a jako vítěz si mohl vybrat: buď 25 franků, nebo vytištění díla. Byla to tvrdá zkouška: de Gaullovi nebyli příliš bohatí a kapesné malého studenta vypadá podle toho. Za 25 franků se dá nakoupit tolik věcí! Ďábel-pokušitel si nemohl nasadit svůdnější masku. ale Charles neváhá ani několik zcela

I. Zrání

25

pochopitelných minut. Co je 25 franků, co jsou tisíce a miliony proti onomu nenapodobitelnému, neopakovatelnému pocitu, který se zmocní člověka-autora, když spatří své jméno v záhlaví díla! a tak se v patnácti letech předznamenává celý de Gaullův život: bude několik desítek let důstojníkem, dlouhou dobu ministerským předsedou a hlavou státu, ale spisovatelem, člověkem-autorem zůstane po celý svůj život.

Obavy profesora henriho de Gaulla se konečně naplnily. V roce 1907 jsou řádové ústavy ve Francii zakázány. Francouzští jezuité nacházejí útočiště v sousední Belgii v antoingu u Tournai na starém hradu knížete de Ligne. Mladý Charles tam tráví dva roky, přerušované krátkými návštěvami u babičky v Lille. Spolu s ním tu studoval slavný filozof Teilhard de Chardin. antoing bylo pouhých několik kilometrů od Fontenoy, kde v roce 1745 porazil francouzský maršálek de Saxe s pomocí irských dobrovolníků anglickou armádu. Pětadvacátého srpna 1907 přijíždí do Fontenoy irská delegace a odhaluje zde pamětní plaketu. Na slavné bitevní pole vodí své žáky jezuita profesor auguste Butin. Je to historik a vojenský teoretik. Zabývá se otázkami pohyblivého dělostřelectva a ochrany východních hranic Francie. Mladý Charles chodí s ním a neujde mu jediné jeho slovo. Stopy některých Butinových teorií najdeme později v jeho knihách. De Gaullův zájem má i jistý citový náboj: fašodský incident* byl ještě v čerstvé paměti a navzdory srdečné dohodě vidělo mnoho Francouzů v anglii tradičního nepřítele. Sympatie ke katolickému Irsku byly v de Gaullově rodině velmi živé.

Životní podmínky v antoingu nebyly právě nejlehčí. Žáci bydleli v bývalé konírně, která byla v zimě špatně vytápěna. Na nejbližší železniční stanici musel mladý de Gaulle chodit několik kilometrů pěšky. Zajímavá cesta, tahle trať z Lille do antoingu! Vedla přes Lannoy, odkud v roce 1630 odešla přes Nizozemsko do ameriky rodina Delano, z níž po matce pocházel prezident Roosevelt. Vedla kolem Templeuve, které kdysi patřilo Marlboroughům, předkům Winstona Churchilla.

Mladý Charles o tom přirozeně v této chvíli nic neví. Jezdí k babičce do Lille a těší se na lutyšské oplatky. * Koloniální ambice Británie a Francie na sebe narazily v roce 1898 v súdánském městě Fašoda. Francouzi po několikaměsíčním napětí ustoupili, cítili to jako potupu. – Pozn. red.

Jaroslav Jírů: De Gaulle

26

V roce 1908 ukončil Charles školu v antoing. Jako nejlepší žák směl na závěr pronést projev na rozloučenou. Dvanáct měsíců se pak připravoval ve Stanislavově koleji v Paříži a odtud se hlásil do vojenské akademie v Saint-Cyru. Byl přijat. Co ho přimělo k této volbě? Vliv rodinného prostředí, které vidělo v armádě poslední oporu vžitých tradic a řádů? Vášnivost matky, která se nikdy nemohla smířit se ztrátou alsaska-Lotrinska? Četba Péguyho a Barrèse?

Vliv rodinného prostředí nelze jistě podcenit. Od útlého mládí byl Charles vychován v úctě k „velké němé“, symbolu věčnosti Francie. ale povšimněme si zároveň toho, že nikdo z nejbližších de Gaullových předků nebyl důstojníkem z povolání a mladý Charles byl v Saint-Cyru v tomto ohledu jistě bílou vránou. De Gaullův otec byl vášnivý nacionalista a důstojník v záloze, ale jeho láska k armádě měla své meze. Když koncem minulého století propukla ve Francii Dreyfusova aféra, dovedl se rozejít s mnohými ze svých přátel v okamžiku, kdy cítil, že teze o jeho vině je neudržitelná. Magis amica veritas – měl rád armádu, ale více miloval pravdu. Také způsob, jakým vychovával svého syna, nesvědčil o tom, že by ho už od dětství připravoval ke kariéře důstojníka. K čemu potřeboval budoucí kavalerista Corneillovy tragédie a Rostandovy hrdinské komedie?

Vášnivost matky? Snad. ale svědectví její přítelkyně, paní de Lanzacové, vrhá na tuto domněnku poněkud jiné světlo. „Jsou to republikáni,“ zašeptala jednou paní de Gaullová své přítelkyni s hrůzou o svých synech. Charles de Gaulle republikán? Především nesmíme zapomenout na to, že v očích jeho matky byl republikánem každý, kdo jen na okamžik zapochyboval o tom, že za Francouzské revoluce umučil jakobínský švec Simon malého Ludvíka XVII. hlady v komůrce bez oken. Mladý Charles znal hrdinské činy francouzských králů nazpaměť. ale Francie byla už téměř čtyřicet let republikou a royalisté neměli nejmenší naději na tomto stavu cokoli změnit. a pak, mladí lidé touží po hrdinech z masa a kostí, živých, současných. Royalisté připomínali spolek starých vysloužilců. Francouzská armáda, jejíž sympatie k republice nebyly příliš vřelé, také neměla hrdiny. Staří generálové prohráli válku s Pruskem v roce 1870 a mladí adepti hrdinství ubíjeli nudu v garnizonách. Zato republika měla muže, který

I. Zrání

27

de Gaullovi imponoval. Jmenoval se Clemenceau. Obdivoval jeho energii a houževnatost. Viděl v něm muže pořádku, který dovedl lstí potlačit bouře francouzských vinařů a neváhal zakročit proti stávkujícím vládním úředníkům. Souhlasil s jeho přezíravým postojem ke koloniální expanzi. Oči mladých Francouzů měly být podle Clemenceaua upřeny nepřetržitě na „modrou čáru Vogéz“, k Německu. Jeho republikánství de Gaullovi nevadilo. Nepokládal současné francouzské státní zřízení za nic více a nic méně než skutečnost, kterou je třeba brát na vědomí. Režimy jsou pomíjivé, ale Francie je věčná.

Četba Péguyho a Barrèse? Mladý Charles četl na svůj věk hodně. Na sklonku života prozradil americkému novináři Sulzbergerovi, že byl v mládí nejvíce ovlivněn francouzskými klasiky a anglicky píšícími autory. Z ostatních veličin jmenoval Goetha. Stojí za povšimnutí, že de Gaulle nezařadil staré římské a řecké autory mezi cizince. Francouzská kultura byla podle něj dědičkou antických tradic. Ze současných filozofů byl mladému de Gaullovi nejbližší henri Bergson, kterého osobně znal. Barrès a Péguy? Jistěže je četl. ale verše vypjatých nacionalistů typu Paula Déroulèda nevyhovovaly jeho klasickému vkusu.

a tak stojíme před první nezodpovězenou otázkou tohoto života, ostatně dosti bohatého na záhady. Kdosi se později de Gaulla zeptal, proč si zvolil právě vojenskou dráhu. Odpověděl, že francouzská armáda byla v roce 1908 „nejkrásnější věcí na světě“, la plus belle chose du monde. Je to odpověď básníka, která může vyvolat jen ironický úsměv na rtech těch, kdo vědí, že až do svých padesáti let bojoval de Gaulle s přežitky a návyky této „nejkrásnější věci na světě“ a že se s nimi střetával i mnohem později jako s projevy tělesa, které ho ve skutečnosti nikdy nepřijalo opravdu do svého středu.

Podle nově přijatého zákona z roku 1905 musel mladý adept saintcyrské akademie sloužit nejprve rok jako prostý vojín. De Gaulle nastoupil k 33. pěšímu pluku v arrasu v říjnu 1909. První skutečné setkání s armádou mu přineslo první velké a skutečné zklamání v životě. Velitelé, s nimiž se potkal, měli pramálo společného s římskými veliteli, které znal z učebnic, a už vůbec se nepodobali Vaubanovi nebo Turennovi. Bezduchý dril při výcviku mladého Charlese přímo znechutil. Prvního října 1910 přešel konečně do akademie. O jeho

Jaroslav Jírů: De Gaulle

28

pobytu v Saint-Cyru toho mnoho nevíme. Snad jen to, že se spolužáci vysmívali jeho vysoké postavě, zdůrazněné vyšší ozdobnou čepicí. Pro svou mimořádnou délku byl de Gaulle nazýván „dlouhým šparglem“ a „dvoumetrem“, pro svou vznětlivost „Cyranem“ a „kohoutkem“. V říjnu 1912 byl de Gaulle vyřazen jako podporučík. Nejlepším žákem jeho ročníku byl alphonse Juin, který za druhé světové války bojoval proti Němcům v Itálii, a byl proto povýšen na maršála, přestože několik let sloužil Pétainovi. Neměl de Gaulla nikdy příliš v lásce, ale až do konce svého života využíval výhody společně stráveného mládí ve školních škamnách a důsledně de Gaullovi tykal. Od tohoto zvyku neupustil ani v době, kdy se jeho spolužák stal prezidentem republiky. Nepřestal mu tykat ani při poslední, poněkud vzrušené rozmluvě o alžírsku v roce 1962, při níž se prý třásla okna Elysejského paláce a olivrejovaní sluhové na chodbách si zacpávali uši.

De Gaulle byl vyřazen jako patnáctý v pořadí. Bylo to slušné umístění, ale nic více. Jeden poněkud zlomyslný profesor napsal tehdy na okraj zkušebního protokolu: „Je mimořádný pouze fyzickým vzrůstem.“ Není to zdaleka poslední nechvalný de Gaullův posudek od vojenských nadřízených a není nijak výjimečné, že se mínění spolužáků s tímto stanoviskem rozcházelo. Podle jejich názoru byl de Gaulle velmi inteligentní a učil se lehce, neváhal se však už tehdy řídit za všech okolností svým úsudkem a „trpěl“ absolutním nedostatkem podlézavosti.

Po vyřazení se de Gaulle vrací k 33. pěšímu pluku v arrasu, v němž sloužil jako stážista. Je zřejmě pevně odhodlán – jeho mladická naivita nezná hranic – změnit výcvikové metody, které zakoušel ještě nedávno na vlastní kůži. Dostal se k šestému praporu, jehož velitelem byl kapitán Salicetti. Ve dne cvičí nováčky, večer se snaží najít někoho, s kým by si mohl popovídat o svém zamilovaném tématu: historii francouzské armády. Když však narazí na hradbu nezájmu, stahuje se rychle sám do sebe. Důstojníci ho pokládají za podivína. Pouze jediný z nich mu rozumí, velitel útvaru plukovník Philippe Pétain.

Sympatie jsou oboustranné. De Gaulle se Pétainovi obdivuje proto, že má, stejně jako on sám, problémy s nadřízenými. Těsně před plánovaným odchodem do penze je Pétain stále jen plukovníkem. Oficiální francouzská vojenská doktrína povýšila na nedotknutelnou zásadu

I. Zrání

29

neustálý útok. Plukovník Pétain však ve svých přednáškách na válečné

škole vyzdvihuje důkladnou dělostřeleckou přípravu jako nutný před

poklad řádného zajištění útoku. Nemá šlechtický přídomek a do šede

sáti let se nestačil oženit. Je proto konzervativním kruhům v armádě

dvojnásob podezřelý a mladému důstojníkovi, zbožňujícímu nekonfor

mity, dvojnásob sympatický. V říjnu 1913 je de Gaulle povýšen na po

ručíka. Je to první a také poslední hodnost, kterou získal v řádném ter

mínu a Pétain má na ní jistě svou zásluhu. Mladý poručík a stárnoucí

plukovník byli na nejlepší cestě stát se důvěrnými přáteli. Rozdělily je

však dvě světové války: první na několik let a druhá na život a na smrt.

Zatímco se mladý Charles učil verše řeckých a francouzských klasiků,

svět kolem něho se bouřlivě měnil. Německo, sjednocené Bismar

ckem, upevňovalo své postavení v Evropě a začalo pozvolna pronikat

do sféry britských zájmů na Blízkém východě. Francie, poražená v ro

ce 1870, usilovně utužovala své spojenecké svazky s Ruskem a trpělivě

čekala na to, až bude Bismarckova výstraha před válkou na dvou

frontách v Německu pozapomenuta. Udivení francouzští monarchisté

přihlíželi zděšeně tomu, jak potomek Romanovců smeká svůj cylindr

ve chvíli, kdy vojenská hudba spustila Marseillaisu a z tisíců hrdel za

znělo volání do boje „proti krvavému praporu tyranie“. On aura tout

vu!* Počátkem století jsou oba hlavní tábory zhruba připraveny a stře

távají se v drobných potyčkách. Mraky nad Evropou pozvolna houst

nou. Mladí muži, kteří vstupují v této době do vojenských škol, dobře

vědí, že se velká většina z nich nedožije třiceti let. Nesmíme se divit,

že svědectví de Gaullových spolužáků na léta strávená v Saint-Cyru je

tak málo. Většina z nich padla v prvních dnech světové války v oka

mžiku, kdy podle litery francouzských polních řádů vedli své jednotky

v bílých rukavicích a s tasenou šavlí vstříc německému dělostřelectvu.

Spolu s nimi prodělával svůj první křest ohněm i čtyřiadvacetiletý

poručík de Gaulle. Jeho 33. pěší pluk byl součástí druhé pěší divize,

která se střetla hned v prvních dnech války s postupujícím nepřítelem

u Dinantu na řece Meuse. Začátek války nebyl pro Francii úspěšný.

* Kdo to kdy viděl! – Pozn. red.

Jaroslav Jírů: De Gaulle

30

Německá armáda okupovala v prvních týdnech značnou část francouzského území a byla zastavena teprve později na Marně za cenu vysokých obětí. Patnáctého srpna 1914 byl de Gaulle na belgické frontě lehce raněn, ale hned po krátkém léčení nastupuje znovu ke svému útvaru v Champagni. Stal se pobočníkem velitele plukovníka Claudela. V lednu 1915 byl de Gaulle vyznamenán za vynikající výsledky v rozvědné činnosti a o měsíc později byl povýšen na kapitána. ale střepina německého granátu ho znovu vyřazuje na čas z boje u Mesnil-les-hurles.

Druhého března 1916 podnikla jeho jednotka zoufalý bodákový protiútok u Verdunu a byla téměř celá zničena. V divizním rozkazu, podepsaném Pétainem, o tom čteme: „Kapitán de Gaulle, velitel roty, proslulý svou vysokou intelektuální a morální úrovní, pozvedl své vojáky k odhodlanému útoku a k boji muže proti muži. Bylo to jediné řešení, které pokládal za odpovídající svému pojetí vojenské cti. Jeho pluk byl v tomto okamžiku strašlivým bombardováním téměř zničen a na rotu nastupovali nepřátelé ze všech stran. Kapitán de Gaulle padl ve vřavě. Byl to výjimečný důstojník v každém směru.“

Plukovní rozkaz se ovšem v jednom podstatně mýlil. De Gaulle nezahynul. Byl pouze raněn bodákem, omdlel a padl do zajetí. První světovou válku vedli Němci ještě dosti rytířsky. Koncentrační tábory neexistovaly. De Gaulle byl převezen do zajateckého tábora pro důstojníky ve Friedbergu. Směl nosit uniformu, mohl číst, studovat a učit se pilně německy. Nežilo se mu tedy nejhůře, přesto se několikrát pokusil o útěk. Při jednom z prvních prchala skupina francouzských důstojníků v uniformách německých vojáků. „Dlouhý špargl“ však nemohl najít nic, co by mu alespoň trochu padlo. V podivném přestrojení, připomínajícím spíše pumpky než vojenskou uniformu, byl zadržen polním četnictvem a vrácen. Také při dalším pokusu, který podnikl na vlastní pěst spolu se slavným letcem Rolandem Garrosem, byl odhalen. Němcům konečně došla trpělivost a převezli nepoddajného kapitána do mnohem lépe střeženého Ingolstadtu.

Dny v zajateckém táboře utíkaly pomalu, zvláště proto, že podle tehdejších zvyklostí nesměli být důstojníci v zajetí nuceni k práci. De Gaulle četl, studoval díla o německé armádě a všímal si, pokud mu to okolnosti v táboře dovolily, jejího vnitřního uspořádání. Vytvořil

I. Zrání

31

kolem sebe kroužek důstojníků, kteří nebyli ochotni zabíjet čas hrou

v karty a postrkováním červených praporků na mapě Evropy. Patřil

k nim vojenský publicista Rémy Roure, který ve třicátých letech pro

pagoval de Gaullovy ideje v řadě recenzí a statí. Je vůbec zajímavé, že

mnozí z de Gaullových přátel v Ingolstadtu nezapomněli na výklady svého kamaráda ani po mnoha letech. Tak Berger-Lévrault se stal po válce nakladatelem a vydával, bez velkých nadějí na zisk, de Gaullovy studie. Další přítel z Ingolstadtu, kapitán Catroux, odpoví jako jediný z vysokých francouzských úředníků – byl totiž rok předtím jmenován vysokým komisařem v Indočíně – na de Gaullovu výzvu z 18. června 1940 a připojí se k Svobodné Francii. a ještě jednoho spoluhráče stojí za to připomenout. Často se k hloučku kolem de Gaulla připojil vysoký muž v uniformě carské armády. Sledoval výklad, pokud mu to jeho znalosti francouzštiny dovolovaly. Jmenoval se Michail Tuchačevskij a proslul později jako velitel Rudé armády na Dálném východě.

V září roku 1918 přišel toužebně očekávaný okamžik: německé a ra

kouské armády ustupovaly a začaly se vnitřně rozkládat. Vykrvácená

Francie zvítězila. De Gaulle se vrátil ze zajetí, ale válka pro něj neskon

čila. Francie se cítila ohrožena Velkou říjnovou revolucí, intervenovala

a pomáhala vytvářet sanitní kordon kolem mladého sovětského státu.

Francouzská armáda, pokládaná po vítězství nad Německem za nej

lepší na světě, vysílá své důstojníky do Polska. V květnu 1920 s nimi

odjíždí i kapitán de Gaulle. Je šťasten. Je mu třicet let, má nádhernou

uniformu a jede jako příslušník „nejkrásnější věci na světě“ do Polska,

o němž má, jako většina Francouzů té doby, velmi romantické, mlhavé

a zkreslené představy. Vystupuje v nich Jan Sobieski, Tadeusz Koś

ciuszko a Marie Walewská. avšak Polsko roku 1920 poskytuje zcela

jiný obraz. Mladý francouzský kapitán ho pozoruje a vnímá s citlivou

pozorností, která poněkud překvapuje u příslušníka jeho stavu. Všímá

si otřesných sociálních problémů soudobého Polska, je překvapen

strašnou bídou a pociťuje cosi jako strach při pohledu na dlouhé

řady vyhladovělých mužů a žen před obchody s pečivem. Cítí sílu

nenávisti v pohledech na krásný důstojnický vůz. „Naše civilizace visí

na vlásku,“ zapisuje si de Gaulle do svého polního deníku. „Všechny

její krásy, její pohodlí a bohatství, jimiž se pyšní, by vzaly zasvé pod

Jaroslav Jírů: De Gaulle

32

údery slepé zuřivosti zoufalých mas.“ Poprvé od Dreyfusovy aféry se de Gaulle v Polsku setkává s antisemitismem a protižidovskými pogromy, které popisuje se zdrženlivou nelibostí.

Jinak mu ovšem nic nebrání v tom, aby užíval života. Měšťanské a šlechtické Polsko obdivuje francouzské důstojníky, kteří mají v polské armádě o stupínek vyšší hodnost než ve své vlasti. De Gaulle je tedy už majorem, přednáší s velkým úspěchem na válečné škole v Rambertowě u Varšavy. Je vyznamenán řádem Virtuti militari. Tatam je nuda francouzských garnizon. Ve Varšavě proudí čilý společenský život. De Gaulle chodí do kavárny Blikle na výborné zákusky.

a nechodí tam sám. V bohaté gaullistické literatuře, která dnes čítá stovky svazků, nenajdeme snad ani jedinou kapitolu s názvem „De Gaulle a ženy“. V tomto ohledu je náš hrdina skutečně světlou výjimkou mezi moderními postavami francouzských dějin. Nemůže být ani v nejmenším srovnáván s Jindřichem IV., Napoleonem, ba ani úzkostlivě bezúhonným Robespierrem. „Je to ostatně jeho jediná vada,“ poznamenal jízlivě jeden francouzský historik. Během pobytu v Polsku slavil de Gaulle své třicáté narozeniny a prožil zde – rok před svatbou – patrně jediné sentimentální dobrodružství svého života s půvabnou kněžnou Czetwertynskou. Podle nedoložených zpráv chtěl kvůli ní dokonce jednoho litevského důstojníka vyzvat na souboj. Nakonec z něj sešlo a z romantického vztahu zbyly jen vzpomínky. Ostatně, Francouzi se často zamilovávají do Polek, ale zřídka – s výjimkou Balzaka – si je berou za ženy.

Jednu trvalou památku si však de Gaulle z Polska přece jen odnesl. Na kterési varšavské ulici si při vycházce nechal hádat z ruky. Neznámá polská cikánka mu předpověděla, že se stane generálem, slavným politikem a zemře násilnou smrtí. V de Gaullově rodině nebral tuto věštbu nikdo na lehkou váhu, a to zejména poté, co se první část proroctví tak podivuhodně vyplnila. Tím snad lze vysvětlit, proč de Gaullovi příbuzní přijímali tak úzkostlivě všechna bezpečnostní opatření, kterými de Gaulle sám z hloubi duše opovrhoval. Uprostřed nejhustší nepřátelské palby chodil v roce 1940 mezi zákopy s cigaretou v ústech a usmíval se pohrdavě na ty, kdo při prvním zasvištění granátu padali předpisově do bláta. O 22 let později se stejným klidem

I. Zrání

33

pozoroval atentátníky, kteří mířili automatickými pistolemi na jeho citroën a odmítl se sklonit k podlaze vozu. Měl patrně za to, že by jakýkoli pohyb vedený pudem sebezáchovy narušil neposkvrněnost obrazu, který si historie bude muset o de Gaullovi učinit. Claude Mauriac píše, že jednou hovořil s de Gaullem v kruhu vysokých francouzských důstojníků o generálu Leclerkovi a jeho příslovečné odvaze. „Ten to má jednoduché,“ poznamenal kdosi, „neví, co je strach.“ – „To by to měl příliš lehké,“ odpověděl de Gaulle. „Má strach, ale umí se ovládat.“ Snad v tom byl i kus jeho vlastní charakteristiky.

Těsně po návratu z Polska čeká de Gaulla významná životní událost: sňatek se slečnou Yvonne Vendrouxovou. Koncem roku 1920 se obě rodiny, de Gaullovi a Vendrouxovi, setkaly na podzimním výtvarném salonu v Paříži. Byla to náhoda, nebo připravené setkání? Jisté je, že společný přítel obě rodiny nejprve představil a pan Vendroux pak pozval společnost na čaj. Mezi de Gaullovými životopisci se houževnatě udržuje pověst, podle níž se de Gaullovi podařilo vylít jeden šálek na sukni slečny Yvonne a tím prozradit, že jeho příslovečné sebeovládání má své meze. De Gaullova rodina tvrdošíjně popírala tuto verzi jako ostatně vše, co by jen trochu narušilo čítankový obraz státníka bez sebemenší poskvrny. Slečna Yvonne pocházela z vážené a zámožné rodiny průmyslníka z Calais, jehož předkové se před mnoha staletími přestěhovali do severní Francie z Nizozemska. Jeden z nich prý patřil mezi ony calaiské měšťany, kteří s provazem na krku prosili angličany, aby ušetřili město. Jiný předchůdce, tentokrát z matčiny strany, bojoval s La Fayettem v americe. Nešlo tedy v žádném případě o mesalianci. Dívka ze zámožné, vážené patricijské rodiny byla jistě vhodnou partnerkou pro mladého, nadějného důstojníka, jehož pod ochranou maršála Pétaina čekala skvělá kariéra. Nejsme proto příliš ochotni věřit tomu, že setkání na podzimním salonu bylo zcela náhodné.

Zdá se, že slečna Vendrouxová byla zpočátku de Gaullovým dvořením poněkud překvapena a že jí trochu vadil větší věkový odstup. Nezdráhala se však příliš dlouho, 6. dubna 1921 se stala paní de Gaullovou. Zachovala se svatební fotografie, na níž kapitán ve slavnostní uniformě s naškrobeným límcem stojí poněkud toporně vedle mnohem menší nevěsty v bílých šatech. Tak byl založen manželský svazek,

Jaroslav Jírů: De Gaulle

34

který se vnějškově a pravděpodobně ani vnitřně nelišil od představ, jež o manželství hlásalo prostředí, z něhož oba partneři pocházeli. Byl to zřejmě klidný, harmonický svazek, jehož intimita byla ostatně velmi přísně střežena před vnějšími vlivy. Z dochované korespondence a svědectví víme, že paní de Gaullová měla přísně vymezenou oblast zájmů, mezi něž patřila zejména péče o rodinu a její hmotné blaho, starost o děti a domácnost. Její vliv na de Gaullovu politickou činnost byl pouze nepřímý. Nemilovala příliš reprezentativní povinnosti, které vyplývaly z postavení první dámy ve státě. Cítila se fyzicky nesvá v rozlehlém a studeném Elysejském paláci, který musela obývat poté, co se de Gaulle stal prezidentem. Strpěla jen s velkou nelibostí osobní strážce a nemohla se nikdy smířit s tím, že o generálově jídelníčku nerozhoduje ona, ale personál. Proto se někteří de Gaullovi životopisci domnívají, že naléhala na prezidenta, aby uspíšil svůj odchod z politického života.

Jisté je, že nenápadným, ale zřejmě velice účinným způsobem ovlivňovala výběr de Gaullových spolupracovníků. Z jeho okruhu se vždy po určité době ztráceli ti, kteří byli rozvedeni nebo nedodržovali normy manželské věrnosti. Bylo například známo, že paní Yvonne neměla příliš v lásce andrého Malrauxe, jehož poněkud bohémské způsoby ji šokovaly. Ostatně Malraux jí oplácel stejnou měrou a v jeho knihách najdeme mnoho ironických poznámek o pletacích drátech paní Yvonne, které tvořily rytmickou kulisu k nesmrtelným dialogům Malraux – de Gaulle o nejzávažnějších problémech lidstva. Ke cti paní Yvonne nutno říci, že se nikdy nezdráhala snášet se svým druhem útrapy jeho dobrodružného života a dovedla se například skvěle vypořádat s nesnadnými podmínkami života v exilu. V nejtěžších okamžicích generálova života plnila svou úlohu s důstojným klidem, taktem a jistou cudností.

Správná katolická rodina francouzského důstojníka se musela kromě jiného vyznačovat velkým počtem dětí. Brzy po svatbě se de Gaullovým narodil syn Philippe, po něm dcery Élisabeth a anna. Nejmladší z de Gaullových dětí bylo defektní a zemřelo ve dvaceti letech v roce 1948. Všechna svědectví se shodují v tom, že de Gaulle projevoval právě svému postiženému dítěti nejvíce otcovské lásky a trpělivě snášel

I. Zrání

35

všechny útrapy spojené s jeho stavem. Po annině smrti založil nadaci

pro defektní děti, která podnes nese jméno anny de Gaullové. Philip

pa a Élisabethu vychovával podle zásad svého vlastního otce: přísně

a náročně.

V prvních poválečných letech byla francouzská armáda na vrcholu

slávy. Francouzský „poilu“, vousáč ze zákopů na Marně a Sommě,

a francouzský důstojník dokázali porazit obávanou německou armá

du i s jejími spojenci. Pétain, Joffre a Foch získali maršálskou hůl.

Francouzští důstojníci budovali armády v Polsku a Československu.

Francouzská vojenská doktrína byla pokládána za nejlepší na světě.

Na nejvýznamnější akademii této „nejkrásnější věci na světě“ předná

šel vojenské dějiny major de Gaulle. a to je mu pouze 31 let! ani s tím

se však nespokojil a přihlásil se na Vysokou válečnou školu v Paříži,

kam byl přijat v listopadu roku 1922. Studoval dobře, byl pokládán

za výborného žáka, ale profesory si – pokolikáté už – zase nenaklo

nil. Posudek, který mu byl vystaven po prvním roce, sice chválí jeho

inteligenci, rozhodnost a pracovitost, podotýká však, že trpí přílišnou

sebedůvěrou a může dosáhnout lepších výsledků jen tehdy, bude-li

ochoten připustit námitky svých protivníků.

Major de Gaulle si z těchto dobře míněných rad nevzal příliš velké

ponaučení a způsobil v posledních týdnech svého pobytu ve škole

menší incident. hlavní instruktor školy generál Moyrand byl stou

pencem taktiky „a priori“. Podle ní bylo nutno předem připravit pro

stor, kde se mělo bojovat, organizovat obranu, ústupové cesty, palební

přehrady a pak sem vlákat nepřítele. De Gaulle s tímto postupem

nesouhlasil. Namítal, že nepřítel je stejně chytrý a nepodřídí se to

muto receptu. Úkolem důstojníka nebylo podle jeho názoru připravit

takovéto podmínky, nýbrž využít okolností, přizpůsobit se jim a jít

rychle kupředu. Při závěrečných manévrech velel de Gaulle „mod

rým“, postupoval podle svých zásad a zvítězil. Rozhořčený Moyrand

protestoval proti nedostatku fair play a závěrečné hodnocení vypadalo

podle toho. Čteme zde doslova: „Poškozuje však své nesporné kvality

přílišnou sebedůvěrou, přísností vůči názorům ostatních a svým po

stojem krále v exilu. Zdá se ostatně, že projevuje více schopností pro

Jaroslav Jírů: De Gaulle

36

všeobecné, shrnující studium problému než pro hluboký a praktický rozbor jeho realizace. Velel armádnímu sboru v první fázi manévrů. Prokázal rozhodnost, klid a velitelské schopnosti. Jeho soudy byly však často špatně podložené a rozhodnutí neodpovídala situaci, což ostatně sám čestně přiznal.“ Uražená ješitnost je schopna všeho, někdy i výmluvnosti. Jen závěr posudku je mimo vši pochybnost nepravdivý: de Gaulle se určitě Moyrandovi neomluvil.

Střet, k němuž došlo, nebyl nijak náhodný a bude se i později opakovat v jiných polohách. De Gaulle nechápal válku jako hru s přesně vymezenými a dodržovanými pravidly. Domníval se, a pozdější vývoj mu dal plně za pravdu, že v moderní válce je nutné přizpůsobit se okolnostem a jednat bleskurychle. ale pobočníci slavných vítězů na Marně a Chemin des Dames žádali především smysl pro „fair play“, bezvýhradnou věrnost doktríně a slepou poslušnost. Nechtěli se nechat poučovat od mladíka, který byl dokonce tak drzý, že vydal své bláhové myšlenky knižně. V roce 1924 napsal totiž de Gaulle brožurku Rozkol u nepřítele, v níž shrnul své poznatky o německé armádě, získané v zajetí. Bylo mu to připočteno k tíži. „Škrtám z návrhu na povýšení každého, jehož jméno se objeví v záhlaví knihy,“ řekl kdysi maršál Mac-Mahon a jeho slova platila ve francouzské armádě i po první světové válce. De Gaulle v ní vyjádřil obdiv profesionála k německé armádě a jejímu úsilí. Generální štáb reichswehru se však podle jeho názoru dopouštěl chyb a neměl smysl pro úměru. Důstojníci nezřízeně bažili po osobní moci a opovrhovali teoriemi o hranicích lidských možností. Podle de Gaulla prohrálo Německo také proto, že si nedovedlo zajistit dobré spojence.

Tyto smělé úsudky a postoj „krále v exilu“ na válečné škole byly patrně oněmi kapkami, jimiž přetekl pověstný pohár. De Gaulle dostal na závěrečném vysvědčení pouze dvojku. Cesta do generálního štábu či profesorského sboru školy byla tím uzavřena. Jak na to de Gaulle reagoval, nevíme, ale můžeme si to snadno představit. „Králové exilu“ se nenechávají vyvést z míry nicotnými známkami zatvrzelých starců. Co však de Gaulle odbyl pohrdavým mávnutím ruky, nebyl ochoten snést jeho ochránce maršál Pétain. Pokládal nízkou známku za důsledek osobních intrik a svou vlastní urážku. Rozhodl se použít veškerého

I. Zrání

37

svého vlivu k tomu, aby de Gaulle mohl přednášet na válečné škole, a smyl tak jeho pohanu. Trvalo to přes dva roky, než se velitelé školy a ministerstvo národní obrany dali pohnout. V dubnu 1927 konečně de Gaulle mohl vystoupit za katedru velké posluchárny.

Na své první vystoupení se sedmatřicetiletý kapitán určitě pečlivě připravoval. Konečně mohl všem ukázat, co v něm je. Nemusel se obávat nízkých známek, jeho jediným soudcem bylo auditorium. Mohl se vypořádat se všemi, jimiž pohrdal, a vyslovit svou úctu těm, které obdivoval. Naskytla se mu možnost narýsovat rozsáhlou historickou fresku způsobem, kterého používal i později při tiskových konferencích. De Gaulle využil této šance beze zbytku. Zvolil si téma, které mu umožnilo ukázat rozhled v celé jeho šíři. Název přednášky zněl: Válečná činnost, velitel, povaha, prestiž. Ve třech přednáškách od 7. do 21. dubna zaplavil de Gaulle posluchače proudem své výmluvnosti. Citoval Lucretia, Goetha, Caesara, Flauberta, Sokrata, Perikla, Tolstého, France, Bedřicha II., maršálka de Saxe, Napoleona III., Mac-Mahona, Canroberta, Turenna, Thierse, Montalemberta, Comta, huga i Scharnhorsta. ale i vlastním myšlenkám poskytl dosti místa. „Ti, kdož vykonali velké činy, museli často porušit zdání falešného chápání disciplíny.“ Rozuměl jste dobře, generále Moyrande? Porušil jsem vaši disciplínu, protože jsem měl pravdu a chtěl jsem vyhrát. Pochopil jste, maršále Pétaine? Tleskal jste mi, ale za třináct let mne za neuposlechnutí rozkazu a porušení disciplíny dáte odsoudit k smrti in contumaciam.

Na dvě stě posluchačů sedí ve velké přednáškové síni ve vycházkových uniformách s tvrdými límci, s předpisově složenými „nehty“ a rukavicemi na kolenou. Čestné místo bylo vyhrazeno Pétainovi. a přece tato scenerie některým de Gaullovým životopiscům nestačila a pokládali za nutné ji přizdobit legendou. Pétain prý uvedl přednášku slovy: „Poslouchejte, pánové, kapitána de Gaulla. Slyšte ho pozorně, neboť přijde den, kdy ho vděčná Francie povolá.“ Skutečná historie nemiluje takováto aranžmá, někteří historikové ano. ale tato legenda má povážlivou trhlinu. V roce 1927 byly už vztahy mezi de Gaullem a Pétainem dosti zkaleny. „Pétain! Ten zemřel už v roce 1925,“ řekl později de Gaulle Claudu Mauriakovi.

V roce 1925 byl de Gaulle z podnětu plukovníka Bouvarda pověřen

Jaroslav Jírů: De Gaulle

38

řízením historických studií o vývoji francouzských vojenských insti

tucí. Nízké známky na Vysoké válečné škole však přerušily slibně se

rozvíjející štábní kariéru a de Gaulle byl v roce 1927 přidělen k 19. stře

leckému pluku do Trèves, kde si získal pověst náročného a ctižádosti

vého velitele.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist