načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dcery pana Darcyho - Elizabeth Astonová

Elektronická kniha: Dcery pana Darcyho
Autor:

Nejoblíbenější román anglické klasické literatury, Pýcha a předsudek Jane Austenové, končí – jak jinak – svatbou. Vděční čtenáři, sdružení v literárních společnostech, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  111
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  119 Kč
7%
naše sleva
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 414
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Mr. Darcy’s daughters
Spolupracovali: přeložila Eva Kondrysová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5206-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejoblíbenější román anglické klasické literatury, Pýcha a předsudek Jane Austenové, končí – jak jinak – svatbou. Vděční čtenáři, sdružení v literárních společnostech, často o jeho příběhu iniciativně přemýšlejí: „Jak to bylo dál? Žila Elizabeth se svým Darcym opravdu pak šťastně až do smrti?“ A tu se chápe pera současná britská spisovatelka Elizabeth Astonová, přikouzlí Darcyovým početnou rodinu a mapuje osudy jejích členů.
Ocitáme se pak v Londýně roku 1818. V Evropě po Napoleonovi vládne znovu mír, nastává jiná doba, staré konvence ustupují odvážným myšlenkám nového století. Do města, kde právě začíná tradiční jarní společenská sezóna, přijíždí z venkovského panství k příbuzným pět mladých Darcyových dcer. Jak obstojí ve víru plesů, návštěv, nových známostí, ve spleti intrik, klevet a nezvyklých složitých vztahů, když rodiče dlí v cizině a oporu je třeba hledat hlavně ve vlastním rozumu a citu?

Na světě už existuje několik tisíc napodobitelů a pokračovatelů Jane Austenové, ale jediné Elizabeth Astonové (nomen omen) se dostalo kritického uznání – a to právě za její román Dcery pana Darcyho, jenž se stal rovněž světovým bestsellerem.

Zařazeno v kategoriích
Elizabeth Astonová - další tituly autora:
Dcery pana Darcyho Dcery pana Darcyho
Astonová, Elizabeth
Cena: 239 Kč
Strastiplné peníze paní Darcyové Strastiplné peníze paní Darcyové
Astonová, Elizabeth
Cena: 204 Kč
Pozoruhodná dobrodružství slečny Alethey Darcyové Pozoruhodná dobrodružství slečny Alethey Darcyové
Astonová, Elizabeth
Cena: 220 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Přeložila E va Kondrysová
Copyright © 2003 A. E. Books, Ltd
Translation © Eva Kondrysová, 2009
ISBN 978-80-7335-353-7





Své dílo připisuji z lásky a vděčnosti Jamesi Halovi










Tato knížka je román. Jména, postavy, místa a události se zrodily
v autor čině fantazii nebo jsou zpracovány fi ktivně. Pokud by
někomu připomínaly skutečné děje, lokality či osoby, ať žijící, ať zemřelé,
jde o podobnost čistě náhodnou.










9
Ax
fF
Xa
1
Město a venkov, to jsou dva odlišné světy. A mladé
dámy z venkova, i ty zámožné a sebevědomé, nechť vezmou
rozum do hrsti, když se vypraví do Londýna.
Obě starší slečny Darcyovy jsme právě zastali v ranním
salonku výstavné městské rezidence na Aubreyově
náměstí, sídla rodiny Fitzwilliamovy, jejich příbuzných. Letitia,
nejstarší ze sester, usedla k elegantnímu stolku, list
hlazeného papíru před sebou, a snažila se sestavit dopis.
Povzdychla si však podrážděně a pero odložila. „To je
rámusu,“ stěžovala si. „Neustále sem doléhá drnčení
povozů a klapot koní a hlasy a do toho štěkají psi – jak jen
lidé dokážou v takovém hluku žít?“
Pobouření nezanechalo stopy v poklidné kráse
jejího obličeje, pro nějž ji sestry někdy škádlivě nazývaly
Galateou a tvrdily, že se svým klenutým čelem a jemným
nosíkem vypadá, jako by v ní ta klasická socha ožila.
Camilla neměla tak dokonalé rysy jako Letitia. K jejím
přednostem patřily výrazné černé oči, přirozeně ladné
pohyby a bystrá tvář. Seděla u okna, s rozkoší vstřebávala
výjevy a zvuky apartního londýnského náměstí a žasla nad
směsicí pachů stoupajících sem zvenčí.
Sledovala dvouspřeží rachotící kolem: řídil je
podsaditý mladý muž v peleríně s bohatě nařaseným límcem a
jeho vyšlechtěné hnědky klapaly kopyty v bryskním klusu.
Kočí ulpěl pohledem na hezké chůvě v modré pláštěnce,





10
která kráčela kolem se svými svěřenci, dvěma čipernými
klučíky. Ten menší táhl za sebou dřevěného koníka na
kolečkách, který se mu pořád kácel, a bratr vždycky
přiskočil, narovnal jej a durdil se přitom i smál.
Fešný vysoký lokaj v denní livreji venčil dva
čistokrevné černohnědé kokršpaněly, kteří přitom poskakovali sem
a tam, vrtěli chundelatými ocasy a poštěkávali. Baba
rybářka vychvalovala uši drásajícím hlasem své ústřice a na
protější straně náměstí se snažil upoutat zákazníky brusič nožů.
Poslíček skotačil podél zábradlí, jeden balíček svíral pod
paží a druhým houpal na celou délku rozmotaného provázku.
„Někoho by zase dráždilo kohoutí kokrhání a drncání
farmářova žebřiňáku a bečení ovcí a měl by to za
nesnesitelný randál,“ podotkla Camilla, aniž spustila oči od
živé scenérie venku.
„Jak můžeš něco takového tvrdit, Camillo? Ten klid
a jasná pohoda u nás na venkově, tichá krása našich lesů
a řeky, tolik se mi po nich stýská!“
Camilla ani pořádně neposlouchala, když Letty opět
spustila lamentace, jaká je to nespravedlnost a jak
nemoudře si rodiče počínali, když je zahnali z klidu a šťastné
spokojenosti v Derbyshiru do tohoto domu v Londýně.
„A nejhůř to zasáhne Bellu a Georginu, těm bude zdejší
pobyt připadat nesnesitelný.“
Camilla si rozumně nechala své mínění pro sebe a
hlasitě se rozesmála, když oba kokršpanělé omotali svá vodítka
kolem lokajových pěkných lýtek a hrozilo, že ho porazí.
„Pojď od toho okna a nevysedávej tam všem na očích.“
„Co na tom, když mě někdo zahlédne? Nekoketuji
přece s tím lokajem, pouze se zájmem sleduji, co se venku
děje.“
„Koketovat s lokajem, no ne! Něco takového bys
neměla ani vyslovit, Camillo! Já vím, že si děláš legraci, ale





11
jiní nepochopí tvůj smysl pro humor a mohli by to brát
vážně.“
„Jen blázen by to vzal vážně, a co nám záleží na mínění
bláznů? Ostatně je ten lokaj ohromný fešák.“
Nato ji Letty s vážným důrazem napomenula: „Plácneš,
co ti slina na jazyk přinese, a to nedopadne dobře! Pana
Fitzwilliama by to pobouřilo.“
Camilla si uvědomovala, že sestra má pravdu. Strýc
Fitzwilliam, uhlazený, zdvořilý padesátník, se nedávno
vykoupil z armády a stal se poslancem. Tuze si potrpěl
na důstojnost a vyžadoval, aby dámy v rodině
zachovávaly společenské dekorum. Dost možná měla jeho povaha
i odlišné stránky, známé pouze důvěrným přátelům z
klubu a z okruhu sportovních podniků, a ty byly
naladěny drsněji a nebránily mu ve styku s dámičkami z
polosvěta, avšak tyto jeho vlastnosti se na Aubreyově náměstí
neprojevovaly.
Camilla rovněž věděla, že pan Fitzwilliam si Letty ze
všech sester cení nejvíc a že to tak cítí odjakživa. Ani ji
to nemrzelo, neboť si uvědomovala, že ona sama
strýcově představě ideálního ženství neodpovídá. Měla příliš
výrazný smysl pro humor, příliš vtipnou vyřídilku a
příliš bystrý rozum, a navíc ještě zdědila otcovu energickou
povahu. Nebyla tak krásná jako Letty a dobře věděla, že
z ní strýc mívá těžkou hlavu: bylo na něm vidět, že
uvažuje, jaké nápady se jí asi rojí v hlavě, a obává se přitom
nejhoršího.
Letty mlela dál: „Mamička by ti řekla totéž, kdyby tu
byla, však už ti to nejednou musela vytknout. Jelikož tu
není – a kdoví, kdy se opět shledáme, a zdali vůbec – je
mou povinností ti připomenout, co slušnost žádá. Tady
nejsme na venkovském panství, vládnou tu jiné způsoby.“
„To už jsem si všimla,“ podotkla Camilla suše.





12
Letitii bylo teprve jednadvacet, a dost možná
prožívala důležitost svého postavení jako nejstarší z pěti sester
Darcyových až přehnaně. Otec rodiny, Fitzwilliam Darcy,
přijal diplomatické poslání v zahraničí, jeho choť Elizabeth
se zdráhala rozloučit se s ním na rok nebo i déle, a
proto se rozhodla ho do Cařihradu provázet. Děvčata
mohla prospěšně strávit pár měsíců v Londýně, zatímco dva
malí synkové měli zůstat v Pemberley, sídle Darcyových
v Derbyshiru, pod dohledem vychovatele a dědečka z
matčiny strany, pana Benneta.
Uvažovalo se i o tom, že by pan Bennet doprovodil své
vnučky do Londýna, ten se však navrhované možnosti
přímo zhrozil. A že prý neví, jak by ohlídal mladé dámy
v módní londýnské společnosti, zažil si své, než vychoval
vlastní dcery, a rozhodně se nehodlá ujmout podobných
povinností znovu, ani na pár měsíců. S radostí se bude
věnovat chlapcům Williamovi a Charlesovi, dohlédne, aby
na zeťově panství všechno řádně klapalo, i když na
zdejšího vynikajícího správce a ostatní personál je
spolehnutí, a tudíž se lze nadít, že sídlo i celé panství dobře
přečkají tu dobu, kdy pán domu s chotí budou pobývat mezi
musulmany.
Letitia předvídala, a u ní hraničil takový pocit až s
jistotou, že rodiče se jim už nevrátí. I kdyby šťastně dojeli do
Doveru – kdyby překonali cestu tak nebezpečnou, v
rukou kočích, kteří neváhají ujíždět tryskem, a kde na
každém vřesovišti číhají loupežníci – budou se dál plavit po
moři, což zhusta končívá ztroskotáním, a kdyby i
šťastnou náhodou dospěli až do Ostende, čeká je ještě
hrozivá pouť napříč Evropou. „Prostírají se tam pásma
naprosté divočiny, husté lesy a nepřátelská území, kde řádí vlci,
medvědi a bandité,“ sdělila Camille.





13
A pokud by navzdory všemu dosáhli svého síle,
krutému osudu neujdou: buď se mohamedáni vzbouří a vytasí
na ně ty křivé šavle, anebo je sklátí mor a neštovice.
„Ale mamička byla proti neštovicím očkovaná, Letty,“
namítala Camilla.
„Jenom proti těm anglickým. V Turecku je všechno
jinak a hrozí tam mnohem větší nebezpečí.“
Prozatím přibyly do Londýna pouze tři sestry, Letitia,
Camilla a nejmladší šestnáctiletá Alethea. S nimi zde
byla i slečna Griffi nová, Aletheina vychovatelka. Zbývající
dvě sestry, sedmnáctiletá dvojčata Georgina a Bella, dlela
u jedné tetinky ve Worcestershiru.
Páně Fitzwilliamova druhá manželka, Fanny, čiperná
paní ani ne třicetiletá, matka malých dětí, se z příjezdu
neteří upřímně radovala a oči se jí rozzářily při
pomyšlení, jak přítomností pěti mladých dam dům ožije večírky,
módními výboji a společenským ruchem. Prohlašovala, že
je všechny provdá, než se Darcy s Elizabeth vrátí.
„Nic takového,“ oponoval manžel. „Žádné ženichy jim
nehledej, děvčata mohou s vdavkami počkat, až tu zase
budou mít rodiče.“
„Letitii je jednadvacet a Camille devatenáct, mají tedy
věk na to, aby myslely na manželství.“
„Když je vyvedeš na večírky a na plesy, vystrojíš podle
poslední módy a postaráš se, ať si užijí, co Londýn nabízí
v divadlech a na koncertech, uděláš pro ně až dost.“
Fanny manželovi neodporovala a myslela si své. Vy
zdvihla ještě Letitiinu klasicky dokonalou tvář, zvlášť když letos
jsou žádané brunety, ale v duchu usoudila, že muže zaujme
svým temperamentem a humorem spíš Camilla, a jen si
přála, aby už přijela dvojčata a rodina byla v plném počtu.
Teď vtrhla do pokoje po svém zvyku jako velká voda a
stačila ještě zachytit poslední chmurné Letitiino proroctví.





14
„Co to povídáš, prosím tě? Tuhle se pan Tilson vrátil
z Číny živ a zdráv a lord Wincanton se plaví do Ameriky
sem a tam, jako by jel poštovním dostavníkem do So
mersetu. Dnes už se cestuje zcela bezpečně a pohodlně, takže
o rodiče strach mít nemusíš.“
„Kéž bys měla pravdu,“ povzdechla si Letitia. „Bojím
se ale, že se jim něco zlého přihodí, a pak bude na mně,
abych se v jednadvaceti postarala o své bratry a sestry,
a jak takový úkol zvládnu?“
„Propána, co je to za černé myšlenky?“ namítla Fanny.
„Prosím tě, věnuj se teď příjemnějším úvahám. Za chvíli
přijde švadlena a já jsem moc zvědavá, jak dopadl ten
vzorovaný indický mušelín.“
Camilla zalitovala, že na to Fanny zavedla řeč,
protože oblečení bylo dalším předmětem sváru mezi ní a Letty.
„Nač bychom potřebovaly tolik nových šatů?“ zvolala
Letitia, když Fanny spráskla ruce v zoufalství nad jejich
venkovskou výbavou, přivolala vlastní modistku a jala se
vyjmenovávat, bez čeho se rozhodně neobejdou: šaty na
den, vycházkové obleky, odpolední úbory, plesové toalety,
něco na sebe do kočáru, jezdecké kostýmy –
„Pro mě ne, tetinko,“ ozvala se Camilla. „Letty jezdí
moc dobře, ale já na koně nesednu, pokud se tomu
dokážu vyhnout. Rajtování mě netěší.“
„Ale i bez jezdeckého kostýmu je toho ostatního až
moc!“ namítala sestra.
„Musíme Fanny poslechnout, jak nám radí,“ řekla
Camilla. Milovala módní věcičky a ochotně strávila
hodinku i déle nad La Belle Assemblée a zálibně se
probírala mušelíny a hedvábím nově zaslanými z Francie nebo
z Východu.
„To ještě nic není,“ řekla Fanny. „Časem toho budete
potřebovat dvakrát tolik. Nemusíme ale všechno objednat





15
naráz. Nejdřív zařídíme, abyste mohly mezi lidi: tyhle
rukávy, Letty, už dávno vyšly z módy, smáli by se ti, kdyby
ses v nich někde objevila. Pak se už budete moci
rozkoukat a vybrat si, co se vám zalíbí. Můžete si v Londýně
koupit, co si budete přát, stačí říct. A taky nějaké klobouky, ty
vaše čepce jsou nemožné.“
„Co to všechno bude stát!“ zvolala Letitia.
„Nebude to tak strašné, a váš papá je naštěstí zámožný,
a proto mu na pár šatech a kloboucích nesejde. Nechtěl by,
aby jeho dcery působily zanedbaným dojmem. Očekává,
že se elegancí vyrovnáte všem londýnským mladým
dámám, a já se přičiním, aby to tak bylo; nechtěla bych, aby
po mně chladně loupl očima, kdyby tu po svém návratu
zastal dvě strašidla.“
„Naštěstí jsou ostatní sestry ještě školního věku,“
prohodila Letitia. „Ty nebudou nové šaty potřebovat.“
„Jistě,“ prohodila Fanny, která se už v duchu obírala
mušelíny a ozdobami. „Moc bych si přála, aby už Alethea
byla uvedena do společnosti, je to tak půvabné poupátko.
Dorostly Bella s Georginou také do krásy? Viděla jsem je
naposledy před třemi roky. Bude je mrzet, že zatím ještě
nemohou chodit do společnosti, ale také se dočkají.“
„Musí se učit a zdokonalovat v hudbě a kreslení a
přitom využijí londýnských preceptorů, když už jsme zde,“
podotkla Letitia upjatě. „Jsou to v hloubi duše prostá
venkovská děvčata, Fanny, a přijde jim myslím vhod, když
budou ušetřeny městského ruchu a zmatku.“
Camilla si v duchu vybavila Georginu s Bellou. Věří
snad Letitia opravdu tomu, co říká? Obávala se, že ano:
Letty nikdy nebrala ohled na názory ostatních. Pokládala
odjakživa za samozřejmé, že sestry s ní ve všem
důležitém souhlasí, navzdory zjevným důkazům o opaku. Byla
přesvědčená, že má pravdu, věřila, že veškeré námitky





16
vycházejí z nedostatečného pochopení, a proto na ně
nemusí brát ohled.
Camilla, která měla o dvojčatech vlastní mínění,
soudila, že se z pravidelného vyučování v dětském pokoji do
týdne po svém příjezdu vymaní.
Fanny vykládala dál: „Vám dvěma musíme najít
ženichy; dvojčata mi budou vděčná, protože pak je budeme
moci uvést do společnosti.“
„Ženichy?“ zděsila se Letitia. „Děkuji ti, Fanny, ale
nepřijely jsme do Londýna hledat ženichy. Naši rodiče by si
to nepřáli, a kromě toho já –“ Půvabná ústa se zachvěla,
oči zalily slzami.
„Propána, holčičko, nechtěla jsem se tě nešetrně
dotknout. Ale jsou to už tři roky a i sám Tom by si jistě přál,
aby ses znovu zamilovala.“
„Nebyla bych toho schopna. Kdo miluje tak
opravdově jako já, ten nemá na další lásku ani pomyšlení. Tom by
býval zůstal věren mé památce, kdybych mu bývala
krutě odervána, a já nemohu činit jinak. Na žádnou jinou
ženu nikdy nepomyslel a pro mne je naše zasnoubení
posvátný závazek.“
Fanny s Camillou na sebe pohlédly. Camilla byla na
sestřiny způsoby zvyklá a Fanny, u níž se pod frivolním
zevnějškem tajila slušná dávka zdravého rozumu,
začínala neteři lépe rozumět. „Tolik žen ztratilo milované
muže a manžely u Waterloo a je to jistě moc smutné. Avšak
mnohé z nich našly útěchu v jiném vztahu – poté, co
uplynula patřičná doba ovšem.“
„Tom a já jsme byli duchovně spjati. Já byla jeho první
a jedinou láskou, a proto mu zůstanu až do konce života
věrná, tak jako on byl věrný mně.“
Camilla si v duchu vybavila dva ryšavé klučíky, kteří
vyrůstali a zdárně prospívali ve dvou různých chalupách





17
v Hiltedu, vesnici ležící nedaleko Tomova domova.
Ohnivě rezavé vlasy a pihy byly velmi výmluvné – i Letty by
musela ta podoba zarazit – a jedna upovídaná
kamarádka Camille prozradila, že stejně vybarvené děcko se
narodilo služebné na sousedním panství, kam Tom docházel.
Letitia se s Tomem Busbym znala od dětství a jejich
zasnoubení potěšilo obě rodiny, i když Camilla měla
jisté pochyby, jestli se Tomovi do ženění opravdu chce.
„Musím asi vyhovět,“ řekl jí jednoho deštivého
odpoledne, kdy zasedli v žlutém salonu na Pemberley ke kartám.
„Naši to očekávají, znám Letty odjakživa a vždycky jsem
předpokládal, že se jednoho dne vezmeme – mám ji rád,
chápeš, moc rád. Když ona ale člověka tak uhání. A to je
jí teprve sedmnáct, na vdávání je opravdu moc mladá.
Bývalo by rozumnější ještě rok dva počkat, jenomže ona
si tu svatbu vzala do hlavy.“
Zpráva, že Tom padl u Waterloo, zasáhla Letitii
hluboce a trvale. I Camillu jeho smrt upřímně zarmoutila a
postrádala pak jeho společnost, nemohla se však ztotožnit
se sestřiným rozhodnutím stát se navěky jakousi
panenskou vdovou. Ve středověku by se Letitia mohla se svým
zármutkem uchýlit do kláštera, ale roku 1818 by podle
Camilly měl čas zhojit sestřin žal a zdravý rozum – ne-li ty
ryšavé dětičky – by měly Letty dovést k poznání, že Tom
byl muž a ne světec.
„Doufám, že se seznámíme s mnoha příjemnými lidmi,
Fanny,“ řekla Camilla, „ale budoucího manžela mezi
nimi hledat nemíním, pěkně děkuji. Zaznamenala jsem už,
že manželé zpravidla špatně snášejí, když se ženy s někým
přátelí a fl irtují, a často své manželky odsunou na venkov,
ať si tam uvadají.“
Fanny na tohle jen zavrtěla hlavou a prohlásila, že
Camilla si dělá legraci, ale Letitii to tak vyvedlo z míry, že jí





18
chvíli trvalo, než si v hlavě sesumírovala pádnou odpověď,
a nakonec jí v tom zabránila Alethea, když se zjevila v
pokoji, doprovázena slečnou Griffi novou.
Alethea s jiskrnýma černýma očima a kučerami jako
obvykle neuhlazenými tetince zdvořile popřála dobré
jitro, bystrým pohledem odhadla Letitii a zeptala se, co ji
zase vytočilo, načež se zavěsila do Camilly a začala
procítěně žadonit, aby směla brát hodiny zpěvu u jistého
signora Silvestriniho.
„Ty, Camillo, miluješ hudbu stejně jako já. Jistě chápeš,
že musím studovat právě u něj. Maestro Silvestrini předčí
všechny učitele v Londýně, ba i v Evropě.“
Camilla vyvlekla sestře ruku. „O člověku toho
jména jsem nikdy neslyšela, bude to zřejmě nějaký italský
hudebník.“
„Předpokládala jsem, že budeš chodit na zpěv k paní
Deanové,“ poznamenala Letty.
„A ta mě bude nutit, abych zpívala dojemné balady
a přitom se hloupě culila,“ ohradila se Alethea
netrpělivě. „Ta může napadnout jen tebe, Letty. Zato signor
Silvestrini je opravdový muzikant.“
Letitii zasvítily oči, když vycítila šanci pronést
mravoučné kázání. „Aletheo,“ pronesla důrazně, „naléháš tak
vášnivě, že nás to samo o sobě stačí varovat, abychom
tvou hudbu pozorně sledovaly a přísně ti vymezily čas,
který jí můžeš věnovat.“
Alethea nejstarší sestře věnovala pozornost málokdy,
a zvlášť její řeči o hudbě zcela pomíjela. Camilla
poznala, že se ve své dychtivosti dá strhnout k nějakému
procítěnému projevu, jímž by mohla znepokojit Fanny a
vystavit je všechny dalšímu Letitiině únavnému ponaučení
o vhodném chování a pocitech a uměleckých zálibách pro
mladou dámu vhodných – tedy prakticky žádných. Letty





19
schvalovala výkony, které nepřesahovaly vybledlé krotké
akvarely, nudné kousky namáhavě nacvičené k
přehrávání na klavíru a trochu jemného vyšívání.
Takové názory, jak dobře věděla, nesdíleli jejich rodiče:
ty těšilo, že Camilla slušně hraje na klavír, a radovali se, že
nejmladší dcera hudbou opravdu žije a věnuje se jí s
pozoruhodným talentem a pílí.
Letty začíná být protivná. Rodiče jsou pryč sotva tři
dny a ona už jim všem vnucuje své omezené myšlenky.
Mrzí ji, že nemohla zůstat v Pemberley a nedostala na
starost panství a celou rodinu, a tak je odhodlána poroučet
alespoň sestrám.
Postaví se jí Fanny? Camilla o tom pochybovala. Letty
měla stejně energickou povahu jako všichni z Darcyova
rodu, a ti vskutku uměli prosadit svou; u ní však bohužel
směřovala k zákazům a omezování, s ochromujícím
důrazem na vhodné a ukázněné chování.
Slečna Griffi nová, vysoká, vyzáblá žena s chytrýma
očima, zasáhla. „Zmínila jsem se panu Darcymu o záležitosti
se signorem Silvestrinim, než odjel,“ pronesla svým
hlubokým altem. „Soudil, že bychom s ním měli o těch
hodinách zpěvu jednat, a pokud bude souhlasit, že Aletheu
přijme, jelikož si žáky přísně vybírá, mělo by se to zařídit.“
Alethea radostně zavýskla, Letty se zamračila a Fanny
– která nenáviděla rozepře a jako jedináčkovi jí bylo
nepříjemné poslouchat, když se sestry dohadovaly –
rozjasnila tvář. „Tím je to jasné. Jenom mi řekněte, slečno
Griffi nová, kdy budete potřebovat kočár, a jinak nechám
všechno na vás.“
Camilla zahlédla Letty v očích bojové odhodlání a
pochopila, že písemný nesouhlas bude vypraven první
poštou do Vídně a rodiče tam tento dopis najdou hned po
příjezdu.





20
„Myslím, že by bylo moc dobře,“ řekla Fanny, když se
později ocitla s Camillou v pokoji sama, „kdyby se našel
nějaký vhodný mladý muž pro Letitii. Pomohlo by jí to,
aby přestala truchlit a upnula se v myšlenkách na něco
nového. Jelikož Tom byl voják, možná bych se měla
poohlédnout mezi známými pány od armády; co takový
fešný urostlý husar, myslíš, že by se jí zalíbil?“






21
Ax
fF
Xa
2
Letitii její nový módní klobouk nenadchl. „Jen se na
něj podívej, co ten široký okraj tady vepředu! Vypadá
přímo jako putna na uhlí.“
V nových vycházkových kostýmech, které Fanny
prohlédla a schválila, se Letitia s Camillou chystaly vyjít z
domu a vystavit se zrakům veřejnosti – a také navštívit
příbuzné Gardinerovy.
„Je to moc pěkná putna na uhlí a nazdobená víc, než
jsem kdy jaký uhlák viděla,“ podotkla Camilla. „Buď
ráda, dobře ti ochrání pleť v tom řezavém větru.“
„Únor v Londýně je to nejhorší, co člověka může
potkat. Neumím si představit, proč ten, kdo má jinou
možnost, v Londýně zůstává,“ lamentovala Letitia.
Fitzwilliamovi patřili k těm, kdo se rozhodli v Londýně
setrvat. Pan Fitzwilliam jako mladší syn rodiny neměl
venkovské sídlo a krom toho pro něj coby
ctižádostivého politika bylo moudřejší nevzdalovat se z Londýna,
když parlament zasedá: kdyby poslanecké lavice
prořídly, mohlo se radikálům podařit prosadit nějaký
nebezpečný názor.
Camille nepřipadal únor lákavý nikde, měla v paměti
i mnohý nevlídný únorový den na Pemberley, kdy
koukala, jak déšť bije do oken, a poslouchala, jak kapky pleskají
z promočených větví na zem. „Kdybych si mohla vybrat,
chtěla bych být v Cařihradě, kde prší jen málokdy, pokud





22
je mi známo, a v únoru je tam stejně příjemně jako
jindy.“ Vzala si rukavice, které jí komorná podávala. „Děkuji
vám, Sackree.“
„Určitě se rozprší, slečno. Měly byste jet kočárem.“
„Já vím, že je zataženo, ale to nám nebe lijákem jen tak
hrozí. Alespoň doufám; chtěla bych se projít a nemůžeme
žádat kočár pokaždé, když se vypravíme z domu.“
Camilla chtěla nejprve zajít do Hookhamovy veřejné
knihovny na Bond Street. Moc ráda četla a kochala se
vědomím, že v Londýně bude mít přístup ke všem novým
románům. Zato Letty si nepochybně vypůjčí nějaké
důstojné svazky životopisů nebo soubory hrozně nudných
kázání, čímž snad udělá dojem na ostatní přítomné
čtenáře, ale sotva oklame sestru, která dobře věděla, že Letty
také miluje romány.
„Vyber mi tam nějakou knížku,“ požádala Alethea.
„Kterýkoliv nový román od Minervy uvítám, hlavně aby
to byl divoký, romantický příběh, odehrával se v cizině
a byl hrozně vzrušující a s tajemnými hrdiny. Slyšela jsem
chválit Sicilského démona a zvlášť napínavý prý je Druidův
přízrak.“ Nato rychle odběhla nahoru, aby nedala Letitii
možnost pokárat ji za lehkovážnost. Camille důvěřovala,
že vybere to pravé.
Do Hookhamovy knihovny dospěly, aniž jim jediná
kapka potřísnila elegantní nové klobouky. Uvnitř bylo
plno, muži a ženy si vyměňovali knihy i klípky. Letitia
si povinně zvolila jakýsi objemný Životopis, Camilla
objevila román od Peacocka, po němž už dlouho prahla,
a přidala k němu neskutečně cituplnou romanci pro
Aletheu. Pak čekali, než si je knihovník zapíše, a Letitia
přitom litovala, že se s nikým z návštěvníků
knihovny nezná, zatímco Camilla listovala v sestřině tlustém
svazku.





23
Dobře věděla, jak to s knihami dopadne. Letty se
probojuje padesáti stránkami svého nudného díla, pak
nahlédne do Peacocka, odloží jej a vytkne autorovi, že
píše nesmysly a krutě žertuje, nakonec si povzdechne, že
ji nic z toho nezaujalo, a sebere první svazek Aletheiny
romance – ta jej bude mít za den přečtený – uvelebí se
s ním někde a se špatně maskovaným potěšením se
ponoří do jeho fantasmagorických stránek. Tím rozladí
slečnu Griffi novou, vášnivou milovnici románů, která se
bude muset obrnit trpělivostí, než Letty, pomalá čtenářka,
s knížkou skončí.
Sackree reptala, s jakou tíhou se musí vláčet. „Divím
se vám, slečny, vážně se divím, že si chcete do hlavy
napěchovat takovou spoustu slov; dost na tom, že
strašíte v knihovně na Pemberley, a teď přijedete do Londýna
a žádáte si další knihy. Já myslela, že už jste přečetly
všechno, co kdy kdo napsal.“
„To máte těžké, Sackree,“ odtušila Camilla, oči
sklopené na kluzké dláždění, aby se šikovně vyhnula kalužím.
„Spisovatelé knihy pořád píší a my je tedy pořád čteme.
Truchlivý koloběh.“
„A paní Darcyová je stejná, zapakovala si celou krabici
knih, že si je veme s sebou do toho odporného Cařihradu.
No jo, jestli tam mají i knihy, jako že asi ne, tak budou
sepsány nějakou pohanskou řečí a roduvěrnému
křesťanovi nejsou nic platné, ale stejně, celou krabici knih! Do
takové dálky!“
„Mamička v nich najde útěchu v cizím a neznámém
prostředí,“ podotkla Letitia.
„Jestli se mamička bude řídit zdravým rozumem,
bude poznávat nový svět a na čtení neobětuje ani
vteřinku. Ach, jak jí závidím, že může navštívit paláce a
harémy a Svatou Sophii a toulat se na tržišti mezi zahalenými





24
ženami a velbloudy! Všechny rozkoše z Tisíce a jedné
noci má teď na dosah.“
„Doslechla jsem se, že je to hrozně špinavé a
nepříhodné město, na každém rohu tam číhají zloději a
hrdlořezové,“ vedla si Letitia dál svou. „Ubohá mamička, vystavená
takovému nebezpečí. A papá je vysoký, vypadá tak
anglicky, na toho se vrhnou všichni tamní vrahouni.“
Camilla pouštěla sestřiny chmurné průpovídky jedním
uchem tam a druhým zase ven. Bujná fantazie jí hravě
vykreslila úchvatné obrazy bájných cizích měst, a přestože jí
zdravý rozum napovídal, že její vidiny jsou pravdě stejně
vzdálené jako sestřiny obavy, byly jí milé.
„A jsme tady,“ prohlásila Sackree. „Právě včas,
protože bude lejt, jak jsem povídala. Slečna Sophie nikdy
nikam nejde bez komorné a také lokaje,“ dodala, když
následovala své slečny po širokém schodišti ke dveřím, kde
zabubnovala rázně velkým mosazným klepadlem. „Paní
Gardinerová jináč nedá.“
„Paní Gardinerová se o ni příkladně stará,“ podotkla
Letitia a všechny chmury z ní spadly, když se setkala s
takovým vzorem dobrých mravů.
A dobře dělá, pomyslela si Camilla, protože Sophie,
když se s ní posledně sešly – to jí bylo čtrnáct – působila
jako svéhlavé, neposlušné děvče, a navíc byla už tehdy
pozoruhodně hezká. Camilla se na ni těšila a byla zvědavá,
jaká je sestřenka dnes. Tři roky ji musely dost změnit: za
ten čas dospěla z holčiny v zasnoubenou mladou dámu,
její otec pan Gardiner, už tenkrát zámožný, velmi zbo hatl
a rodina přesídlila z Gracechurch Street do nynější
rezidence na nejlepší londýnské adrese.
Dveře otevřel impozantní majordomus a dívky se
rychle uchýlily dovnitř, protože nebesa se právě rozestoupila
a spustil se prudký liják.





25
Paní Gardinerová je uvítala s upřímnou radostí a
láskou a žasla, že se vydaly tak daleko pěšky. „Zpátky vás
odveze kočár, ne, na tom trvám.“ Vyzvala je, aby
přistoupily k ohni a ohřály se. „Sophie se vás nemůže dočkat, bude
tu každou chvilku.“
Bylo to přesně tak, jak Camilla očekávala. Za tři
roky Sophie vyspěla v nesmírně elegantní, půvabné
stvoření, v bledě růžových hedvábných šatech vypadala jako
princezna z pohádky, lesklé světlehnědé vlasy měla
apartně učesané, tváře zdůrazněné, a oči jí jiskřily potěšením,
že přišly sestřenky.
Sophii pak rozradostnila hlavně skutečnost, že si jsou
sice s Camillou dost podobné, ale jediný pohled ji stačil
ujistit, že se nestalo, čeho se obávala: ta se za ty tři roky
nezměnila natolik, aby s ní mohla soupeřit.
Camilla si byla dobře vědoma, co Sophii táhne hlavou,
a bylo jí to k smíchu. Sotva by se jí podařilo Sophii
přesvědčit, že jí nezávidí dokonalou tvář a postavu a že
sama netouží, aby působila stejně žensky a křehce. Věděla,
že je to jen zdání, měla sestřenku dávno prokouknutou.
Pod jemným zevnějškem se skrývala rázná bytost a běda
sestřence nebo komukoliv jinému, kdo by jí chtěl
zkřížit cestu.
Zazněla vlídná slova a lichotky, sdělovaly si, co je
nového, a zaujaté hovorem zprvu ani nepostřehly, že se otevřely
dveře a sluha ohlašuje další návštěvu. Paní Gardinerovou
to v první chvíli zmátlo, ale pak se usmála. „Pojďte dál,
pane Wyttone, ráda vás vidím. A pan Layard, vítám vás.“
Camillu ten vysoký zachmuřený muž udivil: takto si
budoucího Sophiina manžela opravdu nepředstavovala.
Vypadal inteligentně a podrážděně – co ho tak
rozladilo? A zaujal ji rozdíl mezi ním a jeho malým,
obtloustlým přítelem. Když si toho prohlédla blíž, usoudila, že





26
pan Layard je sympatický, a pomyslela si, že má veselé oči.
Zato na panu Wyttonovi nebylo veselého nic, ten si ji jen
chladně změřil, než se při představování uklonil.
Paní Gardinerová se zřejmým uspokojením sledovala,
jak pan Wytton líbá její dceři ruku, a když pak
odstoupil, jak na ni zírá s nelíčenou něhou a obdivem. Sophie
se pýřila a usmívala a nad jeho dárkem tlumeně zajásala.
Kamej, kterou jí přinesl, si všichni s uznáním prohlíželi
a chválili a Sophie poslala svou komornou pro stužku, aby
si ji mohla pověsit na spanilý krček.
„Je to karneol, myslím, že, pane Wyttone?“ nadhodila
paní Gardinerová. „Krásná práce.“
„Ano, milostpaní. Z Itálie. Představuje bohyni Venuši.“
„Další z vašich dávných bohů a bohyň,“ špičkovala
koketně Sophie.
„Pan Wytton má zálibu ve starožitnostech,“ podotkla
paní Gardinerová stranou ke Camille. „Hodně cestoval
a napsal články o různých řeckých rozvalinách. Má pověst
předního vědátora.“
„Opravdu?“
„S Camillou si můžete popovídat o svých cestách a
objevech, pane Wyttone, ta se o takové věci velmi zajímá.“
Camilla se musela usmát, jak se na to pan Wytton
zatvářil; bylo jí jasné, že ho láká pohovořit si s ní o svých
pobytech v cizích zemích a nálezech asi tak jako s
matčiným pudlem.
Cítil se však povinován vyhovět pobídce paní Gar -
di ne rové.
„Je mi potěšením setkat se s příslušnicí něžného
pohlaví, která si neplete Řeky s Římany. Pobýváte v Londýně už
delší dobu, slečno Camillo? Navštívila jste Britské
muzeum? Troufám si tvrdit, že byste tam našla pár věciček,
které by vás zaujaly.“





27
„V muzeu jsem už byla, nikoliv ale v poslední době.
Do Londýna jsme právě přijely. Rozhodně tam opět
zajdu, ale to víte, my ženy si musíme takové návštěvy
střídmě dávkovat, aby všechno to vzrušení a učenost
nedolehly příliš tíživě na náš rozum a nezahltily nám vtip.“
Podezíravě se na ni zadíval a Camilla se odvrátila a
skryla úsměv. Letitia, jako vždy bedlivě sledující, jestli se
Camilla ve společnosti něčím neprovinila, rychle zasáhla
chválou Sophiina půvabu a zeptala se, kam pojedou na
svatební cestu.
„Do Brightonu,“ odpověděla Sophie a oči jí zazářily.
„Vypravíme se do Říma,“ řekl Wytton.
Pro klid Camilliny duše bylo dobře, že nevyslechla
rozhovor obou mužů, když odešli z domu.
„Pěkné mladé dámy, ty slečny Darcyovy,“ začal Layard.
„Ovšem slečna Camilla to nemá lehké, zdá se mi.“
Wytton kráčel zamyšleně, ale po přítelových slovech
zvedl hlavu. „Proč myslíš?“
„S tebou je to těžké, Wyttone. Měl jsi celou dobu oči
jen pro Sophii. Slečen Darcyových sis vůbec nevšímal.
Příroda neobdařila obě stejně.“
„Ani jedna ani druhá mě ničím neupoutala.“
„Ta mladší má satirický kukuč.“
„Chytré ženy nesnáším.“
„Ale jdi, Wyttone, poslední dobou jsi pořád rozmrzelý.
Měl bys požádat svého lékaře, ať ti na to dá prášky.“
„Lektvary ranhojičů! Ne, ne, ty přenechám
hypochondrům. Já nic takového nepotřebuju. Náhodou se těším
vynikající fyzické pohodě.“
Zato duševně v pohodě nejsi, pomyslel si pan Layard,
ale nahlas nic neřekl. I pro vyrovnané muže je zasnoubení
náročná doba, na muže to chmurně doléhá, jak si všiml.





28
„Máme dnes přijít ke Gardinerovým na večeři,“
vykládal dál pan Layard. „Předpokládám, že Sophiiny
sestřenky tam budou také. Vyrozuměl jsem, že každá dostane po
padesáti tisících.“
„Přijely do Londýna sehnat manžely, předpokládám.“
Pana Layarda přítelova hořká ironie zamrzela. Zavěsil
se do něj. „Podívej, kamaráde, zažeň chmury, máš proč
být spokojený. Slečna Sophie vypadala dnes večer
přenádherně, jsi šťastný muž. A k tomu ji zdobí ještě
devadesátitisícové věno.“
„Ty grobiáne,“ řekl Wytton.
Paní Gardinerová dodržela slib, poslala Camillu s Letitií
domů svým kočárem, předtím je však ještě pozvala, aby
se k nim později vrátily na večeři. „Pokud vás Fanny
může postrádat, a já bych řekla, že může, protože ani
takové třeštidlo jako ona pro vás nebude pořádat večírky
každý den.“
„Dnes rozhodně nic nechystá,“ podotkla Camilla.
„Večeří s panem Fitzwilliamem mimo domov na nějakém
politickém shromáždění.“
Fanny potěšilo, když se o pozvání dozvěděla,
začala však lamentovat, že pro Camillu ještě nemají večerní
toaletu. „Letitiino krémové hedvábí už švadlena poslala,
a dopadlo to moc pěkně, ale pro tebe, Camillo, není nic
ještě hotové, a to je kámen úrazu. Půjčím ti některou ze
svých toalet.“
Letitia se hbitě ohradila. „To nejde. Camilla by si
neměla vzít na sebe něco tak skvostného jako tvé róby: co
se hodí pro vdanou dámu, není pro mladou svobodnou
dívku.“
Fanny ji neposlouchala. „Zazvoň na Dawsonovou,
Camillo, něco vymyslíme.“





29
„Můžu si vzít některé z vlastních šatů, Fanny, nejsou
snad tak nemožné. Nezapomínej, že jsi menší než já, a
zatímco se sukně mohou zkrátit, neslyšela jsem ještě, že by
se daly stejně i prodloužit.“
„To je pravda, a jsem v prsou objemnější než ty.“ V té
chvíli vešla její komorná. „Dawsonová,“ obrátila se na
ni Fanny, „slečna Camilla je pozvaná na večeři ke
Gardinerovým a žádnou z jejích večerních toalet ještě
nedonesli. Co si počneme? Zajděte za její komornou a
prohlédněte šaty, které si přivezla z Derbyshiru, a podívejte se,
jestli by některé nešly přizpůsobit podle módy. Pospěšte
si, času mnoho nezbývá.“
Fanny je hodná, že si dělá starosti, jak budu vypadat,
říkala si Camilla. Byla příliš rozumná, než aby uvěřila,
že se v Londýně nadobro znemožní, když projednou
přijde na návštěvu v šatech, které zrovna neodpovídají
poslední módě, neubránila se však zcela závisti, když spatřila
Letitiinu róbu. „Je to jen takové rodinné setkání,
nemyslím, že si mých nemoderních šatů někdo zvlášť všimne.“
„A to se pleteš,“ oponovala Fanny rázně. „Gardinerovi
nejsou tak neuznalí, aby se spokojili s pouhou rodinnou
večeří, když do města přibyly slečna Darcyovy. Ne, ne,
paní Gardinerová jistě pozvala i nějaké vysoce
postavené a zámožné muže, na to se spolehni. V panu Wyttonovi
získala výbornou partii pro svou Sophii a druhé dvě
dcery také dobře vdala, vlastně moc dobře, když uvážíme, že
neměly ani poloviční věno, jaké dostane Sophie. Určitě už
něco chystá a přemýšlela o vhodných známostech pro vás
dvě, ještě než jste vyjely z Pemberley.“
Letitia se tvářila usouženě, když se šly nahoru
ustrojit. „Fanny to myslí dobře, ale byla bych ráda, kdyby
pořád nezačínala o vdavkách. Já žádného manžela nehledám





30
a papá s mamičkou by si nepřáli, abys ty v Londýně o
nějaké vážné seznámení usilovala. Určitě si nedělají
starosti, že jsi ještě nepotkala muže, kterého bys mohla milovat,
i když je ti už devatenáct. Se mnou je to něco jiného, jak
víš, já jsem takového muže znala, zamilovala jsem se, když
mi bylo sotva šestnáct, proto v mém případě na tom
nezáleží, s kolika žádoucími muži se třeba ještě setkám.“
Camilla se soustředila na přízemnější záležitosti, když
viděla, jak šikovně jí Sackree pod vedením Fannyiny
komorné přizpůsobila šaty. „Trochu jsem vám posunula pas
výš, slečno, jelikož mi Dawsonová říkala, že teď už se pas
v pase nenosí, a žádná toaleta se prý neobejde bez
karnýrů, tak jsem vám tam našila ještě další řadu krajkových
volánů. Koukněte, jak vám to krásně pasuje.“ Vypadají stejně
pěkně jako nové šaty slečny Letitie, zahuhlala tiše, když
rafi čila sukni, aby si dobře sedla. „Tady máte saténové
střevíčky a pojedete dnes večer jistě kočárem, a ne že byste se
brouzdaly blátem?“
„Samozřejmě pojedeme kočárem,“ odpověděla Camil la,
zatímco se nakrucovala před vysokým otáčivým zrcad lem.
„Děkuji vám, Sackree, a poděkujte za mě také Daw so nové.“
„Vemte si k těm šatům perličky. Do hlubokého
výstřihu potřebujete něco na krk. A paní Fitzwilliamová si
přeje, abyste zašla do jejího pokoje a vybrala si tam
nějaké náramky. Dawsonová říkala, že dneska žádná
dáma nevystrčí nikam ani nos, dokud nemá na rukou plno
cingrlátek. Paní Darcyová měla pravdu, když vám
radila, abyste si vybrala ten bledě zelený odstín, slečno,
hodí se vám k pleti. Bledě žlutá nebo růžová by vám tak
neslušela.“
Ať si vaše sestra říká, co chce, dodala si k tomu v duchu
a odkráčela z místnosti.





31
Páně Gardinerův kuchař, jistý monsieur Halavant,
byl proslulý po celém Londýně co vynikající mistr
svého oboru. Přátelé i nepřátelé Gardinerových se
nezdráhali a často už zkoušeli ho odlákat, Halavant se však
koupit nedal. Pan Gardiner ho kdysi zachránil před vězením,
když byl – mylně, namísto někoho jiného – obviněn,
že je francouzský špeh, a on od té doby nedal na
pana Gardinera dopustit. Navíc ho jeho zaměstnavatel
královsky platil a vedl natolik bohatý společenský život, že
u něho měl šéfkuchař dost příležitostí blýsknout se svým
kulinářským uměním.
Camilla si musela doznat, že první londýnský
večírek předčil její očekávání. Byla zvyklá večeřet mimo dům
na různých sousedních venkovských sídlech, ale tahle
společnost se vyznačovala jiným stylem. Rozhovor plynul
hbitěji a zahrnoval široký rejstřík témat, k tomu
přistupovaly skvělé pokrmy a vína, stříbro a křišťály jiskřící na
stole, květiny, armáda livrejovaných sloužících a skvostné
hedvábí a šperky dam, až z toho ze všeho přecházel zrak
i sluch.
Camillinu pozornost rázem upoutal host usazený
opodál po boku paní Gardinerové. Bylo to vysoký, pohledný
pán tak kolem pětatřiceti, s příjemnou tváří a vybraným
chováním, a měl hladká, tvárná ústa, která svědčila o
optimistické povaze. Camilla si pomyslela, že by to byl
jistě zajímavější společník než její soused pan Wytton, který
odpovídal jednoslabičně, stále upíral oči na Sophii, a když
Camilla něco prohodila, pohlédl na ni vždy s mrazivou
lhostejností.
Vysoký pán hovořil s paní Gardinerovou, a třebaže to
Camilla netušila, vyptával se na ni. „Druhá dcera, pokud
vím?“





32
„Ano, sire Sidney. Nejstarší je Letitia, ta, co sedí támhle
a baví se s panem Latouchem.“
„Velmi krásná,“ podotkl chladně. „Mají pět dcer, že?“
„Jsou ještě tři mladší děvčata mimo tyhle dvě.“
„A všechny bohatě vyvěněné. Darcymu štěstí přeje,
v Derbyshire jsou dobrá panství. Slyšel jsem, že na jeho
půdě objevili slibná nerostná ložiska.“
„Ano, mám ten dojem.“
Obrátil se k ní pobaveně. „Štěstěna není nám ostatním
tak nakloněna jako vašemu choti, paní Gardinerová,
nemáme jeho zázračný Midasův dotek, a proto se musíme
spolehnout na to, co nám vynese naše půda.“
„Midasův dotek! Chraň Pámbu! Zato támhleten pán
má opravdu schopnost proměnit všechno, čeho se
dotkne, ve zlato.“
Sir Sidney Leigh zabloudil pohledem přes stůl k
brunátnému pánovi, který se věnoval dámě po svém boku:
podle slov, která bylo možno z jejich rozhovoru zachytit,
se bavili o želvách. „Pagoda Portal,“ prohodil. „Jistě,
jeden z nejbohatších mužů v Anglii. Ale je také šťastný,
paní Gardinerová, co myslíte?“
Paní Gardinerová se zasmála. „Ne, není, protože
miluje tu zvláštní ženu, paní Rowanovou, a ona si ho
navzdory jeho bohatství nechce vzít.“
„Žena pevného charakteru, když odmítne takový ma -
jetek.“
„Má teď po manželově smrti vlastní majetek.“
„Možná si cení víc mužova vzhledu než jeho bohatství.
O Portalovi by asi nikdo neřekl, že je to atraktivní muž.“
„Křivdíte mu; má milou tvář a mnohé ženy by soudily,
že dobře vypadá.“
„Vedeny tím, milá paní Gardinerová, že měří mužův
vzhled hloubkou jeho kapes.“





33
„Což ovšem neplatí pro paní Rowanovou, ta jen
prohlašuje, že už nikdy nestrčí hlavu do tíživého chomoutu
manželství. To říká ona, ne já, sire Sidney, já bych
manželství nikdy k tíživému chomoutu nepřipodobnila.“
„Opravdu? Myslím, že mnozí muži takový pocit
zakoušejí a ženy mají ještě víc důvodů, proč dospět k
poznání, že v manželství nemají ustláno na růžích, ale na loži
Prokrustově.“
Paní Gardinerová se zděsila. „Styďte se, sire Sidney, smýš -
let tak cynicky.“
„Posaďte mne vedle starší slečny Darcyové, až se sejdeme
k čaji. Znám se dobře s jejím otcem, víte, a ona si o něm
jistě ráda popovídá. Vážné mladé dámy vždycky ochotně
hovoří o svých otcích. U její sestry nemám dojem, že by se
chtěla bavit o otci. Tu přenechám mladším mužům. Zdá
se, že si báječně rozumí s panem Layardem, ten se tváří tak
nadšeně, jak jsem to u něho ještě nikdy nezaznamenal.“
„Camilla bývá někdy mile zábavná.“
„V tom případě dám moudře přednost vážnější slečně;
Bože, chraň mě před zábavnými ženami.“
„Povězte mi,“ zašeptala Camilla panu Layardovi,
který jí seděl po boku z druhé strany, „proč se říká panu
Portalovi Pagoda Portal? Připadá mi to jako přezdívka dost
zvláštní.“
„Nu, ptáte se toho pravého,“ odpověděl. „Pagody, jak
víte, jsou zlaté indické mince. Jmenují se tak podle svého
tvaru, který připomíná list jerlínu, zvaného též pagoda.
Pan Portal se domohl v Indii značného bohatství, a tím si
vysloužil onu přezdívku. Koupil si pozemky, vystavěl na
nich krásný dům a nazval jej Pagoda – jak vidíte, má smysl
pro humor – a zasedl v parlamentu. A kupodivu
vystupuje jako radikál! Co tomu říkáte?“





34
„Není to zvláštní, když bohatý člověk zastává
radikální názory?“
„Zvláštní u každého rozumného člověka. Tuším, že
přítel Wytton se k radikálním názorům také kloní, protože
často mluví o reformě, on sám ale radikalismus popírá.“
„To ráda slyším. Radikálové jsou přece velice
nebezpeční, že? Nevyvolávají snad stále revolty a nepokoje?“
„U pana Portala jde výhradně o teorii, až k revoltám
myslím nezachází. Po večeři vás seznámím, můžete si
s ním popovídat o Indii. Ví o té zemi první poslední a
pořád o ní bájí, ale vás by to mohlo zajímat. Dámy
představa Indie vždycky okouzlí.“
Sloužící sklidili tabuli a servírovali moučník. Když
odešli a hovor se znovu rozproudil, usoudila Camilla, že by
si mohla troufnout na otázku, aniž ji zaslechne ten, jehož
se týká. „Pobýval váš přítel pan Wytton také v Indii?“
zeptala se Layarda. „Paní Gardinerová mi říkala, že hodně
cestoval.“
„Ne, v Indii nebyl. Wytton se nejraději toulá po
prašných pláních Řecka a Turecka, a od konce války se
dvakrát vypravil do Egypta.“
Camilla se usmála. „Do Egypta, jak mu závidím! Ale
povězte mi, bývá vždycky tak zachmuřený? Nemá rád
společenské události?“
„Nesmíte o něm soudit podle momentální situace. To
víte, muži zasnoubení těžce snášejí: začleňují se do nové
rodiny, pořád je někdo oprašuje a vynáší, to musí jít na
nervy každému.“
„Doufám, že se mračí jen kvůli zasnoubení. Přála bych
Sophii stále dobře naladěného manžela.“
„Na ni se přece nemračí, a proč taky? Sophie mu nikdy
neodmlouvá a nehádá se s ním a v té půvabné hlavičce se
netají jediná myšlenka.“





35
Camilla se rozesmála. „A tohle že se mu líbí? Možná se
po svatbě párkrát dočká netušeného překvapení.“
„Neříkejte mi, že si vezme hotovou saň!“
„Sophie je určitě stejně milá jako každá druhá, ale to víte,
my ženy také manželovi pokaždé ve všem neustoupíme.“
Pan Wytton, zaujat smíchem a živou zábavou mezi
Camillou a Layardem, se k nim teď obrátil. To bude
důsledek jeho cest po Egyptě, pomyslela si Camilla neuctivě, že
se tváří stejně hrozivě jako ta slavná Sfi nga.
Camille nebylo proti mysli, že později večer náhodou
stanula vedle sira Sidneyho, když čekali na čaj. Podotkla
cosi o přítomné společnosti, on se nato zdvořile usmál
a uklonil, ale vzápětí se omluvil a vzdálil. Po chvíli
zahlédla, že se usadil na pohovce vedle Letty a hovoří s ní.
Chtělo to jisté důmyslné manévrování z jeho strany,
protože Letty svou krásou poutala značnou pozornost.
Možná má Letty pravdu, pomyslela si Camilla, a měla
bych si dávat větší pozor na jazyk a dbát na vzorné
chování. Byla zvyklá, že fádní mladíčkové z řad jejích známých
od ní s omluvou a vyděšeným výrazem na tváři prchají,
ale zamrzela ji skutečnost, že muž jako sir Sidney před ní
očividně dává přednost Letty.
Nelitovala se však a netrápila, že zanechala špatný
dojem, příliš dlouho, protože za pár minut se objevil pan
Portal, vlídný a zjevně naprosto ochotný zůstat jí po
boku a bavit ji.
„Pojďte a posaďte se ke mně, slečno Camillo, a povězte
mi něco o sobě. Jak se vám líbí v Londýně?“
„Velice,“ odpověděla po pravdě, protože se jí
zamlouval pocit svobody, který jí Londýn skýtal. Rodiče sice
milovala, teď ale oceňovala rušné velkoměsto, těšilo ji, že se
seznamuje s tolika lidmi, objednává si nové módní šaty,





36
se zájmem poslouchala Fanny, když vykládala o večírcích
a plesích, a při tom všem nebyla pod bedlivým dohledem
manželů Darcyových.
„Pan Gardiner je váš strýc z matčiny strany, nemám
pravdu?“
„Ano, a moje matka si s paní Gardinerovou, která je
přibližně stejně stará, odjakživa báječně rozumí. I na nás
je moc hodná a byly bychom se uchýlily asi k ní, nebýt
toho, že paní Gardinerová minulý rok trošku
postonávala. Rodiče tedy usoudili, že by jí to možná v současné
době nebylo právě vhod, když ji navíc ještě čeká hodně
práce a vzrušení s přípravami Sophiiny nadcházející svatby.“
Camilla by byla mohla dodat, že se s tím smiřovala
nerada, protože měla Gardinerovy ráda a věděla, že oni
mají rádi ji. Rozuměla si lépe s panem Gardinerem než s
panem Fitzwilliamem, jehož nikdy ani nenapadlo, že by
mladá žena mohla přemýšlet o něčem jiném než o šatech,
nápadnících, a jak si zajistit dobrou partii.
A uvědomovala si také, že Fitzwilliamovi mají sice
s Gardinerovými mimořádně dobré vztahy a Fanny že si
pana Gardinera upřímně váží, zato pan Fitzwilliam
jaksi nezapomíná, že velké bohatství pana Gardinera
pochází z obchodu, kteroužto spornou okolnost ovšem trochu
vyvažuje budoucí Sophiin sňatek se společensky vysoce
uznávaným Wyttonem.
Pan Gardiner poté, co se zhostil svých hostitelských
povinností, se k nim přidružil. Camilla mu nejdřív
pogratulovala k Sophiinu zasnoubení a pak se zájmem
poslouchala o jeho nedávné cestě do Bombaje, města, které i Pagoda
Portal dobře znal.
Muži mají štěstí, že rozhodují o svých životech a mohou
se vypravit do Bombaje nebo kam si zamanou, když jim
k tomu nechybí prostředky a doma je všechno v pořádku.





37
Pan Gardiner se zasmál, když mu tohle řekla. „Ne, ne,
Camillo, takhle to nesmíš brát. Vždyť co bychom si my
muži počali, kdybychom neměli manželky a děti a
útulné domovy, kam se můžeme vrátit? Ženy by neměly
znevažovat svou úlohu. My muži bychom nedosáhli ničeho
bez lásky a podpory našich rodin, na ně spoléháme, to mi
věř.“





38
Ax
fF
Xa
3
Prkno v podlaze se uvolnilo a zavrzalo pokaždé, když na
ně Letitia stoupla.
Camillu drobné příhody provázející každodenní
žití obvykle nerozčilovaly. Vrzavé prkno ji nedráždilo, jen
si přála, aby Letty tak netrojčila. Kdyby rázně
přecházela po pokoji sem a tam, bylo by to snesitelnější než
tohle cupitání. Jelikož si Letty dělala starosti, bylo patrně
nevyhnutelné, aby se jí znepokojení zrcadlilo v celém
těle. Důvody všech úvah a lamentací existovaly však
pouze v její hlavě.
Čekaly dnes Georginu s Bellou. Cestou z Worcestershiru
se stavily v Oxfordu, kde se měly u přátel navečeřet a
přenocovat. Letty stále znovu počítala vzdálenost a časy:
znala dopodrobna celou trať a soustředila se na místa, kde by
se sestrám nejspíš mohlo přihodit něco zlého.
„Co když onemocněly?“
Camilla vzhlédla od knihy, a to nikoliv poprvé. „Kdo
onemocněl?“
„Nikdo zatím neonemocněl. Georgina s Bellou by však
onemocnět mohly.“
„Jízda v kočáru jim přece neublíží.“
„Jednu z nich by mohla rozbolet hlava nebo se o ni
bude pokoušet horečka. Měla jsem dojem, že Bella je nějaká
pobledlá, ještě než jsme odjely z Pemberley. Dalo se to
čekat, prožívala těžce, že se musí rozloučit s domovem. Na





39
Londýn se netěší, život ve městě je pro její citlivou
dušičku příliš náročný.“
Camilla se opět vrátila ke knize. O Bellu ani o Georginu
neměla strach. Prodělaly obvyklé dětské nemoci, měly
spalničky a plané neštovice, také se někdy nastydly a na
chvíli jim stoupala teplota, ale všechno zakrátko
překonaly a byly naprosto v pořádku: rodinný lékař Darcyových
prohlašoval, že dělají skvělou reklamu jeho umění. Muselo
by je potkat něco mnohem závažnějšího než cesta
kočárem a lákavé vyhlídky na pobyt ve městě, aby to
ohrozilo jejich zdraví.
Letitia vzala do ruky vyšívání, ale udělala sotva pár stehů,
než je znovu odložila. „Počkat, myslím, že slyším kočár.“
„Letty, kočáry slýcháme tady z náměstí každou
hodinu kolikrát. Dvojčata tu ještě nemohou být, ledaže by
vyjely z Oxfordu před svítáním, a proč by to dělaly?“
Vzhledem k tomu, jak nerady obě brzo vstávají, to
nepřicházelo v úva hu.
Lettyiny nesmyslné obavy přerušila panská, která jim
přišla sdělit, že se v ranním salonku podává oběd, a
Camilla byla proto ušetřena dalšího úsilí sestru chlácholit.
Rychle zamířila ke dveřím a Letty ji následovala, ovšem
stále přitom pokyvovala hlavou a smutně vzdychala a huh -
lala cosi o koních, kteří můžou zchromnout nebo se
splašit, kdyby je pokousali ovádi, o únosech, loupežnících
a dalších málo pravděpodobných hrozbách.
Fanny už stála u stolu, celá rozdováděná a zrůžovělá, jak
si hrála s dětmi. „Malý Artík má další zoubek, říká chůva,
a zlatíčko moje, jistě ho to muselo bolet a ani nezaplakal.“
Camilla byla ráda, že se hovor stočí jinam a Letitia
přestane v duchu probírat různé maléry spojené s
cestováním, a tak se bavily o dětech, a jak jsou vyspělé a chytré,
a co Charlottka včera řekla otci, že se tomu zasmál.





40
„Vaše sestry tu budou každou chvíli,“ podotkla pak
Fanny. „Cesta je unaví a budou si chtít odpočinout.
Nechám jim přinést čaj, po dlouhé námaze člověka nic tak
neosvěží jako čaj.“
„Jedou dnes jenom z Oxfordu.“
„I to je cesta. Dobrých čtyřicet mil určitě a možná
ještě víc. Ne, budou si chtít odpočinout a mít klid. Dnes
budeme večeřet sami, docela sami, en famille. Tedy pozvali
jsme pana Grandvilla z parlamentu a jeho švagrovou
paní Rowanovou – ta se vám bude zamlouvat. Víc nás
nebude. A ještě sir Sidney Leigh. Navštívil mě dnes dopoledne,
když jste se byly projít na náměstí, chápete, a já jsem ho
pozvala, aby přišel, pokud si nic jiného už nedomluvil. Je
velice bohatý a říká se, že se poohlíží po – Ale na tom nesejde.“
„Bella a Georgina by se měly navečeřet nahoře s Ale -
t heou,“ podotkla Letitia. „Pokud tedy nebudou tak
zmožené a otřesené, že budou chtít rovnou zalehnout.“
Jejich sestry zmožené a otřesené po cestě kočárem? Ty
přece v životě nic dosud nezmohlo a neotřáslo jimi. Ve
svých sedmnácti letech jsou veselé, frivolní, spokojené,
svéhlavé a mají sklon pomíjet všechno, co nedopovídá jejich
způsobu myšlení. Jak dospěla Letty ke své představě
křehkých dívčích bytostí? A navíc opravdu věří, že obě mladé
dámy spokojeně povečeří s vychovatelkou a Aletheou
nahoře, když mohou zasednout ve společnosti dole v jídelně?
„Jelikož budeme jen sami mezi sebou, myslela jsem, že
by se k nám Alethea mohla připojit,“ řekla Fanny. „Cvičila
jsi tady na klavíru, Camillo; obdivovala jsem tvé umění,
a tak bys nám mohla dnes zahrát. A Alethea kouzelně
zpívá, slyšela jsem ji, trylkuje tam nahoře jako ka


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.