načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dcera Sherlocka Holmese - Leonard Goldberg

Dcera Sherlocka Holmese

Elektronická kniha: Dcera Sherlocka Holmese
Autor:

Případ čeká! Netradiční napínavý příběh o dceři Sherlocka Holmese od mezinárodně úspěšného amerického spisovatele Leonarda Goldberga. Hlavní hrdinové se v něm pokouší ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Hana Marsault
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-266-1056-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Případ čeká! Netradiční napínavý příběh o dceři Sherlocka Holmese od mezinárodně úspěšného amerického spisovatele Leonarda Goldberga. Hlavní hrdinové se v něm pokouší vyřešit vraždu v nejvyšší společenské třídě britské společnosti. Elegantní Joanna propojí své síly a pronikavý úsudek se znalostmi šarmantního Johna Watsona juniora a jeho již stárnoucího otce, aby navzdory všem překážkám, společně objasnili zdánlivou nehodu známého aristokrata, kterou následují i další podivná úmrtí.

Zařazeno v kategoriích
Leonard Goldberg - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dcera Sherlocka

Holmese

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Leonard Goldberg

Dcera Sherlocka Holmese – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Leonard Goldberg

Dcera

Sherlocka Holmese

CPress

Brno

2018



Na památku Rachel,

která hodně dávala a málo brala


Co když...

Každý z nás je zajatcem vlastní minulosti.

To ona nás tvaruje a předurčuje

a nikdy na ni nemůžeme úplně zapomenout

ani ji změnit.


7

Obsah

Úvod 9

1. Případ čeká 11

2. Joanna Blalocková 21

3. Krátkozraký zahradník 35

4. Christopher Moran 45

5. Důkaz otcovství 67

6. Nemocnice svatého Bartoloměje 77

7. Vzkaz 91

8. Pánský Athénský klub 101

9. Toby Dvojka 111

10. Greenbaumův pohřební ústav 125

11. Moranův asistent 137

12. Návštěva 151

13. Procházka 169

14. Kurátor pasovaný na rytíře 177

15. Hospodyně 185

16. Šifra 195

17. Vetřelec 215

18. Nečekaná smrt 225

19. Derek Cardogan 243

20. Sympózium 255

21. Příprava 263

22. Jednotka intenzivní péče 271

23. Poklad 285

Závěr 301

Poděkování 303



9

Úvod

Jsem MUDr. John Watson mladší, syn blízkého přítele a dlouholetého společníka slavného Sherlocka Holmese, který nás opustil v  roce

1903 při včelaření v  Sussexu. Můj otec dodnes bydlí na  Baker Street

v čísle 221b a může dosvědčit pravdivost příběhu, který vám teď budu

vyprávět. Právě on nás prováděl tímto spletitým případem a s nímspojeným hrůzostrašným nebezpečím. Jen on to mohl být, protože střípky

dramatu, které právě začínáte číst, se udály již dříve a se stejnýmiosobami, se kterými se on a Sherlock Holmes setkali na přelomu století.

Ptáte se, jak je to možné?

Není snad většina zúčastněných, Holmes, Moran a Lestrade, dávno po smrti?

Ano, to je pravda. Ale jejich geny jsou stále mezi námi a snad i díky nim mají jejich potomci mnoho stejných vlastností, jakými oplývali jejich rodiče. Zajímalo by mě, jestli když Shakespeare ve  hře Julius Caesar napsal: „Zlo, které lidé pášou, je přežívá,“ odvolával se tím do  jisté míry i  na potomky protřelých zločinců a  na zavrženíhodné činy, ve  kterých mohou pokračovat. Předpokládám, že právě to měl Shakespeare na mysli, ale nechť čtenář usoudí sám. Dlouho jsem pro svůj příběh hledal název, ale nic vhodného mě nenapadalo. Tak jsem požádal o radu svého otce, který byl nejznamenitějším kronikářemzáhad Sherlocka Holmese. Pousmál se nad starostí svého jediného syna a bez váhání vyhrkl skvělý titulek: Dcera Sherlocka Holmese. Přitom se mu určitě zablýsklo v očích a já měl pocit, že mu čtu myšlenky.Pomyslel si jistě, že je Sherlock Holmes nakonec stále ještě s námi.

1

Případ čeká

Každý pátek jsem měl ve zvyku chodit na návštěvu za svým otcem,

doktorem Johnem H. Watsonem, abych se ujistil, že se má dobře a nic

mu neschází. Jeho zdravotní stav se pomalu zhoršoval a  odpíral mu

stále více běžných radostí života. Nikdy si ale nestěžoval a  vždy mě

vítal s vroucím úsměvem na tváři. Ten pátek začátkem jara roku 1910

jsem ho přistihl stát u  okna jeho pokoje v  domě číslo 221b na Baker Street. Hleděl ven do studeného londýnského rána. Otáčel hlavou

ze strany na stranu, jako by sledoval něco v pohybu. Byl oděnýv ošuntělém saku vínové barvy, které bylo tak obnošené, že mělo prodřené

lokty. Mnohokrát jsem mu nabízel, že mu koupím nové, úplně stejné

sako, a minulé Vánoce jsem mu dokonce jedno daroval. Nikdy si ho

ale na  sebe nevzal a  radši nosil to staré, které mu připomínalo jeho

šťastnější, strhující dny po boku Sherlocka Holmese.

„Dobré ráno, otče,“ řekl jsem radostně. „Doufám, že už ti je lépe.“

„Trochu,“ odpověděl zastřeným hlasem a pak si zase potáhl ze své oblíbené dýmky z třešňového dřeva.

„Vážně bys neměl kouřit,“ podotkl jsem. „Jen si tím zhoršuješ ten zánět průdušek.“

„Zamyslím se nad tím,“ odvětil, zatímco nespouštěl oči z dění tam dole v ulici.

Povzdychl jsem si a pomyslel si, jak pošetile jsem se vyjádřil. Stál jsem tu já, mladý dvaatřicetiletý doktor, a  poučoval jsem váženého,

Dcera Sherlocka Holmese

nyní vysloužilého doktora, který měl více lékařské praxe než já prožitých let. Na  tom muži mně ale záleželo víc, než bych byl schopen

připustit, takže jsem ještě dodal: „Alespoň mi slib, že kouření omezíš

na dvě dýmky denně.“

„Proč bych měl dávat slib, který nehodlám dodržet?“

„Abys udělal radost svému synovi.“

Otec pomalu pokýval hlavou a pak řekl: „Milosrdná lež jesnesitelnější než nemilosrdná pravda, viď?“

„V tvém případě ne.“

Mávl rukou, což znamenalo, že s tématem končí. V ranním světle jsem zřetelně viděl daň, kterou si na něm vybrala uplynulá léta. Byl to nyní velice hubený, v pase ohnutý muž s šedivými vlasy a knírem. Jeho kdysi výraznou spodní čelist částečně zakrývaly povislé tváře. Měl ale stále jasné oči a i přes vysoký věk velice dobře viděl. Po chvíli se mě zeptal: „Jak ti jde práce u svatého Bartoloměje?“

„Dobře,“ odpověděl jsem ne zrovna přesvědčivě.

Posledních pět let jsem byl zaměstnancem patologického ústavu v Nemocnici svatého Bartoloměje, kde jsem měl až příliš mnoho nikdy nekončící práce. Bylo to ale stimulující a zastával jsem vysokou funkci asistujícího profesora. Vedoucí ústavu, doktor Peter Willoughby,nicméně znepříjemňoval život každému, kdo s  ním spolupracoval. Své nedostatky zakrýval podlým osočováním a  ještě podlejším házením klacků pod nohy kolegům. „Někdy si říkám, jestli jsem si pro svou praxi neměl zvolit lepší místo.“

„Jednou přijde tvůj den,“ prorokoval otec. „Vyčkej času. Lidé jako Willoughby se vždy nakonec vysílí a sami sebe zničí.“

„Čekání je ale těžké.“

„To už tak bývá.“

Otec najednou zaťukal dýmkou na  okno a  ukázal dolů do  ulice. „Tak! Teď se konečně ukáže!“

Případ čeká

Pospíchal jsem k oknu, abych se podíval, co u něj vyvolalo takový zájem. Byla tam žena se závojem, oblečená celá v černém, kterázrovna vystupovala z  koňské drožky. Vypadala, jako by zjišťovala adresu domu, ale zároveň se opatrně rozhlížela kolem sebe.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se mě otec.

„Hledá nějakou adresu.“

„Tu už dávno zná.“

„Proč myslíš?“

„Protože ta stejná drožka zastavila před mými dveřmi už třikrát, ale pak vždycky pokračovala v jízdě a zase se vrátila.“

„Možná si tou adresou nebyla jistá.“

„Třikrát?“ Otec zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Moc dobře věděla, kam chtěla dojet, a  kočímu dala přesnou adresu. Proto drožka vždy na chvíli zastavila přímo před našimi dveřmi.“

„Jestli je to pravda, tak proč už nevystoupila dřív?“

„Protože stále váhá, jestli se má přijít se svým problémem svěřit.“

„A podle toho, jak se kolem sebe rozhlíží, si asi myslí, že ji někdo sleduje.“

„Možná,“ řekl otec. „Ale moc pravděpodobné to není. Kdyby si myslela, že ji někdo sleduje, nevracela by se na  stejné místo třikrát v tak krátkém časovém intervalu. Spíš se chce ujistit, že ji nikdonezahlédne, až bude vstupovat do domu na tak známé adrese. Její problém je totiž příliš choulostivý.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Smrt blízké osoby je choulostivá záležitost.“

Chviličku mi trvalo, než jsem pochopil sled otcových myšlenek. „Ty černé šaty a závoj! Drží smutek.“

„Přesně tak.“

Dal jsem mu ruku na rameno a v tu chvíli jsem si nemohl odpustit poznámku: „Máš v sobě kus Sherlocka Holmese.“

Dcera Sherlocka Holmese

„Prosím tě! Já jsem proti Holmesovi průměrný amatér. On by nám o té ženě už dávno řekl všechny podrobnosti – kdo to je, kde bydlí a jaké je její společenské postavení. Dokonce by už znalpovahu jejího problému a  věděl by, proč s  ním přichází na  221b Baker Street. A kdyby ho to skutečně zajímalo, už by předem věděl, jak si s jejím problémem poradí, a to ještě dřív, než by vešla do místnosti a pozdravila.“

„Nepřeháněj!“

„Nevymýšlím si,“ ujišťoval mě otec.

„Jak by to prosím tě mohl všechno vědět?“

„Holmes totiž neviděl věci pouze tak, jak je vidíme my, on je zároveň velmi pozorně analyzoval. Své poznatky si pak spojoval se svou širokou znalostí událostí a  faktů, v  tomto případě se znalostí celého Londýna.“ Chvíli se odmlčel a sledoval ženu v závoji, která teď hovořila s drožkářem a neustále se rozhlížela. „Rád tě o tom přesvědčímna příkladu. Všiml sis toho znaku na dvířkách drožky, která ji přivezla?“

„Ano. Ale ten znak neznám.“

„Já také ne. Ale pro Holmese by to byl vzácný zdroj informací.Poznal by, co to je za znak a s jakou londýnskou čtvrtí je spojen.A protože ta drožka je viditelně dost drahá a bez pochyby slouží velicebohaté klientele, Holmes by byl schopen určit adresu té ženy s přesností na čtyři čtvereční bloky západního Londýna.“

„Její elegantní oděv také vypovídá o  tom, že je z  bohaté rodiny,“ dodal jsem. „Jak by ale mohl znát povahu jejího problému?“

„Řekl by nám, že máme uvažovat opačným směrem, protože právě tak je možné přijít většině záhad na  kloub. Nejnápadnějším vodítkem jsou pro nás v tomto případě její černé šaty a závoj, které naznačují, že drží smutek za  blízkého a  milovaného člena rodiny. Pravděpodobně ji sem přivádí právě tato nedávná smrt. A s tousmrtí je spojeno něco nepříjemného, možná nějaký skandál. Proto tolik

Případ čeká

váhá, jestli se má se svým problémem svěřit, a proto si nepřeje, aby

ji tu někdo viděl.“

„Otče! Ty jsi neuvěřitelně bystrý.“

„Ani ne,“ snižoval otec svou schopnost dedukce. „Byl jsemsvědkem toho, jak Sherlock Holmes provedl před mnoha lety podobný kousek, když k nám přišla jedna nešťastná žena v závoji.“

„Skandál, říkáš?“

„Ano.“

„A víš jaký?“

„Nemám tušení, ale Holmes by na to přišel za pár minut.Řekněme například, že by ta žena pocházela ze čtvrti Belgravia. Tam žije šlechta a  její skandály jsou ty nejšťavnatější. Nepřirozená smrt by jistě byla podrobně popsána v  novinách a  Holmes denně pročítal všechny deníky. Vlastně si je také ještě týden schovával pro případ, že by nějaký článek, který přečetl jen letmo, nabral na  důležitosti. Holmes by si takový článek vyhledal a  hned by věděl vše potřebné o  rodině té ženy, o  nečekané smrti jejího blízkého a  o  motivu její návštěvy.“ Otec přestal na chvíli mluvit, aby si znovu zapálil dýmku, a  pak domluvil: „Až by si dal všechna vodítka dohromady, tak by stejně jako já správně usoudil, že tu ženu k nám přivádí velicedelikátní záležitost.“

Zatleskal jsem mu. „Holmes by na tebe byl pyšný, otče.“

Otec pokrčil rameny. „Řekl by jen: ‚Stačí se držet vodítek, drahý Watsone.‘ “

Někdo lehce zaklepal na dveře.

„Ano,“ zvolal otec.

Dveře se otevřely a  objevila se slečna Hudsonová, dcera zesnulé paní Hudsonové, hospodyně, která se dlouhá léta starala o Sherlocka Holmese a mého otce. „Dole stojí nějaká mladá žena a přeje si s vámi mluvit, doktore Watsone. Mohu ji pustit dál?“

Dcera Sherlocka Holmese

„Zajisté.“

Když se dveře opět zavřely, zeptal jsem se: „Nezdá se ti to být divné, že sem stále přicházejí se svými problémy?“

Otec přitakal. „Jako by byl Sherlock Holmes stále naživu.“

„Dokážeš jim pomoct?“

Pokrčil rameny: „Do určité míry. Poradím jim a doufám, že najdou svůj klid.“

„To je od tebe moc hezké.“

Znovu pokrčil rameny a řekl: „Jsem jen starý muž, který se snaží zůstat užitečný.“

Ze schodů se ozvaly tiché kroky, které směřovaly k  nám nahoru. Otec se náhle napřímil, prsty si projel stříbrošedé vlasy a  uhladil si svůj hustý knír. „Na nic se nevyptávej, dokud nám nevypoví celý svůj příběh.“

Opět se ozvalo zaklepání na dveře a slečna Hudsonová uvedlamladou ženu, oděnou od hlavy k patě v černých šatech bez jediné ozdoby či šperku. Byla malá a útlá, a když zvedla závoj, spatřili jsme její široké laní oči, které byly smutné a zarudlé od pláče.

Promluvila přímo k mému otci: „Jsem úplně ztracená a modlím se, abyste mi mohl pomoct, doktore Watsone.“

„Pokusím se,“ řekl otec, a pokynul směrem k velké a pohodlnésedačce u krbu. „Toto je můj syn, doktor Watson mladší, který mi sem často chodí dělat společnost. Řekněte nám prosím, kdo jste a  co vás přivádí.“

„Jmenuji se Mary Harrelstonová,“ řekla třesoucím se hlasem. „A přišla jsem kvůli svému bratrovi, totiž kvůli jeho nedávné tragické...“ Než mohla pokračovat dál, rozkutálely se jí po  tvářích slzy. Chvíli potichu vzlykala a  pak si je otřela kapesníčkem, který měla složený v  rukávu. „Odpusťte,“ pokračovala, „ale až vyslechnete můj příběh, pochopíte, co mě tak trápí.“

Případ čeká

„To je v  pořádku,“ řekl otec chápavě. „Podrobně nám vyprávějte o nešťastné smrti vašeho bratra.“

Mary Harrelstonová vyvalila oči. „Vy o tom víte?“

„Jen z jedné velice stručné zprávy v novinách.“

„Ach tak,“ odvětila a kývla hlavou. „Říkají, že to bylasebevražda, ale na  tu by můj bratr nikdy ani nepomyslel, i  když měl velké problémy. Svému příteli, Christopheru Moranovi, dlužil velkou sumu peněz. Navíc to odpoledne, kdy zemřel, s  ním prohrál ještě víc. Říká se, že když pan Moran na  chvíli odešel z  místnosti, byl bratr tak zoufalý, že vyskočil z okna vstříc vlastní smrti. To je ale, doktore Watsone, nemožné, protože bratr byl hlavou naší rodiny a  my všichni – otec, matka i  já – jsme byli na  něm a  jeho podpoře velmi závislí. Ačkoliv měl slabost pro hraní, byl jinak tak silný! A nepřestával nás ujišťovat o tom, že má definitivní řešení, které už brzy ukončí naše finanční nesnáze. Takhle přeci nemluví člověk, který pomýšlí na sebevraždu!“

Otec přimhouřil oči, jako by se snažil něco si vybavit, a pak sezetal: „Řekla jste, že se ten druhý hráč jmenoval Moran. M-O-R-A-N?“

„Ano,“ odvětila. „Přesně tak.“

„Zajímavé. Velmi zajímavé,“ podotkl otec. „Prosím, pokračujte.“

Kapesníčkem si opět poklepala uplakané tváře a dodala: „Tak silný člověk by to nikdy neudělal.“

„Možná jste jeho síly přecenila,“ uvažoval jsem nahlas.

Otec se na mě zle podíval, protože jsem ji vyrušil svou vlastnídomněnkou.

Mary Harrelstonové to ale vůbec nevadilo. Hned zase pokračovala: „Byl opravdu silný. A to neříkám jen proto, že jsem ho měla moc ráda. Choval se velmi hrdinsky i mimo rodinu. Vyznamenali hoza statečnost v druhé anglo-afghánské válce, kde padl do zajetí spolus dalšími důstojníky. Právě on naplánoval a  úspěšně vedl jejich útěk. Jeho

Dcera Sherlocka Holmese

medaile a vyznamenání by lehce zaplnily hruď jakéhokolivvojenského kabátu. Nebyl to člověk, který by si radši sáhl na život, než aby se

postavil problémům čelem.“

„Ano,“ souhlasil s  ní otec. „V  novinách se ale píše, že té tragické události přihlíželi svědkové.“

„Svědkové jsou dva, ale každý tvrdí něco jiného,“ odpověděla.„Zahradník, který pracoval dole v ulici, přísahal, že viděl bratra vrhnout se z okna, zatímco jeden desetiletý hoch, který šel kolem se svoumatkou, tvrdil, že bratrovo nehybné tělo spadlo ze střechy.“

„Spadlo ze střechy, říkáte?“ zeptal se otec.

Přesvědčivě přikývla. „Přesně tak to ten hoch podle ScotlandYardu řekl. Samozřejmě, že jeho výpověď nebrali vážně a domnívali se, že je to výplod jeho vlastní fantazie. Jsou tu tedy dva rozcházející sepoisy jedné události. A mezi vrhnutím se z okna a bezvládným pádem ze střechy je značný rozdíl.“

„Co je podle vás pravda?“ zeptal jsem se.

„Kdo ví?“ odpověděla mi. „Jediné, co mohu říct, je, že je bratr po smrti a pověst naší rodiny je navždy poskvrněna kvůlivýpovědím poblíž pracujícího zahradníka a  hocha, který zrovna vzhlédl nahoru, když můj bratr padal.“ Rysy jejího obličeje náhle zpřísněly a pronesla: „Není to fér, doktore Watsone. Není to fér, není tospravedlivé.“

„Co chcete, abych udělal?“ zeptal se otec.

„Ptáte se mě? Vyšetřujte! Očistěte dobré jméno mojí rodinya zjistěte, kdo je za smrt mého milovaného bratra zodpovědný.“

Z  výrazu otcovy tváře jsem vyčetl, že ho případ pramálo zajímá a že té ubohé ženě nemůže moc nabídnout.

„Snad bych pro vás mohl zjistit něco na Scotland Yardu,“ nabídl se.

„Od nich pomoc čekat nemohu,“ odvětila. „Musím se vám přiznat, že už jsem dříve kontaktovala soukromého detektiva, který udělal

Případ čeká

právě to, co mi teď nabízíte. Scotland Yard mu rázně sdělil, že paní

Blalockovou, jejího syna ani zahradníka už nehodlají obtěžovat.K příadu prý zaujali jednoznačné stanovisko a uzavřeli ho.“

Otec vyskočil ze sedačky a upřel na ni svůj zrak. „Slyšel jsemsprávně, že jedním ze svědků byla Joanna Blalocková?“

„Ano,“ odpověděla mu. „Paní Joanna Blalocková šla kolem se svým synem a právě její syn Johnnie byl svědkem onoho pádu. Ona sama potvrdila správnost jedné části jeho výpovědi.“

„Mluvíte o paní Blalockové, snaše sira Henryho Blalocka, kterýbydlí ve čtvrti Belgravia?“

„Ano.“

„Jste si tím jistá?“

„Naprosto.“

„Tak to se na to musíme podívat,“ řekl otec rozhodně. „Vyšetříme pro vás celou tuto tragickou událost.“

„Ach, děkuji vám,“ řekla s neskrývanou radostí. „Jako by mize srdce spadl ohromný kámen.“ Podala otci ruku a on jí pomohl vstát.Cestou ke dveřím se ještě zeptala: „S čím začnete?“

„S výslechem svědků.“

„Pak se radši vyhýbejte inspektoru Lestradovi. To on trval na tom, aby už nikdo paní Blalockovou a zahradníka znovu neobtěžoval.“

„Tam se ale právě ten případ otvírá. U svědků musíme začít,“prohlásil otec rozhodně.

„Pokud vám vzniknou nějaké výdaje, určitě —“

Otec mávnutím ruky nabídku zamítl. „Dáme vám vědět.“

Mary Harrelstonová rychle opustila místnost s tou troškou naděje, kterou jí otec mohl nabídnout.

Jakmile se za ní zavřely dveře, všiml jsem si, že se otcovo chování změnilo. Radostně si mnul ruce a celý napřímený rázně pochodoval po pokoji.

20

Dcera Sherlocka Holmese

„Proč jsi najednou tak veselý a rozrušený, otče?“ zeptal jsem se.

„Protože, můj milý Johne,“ odpověděl, zatímco si nacpával dýmku,

„případ čeká!“

2

Joanna Blalocková

Druhého rána už jsme stáli v  knihovně honosného domu sira

Henryho Blalocka v  londýnské čtvrti Belgravia. Byla to ohromná

knihovna s velkým cihlovým krbem a dobře naleštěnýmmahagonovým nábytkem. Všechny její stěny od podlahy až ke stropu pokrývaly

řady nespočetných, v  kůži vázaných knih. Poblíž arkýřového okna,

vedoucího do upravené zahrady, visely bohatě zdobené italskégobelíny. Pomyslel jsem si, že tato místnost odráží vlastnosti majitele domu

— byla elegantní a vznešená, a přesto vzbuzovala respekt — neboť sir

Henry byl vážený státník, který kdysi zastával úřad ministra financí

a  úřad ministra vnitra. Po  ránu bylo v místnosti ještě chladno, a  tak

jsme se postavili k praskajícímu ohni a ohřívali si u něj ruce. Sir Henry

se chtěl stejně jako většina Londýňanů bavit o otcově minulosti a jeho

zážitcích se Sherlockem Holmesem, ale otec rozhovor obratně stáčel

na důvod naší návštěvy.

„Jsme vám vděčni, sire Henry, že jste nás přijal tak narychlo,“ řekl otec. „Víme, že vás tím obtěžujeme.“

„Ale vůbec ne,“ odpověděl sir Henry. „Jen doufám, že vámmůžeme být v  té strašné záležitosti nějak nápomocni. Chudáci Harrelstonovi jsou smrtí svého syna naprosto zdrceni. A přišlo to v tu nejhorší dobu.“

„Jak to myslíte?“

Dcera Sherlocka Holmese

„Jde o významnou rodinu s dlouholetou tradicí, doktore Watsone, a s předky, na které by mohl být každý hrdý. Nyní ovšem procházejí těžkou finanční situací, která ohrožuje všechen jejich kapitál.“

„Utrpení se tedy znásobilo.“

„Mnohonásobně,“ dodal sir Henry. „Kéž by jim vaše vyšetřování přineslo alespoň nějakou úlevu.“

„Doufám, že nám vaše snacha pomůže případ trochu vyjasnit.“ Otec si vytáhl dýmku z  třešňového dřeva a  škrtl zápalkou. „Mohu?“

Sir Henry přitakal. „Jsem si jist, že vám Joanna s radostí pomůže.“

„Jak jistě tušíte, podrobnosti týkající se této smrti jsou dost ošklivé, takže se budu snažit být stručný a  ne moc názorný, až budu s  paní Blalockovou mluvit. Předpokládám, že ji ta událost musela dost rozrušit.“

Sir Henry se pousmál, což se v tu chvíli zdálo být nemístné.„S Joannou nemusíte zacházet v  rukavičkách. Moje snacha se na  rozhovor s  vámi těší a  podobné události ji velice zajímají. Vlastně se posledních několik dní intenzivně zajímá o sebevraždy a přečetla už všechny knihy, pojednání a  monografie na  toto nepříjemné téma, které se jí podařilo sehnat.“

„Číst o znetvořeném těle a dívat se na něj jsou dvě různé věci, sire Henry.“

„Buďte bez obav,“ odpověděl sir Henry rozvážným hlasem.„Joanna dříve pracovala jako zdravotní sestra.“

„Musím ale také vyzpovídat vašeho vnuka,“ sdělil mu otec. „Budu velmi opatrně volit slova, abych ho nevylekal. Souhlasíte?“

Sir Henry se opět pousmál. „Budete hodně překvapen, doktore Watsone.“

Otočili jsme se, protože dveře do knihovny se doširoka otevřely.

„Tak,“ řekl sir Henry. „Už je tady.“

Joanna Blalocková

Sir Henry nás začal představovat, ale já jsem byl krásou té ženy natolik unesen, že jsem jeho slova téměř nevnímal. Joanna Blalocková byla vysoká žena, jen o  pár centimetrů nižší než já, s  jemnými patricijskými rysy a pískově zlatými vlasy staženými stříbrnou sponou. Měla zvídavé hluboké hnědé oči, které jako by neustále vše pozorně prozkoumávaly. Dlouhé černé šaty s vysokým bílým límcemzakrývaly velmi štíhlou postavu.

Pohlédla mi přímo do  očí a  řekla: „Obdivovala jsem vaši práci u svatého Bartoloměje, doktore Watsone.“

To mě naprosto zaskočilo. „Také jste pracovala v  ústavu patologie?“

„Dostala jsem se tam jen tehdy, když nějaký z mých pacientůzemřel,“ odpověděla. „Asistovala jsem u  pitvy a  doufala, že se dozvím přesnou příčinu smrti. Byla jsem vaší velkou obdivovatelkou, stejně jako můj zesnulý manžel, doktor John Blalock.“

„Vzpomínám si na  vašeho manžela,“ řekl jsem. „Byl považován za nejlepšího chirurga. Jaká smůla, že ho v jeho nejlepších letechodvolala nemilosrdná cholera.“

Joanna Blalocková se krátce zadívala jiným směrem, jako by se snažila zachovat klid. „A  tak jsme se ji snažili zastavit. Dělali jsme všechno, co jsme mohli. Byli jsme velmi opatrní. Všechny přehozy a závěsy jsme ošetřili vápnem, kterým jsme dokonce posypalii paraety, ale cholera se nám nevyhnula.“

„Tragická ztráta,“ vyjádřil jsem svou soustrast.

„Větší, než si dovedete představit,“ řekla Joanna něžně. Pak seobrátila na mého otce. „Ale proto jste sem nepřišli, že?“

„Ne, proto ne,“ odpověděl otec. „Jsme zde kvůli jedné velicechoulostivé záležitosti.“

„Přišli jste vyšetřovat vraždu Charlese Harrelstona,“ řekla bez okolků.

Dcera Sherlocka Holmese

Její slova vykouzlila otci na rtech nenápadný úsměv. „Proč myslíte, že to byla vražda?“

„Protože jste přišli až sem. Slavný společník Sherlocka Holmese by se o sebevraždu nezajímal. Jak jistě dobře víte, doktoreWatsone, existují jen čtyři základní příčiny smrti. Přirozená smrt, nešťastná náhoda, sebevražda a  vražda. Smrt Charlese Harrelstona určitě nebyla přirozená a nelze ani předpokládat, že jen tak zakopl a  nešťastnou náhodou vypadl ze  třetího patra. Byla to tedy buď sebevražda, nebo vražda. Vzhledem k vaší návštěvě se domnívám, že nejste přesvědčen o tom, že by ten muž spáchal sebevraždu.Zůstává nám tedy už jen vražda. A vy jste přišel proto, abyste todokázal.“

„Také se přikláníte k této poslední variantě?“ zeptal se jí otec.

„Jen pokud tomu budou nasvědčovat všechna fakta. Ptejte seprosím a uvidíme, kam se dostaneme.“

Sir Henry rezignovaně povzdechl. „Doktore Watsone, obávám se, že má snacha strávila příliš mnoho času ve společnosti smrtia umírajících a přečetla příliš mnoho detektivek. Odpusťte jí to, prosím.“

„To je v  pořádku,“ mávl nad tím otec rukou na  znamení, že žádná omluva není nutná. „Řekněte mi, paní Blalocková, jaké detektivky máte nejraději?“

„Nejvíc se mi líbí ty od Edgara Allana Poea s nesmírně důvtipným C. Augustem Dupinem.“

„Četla jste také Záhady Sherlocka Holmese, které vyšly předněkolika lety?“

„Ano, četla.“

„Co si myslíte o Holmesových metodách?“

„Nejsou vůbec špatné.“

Sir Henry zvedl oči v sloup, zatímco já s otcem jsme se snažilipotlačit úsměv.

Joanna Blalocková

Otec se na Joannu Blalockovou obdivně podíval a zeptal se jí: „Jste stejně dobrá pozorovatelka, jako umíte pohotově odpovídat?“

„Myslím, že ano,“ odpověděla mu bez jediného náznaku skromnosti.

„Pak mi tedy povězte, co přesně jste viděla odpoledne před dvěma dny na Curzon Street. Chci slyšet všechny podrobnosti. Na nicnezaomeňte.“

„Možná byste se měl nejprve zeptat mého syna,“ navrhla. „To on první zahlédl toho muže a upozornil mě na něj. Já jsem už jen viděla, jak dopadl na zem.“

„Dobrá.“

Joanna Blalocková vstala a řekla: „Zajdu pro Johnnieho.“ Po jejím odchodu se otec obrátil na sira Henryho a kvapně se ho zeptal: „Kolik je vašemu vnukovi let?“

„Za měsíc mu bude deset.“

„Je na svůj věk vyspělý?“

„Ano.“

„A bystrý?“

„Velmi.“

„Jste si jist, že ho hrůzné okolnosti tohoto případu nerozruší?“

„Je po  své matce,“ odvětil sir Henry s  patřičnou hrdostí. „Mám k tomu ještě něco dodat?“

„Z vašich slov soudím, že se nechová jako běžné desetileté dítě.“

„To si uvědomuji každý den,“ pokračoval sir Henry. „Například včera jsem viděl, jak studuje anatomii člověka, a tak jsem se ho zeptal, co ho na tom tolik zajímá. Řekl mi, že hledá název lebeční kosti,kterou měl pan Harrelston po pádu tak roztříštěnou.“

„A našel ho?“

Sir Henry přitakal. „Ano, byla to týlní kost. Napsal si to rovnou dvanáctkrát, aby to nezapomněl.“

Dcera Sherlocka Holmese

„Podívejme! To je vskutku zvláštní.“

Sir Henry opět přitakal. „Jaká matka, takový syn.“

Dveře do  knihovny se otevřely a  vstoupila Joanna Blalocková se svým synem. Chlapec byl na  svůj věk velmi vysoký a  měl úzký pohledný obličej s  vyčnívající bradou. Jeho tmavě hnědé dlouhé vlasy byly mírně rozcuchané. Nejvíce pozornosti ale přitahovaly jeho oči. Byly přimhouřené, což hochovi dodávalo na vážnosti a bystrosti.Rozhodně na něm nebylo znát žádné rozrušení, které by mu naše návštěva mohla způsobit.

Když nás Joanna představovala, všiml jsem si, jak otec zbledl. Ústa otevřel dokořán a  vypadal jak omráčený. Naklonil jsem se k  němu a pošeptal mu: „Jsi v pořádku, otče?“

Tiše a pomalu odpověděl: „Nic mi není.“

„Vůbec nevypadáš dobře.“

„Ujišťuji tě, že jsem v  pořádku,“ řekl otec a  do tváří se mu opět vrátila barva. „Já — jen mě na chvíli něco zaskočilo.“

„Co tě zaskočilo?“

„Řeknu ti to později,“ odpověděl otec tajemně, a když sevzpamatoval, začal se hocha vyptávat: „Johnnie, ty se prý zajímáš o anatomii člověka.“

„Ano, pane,“ odvětil Johnnie.

„Tvůj dědeček nám říkal, že tě zajímá především týlní kost,“ pokračoval otec. „Můžeš mi prosím připomenout, kde přesně se ta kost na lebce nachází?“

Johnnieho oči se otevřely dokořán, jako by jimi otcova otázka měla projít až do  mozku. Bez váhání odpověděl: „Tvoří celou zadní stěnu mozkovny, pane.“

„Výborně! Děkuji,“ řekl otec a  pohladil chlapce po  rozcuchaných vlasech, aby se Johnnie uvolnil. „Mám už jen pár otázek. Byl bys tak hodný a odpověděl mi na ně?“

Joanna Blalocková

„Samozřejmě,“ řekl Johnnie a letmo vzhlédl k matce, která mupřikývla na souhlas.

Joanna Blalocková se usadila do  vysokého koženého křesla hned vedle syna. „Když mu ty otázky položíte jako dospělému, odpoví vám na ně také jako dospělý.“

Otec si přisunul pohodlný ušák a sedl si do předklonu, takže jeho oči byly na úrovni očí hocha. „Teď mi, drahý chlapče, pověz, co přesně jsi viděl tenkrát, když jsi byl svědkem toho nešťastného pádu?“

Johnnie si olízl rty a zamyslel se. „Ten muž spadl ze střechy.“

Otec znatelně přimhouřil oči. „Ze střechy, říkáš?“

„Ano, pane.“

„Nemohl vypadnout z okna?“

„Spadl ze střechy,“ trval na svém chlapec.

„Byl tam sám?“

Johnnie zíral na otce a bylo vidět, že mu nerozumí.

Otec tedy zopakoval svou otázku. „Viděl jsi na střeše ještě někoho jiného?“

Johnnie zavrtěl hlavou. „Jen jeho.“

„Pak padal a dopadl na zem. Je to tak?“

Johnnie přikývl. „A odrazil se.“

„Kolikrát?“

Johnnie ukázal jeden prst. Výraz v jeho obličeji byl naprostoklidný a  jeho hlas byl vyrovnaný. Ta událost ho zjevně vůbec nevyvedla z míry.

„Křičel ten muž při pádu?“ zeptal se otec.

Johnnie byl na rozpacích.

„Nebyl slyšet žádný křik,“ řekla Joanna Blalocková. „Ten muž při pádu nevydal ani hlásku.“

„Akorát to zadunělo, když dopadl na ulici, maminko,“ připomenul chlapec.

Dcera Sherlocka Holmese

„Ano,“ řekla Joanna a usmála se na syna. „To máš pravdu.“

Otec se opřel a svraštil obočí, jako by vstřebával nové informace. „Jak daleko od toho nešťastníka jste v tu chvíli byli?“

„Maximálně deset metrů,“ odpověděla Joanna.

„To je dost blízko.“

„Ano.“

„A jste si naprosto jisti, že nevydal ani hlásku?“

„Naprosto.“

„Není možné, že jste jeho křik neslyšeli, protože na ulici bylo příliš rušno?“ dovolil jsem si poznamenat.

„To si nemyslím,“ odpověděla pohotově Joanna Blalocková.„Zrovna chvíli předtím jsme si se synem říkali, jak zřetelně je slyšet cvrlikání kolem poletujících ptáků.“

Zdálo se, že to dlouhé vyptávání začalo chlapce nudit a unavovat, protože si dal ruku před ústa, aby zakryl zívnutí. Otcovy oči serozšířily, když na  jeho ruce spatřil malé znaménko ve  tvaru hvězdy. „Jak zajímavé,“ poznamenal. „Vypadá to jako malá hvězdička. S takdokonalým tvarem by to klidně mohlo být tetování.“

„Ach, to ne,“ odpověděla Joanna. „To je mateřské znaménko. Ten neobvyklý tvar mělo už tehdy, když se Johnnie narodil.“

„Jak ojedinělé.“

„Maminka říká, že mi to přinese štěstí,“ řekl hoch.

„Doufejme, že ano.“ Otec si to podivné znaménko ještě jednoupozorně prohlédl a mně se na chvíli zdálo, že se přitom pousmál. Pak ale opět zvážněl a vrátil se k té nepříjemné záležitosti. „Mám na tebe ještě jednu poslední otázku, Johnnie. V jaké poloze ten muž padal?“

Johnnie vzhlédl k matce. Ta otázka ho zřejmě zmátla.

Joanna Blalocková se ho zeptala jinými slovy: „Když ten mužpadal, vypadal, jako když skáče do bazénu? Nebo spíš jako někdo, kdo padá z postele na podlahu?“

Joanna Blalocková

„Byl na boku, maminko,“ odpověděl Johnnie.

Joanna se na  chvíli zamyslela a  pak přitakala. „Ano, určitě padal v  této poloze a  hlavu měl trochu níž než tělo. Jeho hlava pravděpodobně narazila do země jako první, protože byla strašně rozmlácená.“

„Viděli jste —“

„A je tu ještě jedna věc,“ pokračovala Joanna Blalocková. „Ačkoliv poškození lebky bylo značné, na  místě dopadu bylo jen málo krve. Zdálo se mi to dost divné.“

„To je opravdu divné,“ souhlasil otec a  přitom se na  mě podíval. Vyměnili jsme si významné pohledy. Základním pravidlem patologie totiž je, že mrtvý člověk téměř nekrvácí, dokonce ani při závažném poranění.

Otec se pak otočil zpět na Joannu Blalockovou: „Dnes ráno jsme se vydali do Curzon Street, ale bohužel jsme přišli moc pozdě. Metaři už udělali svou práci a všechno pečlivě vyčistili. Nemohli jsme proto událost zrekonstruovat. To by nám ve  vyšetřování hodně pomohlo. Chtěl jsem se vás proto zeptat, jestli byste byla tak laskaváa doprovodila nás teď do Curzon Street, abyste nám mohla ukázat, kde přesně se ta hrůzná scéna odehrála. Byli bychom vám za to moc vděční.“

„Velice ráda,“ řekla Joanna a  podívala se přitom na  tchána, který kývl na souhlas. „Otče, mohl byste se postarat o Johnnieho, než přijde jeho učitel?“

„Ano, bez obav.“

Joanna Blalocková láskyplně pocuchala synovi jeho dlouhé vlasy a pak je zase urovnala. „Tak já si jen skočím pro kabát.“

Když za ní zaklaply dveře, otec se opět obrátil na Johnnieho. „Mám vlastně ještě další otázku. Myslíš, že bys mi mohl pomoct?“

„Zkusím to, pane,“ řekl Johnnie.

„Dobrá.“ Otec napřímil ruku, zvedl ji a  pak ji pomalu spouštěl dolů. „Když ten muž padal, pohyboval přitom rukama a nohama?“

Dcera Sherlocka Holmese

„Ne, pane,“ odpověděl Johnnie. „Byl naprosto nehybný.“

„Děkuji ti,“ řekl otec a díval se za chlapcem, který odběhlna druhý konec knihovny a roztočil tam obrovský glóbus. „Všímavý hoch,“ pronesl.

„A chytrý,“ dodal sir Henry. „V mnohém se podobá své matce.“

„Doufám, že mi prominete, že jsem se nejprve nezeptal vás, jestli nás může vaše snacha doprovodit,“ řekl otec úředně. „Jsem dnes ráno myšlenkami trochu jinde.“

„Nemusíte se omlouvat,“ odpověděl sir Henry. „Vlastně jsem velice rád, že jste ji požádal, aby se k vám přidala. Víte, doktore Watsone, má snacha je od smrti svého manžela stále velmi sklíčená. Budou tomu už dva roky. Je posmutnělá a jen málokdy vychází z domu.“

„Přirozená reakce na hluboký zármutek,“ pronesl jsem věcně.

Sir Henry přitakal. „Já vím. Ale je mi jí líto.“

Otec se zeptal: „Říkáte, že opouští dům jen zřídka, a  přesto před několika dny vyšla ven?“

„Šla navštívit nemocnou přítelkyni, lady Jane Hamiltonovou. Jinak by ani toho dne dům neopustila.“

„Vyšla si ven do krásného dne,“ uvažoval jsem nahlas, „a přitom se jí naskytl tak strašný pohled. Musela být nesmírně rozrušená, když se vrátila domů.“

„Ani v nejmenším,“ řekl sir Henry. „Nezapomínejte, že Joanna je proškolená chirurgická sestra, a když pracovala v Nemocnici svatého Bartoloměje, určitě viděla mnohem horší věci.“

„To asi máte pravdu,“ souhlasil jsem.

Otec se zeptal: „Prosím, omluvte mou zvědavost, sire Henry, ale není to neobvyklé, aby žena takového postavení pokračovalave výkonu svého povolání i po svatbě?“

Sir Henry si hlasitě povzdechl. „Na mé snaše není nic obvyklého, doktore Watsone. Je bystrá, svéhlavá a dělá si, co se jí zlíbí.“

Joanna Blalocková

„Nic jste proti tomu nenamítal?“

„To víte, že se mi to moc nelíbilo,“ řekl sir Henry. „Ale také Joanně rozumím. Je velice chytrá, desetkrát chytřejší než většina mužů, a její mysl funguje jako ocelová past. Jak se do ní něco dostane, zůstává to tam navždy. No řekněte, co byste dělal, kdyby to byla vaše snacha?“

Sir Henry na odpověď nečekal, ale odpověděl si hned sám. „Moje snacha má mimořádné schopnosti a  její mysl se potřebuje neustále něčím zabývat. Jinak se jí hned zhorší nálada a je rozmrzelá. Profese zdravotní sestry byla jedním ze  zaměstnání, které mohla vykonávat a které udržovalo její mysl v maximálním vypětí. Pro Joannu to bylo ideální, proto jsem vyšel vstříc jejímu přání. Její manžel s  tím také naprosto souhlasil, protože věděl, jak si Joanna dobře vedlana operačním sále. On ji v tom vlastně přímo podporoval.“

„Moudré rozhodnutí,“ poznamenal otec.

Sir Henry opět povzdechl, tentokrát ale smutně. „Myslím, ženejlepší momenty života prožila při práci po boku mého synav Nemocnici svatého Bartoloměje. Bohužel to vše zkazila zákeřná cholera.“

„Měla štěstí, že se jí ta hrozná choroba vyhnula,“ řekl jsem.

„Nevyhnula se jí,“ řekl sir Henry. „Joanna také onemocněla, ale přežila. Víte, má silné tělo i silného ducha.“

Dveře knihovny se otevřely a Joanna Blalocková vstoupila dovnitř, oděná v dlouhém plášti a baretu. „Jsem připravená,“ ohlásila nám.

Nejprve láskyplně objala syna a pak se vydala ke vstupním dveřím, které jí sluha otevřel.

Venku bylo pochmurné, chladné počasí a  vše naznačovalo, že co nevidět začne pršet. Nasedli jsme do čekající drožky a vyjeliz Belgravie do Curzon Street. Provoz byl malý, takže jsme byli brzy na místě.

„Rád bych vám poděkoval, že jste jela s námi,“ řekl otec zdvořile.

Joanna se na otce zlehka usmála. „Jestli vám mám pomoct, doktore Watsone, tak se mi budete muset svěřit ještě se vším ostatním.“

Dcera Sherlocka Holmese

Otec k ní vzhlédl. „Nechápu, co máte na mysli.“

„Mám na mysli to, co jste mi zatím neřekl.“

„Například?“

„Například jak jste přišel na to, že to byla vražda, a ne sebevražda, a to ještě předtím, než jste vešel do domu mého tchána.“

Otec na mě mrkl a pousmál se. „Tuhle ženu nikdo neoklame.“

„Možná to jen tak zkouší,“ pronesl jsem. „Nakonec, tvé otázkynaznačovaly, že s tou smrtí není něco v pořádku.“

„Povaha otázek vašeho otce mi tolik nenapověděla,“ vysvětlila Joanna. „Spíš způsob, jakým se vyptával. Bylo zřejmé, že se ptá jen proto, aby se ujistil o tom, co už dávno ví.“

Otec se směrem ke mně krátce zachichotal. „Varoval jsem tě.“

„Tak mi prosím, doktore Watsone, odpovězte,“ trvala dál na svém Joanna.

Otec si vyndal svou oblíbenou dýmku z třešňového dřeva a strčil si ji nezapálenou do úst. „To, co vám teď řeknu, jsem se jednakdočetl v  novinách, a  jednak mi to sdělil jeden informátor ze  Scotland Yardu, který mi ještě dluží pár laskavostí. Nejprve se s vámi podělím o fakta. Obětí je Charles Harrelston, nejstarší syn lorda Harrelstona. Dostalo se mu vzdělání na Etonské škole a na Univerzitě v Cambridgi a od malička byl zvyklý na blahobyt a zvláštní výhody. Pohyboval se v  dobrých kruzích a  byl členem významných klubů. Až do  té doby byl jeho život neposkvrněný. Pak ale dobrovolně narukovaldo druhé anglo-afghánské války, kde byl za své hrdinské činy vyznamenán. Po návratu se z něho stal jiný člověk - sukničkář, alkoholika hazardní hráč. Později se srovnal, ale s hazardem nepřestal. A to ho možná stálo život.“

„Asi měl velké dluhy,“ dohadovala se Joanna.

„Přesně tak,“ pokračoval otec. „Jeho dluhy se vyšplhaly na tisícliber, což už je pořádná suma, hlavně pro Harrelstonovu rodinu, která

Joanna Blalocková

už tak měla značné finanční problémy. Jako všichni notoričtí hráči

si Charles Harrelston myslel, že by mu z  dluhů mohlo pomoct zase

hraní. Navštívil tedy člověka, kterému dlužil a  který bydlí zrovna

na Curzon Street. S ním si pak zahrál poker a na jednu hru vsadil tisíc

liber. Kdyby vyhrál, už by nikomu nic nedlužil. Prohra by mu ale dluh

zdvojnásobila. A Charles Harrelston bohužel prohrál. Muž, se kterým

hrál, pak na chvíli odešel. Když se vrátil zpátky, v místnosti bylootevřené okno a po Charlesi Harrelstonovi ani stopy. Zbytek příběhu už

znáte.“

„Můj syn ale jasně řekl, že ten muž spadl ze střechy,“ namítlarozhodně Joanna.

Otci zajiskřily oči. „Ano. Myslím, že má váš syn pravdu.“

„A padal v poloze na boku, což není zrovna přirozené pro někoho, kdo skáče vstříc vlastní smrti.“

„To je také pravda.“

„Navíc vůbec nekřičel,“ připomenula ještě. „Nevydal ani hlásku.“

„Přesně tak!“

Joanna Blalocková pronesla: „Moc to do sebe nezapadá, že?“

„A je tu ještě něco dalšího,“ řekl otec. „Váš syn nám také řekl, že ten muž při pádu nemával rukama ani nohama.“

Joanna upřela na  otce přísný pohled. „Nepamatuji se, že byste se syna na něco takového ptal.“

„Řekl mi to sám od sebe,“ zalhal otec.

Joanna nad jeho vysvětlením odmítavě mávla rukou. „Zeptal jste se ho v mé nepřítomnosti, abych mu nemohla s odpovědí pomoct.“

„Přiznávám,“ řekl otec bez výčitek svědomí. „Vidíte ale, jakpřínosná byla jeho odpověď.“

„Ano,“ řekla Joanna a pak vše shrnula: „Máme tu tedy muže, který letěl vzduchem v poloze na boku, nekřičel a nehýbal přitom rukama ani nohama. Musel být buď v bezvědomí, nebo mrtvý.“

Dcera Sherlocka Holmese

Olízla si rty a  pak pokračovala. „Lidé v  bezvědomí ani mrtvoly z okna nevyskakují, je to tak, doktore Watsone?“

„Bezpochyby,“ odpověděl otec. „Pokud budeme předpokládat, že je svědectví vašeho syna správné, pak Charles Harrelston za svousmrtí nevyskočil, ale někdo ho za ní strčil.“

„Můj syn se určitě nespletl,“ trvala na  svém Joanna Blalocková. „Charlese Harrelstona někdo shodil. Jiné vysvětlení pro zjištěná fakta nemáme.“

„Kdo by to ale mohl udělat?“ zeptal jsem se.

„Pojďme nejdřív zjistit motiv,“ odvětila Joanna Blalocková. „Ten nás přivede k pachateli.“

3

Krátkozraký zahradník

V pravé poledne naše drožka zastavila na okraji cesty před pěkným

třípatrovým domem na Curzon Street. Ve dveřích stál uniformovaný

strážník, který pozorně sledoval každý náš pohyb a  dával nám jasně

najevo, že tu nejsme vítáni. Obzvlášť nepříjemně se zahleděl na paní

Blalockovou, která mu pronikavý pohled opětovala.

Pomohl jsem otci vystoupit z drožky a zeptal se ho: „Jestli jeScotland Yard přesvědčen o tom, že šlo o sebevraždu, tak proč sempostavili hlídku?“

„Nejspíš proto, aby odradili zvědavce,“ odpověděl mi a podíval se nahoru na  okno ve  třetím patře a  pak dolů na  chodník přímo pod ním. „Paní Blalocková, buďte prosím tak laskava a  ukažte nám, kde přesně jste se s Johnniem nacházeli, když ten muž padal.“

„Velice ráda,“ řekla Joanna Blalocková. „Ale navrhuji, abychomzačali s tím zahradníkem, který pád tak živě vylíčil.“

„Už jsme se ho vyptávali dnes ráno,“ řekl jí otec. „A stál si pevně za svou výpovědí.“

„Tak by mu určitě nevadilo vše ještě jednou zopakovat.“

Otec zaváhal. „Musím vás varovat. Ten zahradník je dost nepříjemný člověk. Nebude se mu líbit, že se ho budeme znovu ptát na to samé.“

„Možná, že nás úplně odmítne,“ poznamenal jsem. „Je velminevrlý.“

Dcera Sherlocka Holmese

„To je možné,“ řekla Joanna odhodlaně. „Ale buď je to lhář, nebo má nesmírně velkou představivost.“

„To budete muset dokázat,“ řekl otec.

„To mám také v  úmyslu,“ odpověděla mu Joanna. „Zaveďte mě k němu, prosím.“

Přesunuli jsme se téměř o celý blok dál, až k dobře udržovanézahradě před impozantní budovou. Všiml jsem si, jak si JoannaBlalocková při každém kroku něco šeptá, jako by si pro sebe počítala.

„Co to počítáte?“ zeptal jsem se tiše.

„Vzdálenost,“ odpověděla. „Každý můj krok měří zhruba půl metru. Vypočítala jsem tak, že ta zahrada se nachází čtyřicet metrů od místa činu.“

„A co to pro nás znamená?“

„Všechno, nebo nic.“

Dívali jsme se na  zahradníka, který pečlivě zastřihoval živý plot ve výšce svého pasu. Měl širokou hruď a na hlavě pleš. Jeho pleť byla zarudlá a  velké břicho mu padalo přes opasek. Ačkoliv bylo dost chladno, byl celý upocený.

Když si nás všiml, ztuhly mu rysy v  obličeji. „Už jste zase tady! Všechno jsem řekl vám i novinářům a nebudu to opakovat. Běžte pryč a nechte mě pracovat. Jsem zaměstnaný muž a nehodlám plýtvat svým drahocenným časem.“

Pak se k nám otočil zády a pokračoval v zastřihování plotu.Udržoval ten keř dokonale rovný a  nepotřeboval k  tomu nic jiného než nůžky. Nevšiml jsem si, že by měl po ruce vodováhu. Zahradník si nás vůbec nevšímal, jako bychom se vypařili.

„Neublížíte při stříhání plotu okolním květinám?“ Zeptala seJoanna Blalocková.

Zahradník rozhořčeně zavrčel: „Milá dámo, pracuji tu už celých třicet let a můžu vás ujistit, že svou práci dělám dobře. Dokážu stříhat

Krátkozraký zahradník

ploty tak, že při tom nezpůsobím žádnou škodu. To byla poslední

otázka, na  kterou jsem vám odpověděl. Teď běžte pryč a  nechte mě

na pokoji.“

„Určitě nám můžete věnovat pár minut,“ trvala na svém Joanna.

„Paní! Kolikrát to mám ještě opakovat?“ vykřikl zahradník. „Čas jsou pro mě peníze a na vaše otázky nehodlám věnovat ani čtvrťák.“

„To nebude třeba.“ Joanna Blalocková sáhla do kabelky pro čtvrťák a  vložila ho zahradníkovi do  ruky. „Tohle vám nahradí váš ztracený čas.“

„Ach to ano, paní! To ano!“ obrátil najednou zahradník. Byl evidentně ohromen štědrostí Joanny Blalockové a peníz si dlouzeprohlížel, jestli je skutečně pravý. Spokojeně ho pak vložil do ošuntělépeněženky a začal se upravovat. Rozepnul si kabát a z vnitřní kapsy vytáhl pomačkaný ušmudlaný kapesník. Přitom mu ze  stejné kapsy málem vypadly brýle. Vrátil je zpět do kapsy a kapesníkem si z obličeje setřel pot.

Joanna pozorně sledovala každý jeho pohyb. Nespouštěla oči z jeho mozolnatých rukou. Analyzovala jeho pohyby, které se mně zdály být bezvýznamné.

„Kde mám začít?“ zeptal se jí zahradník vtíravě.

„Pěkně od začátku,“ odpověděla Joanna. „Byla bych ráda,kdybyste nám ukázal, kde jste stál, když jste si všiml toho padajícího muže. A prosím přesně.“

Zahradník popošel kousek dál k  přilehlému živému plotu a postavil se čelem ke  Curzon Street. Měl tak nezakrytý výhled na  dům, ve  kterém Charles Harrelston to odpoledne hrál a  prohrál. „Přesně tady jsem stál.“

„Co jste v tu chvíli dělal?“

„Dokončoval jsem tenhle plot,“ zavzpomínal zahradník. „Ujišťoval jsem se, že jsem nahoře nezapomněl ani větvičku.“

Dcera Sherlocka Holmese

„Soustředil jste se tedy na svou práci?“

Zahradník přikývl. „Vždycky se soustředím. Jinak by výsledeknebyl dobrý a nedostal bych zaplaceno. Ani větvička nevyčnívala, to vám mohu odpřisáhnout.“

„Moc pěkná práce,“ souhlasila Joanna. „Přesně to jste také uvedl ve své předchozí výpovědi.“

„Ano, je to tak. A ani slovo na tom nezměním, neboť všechno, co jsem vám řekl, je pravda,“ řekl zahradník. „Právě jsem dostřihoval plot, když jsem vzhlédl nahoru a viděl, jak ten muž přeskočil okenní římsu. Seběhlo se to velmi rychle, ale viděl jsem ho, jako teď vidím vás.“

„Takže jste ho viděl, jak vyskakuje?“

„Ten muž vyskočil, to vám povídám,“ řekl zahradníka nekompromisně přitom několikrát kývl hlavou. „Vyskočil do  prázdna zrovna v té chvíli, kdy jsem zvedl hlavu od práce. Nemohl jsem tomu uvěřit.“

„Padal nohama napřed?“

„To ano. Nohama napřed. Tím jsem si jist.“

„A mával při pádu nohama i rukama?“

„Jako šílenec, ano.“

„To je strašné,“ okomentovala jeho slova Joanna.

„Přesně tak. Běžel jsem k  němu, abych mu pomohl, ale nebyla v něm už ani špetka života.“

„Jak divné, že tak zámožný člověk ukončil svůj život tímto způsobem.“

„Je to nepochopitelné. Člověk má někdy všechno, co si může přát, a přesto udělá takovou věc.“

„Adresa 28 Curzon Street napovídá, že ten člověk vlastnil značné bohatství.“

„Ano,“ přitakal zahradník. „To máte pravdu, ale spletla jste siadresu. Vyskočil z domu číslo 26.“

„Jste si tím jist?“

Krátkozraký zahradník

„Ano, paní. Znám tuto ulici a každý dům na ní jak své boty.“

„Takže ten novinový článek, co jsem si vystřihla, nebyl přesný,“ řekla Joanna Blalocková a  otevřela kabelku. Vytáhla z  ní výstřižek a ukázala na titulek článku, který popisoval sebevraždu ve čtvrtiMayfair. „Vidíte, na prvním řádku se píše 28 —“

„Ale ne, paní.“ Přerušil ji zahradník a  položil svůj špinavý prst přímo na vytištěnou adresu. „Tady se píše, že adresa byla 26 Curzon Street, ne 28.“

„Ach, vidíte. Máte pravdu. Je to psáno tak malým písmem,“ přiustila Joanna. „Děkuji, že jste mě na to upozornil.“

„Nemáte zač,“ řekl zahradník a  narovnal se, jako člověk, který zrovna vykonal nějaký významný skutek. „Na tu adresu ani na tuudálost nikdy nezapomenu.“

„Vsadím se, že jste té noci nezamhouřil oka.“

„Převaloval jsem se ze strany na stranu a nepodařilo se mi vůbec usnout.“

„Doufejme, že ta hrozná vzpomínka časem vybledne.“

„Ale bude to asi ještě dlouho trvat.“

„Možná by vám pomohlo dát si po práci jedno nebo dvě piva.“

Zahradník se doširoka usmál. „To máte pravdu.“

„Vypadáte tak trochu jako Guinness.“

„To je mé nejoblíbenější pivo,“ odpověděl a olízl si rty připomyšlení na běžně čepovaný mok.

Úžasné! Pomyslel jsem si. Během několika minut dokázala Joanna proměnit mrzutého a  hrubého zahradníka v  příjemného a upovídaného muže. Vedli teď spolu nenucený přátelský rozhovor a zahradník spontánně odpovídal na každou její otázku.

Natáhl ruku směrem k tomu nešťastnému domu a vůbecneskrýval, jak moc ho ta událost vyvedla z  míry. „Obávám se, že si na  ten hrozný zážitek vzpomenu vždy, když budu procházet kolem čísla 26.“

Dcera Sherlocka Holmese

„Určitě to přejde,“ ujišťovala ho Joanna a dívala se stejnýmsměrem jako on. Pozvedla ruku, aby si zastínila oči, neboť sluneční paprsky konečně prorazily ranní mlhu. „Podívejme! Zdá se mi, že na nás drožkář něco ukazuje, ale nejsem si jistá. Nemám zrovnadobré oči.“

Zahradník si rychle sáhl pro brýle a zamžoural směrem k vzdálené drožce. „Ano, paní. Vypadá to, že na vás mává.“

„Asi už nás volá zpátky,“ řekla Joanna a poděkovala zahradníkovi za jeho čas a za informace.

„Doufám, že jsem vám byl užitečný,“ řekl zahradník a naznačilpoklonu.

„Velice,“ odpověděla mu Joanna. „Díky vám je nám to teď jasné.“

Odcházeli jsme beze slov, dokud jsme se nedostali ze zahradníkova doslechu. Teprve pak jsem Joanně Blalockové potichu řekl: „Drožkář na nás vůbec nemával. Seděl nehnutě zády k nám.“

„Já vím,“ řekla.

„Co to tedy má znamenat?“

„Že je to pěkný lhář.“

„Ne tak zhurta,“ napomenul nás otec. „To, že nedokázal popsat, co dělal nebo nedělal náš drožkář, ještě neznamená, že neviděl Charlese Harrelstona padat. Na takovou vzdálenost nemusel vidět mávající ruku, ale určitě by si všiml padajícího vzrostlého muže.“

„Bez brýlí ne,“ bránila se Joanna. „Ten zahradník je krátkozraký, a proto bez problémů přečetl malá písmenka v novinách. Na dálku ale bez silných brýlí nevidí. Přece jste si všiml, že si je musel nasadit, aby vůbec drožkáře viděl, a dokonce ani s brýlemi nebyl schopen říct, co drožkář dělá.“

„Možná, že měl ty brýle zrovna na nose, když Charles Harrelston padal,“ uvažoval jsem. „Pak by bylo možné, že viděl, jak ten mužvyskakuje z okna.“

Krátkozraký zahradník

„To ale nezapadá do jeho výpovědi,“ pokračovala Joanna.„Vzpomeňte si na  jeho přesná slova. Právě dokončoval práci na  tom plotě a ujišťoval se, že nevyčnívá ani větvička. Víme, že na blízko vidí skvěle. Proto neměl brýle na očích, když jsme k němu před několikaminutami přišli, a proto je neměl na očích ani před několika dny, když stříhal ten plot. Brýle používá jen na dálku, takže je zrovna neměl nasazené, když Charles Harrelston padal.“

„Je možné, že na  okenní římse zahlédl člověka, a  proto si rychle nasadil brýle?“ zeptal jsem se.

„To je nemožné,“ řekla Joanna rozhodně. „Padající předmět letí rychlostí deset metrů za  sekundu. To je přibližně výška třípatrové budovy. Zahradník by tedy musel vzhlédnout od práce, spatřitčlověka na římse, nasadit si brýle a zaměřit zrak správným směrem, to vše v  jediné sekundě. To prostě nejde. Názorně vám to předvedu.“ Otočila se na mého otce. „Máte s sebou své brýle na čtení, doktore Watsone?“

„Ano,“ odvětil otec.

„Skvělé,“ pokračovala Joanna Blalocková. „Až vám řeknu, rychle prosím vzhlédněte k  té budově, pak si vyndejte brýle, nasaďte si je a  podívejte se zpět nahoru. Váš syn bude měřit čas.“ Počkala, až si připravím hodinky. „Jste připraveni?“

Oba jsme přitakali.

„Tak jdeme na to,“ řekla. „Připravit, ke startu, pozor...“

Připravil jsem se.

„Teď!“ vykřikla Joanna.

Otec se spěšně podíval k oknu ve třetím patře, sáhl si pro své brýle na čtení, umístil je na kořen nosu a pak vzhlédl opět nahoru.

„Hotovo!“ Vyrazila ze sebe Joanna a otočila se na mě. „Jak dlouho to trvalo, Johne?“

„Pět sekund,“ oznámil jsem jí.

Dcera Sherlocka Holmese

„Pokud se nemýlím, předmět padající rychlostí deset metrů za sekundu by za pět sekund musel padat celých padesát metrů,“vyočítala Joanna. „I kdyby měl dům číslo 26 na Curzon Street patnáct pater, nemohl by ten zahradník sledovat celý pád CharleseHarrelstona. Jeho svědectví je tedy naprostý výmysl.“

„Proč by si ale vymýšlel?“ zeptal jsem se.

„Třeba kvůli společenskému uznání nebo z domýšlivosti. Existuje mnoho dalších důvodů, ale to nás teď nemusí zajímat,“ odpověděla Joanna. „Důležité je, že zahradníkovu výpověď nemůžeme brát vážně a že pravdu měl můj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist