načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dcera padajícího listí - Tereza Nagy Štolbová

Dcera padajícího listí

Elektronická kniha: Dcera padajícího listí
Autor:

- Autorka místy až s brutální upřímností a citovou hloubkou líčí dětství dítěte, které opustila matka, ocitlo se v ústavu a poté v péči adoptivních rodičů. Pohled dítěte, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 58.6%hodnoceni - 58.6%hodnoceni - 58.6%hodnoceni - 58.6%hodnoceni - 58.6% 57%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 169
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2014
ISBN: 978-80-738-7710-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka místy až s brutální upřímností a citovou hloubkou líčí dětství dítěte, které opustila matka, ocitlo se v ústavu a poté v péči adoptivních rodičů. Rané trauma a život bez mateřské lásky měly dalekosáhlé důsledky na psychiku holčičky a později dospívající dívky v podobě velkého osamění, mentální anorexie, sebepoškozování a sebevražedných tendencí. Tento osobní příběh má kromě individuální hodnoty univerzální platnost. Je důkazem negativního dopadu raného traumatu na celý pozdější život a zároveň ukazuje nesmírnou lidskou houževnatost, odolnost a schopnost regenerace. Kniha vypovídá hluboce analytickým způsobem o problematice zpřetrhání první vztahové vazby čili vztahu s matkou. Autorka k tomu využívá příběh vlastní traumatické zkušenosti a dlouhodobé práce na sobě. Poselství knihy může pomoci každému z nás uvědomit si hloubku cesty k vnitřnímu dítěti. A možná i udělat léčivé kroky k péči o duši, která je hluboce utvářena vztahem s matkou.

Popis nakladatele

Autorka místy až s brutální upřímností a citovou hloubkou líčí dětství dítěte, které opustila matka, ocitlo se v ústavu a poté v péči adoptivních rodičů. Pohled dítěte, které naráží na zeď nedorozumění, je vylíčen velmi sugestivně. Toto rané trauma a život bez mateřské lásky měly dalekosáhlé důsledky na psychiku holčičky a později dospívající dívky v podobě velkého osamění, mentální anorexie, sebepoškozování a sebevražedných tendencí. Tento osobní příběh má kromě individuální hodnoty univerzální platnost. Je důkazem negativního dopadu raného traumatu na celý pozdější život a zároveň ukazuje nesmírnou lidskou houževnatost, odolnost a schopnost regenerace. Kniha vypovídá hluboce analytickým způsobem o problematice zpřetrhání první vztahové vazby čili vztahu s matkou. Autorka k tomu využívá příběh vlastní traumatické zkušenosti a dlouhodobé práce na sobě. Poselství knihy může pomoci každému z nás uvědomit si hloubku cesty k vnitřnímu dítěti. A možná i udělat léčivé kroky k péči o duši, která je hluboce utvářena vztahem s matkou.

* * *

Tereza Nagy Štolbová se spolu se svojí sestrou dvojčetem narodila v čase padajícího listí. Zlomek dětství žila s matkou, která ji brzy opustila. Prožila předškolní věk v dětském domově. Poté deset let u adoptivních rodičů. Vystudovala psychologii a nyní pracuje jako psychoterapeutka. Žije se svým mužem a třemi dětmi ve starém domě na vesnici.

(příběh o duši, která přežila díky lásce)
Předmětná hesla
Nagy Štolbová, Tereza
Opuštěné děti -- Česko -- 20. stol.
Psychoterapeutky -- Česko -- 20.-21. stol.
Matky a dcery
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Tereza Nagy Štolbová

Dcera padajícího listí

Příběh o duši, která přežila díky lásce




Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani

jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

© Tereza Nagy Štolbová, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Renata Brtnická, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-710-1


Věnováno matce Libuši, jejímu rodu,

otci Jiřímu, jeho rodu, mému muži, Kryštofovi,

Sebastianovi, Amelii Lee, sestřičce, Martinovi a Tonovi.



Obsah

Předmluva / 13

KNIHA PRVNÍ: ČAS ZROZENÍ

PODZIMNÍ DÍTĚ (TO Z(A)TRACENÉ DÍTĚ) / 18

KNIHA DRUHÁ: ČAS ZAMRZNUTÍ

DÍTĚ ZIMY (TO PROPŮJČENÉ DÍTĚ) / 49

KNIHA TŘETÍ: ČAS ROZKVĚTU

JARNÍ DÍTĚ (TO ŠÍLENÉ DÍTĚ) / 81

KNIHA ČTVRTÁ: ČAS PLODŮ

DÍTĚ LÉTA (TO PŘEŽIVŠÍ DÍTĚ) / 144

Boží muka / 163

Epilog / 165

Cesta do srdce a pod jazyk (doslov) / 167



Matky, vy matky, které zavrhujete své dcery,

zavrhujete s nimi i sebe samé.

Opusťte nelásku, neboť není života bez lásky

a duše v odmítání umírá.

Dcery, vy dcery, které zavrhujete své matky,

činíte to, co ony v zaslepení učinily vám.

A činíte ještě víc. Zavrhujete samy sebe.

Odpusťte. Není jiné cesty ke svobodě.

Daly nám život. A to je víc než dost.

Dar života nic nepřevýší.

S úctou se proto skláním před vámi.

A šeptám: děkuji vám, matky.


Nestalo se mi nic víc a ani nic míň než to,

že jsem byla na samém počátku svého života

zavržena a opuštěna svou matkou.

Nestalo se mi nic víc a ani nic míň než to,

že jsem ztratila víru v dobrý svět.

Nestalo se mi nic víc a ani nic míň než to,

že jsem ztratila důvěru v sebe samu

a bloudila dlouho, předlouho bez útěchy

v jeskyni svého nitra.

Nic víc a ani nic míň...


13

Předmluva

Každý příběh je zalidněn hrdiny. I tento. Každý, je-li

součástí takového příběhu, si přeje být popsán ve světle pozitivního

hrdiny. Většina příběhů je takových – jsou v nich glorifi kovaní a za

vrhovaní hrdinové a pak ti, kteří jsou kdesi mezi. Doufám, že z mých

slov pochopíte, že pátrám po tom, jací jsou lidé v příbězích. Ve všech

příbězích. V těch skutečně žitých. V těch, které se týkají nás všech.

Prožít Příběh Života znamená vystavit svůj osud světlu, šeru i temno

tě. Ty i já i ti, s kterými se setkáme jen na chvíli, my všichni jsme hr

dinové. Ne méně nebo více významní než ti ostatní. Procházíme od

početí, zrození a ke smrti stále stejnou cestou. Potkáváme se na ní.

Činíme volby. Jsme na ně hrdí nebo se utápíme ve studu. Prožíváme

bolest, radost, smutek, zoufání si, naději. Prožíváme toho více, než je

možné pojmenovat jazykem. Někdy nám druzí rozumí, jsme jim po

chopitelní, jindy nechápeme ani sami sebe. Očekáváme lásku a do

stáváme prázdnou náruč. Ztrácíme se v prázdnotě a na okraji propas

ti nečekaně objevujeme lásku a blízkost druhého člověka. Odsuzujeme

a jsme odsuzováni. Domýšlíme si různé části svých i cizích příběhů.

Zrcadlíme se v těch, kteří zasáhli naše duše. Na počátku v matce.

O trochu později v otci. Bez jejich ochrany, péče a lásky umíráme. Na

počátku jsme bezbranná mláďata, zcela závislá. Na počátku je náš

příběh velmi křehký. Jako naše těla a duše. Říká se, že Bůh na počát

ku stvořil slovo. Tím slovem je podle mě v každém lidském příběhu

MATKA.

Odpustila jsem. Oběma svým matkám. Té první, že mě opustila

a učinila tím to, co jí samotné bylo učiněno. Zopakovala svůj osud.

Předala jej své dceři. Druhé, že přijala cizí dítě, aniž by si uvědomila,

co činí, a vyjádřila nejprve úctu jeho rodině a rodu. A také to, že moje

dětské srdce zůstalo prázdné. Necítila jsem se milovaná.


14

Teď zbývá odpustit sobě. Že jsem na mnoho let opustila samu sebe, nehledala úctu k sobě samé a soucit ke svému zraněnému srdci. Nikdo mě nenaučil milovat se. Absenci lásky jsem převzala jako štafetu z mramoru. Tvrdou, chladnou a tíživou. A mnoho let jsem si nedovolila nechat ji jednoduše za sebou. Nepokračovat. Milovat místo nenávidět. Pomohla slova a láska, kterou jsem znenadání objevila jako most na okraji propasti. Láska ženy i muže. Láska dětí.

Byť zde budu psát především o matce, začnu otcem. Můj otec kdysi dávno, odhaduji, že v době, kdy byl přibližně stejně starý jako nyní já, poskytl sám sebe a svůj život jako námět k dokumentu Bez lítosti. I já zde v následujících řádcích od prvního až k poslednímu slovu poskytuji samu sebe a vzpomínky na život, který jsem prožila, jako námět svého psaní. Taktéž bez lítosti. Ničeho, co jsem prožila, nelituji. Naučila jsem se respektovat a ctít to, co přesáhlo moje síly, a aktivně ovlivňovat to, co bylo a je v mojí vůli. Nelituji toho, že byla moje duše skrze duševní bolest osekána až k jádru člověčenství. Lidé tomuto stavu říkají dno. Ano, můj otec a já jsme pocítili na vlastní kůži to, čemu my lidé říkáme utrpení. On dovršil své utrpení v aktu sebezničení a krátce po natočení dokumentu uhořel v holobytě. Já jsem své utrpení přežila a proměnila v každodenní výzvu hledání cesty, která by pro mě znamenala naplnění duše štěstím, nadějí a radostí.

Můj příběh je příběhem pro ty, kteří žijí se zkušeností hlubokého zranění duše, pro ty, kteří je doprovázejí, a také pro ty, kteří v příbězích hledají vlastní hrdinství, porozumění svému příběhu nebo naději. Je příběhem o všech dětech, které z nějakého důvodu ztratily matku a mateřskou lásku. O jejich odvaze a touze žít i navzdory této nesnesitelné ztrátě. Je příběhem o tom, jak odolná je dětská duše. Je také příběhem o tom, jak je obtížné a zraňující vypořádat se s raným osaměním a ztrátou těch nejbližších. A také je příběhem pro všechny ženy, které se stanou nebo už staly matkami vlastního nebo cizího dítěte. Příběhem o tom, jak hluboká a široká je dětská duše a jak velikou sílu má láska matky a život uprostřed rodu, ke kterému patříme. Je příběhem o hledání ztracené identity, o bezmoci dětství a moci dospělosti. V blahodárném i neblahodárném smyslu. A příběhem


15

o tom, že každý máme svůj příběh minulosti, který ovlivňuje to, jací jsme a jak prožíváme přítomnost i budoucnost. Je výzvou k porozumění tomu, kým jsme byli, kým díky tomu jsme a kým být toužíme.

Touto knihou, slovy, která v ní vyslovuji o některých dnech svého života, překračuji svoji mnohaletou a hluboce zakořeněnou touhu zakrýt si dlaněmi příliš obnaženou tvář – bránu do své bolesti a bezbrannosti – čili touhu být neviděná, neslyšená, a tedy nezranitelná... Příběhy, vzpomínky, obrazy, sny a slova tvořící můj příběh jsou jako spousta rozložených matrjošek rozházených po podlaze. Jedna nezapadá do druhé, i když by mohla. Bylo by možné trpělivě prohlédnout každý kousek a najít k němu druhou půlku. Bylo by možné vložit jednu do druhé. Bylo by to možné, ale ne v tomto příběhu. Neboť chybí matčiny vzpomínky a otcovy sebejisté ruce. Ty jediné by mohly chaos jednotlivých kousků proměnit v krásu a jednotu zapadajících matrjošek, které symbolizují tajemství života: Jeden vyrůstáme z druhého. Jedna vzpomínka navazuje na druhou. Jedna duše se rodí a zraje a sílí v blízkosti té druhé. Co by byla jedna matrjoška bez druhé? Jen prázdná fi gurka bez smyslu a naplnění.

A tak je to i se mnou. Od dětství si pamatuji prázdnotu svojí duše způsobenou opuštěním matkou a vyvržením z rodu. Chyběla mi matka, která by mě ochránila skrze své tělo – svojí přítomností –, a mojí matce chyběla její matka, která by ji ochránila a naučila chránit. A mojí babičce možná také chyběla matka, která by ji naučila to, co neposkytla své dceři, mojí matce...

Vše, co jsem v důsledku opuštění matkou i otcem a jejich rody prožila, se odrazilo ve způsobu, jakým jsem přijímala druhé lidi, sebe a život. Nejdříve jsem musela jako dítě bez volby přijmout to, co působili druzí, poté již jako dospívající jsem se od nich odpoutala a vstoupila do prostoru svého života, kterému říkám svoboda. Svoboda voleb a činů. Svoboda toho, co jsem žila a žiju doposud. Ta část, která se mi mnohdy zdála k nepřežití, naplňuje následující stránky slovy. A ta slova jsou výpovědí o životě na pokraji duševního zdraví a také o životě neuvěřitelně silného dítěte, které navzdory všemu a všem přežilo a v pravý čas překročilo hranice svého zranění, aby


16

mohlo darovat příběh svým vlastním dětem a poskytnout jim to, co

samo nedostalo. Mateřskou přítomnost a lásku. Domov. Důvěru ve

svět a v lidi, kteří nás světem provází.

Přežila jsem ztrátu sestry dvojčete, ostatních sourozenců, otce,

matky i prarodičů. Kdybych se narodila v době druhé světové války,

mohl by být tento příběh příběhem židovského děvčátka o přežití ho

locaustu. Narodila jsem se ale až o tři desetiletí později a můj příběh

je kupodivu – a přesto – příběhem o ztrátě místa uprostřed svého

rodu. Byla jsem násilně odtržena od těch, s nimiž jsem spojená krví.

Holocaustem pro moji duši (a někdy i pro moje tělo) byly měsíce

strávené ihned po narození v kojeneckém ústavu, roky s víceméně

nepřítomnou matkou, kterou si nepamatuji, roky prožité v dětském

domově, které si pamatuji jen velmi málo, roky v nevydařené adopci,

které se překrývají a navazují na roky sebepoškozování a sebeodmí

tání, a tytéž roky ztráty kontaktu s vlastními pocity a potřebami, roky

mnohaletého hladovění nejen po lásce, ale také dobrovolného hlado

vění v podobě mentální anorexie a bulimie, roky derealizace a deper

sonalizace a ztráty smyslu života. Roky na okraji propasti mezi bytím

a nebytím, mezi životem, přežíváním a občasnou touhou po smrti.

Ano, přežila jsem utrpení, které mi připomíná trauma odtržení od

domova v rámci deportací do koncentračních táborů. Toto moje

trauma bylo mnoho let skryté, nikým nepovšimnuté a nepozorované.

Ani já sama jsem jej nechápala a neměla pro ně jazyk, kterým bych jej

byla schopná pojmenovat. Až nyní...


„Ale našly se i příběhy o přežití. V ghettu se hodně

mluvilo o takzvaných dětech ze studně,... které rodiče

zavěsili do sedátka z prostěradla a pak je spustili do

studny na řetězu, kterým se vytahuje a spouští vědro

s vodou... Pomyslí na děti ze studny. Jak dlouho

asi musejí být tam dole v mrtvé studené vodě,

než se v nich něco nenávratně zlomí a nahoru se

dostanou proměněné v někoho úplně jiného?“

(333–339, Sem-Sandberg, S., Chudí v Lodži)


18

KNIHA PRVNÍ: ČAS ZROZENÍ

PODZIMNÍ DÍTĚ

(TO Z(A)TRACENÉ DÍTĚ)

Byla jsem ztraceným a zatraceným dítětem v čase ba

bího léta a nádherně barevného listí podzimu. Byla jsem součás

tí nepředstavitelného vesmíru symbiózy uvnitř své matky se svojí

sestrou, aniž bych tušila, že je nejvyšší čas k loučení. Neboť již brzy

budu vyrvaná z lůna matky a toho dne naposledy pocítím jemné

doteky dlaní svojí sestřičky a poté se obě vynoříme do světa sláb

noucí krásy barev a síly slunce. Bezbranné a opuštěné... Samy...

Když je zatracená matka, je zatracené i její dítě. Když se ztratí

matka, ztratí se i dítě. Jeden bez druhého nemohou žít. A když přece

žijí, je to poloviční život. Polovina srdce dítěte, která by byla zaplně

na láskou matky, je prázdná. Je-li ztracený i otec, celé srdce dítěte

bije prázdnotou. Duše matky z poloviny ztratí smysl, je vyprázdně

ná, zatratí-li své dítě. Druhá polovina klopýtá vedle té vyprázdně

né, snaží se žít a po tváři jí nepřestávají stékat slzy.

Prolog

O tomto období svého života jsem řadu let nedokázala vyprávět jinak

než v dialogu. Otázky, které přicházely, byly pavučinou, po které jsem

vypouštěla černého pavouka vlastních a cizích vzpomínek a domně

nek. Pavouka, kterého jsem se štítila a bála a s kterým jsem se během

nočního života opakovaně setkávala v děsuplných snech. Prožitky hrů

zy, když mi seskočil nebo spadl na tvář, mě ve snu zcela paralyzovaly


19

a probouzely zbrocenou potem. Ze svého života jsem se však probudit nemohla. A ignorovat otázky terapeutů ani vlastního nitra jsem také nemohla.

Víš, lidé si plně nepřipouští, jaké bohatství je být součástí rodu. Žít ve svém rodě. Neuvědomují si, že jsem absurdně a absolutně vytržená z kořenů. Dívají se na mě a ptají se: Jak jsi to přežila? A já mlčím. Jejich otázka je zbytečná. Kdyby se dívali, viděli by odpověď. Neboť já to ještě stále žiju.

Ptáš se, co? Co jsem přežila? Nebýt dcerou, která by se koupala obnažená a spočinutá ve vlnách láskyplné blízkosti matky. To.

Kolik jsi mi toho vzala, matko, tolik jsem se toho naučila o hloubce utrpení, které může prožít osamělé dítě, a o vůli k přežití. 1. Dcery podzimu Jsem dcerou podzimu. V tomto čase jsem se narodila. Každý rok, kterým těžkne moje tělo, prochází moje duše prapodivným chvěním tohoto času. Je podzim. Třicátý čtvrtý podzim mého života. Pozoruji větve stromů. Září slábnoucím sluncem západu. „Podívejte, děti. Není to krásné? Listy září barvami odcházejícího slunce.“ Miluji červánky a nebe je právě v tuto chvíli červené. Moje děti vidí na okamžik krásu, kterou jim předávám slovy. Moji duši naštěstí nevidí. Nic krásného na ní není. A to listí na stromech bude za pár týdnů tlít na studené zemi, pomyslím si. Stejná tma a zápach jako uvnitř mě. Bojím se dusivých pocitů, které se ke mně každým rokem spolu s podzimem vrací. Je podzim, moji synové pozorují krajinu lemovanou červení nebe a já se chvěji chladem, který nepřichází z nevytopeného auta, ale ze ztracených, znovunalezených a hledaných vzpomínek. Jsem (spolu se svou sestrou) dcerou podzimu.

Moji rodiče mě museli počít někdy v dubnu. Mě a moji sestru. Možná byl toho dne apríl. Možná to považovali za dobrou příležitost,


20 jak oslavit příchod jara. Zcela jistě nechtěli další děti. Aspoň moje matka ne. Nebyla jsem její první a ani poslední dítě. Některé porodila, jiné vyvrhla do studeného světa mnohem dříve, než byly podobné lidským bytostem. Moji ztracení sourozenci. Dříve mrtví než živí. Ale mně a mojí sestře darovala život. Náhodou? Záměrně? Kdo ví. Pochybuji, že by se rozhodla pro porod místo potratu, kdyby věděla, že budeme dvě... Teď už se to nedozvím. Je mrtvá.

Narodily jsme se o dva měsíce dříve. Vrásčité tvářičky novorozených děťátek matku zřejmě nedojímaly. Porodila nás v bolestech a ve vůni cigaretového kouře. Byla drsná, ta naše matka. Sama proti světu a nejspíš i proti sobě přivedla na svět dvě nezralé holčičky. Z té doby si samozřejmě nic nepamatuji. Vše, o čem vyprávím, jsou jen představy a vzpomínky předávané těmi druhými, těmi, kteří byli svědky matčina mládí. Jen moje tělo si pamatuje. Paměť těla z tohoto období mě doprovází až do dospělosti. Umožňuje mi zůstat ve spojení se svými kořeny, se svým rodem. Jsem ta, která je od okamžiku zrození oddělená a vystavená utrpení. Odloučená, osamělá, vyvržená, bez lásky a bezpečí. To vše jsem musela přežít, abych mohla psát tyto řádky a spřádat do slov obrazy svého dětství. Počátek mého života je jako nit s pevným uzlíkem, ze které se již nevyvlékne žádný korálek mých dalších dnů. Režná nit prořezávající kůži na mých prstech, když se z ní snažím stáhnout to, co mě příliš tíží.

Několik měsíců jsme strávily v inkubátoru a poté v kojeneckém ústavu. Naše matka si nás vyzvedla ve chvíli, kdy už jsme od ní byly zcela odloučené. Kdybych si pamatovala toto období, vypadalo by to nejspíš následovně. Bílé zdi. Ostrá světla. Chlad. Střídání dnů a nocí. Cizí ruce a cizí tváře. Bolest. Bolest nezralých plic při každém nádechu. Bolest dítěte bez mateřské lásky. Cizota. Strach. Vyvržení z ráje podmořského světa v matčině děloze. Ztráta té druhé bytosti, která byla nedílnou součástí mého těla. Mojí sestry. Čas doteků našich hebounkých prstíků uvnitř plodové vody je nenávratně pryč. Hudba jejího srdce dozněla. Teplo a blízkost spolubytí je navždy ztracené. A také čekání. Nekonečné čekání na návrat. Tělo vyčkávající návrat blaženosti. Nic z toho si nepamatuji. Ale kdybych si pamatovala,


21

plakala bych nad tou obrovskou ztrátou matky i sestry na počátku svého života i v této chvíli.

Několik měsíců čekání, o kterém jsem netušila, že je čekáním, muselo být v mém vnímání času věčností. Navěky zakletá v plastové nebo skleněné krabici zvané inkubátor. V podivném světě, kde není nikdo, komu náležím a ke komu je možné schoulit nezralé tělíčko. Doposud nerozumím tomu, jak jsem to přežila. Moje sestra nejspíš v tomto období ztratila duši. Ačkoliv jsem byla druhá a nedostávalo se mi při porodu kyslíku, dostalo se mi mnohem více síly k přežití. Byla jsem dvojče B. Ta druhá, a přece silnější. Dříve než jsem vyklouzla z matčina těla, musela jsem si prožít okamžik plynových komor rodu, ke kterému náležím. Přidušená jsem vstoupila do světa, který pro mě neměl méně než život a více než cizotu a utrpení ztráty domova.

Doposud, když mám vstoupit do prostor nemocnice, třepe se mi v těle vyplašený a uvězněný ptáček. Bojím se zápachu dezinfekce, čistoty uniforem lékařů a sester, falešnosti úsměvů, špatně skrývané lhostejnosti v jejich očích. Bojím se pocitu bezmoci, který by už v přítomnosti bezmocí být neměl, tělesné vzpomínky, že jsem vydaná napospas cizí vůli. Můj strach je rok od roku menší. Byly doby, kdy jsem se třásla hrůzou před každým lékařem, každou sestrou, které jsem se měla vydat do rukou. Paměť mého těla byla a je neumlčitelná. Přede dveřmi lékařské ordinace nebo nemocnice zcela jistě vím, že se už nikdy, nikdy nechci vrátit k hrůze bezmocného dítěte v ústavní postýlce. S úzkostí a nelibostí se vydávám cizím rukám a cizí vůli. Nic dobrého z toho pro mě nikdy nevzešlo. Pro moji duši. Musela jsem potlačit emoce a vše, co bylo nevyjádřené nebo neošetřené, všechny ty pocity smutku, strachu, úzkosti se vklínily mezi buňky a kosti mého těla. Jako malé dítě i jako dospívající jsem bývala zcela zaplavená jen těmito pocity – stávala jsem se úzkostí, strachem a hrůzou z cizích lidí a z bolesti, kterou mohou způsobit. Ale skrývala jsem to. Jako dospělá jsem ta, která v některých chvílích prožívá tyto pocity, ale umí je pojmenovat, v klidu pozorovat, a ochránit tak svoji duši před jejich záplavou. Tehdy nebylo úniku. Nyní už se umím chránit.


22

Kdyby moje matka žila, zeptala bych se jí, jak dokázala porodit, jak dokázala projít porodními bolestmi, které svojí silou musely otřást i její ženskostí a identitou, a poté odejít z porodnice s prázdnýma rukama. Připomněla bych jí, jaké znovuzrození jsem po každém porodu svých tří dětí prožívala. Bylo to, jako bych z plamenů bolesti povstala znovuzrozená a silná pro péči o své křehké děťátko. Proměnilo mě to. Nebylo už možné otočit se a vrátit se k té ženě, kterou jsem byla, byť jen o krok. Nebylo možné odvrátit pohled od svého novorozeného dítěte. Ta bolest mi dala sílu přijmout výzvu vydání se. Vydání se synům a poté dceři v okamžiku, kdy by beze mě těžko přežili. Chtěla bych od ní vědět, co se s ní stalo, co ji přimělo k útěku a krokům zpět. Zeptala bych se jí, k čemu potřebovala tak dlouhý čas, než si nás vyzvedla.

Co jsi v tom čase prožívala, matko? Co jsi hledala? Jaká síla tě odvrátila na několik měsíců od tvých dcer? Jaká síla tě, matko, odervala od tvého ženství? Jaké zranění, matko?

Zeptala bych se jí, co ji vedlo k tomu, že nás velmi rychle oddělila od sebe.

Byly jsme ti břemenem? Chyběla ti matka, která by ti pomohla? Byla jsi příliš zesláblá pro své dvě dcery?

Zeptala bych se, proč nám tedy dala život, když jiné své děti zavrhla. Zeptala bych se, zda pocítila lítost, když nás defi nitivně opustila.

Chyběly jsme ti, matko? Litovalas někdy toho, cos učinila? (Mě i pomyšlení, pouhá představa, že opustím svou dceru nebo syny, bolí.)

Jakou bolest jsi asi musela plašit ty ve svém srdci při pomyšlení na nás, své dcery? (Otázky bez odpovědí také bolí, matko. Jsou jako rozevřené rány bez schopnosti těla je uzavřít. Sama se ptám a sama sobě nedovedu odpovědět... Sama se slovy zraňuji a zahojit svou duši nedovedu. Ještě ne... Teď ještě ne...)

Prý jsi jednou stála pod okny domu, kde jsem již několik let žila s Nimi – s adoptivními Rodiči. Neotevřeli ti. Prý jsi zvonila. A možná ani toho ses neodvážila. Ale Oni o tobě věděli. Já ne. Báli se tě. Učinili z tebe ve svých omezených představách Polednici, které jsem se po zději velmi bála. A zároveň jsem si tu baladu nechávala


23

mnohokrát přednášet od Matky – třásla jsem se hrůzou a úzkostí a v jejím obraze jsem tušila odlesk podoby své skutečné matky. Matky, která mě tak silně tiskne v náruči, až mě zadusí, a Polednice naplní své poslání...

Jaká by byla její odpověď? Netuším. Jen si vymýšlím. A jsem unavená z monologu, který se nikdy nestane dialogem. Mnohokrát jsem si vymýšlela slova, která bych jí mohla vložit do úst. Ale to nestačí. Také jsem některé odpovědi aktivně hledala. Ale ani to nestačí. Cizí lidé nikdy nezaplní díru v mém srdci, které ještě stále hladoví po srozumitelných odpovědích z úst mé matky. Toužila jsem i přes hlodavou úzkost a pochybnosti naplnit smyslem nesmyslnost jejího opuštění.

V mojí dospělé duši žije dítě, které bylo opuštěné a ještě stále nerozumí tomu, proč. K čemu je dobré hledání odpovědí? K čemu je dobré balancovat na hraně mezi touhou po slovech, která zraňují, a touhou po tichu, které léčí? Na straně slov se rodí poselství. Poselství pro všechny dospělé, kteří byli dětmi jako já. Opuštěnými, vypůjčenými, zrazenými, osamělými. A poselství pro ty, kteří se domnívají, že mohou duším těchto dětí poskytnout útočiště. 2. Snové dítě Jsem snové dítě. Ve snění prožívám nezpochybnitelnou podstatu svého bytí. Ve snění mi nechybí kořeny. Sny jsou kořeny mého vykořenění. Ve snech se cítím absolutně propojená se svým tělem a duší. Prožívám v nich celistvost, která je v bdění nepolapitelná. Prožívám v nich hrůzu, čistotu, krásu i záludnost toho, co nelze sdělit a čím od prapočátku jsem. Jsem snové dítě.

Můj první sen. První, který jsem nezapomněla. Je mi šest let. Cítím vůni čerstvě vypraného ložního prádla. Moje postel je skutečně moje. Nemohu tomu ještě uvěřit. Ještě nejsem a netuším, že nikdy nebudu, zakořeněná do nové přítomnosti. Moje náhradní matka


24 a náhradní otec netuší, kdo jsem. A ani já ještě netuším, kým jsem po šesti letech ode dne svého narození.

Z této doby si vzpomínám na jedinou barevnou snovou vzpomínku – na sen o perníkové chaloupce. Vidím se v ní a slyším svůj hlas. Stojím ve velmi malé místnosti s rozevřenou ohnivou pecí, která připomíná tlamu obrovského draka. Cení na mě zuby, téměř mě oblizuje horkými plameny, ale je to „jen“ pec. Zlá baba ježibaba nařizuje přeslazeným hlasem: „Sedni si na lopatu.“ Nevěřím jí. Vím, že je zlá a že se nesmím posadit, jinak zemřu. Dívám se na její tvář, chci najít oči nebo aspoň ústa, z kterých vychází ta slova, ale nevidím nic. Nevím, jak ji poprosit, aby mě nechala být. Strašně se bojím, není tam nikdo, kdo by mi pomohl. Musím se zachránit. Nechci se škvařit v ohni. Najednou si uvědomím, že je to pouhý sen. Zavřu oči a přeju si, abych se probudila. Ale nic se neděje. Zkouším větu z pohádky: „Ale já nevím, jak se sedí na lopatě. Ukaž mi to.“ Nevěřím sama sobě. Jak by mi mohla věřit ona? Ježibaba je hloupá. Neprokoukne moji lest a usedá na lopatu. Přiskočím, abych ji strčila do ohně. Třesu se hrůzou, že na poslední chvíli pochopí léčku. Srdce mi buší jako o život, ale ježibaba je skutečně hloupá. Vůbec mě nevnímá. A tak ji strkám do pece a hrůzou se probouzím. Buší mi srdce. Vstanu a poslepu se jdu vyčůrat. V kuchyni svítí světlo. Sedí tam. Moje nová matka a otec. Její tvář je rozmazaná, jeho slova mě pálí v hlavě. Snažím se je zapomenout.

„Není to naše dítě, ale je to lepší než žádné dítě.“

Ta slova jsem už nikdy nepřestala slyšet. Přestože on je nikdy nevyslovil nahlas. Jen ona. Ježibaba z mého snu. Nevěřím Jim a nevěřím ani sobě. Jejich i moje slova jsou od počátku našeho setkání nedůvěryhodná. Oni nevěří mně. Já nevěřím Jim. Chci být „to dobré dítě, to lepší než žádné“, ale ať učiním cokoliv, jsem jen sama sebou. Nemohu se proměnit v jiné dítě. Slova, která Jí říkám, zní prázdně, protože Ona je nechápe. Podezírá mě z neupřímnosti, kárá mě, vyhrožuje a já se velmi rychle učím, že skrze slova lze vyvolat bolestivé pocity. Nejdříve ji přesvědčuji a pak to vzdávám. Jsem přece jen malé dítě. Jejich slova jsou nesrozumitelná a téměř nikdy neodpovídají tomu, co z Nich cítím. Vyvolávají zmatek.


25

„Lákáte mě na perník, ale když ochutnám, hodíte mě do pece. Ježibaba a ježidědek.“

(Nejdříve mě vykrmí a pak sní. Pohltí celou moji duši. Znesvobodní moje tělo. Sytí mě a sytí až k přesycení. Dusím se jejich péčí. Jídlo. Jídlo. Jídlo. Mantra, kterou mě svírají ve své náruči. Nechci-li jíst, nejsem hodné dítě. Jím-li, jsem (v)hodná k vykrmení a k životu u Nich. Ale co bude pak? Vzdám se svého těla a vy mě potom upečete. Pohltíte. Uvězníte ve svém světě. Bojím se jich. Jsou nenasytní sycením dítěte. Vzpouzím se a to se nesmí. Trestají mě slovy. Trestám se bušením do zdi.)

Sen, který je leitmotivem mého vztahu s Nimi.

Sním celé dětství o jiné matce. Sním o té své, ale nedovoluji si ten sen vpustit do vědomí. Číhá kdesi na okraji. Mezi bděním a sněním. Nikdy se mi o té skutečné matce nezdálo. Velmi, velmi dlouho jsem byla dítětem s matkou, která není mojí matkou, a ona i já to víme. Hrajeme hru na matku a dceru. Poté, když jsem tu hru odmítla, jsem se stala dcerou bez matky. Zavrženou dcerou. A teď jsem matkou.

Mnoho nocí jsem prosnila. Zachránilo mi to duši. Ve snech jsem byla skutečná. Skutečnější než stín, který jsem světu nabízela ve dne. Stín mojí vnitřní skutečnosti. Sny to bývaly děsivé, hrůzyplné, násilné, vražedné, kruté. Musela jsem se vypořádat se vztekem, bezmocí, zuřivostí a strachem. Později, když už jsem vystoupila ze svého stínu a falešného bytí s Nimi, jsem začala snít i dobré sny. Překvapilo mě to. Mnoho let jsem si myslela, že snít nelze jinak než s bušícím srdcem a hrůzou zaseknutou v hrudníku. 3. Z(a)tracené dítě Když je zatracená matka, je zatracené i její dítě. Když se ztratí matka, ztratí se i dítě. Jeden bez druhého nemohou žít. A když přece žijí, je to poloviční život. Polovina srdce dítěte, která by byla zaplněna láskou matky, je prázdná. Je-li ztracený i otec, celé srdce dítěte bije




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist