načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dcera čarodějky – Lene Kaaberbolová

Dcera čarodějky

Elektronická kniha: Dcera čarodějky
Autor: Lene Kaaberbolová

Jedenáctiletá Dina zdědila po své matce dar. Její prohled v člověku odhalí vše, za co se v životě stydí. Její matka, paní Studu, má mezi lidmi úctu a jejího daru si lidé váží. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 220
Rozměr: 21 cm
Úprava: mapy, plány
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z dánského originálu Skammerens datter ... přeložila Markéta Kliková
Skupina třídění: Germánské literatury
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3880-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jedenáctiletá Dina zdědila po své matce dar. Její prohled v člověku odhalí vše, za co se v životě stydí. Její matka, paní Studu, má mezi lidmi úctu a jejího daru si lidé váží. Nejednou již pomohla odhalit pachatele zlých skutků, aby byli po zásluze potrestáni. Dina však svůj dar nenávidí, zná jen život v ústraní a samotě, lidé se jí vyhýbají a bojí se jí podívat do očí. Když v Dunarku dojde k vraždě knížete, jeho snachy a vnuka, okamžitě je vyslán posel pro paní Studu, aby pomohla usvědčit vraha. Dina a její matka se však odmítnou podílet na předem připravené léčce na nevinného člověka a dostanou se do rukou zlého Drakana. Přátelství a touha po spravedlnosti jsou však silnější.

Popis nakladatele

Jedenáctiletá Dina zdědila po své matce mocný dar. Umí se podívat člověku přímo do duše a vyvolat v něm pocity studu za jeho činy. Nemá proto žádné kamarády a děti z blízkého městečka se jí vyhýbají. Nikdo se na ni neodvažuje zpříma pohlédnout a všichni raději odvrací zrak. Její samotářský život má však brzy skončit. Její matka byla neprávem obviněna z hrůzných vražd a jen ona může dokázat její nevinu. Odhalí s pomocí svého daru skutečného vraha? Semele ji mocenský boj a zájmy lidí, kteří stojí v pozadí, a rozhodně si nepřejí, aby pravda vyšla najevo?

Zařazeno v kategoriích
Lene Kaaberbolová - další tituly autora:
Dcera čarodějky -- 1. díl Dcera čarodějky
 (e-book)
Divočarka: Zkouška ohněm Divočarka: Zkouška ohněm
Divočarka: Poselství poštolky Divočarka: Poselství poštolky
 (e-book)
Divočarka: Poselství poštolky Divočarka: Poselství poštolky
Divočarka: Pomsta chiméry Divočarka: Pomsta chiméry
 (e-book)
Divočarka: Pomsta Chiméry Divočarka: Pomsta Chiméry
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dcera čarodějky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Lene Kaaberbølová

Dcera čarodějky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Lene Kaaberbølová




6

skaliska a zdivo

hradby

studna

brána

ulice nebo náměstí

budovy

travnatá oblast

Dunarský

hrad

Dolní město

Dunarská

zemská

cesta

Javorová brána

Javorový průchod

Hradní brána

Dům lékárníka,

Vdovy

Hradební ulice

Kupecký

trh

Cínová ulička

Trhovní brána

Trhovní

ulice

Rynek

kostel

svaté

Adély

Kostelní

Náměstí

svaté

Adély

Koší­

kářská

Lázně

Velké náměstí

Vahadlová studna

Celnice

Celní

rynek

Celní

ulice

Celní brána

Vlnařská ulice

kostel svaté

Magdy

Obilný

trh

Stokovice

Ševcovna

Koželužská

Slávková stezka

Javorová

stezka

Kovářské

boudy

Východní

brána

Mýto

Náměstí

Svaté

Magdy

Zahrada

MĚSTO DUNARK


7

Vozová ulička

DUNARSKÝ HRAD

schody

sklepní chodba nebo

sklepení

studna nebo fontána

voda

hradební zeď

opevněné nádvoří

Stará pevnost

Zbrojní

nádvoří

Nový Palác –

Severní křídlo

Nový

Palác –

Západní

křídlo

Východní křídlo

Knížecí nádvoří

Severní posádka

Posádková

studna

Staré stáje

Jižní posádka

Alchymistova dílna

Žalář

Starý knížecí dvůr

Dračí sluj

Stará nádrž

Nová nádrž

Popraviště

Dračí brána

Zbrojní

studna

Lázně

Zbrojnice

Oran­

žérie

Havraní

fontána

Sklad

munice

Vozová brána

Knížecí

stáje

Kovárna

Sýpka

Javorové

nádvoří

Východní

bašta

Javorová

brána

Javorová

bašta

Ke stájímNízká bránaVysoká brána

Hláska

Západní bašta

Vstupní baštaVstupní bašta


8

SEVERNÍ

MOŘE

Skayská vrchovina

Dunská marše

Březová

Solská

marše

řeka

Eidin

Dracana

Eidin

Arlaneira

Skaradalen

řeka

Meira

řeka

Fredo

Laclanská usedlost

Kensijská usedlost

Morlanská usedlost

Hollinská usedlost

Maddinská usedlost

Maddin

Hollin

Morlan

Solark

Dunark

Skayloc

Loclain

Laclan

Kensie

Skayark

Skaya

Skaylerský

kraj

Skaylerská

úžina

Skaylerská plošina


9

1

DCERA PANÍ STUDU

Když se to vezme kolem a kolem, tak Cilka asi nemohla za to, že mě do paže kousl drak. Určitě to prostě byla náhoda, že se rozhodla mi na hlavu v ychrstnout vědro syrovátky zrov­ na v den, kdy se objevil onen muž z Dunarku. Jenže pokaždé, když mě levá paže zabolí... pokaždé, když se mi zasteskne po Lipovém domě, hrušních i  slepicích, co jsme tam chovali... znovu se na Cilku naštvu.

Cilka byla dcera mlynáře, jediná holka ze  šesti dětí,

a možná právě proto se chovala tak nesnesitelně. Pokud do­ stala chuť na chleba s  medem nebo zatoužila po hedvábné stužce do vlasů či po sadě kostek Princ a  drak, stačilo, aby trochu v ypoulila oči a  zašvitořila líbezným hláskem. Oči měla modré jako chrpy a  při úsměvu se jí ve tvářích dělaly dolíčky, na každé straně jeden. Její táta pro ni udělal první i poslední. A jestliže Cilku někdo pošťuchoval nebo jí zkřížil cestu, v yžvanila to sv ým bratrům. Všichni od malička pra­ covali v mlýně a přehazovali pytle, jako kdyby v nich snad nebylo obilí a mouka, ale peří. Nikomu se s nimi do potyč­ ky nechtělo, dokonce ani mému staršímu bratrovi Davinovi a ten má pro strach uděláno. Cilka byla zv yklá, že je vždy po jejím.

Obv ykle jsem se jí v yhýbala velkým obloukem, ovšem teh­ dy jsem zrovna měla opravdu den blbec už od oka mžiku, kdy jsem vstala z  postele. Máma mi v yhubovala, protože jsem si předchozího večera zapomněla šálu u dřevníku, tak­ že promokla skrz naskrz. Pohádala jsem se s Davinem i čtyř­ letou sestrou Melli, která mě zase v ytočila, protože v ydlou­ bala oči mojí staré hadrové pa nence. Samozřejmě že jsem už velká na to, abych si hrála s panenkami, alespoň po většinu času, jenže Nána byla prostě moje panenka a já Melli nedo­ volila, aby si s ní hrála. Jednoduše mi šla celá rodina na ner­ v y a  já už s  nimi nev ydržela pod jednou střechou. Nejdřív jsem zašla do stáje a  chvíli postála u  Lysinky, naší krásné hnědé kobylky. Pak ale přišel Davin a odvedl ji na pastvu za hrušněmi a ve stáji bylo rázem pusto a prázdno. Kromě toho by mámě jistě netrvalo dlouho a  něčím by mě zaměstnala. Myslí si totiž, že práce je nejlepším lékem proti trudnomy­ slnosti. Dřív než jsem se nad tím stihla vůbec zamyslet, už jsem mířila do vesnice.

Březová nebyla žádné velké sídlo, přesto jsme tam měli kovárnu, hostinec a pak taky mlýn, který patřil rodičům Cil­ ky, a jedenáct dalších domů a malých usedlostí přímo ve vsi. Dále tam byla hrstka míst jako Lipov ý dům, kde jsme bydleli my  – míst, která se nacházela za vsí a  ke vsi zá roveň patřila i  nepatřila. Skoro ve všech domech bydlely rodiny a  skoro všechny rodiny měly děti, některé dokonce pořádnou kopu. Vzhledem k tak velkému v ýběru by jeden myslel, že jsem si dokázala najít jednu dvě kamarádky, nebo alespoň někoho, s kým bych si mohla hrát. Jenže tak to prostě nebylo. Ne když byl člověk dcerou paní Studu. Jako malá jsem si hrávala se Saskou z hostince. Po čase jí však začalo být zatěžko hledět mi do očí, což byla trochu potíž. Teď se mi v yhýbá úplně stej­ ně jako všichni ostatní.

Když jsem se tedy konečně ve vichru a blátě doplahočila tu půl míli do vesnice, ani jsem vlastně nevěděla, co si tam počít. Tehdy už jsem tam chodívala zřídkakdy sama, po­ kud jsem neobstarávala pochůzky pro mámu. Nerozhodně jsem postávala uprostřed návsi a  pokoušela se v ypadat, jako že jsem se tam zastavila, jen abych si trochu odpoči­ nula. Kolem mě prošel Janek Cínař s ruční kárkou a pěkně mě pozdravil, ovšem zpříma se na mě nepodíval. Naproti v kovárně stál Rikert a koval šimla z hostince. Zamával mi, když mě zahlédl, ale rychle se zase sklonil k  práci. Pak o zem začaly pleskat velké těžké dešťové kapky a já už dál nemohla předstírat, že se tam jakoby nic v yhřívám na slu­ níčku.

Asi ze starého zv yku jsem si to namířila k hostinci. Ve v ý­ čepu bylo skoro liduprázdno. Obědval tam jen jeden jediný host, neznámý hromotluk z vrchoviny na druhé straně Skay­ lerského kraje. Zřejmě si ho přes léto někdo najal na hlídání karavany nebo na něco podobného a on se teď vracel domů. Zvědavě se po mně poohlédl, avšak rychle uhnul pohledem.

Za pultem stála Sasčina máma a utírala sklenice.

„Dobrý den, Dino,“ pravila zdvořile s  pohledem pevně upřeným na sklenici, kterou zběsile pulírovala. „Co pro tebe můžu udělat?“

Co by si počala, kdybych řekla Podívej se na mě? Ovšem to jsem samozřejmě neudělala. „Je Saska doma?“

„Ne, ale asi bude naproti u  Mlynářů.“ Pohodila hlavou, stále aniž vzhlédla.

Myslím, že se mi to začalo v ymykat z rukou už tehdy. Cí­ tila jsem, jak ve mně kypí silný a  hořký vztek. Všechny ty sklopené hlav y a  v yhýbavé pohledy... A  proč? Jistěže jsem si uvědomovala, že by pro každého z nich bylo snazší, kdy­ bych se prostě držela stranou. Jenže já nikoho neprosila, abych se stala dcerou paní Studu. Neprosila jsem se o oči, do kterých nikdo nechce pohlédnout. Ještě jsem si pamato­ vala, jak jsem brečela, když si se mnou Saska už nechtěla hrát.

„Co je na mně špatného?“ ptala jsem se mámy.

„Na tobě není špatného nic,“ odpověděla. „Jen jsi zdědila můj dar.“ Zněla hrdě i ztrápeně, ale být to na mně, omlátila bych jí ten dar o hlavu a to hned. Ovšem o něčem takovém člověk bohužel sám nerozhoduje.

Kdybych toho dne nebyla naštvaná, tak bych určitě pros­ tě odešla domů. Jenže já si postavila hlavu. Ať si chtějí, abych se od nich držela dál... Já přece taky mám právo tu být? S někým si popovídat, s někým trávit čas – to by mělo být právo každého. Umanutě a s knedlíkem v krku jsem si to znovu nabrala přes náves k Mlýnské ulici.

„Chtěla jsi něco, Dino?“ zeptala se Ettie Mlynářová, když mě zahlédla. Měla plné ruce práce se sundáváním prádla ze šňůry, než ho zmáčí déšť.

„Jen hledám Sasku,“ řekla jsem.

„Děvčata spolu určitě budou ve stodole,“ odpověděla s pu­ sou plnou kolíčků, dívala se na prádlo, ne na mě.

Přešla jsem přes dvůr a protáhla se dvířky ve vratech do stodoly. Uvnitř byla docela tma, ale holky v ydlabaly cukro­ vé řepy a  vsadily do nich lojové svíčky, takže připo mínaly žhnoucí hlav y umrlců. Vypadalo to útulně a strašidelně zá­ roveň. Na korbě jednoho povozu seděla Cilka s  růžov ým plátnem kolem ramen, ve vlasech měla věneček ze žlutých jiřin. Ostatní dívky dřepěly v půlkruhu kolem a uprostřed se Saska stojící na jedné noze a  s  mlynářov ým starým filco­ v ým kloboukem na hlavě snažila rozpomenout se na všech dvanáct slok písně „Milým mým byl poutník jen“. Dostala se k sedmé a moc dobře to neznělo. Zarazila se, ale při no­ vém pokusu to popletla s osmou slokou.

Hrály „Dvoř se princezně“ a princeznou byla samozřejmě Cilka. Pokud jsem ji znala dobře, jistě si v ymyslí pro své ná­ padníky natolik nesplnitelné úkoly, že se toho dne žádná jiná princeznou stát nestihne.

Dvořané začali na Sasku hvízdat a  bučet a  Cilka v y zvala svého nápadníka, aby se odporoučel a vrátil se, až bude při­ pravený. Načež jí padl zrak na mě a trochu v ypadla z role.

„Co tady děláš?“

„Přišla jsem se dvořit princezně,“ řekla jsem. „Co jiného?“

„Nikdo tě nezval,“ zavrčela Cilka a  zkoumala si nehty na rukou, takže to působilo, jako by bylo pod její úroveň se na mě podívat. „Pověz mi, Sasko, vzpomínáš si, že bychom po­ zvaly dceru čarodějky?“

Saska něco zamumlala a civěla do země.

„Možná že si o sobě myslíš, že jsi princezna, Cilko,“ ucedi­ la jsem. „Jenže se chováš jako veš!“

V Cilce hrklo a už už se na mě podívala, avšak na poslední chvíli se vzpamatovala.

„Já ti dám veš, jen co je pravda –,“ začala, ale pak zbrzdila. „Ne, promiň. Možná to vážně je nespravedlivé. Víš ty co, Dino, klidně se k nám přidej.“

Ostatní dívky nevěřícně zalapaly po dechu. I  já udiveně hleděla na Cilku. Taková velkorysost se jí nepodobala.

„Myslíš to vážně? Smím se přidat?“

„Ano. Nechtěla jsi to snad?“

„C h t ě l a .“

„Dobře, tak se mi tedy dvoř!“

Možná toužila jen po tomhle  – vidět mě klečet a  dvořit se jí. Jenže já už si sto let nehrála s nikým jiným než s Da­ vinem a  Melli, takže mi to připadalo skoro jako milodar. Rozepnula jsem si kápi a přehodila si ji přes jedno rameno, aby připomínala rytířský plášť, a natáhla jsem ruku po fil­ covém klobouku. Saska si ho sundala a podala mi ho, aniž vzhlédla.

„Ach, překrásná princezno, žádám vás, lilii bělostnou, o ručku vaši líbeznou...“ spustila jsem dle pravidel.

„Nedám ručku ni hubičku, než prokázals mi dvakrát služ­ bičku,“ pokračovala Cilka ve verších.

„Zde je můj meč a  zde je můj šíp: Čím krásné panně posloužit smí její nápadník?“

„Zde nepomůže ti luk ni meč, zcela jinak prokaž svou čest: Můj nápadníče, první službou tvou jest...“ Cilka se usmála a  protahovala to, jenže mně bylo jasné, že už se rozhodla. „Zapěj všech dvanáct slok Poutníka ve stoji na jedné noze – se zavázanýma očima! Teo, půjč jí svůj šátek.“

Stát na jedné noze poslepu je těžší, než se zdá. Udržet tak rovnováhu totiž není legrace. Já ale viděla skulinou u  nosu na stéblo na mlatu a to mi pomáhalo. A naštěstí mám lepší paměť než Saska. Snažila jsem se co nejkrásněji zpívat:

„Milým mým byl poutník jen,

se zeleným pírkem za kloboukem.

Neb dívky v lásce měl celičký den,

noc za nocí, den za dnem,

noc za nocí, den za dnem...“

Dobře jsem kolem sebe slyšela hihňání a šustění, ale ne­ chtěla jsem se tím nechat v yvést z  míry. Přednášela jsem verš za veršem, přestože se mi stojná noha chvěla únavou. Když už jsem měla vážně namále, prostě jsem si představila Cilčin nakvašený obličej, až si se mnou bude muset v y­ měnit místo a  nechat mě stát se princeznou. A  hned jsem hravě zvládla dalších pár slok. Stalo se to, zrovna když jsem se chystala zhluboka nadechnout a  před nést dvanáctou a poslední.

Na hlavu mi plesklo něco studeného a  mokrého a  místo vzduchu jsem vdechla velký lok syrovátky. Ztratila jsem rov­ nováhu a skácela se, kašlala jsem a lapala po dechu. Trochu syrovátky mi vletělo do nosu, takže mě v hrdle a nosních dír­ kách svědilo a pálilo. Vůbec mi nedocházelo, co se stalo. Ale jakmile jsem si strhla šátek a spatřila Cilku s prázdným věd­ rem a slyšela, jak se ostatní smějí, až se za břicho popadají – všechno mi došlo.

„Zmiz, ty malá čarodějnice... a vrať se, až budeš připrave­ ná!“ v yprskla Cilka a málem sama umřela smíchy ze svého povedeného kousku. Smích ji natolik zaměstnal, že ji nena­ padlo utéct. A to byla chyba. Protože já se naštvala jako do­ sud nikdy. Trvalo mi jen jediný přidušený nádech a  znovu jsem byla na nohou. Tím to však neskončilo. Prostě jsem po ní skočila, převrátila ji nazad, a pak si jí klekla na hruď, tak­ že se nemohla zvednout. Oběma rukama jsem ji chytila za obličej a co nejlépe se jí pomstila.

„Podívej se na mě, ty zavšivená fifleno. Pohleď mi do očí!“

Moc se jí to nezamlouvalo. Křičela a  brečela a  snažila se udržet oči zavřené, jenže já ji svírala a  nehodlala ji pustit. „Podívej se na mě!“ zasípala jsem ještě jednou. Zdálo se, že ztratila svobodnou vůli. Rozevřela modré oči barv y chrpy a upřela je přímo do mých.

„Jsi sebestředná a  rozmazlená,“ zašeptala jsem. Nebylo třeba teď mluvit nahlas, protože mě slyšela stejně zřetelně jako vlastní myšlenky. „Nedokážu přijít na jednu jedinou věc, kterou bys kdy udělala pro ostatní. Taky vím o každém tvém ubohém v ýstupu, který jsi ztropila, abys dosáhla svého. Vím, jak jsi přišla k tomu prstenu. Vím, jak jsi přiměla Sasku, aby ti dala svoje šití. Vím, jak jsi obelhala své bratry, takže dali Pošukovi Maltemu nakládačku. Co ti udělal jiného, než že za tebou běhal, protože se mu líbily tvoje vlasy? Nic, Cilko. Lha­ la jsi. Jsi tak ubohá, tak nízká, tak politováníhodná, že se mi při pohledu na tebe dělá zle. Všechno vím, Cilko. Já tě znám!“ A  já ji opravdu znala. Dře pěla jsem jí na břiše, sdílela s  ní své myšlenky a věděla, co udělala. Přestože křičela a kopala a kroutila se, jako by se topila, nedokázala se v ymanit. Donu­ tila jsem ji vidět sama sebe. Donutila jsem ji se za sebe stydět.

Jedna z  ostatních dívek se mě pokusila od Cilky odstrčit, jenže mně stačilo jen otočit hlavu a podívat se na ni. Uskoči­ la zpátky, jako by se popálila.

„Jsi ubohá, Cilko,“ zopakovala jsem o něco hlasitěji. „A po­ kud si myslíš, že tě snad jediná z holek tady má ráda pro to, jaká jsi – tak se pleteš.“

Zvedla jsem se. Cilka zůstala ležet. Mohla si oči v yplakat, takže by jeden myslel, že jsem ji zbila.

„A v y ostatní nejste o moc lepší,“ prohlásila jsem. „Chodíte sem hrát nápadníky princezny Cilky jen proto, že se jí bojíte nebo od ní něco chcete. Jen si hrajte ty svoje hloupoučké hry. Mně to stačilo!“ Podívala jsem se po nich, ale jediné oči, které se setkaly s  mým pohledem, byly zářící oči umrlců z  v ydla baných řep. Můj hněv trochu zakolísal. Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle. Jenže teď se nedalo dělat nic jiného, než si jít svou cestou.

Byla jsem skoro u  vrat, když se otevřela dvířka. Dovnitř vstoupil Cilčin táta.

„Co to tady v yvádíte?“ zakřičel. „Cilko, co se stalo?“

Cilka neodpověděla. Jen na zemi štkala. Pak mlynář zjis­ til, že před ním stojím já, a hned mu bylo jasné, čí je to vina.

„Ty ďáblice, cos jí to udělala? Jestli jsi Cilušce něco proved­ l a , t a k ...“

„Sotva jsem se jí dotkla...“ Nestihla jsem to ani doříct a už mi vlepil facku, která se rozlehla celou stodolou.

„Takoví, jako seš ty, se nemaj nikoho co dotýkat,“ zavrčel. „Padej domů za tou svojí čarodějnickou matkou, a jestli ještě někdy něco provedeš mojí Cilce, tak... Stud nestud, dostaneš takov ý v ýprask, co se do tebe vejde, i  kdybych ti měl kvůli tomu přetáhnout pytel přes hlavu!“

Víc už jsem toho neustála. Byla jsem po té ráně úplně mimo a  v  místě, kde jsem se kousla do jazyka, jsem cítila krev. Věděla jsem, že by bylo zcela zbytečné hledat tady sou­ cit. Takže jsem se napřímila a snažila se tvářit, jako že jsou mi všichni úplně ukradení, Cilka, její táta, Saska, všichni do jednoho. A pak jsem bez ohlédnutí v yšla do deště.

*

Ujít tu půl míli domů mi trvalo hodně dlouho. A ještě déle mi zabralo se vzchopit a  zajít za mámou. Nejen kvůli tomu, že mi zelený plášť, halena se zástěrou i všechno ostatní páchlo syrovátkou  – a  syrovátka se hodí spíš pro prasata než na praní prádla. Spíš šlo o  to, že  – no, říkala jsem si, že máma nebude mít zrovna dvakrát velkou radost z  toho, co se při­ hodilo. A z toho, co jsem udělala. Zároveň jsem se cítila úpl­ ně mizerně, vážně úplně z hloubi duše nešťastná a osamělá. Davin měl kamarády. Melli měla kamarádky... V  podstatě všichni si o ní myslí, že je strašně roztomilá. Proč bych tedy já nikdy neměla mít nikoho jiného než svoji rodinu?

Skončila jsem opět ve stáji u Lysinky. Být s tak velkým, tep­ lým tvorem mě úžasně uklidňovalo. Navíc bylo klisničce jedno, že mám oči Studu. Přitiskla jsem se tváří na měkký krk s hustou podzimní srstí a trochu si pobrečela. Venku pa­ dala tma.

Ve škvíře mezi okenicemi se zablýsklo světlo a pak se ote­ vřely dveře.

„Dino?“ zavolala máma. „Proč jsi tady tak potmě?“ Po­ zvedla olejovou lampu, aby na mě lépe viděla. „Co se stalo?“

Lhát mojí mámě samozřejmě k  ničemu nevede. Dusit v  sobě  tajemství taky není snadné. Takže jsem jí většinu pověděla a ona uhádla zbytek. Skončila jsem a máma se na mě zahleděla. Nev ynadala mi. Jen počkala, až jsem si sama uvědomila, že jsem se zachovala špatně. Pak přikývla.

„Je to dar,“ pravila. „Ale dává ti také moc. Nesmíš ji zne­ užívat.“ Vsunula ruku do kapsy zástěry a  něco mi podala. „Tumáš. Čekala jsem, až ti to budu moct dát. Myslím si, že teď nadešel čas.“

Byl to přívěšek na šňůrce. Kulatá cínová destička ozdo­ bená kroužkem z  bílého smaltu, v  němž byl menší modrý smaltovaný kroužek. Nebyl ani blyštiv ý, ani hezký – řetízek byla prostě jen kulatá kožená šňůrka – jenomže já stejně vě­ děla, že má zvláštní v ýznam. Máma vždycky nosila podobný, jen v něm měla místo modrého kroužku černý.

„Proč mi ho dáváš?“

„Protože jsi teď mou učednicí.“

„Tvou učednicí...“

„Ano. Odteď tě začnu učit, jak máš se sv ým darem zachá­ zet, kdy ho máš používat – a kdy ho používat nemáš.“

„Já se ani omylem nechci učit, jak s  ním mám zacházet. K čemu mi bude?“

Máma si povzdychla. „Když někdo něco ukradne. Nebo ublíží jinému člověku. Nebo rovnou někoho zabije. Pak se pošle pro paní Studu. Protože jsou tací, kteří dělají zlé věci a  nestydí se za ně. Někteří lidé dokáží skrývat svůj stud sami před sebou a  chlácholí se celou řadou v ýmluv, až si nakonec myslí, že měli právo konat zlo. Jenže když přijdu já... tak už se dál schovávat nemohou. Už nemohou své činy skrývat před sebou ani před ostatními. Většina lidí se za něco v životě stydí. A potkám­li někoho z té hrstky nestoud­ ných... postarám se o to, aby se zastyděl. Protože mám dar, který jsem se naučila používat. Je to poněkud neobyčejný dar. A máš ho i ty.“

„Přála bych si ho nemít!“

„Dítě... Vážně je to těžké a procitla jsi tak brzy. Přála bych si, aby se to stalo později. Ale náš dar je potřeba, a proto ne­ mohu skutečně litovat, že ho máš.“

„Ani když to znamená, že nikdy nebudu mít kamarády? A  že mi žádný normální člověk nemůže pohlédnout do očí?“

Přitáhla mě k  sobě a  trochu mě pohoupala sem a  tam. „Ne, že by v yloženě nemohli. Jen se jim nechce. Ty jim při­ pomeneš všechno, co by raději zapomněli. Všechno, za co se stydí.“ Odhrnula mi z tváře pramínek vlasů slepený syro­ vátkou. „Buď jen trpělivá. Dříve či později potkáš někoho, kdo se ti pohlédnout do očí odváží. A to pak budeš mít velké štěstí. Protože ten, kdo dokáže otevřeně pohlédnout do očí Studu, je neobyčejným člověkem a  nejlepším přítelem, ja­ kého vůbec můžeš mít.“

„Cilka to určitě nebude,“ prohlásila jsem zasmušile.

Máma se zasmála. „Ne,“ pravila. „To asi ne.“

2

MUŽ Z DUNARKU

Zvedl se silný vítr a bouchal okenicemi. Máma dolů donesla velké vědro a  postavila ho před ohniště v  kuchyni, takže jsem se konečně mohla umýt a zahřát. Zatímco jsem si myla slepené vlasy, dumala jsem nad tím, jestli ze zeleného vlně­ ného pláště vůbec někdy dostaneme ten syrovátkov ý puch. Nemohla jsem přece vědět, že bude brzy páchnout horšími věcmi – a že mi to v tu chvíli bude úplně fuk.

Povečeřeli jsme a máma nám dovolila opéct si v ohništi jako zákusek jablka. Brzy se celou kuchyní linula nádherná kořeněná vůně a já se konečně cítila trochu lépe. Všechno bylo skoro jako dřív. Skoro, ale ne úplně – nov ý cínov ý šperk mě při každém pohybu silně a nezv ykle bil do prsou a při­ pomínal mi, že začala má učňovská léta.

„Co se ti dneska stalo?“ zeptal se Davin.

„Povím ti to zítra,“ odbyla jsem ho a  přitáhla si mámin starý modrý šál těsněji kolem ramen. „Teď už to prostě ne­ z v l á d nu .“

Davin nic neřekl, jen tiše přikývl. To je jedna z  dobrých Davinov ých vlastností, že dokáže odhadnout, kdy je lepší



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist