načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

David a Goliáš - Malcolm Gladwell

Kniha: David a Goliáš
Autor:

Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize zpochybňuje naše obvyklé vnímání toho, co je překážka a co naopak nevýhoda. Zároveň nabízí novou interpretaci faktů, co pro člověka ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6% 80%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Rok vydání: 2014-04-23
Počet stran: 304
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 295 stran : ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: překlad Libuše Mohelská
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788026501329
EAN: 9788026501329
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize zpochybňuje naše obvyklé vnímání toho, co je překážka a co naopak nevýhoda. Zároveň nabízí novou interpretaci faktů, co pro člověka znamená trpět dyslexií, chodit do prestižní školy, přijít v dětství o rodiče nebo čelit diskriminaci.Vychází z biblické legendy o Davidu a Goliášovi a zavede nás znovu na bitevní pole ve staré Palestině. Také ale na příbězích z nedávné doby ukazuje, jak mohou obyčejní lidé čelit Goliášům nejrůznějšího druhu. (outsideři, odpadlíci a umění bojovat s obry)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Malcolm Gladwell - další tituly autora:
Mžik. Jak myslet bez přemýšlení -- Jak myslet bez přemýšlení Mžik. Jak myslet bez přemýšlení
Gladwell, Malcolm
Cena: 265 Kč
Záblesk -- Ako myslieť bez rozmýšľania Záblesk
Gladwell, Malcolm
Cena: 133 Kč
Co viděl pes Co viděl pes
Gladwell, Malcolm
Cena: 313 Kč
Co viděl pes Co viděl pes
Gladwell, Malcolm
Cena: 187 Kč
Bod zlomu Bod zlomu
Gladwell, Malcolm
Cena: 254 Kč
Bod zlomu Bod zlomu
Gladwell, Malcolm
Cena: 158 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "David a Goliáš" mají také často zájem o tyto tituly:
Mimo řadu Mimo řadu

Cena: 254 Kč
Prvních 20 hodin Prvních 20 hodin
Kaufman, Josh
Cena: 254 Kč
Nudge (Šťouch) Nudge (Šťouch)
Dejmková, Eva; Sunstein, Cass R.; Thaler, Richard H.
Cena: 288 Kč
Příběhy úspěchů Příběhy úspěchů
Kiyosaki, Robert T.; Lechter, Sharon L.
Cena: 88 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

První část
Výhody nevýhod
(a nevýhody výhod)
Leckdo se vydává za bohatého, ačkoli nic
nemá, někdo se vydává za chudého, a má
velké jmění.
Přísloví 13:7










23
kapitola jedna
Vivek Ranadivé
„Byla to spíš náhoda.
Táta košíkovou nikdy předtím nehrál.“
1.
Když se Vivek Ranadivé rozhodl trénovat basketbalové družstvo své
dcery Andžálí, stanovil si dvě zásady. Za prvé nikdy nebude zvedat hlas.
Šlo o juniorskou basketbalovou ligu a tým sestával převážně
z dvanáctiletých děvčat. A Ranadivé ze zkušenosti věděl, že na dvanáctileté křik
nefunguje nejlépe. Rozhodl se proto, že tým na basketbalovém hřišti
povede stejně, jako vede své podnikání v soft warové fi rmě. Bude mluvit
klidně a tiše a o moudrosti svého přístupu dívky přesvědčí apelem na
logiku a zdravý rozum.
Důležitější byla druhá zásada. Ranadivé příliš nerozuměl tomu, jak
Američané hrají basketbal. Sám pochází z  Bombaje. Vyrostl v  tradici
kriketu a fotbalu. Nikdy nezapomněl, jak poprvé viděl basketbalový
zápas. Zdálo se mu to nesmyslné. Tým A dal koš a poté se okamžitě stáhl
na vlastní obranné území. Tým B si předával míč od postranních čar
a dribloval na polovinu hřiště týmu A, kde trpělivě čekali obránci. Pak
se strany zase obrátily.
Ofi ciální basketbalové hřiště je dlouhé 28 metrů. Po většinu času
z  nich tým hájil jen asi sedm metrů a  zbývajících jedenadvacet pře-





David a Goliáš
24
nechával soupeři. Občas některý tým vyvinul tlak po celé ploše hřiště
a bránil tak soupeřům v pohybu s míčem vpřed. To ale bylo vždy jen
na několik minut. Jako by v  basketbalovém světě existovala nějaká
tajná úmluva, jak se hra správně hraje , říkal si Ranadivé, a tahle
úmluva pak prohlubuje rozdíl mezi dobrými a slabými týmy. Dobré týmy
disponují vysokými hráči, kteří umějí dobře driblovat a  střílet. Na
území protivníka pak dokážou rázně provést pečlivě připravené
herní manévry. Proč ale slabší týmy hrají takovým způsobem, že to těm
dobrým jen usnadňuje uplatňování přesně těch dovedností, v kterých
tak vynikají?
Ranadivé se zahleděl na své svěřenky. Morgan a  Julia byly
zkušené košíkářky. Ale Nicky, Angela, Dani, Holly, Annika ani jeho dcera
Andžálí basketbal nikdy předtím nehrály. Rozhodně nebyly vysoké.
Neuměly střílet. Nebyly zvlášť obratné při driblingu. Nebyl to typ
dívek, které každé odpoledne pobíhají s míčem na dvorku. Ranadivé žije
v Menlo Parku, v srdci kalifornského Silicon Valley. Jeho tým se
skládal, jak to sám popsal, „z  blonďatých holčiček“. Byly to dcery geeků
a počítačových programátorů. Pracovaly na projektech z přírodovědy,
četly tlusté a složité knihy a snily o tom, že až vyrostou, stanou se
podmořskými bioložkami. Ranadivé věděl, že pokud budou hrát tradičním
stylem a nechají své protivníky přijít s míčem až na jejich území, téměř
jistě se zkušenými basketbalistkami prohrají. Sám Ranadivé ale přišel
do Ameriky jako sedmnáctiletý mladík s padesáti dolary v kapse. Nebyl
z těch, kdo jen tak přijmou porážku. Jeho druhá zásada proto spočívala
v tom, že jeho tým bude uplatňovat tlak po celé ploše hřiště – v každém
zápase a neustále. Družstvo se probojovalo až na národní mistrovství.
„Byla to spíš náhoda,“ okomentovala to Andžáli Ranadivéová. „Víte,
táta košíkovou nikdy předtím nehrál.“





Vivek Ranadivé
25
2.
Představte si, že byste měli sečíst všechny války za posledních dvě stě
let, v nichž se střetla velká země s velmi malou. Řekněme, že jedna
strana musí druhou nejméně desetinásobně převyšovat co do populace
a ozbrojených sil. V kolika případe ch podle vás zvítězí silnější strana?
Myslím, že většina z nás by uvedla číslo blížící se sto procentům.
Desetinásobná převaha je obrovská. Skutečná odpověď vás zřejmě překvapí.
Když politolog Ivan Arreguín-Toft tento výpočet před pár lety provedl,
přišel s  výsledkem 71,5 %. To znamená, že téměř ve třetině případů
zvítězí ta slabší země.
Pak Arreguín-Toft otázku zformuloval trochu jinak. Co se stane ve
válce mezi silným a  slabým protivníkem, když se ten slabší zachová
jako David a  odmítne podmínky boje, jaké si představuje silný
soupeř, a zvolí netradiční nebo guerillovou taktiku? Odpověď: v těchto
případech se procento válek, v  nichž vítězí outsider, vyhoupne z  28,5 na
63,6  %. Abychom to trochu přiblížili, počet obyvatel Spojených států
desetinásobně převyšuje populaci Kanady. Kdyby proti sobě tyto dvě
země vytáhly do války a Kanada se rozhodla bojovat nekonvenčně,
historie napovídá, že byste měli vsadit právě na ni.
Vítězství outsiderů vnímáme jako nepravděpodobná – právě proto
nás příběh Davida a Goliáše stále znovu tak silně oslovuje.
Arreguín-Toft ale ukazuje, že to tak ve skutečnosti vůbec není. Outsideři
vyhrávají v  jednom kuse. Proč nás tedy pokaždé tolik šokuje, když David
porazí Goliáše? Proč automaticky předpokládáme, že někdo menší,
chudší nebo méně dovedný je nutně v nevýhodném postavení?
Jedním z vítězných outsiderů v Arreguín-Toft ově seznamu byl Th
omas Edward Lawrence (známější jako Lawrence z Arábie), který
koncem první světové války vedl arabské povstání proti turecké armádě
okupující Arábii. Britové Arabům v  tomto povstání pomáhali a  jejich





David a Goliáš
26
cílem bylo zničit dlouhou železniční trať, kterou Turci spojili Damašek
s místy hluboko v pohoří Hidžáz.
Byl to úkol nahánějící obavy. Turci měli moderní armádu, která
budila respekt. Lawrence naproti tomu velel bandě divokých beduínů.
Nebyly to žádné zkušené jednotky. Byli to nomádi. Sir Reginald Wingate,
jeden z britských velitelů v této oblasti, je nazval „necvičenou chátrou,
z níž většina ani nedržela v ruce pušku“. Byli ale odolní a také
pohybliví. Typický beduínský voják nesl jen pušku, stovku patron a něco přes
dvacet kilo mouky. Za den tak zvládl v poušti urazit přes 170 kilometrů,
a to i v létě. Vojáci nenesli víc než půl litru pitné vody, protože ji uměli
velice dobře najít v poušti. „Naše trumfy byly rychlost a čas, ne
úderná síla,“ napsal Lawrence. „K dispozici jsme měli muže z domorodých
kmenů, kteří naprosto nebyli zvyklí na formální válčení. Jejich síla byla
v  pohybu, výdrži, individuální intelig enci, znalosti prostředí a 
odvaze.“ Generál Maurice de Saxe v  18. století přišel se slavným rčením,
že umění války spočívá v nohou, nikoli v rukou a zbraních, co v nich
máte. Lawrencovy oddíly na nohách opravdu stály. Během jednoho
typického tažení na jaře 1917 jeho muži vyhodili 24. března v Buairu do
povětří šedesát kolejnic a přerušili telegrafní linku, 25. března přepadli
vlak a  zničili 25 kolejnic v  Abu al-Naam, dalších 15 kolejnic vyhodili
do povětří 27. března v Istabl Antar, kde také přerušili telegrafní linku,
29. března přepadli tureckou posádku a způsobili vykolejení vlaku. Pak
se vrátili do Buairu, kde 31. března opět narušili železniční trať, 3.
dubna vyhodili do povětří jedenáct kolejnic v Hedii, v následujících dvou
dnech podnikli útoky na železnici v oblasti Wadi Daiji a 6. dubna na ni
zaútočili ještě dvakrát.
Mistrovským Lawrencovým úderem bylo napadení přístavního
města Akaba. Turci očekávali útok z britských lodí, které hlídkovaly ve
vodách Akabského zálivu na západě. Lawrence se namísto toho rozho-





Vivek Ranadivé
27
dl zaútočit od východu, aby do města přišel z nechráněné pouště. Své
muže proto vedl troufalou oklikou dlouhou 965 kilometrů – vzhůru do
hor Hidžázu, na sever do Syrské pouště a potom zpět do Akaby. Bylo to
v létě a cesta vedla přes ty nejméně pohostinné oblasti středního
Východu. Lawrence navíc přidal odbočku na okraj Damašku, aby dal Turkům
klamná vodítka ohledně svých záměrů. „Ten rok se údolí jen hemžilo
zmijemi růžkatými, krajtami, kobrami a jinými jedovatými hady,“ píše
Lawrence ve své knize Sedm sloupů moudrosti o jednom z úseků cesty:
Po setmění jsme také nemohli jen tak čerpat vodu, protože
v jezírkách se hemžili hadi, kteří buď volně plavali, anebo vytvářeli
při kraji propletená klubka. Dvakrát se stalo, že se krajty
objevily uprostřed našeho debatního kávového kroužku. Tři z  našich
bojovníků zemřeli na uštknutí a  čtyři se uzdravili, ale předtím
prožili spoustu bolestí, strachu a otoků. Huwajtové léčili uštknutí
tak, že postižené místo ovázali hadí kůží a četli nad obětí vybrané
kapitoly z koránu, dokud nezemřela.
*
Když Lawrencovy několikasethlavé oddíly konečně dorazily do Akaby,
zabily nebo zajaly dvanáct set Turků a ztratily pouhé dva muže. Turky
jednoduše nenapadlo, že by jejich protivníci byli natolik šílení, aby
zaútočili z pouště.
Sir Reginald Wingate označil Lawrencovy muže za „necvičenou
chátru“. Turky vnímal jako jednoznačné favority. Vidíte ale, jak zvláštní
to bylo? Mít spoustu vojáků, zbraní a  dalších zdrojů – jako Turci – je
výhoda. Ale zároveň vám to ubere na pohyblivosti a postaví vás to do
defenzívy. Pohyblivost, výdrž, individuální inteligence, znalost
prostře* V překladu Zdeňka Hrona, české vydání, BB Art 1998.





David a Goliáš
28
dí a  odvaha, jimiž Lawrencovi muži vynikali, jim mezitím pomohly
dokázat nemožné, tedy zaútočit na Akabu z  východu. To byla natolik
troufalá strategie, že s  ní Turci vůbec nepočítali. S  materiálními
prostředky je spojen jistý soubor výhod. Zároveň ale existuje jiný soubor
výhod spojených s tím, že vám materiální prostředky chybí. A důvod,
proč outsideři tak často vítězí, tkví v tom, že ten druhý soubor výhod se
někdy do puntíku vyrovná tomu prvnímu.
Z nějakého důvodu máme potíže se z této skutečnosti poučit. Co je
výhodné, vnímáme podle mého velice rigidně a omezeně. Jako užitečné
hodnotíme faktory, které ve skutečnosti tolik užitečné nejsou, a  jako
neužitečné naopak ty, které nám dávají sílu a moudrost. První část
knihy David a  Goliáš se snaží prozkoumat důsledky tohoto omylu. Proč,
když vidíme obra, automaticky předpokládáme, že vítězství v  bitvě je
jeho? A co je třeba k tomu, aby se člověk naučil nepřijímat konvenční
řád jako daný – tak jako David, Lawrence z Arábie nebo, když už jsme
u toho, Vivek Ranadivé a jeho parta intelektuálských basketbalistek ze
Silicon Valley?
3.
Basketbalové družstvo Viveka Ranadivého reprezentovalo Redwood
City v národní juniorské divizi sedmých a osmých ročníků. Dívky
trénovaly v  tělocvičně Paye’s  Place v  nedalekém San Carlos. Protože
Ranadivé basketbal nikdy nehrál, spojil se s několika odborníky, aby mu
pomohli. První z nich byl Roger Craig, bývalý profesionální sportovec,
který pracoval pro Ranadivého soft warovou fi rmu.*
* Měli bychom říct, že Roger Craig není jen tak nějaký bývalý profesionální
sportovec. Dnes je v důchodu, ale byl to jeden z nejlepších útočníků v historii
Národní ligy amerického fotbalu.





Vivek Ranadivé
29
Craig pak přivedl svou dceru Rometru, která hrála basketbal na
univerzitě. Byla typem hráčky, která mívá za úkol hlídat nejlepší
hráčku protivníka a  nedovolit jí žádnou akci. Dívky Rometru zbožňovaly.
„Vždycky byla jako moje starší sestra,“ shrnula to Andžálí Ranadivéová.
„Bylo naprosto skvělé, že s námi je.“
Strategie týmu Redwood City vycházela ze dvou limitů, které je
v basketbalu potřeba splnit pro předání míče. První je čas vyhrazený pro
rozehrávku při vhazování. Jakmile jeden tým vstřelí koš, hráč soupeře
vezme míč mimo hřiště a má pět sekund, aby ho přihrál spoluhráči na
hřišti. Pokud to nestihne, přebírá míč druhé družstvo. Obvykle v tom
není problém, protože hráči nečekají a  nebrání soupeři při
vhazování. Okamžitě se stahují na vlastní území. Hráčky Redwood City to ale
nedělaly. Každá z dívek zblízka stín ovala jednu z protihráček. Některé
týmy vyvíjejí tlak tak, že obránce se pohybuje za útočníkem, kterého
hlídá, a začne mu bránit, jakmile útočník chytí míč. Dívky z Redwood
City naproti tomu používaly agresivnější, riskantní strategii.
Rozestavily se před své soupeřky, aby jim bránily rozehrávku vůbec chytit. Žádná
z nich pak nemusela bránit hráčku, která vhazovala. Proč se tím
zabývat? Zbývala tak volná hráčka, kterou Ranadivé podle potřeby využíval
jako druhého obránce proti nejlepší soupeřce.
„Vzpomeňte si na fotbal,“ vysvětloval Ranadivé. „Rozehrávač může
s míčem běžet. Může přihrát kamkoli do pole, a pořád je zatraceně
těžké dokončit přihrávku.“ V basketbalu je to těžší. Menší hřiště.
Pětivteřinový limit. Těžší a větší míč. Nejméně v polovině případů tak soupeři
Redwood City jednoduše vhazování v limitu pěti sekund nestihli. Nebo
rozehrávačka v panice, že limit vzápětí vyprší, míč jednoduše odhodila.
Nebo její přihrávku zachytila některá z hráček Redwood City.
Ranadivého děvčata byla k nezastavení.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist