načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dávat koním křídla – Petr Feldstein

Dávat koním křídla

Elektronická kniha: Dávat koním křídla
Autor: Petr Feldstein

- Poprvé pohlédli jeden druhému do očí na počátku roku 1964. Je dnes možné považovat setkání tehdy dvouletého koníka Koroka a patnáctiletého kluka Václava Chaloupky z jihomoravských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  280
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 349
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Jezdectví. Sporty se zvířaty
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-5046-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poprvé pohlédli jeden druhému do očí na počátku roku 1964. Je dnes možné považovat setkání tehdy dvouletého koníka Koroka a patnáctiletého kluka Václava Chaloupky z jihomoravských Těšan za náhodu? Za štěstí, které předurčilo jejich pozdější slávu? Za dar z nebes, bez něhož by úžasný potenciál, který v sobě oba měli, vyšel nazmar? Nebo byla jejich společná, nesnadná, ale tak úspěšná cesta od samého počátku předurčena? Řízená, nebo alespoň inspirovaná moudrým, prozíravým osudem? Václav Chaloupka žil hlubokým vztahem ke koním mnohem víc než touhou po vlastním úspěchu. I ona však vyplynula z respektu, úcty a lásky k těm krásným, ušlechtilým a vlastně zázračným tvorům a přinesla své plody – Václav Chaloupka jako první v historii zvítězil čtyřikrát v našem nejslavnějším dostihu Velké pardubické steeplechase.

(splněné a nesplněné sny Václava Chaloupky)
Další popis

První samostatná publikace o životě a sportovní kariéře jednoho z nejslavnějších českých žokejů a trenérů vychází v roce jeho sedmdesátých narozenin. A přesně půl století po tom, co invaze vojsk států Varšavské smlouvy v létě 1968 znemožnila o několik týdnů později konání našeho nejslavnějšího dostihu. A způsobila, že v něm tehdy dvacetiletý Václav Chaloupka a jeho později neméně slavný kůň Korok museli odložit svou premiéru. Nezabránila jim však, aby ve Velké pardubické poprvé startovali a také ji vyhráli hned následující rok. Po dalších dvou vítězstvích se stali první dvojicí koně a jezdce v historii, která ji dokázala vyhrát třikrát. Dalšího prvenství, už v sedle svého jmenovce Václava, dosáhl Václav Chaloupka v roce 1977. Stal se tehdy nejslavnější postavou Velké pardubické, prvním čtyřnásobným vítězem v jejích více než sto let dlouhých dějinách. A také jednou z nejpopulárnějších osobností, nejen sportovních, u nás. Kniha Dávat koním křídla není ovšem pouhým výčtem úspěchů jejího protagonisty. Zachycuje celý jeho dosavadní život, z nichž více než polovinu strávil na rodné Moravě. Život, který nebyl naplněn jen samými vítězstvími a jinými chvílemi slávy a štěstí. Koně miloval odmalička, pohled na ně ho fascinoval. Chtěl jim být neustále nablízku. Potřeboval být mezi nimi, dotýkat se jich, hladit je. A hlavně o ně pečovat. Nikdy je nepovažoval za pouhý prostředek k tomu, aby se stal se tím, kým potom skutečně byl – slavným žokejem a úspěšným trenérem. Koně pro něho byli a jsou důležití především jako nádherné a ušlechtilé bytosti. Tím žil mnohem víc než touhou po vlastním úspěchu, i když ani ta ho neminula. I ona však vyplynula z hlubokého vztahu ke koním, z respektu, úcty a lásky k nim. To pro Václava Chaloupku, který přišel na svět s odvážnou, dobrodružnou, ale čestnou, vpravdě d´artagnanovskou povahou, byl a je základ jeho práce, jeho profese. Poslání, které mu bylo předurčeno. A pro které byl předurčen on. O tom všem a samozřejmě o mnohém jiném se v knize Dávat koním křídla dočtete daleko víc.


Předmětná hesla
Chaloupka, Václav, 1948-
žokejové – Česko – 20.-21. století
Dostihoví trenéřiČesko – 20.-21. století
Koňské dostihyČesko – 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Petr Feldstein - další tituly autora:
Dědictví po Napoleonovi Dědictví po Napoleonovi
Utečenci Utečenci
Dědek na kole Dědek na kole
 (e-book)
Dědek na kole Dědek na kole
Dávat koním křídla - Splněné a nesplněné sny Václava Chaloupky Dávat koním křídla
Skoro proti všem Skoro proti všem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dávat koním křídla

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Petr Feldstein

Dávat koním křídla – e-kniha

Copyright © Kristián Entertainment, Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Splněné a nesplněné sny

Václava Chaloupky

KRISTIÁN ENTERTAINMENT MLADÁ FRONTA


Text © Petr Feldstein, 2018

© Mladá fronta, a. s., 2018

© Kristián Entertainment, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-88130-17-8 (Kristián Entertainment, tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5046-3 (Mladá fronta, tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-5098-2 (ePDF)

ISBN 978-80-204-5097-5 (ePUB)

ISBN 978-80-204-5099-9 (Mobi)


5

Je pro mne ctí a  zároveň potěšením napsat několik úvodních slov ke  knize, kterou právě berete do ruky. Ke knize, která je sportovním i životním příběhem muže, jenž má a bude mít stále v dějinách našeho sportu, a teď nemyslím pouze dostihového, mimořádný význam.

V  říjnu roku 1977 se Václav Chaloupka stal v  sedle se svým jmenovcem, devítiletým koněm Václavem, prvním čtyřnásobným vítězem Velké pardubické. A  to nejen jako jezdec, ale také jako trenér. Pět let po  svém třetím triumfu s nezapomenutelným Korokem a více než celé století, které do té doby uplynulo od vzniku tohoto našeho nejslavnějšího dostihu. Byla to výjimečná událost. Vešla navždy do jeho úžasné historie.

U Václava Chaloupky ale rozhodně nejde pouze o jeho jezdecké a trenérské rekordy či o  mnohá další velká vítězství, která na  dostihových dráhách vydobyl. Je třeba připomenout, že uměl stejně skvěle připravit koně nejen do dostihů překážkových, ale také rovinových, včetně těch nejvýznamnějších. Za  úspěchy Václava Chaloupky stálo – a  ruku v  ruce s  nimi šlo – i ohromné množství kvalitní práce v zázemí našeho turfu. Chovatelské, organizační, manažerské.

Je moc dobře, a  to z  nejrůznějších důvodů, že kniha o  Václavu Chaloupkovi vznikla. Podle mého názoru měla vyjít už mnohem dřív, její protagonista by si to zasloužil už dávno. Vím ovšem, že tomu, aby byla napsaná a  vydaná, se on sám při své skromnosti, která zdobí ty největší osobnosti, dlouho bránil. V  roce jeho velkého životního jubilea, sedmdesátých narozenin, tedy kniha konečně vychází. Z  pera spisovatele a  publicisty Petra Feldsteina, s nímž Václava Chaloupku pojí nejen někdejší kolegiální vztah na Státním závodišti, ale především jejich více než čtyřicetileté přátelství.

Za  slavnou kariérou  vynikajícího jezdce a  trenéra ing.  Václava Chaloupky je od jeho nejútlejších let především nezměrná láska ke koním. Proto se s nimi tak sžil, proto jim tak porozuměl, proto tak oni porozuměli jemu.

Hoďte své srdce za překážku a váš kůň ho bude následovat.

Život je krásný, koně ho dělají ještě krásnějším.

To jsou dva z citátů, které nejen že uvozují každou z dvaceti pěti kapitol, ale které také vystihují její obsah i důvod, proč byla tato kniha napsaná.

JUDr. Ing. Jiří Charvát, prezident Jockey Clubu České republiky



7

„Kůň je stvořený k tomu, aby byl nádherný. Aby pohled na něj těšil, uchvacoval, fascinoval. Má-li však takový zůstat, musí soutěžit. Dříve se zachraňoval před predátory. Co by s ním ale bylo dnes? Kůň prostě potřebuje závodit, bojovat. Ne samozřejmě na  válečném, nýbrž na  sportovním poli. Je to jeho přirozenost. Už hříbata ve výběhu mezi sebou zápolí. O to, které je rychlejší, které je silnější.

Tam je, a  já věřím, že stále bude, smysl jejich existence. Kdyby byly dostihy nebo jezdecké závody zrušeny, všichni bychom zaplakali.

K tomu však koně potřebují být připraveni. Proto je důležité se s nimi sblížit. Pochopit je, vyznat se v  jejich povahách. Každý kůň totiž je, stejně jako každý člověk, jiný.

Vcítit se do  jejich duší a  pak jejich krásným, ušlechtilým tělům dávat křídla.“

Václav miloval koně odmalička. Pohled na ně ho fascinoval. Chtěl jim být neustále nablízku. Potřeboval být mezi nimi, dotýkat se jich, hladit je. A hlavně o ně pečovat. Nikdy je nepovažoval za prostředek k tomu, aby mu umožnili stát se tím, kým později skutečně byl – známým a slavným žokejem a  velmi úspěšným trenérem. I  potom pro něho koně byli a  stále jsou důležití především jako živé bytosti. Tím žil vždy mnohem víc než touhou po  vlastním úspěchu, i  když ani ta ho neminula. Také ona však vyplynula z hlubokého vztahu ke koním, z respektu, úcty a lásky k nim.

Hodně lidí miluje koně už jenom proto, jak vypadají. To není náhoda. Kůň je mohutné, přitom však dokonale vyvážené, proporcionálně bezchybně vystavěné, harmonické zvíře. A  ta pohádková ladnost, ta neuvěřitelná elegance pohybů. I bystré, moudré, jakoby vševědoucí oko, které tak krásně zajiskří. Žádný tvor nemůže být krásnější. Každého, kdo dokáže koně vnímat, kdo je schopen jim porozumět, musí povznášet pouhý pohled na  ně. Vyvolávat v něm nadšení a úžas.

To byl a stále je pro Václava Chaloupku základ jeho profese, jeho práce. Poslání, které mu bylo předurčeno. A pro které byl předurčen on.

Na svět přišel před sedmdesáti lety s odvážnou, statečnou, dobrodružnou a  čestnou d’artagnanovskou povahou. Chtěl, a  dělal pro to všechno, aby vždy, za všech situací a okolností vítězila spravedlnost. Tu bránil, za tu bojoval. Proto ho odmalička nenechala klidným jakákoli nespravedlnost. Nikdy se nebál zastat někoho slabšího. Byl mu odporný sebemenší náznak toho, čemu se říká šikana.

Jakákoli nespravedlnost pobuřuje Václava do  dneška. Ani teď nad ní nedokáže mávnout rukou. Zastat se slabších, postavit se za  ně, bylo jeho krédo. A jejich ochráncem zůstal. Proto byl a je také ochráncem koní. Protože kůň, jakkoli tělesnou konstitucí robustní, zůstává slabý v  porovnání s  člověkem. Také proto ho Václav Chaloupka nikdy nepovažoval za  pouhé cvičební nářadí, nýbrž za úžasný výtvor přírody.

„Lidé, kteří se koním věnují, si nejdříve hrají tak trochu na stvořitele. Vyberou koni otce, vyberou mu matku. Když je všechno v pořádku a hříbě se rodí, vítají ostatní koně ve stáji jeho příchod zařehtáním. Také však vycítí, a i k tomu bohužel někdy dochází, když se při tom něco stane. Ve stáji se pak rozhostí hrobové ticho.

Zvířecí instinkt je neuvěřitelná, nevysvětlitelná věc. Je to zázrak. Já jsem se ve světě koní setkal s různými zázraky mnohokrát.“

Ne pouze slavná vítězství, nýbrž takovéto a jiné zvláštní chvíle, ale i ty zdánlivě všední, obyčejné, a  přitom nezapomenutelné daly Václavu Chaloupkovi, spolu s  rodinou, která jediná měla, i  když ne vždy, před koňmi přednost, to nejdůležitější. Něco, co nepotká každého z nás.

Pocit uspokojení z naplněného, a proto šťastného života.

9

Kořeny

„Kůň má větší hodnotu než bohatství.“

Španělské přísloví Jméno Václava Chaloupky bylo dlouho spojováno především s Židlochovicemi a jejich státním statkem. A také s Šinkvicemi, či Šinkvickým dvorem, kde měl statek svou dostihovou stáj a kde po svatbě nejen pracoval, ale také řadu let bydlel. Rodištěm slavného překážkového jezdce, trenéra a chovatele koní jsou však Těšany, do jejichž katastrálního území Šinkvice patří. Leží dvacet pět kilometrů na jihovýchod od Brna, na pomezí brněnského a hanácko-slováckého regionu. Vesnice nebo, jak se tady říká častěji, dědina, má dnes přes dvanáct set obyvatel. A také dlouhou, zajímavou a dramatickou historii. Podobnou jako mnoho dalších v jejím blízkém a vzdálenějším okolí. Dva tisíce let Z vykopávek a jiných nálezů je patrné, že sem kdysi zasahoval vliv říše římské. Našly se tu také jak stopy po  stěhování národů z  rozhraní starověku a  středověku, tak z  následujícího osidlování Moravy slovanskými kmeny, které tady v 6. století našeho letopočtu zakládaly první osady. Těšany, jejichž obyvatelé se samozřejmě živili zemědělstvím, vznikly patrně ve století devátém, v době počátků křesťanství na našem území. Tedy za existence Velkomoravské říše, nepříliš daleko od jejích dvou center, Mikulčic a Velehradu.

Staletí plynula. Po objevení Ameriky na konci století patnáctého, přešel středověk z  našeho dnešního pohledu v  novověk. Zdejší kraj včetně Těšan však ještě předtím poznamenaly husitské války. Za další dvě století, na  konci války třicetileté, vypálili obec Švédové. Krátce nato, když patřila brněnským dominikánům, do  ní vpadli a  dílo zkázy dokonali tatarští nájezdníci. A  to ve  službách uherské šlechty, která se bouřila proti habsburské monarchii. Pak se do historie Těšan zapsala, také ne pozitivně, pruská vojska, která obléhala Brno. Na konci 18. století se i zdejší sedláci dočkali zrušení nevolnictví. To už se však přiblížily napoleonské války. Bonapartovi vojáci, kteří jen pár kilometrů odtud vyhráli v roce 1805 u Slavkova tzv. bitvu tří císařů nad vojsky rakouskými a ruskými, „zavítali“, stejně jako jejich protivníci, pochopitelně i sem.

V polovině 19. století byla zrušena robota. Pak následovala válka prusko-rakouská. V roce 1866 táhla přes Těšany do boje císařská vojska z Uher do Čech. Krátce nato, co utrpěla porážku u Hradce Králové, tudy rakouské sbory ustupovaly, přičemž měly v patách své přemožitele, pruské válečníky. Až v  závěru 19. století a  na  počátku století dvacátého si tehdejší generace přece jen užily trochy relativního klidu. Ale pouze do července roku 1914, kdy vypukla první světová válka. Následující období, za  existence Československé republiky, bylo po několika nadějných letech i tady poznamenané velkou hospodářskou krizí. Ta, stejně jako jinde, rychle přešla v  obavu z  dalšího globálního konfliktu, a  pak v  druhou světovou válku s  šesti lety německé okupace. Tři těšanští občané byli v jejím průběhu nacisty popraveni, dalších devět jich v bojích s nimi zahynulo na jaře 1945.

Po únorových událostech roku 1948 se v Československu dostali k moci komunisté. O několik měsíců později, 6. července, v den, kdy uplynulo 533 let od upálení Jana Husa, se v Těšanech narodilo manželům Chaloupkovým jejich první dítě. Syn. Podle rodinné tradice dostal jméno po otci – Václav.

A tento syn o šedesát devět let později při přípravě této knížky řekl:

„On ten rok 1948 v Těšanech neznamenal takový předěl v životě vesnice jako skoro všude jinde. Je pravda, že tam na chvíli dosadili jako předsedu družstva nějakého dělnického kádra, ale pak jeho místo zaujal zdejší sedlák. I starostou byl sedlák. Stejný zůstal i řídící, a také farář. Všechno proběhlo docela klidnou cestou. Snad proto, že v Těšanech se do značné míry společně hospodařilo a pracovalo už za první republiky. Byly tu společné stodoly a už tehdy se pro hromadné užívání pořídila také například mlátička.“ Kult koně Vraťme se ale  ještě na  chvíli do  vzdálenější historie. Do  18. století, do  doby, kdy se na Brněnsku, a jak praví kroniky v Těšanech zvlášť, stali významnou součástí života zdejších obyvatel koně. Koně jako velcí pomocníci v  hospodářství, koně ve  spřežení při přepravě významných šlechtických osob či armádních a  jiných potentátů včetně jejich rodinných příslušníků. Ale také pro přemisťování vojenského materiálu, potravin, krmení pro domácí zvířata...

Kůň ovšem nebyl ve zdejších končinách devalvován na pouhou pracovní sílu. Tehdy tu vznikl jeho vyložený kult. V nejlepším smyslu slova. Koně byli považováni, ceněni a milováni naprosto všemi. Pány i kmány, tedy feudály i  jejich poddanými. Pro zdejší obyvatele byli samozřejmě důležití pro svou nepostradatelnost, pro to, jakou dřinu byli schopni zastat, jakou úlevu znamenali pro ty, kteří si je mohli dovolit koupit. Ale také pro svůj imponující vzhled, ušlechtilost, pro svou odzbrojující krásu. Koňmi se chlubili a zakládali si na nich sedláci, kteří je vlastnili, i pacholci, kteří o ně pečovali.

Kořeny


12

Ocitujme několik vět z článku, který se tématu koní v Těšanech věnoval:

„Sedláci znali dobře čeledíny a brali do služby především ty, kteří ‚byli ku koním‘, tj. uměli s nimi zacházet a měli je rádi. Kolem koní se točilo v Těšanech mnoho debat nejen v rodinách, ale i v hospodě, a největší urážkou, která se těžko odpouštěla, zejména když stouplo víno do hlavy, bylo po hanit někomu koně. Pro hanlivé výroky dochá zelo mezi sedláky i čeledíny k prudkým hádkám i pranicím. Vztah těšanských lidí ke koním byl tak velký, že posuzovali člověka nejen podle toho, jaké má povahové vlastnosti, ale také po dle toho, jaké má koně.“

Od těch časů se hluboký vztah zdejších lidí ke koním, v němž i u těch nejbohatších sedláků, obvykle velice lakomých a k poddaným často bezohledných až krutých, převládala hrdost a láska nad pocitem majetnictví, tady přenášel z rodičů na děti. Stal se brzy součástí zdejšího fenoménu, který se formoval po staletí. Už od dob Velké Moravy. I ten přecházel do krve příslušníků dalších a dalších generací těšanských obyvatel a stal se součástí jejich života. A také jedním z národopisných znaků zdejší lidové kultury včetně různých druhů folkloru.

I rodina, nebo spíš celý rozvětvený rod Chaloupků toho byl a je důkazem. Životní osudy dětí sedláře Václava Chaloupky staršího a jeho ženy Marie, které přicházely v Těšanech na svět koncem první a na počátku druhé poloviny 20. století si bez koní téměř nelze představit. Maryša Než se dostaneme k vyprávění o nejstarším z těchto čtyř sourozenců, o dostihovém jezdci a  trenérovi, který se později stal nejznámějším a  nejslavnějším těšanským rodákem, přenesme se na chvíli do doby, kdy ještě nebyli na  světě ani jeho rodiče. S  Těšany, s  životem jeho obyvatel, tedy i  životem rodiny Chaloupků, to má nezanedbatelnou souvislost. Vrátíme se do osmdesátých let předminulého století.

I  proto, abychom si řekli, že Václav Chaloupka vlastně není jediným rodákem, který kdy Těšany proslavil. Před ním to byla jistá Marie (podle některých pramenů se snad původně jmenovala Marianna) Horáková, později Turková, která navíc byla jeho vzdálená příbuzná. Žena, jejíž skutečný příběh je součástí historie této vsi, jejího koloritu i genia loci. A žena, jejíž příběh, už stylizovaný, patří k vrcholům klasické tvorby českého divadelnictví a kultury vůbec.

Nikoli na  jevišti, nýbrž ve  skutečném životě Těšan se začal příběh odvíjet v  roce 1886. Těšanské selce Marii Horákové bylo devatenáct, když do  zdejší dvoutřídky nastoupil coby podučitel, jak se tenkrát říkalo, sotva pětadvacetiletý Alois Mrštík. Začínajícího spisovatele, vnímavého pozorovatele života, který pocházel, stejně jako jeho mladší bratr Vilém, z Jimramova na Českomoravské vrchovině, zaujalo v životě Těšan mnohé. Včetně jeho obyvatel. Mezi nimi i Marie. Prý se do ní dokonce zamiloval. Jako nadanému umělci, v tehdejších moravských, hlavně brněnských literárních kruzích už ne neznámému, byla, jistě i proto, inspirací. Patrně si na ni opravdu myslel, jenže ona se v Těšanech dne 6. června roku 1888 provdala za vdovce se třemi dětmi. Snad už tehdy se Aloisi Mrštíkovi, který potom žil a pracoval v Divácích, začal nejprve v hlavě a pak i na papíře odvíjet příběh, který nazval, podle toho, jak se Marii v Těšanech říkalo – Maryša. Původně mu dal, nebo chtěl dát, podobu románu, ale pak jej se svým bratrem Vilémem přepracoval v divadelní hru. Ta měla v květnu roku 1894 premiéru v pražském Národním divadle.

Drama, kromě toho, že se Maryša provdala za  vdovce o  patnáct let staršího než ona, však se skutečným příběhem Marie Horákové z Těšan nemělo mnoho společného. Ten nebyl ani tragický, ani kdovíjak dramatický. Muž, za kterého se provdala, se nejmenoval Vávra, nýbrž Turek, Felix Turek. Také to nebyl mlynář jako na divadle, nýbrž sedlák. Jeho grunt stál naproti domu, kde Marie bydlela se svými rodiči, kteří se ve hře jmenovali Lízalovi. Zajímavé je, že Lízalová se prý ve skutečnosti za svobodna jmenovala první Turkova žena Anna, se kterou měl Felix Turek opravdu tři děti. Maryša ho však neotrávila. Ani kávou, do které nasypala jed, ani ničím jiným.

Z  druhého manželství Felixe Turka s  Maryšou, které trvalo do  roku 1927, se narodilo dalších sedm dětí, ale jen tři z  nich se dožily dospělého věku. A  Maryšin milovaný Francek, kvůli kterému se v  dramatu bratří Mrštíků dopustila zločinu? Existoval, a  ve  skutečnosti se jmenoval Šimon Petlák. Z Maryšiny strany to však určitě nebyla taková láska, kvůli které by se dopustila hrdelního zločinu. I  Šimon Petlák, stejně jako Marie a  Felix Turkovi, má hrob na těšanském hřbitově.

Snad se nabízí i možnost, že jistou, i když hodně vzdálenou předlohou, či spíše inspirací pro postavu Francka mohl být hlavní autor dramatu, tedy Alois Mrštík sám. Tehdy možná platonicky zamilovaný, zasněný romantický mladík, který se Marii Horákové ze své lásky nejspíš ani neodvážil vyznat. Jako chudý podučitel by na případný sňatek s ní stejně neměl žádnou naději. Nevypořádal se s tím právě v Maryše?

Kořeny


14

Václava Chaloupku příběh Maryši, skutečný i divadelní, zaujal už jako chlapce:

„V Těšanech se o Maryše hodně mluvilo. Dověděl jsem se také, že jsme s ní vlastně vzdálení příbuzní. Když jsem se narodil, tak už nebyla naživu, zemřela v  prosinci 1943, a  to právě na  Štědrý den. Moje babička z  tátovy strany, tedy Chaloupková, která se za svobodna jmenovala hodně podobně, Chalupová, byla snad Maryšina sestřenice nebo vzdálená sestřenice. Myslím, že na  tom něco je, protože lidí se jménem Chalupa, Chalupová žije i  dnes v  Těšanech a  okolí hodně. Jsou, stejně jako nositelé ještě některých jiných příjmení, skutečně přímými potomky Marie Horákové, později Turkové, respektive Maryši. Je to asi dost komplikované, ale i v naší rodině jistá příbuzenská vazba s  Maryšou skutečně je. I  když, jak se na  Moravě říká, přece jen trochu vyjitá.“

Už za  Rakouska-Uherska se v  Těšanech hrálo divadlo. Za  první republiky tu ochotnická tradice pokračovala. Maryšu tady ale nastudovali až dvaatřicet let po jejím prvním uvedení v pražském Národním divadle. Tedy v roce 1926. Teprve po  smrti Aloise Mrštíka (Vilém zemřel za  tragických okolností v  roce 1912), který nedovolil, aby se Maryša hrála v  Těšanech za  jeho života. Bál se, že by někteří vesničané mohli být příliš citliví a vztahovační. Že by hru brali jako příběh, který se takto přesně odehrál i  ve  skutečnosti. A  že by v  jeho  postavách mohli vidět sami sebe. Možná že k  tomu také měl, protože Maryšu, vlastně Marii, znal a nebyla mu lhostejná, ještě jiné, ryze osobní důvody. Bylo to tak skutečně? Někteří lidé z Těšan jsou dodnes přesvědčeni, že ano.

V Brně se Maryša poprvé hrála na podzim 1894, jen pár měsíců po premiéře v Národním divadle v Praze. A brněnské představení vidělo i několik lidí z Těšan. Ti byli jeho dějem, který vnímali opravdu doslova a vůbec nebrali v úvahu uměleckou licenci, rozladěni a zklamáni. Po představení prohlásili, že tak to prostě nebylo.

Alois a Vilém Mrštíkové, kteří měli ještě další dva bratry, se v dětském věku přestěhovali s  rodiči z  Jimramova nejdříve do  Ostrovačic a  potom do Brna, k životu na jižní Moravě přilnuli. Na konci 19. století však k němu nemohli být nekritičtí. Vnímali jeho specifický svéráz, plný zemitých lidských typů, lidových zvyků a obyčejů, ale také to, že je silně poznamenaný sociální nerovností a nerovnoprávným postavením muže a ženy. Což narušovalo vzájemné vztahy a často krutě zasahovalo do lidských osudů. V tomto ohledu byla Maryša hluboce pravdivá. A proto také tak úspěšná.

Mrštíkovy obavy byly oprávněné. Opožděné těšanské premiéry, nebo snad některého z dalších představení v roce 1926, se údajně jako čestný host účastnila i Maryša. Tak se to alespoň v některých těšanských rodinách traduje. Tehdy devětapadesátiletá žena prý v hledišti seděla ve svátečním kroji. Když divadelní Maryša svého muže Vávru na jevišti otrávila, paní Turková prý vstala a  křičela, že ona není žádná vražedkyně. A  odešla ze sálu. Ani trochu se jí také nelíbilo, jak autoři v postavě mlynáře Vávry vykreslili jejího muže Felixe Turka, kterého si pak, tehdy mu zbýval už jen poslední rok života, další lidé ze vsi dobírali. Což manželé Turkovi pochopitelně nesli velmi těžce.

V  Těšanech se také říká, že do  Maryši nebyl zamilovaný pouze Alois, ale možná bratři Mrštíkové oba. Alois, který tu víc než rok učil a potom žil a pracoval v Divácích, prý však určitě. Ten se později stal v Divácích správcem zdejší obecné školy. I  Vilém Mrštík v  Divácích později žil. Strávil tu i poslední léta svého života, ve kterých marně bojoval s těžkou duševní chorobou. Své trápení ukončil právě tady v necelých čtyřiceti devíti letech hrůzostrašnou sebevraždou.

Václav Chaloupka a Maryša tedy pocházejí ze stejné, přinejmenším podivuhodné vesnice. Ze stejného prostředí, které se sice postupem let a desetiletí výrazně mění, ale ve svém geniu loci přežívá věky. Oba jsou a vždy budou z Těšan. I když Václava, na rozdíl od Maryši, skutečné i té, co dodnes chodí po divadelních prknech, zavedl osud po čase jinam. Jsou a vždy také budou těmi, kteří k onomu géniu loci patří, i těmi, kteří ho obohatili. Kteří tolik přispěli k jeho magické podobě. Rodina „Naše rodina, tedy rodina Chaloupků, vlastně spíš rod, je v Těšanech a v jejich okolí hodně rozvětvený. Většinou to byli koňáci. Lidé, kterým byli koně tak blízcí, že by za ně i dýchali, kdyby bylo třeba. Ten vztah k nim, ale ke zvířatům vůbec, jsem si přivedl na svět i já. Myslím, že jsem ho zdědil po obou rodičích, ale více asi od  maminky než od  táty. I  když také on měl s  koňmi hodně společného. Že by ale chtěl, když jsme byli malí, abychom já a  můj bratr Jirka zasvětili koním celý život, to se říct nedá. Představoval si, že venkov, kde je spousta dřiny, po  čase opustíme. Že budeme žít ve  městě, kde je spousta jiných, mnohem méně těžkých pracovních příležitostí, než které na  nás čekají na  vesnici. Maminka se na  to dívala jinak. Koně, které měla jako rodačka z Těšan hlavně díky svému tatínkovi, mému dědečkovi, nablízku vlastně pořád, byli samozřejmou součástí jejího života.

Kořeny


16

K tátovi jsme vzhlíželi s úctou jako k někomu, kdo se nikdy ničeho a nikoho nebál. Ani třeba v pětačtyřicátém roce, po osvobození, když byl ještě svobodný a kdy jednomu agresivnímu sovětskému vojákovi, ač to byl osvoboditel, dal najevo, že se nemůže v hospodě chovat jako zvíře. Ten Rus pak na tátu vytáhl samopal a začal po něm střílet. Naštěstí ho netrefil.

Táta se vyučil sedlářem, ale při své šikovnosti byl úžasně všestranný. Zedničil, truhlařil, uměl prakticky všechno. Původně měl převzít po  svém strejdovi rodinnou firmu – továrnu na barvy v Brně. Proto se šel učit tam. Strýc prý ale na něho byl strašně přísný, vyloženě ho deptal. Táta to nějakou dobu snášel, ale pak mu z Brna utekl. Za žádnou cenu se tam nechtěl vrátit. A také se nevrátil.

Na rozdíl od maminčiny rodiny patřila ta tátova v Těšanech k těm bohatším. Rodiče mu dokonce koupili barák, ve kterém jsme se já i moji sourozenci později narodili. Táta měl celkem jedenáct sourozenců. Jeho otec, můj děda, také Václav, byl ženatý dvakrát. Z  prvního manželství měl šest dětí a  z  toho  druhého, ze kterého pocházel táta, také šest. Někteří z  nich odešli za první republiky do Rakouska, založili tam rodiny a na Moravu už se nevrátili. Se spolužáky a s panem učitelem na základní škole v Těšanech. Václav Chaloupka stojí ve druhé řadě shora uprostřed, tedy pátý zprava i zleva.

Při vší úctě k tátovi, poctivému, rovnému člověku, jak se na správného chlapa sluší, byla vůdčí osobností naší rodiny máma. Ona, žena obdivuhodná po všech stránkách, měla rozhodující vliv na naši výchovu. Byla nesmírně inteligentní, vzdělaná, laskavá a láskyplná. Přitom ovšem současně přísná, ale také nanejvýš spravedlivá. Nesmírně milující bytost, která by se pro rodinu opravdu rozkrájela.

Každému z nás pěti dětí, dvou kluků a tří holek, četla pohádky, v nichž dobro vítězilo nad zlem. Zpívala nám písničky, veselé, ale i smutné, při kterých jsme někdy brečeli. Mezi ní a námi bylo úžasné pouto. Dala nám prostě všechno. Cit, vnímavost, smysl pro dobro, pro spravedlnost, pro vzájemnou úctu jednoho k  druhému. A  nejen uvnitř  rodiny, ale i  ve  vztahu k  jiným lidem. Částečně jsme to po ní přímo zdědili a částečně od ní převzali všichni.

Vedle rodičů na mě měl vliv i můj strýc, bratr mého táty, Vincenc Chaloupka, který byl v Těšanech kovářem a podkovářem. Dělal všechno, co sedláci od  kovářského a  podkovářského mistra potřebovali. Opravoval vozy, okovával jim koně. Takže u něho v kovárně jsem si koně také hodně užíval.“ Hříbárna Véna byl ještě hodně malý, když se kousek od Těšan, v Šinkvicích, ocitl poprvé před tamní hříbárnou. Byla součástí skoro opuštěného statku, kolem kterého byla jen samá pole a vinice. Jeho někdejší obydlené okolí nejprve spálili a  vydrancovali v  době třicetileté války Švédové. Dnes jsou Šinkvice, nebo také Šinkvický dvůr, součástí Těšan. Patří do jejich katastrálního území, ač jsou od nich vzdáleny skoro pět kilometrů. Kdysi v těchto místech stála osada, která se jmenovala Čeňkovice. Ta však postupně zmizela, její obyvatelé se přestěhovali právě do Těšan. Na počátku 19. století, tedy přibližně před dvěma sty lety, kdy tu byli koně opravdu nesmírně oblíbení, zde byl vybudován statek zaměřený na jejich chov. Po vzniku Státního statku Židlochovice se sem v roce 1949 přesunulo jeho základní koňské stádo a také tady byla zřízena hříbárna.

Když sem Václav Chaloupka přišel poprvé a  na  vratech uviděl nápis Státní statek Židlochovice, hospodářství Těšany, neuměl si jej přečíst. Nechodil ještě do školy. To místo ho však vyloženě uhranulo. Jako kdyby už tenkrát vycítil, co pro něho bude znamenat a co všechno tu v budoucnu prožije.

Uvnitř ve stájích anebo ve výbězích bylo asi sto, možná ještě víc koní. Pro kluky staré jako on to byl ráj. Později ovšem máma Václavovi vyprávěla,

Kořeny


18

že ho už jako několikaměsíční dítě nemohla udržet v  náručí, když uviděl živého koně zblízka úplně poprvé.

Bylo mu šest a bratrovi Jirkovi ještě ani ne tři, když začali chodit k hříbárně spolu. Hříbatům, která stála nejblíž, házeli trsy trávy. A pak, když se k nim ještě nedospělí, ale už dost vysocí koníci sehnuli, se některých z nich chytili rukama za hřívu. Koně potom zvedli hlavu a vytáhli je na hřbet.

V roce 1954 nastoupil do hříbárny pan Bohumil Dočekal. Právě v době, kdy se malý Véna, jak Václavovi doma říkali, a Jirka, tomu neříkali Jura, což by se dalo na jižní Moravě očekávat, nechávali mladými koňmi díky své odvaze a šikovnosti vynášet do místa, ze kterého, jak praví známé přísloví, se člověku naskýtá ten nejkrásnější pohled na svět.

„V roce 1954, když jsem sem nastoupil,“ píše Bohumil Dočekal, „byl novým ředitelem statku pan Holub.“

A pokračuje:

„Hříbata, samé kobylky, se zde soustřeďovala od teplokrevných klisen ze všech farem statku a doplňovala se nákupem teplokrevných hříbat od soukromých chovatelů. Největší počet hříbat byl v ročníku E, čtyřicet pět kusů. Jména celého ročníku byla postupně podle abecedy. Toho roku odcházel z hříbárny D ročník. Hříbata měla volné ustájení, uvazovala se jen ke krmení a čištění. Objemová krmiva se jim dávala středem stáje. Při uvazování se na hříbata zavolalo: na místo! Každé hříbě si brzy zapamatovalo, kde má na uvázání stát. Po nakrmení základního krmiva a po očištění se ihned odvazovala. Na ohrazené pastviny se vyháněla společně. Při cestě z pastvin se zaháněla do rozdělovacích výběhů, kde se rozdělila dle stáří či ročníků. První se oddělil ročník nejstarší, potom střední a nakonec nejmladší. Přivedená hříbata se nejdříve musela naučit na uvazování. Často se vzpouzela, neb u matek měla svobodu. Také se musela seznámit s novým domovem a jedno na druhé si zvyknout. Byla to pro ně veliká změna, neb se u svých matek živila jejich mlékem. Některé hříbátko si na toto nové prostředí zvykalo velice těžko a naříkavým řehtáním volalo svou matku. Ani oves a pěknou jetel nechtělo přijímat. V každém ročníku bylo hříbě, které stádo vodilo a nenechalo se předběhnout. I při rozdělování přiběhlo první. Koně takto odchovaní jsou mnohem odolnější a zdravější. Na pastvu jdou za každého počasí. I v zimě, když se jim čistí stáje, jsou venku na sněhu i v mrazech. V dospělosti jsou pak výkonnější.“

Pro Vénu se hříbárna v Šinkvicích stala nejdůležitějším místem jeho dětského života. Tam se do koní zamiloval. Už tehdy věděl, že to je na celý život.

Chodili sem i  další kluci z  Těšan a  okolí. Průkopníkem stále odvážnějších kousků byl však Véna. I  tady se stal, jako všude, kam přišel, vůdčí osobností. Ale mírumilovnou a přirozenou. Autoritu si nikdy nemusel vydobývat. Prostě ji měl. Bylo mu asi sedm, když poprvé skočil z výběhové ohrady rovnou na hřbet jednoho odrostlejšího hříběte. Bylo to rodeo plné pádů a kotrmelců... Ani Jirka v hříbárně nikdy nechyběl. Véna ho měl na starost a Jirka si umínil, že bude s bratrem ve všem držet krok.

Když povyrostli, jakmile se i Jirka stal školákem, chodili po vyučování nejdřív domů, protože maminka, která byla v práci, je obvykle pověřila nějakými povinnostmi. Podle toho, co jim ráno napsala na papírek. Dali králíkům, slepicím, postarali se o některé nezbytné, nejdříve jen drobnější práce v hospodářství. Mytí nádobí, úklid nebo třeba menší nákup se jich netýkaly. Na to byla v rodině děvčata.

Všechno udělali rychle, ale poctivě. Lajdáctví v povaze neměli. Pak už se ale hnali do Šinkvic, kam přicházeli někdy ve větším, jindy v menším počtu další kluci, kteří sice ne vždy, ale často dávali hříbárně přednost před fotbalem na palouku. Brali to nejkratší možnou cestou podél vinic, aby nepromarnili ani vteřinu. Jirka někdy Vénovi nestačil, ten na něho ale vždycky počkal. Považoval za samozřejmé, že na mladšího bratra musí brát ohledy.

Zaměstnanci hříbárny kluky nejdřív posílali pryč. Říkali, ať se tam nepletou, někdy jim dokonce, aby je odehnali, hrozili i  bičem. Báli se, že se klukům něco stane a oni z toho pak budou mít popotahování. Časem si však Statek v Šinkvicích, kultovní místo našeho dostihového sportu. Žili tu Václav Chaloupka s rodinou i kůň Korok, který tu má od roku 1984 svůj hrob.

Kořeny


20

na  děti z  Těšan a  z  jiných vesnic v  okolí zvykli. Pochopili, že sem nechodí proto, aby si z dětského rozmaru jenom krátili chvíli.

„Poznali, že tam nechceme jen překážet, že k  něčemu jsme. Že jsme opravdu schopni jim pomáhat, a ne málo. Došlo to nakonec tak daleko, že si bez nás práci v hříbárně ani neuměli představit. Já a Jirka jsme tam docházeli nejen každý všední den, ale i v sobotu a v neděli. Dělali jsme pořád. Všechno, co bylo třeba. Zametali jsme, vynášeli a nakládali hnůj, čistili koně, hřebelcovali je, pomáhali při korekturách kopyt... Myslím, že to ani moc nepřeženu, když řeknu, že jsem se vlastně od svých tehdejších devíti let do dneška, kdy mi je sedmdesát, vůbec nezastavil. Proč bych se ale vůbec měl zastavovat? Jiný život než ten, který je nabitý prací, by mě stejně nebavil.“ Parta Byli u koní, a byli s nimi v tom nejtěsnějším kontaktu. Dýchali stejný vzduch, starali se o ně. V jejich bezprostřední blízkosti byli šťastní. Zkrátka se s koňmi sžili. Ještě krásnější však bylo, když poznali, že se i koně sžili s nimi.

V jedenácti dvanácti letech měl Véna sílu jako velký chlap. Při korekturách kopyt, práci velice potřebné a ne právě jednoduché, kterou nemohl nejen dělat, ale ani při ní asistovat každý, držel koním nohy. Na rozdíl od některých dospělých to zvládal bez problémů. Byla k  tomu zapotřebí nejen síla, ale i šikovnost a cit.

Jirka, jak už jsme si řekli, chtěl, ač o  dost mladší, dělat totéž, co jeho bratr. Nešlo však o opičení po starším sourozenci. Cestu ke koním by si byl našel i sám. Měl je totiž také v sobě, nezávisle na Vénovi. Vzhledem k jejich věkovému rozdílu, tři a půl roku je v raném období života hodně, však ještě neměl tolik rozumu. Kolikrát vůbec nechtěl z hříbárny odejít. Ani ve chvíli, kdy už měli vlastně být doma a kdy je čekala ne právě krátká, několikakilometrová cesta do Těšan. Rodiče, hlavně maminka, dbali, aby se dodržoval domácí řád. Aby děti poslouchaly na slovo a přicházely z venku, kdy se jim řekne. Ne až se jim bude chtít. I to maminka považovala za předpoklad klidného a spokojeného rodinného soužití.

Vénovi proto někdy nezbylo, než si bratra hodit na  rameno a  odnést domů násilím. Jirka samozřejmě dělal všechno, aby ho starší sourozenec neudržel. Ten ho ale vždy zvládnul. Ve svých silných, vypracovaných, na tvrdou práci už zvyklých rukou udržel i nohu koně, který se při práci na jeho kopytech také často vzpínal. A dost podobným způsobem jako malý Jirka.

Kluci Chaloupkovi a řada jejich kamarádů milovali i jiná zvířata. Hlavně psy, kočky, ale třeba také ptáky. Některé si dokonce ochočili. Véna si v lesích v blízkosti šinkvické farmy třeba vycvičil poštolku, která se mu po zapískání vracela na rameno.

Přednost měli ovšem koně. Zvířata nejen krásná a milá, ale také inteligentní. A velice rozdílná po povahové stránce. Bylo to vlastně jako s lidmi. Každý byl trochu, nebo i hodně jiný. S každým se muselo jednat jinak. Véna se o tom přesvědčoval dnes a denně i později. Když se stal dostihovým jezdcem i trenérem. Podle toho ke všem koním přistupoval, podle toho s nimi zacházel a jednal.

Jedním z jeho kamarádů, který do Šinkvic docházel pravidelně, byl například Jiří Král, pozdější známý a  úspěšný motocyklový závodník. Dvojnásobný mistr republiky v silničních závodech, o rok starší než Véna. Nebo také jeho bratr Luboš, který chodil s  Vénou do  stejné třídy. Blíž ke  koním měl však z  obou Králů právě Jirka. Svědčí o  tom i  jeho zajímavá osobní vzpomínka, která vyšla v únoru 2015 v časopise Moto Journal:

„V Lechovicích jsme měli velké zahradnictví. V roce 1951 nás ale komunisti vykopli na ulici. Mámu se třemi dětmi. Mně byly tenkrát čtyři roky, sestře pět a bráchovi tři. Tátu odvlekli. JZD Práče si u nás v domě udělalo kanceláře a ve sklenících pěstovali sazenice pro JZD Slušovice. Přepadli nás tehdy v noci, a tak nás sousedka vzala k sobě domů. Bydlení jsme našli u babičky v Těšanech, v takové mansardě, kam nás děda odvezl na voze taženém krávou. Mým spolužákem ve škole byl Václav Chaloupka, pozdější čtyřnásobný vítěz Velké pardubické. Spolu jsme v Těšanech zakládali první jezdecký oddíl. Tehdy to patřilo pod Státní statek Židlochovice. Měli ještě jednu stáj v Šinkvickém dvoře, kde byl čistě chov koní. Byla jich tam asi stovka, od hříbat po dospělé koně. Každý týden jsme na jízdárně na Jalovisku, kde se koně i prodávali, jezdili a předváděli ty lepší. Tehdy jsem to bral velmi vážně a už ve dvanácti letech jsem jezdil přebory ve skocích. Stal jsem se dokonce mistrem republiky v dorostu. Potom jsem ale šel do učení do Mototechny v Brně, kde byl naším vedoucím Robert Janka. Čichl jsem si k benzinu a začal jezdit na motorkách.“

Jiří Král, i když se o tom při této příležitosti nerozepisuje, byl už u Vénových šinkvických začátků. Také on skákal jako malý kluk z ohrady na holá hříbata. Stejně jako třeba Láďa Novotný, se kterým se Václav Chaloupka hodně kamarádil i později. Jednu dobu dokonce tvořili nerozlučnou dvojici. Než se oženili, chodili spolu i po různých zábavách v okolí.

Nezapomenutelného dětského rodea na  hříbatech si v  éře tehdejšího vedoucího šinkvické farmy pana Zajíčka hodně užil i Tonda Suchánek.

Kořeny


22

Do hříbárny často docházel a rád přikládal ruku k dílu například Mirek Konečný, kterému se ovšem říkalo Žán. Asi proto, že jeho táta se jmenoval Jan. Žán později jezdil nějakou dobu i dostihy. Stejně jako třeba jeden z bratrů Zejdových, Jiří. Jirka Zejda byl známý tím, že moc rád jedl. V  týdnu před dostihy mu nezbývalo než se postit. Doma mu však museli dávat do ledničky jídlo, které by, kdyby mohl, v tom týdnu před dostihy snědl. A pak, když zase nějakou dobu váhu držet nemusel, si všechno vynahradil. Jídlo, které mu do lednice postupně ukládali, do posledního drobečku spořádal.

Do party okolo Václava Chaloupky patřil i Jan Fila, který byl z Bošovic. Ten později pracoval jako veterinář v Hřebčínu Napajedla a dosud má svou soukromou praxi, zaměřenou samozřejmě hlavně na  koně. K  přespolním členům party, který nebyl z  Těšan, patřil Jarda Lauterbach z  Žatčan, nebo třeba bratr současného známého dostihového trenéra Stanislava Chudáčka, kterému se říkalo Kovář nebo Kovářek. Ten byl z Otnic a chtěl se vyučit právě tomuto řemeslu. Nakonec však dělal něco jiného. Stanislav Chudáček dodnes trénuje své dostihové koně v  Němčicích, v  dostihové stáji Heleny Vocáskové.

Původní parta se postupně obměňovala. Někteří ze starších kluků přestali po  čase do  hříbárny chodit. Nahrazovali je mladší, podobně zapálení nadšenci. I Jirka Chaloupka proti nim byl, jak tím, co už uměl, tak věkem, zkušený mazák. Tradice, kterou se svými kamarády založili bratři Chaloupkovi, zkrátka ještě nějakou dobu pokračovala.

Všichni, kteří prošli, nejprve jako děti, šinkvickou hříbárnou a později i zdejším jezdeckým oddílem, však o sobě věděli i dál. Jeden druhému se neztratili. Některým vydrželo ježdění a bezprostřední vztah ke koním dlouho, i když ne tak dlouho a v takové podobě jako Václavovi a Jirkovi, pozdějším vítězům Velké pardubické. Někdejší kluci z  Těšan a  okolí se však dodnes jednou za rok scházejí při jakémsi šinkvickém „abiturientském“ srazu. Před nedávnem se konal v Těšanech, v restauraci U Koroka, pojmenované po nejslavnějším a nejúspěšnějším Václavově koni, trojnásobném vítězi Velké pardubické.

To už ale hodně předbíháme, protože od těch časů uplynula celá desetiletí. Utekla neuvěřitelně rychle, nesmírně mnoho se v nich však také událo. Právě na  to, ale i  na  prvopočátky v  šinkvické hříbárně, stejně jako později v jezdeckém oddíle, vzpomínají všichni. A že je na co vzpomínat...

23

Koně jsou

důležitější

než my

„ Miluješ-li koně, je to doživotně. Je to nemoc, na kterou není žádný lék.“ Hříbárna byla pro kluky nejkrásnějším místem na světě. Práce, kterou jim její zaměstnanci svěřili, je pořád bavila. Nezevšedněla jim. Nastal však čas posunout se dál. Vlastně výš. Ze země do sedla.

Statek mezitím založil jezdecký oddíl. Šlo vlastně o první krok ke vzniku budoucí dostihové stáje. Členové oddílu, mezi nimiž byli i lidé z hříbárny, věděli, jaké adepty jezdeckého sportu mají v zapálených chlapcích, kteří odmalička pendlovali mezi Těšany a Šinkvicemi. Každé práce, již jim v hříbárně svěřili, se chopili s nadšením a vždy ji také perfektně odvedli.

Z  party nadšených kluků se dva ještě hodně výrazně vymykali. Bratři Chaloupkové, Václav a  Jiří, synové těšanského sedláře Václava Chaloupky. A také synovci legendárního těšanského kováře a podkováře Vincence Chaloupky, pokračovatele zdejší dlouhé a slavné kovárenské tradice.

Blízký vztah k těšanské kovárně, kterou po pět generací vlastnil rod Langášků, měl i Tomáš Garrigue Masaryk. Mimochodem – v Těšanech si pomník prvního československého prezidenta mezi lety 1948 a 1989 nikdo nedovolil zbourat. Stejně tak jako v Hodoníně, kde se prezident-zakladatel narodil. Všude jinde v republice byly jeho pomníky odstraněny. I Masarykův otec, bez ohledu na to, zda se jednalo o jeho skutečného, nebo pouze oficiálního rodiče, kočí Josef Masaryk, který pocházel ze slovenských Kopčan, kde je podle zápisu v  matrice veden jako Jozef Maszárik, do  zdejší kovárny jezdil velmi často z Hustopečí. Nechával tu okovat kočárové koně svých zaměstnavatelů. Věděl dobře, že v blízkém ani vzdálenějším okolí nedělají tuto práci lépe.

Vincenc Chaloupka, tehdy mladý vyučenec svého předchůdce pana Urbánka, si kovárnu pronajal až mnohem později. Shodou okolností v roce 1937, kdy T. G. Masaryk zemřel. Také Vincenc Chaloupka se stal, stejně jako všichni jeho předchůdci, opravdovým mistrem svého oboru. V neutěšené poúnorové době však musel svou živnost ukončit. Nové zaměstnání, o mnoho méně zajímavé, které ho ani zdaleka tolik netěšilo, si potom našel v  jedné brněnské továrně. Konečně v sedle Nadešel den, kdy se Václavovi a  Jirkovi splnil veliký sen. Poprvé se octli v sedle koně.

„Bylo mi asi deset nebo jedenáct a Jirkovi, kterému ještě nedosáhly nohy do  třmenů, sotva sedm, když nás vzali na  vyjížďku. A  hned do  terénu v  okolí Šinkvického dvora. Nikdy na  ty chvíle nezapomenu. Byly pro mě stejně nádherné, stejně důležité a stejně nezapomenutelné jako ten den, kdy jsem vyhrál svůj první dostih, nebo když jsem s  Korokem poprvé zvítězil ve Velké pardubické.“

Jel na koni volnou přírodou. Pohupoval se v jeho sedle, cítil ho pod sebou. Dokonale vnímal každý jeho pohyb a přizpůsoboval se mu. Věděl, nebo spíš cítil, že kůň stejně tak vnímá jeho. Že ho respektuje a  že i  jemu je on sám, jeho jezdec, stejně příjemný. Ta sounáležitost obou bytostí, ono souznění, ta dokonalá, oboustranně vnímaná harmonie, harmonie koně a člověka, ho povznášela. Najednou okolo nich všechno vypadalo jinak. Stromy, louky, cesty mezi poli a mezi vinicemi s kolejemi vyjetými od žebřiňáků, země pod nimi i nebe nad nimi. A také mraky, které nad jejich hlavami jako by rozvážně a moudře pomalu hnal vítr. Všední místa, která dokonale znal, když tudy chodil po svých, a která mu někdy připadala obyčejná, nezajímavá až nudná, se změnila v nádhernou scenerii. I vzduch úplně jinak voněl.

Byl tenkrát vlastně ještě hodně malý kluk, ale už tehdy si říkal, že v životě ani nic krásnějšího snad být nemůže. Jezdecký oddíl se přemisťuje „po kopytě“na Jalovisko. Pět koní a čtyři jezdci. První vlevo v sedle je Václav Chaloupka.

Koně jsou důležitější než my


26

Zanedlouho byli přijati i do jezdeckého oddílu. Každou sobotu pak jezdili „po kopytě“, jak se mezi koňaři říká, tedy v sedle, na Jalovisko. To byl zemědělský dvůr u Měnína, kde byla i jízdárna, na kterou v minulé kapitole vzpomínal i Jiří Král. Tam prošli základním výcvikem. Učební kurz tu absolvovali nejen malí, ale i velcí zájemci z několika hospodářství, která pod statek spadala.

Židlochovičtí měli nejdříve výhradně parkurové koně. Hlavně proto, že to bylo hobby tehdejších šéfů statku. Oddílu se pro ně, ale samozřejmě i pro všechny ostatní, podařilo zajistit velmi kvalitní učitele. Byl mezi nimi i velice uznávaný odborník podplukovník Klapal z  Brna nebo tehdejší československý jezdecký reprezentant Čejka. Ten v  té době často startoval na  populární klisně, která se jmenovala Kosa, a často s ní vítězil na krajských i republikových skokových soutěžích.

Na  Jalovisku dostali účastníci výcviku, mezi nimi i  Véna, nezbytný jezdecký základ. Všichni, tedy i Véna, složili na jeho závěr povinné zkoušky a dostali parkurovou licenci. Od  té doby se mohl zúčastňovat jezdeckých závodů. A ač mu bylo v onom roce 1959 teprve jedenáct let, byl oficiálně zařazen do kategorie dorostenců.

Mezi tehdejšími parkurovými koňmi židlochovického statku byly například klisny Hbitá, Charta a  Jehla. Jehla později běhala i  dostihy, a  proto se k ní ještě brzy dostaneme. A také si řekneme, proč o dva roky později byla pro Václava tak důležitá. Proč se stala, vlastně jako první, jedním z nezapomenutelných koní jeho života. První byla Odra Z Těšan se každý rok v červenci jezdilo hromadně, speciálně vypraveným autobusem, na jezdecký den do Tlumačova. A v říjnu na Velkou pardubickou.

Tradice jezdeckých dnů v Tlumačově vznikla, stejně jako zdejší, později tak známý hřebčinec, už za  první republiky, v  polovině dvacátých let. Součástí každého takového jezdeckého dne byly i rovinové a překážkové dostihy.

A  Velká pardubická? Na  vlastní oči ji Véna poprvé viděl v  roce 1958, když mu bylo deset a  kdy ho s  sebou vzal do  Pardubic táta. Své vítězství z  předcházejícího ročníku tu tenkrát obhájil sovětský kůň Epigraf. Už ne s jezdcem Vladimirem Fedinem, nýbrž s Vladimirem Prachovem.

Jak mohl malý Václav tenkrát tušit, že se jednou s tímto vítězem Velké pardubické, který s Epigrafem vyhrál i o rok později, nejen seznámí, ale že si budou tykat! A že Voloďa, jak se populárnímu Prachovovi v Pardubicích říkalo, si Vény bude za čas vážit nejméně stejně jako on, tehdejší prcek, jeho. A  že tento desetiletý kluk z  Těšan samotného Prachova v  počtu vítězství v  nejtěžším překážkovém dostihu na  kontinentu, jak praví trochu omšelý slogan, o dva triumfy překoná?

Velká pardubická. To bylo něco! Dlouho si potom s  Jirkou na  Velkou pardubickou v  Těšanech hráli. Venku i  doma. Oba přitom byli v  cíli samozřejmě první. Tak jako později ve Velké pardubické skutečné.

O  tom, že by v  Šinkvicích jednou měla být dostihová stáj, se dlouho nemluvilo. Alespoň ne nahlas. Ani Václav, ani Jirka nic takového tehdy ještě netušili, ale chvíle, kdy měl v jejich životě s koňmi, a vlastně nejen s koňmi, ale vůbec, nastat zásadní, pro ně ten nejdůležitější a  kýžený zlom, se přiblížila.

Opravdu to netrvalo dlouho a Státní statek Židlochovice, jehož součástí byla řada hospodářství v okrese Brno-venkov včetně Těšan, Šinkvic a také jezdecký oddíl, koupil ve Žďáru nad Sázavou prvního dostihového koně. Polokrevnou klisnu, která se jmenovala Odra.

Bez ohledu na všechno zlé, co kolektivizace zemědělství na počátku padesátých let pro osudy mnoha lidí znamenala, co nespravedlivého a krutého přinesla, se tenkrát, přibližně o jedno desetiletí později, pro celý státní statek jednalo o  historický okamžik. A  nejen pro statek a  jeho budoucí roli a  postavení v  našich dostizích a  jejich zázemí, nýbrž i  pro celý československý dostihový sport.

Zpočátku tomu ale nic nenasvědčovalo. Jedna vlaštovka opravdu ještě jaro nedělá. A Židlochovičtí skutečně začali v tomto ohledu skromně.

Bez bratří Chaloupků, především bez Václava, by však asi v  období, které nadcházelo, bylo leccos jinak. Zakoupení prvního dostihového koně a pozvolné pokračování v tomto nesmělém kroku, které vyústilo ve zřízení skutečné dostihové stáje, by třeba bylo jen zajímavou, ale nepříliš významnou kapitolou. Ne-li pouhou epizodou. Ovšem i to je normální. Snad všechno, co vyjde, co se nakonec podaří, co se ukáže životaschopné a  úspěšné, bývá podmíněno i souhrou několika příznivých, ne však náhodných, okolností. A právě k tomu v případě dostihové stáje Státního statku Židlochovice došlo.

Hříbárně v  Šinkvickém dvoře už nešéfoval pan Zajíček, který odtud s celou rodinou přesídlil do Klobouků u Brna. Véna z toho právě velkou radost neměl. Pan Zajíček ho hodně naučil a dal mu i první jezdecké základy. A vůbec to byl dobrý chlap. Zajíčkovým nástupcem se však stal manžel jeho sestry, tedy jeho švagr, Oldřich Kulička. Rodák ze sousedních Borkovan,

Koně jsou důležitější než my


28

který sem přišel ze svého předešlého zaměstnání v  hřebčinci v  Albertovci. Osobnost Oldřicha Kuličky se na  určitou dobu stala důležitým předpokladem, aby židlochovická dostihová stáj nebyla jenom něčí představou nebo pouhou utopií. Aby mohla dosahovat prvních, i  když nejprve jen velmi skromných úspěchů. Samozřejmě vedle koní, kterých po průkopnici Odře ve stáji pomalu přibývalo. A pochopitelně vedle financí, které pro jejich nákup a jejich trénink bylo potřeba vynaložit.

Odru koupil židlochovický statek hlavně právě pro něho, pro Olina Kuličku. Počítalo se s tím, že s klisnou bude jezdit překážkové dostihy. Nejprve proutěnky, ale potom hlavně steeplechase. Také Kulička dal po  svém příchodu do  Šinkvic Václavovi po  jezdecké stránce hodně. A  vždycky nad ním držel ochrannou ruku.

Jiným velkým Vénovým, ale i Jirkovým příznivcem byl pan Borovička, kterému kluci, kteří v  šinkvické hříbárně pomáhali, začali brzy říkat, protože si je rychle získal, stréček Borovička. Pan Borovička byl sedlák ze vsi Lovčičky, který odmítl vstoupit do JZD. Proto se ocitl tady, v Šinkvicích. Václav Chaloupka st. a jeho žena Marie s dcerou Janou

„Stréček Borovička byl skvělý člověk,“ vzpomíná v  jedné z  dalších kapitol i  Marie Hrbková, jedna ze sester Václava a  Jirky Chaloupkových, po Václavovi z pěti sourozenců nejstarší. „Koně pro něho znamenali všechno. On v  těch stájích i  bydlel. Koním rozuměl dokonale, oni jemu ostatně také, a uměl o nich překrásně vyprávět. Vénovi a Jirkovi dal opravdu hodně. Jsem si jistá, že i on má zásluhu na tom, že se oba už jako děti s koňmi tak sblížili a že si s nimi tak rozuměli. Že se stali smyslem jejich života.“

Vénovi i ostatním dětem tenkrát připadal pan Borovička a někteří další lidé ve stáji staří. Bylo jim však jen o patnáct dvacet, maximálně o dvacet pět let víc. Všichni také ještě byli přímými svědky těch nejslavnějších Václavových a Jirkových startů ve Velké pardubické.

Než se dostihová stáj začala rozbíhat naplno, koupil statek, snad z  jisté setrvačnosti, ještě několik dalších parkurových koní. Pro jízdárnu v  Židlochovicích, kde tehdy ze známějších jezdců a  později trenérů působili například Stanislav Večeřa nebo Vojtěch Konvica. Ale i Václav odkojený původně právě jezdeckou průpravou měl k  jedné z  disciplín tohoto sportu hodně blízko.

„Přece jen jsem se nenarodil jako dostihový jezdec, i když dostihy mě od  určité doby lákaly nejvíc. Jako kluk jsem však, jinak to ani nešlo, když ve stáji dostihoví koně nebyli, parkur skákal často. Vlastně to byla moje původní disciplína. Parkur si ostatně skočím občas i dnes, protože mám pořád rád všechno, co má s koňmi cokoli společného.

Kdysi jsem také vážně uvažoval o military, soutěži všestranné způsobilosti, která se skládá z drezury, parkuru a jízdy v terénu, tedy cross country. Military je královská jezdecká disciplína. Náročná, ale překrásná. Uspějí v ní jen dokonale trénovaní, dokonale připravení, univerzální koně. A samozřejmě i jezdci. Navíc je to disciplína olympijská, která byla už na programu olympijských her ve Stockholmu v roce 1912.

Kdyby byly na židlochovickém statku pro military příznivé podmínky, především vhodní koně, třeba bych se jí nakonec věnoval naplno. V  Židlochovicích se však situace začala vyvíjet především ve prospěch dostihů.“

V souvislosti s tím se na okamžik posuňme dopředu v čase. Do doby, kdy Václav byl už čtyřnásobným vítězem Velké pardubické. Ing.  Schütz z Brna, jeden z našich předních drezurních jezdců a trenérů, mu tehdy chtěl svěřit do  tréninku dvouletého koně, který velmi dobře skákal. Václav ho měl pomoci připravit pro soutěž v military na olympijských hrách v Moskvě v  roce 1980. V  Brně pilovali s  tímto mladým koněm drezúru, v  Šinkvicích měl zase s Václavem Chaloupkou trénovat jízdu v terénu. Nešlo ani zdaleka

Koně jsou důležitější než my


30

o  jediný takový či podobný nápad nebo projekt. Ze všech však nakonec z různých důvodů sešlo.

V Židlochovicích, respektive v Šinkvicích, tedy za nepříliš dlouhý čas, vznikla perspektivní dostihová stáj. Podmínky pro její provoz byly dobré, postupně se ještě lepšily, a tak se Václav Chaloupka, stejně jako druhý Chaloupka, Jiří, stali dostihovými jezdci. Samozřejmě že ne proti své vůli. Naopak. Bavilo je to, oba byli šťastní. Zpočátku tu měli přednost koně rovinoví. Také Václav a Jirka si jako jezdci vyzkoušeli rovinové dostihy. Jak pro ně, tak pro koně však znamenaly především průpravu pro blížící se překážkovou kariéru. Její začátek na sebe nedal dlouho čekat. K éře úspěšných koní rovinových však v židlochovické stáji došlo také. I když podstatně později. Jehla a Jeta Když Oldřich Kulička začal připravovat sebe i  Odru na  starty v  překážkových dostizích, bylo Vénovi třináct let. Ale už rok předtím se ve  Slavkově u Brna, kde se na počátku 19. století odehrála památná bitva tří císařů, konal jezdecký den. Součástí jeho programu byly i  dostihy. V  jednom z  nich startovala i  klisna Státního statku Židlochovice Jehla v  sedle s  Václavem Chaloupkou. Chlapcem, který měl být, a samozřejmě také byl, dítětem ještě další dva roky školou povinným.

„Byl to můj první dostih v  životě. Jehla byla krásná polokrevná klisnička. Úžasně živá, žíly jí naskakovaly jako řeky na  mapě. Byla to taková koňská modelka a měla i báječnou povahu. Právě v jejím sedle se mi začaly v  hlavě rodit ty nejodvážnější sny. Představoval jsem si, že třikrát vyhraju Velkou pardubickou a jednou Velkou národní v Liverpoolu, o jejíž existenci jsem tehdy už věděl. A já jsem s Jehlou ve Slavkově hned napoprvé rovinový dostih na 1000 metrů vyhrál.“

Václav byl tehdy takzvaným neregistrovaným jezdcem. Neměl ještě dostihovou licenci, v  tomto věku ji ostatně mít prostě nemohl. Ani jednorázovou, o  celoroční nemluvě. V  dostizích proto mohl startovat právě jen při podobných jezdeckých dnech, jako byl ten ve Slavkově. Mimochodem – Václav Chaloupka se tu tenkrát zúčastnil v  jeho rámci i  soutěže ve  skoku mohutnosti, který samozřejmě patří do jezdeckých soutěží. Obsadil v něm druhé místo, hned za  vítězným Andrejem Glatzem, rodákem z  Košic. Ten byl o necelý rok starší než Václav, a později se stal velkou postavou československého jezdeckého sportu.

V průběhu jednoho roku se takových jezdeckých dnů konalo v té době po republice asi patnáct. Z toho více než čtvrtina na jižní Moravě, která koním všech „zaměření a  odborností“ tradičně přeje a  přála. Kromě Slavkova byly jezdecké dny pořádány ještě v Židlochovicích, v Uherském Hradišti a  v  Křenovicích. O  rok později, když bylo Vénovi třináct, už jednorázovou licenci na  určitý oficiální dostihový den pořádaný Státním závodištěm v  Praze dostal. Ať šlo o  dostihy v  Poděbradech, v  Tlumačově, v  Bratislavě nebo kdekoli jinde. Potřeboval však k tomu mít souhlas rodičů, kteří museli podepsat jakýsi revers.

Protože měl Václav o  další rok později za  sebou ne právě malé zkušenosti, na takového kluka naprosto nepředpokládané, a také nezanedbatelné úspěchy, dostal jako čtrnáctiletý už stálou licenci pro amatérského jezdce. Krátce nato byly ovšem jednorázové licence zrušeny a  věková hranice pro licenci stálou se o  dva roky zvýšila. Jirka Chaloupka ji tím pádem obdržel až šest let po svém bratrovi, tedy pro dostihovou sezónu 1968. Šestnáct mu bylo v  listopadu předcházejícího roku. Do  té doby mohl být v  sedlech dostihových koní pouze při je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist