načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dávám tak ber – Vojtěch Lindaur

Dávám tak ber

Elektronická kniha: Dávám tak ber
Autor: Vojtěch Lindaur

Knižní profil folkrockové skupiny Marsyas hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura vznikl jako pestrá koláž faktografických údajů a osobních vzpomínek autora na setkávání s touto skupinou i jejími jednotlivými protagonisty. Kniha mapuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  190
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 198
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-2990-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knižní profil folkrockové skupiny Marsyas hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura vznikl jako pestrá koláž faktografických údajů a osobních vzpomínek autora na setkávání s touto skupinou i jejími jednotlivými protagonisty. Kniha mapuje základní sestavy kapely i natočená alba, sleduje osudy Petra Kalandry a Zuzany Michnové v komunistickém Československu i Oskara Petra za „velkou louží“, dává prostor i vzpomínkám přátel, fanoušků a spoluhráčů. Nechybí dobová dokumentace, fotografie, kompletní diskografie, zásadní články o skupině; mozaiku doplňují i postřehy Vladimíra Merty, Jiřího Černého, Jana Hrubého, Michala Juppa Konečného, Daniela Fikejze a dalších kolegů.

Zařazeno v kategoriích
Vojtěch Lindaur - další tituly autora:
Šance sněhových koulí v pekle Šance sněhových koulí v pekle
Dávám, tak ber! Dávám, tak ber!
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vojtěch Lindaur

DÁVÁM,

TAK

BER!


2 živé záhlaví

Vojtěch Lindaur


3 živé záhlaví

DÁVÁM,

TAK

BER!

Galén


Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo

přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu)

bez písemného souhlasu nakladatelství.

Autor a nakladatelství Galén vynaložili velké úsilí, aby zjistili majitele autorských práv

dokumentárních fotografií. Omlouváme se za případné neúmyslné vynechání jmen autorů,

s radostí je uveřejníme v dalším vydání této publikace.

Photos © Alena Dvořáčková, Jiří Hampl, Richard Jarausch, Miroslav Jirsa, Josef Kratochvil,

Ivan Kiša Menčík, Ivan Prokop, Jaroslav Prokop, Jan Šibík, Pavel Štoll,

archivy Karoliny a Kristiny Kalandrových, Zuzany Michnové, Oskara Petra a nakladatelství Galén, 2013

Posters © Zdeněk Halamásek, Jaroslav Hutka, Miroslav Jiránek, Luděk Kubík, Karel Haloun,

Ondřej Pfeiffer, archivy Roberta Radosty a Malostranské besedy, 2013

Reviews © Jiří Černý, Nina Dlouhá, František Horáček – heirs, Ondřej Konrád, Jan Rejžek,

Jaromír Tůma, 2013

Sleeve note © Petr Dorůžka, Vojtěch Lindaur, Zuzana Michnová, Oskar Petr, 2013

Typography © Luboš Drtina, 2013

© Galén, 2013

ISBN 978-80-7262-990-9 (PDF)

ISBN 978-80-7262-991-6 (PDF pro čtečky)

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude

trestně stíháno.

Galén

Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2013


OBSAH

PROLOG 7

NEŽ SE NAŠLI 11

Zuzana Michnová – Líbezná výtržnice 12

Petr Kalandra – Přítel člověka 22

Oskar Petr – Ferlinghetti od Glaubiců 32

SPOLU 43

K AŽDÝ SÁM 71

Oskar Petr – Plavec dlouhých tratí 72

Zuzana Michnová – Na vlastní kůži 82

Petr Kalandra – Zapadající slunko 100

P. S . 115

EPILOG – JAKO SOLNEJ

SLOUP 121

PříLOhy 125

Diskografie Marsyas 126

Sleeve note k albům 143

O Marsyas 151

Vzpomínky přátel 174

Rejstřík 185



PROLOG


8 prolog „V kolik to sakra jede?“ – „Nevim, snad po půl čtvrtý,“

odpověděl jsem v mlžném přítmí autobusové zastávky

u strahovských kolejí, a dál jsem se s tím nejspíš mileneckým párem nehodlal zaobírat – hodina mezi psem a vlkem, lezavý konec noci, někdy v srpnu 1975. Jenže pak jsem potřeboval oheň, a když mi ten kluk škrtnul a plamínek sirky zároveň ozářil dívčí tvář, tu mi svitlo: Oskar Petr a Zuzana Michnová! Jen před pár hodinami jsem byl ve strahovské Jedničce jedním z mnoha, kteří jak u vytržení nejen sledovali či poslouchali, ale prožívali koncert tria Marsyas. Dvě hodiny, možná víc, ulítával jsem z panelákové reality vysokoškolské ubikace někam do slunné Kalifornie, kterou jsem si tehdy jen představoval. „Kde je Kalandra?“, napadlo mne se blbě zeptat na třetího... Snad pro mé dlouhé vlasy a ubalené cigáro obtěžoval se Oskar utrousit, že „někde chlastá“. Pak jsem jim pochválil koncert, ale o tom už se bavit nechtěli a navíc reflektory autobusu ozářily jinak pustou zastávku. V dopravním prostředku, který směřoval ke smíchovskému tanku, už nebyla k hovoru chuť. Zatímco s každou zastávkou přibývali dělníci s ospalky silou unášeni na ranní šichtu, Oskar usnul, nebo to jen předstíral, a Zuzana hleděla do dáli jitřního šera, madona těla, madona ducha. Vystoupil jsem u tanku, a než zaklinkala první tramvaj číslo 12, zkoušel jsem si svůj zážitek uspořádat v souvislosti s koncertem, ale hlavně v souvislosti s tou dobou. Strahovské koleje už dávno nebyly místem, kde by se stejně jako před pár lety, tedy v sedmašedesátém, bouřilo. Někteří z tehdejších revolucionářů sice na Strahově zůstali, totiž v tamních kotelnách, ale

9 prolog

to byl už jen trapný relikt. V nadzemí panovala ve

směs poslušná nuda povýšená na jakýsi kánon ne

zbytný k vegetování na vysoké škole. Ostatně síto

přijímacích zkoušek bylo už tehdy pečlivě zbudova

né („co soudíte o vstupu vojsk Varšavské smlouvy...“

apod.) Hloupí či vychytralí adepti nejvyššího vzdělá

ní nesoudili nic, nebo to jen tak říkali, a rozšiřovali

znormalizovaný dav, až si Husák mnul ručky. Nový

vysokoškolský zákon zbavil studenty prakticky všech

akademických svobod a bylo po ptákách. Bezčasí.

Žádná vůně, žádný ráz, žádný charakter doby. Bez

naděj bez naděje. Nebýt tří klubů očíslovaných podle

bloků 1, 7 a 11, v nichž se jakýmsi zázrakem pořád

ještě udržoval odér konce šedesátých let. Stačilo sejít

jen pár schodů a ve strahovské Jedničce byl svět na

ruby. Soudě podle vzhledu v sálku posedávalo a po

stávalo zcela nevysokoškolské publikum. Příjemně

uvolněná atmosféra, vzájemné souznění se třepotá

ve světle reflektorů a na pódiu sedí jedna holka a dva

kluci. Měl jsem s sebou kotoučový magnetofon a mi

krofon, který nepříliš kvalitně zaznamenával: „Will

the circle be unbroken? By and by Lord, by and by /

There’s a better home awaitin’ / In the sky Lord, in

the sky. Z dokonale sladěných hlasů vyzařovalo až

živočišné teplo, nekašírované pohodlí a obrovská ra

dost z toho, jak jim to zní. Uvolněná nálada zasáhla

i ty před pódiem, sborové finále dávalo odpověď: kruh

se propojil, Circle was unbroken. Dvě stovky šťast

ných trosečníků jen pro ten dnešní večer a ti tři: Zu

zana Michnová, Petr Kalandra a Oskar Petr, kteří se

hledali, až se na historicky krátkou chvíli našli...

NEŽ

SE

NAŠLI

Zuzana

Michnová

líbezná

výtržnice

Zuzana Michnová, II. festival folk songu, Praha, 1971

(foto Pavel Štoll) 13 živé záhlaví než se našli Když ta holčička 1. března 1949 v jihlavské porodnici zapěla svůj primární výkřik, barva hlasu a intonace nebyly tehdy zjištěny. Co však lze s úspěchem předpokládat, že to nemohl být zvuk radosti, ačkoli pan farář v kostele sv. Jakuba nešetřil mešním vínem. Doba, která nastávala, k tomu nedávala sebemenší důvod. Posuďte sami: Jen krátce předtím byl na žádost obyvatel Zlín přejmenován na Gottwaldov, a když Zuzanka otevřela své do hloubi lícních kostí koketně posazené oči jak smola, byl založen Pionýr. A pak už šlo o krky: 21. června byl v plzeňské věznici Bory oběšen generál Heliodor Píka (úplně první justiční vražda) a 5. listopadu ve věznici Pankrác dalších šest nestraníků v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání. Ve stejném roce se narodili „nosem spříznění“ Meryl Streepová a Boleslav Polívka. Zuzanin tatínek, který do Československa přišel hned ke konci války jako příslušník anglické osvobozenecké armády se třemi medailemi na prsou, tehdy o svých válečných zásluhách raději mlčel. O to víc se věnoval svým dcerám. „Můj táta byl báječný člověk, vedle toho, že ovládal sedm jazyků, miloval hudbu a dá se říci, že mě k ní přivedl – naučil mě třeba hrát na kytaru,“ usmívá se Zuzana po víc než padesáti letech poněkud nostalgicky. Sám vyhrával na piáno, akordeon a především velmi virtuóz

ně na foukací harmoniku. „U nás doma si dokonce

několikrát zahrál i s Petrem Kalandrou, který platil

za skvělého harmonikáře. Táta mu ale nadával, že

hraje špatně. Petr hrál na foukačku dylanovsky, což

15 Zuzana Michnová

táta neuznával, pro něj to bylo málo. Říkal, že tako

ví harmonikáři se jen snaží zakrýt, že na ten nástroj

ve skutečnosti neumějí.“ A také otevřel Zuzaně cestu

k Elvisovi, kterého velmi miloval. „Zpíval jí písnič

ky, co se za války naučil v Anglii. Zuzana tak dosta

la folkovou školu ještě dávno před deskami s Joan

Baezovou.“ (Jiří Černý, 1975) Starší sestra chodila

(už v Náchodě, kam se s rodiči přestěhovaly) zpívat

do tamního sboru Hron, a pokud s tím byl spojený

i ples, Zuzana se přidávala. Tam si vedle oblíbené

rodinné Happy Birthday našla další parádní číslo:

Gaudeamus. Po skončení programu se mladistvá vý

tržnice pustila do křepčení v rytmu songů tamního

tanečního orchestru. Repertoár poloviny šedesátých

let v rodném městě Josefa Škvoreckého byl nasna

dě, přesto se Michnová brzy chopila mikrofonu toho

to tělesa, aby záhy přestoupila k bigbítu. Angažmá

v kapele Hellmen jí rozmlouvali nejen ve škole, ale

i jinak benevolentní rodiče. Půvabná středoškolačka

však tehdy byla v zajetí múz. Chtěla být malířkou,

modelkou (skutečně pózovala pro místního fotografa)

a herečkou (později si v několika českých filmech za

hrála epizodní roli).

„Pro muziku jsem se definitivně rozhodla po absolvo

vání gymnázia, tedy v době, kdy už jsem věděla, že

něco umím a že si musím vydělat peníze na to, abych

si mohla dovolit platit svou učitelku zpěvu. A to se mi

podařilo. Paní profesorka bydlela nedaleko od bytu

mých rodičů, chodívala jsem k ní ráda, naučila mě

základům práce s hlasem, dýchání a podobně. Jednou

se přišla podívat i na můj koncert, hráli jsme tehdy

16 než se našli

Zuzana Michnová, cca 1974 (archiv Zuzany Michnové)

17 Zuzana Michnová

nahoře: Zuzana Michnová a Jiří Jeřábek, IV. folk

a country festival, Praha, Radiopalác, 18. prosince 1972

(archiv nakladatelství Galén)

dole: Petr Kalandra, Zuzana Michnová a Jiří Jeřábek,

u Jeřábků na střeše (z archivu Karoliny a Kristiny

Kalandrových)

18 než se našli

v kulturáku na Smíchově. Po koncertě jsem od ní do

stala kytici s vizitkou Zuzana Michnová z Otradovic –

ona si pořád dělala legraci, že jsem potomkem Adama

Michny.“

Do Prahy vpadla jako vichřice, přesně včas, aby se jí

navěky vryly do hlavy děsivé okupační obrazy osma

šedesátého roku. Jiří Černý v roce 1975 psal: „Aby se

v Praze sama neztratila, nemusela daleko: z nárož

ního papírku na Václavském náměstí se dočetla, že

folková skupina hledá zpěvačku.“ Romance s kapelou

Folksingers trvala necelý rok; z původní osmičlenné

sestavy zbyl nakonec jen Václav Prejzek a Zuzana.

Přesto si u Folksingers Michnová začala brousit svůj

výraz. Zpívala tu jak americké lidovky (Swing Low

Sweet Chariot), skladby tehdy velmi populárního

tria Peter, Paul and Mary (All My Trials) nebo čes

ké lidové. Na sampleru Porta (1969–1970) dokonce

vyšly dvě skladby Folksingers (Fullerova San Fran

cisco Bay Blues a Křišťálová studánka s textem Jo

sefa Václava Sládka), takto Zuzanin gramofonový

debut. Natočili ještě pár skladeb pro Československý

rozhlas, sice vesměs lidovky, ale Zuzana si ostřila

ostruhy. „Mně vždycky trochu připadali jak slušný,

milý mládenec, který v restauraci nenápadně kope

pod stolem svou příliš temperamentní dívku.“ (Jiří

Černý, 1975). Když v roce 1972 vyšel singl s vlast

ní skladbou Pošťák a cover verzí Gorgona Lightfoo

ta O pohledu na spící dívku, zpívala Zuzana už rok

v jakémsi příležitostném duu s banjistou Jiřím Je

řábkem (také se mihnul v sestavě Folksingers), který

byl členem Americké banjistické organizace, jediný

19 Zuzana Michnová

plakát Šafrán, 1972 (Jaroslav Hutka)

20 než se našli

z východního bloku (měl legitimaci nadepsanou Jeri

Geranek). „Seznámila jsem se s ním v roce 1969. Stu

doval lékařskou fakultu a vyděsilo mě, že si vybral

právě hygienu. Sám si stavěl hudební nástroje, na

psal Školu hry na pětistrunné banjo a na banjo hrál

kromě country i klasiku, například Mozarta. Uměl

také skvěle na akustickou kytaru, ale to ho moc ne

bavilo. Když se mi z mé první kytary vytrhla kobylka

s kusem ozvučné desky, vyrobil mi z ní tzv. bentaru,

což byla jakási kombinace banja a toho kytarového

pozůstatku. Byl to samouk, ale nedělalo mu problém

hrát podle dosti obtížných amerických zpěvníků. Mě

řil dva metry a se šéfem amerických banjistů se schá

zel za bývalého režimu v Budapešti. Jirkův otec, oční

lékař, pomohl mnoha kamarádům k modré knížce,“

podává Zuzana velmi detailní svědectví člověku, kte

rý jí představil Petra Kalandru. Jeřábek usoudil, že

ve třech jim to půjde lépe, a v prosinci společně s Ka

landrou zaklepali u dveří Zuzanina bytu. První před

stavení tria se mělo konat v Jablonci. Medik však

ochořel a těsně před odjezdem volal, že má horečku

a tím pádem koncert musejí odehrát sami dva. „A my

jsme do toho s radostí šli. Cestou v autobusu jsme se

domlouvali na repertoáru – znali jsme to samé: Dy

lana, Donovana, Joan Baezovou, Crosby, Stils, Nash

a Young, Beatles, Rolling Stones, Melanii, Jefferson

Airplane. Nedávno za mnou přišli pamětníci koncer

tu, je to radost,“ vzpomíná Michnová. Bylo zažehnu

to. Jako jakési P. S. Zuzka k Jeřábkovi dodává, že

„Jirka teď žije v Argentině, pracuje v misii, kde není

ani telefon. Když si chce zavolat do světa, musí jet asi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.