načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Daseinsanalýza -- Setkání filozofie s psychoterapií - Pavel Hlavinka

Daseinsanalýza -- Setkání filozofie s psychoterapií

Elektronická kniha: Daseinsanalýza -- Setkání filozofie s psychoterapií
Autor:

Zejména studenti humanitních oborů, filozofové a psychoterapeuti jistě ocení novou knihu renomovaného českého autora doc. PhDr. Pavla Hlavinky, Ph.D. V dějinném a zároveň problémovém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 132
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-2132-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace interpretuje vývoj a vznik fenomenologické metody v psychoterapii - tzv. daseinsanalýzy.

Popis nakladatele

Zejména studenti humanitních oborů, filozofové a psychoterapeuti jistě ocení novou knihu renomovaného českého autora doc. PhDr. Pavla Hlavinky, Ph.D. V dějinném a zároveň problémovém rámci sleduje nejprve historické okolnosti vzniku fenomenologické metody. Její různé užití ve filozofickém rámci charakterizuje nejen na její rodné, německé půdě, ale seznamuje čtenáře například i se Sartrovou existenciální psychoanalýzou. Stranou rovněž nezůstává fenomenologií podmíněná kritika psychologismu, která provází logoterapii V. E. Frankla. Daseinsanalýza je pojednána z hlediska historické i metodologické konfrontace především s Freudovou psychoanalýzou. Užitím Heideggerových existenciálů v medicíně a psychopatologii se vztahuje k daseinsanalytické psychoterapii, individuální i skupinové. (setkání filozofie s psychoterapií)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Pavel Hlavinka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

doc. PhDr. Pavel Hlavinka, Ph.D.

DASEINSANALÝZA

Setkání filozofie s psychoterapií

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

www.grada.cz

jako svou 3104. publikaci

Odpovědná redaktorka Jana Jandovská K.

Sazba a zlom Milan Vokál

Počet stran 136

Vydání 1., 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Š Grada Publishing, a.s., 2008

Cover Photo Š profimedia.cz

ISBN 978-80-247-2132-3 (titná verze)

ISBN 978-80-247-6046-9 (elektronická verze ve formátu PDF)

Š Grada Publishing, a.s. 2011


OBSAH

ÚVOD ....................................7

I.

FILOZOFICKÉ ZÁKLADY DASEINSANALÝZY

ANEB Z ČEHO A JAK SE RODILA FENOMENOLOGICKÁ

A EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA

1. KRITIKA PSYCHOLOGISMU U BRENTANA A HUSSERLA ...11

2. HEIDEGGEROVO MYLENÍ BYTÍ A SVOBODY ..........21

2.1 Existenciálněragmatická prostorovost pobytu ............24

2.2 Existenciální dichotomie vlastního a nevlastního bytí ........26

2.3 Časovost pobytu ............................30

2.4 Pobyt, bytí a věda ...........................31

2.5 Pojetí svobody v díle Bytí a čas ....................34

2.6 Pojetí svobody po obratu (Kehre) v mylení M. Heideggera .....40

2.7 Bytí jako událost ............................46

2.8 Událost a časovost ...........................47

2.9 Událost a naladěnost ..........................51

3. FRANCOUZSKÁ FENOMENOLOGIE A EXISTENCIÁLNÍ

ANALÝZA .................................59

II.

DASEINSANALÝZA

1. PSYCHIATRICKÁ DASEINSANALÝZA L. BINSWANGERA ...73

2. DASEINSANALÝZA MEDARDA BOSSE ...............77

2.1 Otevřenost a skrytost lidského bytí ..................78

2.2 Fenomenologie bdění, snění a daseinsanalytický výklad snů .....81

OBSAH / 5

verze osvit 1, Friday, 2nd November, 2007


2.3 Motivace a smrtelnost .........................86

2.4 K Bossovu Nárysu medicíny... a psychosomatiky .........92

3. DASEINSANALYTICKÁ PSYCHOPATOLOGIE ...........97

3.1 Schizofrenní existence .........................98

3.2 Depresivní existence .........................103

3.3 Narcistické a hysterické bytí .....................105

4. DASEINSANALYTICKÁ PSYCHOTERAPIE ............109

4.1 Účinnost a cíl daseinsanalytické psychoterapie ...........113

4.2 Skupinová psychoterapie .......................114

4.2.1 Postavení a úloha psychoterapeuta ve skupině ........115

4.2.2 Psychoterapeutický způsob bytí ve skupině ..........116

5. VLIV DASEINSANALÝZY NA SPIRITUÁLNÍ VÝVOJ ......119

ZÁVĚR ..................................127

LITERATURA ..............................129

6 / DASEINSANALÝZA


ÚVOD

René Descartes ve svých Meditacích o první filosofii ukázal, e

nae vnitřní bytí a vědomí je nám dáno bezprostředněji a jistěji ne bytí

přírody. Propast mezi duí a světem vak Descartes nedokázal zacelitjinak, ne prostřednictvím tzv. psychofyzického dualismu. Primární drení

a ocenění psychického v nezávislosti na fyzickém okolí tj. z hlediska

Husserlovy fenomenologie vytrvání v transcendentálním postoji se vprůběhu vývoje novověké filozofie ukazovalo jako stále více neudritelné.

Věcně rozuměná due počala být popisována stejně objektivně-exaktním

způsobem jako příroda a cesta ke vzniku empirické psychologie se zcela

otevřela. Husserlovo směřování k tzv. čisté psychologii, i kdy bylopodpíráno transcendentální subjektivitou, dalo podnět k rozvoji irokéhofenomenologického proudu, jen se snail nalézat oprávněnost svých tvrzení

v návratu k původnímu setkávání člověka a věcí v předvědeckém rámcipřirozeného světa.

Heideggerův existenciální rozvrh autentického pobytu byl jasnýmvyústěním fenomenologického snaení destruovat zaběhlé stereotypy astruktury naeho mylení. Existenciální charakter filozofií a psychologií jeho následovníků by nebyl rovně uskutečnitelný bez vědomého postoje vontologické diferenci, kdy teprve ona, ze své strany, dává pobídku k tomu, aby byly věci lidské, co se jejich vědeckého traktování týká, uchopovány jim přiměřenějím způsobem. Ontologická diference, tedy rozdíl mezi jsoucnem a jeho bytím, je toti zřídlem, z něho můe pro člověka cokoliv povstávat ve své zjevnosti. Vztah člověka k bytí, k tomu, co dává monost vůbec něco vidět a cítit, je vpravdě předpokladem ivota na Zemi, který by nebyl jen stále silnějím vystavováním se drádění, aby jetě vůbec něcocítil..., protoe vechno je u stejně jedno.

Bossova daseinsanalýza, která je aplikací Heideggerovy verzefenomenologie, tzn. fundamentální ontologie na psychoterapii, je právě jedním z nejvýraznějích pokusů, v návaznosti na výe řečené, odpsychologizovat a odpsychiatrizovat nae mylení. Samu sebe má daseinsanalýza tendenci definovat kritickým prosvětlováním psychoanalytické teorie. Její budoucí

ÚVOD / 7


příslib a rozpracování můeme spatřovat v neklamných antimodelových

a asubjektních aspiracích.

Jak jsme tedy ji naznačili, předkládaná práce bude v jistém dějinném

a zároveň problémovém rámci sledovat nejprve historické okolnosti vzniku

fenomenologické metody. Její různé uití ve filozofickém diskurzu budeme

charakterizovat nejen na její rodné, německé půdě, ale seznámíme senapří

klad i se Sartrovou existenciální psychoanalýzou či v kritických náhledech

posoudíme akcentaci lidské tělesnosti v pojetí M. Merleau-Pontyho.Stra

nou rovně nezůstane fenomenologií podmíněná kritika psychologismu,

která provází logoterapii V. E. Frankla. Ukáe se nám, e uvedené typy

existencialisticky orientovaných psychologií nelze jednodue směovat

s daseinsanalýzou. Ta bude stručně pojednána z hlediska historické imeto

dologické konfrontace předevím s Freudovou psychoanalýzou. Uitím

Heideggerových existenciálů v medicíně a psychopatologii nás potompři

praví pro vstup k daseinsanalytické psychoterapii, individuální i skupinové.

Poslední kapitola povede k zamylení nad souvislostmi analýzy pobytu

s duchovním vývojem člověka a s některými náboenskými proudy.

8 / DASEINSANALÝZA


I.

FILOZOFICKÉ ZÁKLADY DASEINSANALÝZY

ANEB Z ČEHO A JAK SE RODILA

FENOMENOLOGICKÁ A EXISTENCIÁLNÍ

ANALÝZA



1. KRITIKA PSYCHOLOGISMU

U BRENTANA A HUSSERLA

Stále silnějím prosazováním empirické, materialistické apozitivistické filozofie, rychlý rozvoj anatomie a fyziologie neurohumorálního

systému vede v průběhu 19. století k postupnému oddělování psychologie

od filozofie. Jedním z následků, které mělo pojímání psychologie jakoodborné vědy s empiricko-experimentálními ambicemi, bylo vzdání se jejího

ústředního pojmu: due. Za tímto vývojem stojí předevím J. von Müller,

který vytváří klasické pojetí fyziologické psychologie v díle Lehrbuch der

Physiologie (1883), v něm vlastně fyziologii a psychologii ztotoňoval.

Dále to byli kromě jiných H. H. Weber, G. Th. Fechner a W. Wundt,zakladatel Institutu pro experimentální psychologii v Lipsku, autorrozsáhlého díla Grundzüge der physiologischen Psychologie.

Čím více se chtěla psychologie podobat v metodice přírodním vědám,

tím více upadala do tzv. psychologismu. Tento je charakteristickýsměováním pravidel nutných k normování poznávacích aktivit a pravidel, která

sama obsahují mylenku tohoto normování. Odtud potom psychologismus

vyvozuje, e descartovsky řečeno pravidla pro řízení rozumu mají mít

svůj základ v psychologii poznání. A protoe psychologismus vidí jako

pravou realitu pouze počitky, má potom tendenci identifikovat subjektpoznání s psychologickým subjektem. Například logika je v psychologismu

chápána jako normativní doprovod fyziologických procesů, které jsoufundamentem kognitivních aktů. Pak je ovem třeba říci, e také celekvědeckého bádání, je přímo závislý na mechanismu psychického uspořádávání,

pokud mono kauzálně, more geometrico, a proto ádné poslední pravdy

nejsou. Existují pouze stále a stále se opravující hypotézy, jejich jediným

měřítkem platnosti je jejich praktická účinnost.

Vedle této empiristické psychologie, která postupovala bez jakéhokoliv

rozliení mezi psychickým procesem a jeho předmětem, existovala koncem

19. století jetě jedna významná větev psychologického bádání,intencionální psychologie Franze Brentana. Tento původně katolický kněz aprofesor filozofie ve Vídni, v díle Psychologie vom empirischen Standtpunkt

KRITIKA PSYCHOLOGISMU U BRENTANA A HUSSERLA / 11


(1874) nikterak nepopírá nutnost empirického přístupu v psychologii, ale

silně ovlivněn aristotelsko-tomistickou tradicí modifikuje přístup kempirickému směrem k bezprostřední introspektivní zkuenosti psychického

proudu záitků.

Brentano nereaguje pouze na mylení psychofyzického paralelismu,nýbr pokouí se i vyrovnat s novověkou filozofickou tradicí.

1

Táe sepodobně jako Kant, zda-li je moné vědecké poznání bez toho, e by se obecné

a nutné poznatky o světě povaovaly za pouhé promítnutí zvyků naí mysli

do skutečnosti, jak o tom uvauje skeptik D. Hume. Kantův návrhapriorních předpokladů poznávání vázaných na smyslový substrát zaručující

adekvátní poznání současně ale znamená doznání nedosaitelnostipůvodního předmětu zkuenosti, oné inteligibilní věci o sobě.

2

Brentano vidíproto i Kanta jako agnostika a pokouí se na skutečnost vyzrát poněkudodliným způsobem. Psychologii vidí v budoucnosti jako základní filozofickou

disciplínu, která bude mít své přísně vědecké zákonitosti. Takovápsychologie se ovem neobejde bez k ní se bezprostředně váících jevů,fenoménů. Psychické fenomény jsou vlastním oborem, které tato psychologie

zpracovává.

Odliují se od fyzických (smyslový substrát a jeho kopie v paměti či představách) zaručenou existencí (samotná percepce je jistá, charakterpercipovaného předmětu nikoliv), nebo vědomí či descartovsky cogitatio je přímo vázáno na určité cogitatum. Brentano pak hovoří ovlivněnaristotelsko-scholastickou tradicí o mentální či intencionální inexistencipsychického fenoménu. Elementárním znakem intencionálního předmětu je tedy jeho v aktuální danosti evidentní bytí. V mnohém Brentano vedenAristotelovými analýzami due

3

strukturuje dále intencionální charakter naehově>12 / DASEINSANALÝZA

1

Patočka, J.: Úvod do Husserlovy fenomenologie. Praha, 1968, s. 37: Brentanovo odlienífyzických a psychických fenoménů, na něm stojí jeho psychologie, není v podstatě ničím jiným nereprisou Descartova dualismu a jeho Meditací, rozířenou o lockovský motiv reflexe. 2

Srv.Kant, I.:Kritika čistého rozumu. Bratislava, 1979, s. 214:Keby sme chceli kategórie aplikova

na predmety, ktoré nepokladáme za javy, nesmeli by sme vychádza zo smyslového nazerania apotom by bol predmet noumenonom v pozitívnom zmysle. Pretoe vak takéto, toti intelektuálnenazeranie, je celkom mimo naej poznávacej schopnosti, ani pouívanie kategórií nemoe siaha za

hranice predmetov skúsenosti. Prirodzene, zmyslovým danostiam zodpovedajů síce danosti umové

a mou existova danosti, na ktoré sa naa zmyslová nazeracia schopnos vobec nevztahuje, ale

nae umové pojmy ako číre mylienkové formy náho zmyslového nazerania ani trochu nesiahajú za

ne. Teda to, čo nazývame noumenon, treba chápa iba v negatívnom zmysle. 3

Srv. k tomu:Aristotelés:O dui. kniha III., kap. 8, s. 267270. In: Aristotelés: Člověk a příroda. Praha,

1984. Aristoteles mj. hierarchicky a funkcionálně člení dui vyivující, cítící a myslící. Brentanoodtud bere ideu rozličných, ale vzájemně se podmiňujících a na sobě stojících intencionálních vztahů.

domí na představování, které je odliné od anglického empirismu, jen

vidí v představách pouze práci paměti či obrazotvornosti. Brentano uvauje

představu také například jako aktuální prezentaci nějaké danosti odhlíejíc

přitom od kladení její existence. Dále dělí na souzení, je klade nebopopírá, e něco existuje. A konečně na hodnocení v rozsahu láskanenávist

(srv. k tomu např. Brentano, F.: O původu mravního poznání. Praha, 1993, s. 26, 27). Aristotelovo oivující, formující pojetí due Brentano takovým způsobem transformuje na psychologickou rovinu, ve které se vzájemnou interakcí těchto intencionálních elementů tvoří lidské vědomí.

Naí pozornosti by také neměla ujít Brentanova originální aplikace pojmu

správnosti. Tento pojem je irelevantní u pouhé představy, běně uíván při

souzení, ale u Brentana se nám objevuje i v aktivitách hodnotících, jeprobíhají, řekli bychom, na emocionální úrovni. Otázka dobrého a patného je

uvaována v přirozeném upřednostňování toho, co cítíme jako lepí srdce nezná důvody. Brentano současně se svou intencionální psychologií

deroucí se navzdory Kantově kriticismu k danostem samým podává imoný nárys ité, neformální etiky.

Na těchto základních předpokladech staví Brentano čistě empirickou,

vědeckou psychologii. Pojem psychického fenoménu ovem asi nebyl ani

zdaleka zaveden pro potřeby ryze filozofické teorie poznání (vyjma teorie

evidence pojaté jako imanentní sebeuchopení) zaručující spolehlivý vztah

mezi subjektem a objektem, ale spíe pro demonstraci samostatnostiduevního ivota.

Brentanův empirismus je vzhledem k výe naznačenému vzdálenempirismu senzualistických psychofyziků a dává určité předpoklady, aby se

u svých následovníků stal významným východiskem i pro cestu k věcem

samým.

Edmund Husserl, vlastní zakladatel fenomenologie, se přirozeně sBrentanovými vývody týkajících se oněch cogitat, intencionálních předmětů,

nemohl spokojit, nebo byly povýtce zkoumány jako reálné jednotliviny

aristotelské metafyziky. Brentano se rovně nevymanil z Descartovadualismu duevní a tělesné substance a z ní plynoucího pojetí jevu předmětu:

duevní ivot, jak jej popisuje, je skládankou jednotlivých intencionálních

aktů zachycujících nikoliv předměty identické významově, ale pouzespecificky, dané zkueností duevního pole, co ale zpětně můe paradoxně

přivádět k psychologismu.

V 2. svazku Logických zkoumání Husserl ponechává zavedený systém

ideálních entit, avak těitě jeho zájmu se přesouvá k tomu, jak seintencionální aktivity naeho vědomí nesené subjektivně-časovým proudem

KRITIKA PSYCHOLOGISMU U BRENTANA A HUSSERLA / 13


mohou k něčemu takovému, jako je ideální předmět, vázat. Jinak řečeno,

Husserl se ptá, jak se objektivita o sobě (vyjádřeno snad trochu přehnaně,

nebo Husserl objektivitu, jak uvidíme dále, přisuzuje vlastně jenkonstitutivním výkonům intencionálních aktů) můe stát nějakou představou pro

nás. Aby tuto vazbu vysvětlil musí nejdříve precizněji ne Brentano rozliit

obsah pojmu představy

4

:

n Jeden konkrétní předmět v mnohosti naich představ o něm nebo více

předmětů stejně představovaných. n Modus vidění předmětu neboli předmětný smysl (tj. dle Husserlapodstatné v matematice např. u rovnic, kde pod různými způsoby myslíme

toté). Jednoduí příklad: Vítěz OH v Sydney v hodu otěpem. Jistě

předmětná záleitost, ale aby la vskutku myslet, musíme dodat: Jan

elezný předmět dalích rozličných určení. n Předmět a předmětný smysl ve způsobu ukazování se nám. Husserl zde

upozorňuje na podstatný rozdíl v tom, je-li předmět aktuálně jsoucí,nějakým způsobem moný, či velmi nejistý. Jistota, monost a pochybnost

jsou způsoby kladení mají tzv. tetický charakter, jen spolu spředmětným smyslem tvoří matérii aktu. n Předmětný smysl se nám můe ukazovat sám, dávat se v originále nebo

jako prázdná intence, aktuálně nepřítomná.

Vedle matérie aktu, tedy toho co je míněno, slyeno, předpokládáno, touebně očekáváno, jetě Husserl v Logických zkoumáních uvaujekvalitu aktu, co jsou vlastně vechny ostatní moné akty váící se k danému předmětu. Matérie aktu a kvalita aktu pak společně dává intencionální podstatu aktu. Například vnímání je moné díky dynamickémusjednocování signifikantního aktu (nenazíraný akt významové intence) se smyslově nazíraným aktem. Krytím signifikantního faktu smyslovým dojde kobsahovému naplňování intencionality, která se zavruje identitou mezimyleným a nazíraným předmětem. Syntéza jednotlivých percepčních a s nimi pak významových aktů vede k tzv. apercepci (osvojení, pochopení nějaké představy v souladu či závislosti na celku takových, za určitou představou jdoucích, intencionálních aktů).

Brentanovo učení o psychických fenoménech nebylo s to přesnějidiferencovat mezi pluralitou druhů předmětnosti a pluralitou druhů subjektivního 14 / DASEINSANALÝZA 4

Srv. k tomu: Husserl, E.: Logische Untersuchungen. II., 1, I. Ausdruck und Bedeutung. 1. kap.,

s. 4660. Vyd. V. Panzer, 1984.

toku vědomí. Husserl nám ukázal přímou souvislost obojího díkyprovázanosti intencionálních aktů vycházejících z naí subjektivity s předmětnými

danostmi dosahujícími pak výrazu i významu. Tato přednost se jetězřetelněji projevuje u tzv. kategoriálního názoru.

5

Bylo toti nutné rozířit pojem nazírání ve smyslu individuálním,smyslovém (viz analýzu pojmu představy), i na danosti sami o sobě nenazíratelné,

na formy předmětnosti. Smyslově nenazíratelné jsou takové součásti námi

řečově vyjadřovaných intencionálních aktivit, jako např., e něco je členem

určité mnoiny, třídy, predikátem nebo obecněji disjunktivním,hypotetickým, konjunktivním a jiným soudem. Tento typ předmětností nazýváHusserl jako stavy věcí (Sachverhalte) a tvrdí, e: ...jako se má smyslový

předmět ke smyslovému vnímání, tak se má věcný stav k němu (více nebo

méně přiměřenému) vázanému aktu zpozorování (cítíme dokonce nutkání

říci, tak se má stav věci ke svému vnímání).

6

Kadá kategoriální forma pro nás vzniká nikoliv nějakou reflexí nadvylněním soudu, ale v samotném aktu významového plnění danépředmětnosti. Akty, v nich se nám jeví předmětnosti ve své samodanosti, označuje

Husserl jako vněmy, a akty, skrze ně se tyto stávají významovýmipředmětnostmi ve shodě s běně uívanou jazykovou praxí, fakty. Podtrhněme

jetě významnost Husserlových analýz kategoriálního názoru, vlastní to

cesty k očistě logických kategorií od jakýchkoliv apriorních (Kant) čiposteriorních (psychologismus) konstrukcí, nebo nás Husserl slovySzilasiho přesvědčuje: ...e věci samy jsou uchopovány kategoriálně, a e proto

nazírání neobsahuje jen smyslová data. Smyslově vnímané je výsledkem

spolupůsobení kategoriálně nazíraných elementů.

7

Prozatím se nám jevil kategoriální názor jako něco, co je dosti sloitě

fundováno na aktech předchozích, jednoduích, přímo smyslověnazíratelných. Jsou ovem případy, kdy předměty fundujících aktů nevstupujísoučasně i do intence aktu fundovaného. Do oblasti těchto fenomenalit náleí

obecné objekty (Allgemeine Gegenstände) konstituované v obecnémnázoru.

8

Husserlovy výzkumy povahy ideálních entit vycházejí dále zvariačKRITIKA PSYCHOLOGISMU U BRENTANA A HUSSERLA / 15

5

Také u Kanta nalézáme snahu o propojení a svázání smysly vstřebaného materiálu s postulovanými

apriorními schopnostmi rozvaování. Předmět zkuenosti, jen je výsledkem této poznávacíaktivity, je ovem chápán a klasifikován kategoriemi, které jsou nekriticky přijaty z tehdejí logiky. Srv.

k tomu:Kant, I.:Kritika čistého rozumu. Transcendentálna analytika. Bratislava, 1979, s. 104117.

6

Husserl, E.: Logische Untersuchungen II. 2., 6. kap., s. 140.

7

Szilasi, W.: Einführung in die Phänomenologie Edmund Husserls. Tübingen, 1959, s. 29.

8

Srv. k tomu: Husserl, E.: Logische Untersuchungen II, s. 161164.

+


ních procedur zavrujících se eidetickým názorem. Husserl v Logických

zkoumáních na bázi analýzy vnímání ukazuje, jak se prostřednictvím naí

imanenceavnísedíky intencionálním vazbám drících předmětnostímůeme k takovému eidetickému invariantu dostat. Metoda variace spočívá na

respektování toho, zda-li mohu či nemohu odebírat jevícímu se jeho určité

charakteristiky. V okamiku, kdy se nám předmět jeví tak, e u mu nelze

nic z jeho fenomenality odnímat, ani by to nenaruovalo jeho právě takovou

a ne jinou fenomenalitu (Husserl zde má na mysli např. nepřevoditelnost

tónu na barvu v rámci barev pak nepřevoditelnost červeně na čerň ,

čichového vjemu na hmatový, apod.), zříme jeho podstatu. Eidetickouvariaci, o ní jsme právě hovořili, snad a příli vedeni naí smyslovostí, je

mono spolu s Husserlem nazvat i eidetickou redukcí.

9

Posud jsme se zabývali Husserlovými přínosy fenomenologii, které je moné zařadit do jeho prvního vývojového období zavrenéhocharakteristikami variačních procedur. Toto období zrání jeho fenomenologie se mělo stát předstupněm empirické psychologie, a proto jej sám Husserlnazývá i fenomenologickou psychologií.

10

Právě tato varianta fenomenologie

nala své četné obhájce a následovníky v tzv. mnichovsko-göttingenské

kole

11

. Ti rozvíjeli revoluční přínosy Logických zkoumání empirismus

zaloený sice v naí subjektivitě, ale dávající přitom jistou existenci

útvarům svébytným a nezávislým na naí libovůli.

Druhé vývojové období Husserlových fenomenologických výzkumů je

charakteristické předevím řeením problémů plynoucích z postulování

tzv. redukcí a transcendentality.

Při pokusu zaloit fenomenologii nyní jako přísnou vědu dávajícífundament vem ostatním speciálním vědám Husserl sice nepopírá svédosavadní analýzy konstituce předmětnosti, ale snaí se podle něj o jetě hlubí

zaloení své nauky o fenoménech. Prozatím Husserlovi postačovala revize

scientistickoozitivistického přístupu vědy ke světu realizovaná nazákladě kritiky psychologismu. Tato kritika se opírala, jak jsme ukázali, opřevedení světských daností do imanentní sféry, která poskytuje vhodné prostředí

16 / DASEINSANALÝZA

9

Srv. k tomu přehledně např. Husserl, E.: Phänomenologische Psychologie. Husserliana, Bd. IX.

Den Haag, 1962, s. 73 a násl. 10

Tamté, s. 278. 11

Z hlavních představitelů této koly můeme vybrat: Alexandra Pfändera, Adolfa Reinacha, Maxe

Schelera, Alexandera Koyré, Romana Ingardena, Hedwiku Condrau-Martiusovou, EdithuSteinovou.

k tomu, aby se pouhé mínění o věcech (doxa) proměnilo v pevnějíbezprostřední názor.

Z hlediska Husserlových klasifikací redukcí, často ovem uívanýchnesystematicky a nahodile, se tedy jednalo o tzv. fenomenologickou redukci

vyadující dva nutné kroky:

n epoché neboli zdrení se výpovědi o světě, uzávorkování neprověřených

tezí o něm

n a následné prodlévání v čistém vědomí, v něm se sledovala konstituce

eidetických invariantů eidetická redukce.

Vyí aspirace vak Husserla vedly, jak jsme naznačili, ke hledánípevnějí půdy pro svou teorii vech ostatních moných teorií. Touto se mohla

stát půda transcendentální subjektivity, u ní by končily vechny redukce

a s nimi i metodická skepse. Ze zorného úhlu transcendentálního ega,Husserlem uchopeného jako ivoucí přítomnost (lebendige Gegenwart)

12

,se

máme jako nezúčastněný pozorovatel oddávat analýzám vědomí jákonkrétního. Nyní se zde uívá následující pojmová struktura:

n hylé časově rozprostřený proud záitků, smyslový či jiný substrátnaeho vědomí dosud nediferencovaný,

n noesí intencionální aktivity očitěného vědomí od nánosůnepodloených (nenazřených) konstruktů a předsudků směřujících k noematům,

n noemata vnitřní předměty vnímání, které jsou rozloeny vretencionálně-protenciálním vnitřním časovém vědomí.

Noese a její materiální nositel jsou imanenci, jak říká Husserl, reelní,

kdeto noemata (cogitationes), jsou imanentní ve vědomí současnětranscendentně ireelně. Nositelem těchto kadou kognici podmiňujících aktivit

je transcendentální já. Bohuel i ono, podobně jako jednotlivé redukce, je

uchopováno často různorodým způsobem: tu jako vlastní zdroj a současně

téma fenomenologie, tu zase jako korelát korelační dvojice noesenoema či

jako vlastní strůjce vech redukcí, včetně té poslední, transcendentální.

Transcendentální redukce umoňuje spolehlivý přístup ke zjiování

podmínek monosti vztahování se ke světu a má být jakýmsi sluebníkem

vem vědám při odhalování základních předpokladů jejich zkoumání.Vzhledem k tomu, e transcendentální fenomenologie zkoumá základní povahu

KRITIKA PSYCHOLOGISMU U BRENTANA A HUSSERLA / 17

12

Srv. rukopis C-7, II., s. 5. Citováno dle Held, K.: Lebendige Gegenwart. Köln, 1963, s. 81.


vech vědeckých aktivit, nazývá ji Husserl také formální ontologií, narozdíl

od materiálních ontologií jednotlivých věd, je se pohybují u ve sféře sobě

vlastních předmětností.

Tato nejzazí redukce odhaluje sice reálně neexistující subjekt, zato vak podle Husserla metodicky nezbytný. Eidetická redukce provedená také na tomto transcendentálním egu vede u k neschopnému zůstatku reflexe aobjektivizace: pra-já, jakémusi vdy identickému pólu, z jeho bezčasovosti vychází jednotlivé, v časově-hyletickém proudu se nalézající vědomí.

Husserlovo chápání fenomenologie jako transcendentální disciplíny jej

ale zároveň podněcovalo k otázce, jak imanentní sféra čistého ega můe

sebe samu překračovat ve směru k já druhého člověka. Půdou setkávání se

měl stát svět přirozené zkuenosti (Lebenswelt), jetě nezatíenýzpředmětňujícím, predikativním usuzováním. Pouijeme-li obvykléfenomenologické terminologie, je přirozený svět korelátem vech intersubjektivních

aktivit a pramenem primárního, jetěpředredikativního chápání.

Deskripce přirozeného světa má být vodítkem ke spojení s druhým

v jeho principiální jinakosti. Těmito a s nimi spojenými problémy seHusserl potýká v Paříských přednákách a z nich vzelých Karteziánských

meditacích. Z reflexe na Descartův odkaz sebejistoty ego sum

13

Husserl

vdy vycházel. Zatímco vak dříve byl u něj kladen důraz na ona cogitata

v objevu různé danosti tého, např. deficientní modus danosti tzv. prázdná

intence (chybí fyzická prezence), imaginativní intence, vyplňující seintence, vyjádřená intence nebo ta, která dokonce umoňuje zření invariantu, tak

nyní se koncentrace vrcholných Husserlových sil upíná na analýzu egasamého v jeho transcendentalitě.

Jaké jsou vak předpoklady korelační vazby na reálné cizí ego? Jak se vymanit z důvodných podezření na subjektivní idealismus, i kdy Husserl ten svůj nazývá transcendentálním?

14

Jiná ega nejsou pouhými koreláty mé vlastní konstitutivní intencionality, nějakými syntetickými soubory hyletického proudu záitků v mé imanenci, ale jsou právě jiná. Jejich jinakost je v diferenci oproti klasické imanentní transcendenci noemat, právě proto, e si jsou svými vlastními Já, těko mnou nějak redukovatelnými a navíc si vystačující sami. Husserl korelační vazbu k druhému demonstruje na bázi aprezentace, co má být anticipační zkuenostní projekce sebe (primárně svého těla) do druhého. Vciování ja- 18 / DASEINSANALÝZA 13

Srv.Patočka, J.:Husserlova fenomenologie, fenomenologická filosofie a Karteziánské meditace.

Příloha in: Husserl, E.: Kartezináské meditace. Praha, 1993, s. 183. 14

Viz Husserl, E.: Karteziánské meditace. Praha, 1993, s. 8186.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist