načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dar přátelství - Patricia Scanlan

Dar přátelství

Elektronická kniha: Dar přátelství
Autor:

Kam až sahá přátelství? A kdy je načase, abychom přestali létat za oceán kvůli někomu, kdo by pro nás nepřeskočil ani louži? Hilary a Colette jsou dlouholeté přítelkyně, jejichž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 364
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Tamara Vosecká
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7704-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kam až sahá přátelství? A kdy je načase, abychom přestali létat za oceán kvůli někomu, kdo by pro nás nepřeskočil ani louži? Hilary a Colette jsou dlouholeté přítelkyně, jejichž přátelství je však velmi nevyvážené. Zatímco Hilary je kdykoli ochotná pomoci či poradit, Colette svou přítelkyni dlouhá léta využívá. Hilary žije šťastným životem, naplněným starostí o rodinu a prací, ale není jí zatěžko pomoci přátelům v nouzi. Colette, rozmazlený jedináček z bohaté rodiny, je však zvyklá jen brát. Hilary má naštěstí i skutečného, věrného přítele Jonathana a dobře ví, jak má pravé přátelství vypadat, ale přesto jí trvá velmi dlouho, než se rozhodne pro radikální řez.

Zařazeno v kategoriích
Patricia Scanlan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Patricia Scanlan

All rights reserved.

Z anglického originálu A Time For Friends

(First published by Simon & Schuster, London, 2015)

přeložila © 2017 Tamara Vosecká

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2017 Bohumil Fencl

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-972-5 (pdf)


Tuto knihu s láskou věnuji svým nejdražším přátelům:

Mé sestře Mary, která je mi zároveň blízkou přítelkyní a která na sebe vzala

všechnu starost, když jsem tuto knihu dokončovala.

Aidanovi Storeymu a Murtaghu Corriganovi, mým věrným příznivcům, kteří

mi poskytli hostinský pokoj, sytili mě, napájeli a bavili, když jsem to nejvíc

potřebovala.

Pam a Simonovi Youngovým a Mary Helen Hensleyové, kteří mě provázejí na

každém kroku mé cesty a ještě mnohem víc.

Věnuji ji také památce Anity Notaro, své drahé, věrné a dlouholeté přítelkyně.

Tím, co jsme ztratili, Nebe získalo.


Nevkládej klíč ke svému štěstí do cizí kapsy!

Neznámý autor


PROLOG

Oknem na podestě dovnitř svítí slunce. Rozptýlené paprsky dopadají načervenozlatý koberec, kterým je potažené schodiště. Toto bude jedna z mnoha

okolností onoho otřesného zážitku, který se na spoustu následujících let vryje

hluboko do záhybů paměti.

Stejně jako nikdy nezapomene ty zvuky. Sílící sténání a hekání nad schodištěm. Ten hrozný strach, že se někomu něco stalo. Že někdo z blízkých onemocněl.

Dveře ložnice jsou otevřené. A za nimi čeká nechutný výjev. Z hrdla se vydere zděšený výkřik nad ztrátou nevinnosti, od té chvíle už život nikdy nebude stejný jako dřív.

Muž a žena se za křikem otočí. Mužova tvář se zkřiví úlekem a žena rychle rozplétá nohy, jimiž jej svírala. Oba jsou nazí. Žena má rozcuchané vlasy, které jí splývají po oblých, bílých prsou jako zlatavý vodopád. Muž sáhne po kalhotách, aby zakryl bílé, chlupaté nahé tělo.

„Počkej!“ vykřikne zoufale. „Počkej!“

Ale už je pozdě.

Ke smutku a bolesti přibude další břímě. Červenec 1965 „A opravdu ji musím zvát na svou oslavu, mami? Když ona je hrozně zlá na moje kamarádky. Říká jim strašné věci, Aileen řekla, že je tlustá!“ HilaryKinsellová nešťastně vzdychne a zadívá se matce do tváře, snaží se odhadnout, jak Sally odpoví. Tajně za zády zkříží prsty na obou rukou a s očekáváním hledí na matku, která mydlí límec bílé košile svého starého otce, než ji dá prát do pračky.

„Takové věci by Colette říkat neměla, ale asi trochu žárlí, že jste s Aileen nejlepší kamarádky. Určitě to tak nemyslí,“ odpoví Sally laskavě. „A nepozvat ji na oslavu by bylo kruté. Nezdá se ti?“

Hilary posmutní. Tak trochu doufala, že si to tentokrát s kamarádkami užije a nebude muset poslouchat, jak se Colette O’Mahonyová vytahuje se svou úžasnou narozeninovou oslavou, kterou má mít dva týdny po ní.

7


„Ale mami, říkala, že si nemůžeme dovolit letět na dovolenou do Paříže jako ona, a taky říkala, že její táta a máma mají víc peněz než my,“ chrlí ze sebe Hilary rozhořčeně, jelikož už vidí, že to nikam nevede.

„Je to tak, nemůžeme si dovolit jezdit do zahraničí a O’Mahonyovi opravdu mají víc peněz,“ řekne Sally klidně, vyždímá vodu z další košile a hodí ji do pračky. „Ale podle mě si o dovolené v našem karavanu, kdy můžeš chodit každý den na pláž a hrát si s bratranci a sestřenicemi, užiješ mnohem víc legrace, než kdybys v tom horku a dusnu chodila po městě po muzeích agaleriích se samými dospělými a neměla žádné děti na hraní. Víš, jak to musí být smutné, když nemá sourozence?“ podotkne Sally a v očích jí hraje úsměv.

„Asi jo,“ vzdychne Hilary, jelikož už tuší, co přijde.

„Chuděrka Colette je jedináček a nemá skoro žádné kamarády. A nemá doma maminku, která by jí nachystala oběd, když přijde ze školy, jako ty, miláčku. Buď šťastná, že máš rodinu a kamarády. Ty si máš vždycky s kým hrát, když přijdeš domů ze školy, tak buď přeci hodná a pozvi Colette na oslavu. Já dobře vím, že jsi moc hodná holčička. Běž si s ní hezky hrát a já vám na zahradu přinesu k svačině limonádu a banánové sendviče a můžete si udělat piknik,“ navrhne matka pohotově.

Ale já nechci být hodná holčička, nejraději by na matku zakřičela Hilary. Ale dobře ví, že nemůže. Sally má na své děti vysoké nároky. V rodiněKinsellových je laskavost povinná. Ať se to Hilary líbí nebo ne, musí být na Colette O’Mahonyovou hodná a chtě nechtě se smířit s tím, že přijde na její dychtivě očekávanou narozeninovou oslavu. Ubrečená Colette O’Mahonyová uhání ode dveří, kde vyslechla, jak Hilary diskutuje s paní Kinsellovou o tom, jestli ji má nebo nemá pozvat na tu svou pitomou oslavu. Colette si připadá, jako by její srdce spálilo tisíc, ne, milion kopřiv. Paní Kinsellová o ní tím svým soucitným tónem řekla, že je chuděrka, ale ona není chudá. Má pokoj jen pro sebe, nemusí se o něj dělit se staršísestrou. Má hromadu krásných šatů a dalšího oblečení. Hilary Kinsellová má jen jedny pěkné šaty na neděli. A hlavně, Colette má doma služku, která jí dělá oběd, když přijde domů ze školy.

Maminka jí říká „hospodyně“, ale Colette všem dívkám ve třídě řekla, že

paní Boyleová je její „služka“.

Paní Boyleová jí k narozeninám udělá puding a zmrzlinu a spoustulahodných vílích koláčků a křupavých buchtiček z čokoládové rýže a obrovský

čokoládový dort. Hilary bude mít jenom piškotový dort se šlehačkou akupované sušenky a limonádu a křupky. Tím pomyšlením se Colette uklidní. Jen

díky svému pocitu naprosté nadřazenosti dokáže ovládnout to, jak neskutečně

8


Hilary závidí všechno, co má. Vůbec se jí nelíbí, že matka čtyři dny v týdnu

pracuje a tři dny ji má na starost paní Boyleová – která je na služku pěkně

přísná – a ve čtvrtek ji hlídá paní Kinsellová.

Jak ráda by strávila léto v karavanu a celé dny si hrála na pláži. Jak ráda by pronikla do Party tajné šestky, v níž jsou každé léto v Bettystownu Hilary se sestrou, sestřenicemi a bratranci. Tahle parta je snad ještě lákavější než Pět malých detektivů, o nichž jí občas čte paní Boyleová. No co, založím si vlastní tajnou partu a Hilary do ni nevezmu, umiňuje si Colette.

Díky tomuto příslibu už raněné srdce tolik nebolí, když sleduje, jak Hilary vychází z kuchyně s nasupeným výrazem. „Máme si jít hrát ven a pak budeme svačit na zahradě,“ oznámí Colette s hlubokým povzdechem.

„Na mém pikniku v mojí zahradě mě bude moje služka houpat na mojíhouačce,“ prohlásí Colette a sjede kamarádku zlostným pohledem. „Škoda, že ty nemáš ani služku ani houpačku,“ dodá ještě a odkráčí na zahradu. „Skoč mi pro dvacítku playersek a vezmi desítku carrollek pro mámu a kup si něco na zub.“ Gus Higgins podá Jonathanovi librovou bankovku a poplácá ho po rameni. „A hoď sebou,“ dodá. „Potřebuju si dát cígo!“

„Dobře, pane Higginsi,“ odpoví Jonathan a už se těší, jak si koupí tyčinku Trigger. Nejrychlejší cesta do obchodu je průchodem uprostřed jejich ulice, ale rozhodne se, že tudy nepůjde. V průchodu se scházejí kluci ze třídy a hrají tam kuličky nebo fotbal. Takže nic pro něj. „Teplouši“ a „buzerante“ pokřikují na něj, a přestože neví, co to znamená, tuší, že jde o sprosté a zlomyslné nadávky. Rozhodne se jít k Nolanově samoobsluze delší cestou, přestravnatou náves. „Ahoj, Jone!“ uslyší za sebou Alice Walshovou, a když ho jehonejlepší kamarádka dožene, usměje se na ni.

„Představ si, že mi táta dal šest krabic od bot z jeho krámu! Můžeme si z nich postavit třípatrový dům pro panenky. Mohl bys zítra přijít?“

„Jasně.“ Jonathana se zmocní vzrušení. „Máma má zbytky záclonoviny, ze které šije paní Doyleové, tu si můžeme vzít na okna. A uděláme si stolky ažidličky z dřívek od nanunků. Ale nejdřív budu muset vyčistit kamna a připravit dřevo na zatopení a ještě něco mámě pomoct. Potom přijdu. Zatím ahoj.“

„Tak zatím!“ zavolá Alice zvesela, když Jonathan vezme za kliku obchodu, nad jehož dveřmi se rozezní zvonek. Pan Nolan doplňuje zboží a dává si s obsluhováním Jonathana načas. „Ne abys to všechno vykouřil najednou,zavtipkuje, když mu vrací drobné, a mrkne na něj. Všichni velcí kluci si po škole kupují woodbinesky. Jonathan jednou zkoušel kouřit, ale udělalo se mu zle a točila se mu hlava, takže cigarety pana Higginse i jeho mámy jsou u něho v bezpečí.

9


„Koupil sis něco pro sebe?“ ptá se soused, pan Higgins, když mu Jonathan podává drobné nazpátek a hnědý papírový sáček s cigaretami.

„Koupil jsem si tyčinku,“ odpoví Jonathan a pan Higgins vyndá ze sáčku carrolsky a dá mu je.

„Jsi fajn klučina. To jsou cigarety pro tvou mámu. Nemá to nýčko lehké, chudák vdova. Já živím tři dcerky, ale aspoň slušně vydělávám. Řekni jí, že to je dárek.“ Jeho soused není z okolí Rosslary. Přistěhoval se do sousedního domu před dvěma lety, když zemřela paní Foleyová, a Jonathan má někdy co dělat, aby mu rozuměl. Říká „nýčko“ místo „teď“ a „klučina“ místo kluk. Maminka mu vysvětlila, že lidé z jiných koutů země mluví jiným nářečím.

Jonathanova maminka musí velmi tvrdě pracovat. Šije a přešívá a ještě k tomu každé dopoledne pracuje v recepci u lékaře. Bere telefony a objednává pacienty. Jonathanovi zemřel tatínek, když mu byly tři roky, a maminka musí platit spoustu účtů a starat se o něj a jeho dvě starší sestry.

Pan Higgins říká, že jeho maminka je skvělá ženská. Je na ni hodný a kupuje jí cigarety, protože ona si je nemůže dovolit. Jonathan to velmi oceňuje a nevadí mu sousedovi sem tam pro něco doběhnout.

„Řekni mámě, že moje žena bude chtít, aby naší nejmenší ušila šaty kprvnímu přijímání. Odjela jim všem do města koupit nové boty a já si tu užívám klidu.“ Pan Higgins se zasměje a zatáhne závěs v obývacím pokoji.

„Povím jí to, pane Higginsi,“ poslušně odpoví Jonathan, ačkoli nechápe, proč si soused rozepíná knoflík u opraných džínů. Nejspíš si chce zdřímnout na pohovce, pomyslí si.

„Než půjdeš, ještě bych od tebe něco chtěl. Zůstane to jenom mezi námi. Bude to naše tajemství. A když to pro mě uděláš, příští týden zase budebalíček cigaret pro mámu a něco na zub pro tebe,“ řekne pan Higgins. Jeho dech je najednou přerývaný a v obličeji celý zrudl. Jonathana se náhle zmocní strach. Něco tu nehraje. Něco se změnilo, ale ještě neví, co to je. Jako by se ocitl ve zpomaleném filmu, vnímá prachové částice ozářené paprskempronikajícím škvírou mezi záclonami i bušení svého srdce, které mu tluče o hrudní koš, zatímco se k němu pan Higgins blíží.

10


ČÁST PRVNÍ

1990

Vzestup


KAPITOLA JEDNA

„Uvidíme se večer,“ řekl Niall Hammond a políbil rozespalou manželku na tvář.

„Kolik je hodin?“ zakňourala Hilary, přitáhla si peřinu a zabořila hlavu do polštáře.

„Šest třicet pět,“ šeptl a byl pryč, ze schodiště se ozýval vzdalující se dusot jeho kroků. Slyšela pípnutí alarmu, otevírání a zavírání vchodových dveří a couvání auta na příjezdové cestě.

Hilary zívla a se zavřenýma očima se protáhla. Ještě si zdřímnu, jen na deset minut, slibovala si, než znovu tvrdě usnula.

„Mami, vstávej, přijdeme pozdě do školy!“ Hilary otevřela oči a uviděla vedle postele stát svou mladší dceru Sophii, která ji šťouchala do žeber.

„A kruci! Kolik je hodin?“ S námahou se posadila.

„Osm dvanáct,“ pronesla její dcera vážně, když se podívala na digitální budík.

„Svatá prostoto! Proč jsi mě nevzbudila dřív? Kde je Millie? Už vstala?“ vykřikla Hilary, odhodila peřinu a vyskočila z postele.

„Ještě nevstala.“

„Proboha! Millie, Millie, vstávej!“ Hilary se přihnala do pokoje starší dcery a strhla z ní peřinu.

„Auáá, mami!“ vykřikla Millie pobouřeně a schoulila se jako ježek, vlasy jak bodliny.

„Vstávej, přijdeme pozdě. Běž si umýt obličej.“ Hilary kmitala jak tančící derviš, zotevírala žaluzie a uháněla do sprchy, kde si nasadila koupací čepici, aby si nenamočila vlasy. O deset minut později už zabalená v ručníku mazala krajíce celozrnného chleba máslem a kladla na ně plátky kuřete, které upekla předešlý den k večeři. Jablko a mandarinka do každé krabičky a oběd do školy byl hotov. Hilary zahlédla pračku plnou vypraného prádla a zamrzelo ji, ženevstala o dvacet minut dřív, aby je stihla pověsit ven, když se na to Niall vykašlal.

Dostala na manžela zlost. Nikdy ho nenapadne pověsit prádlo, když mu je

nepřipraví do košíku na kuchyňský stůl, aby je měl na očích. Někdy sipřipadám, že žiju se třemi dětmi, pomyslela si vyčerpaně. Tohle bylo typické, venku

zrovna krásně foukal vítr a její prádlo zůstane v pračce, dokud se nevrátí domů.

Millie se ládovala ovesnými taštičkami, zatímco Sophie si v klidu sypala

hrozinky na kaši. Sophie měla na sobě školní uniformu, blond vlasy spletené

13


do copů, až Hilary opět užasla, jak jsou její děti rozdílné. Millie, nečesaná,

vázanku nakřivo, pohlcená ve svém vlastním světě, vůbec nevnímala matčinu

nervozitu. Naštěstí se osprchovaly a umyly si vlasy včera po plavání,pomyslela si Hilary a vyndala ze zásuvky kartáč, aby trochu umravnila kštici starší

dcery.

O dvacet minut později už Hilary sledovala, jak je služba na přechodupřevádí přes ulici, a usmála se, když se Sophie otočila a poslala jí vzdušnýpolibek. Nechtělo se jí věřit, že už má dvě školou povinné děti. Kam se ty roky poděly? přemýšlela, když popojížděla v ranní zácpě.

Někdy ji až zaráželo, jak je coby manželka a matka dvou holčiček pohlcená každodenní rutinou, která se v době školy příliš nemění. Naštěstí po střední škole strávila rok jako au pair ve Francii a další léto pak byla šest týdnů s Colette O’Mahonyovou, svou nejstarší kamarádkou, na řeckých ostrovech, kde si to fantasticky užily. To byla paráda! Hilary se při té vzpomínce usmála, zabočila na Malahide Road, ale vzápětí zaúpěla, když uviděla zácpu na kruhovém objezdu Artane.

Colette se v životě nemůže stát, že by uvízla v ranní zácpě, pomyslela si trpce. Colette má v Londýně chůvu, která vozí Jasmine do školy. Jejíkamarádka teď jistě popíjí v posteli Earl Grey, listuje novinami a pak půjde namanikúru nebo nakupovat do Knightsbridge. Jejich životy se snad ani nemohou víc lišit. Ale tak to bylo už od jejich útlého dětství.

Colette, jediná dcera dvou úspěšných advokátů, byla odmala obklopená bohatstvím a přepychem. Rodiče jí splnili každé přání, ale její výchovu přenechali řádce hospodyní, aby se mohli věnovat svým kariérám a hektickému společenskému životu, a pak ji rovnou poslali do snobské a velmi drahéinternátní školy.

Hilaryina matka Sally byla naproti tomu v domácnosti a jen občas v sobotu prodávala v rodinném elektru. Otec Hilary, Mick, vlastnil obchod se svítidly a elektro zbožím a Hilary tam každé prázdniny pracovala, buď ve velképrodejně, kde měli lampy, lustry a stínidla všech tvarů a stylů, nebo v kanceláři, kde vyřizovala faktury a objednávky.

Její rodiče, na rozdíl od Colettiných, byli velmi rodinně založení. Hilary a její starší sestra Dee vyrostly v naprosté jistotě, že je rodiče milují. Sally s Mickem si své holčičky užívali a koupili si starší karavan, aby mohli společně trávit víkendy a dovolené. Hilary z dětství přetrvala vzpomínka, jak matka v kuchyňce karavanu chystá vynikající svačiny a jak otec táhne židličky a zátarasy proti větru a chladicí tašku na pláž, aby připravil jejich „místo“. Vzpomínala si také, jak s rodiči, strýci, tetami, bratranci a sestřenicemi, scelým klanem Kinsellů, hráli kriket a Simon Says, a jak se při tom vyřádili

14


a nasmáli. A jak pili z termosky čaj nebo domácí limonádu, ve které skřípal

písek, a jak také velmi často vítr s pískem bičoval jejich zástěnu, když se přes

Irské moře přihnaly mraky a hrozící déšť ještě dodal situaci na dramatičnosti.

A když se skutečně rozpršelo, jak všichni uháněli z pláže nahoru ke karavanům a jak se Mick smál a říkal: „To bylo o fous!“, když se stačili schovat, než

se strhla průtrž.

Sally s dcerkami ráda něco podnikala, a když čas a práce dovolily, vyrážely na Thomas Street, kde se toulaly po Liberty Market, prohlížely si stánky, zvláště ty se šperky, kde vzdychaly nad náramky a náušnicemi. Laskavá Sally vždycky ušetřila pár drobných na dárek pro Hilary a Dee. Matka s nimiprožívala dobré i zlé časy jejich dospívání a nabádala dcery, aby roztáhly křídla, vyrazily do světa a šly za svými sny. Naprosto Hilary podpořila, když serozhodla odjet po maturitě do Francie a pracovat jako au pair, aby se zdokonalila ve francouzštině.

Po roce ve Francii a šesti týdnech toulání po Řecku s Colette měla Hilary v plánu jít studovat humanitní vědy a v budoucnu učit jazyky, ale Mick v srpnu předtím, než měla nastoupit na univerzitu, prodělal infarkt. Tehdy měla pocit, že její plány musejí jít stranou, zvlášť když byla víc než rok v cizině a užívala si svobodu a bezstarostný život. Zachovala se zodpovědně a pomohla rodičům, kteří ji tehdy potřebovali. Její starší sestra Dee studovala přírodní vědy a nepřipadalo v úvahu, že by studia nechala.

Hilary byla hrozně zklamaná, že musí odložit školu, tolik se na univerzitu a studentský život těšila. Dee sice pilně studovala, ale také si pilně užívalasvobody a bydlela na koleji bez dozoru rodičů.

Hilary už se také těšila, jak se odstěhuje z domova. Ve Francii okusilavolnost, ale když otec onemocněl, musela se s ní prozatím rozloučit. Pohřbila svou lítost a opřela se do práce, aby v prodejně všechno šlapalo jako nadrátkách. O provoz servisu se staral Bill O’Callaghan, Mickův šéf elektrikářů.

Hilary se zanedlouho přihlásila na večerní kurz účetnictví a pak, jeden horký letní večer o státním svátku na folkovém koncertě na univerzitě, potkalahnědookého Nialla Hammonda, který hrál na bodhrán. Zakopla o něčí tašku a polila mu záda koktejlem.

Vykřikl leknutím a vyskočil, ale když se otočil a uviděl ji, jak tam stojí jak opařená s rukou na ústech a prázdnou sklenicí, rozesmál se na celé kolo.

„Já... se strašně omlouvám,“ koktala a otírala mu košili kapesníkem, zatímco se jeho kamarádi svíjeli smíchy.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl vlídně, „stejně mi bylo vedro.“ Přetáhl sipromočenou košili přes hlavu a odhalil opálené tělo s porostem tmavých chlupů na prsou, až si při tom pohledu nemohla nepomyslet: Sexy!

15


Studenti byli v tom vedru polonazí, takže si Hilary s úlevou pomyslela, že jeho svlečená košile nikomu nevadí, a snažila se nezírat na jeho vypracované prsní svaly, když si vyždímal košili a hodil si ji přes rameno.

„Ty jsi ale nemehlo, Hilary!“ chichotala se Colette, která se zjevila za ní. Protočila oči a podala kolohnátovi před nimi něžnou ručku. „Já jsem Colette O’Mahonyová a tohle –“ ušklíbla se, „ – je Hilary Kinsellová, která má obě ruce levé, jak jsi právě zjistil.“

„Těší mě, dámy, Niall Hammond jméno mé. Co takhle další rundu, ať se zas dáme do kupy?“ Přátelsky mávl na číšnici a ta přikývla a zamířila k nim. „Pro tebe Guiness, Hilary? Měla jsi v něm něco?“

„No, byl to koktejl Black Velvet,“ vykoktala Hilary, které bylo trapně azlobila se na Colette za to, že řekla, že je nemehlo. Někdy dokázala být tak hrubá.

„Brandy se zázvorovou limonádou,“ zavrněla Colette svůdně a zamrkala na něj dlouhými řasami.

Hilary si všimla, jak Niall vykulil oči. Tohle bylo pro Colette typické, říct si o drahý drink, když je někdo zve.

„Er... já jsem to měla se ciderem, ne se šampaňským,“ dodala Hilary rychle, aby si nemyslel, že to přehánějí.

Niall na ni mrkl, objednal jim pití a dodal: „Pro mě pintu Harpu, prosím. Tak co, dámy, studujete tady?“ zeptal se a usmál se na Colette. Hilary posmutněla. Takhle to dopadlo vždycky. Jakmile muži viděli křehkou, drobnou, energickou blondýnku Colette, měli oči jen pro ni.

„Hilary ano. Dělá tu nějaký nudný kurz účetnictví. Já jsem se sem přijela pobavit! Studuji výtvarné umění v Londýně. Jsem doma na víkend.“

„Zajímavé! Umění. A jak ses k tomu dostala?“ Niall se opřel o sloup, prsty zaháknuté za poutka džínů. Hilary si v tu chvíli pomyslela, jaká je smolařka, že potká takového chlapa, zrovna když je Colette doma z Londýna na jedné ze svých vzácných návštěv zpoza Irského moře. Od té doby, co se její kamarádka odstěhovala do Londýna, kde žila u ovdovělé sestry svého otce, málokdyjezdila domů a nijak zvlášť se nesnažila udržovat s ní kontakt. Raději se bavila na zápasech póla, na víkendových večírcích na venkově a v luxusníchrestauracích v Kensingtonu a Knightsbridge a nakupováním v Harvey Nicks a Harrods.

„Rodiče chtěli, abych studovala práva. Oba jsou advokáti,“ dodala Colette, která tuto informaci všem vždy ochotně sdělovala. „Ale to bych nemohla,“ zatrylkovala a pohodila blond hřívou, která jí spadala až na ramena, a zvesela se zasmála. „Sestra mého táty má velký byt v Holland Parku a její manžel zemřel a nemají děti, takže jsem se k ní na čas nastěhovala, a ona znala někoho v galerii Dickon and Austen’s, kde jsem začala pracovat, a napadlo městudovat umění, no a takhle nějak se to přihodilo.“

16


Přihodilo, pomyslela si Hilary podrážděně. Colette začínala chytatlondýnské manýry.

„A ty?“ Niallovy hnědé oči s velkými víčky se zadívaly na Hilary. Ale byla v nich jiskra, která se jí líbila, a tak mu odpověděla s veselým úsměvem.

„Já pracuju v otcově firmě na osvětlení a elektro zboží –“

„Je vedoucí v obchodě,“ skočila jí do řeči Colette. „Á, už nám nesou pití!“

„Zaplatím to,“ prohlásila Hilary. „Vždyť jsem ti zničila košili.“

„Až příště,“ odpověděl Niall rozhodně, vyndal ze zadní kapsy džínůpeněženku a z ní vytáhl dvacku.

„A co děláš ty, kromě toho, že tak skvěle bubnuješ?“ Colette povytáhla dokonale upravené, do špičky vytrhané obočí a decentně si srkla brandy se zázvorovou limonádou.

„Pracuju v Aer Rianta International, v cestovní kanceláři. A ve volném čase hraju s těmahle pobudama.“ Ukázal na tři kamarády ze své kapely opodál.

„Vážně? To musí být zajímavá práce, ne?“ Zdálo se, že udělal na Colette dojem. „Cestuješ hodně?“

„To bych řekl.“

„Já miluju cestování!“ rozverně prohlásila Colette.

„Jak se jmenuje vaše kapela?“ zeptala se Hilary, která věděla, že jestli Colette nepřeruší, začne mu vykládat o svých cestách a ona si bude připadat jako křen. Už teď si tak vlastně připadala!

„Jmenujeme se Solas, což, jak jistě víte, je v gaelštině ,světlo‘. Náhodička, co, Hilary? Oba máme co do činění se světlem!“

„Hm.“ Hilary si právě lokla koktejlu a bála se, že má knír z pěny. „Asi jo.“

„No, měl bych se vrátit a zahrát další sérii nebo dneska Solas nedostane gáži. Rád jsem vás obě poznal.“

„Nehrajete o víkendu ještě někde?“ zeptala se Colette jakoby nic.

„Hrajeme. Tebe baví folk? To bych do tebe neřekl,“ podotkl Niall.

„MILUJU ho!“ lhala Colette. „Zbožňuju Dubliners a... ehm... hm... eh... The Clancy Brothers.“

„A co ty, Hilary?“ Niall se obrátil na ni.

„Já mám folk ráda.“ Přikývla. „Líbí se mi ten temperament a nejradši je poslouchám naživo.“

„A koho máš ráda?“ zkoušel ji.

„Nejradši mám The Bothy Band, Planxty, De Dannan a The Chieftains jsou skvělí.“ Pokrčila rameny.

„Mluvíš mi z duše. Samí úžasní muzikanti, co?“ přisadil si Niall nadšeně.

„Nejlepší,“ souhlasila Hilary.

„Tak kde zítra hrajete?“ nedala se Colette, otrávená, že ji nenapadlojmeno>17


vat některou z těchto skupin, přestože je znala jen zběžně. Poslouchala spíš

Rolling Stones a The Eagles.

„V O’Donohue’s. Proč, chceš přijít?“

„Kdo ví?“ Colette na něj upřela své nevinné modré oči. „Ale kdybys mě tam neviděl, můžeš kdykoli zavolat do Dickon and Austen’s, tam mě zastihneš. Díky za drink,“ řekla a pomalu se vrátila na místo, kde předtím seděly.

„Myslíš, že to vezmou, když zavolám na účet volaného?“ Niall se zazubil a Hilary se zasmála.

„Tím si nejsem jistá.“

„Takže zítra obě přijdete do O’Donohue’s?“ zajímal se.

„Tím si taky nejsem jistá. Máme v obchodě přejímku zboží a musím tam být. A nejlepší je udělat to, když je zavřeno.“

„Fajn, když to vyjde, tak to vyjde,“ odvětil. „Užijte si zbytek večera.“

„Ty taky a omlouvám se za tu košili a díky za drink,“ hlesla Hilaryposmutněle, protože si všimla, jak Niall pokukuje po Colette, která se už živě bavila s vousatým dlouhánem, vedle něhož vypadala jako rozkošná panenka.

„Za chvíli jí přistane další brandy se zázvorovkou, co?“ podotkl Niall a zakřenil se, až se mu u očí udělaly přitažlivé vrásky.

„Cože?“ Vytrhl ji z myšlenek.

„Tvoje kamarádka má drahý vkus.“

„Ehm... ona nepije pivo, ani Guiness,“ omlouvala ji Hilary, zaskočená jeho přímočarostí.

„Má štěstí, že má kamarádku, na kterou je spoleh, Hilary. Nešla bys se mnou někdy na drink, až budeš mít po přejímce?“

„Já!... Ach!... Myslela jsem, že jestli některou z nás pozveš, bude to Colette,“ vykoktala Hilary.

„Neříkej? Abys věděla, žena, která mě celého zlije guinessem, aby na sebe upozornila, je pro mě mnohem zajímavější než nějaká koketa, co pije brandy se zázvorovkou.“

„Já jsem tě nepolila, abych na sebe upozornila. Byla to nehoda! Zakopla jsem!“ vehementně protestovala Hilary.

„Ale zabralo to, ne? Zvu tě na drink,“ prohlásil.

„Ale jdi!“ odvětila Hilary dopáleně. „A jak jsi přišel na to, že s tebou chci jít na drink? Nejsem zase tak zoufalá, abych musela kvůli nějakému chlapovi vylívat Black Velvet.“

Nialla to rozesmálo. „Promiň, Hilary, nemohl jsem si to odpustit. Chtěl jsem vědět, jestli mi na to skočíš. Jenom jsem tě škádlil, promiň. Vím, že jsi zakopla. No tak, dej mi svoje číslo, abych to mohl odčinit,“ usmál se.

„Najdeš mě pod Svítidla Kinsella, průmyslová zóna Kirwan, jsme vtele>18


fonním seznamu. A ne abys volal na účet volaného,“ odvětila Hilary, alecestou zpátky ke svému stolu se usmívala.

Colette stála s vousáčem na baru, postavila se tak, aby ji Niall, kterému divoce tančily prsty po bodhránu, dobře viděl. Ať si klidně pózuje, pomyslela si Hilary. Poprvé v životě dal někdo přednost jí. Niall Hammond pozval Hilary na drink a ona rozhodně neodmítne.

„On tě pozval na rande?“ Colette nemohla uvěřit svým uším, když se spolu

později večer stavily na kebab. Colette se ten večer chystala přespat u Hilary

a ráno vyrážela za rodiči do jejich honosného domu v Suttonu.

„Jo, řekla jsem mu, že mám zítra přejímku a nepřijdu do O’Donohue’s, tak

mě pozval na rande. Prý mi zavolá.“ Hilary si olízla mastnou omáčku z prstů

a zapila ji kolou.

„Ahá! To jsem zvědavá, jestli zavolá. Znáš mužské,“ ušklíbla se Colette. „Kolikrát už jsi seděla a čekala, až ti nějaký kluk zavolá? Radši se moc netěš,“ poradila jí a ukousla si kousek kebabu, který měly napůl. Nikdy se nepokapala omáčkou ani si nepotřísnila prsty. Hilary by bez problémů zdlábla celý kebab a pokaždé ji naštvalo, že si ho Colette odmítla dát a pak jí ujídala.

„Chceš snad říct, že v jednom kuse sedím u telefonu a čekám, až mi zavolá nějaký kluk?“ ohradila se Hilary a rázem měla po radosti. Možná má Colette pravdu, Niallovi se třeba nebude chtít jí volat. Už se jí párkrát stalo, že si nějaký kluk vzal její číslo, ale na jeho zavolání čekala marně. Takové problémy Colette určitě neměla. Muži po ní šli jako včely po medu. Ale ten večer si Hilary myslela, že konečně někoho zaujala ona! Jenže už o tom začínala pochybovat.

„Já jenom nechci, aby ti někdo ublížil,“ řekla Colette vlídně. „Muži dokážou být mizerové. Vzpomeň si, co jsem zažila s Rodem Killeenem!“ Její krásná tvářička potemněla a stáhla se do zlostné grimasy při vzpomínce na tu krysu Killeena, který ji nechal kvůli nějaké obtloustlé couře, co se smála jako řehtačka a ujížděla na sci-fi stejně jako Rod. „Ten chlap mi zlomil srdce,“přiomněla Colette Hilary. „Využil mě a pak mě odkopl! A za mými zády seslézal s tou tlustou Lyndou. S tou sádelnatou cuchtou!“

Hilary vzdychla, kolikrát už si tuhle lamentaci o jejím bývalém klukovi vyslechla! Colette byla do toho pohodového hezouna, co hrál ragby a čtvrtým rokem studoval medicínu, zamilovaná až po uši. Během toho románku, který neměl dlouhé trvání, vláčela Hilary na ragbyové zápasy, ve vichru i dešti. Rod byl zpočátku ze své „blonďaté sexbomby“, jak Colette říkal, celý pryč a v první fázi jejich vztahu spolu strávili několik vášnivých měsíců. Ale jak se ukázalo, Colette se svým neustálým citovým vydíráním, výstupy a scénami, které mu dělala, když se musel stáhnout a učit na zkoušky, byla pro svalnatého

19


medika příliš náročná. Rod našel útěchu v náruči veselé, baculaté studentky

zdravotní školy z Cavanu, která byla Colettiným pravým opakem, jakvzhledem tak povahou. Vypadalo to, že Colette nejvíc dráždil právě fakt, že Lynda

měla pár kilo nadváhy. Jak se Rodovi mohla ta špekounka líbit víc než ona?

Stěžovala si Hilary bez ohledu na to, že Hilary také měla pár kilo navíc, a tudíž

byla podle Colette tlustá.

Hilary vlastně chápala, proč se Rodovi líbilo Lyndino oblé tělo, a nejen to. Hilary je jednou večer potkala v O’Donohue’s, poté co Colette odletěla do Londýna, a Rod jí Lyndu představil. Byla to praktická, vřelá, přátelská dívka s jiskřivýma zelenýma očima, s plnými ňadry a bujnou kaštanovou kšticí vlnící se jí přes smetanově hladká ramena, která měla do „tlusté, zrzavé buranky“, jak ji pohrdavě popsala Colette, daleko. Lynda byla přirozená a smyslná, zatímco Colette si zakládala na své vyzáblosti a eleganci.

Colette se nedokázala smířit s tím, že ji Rod nechal, a když jí matka navrhla, aby si odjela léčit zlomené srdce do Londýna, ráda souhlasila.

Zuřivé zatroubení na kruhovém objezdu v Artane vytrhlo Hilary zevzpomínek. Díkybohu nepatřilo mně, pomyslela si provinile. Nevěnovala se řízení, v myšlenkách se zatoulala daleko do minulosti. Kolik je to let, deset nebo víc, když spolu prožívaly bouřlivá léta mládí? A teď už jsou obě vdané, ona za Nialla, který skutečně zavolal a pozval ji na rande, a Colette za Dese,londýnského finančníka, s nímž měla pohádkovou svatbu v Římě.

Obě jsou vdané, obě matky, ona má Sophii a Milie, Colette Jasmine. A každá z nás žije naprosto rozdílným životem, uvažovala Hilary cestou do práce. Colette je tak složitá povaha, že je div, že jim přátelství vydrželo tak dlouho. Byla jedním z nejambicióznějších lidí, které Hilary znala. Musela být středem pozornosti. Musela mít větší auto, lepší práci, hezčího přítele nežkterákoli z jejích kamarádek. Hilary ovšem věděla, že za tím sebevědomým, nafoukaným, nadřazeným výrazem se skrývá mladá žena, kterou sžírá nejistota. Hilary byla jednou z mála lidí, kteří znali skutečnou Colette. Colette, která měla své chyby, Colette, která byla schopná vyplakat kbelík slz kvůli zlomenému srdci, Colette, která toužila být „obyčejná“ jako Hilary a její sestra Dee a mít matku, která na ni čeká doma, když se vrátí ze školy, která chceslyšet, co celý den dělala, a která pro ni bude mít nějakou dobrotu k večeři. I když ji někdy kamarádka přiváděla k šílenství svou sobeckostí a bezohlednýmchováním, Hilary se na ni nikdy nevydržela dlouho zlobit, protože byla měkkota a věděla, jak je Colette zranitelná a že ji považuje za sestru, kterou nikdy neměla.

Colette ovšem nikdy nemusí popojíždět v ranní zácpě, když veze děti do školy, a pak uhánět do práce. Hilary se při pomyšlení, že její kamarádka má

20


ve svém luxusním londýnském bytě chůvu a hospodyni, neubránila závisti.

Nikdy ji doma nečeká nádobí od snídaně na kuchyňské lince a jen zběžně

zametená podlaha ani hromada prádla, které je třeba vyprat, vyžehlit aroztří

dit, jako Hilary. Jejich životy byly vždycky velmi odlišné, už když byly malé

holčičky, ale přátelství jim přes drobné vady na kráse vydrželo dodnes. To

samo o sobě je skvělý výkon, pomyslela si Hilary pobaveně, když si cestou na

parkoviště před Kinsellovými svítidly, jejich rodinným podnikem, vybavila

pár divokých hádek.

21


KAPITOLA DVĚ

Colette O’Mahonyová si hověla v posteli s povlečením z jemné egyptské

bavlny a sledovala, jak slunce zalévá jasně zelené listí stromů lemujících ulici

v londýnském Holland Parku, na níž stál její honosný bílý dům se štukovými

sloupy plný luxusních bytů.

Byla unavená a na spáncích cítila začínající migrénu. Teď litovala, žemanželovi slíbila, že ho doprovodí na služební cestu do Dublinu. Večer, poodpoledním čaji s japonským klientem v Cliveden House, měli odlétat z Heathrow, ale při pomyšlení, jak se trmácí tím šedivým, pochmurným tunelem, jemuž mají tu drzost říkat letištní terminál, její bolest hlavy ještě zesílila. Proč jen se vždycky na Heathrow člověk cítí tak uondaný, upocený a přidušený, ať letí z kteréhokoli terminálu? Ještě dvacet minut si poleží a pak začne balit. Colette zívla, přetočila se na bok a zachumlala se do deky, aby neslyšela hukotvysavače z předsíně. Ještě že sama nemusí vstávat a dávat byt do pořádku. To by byl děs, pomyslela si vyčerpaně.

Předešlý večer pořádali večeři pro manželovy kolegy z Wall Street, kteří byli v Londýně na řadě jednání, a přestože všechno dopadlo výtečně – stejně jako všechny večeře, které pořádala, především díky její hospodyni, paníZielinské, jejím dodavatelům a, samozřejmě, jejím organizačním schopnostem –, přesto to bylo úmorné. Des na ni vždycky ve dnech, které předcházely večírkům, jimiž chtěl svým kolegům vyrazit dech, vyvinul ohromný psychologický tlak.

„Už jsi zajistila úklid a myče oken? Objednala jsi humry? Neměli bychom si dát spíš zvěřinu než steak? Objednala jsi květiny? Nezůstaneme jen uorchidejí? Budeme používat Crown Derby a Lalique?“

„Ano, ano, ano a ano, Lalique na šampaňské a aperitiv a k jídlu a na brandy křišťál Waterford. PŘESTAŇ SE STRACHOVAT, proboha živého!“ vykřikla podrážděně.

„Je to důležité, Colette. Někoho chtějí povýšit a ve hře jsem já a Jerry Olsen a víš, jak je soutěživý. Bere klienty ke Gordonu Ramsayovi, ale já je chcihostit doma, aby viděli, jak žijeme. Ať vidí, jak jsme nóbl! A řekni jim o tvé práci v galerii. Pověz jim, co nám doma visí. Ať zírají – někteří ani nerozeznají Moneta od Maneta.“

Jako ty, než jsem si tě vzala do parády, pomyslela si Colette trpce.

22


Des přecházel sem tam a podrážděně rozdávala pokyny. Její manžel, jak Colette zjistila krátce poté, co se poznali, měl problém s tím, že patřil mezi zbohatlíky, a bylo to na něm znát. Za svou relativně krátkou ale veleúspěšnou bankovní kariéru získal úctyhodné jmění, nashromáždil slušné akciové portfolio, měl podíly ve firmách a vlastnil nemovitosti. Image byl pro Dese vším! A ona, vždy dokonale upravená, nalíčená a elegantně oblečená, byla jehonejvětší cenností. Dobře to věděl a já také, pomyslela si Colette. Právě jejíobratnost, elegance a vkus je udržely na úzké a riskantní stezce mezi společenskými kruhy, kde hrálo zásadní roli, kdo je „in“ a kdo je „out“.

Des Williams pocházel ze zámožné, solidní středostavovské rodiny zeseverovýchodní Anglie. Jeho otec byl zubař a matka vlastnila cestovní kancelář. Dvakrát ročně jezdili na zahraniční dovolenou a měli letní sídlo v Cornwallu. Ale Des, jejich jediné dítě, toužil uniknout z nudného, provinčního života a od své nudné, provinční přítelkyně. Lákal ho lesk a sláva Londýna, a jakmile dokončil studium ekonomie na univerzitě v Manchesteru, odstěhoval se na jih a teď už jen zřídkakdy jezdil domů.

Byl ambiciózní, soutěživý a zištný, takže tvrdě dřel na své kariéře, aby se vyšplhal po společenském žebříčku. Úplně ztratil seveřanský přízvuk, chodil v luxusních oblecích od slavných návrhářů, jedl v drahých restauracích astýkal se se skutečnými boháči.

V době, kdy ho Colette poznala na vernisáži slibné abstraktní umělkyně jménem Devone, byl Des velmi elegantní, úspěšný, dobře situovaný finančník. Dese zaujala její přesvědčivá úvodní řeč o barevné technice mladé umělkyně, jejíž obrazy jemu připadaly jako čmáranice pětiletého dítěte. A uchvátila jej také drobnou, vypracovanou postavou, která ve světle růžových vypasovaných šatech značky Chanel velmi vynikla.

Colette, která se tehdy ještě nevzpamatovala ze zdrcujícího rozchodu s Rodem, se pohledný, modrooký, světlovlasý muž, který si to namířil přímo k ní, také zalíbil. A ještě víc se jí líbilo, když navrhl, aby po vernisáži zašli na drink, a zavezl ji svým luxusním sportovním mercedesem do restaurace na břehu Temže, kde popíjeli šampaňské z elegantních píšťal s malinamiplovoucími na šumících bublinkách. Když ji Des odvezl domů, před tetiným apartmá přes celé přízemí luxusního domu v Holland Parku uznale hvízdl. „Parádní bejvák.“

„Potřebuje kompletní rekonstrukci. Strýc před deseti lety umřel a od té doby to tu jde z kopce. Teta už tu nechce nic dělat. Bojím se, že byt odkáže psímu útulku nebo někomu podobnému,“ přiznala Colette.

„To myslíš opravdu vážně? To by bylo strašné!“ Des svraštil čelo. „Je na tom hypotéka?“

23


„Ne, ten byt patřil rodině jejího manžela, koupili ho před mnoha lety a jeho matka ho na něj před svou smrtí přepsala.“

„Teď má obrovskou cenu. Tak milion až dva. Perfektní poloha, tak blízko Kensingtonu. Měla bys zapracovat, aby ho teta odkázala té správné osobě. Chápeš, jak to myslím?“

„Chápu,“ přitakala Colette, které se líbila jeho upřímnost a to, že má stejný názor jako ona.

„Co kdybych vás s tetou vzal někdy k řece na Pimm’s a na piknik? Myslíš, že by souhlasila?“ navrhl Des jakoby nic.

„Snad.“ Colette pokrčila rameny. „Ale třeba taky ne. Díky za krásný večer.“ Poslala mu vzdušný polibek, a než se stačil vzpamatovat, vystoupila z auta.

„Zavolám ti, jaké máš číslo?“ zeptal se trochu zaskočený jejím náhlým odchodem. Vytáhl si vizitku a sundal víčko z plnicího pera. Colette se dívala, jak s vlasy rozcuchanými večerním vánkem sedí zakloněný na kožené sedačce sporťáku s připraveným perem.

„Zavolej mi do galerie. Nashle!“ A už klapala po mramorovém schodišti a v ruce chrastila klíči. „Takhle snadná kořist nejsem, Desmonde Williamsi,“ mumlala si pro sebe, když za sebou zavírala těžké červené dveře.

Udržovala si od něho odstup, scházela se s ním, jen když se jí chtělo, amezitím se stýkala s jinými muži, aby viděl, že není jediný na světě. Víckrát jí nikdo srdce nezlomí. Vždycky už bude mít ve vztahu navrch a hotovo.

Ten rok koncem léta jela Colette o prodlouženém víkendu domů na oslavu matčiných narozenin, která začínala opulentním grilováním v jejich domě na pláži v Suttonu. O’Mahonyovi pozvali rodinu Kinsellových a Colette se těšila, že se uvidí s Hilary a bude jí vyprávět o svém vzrušujícím novém životě v Londýně.

Chudák Hilary vede ve srovnání se mnou tak nudný život, říkala si Colette, když její letadlo klesalo nad Irským mořem a proti jasnému nebi se rýsoval Sugar Loaf a Dun Laoghaire, vlevo byl vidět dublinský přístav a dole postříbřitě lesklém moři pluly dopravní lodě. Hilary s tou svou jednotvárnou existencí v otcově podniku, kde vede obchod se svítidly a ještě pořád žije doma, zatímco ona si užívá kosmopolitního Londýna, díky práci pro galerii Dickon and Austen’s poznává spoustu zajímavých lidí, a navíc vede pestrý společenský život. Rozhodně lepší než folkové koncerty a večerní kurzy. Ale Hilary nebyla jako ona. Hilary byla nenáročná a spokojila se s tím, co jí život přinášel. Colette, naopak, odjakživa toužila udělat díru do světa. Být stále v pohybu a stoupat výš. A ukázat rodičům, že i ona to ve svém oboru může někam dotáhnout.

Colette věděla, že rodiče chtěli, aby studovala práva a věnovala se jejich

24


profesi. Odjakživa s tím počítali, ale ona se vzepřela. Neměla v úmyslustudovat suchopárné právnické bichle a na nekonečných večírcích, kterých se doma

musela s rodiči a jejich přáteli a kolegy účastnit, se dlouze dohadovat ovšelijakých právnických záležitostech.

Francis O’Mahony se zděsil, když Colettina matka Jacqueline navrhla, že by se jejich dcera mohla nastěhovat k jeho sestře Beatrice do Londýna, aby se vzpamatovala z rozchodu se svým chlapcem. „Ta holka by se měla zklidnit! Trajdá si po Evropě, flámuje, jako kdyby měl přijít konec světa, a vyhazuje peníze, jako kdyby měly vyjít z módy,“ brblal. „Dohodli jsme se přece, že až se vrátí z cest, začne studovat práva. Už by měla konečně dospět a zvážnět,“ hromoval Francis, seč mohl. Ale marně.

Colette odletěla do Londýna a přihlásila se na výtvarnou akademii. Otce její volba školy trochu uchlácholila. Nebyla to právě běžná kariéra. Nečekalo ho nic horšího, než kolegům, z nichž většina měla děti na právech, přiznat, že jeho dcera zatím nejde na univerzitu, ale pouze na akademii. I když umění teď studoval každý trouba a on měl s Colette lepší plány. Nejraději by ji viděl na právech, ale spokojil by se i s medicínou nebo ekonomií. Umění bylo podle něho na hraně, ale alespoň to mělo styl.

Jacqueline to potěšilo. V hloubi duše věděla, že její dcera, přestože je chytrá, není na právnickou profesi zralá. Nejspíš by flirtovala se soudci, pomyslela si trpce poté, co ji jednou Colette přišla vyzvednout k soudu, když spolu šly na oběd, a skončila obklopená houfem mladých koncipientů, kterým učarovala svými půvaby a tím, že byla dcerou Francise a Jacqueline O’Mahonyových, páru prvotřídních advokátů, které chtěl mít každý ve svém týmu. Rozdíl mezi Colette a její matkou byl v tom, že Jacqueline se hodně nadřela, aby se v životě dostala tam, kde byla. O prázdninách pracovala se svou nejlepší kamarádkou Sally, matkou Hilary, v místní samoobsluze a na univerzitě dělala pokojskou v hotelu, aby si zaplatila školu, protože její otec si to nemohl dovolit. Jacqueline se vydrápala po společenském žebříčku příčku po příčce. Colette vlála životem, aniž by po něčem toužila, snad proto, že její rodiče prahli po úspěchu a skutečně ho dosáhli vrchovatou měrou. Oba si účtovali ohromné peníze. Jejich pocit vlastní důležitosti rostl, stejně jako Colettin, a plebs považovali za jinou rasu.

Když Colette letěla domů na Jacquelininu oslavu, věděla, že první grilování je pro obyčejné lidi, mezi nimiž žili. Pro prarodiče, tety a strýce, sestřenice a bratrance, kteří vyrostli v Artane. Kinsellovi bývali Jacquelinini sousedé, když ještě žila doma, a na oslavu měly přijít i Hilary s Dee, Colettinykamarádky z dětství.

Colette věděla, že tahle oslava je „povinná“, protože se to v rodině očekává. Ale luxusnější, „skutečná“ oslava, která měla stát pořádný balík a kde mělo

25


téct šampaňské proudem, se chystala pro sousedy v Suttonu, přátele z golfu

a bridge a pro lidi z branže.

Colette už se těšila, jak se předvede, hlavně na té první oslavě. Mělafantastické šaty Dolce & Gabbana, na první pohled příšerně drahé, které si mohla koupit díky více než štědré apanáži rodičů. Navíc řekla Hilary, která k jejímu úžasu ještě pořád chodila s Niallem Hammondem, aby ho na večírek přivedla. Colette vlastně nechápala, co Niall na Hilary vidí. Hilary byla prostě Hilary: spolehlivá, věrná, tuctová. Pěkně ji namíchlo, když se dozvěděla, že se Niall opravdu kamarádce ozval, i když měl šanci tenkrát, když byla naposledy doma, začít chodit s ní. A když teď byla svědkem něžností a důvěrností mezi svou nejstarší kamarádkou a mužným Niallem, vyvedlo ji to z míry. „Spíš s ním?“ zeptala se, když Niall odešel k baru pro drinky.

„No samozřejmě. Prakticky už žiju u něho v bytě,“ smála se Hilary. Celá zářila, zhubla, její oříškově hnědé oči jen jiskřily a nový sestřih na hnědých vlnitých vlasech jí velmi slušel. Colette se neubránila přívalu závisti.

„Už tě seznámil s rodiči?“

„Ano.“ Hilary se usmála. „Poprvé mě pozvali na nedělní oběd a já byla pěkně vyděšená, zvlášť když mi Niall řekl, že jeho matka vytahuje sváteční porcelán a starý krajkový ubrus jenom při zvláštních příležitostech. Měla jsem hrůzu, abych ho nepokapala omáčkou nebo něco takového. Ale byli milí a cítila jsem se u nich jako doma, takže jsem se uklidnila a nakonec jsme se skvěle bavili. Teď spolu moc dobře vycházíme. Jeho otec je stejný pohodář jako Niall a matka ho příšerně rozmazluje. Niall je v jejích očích dokonalý, takže jsem měla strach, že ve mně Margaret bude vidět konkurenci – víš jaké někdy tchyně bývají? Ale zaplaťpánbůh se s ní dá výborně vycházet, ačkoli Niallova sestra je trochu kousavá,“ ušklíbla se Hilary.

„Starší, nebo mladší?“ zajímala se Colette.

„Sue je nejmíň o deset let starší. Viděly jsme se jen párkrát, moc často k rodičům nejezdí. Dělá kariéru a je dost povýšená. Pěkně namyšlená, ačkoli nevím na co. Myslí si, že je ,intelektuálka‘. Na Niallovu muziku se dívá spatra a na folkový koncert by ji prý ,v životě‘ nedostali. Žádné velké kamarádky z nás asi nebudou,“ podotkla Hilary posmutněle.

„Takže to je vážné? Tohle tím chceš naznačit?“ Rychlost, jakou se vyvíjel vztah Hilary a Nialla, Colette naprosto zaskočila.

„Jo!“ zazubila se Hilary. „O Vánocích se začneme poohlížet po nějakém domě.“

Ta novina jí úplně zkazila radost z návštěvy domova. Nemohla dopustit, aby se Hilary provdala dřív než ona. Colette se tehdy vracela do Londýna s jasným plánem. Bylo na čase přitáhnout Desovi otěže.

26


KAPITOLA TŘI

„Pověz mi, chlapče, určitě pořádně jíš?“ naléhala Nancy Harpurová, která by

si nejraději svého jediného syna vzala do parády a pořádně ho vykrmila.

„Přísahám, že ano, mami,“ lhal Jonathan a rychle přejel pohledem krabici s keksy, chlebovku, kde měl jen tvrdé bagety, a plechovku ananasového džusu. Dobře věděl, že má v malém mrazáku předsmažené kuřecí řízky a v ledničce jen kus plesnivého sýra, černou ředkev, dvě malé lahvičky šampaňského a jedno Chardonnay.

„Co máš dneska k večeři?“ nedala se Nancy.

„Kuře na zelenině,“ odpověděl pohotově. „Mrkev na másle, tak jak jsi ji dělávala ty!“

„Tak se mi líbíš,“ pochválila ho spokojeně. „A jak to jde v práci?“

„Jde to. Honička.“ Jonathan si ukousl slané tyčinky. Nehodlal matcevykládat, jak svou práci ve státní správě nesnáší, že jeho šéf je homofobní vůl, který ho šikanuje, a jak je mu každý den zle od žaludku, když tam jde. Nic z toho jeho matka vědět nemusela. „Mám další zakázku na návrh interiéru,“ řekl, abyzměnil téma. „A budu potřebovat ušít závěsy. Fantastický zlatý brokát. Hned, jak koupím látku, přivezu ti ji.“

„Fajn, udělám si na ně místo. Tenhle týden od rána do večera šiju,“odpověděla Nancy zvesela, nadšená synovou zprávou.

„A zítra jdu na kurz designu osvětlení, na to se moc těším.“

„Mám radost, že se ti v Dublinu tak dobře daří. Obrovskou radost, Jone, ty si to zasloužíš. Jsi úžasný chlapec,“ chválila ho Nancy a Jonathan se usmál. Matka byla jeho nejmilejší bytost, vždycky byla a vždycky bude. Zbožňoval ji.

„Co kdybys zase přijela na víkend, vezmu tě na nákupy a do divadla a zajdeme si někam na luxusní večeři?“

„Áaach, to bude krása!“ zvolala Nancy nadšeně. Víkendy s Jonathanem byly pokaždé slast od začátku do konce a ke všemu si ještě užila hlavní město a nákupy v módní Grafton Street, ačkoli jejím oblíbeným obchodem byl Roches Stores v Henry Street.

„Výborně. Naplánujeme to, až ti přivezu tu látku. Mám tě rád, mami.“

„Já tebe taky, chlapče,“ opáčila Nancy a Jonathan s úsměvem zavěsil. Vezme Nancy do obchodního domu Brown Thomas a koupí jí něco na sebe,

27


přestože bude protestovat a tvrdit, že by jí stačily věci z Clerys nebo Roches

Stores. Tam ji vezme také. Nejraději nakupovala v přízemí Roches, kdeprodávali všechno od nádobí po povlečení a další potřeby a cetky do domácnosti.

Naposledy, když tam spolu vyrazili na nákupy, si oba koupili sadu malých

vidliček v dřevěném soudku na napichování máslové kukuřice. „Takovásnobárna,“ radovala se Nancy, když se dohadovali, jestli si mají koupit i nože na

ryby. „Já nebudu pořádat nóbl večeře jako ty.“

„A co kdybys pozvala na večeři ty své kamarádky, se kterými šijete quilty? Kdyby každá z vás občas uvařila, měly byste se na co těšit,“ navrhl Jonathan a hodil nože do košíku.

„Nemáme náhodou oba vaření plné zuby? Proto se chodíme najíst ven,“ odvětila Nancy a vrátila nože do regálu.

„Mami, máš naprostou pravdu!“ souhlasil Jonathan. „Zajdeme si do Shelbourne na odpolední čaj a pak můžeme jít do kina a nakonec na večeři do Commons nebo Troc, pozorovat celebrity a lidi, co půjdou z divadla, akomentovat, co mají na sobě. Já miluju, když na nich vidíš ty křivé švy neboodpárané lemy.“ Zazubil se.

„Víš, Jonathane, někteří návrháři by se měli stydět za to, jak mají své věci začištěné. Navíc to oblečení stojí majlant!“ prohlásila Nancy. „Já bych se musela propadnout, kdybych někoho nechala chodit v šatech, ze kterých visí nitě nebo mají křivé švy a průramky. Abys věděl, někteří ti návrháři mají jenom kliku a pak, když se dostanou do Londýna a naroste jim hřebínek, dívají se na nás skrz prsty. Pamatuju si jednu ze šedesátých let, která šila prosmetánku a tvrdila, že ta háčkovaná krajka je její vlastní. Jenže já jsem znala paní, která to všechno háčkovala. Byla to nádherná, titěrná práce a nikdy žádné uznání,“ lamentovala Nancy. „Až z tebe bude slavný návrhář interiérů,nezaomeň, odkud jsi přišel,“ mrkla na něj a zahrozila prstem.

„Neboj se, mami,“ slíbil jí a uprostřed přízemí Roches Stores ji pevně sevřel v medvědím objetí.

Jonathan natočil vodu do konvice a smutně vzdychl. Matka mu tak bezmezně věří. Vždycky podporovala jeho lásku k ručním pracím a nechávala ho doma řádit se štětcem. Nejdřív zezadu domu, i když měl víc bílé barvy na sobě než na zdech. Ale když povyrostl, naučila ho tapetovat a malovat a taky šít na své rozhrkané staré singrovce. Měl cit pro barvy a instinktivně poznal, jak pár barevných polštářků sem nebo stínítko tam vyladí místnost a doplní barvy závěsů a stěn. Jeden z nejlepších dárků, které kdy od ní dostal, bylo předplatné časopisu Interiors & Design. Hltal každé číslo, vystřihoval si obrázky a články, které ho nejvíc oslovily. Měl složky s materiály pečlivě rozdělenými na nábytek, vybavení a kování, látky, barvy a různé. Byla to jeho radost

28


a chlouba. Jeho nejlepší kamarádka Alice s ním tuhle vášeň sdílela a v dětství

strávili spoustu šťastných chvil tím, že z krabic od bot z obchodu jejího otce

vyráběli domy pro panenky, které si podle libosti vyzdobili. Nancy ty dva

velmi ráda pozorovala, když v chladném odpoledni sedávali v kuchyni před

krbem, švitořili a vyráběli si krásné domečky, zatímco ona na stroji lidempřešívala a spravovala oblečení nebo šila záclony, aby vydělala nějakou tu libru

navíc.

Jonathan si uvařil hrnek čaje a našel staré sušenky s čokoládovými zrny a schoulil se na velký světle zelený polštář v arkýři své přízemní garsoniéry. Měl za sebou ohavný den a začínala se ho zmocňovat přízračná chapadla deprese, kterou se ze všech sil snažil zahnat. Obvykle míval v lednici něco dobrého. Uzeného lososa, organickou červenou řepu, sýr feta a vynikající hummus, který si vlastnoručně mixoval, ale to, že ztrácel zájem o svou lednici a chuť k jídlu, bylo neklamné znamení deprese. Už by měl konečně zajít za svou terapeutkou. Od jeho poslední návštěvy uplynulo několik měsíců aHannah Harrisonová mu jistě vyčiní, že se tak dlouho neukázal.

Ještě že se jí alespoň může pochlubit, že se vzepřel svému šéfovi, Gerardu Hookovi a té jeho neskrývané homofobii. Od té doby, co Jonathana přeložili do finančního oddělení, mu zarudlý, obtloustlý cholerický tyran Gerard dělal ze života peklo. Gerard byl vedoucí jeho oddělení, a když poprvé Jonathana uviděl, prohlédl si ho od hlavy k patě, zaznamenal červený šátek skašmírovým vzorem zavázaný na kravatový uzel kolem krku a naleštěná perka aprocedil mezi zuby: „Pán je módeman, co? Doufám, že vám vyplňování faktur půjde aspoň tak dobře jako parádění.“

Byl to odporný člověk, a jak mohl, prokládal běžný hovor homofobními poznámkami. Jonathan s homofobií vyrostl, ale doufal, že když se odstěhuje za prací do Dublinu, všechno půjde snáz. A v mnoha ohledech taky šlo. Na jednu stranu zažil osvobozující pocit, když poznal takové množství mladíků, jako byl on, kteří prožívali stejné utrpení, v němž sám vyrostl. Jako by mu někdo sňal z ramen těžký balvan. Nebyl sám a nebyl žádné monstrum, kolem žili lidé jako on a mohl si užívat spoustu zábavy.

Našel si prostornou garsoniéru ve velké cihlové řadovce v Drumcondra s výhledem do parku, jen deset minut od centra a od jeho pracoviště. Domácí mu dovolil, aby si byt vymaloval, jak chce, a on vymaloval stěny na krémově bílou a dřevěné lišty a veřeje na tmavě vínovou. Na starou odřenou pohovku ušil kretonové potahy, do postele si koupil novou matraci a pořídil na nikrémový protkávaný přehoz a vínové a zelené polštářky a po pokoji rozmístil lampičky, aby nikdy nemusel svítit lustrem uprostřed stropu, který vrhal tak studené světlo. Domácí byl tak nadšený, že ho požádal, aby podobně vyzdobil

29


i garsonku v prvním patře a nové nájemnici, mladé učitelce jménem Orla,

zvedl činži, aby pokryl náklady.

Orla byla z Corku a úplně praštěná a od první chvíle si s Jonathanem padli do oka; a když se nevyrazil bavit do George nebo Front Lounge, často spolu zašli do kina nebo si objednali čínu nebo indické jídlo, lili do sebe červené víno a probírali své současné muže.

Jonathan se musel usmát, když slyšel, jak jeho kamarádka nahoře přechází sem tam a chystá si večeři. Orla měla mizernou náladu a stranila se lidí.Předtím, než se nastěhovala do nové garsonky, ji po dvouměsíční známosti nechal nějaký policajt, a ona ještě pořád pěkně zuřila. „Jak si ten drzej buran z Kerry mohl dovolit mě nechat, než jsem mu stihla dát kopačky?! Já tomu mizerovi ukážu, o co přišel! Půjdeš se mnou do Copper Face Jacks, ale nevezmeš si tu šálku a perka. Oblíknu tě jako pořádnýho chlapa, protože jsi docela fešák, Jonny, a musíš se ke mně pořádně vinout. Předvedeš oskarovej výkon, jasný?“ Sjela ho přísným pohledem, aby si nedovolil odporovat.

„Mám snad na vybranou?“ odvětil Jonathan, pobavený představou, že by zrovna na něj mohl nějaký hromotluk z Kerry žárlit.

„Ne! Můžeš si vzít džíny a tričko a sako a normální kožený pásek, ne ten s velkou přezkou, co nosíš, a nech se ostříhat na ježka.“

„Aáách, tak to už je trochu moc, Orlo,“ protestoval. Měl svůj střapatý blond účes rád.

„Tak dobře, ale vyfoukám ti vlasy a udělám ti pěšinku na stranu.“

„Orlooo! Pěšinku na stranu neee!“

„Nesmíš vypadat jako gay,“ protestovala.

„Ale já jsem gay!“ podotkl.

„Potřebuju, abys byl pořádný chlap, jenom na jeden večer,“ našpulila rty. „Prosííím!“

„Dělej si se mnou, co chceš,“ řekl Jonathan odevzdaně a rozesmál se, když se mu kamarádka vrhla do náruče.

Naplánovali si, že do nočního klubu vyrazí o víkendu, ale naštěstí pro něj se Or



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist