načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dar naděje - Stanislav Struhar

Dar naděje

Elektronická kniha: Dar naděje
Autor: Stanislav Struhar

Matthias je kavárník středního věku z dobře situované vídeňské rodiny a Alena je mladá žena, dcera českých emigrantů. Oba pojí láska. Teprve vedle křehké Aleny Matthias začíná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 117
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Markéta Kliková
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1419-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Matthias je kavárník středního věku z dobře situované vídeňské rodiny a Alena je mladá žena, dcera českých emigrantů. Oba pojí láska. Teprve vedle křehké Aleny Matthias začíná vnímat přístup okolí k imigrantům. Dostává se do situací, se kterými nebyl dosud konfrontován, setkává se s nevraživostí, odstupem a pohrdáním. Jejich vzájemné pouto, zázemí rodiny a přátel jim umožní žít klidný a spokojený život.

Popis nakladatele

Román Dar naděje, stylisticky i jazykově mistrně zvládnutý v prostředí měst Vídně a Zlína, vypráví s mimořádnou empatií a intelektuální hloubkou subtilní příběh o vztahu Rakušana a mladší ženy českého původu, toužících po štěstí ve složité realitě dnešní Evropy.

Stanislav Struhar (1964) je jedním z nejpozoruhodnějších rakouských spisovatelů současnosti.

Narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti a Opuštění. Náleží k nepřehlédnutelným německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Žije ve Vídni.

Zařazeno v kategoriích
Stanislav Struhar - další tituly autora:
 (e-book)
Důvěrně známé hvězdy domova Důvěrně známé hvězdy domova
 (e-book)
Hledání štěstí Hledání štěstí
 (e-book)
Váha světla Váha světla
 (e-book)
Cizinky Cizinky
Cizinci Cizinci
 (e-book)
Cizinci -- Dvě povídky Cizinci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stanislav Struhar

Die Gabe der Hoffnung

Přeložila Markéta Kliková

Kniha vychází s podporou rakouského Spolkového

ministerstva pro výuku, umění a kulturu

Gefördert aus den Mitteln des Bundesministeriums

für Unterricht, Kunst und Kultur

copyright © Stanislav Struhar, 2018

translation © Markéta Kliková, 2018

Wieser Verlag GmbH, Klagenfurt/Celovec, 2018

ISBN 978-80-7511-421-1


Protože Evropané zapomněli na to, že jsou Evropany,

a věřili, že jsou pouze – a samozřejmě s velkou pompou –

Francouzi, Britové, Italové, Němci, Rakušané, Sověti...

Proto jsme zažili tyto dvě pohromy, dvě světové,

evropské války, které z mého pohledu byly dvě občanské války,

což si vojáci neuvědomovali, protože každý uvažoval

podle filozofie své vlasti.

jorge luis borges


7

1/ Louka byla nádherně svěží, jemně ponořená do slunečního svitu, květiny na ní zářily jako barevné kapky, jaro již bylo krásné a vlahé, lehký vánek působil konejšivě. Matthias ležel na lavičce pohlcené stínem stromu a mlčky sledoval letadlo plující po nebi, pomalu opouštělo Vídeň. Znovu sáhl pod lavičku a láskyplně pohladil Maxe, svého psa, vtom však zaslechl kroky. Posadil se, usmál se a zamával na pozdrav, Max se rozeběhl. Podřepla a sklonila se ke svému psu Achimovi, něco mu zašeptala do ucha. Na koleno jí ladně sklouzl pramínek vlasů, těch úchvatně zrzavých vlasů. Max se radostí rozštěkal a ona k němu natáhla ruku.

„Sotva mě znáš a už mě tak pěkně vítáš. Jak slyším, tak už si dokonce tykáme,“ prohodila a Matthias se zasmál.

„Taky bychom si mohli tykat. Já jsem Matthias.“

„Alena.“

„Takže Lena.“

„Ne, Alena,“ poznamenala a otočila se zase k Achimovi. Ty dnes vůbec nehodláš Matthiase pozdravit, zeptala se ho tiše. Zvedl k ní oči, pohled měl zvláštně sklíčený. Ale na ho pohladila po hlavě, narovnala se a usedla na lavičku, Achim ji nespustil z očí. Utíkej si hrát s Maxem, vybídla ho a jemně si uhladila lesklé bílé legíny, které jí pevně obepínaly nohy. Matthiase zajímalo, jestli si ještě půjde zaběhat. Ano, ale holt později, až před odjezdem domů. O víkendu tu není takový klid jako dneska, poznamenal Matthias a zeptal se, jestli by neměla chuť se projít. Pak se zvedli a současně pohlédli na své psy ležící v trávě. Že jsou moc roztomilí, prohodila Alena.

„Rodiče jinou rasu nechtěli,“ podotkl Matthias, „prostě to musel být kavalír King Charles španěl. Původně si přáli zbarvení blenheim, jako je Achim, ale nakonec si stejně vzali Maxe.“

„Tricolor je taky pěkný,“ usoudila a zeptala se, jak dlouho ještě bude Maxe hlídat. Už jen pár dnů, odvětil Matthias a ona zavolala na Achima, že zanedlouho bude jejich setkáním s Maxem konec.

„Až rodiče příště poletí do ciziny, tak se kluci můžou vidět.“

„Cestují vaši hodně?“

„Co jsou v důchodu, tak docela ano. Ale většinou jezdí do Bad Bleibergu, kde máme druhý dům.“

„To je paráda, jen ať si užívají, dokud to jde,“ poznamenala Alena, přičapla si a pohladila květinu. Dodala, že vůbec nechce pomýšlet na to, že taky jednou zestárne. Na to teď myslet přece nemusí, vždyť je tak mladá, podotkl Matthias a Alena vstala, zahleděla se za Achimem, který si hrál s Maxem a běhal za ním. Matthiase zajímalo, jakého původu je její jméno, a Alena se na něj obrátila. Odpověděla mu, že je to české jméno, rodiče totiž emigrovali z tehdejšího Československa do Rakouska, ale ona se narodila ve Vídni, vyrůstala tu. Její pozornost teď upoutala dvojice kosů, kteří se vznesli ze stromu. Prohodila, že jsou krásní a že má kosy ráda, a Matthias se jí zeptal, čím se živí, nebo jestli ještě bydlí u rodičů. Odvětila, že sice chodila na vysokou, ale momentálně je nezaměstnaná. Doma prý už nebydlí, má vlastní byt. Co prý studovala? Bohemistiku. Matthias také chodil na vysokou školu, ale to už je let. Studoval divadelní vědu, nicméně studium nedokončil. Alena také chtěla původně na divadelní vědu. Prý jestli Alena chodí často do divadla? Jen občas. Když byl v jejích letech, také chodil občas do divadla. Alena na něj pohlédla.

„Můžu se tě zeptat, kolik ti je?“

„Kdy se zase chystáš na nějaké představení?“ zeptal se spěšně.

„To netuším, ale určitě brzy. Samozřejmě jen za předpokladu, že mě pustí Achim.“

„Co prosím?“ přeptal se Matthias a Alena se zasmála a ohlédla se.

„Achime, kdepak jsi?“ volala, přejela pohledem po lou ce a zahlédla Maxe, který seděl úplně tiše a upíral na ni po hled. Pak spatřila Achima, nehnutě ležel v trávě. Opakovaně na něj zavolala a hned se za ním vydala. Sklonila se nad něj, poklekla a ptala se ho, co s ním je, hladila ho po hřbetě a hlasitěji se ho ptala, co se děje. Matt hiase zajímalo, zda není zraněný, popošel k ní a pod řepl. Alena odpověděla, že nevidí, že by byl ně kde po raněný, ale bude ho muset rychle odvést k ve terinář ce. Když Matthias u baru osaměl, vytáhl mobil a zavolal jí, aby se přeptal, jak se jí daří. První dny byly hrozné, ale už se cítí lépe, odpověděla a zeptala se, zdali má ještě na starosti Maxe.

„Ne. Už je zpátky u rodičů.“

„Achim mi strašně schází.“

„To věřím. A co jinak děláš?“

„Běhám, ale nejen na Wilhelminenbergu,“ odpověděla Alena a navrhla, že může přece někdy vyrazit s ní. Třeba, utrousil jen a ona se ho zeptala, co to za ním v povzdálí slyší za hlasy.

„To je můj bratr s manželkou. Dneska jsem v práci.“

„Kde pracuješ?“

„U nich v kavárně,“ podotkl a v tu chvíli si všiml, že Jo chen vyšel z kanceláře a hledí na něj. Matthias ještě dodal, že musí končit a ozve se jí později, a rozloučil se s ní. Jochen mu oznámil, že už mají dort, tak prý jestli ho zaveze k rodičům. Jasně, prohodil Matthias. Pak převzal od Gudrun zmíněný dezert, nasedl do auta a odjel.

Kolona byla dlouhá, jízda centrem náročná, avšak na kraji města provoz prořídl a před Matthiasem se otevřela silnice na Strebersdorf. Když se blížil k domu rodičů, všiml si, že máma prostřela na zahradě, a sotva vystoupil z auta, už mu Max běžel v ústrety. Máma překvapeně zvolala, že s dortem čekala Gudrun. Ta je v kavárně, poznamenal Matthias, podal mámě zákusek a sehnul se k Maxovi, zahleděl se mu do očí a pozdravil ho, pohladil ho přitom po hlavě. Chudinka Gudrun, ta neví, kam dřív skočit, dokonce i v kavárně má všechno na starosti ona, podotkla máma. Pak vešla do domu, načež se Matt hias zvedl a posadil k zahradnímu stolu. Zahleděl se na trávník, který byl v celé zahradě čerstvě posekaný, rozprostíral se mu před očima hladký jako koberec. Máma donesla pomerančový džus a přisedla si k ně mu. Ptala se, co dělal o víkendu. Nic, utrousil a zahleděl se k Marchfeldskému kanálu, který se poklidně třpytil a mihotal v lehkém stínu. Proč prý ve dnech volna něco nepodnikne? Nechce se mu, je utahaný, vysvětlil mámě, která chtěla dál vědět, jestli se mu neozvala Marlene.

„Jak jsi najednou přišla na Marlene?“

„Však jste se k sobě tak hodili. Myslíš, že je ještě s tím svým přítelem?“

„Tak to netuším,“ odpověděl a hlasy v okolí zesílily.

„Co se to tam děje?“ prohodila máma a otočila se. Zahlédla mladý pár se dvěma dětmi, černošskou rodinku, jak se zastavili na ulici a společně četli v mapě. Matthias poznamenal, že určitě zabloudili, a tak vstal, došel k nim a přátelsky je pozdravil. Ukázal jim ulici, kterou hledali, a když se vrátil k matce, zeptal se jí, kdy mají s tátou v plánu zase vyrazit do Bad Bleibergu. Už se to blíží, nemůžou se dočkat, odpověděla mu a líčila, co všechno mají v plánu. Jestli nechce jet s nimi, zeptala se ho nečekaně. Matthias slíbil, že si to nechá projít hlavou, že tentokrát s nimi možná přece jenom pojede, odpověděl, ale pak pohlédl na hodinky a zvedl se, bude muset vyrazit zpátky.

Pomalu vyjížděl z uličky, ale před kanálem se zastavil, vystoupil a šel k vodě. Posadil se v chladném stínu starého stromu, na svém oblíbeném místě, a nehnutě sledoval labutě, dospělý páreček se dvěma mláďaty, kteří pluli po vodě, neslyšeně klouzali teplým slunečním svitem. Ozval se smích a Matthias si všiml, že k němu běží dva kloučci od sousedů. Co že tady dělá, ptali se ho a on jim dal posunkem na srozuměnou, ať se ztiší, vyzval je, aby si k němu přisedli. Copak to máš pod okem, zeptal se po chvíli mladšího z bratrů, prý jestli se snad porvali.

„Vy jste se s bráchou přece taky prali.“

„Kdo vám to vykládal?“

„Tvoje máma.“

„Jo, ale teď už vím, že to nebylo správné. Bráchové by se nikdy neměli prát. Bráchové musí držet při sobě, musí si pomáhat.“ Auto už Alena zaparkovala. Matthias ji zahlédl sedět za volantem, čekala směrem k nejbližším stromům a zahloubaně hleděla před sebe. Zatroubil, pak ještě jednou a ona vystoupila, opřela si ruce v bok a usmála se. Také se na ni při vystupování z vozu usmál, ale jedním dechem se omlouval, omlouval se za svůj pozdní příchod, prý cestou zabloudil. A to jsi vážně Vídeňák, smála se Alena a Matthias se zahleděl na kamennou zeď obory Lainzer Tiergarten. Naposledy tu byl jako dítě, prohodil a Alena pohlédla na jeho běžecký úbor. Jestli je úplně nový, ptala se. Prý byl náhodou ve výprodeji a hodí se, může ho nosit i doma, odpověděl.

„Fakt sis musel kupovat zrovna černý?“

„V černé budu nenápadný.“

„Myslíš?“ utrousila pobaveně a Matthias pohledem přejel její oblečení na běhání. Byla celá v bílém. Ale na zabouchla auto a zeptala se, jestli se chce hned rozeběhnout, nebo se nejdřív trochu projít. Odpověděl, že hned běžet, ale sotva vyběhli ze stínu prvních stromů, už zpomaloval, až nakonec úplně zastavil. Seshora vypadá město úplně jinak, poznamenal. Alena k němu doběhla a také se zastavila. Matthias se obezřetně zeptal, jest li uvažuje o tom, že by si pořídila nového psa. Ne, odvětila a pak se dali zase do běhu, běželi kolem zahrad, přes louku, zanořili se do remízku a u Wo tru bo va kos tela sebou práskli do trávy. To je dneska zase vedro, po dotkl a ona se ho zeptala, jestli nemá žízeň, jestli mu ne má donést vodu.

„Ne, díky. Kam bys pro tu vodu šla?“

„Do kostela.“

„Vždyť s sebou nemáš žádnou lahev.“

„Donesla bych ti ji v dlaních, jako dřív Achimovi,“ vysvětlila a on se jí zeptal, jestli sem dřív s Achimem chodívala často. Byli tu jen dvakrát, odpověděla mu a zeptala se, jestli musí zítra do práce. Až pozítří. Jak dlouho už v té kavárně pracuje? Vypomáhal tam už v mlá dí, pracoval tam s Jochenem, odpověděl a rozpovídal se o podniku.

„Už tehdy bylo zřejmé, že kavárnu jednou dostane Jochen. Kromě toho má rodinu. Má dvě děti a je šťastně ženatý.“

„Je starší než ty?“

„O dva roky.“

„A kolik mu teda je?“

„Třiačtyřicet.“

„Je taky blonďák?“

„Jo. Řekl bych, že jsme si docela podobní.“

„Je to velká kavárna?“

„Ne.“

„A co jsi dostal od rodičů ty?“

„Byt,“ odpověděl, opřel se o lokty a zadíval se na kostel. „To je vážně zajímavý kostel. Z hrubých betonových bloků, naprosto nesymetrický a přitom stabilní. A k tomu ta okna, každé jinak velké.“

„Wotrubův otec byl Čech. A jeho máma přišla do Rakouska z Maďarska. Chceš se mrknout dovnitř?“

„Rád,“ odpověděl, a tak vstali. Hned u vchodu se však zastavili a oba se zahleděli na mladou dívku, která seděla na stoličce a něžně drnkala na kytaru. Matthias se rychle pokřižoval a Alena ho tiše vyzvala, ať jde za ní. Uprostřed kostela se k nim kytarové tóny linuly ze všech směrů, Alena s Matthiasem spočinuli a pohlédli na stíny, kouřově jemné a široké, natahovaly se kolem nich. Když tu byla naposledy, byla všechna místa obsazená, kostelem se nesl zpěv zahraničních i rakouských dětí, hořela tu spousta svíček a oltář byl vyzdobený květinami. Prostý stejně jako zvenčí, podotkl Matthias, když se rozhlédl, pak přistoupili k oknu a zadívali se na mladé listoví, které se jemně třpytilo, mírně se pohupovalo v lehoučkém vánku. Prošli si celý kostel, a když vyšli ven, schovalo se slunce za mraky. Alena se zeptala, zda chce ještě kousek běžet, a utrhla čtyřlístek. Ano, odpověděl Matthias a jeho pozornost upoutal mrtvý had v trávě.

Čím více se vzdalovali od kostela, tím hlouběji se nořili do lesa a nebe se jim znovu a znovu ztrácelo před očima, slunce mizelo. Když na závěr opustili pěšinu, zaslechli dětské hlasy a před nimi vykoukl hostinec. Usadili se u jednoho z venkovních stolků a čekali, než servírka zkasíruje dvě ženy u vedlejšího stolu, pak si objednali něco k pití i k snědku. U posledního stolu seděla mladá dvojice a v trávě před nimi si hrály dvě holčičky. Matthias odtušil, že to jsou dvojčata, ovšem neušlo mu, že Alena natahuje uši k ženám vedle a jeho neposlouchá. Ženy se zvedly a odešly a Matthias se Aleny zeptal, co to bylo za řeč, kterou se ty dvě bavily. To byla čeština, odpověděla a on chtěl vědět, o čem si spolu povídaly. Starší žena chtěla té mladší rozmluvit, aby zůstávala v Rakousku, a mladší se jí ptala, proč ona tu tedy žije. Co jí na to ta starší řekla? Prý v Rakousku žije, protože se tu provdala.

„Neuvažovali tvoji rodiče po pádu železné opony, že se vrátí do Čech?“

„Rodiče se krátce poté, co jsem se narodila, rozvedli. Tátu jsem nikdy nepoznala. Maminka mi jednou prozradila, že se znovu oženil a žije ve Štýrském Hradci.“

„A co máma? Taky se znovu provdala?“

„Jednou měla nějakého přítele, českého emigranta, ale brzy se s ním rozešla,“ odpověděla a podívala se po holčičkách, které spolu běžely k nejbližším stromům, obě přitom metaly hvězdy. „Jako malá jsem taky ráda dělala hvězdu.“

„I doma?“ zajímalo Matthiase.

„Ne, doma jsem to nesměla. Poslyš, chodíš často do kostela?“

„Jako malý jsem do kostela občas zašel, tedy s rodiči a Jochenem,“ odpověděl a vtom přišla servírka. Když se Gudrun vrátila k pultu, zeptal se jí, co včera dělala a jestli byla doma. Bohužel musela zůstat doma, dopoledne prala prádlo a odpoledne uklízela, pak pomáhala Heinzovi s domácími úkoly. Musela mu pomoct s němčinou, jako vždycky, ještě pořád v ní chybuje. Je potřeba s ním mít trpělivost, neříct mu nic ošklivého, neranit ho, protože je to celý táta. S Vanessou díkybohu nebyly na gymnáziu žádné potíže, však zvládne i vysokou, vždycky to byla chytrá holka, usmála se Gudrun. Dovnitř vstoupil mladý muž, snědý prodejce květin s velkou kyticí v náruči. Přátelsky pozdravil a Gudrun zamrzl úsměv na rtech, přistoupila k němu a vyzvala ho, aby odešel, on však lámanou němčinou oznámil, že musí prodávat, protože chce na studia. Gudrun mu vrátila květinu, kterou jí chtěl darovat, vyprovodila ho z kavárny a zavřela za ním. Když se vrátila k pultu, prohlásila, že si tu nepřeje žádné prodavače květin, nechce tu žádné pouliční prodejce, prý by jen vyrušovali hosty, snad by je dokonce mohli vyděsit.

Zanedlouho dovnitř pronikla tma, a tak se Gudrun rozloučila a šla domů. Do kavárny se uchýlilo už jen pár dalších hostů a uvnitř panoval klid, u většiny stolků nikdo neseděl. Na náměstí venku se setkalo několik mladých lidí, holky a kluci, blonďatí i bruneti, také tentokrát vtipkovali a smáli se. Tehdy večer však vstoupily dvě dívky dovnitř, potřebovaly si odskočit. Dříve než stihly kavárnu zase opustit, zeptal se jich Matthias, jestli už se těší na letní prázdniny. Ano, pojede do Srbska k prarodičům, už je dva roky neviděla, odpověděla jedna dívka, druhá pravila, že zůstává doma a že se holt bude chodit koupat a tancovat. Pak vyšly ven a Matthias oplatil úsměv staršímu páru, který seděl u posledního stolu. Mladí lidé si najdou zábavu všude bez ohledu na to, jestli budou doma, nebo za hranicemi, podotkla paní a muž dodal, že oni nebyli jiní. Pocházejí z Kufsteinu a jsou tu na návštěvě u dcery, prozradila paní, a pak se rozpovídali o tom, co se jim ve Vídni nejvíc líbilo.

Dveře se prudce rozlétly a dovnitř vstoupili Jochenovi přátelé. Už z pozdravu bylo patrné, že jsou podnapilí, a když se ptali po Jochenovi, rozléhaly se jejich hlasy po celé kavárně. Objednali si pivo a rozjařile se bavili, debatovali o jakémsi fotbalovém utkání.

„V létě tu budete mít konečně klid,“ utrousil pak jeden s pohledem na omladinu za oknem. „Až támhleti odjedou domů.“ Už to začalo, poznamenala Alena, když koupila vstupenky, a pak neslyšně otevřela dveře. Malý divadelní sál byl skromný a starý, ale útulný, jeho barvy zvláštním způ sobem hřály.

„Tak co?“ zeptala se tiše, když se usadili. „Znáš to tu?“

„Znám, ale uvnitř jsem nikdy nebyl,“ odpověděl. Diváci se zasmáli a Matthias viděl, jak nejstarší herec, v jehož němčině byl poznat přízvuk, ležel na zemi a kopal nohama. Publikum znovu a znovu propukalo v hlasitý smích. Herec mluvil a vtipkoval, čelem k divákům, v roli cizince byl přesvědčivý. Po představení vyšel tenhle muž ze sálu, postavil se ke kase a ještě jednou děkoval divákům, všechny žádal, ať ještě zůstanou na společnou skleničku vína, pobízel je, ať se posadí ke stolkům. Matthias se Aleny zeptal, odkud ten muž pochází. Prý je to původem Čech, ovšem žije s rodinou ve Vídni. Jeho srdce dávno patří zdejšímu divadlu, i srdce jeho ženy mu patří. Jejich synové tu vyrostli a vždycky měli co do činění s divadlem a herectvím, odpověděla a přisedla si k ženě, která ve hře rovněž účinkovala. Žena hovořila vídeňským dialektem, mluvila rychle a nahlas, stejně jako na pódiu se usmívala a lehce pohybovala rukama. Najednou se obrátila na Matthiase a zeptala se ho, jestli je Čech. Jako Vídeňák nemůže s určitostí tvrdit, že nemá žádné české předky, odpověděl, a žena pohlédla na starého herce, mávla na něj a pobaveně ho přizvala k nim ke stolku. Tady se vždycky užije takové legrace, řekla Alena Matthiasovi, do toho jí však zazvonil telefon. Přijala hovor a svěsila hlavu, ve tváři zvážněla. Pak telefon zase uklidila a prohlásila, že jí volala mámina sousedka.

„Mamince je zle, musím za ní hned vyrazit.“

„Jedu s tebou,“ prohlásil Matthias. Alena vstala a spěchala ven. Běžel za ní, všiml si, že s někým telefonuje, slyšel, že si objednává taxi, pak se jí zeptal, co se stalo. Nic vážného, odvětila, nemusí s ní jezdit, ať klidně jede domů. Matthias navrhl, že ji doprovodí jen k domu, ale když později vystupovali z taxíku, šel s ní, mlčky vyběhl po schodech, stejně svižně jako ona. Její máma, štíhlá zrzavá žena, seděla u zavřených dveří do bytu, evidentně spala, ve vzduchu se vznášel pach alkoholu.

„Bohužel ji sama nezvládnu dostat do bytu,“ oznámila jim sousedka a Alena otevřela dveře. Kde je ložnice, zeptal se Matthias, a když mu to Alena pověděla, vzal její mámu do náruče a rychle vešel dovnitř. Uložil ji do postele a zeptal se, zda má zůstat, avšak Alena to odmítla, otočila se k němu zády a odmlčela se. Zabrzdil a zamával z okénka. Znovu se rozjel, až když dopadla na sedadlo spolujezdce. Jestlipak všechno zvládla? Skoro, odpověděla a on se zeptal, kdy dorazila domů. Teprve před hodinou, protože se u maminky zdržela, musela jí ještě uvařit.

„Vážně jsem tě ráno neprobudil?“ zeptal se. „Mluvila jsi tak divně.“

„Nemohla jsem mluvit nahlas, protože jsem ležela vedle maminky. Ostatně, sousedka už jí prý všechno řekla. Mamince je to strašně trapné, dělá si starosti, co si teď o nás asi musíš myslet.“

„Tím se nemusí trápit. Ona nejde do práce?“

„Je nezaměstnaná. Už docela dlouho.“

„A kde dřív pracovala?“

„V samoobsluze.“

„Příště ji můžeme vzít s sebou.“

„To je od tebe hezké,“ řekla, ovšem pak mu začala líčit, jak náročné to pokaždé bylo, vytáhnout maminku na ně jaký výlet. Ve Strebersdorfu ale utichla, a když zastavil před Marchfeldským kanálem, vystoupila a zvolala, že by ji nikdy nenapadlo, jak je tu krásně. Tady by jeden řekl, že už snad vůbec nejsme ve Vídni, dodala a vzhlédla k Leo poldsbergu.

„Ale ve Vídni jsme, to je slyšet,“ prohodil Matthias, otevřel kufr auta a vyndal si rybářské náčiní a piknikový koš. Alenu zajímalo, kde stojí dům jeho rodičů, on jí však odpověděl jen tolik, že jí ho ukáže později. Ví už, jak dlouho jeho rodiče zůstanou v Bad Bleibergu? ptala se. Prý se vrací až příští týden.

„Mohli bychom u nás pak zalít kytky a rostliny,“ navrhl a ona na to, že je to dobrý nápad, načež se zajímala, kde přesně se Bad Bleiberg nachází. Popsal jí to a ona prohlásila, že to musí být úžasné i pro Maxe.

„Tohle je moje nejoblíbenější místo,“ prozradil jí pak Matthias u vody a Alena se rozhlédla. Tady je člověk úplně schovaný, zjistila a Matthias došel do auta pro deku. Alena se posadila do dřepu a smočila ruce ve vodě. Když se napřímila, spatřila kachny a pak celou labutí rodinku. Žijí tu i bobři, poznamenal Matthias a sedl si. Alena řekla, že ve volné přírodě bobra ještě nikdy neviděla. On na to, že když s ním vyrazí častěji, třeba nějakého zahlédnou. Alena si k němu sedla a připravila jídlo. Vyprávěl jí, jak je s Jochenem učil táta rybařit, a ona se ptala, jestli chytali přímo tady, na tomhle posedu. Ne, rybařili na tátově oblíbeném místě, které je jinde, naproti jejich domu.

„Tady jsem mohl být sám.“

„Často jsi chtěl být sám?“

„Někdy jo,“ odpověděl a ona byla zvědavá, jestli tu pokaždé rybařil. Ne, pokaždé tu nechytal, chodil se sem taky učit nebo dělat úkoly, četl si tu nebo jen tak přemýšlel. A o čem tu přemýšlel?

„Nejsi trochu zvědavá?“

„Myslím, že jsi byl tiché dítě.“

„To říkali naši taky. Zato Jochen byl přesvědčený, že když jsem tady u kanálu, mají všichni v domě konečně klid.“

„Takhle ošklivý k tobě byl?“

„Svého času na mě byl hodný.“

„Proč na tebe byl hodný?“

„Jednou se vracel opilý z nějaké párty, viděl mě tady a chtěl, abych se s ním šel vykoupat. Já ale skočil do vody až ve chvíli, kdy se topil, a protože jsem se o tom doma ani slovem nezmínil, vzal mě na milost.“

„Zachránil jsi mu život,“ podotkla Alena a Matthias jí vylíčil, jak se oba nepozorovaně vrátili domů a vplížili se do svých pokojů. Najednou vyskočil, vytáhl z vody



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist