načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dánská občanská válka 2018 – 2024 - Nielsen Kaspar Colling

Dánská občanská válka 2018 – 2024
-14%
sleva

Kniha: Dánská občanská válka 2018 – 2024
Autor: Nielsen Kaspar Colling

Originální dánský spisovatel líčí v dystopickém sci-fi románu potencionální budoucnost světa, kdy po velké ekonomické krizi dochází ke kolapsu evropského blahobytu. Země se pozvolna ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  49 Kč 42
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
1,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 191
Rozměr: 130 x 200 mm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z dánského originálu Den danske borgerkrig 2018-24 ... přeložila Lada Halounová
Skupina třídění: Germánské literatury
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Datum vydání: 1. 10. 2018
ISBN: 9788074733581
EAN: 9788074733581
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Originální dánský spisovatel líčí v dystopickém sci-fi románu potencionální budoucnost světa, kdy po velké ekonomické krizi dochází ke kolapsu evropského blahobytu. Země se pozvolna vrhají do lokálních i světových vojenských konfliktů. Čtyřista sedmdesát pět let starý bohatý muž vzpomíná, jak před čtyřista padesáti lety prožil naprostý pád tehdejších civilizačních jistot světa, když na počátku 21. století vypukly v Evropě sužované finanční krizí válečné konflikty. V Dánsku se rozpoutala v letech 2018-2024 krutá občanská válka srovnatelná s praktikami Velké francouzské revoluce. Muž z budoucnosti je udržován při dlouhém životě díky pokročilým technologiím a společně s přáteli se snaží nějak utrácet své nekončící vleklé roky. V osamělém životě tak holduje dekadenci a sexuálním orgiím a libuje si v hojném líčení historek právě z období občanské dánské války. Muž se zamýšlí nad tím, jak se lidé ve složité situaci proměnili a inklinovali spíše ke svému horšímu já a přiznává i své vlastní prohřešky, válečné zločiny a špatná rozhodnutí. Tragikomicky laděný nevšední román obnažuje krizovou situaci lidstva, které ve chvílích kolapsu odvrhuje politické vedení, fungování států a zahajuje chaotické kroky vedoucí k celkovému pádu. V přípravách je filmová verze románu.

Popis nakladatele

Na počátku 21. století vypukne v Evropě válka, finanční krize z roku 2008 vede ke zhroucení evropského modelu státu blahobytu. Nedlouho poté je v Dánsku v letech 2018-2024 občanská válka. Boje se odehrávají před radnicí, politikům se stínají hlavy přímo na ulicích a bankéři jsou surově loveni jako zvěř. Občanskou válku zažil i pětadvacetiletý muž, který o ní vypravuje o čtyři sta padesát let později svému nejlepšímu příteli Geoffovi, třísetpadesátileté sexuálně frustrované border kolii s vyvinutou schopností chápat a mluvit. Nyní už čtyřistapětasedmdesátiletý boháč se udržuje naživu pomocí pokrokového programu na obnovu kmenových buněk. Čas tráví se svými přáteli, společně vedou dekadentní a osamělý život, který vyplňují čtením básní, pořádáním sexuálních orgií a vzájemným vyprávěním historek odehrávajících se okolo občanské války.

Muž přemýšlí o příčinách krvavého konfliktu, který nelítostně rozdělil společnost, a o vlastních válečných zločinech. Současně lituje jistých rozhodnutí, která během války učinil, a to především ve vztahu ke své životní lásce, nemilosrdně drsné partyzánce Leonoře. Ani po mnoha stovkách let nedokáže zapomenout na silné pocity, které zažíval v tomto důležitém období dánské a evropské historie. Příběh vypráví o tom, jak ekonomická krize v obyčejných lidech probouzí jejich nejhorší stránky a jak se spolu s vývojem krize společnost proměňuje a lidé ztrácejí důvěru k politikům a státu. Geniální román balancuje mezi obyčejností a zvráceností, smysluplností a absurditou.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Kaspar Colling Nielsen, 2013

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Lada Halounová, 2015

ISBN 978-80-7473-358-1


9

Prolog

Mladý politik byl hrůzou bez sebe. Měl roztrhaný ob

lek a na bleděmodrou košili se mu z  nosu tenkým pra

mínkem řinula krev. Tři muži s bílými šátky Občanské

fronty ho vyprostili z mlátícího, kopajícího a plivajícího

davu. Lidé řvali jako zvířata: „Zabte ho! Vypíchněte mu

oči!“ a všemožné jiné nadávky. Byl v šoku a zdálo se, že vůbec nechápe, co se děje. Když ho dovedli na náměs

tí na malé dřevěné lešení, na kterém stál široký špalek,

mihl se mu na obličeji výraz úlevy. Když mu svazovali ruce, nevzpouzel se. Spolupracoval, jako kdyby věřil, že ho poslušnost a dobré chování mohou zachránit. Bylo na tom cosi komického. Protlačil jsem se davem dopře

du, až jsem se ocitl těsně před lešením. Kat ho donutil

pokleknout a položit si podlézavou hlavu na drsný povrch špalku. Tvář měl naprosto hladce oholenou. Musel

se holit toho dne ráno. Muž těsně před třicítkou. Měl

vůbec nějaké děti a připravil jim ráno snídani? Začalo

toto ráno stejně jako jakékoliv jiné, než ho chytili? Je

den z povstalců zvedl rozevřené dlaně, které se mu ježily

všemi deseti prsty. Lidé odpočítávali: „DESET, DEVĚT, OSM, SEDM, ŠEST, PĚT,“ křik stále sílil. „DVĚ!“ Kat zdvihl sekeru – „JEDNA!“ – a vší silou ji zasekl politikovi do krku, ale hlavu od trupu se mu oddělit nepo

dařilo. Dav zahučel. Kat dal nohu na špalek a sekeru

z mrtvého těla vyprostil. Sekl znovu a hlava se z lešení

skutálela žlábkem dolů k jásajícím divákům, kteří po ní

začali spontánně šlapat. Také bezhlavý trup sletěl mezi

běsnící hordu, která jej okamžitě zhanobila.

Hlavu narazili na tyč. Každý si chtěl trofej chvíli podr

žet. Nakonec ji umístili na barikádu oddělující povstalce

od náměstí před palácem. Teprve teď jsem si uvědomil,

že jsem toho politika viděl předešlého večera v televizi,

jak se povýšenecky, lživě a neuváženě snažil snižovat vý

znam katastrofální situace, ve které se země i její obyva

telé nacházejí. Při pohledu na popravu toho samolibého

muže jsem pocítil hluboké zadostiučinění, ale radost ve mně nevzbudila. Tohle totiž vůbec neznamenalo konec.

Tohle byl začátek. Ostatní to museli pociťovat podob

ně, protože v příštím okamžiku začaly na fasádu paláce Christiansborg, sídla dánského parlamentu, dopadat minometné granáty. Lidé řvali jako rozzuřené opice.

Potom se ze strachu z možné ofenzivy stáhli k nákupní

třídě Strøget a náměstí Kongens Nytorv. Brána paláce

se otevřela, jako zuřiví bojoví psi z ní vyrazily čtyři tanky a střílely na všechny strany. Ti nejodvážnější, kteří

se smířili s mučednickou smrtí, zůstali a napadli tanky

Molotovovými koktejly, kulomety a bazukami. Tanky

rychle postupovaly k  Čapí fontáně, kolem níž jsme se

spolu s tisíci ostatními pokoušeli uniknout, a střílely do

davu. První salvy zasáhly stovky lidí. Běžel jsem nahoru k  náměstí Nikolaj Plads. V  oknech Christiansborgu

jsem zahlédl drobné siluety jednotlivých zbývajících

politiků. Dříve či později všichni zemřou krutou nebo

násilnou smrtí.

Za kostelem svatého Nikolaje povstalci lidem rozdá

vali zbraně, hlavně kalašnikovy. Dostal jsem bazuku

RPG-7 a dvě rakety. Běžel jsem zpátky k  Čapí fontáně

a na rohu u Café Norden jsem zaklekl. Jeden z  tanků

stál před Café Europa a střílel do ulice Købmansgade.

Zamířil jsem a  odpálil raketu, ta prosvištěla vzduchem

a s ohlušující ranou tank zezadu zasáhla. Brána paláce

se opět otevřela a vyběhlo z  ní několik stovek vojáků.

Rychle zabrali prostor okolo Absolonovy sochy. Zasu

nul jsem do bazuky novou raketu a odpálil ji směrem na vojáky. Protiraketový granát zasáhl podstavec sochy

a ta vybuchla. Sprška kamení vojáky zasypala a několik

z nich zranila. Socha se pomalu, ale jistě hroutila k zemi.

Běžel jsem zpátky ke kostelu svatého Nikolaje a obchod

nímu domu Magasin. Tanky se velkou rychlostí blížily

od Bremerholmu a pálily před sebe. Spolu s  několika

dalšími jsem se schoval v malém podloubí před hračkář

stvím Bratránek BR. Slyšeli jsme, jak se vojáci přibližu

jí. Jeden z civilistů vypálil tři rány do výlohy obchodu

s  hračkami. Všichni jsme se vrhli dovnitř a našli zadní

místnost, odkud vedl východ na dvorek. Na dvoře jsme vykopli dveře k zadnímu schodišti a vyběhli na střechu.

Nahoře jsme se v úplné  tichosti posadili. Dohromady

nás bylo deset. Tři ženy a sedm mužů. Nikdo z nás ne

promluvil.

Přenocovali jsme na střeše. Ačkoliv byl květen, noc byla

chladná. Ráno panoval ve městě klid. Vyplížili jsme se

dolů na dvorek a odtud na Bremerholm. Opatrně. Aniž

kdo něco řekl, rozdělili jsme se. Až na smečku divokých

psů běžících prostředkem ulice to tu bylo naprosto

opuštěné. Ve stěnách garáží obchodního domu Maga

sin zely díry po střelách a některé domy na třídě Strøget

se pod palbou tankových děl zřítily. Běžel jsem směrem

k ulici Gammel Mønt. Srdce mi bušilo.

Náhlé zhroucení

a tajemný Jihoameričan

Takhle to tenkrát bylo, jasně si to pamatuju, i když

k  tomu došlo už před čtyřmi sty padesáti lety. Bylo to za mého přirozeného mládí, ještě když jsem patřil mezi

obyčejné smrtelníky, než jsem se stal součástí progra

mu na obnovu kmenových buněk. Když někdo žije tak

dlouho jako já, je těžké si pamatovat všechno. Většinu

toho člověk zapomene, ale velké věci si v paměti uchová,

a na občanskou válku nezapomenu nikdy.

Přestože mi je už čtyři sta sedmdesát pět let, probouzím

se každé ráno svěží. Vlastně jsem se nikdy necítil lépe než nyní. Jedna injekce týdně mě udržuje věčně mladým.

Nejhorší na stáří je, že čas plyne tak rychle. Abych vy

světlil, co tím myslím, vylíčím sen, který se mi čas od

času vrací. Zdá se mi, že se na náměstí Kongens Nytorv

koná nějaká lidová slavnost. Nevím, o co se jedná, ale

jsou tam všichni. Mladí, staří, děti s balonky. Grilují se

párky, hraje hudba a svítí slunce. Ve snu se nacházím za

velkou bílou kamennou zdí s černými střešními taškami na vršku. Ani mi není nijak povědomá a ve snu je příliš vysoká, než abych ji dokázal přelézt. Podaří se mi vy

strčit hlavu kousek přes okraj a letmo zahlédnu útržek

oslav. Bloudím spletí uliček mezi starými domy a hle

dám cestu na slavnost, kterou celou dobu slyším. Když konečně najdu uličku vedoucí k  náměstí, čas se najednou zrychlí. Roky plynou jako vteřiny. Nejdříve zmizí

staří a psi, pak rodiče a poté děti, a nakonec nezbude nikdo. Když přijdu na náměstí, je zcela pusté a úplně

tiché. Letní vzduch je plný bílých vlasů, které vypadaly mrtvým. Běhám dokola a hledám někoho, kdo se možná někde schoval, ale nikde není ani živáčka, protože si je všechny vzal čas, a  ten na nikoho nezapomene. Pak se

probudím. Ovšemže se neustále rodí nové generace, které nahrazu

jí ty staré, ale přesto z  toho mám takovýto pocit. Sám

jsem byl v mládí součástí jedné generace. Narodili jsme

se hipíkům, a proto jsme se víc zajímali o punk a hip

hop. Chtěli jsme něco jiného. Stáli jsme v  opozici. Někteří z  naší generace vynikli a načrtli obraz nás všech.

Vzájemně jsme se spolu ztotožňovali. Teď už nic nesle

duju. Když se o to příliš snažím, zmocní se mě stejný

pocit, jako mívám v tom snu. Nerad se příliš zapojuju.

Jen mě to zarmoutí, a proč bych měl dělat něco, co mi

kazí náladu? Já a moji kamarádi, kteří jsou stejně staří

a hodně bohatí, nesledujeme dobové trendy, bez ohledu

na to, o co zrovna jde: televizní seriály, oblečení, názory, hudbu, politiku, celý tenhle druh pomíjivostí. Nevidíme rádi, když se generace ztrácejí. Je to nelidský masakr.

Pro obyčejné lidi skrytý, ale pro nás zřetelný. Proto drží

me pospolu. Je příjemnější být s  lidmi stejného věku, kteří neumírají příliš rychle. S  lidmi, pro které je život

dlouhý, a čas tak ubíhá všem stejnou rychlostí. A co ob

vykle děláme? Navštěvujeme se a pořádáme společné ve

čeře. Když se objeví nějaké zajímavé básně, čteme si je,

ale i samotné básně jsou často o všednostech, nákupech,

vztazích a politice, sama poezie se stala prchavou, a tu

díž lhostejnou a pochmurnou. Tak si raději navzájem vy

pravujeme historky, které naplňují naše potřeby. Možná

je to tím, že smyšlené příběhy dokážou několikasetleté zkušenosti zachytit lépe, nebo snad proto, že se to hodí k našim činnostem: večeřím nebo výletům do lesa, které

jsou tak zábavnější a příjemnější. Obvykle provozujeme

sexuální orgie, které člověka nikdy neomrzí. Panebože,

nemělo by se to zas tolik prožívat, přece jde jen o sex

mezi starými lidmi s mladými těly. Po určitou dobu jsem

si do frantíka nechal píchat několik kmenových buněk

navíc, takže byl výjimečně obří, ale už to nedělám. Na začátku svého nového života, když jsem poprvé dostával injekce, jsem se v tomhle vyžíval hodně. Možná za to

mohly nejistoty z mládí, které jsem se snažil si vynahra

dit. Byl jsem vždycky hubený, a proto jsem si nechal pí

chat injekce, po kterých jsem zmohutněl. Nějakou dobu

jsem se podobal kulturistovi a  snažil jsem se vypadat vyšší. Jindy jsem dostal chuť mít blond vlasy, pak jsem

se zas nechal udělat menší, s tmavými kudrnami. Chuť

neustále se měnit časem zmizí. My staří se za tu dobu

už dobře známe. Navštěvujeme se a užíváme si. Všichni

jsme bohatí a máme mladá těla, a tak hodně experimen

tujeme se sexem. Jednou za čas je jednoduše skvělé si

pořádně zašukat. Mezi pohlavími rozlišujeme jen proto,

že to je jednodušší a někdy i praktické, ale spíme stejně

často se stejným pohlavím jako s  opačným. Ve skuteč

nosti se od sebe zas až tolik neliší. A taky spolu jezdíme na pěkná místa: soukromé pláže, zámky ve Francii a ve Skotsku, venkovská sídla v Mexiku, do Číny, no, vlastně

po celém světě. Nic nám nechybí. V začátcích, když se

stal program skutečností, chtěli být všichni co nejmlad

ší. Ženy ze sebe udělaly skoro děti. Děvčátka jsme jim

říkali, nebo se tak samy nazývaly. Za snahou nechat se

hodně omladit se skrývá něco sexuálního. Ženy tvrdily,

že je úplně úžasné nechat se ošukat pořádným chlapem,

když ony samy jsou holčičkami. Taky si myslím, že se za

jejich touhou znovu si užít ten pocit, jaké to je být opět

úplně mladé, skrývalo něco romantického, protože ve

svém životě stále hledaly odpovědi na nezodpovězené

otázky. Když je ale člověk starý uvnitř, není to už to

též. Nitro předělat nelze. Přes všechno snažení už není hladina hormonů stejná a spoustu toho, co se děje, člověk už dříve zažil. Není možné znovu zažít první zami

lování. Později se stalo módním být trochu starší, asi ko

lem čtyřicítky. Trochu se to mění, ale nyní jsme všichni

mladí. Nejlepší je být mladý, i čistě fyzicky, což je hodně

důležité. Mnohým bylo líto, že s postupem času nemohou mít děti, ale mně už to teď nevadí. Dítě mám a  je mu skoro tolik jako mně. Je mi čtyři sta sedmdesát pět

a syn je o osmadvacet let mladší. Kdo by to ale počítal?

Jsme úplně stejní. Přesto, když byl malý a měnil jsem

mu plenky, to nějakou dobu něco znamenalo, ale teď

jsme zcela stejní. Není mezi námi žádný rozdíl a máme

k sobě vztah jako dobří kamarádi. Obyčejní smrtelníci

tyto věci těžko chápou, ale proboha, co má za význam,

že někdo někoho v  dávných dobách porodil? A když

už teď nemůžeme mít děti, co by mělo bránit tomu mít

sexuální vztah? Pro obyčejné lidi to jsou velmi závažné a  nemravné záležitosti. Nerozumí tomu, ale takhle

to prostě je. Takhle to v  našem prostředí chodí a je to

naprosto legální. Kromě jiného hrajeme hry a jezdíme na výlety. Létáme po světě a navštěvujeme se. Někteří

pro legraci načas zestárnou a pak se zase nechají omla

dit. Aby byl život trochu pestřejší. Myslím, že to hodně

souvisí s tím, jak člověka vidí ostatní. Některé ženy jsou například rády mladé v obdobích, kdy s nimi obyčejní muži flirtují. Jindy zase chtějí být spíše samy pro sebe

a  nechají si přidat pár let. Člověk by si na to ale měl

dávat pozor. Tělo se může v  některých oblastech nenávratně změnit, zvláště v mozku. Bezpečnější je udržovat

se po celou dobu mladý.

Jediný problém, který máme, je, že si velice těžko něco

pamatujeme. Obyčejní lidé si pamatují věci z dětství, ale

my už tolik ne. Obvykle říkám, že uniknout z  dětství

trvá dvě stě let. Když je někomu tolik jako nám, nehraje

dětství žádnou zvláštní roli. Myslím, že je to dáno tím,

že z principu neumíráme, respektive že život smrtelníků

je určitý druh křivky, kde jsou si dětství a stáří jistým způsobem podobné, a stáří tudíž přirozeně probouzí

jakési vzpomínky na dětství. Kdybych jednou zestárl, kdo ví, jestli bych si vzpomněl na vzdálené dětství, svou

matku a vše ostatní? Dost možná. Ale dokud je člověk

mladý, pamatuje si spíš jiné věci. A to velké události. Ty, které ho zformovaly. Třeba jak se chovali lidé, když byla válka, a jak jsem se projevil já? Přemýšlím spíš nad těmi

to věcmi. Až dosud jsem ve svém životě zažil dvě války.

Nejlíp si pamatuju tu první. Určitě proto, že byla první,

a možná taky z toho důvodu, že se udála ještě před ce

lým programem na obnovu kmenových buněk, kdy jsem

byl úplně obyčejným mladým mužem. Válka všechno změní nesmírně rychle. V  jednu chvíli člověk nakupu

je mléko v supermarketu  Fakta, o pár dní později někoho popravuje. Těžko se to vysvětluje, ale celé to jde rychle. Z  mé první války lituju několika určitých činů

a přál bych si, abych býval jednal jinak, ale současně

nedokážu zapomenout na všechny ty silné pocity, které ve mně kolovaly. Jako kdybych byl zamilovaný. Natolik

to bylo intenzivní a plné barev a vůní. Takto si pamatu

ju válku. Zúčastnit se války je jako vstoupit poprvé do

života, a  když skončí, je to, jako kdyby člověk zemřel

poklidnou smrtí. Když pak nakupuje v  supermarketu

chléb a jogurt, luxuje a dívá se z okna na šedivé nebe, už

žádné pocity ani barvy nejsou.

Jednou z nejkomičtějších věcí, které můžu zmínit, je, že

se mnoho z  nás rozhodlo využít program na obnovu

kmenových buněk i pro svoje domácí mazlíčky. Můj pes Geoff je třísetpadesátiletá border kolie. Vybral jsem si

právě tuhle rasu, protože je ze všech plemen nejchyt řejší. Geoff se naučil mluvit a číst. Jen neumí žádnou cizí řeč,

ačkoliv jsem se ho snažil učit francouzštinu, ang ličtinu,


20

italštinu a španělštinu. Chápe toho ale hodně a umí da

leko více slovíček, než sám tuší. Jednoduše to je legrace.

Jeden z  mých přátel má skoro čtyřsetletou opici, která

ve volném čase programuje počítačové hry. Geoff je můj nejlepší kamarád. Přestože je jeho inteligence na psa

úžasná, neztratil svou věrnost ke mně. Je naprosto oddaný, dá se s ním diskutovat, a i když ne všechno, co řekne,

je zcela oslnivé, je to dostatečně zábavné. Často se zabývá triviálními úvahami o smyslu života. Nedávno se mě

ptal, jestli považujeme za nechutné, když si psi vzájemně čichají k zadkům. To sice do jisté míry považujeme,

ale přesto sami také rádi čicháme k zadkům jiných. Kaž

dopádně jsem něco podobného několikrát při různých

příležitostech dělal, ačkoliv vždy v sexuálním kontextu.

Psi to ale dělají pořád. Je to způsob, jakým se zdraví. Ale

psi, kteří si jsou vědomí toho, že jsou psy, se za to často

stydí. Cítí se nečistě, Geoff tedy v každém případě. Další

pozoruhodná věc, která se u  nich dá pozorovat, je, že

sebereflexe vzniká až zároveň s řečí. A když už si někdo

začne uvědomovat sama sebe, není cesty zpět. Vidím to na Geoffovi: bývá zahloubaný, úzkostný, přemýšlí, proč

dělá to a ono, a pak už to raději nedělá. Určitou dobu

měl Geoff depresi. Myslím, že to bylo tím, že si uvě

domil hranici, kým může být. Že jeho tělo a instinkty,

přirozenost či duše, nebo jak se tomu říká, je psí a že z tohoto vztahu nikdy neunikne. Můj kamarád měl dvě

stě čtyřicet jedna let starou andulku, která se oběsila. Ne

všichni domácí mazlíčci si dokážou uvědomit sama sebe. Snažil jsem se to Geoffovi vysvětlit, ale nejsem si jistý,

jestli to pochopil.

Pokoušel jsem se mu vyložit, že sebereflexe je stav, kte

rý v  mysli vytváří temnotu. Nebo spíš hranici temnoty, kterou nikdy nedokážeme překročit, protože bychom se

tím sami sobě nutně odcizili. Když se tyto věci snažím

21

Geoffovi vysvětlit, zdá se, jako kdyby se temnota roz

šiřovala a obrovským nepochopením mu zakryla oči.

Jednoduše je jak nepopsaný list papíru. Ačkoliv Geof

fovi abstraktní myšlení moc nejde, hloupý zdaleka

není. Umí něco jiného. Něco, co mnozí lidé nedokážou.

I když to je pes, který dokáže přemýšlet, nejde v tomto

smyslu v jeho životě vždy o konfrontační vztah. Většinu

času je zcela upřímný a ve svých pocitech až zarážejícím

způsobem přítomný a překvapivý, což je vlastně důvo

dem, proč toto píšu.

Stalo se to jednoho odpoledne před několika lety. Četl

jsem si na zahradě sbírku básní Marianne Larsenové

a popíjel vychlazené, sedmnáct let staré bílé víno z Châ

teau d’Yquem. Slunce svítilo a byl jsem zcela zabraný

do knihy. Najednou jsem za sebou uslyšel Geoffův hlas.

„Miluješ mě?“ zeptal se.

Natolik mě to rozhodilo, že jsem si svou pěknou kni

hu polil vínem. Otočil jsem se. Geoff seděl na trávníku.

Uši měl svěšené a vypadal smutně. Přiloudal se až ke

mně a položil mi čumák na nohu.

„Miluješ mě? Protože já tebe miluju,“ řekl.

Vyslovil to tak opravdově a s  takovým vnitřním pře

svědčením, že mě to zcela ochromilo. Pohladil jsem ho

po hlavě, a vtom se stalo cosi zvláštního. Jako kdyby mé

tělo zachvátila nezadržitelná chemická reakce. Nejvíce

se tomu snad blížil zážitek, kdy jsem jednou v Oslu

snědl zkažené krevety a nepřetržitě zvracel tři dny. Zcela

jsem se zhroutil a rozplakal se jak malé dítě, aniž bych

chápal proč. Možná protože jsem už hodně dlouho, celý

lidský věk nebo několik věků, o podobných věcech ne

přemýšlel? Prudce a nahlas jsem brečel a zvracel, jako

jsem tehdy zvracel ze zkažených krevet. Geoff mě takto

nikdy předtím nezažil a viděl jsem na něm, že je rozru

šený. Chtěl jsem ho uklidnit a neúspěšně se pokusil na

jeho otázku přikývnout „ano“, ale v silném afektu jsem

toho nebyl schopen. Samozřejmě jsem chtěl odpovědět kladně. Chtěl jsem říct: „Ano, Geoffe, taky tě z  celého

srdce miluju,“ ale nedokázal jsem to a trvalo mi několik

hodin, než jsem byl schopný mu odpovědět.

Potom jsem ležel v posteli a díval se z okna. Nekoukal

jsem se na nic konkrétního, jen na větve stromů, které osvětloval lustr z  mého pokoje. Nepociťoval jsem klid,

jak by někdo možná očekával, spíše znepokojení. Geof

fova otázka ve mně něco rozhýbala, něco, o čem jsem věděl, že to jen tak nezmizí. Jistěže jsem Geoffa miloval. Byl mým psem už tři sta padesát let. Samozřejmě že

jsem ho miloval víc než své přátele nebo vlastního syna,

ale přesto ta otázka ve mně zasáhla něco, o čem jsem

dávno zapomněl, že existuje.

I když se to stalo už před tolika lety, vzpomínal jsem

na Leonoru často, ale nikdy tak jako tento den. Byla je

dinou ženou, kterou jsem skutečně miloval, a najednou

mi bylo jasné, že se to už nikdy nezopakuje a že ona byla

tou jedinou láskou, která mi byla dána v mém z princi

pu nekonečném životě. Ten den mi došlo, že už nikdy v životě nebudu milovat. Nechápejte mě špatně. Necítil

jsem se nešťastný. Se svým životem jsem byl spokojený,

ale přesto mě Geoffova otázka zavedla do mého mládí,

mé přirozené mladosti, doby před čtyřmi sty padesáti

lety, ještě před programem na obnovu kmenových bu

něk, do časů, kdy jsem byl ještě obyčejný člověk. Vybavil

jsem si tehdejší dobu, válku a Leonoru. Celé se to vrátilo natolik živě, jako kdyby ty stovky let mezi tím nic neznamenaly. Přestal jsem jíst a pokoj opouštěl, jen když jsem

se šel napít trochy vody nebo na záchod. Geoff čas od

času přišel a lehl si ke mně. Pokoušel se mě rozveselit.

„Venku svítí slunce,“ řekl.

„Jen si chvíli poležím,“ odpověděl jsem. Chápavě při

kývl. Bylo to tak dojemné. Geoff byl skutečně roztomilý.

Nenaléhal na mě, ale dal mi najevo, že tady je a dělá si

o mě starosti.

Zatímco jsem tak ležel, rozhodl jsem se, že sám pro

sebe, pro Geoffa, své přátele, pro budoucí generace, ale

hlavně sám pro sebe o té době napíšu. Chtěl jsem na

psat všechno: o krizi, válce, Leonoře, o všem. A jak se mi v hlavě utvářel tento plán, vynořovaly se děsivé obrazy z  minulosti. Mrtvá těla trčící z poloviny ze země, navzájem se ponižující děti a především moje vlastní činy, které byly tak odporné, že by mi nemělo být dovoleno

je jen tak vystrnadit z  hlavy. Už předtím jsem na válku vzpomínal, ale nikdy natolik živě jako v tomto oka

mžiku. Znovu mě to přemohlo a začal jsem zvracet, ale

protože jsem v posledních dnech nic nejedl, dávil jsem

jen hleny a žluč. Nakonec jsem si lehl s dekou vedle zá

chodu. Zůstal jsem na zemi, a kdykoli přišly nové křeče, nechal jsem na dlaždice vytékat krvavé sliny.

Jednoho rána jsem se probudil v  koupelně na zemi.

Okénkem složeným z barevných sklíček dovnitř svítilo slunce a vrhalo na bílé dlaždičky pestré vzory. Po

cítil jsem, jak mi hlady kručí v  břiše. Něco tu vonělo ránem. Posadil jsem se a zhluboka se nadechl. Příjemně zavoněly tousty a káva. Slezl jsem po schodech dolů do kuchyně. Geoff mi dělal snídani. Když mě uviděl, pokračoval v prostírání stolu, jako by se nic nedělo. Jako kdyby to bylo zcela obyčejné ráno.

„Udělal jsem ti malou snídani,“ prohodil. V  tichosti

jsme spolu jedli. Nikdo z nás nic neřekl. Ucítil jsem, jak

se mi horký čaj rozlévá ze žaludku do dalších orgánů.

Pomyslel jsem si, že takhle se musí cítit mrtvý probuze

ný opět k  životu. Chléb chutnal božsky. Geoff se koukal do stolu a potichu žvýkal svůj toust. Bylo jasné, že

mi chce dát čas a prostor. Nechtěl na mě tlačit, ale jen mi

ukázat, že mi pomůže, jestli si to budu přát. Zjevně se rozhodl vypadat co nejvíce v pohodě a bezstarostně, aby mě uklidnil. Díval jsem se, jak tam tak sedí se svěšenýma

ušima a mlaská. Podíval se na mě a zkusmo zavrtěl oca

sem. Nedokázal jsem se nezasmát. Bylo to tak komické

a láskyplné zároveň. Jednoduše ani trošku nedokázal

skrýt své pocity. Kdykoli jsem se na něj koukl, začal pomalu vrtět ocasem ze strany na stranu. Nakonec jsme se oba rozchechtali. Po jídle jsem si dal dlouhou koupel

a prošli jsme se spolu do města, abychom koupili zá

pisník, a tentýž večer jsem se pustil do psaní. Takhle to

začalo. Proč Geoff promluvil zrovna tenhle den a proč mě to tak ovlivnilo, netuším, ale stalo se to přesně tak,

jak jsem to zapsal.

Takto se to mělo i s  občanskou válkou. Nebo lépe ře

čeno, totéž jistě platí i ve společnosti. Člověk nerozu

mí všemu, co ovlivňuje vývoj. Existuje příliš dynamik

a příliš vztahů, které spolu kooperují. Velká změť vláken a spojů, kořenový systém, kde se všechno vzájemně proplétá. Ekonomie není žádná exaktní věda, a ani náhodou jí nikdy nebyla. Kdyby lidé znali premisy, ze kterých ekonomové vycházejí, nikdo by jim nepřikládal

tak velký význam, jako se tomu dělo v dávných dobách.

Přesto tvrdím, že vše, co je ve společnosti možné, závisí

na ekonomických vztazích, ve kterých lidé žijí. Tedy na zcela konkrétních každodenních vztazích. Proto se my bohatí máme tak dobře, ale to teď není důležité. Jde spí

še o to, že se v chudých dobách mění prostor pro různé

příležitosti. Když jsou lidé dostatečně chudí a když jsou

jejich vyhlídky do budoucnosti dostatečně bezútěšné,

může se stát cokoliv. Až těsně do občanské války nikdo v Evropě na válku jako reálnou hrozbu nevěřil. Je oprav

du šokující, když si člověk uvědomí, jak rychle a fatálně

se vše vyvinulo. Souhrn malých věcí, které se souběžně nahromadily. Ačkoliv jsem – a i tenkrát jsem byl – nehorázně bohatý, bojoval jsem na straně Občanské fronty.

Demonstrovali jsme proti bankám a poskytovatelům hy

potečních úvěrů, později proti státu a podnikům, které

stát podporovaly, ale lidé byli naštvaní a rozzuření víc,

než jsem dokázal pochopit. Domnívali se, že stát jedná neeticky. Ne, to není přesné. Banky byly nestvůry, které kvůli své chamtivé povaze vysály lidi i celou zemi. V kaž

dém případě se mezi lidmi vyprávěla tahle verze. V době

před finanční krizí se stále více, skoro denně, objevovaly zprávy Komise pravdy, kde se pracovníci ve finan

čním sektoru měli možnost vyzpovídat. Když finanční

krize vypukla, lidé se o ni vlastně nijak moc nezajímali.

K tomu došlo teprve o několik let později, kdy tisíce ro

din přišly o střechu nad hlavou, protože banky spolkly

byty, které obyčejní rodiče s dětmi nebo staré manželské

páry najednou nebyli schopní splácet. Až tehdy se lidé vážně začali zajímat o to, co se vlastně v letech před finanční krizí dělo.

Když přišla válka, nemusel se už člověk několik hodin

týdně věnovat správě vlastního života: dělat daňové přiznání, platit účty, chodit do práce, uklízet, nakupovat

a všechno ostatní. Stačilo mít jen jídlo a místo na spaní.

Jen jednoduché potřeby. Život už vůbec nebyl o koupi

nové kuchyně nebo auta. Už vůbec nešlo o to, co ostatní vlastnili a co jiní v životě zažili. Byli jsme muži a žena

mi, kteří spolu bojovali, žádná změkčilá partička, co si

jen povídá, ale lidé, kteří něco dělají, kteří jednají. Mezi lidmi panoval respekt a solidarita. Skutečné obavy, sku

tečná starost o sestry a bratry. Jednu dobu jsem pracoval v  dobrovolnické kuchyni ve čtvrti Nørrebro. Na místě, které současně sloužilo jako dětský domov pro děti, které v boji přišly o své rodiče. Vařili jsme lidem jídlo. Četli

jsme dětem před spaním a nikdo za to nedostával plat,

samotná myšlenka na něj by byla urážkou revoluce. Člo


26

věk takhle žít dokáže. Víc toho nepotřebuje. V dobách

míru se na to zapomíná. Jedny z mých nejlepších vzpo

mínek jsou stále ty na letní dny ve čtvrti Nørrebro, kdy

tu těsně u sebe okolo dlouhých stolů seděly rodiny s dět

mi, vojáci a starci. Což mi připomíná příběh, který jsem

kdysi možná zaslechl u někoho na večeři, nebo jsem ho

snad sám vyprávěl, nebo je inspirovaný něčím, co jsem

někdy v  dávných dobách četl v  tisku. Stalo se to ještě

před válkou, když zrovna začínala krize. Pamatuju si, že

jsem to vyprávěl Geoffovi právě tady v  pokoji u krbu.

Ležel na koberci a podřimoval. Geoff má rád, když mu

vyprávím příběhy o dávných dobách.

Má příliš krátké ruce. Přál by si, aby byly delší. Něco mu tlačí

na bradu. Něco studeného. Nachází se v bytě. Není tu žádný

nábytek, jen špinavé oblečení a lahve. Tohle místo mu nepa­

t ří, ale jde určitě o jeden z mnoha opuštěných předměstských

domů. Venku v  odpolední tmě leží smutné, šedivé hromady

tajícího sněhu.

Má u sebe půlku lahve vodky. Svou vodku má rád. Odloží

pušku a napije se. Dlouhým lokem. Hltá ji, jako kdyby pil stu­

denou vodu za teplého letního dne.

Začne od začátku. Musí se to podařit. Přitiskne si pušku

k bradě. Znamená to, že ji musí vzpříčit pod úhlem devadesáti

stupňů, aby kulka prosvištěla bradou až do mozku.

Hlaveň pušky tlačí na bradu. Na to, aby dostal pušku do

vertikální polohy, má moc krátké ruce. Smrti se nebojí ani

náhodou. Touží, aby to už celé bylo za ním a mohl umřít. To

vůbec není on, kdo střílí. Je to všechno ostatní, vše okolo něho:

lidé se svými křivými úsměvy, doprava, zimní chlad, hluk,

světlo, tohle všechno. Nepociťuje žádnou surovost sebevraha,

spíš má pocit, jako kdyby pozdě večer zhášel světlo, než své

unavené tělo konečně uloží do postele ke spánku. A spát po­

třebuje. Byl vzhůru celou věčnost. Vší silou natlačí pušku pod

sebe a nejspodnějším prstem zmáčkne spoušť. Uslyší tlumený




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist