načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dánská dívka – David Ebershoff

Dánská dívka

Elektronická kniha: Dánská dívka
Autor: David Ebershoff

Dánský malíř Einar Wegener byl podle dostupných informací prvním transsexuálem s chirurgicky změněným pohlavím. V románu začíná jeho přeměna ve chvíli, kdy se převlékne do ženských šatů, aby postál manželce, také malířce, modelem pro ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9% 87%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 376
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z anglického originálu The Danish girl ... přeložila Hana Čapková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8138-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dánský malíř Einar Wegener byl podle dostupných informací prvním transsexuálem s chirurgicky změněným pohlavím. V románu začíná jeho přeměna ve chvíli, kdy se převlékne do ženských šatů, aby postál manželce, také malířce, modelem pro ženskou postavu. Tím začíná proces, který zpočátku vypadá jako fetišismus a záliba v ženských převlecích, vyvine se ale v zásadní změnu sebevnímání. Einar se začne cítit ženou, což vyvrcholí roku 1930, kdy se v Německu podrobí tehdy nebezpečnému chirurgickému experimentu, totiž operativní změně pohlaví. Autor vypráví Wegenerův příběh především skrze jeho ženu, sleduje proměny jejich vztahu i jejího uměleckého i soukromého života. Použil jména skutečných postav (jen manželku přejmenoval z Gerdy na Gretu), román ale nelze považovat za zdroj životopisných faktů. Zatímco ve skutečnosti se manželství rozpadlo a Einar, už jako Lili Elbe, zemřel následkem pooperačních komplikací, v románu vztah přetrvává, i když se značnou dávkou nezávislosti, a před Lili se otvírá nový život ženy... Románová verze Wegenerova příběhu zaujala i hollywoodské producenty. Román inspirovaný osudem dánského malíře Einara Wegenera, který jako první podstoupil operativní změnu pohlaví.

Popis nakladatele

Působivý román napsaný podle skutečného příběhu, nyní i ve filmové podobě s Eddiem Redmaynem a Alicií Vikanderovou v hlavních rolích.

Románové zpracování skutečného příběhu malíře Einara Wegenera a jeho manželky Grety začíná nevinnou prosbou o pomoc, aby se na dalších stranách rozvinulo ve strhující vyprávění o neobvyklé lásce, osobní svobodě a odvaze vzepřít se obecnému mínění.

„Uděláš pro mě něco?" zeptala se Greta a netušila, co tím rozpoutá. Potřebovala dokončit obraz, a protože jí nepřišla na závěrečné sezení modelka, neviděla jinou možnost, než použít jako náhradní model svého muže. Sotva si však Einar oblékne punčochy, dámské šaty a střevíce, v jeho nitru se cosi změní: uvědomí si, že je ve skutečnosti ženou, nikoli mužem, a zatouží po změně pohlaví.

Není to však snadné. Einarův příběh se odehrává ve dvacátých letech, kdy lidé jako on často končí v ústavech pro choromyslné. V pařížských salonech možná dekadence dostupuje vrcholu, ale ve většinové společnosti stále převládá názor, že cítit se jako zajatec ve vlastním těle může jen psychopat, a toho je nutné razantně léčit.

Einar už ale sní svůj velký sen a nechce se jeho splnění vzdát. Kolik osobní odvahy, pochopení a podpory bude potřebovat, aby se mohl vnitřně osvobodit? Jak silná musí být láska ženy, která je ochotna vyhovět tak nevšednímu přání svého muže? Jaké jsou pocity člověka, který by rád unikl své předem dané identitě?

 

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Ebershoff - další tituly autora:
 (audio-kniha)
Dánská dívka Dánská dívka
 (CD)
Dánská Dívka Dánská Dívka
 (e-book)
Dánske dievča Dánske dievča
 
K elektronické knize "Dánská dívka" doporučujeme také:
 (e-book)
Létala jsem za sluncem Létala jsem za sluncem
 (e-book)
Lauro, ty jsi ale číslo Lauro, ty jsi ale číslo
 (e-book)
Dívky z trajektu Dívky z trajektu
 (e-book)
Ve službách zla Ve službách zla
 (e-book)
Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti Ochlazení
 (e-book)
Vážka Vážka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016

DÁNSKÁ DÍVKA

DAVID EBERSHOFF


Copyright © 2000 by David Ebershoff

Translation © 2011 by Hana Čapková

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

This edition published by arrangement with Viking, an imprint

of Penguin Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC.

Z anglického originálu THE DANISH GIRL,

vydaného nakladatelstvím Penguin Books, New York 2001,

přeložila Hana Čapková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Hana Kneblová

Korektura: Petra Biache

Sazba: Rajka Marišinská a Jiří Ryška

Vydání druhé

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v lednu 2016

ISBN 978-80-7498-139-5


Marku Nelsonovi



C

ˇ

ÁST PRVNÍ

KODAN

ˇ

, 1925



9

1

Jako první na to přišla Greta. „Uděláš pro mě něco?“ zavolala toho prvního odpoledne z ložnice. „Potřebuji, abys mi trochu pomohl.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Einar, aniž spustil oči z plátna. „Co koli si budeš přát.“

Venku bylo chladno a od Baltu vál studený vítr. Greta s Eina rem trávili čas ve svém bytě ve Vdovském domě. Einar byl drobný, ani ne pětatřicetiletý muž. Zpaměti maloval zimní průliv Kattegat s bílou pěnou na hrozivé černé vodě. Když se do Kodaně navraceli rybáři s úlovkem, stovky jich v její ledové náruči nalezly smrt. V patře pod nimi bydlel námořník s hlavou podobnou patroně, který pořád nadával své ženě. Einar pozvolna maloval jednu šedou vlnu za druhou a představoval si, jak se v nich soused topí. Zoufale zvedá ruku a hlasem zhrublým bramborovou vodkou své ženě bez přestání spílá do přístavních děvek. Einar se díky němu naučil správně míchat tmavé odstíny barev – šedá musela být hodně sytá, aby takového člověka pohltila, přelila se mu přes hlavu a zadusila jeho poslední zachroptění.

„Za chvíli jsem u tebe,“ řekla Greta. Byla mladší než man

žel a měla hezký obličej s širokými lícními kostmi. „A může

me začít.“

Einar se v tvorbě od své ženy lišil. Maloval krajinu a moře.

Ma lé obdélníky osvětlené ostrým červnovým nebo naopak

mdlým lednovým sluncem. Greta malovala portréty, často

krát v životní velikosti. Objednávali si je u ní poměrně vlivní

lidé, kte ří si zakládali na svém společenském postavení. Na

obrazech měli růžové rty a lesklé vlasy. Mezi Gretiny zákaz

níky patřil pan I. Glückstadt, finančník, který vlastnil sdru

žení Volný kodaňský přístav. Nebo králův kožešník Chris

tian Dahlgaard. Pak také Ivar Knudsen, společník v loďařské

firmě Burmeister a Wain. Dnes měla přijít mezzosopranist

ka Královské dánské opery Anna Fonsmarková. U Grety se

nechávali malovat ředitelé a významní průmyslníci, kteří si

portréty věšeli nad spisové skříně v kanceláři nebo na chod

bu otlučenou od valníků.

Greta se objevila ve dveřích. „Určitě ti nebude vadit, když

toho budeš muset na chvíli nechat a pomůžeš mi?“ zeptala

se. Vlasy měla sčesané dozadu. „Kdyby to nebylo důležité,

nerušila bych tě. Ale Anna znovu odřekla sezení. Mohl by

sis navléknout její punčochy?“ požádala ho. „A obout si její

boty?“

Gretě na záda dopadalo dubnové slunce a prosvěcovalo

dva povislé kusy hedvábí, které držela v ruce. Einar oknem viděl kulatou věž Rundetårn, jež připomínala rozložitý cihlový komín. Nad ní k obloze stoupalo letadlo německé společnosti Deutscher Aero-Lloyd, které se jako každý den vracelo do Berlína.

„Co to říkáš, Greto?“ zeptal se Einar. Ze štětce mu na špič


11

ku boty ukáplo trochu olejové barvy. Edvard IV. se rozštěkal a otáčel bílou hlavou od Einara ke Gretě a zpátky.

„Anna znovu odřekla sezení,“ řekla Greta. „Má zkoušku navíc. Zpívá Carmen. Potřebuji dvě nohy, abych mohla dokončit její portrét. Jinak ho vůbec nedodělám. Napadlo mě, že by se na to docela hodily ty tvé.“

Greta se k němu o několik kroků přiblížila. V jedné ruce držela tmavě žluté boty s cínovými přezkami. Měla na sobě propínací halenu s našitými kapsami, do nichž dávala věci, které chtěla skrýt před Einarem.

„Přece si nemůžu nazout Anniny boty,“ zaprotestoval Einar. Když se na ně podíval, v duchu si řekl, že by se do nich možná vešel, protože má malé nohy s vysokými klenbami a měkkými patami. Na štíhlých prstech mu rostlo několik jemných černých chloupků. Představil si, jak si přes bílý kotník přetahuje srolovanou punčochu a pokračuje výš přes oblé lýtko. Nakonec si punčochu připne k podvazku. Musel zavřít oči.

Boty se podobaly páru, který minulý týden zahlédli ve výloze obchodního domu Fonnesbech. Byla do nich obutá figurína v tmavě modrých šatech. Einar s Gretou se u výlohy zastavili, aby obdivovali narcisovou girlandu, jež ji zdobila. „Hezké, viď?“ řekla Greta. Einar neodpověděl a jenom se doširoka otevřenýma očima díval na svůj odraz ve skle. Greta ho nakonec musela od výlohy odtáhnout. Vlekla ho ulicí, a když minuli obchod s dýmkami, zeptala se ho: „Není ti něco, Einare?“

Obývací pokoj využívali jako ateliér. Klenutý strop z úzkých trámů připomínal trup převráceného člunu. Okna vikýře zdeformovala vlhká mlha přicházející od moře a podlaha se neznatelně svažovala k jedné straně. Když se do Vdovského domu v odpoledních hodinách opíraly sluneční paprsky, jeho stěny slabě páchly po slanečcích. Do plochých střešních oken v zimě zatékalo a malba v jejich okolí se nadouvala působením pramínků studené vody. Einar s Gretou si postavili malířské stojany pod střešní dvoj okno, vedle krabic s olejovými barvami, které si objednávali u pana Salathoffa v Mnichově, a polic s čistými plátny. Když nemalovali, přikryli všechno zelenými plachtami, které na podestě schodů pohodil námořník zezdola.

„Proč chceš, abych si obul její boty?“ otázal se Einar. Seděl ve vyplétaném křesle, které si přivezl z kůlny na babiččině farmě. Edvard IV. mu vyskočil na klín. Celý se třásl strachem z námořníkova řevu.

„Abych mohla dokončit Annin portrét,“ odpověděla Greta. „Já bych to pro tebe udělala,“ dodala. Prstem si jemně přejížděla po nevelké jizvě po neštovici, kterou měla pod okem. Dělávala to pokaždé, když byla nervózní.

Klekla si a rozvázala Einarovi boty. Měla dlouhé plavé vlasy a vypadala díky nim víc dánsky než on. Pokaždé, když se chystala pustit do něčeho nového, uhlazovala si je za uši. Když se snažila povolit uzel na Einarově tkaničce, padaly jí do obličeje. Voněla pomerančovým olejem, který jí jednou ročně posílala matka v bedně plné hnědých lahví s nálepkou ČISTÝ PASADENSKÝ EXTRAKT. Gretina matka si myslela, že její dcera olej používá na pečení čajových sušenek, ale Greta si ho nanášela za uši.

Začala Einarovi mýt nohy v umyvadle a jemně a obratně mu mezi prsty protahovala mořskou houbu. Einar si vyhrnul kalhoty o něco výš. Najednou ho napadlo, že má vlastně hezká lýtka. Ladně propnul špičku nohy a Edvard IV. k němu natáhl čenich, aby mu olízal vodu ze zdeformovaného malíčku bez nehtu.

„Ale zůstane to mezi námi, Greto,“ zašeptal Einar. „Viď, že o tom nikomu nepovíš?“ Měl strach a zároveň cítil vzrušení. Srdce mu tlouklo až v krku.

„Komu bych to říkala?“

„Anně.“

„Anna nemusí vědět všechno,“ řekla Greta. A i kdyby, je to operní pěvkyně, pomyslel si Einar. Na muže oblečené do ženských šatů a ženy do mužských je zvyklá. V opeře se tento klam přece odedávna využívá k utvoření zápletky, která se rozuzlí až v posledním jednání.

„Nikdo se nic nedozví,“ ujistila ho Greta. Einar měl do té chvíle pocit, jako by na něho dopadalo světlo jevištního reflektoru. Teď se uvolnil a začal si punčochu natahovat přes lýtko.

„Navlékáš si ji opačně,“ řekla Greta a narovnala mu šev na punčoše. „Teď jemně zatáhni.“

Druhá punčocha se roztrhla. „Nemáš ještě jednu?“ zeptal se Einar.

Greta se najednou zarazila, jako by si něco uvědomila. Přistoupila k šatníku z mořeného jasanového dřeva, který měl ve dveřích oválné zrcadlo a v soklu tři zásuvky s mosaznými kruhy. Tu horní Greta vždy zamykala malým klíčkem. Nyní otevřela jednu nezamčenou.

„Tyhle jsou pevnější,“ řekla a podala Einarovi nový pár punčoch. Byly úhledně složené do čtverečku a Einarovi připomněly Gretinu pokožku zhnědlou letním sluncem na dovolené v Mentonu. „Buď opatrný, prosím tě,“ požádala ho Greta. „Ráda bych si je zítra vzala na sebe.“

Mezi vlasy rozdělenými pěšinkou jí prosvítala světlounká pokožka. Einar by rád věděl, co si jeho žena myslí. Mhouřila oči a pevně svírala rty. Tvářila se velice soustředěně. Nedokázal se jí zeptat. Jako by ho někdo spoutal a do úst mu nacpal hadr na otírání štětců. Tiše přemítal o manželčiných myšlenkách a v nitru se mu rozehříval vztek. Nedal však na sobě nic znát a jeho tvář s jemnou pokožkou, která se podobala slupce broskve, zůstávala bledá. „Jste opravdu hezký,“ řekla mu před lety, když spolu poprvé osaměli.

Greta si jeho rozpoložení nejspíš všimla, protože k němu napřáhla ruce, vzala jeho tvář do dlaní a řekla: „Nemáš se čeho bát.“ Potom dodala: „Kdy se konečně přestaneš strachovat, co si o tobě pomyslí lidi?“

Einar Gretu vždy nadšeně pozoroval, když říkala, co si myslí. Líbilo se mu, jak rozhazuje rukama a tváří se, jako by mluvila za celý svět. To mu na ní připadalo nejvíc americké, stejně jako její záliba ve stříbrných špercích.

„Ještě štěstí, že nemáš moc chlupaté nohy,“ řekla Greta, jako by si toho všimla až teprve teď. Míchala olejové barvy v malých keramických kelímcích. Dokončila již horní část Annina těla obaleného silnou vrstvou tuku, která na pěvkyni prozrazovala, že ráda jí lososa na másle. Einarovi se obzvlášť líbilo, jak Greta namalovala Anniny ruce s kyticí denivek. Pečlivě vyobrazila prsty včetně zvrásněných kloubů a čistých, ale neprůhledných nehtů. Květiny měly pěknou bělostnou barvu a byly poprášené rezatým pylem. Greta nepracovala soustavně, ale Einar jí to nikdy nevy četl. Místo toho ji co nejvíc chválil. Možná až příliš. Pomáhal jí, jak mohl, a snažil se ji naučit technikám, o nichž se domníval, že je nezná. Ze všeho nejvíc se zaměřoval na světlo a vzdálenost. Nepochyboval, že pokud se Gretě podaří nalézt správné téma, stane se z ní výborná malířka. Vítr venku odvál z oblohy mrak a na Annin nedokončený portrét dopadlo sluneční světlo.

Lidé, které Greta malovala, obvykle stáli na lakovaném lodním kufru. Greta ho koupila od čínské pradleny, jež v jejich ulici obden vyzvedávala špinavé šatstvo. Nikdy nevolala do oken, ale vždy udeřila zlatými činely navlečenými na prstech.

Einar stál na kufru. Bylo mu teplo a začínala se mu točit hlava. Podíval se na své holeně v hladkých hedvábných punčochách, ze kterých se dralo několik chloupků. Připomínaly tvrdé štětinky na fazolových luscích. Připadalo mu, že v křehkých žlutých botách se nemůže udržet na nohou, ale s vyklenutými nárty se necítil nepřirozeně. Jako by si protahoval dlouho nepoužívané svaly. Cosi ho napadlo a začal myslet na lišku, která se snaží chytit hraboše. Představoval si tenký zrzavý liščí čenich, jak rejdí v listí na luštěninovém poli a pátrá po hlodavci.

„Nehýbej se,“ řekla Greta. Einar se podíval z okna a spatřil rýhovanou kupoli Královského divadla. Občas tam maloval kulisy pro soubor opery. Anna nyní uvnitř zkoušela Carmen a vyzývavě pozvedala měkké paže před průsvitnou kulisou, na niž Einar namaloval arénu v Seville. Když pracoval na kulisách, někdy se stávalo, že v sále najednou zabouřil Annin zvučný hlas. Einar se obvykle roztřásl a v leknutí jediným tahem přejel štětcem po pozadí. Pokaždé si pak musel promnout oči. Anna neměla krásný hlas. Byl trochu ochraptělý, plný smutku a jakoby unavený. Ženský a mužský zároveň. Měl v sobě však mnohem víc energie než hlasy většiny dánských pěvců, které často zněly příliš tence a bezbar

vě. Byly až moc hezké a nedokázaly nikoho rozechvět. Annin

hlas v sobě měl jižanský žár a dovedl zahřát, jako by pěvky

ně měla v krku rozžhavené uhlíky. Když zkoušela s dirigen

tem Dyvikem, Einar slézal po žebříku do kulis a schovával

se tam, aby mohl pozorovat, jak Anna v bělostné vlněné říze

otevírá velká ústa a zpívá. Pokaždé se u toho trochu předklá

něla. Vždycky říkala, že její bradu táhne k orchestřišti jakási

přitažlivá síla. „Představuji si, že dirigent má na špičce tak

tovky tenký stříbrný řetízek, který vede přímo sem,“ říkala

a ukazovala na mateřské znaménko na své bradě, které při

pomínalo drobek. „Bez toho řetízku bych snad ani nevěděla,

co mám dělat. Nedovedla bych být sama sebou.“

Pokaždé, než Greta začala malovat, odhrnula si vlasy do

zadu a upevnila je želvovinovou sponou. Obličej se jí rozší

řil, jako by ho ponořila do mísy s vodou a přes dno se dívala

na Einara. Byla nejspíš nejvyšší ženou, jakou poznal. Měla

hlavu tak vysoko, že mohla nahlížet přes horní okraj níz

ko zavěšených záclon, které si na okna do ulice dávali lidé

v přízemních bytech. Einar si vedle ní připadal malý, jako by

byl její syn, který se jí s hlavou zvrácenou vzad dívá do očí

a bere ji za ruku. Propínací halenu s kapsami si nechala na

míru ušít od bělovlasé švadleny s drdolem, která bydlela za

rohem. Žena Gretu změřila žlutým metrem a obdivně, nevě

řícně zakroutila hlavou nad tím, že tak velká a zdravá žena

není Dánka.

Einar obdivoval Gretinu schopnost vnímat při malování

i jiné věci. Dokázala zároveň vytvořit lesk v levém oku, otevřít dveře, převzít objednané zboží od mlékárny Busk a jednoduše se vrátit k plátnu a domalovat matné pravé oko. Když malovala, zpívala si táborové písně, jak tvrdila. Lidem, jež zvěčňovala, říkala, že do obrazu vkládá své dětství strávené v Kalifornii, kde v otcových pomerančovníkových hájích hnízdili pávi. Ženám vykládala o tom, že má s manželem stále chudší intimní život. Einar to jednou zaslechl, když po potemnělém schodišti vyšel ke dveřím jejich bytu a zastavil se tam. „Bere si to dost osobně, ale já mu nikdy nic nevyčítám,“ řekla Greta. Einar si představil, jak si při řeči uhlazuje vlasy za uši.

„Padají ti,“ řekla Greta a ukázala štětcem na punčochy. „Vytáhni je nahoru.“

„Je tohle opravdu nutné?“

Námořník zezdola práskl dveřmi a pak bylo ticho. Přerušovalo ho pouze chichotání jeho ženy.

„Ale Einare, copak se vůbec nedovedeš uvolnit?“ zeptala se Greta. Úsměv na její tváři se rozplynul. Edvard IV. odešel do ložnice a začal se hrabat v přikrývkách na posteli. Potom si povzdechl jako spokojené nemluvně. Byl již starý. Pocházel z farmy v Jutsku a narodil se v močálu. Jeho matka a sourozenci se utopili v mokré rašelině.

Jejich byt se nacházel v podkroví domu, který vláda v předešlém století zřídila pro vdovy po rybářích. Měl okna orientovaná na sever, jih a západ. Na rozdíl od většiny domů v Kodani Einarovi s Gretou poskytoval dostatek prostoru a světla na malování. Málem se nastěhovali do měšťanského domu ve čtvrti Christianshavn na druhé straně kanálu Inderhavn, kde se mezi cementárnami a dovozci usazovali umělci, prostitutky a opilí hráči. Greta tvrdila, že dokáže žít kdekoli, že jí žádný příbytek nepřipadá odporný. Einar, který prvních patnáct let života spal pod doškovou střechou, to však zamítl a našel byt ve Vdovském domě.

Budova měla červenou fasádu a stála v těsné blízkosti Nyhavnského kanálu. Ze strmé střechy z pálených tašek pokrytých černým mechem trčely vikýře a vysoko u hřebene byla plochá střešní okna. Ostatní domy v ulici měly nabílené zdi a kazetové dveře natřené tmavě šedou barvou. Naproti bydlel doktor Møller, kterému v noci volaly ženy, když náhle začaly rodit. Ulicí málokdy jezdila auta, protože byla slepá. Končila u Inderhavnu a byl v ní takový klid, že se v ní rozléhal i tichý dívčí výkřik.

„Potřebuji se zase dát do práce,“ řekl nakonec Einar. Nechtělo se mu dál pózovat v botách, jejichž cínové přezky se mu zadíraly do nártů.

„Takže si nechceš zkusit Anniny šaty?“

Když Greta vyřkla slovo šaty, Einar pocítil horko kolem žaludku. Hruď se mu sevřela studem. „Nechci,“ odpověděl.

„Ani na pár minut?“ zeptala se Greta. „Potřebuji namalovat lem šatů nařasený na kolenou.“ Seděla vedle něho ve vyplétaném křesle a hladila mu lýtko v hedvábné punčoše. Její ruka na něho měla hypnotický účinek. Zavřel oči a vnímal pouze tichý škrábavý zvuk Gretiných nehtů na jemném materiálu.

Najednou se zarazila. „Ne, promiň,“ řekla. „Neměla jsem to po tobě chtít.“

Einar až teď uviděl, že dveře jasanového šatníku jsou otevřené a uvnitř visí Anniny šaty. Byly bílé a na manžetách rukávů a spodním lemu měly našité maličké korálky. Jedno okno v místnosti bylo prasklé a šaty se na ramínku zlehka pohupovaly v proudu vzduchu, který pronikal dovnitř. Něčím Einara přitahovaly. Líbil se mu matný lesk hedvábné látky, krajková náprsenka a nezapnuté háčky na rukávech, které připomínaly maličká otevřená ústa. Zatoužil se jich dotknout.

„Líbí se ti?“ otázala se Greta.

Kdyby odpověděl záporně, lhal by. Šaty se mu líbily. Pod kůží cítil slabé mravenčení.

„Tak si je jenom na pár minut oblékni.“ Greta s šaty přistoupila k Einarovi a přidržela je před ním.

„Greto,“ začal, „co když...“

„Svlékni si košili,“ přerušila ho.

Poslechl ji.

„Co když...“

„A zavři oči,“ vybídla ho.

Opět poslechl.

Připadalo mu necudné stát před svou ženou bez košile, i když měl zavřené oči. Jako by ho přistihla při něčem, co slíbil již nedělat. Nebylo to jako podvádění, spíš jako by se vrátil k zlozvyku, se kterým přestal a dal jí na to své slovo. Například že nebude v barech v Christianshavnu pít kmínku, jíst v posteli karbanátky ani prohlížet si karty se semišovou rubovou stranou a obrázky dívek na líci. Koupil si je jednou odpoledne, když mu bylo smutno.

„Kalhoty také,“ dodala Greta. Napřáhla k němu ruku a zdvořile odvrátila hlavu. V ložnici bylo otevřené okno a do obývacího pokoje proudil svěží vzduch páchnoucí rybinou. Einarovi naskočila husí kůže.

Rychle si přetáhl šaty přes hlavu a upravil si je přes rozkrok. Potil se v podpažích a v kříži. Nejradši by v horku zavřel oči a vrátil se do dětství, kdy to, co mu visí mezi nohama, bylo malé a nepoužitelné.

Greta jenom řekla: „To je dobré.“ Vzala štětec a začala se

jím dotýkat plátna. Přimhouřila modré oči, jako by se dívala

na cosi na špičce svého nosu.

Einar se cítil zvláštně malátný. Stál na lakovaném kufru,

na tělo mu dopadalo sluneční světlo a vzduch páchl po sla

nečcích. Kromě rukávů mu šaty byly všude velké. Zalévalo

ho teplo. Bylo mu, jako by se v létě nořil do moře. Liška honi

la hraboše a Einarovi v hlavě zazněl vzdálený hlas – zaslechl

tichý výkřik vyděšené dívenky.

Nedařilo se mu udržet oči otevřené a sledovat svižné po

hyby Gretiných rukou. Rychle přiblížila štětec k plátnu a vzá

pětí ho od něj odtáhla. Stříbrné náramky se jí na předloktí

zavlnily jako hejno rybek. Einar jen s velkou námahou do

kázal dál myslet na Annu, jak zpívá v Královském divadle

s bradou namířenou k dirigentově taktovce. Soustředil se jenom na dotek hedvábí na své kůži. Připadalo mu, že je omotaný obvazem. Látka byla jemná a vzdušná jako gáza napuštěná hojivou mastí, již mu jemně přiložili na poraněnou kůži. Dokonce ho opustily rozpaky nad tím, že takhle stojí před manželkou. Plně se soustředila na práci. Malovala se zaníceným výrazem v obličeji, který Einar neznal. Vplouval do rozostřeného světa snů, kde Anniny šaty mohl nosit kdokoli, dokonce i on.

Začínala mu těžknout víčka a ateliér ztrácel jasné obrysy.

Einar si povzdechl a svěsil ramena. Edvard IV. chrápal v ložnici. Vtom se ozval Annin sytý hlas: „Tohle je Einar? To je ale pro měna!“

Otevřel oči. Stály před ním Greta s Annou a ukazovaly si

na něho. Hleděly na něho s rozzářenými obličeji a pootevřenými ústy. Edvard IV. se postavil před svého pána, našpulil mordu a rozštěkal se. Einar se nedokázal pohnout.

Greta vzala od Anny kytici denivek, kterou pěvkyně dostala od obdivovatele, a vtiskla ji Einarovi do náruče. Edvard IV. zvedl hlavu jako malý trubač a začal kolem pána ochranitelsky běhat dokola. Obě ženy se rozesmály ještě víc, ale Einarovi se zalily oči slzami. Obrátil je v sloup. Smích ho zraňoval, stejně jako vůně bílých lilií, jejichž pestíky plné rezavého pylu zanechávaly šmouhy v klíně šatů, barvily nehezkou bouli v jeho rozkroku, punčochy i jeho zpocené ruce.

„Jsi děvka,“ zvolal v bytě pod nimi něžně námořník. „Jsi hrozně krásná děvka.“

Pak bylo ticho. Manželé se nejspíš udobřili polibkem. Greta s Annou se rozesmály ještě hlasitěji. Zrovna když je Einar chtěl požádat, aby z ateliéru odešly, aby se mohl v klidu převléknout, pronesla Greta opatrně tichým, cizím hlasem: ,,Co kdybychom ti říkaly Lili?“

22

2

Gretě Wegenerové bylo dvacet devět let a živila se jako

malířka. Pocházela z Kalifornie a za svobodna se jmenovala

Waudová. Její dědeček Apsley Haven Waud zbohatl z pro

nájmu pozemků a její otec Apsley junior zbohatl ještě víc

pěstováním pomerančů. Než se Greta v deseti letech přestě

hovala z rodné Pasadeny do Dánska, byla nejdál v San Fran

ciscu. Jednoho dne si tam před domem tety Lizzie ve čtvrti

Nob Hill hrála s obručí a nechtěně strčila svého bratra – své

dvojče – pod nákladní vůz. Carlisle to přežil, ale na holeni

mu navždy zůstal dlouhý lesklý šrám. Někteří lidé pak tvr

dili, že se úplně změnil. Když byla Greta starší, tvrdila, že

Carlisle nikdy neměl to, čemu říkala zápaďanská páteř. „Ně

kteří Waudové se s ní narodí a někteří prostě ne,“ prohodila,

když se coby desetiletá plavila do Evropy. Byla vysoká, chodi

la po palubě a procvičovala si dánské fráze. Dánové zápaďan

skou páteř rozhodně postrádali. K čemu by jim také byla?

Greta jim to většinou odpouštěla. Obzvlášť Einarovi, který

byl jejím prvním profesorem malby a stal se jejím druhým manželem. Na jaře roku 1925 byli svoji již přes šest let. Gretě to někdy po ránu připadalo jako šest týdnů, jindy jako šest šťastných životů.

Einar a Greta se poprvé setkali na Královské akademii výtvarných umění. Stalo se to prvního září 1914, několik týdnů poté, co císař Vilém II. začal plenit zvlněnou krajinu Lucemburska a Belgie. Gretě bylo sedmnáct let. Einarovi bylo něco přes dvacet a na akademii vyučoval malbu. Již tehdy byl plachý, rozpačitý ve společnosti dospívajících a žil sám. Greta měla široká ramena a její držení těla vypovídalo o raném dětství stráveném v sedle. Vlasy si nechala narůst až na bedra. V kodaňských ulicích, z nichž jen několik málo ještě osvětlovalo mihotavé světlo plynových lamp, to působilo trochu provokativně. Dánové ji však omlouvali, protože byla z Kalifornie. Žádný z nich nevěděl, jak to tam vypadá, ale všichni si představovali, že tam žijí lidé jako Greta. Bydlí v prostorných a vzdušných domech ve stínu datlovníků a v černé hlíně v zahradách jim samy od sebe raší zlaté valouny.

Greta si jednoho dne vytrhala obočí. Když jí pak nedorostlo, připadalo jí to velice praktické. Každé ráno si je domalovávala voskovými tužkami, které kupovala v přístěnku ve třetím patře obchodního domu Magasin du Nord, kam diskrétně chodily nakupovat ženy, které potřebovaly zamaskovat nějakou vadu na kráse. Greta měla zlozvyk, který nedovedla ovládnout – sotva otevřela knížku, začala si vymačkávat póry na nose. Měla na něm již několik jizviček od hrotu tužky a dělala si kvůli tomu starosti. Považovala se za nejvyšší dívku v Kodani. Nejspíš se mýlila, protože po obchodech v hale hotelu d’Angleterre pobíhala vysoká štíhlá krasavice Grethe Janssenová, starostova milenka. I v pravé poledne nosila dlouhé šaty pošité broušenými korálky.

Greta nikdy neuvažovala o tom, že by se vdala. Když ji nějaký mladý muž pozval na balet nebo na projížďku loďkou po kanálech Christianshavnu, ze všeho nejdřív ji vždycky napadlo: Mě nedostaneš.Většinou si ji namlouvali mladí Dánové s nevýraznými obličeji ze zchudlých šlechtických rodů anebo synové majitelů amerických oceláren, kteří se vydali na roční cestu po Evropě. Greta vždycky toužila být emancipovaná – věčná mladice, která přes den u okna maluje a do společnosti chodí výhradně o půlnoci, kdy se osmičlenná skupina přátel setkává v její oblíbené hospodě U Sebastiana na dvě rychlá štamprlata třešňového likéru, než se v jednu objeví policisté se zachmuřeným obličejem a na noc podnik zavřou.

I Greta však věděla, že je to nesmyslná a pomýlená představa. Takový život totiž pro slečnu Gretu Waudovou nebyl ani trochu vhodný.

Jako malá si do sešitu na krasopis dokolečka psala Greta Greta Greta a schválně vynechávala příjmení, jako by si chtěla vyzkoušet, jaké by to bylo, kdyby se nejmenovala Waudová. Greto jí nikdy nikdo neřekl. Byla by raději, kdyby nikdo nevěděl, z jaké rodiny pochází. Ani v době dospívání se nesnažila využívat známostí, které měla její rodina. Opovrhovala každým, kdo se příliš spoléhal na jméno svých předků. K čemu to bylo?

Do Dánska přijela jako dítě, když její dlouhoruký otec s kotletami na tvářích dostal místo na velvyslanectví. „Proč jsi to přijal?“ zeptala se ho Greta, když jí o svém novém pověření poprvé pověděl. „Chovej se slušně, Greto,“ napome

25

nula ji matka. „Nezapomínej, že mluvíš s otcem.“ Greta za

pomněla, že otcova matka, babička Greta Carlsenová, po níž

ji pojmenovali, byla Dánka se zlatě plavými vlasy. Vyrostla

na ostrově Bornholm a proslula tím, že za ušima nosila kr

vavě rudé vlčí máky. A také tím, že jako první děvče v rodi

ně odešla z baltského ostrova a na rozdíl od většiny zvěda

vých mladých lidí, kteří se chtěli vymanit z vlivu své rodiny,

se nevydala do Kodaně, ale do jižní Kalifornie. Tehdy to bylo

naprosto neslýchané. Několik let se starala o koně na ran

či, kde padla do oka Apsleymu Waudovi staršímu. Vysoká

dívka z Bornholmu s vlasy až na bedra ozdobenými vlčími

máky se záhy proměnila v typickou kalifornskou matronu.

Greta musela uznat, že na otcova slova o návratu do Dán

ska zareagovala poněkud necitlivě. Nenapadlo ji, že tam chce

odjet i s rodinou kvůli babičce. Neuvědomila si, že otec se

tímto způsobem chce své matce, modrooké Gretě Carlseno

vé-Waudové, omluvit. Přišla o život, když ji v mládí zavedl

na okraj kaňonu Arroyo Seco v Pasadeně, aby ji mohl vyfo

tografovat na vyhlídce. Místo toho jenom zděšeně přihlížel,

jak se půda rozežraná mravenci drolí a jeho matka padá do

kaňonu, přímo na ostrou větev smokvoně s pokrouceným

kmenem.

Gretě na podzim roku 1914 připadalo, že většina lidí

na Královské akademii, především úředníci, mluví pouze

o dvou věcech: o válce a o ní. Odjakživa budila pozornost

všude, kam přišla. Zejména svými dlouhými světlými vlasy,

které za ní vlály jako závoj. Vloni v létě přijela do Pasadeny,

aby celé prázdniny hrála tenis a učila se jezdit na koni. Jed

noho dne zahlédla řeznického učně s povozem. Měl černé

kudrnaté vlasy a natáhl ke Gretě horkou dlaň, aby se mohla posadit na dřevěný kozlík vedle něho. Společně pak jeli po Wilshireském bulváru do města a zase zpátky. Greta sledovala, jak mládenec z vozu s pomocí železných kleští vykládá žebra na pečení a kusy jehněčího a předává je hospodyním z domů v Hancock Parku. Cestou domů se ji ani jednou nepokusil políbit, což ji zklamalo. Poprvé v životě ji napadlo, zda nemá příliš dlouhé vlasy. Když dorazili před její dům, chlapec jenom řekl: „Tak nashle.“ Greta pokrčila rameny a šla do svého pokoje. Druhý den ráno jí matka u snídaně řekla s téměř pevně stisknutými rty: „Greto, miláčku. Můžeš mi tohle vysvětlit?“ Rozložila stránku z American Weekly, na níž se skvěla lakonická otázka: Plánuje slečna Greta Waudová kariéru v řeznictví? Rodina několik týdnů žila v hrůze, že ji novináři veřejně zostudí ve společenské rubrice. Když se po ránu ozvalo hvízdnutí roznašeče novin, všichni pokaždé naráz ztuhli. O Gretině projížďce se nakonec vůbec nepsalo, ale drby se na veřejnost stejně dostaly. V horní hale dva dny bez přestání vyzváněl telefon. Gretin otec již ne mohl chodit na oběd do Kalifornského klubu ve městě a její matka s obrovskými obtížemi sháněla jiného řezníka. Rodiče rychle zrušili Gretiny letní prázdniny a jejich dcera se vrátila do Kodaně. Ještě stihla srpnovou polární záři a velký ohňostroj nad zábavním parkem Tivoli.

V září jí skončilo bezstarostné mládí. Z bouřkových mračen na obloze duněla válka a Greta se zapsala na Královskou akademii. První den vyučování ji překvapil Einar. Stál před tabulí našedlou od křídy a zeptal se: „A vy, slečno? Jak se jmenujete?“

Když mu Greta odpověděla, Einar – vlastně profesor Wegener, jak mu tehdy říkala –, si ji odškrtl na seznamu stu

27

dentů a pokračoval ve výkladu. Měl velké hnědé oči jako pa

nenka na hraní. Vrátil se k ní pohledem a pak jím zase rychle

uhnul. Greta z jeho plachosti usoudila, že asi poprvé v životě

vidí Američanku. Přehodila si závoj vlasů přes rameno, jako

by mu jimi chtěla zamávat.

Ještě na počátku školního roku někdo musel Einarovi pro

zradit, že Gretin otec pracuje na velvyslanectví. Možná se

zmínil i o historce s řeznickým povozem. I tehdy se drby přes

Atlantik přenášely snadno. Einar se ke Gretě začal chovat ješ

tě rozpačitěji než předtím. Greta byla zklamaná, že se z něho

vyklubal další muž, který se nedokáže uvolnit v přítomnos

ti bohaté dívky. Ničilo ji to, protože si o bohatství neříkala.

Většinou jí nevadilo, ale i tak. Einar jí nebyl schopen dopo

ručit, na které obrazy se má na výstavách podívat, a nedovedl

jí popsat nejkratší cestu do obchodu s malířskými potřebami

poblíž nemocnice Kommunehospitalet. Pozvala ho na recep

ci, která se na americkém velvyslanectví konala u příležitosti

návštěvy stavitele lodí z Connecticutu, ale odmítl. Nechtěl ji

doprovodit do opery. Když s ní mluvil, sotva se na ni podíval.

Zato ona se na něho dívala zblízka i zdálky. Sledovala ho ok

nem, když krátkými rychlými kroky přecházel nádvoří aka

demie. Měl úzkou hruď a kulatý obličej. Jeho pleť byla bledá

a oči tak tmavé, že Greta vůbec netušila, co se skrývá v jejich

hloubce. Stačilo, aby na něho promluvila, a Einar zrudl od

krku až ke kořínkům vlasů. Připomínal jí dítě a fascinoval ji

tím. Částečně proto, že byla vždy vysoká a jednala přímočaře,

takže se k ní lidé i v raném dětství chovali spíš jako k dospělé.

Jednou se ho zeptala: „Jste ženatý, pane profesore?“ V oka

mžení začal rychle mrkat a nedokázal se ovládnout. Pokusil

se vyslovit: „Ne,“ ale jako by nevěděl, jak na to.

Ostatní studenti si o profesoru Wegenerovi vykládali různé zkazky. „Pochází z rodiny trpaslíků,“ řekla jedna dívka. „Až do patnácti byl slepý,“ pravila druhá. „Narodil se v močálu,“ prohlásil chlapec, který se pokoušel Gretu zaujmout. Maloval řecké sochy a Gretu upřímně nudil on i jeho obrazy. Když chtěl, aby s ním šla na ruské kolo v Tivoli, jenom obrátila oči v sloup. „Jestli čekáš, že tam s tebou půjde profesor Wegener, tak se velice mýlíš,“ řekl na to chlapec a kopl do kmene jilmu.

Gretina matka nedokázala zapomenout na incident s řeznickým učněm, a když se dcera večer vracela domů, pokaždé si ji pečlivě prohlédla. Gretiny oči však ve světle ohně v krbu nic ne prozrazovaly. Jednoho večera matka prohlásila: „Greto, miláčku, pokud si nenajdeš doprovod na svou narozeninovou oslavu, budu ti muset někoho najít sama.“ Seděla u krbu v salónu a vyšívala krajku. Greta slyšela, jak Carlisle ve svém pokoji v patře pinká s tenisovým míčkem o podlahu. „Syn hraběnky von der Reckeové by tě určitě rád doprovodil,“ pokračovala paní Waudová. „Samozřejmě netančí, ale když si člověk odmyslí ten hrozný hrb, co má na zádech, je docela hezký, nemyslíš? Greto?“ Gretina matka zvedla obličej se špičatou bradou. Oheň v krbu byl slabý a měl červenou barvu. Bylo slyšet, jak na podlahu nad jejich hlavami dopadá Carlisleův míček. Lustr se rozhoupal. „Nemohl by s tím přestat?“ vybuchla paní Waudová. „S tím přihlouplým tenisákem!“ Složila krajku, vstala a prkenně se napřímila. Vypadala jako žalující šíp namířený směrem k synovu pokoji. „Ale nakonec vždycky můžeš jít s Carlisleem,“ řekla s povzdechem. Potom dodala, jako by se plameny v krbu najednou rozhořely a rozjasnily atmosféru v salónu: „Jistě, tak to je. Vždycky tě může doprovodit Carlisle. Proč byste nemohli jít spolu? Také nemá doprovod. Můžete jít spolu. Naši dva oslavenci.“ Greta stála ve dveřích salónu. Zamávala rukama a zaprotestovala: „S Carlisleem? S Carlisleem jít nemůžu. Nebyla by to žádná legrace. Navíc si doprovod dokážu najít sama.“ Matka povytáhla šedé obočí a zeptala se: „Opravdu? A koho?“

Greta si zaryla nehty do dlaní a odpověděla: „Počkej si a uvidíš. Vezmu s sebou, koho budu sama chtít. S bratrem nepůjdu.“ Pohrávala si s vlasy a upřeně hleděla na matku. Seshora se ozývaly údery tenisového míčku. „Počkej si a uvidíš,“ zopakovala Greta. „Bude mi přece osmnáct.“

Následující týden Greta dohnala Einara na schodech Královské akademie. Jeho ruka spočívala na bílé balustrádě. Greta položila dlaň na jeho zápěstí a zeptala se: „Můžu s vámi mluvit?“

Bylo pozdě. Všichni již odešli domů a na schodišti bylo ticho. Profesor Wegener měl na sobě hnědý oblek a světlehnědou košili. V rukou nesl malé čisté plátno velké jako kniha. „Moje rodina pořádá večeři na oslavu mých narozenin,“ řekla Greta. „Bude mi osmnáct. Mně a mému bratrovi. Jsme dvojčata.“ Potom dodala: „Budete mi dělat doprovod?“

Einar se tvářil, jako by snědl něco shnilého. Z obličeje se mu vytratila barva. „Slečno, prosím vás,“ řekl nakonec. „Možná byste se měla zapsat do jiného semináře. Asi by to bylo nejlepší.“ Dotkl se svého hrdla, jako by mu na něm visela nějaká vzácnost.

Právě tehdy si Greta uvědomila, že profesor Wegener je v něčem mnohem mladší než ona. Měl chlapeckou tvář s malými ústy a neustále se mu červenaly uši. Světle hnědé vlasy mu rozpustile padaly do čela. V tom okamžiku cosi Gretě napovědělo, aby vzala Einarovu tvář do svých dlaní. Když se prsty dotkla jeho lící, trochu nadskočil, ale pak zůstal klidně stát. Greta držela profesorovu hlavu a v dlaních cítila teplo z jeho spánků. Nepouštěla ho a Einar se nevzpouzel. Potom ho políbila. Malé plátno bylo mezi nimi. Právě tehdy si Greta uvědomila, že nejenom chce, aby ji Einar Wegener doprovodil na narozeninový večírek, ale že si ho jednou i vezme. „Jste opravdu hezký,“ řekla.

„Můžu jít?“ zeptal se Einar a odtáhl se od ní.

„Myslíte na mou oslavu?“

„Tak jsem to...“

„Samozřejmě, že na oslavu můžete jít. Proto jsem vás přece pozvala.“

Einar se potom k překvapení obou ke Gretě přiblížil, aby se mohli ještě jednou políbit.

Krátce před oslavou a jejími osmnáctými narozeninami však Gretin otec usoudil, že v Evropě již není bezpečno. Záhy poté, co Německo napadlo Francii, pan Waud poslal celou rodinu z Dánska domů do Ameriky. „Jestli se císař dostane přes Belgii, v postupu sem mu nic nezabrání,“ řekl, když s dcerou seděl u jídelního stolu ze světlého dřeva. „Máš pravdu,“ přitakala Gretina matka, která plula po místnosti s balíky slámy na přepravu věcí. Greta si připadala jako utečenec. S prázdnou se nalodila na palubu Princezny Dagmar. V kapse schovávala krátký vzkaz od Einara, ve kterém stálo: „Zapomeňte na mě, prosím. Bude to tak nejspíš nejlepší.“

Po víc než deseti letech, za deštivého jara roku 1925, Gretě připadalo, jako by v sobě ukrývala manželovo tajemství. Několik prvních týdnů po sezení v Anniných šatech o tom spolu ani nepromluvili. Pilně pracovali každý u svého stojanu a pečlivě se jeden druhému vyhýbali. Annin portrét byl hotový a Greta hledala další práci. Jednou či dvakrát – u večeře nebo když si oba pozdě večer četli – si Greta vzpomněla na šaty a málem Einarovi řekla Lili. Pokaždé se však včas zarazila. Jen jednou na jeho otázku zareagovala slovy: „Co jsi říkala, Lili?“ Vzápětí se mu omluvila. Oba se zasmáli a Greta Einara políbila na čelo. Dál na to nemyslela, jako by Lili byla jenom postavou ze hry, kterou viděli v Národním divadle.

Greta jednoho večera seděla na židli v kuželu světla ze stojací lampy a četla si v deníku Politiken o sociálních liberálech. Einar k ní přistoupil, posadil se jí u nohou a položil hlavu do jejího klína. Greta na stehnech cítila, jak je těžká a teplá. Dál četla noviny, hladila manžela po vlasech a v krátkých intervalech zvedala ruku a otáčela stránky. Když dočetla, složila noviny na stránce s křížovkou, vytáhla z kapsy pracovní haleny tužku a chystala se začít luštit.

„Nějakou dobu už na ni myslím,“ ozval se Einar.

„Na koho?“

„Na Lilinku.“

„Možná bychom ji měli znovu pozvat na návštěvu,“ navrhla Greta, aniž by zvedla hlavu od křížovky. Prstem umazaným od tiskařské černi si hladila jizvu po neštovici.

Greta měla ve zvyku říkat různé věci, které vůbec nemyslela vážně. Neustále potřebovala oponovat a být nekompromisní. Pořád to v ní vřelo. Během manželství Einarovi navrhla několik podobných absurdit. „Co kdybychom se přestěhovali do Pasadeny a pěstovali tam pomeranče?“ Nebo: „Co kdybychom u nás v bytě zřídili malou kliniku pro prostitutky z Istedgade?“ Případně navrhla: „Anebo bychom se mohli odstěhovat na nějaké neutrální místo, třeba do Nevady, kde nás vůbec nikdo nezná.“ V průběhu manželství člověk řekne leccos. Naštěstí většinou zůstane jen u slov, která mu pak visí nad hlavou jako spící netopýr. Takhle alespoň uvažovala Greta. Co si myslí Einar, nedokázala říct.

Jednou zkusila namalovat spícího netopýra s myším tělem za vinutým do černých blanitých křídel, ale nepodařilo se jí to. Chyběla jí dostatečná technická zručnost potřebná k zachycení prodloužených prstů a malého palce s drápkem. Nedovedla správně vyobrazit našedlou blánu zavřených křídel. Na akademii je ne učili malovat zvířata z boku. Einar, který do svých krajinek občas zakomponoval prasnici, vrabčáka, či dokonce Edvarda IV., jí celá léta sliboval, že ji to naučí. Kdykoli si však spolu sedli, aby začali s výukou, něco je vyrušilo. Buď přišel telegram z Kalifornie, nebo venku udeřila pradlena svými činely. Případně Einarovi zavolal některý z jeho stálých odběratelů. Častokrát to byli muži s šedivými vlasy a tituly, kteří bydleli v domech s úzkými zelenými okenicemi neustále zajištěnými malými háčky.

Za několik dní se Greta vracela do Vdovského domu. Měla schůzku s galeristou, který nakonec její obrazy odmítl. Byl to hezký muž s pihou na krku podobnou skvrně od čokolády. Vlastně Gretu neodbyl, ale z toho, jak si prsty poklepával na bradu, bylo zřejmé, že ho její díla nezaujala. „Máte jenom portréty?“ zeptal se. Stejně jako zbytek Kodaně věděl, že je vdaná za Einara Wegenera. Greta vycítila, že právě proto galerista očekával, že mu přinese malebné krajinky. „Nenapadlo vás někdy, že vaše obrazy jsou možná příliš...“ Nemohl najít vhodné slovo. „... úchvatné?“ Jeho slova Gretu dopálila. V šatech s lesklými klopami jí najednou bylo horko. Příliš úchvatné? Jak může něco být příliš úchvatné? Vytrhla mu desky s obrazy z ruky a otočila se na podpatku. Když vyšla po schodech ve Vdovském domě, pořád měla rozpálený, zpocený obličej.

Když otevřela dveře, spatřila dívku sedící ve vyplétaném křesle. Zpočátku nevěděla, kdo to je. Dívka seděla tváří k oknu. V rukou držela knihu a na klíně jí ležel Edvard IV. Měla na sobě modré šaty s odepínacím bílým límcem a na krku jí visel Gretin zlatý řetízek. Znaly se? Voněla mátou a medem.

Námořník o patro níž řval na svou ženu. Pokaždé, když se ozvalo slovo děvka, dívce zrudl krk. Vzápětí však zesvětlel a dostal svou původní barvu. „Běhno!“ vykřikoval neustále námořník a dívčino hrdlo střídavě červenalo a bledlo.

„Lili?“ hlesla nakonec Greta.

„Ta kniha je skvělá,“ řekla Lili a zvedla pojednání o dějinách Kalifornie, které jim poslal Gretin otec. Připutovalo v bedně spolu s konzervovanými citrony v cukru, Čistým pasadenským extraktem a jutovým pytlem plným eukalyptových semen pro Gretu k napařování obličeje.

„Nechtěla jsem tě rušit,“ řekla Greta.

Lili jenom cosi tichounce zamumlala. Edvard IV. líně zamručel a nastražil uši. Greta stála v kabátě v otevřených dveřích. Lili se zase začetla do knihy. Greta se podívala na její bledý krk v krajkovém límci. Nevěděla jistě, jaké chování od ní manžel očekává. Říkala si, že pro Einara je to důležité a ona se podle toho musí zařídit, i když se cítí nesvá. Stála ve dveřích s jednou rukou na klice a Lili tiše seděla v křesle, na které oknem dopadalo sluneční světlo. Grety si nevšímala. A ta přitom tolik toužila, aby vstala a vzala ji za ruce. Její přá

ní se však nevyplnilo. Nakonec si uvědomila, že by Lili měla

nechat o samotě. Vyšla z bytu a zavřela za sebou dveře. Sešla

po tmavém schodišti a vykročila na ulici. Potkala tam čín

skou pradlenu a poslala ji pryč.

Když se vrátila do Vdovského domu, Einar maloval. Měl

na sobě kostkované tvídové kalhoty, košili s vyhrnutými ru

kávy a vestu. Jeho hlava nad objemným uzlem na kravatě vy

padala maličká. Kulaté tváře měl uzardělé a malými našpu

lenými rty cumlal dřevěnou násadu štětce. „Konečně jsem

se pohnul z místa,“ řekl zvesela. „Povedlo se mi namíchat

správné barvy na zasněženou pláň. Chceš se podívat?“

Einar maloval malé krajinky, které každý pohodlně udr

žel v rukou. Obraz, který chtěl Gretě ukázat, byl tmavý a zachycoval močál za zimního soumraku. Promáčenou půdu oddělovala od oblohy pouze tenká vrstva špinavého sněhu. „Není to močál v Blåtand?“ zeptala se Greta. Einarovy krajinky jí v poslední době lezly krkem. Nedokázala pochopit, jak je může pořád dokola malovat. Dnes večer dokončí jednu a zítra ráno začne další.

Na stole ležel pecen žitného chleba. Einar zašel nakou

pit, což obvykle nedělal. Vedle stál kbelík s garnáty na ledu a talíř s nakrájeným hovězím masem. Byla tam i miska nakládaných cibulek. Gretě připomínaly korále, které v dětství navlékala s Carlisleem, když měl po nehodě pochroumanou nohu a nemohl si hrát venku. „Byla tu Lili?“ zeptala se. Cítila potřebu zmínit se o ní, protože věděla, že Einar by o ní sám od sebe nezačal.

„Hodinu, možná méně. Ty tu necítíš její parfém?“ Vymý

val si štětce v zavařovací sklenici s vodou. Tekutina se zbarvila trochu doběla a připomínala řídké mléko, které Greta musela kupovat, když se po válce vrátila do Dánska.

Co má říct? Nevěděla, co by manžel chtěl slyšet. „Vrátí se?“

„Jenom když ti to nebude vadit,“ odpověděl Einar. Stál k ní zády.

Měl chlapecky úzká ramena. Byl tak subtilní, že by se Gretě vešel dvakrát do náruče. Sledovala, jak se mu při vymývání štětců pohybuje pravé rameno. Jakýsi vnitřní hlas jí napověděl, aby se za něho postavila, vzala ho za paže a pošeptala mu, ať se nehýbá. Chtěla mu dopřát, po čem touží, avšak zároveň pociťovala neodbytné nutkání obejmout ho a povědět mu, jak má naložit s Lili. Stáli v podkrovním bytě ve Vdovském domě a za okny se snášel soumrak. Einar měl paže svěšené podél těla a Greta ho pevně objímala. Nakonec dostala nápad. „To záleží na Lili. Ať si dělá, co chce,“ řekla.

Město pořádalo v červnu na radnici ples umělců. Greta týden nosila v kapse pozvánku a uvažovala, co s ní má udělat. Einar jí nedávno řekl, že na plesy již chodit nechce. Greta mu to nevěřila. V jeho očích totiž četla nepřiznanou touhu.

Jednou večer se ho v divadle jemně zeptala: „Chtěl bys jít na ples jako Lili?“ Uhodla totiž, že právě to si Einar přeje, i když by to nikdy nepřiznal. Svěřoval se jí jen výjimečně, a to ho ještě musela pobízet. Potom jí však obvykle zcela odhalil, jak se cítí. Greta ho vždy trpělivě vyslechla a podpírala si přitom bradu pěstí.

Seděli na galerii Královského divadla. Jejich sedadla měla područky z oblýskaného rudého sametu a nad jevištěm se skvěl nápis UMĚNÍ NEPŘINÁŠÍ JEN POTĚCHU. Černé podlahy z dubového dřeva odpoledne navoskovali a vzduch nasládle páchl jako v lékárně. Podobnou vůni bylo u Wegenerů doma cítit pokaždé, když Einar uklidil a vytřel.

Einarovi se rozechvěly ruce a zrůžověl mu krk. Seděl

s Gretou téměř na úrovni elektrického lustru s obrovskými

koulemi z kouřového skla. Jeho světlo dopadalo na spodní

část Einarovy tváře těsně u ucha, kde většině mužů rostou

kotlety. Měl tak světlé vousy, že si je holil pouze jednou týd

ně. Nad horním rtem mu jich rašilo tak málo, že by je Greta

snadno spočítala. Tváře měl růžové jako okvětní lístky čajo

vých růží. Greta mu to někdy potají tiše záviděla.

Orchestr právě ladil a chystal se na dlouho ponořit do Tr i

stana a Isoldy. Pár vedle Einara s Gretou si nenápadně zouval večerní obuv. „Měl jsem za to, že jsme se dohodli, že letos na ples nepůjdeme,“ řekl Einar nakonec.

„Nemusíme tam chodit. Jenom jsem myslela...“

Světla pohasla a před orchestr předstoupil dirigent. Einar

dal ších pět hodin nehybně seděl s nohama přitisknutýma k sobě a v ruce pevně svíral program. Greta věděla, že přemýšlí o Lili, jako by to byla jeho mladší sestra, která byla velmi dlouho pryč a teď se má vrátit domů. Anna toho večera zpívala Isoldinu služebnou Brangänu. Gretě její hlas připomněl žhavé uhlíky v kamnech. Nevyrovnal se kráse sopránu, ale dokázal zahřát a byl čistý. Takhle zpívala správná služebná. „Některé nejzajímavější ženy, které znám, vlastně nejsou ani moc hezké,“ řekla Greta Einarovi, když spolu leželi v posteli a ona se rukou dotýkala jeho horkého boku. Pozvolna se propadala do hlubin spánku a nedokázala rozlišit, jestli je v Kodani, anebo v Kalifornii.

Když se druhého dne vrátila ze schůzky s dalším galeris

tou, který byl tak unylý a bezvýznamný, že ji svým odmítnutím ani nerozčílil, šla políbit Einara. Na tváři a ve vlasech mu ulpíval Liliin duch, který voněl mátou a mlékem.

„Nebyla tady zase Lili?“

„Byla. Strávila tu celé odpoledne.“

„A co dělala?“

„Zašla si něco koupit k Fonnesbechovi.“

„Úplně sama?“ otázala se Greta.

Einar přikývl. Pro ten den již skončil s malováním a seděl v křesle s opěrkami z ořechového dřeva. V rukou držel rozložené noviny a u nohou se mu choulil Edvard IV. „Mám ti od ní vyřídit, že na ten ples půjde.“

Greta mlčela. Měla pocit, jako by jí někdo vysvětloval pravidla nové společenské hry. Poslouchala a přikyvovala, ale přitom si myslela: Doufám, že to lépe pochopím, až začneme hrát.

„Chceš přece, aby šla, ne?“ zeptal se Einar. „Nebude ti vadit, když půjde místo mě?“

Greta si stáčela vlasy do uzlu. „Vůbec mi to nevadí,“ odpověděla.

V noci ve spánku jednou paží objímala Einarovu hruď. Když se vzali, jeho babička jim věnovala masivní empírovou postel z bukového dřeva. Byla poněkud krátká, protože ve Wegenerově rodině byli kromě Einarova otce všichni malí. Greta si v ní za ta léta zvykla spát napříč, s nohama položenýma přes Einarovy. Někdy zapochybovala o smyslu života, který si pro sebe v Dánsku vytvořila. Připadala si jako malá holčička, jejíž nejmilejší hračkou je Einar s roztomilými chodidly a tváří jako porcelá nová panenka. Našpulené rty se mu ve spánku leskly a rozcuchané vlasy měl rozprostřené kolem tváře jako svatozář. Greta si již nevzpomínala, kolik nocí strávila pozorováním, jak se snícímu Einarovi chvějí dlouhé řasy.

V ložnici bylo uprostřed noci ticho. Rušilo ho pouze houkání trajektu na ostrov Bornholm v Baltském moři, kde se narodila Gretina babička. Greta stále častěji bděla a myslela na Lili – na její venkovský obličej s rozechvělým horním rtem a lesklýma hnědýma očima, které jako by se každou chvíli měly zalít slzami. Myslela na její měkký nosík, díky němuž působila jako dívka, která se pozvolna mění v ženu.

Lili byla ještě plašší než Einar. Přinejmenším zpočátku. Při řeči se dívala na zem a někdy znervózněla tak, že ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo. Když jí Greta nebo Anna položily prostou otázku, například: „Slyšela už jsi o tom hrozném požáru v docích Královské společnosti pro obchod s Grónskem?“, jenom na ně beze slova hleděla a pak se k nim otočila zády. Mnohem raději psala vzkazy a nechávala je porůznu po bytě. Používala k tomu pohlednice, které kupovala od slepé ženy před železnými branami Tivoli. Nechávala je buď na jasanovém šatníku, nebo na Gretině malířském stojanu.

Vždyť na plese nebudu nikoho znát. Opravdu tam

mám jít?

Není nespravedlivé nechat Einara doma? Nebude

mu to vadit?

V jednom vzkazu stálo:

Nepřipadám si dost hezká. Poraď mi, prosím.

Greta odepisovala a své odpovědi nechávala těsně před odchodem z bytu u mísy s hruškami:

• • •

Teď už je pozdě. Všem jsem pověděla, že přijdeš. Ne

boj se, prosím. Všichni si myslí, že Lili je Einarova ses

třenice z Blåtand. Několik známých se ptalo, jestli ne

budeš potřebovat doprovod, ale řekla jsem jim, že to

nebude nutné. Viď, že ti to nevadí? Nepřipadala jsi mi

na to – nevím, jestli je to správné slovo – připravená.

Einar s Gretou často večeřeli s přáteli ve své oblíbené kavárně na břehu Nyhavnského kanálu. Einar se někdy přiopil kmínkou a dětinsky se vychloubal úspěchem některé ze svých výstav. „Všechny obrazy se prodaly. Do jednoho,“ vykládal. Gretě připomínal Carlislea, který se v dětství dokázal donekonečna chlubit dobrou známkou z geometrie nebo hezkým novým kamarádem.

Einarovy řeči Gretu uváděly do rozpaků. Pokaždé, když se hovor stočil k penězům, snažila se neposlouchat. Neměla k tomu co dodat. Jako by nemohli předstírat, že na penězích ani jednomu z nich nezáleží. V takových chvílích se na Einara upřeně zadívala přes stůl a přestala si všímat nedojedeného lososa na svém talíři. Nikdy manželovi nepověděla o penězích, které jí věnoval otec, když odjížděla do Dánska. Ani mu neprozradila, že po každé pomerančové sklizni se zvýší zůstatek jejího účtu v Agrární bance. Netajila to před ním ze sobectví, ale protože se obávala, aby ji všechny ty peníze nezkazily. Nakonec jednoho politováníhodného dne zakoupila celý Vdovský dům, ale nedokázala se přimět, aby to řekla Einarovi, který každý měsíc trochu zdráhavě chodil do Agrární banky zaplatit nájem. Greta samozřejmě pochopila, že udělala chybu, ale teď už ji nemohla nijak odčinit.

Když se Einar rozrušil, bouchl pěstmi do stolu a pohodil hlavou, takže mu do obličeje spadlo několik pramenů vlasů. Límec košile se mu rozevřel a odhalil jeho hladkou růžovou hruď. Nebyl ani trochu tlustý, ale měl malá měkká prsa. Greta ho vždy plácala po zápěstí na znamení, že to s kmínkou nemá přehánět. Tohle dělala její matka, když Greta jako dívka v Loveckém klubu vypila příliš mnoho Tenisových koktejlů. Einar však jako by její signály nechápal. Pokaždé zvedl úzkou sklínku k ústům a usmál se na společnost u stolu, jako by očekával její souhlas.

Na muže měl Einar neobvykle stavěné tělo. Greta si to uvědomovala a myslela na to pokaždé, když se mu košile rozevřela ještě víc a spolustolovníkům se naskytl pohled na jeho hrudník. Gretě to připadalo stejně obscénní, jako kdyby se před nimi odhalovala dívka, která právě překročila práh puberty. Einarovy hezké vlasy a hlaďoučká brada mátly. Byl tak krásný, že když zašel do Královských zahrad, stařeny, které se tam procházely, někdy i přes zákaz natrhaly tulipány a podaly mu je. Jeho ústa byla růžovější než všechny rtěnky, které se daly koupit ve třetím patře obchodního domu Magasin du Nord.

„Pověz jim, proč nepůjdeš na ples,“ vyzvala ho jednou Greta u večeře. Bylo teplo, a tak jedli u venkovního stolu osvětleného loučí. Před nějakou dobou do sebe na kanálu narazily dvě lodě a večerní vzduch páchl benzínem a rozštípaným dřevem.

„Na ples?“ zeptal se Einar a maličko uklonil hlavu.

„Greta povídala, že ti z Jutska přijede sestřenice,“ řekla Helena Albecková, která pracovala jako sekretářka Královské společnosti pro obchod s Grónskem. V krátkých zelených šatech se sníženým pasem působila ladně. Jednou se opila, vzala Einara za ruku a přitiskla si jeho dlaň do klína. Einar okamžitě ucukl, což potěšilo Gretu, která všechno viděla mezerou mezi laťkami v kuchyňských dveřích.

„Sestřenice?“ zopakoval Einar poněkud popleteně. Orosil se mu horní ret. Zmlkl, jako by najednou ztratil řeč.

Nestalo se to poprvé. Sotva se Greta o Lili zmínila před nějakou přítelkyní, dokonce i před Annou, Einar svraštil obličej a dělal, že vůbec neví, o kom je řeč. Jaká Lili? Ach tak, Lili. Má sestřenice? Jistě, má sestřenice Lili. Druhého dne se to opakovalo. Jako kdyby šlo pouze o Gretino tajemství, které si vymyslela za Einarovými zády. Nikdy to spolu nerozebírali. Greta uvažovala, že by o tom s ním možná měla promluvit přímo, ale pak tu myšlenku zavrhla. Možná se bála, aby mu neublížila. Anebo aby mu nevadilo, že se plete do jeho věcí. Možná se nejvíc ze všeho obávala, že Lili navždy zmizí. Že bude utíkat, až jí bílý odepínací límec bude vlát, a zanechá Gretu ve Vdovském domě samotnou.

3

Einarův otec byl zkrachovalý pěstitel obilí, kterého vyloučili ze Společnosti pro kultivaci vřesovišť. Poprvé v životě opustil matčinu farmu v Blåtand, když vyrazil do Skagenu v nejsevernějším cípu Dánska. Jel si tam pro nevěstu, jež v jednom obchodě šila rybářské sítě. Přenocoval v hospůdce se střechou z mořských řas, která stála v zátoce, a ráno se oženil. Když se z Blåtand vzdálil podruhé a naposledy v životě, zamířil opět do Skagenu. Vezl tam manželčino tělo a vzal s sebou i maličkého Einara zabaleného do kostkované přikrývky. Půda v okolí Skagenu byla zmrzlá a příliš tvrdá, takže se v ní nedal vykopat hrob. Příbuzní mu pomohli mrtvou zabalit do rybářské sítě očištěné od pozůstatků ryb a společně ji spustili do ledového moře jako kotvu. Hospůdku se střechou z řas týden předtím spláchla šedá vlna do průlivu Kattegat, a tak Einarův otec tentokrát přespal v obchodu se sítěmi. Strávil noc mezi rezavými jehlami a provazy. Celou dobu cítil slabou vůni petrklíčů, kterou měla v oblibě jeho žena.

Einarův otec byl vysoký, slabý a měl křehké kosti. Při chůzi se opíral o sukovici a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.