načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Daňové výdaje 2008 - Vladimír Pelc

Daňové výdaje 2008
-15%
sleva

Kniha: Daňové výdaje 2008
Autor:

V knize najdete mimo jiné: vysvětlení jednotlivých daňových výdajů a jejich demonstrativní výčet jak používat výdajový paušál jak vyjádřit daňovou úsporu z daňového výdaje ([praktická příručka pro


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: BIZBOOKS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2008-07-17
Počet stran: 152
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: 145 stran
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788025119181
EAN: 9788025119181
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V knize najdete mimo jiné:
vysvětlení jednotlivých daňových výdajů a jejich demonstrativní výčet
jak používat výdajový paušál
jak vyjádřit daňovou úsporu z daňového výdaje ([praktická příručka pro účetní, daňové poradce, podnikatele a živnostníky])

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Vladimír Komárek 1928/2002/2008 Vladimír Komárek 1928/2002/2008
Langhamer Vladimír
Cena: 231 Kč
Daňový průvodce pro mzdové účetní Daňový průvodce pro mzdové účetní
Pelc Vladimír
Cena: 251 Kč
Nina 71978 Nina 71978
Pelc Vilém, Pelcová-Weilová Nina
Cena: 113 Kč
Vladimír Preclík Vladimír Preclík
Preclík Vladimír, Zhoř Igor
Cena: 387 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Daňové výdaje

2.1 Paušální výdaje

Zákon o daních z příjmů umožňuje poplatníkům – fyzickým osobám – vkonkrétních případech vyjádřit daňové výdaje procentem ze zdanitelných příjmů;

někdy se tento způsob uplatnění daňových výdajů označuje jako „výdajový

paušál“. Zákon o daních z příjmů umožňuje použít výdajový paušál ve čtyřech

procentních výších

11

:

• 80 % z příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství;

• 60 % z příjmů ze řemeslných živností;

• 50 % z příjmů ze živnosti s výjimkou příjmů ze řemeslných živností;

• 40 % z příjmů z jiného podnikání podle zvláštních předpisů, dále z příjmů

z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševníhovlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných právu autorskému, a tovčetně příjmů z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl

vlastním nákladem (pokud takový příjem není samostatným základem daně

pro zdanění zvláštní sazbou daně, tedy pokud není příjmem za příspěvky do

novin, časopisů, rozhlasu nebo televize plynoucí ze zdrojů na území České

republiky za předpokladu, že úhrn těchto příjmů od téhož plátce nepřesáhne

v kalendářním měsíci 7 000 Kč

12

), dále z příjmů z výkonu nezávisléhopovolání, které není živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů, a z příjmů

znalce, tlumočníka, zprostředkovatele kolektivních sporů,zprostředkovatele kolektivních a hromadných smluv podle autorského zákona, rozhodce za

činnost podle zvláštních právních předpisů, a z příjmů z činnosti insolvenč- 11 Viz § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 12 Pak se totiž takový příjem zdaňuje zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. t) zákona o daních

z příjmů 15 % u zdroje (tedy u plátce při jejich výplatě) bez možnosti poplatníka uplatnit jakékoli

daňové výdaje; viz též § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějšíchpředisů.

2


Daňové výdaje 2008

10

ního správce, včetně příjmů z činnosti předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce,

a zvláštního insolvenčního správce, které nejsou živností ani podnikáním; • 30 % z příjmů z pronájmu nemovitostí (jejich částí) nebo bytů (jejich částí)

13

.

Výdaje uplatněné procentem ze zdanitelných příjmů zahrnují veškeré výdaje poplatníka vynaložené v souvislosti se zdanitelnými příjmy; znamená to, že

pokud poplatník uplatní výdaje výdajovým paušálem, jsou v částkách výdajů

zahrnuty veškeré výdaje poplatníka vynaložené v souvislosti s dosahováním

příjmů z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, kromě pojistného

na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti apojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které může poplatník uplatnit navíc

v prokázané výši, avšak pouze do výše pojistného vypočteného sazbou bez

jejího zvýšení z maximálního základu pro toto pojištění podle zákona opojistném na sociální zabezpečení. Dále může navíc v prokázané výši uplatnitpojistné hrazené osobami samostatně výdělečně činnými, které nejsou nemocensky

pojištěny a pojistí se na denní dávku při pracovní neschopnosti u soukromé

pojišťovny, a to pouze do výše pojistného na zákonné nemocenské pojištění stanovené zákonem o pojistném na sociální zabezpečení. Poplatník, který

takto uplatňuje výdaje, je povinen vždy vést záznamy o příjmech a evidenci

pohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou

výdělečnou činností.

Judikatura:

Krajský soud v Českých Budějovicích, 30. 7. 2003, sp. zn. 10 Ca 70/03: Je na úvazedaňového subjektu, zda uplatní výdaje skutečně vynaložené nebo zda uplatní výdaje

v paušální částce. Kombinování obou způsobů vykazování výdajů daňový předpisneumožňuje.

Ústavní soud ČR, 15. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 199/2002: Daňový poplatník, který uplatňuje

paušální částkou své výdaje, je povinen vždy vést záznamy o příjmech a evidencipohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou

činností.

13 Viz § 9 zejm. odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.


Daňové výdaje

11

2.2 Legální defi nice daňových výdajů

Zákon o daních z příjmů obsahuje legální defi nici daňových výdajů, jež mohou

být poplatníkem uplatňovány jako daňově účinné v prokázané výši, tedy jakový

daje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Legální definice je výkladem konkrétních pojmů přímo v zákoně z důvodu

zabezpečení jejich jednotného výkladu; legální definice je vymezením poj

mu, s nímž zákon pracuje, obecné vymezení pojmu, obecné charakterizování

a z tohoto hlediska je definicí obecně platnou; obecné vymezení znamená, že

uvedené charakteristiky platí ve všech individuálních případech, jsou vevěc

né shodě s obecným vymezením; příslušné obecně vymezené parametry jsou

charakteristické pro všechny individuální případy. Vymezení legální definice je

obecné definování nutných charakteristik.

Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelnýchpří

jmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve

výši stanovené zákonem o daních z příjmů a zvláštními (tedy nedaňovými)

předpisy (např. pracovněprávními). Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení

příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích

ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník

účtuje v souladu se zákonem o účetnictví některé účetní operacekompenzo

vaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi

souvisejících, obdobně – jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy.

14

Poznámky:

Ustanovení vymezuje daňové výdaje, konkrétně výdaje (náklady) vynaložené na

dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Z obecné teorie daňových nákladů plyne, že jako náklady daňově účinné, tj. náklady

snižující daňový základ poplatníka, lze uznat výdaje: jež poplatník skutečněvyna

ložil, jež poplatník vynaložil v souvislosti se získáváním zdanitelných (daňověúčin

ných) příjmů, jež poplatník vynaložil ve zdaňovacím období, jak to stanoví zákon.

14 Viz § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.


Daňové výdaje 2008

12

Ustanovení prvního odstavce obecně určuje, co je daňovým výdajem, představuje

legální definici toho, co se považuje za výdaj, který lze odečíst ze základu daně;

výdaje jsou definovány tak, že jsou jimi všechny výdaje, které byly vynaloženy na

dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tzn. že musejí mít vazbu napříjmy poplatníka. Výdaj tak vyjadřuje snížení vlastního jmění poplatníka a udává

hodnotu aktiv spotřebovaných při získávání příjmů. Ustanovení prvního odstavce

vymezuje výdaje, které lze jednoznačně logicky přiřadit k příslušným příjmům, pro

něž tedy platí princip věcné shody.

Judikatura:

Nejvyšší správní soud ČR, 29. 1. 2007, sp. zn. 5 Afs 1/2005-63: Pro uznání výdajů (nákladů) daňových ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů jerozhodující prokázaná výše výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení

zdanitelných příjmů.

Prokázat, zda výdaj vynaložený stěžovatelem za deklarovanou zprostředkovatelskou činnost má charakter výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udrženízdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů, bylo v projednávané věci povinností stěžovatele [daňového subjektu]. Právě jeho stíhalo důkazní

břemeno stran poskytnutí zprostředkovatelských služeb. Tuto skutečnost však stěžovatel dokládal, jak vyplývá ze spisového materiálu, zprostředkovatelskými smlouvami, kupními smlouvami spolu s předávacími protokoly a daňovými doklady. Jak již

tento soud mnohokráte judikoval, listinné důkazy k prokázání deklarovaných plnění

nestačí. Ani skutečnost, že deklarované zprostředkovatelské služby byly stěžovatelem

zaplaceny a stěžovateli přinesly příjem, jenž řádně zdanil, nestačí k průkazu toho, zda

byly služby fakticky uskutečněny. Z průběhu daňového řízení vyplývá, že správce daně

v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil stěžovatelem předložené

důkazní prostředky a stejně tak vyhodnotil všechny provedené výslechy svědků.Správce daně nepochybil, pokud z vlastní iniciativy nedotazoval a nepředvolával kvýpovědím všechny zúčastněné osoby, které stěžovatel označil, i přesto, že mu byly známy,

pokud příslušný návrh na jejich provedení nevznesl sám stěžovatel. Pokud správce

daně na základě shromážděných důkazních prostředků dojde k závěru, že skutkový

stav byl spolehlivě zjištěn, není jeho povinností další důkazní prostředky provádět, a to


Daňové výdaje

13

ani v případě, že návrh na jejich provedení vznesl daňový subjekt. Neprovedenínavrženého důkazu však musí správce daně náležitě odůvodnit.

Nejvyšší správní soud ČR, 1. 4. 2004, sp. zn. Afs 44/2003-73: Z ustanovení § 24 odst. 1

zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se

vždy musí reálně projevit v příjmech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá

v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení

§ 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří o respektování „věcné

a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. Mezi těmito výdaji

a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah, v opačnémpříadě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění

příjmů.

Krajský soud v Ústí nad Labem, 2. 4. 2003, sp. zn. 15 Ca 37/2001: Podle daňového řádu

prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání,hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu je správcem daně v průběhu daňového řízení

vyzván.

Daňový subjekt může jako daňové výdaje uplatnit pouze náklady vynaložené na běžnou údržbu pronajaté nemovitosti. Pokud však správce daně zjistí, že průzkumné práce nechá daňový subjekt provést se záměrem později realizovat změnu nanemovitosti, kterou není možné provést, není možné takové náklady za daňové výdaje uznat.

Soud přezkoumal správnost postupu žalovaného, který neuznal žalobci výdaj ve výši XY Kč vynaložený na provedení geologických a průzkumných prací v objektu rozvodny elektrické energie za účelem posouzení jeho stability. V této souvislosti vzal v úvahu, že podle § 24 odst. 1 věty první daňového zákona účinného v rozhodném zdaňovacím období se výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečetly ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanové právními předpisy. Daňový zákon přitom u nájemního vztahu výslovně za daňové výdaje nájemce považoval podle § 24 odst. 2 písm. h) pouze nájemné, avšak s ohledem na ustanovení § 24 odst. 1 věty první je nepochybné, že daňově uznatelnými byly i všechny další náklady nájemce související s pronajatou věcí, pokud bylyvynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Mezi takové daňové výdaje proto náležely i náklady, které byl nájemce oprávněn vynaložit na pronajaté věci podle příslušných právních předpisů upravujících nájemní vztahy či podle nájemních či ji>


Daňové výdaje 2008

14

ných smluv uzavřených s pronajímatelem, nebo které vydal s výslovným souhlasem

pronajímatele. V ostatních případech nešlo podle názoru soudu náklady vynaložené

na pronajaté věci považovat za daňově uznatelné výdaje, neboť na takové náklady se

muselo podle § 23 odst. 6 daňového zákona pohlížet jako na nepeněžní plnění pronajímatele, které se pokládalo za příjem, jenž se zahrnoval do základu daně z příjmů.

Pronajímateli tak nebylo možné poskytnout nepeněžní plnění proti jeho vůli, svýjimkou případů, kdy byl podle příslušných právních předpisů nebo smluvních ujednání

povinen náklady na pronajaté věci vynaložit sám a místo něho tak učinil i bez jeho

souhlasu nájemce.

Krajský soud v Českých Budějovicích, 30. 10. 2002, sp. zn. 10 Ca 299/2000: Daňový výdaj

je definován ustanovením § 24 odst. 1 jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění

a udržení zdanitelných příjmů, který se pro zjištění základu daně odečte ve výšiprokázané poplatníkem. Jestliže bylo zjištěno, že společnost „A“ žádnou službu pro žalobce

nevykonala, a přesto jí měla být zaúčtovaná částka zaplacena, pak právě z důvodu,

že smluvní partner pro žalobce žádnou činnost neodvedl, nepřispěl konkrétní výdaj

žádným způsobem na dosažení, zajištění či udržení příjmů žalobce. Proto úhradaspolečnosti „A“ podle mandátní smlouvy daňovým výdajem není a v důsledku toho ji nelze

od základu daně odečíst. Soud doplňuje, že povinnost prokázat, že konkrétní náklad je

nákladem daňovým, má oporu nejen v ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních zpříjmů, ale též v § 31 odst. 9 daňového řádu. Závěr správce daně je proto v souladu sustanovením § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a napadené rozhodnutí odpovídáustanovení § 50 odst. 7 daňového řádu, protože žalovaný se s odvolací námitkou žalobce

související s konkrétním nákladem vypořádal, což plyne z odůvodnění rozhodnutí.

Nesouhlas žalobce s hodnocením výdaje na pořízení podnikatelského záměru na

rozvoj společnosti nemá rovněž opodstatnění. Žalobce uhradil společnosti „C“ konzultační a poradenskou činnost v oblasti vnitřního řízení firmy. Okolnost, že se jedná

o výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, doložil podnikatelským

záměrem na rozvoj společnosti, který měl být smluvním partnerem vypracován. Tento

důkaz správce daně a žalovaný hodnotil a z obsahu spisu, jakož i napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že se zabýval tím, jaký přínos má tato písemnost pro žalobce a na

dosažení žalobcových zdanitelných příjmů. Tato zpráva odborné povahy byla obsáhle

popsána v úředním záznamu a učiněn závěr o tom, že se jedná o materiál obecné

povahy neřešící konkrétní problémy žalobce. Tento závěr odpovídá podrobnémupopi>


Daňové výdaje

15

su předloženého dokumentu. Přitom finanční orgány jsou odbornými orgány veřejné

správy pro konkrétní oblast. Nutno poznamenat, že na přezkumném soudu neníhod

nocení otázek odborné povahy, ale přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí

orgánu veřejné správy.

Je-li zjištěno, že písemnost pořízená za sumu uplatňovanou jako daňový nákladne

mohla nic přinést na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce podle

§ 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, pak částka vynaložená na podnikatelský záměr

nepředstavuje daňový náklad. Předložením materiálu obecné povahy žalobcenepro

kázal své tvrzení o tom, že konkrétní částka byla vynaložena v zájmu dosaženízdani

telných příjmů. Tvrdí-li žalobce, že při své činnosti využíval konzultační a poradenské

služby smluvního partnera, pak v průběhu daňové kontroly zůstalo u ničímnepodlože

ného tvrzení, ač důkazní břemeno spočívá na žalobci, jak již bylo zmíněno v předchozí

pasáži rozsudku. Pro věc není podstatné, že podle smlouvy bylo plněno ve shodě mezi

oběma smluvními účastníky, jak uvádí žalobce, ale rozhodná je skutečnost, zdavyna

ložený výdaj měl vliv na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů daňového

subjektu. Jestliže výdaj takový efekt nepřinesl, pak o daňový výdaj nejde. Na tom ne

může nic změnit okolnost, že žalobce byl s plněním ze strany společnosti „B“ spokojen

a plnění jí uhradil. Uznatelnost nákladu daňového subjektu jako nákladu daňového

se řídí § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, který je předpisem kogentní povahy a je

nezbytné jej respektovat. Znamená to, že ne každý výdaj daňového subjektu má po

vahu daňového nákladu, ale takovým nákladem je výlučně ten výdaj, který splňuje

požadavky stanovené uvedenou právní normou. Proto soud uzavřel, že výdaj žalobce

uskutečněný podle smlouvy uzavřené se společností „B“ daňovým výdajem není, apro

to ho nelze od základu daně odečíst. Soud doplňuje, že shodným způsobem hodnotil

obdobný materiál jako je žalobcův podnikatelský záměr na rozvoj společnosti Ústavní

soud ČR v řízení vedeném pod sp. zn. 1 ÚS 393/2000, kdy ústavní stížnost daňového

subjektu dne 12. 9. 2001 odmítl.

Krajský soud v Brně, 2. 2. 2000, sp. zn. 30 Ca 57/98: Klíčovým pro posouzení, zda jsouná

klady daňově uznatelné, je jejich souvislost s dosažením, zajištěním a udržením příjmů.

Výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů výslovně neuvedených vdemonstra

tivním výčtu § 24 zákona může být i investice do cizí nemovitosti, prokáže-li poplatník

její příčinnou souvislost se zdanitelnými příjmy, přičemž podkladem pro tento postup

nemusí být pouze nájemní vztah a výslovné ujednání v nájemní smlouvě podle § 28


Daňové výdaje 2008

16

zákona o daních z příjmů (tedy i když se nejedná o případ zákonem předvídaný vustanovení § 28), ale i obdobné ujednání v jakékoli jiné smlouvě, ukládající poplatníkovi

povinnosti uhradit finanční prostředky v příčinné souvislosti s budoucími příjmy.

Ustanovení § 24 obsahuje demonstrativní výčet výdajů (nákladů), které si poplatník může započítávat mezi výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelného příjmu. Nelze však vyloučit, že bude vynaložen i jiný výdaj, který zákon výslovně neuvádí a který bude možné zahrnout pod výdaj, který byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných plnění, zejména pokud není uveden v ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů; v tomto ustanovení je výčet daňově neuznatelných nákladů uveden pouze demonstrativně. Krajský soud v Ústí nad Labem, 14. 2. 2002, sp. zn. 15 Ca 320/1998 a 15 Ca 321/1998: Daňově uznatelný výdaj je takový, u něhož je prokazatelně jednoznačná anepochybná souvztažnost na příjmy daňového subjektu. Daňový subjekt je povinen tutoskutečnost prokázat, a to nikoliv pouze svým tvrzením, ale konkrétními důkazy. Nejvyšší soud ČR, 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99: Výdaje a náklady, jež se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit.

Při znaleckém dokazování z oboru ekonomika-účetnictví nejde totiž o to, aby znalec odhadl vliv vazby podnikatele na hospodaření jeho obchodní jednotky v této době, nýbrž aby vyčíslil jeho průměrný výdělek před vznikem škody (jakožto konstantu pro zjištění výše ušlého zisku za dobu následnou, kdy z důvodu vazby nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost), a to nikoliv pouhým porovnáním příjmů a výdajů pro účely daňové či účetní, neboť samotné zjištění údajů z daňového přiznání není jedinou rozhodující okolností pro určení průměrného výdělku před vzetím do vazby ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 citované vyhlášky.

Rozdílem mezi příjmy a výdaji se pro účely výpočtu daně z příjmu stanoví totiž základ daně, nikoliv průměrný výdělek jako základ pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku podle občanskoprávních předpisů. Výdaje a náklady, jež se pro stanovenízákladu daně od dosažených příjmů odečítají, nelze ztotožňovat s náklady, které je třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Daňový základ se u osob účtujících v jednoduchém účetnictví zjišťuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji za dané období, přičemž některé zpoložek, o které se snižuje daňový základ, nejsou skutečně vynaloženými náklady nado>


Daňové výdaje

17

sažení příjmu, nýbrž mohou představovat jen nárok na snížení daňového základu, a na

druhé straně veškeré příjmy daňového poplatníka vykázané v přiznání k dani nemusejí

být pouze příjmy z podnikatelské činnosti. Daňové přiznání není samo důkazem osku

tečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem obchodní činnosti podnikatele, je

jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělkupoškozené

ho před vznikem škody. Další z významných okolností je charakter jednotlivých příjmů

a výdajů uplatněných v přiznání podle prvotních účetních dokladů o příjmech avýda

jích, údajů v peněžním deníku podnikatele, popř. i jiné další okolnosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem, 7. 6. 2001, sp. zn. 15 Ca 297/2000: Především považuje

za nezbytné připomenout, že daňový zákon vychází z koncepce, že základem daně jak

u osob fyzických, tak i u osob právnických je rozdíl mezi příjmy (výnosy), kterépoplat

ník dosáhl ve zdaňovacím období, a výdaji (náklady), které byly se získáním takových

příjmů spojeny (§ 23 odst. 1 daňového zákona). V ustanovení § 24 potom tento zákon

pojednává o výdajích, o nichž se zmiňuje již citované ustanovení § 23 zákona. V od

stavci druhém § 24 určuje demonstrativním výčtem, které výdaje lze též považovat za

takové výdaje, když ovšem v této přezkoumávané věci nutno především vycházet ze

znění odstavce prvého cit. ustanovení, které jednak zdůrazňuje, že za výdaje, které je

možno odečíst od příjmů pro stanovení základu daně, možno považovat pouze výdaje

(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, když ovšem

dále zdůrazňuje – a právě toto zdůraznění je podstatné v této přezkoumávané věci – že

za takové výdaje lze uznat pouze výdaje poplatníkem prokázané. Lze tedy dle názoru

soudu dovodit, že již tento hmotněprávní předpis zakotvil důkazní povinnostpoplatní

ka prokázat existenci takových výdajů a s ní spojené důkazní břemeno v případě, že se

mu tento důkaz nepodaří. Tuto důkazní povinnost lze ostatně dovodit i ze zněníusta

novení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen„daňo

vý procesní zákon“), dle něhož daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je

povinen uvádět v daňovém přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejíž průkaznosti byl

správcem daně v průběhu dokazování vyzván. Daňové řízení je tedy založeno na tom,

že každý daňový subjekt má nejen povinnost sám daň přiznat (břemeno tvrzení), ale

má i povinnost dokázat toto své tvrzení (břemeno důkazní). Znamená to, že daňový

subjekt má nejen povinnost podat daňové přiznání, ale je povinen prokázat i veškeré

skutečnosti, které v tomto daňovém přiznání uvádí.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist