načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Daniela - Stephen Weeks

Daniela
-15%
sleva

Kniha: Daniela
Autor: Stephen Weeks

Strhující historický román a zároveň neobyčejně poutavý milostný příběh Daniela zavede čtenáře do nacisty okupované Prahy v době před koncem války. Vzpomínky vypravěče, starého ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  395 Kč 336
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 456
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv.
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Daniela
Spolupracovali: překlad Dagmar Štěpánková
Vazba: vázaná s potahem z jiného materiálu
Datum vydání: 1. 2. 2017
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2011-
ISBN: 9788087162897
EAN: 9788087162897
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující historický román a zároveň neobyčejně poutavý milostný příběh Daniela zavede čtenáře do nacisty okupované Prahy v době před koncem války. Vzpomínky vypravěče, starého správce památníku v bývalém německém zajateckém táboře – v povědomí Čechů úplně jinak zapsané – slezské Zaháni, ale obsáhnou mnohem delší časový oblouk a zahrnou téměř celý středoevropský prostor. Jak si s životy jednotlivců zahrála doba, v níž se dějiny psaly krví milionů? Sledujeme životní peripetie muže, který jako modrooké blonďaté dítě vyrostl v židovské rodině na Ukrajině, jako příslušník Hilfswillige se zúčastnil bitvy o Stalingrad, se štěstím unikl z obležení, jako zajatec otročil na statku v Polsku, opět uprchl a v listopadu 1944 v uniformě německého důstojníka přijíždí do Prahy. Zde se znovu setká s Danielou, německými důstojníky vyhledávanou prostitutkou, která se stane jeho životní láskou. Avšak jako Nikolaj není tím, za koho se vydává, tak i Daniela skrývá, jakou odpovědnost na sebe vzala. Daniela je prvním dílem zamýšlené trilogie Century Trilogy (Století). Druhý, již dokončený díl, White Horses (Bílí koně), se odvíjí v postkomunistické Praze roku 1993. Dosud nedokončený závěrečný díl Legion of Snows (Sněhová elegie) se odehrává v letech 1918-1919 na Sibiři a opět v Praze. Všechny tři romány, které spojují osudy tří židovských rodin žijících ve střední Evropě, představují silné příběhy kromobyčejné lásky na pozadí převratných událostí dvacátého století.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stephen Weeks

fleet

První díl

překlad

Dagmar Štěpánková


Copyright © Stephen Weeks, 2003

Translation © Dagmar Štěpánková, 2011

ISBN 978-80-87162-89-7


21

Jedna

Stalingrad mě oloupil o minulost. Vytvořil neproniknutel

nou mlhu, betonový příkrov s výztužemi ze zrezivělé oceli,

mohu se jen pokusit se jím prodrat a posbírat drobné útržky

svého předchozího života – svého dětství i náhlého dospění

v muže.

Dodnes mě sužuje tinnitus, který jsem si odnesl z bitvy

o Stalingrad. V noci nespím a v uších mi tiše zní ten šílený,

nelibozvučný kus. Představuji si orchestr – ne, to, co slyším,

jsou spíše orchestry dva, hrající proti sobě. Představuji si

hráče řádně rozsazené v řadách, sekce vedle sekce. Ale mís

to hornistů a fagotistů ve fracích vidím baterie zuřících děl,

šestadevadesátek s těžkými pásy a lehčích pětačtyřicítek,

smyčcové sekce z oceli a korditu, jejichž smyčci jsou vztyče

né hlavně.

Pak je tu staccato německých samopalů. Ty si však nedove

du promítnout. Místo nich vidím svoji matku, jak u šicího

stroje donekonečna lemuje rubáše pro oběti tyfu v naší vsi.

Proč mrtví, ptával jsem se sám sebe ještě jako třináctiletý,

musí mít rubáše pečlivě obroubené? Proč nestačí nezale

mované?


22

Pak orchestr pojednou utichne, čeká a soustředí se na malý

okamžik, na chvíli, která náleží muži, jehož úkolem je zahrát

jedinou notu na triangl. Když ho sledujete, zdá se, že jedi

ným úderem přehluší ostatní hráče. Zvuk trianglu je slabý,

a přesto zřetelný. Takový je výstřel ostřelovače. Uslyšet ho

v pekle ruin Stalingradu znamená, že jste naživu. Jeho oběť

ho neslyší, neboť je jím již unášena do nebe anebo ke všem

čertům. Uslyšet ho však také znamená, že vzápětí můžete

zemřít – minul-li ostřelovač svůj cíl, zamíří podruhé. A ruští

ostřelovači byli hrdí na to, že nikdy nepotřebovali víc než

dva výstřely na jeden cíl. Jako by někdo pozastavil obraz

i zvuk, tak orchestr očekává druhý úhoz na triangl. Na roz

díl od denní stalingradské reality v mém nočním tinnitovém

koncertu druhý výstřel nikdy nezazněl.

Co prostoupí těmi běsy, které opanovaly moji mysl? Má

rodná ves? Ano. Leží na Ukrajině, jež se na dlouhá léta sta

la bohatou provincií sovětského Ruska, na jejích úrodných

západních pláních, za nimiž se zvedají kopce Karpat, a kde

klasy zrávaly do bohaté úrody a rolníci neznali hlad. Tasan

se jmenovala ta nevelká ves a tehdy ještě nepatřila Rusku.

Žili jsme v bíle omítnutém dvouposchoďovém barokním

domě se strmou mansardovou střechou. Můj otec býval

správcem Šumských, kteří vlastnili naše panství a mnohá

další. Říkalo se, že za těch starých časů se jejich pozem

ky táhly až ke Kyjevu. Byli to Poláci, jako většina naší staré

šlechty. Náš dům kníže Šumski, pokud pobýval v Tasanu,

původně používal pro schůzky s královskými posly. Nechtěl

totiž nechat nikoho neurozeného vstoupit do svého vzneše

ného sídla. Půvabný zámeček s rybníky, jehož věž s cibulo

vou kopulí vévodila celému údolí, se nacházel necelého půl

kilometru dolů po cestě lemované stromořadím. Ke schůz

kám s královským poslem, odvážil-li se zavítat, nechal tedy

postavit dům pro hosty, ten ale na přelomu století dali Šum


23

ští otci. Místnost v přízemí sloužila jako panský úřad, který

otec vedl. Když jsem se narodil, byl otec už v letech.

Dostal jsem jméno Nikolaj. Lépe řečeno jsem byl v roce

1920, když mi byly tři roky, na Nikolaje přejmenován. Ten

rok skončila válka mezi Polskem a sovětským Ruskem a naše

část Ukrajiny se stala částí ruských držav. Byl jsem blonďaté

dítě v rodině tmavovlasých Židů, ale nikdy mi to nepřipadlo

zvláštní. Byli jsme jediní Židé v naší vesnici. Jákob, můj jedi

ný bratr, byl o patnáct let starší než já, vlastně to byl můj po

loviční bratr – moje matka byla otcovou druhou manželkou

a byla o mnoho mladší než on. Jákobova matka zemřela při

porodu sestry, kterou jsme nikdy neměli. Zemřely tehdy obě

dvě. Otec obviňoval porodní bábu, že nedokázala správně

přečíst návod na lahvičkách s léky, které u nás nechal lékař

knížete Šumského.

Byli jsme milující rodina, pouta mezi námi ještě umocňovala

naše společná tajemství: tajuplné šábesové večeře v pátek

večer, kdy se otec obracel tváří k východu, na hlavu si dal

židovský modlitební šál a při západu slunce jsme společ

ně odříkávali modlitby podle našeho rituálu; naše tajuplná

knihovna ukrytá ve sklepě pod bramborami, o které matka

říkala, že pochází ze zámku; naše tajuplná noblesa, ačkoliv

rodiče bývali jen sloužícími knížete, jemuž byl později ode

brán titul i majetek; naše tajuplná vnitřní síla, kterou jsme

převyšovali negramotné ubožáky, již se, tak jako jejich před

ci, starali o dobytek a obdělávali pole, což jsme my ani naši

předci nikdy nedělali.

Rok, který předcházel Jákobovu odchodu, byl nejšťastnějším

v celém mém dětství. Vzpomínky na něj nepřehluší tinnitus,

ani je nepohřbí příkrov Stalingradu hluboko pod sněhy oné

kruté zimy, ty zůstanou navždy živé v mé paměti. Bylo mi

sedm a byl to rok kavky.


24

Jákob se chystal opustit vesnici. Úspěšně dokončil studium

práv v Petěrburgu a nyní přijel na několik měsíců do Tasanu,

než mu dá vale. Měl namířeno přes Karpaty do části Ukraji

ny, která se v roce 1918 stala součástí Československa. Jako

rodina se s ním už nikdy neshledáme. „Vyvázne odsud,“ bylo

vše, co k tomu otec dokázal říct. Neuvědomoval jsem si, že

můj svět je vězení, tehdy ještě ne.

Byl jsem zvyklý, že Jákob býval daleko od domova. Občas

jsem chodíval do jeho pokoje a probíral se jeho dětskými

věcmi. Domníval jsem se, že je jednou bude chtít zpátky, ne

chápal jsem, že by se s nimi mohl rozžehnat. Pak najednou

byly všechny moje. Naházeli je do malé podkrovní místnosti,

která sloužila jako můj pokojík. Jákobův pokoj pro své potře

by zrekvíroval kolchoz a nastěhoval do něj své dělníky, dva

sprosté primitivy. Nesnášel jsem je a nesnášel jsem pach va

řené řepy, který stoupal po schodech ke mně do podkroví

a držel se mezi trámy.

Když bylo Jákobovi dvaadvacet, rozhodl se, že si naposledy

užije starého domova a rodiny, možná si chtěl vytvořit album

vzpomínek, které by mu vydrželo navždy. Spal na matraci

pod taškami na druhé straně mého podkrovního pokojíku

a ze svých věcí si vybral jen pár předmětů na památku. „Kolo

je teď tvoje,“ řekl. Pochopitelně jsem na něm už jezdil, ale

teď mělo být doopravdy moje. Bylo to jediné kolo ve vsi. Byl

jsem příliš malý, abych na něm jezdil vsedě, na pedály jsem

dosáhl leda tak z nosiče na zadním kole. Maminka říkala, že

je také „od panstva“. Bylo skvostné: černé, vysoké a elegant

ní. Na jeho rámu se skvěla zlatě namalovaná značka. Závidě

la mi ho celá vesnice, což se mi málem stalo osudným.

Spolu s Jákobem jsme se několikrát vydali do lesa – já na

kole a on – vysoký, štíhlý, tmavovlasý – běžel vedle mě. Jako

bychom chtěli dohnat společné dětství, o které jsme byli


25

ochuzeni. Na jedné naší výpravě za dobrodružstvím jsme

v mechu našli ležet malinkého tvorečka, ještě téměř holátko,

neopeřené pískle se zobáčkem dokořán. Bylo to kavče, kte

ré zřejmě vypadlo z hnízda.

Jákob ubožátko opatrně zvedl. „Matka ho už nepřijme, po

něvadž jsme se ho dotýkali,“ vysvětloval mi. „Tady by bylo

odsouzené k záhubě. Musíš si ho vzít domů a starat se o něj.

Ukážu ti, jak.“

Za několik měsíců Potěmkin vyrostl v krásného ptáka s lesk

lým černým peřím. Pojednou nebylo snadné si vybavit, jaké

býval křehké stvoření, jak jsem ho zahříval v dlaních a krmil

mlékem a navlhčenými drobky chleba. Měl svobodu, přes

to zůstával se mnou. Když jsem jel na kole, sedával mi na

pravém rameni – vždy jen na něm. Když jsem byl ve škole,

sedával na římse okna do naší třídy. Pokud bylo okno ote

vřené, vletěl do místnosti a zaujal své obvyklé místo vedle

mého pravého ucha. Někdy mi jako projev náklonnosti něž

ně oklovával lalůček.

Nedlouho poté, kdy se Jákob v slzách rozloučil s matkou,

otcem a se mnou (až na stařičkou tetu jsme totiž byli veške

ré jeho příbuzenstvo ve vsi) a naposledy jsme se společně

pomodlili, zmizel také Potěmkin. Byl pryč pouze jeden den

a jednu noc, nicméně dost dlouho na to, abych se o něj stra

choval. Co se mu mohlo stát? Nezastřelil ho někdo? Ležel

jsem, neschopen usnout, ve svém pokoji, stále ještě s osiře

lou Jákobovou matrací u protější stěny. Nezastřelil. Další den

se Potěmkin objevil. Snesl se dolů jako vždy, ale nepřistál mi

na rameni, nýbrž na vršku nedaleké zdi. Zakrákal a vyletěl

na hřeben střechy, na kterém seděla ještě jedna kavka.

Samozřejmě že to byla Potěmkinova nevěsta, tolik jsem už

o tomto světě věděl. Představoval jsem si, jak mi oba sedí na


26

ramenou, jak se jimi chlubím kamarádům ve škole a jak pro

ně v kuchyni kradu kousky brambor. Ale můj sen trval jen

pár vteřin. Potěmkin nepřiletěl, aby zůstal, ale aby mi před

vedl svou manželku. Byl tak pyšný a načepýřený a mě těšilo,

že ode mě dostal tak příhodné jméno – generál kníže Grigo

rij Alexandrovič Potěmkin. Oba ptáci se s hlasitým krákáním

vznesli nad střechu a zmizeli za stromy; Potěmkina jsem už

nikdy nespatřil. Zůstal jsem na zahradě stát dlouhé minuty,

byl jsem rád, že se mi mého prince v černošedém hedváb

ném šatu podařilo odchovat, ale věděl jsem, jak bolestně ho

budu postrádat.

Má opuštěnost dosáhla vrcholu, když jen o pár dní později

bylo rodičům doručeno nařízení obecního komisaře, že se

můj velociped „rekvíruje pro potřeby Ruské sovětské soci

alistické republiky“. Zabavili ho a druhý den si na něm ko

misařův syn, jen o rok starší než já, pyšně šlapal do školy.

Sergej Bambura nebyl o moc vyšší než já, ale dosáhl ze sed

la nohama na pedály. Když jsem ho zničehonic uviděl, byl

to pro mě takový otřes, že jsem nebyl s to na něj zařvat tu

nejhorší možnou nadávku v jidiš, natož ho srazit na prašnou

zem. Můj starý otec, tehdy už slabý a nemocný, si mě zavo

lal ke svému lůžku.

„Nedávej znát své pocity nad ztrátou kola. Nijak ti to ne

poslouží. Drž v sobě dál tu nenávist, synku, to ano,“ šeptal

mi chraptivě. „Ale nedávej to najevo. Jednou ji použiješ,

ale ne teď. Jednou budeš všechnu tu nenávist potřebovat,

aby ses pomstil. Ne za kolo, ale možná za tohle všech

no...“

Otec ukázal rukou. Všude kolem něj byly zbylé lepší věci

z dřívějších časů – v pokoji rodičů byly nashromážděné

a navršené věci vystěhované z ostatních částí domu, kte

rý jsme najednou byli nuceni sdílet s kolchozníky, kteří po


27

slouchali všechno, co jsme si řekli, pokud jsme nešeptali.

Pokračoval: „Tohle bude tvoje první lekce. Ve světě, ve kte

rém nyní žijeme, musíš chodit s hlavou sklopenou. Nedávej

nikdy najevo nic, čím se odlišuješ, nevyčnívej z davu. Dě

lej, jako bys ani nebyl, jako bys nebyl víc než stín. Ať nikdo

nemá důvod zapamatovat si tvé jméno. Neměj nic, co bys

s sebou musel nosit, kromě...“ a začal pro něco šátrat pod

prostěradlem. Třeba mi dá tu zlatou minci pro štěstí, kterou

u sebe vždycky nosil.

Vyndal klíč. Byl od zámku ke dveřím do sklepa. Pod vyšlapa

nými schody byly jen brambory, klíčící ve tmě. Naháněly mi

strach.

„Kromě toho, co nosíš v hlavě. Co máš v hlavě, ti nikdo ne

vezme. Poznávej a uč se všechno možné. Vědění je všech

no.“

To pro kluka, který právě oslavil osmé narozeniny, neznělo

nijak lákavě. A ve sklepě pod bramborami jsem objevil jen

knihy. Ale jaké knihy! Dodnes si pamatuji vůni kůže a lesk

zlata na jejich hřbetech. A zvláštní aroma papíru lehce chy

ceného plísní na okrajích stránek. Žádná z těch knih nebyla

v ruštině. Matka mi řekla, že zámecká knihovna byla vyra

bovaná, ale brali jen knihy, které byly v ruštině nebo pol

štině.

Během dalších tří let jsem se ve dne měnil v neviditelný

stín, pouhou položku, na kterou připadala lavice ve škole

a porce jídla v dětském domově, kam jsem směl chodit na

oběd (a který nyní zabíral většinu zámku). V noci jsem trá

vil hodiny ve sklepě našeho domu, prohlížel si stránky s ob

rázky Niagarských vodopádů či Eiffelovy věže anebo jsem

si četl ve francouzštině. Naučil jsem se ji sám pomocí fran

couzské gramatiky, kterou jsem objevil mezi knihami. Četl


28

jsem o životech slavných Řeků a Římanů v Plutarchových

Životopisech. Tahle kniha měla příhodnou vazbu v barvě

tyrského purpuru, zdobenou zlacenými antickými přílbami

a meči.

Byl to nezapomenutelný okamžik, když mi na rtech zazněla

první slova Plutarchova textu, vždyť o životě Romulově ke

mně promlouvala slova napsaná před osmnácti stoletími:

„Les historiens ne sont d'accord ni sur l'auteur du nom de

Rome...“

Po mnoha měsících jsem byl schopen rozumět francouz

skému překladu řeckého autora, který uměl nezaujatě psát

o Římanech, jejichž říše ve své době dobyla celý známý svět.

Objevoval jsem nejen, jak velké říše přicházely a odcházely

tak snadno, jako se větrem přesýpá písek, ale také, že je obý

vali obyčejní lidé se stejnými nadějemi, tužbami a obavami,

jaké míváme my dnes. Když ke mně prostřednictvím Plutar

chových slov promlouvali tito lidé z dávných časů, jako bych

slyšel svého otce.

To, že jsem si v tak mladém věku jasně uvědomil naši po

dobnost s těmito dávno pochovanými lidmi, mi dodalo

ohromnou sílu. Snadno jsem pochopil, proč Sověti nechtěli,

aby kdokoliv získal více znalostí, než bylo nezbytně nutné

k vykonávání pracovních úkonů. Mlátit obilí a sázet brambo

ry podle nich nevyžadovalo větší rozhled, než jaký nabízel

monotónní tasanský horizont, zploštěný pod hlubokou, ši

rokou oblohou.

Když jsem každou noc šplhal do svého pokojíku v podkro

ví, vznášel jsem se tři metry nad zemí a hlava mi šla kolem

z těch vzdálených světů. Myslel jsem si, že se jednou tře

ba stanu významným architektem a budu navrhovat palá

ce a chrámy. V posteli jsem snil o impozantních schodištích


29

a sloupořadích, o kopulích a věžích. Ostatní děti ve škole

stále ještě bojovaly s azbukou, a to navíc jen proto, aby se

mohly snáze dozvídat o blahodárnosti revoluce.

Na mramorovaných předsádkách knih ve sklepě byl vytla

čen heraldický znak Šumských, dost rychle jsem si ho při

řadil k poničenému reliéfu nad hlavní zámeckou branou.

Nepamatuji se, jak se zámek změnil na dětský domov, mu

selo mi být nějakých pět let, když k tomu došlo. Ale z hloubi

paměti mi tane vzpomínka na incident, který se odehrál ješ

tě předtím. Muselo to být krátce po útěku Šumských, kdy

všechny okenice na zámku byly zavřené. Otce, stále ještě

správce panství, konfrontovala u našeho domu skupina

vojáků. Dodnes vidím jejich pušky. První pušky, které jsem

viděl.

Jeden z mužů, velký, statný rudoarmějec, křičel na mého

otce. Když mi matka dlouho poté líčila, co přesně bylo řeče

no, byl jsem překvapen, co všechno z toho můj dětský mo

zeček pobral.

„Jménem Sovětské republiky a z rozkazu Ústředního výboru

arest...“

„Mě?“ řekl otec pokorně. Tak napůl už něco takového oče

kával. Od doby, kdy většina Ukrajiny připadla Rusku, před

vídal konec. Byl to pouze rok, co Šumští prchali ze svých

panství. Když v slzách naposledy navštívili Tasan, odvezli

s sebou jen to, co se vešlo do jednoho automobilu. „Přišli

jste mě zatknout?“

„Ne,“ zněla odpověď. „Přišli jsme arestovat panství.“ Kdyby

byli bývali přišli otce zatknout, byl by šel jako ovce na poráž

ku. Ale vidina toho, že zruinují jeho celoživotní práci, byla

pro něj nepřijatelná.


30

„Chtěl jste říct zkonfiskovat,“ řekl můj otec bez obalu. Byl

to pečlivý, akurátní člověk a Rusova neznalost jazyka se mu

příčila. Matka viděla, jak se otec celý naježil, a zasáhla.

„Odložte pušky, postavím samovar, vypijeme čaj a pak mé

mu muži povíte, co chcete.“

Při slově samovar hrozivý výraz nesourodé skupiny zjihl.

Jejich hlavním zájmem teď bylo, kam složí pušky, než si vy

pijí čaj. Pokud jde o ten čaj, už drahnou dobu se vařil ze

sušených plodů, bylin a dokonce mrkve. Černý čaj byl od

revoluce nedosažitelný luxus. Vzpomínám, jak jsem se po

kusil prstíkem zlehka dotknout pušek postavených v rohu

předsíně. Pouhé pomyšlení na nebezpečí, jaké představo

valy, ve mně vzbouzelo obrovské vzrušení. Takové bylo mé

první setkání s nástroji smrti.

Otec vojákům také nabídl, co se tehdy vydávalo za cigarety,

a matka pro ně našla nějaký tmavý chléb. Zkrotli a jeden

z nich podal otci jakousi bumážku. Byl to úřední dokument,

panoval ale tak zoufalý nedostatek papíru, že se i důležité

listiny redukovaly na kousek papíru. Otec četl nahlas:

„Z rozkazu Komisariátu zemědělství zabavte z majetku ro

diny Šumských na zámku v Tasanu třicet ubrusů, deset párů

záclon a deset párů závěsů, deset okenních rolet, dvanáct

čalouněných židlí...“ – seznam pokračoval dál. Všechny po

ložky se měly odvézt do komunistického klubu v Berdyče

vu, našem oblastním městě.

Na Ukrajině se ale neuzavře žádný obchod bez smlou

vání, a toho se zhostila matka. Po diskusi bylo ze třiceti

ubrusů osmnáct, záclon stačilo jen na šest oken a tak dál.

Tou dobou byl už oddíl doveden do zámku, poprvé po

roce byla narušena jeho prázdnota. Velitel řekl matce:


31

„Dejte nám nějaké opotřebené,“ a otci dal doklad o pře

vzetí. I když tato návštěva proběhla poměrně v klidu

a míru, pevnost byla přesto dobyta. Posvátnost domova

byla znesvěcena, oáza vznešenosti v naší vsi vzala za své.

Při dalších nájezdech již nikdo o svolení nežádal a dokla

dy nevystavoval.

Pamatuji, jak jsem se díval za povozem drncajícím po cestě

ze vsi. Vzadu se nepatřičně vyjímala zrcadla s pozlacenými

rámy a mahagonové komody. Za vozem klátivým krokem

šlapali vojáci a pušky, které ve mně před chvílí budily veliký

respekt, jim ledabyle visely přes ramena.

Rok poté, co Jákob a Potěmkin ufrnkli, vesnici postihla vel

ká epidemie tyfu. Z pěti set duší zůstalo naživu sto dvacet

sedm, z nich šedesát tři bylo příliš starých nebo zesláblých,

aby pracovaly. Otec, oslabený předchozími nemocemi, tyfu

snadno podlehl. Nedožil se tak toho, aby viděl své milova

né panství zbídačené.

Matka mu ušila rubáš z jednoho z nejlepších damaškových

ubrusů, které zachránila ze zámku. Otce jsme pohřbili na

starém, neudržovaném židovském hřbitově stranou vsi.

Kdysi bylo v Tasanu více Židů, avšak žádný z těžkých, me

chem porostlých náhrobních kamenů nebyl mladší než pa

desát let, a některé byly téměř dvě stě let staré. Byl jsem

tehdy příliš malý, aby mě zajímalo, jak to, že ve vsi zůstala

jen naše rodina.

Další z ubrusů posloužil křesťanovi, katolickému knězi,

když přišel jeho čas. Rolníci se ukládali do země v rubáších

z kvalitních prostěradel, do kterých dříve uléhalo panstvo

v nočních úborech z jemného lnu. Všechny rubáše byly

pečlivě obroubené mojí matkou. Jako by se horečnou prací

u šicího stroje chtěla chránit před epidemií.


32

Na jednom z kdysi nejmoderněji spravovaných hospodářství

zavládl chaos. Devítiletý cyklus střídání plodin byl narušen

nedostatkem autority. Porady o denních pracích se nyní ko

naly ráno, nikoliv předchozí večer jako za časů mého otce,

a předseda směl kolchozníkům pouze navrhovat, nesměl

nic nařizovat ani rozhodovat. Schůze se zvrhávaly v diskuse,

které se vlekly dlouho po snídani. Bolševický program uplat

ňování demokracie snad mohl teoreticky fungovat, v praxi

ale nefungoval nikdy.

Podruhé v životě jsem musel zatnout zuby a držet se zpátky,

abych se vyhnul střetu se Sergejem Bamburou, který se jako

syn vesnického komisaře domníval, že by se měl ujmout ří

zení těchto schůzí. Jak mi ale radil otec, sklopil jsem hlavu

a neřekl nic.

A tak si mě nikdo moc nevšímal a vzhledem k nedostatku

pracovní síly jsem zůstával ve vsi, jinak by mě asi byli po

slali pryč. O lidech otcovy třídy se říkalo, že odjeli na sever.

Nikdo z nich se nikdy nevrátil. Na severu byly gulagy. První

zmizel náš lékárník, pak notář a nakonec ve vší tichosti zmi

zel i pan řídící. Na jeho místo dosadili tlustou ženštinu, která

dříve ve škole uklízela, podávala vodovou polévku a jen ob

čas dostala na starost nejmladší žáky. Tahle babizna, Olga

Ivanovna, uměla sotva číst, ale koneckonců to, co měla učit,

ani ke čtení nebylo.

Měl jsem svůj tajný život a svět své imaginace, podporo

vané knihami z našeho sklepa. Na jednu stranu úspěšně

uspokojoval moji zvídavost, pokud šlo o minulost a také pří

tomnost cizích míst, ale na druhou stranu jsem díky němu

viděl, jak nesmyslný je můj skutečný život v systému, který

uvrhl můj bezprostřední reálný svět do otroctví. Začal jsem

si říkat, že věže a kopule z mých snů nebudou nikdy stát

a jak hloupé a pošetilé bylo snít o takových věcech. Proza


33

ičtější sny o boršči či husích škvarcích by byly více odpoví

daly realitě, přestože by byly stejně nereálné. Občas jsem

se díval na své ruce zhrublé prací v kolchozu a přemítal,

zda někdy budou schopny hrát na klavír nebo držet jemné

rýsovací pero.

Pokud jde o náš klavír, odvezli ho, když mi byly dva roky,

do stranického klubu v Berdyčevu. Ale jelikož poslední ladič

odjel na sever, doneslo se nám, že tam klavír zůstal stát na

chodbě s jednou nohou ulomenou, aniž by ho někdo ote

vřel, aniž by na něj někdo hrál.

Právě když se zdálo, že hospodářství v naší vesnici přijde na

dobro vniveč, objevily se na obzoru obrovské traktory první

Stalinovy pětiletky. Pole, která byla po generace obdělává

na, na jejichž mezích jsem ležel v letním žáru během krátké

polední přestávky při žních a potají žvýkal kousky matčina

soleného hovězího a přikusoval nakládané okurky (zatímco

ostatní neměli nic než tvrdý chléb), tak tato pole zmizela.

Meze byly rozorány a vznikly obrovské lány, které se stěží

ještě daly nazvat poli a které se táhly dál, než kam oko do

hlédlo, a jež nyní obdělávaly stroje.

Půda, která bývala hnojena potem, močí a lejny lidí, kteří

se na ní plahočili, mrvou jejich dobytčat a loňským strniš

těm, přišla o svou neposkvrněnost. Znečistil ji olej a nafta.

Scelené lány se staly prostorem pro manévry mechanizace

a jednou velkou rozježděnou cestou k vybájenému komu

nistickému zemědělství. Obrovská mračna prachu, která se

zvedala za sekačkami to první suché léto, předznamenala

oblaka kouře z hořících vesnic. Železné oře a stroje s kosou

brzy vystřídali mnohem zlověstnější ženci – německé tanky.

Nikdy jsem je ale nespatřil projet kolem naší vesnice. Ales

poň toho jsem byl ušetřen, poněvadž jsem byl povolán do

armády bránit vlast, ve kterou jsem přestal věřit.


34

Nyní jsem byl téměř stejně starý jako Jákob, když odešel,

a už jsem chápal, proč se tak rozhodl. Jedinou zprávou,

kterou jsme od něj s matkou dostali, byl dopis z Bratislavy

v Československu, ve kterém psal, že doufá, že se stane pro

fesorem práv na Karlově univerzitě v Praze. Zpáteční adresa

byla začerněná vždy bdělými a ostražitými cenzory NKVD.

Zdá se případné, že se Stalinovými traktory přišel největší

hladomor v našich dějinách. Jako by se sama země vzepře

la a řekla své Ne. Když přijely německé tanky s černými kří

ži po stranách, mnozí věřící rolníci v nich spatřovali křížo

vou výpravu proti tomu neznabohu. Když ale jejich vesnice

byly vypáleny a ženy znásilněny nebo zastřeleny, obraceli

se o pomoc ke Stalinovi a k režimu, který je nechal vyhla

dovět. Tisíce ubohých rodin s matracemi na kárách a s ně

kolika otlučenými smaltovanými hrnci řachtajícími na pro

vázku u kola utíkaly na východ, jen pověstný krůček před

německými uchvatiteli. Někdy sami při odchodu zapálili

svou ves a ušetřili tak Němcům námahu. Až v roce 1945,

dlouhé čtyři roky poté, co se Němci přehnali přes Ukrajinu,

zjistím, zda můj domov zůstal stát, anebo byl srovnán se

zemí.

Spěšně vycvičen, oblečen do uniformy, která mi alespoň za

ručovala anonymitu, stal jsem se jedním ze stovek tisíc Ukra

jinců a Rusů, kteří jako čerstvě vyhnané slabé výhonky měli

čelit hrozbě, jakou představovala německá armáda. Puška,

která mi připadala tak nebezpečná a smrtící, když jsem byl

malý kluk, se nyní, když měla čelit tankům, obrněncům, sa

mopalům, plamenometům, bombám a granátům, jevila

docela bezzubá. A to mohu mluvit o štěstí, protože mnohé

divize neměly ani pušky.

Tak jako přede mnou Jákob, i já jsem si před odjezdem v du

chu pořizoval album letmo zachycených fotografií domova.


35

A také jsem si do paměti ukládal film s obrazovou a zvuko

vou vzpomínkou na některé lidi a události.

Chtěl jsem si zapamatovat Irinu. Poznal jsem ji před třemi

roky, když mi bylo osmnáct. Bylo to na den přesně tři roky

poté, co jsem u příbuzných v Berdyčevu podstoupil obřad

Bar micva. Předtím jsem se musel po mnoho měsíců učit

hebrejštinu, a to docela sám, protože v Tasanu nebyl rabín.

Také jsem musel čekat celé dva roky od svých třináctých na

rozenin, než se dal dohromady minjan, skupina alespoň de

seti synů přikázání.

Sledoval jsem Irinu, jak se dvěma jinými děvčaty trhala švest

ky v sadu za zámeckou zeleninovou zahradou. Měla na sobě

stejnokroj dětí z domova ušitý z hrubého šedého serže. Na

rozdíl od druhých dvou dívek v ní bylo cosi chlapeckého. Byla

vysoká, trochu neohrabaná, měla útlé boky a malá prsa rašící

vysoko na útlém hrudníku. Stočené copy spletené z tmavo

hnědých vlasů měla schované pod kloboukem. Zdálo se, že

má větší ruce než její kamarádky, a později jsem si všiml, že

má okousané nehty, nebo tak alespoň působily. I chůzi měla

tak trochu chlapeckou. Abych ji popsal, paradoxně musím

vyjmenovat to, co mě na ženách přitahuje nejméně.

Ale dívat se na ni anebo být v její blízkosti, to byla jiná. Viděl

jsem, že děvčata jen stěží dosáhla na švestky v koruně stro

mů, přestože Irina – její jméno jsem se záhy dozvěděl – byla

téměř stejně vysoká jako já. Došel jsem až k nim a nabídl jim

svou pomoc. Po notné dávce předstíraných rozpaků a hih

ňání jsem se zakrátko ocitl v jejich středu a trhal zralé plody

z vysokých větví. Když jsme všechny otrhali, ty tři se vydaly

zpátky do zámku.

Na Irině mě fascinovalo právě to, jak s jejím zvláštním nedo

statkem ladnosti, jejími poněkud chlapeckými gesty, nedo


36

statkem péče o zevnějšek tak ostře kontrastovala její krásná

pleť, svěží plné rty a postava, která se teprve plně rozvine.

Ale jak jsem vyvodil ze studia velkých uměleckých děl ve své

tajné knihovně, právě drobné nedokonalosti vytváří iluzi

dokonalosti. Irinino chlapecké chování podtrhovalo její žen

skost. Anebo možná pro mě jen představovalo výzvu.

Nebylo pro mě obtížné zařídit, abych se s ní znovu se

tkal. A tak jsme jeden večer po práci na statku spolu seděli

u stromořadí vedoucího od bortících se sloupků naší brány

k zámku. Krávy se pomalu vracely do chlévů, které lemovaly

velký dvůr vedle zámku. Zvonce zvonily do soumraku. Při

nesla mi kytičku lučních kvítků, chtěla mi totiž vyjevit nemi

lou skutečnost.

„Je mi jen třináct,“ řekla mi. „Já vím, že vypadám na... pat

náct?“

Měl jsem za to, že je jí šestnáct nebo sedmnáct. Řekl jsem jí,

že to nevadí, ale ovšemže to vadilo. Flirtovala. (Flirtuje ale

takhle malá holka?) Nechtěl jsem nic pokazit a nezašel dál

než k líbání. Líbala mnohem vášnivěji, než bych se byl od

takového žabce nadál. Já sám jsem byl nezkušený a Irina si

dost možná říkala, jaký jsem to vyjevený nešika. Ale díky těm

pár letům, o která jsem byl starší, jsem si připadal mnohem

zralejší a dospělejší než ona – což platí jen v mládí.

Poprvé, krom občasných letmých políbení matčiny tváře,

jsem byl tak blízko jiné bytosti. Irinina tvář byla přitisknutá

k mé a já se zblízka díval do jejích živých, ale zároveň nic ne

říkajících očí. Naše mozky byly od sebe vzdáleny jen něko

lik centimetrů, ale žádná telepatie mezi námi nefungovala.

To mě udivilo. Nicméně naše sblížení a společné tužby byly

dost na to, aby mezi námi vzniklo pouto a abych jí svěřil své

tajemství, tajemství ukryté ve sklepě na brambory.


37

Po tři roky byla mou souputnicí na divokých objevných

výpravách. Při světle svíčky jsme spolu opatrně obraceli

stránky knih a nakonec spolu hovořili naším tajným jazy

kem – „francouzštinou“. A byla to Irina, která mi, když mě

v létě 1938 povolali do armády, podala purpurový svazek

Plutarchových „Vie des Hommes Illustres de Rome“, vydaný

v roce 1862 v Paříži.

„Tuhle si musíš vzít s sebou,“ řekla. „Je to tvá nejoblíbeněj

ší.“

A měla pravdu. Byl to první text, na kterém jsem zúročil to,

že jsem se učil francouzsky, a přirostl mi k srdci. Dalších

sedm let se mi poštěstilo mít knihu u sebe, schovanou v kal

hotách nebo uloženou na dně torny s proviantem. Kdykoliv

jsem se obával, že jsem ji ztratil, měl jsem pocit, jako bych

ztrácel celou svou minulost.

Příští den ráno jsem se měl hlásit spolu s dalšími odvedenci

z Tasanu před kolchozní prodejnou na návsi naproti kance

láři komisaře. Ten obchod byl ve skutečnosti dřevěná bou

da se směšnou napodobeninou okna, skrz niž dospělí na

kupovali základní potřeby, které jim pomáhaly lépe snášet

nelehký úděl: vodku a cigarety, pochopitelně na lístky.

Irina se mi stala sestrou, kterou jsem nikdy neměl. Ve svě

tě sprostoty a hrubosti, ve kterém se pohůnci stali králi, mi

poskytovala ženskou křehkost. Potlačil jsem ale pocit, který

ve mně vzbudila, když jsem ji poprvé uviděl. Až příliš jsem

si jí vážil jako přítelkyně a strážkyně našeho tajemství, než

abych riskoval, že pokazím náš vztah takový, jaký byl. A byl

jsem pyšný, že jsem jako normální zdravý muž pozvedl naše

přátelství na vyšší rovinu. Kromě toho byla, když jsem ji po

tkal, příliš mladá na fyzickou lásku, i přes svou inteligenci

a rozumovou vyzrálost.


38

Ani jsem si nevšiml, že dávno vyrostla ze své neohrabanosti.

A nehty že měla neulámané a čisté. „Nevšiml sis něčeho?“

zeptala se a dívala se mi zpříma do očí. Z té nenadálé pří

mosti jsem se rozechvěl.

Její rty. Zdály se plnější anebo... byly lehce nalíčené. „Tvoje

maminka měla ještě kousek,“ vysvětlila mi. Jako bych to vi

děl, matka se s ní podělila o svou poslední rtěnku...

„Vypadáš... moc hezky,“ bylo všechno, co jsem ze sebe vy

pravil. I těch pár banálních slov ze mě vyšlo napůl přiškr

cených. Když jste s někým den co den, nevnímáte, jak se

postupně mění. Poprvé jsem si všiml, že má prsa oblejší

a plnější, než jak jsem si je pamatoval. Zvedla paže a uvolni

la si sponu ve vlasech, odhalila tak svá podpaží – jindy dů

věrnou část svého těla. Když paže dávala zase dolů, třásla

hlavou, dokud se jí nerozpustil cop a vlasy jí nesplývaly přes

ramena.

Dokonce si odněkud opatřila šaty, ještě na nich byly vidět

sklady, jak ležely složené někde v skrýši. Byla si dobře vě

doma toho, že vším, co dělá, každým svým gestem, ke mně

vysílá pečlivě promyšlené signály. Nyní ve svých šestnácti

už byla ženou a já byl ve svých jedenadvaceti dávno zralý,

abych se stal mužem.

Sotva jsem se odvažoval představit si ji nahou. Ale teď jako

by už fungovala telepatie mezi námi, naše jindy hluboko

skrývané touhy byly naprosto čitelné. Cítil jsem, že to, co ve

mně zrálo, se chce uvolnit, a že ten jedinečný dar, daleko

cennější než obsah zašlých knih, chci sdílet jenom s ní. Teď

už jsem se nebál ani samotného aktu, ani odmítnutí. Mezi

námi panovala dokonalá souhra, byli jsme sladění jako dva

rorýsi, když spolu na jaře krouží nad rybníkem a kloužou nad

jeho hladinou, nebo spíš jako nepatrně, ale naprosto stejno


39

měrně posunutý červený a černý tisk stranických novin. Při

pomyšlení na to, že odjíždím, jsem si s bolestnou hořkostí

uvědomil, že se moje náklonnost k ní změnila v lásku.

Kráčeli jsme spolu ruku v ruce mezi tasanskými sójovými

a slunečnicovými poli k dřevěné loděnici s vyřezávaným

ostřeším na břehu největšího zámeckého rybníka. Dveře

byly před nějakým časem vypáčené a částečně vysazené

z pantů. V patře loděnice byla místnost, ve které se dříve

skladovaly zahradní židle a tenisové náčiní. Místnost byla

obložena sladce vonícím cedrovým dřevem a upomínala na

způsob života, jenž dávno upadl v zapomnění. V rohu leže

ly nějaké lovecké trofeje a prázdná, vyrabovaná krabice od

sady na kroket, kdysi dovezené z Anglie.

A tady dva mladí lidé, kteří si uvědomovali, že se spolu prav

děpodobně už nikdy nesetkají, přišli o svou nevinnost.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist