načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Daň pro ohaře - Steven Erikson

Daň pro ohaře

Elektronická kniha: Daň pro ohaře
Autor:

Říká se, že mistr Kápě, pán smrti, do sebe nabral houf bohů, do místa mimo dosah obyčejných smrtelníků. Říká se, že mistr Kápě čeká na konci všech intrik, všech plánů, všech ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 900
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Toll the hounds
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7409-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Setkáme se zde s klasickými náměty fantasy literatury, s úkladnými vrahy v kápích, tajnými spiknutími, čaroději, démony, rozhádanými, proti sobě soupeřícími bohy. O nějakou ústřední dějovou linku autor neusiluje, spíše nechává volně plynout svoji fantasy fantazii. Spletitý fantasy román.

Popis nakladatele

Říká se, že mistr Kápě, pán smrti, do sebe nabral houf bohů, do místa mimo dosah obyčejných smrtelníků. Říká se, že mistr Kápě čeká na konci všech intrik, všech plánů, všech velkolepých snů. Jenomže tentokrát stojí na začátku… V Darúdžhistánu, zmořeném letním vedrem, kvasí zlé předzvěsti, znepokojivé klepy a úskočné našeptávání. Dorazili cizinci, působí tu vrah a mohly by se probudit poražené tyranie. Na Paliče mostů na odpočinku v Krulově baru se zaměřili zdejší asasínové, což má osudné následky. Malého tlouštíka v červené vestě znepokojuje rostoucí břicho, nicméně ví, že to je nejmenší z jeho starostí, protože někde v dálce je slyšet štěkot ohařů. A dalekému Černému Korálu zdánlivě netečně vládnou Tiste Andii. K obrovské mohyle za městem přicházejí tisíce lidí – přívrženci kultu Vykupitele, kdysi obyčejného smrtelníka, jehož čest a ctnosti jsou zdánlivě bezmocné vůči pokřiveným ambicím vyznavačů. A mistr Kápě tedy stojí na počátku spiknutí, které otřese vesmírem, a na jeho konci čeká někdo jiný.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

DAŇ PRO

OHAŘE

TALPRESS


Copyright © 2008 by Steven Erikson

Translation © 2010 Dana Krejčová

Cover design © 2008 Steve Stone

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

adivision of The R andom House Group Ltd. All rights reserved.

Všechn apráv avyhr azen a. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-569-4


Tento román věnuji památce svého otce

R. S. Lundin a(1931–2007).

Chybíš nám.



Poděkování

Jako obvyklechci poděkovatsvýmpředčtenářům: Bowenovi, Rickovi,

M arkovi aChrisovi, azvlášJ Billovi aH azel z avlídná slov aapodpo

ru během velmi náročného roku. Můj vděk dále patří zaměstnancům

Black Stilt Café a Pacific Union Café za to, že mi laskavě poskytli

kancelářské prostory.

A milovaným Clare a Bowenovi, s díky za všechno.





P O S T A V Y

Řezník, asasín

Scillara, jeho společnice

Iskaral Pust, velekněz stínu, Mág stínu, bůh bhok’arala

sestra Záš, převtělenec

Mogora, Iskaralova občasná choJ

Barathol Méchar, turista

Chaur, laskavý člověk

Mappo Poříz, Trell

Pazderka, Palič mostů na odpočinku a spolumajitelka K’rulova

baru Mizela, Palič mostů na odpočinku a spolumajitelka K’rulova

baru Jiskra, Palič mostů na odpočinku a spolumajitel K’rulova baru Klátil, Palič mostů na odpočinku a léčitel Modroperel, Palič mostů na odpočinku Kel Tath, bard, pravidelný host v K’rulově baru Kalous, bývalý říšský historik Malazské říše Bellam Nom, mladý muž Rallik Nom, probuzený asasín Torvald Nom, Rallikův bratranec Tiserra, Torvaldova žena Coll, člen darúdžhistánské rady Estraysian D’Arle, člen darúdžhistánské rady Hanut Orr, člen darúdžhistánské rady, synovec zesnulého

Turbana Orra Šardan Lim, člen darúdžhistánské rady Murillio, přítel Kruppe, malý tlouštík Meese, majitelka hostince U Fénixe Irilta, štamgast u Fénixe, žena Sulty, šenkýřk au Fénixe

11


Kalista, žena Gorlase Vidikase, dcera Estraysiana D’Arle

Gorlas Vidikas, nejnovější člen darúdžhistánské rady, bývalý

hrdin asl avnosti Krute z Talientu, agent cechu asasínů Gaz, vrah Thordy, Gazova žena mistr Přemoh, navigátor Trygallské obchodnické gildy

ač aroděj Slaba, podílnice Rekkanto Ilk, podílník Nejsladší trpělivost, podílnice Glanno Plachta, podílník Amby Kmen, Mottský zálesák n aodpočinku anový podílník Jula Kmen, Mottský zálesák n aodpočinku anový podílník Vzácná žabnice, Mottský zálesák n aodpočinku anová

podílnice Vrč, vůdce karavany na prodloužené dovolené Stonny Menakis, majitelka šermířské školy Harllo, malý chlapec Bedek, Harllův „strýc“ Myrla, Harllova „teta“ Snell, chlapec Bainisk, havíř Venaz, havíř Zhoř, nově najatý strážce Leff, nově najatý strážce Zloběh, nově najatý strážce pozemku Lazan Dveř, nově najatý strážce pozemku Šikovnik (nebo Šikovný zámek), kastelán Skromný prostředek, tajemný člen darúdžhistánského podsvětí Chillbais, démon Barúk, člen T’orrudské kabaly Vorcan, mistr acechu as asínů Seba Krafar, mistr cechu asasínů Apsal’ara, jedna ze zabitých v Dragnipúru Kadaspala, jeden ze zabitých v Dragnipúru Derúdan, kouzelnice chodby Tennes K’rul, starší bůh

12


Draconus, jeden ze zabitých v Dragnipúru

Korlat, tisteandijský převtělenec, žena

Orfantal, tisteandijský převtělenec, Korlatin bratr

Kallor, vyzyvatel

paní Závist, nezúčastněná divačka

Anomander Dlouhý vlas, syn noci, Rytíř noci, vládce Černého

Korálu Spinnok Durav, Tiste Andii Endest Silann, tisteandijský čaroděj Caladan Chmur, vojevoda mistr Kápě, bůh smrti Škarpa, jeden ze zabitých v Dragnipúru Samar Dev, čarodějka Karsa Orlong, válečník Teblor Toblakai Poutník, cizinec Stínupán, bůh stínu Kotilion, Špagát, božský ochránce asasínů prorok Pros, velekněz padlého, kdysi průměrný malíř jménem

Munug Silanah, eleint Bába, velká krkavčice Raest, jaghutský tyran (na odpočinku) Stříž, smrtelný meč noci Nimander Golit, Tiste Andii Kloš, Tiste Andii Nenanda, Tiste Andii Aranatha, Tiste Andii, žena Kedeviss, Tiste Andii, žena Desra, Tiste Andii Sordiko Mdlo, velekněžka Salind, velekněžka Věštdomin, obyvatel Černého Korálu Gradithan, bandita Krysich, mág Baran, ohař stínu Geryk, ohař stínu Slepucha, ohař stínu Křižák, ohař stínu Šán, ohař stínu Sinal, nový ohař stínu

13


Zámek, nový ohař stínu

Pomezičník, tulák

pejskaři, dv asvědkové

14


Ú V O D

M

luv pravdu, zachovej klid, dokud se voda mezi náminevyčistí.

Tisteandijské meditace

„Tohle město nemá žádné jméno,“ řekl muž v hadrech, popotahující

si lem kdysi honosného pláště. Za spleteným opaskem měl zastrčené

svinuté kožené vodítko, celé zetlelé apotrh ané. „Myslím, žepotřebuje jméno,“ pokračoval a zesílil hlas, aby ho bylo slyšet přes peroucí

se psy, „avšak nějak mi selhává představivost a nikoho to zřejmě příliš

nezajímá.“

Žen astojící vedle něj ajíž byly určené jeho přátelské poznámky dorazila před chvílí. Z jejího předchozího života jí moc nezůstalo. Nikdy neměla psa, a přece najednou klopýtala hlavní ulicí tohoto podivného, zchátralého města s vodítkem, za něž tahal protivný čokl a vrhal se na každého kolemjdoucího. Roztřepené vodítko nakonec prasklo a pes vyrazil a zaútočil na psa tohoto muže.

Nyní se zvířata snažila navzájem zabít uprostřed ulice, čemuž přihlíželi pouze jejich údajní majitelé. Prach ustoupil krvi achuchvalcům chlupů.

„Kdysi tu bývala posádka, tři vojáci, kteří se navzájem ani neznali,“ pokračoval muž. „Ale jeden po druhém odešli.“

„DoteU jsem nikdy neměla psa,“ ozvala se žena, a teprve teU si uvědomila, že to jsou její první slova od chvíle, kdy... no, od té doby předtím.

„Ani já ne,“ přiznal se muž. „A do této chvíle byl ten můj jediný pes ve městě. Kupodivu jsem ho nikdy neměl rád.“

„Jak dlouho... ehm, tu jsi?“

„Nemám tušení, ale připadá mi to jako věčnost.“

Žena se rozhlédla kolem sebe a kývla. „Mně taky.“

„Žel, myslím, že tvoje zvíře chcíplo.“

„Ach! No ano.“ Zamračila se na přetržené vodítko v ruce. „Takže tohle zřejmě už nebudu potřebovat.“

15


„NebuU si tím tak jistá. Tady všechno zjevně prožívámeopakovaně. Den z adnem. Můžeš si vzít moje,“ dod al. „J ak vidíš, já honepoužívám.“

Přijala stočené vodítko. „Děkuju.“ Odnesla ho k mrtvému psovi, více méně roztrhanému na kusy. Vítěz se plazil ke svému pánovi a zanechával za sebou krvavou stopu.

Všechno bylo podivně pokřivené, včetně jejích pohnutek, jak si uvědomila. Dřepla si, jemně zvedla potrhanou hlavu mrtvého psa, přetáhla přes ni smyčku a posunula ji na krk. Pak položila oslintanou hlavu na zem, narovnala se a vodítko držela volně v ruce.

Muž se k ní připojil. „Ano, je to docel am atoucí, že?“

„Ano.“

„A to jsme si mysleli, že matoucí je život.“

Střelil apo něm pohledem. „T akže my jsme mrtví?“

„Myslím, že ano.“

„Potom to nechápu. Měli mě uložit do krypty. Hezké, pevnékrypty – na vlastní oči jsem ji viděla. Bohatě vybavené a nedobytné, se soudky vína, naloženým masem a ovocem na cestu –“ Ukázala na hadry, které měla na sobě. „Měla jsem mít oblečené své nejlepší šaty ak tomu všechny svoje šperky.“

Muž si ji prohlédl. „Takže bohačka.“

„Ano.“ Zahleděla se na mrtvého psa na vodítku.

„Ale to už neplatí.“

Zamračila se na něj a pak si uvědomila, že takový hněv je, inu, marný. „Tohle město jsem nikdy předtím neviděla. Vypadá, že se rozpadá.“

„Ano, rozpadá se. V tom máš pravdu.“

„Nevím, kde jsem žil a– ach, to zní divně, viU?“ Znovu serozhlédla. „Všude je prach a rozklad, a to se blíží bouřka?“ Ukázala na obzor, kde se nad odlesněnými vrchy hromadila těžká, podivně svítícímračna.

Chvíli se tam dívali oba. Z mraků jako by kanuly nefritové slzy.

„Já býval kněz,“ promluvil muž. Jeho pes k němu přilezl, lehl si mu u nohou, supěl a krvácel. „Pokaždé, když jsme uviděli přicházet bouřku, zavřeli jsme oči a zpívali ještě hlasitěji.“

Překvapeně se na něj zadívala. „Tys býval kněz? Potom... proč nejsi u svého boha?“

Pokrčil rameny. „Kdybych na tohle znal odpověU, klam, kterým jsem kdysi trpěl – o osvícení – by přestal být klamem.“ Najednou se narovnal. „Máme návštěvu.“

Houpavým krokem k nim přicházel vysoký tvor tak vysušený, že

16


jeho končetiny připomínaly kořeny stromů a z tváře mu zůstaly jen

cáry kůže natažené přes kosti. Z vybledlého, loupajícího se temene

mu vlály dlouhé šedé vlasy.

„Na tyhle věci si zřejmě budu muset zvyknout,“ poznamenala žena.

Její společník neřekl nic. Ob ajen pozorov ali vyzáblé stvořeníkulhající kolem nich. Jak se obrátili, aby ho mohli sledovat dál, uviděli dalšího cizince v rozedraném šedém plášti s kapucí, stejně vysokého jako první. Ani jeden si nevšímal diváků.

„Pomezičníku,“ pronesl ten v kápi.

„Zavolal jsi mě sem,“ opáčil oslovený, „kvůli... vyjednávání.“

„Správně.“

„Tohle mělo přijít už dávno.“

„To si možná myslíš ty, Pomezičníku.“

Šedovlasý muž – jenž byl očividně už dlouho mrtvý – naklonil hlavu. „Proč?“ zeptal se.

Zahalený se pomalu obrátil, a žena měla dojem, že se dívá nazdechlého psa. „Hnus,“ prohlásil.

Pomezičník se chraplavě zasmál.

„Co je to z apříšerné místo?“ sykl z uličky d alší hl as aobjevil se nový příchozí – jako z rozmazaných stínů, i když to vypadalo, žekulhá o holi, an ajednou kolem něj klus aly obrovské šelmy, dvě, čtyři, pět.

Kněz vedle ženy zabručel. „Ohaři stínu. Kéž by tohle viděl můj bůh!“

„Možná vidí, tvým aočim a.“

„O tom pochybuju.“

Pomezičník a jeho zahalený druh vykročili naproti stínovépostavě. Ta se zavlnila, pak trochu zpevněla. O hlínu zaJukala hůl zčerného dřeva, až vyskakovaly obláčky prachu. Ohaři poodešli, hlavy skloněné, jak očichávali zemi. K ženině mrtvému psu se žádnýnepřiblížil, ani k funícímu zvířeti u nohou jejího nového přítele.

„Příšerné?“ řekl zahalený. „Asi ano. Nějaká nekropole, Stínupáne. Vesnice vyvržených. Bez času a, ano, bez užitku. Taková místa jsou všude,“ dodal.

„Mluv z asebe,“ prskl Stínupán. „Podívej se n anás. Čekáme.Čekáme. Ach, kéž bych dal na dekorum a slušnost!“ Najednou sezahihňal. „Kéž na to dal aspoň jeden z nás.“

Ohaři se vrátili, srst zježenou, oči upřené na cosi na ulici.

„Ještě jeden,“ zašeptal kněz. „Ještě jeden a poslední, ano.“

„Stane se to všechno zase znovu?“ zeptala se ho žena, jak se jí náhle

17


zmocnil strach.Někdopřichází.Bohové,někdopřichází.„Zítra? Řekni

mi to!“

„Myslím, že ne,“ odpověděl po chvíli az ahleděl se n amrtvého ps a ležícího v prachu. „Ne,“ zopakoval, „myslím, že ne.“

Z kopců se hrnulo hromobití anefritový déšJ připomín ající oštěpy deseti tisíců bitev. A na ulici najednou zarachotila kola vozu.

Žen ase obrátil ak druhému zvuku, usmál ase avydechl asi úlevou. „Tady přijíždí můj odvoz.“

V Dřevnově býval čarodějem a ke zradě ho dohnalo zoufalství. Jenomže Anomandera Dlouhý vlas nezajímalo zoufalství anižádná jiná výmluva, kterou mu mohl Škarpa a jeho druhovénabídnout. Každého, kdo zradil Syna noci, políbil Dragnipúr, a několik jím políbených z houfu lopotícího se ve věčné tmě by Škarpa ipoznal, ty, které postihl stejný osud. Co by asi spatřil v jejich očích? Pouze to, co se v nich zračilo jemu. A zoufalství to zdalekanevystihovalo.

Takové věci ho napadaly zřídka a nebyly o nic více či méně vítané než jiné, výsměšné, jak mu ve své svobodě táhly hlavou. A kdyžnebyly zrovna poblíž, snad si létaly po cizích oblohách, nesené na teplém větru hebkém jako smích. Sám Škarpa ale nemohl uniknout, stejně jako to, co viděl všude kolem sebe. Mastné bláto a ostré kameny prořezávající rozpadající se podrážky jeho holínek, odporně vlhký vzduch, vytvářející na kůži vrstvičku špíny, jako by samotný svět měl horečku abyl celý zpocený. Sl abý křik – podivně vzdálený i jeho uším – amnohem blíž sténání ar achocení mohutného stroje ze dřev a abronzu atlumené skřípění řetězů.

Pořád dál, i když se bouře zezadu blížila, mraky se hromadily, stříbřité, převalující se, prosekané kroutícími se železnými oštěpy. Z mraků začal padat popel a nepřestával. Každá vločka byla studená jako sníh, jenomže se nerozpouštěly, spojovaly se naopak v bláto, až se zdálo, že se všichni plahočí struskou a hlušinou.

Ač byl Škarpa čaroděj, nebyl malý ani křehký. Měl v sobě cosidrsného, co v životě, který vedl před tímhle, vyvolávalo v lidechpředstavu rváče a hrdlořeza. Rysy měl těžké, hranaté a vlastně opravdu surové. Býval silák, jenomže to mu tady zrovna neprospívalo, ne tady, kde byl přikovaný k Břemeni. Ne v temné duši Dragnipúru.

Napětí bylo nesnesitelné, přesto je snášel. Cesta byla nekonečná, slibovala šílenství, ale on se přece držel zdravého rozumu, jako se topící drží rozedraného lana, a krok za krokem se vlekl dál. Železné okovy mu rozdíraly končetiny a konec byl v nedohlednu. Vedle něj

18


se plahočily postavy olepené blátem a za nimi, ve tmě nezřetelných,

bylo nepočítaně dalších.

Přináší společný osud úlevu? Samotná otázka vyvolávala záchvat hysterického smíchu, pád do skvostného zapomnění šílenství. Ne, žádná taková útěcha neexistuje, kromě rozpoznání vzájemnépošetilosti, smůly az aryté hlouposti, atyto rysy nemohou sloužitpřátelství. Kromě toho se společníci po obou stranách měnili a jednoho nešJastného hňupa v rozmazaném, zrnitém zavíření prostě nahradil jiný.

Jak se opírali do řetězů, aby udrželi Břemeno v pohybu,nezůstávala jim při tomto děsivém útěku energie ani čas na hovory. A tak Škarpa ruku na svém rameni ignoroval poprvé i podruhé. Potřetí však byl štulec natolik silný, až čaroděj zavrávoral. S kletbou se otočil apodív al se, kdo že to teU kráčí vedle něj.

Kdysi dávno by sebou možná při pohledu n at akové zjevení trhl. Srdce by se mu hrůzou zastavilo.

Démon byl obrovský. Královská krev mu tady v Dragnipúrunebyl ak ničemu. Nesl ty, kdo p adli aselh ali, posbír al n advě desítky těl i řetězy, které je poutaly. Napínal svaly a dral se kupředu. Vpodaždí mu visela vyhublá těla. Jedna žena, dosud při vědomí, ačbezvládně věšel ahl avu, se mu vezl an aširokých zádech j ako novorozená opička a skelným zrakem přelétla čaroděje.

„Hlupáku,“ prskl Škarpa. „HoU je na vůz!“

„Není místo,“ pípl démon vysokým dětským hlasem.

Čaroděj ale už svůj soucit vyčerpal. Démon měl už kvůli sobě nechat padlé ležet, ale to by pak všichni pochopitelně ucítili váhu navíc, těla navěšená na řetězech. Jenže co když padne sám démon? Co když povolí jeho neobyčejná síl a avůle?

„Zatracený hlupák!“ zavrčel Škarpa. „Proč nezabije pár dalších draků, mor na něj!“

„Nezvládneme to,“ podotkl démon.

Škarpa by nejradši zařval. Copak to nebylo jasné všem? Ale ten třaslavý hlas zněl zmateně a ztraceně, až to Škarpu zasáhlo do hloubi duše. „Já vím, příteli. Už to dlouho nepotrvá.“

„A pak?“

Čaroděj zakroutil hlavou. „Nemám tušení.“

„A kdo má?“

Ani tentokrát neznal Škarpa odpověU.

„Musíme najít někoho, kdo to ví,“ naléhal dál démon. „Už půjdu. Ale vrátím se. A nelituj mě, prosím.“

Náhlý vír, šedý a černý, a teU se vedle čaroděje ocitlo jakésimed>19


vědovité zvíře, příliš unavené a otupělé, než aby se po něm ohnalo –

což někteří tvorové dosud dělali.

„Jsi tu příliš dlouho, příteli,“ poznamenal.

A kdo není?

Zajímavá otázka. Ví vůbec někdo, co se stane, až je chaos dohoní? Kdokoliv tady v Dragnipúru?

V první chvíli poté, co se s mečem políbil, mezi hysterickýmipokusy o útěk a zoufalým řevem, se na tohle ptal každého – dokonce se pokusil navázat hovor i s ohařem, ale toho příliš zaměstnávaly vlastní řetězy, z tlamy mu odstřikovala pěna a málem čarodějezašlápl. Víckrát už ho neviděl.

Ale někdo mu odpověděl, někdo mu něco říkal. O něčem...nemohl si vzpomenout n avíc než n ajméno. Jediné jméno.

Draconus.

Během této nekonečné mezihry ve své kariéře viděla spoustu věcí, ale nic ji nerozčílilo víc než útěk dvou ohařů stínu. Tací jakoApsal’ara, paní zlodějů, si nešpiní existenci upocenou potupou, jakou představuje věčné tahání řetězu. Okovům se dá uniknout, obratně se vyhnout břemenům.

Od chvíle, kdy sem přiklopýtala, si dala za úkol zpřetrhat řetězy poutající ji k této hrozné říši, což ale bylo v podstatě nemožné, dokud byla přikovaná k tomu zatracenému vozu. A netoužila znovu uvidět příšernou vlečku n akonci řetězů, odřené hroudy dosud živého m as a, tažené rozrytou hlínou, záblesk otevřeného oka, téměř bezvládný zbytek končetiny natahující se k ní, děsnou armádu neúspěšných, těch, kdo se vzdali, a těch, které dočista opustily síly.

Ne, Apsal’ara se propracovala blíž k obrovskému vozu a nakonec se ocitla vedle jednoho vysokého kola. Zpomalila a dostala se za kolo. Odsud se přesunul apod vrz ající vůz, z něhož bez ustání pršel a hnědá voda, krev a odpad z hnijících, ač dosud živých těl. Přitáhla si řetěz k sobě, vyšplhala na desku na podvozku těsně před přednínáravou a vklínila se tam, nohy přitažené k tělu, záda opřená o slizké dřevo.

Oheň byl dar, ukradený dar, avšak v tomto promočeném podsvětí nebyl žádný plamen. Nicméně tu bylo... tření. Začala pracovat na řetězu.

Kolik let už to je? Neměl anejmenší tušení. Neměl ahl ad ani žízeň. Pilovala řetěz. Byl tu náznak tepla, stoupajícího z jednotlivých ok do jejích dlaní. Povoluje železo? Objevují se na kovu nové, stříbřité rýhy? Dávno to přestala kontrolovat. Dřina stačila. Stačila jí už tak dlouho.

20


Dokud se neobjevili ti zatracení ohaři.

A taky nepominutelná pravda, že vůz zpomaluje, že na něm teU leží stejně tolik obětí, kolik je jich ve tmě před ním, zoufalenapínajících řetězy. Slyšela žalostné sténání pronikající dnem vozu přímo nad ní, sténání těch, kdo vězeli pod nespočetnými dalšími těly.

Ohaři udeřili na bočnice vozu. Vrhli se přímo do chřtánu temnoty uprostřed.

Byl tu cizinec, nespoutaný cizinec. Posmíval se ohařům – ohařům! Pamatovala si jeho tvář, ano, jeho tvář. Dokonce i poté, co zmizel...

Apsal’ara se pokusila následovat šelmy, jenomže ji zahnal nesmírný chlad portálu – chlad tak pronikavý, že ničil tělo, dokonce větší chlad než v Omtose Phellack. Chlad popření. Odmítnutí.

Neexistuje větší prokletí než naděje. Méně silný tvor by byl tehdy zaplakal, poddal by se, vrhl se pod kolo, nechal se táhnout za vozem jako troska z rozmačkaných kostí a potrhaného masa, šourající se a klopýtající po kamenité půdě. Ona se místo toho vrátila na svůj soukromý hřad a dál pracovala na řetězech.

Kdysi ukradla měsíc.

Kdysi ukradla oheň.

Procházel atichými, klenutými sítěmi měst av Měsíčním K ameni.

Byl ap aní zlodějů.

A život jí ukradl meč.

Takhle to nepůjde. Takhle to rozhodně nepůjde.

Pr ašivý pes, ležící n asvém obvyklém místě n aplochém k ameni u potoka, zvedl hlavu, čímž vyplašil mouchy. Po chvíli vstal. Nazádech měl plno jizev, některé po ranách natolik hlubokých, žepokřivily svaly. Pes žil ve vesnici, ale nepatřil k ní. Ani nepříslušel k vesnické smečce. Nespal před vchodem do některé chýše. Nikoho k sobě nepustil blíž. Dokonce ani kmenoví koně se k němu nepřibližovali.

V očích měl hlubokou hořkost aještě hlubší zármutek. Urydští stařešinové o něm říkali, že se ho dotkl bůh, což mu zaručovalo, že ho nikdy nenechají hladovět a nikdy ho nevyženou. Budou ho snášet stejně jako všechno, čeho se kdy dotkl nějaký bůh.

Přes zmrzačenou kyčel byl překvapivě mrštný. Nyní klusal vesnicí po hlavní ulici. Na jižním konci pokračoval dolů z kopce a proplétal se mezi mechem porostlými balvany a hromadami kostí na urydském smetišti.

Jeho odchodu si všimly dvě dívky, jimž do noci, s níž přichází přechod do dospělosti, stále chyběl rok či dva. Byly si podobné a téměř stejně staré, narodily se v rozmezí pouhých několika dní. Ani

21


jednu nebylo lze považovat za upovídanou. Používaly jazyk beze slov,

běžný mezi dvojčaty, třebaže nebyly dvojčata, a očividně jim tostačilo. A tak když viděly, jak pes odchází z vesnice, vyměnily sipohledy, posbíraly zásoby a zbraně, které měly po ruce, a vydaly se za ním.

Jejich odchod nezůstal bez povšimnutí, ale to bylo vše.

Putovaly k jihu, dolů z velkých hor, kde se narodily, kde mezihorskými štíty kroužili kondoři, a když přišly zimní větry, začali výt vlci.

Mířily k jihu, do zemí nenáviděných Nathiů, kde přebývali nosiči války a moru, vrahové a zotročovatelé Teblorů. Kde se Nathiové množili jako lumíci, až se zdálo, že na světě pro nikoho kromě nich nezůstane volného místečka.

Podobně jako pes, byla i děvčata neohrožená a odhodlaná.Ačkoliv to nevěděla, zdědila tento povahový rys po otci, s nímž se nikdy nesetkala.

Pes se neohlížel, akdyž ho dívky dohonily, udržov aly si od něj odstup. Nakonec, jak říkali stařešinové, dotkl se ho bůh.

Ve vsi se matka a dcera dozvěděly o útěku svých dětí. Dcerazalakala. Matka nikoliv. Místo toho ucítila v podbřišku teplo a nanějakou dobu se propadla do vzpomínek.

„Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí...“

Prázdná pláň pod prázdnou noční oblohou. Osamělý oheň, tak slabý, že ho tma téměř zcela pohltila, ohniště obložené popraskanými kameny. Na jednom ze dvou plochých kamenů vedle ohniště seděl pomenší, kulatý muž s řídkými, mastnými vlasy. Pod vybledloučervenou kazajkou měl plátěnou košili s kdysi bílými manžetami abaculaté ruce měl samou jaterní skvrnu. Kulatý obličej měl ruměný a odrážely se na něm mihotavé plamínky. Na malé bradě s důlkem uprostřed mu rašily dlouhé černé vousy – žel, ne dost dlouhé, aby se daly zaplést. Vousy byly novinkou, a on si je neustále nakrucoval a uhlazoval vždy, kdykoliv se hluboce nebo i méně hluboce zamyslel. Vlastně to dělal, i když vůbec nemyslel a jenom chtěl vypadat, že je zadumaný, pokud by si ho v té chvíli někdo hloubavě prohlížel.

Hladil si vousy a nakrucoval si je, a přitom se mračil do ohně před sebou.

Co že to zpíval ten šedovlasý bard? Ten, jenž brzy zvečera vystoupil na skromném pódiu v K’rulově baru? Mužík ho poslouchal, docela spokojený se svým místem v nádherném městě, které nejednouzachránil.

„Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí...“

„Musím ti něco říct, Kruppe.“

22


Tlouštík vzhlédl. Na druhém plochém kameni seděl zahalený muž a natahoval k ohni hubené, bledé ruce. Kruppe si odkašlal. „Už je to dávno, co se Kruppe naposledy uhřadoval, jak ho zde vidíš nyní. Podle toho Kruppe dávno došel k závěru, že mu chceš sdělit něco tak převelice důležitého, že nikdo krom Kruppeho není hoden to slyšet.“

Ve tmě pod kápí se cosi slabě zalesklo. „Téhle války se nehodlám zúčastnit.“

Kruppe si uhladil myší ocásky na bradě, rozradovaný, že se mu daří neříkat nic.

„Tebe to překvapuje?“ tázal se starší bůh.

„Kruppe vždy čeká nečekané, starý brachu. Inu, můžeš snad čekat něco jiného? Kruppe jest zhrozen. A přece, přichází myšlenka,vymrštěná směr mozek zataháním za tento půvabný vous. K’rul říká, že se neúčastní této války. Přesto Kruppe tuší, že je v této válce cenou pro vítěze.“

„To dokážeš pochopit pouze ty, příteli,“ pravil starší bůh spovzdechem a naklonil hlavu. „Prve jsem si toho nevšiml, ale vypadáš posmutněle.“

„Smutek má mnoho příchutí azdá se, že Kruppe je z akoušívšechny do jedné.“

„Chceš si o tom promluvit? Myslím, že umím poslouchat.“

„Kruppe vidí, že jsi navýsost sklíčený. Možná se to teU nehodí.“

„O to nejde.“

„Kruppemu ano.“

K’rul pohlédl stranou a spatřil přicházejícího poutníka,šedovlasého, vyzáblého.

„,Ach, pomíjivé město, kam cizinci přicházejí...‘“ zazpíval Kruppe. „A zbytek?“

Nově příchozí promluvil hlubokým hlasem: „,...tlačí se do puklin, kde se přebývat hodlají.‘“

Starší bůh si povzdechl.

„Připoj se k nám, příteli,“ vyzval příchozího Kruppe. „Přisedni si k ohni. Tato scéna vykresluje dějiny našeho druhu, jak dobře víš. Noc, ohniště apříběh k vyprávění. Milý K’rule, Kruppeho nejdr ažší příteli, viděl jsi kdy Kruppeho tančit?“

Cizinec se posadil. Pobledlá tvář, zarmoucený, ztrápený výraz.

„Ne,“ odvětil K’rul. „Myslím, že neviděl. Ani jsem o tvém tančení neslyšel.“

Kruppe se tlumeně usmál aoči se mu leskly. „Potom se, přátelé, usaUte. A pohle&te.“

23



K N I H A J E D N A

S L I B S L U N C I


Tento tvor slov tne

do živého. Nádech, odskok,

spršk arudého deště

pod čistou modrou oblohou,

zděšení nad odhalením,

k čemu je teU zbroj,

když slova jí tak snadno proniknou?

Bůh příslibů se směje

nesprávným věcem ve špatný čas,

ruší všechny tyto oběti

záměrnou zlobou,

uskakuje jako voják na útěku,

ač nemá kam ustoupit,

jak mrtvoly se do výše vrší.

Věděl jsi, že to nakonec přijde,

a nic nehraješ, žádné překvapení

nad tím, že pohár přetéká

cizí bolestí.

Nikdy to není tak zlé, jak se zdá,

chuJ sladší, než jsi čekal,

když dřepíš v hlupákově snu.

Vezmi tedy svou bojechtivost,

kam ti libo, ten umíněný čokl

je útok mojí duše

do středu ulice,

točí se, zuby vyceněné,

chňapá po žíznivých oštěpech,

bodajících, zbavených tvých rukou.

Štvavá slova

Brathos z Černého Korálu


K A P I T O L A J E D N A

Ach, pomíjivé město!

Kam cizinci přicházejí,

tlačí se do puklin,

kde přebývat hodlají.

Ach, modré město!

Staří druhové sbírají

vzdechy v klínu doků,

když moře ustoupí.

Nekorunované město!

Kde vrabců zní smích

v pavoučích stopách

n aoknech vysokých.

Odsouzené město!

Noc se blíží,

dějiny se probouzejí,

aby zde přebývaly.

Pomíjivý věk

Kel Tath

S

tála sama na balkoně, obklopená městem modrého ohně.

Noční obloha byla zatlačena do pozadí, nevítaný host první

noci svátku Gedderone. Ulice Darúdžhistánu byly plnénadšeně hýřících lidí, dobře naložených i přes katastrofu, jakoupředstavoval konec starého a začátek nového roku. Vzduch byl vlhký a plný

pronikavých pachů.

Pořádaly se hostiny. Byli odhalováni způsobilí mládenci a panny.

Tabule se prohýbaly pod exotickými pokrmy, dámy se balily dohedvábí, muži a ženy se naparovali ve směšných uniformách samé zlato –

město bez stálého vojsk apřekypov alo soukromými milicemi achaoticky přebujelé vysoké hodnosti zastávali téměř bez výjimky šlechtici.

Mezi oslavami, jichž se během večera zúčastnila zavěšená do svého

chotě, ani okem nezahlédla jediného skutečného důstojníkadarúdžhistánské městské hlídky, jediného voják ase z aprášeným lemem

27


pláště, vyleštěnými holínkami poškrábanými, s jílcem mečeovinutým obyčejnou kůží as hruškou ožehlou v boji. Z ato n aměkkých,

vykrmených pažích spatřila náramky napodobující vyznamenánímalazských vojáků – vojáků z říše, která odnedávna poskytovaladarúdžhistánským matkám děsivou hrozbu pro zlobivé děti.„Malažané, dítě! Plíží se po nocích a kradou hloupé děti! Dělají z nich otroky

té své strašné císařovny – ano! Přímo tady ve městě!“

Nicméně náramky, jež za večer viděla, nebyly bronzové nebo nepatrně vykládané stříbrem jako pravé malazské ozdoby a odznaky hodností, připomínající pozůstatky po nějakém dávno mrtvém kultu na stáncích v tržnicích. Ne, tyto kruhy byly ze zlata, vykládanédrahokamy, přičemž nejčastěji se objevoval modrý safír, modrý jako oheň, jímž se město proslavilo, modrý na znamení nějaké převeliké a chrabré služby prokázané samotnému Darúdžhistánu.

Stiskla jeden takový náramek na manželově paži, i když pod tímhle byly skutečné svaly, stejně tvrdé jako opovržení v jeho očích, když si prohlížel šlechtu shromážděnou v hučícím sále s majetnickýmvýrazem, k němuž se po získání stolice radního dopracoval. Opovržení tam ale bylo dávno předtím, a od jeho posledního slavného vítězství ještě zesílilo.

Když majestátně procházeli davem, vířila kolem nich darúnská blahopřejná a uctivá gesta, a s každým pozdravením se manželzachmuřil ještě víc, svaly pod jejími prsty se víc napjaly a klouby prstů na opasku s mečem bělely. Palce měl zastrčené do spletených smyček podle poslední módy mezi duelanty. Jak se radoval, že k nim teU také patří, že stojí nad mnoha z nich. Nicméně pro Gorlase Vidikase to neznamenalo, že je musí mít rád. Čím víc mu podlézali, tím víc jimi opovrhoval, nicméně tušila, že kdyby ho vynechali ze svýchpohřebních obřadů, dozajista by se cítil dotčen, což byl protimluv, nad nímž muž jako on neměl ve zvyku přemýšlet.

Urození pánové a paní pojedli, popili, postáli, zapózovali,zabloumali si, zakorzovali a zatancovali, takže se rychle unavili, a teUhodovními sály i salonky zaznívaly jen kroky sluhů. Za vysokými zdmi paláců se však dosud na ulicích bavil sprostý lid. Maskovaní, polonazí tancovali na kočičích hlavách – buřičské, rychlé kroky při stahování Fandera – jako by nikdy neměl nastat úsvit, jako by se zamlžený měsíc zastavil v propasti jako užaslý svědek jejich hýření. Členové městské hlídky jen postávali stranou a všechno sledovali, pláště přitažené k tělu, ruce položené n apendrecích amečích.

Přímo pod balkonem, kde stála, zurčel v neosvětlené zahraděvodotrysk. Zvuky nevázaného veselí na ulicích, jehož byli svědkybě>28


hem návratu v kočáru, tlumily vysoké, pevné zdi kolem paláce. Vnádrži vodotrysku vlnky rozmazávaly měsíční světlo.

Modrý oheň byl dnes v noci příliš silný dokonce i n atruchlivý měsíc. Darúdžhistán byl jako safír, planoucí v náramku světa.

A přesto dnes v noci nedokázala vnímat jeho krásu se vší tounadšenou pýchou a množstvím hlasů. Dnes v noci paní Vidikas spatřila svou budoucnost. Jeden každý budoucí rok. Na manželově tvrdépaži. A měsíc, inu, ten vypadal jako něco z minulosti, vzpomínkazamlžená časem, a přesto ji přenesl zpátky.

Na balkon tuze podobný tomuto, do časů, které jí dnes připadaly velice vzdálené. Paní Vidikas, kdysi Kalista Estraysian, právě spatřila svou budoucnost. A tady, této noci, stojíc u zábradlí, zjišJovala, že minulost byl amnohem lepším místem k životu.

Byl ato nejhorší noc, kdy mohly dojít rhivské chlebové pl acky. Pazderka se s tichým nadáváním prodírala davy na příjezerní tržnici. Bylo tu plno hladových, opilých hýřilů. V případě potřeby používala lokty a zlobným mračením odpovídala na každý blouznivý úsměv. Konečně se ocitl av ústí špin avé uličky, kde bylo smetí po kotníky. Bylo to jižně od Borthenského parku. Tuhle cestu zpátky do baru by si byl adobrovolně nezvolil a, jenomže osl avy právě vrcholily.

Pod paží měla zastrčený balík placek. Zastavila se, aby si mohla roztřepat plášJ, a zamračila se, když si všimla nové skvrny způsobené jedním nedbalým kolemjdoucím – skvrny po obludném gadróbském koláči. Pokusil ase zbytky setřít, ale tím všechno jenom zhoršil a. Análadu měla už tak pod psa. Vykročila přes odpadky.

Paní jistě zatahala a Modroperel a Jiskra měli určitě větší štěstí při hledání saltojského vína a teU už byli zpátky u K’rula. A ona zatím trčí dvanáct ulic a dva zdmi obehnané průchody daleko a v cestě jí stojí dvacet třicet tisíc šílených pitomců. Počkají na ni ostatní? Ani náhodou. Zatracená Mizela s tím svým návykem na rhivský chleba! A ještě si vyvrtla kotník, takže první noc oslav musela ven vyrazit Pazderka – pokud si ten kotník tedy vyvrtla doopravdy, o čemžPazderka pochybovala, protože Klátil jen koukl na hříšný obvaz apokrčil rameny.

Nakonec se od něj nic moc jiného ani nedalo čekat. Od odchodu do výslužby byl léčitel pořád nevrlý, aš ance, že v jeho budoucnosti vyjde slunce, byla asi stejně velká, jako že mistr Kápě zapomene počítat. A nebyl sám, kdo se cítil bídně.

Jaký smysl ale má přikrmovat špatnou náladu takovýmiprotivnými myšlenkami? No, cítila se pak líp.

29


***

Dester Thrin, zavinutý do černého pláště, s nasazenou kapucí, se díval, jak ta ženská s velkou prdelí rozkopává smetí na druhém konci uličky. Vydal se za ní, když vyšla ze zadních dveří K’rulova baru, po čtyřech nocích strávených n apečlivě zvoleném, stíny z ah alenémmístě, odkud mohl úzká dvířk apozorov at.

Jeho klanový mistr ho varoval, že všechny cíle jsou bývalí vojáci, ale Dester Thrin neviděl, že by se snažili udržet v kondici. Byli staří, ochablí, zřídkakdy střízliví. Tahle nosila těžký vlněný plášJ, protože tloustl a av něm se očividně cítil alíp.

Sledovat ji ulicemi bylo poměrně snadné – byla o hlavu vyšší než průměrný Gadróbi, a cestou na sešlý rhivský trh se schválně vyhýbala darúnským ulicím, což byl jakýsi podivný zvyk, který se brzy ukáže jako osudový.

Desterovi v žilách proudila darúnská krev, a proto jasně viděl cíl prodírající se tlačenicí slavících lidí.

Jakmile cíl opustil uličku, vydal se za ním. Rychlým krokem lovce dosáhl ústí uličky a vyhlédl ven právě včas, aby zahlédl ženuprocházet průchodem v Druhé terase. Tunel pod zdí Třetí terasy začínal hned z aním.

Cechovní války o nástupnictví, které vypukly po zmizení Vorcan, byly konečně vyřešeny jen s nepatrným množstvím prolité krve. A Dester anový velmistr více méně potěšil, protože byl krutý i chytrý, kdežto ostatní uchazeči byli pouze krutí. Konečně mohl mít asasín optimističtější náhled n abudoucnost.

Tento kontrakt byl názorný příklad. Jednoduchý, a zároveňDesterovi a ostatním z jeho klanu přinese po dokončení značnou prestiž.

Rukama v rukavicích pohladil dýky, zbraně zavěšené nabandalírech v podpaždí. Dvě čepele z darúnské oceli potřené hustým,pastovitým jedem morantského tralba ho vždy uklidňovaly.

Jed byl nyní pro většinu pouličních zabijáků cechu pojistkou,stejně jako pro mnoho těch, kdo cupitali zlodějskou silnicí po střechách. Jeden asasín, blízký samotné Vorcan, v noc zrady prokázal, jaknebezečný může být boj bez magie. Za jedinou, nyní legendární noc krve předvedl, že tak obyčejná substance jako jed je velice účinná.

Dester se doslechl, že někteří zasvěcení z jistých klanů postavili na počest Rallika Noma tajné svatyně a vytvořili jakýsi kult, jehožvyznavači používali tajná znamení, aby se v cechu poznali. Novývelmistr Seba Krafar pochopitelně v jednom z prvních prohlášenípostavil kult mimo zákon a došlo i k jisté čistce, kdy pět podezřelých vůdců kultu přivítalo úsvit s rozesmátými hrdly.

30


Přesto Dester viděl dost náznaků, že kult zdaleka není mrtvý. Jenom se zahrabal hlouběji.

Popravdě nikdo nevěděl, jaké jedy Rallik Nom použil, ale Dester si myslel, že to musel být moranthský tralb, protože sebemenšímnožství jedu v krevním řečišti vyvolávalo ztrátu vědomí a poté kómaobvykle vedoucí k smrti. Větší množství jen proces urychlilo aznamenalo jistou cestu branou mistra Kápě.

Ženská s velkou prdelí dusala dál.

Čtyři ulice od K’rulova baru – pokud se bude držet trasy – bude muset projít dlouhou, úzkou uličkou se zdí zbrojnice Třetí terasy nalevo a vysokou zdí lázní napravo, jen s několika malými okénky nahoře, takže ulička zůstávala neosvětlená.

Tam ji zabije.

Na konci vysoké zdi, na hlavici rohového sloupu sledoval Chillbais kamennýma očima divočinu před sebou. Za zády měl zpustlouzahradu s mělkým jezírkem, nedávno přebudovanou, ale jižneudržovanou, samý povalený sloup porostlý mechem. Před ním se kroutily stromy s řídkými větvemi, n anichž viselo suché listí j ako mrtví brouci, azemě byl apodup aná apokrytá m astnou trávou. Klik atý chodník z pokřivených kamenů vedl k nízkému, pochmurnému domu, jenž v nejmenším nepřipomínal ostatní stavby Darúdžhistánu.

Ze škvír mezi pokroucenými okenicemi zřídkakdy vycházelosvětlo, a pokud se objevilo, bylo tlumené a mihotavé. Dveře seneotevíraly nikdy.

Mezi svými byl Chillbais hotový obr. Těžký jako jezevec, se svaly vytvarovanými pod ježatou kůží. Složená křídla byla skoro přílišmalá, aby ho dokázala vynést k obloze, a démon při každém máchnutí těch kožnatých vějířů zachrčel.

Tentokrát to bude horší než jindy. Nepohnul se už celé měsíce, jak se před pátravýma očima ukrýval v šeru pod převislou větví jasanu rostoucího v zahradě za ním. Když ale zahlédl ten rychlý pohyb, tichý apl avný, vycházející z pokřiveného černého domu n a chodník, kdy hlína vybuchovala v řadě hladových jam a kořeny se natahovaly, aby uprchlík achytily, Chillb ais pochopil, že jeho bdění je u konce.

Stín se přikrčil u nízké zídky azathského domu a zdálo se, že chvíli pozoruje kořeny sápající se po něm. Pak vstal a jako tekutá tmapřekonal zídku a byl pryč.

Chillbais zabručel, roztáhl rozvrzaná křídla, roztřepal záhyby kůže mezi žebrovitými prsty askočil zpod větve. Z achytil tolik vzduchu,

31


kolik dokázal, a zuřivě zamával křídly – chrčel stále hlasitěji – ažnakonec tvrdě narazil na měkkou zemi.

Vyplivl větvičky alistí adoškráb al se ke zdi. Slyšel, j ak po něm kořeny švihají. Zaryl drápy do malty a vyškrábal se na původní hřad. Pochopitelně neměl důvod se bát. Kořeny nikdy nedosáhly přes zeU azathu, a ohlédnutí přes rameno ho ujistilo –

Se zapištěním vyskočil zase do vzduchu, tentokrát ven přes zeU.

Ach, nikdo nemá rád démony!

Chladný vzduch nad zarostlou fontánou, pak se s tlukoucímikřídly vznesl do výšky.

Zpráv apro pán a. Tuze neobyčejná zpráv a. Neček aná, horká,hrozivá!

Chillbais mával křídly, jak nejrychleji dokázal – obtloustlý démon letící v temnotě nad modromodrým městem.

Zechan Švih a Giddyn Mrsk si pro přepadení ze zálohy našlidokonalé místo. Dvacet kroků od dvou zádveří naproti sobě. Před chvílí kolem provrávorali čtyři opilci a žádný si nevšiml asasínů stojících nehybně v inkoustové temnotě. TeU už byli z animi acest auličkou byl avolná... st ačí krok apoteče krev.

Dv acíle se blížily. Ob amuži nesli těžké džbány alehce se potáceli. Zřejmě se hádali, jenže mluvili jazykem, jemuž Zechan nerozuměl. Nejspíš to byla malazština. Rychlý pohled doleva. Čtyři opilci právě opustili uličku avmísili se do rozdováděného d avu.

Zechan s Giddynem sledovali ty dva z K’rulova baru, dívali se, když našli obchodnici s vínem a smlouvali o peníze, o které si řekla. Dohodli se na ceně a vydali se nazpátek.

Někde cestou museli vytáhnout zátky ze džbánů, protože se teU hlasitě dohadovali, a ten o něco vyšší, s modrou pletí, stáčející přichůzi chodidla k sobě – Zechan ho ze svého místa tak tak rozeznával – se opřel o zeU, jako by se právě chystal vrátit večeři.

Brzy se narovnal a hádka najednou skončila. Podle zvuků se oba vydali na cestu bok po boku.

Prostě dokonalé. Žádný zmatek, opravdu žádný zmatek. Protakovéto noci Zechan žil.

Dester šel rychle, jeho měkké škorně n adl ažbě byly nehlučné. Rozběhl se k ženě před sebou, která si zjevně nebyl aničeho vědom a. Dvanáct kroků, osm, čtyři –

Otočil ase, plášJ z avířil.

Vzduchem prosvištěl rozmazaný kousek namodralé oceli. Dester

32


zabrzdil a snažil se couvnout zbrani z cesty – obouruční meč, Beru

chraň! – a něco ho zasáhlo do krku. Stočil se a sehnul doleva, obě

dýky napražené, aby ji zahnal, pokud by se chtěla přiblížit.

Obouruční meč!

Po krku a hrudi pod jelenicovou košilí se mu řinulo cosi teplého. Ulička se mu kymácela před očima a kolem něj se stahovala tma.Dester Thrin zavrávoral a zamával dýkami. Z boku do hlavy ho zasáhla bota či okovaná pěst a na dláždění to zašplouchalo. Už neudržel dýky. Slyšel, jak narážejí na kámen.

Oslepený, omámený ležel n atvrdé zemi. Byl astudená.

Myšlenky měl podivně zlenivělé, rozbíhaly se, stoupaly, odnášely ho pryč.

Pazderka stála nad mrtvolou. Rudá šmouha na špičce meče sezaleskl a aupout al ajejí pozornost. Kupodivu jí připomněl avlčí máky po dešti. Zabručela. Ten neřád byl rychlý, skoro se mu podařilo uhnout. V tom případě by ji nejspíš byla čekala pořádná dřina. Ale pokud neuměl těmi mrňavými dýkami házet, nakonec by ho byla zabila.

Při mačkání mezi Gadróbiy riskovala nanejvýš, že přijde o měšec. Obvykle totiž byli velice mírní. V každém případě bylo díky tomu mnohem snazší všimnout si, že ji někdo sleduje – zvlášJ když tenněkdo nebyl Gadróbi.

Mrtvý u jejích nohou byl Darún. Na té zahalené hlavě mohl klidně mít lucernu, jak se pohupovala nad davem za ní.

Přesto... zamračila se na něj. Nebyl to žádný lupič. Ne s takovými dýkami. Pro mistra Kápě.

Schovala meč, přitáhla si plášJ a ujistila se, že dobře zakrývá zbraň, která by jí, pokud by ji odhalila hlídka, vynesla pobyt v šatlavě apořádně vysokou pokutu. Sevřel az ab alené chlebové pl acky aznovu vykročila.

Rozhodl ase, že Mizelu ček ají pořádné potíže.

Zechan s Giddynem v dokonalé shodě vyrazili z výklenků, dýky zvednuté. Bodli.

Vyšší muž vyjekl, když se Giddynovy čepele zabořily. Malažanovi se podlomila kolena, z úst mu vytryskly zvratky, a jak padl na kolena, džbán se rozbil avíno se vylilo.

Zechanovy zbraně projely vydělanou kůží a sjely po žebrech kplicím. Asasín vyškubl dýky a couvl, aby se podíval, jak zrzek padá.

Z boku do krku ho zasáhl meč. Byl mrtvý, než dopadl na dlažbu.

33


Giddyn, sklánějící se nad klečícím Malažanem, vzhlédl. Kolem hl avy ho uchopily ruce. Jedn ase mu přitiskl an aúst a an ajednou měl plíce plné vody. Topil se. Ruk azesílil asevření aprsty uz avřely chřípí. Kolem Giddyn ase zvedl atemnot a asvět se pom alu vytr atil.

Jiskra frkl, když vytrhl zbraň z těla, a kopl asasína do obličeje, aby podtrhl zamrzlý výraz plný překvapení.

Modroperel se na něj zakřenil. „Vidíš, jak jsem rozhodil ty zvratky? Jestli to není geniální, tak už nevím –“

„Sklapni,“ štěkl Jiskra. „Tohle nebyli zloději, kterejm šlo o pití zadara, pokud sis nevšiml.“

Modroperel se zamračil na mrtvolu, které z nosu a úst tekla voda, a pohladil si vyholenou lebku. „To ne. Ale stejně to byli amatéři. Pro mistr aKápě, už z půlky ulice bylo vidět, j ak jim jde pár aod huby. Když to přestalo, jak kolem šli ti ožralové, prozradilo to, že jim nejde o ně. Což znamená –“

„Že jim šlo o nás. Ano, o tom právě mluvím.“

„VraJme se,“ navrhl Modroperel, najednou znepokojený.

Jiskra se zatahal za knír a kývl. „Udělej tu iluzi znovu,Modroperele. Nás o deset kroků napřed.“

„Klidně, seržante –“

„Už nejsem žádnej seržant.“

„Ne? Tak proč pořád štěkáš rozkazy?“

Než Pazderka dorazila na dohled K’rulova baru, byla vzteky bez sebe. Zastavila se a rozhlížela se kolem sebe. Zahlédla, jak se někdo opírá ve stínu naproti dveřím do krčmy. Kapuci staženou do čela, ruce schované. Zamířila k němu.

Všiml si jí, když je dělilo deset kroků. Narovnal se a zjevně sevylekal, aspoň podle toho, jak pohnul rukama, až se mu zavlnil plášJ. Prohnal se mezi nimi tucet opilců, a když je minuli, Pazderka udělala poslední krok.

AJ muž čekal cokoliv – snad že ho začne obviňovat – bylo jasné, že na kopnutí mezi nohy připravený rozhodně není. Jak se skládal, přistoupil ablíž, tvrdě ho udeřil ado týl a apomohl amu n azemrychleji. Když čelem narazil na dlažbu, nebyl to hezký zvuk. Začal se křečovitě zmítat.

Jakýsi kolemjdoucí se podíval na škubající se tělo.

„Ty!“ štěkl aP azderk a. „Co máš, hrome, z aproblém?“

Muž jen překvapeně pokrčil rameny. „Nic, zlato. Dobře mu tak, takhle si tady postávat. Hele, nevzala by sis mě?“

34


„Odprejskni.“

Když se cizinec odpotácel s nářkem nad ztracenou láskou,Pazderka se rozhlédla, aby se přesvědčila, že se tu neskrývá nikdo další, kdo by n ani mohl vyskočit ze skrýše. Pokud tu někdo t akový byl,nevšiml asi ho. Spíš ji odněkud ze střechy sledov aly neviditelné oči.

Muž na zemi se přestal zmítat. Pazderka se otočila a zamířila ke K’rulovi.

„Paz!“

Dv akroky ode dveří se ohlédl a. Spěch ali k ní Jiskr asModroperelem – a džbánky saltojského. Jiskra se tvářil zavile. Modroperel se držel půl kroku z aním, oči upřené n anehybné tělo n aulici, které právě obíral jakýsi gadróbský uličník.

„PojUte sem,“ štěkla Pazderka. „Oba! A mějte oči otevřený.“

„Nakupování je nebezpečný,“ zabručel Jiskra. „Modroperel nás skoro celou cestu zpátky držel pod iluzí, co jsme zvětřili tu léčku –“

Pazderka se naposledy zamračila na ulici, popadla je za ruce a bez cirátů je dotáhl ake dveřím. „Dovnitř, pitomci.“

Neuvěřitelné, taková noc, a já mám tak příšernou náladu, žeodmítnu první slušnou nabídku k sňatku, co jsem dostala za posledních dvacet let.

Mizel aseděl an amístě, kde sedáv al a, kdykoliv ucítil apotíže. U stolku ve stínu napravo ode dveří, kde zcela mizela, jen měla tentokrát natažené nohy, aby každý přicházející zvenku zakopl.

Pazderka vstoupila a pořádně ji nakopla.

„Au, můj kotník!“

Pazderka jí hodila do klína balík s plackami.

„Uf!“

Kolem se protlačili Jiskra s Modroperelem. Bývalý seržant frkl. „Tady je naše děsivá hlídačka ode dveří. ‚Au, uf!‘ říká.“

Mizela se ale už vzpamatovala a rozbalovala chlebové placky.

„Víš, Mizelo,“ začala Pazderka, když se usadila u baru, „ty starý rhivský baby, který tohle pečou, plivnou na pánev, než tam plácnou těsto. Nějaký starý duchovní požehnání –“

„To ne,“ přerušila ji Mizela a zase placky zabalila. „Podle syčení poznají, jestli je už pánev dost rozpálená.“

„Není to jen tohle,“ zamumlal Modroperel.

Pazderka se zamračila a kývla. „Jasně. PojUme do kanceláře,všichni. Mizelo, běž najít Klátila.“

„Špatný načasování,“ poznamenala Mizela.

„Proč?“

„Vřeten se vydal na tu pouJ.“

35


„To má štěstí.“

Mizela pomalu vstala. „Kalous?“ zeptala se s plnou pusou chleba.

Pazderka zaváhala. „Taky mu řekni. Jestli bude chtít.“

Mizela zamrkala. „Tys dneska večer někoho zabila, Paz?“

Žádná odpověU byla dostatečná odpověU. Pazderka se podezíravě zadívala na skupinku u baru. Byli příliš opilí, než aby se o dvanáctém zvonění dokázali, jak bylo zvykem, vypotácet na ulici. Všichni do jednoho stálí hosté. To půjde. Mávla na ostatní, aJ jdou za ní, azamířil ake schodům.

Na konci šenku ten zatracený bard mektal jakýsi obskurní verš z Anomandaridy, ale nikdo ho neposlouchal.

Ti tři se považovali za nový druh darúdžhistánských radních.Šardan Lim byl nejhubenější a nejvyšší, s vysušeným obličejem avybledlýma, vodnatýma modrýma očima, orlím nosem, ústy beze rtů, svěčně svěšenými koutky, jako by nedokázal ovládnout pohrdání světem. Sv aly n alevém zápěstí měl dv akrát větší než n apr avém ahrdě n a něm předváděl síJ jizev. Kalistě se podíval do očí jako muž chystající se zeptat jejího manžela, zda už se u ní konečně dostane na řadu, a ona jeho pohled cítila jako chladnou ruku asasína svírající jí hrdlo. Vzápětí se ty vybledlé oči odvrátily aLim se s pousmáním n atáhl pro svůj pohár stojící n akrbové římse.

Naproti němu, na opačné straně téměř vyhaslého krbu, stál Hanut Orr a dlouhými prsty hladil pěstní klíny zasazené do malty. Pro polovinu urozených dam ve městě, hlavně pokud byly vdané či jinak zadané, představoval vysoce lákavou kombinaci nebezpečnéhošarmu a nadřazené arogance – čímž sváděl jinak docela inteligentní ženy – abylo o něm známo, j ak ho těší, když se k němu milenky pl azí po kolenou až adoní o ždibec jeho pozornosti.

Kalistin manžel se rozvaloval ve svém oblíbeném křesle nalevo od Hanuta Orra, nohy natažené, a zamyšleně se díval do poháru, kde líně vířilo víno barvy krve.

„Milá ženo,“ ozval se, a jako obvykle protahoval samohlásky, „osvěžil ases n ab alkoně?“

„Víno?“ zeptal se Šardan Lim a zvedl obočí, jako by posloužit jí bylo jeho životním posláním.

Neměl by se manžel cítit dotčeně, když jeho takzvaní přátelé své chlípné pohledy stěží skrývali? Zřejmě ho to nezajímalo.

„Ne, děkuju, radní Lime. Jen jsem vám přišla popřát dobrou noc. Gorlasi, budeš tu ještě dlouho?“

Ani nevzhlédl od vína, jen pohnul rty, jako by znovu ochutnával

36


poslední doušek a zbytky mu na patře zkysly. „Nemusíš na mě čekat,

ženo.“

Mimoděk pohlédla na Šardana a poznala, že se baví, i to, že on by se k ní nikdy tak přezíravě nechoval.

A ona se mu náhle v záchvatu zvrhlosti podívala do očí a vodpověU se usmála.

Ačkoliv Gorlas Vidikas si této výměny zcela jistě nevšiml, Hanutu Orrovi neunikla, třebaže jeho pobavení bylo primitivnějšího,opovržlivějšího druhu.

K alist ase cítil apošpiněná. Cestou n ahoru po širokém schodišti z a ní šl akomorná, jediný svědek toho, j ak strnule vchází do své ložnice.

Jakmile se dveře zavřely, Kalista shodila krátký pláštík. „Ukaž mi moje šperky,“ rozkázala.

„Paní?“

Kalista se obrátila ke starší ženě. „Chci vidět svoje klenoty!“

Žen aspěch al asplnit její přík az.

„Ty staré kousky,“ zavolala za ní Kalista. Z dřívější doby. Kdysotva odrostla dětským střevíčkům a žasla nad dary nápadníků, úplatky pro její náklonnost, dosud lepkavé ze zpocených rukou. Tenkrát měla tolik možností.

S přimhouřeným aočim astál apřed to aletním stolkem. Možná nejen tenkrát. Znamenalo to něco? Znamenalo to něco ještě dnes?

Její manžel teU dostal, co chtěl. Tři duelanti, tři tvrdí muži stvrdými hlasy v radě. A on byl konečně jedním z nich.

A co tedy chtěla ona?

Ale... co vlastně chci? To nevěděla.

„Paní.“

Obrátil ase. N aodřeném stolku vyp ad al pokl ad jejích dívčích let... lacině. Křiklavě. Z pouhého pohledu na ty tretky se jí obracelžaludek. „VraJ je do skříňky,“ nakázala služce. „Zítra je prodáme.“

Neměl se zdržovat na zahradě. Jeho zamilovaná hostitelka, vdova Sefarla, byla tak opilá, že usnula na mramorové lavičce, pohár dosud v ruce, hlavu zvrácenou a ústa otevřená. Dusnou nocí se rozléhalo její chrápání. Neúspěšné dostaveníčko Murillia pobavilo. Chvíli jen stál, popíjel víno a vnímal vůni květů. Pak ho tichý zvuk upozornil n apříchod někoho d alšího.

Obrátil se a zrak mu padl na vdovinu dceru. A to taky neměl dělat.

Byla o polovinu mladší, ale takové zařazení už neodlišovalo slušné od neslušného. Dospělá byl auž nejméně tři, možná čtyři roky ablížila se věku, kdy u mladé ženy muž nepoznal, je-li jí dvacet či třicet.

37


Ostatně tou dobou se již podobné soudy rodily ze sebeklamu a nebyly

podstatné.

Možná vypil příliš mnoho vína. Dost, aby to oslabilo jehoodhodlání související s poznáním vlastní dospělosti, houfu odžitých let, která mu neustále připomínalo klesající množství žádostivýchpohledů, jež na něj ženy vrhaly. Muži ale rychle přeskakují od skutečného stavu věcí k tomu, jak by chtěli, aby svět vypadal, nebo k tomu, jaký býval, což je ještě horší. Jak zní staré pořekadlo, když dojde na pravdu, je každý muž duelantem pokrytým krví z deseti tisíců ran.

Ve chvíli, kdy se jeho pohled setkal s pohledem Deliš, neprovdané Sefarliny dcery, nehonilo se mu hlavou nic podobného. Později usoudí, že n avině bylo víno. Žár aop ar sl avnosti, sl adká vůně květů v teplém, vlhkém vzduchu. Faktem bylo, že Deliš byla v podstatě nahá, protože na sobě měla pouze tenkou hedvábnou košilku. Světle hnědé vlasy měla ostříhané hodně nakrátko podle poslední módy panující mezi pannami. Tvář smetanovou, plné rty a nepatrnězahnutý nos. Vlahé hnědé oči, velké jako sirotek, ale bez popraskané misky n a almužny v dl aních. Tenhle uličník měl zcel ajiné potřeby.

Murillia uklidnilo chrápání od mramorové lavičky – a zděsilo, jak moc se mu ulevilo. Hluboce se poklonil dívce. „Dokonalenačasováno, má drahá,“ pronesl a narovnal se. „Uvažoval jsem, jak nejlépe pomoct tvé matce do postele. Máš nějaký nápad?“

Deliš zavrtěla dokonalou hlavou. „Většinu nocí prospí takhle tady.“

Její hlas zněl mladě, ne však nosově či pronikavě, o což se poslední dobou mnoho panen snažilo, a tak mu ničím propast let mezi nimi nepřipomněl.

Při zpětném pohledu měl v této noci opravdu čeho litovat!

„Nenapadlo ji, že přijmeš její pozvání,“ pokračovala Deliš apodívala se dolů. Skopla sandál a jemným prstíkem do něj dloubala. „Když jsi tak přitažlivý. Tedy žádoucí, chci říct, zvlášJ této noci.“

Byla až moc chytrá, takhle hladit jeho pošramocené a značně schlíplé ego. „Proč tu ale jsi, drahá? Na seznamu musíš mít hotovou legii nápadníků a mezi nimi –“

„Jediný mezi nimi není hoden toho, býti zván mužem.“

Zlomilo její přezíravé prohlášení tisíc hormony nasáklých srdcí? Poskočil alůžk az anoci, skopáv aly nohy propocené pokrývky? Skoro tomu věřil.

„A to včetně Prelika.“

„Promiň, koho že?“

„Toho opilého budižkničemy, který teU leží v hale. Celou noc si zakopával o vlastní meč. Bylo to odporné.“

38


Odporné. Ano, už to chápu.

„Mladí mají sklon přehánět své nadšení,“ poznamenal Murillio. „Chudák Prelik se n atuto noc bezpochyby těšil celé týdny, ne-li měsíce. Když se ocitl v blízkosti tvé úžasné osoby, přirozeně podlehl nervóznímu rozechvění. Lituj tyto mladé muže, Deliš. Aspoň to si zaslouží.“

„Mě nezajímá lítost, Murillio.“

Neměla jeho jméno vyslovovat takovým způsobem. A vůbec ji neměl poslouchat, ani okamžik.

„Deliš, zvládneš dnes v noci radu od někoho, jako jsem já?“

Na tváři se jí zračila námaha, s jakou udržovala trpělivost, nicméně kývla.

„Hledej ty tiché. Ne ty, kdo se předvádějí či se chovají přespříliš nadutě. Hledej tiché, Deliš, kteří všechno pozorně sledují.“

„Nepopisuješ nikoho, koho bych znala.“

„Ale jsou takoví. Jenom si jich musíš pořádně všimnout.“

Už měla zuté oba sandály a jeho slova zamítla mávnutím ruky, přičemž se nějak dostala o krok blíž. Vzhlédla, jako by ji najednou přepadla plachost, nicméně do očí se mu dívala příliš dlouho na to, aby to byla pravda. „Ne ty tiché. Ne ty vzbuzující lítost. Ne... děti! Ne dnes v noci, Murillio. Ne pod tímhle měsícem.“

A on zjistil, že ji drží v náručí, poddajné tělo, dychtivé, zahalené pouze v tenoučkém hedvábí, a jako by po něm celém klouzala,éterická bytůstka. A on si pomyslel: Pod tímhle měsícem?

Žel, její poslední poetické gesto, protože vzápětí z něj už rvala šaty, plné rty vlhké a rozevřené, jazyk kmitající, jak ho kousala do rtů. A on měl jednu ruku na jejích prsou a druhou sjel dozadu a nadzdvihl ji, když roztáhl anohy apřimkl ase mu k bokům. Slyšel, j ak přezk a jeho opasku cinká o dlažbu mezi jeho nohama.

Nebyla zrovna největší. Vůbec nebyla těžká, zato překvapivěmrštná, a projížděla se na něm s takovou divokostí, až cítil, jak mu při každém přiražení křupe v bedrech. V té chvíli upadl do své obvyklé odtažitosti, jaká zaručovala působivou výdrž, a neopomněl se ujistit, že chrápání z aním se stále ozývá. N ajednou ho z toho hl asitéhozvuku přepadlo tušení konce, kdy se přihlásila léta zápasů, sbor života – atakvšichniukončímesvébytí– bodnutí, které by ho dočist azb avilo mužnosti, pokud by ho okamžitě nepotlačil. Deliš se mezitím utahala, supěla stále rychleji a hlasitěji, a tak se tomu pocitu poddal – právě včas. A připojil se k ní v posledním, bezmocném vzdechu.

Držela se ho, a on cítil, jak jí buší srdce, než ji postavil na zem ajemně ji od sebe odstrčil.

39


Vzhledem k okolnostem to byla nejhorší chvíle, kdy se mu mohla před očim amihnout železná čepel. Tělem mu projel abolest, j ak se mu meč vnořil do prsou ahrot projel skrz, až ten opilý hlupák, který ho držel, klopýtl amálem mu skončil v náručí. A vzápětí couvl ameč se zdráhavým vzlykem vyklouzl z těla.

Deliš zavřískla a Prelik se tvářil vítězoslavně.

„Ha! Násilník zemře!“

Další kroky, lidé přibíhající z domu. Hlasy. Zmatený Murillio se sebral, natáhl si kalhoty a zapnul opasek. Limetkově zelenou košili měl plnou purpurových skvrn. Krev měl i n abr adě, pěnil apři tichém, chrčivém kašli. Kdosi po něm sahal, ale on všechny odstrčil a potácel se k bráně.

Litoval, ano, když se strkal s lhostejnými davy na ulici. Chvilky jasného vědomí,okamžikyrudého oparu, kdy stál opřený rukou o zeU apliv al proudy krve. Ach, litov al spousty věcí.

Naštěstí ho ale lítost zřejmě nebude pronásledovat dlouho.

Byl to zvyk, nebo nějaký podivný zvrat zděděných rysů, že měl Zhoř ten věčně užaslý výraz ve tváři? Nedalo se to poznat, protože všechno, co říkal, pronášel zmateně nevěřícím tónem, jako by si nebyl jistý, co mu vlastně smysly sdělují o okolním světě, a ještě méně si byl jistý, jaké myšlenky se mu to vlastně honí hlavou. Nyní civěl na Leffa, o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist