načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dámy a pánové - Terry Pratchett

Dámy a pánové

Elektronická kniha: Dámy a pánové
Autor:

Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 18 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lords and ladies
Spolupracovali: z angličtiny přeložil Jan Kantůrek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7103-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ve fantastickém příběhu o malém půvabném královstvíčku Lancre se opět setkáváme se třemi čarodějnicemi. Zemička má svého krále, ale fakticky tu vládnou tři čarodějky. V Lancre se nachází magické místo, které může sloužit k prolínání vesmírů i jako brána pro vtup bytostí z jiných světů. Tudy se sem dostanou elfové, kteří představují vědomí chladu a lhostejno

Popis nakladatele

Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat… Hosté na královskou svatbu se už sjíždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DÁMYAPÁNOVÉ



Copyright © 1992 by Terry Pratchett

Translation © 1997 Jan Kantůrek

Cover art copyright ©1992 by Josh Kirby

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není

dovoleno použít nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat

a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-537-3



AUTOROVA POZNÁMKA

Většina příběhů zachycených v knihách o Úžasné Zeměploše se

d áčíst nez ávisle na ostatních; jsou to samostatné příběhy. Je

lepší číst je v určitém pořadí, ale není to nezbytně nutné.

Tahle je jiná. Nemohu se v ní vyhnout tomu, co se stalo předtím. Bábi Zlopočasná se poprvé objevila v Čaroprávnosti. V Soudných sestrách se stala neoficiální náčelnicí malé skupiny čarodějek skládající se z klidné Stařenky Oggové, která vládne rozsáhlé rodině, a mladé Magráty, té s červeným nosem, věčně rozcuchanými vlasy a sklony projevovat rozbředlý sentiment nad deš6ovými kapkami, růžemi a ko6átky.

Příběh, který prožily, nebyl nepodobný tomu, z nějž vychází ona proslul áhra O skotském kr áli. Všechno to skončilo tím, že se Verence II. stal králem oné malé horské lesnaté zemičky Lancre.

Technicky se to stát nemělo, protože pravda je taková, že on nebyl pravý dědic, ale čarodějkám se zdálo, že je pro tuhle práci nejvhodnější, a jak s oblibou říkaly – dobrý konec, všechno dobré. Dopadlo to tak, že Magráta dosáhla velmi nejistého Porozumění s Verencem... skutečně velmi nejistého, protože oba byli tak stydliví, že když se setkali, okamžitě zapomínali, co chtěli jeden druhému říci, a když už se některému z nich něco říci podařilo, ten druhý si to chybně vysvětlil a urazil se. Oba strávili spoustu času přemýšlením o tom, co svými slovy myslel ten druhý. To, co se mezi nimi odehrávalo, by mohla být láska nebo něco skoro stejně skvělého.

V Čarodějkách na cestách se naše tři čarodějky vydaly přes

7


polovinu světadílu, aby se postavilyVíle kmotřičce, kter áudělala

osudu nabídku, již nedokázal odmítnout.

Tohle je příběh o tom, co se stalo, když se vrátily domů*.

A TEĎ ČTĚTE DÁL... * Pozn. překl.: Příběh, který začnete číst, te# pro změnu využívá

vyprávění o tom, co se komu zdálo v noci svatojanské. Je potřeba

říci, že i beze znalosti velkého klasika si příhody zúčastněných

hrdinů užijete, ale některé narážky by vám mohly uniknout a vněkterých místech se patrně nezasmějete tak, jak byste mohli.

8


A teD čtěte dál...

Kde to začíná?

Těch začátků je dokonce několik. Ó ano, některé věci jen

vypadají jako začátky. Opona jde nahoru, pohne se první pěšák,

je vystřelen první výstřel* – ale to není začátek. Představení, hra

i válka jsou jen malé odbočky na široké cestě událostí, která se

může táhnout celé tisíce let do minulosti. Podstatné je, že je

vždycky nějaképředtím. Vždyckyje to případ onoho ,A teD čtěte

dál‘.

Převážné množství lidské zvídavosti bylo vyplýtváno nanalezení konečného Předtím.

Současný stav vědomostí by se dal shrnout zhruba takto:

Na začátku nebylo nic, a to vybuchlo.

Další teorie o úplném začátku zahrnují bohy, kteří tvoří vesmír z žeber, vnitřností nebo varlat svého otce**. Je jichnekonečn ářada. Jsou zajímavé, ne snad tím, co říkají o kosmu, ale tím, co říkají o lidech. Hej, děti, z čeho myslíte, že udělali vaše město?

Tenhle příběh ale začín ána Zeměploše, kter ácestujevesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy. Zeměplocha není vyrobena z žádných částí těl.

Kde však začít?

Před tisícem let? Ve chvíli, kdy se z oblohy s jekem vyřinula * Pozn. autora: Pravděpodobně na prvního pěšáka. ** Pozn. autora: I bohové si rádi zavtipkují, ostatně jako skoro každý.

9


kaskáda žhavých balvanů, udělala do Ploskolebčí horyobrovskou díru a pokácela prales na patnáct kilometrů kolem?

Trpaslíci balvany vyhrabávali, protože byly z jakéhosipodivného železa, a trpaslíci, navzdory všeobecnému přesvědčení, milují železo víc než zlato. Spočív áto v tom, že přestože je železa mnohem víc než zlata, o železe se mnohem hůř zpívá. Trpaslíci prostě milují železo.

A právě to ony kameny obsahovaly. Lásku k železu. Lásku tak silnou, že k sobě přitahovala všechny kovové předměty. Oni tři trpaslíci, kteří našli první z kamenů, se od nich dokázali odtrhnout teprve potom, co si svlékli své kroužkové kalhoty.

Mnoho světů se skládá ze železa, nebo alespoň jejich jádra mají velkou příměs železa. Jenže Zeměplocha m áj ádro asi jako lívanec.

Když na Ploše očarujete jehlu, ukáže vám ke Středu, kde je nejsilnější magické pole. Je to jednoduché.

Jinde, na světech, které byly navrženy s menšípředstavivostí, se střelka otáčí díky své lásce k železu.

V tom čase byla láska jak trpaslíků, tak lidí k železunezbytnou nutností.

A teD tedy přetočme čas o tisíc let kupředu, do chvíle tak padesáti let před tím neustále ubíhajícím te#, podívejme se na úbočí jednoho kopce a na mladou ženu, kter ápo něm prch á. Neutíká před něčím ani za něčím, ale prch ájen tak rychle, aby si udržela jistý náskok před mladým mužem, ale ne zase takvelký, aby ho to přestalo bavit. Vyběhne z lesa a ocitne se vkrásném údolíčku, kde na mírném svahu stojí kameny.

Jsou vysoké asi jako dospělý muž a silné zhruba jako tlustý člověk.

Ty kameny tak nějak vypadají, že za moc nestojí. Když už někde stojí kamenný kruh, o němž vám vaše představivost říká, že se k němu nesmíte přiblížit, měly by to být obrovské megality a prastaré kamenné oltáře, které sténají temnými vzpomínkami na krví zalité oběti. Ne jen takové neohrabané kusy kamene.

10


Nakonec se ukáže, že dívka tentokrát přece jen běžela příliš rychle a mladý muž ve svém pronásledování plném smíchu jí nestačil, ztratil ji z dohledu a nakonec se sám vrátil do městečka. Ona to v té chvíli ještě neví a zůstane bezmyšlenkovitě stát na okraji svahu a upravuje si květy ve vlasech. Je to prostě už takové odpoledne.

Ví o kamenech. Nikdo se o kamenech nikdy nedozví z řeči, nikdo o nich totiž nemluví. Je to proto, že ti, kteří vědí onebezpečí kamenů, o nich nic neřeknou, protože vědí, jakmocným magnetem je zákaz.

Je to prostě tak, že vstoupit mezi kameny... to je něco, co se nedělá. Zvláště ne, jsme-li půvabné dívky.

Jenže to, co tady máme, to není půvabná dívka, alespoň ne v tom běžném slova smyslu. Tak především není krásná. Našli bychom tady jistý úhel brady a křivku nosu, jež by za dobrého větru a příhodného světla mohl dobromyslný lhář nazvathezkými. Je tady určitý lesk očí, jejž nacházíme u lidí, kteří zjistili, že jsou mnohem chytřejší než ostatní, ale zatím nepřišli na to, že nejchytřejší, co mohou udělat, je zabránit těm ostatním, aby na to přišli také. Spolu s oním nosem ve vás ta tvář vyvolává výjimečnou nejistotu. Otevřete ústa, a najednou zjistíte, že jste se stali cílem pronikavého pohledu, který jako by prohlašoval: snažte se, aby to, co řeknete, bylo opravdu zajímavé.

V téhle chvíli se osm nevelkých kamenů na mírném úbočí stalo středem pozornosti právě toho pronikavého pohledu, o němž jsme mluvili.

Hm.

Pak se k nim opatrně přiblížila. Nebyla to opatrnost zajíce připraveného dát se na útěk, spíš ostražitost lovce.

Pak si dívka opřela ruce o boky, a6 už je měla jakékoliv.

Na horkém letním nebi zpíval skřivan. Kromě onoho ptačího zpěvu bylo naprosté ticho. O kus dál v malém údolí a na úbočí nedalekých kopců cvrkali cvrčci a bzučely včely a travnatý porost byl plný tichých zvuků. Kolem kamenů je však vždycky ticho.

11


„Jsem tady,“ řekne dívka. „Ukažte se mi.“

Uvnitř kruhu se objeví postava tmavovlasé ženy v rudých šatech. Kruh je nevelký, dal by se přehodit kamenem, ale tahle postava zdánlivě přichází z obrovské dálky.

Ostatní lidé by utekli. Dívka však ne, a to ženu v kruhu nesmírně zajímá.

„Takže jste skuteční.“

„Samozřejmě. Jak se jmenuješ, děvče?“

„Esmeralda.“

„A co si přeješ?“

„Nic.“

„Každý po něčem touží. Jestliže si nic nepřeješ, tak proč jsi přišla?“

„Chtěla jsem jen zjistit, jestli jste skuteční.“

„Pro tebe jistě... ty máš dobrý zrak.“

Dívka přikývne. Od její pýchy by se odrazil i hozený kámen.

„A teD, když jsi to zjistila,“ pokračuje žena v kruhu, „co si přeješ?“

„Nic.“

„Skutečně? Minulý týden jsi šla velký kus cesty nadPloskolebce, aby sis mohla popovídat s trolly. Co jsi od nich chtěla?“

Dívka nakloní hlavu ke straně.

„Jak víte, že jsem tam šla?“

„Vidím to na povrchu tvého vědomí, děvče. To by viděl každý. Každý, kdo má... dobrý zrak.“

„Jednoho dne to taky dokážu,“ odpoví dívka sebevědomě.

„Kdoví? Možná, že ano. Copak jsi chtěla od trollů?“

„Já... chtěla jsem si s nimi popovídat. Víte, že trollové si myslí, že čas běží pozpátku? Říkají, že když můžete vidětminulost, máte ji před –“

Žena v kruhu se zasmála.

„Jsou stejní jako ti hloupí trpaslíci! Jediné, co trolly zajímá, jsou oblázky. Na oblázcích není nic zajímavého.“

Dívka neurčitě trhne jedním ramenem, jako by chtělanazna>12


čit, že oblázky mohou být pro někoho nekonečným předmětem

zájmu.

„Proč nemůžete vyjít z kamenného kruhu?“

Na tváři ženy v červených šatech se mihl výraz, kterýnaznačoval, že to byla nevhodn áot ázka. Ostentativně ji ignorovala.

„Mohla bych ti pomoci najít mnohem zajímavější věci, než jsou oblázky,“ řekla.

„Skutečně nemůžete vyjít z toho kruhu, že ne?“

„Dovol, abych ti dala to, po čem toužíš.“

„J ámůžu jít kamkoliv, ale vy jste uvězněn áve svém kruhu,“ řekla dívka.

„A ty snad můžeš jít kamkoliv?“

„Kdybych byla čarodějka, mohla bych jít kamkoliv.“

„Ale čarodějka nikdy nebudeš.“

„Cože?“

„Říkají o tobě, že nikdy neposloucháš. Říkají, že senedokážeš ovládat. Říkají, že nemáš žádnou sebekázeň.“

Dívka pohodila hlavou. „Takže vy víte i tohle, co? Dobrá, tak to říkají, a co? Jenže já mám v úmyslu stát se čarodějkou, a6 si říkají, co chtějí. Člověk se může naučit hodně věcí sám.Nemusí poslouchat spoustu hluchých starých žen, které vlastněnevědí, co je to skutečný život. A, dámo z kruhu, já budu tou nejlepší čarodějkou, jak ákdy žila.“

„S mou pomocí by ses jí mohla stát,“ řekla tmavovlasá paní. „Myslím, že tě hledá ten tvůj mladík,“ dodala přátelsky.

Další z těch nedbalých pokrčení ramen, kter ánaznačují, že pro ni za ni si ji ten mladík může hledat třeba celý den.

„Takže budu, že ano?“

„Může z tebe být velk áčarodějka. Můžeš se st át čímkoliv. Vstup do kruhu. A já ti ukážu jak.“

Dívka popojde o několik kroků kupředu, ale pak zaváhá. V ženině tónu je cosi podivného. Její úsměv je příjemný apřátelský, ale v tom hlase je něco – maličko zoufalé, příliš naléhavé, příliš hladové.

13


„Ale já se učím mnoho věcí už –“

„Vstup okamžitě do kruhu!“

Dívka znovu váhá. „Jak mám vědět, že –“

„Čas kruhů je už skoro u konce! Uvědom si, co všechno se teD můžeš naučit!“

„Ale –“

„Vstup do kruhu!“

Ale to se stalo před dlouhým časem, kdysi v minulosti*. A kromě toho, ta mrcha je teD...

...mnohem starší.

Ledová země...

Ne zima, protože tu musí předcházet podzim a následovat alespoň den jara. Tohle je země ledu, ne čas ledu.

Tři postavy na koních se dívají dolů, po svahu pokrytémsněhem, ke kruhu osmi kamenů. Z jejich strany vypadají kameny mnohem větší.

Možn ábyste ty postavy nějakou chvíli pozorovali, než byste si uvědomili, co je na nich podivného – tedy podivnějšího než jejich oblečení. Od nozder jejich koní se vznášejí obláčky dechu, které se srážejí v mrazivém vzduchu. Od tváří jezdců nikoliv.

„A tentokrát,“ řekla postava uprostřed, žena v rudýchšatech, „neutrpíme porážku. Země nás přivítá. TeD už musí lidi nenávidět.“

„Ale byly tam čarodějky,“ řekl druhý jezdec. „Pamatuju si čarodějky.“

„Kdysi to tak bývalo,“ přikývla žena. „Ale dnes... chudinky, jsou to jen ubohé chudinky. Zbýv áv nich sotva nějaký zbyteček síly. A jsou ovlivnitelné. Poddajn ámysl. Plížila jsem se kolem, můj drahý. Plížila jsem se tam po nocích. Vím, jaké čarodějky tam teD mají. Ty nechte na mně.“

„Pamatuju si čarodějky,“ řekl třetí jezdec váhavě. „Měly myšlenky jako... jako kovové.“ * Pozn. autora: Což je úplně jiná země.

14


„Ale už nemají. Říkám vám, nechte je mně.“

Královna se shovívavě usmála na kamenný kruh.

„A pak sijemůžetevzít,“ řekla. „Co se mě týká, já dám mnohem raději přednost smrtelnému manželovi. Především smrtelnému. Spojení světů. Abychom jim ukázali, že tentokrát jsmerozhodnuti zůstat.“

„To se králi nebude líbit.“

„A kdy záleželo na tom, co se mu líbí?“

„Nikdy, paní.“

„TeD je ten správný čas, Hladhubene. Kruhy se otvírají. Už brzo se budeme moci vrátit.“

Druhý jezdec se opřel o hrušku sedla.

„A pak budu zase lovit,“ řekl. „Kdy? Kdy?“

„Brzo,“ odpověděla mu Královna. „Už brzo.“

Byla modročern ánoc, zavl ádl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se ned ájednoduše vysvětlit pouhounepřítomností měsíce a hvězd, té temnoty, která, jak se zdá, přitékáodjinud – byla tak hustá, plná, téměř hmatatelná, že možnákdybyste to zkusili, dokázali byste utrhnout kus vzduchu a tu noc z něj vymáčknout.

Byla to jedna z těch nocí, při nichž ovce v panice přeskakují ohrady a psi strachem tiše skučí ve svých boudách.

Ale zajímav ávěc – vítr byl teplý a ani ne tak silný, jakohlučný. Ječel v lesích a kvílel v komínech.

Za nocí, jako byla tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že občas nastanou chvíle, kdy svět patří někomu jinému. Ráno budevšechno znovu normální, po zemi se sice budou válet ulámané větve, došky a šindele budou strhané ze střech, ale svět bude lidský. Zato teD... teD je nejlepší zalézt co nejdál pod peřinu...

A přece jeden člověk bděl.

Jasoň Ogg, mistr kovářský, zatahal za rukově6 měchů svévýhně, jen tak, spíš pro efekt, a znovu se usadil na kovadlině.

15


V kovárně bylo teplo, přestože se pod střechou proháněl vítr.

Jasoň Ogg dokázal okovat cokoliv. Kdysi mu doneslimravence, jen tak, ze žertu, a Jasoň proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku. Mravenec stále ještě žil někde v kovárně – občas mohl člověk zaslechnout, jak při chůzi 6uk ánožičkama pokamenné podlaze.

Ale dnes v noci... no, dnes v noci musel zaplatit nájem. Aby nebylo mýlky, kovárna mu patřila. Patřila jejich rodu už celé generace. Jenže kovárna, to je víc než hromada cihel, malty a železa. Nedokázal to pojmenovat, ale cítil to všude kolem. Byl to rozdíl mezi mistrem kovářským a obyčejným mužským, který složitým způsobem opracovává železo a vydělává si tak naživobytí. A tenhle rozdíl měl něco společného se železem. A taky s tím, že Jasoň měl dovoleno patřit ve svém umění k těmnejlepším. Byl to opravdu jistý druh nájmu.

Jednoho dne si ho vzal otec stranou a vysvětlil mu, co je v těchto nocích jeho povinností.

Nastane čas, řekl mu, nastane čas – a ty ho poznáš, aniž ti to bude muset někdo říkat –, nastane prostě čas, kdy přijde někdo s koněm, který bude potřebovat nové okutí. Ty je přivítáš.Okováš koně. Musíš se dokonale soustředit! A nepokoušej se myslet na něco jiného než na toho koně.

Za ty roky už si na to celkem zvykl.

Vítr zakvílel mnohem hlasitěji a odněkud sem dolehl praskot vyvráceného stromu.

Zaskřípala branka v plotě.

Pak někdo zabušil na dveře. Jednou. Dvakrát.

Jasoň Ogg si vzal širokou černou pásku z měkké látky apečlivě si ji převázal přes oči. Otec mu vždycky říkal, že tohle je velmi důležité. Chránilo ho to před rozptylováním pozornosti.

Odsunul závoru na dveřích.

„Dobrý večer, pane.“

OŠKLIVÁ NOC.

16


Jasoň ucítil mokrého koně, kterého majitel zavedl dokovárny, a uslyšel klapot jeho kopyt na dláždění.

„U výhně je přistavena konev s vařící vodou a naše Darka nám připravila nějaké sušenky. Jsou v té piksle z výprodeje, s obrázkem Ankh-Morporku, co stojí na krbu.“

DĚKUJU VÁM. DOUFÁM, ŽE SE CÍTÍTE DOBŘE.

„Děkuju, cítím se skvěle, pane. Nebude to trvat dlouho. Vím, že jste velmi.... velmi zaměstnaný.“

Slyšel, jak podivně zvučné kroky přešly kovárnou ke staré kuchyňské židli vyhrazené zákazníkům, nebo přesněji řečeno spíše pro vlastníky zákazníků.

Jasoň si už zvečera rozložil na pracovní desku vedlekovadliny potřebné nářadí, podkovy a hřeby podkováky. TeD si otřel ruce do zástěry, vzal pilník a pustil se do práce. Nerad koval koně studenými podkovami, ale pracoval v kovárně od svých deseti let. Dokázal koně okovat i jen po hmatu.

Jednu věc musel přiznat. Byl to nejklidnější a nejposlušnější kůň, s jakým se kdy setkal. Škoda, že ho nikdy neviděl. Musí to být skvělý kůň, když je tak poslušný...

Otec mu říkal: „Ne, aby tě napadlo zkusit se na něj podívat.“

Slyšel, jak bubl ánalévan ávoda, pak zvonění lžičky v š álku a tiché zacinknutí, když ji někdo odložil na stůl.

Nikdy žádný zvuk, říkal mu otec. Kroky a slova ano, ale jinak neuslyšíš jediný zvuk. Žádné mlasknutí rty, žádné zafuněnínosem, nic takového.

Žádný dech.

Oh, a ještě jedna věc. Když strhneš staré podkovy, neházej je do kouta k ostatnímu starému železu, určenému k roztavení a překování. Odlož je zvláš6. Roztav je zvláš6. Měj na ně zvláštní tyglík a z toho materiálu ukovej nové podkovy. Dělej si, co chceš, ale ani kousek z toho železa nesmíš přibít koni ani jinak spojit s žádným jiným tvorem.

Abychom už řekli všechno, Jasoň si jednu sadu starýchpodkov nechal, brával si ji na soutěže v házení podkovami a na

17


různé vesnické trhy v okolí, kde se házení podkov provozovalo.

Občas se soutěžilo o nemalé částky. Vyhrával s nimi tak často,

až z toho začal být nervózní, takže poslední dobou podkovy

trávily většinu času na hřebu, na stěně za dveřmi kovárny.

Vítr občas zalomcoval okenicemi nebo se zatočil nad výhní, až uhlíky zapraskaly.

Několik tupých nárazů, praskot dřeva a vyděšené kvokání slepic dávaly tušit, že kurník na konci zahrady nadskakuje pod nárazy vzduchu.

Zákazníkův majitel si nalil další šálek čaje.

Jasoň dokončil další podkovu a pustil kopyto na zem. Pak nastavil ruku. Kůň přesunul váhu a zvedl poslední nohu.

Takový kůň – takový se našel jeden z milionu. Možn áani to ne.

Nakonec byl Jasoň hotov. Legrační věc. Tohle kování mu nikdy netrvalo dlouho. Jasoň nepotřeboval hodinky a takéžádné neměl, ale provázel ho neodbytný pocit, že ta práce, která určitě zabrala přinejmenším celou hodinu, bylasoučasně hotova během několika minut.

„Ták,“ oznámil. „A je to.“

DĚKUJI VÁM. MUSÍM ŘÍCT, ŽE SUŠENKY BYLY SKVĚLÉ. JAK DO NICH DOSTANOU TY KOUSKY ČOKOLÁDY?

„To nevím, mylorde,“ odpověděl Jasoň a vrhl soustředěný pohled na vnitřní stranu černé pásky.

VÍTE, CO MYSLÍM? TA ČOKOLÁDA BY SE PŘECE MĚLA PŘI PEČENÍ ROZTOPIT, NE? JAK MYSLÍTE, ŽE TO DĚLAJÍ?

„To bude pravděpodobně nějaký výrobní tajemství,“uvažoval nahlas Jasoň. „Na takový věci já se radši nikdy neptám.“

TAK MLUVÍ CHYTRÝ ČLOVĚK.VELMI MOUDRÝ POSTOJ.JÁ MUSÍM –

Musí se zeptat, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby věděl, že se odvážil.

„Mylorde?“

ANO, PANE OGGU?

„Rád bych se vás na něco... měl bych jednu otázečku...“

18


ANO, PANE OGGU?

Jasoň si olízl rty.

„Kdybych si..., kdybych si sundal tu pásku, co bych viděl?“

Na dlažbě znovu za6ukaly ty podivné kroky, něco vevzduchu se změnilo a Jasoň by byl přísahal, že jeho podivnýnávštěvník teD stojí přímo před ním.

JSTE VĚŘÍCÍ MUŽ, PANE OGGU?

Jasoň se nad tím rychle zamyslel. Co se týče různé víry, nebyli Lancreští právě horlivci. Byli tady Žasnoucí učedníci devátého dne a Přísní offliáni a všude v okolním kraji, naskrytých paloucích a ve skalách, bylo množství oltáříků a obětiš6 určených malým bohům. On sám nikdy necítil opravdovou potřebu takové víry, právě tak jako trpaslíci. Železo bylo železo a oheň byl oheň – začněte myslet na věci metafyzické, a za chvíli si budete seškrabávat vlastní palec z čela svého kladiva.

V CO VĚŘÍTE, ALE SKUTEČNĚ VĚŘÍTE PRÁVĚ TEĎ, V TÉTO CHVÍLI?

Stojí ode mě jen několik centimetrů, pomyslel si Jasoň. Mohl bych zvednout ruku a dotknout se...

Ve vzduchu se vznášel slabý odér. Nebyl nepříjemný. A navíc byl velmi slabý. Byl to pach, nebo snad vůně, kterou ucítíme ve starých, dávno zapomenutých a nevětraných místnostech.Kdyby měla staletí nějaký pach, pak by takhle byla cítit ta úplně nejstarší.

PANE OGGU?

Jasoň polkl.

„No, abych řekl pravdu, mylorde,“ odpověděl nakonec, „tak zrovínka teD... ze všeho nejvíc věřím na tu černou pásku, co mám přes voči.“

JSTE MOUDRÝ ČLOVĚK, PANE OGGU.VELMI MOUDRÝ. A TEĎ... MUSÍM JÍT.

Jasoň slyšel, jak se zvedla západka na vratech. Ozvalo se zadunění, jak se jedno křídlo otevřelo a hnáno větrem narazilo do zdi. Pak na dláždění dvora zazvonily podkovy.

VAŠE PRÁCE JE, OSTATNĚ JAKO VŽDY, SKVĚLÁ.

19


„Děkuju vám, mylorde.“

MLUVÍM K VÁM JAKO JEDEN PROFESIONÁL K DRUHÉMU.

„Děkuju vám, mylorde.“

NEBUDE TO DLOUHO TRVAT A ZNOVU SE SEJDEME.

„Jistě, pane.“

AŽ BUDE MŮJ KŮŇ ZASE POTŘEBOVAT NOVÉ PODKOVY.

„Jistě, mylorde.“

Jasoň zavřel vrata a zasunul závoru, i když to, kdybyste se nad tím zamysleli, nemělo vlastně vůbec žádnou logiku.

Ale tak zněla dohoda – okováte,cokolivvám přivedou, ahonorář za to spočívá v tom, že dokážete okovatcokoliv,covámpři- vedou. V Lancre byl kovář vždycky a široko daleko se vědělo, že lancreský kovář patří k těm nejlepším a nejdovednějším vůbec.

Byla to prastará smlouva a měla co dělat se železem.

Vítr se unavil a zeslábl. TeD, zatímco vycházelo slunce, sotva slyšitelně šeptal kdesi nad obzorem

Tohle byl kraj oktarínové trávy. Úrodná zem, úrodný kraj, kde se dařilo především kukuřici.

A tady jí vidíme hned celé pole, které se ve vánku mírně vlní mezi ploty. Není to velké pole. Ani nijak významné. Je to prostě obyčejné pole, na kterém teD roste kukuřice, i když v zimě bylo holé a poskakovaly po něm jen vrány a holubi.

Vítr utichl docela.

Kukuřice se však vlnila dál. To nebyl obyčejný pohybvyvolávaný větrem. Vlny vycházely ze středu pole jako kruhy, které se vytvoří na vodě, když do ní vhodíte kámen.

Vzduch začal syčet a zanedlouho se naplnil vzteklýmbzukotem.

Pak se ve středu pole začala mlad ákukuřice ohýbat a se šustěním se pokládala.

V kruzích.

A ve vzduchu nad polem se hemžily včely, houfovaly se a zuřivě bzučely.

20


* * *

Do dne letního slunovratu chybělo několik týdnů. Království Lancre líně podřimovalo v horku, které se ve vlnáchpřevalovalo nad lesy a poli.

Na nebi se objevily tři malé body.

Po nějaké době by v nich pozorovatel rozeznal tři ženské postavy na koš6atech, letící způsobem, který připomín áproslulé tři létající kachny, jejichž sádrovou podobu najdeme v mnoha domácnostech.

Prohlédněme si je pozorněji.

Ta první – říkejme jí vedoucí – letí v pyšně vzpřímeném sedu, pohrd áodporem vzduchu a zd á se, že nad ním skutečně vítězí. Její rysy by se daly všeobecně popsat jako velmi zajímavé, možná dokonce jako hezké, ale tvrdit o ní, že je krásná – to by si nikdo nedovolil. Rozhodně nikdo, kdo by nechtěl, aby mu vzápětínarostl nos délky a tvaru salátové okurky.

Druh áje mal á, kulat áa křivonoh á, s tv áří připomínajícíjablko, které někdo příliš dlouho zapomněl ve sklepě. V obličeji m ávýraz nekonečně dobré n álady. Hraje na bendžo ařekněme – protože v této chvíli nás lepší slovo nenapadá – zpívá. Je to jakási píseň o ježkovi.

Oproti koštěti první postavy, které je až na jeden dva menší pytle nezatížené, se koště té druhé téměř ztrácí pod spoustami věcí. Namátkou uveDme třeba červeného plyšového oslíka, vývrtku ve tvaru čurajícího chlapečka, několik lahví opletených slámou, větší počet panenek v národních krojích a mnoho amnoho podobných nadnárodních kulturních skvostů. V proutíkoštěte pak hnízdí nejsmrdutější a nejdivočejší kocour na světě, který většinou spí.

Třetí a poslední osoba pilotující koště je z trojice nejmladší. Oproti dvěma předchozím, které se barvou oblečení ze všeho nejvíce podobají havranům, je ta třetí oblečena do jasných, veselých barev, které jí ani trochu nesluší a pravděpodobně jí neslušely ani před deseti lety. Cestuje s výrazem neurčitédo>21


brosrdečné naděje. Ve vlasech m ákvěty, ale ty už, stejně jako

ona, začínají mírně vadnout.

Tři čarodějky přeletí hranice království Lancre a zakratičkou chvilku se ocitnou nad městem Lancre. Tam začnou klesat směrem k vřesovištím za městem, až nakonec přistanou uvelkého menhiru, který označuje hranice oblastí jejich působnosti.

Jsou zpět.

A všechno je zase v pořádku.

Asi tak na pět minut.

Na záchůdku se usadil jezevec.

Bábi Zlopočasná do něj š6ouchala násadou koštěte takdlouho, dokud nepochopil, co mu naznačuje, a neodtáhl otráveně pryč. Pak vzala ze stěny klíč,který visel na hřebíku vedle loňského výtisku Almanachu a kalendáře pro rodinu a venkov, avykročila po cestičce vedoucí k domku.

Celou zimu byla pryč! To zase bude práce! Musí zajít k panu Zkůženému a vyzvednout od něj kozy, vymést pavučiny a jejich majitele z komína, vylovit žáby ze studny a vůbec se celkově vrátit k práci. To znamená, že se musí ostatním lidem hezky začít znovu starat o jejich záležitosti, protože co všechno by mohli natropit, kdyby kolem sebe neměli čarodějku, aby na ně dohlídla, to si raději ani neodvažovala představit...

Ale ze všeho nejdříve si povolí hodinku klidu, v sedě a snohama nahoře.

V konvici na vodu měla hnízdo červenka. Ptáci se dovnitř dostali otvorem v rozbité okenní tabulce. Bábi opatrně vynesla konvici ven, zaklesla ji nade dveřmi, v místě, kde se na ninedostanou lasičky, a uvařila si trochu vody na pánvi.

Pak natočila hodiny. Čarodějky sice hodiny skoronepotřebují, ale Bábi si je nechávala pro jejich tikání... tedy hlavně pro jejich tikání. Když v domku tikaly hodiny, muselo být každému jasné, že se tam žije. Patřily nebožce její mamince, kter áje každý den pravidelně natahovala.

22


Když maminka zemřela, nebylo to pro Bábi příliš velképřekvapení. Jednak proto, že Esme Zlopočasn ábyla čarodějka a čarodějky vidí do budoucnosti, ale především díky tomu, že v té době už měla poměrně rozsáhlé léčitelské znalosti a poznala charakteristické příznaky. Proto měla čas se na to připravit a celý ten den neuronila ani slzu. Rozplakala se teprve o den později, když se přímo uprostřed pohřební hostiny zastavily maminčiny hodiny. Upustila podnos šunkových závitků skřenem, utekla ven, a dokud se nevyplakala, seděla na záchodě, aby ji nikdo neviděl.

Přišel čas myslet právě na takové věci. Přišel čas myslet na minulost...

Hodiny tikaly. Voda se vařila. Bábi Zlopočasná vylovila zjednoho ze skromných zavazadel, kter ápřivezla na svém koštěti, sáček s čajem a vypláchla konvici na čaj.

Oheň se hezky rozhořel. Neútulnost dlouho neobývaných místností začala rychle ustupovat. Stíny se prodlužovaly.

Přišel čas myslet na minulost. Čarodějky dokáží nahlédnout do budoucnosti. Věci, které se budou muset už brzo vyřešit, musí vyřídit ona sama...

A pak se podívala z okna.

Stařenka Oggov áse poněkud nebezpečně zakývala na židli a přejela prstem po horní ploše skříně. Pak prst důkladněprozkoumala. Byl dokonale čistý.

„Hmph,“ odfoukla si mírně zklamaně. „Zd áse, že je tady docela čisto.“

Její snachy se zatetelily úlevou.

„Zatím!“ dodala významným tónem Stařenka.

Všechny tři mladé ženy se k sobě přitiskly v němé hrůze.

Stařenčin poměr k ženám jejích synů byla jediná skvrna na její jinak velmi přátelské a dobrotivé povaze. Ze6ové – to bylo něco jiného – pamatovala si jejich jména, dokonce data jejich narozenin, a když vstupovali do rodiny, bylo to, jako když

23


zaběhl ápřerostl ákuřata najdou útočiště pod křídlydobromyslné kvočny. Vnoučata – to byly její poklady, milovala je do

jednoho a bez rozdílu. Na druhé straně se každ ážena natolik

neopatrná, že se odvážila provdat za Oggovic mládence, musela

smířit s tím, že se její život změní v jedinou řadu duševních muk

a nepopsatelného domácího poddanství hraničícího s otroctvím.

Stařenka Oggová nikdy nevykonávala žádné domácí práce, naopak, ona sama byla příčinou toho, že je muselo vykonávat mnoho ostatních lidí.

Slezla ze židle a usmála se na své snachy.

„Udržovaly jste dům opravdu celkem v pořádku,“ řekla. „Skutečně dobr ápr áce.“

Pak jí náhle úsměv z tváře zmizel.

„Ale okamžik! Co takhle pod postelí v pokoji pro hosty?“ řekla. „Tam jsme se ještě nedívaly, že?“

Španělsk áinkvizice by byla Stařenku vyloučila ze svých řad pro přílišnou krutost.

Otočila se, když do pokoje vproudil větší počet dalších členů rodiny, a její tvář se stáhla do zasněného úsměvu, který se objevil pokaždé, když se vítala s vnoučaty.

Jasoň Ogg postrčil kupředu svého nejmladšího. Byl točtyřletý Žuchlík, který něco držel v ručičkách.

„Tak copak to tady máme?“ rozzářila se Stařenka naplno. „Ukaž Stařence.“

Žuchlík k ní natáhl ruce.

„No né, tak ty jsi pro mě vypěstoval –“

A pak se to stalo. Právě tam, přesně v té chvíli a přímo před jejíma očima.

A pak tady byla Magráta.

Byla pryč osm měsíců.

TeD se jí začala zmocňovat panika. Technicky vzato byla zasnouben ás kr álem Verencem II. No, ne tak docelazasnoubená... Došlo mezi nimi, a tím si byla téměř jistá, knevyslovené>24


mu všeobecnému pochopení v tom smyslu, že zasnoubení je to,

co si oba přejí. Připouštěla, že mu pak dala najevo, že ona sama

je svobodný duch a v žádném případě se nechce dát jakýmkoliv

způsobem spoutat, a samozřejmě to tak cítila, tedy víceméně,

ale..., ale...

Ale... tedy... osm měsíců je osm měsíců. Během osmi měsíců se mohlo stát cokoliv. Měla se z Genovy vrátit rovnou, ale když ty dvě se tak skvěle bavily...

Otřela prach ze zrcadla a prohlédla se kritickým zrakem. No, není toho mnoho, s čím by se dalo pracovat. Bez ohledu na to, co provedla se svými vlasy, stačily pouhé tři minuty k tomu, aby se jí zapletly jako zahradní hadice odložen áv kůlně*. Koupila si nové zelené šaty, ale ta věc, kter áse tak skvěle a dokonaleklenula na sádrovém modelu v obchodě, vypadala na Magrátě jako špatně složený deštník.

A Verence tady zatím osm měsíců vládl. Je pravda, že Lancre bylo království tak malé, že když si člověk navečer lehl a chtěl si natáhnout nohy, potřeboval k tomu cestovní pas, ale Verence byl skutečný král a svobodný a takoví králové přitahují mladé ženy, které hledají pracovní příležitost v oddělení královen.

Oblékla se, udělala se šaty, co bylo v jejích silách, a pak spomstychtivým výrazem několikrát protáhla svými vlasy kartáč.

Poté se vydala na hrad.

Strážní povinnost v lancreském hradě většinou vykonával ten, kdo právě neměl nic jiného na práci. Dnes stál u brány hradu Stařenčin nejmladší syn Jeník a na sobě měl velmi špatně padnoucí kroužkovou zbroj, kter ábyla, abychom tak řekli, putovní. Když Magráta procházela kolem, postavil se dopostoje, který pravděpodobně považoval za pozor, ale pak odhodil píku a rozběhl se za mladou ženou. * Pozn. autora: Které se bez ohledu na to, jak pečlivě je stočíte, přes

noc rozvinou a důmyslně svážou sekačku na trávu s jízdními koly,

jež tam přes léto ukládáte.

25


„Mohla byste trochu zpomalit, slečno?“

Předběhl ji, tryskem vyběhl po schodech, chopil se trubky, kter átam visela na skobě ve zdi, a zatroubil amatérskou fanf áru. Pak se na jeho tváři znovu objevil výraz paniky.

„Počkejte tady, slečno, zrovínka tady na místě... počítejte do pěti a pak zaklepejte.“ Po téhle prosbě proběhl dveřmi a sbouchnutím je za sebou zavřel.

Magráta chvíli čekala a pak se chopila klepadla.

Po několika vteřinách se dveře otevřely a v nich se objevil Jeník Ogg. Byl celý zčervenalý a na hlavě měl obráceněnasazenou napudrovanou paruku.

„Próóósím? Cóóó si ráááčte?“ zazpíval protáhle nadutým tónem a pokoušel se při tom vypadat jako komoří.

„Zapomněl sis sundat helmu, než sis nasadil paruku,“pomáhala mu Magráta.

Jeník splaskl a posmutněl. Zašilhal očima nahoru.

„Copak? Všichni jsou na senech?“ zeptala se Magráta sporozuměním.

Jeník zvedl paruku, sundal si helmu a paruku vrátil na hlavu. Pak si přes ni s nepřítomným výrazem nasadil helmu.

„No právě, a komoří, pan Vzorflok, má zase ty své potíže a je upoutaný na lůžko. Takže jsem tady zbyl jenom já, slečno. A to ještě, než půjdu domů, musím udělat večeři, protože paníKurdějcov áje nějak ádaremn á.“

„Mě nemusíš uvádět a ohlašovat,“ usmála se na něj Magráta. „J áto tady přece zn ám.“

„Ne ne, to musí být přesně podle protokolu,“ bránil se Jeník. „Jen běžte hezky pomalu a důstojně a ostatní nechte na mně.“

Rozběhl se kupředu a otevřel velké dvojité dveře –

„Sléčnááá Mágratááá Čésnekóóvááá!“

– a rozběhl se k dalším dveřím, které jim stály v cestě.

U třetích dveří už mu docházel dech, ale snažil se, seč mohl.

„Sléčnnn... Mágráá-áá Čésnkóó-áá... Jé-óó Véličééns-óóó krá–. Ale k sakru, to mi řekněte, kam se zase vypařil?“

26


Trůnní sál byl prázdný.

Verence II., krále lancreského, nakonec našli na dvoře před

stájemi.

Někteří lidé jsou zrození k tomu, aby byli vladaři. Jiní se po

nějakém čase ve funkci dopracují k tomu, že se stanou vladaři.

Nebo alespoň něčím jako vrchním generalissimem, tatíčkem

národa a dobrodincem vlasti. Jenže Verencovi roli králevíceméně vnutili. Nebyl k ní ani zrozen, ani vychováván a dosedl

na trůn jen díky jedné z oněch složitých zápletek kolem tajných

náklonností, otcovství, sourozenectví a dědictví, tak běžných

v každé královské rodině.

Aby bylo jasno, Verence byl vychováván jako dvorní šašek, člověk, jehož zaměstnáním bylo bavit společnost, vyprávětvtípky a polévat si kalhoty pudinkem. Díky téhle roli zcelapřirozeně získal až hrobově vážný přístup k životu a došel kpochmurnému rozhodnutí, že se už nikdy v životě ničemu nezasměje, zvláště ne tehdy, bude-li někde na dosah pudink.

Do role vladaře tedy nastoupil jako dokonalý neznalec aignorant. Nikdy mu nikdo neřekl, jak m ábýt kr álem, takže tomusel postupně zjiš6ovat docela sám. Poslal si pro knihy, které se oním předmětem zabývaly. Verence totiž vlastnil nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih.

Nakonec si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamen áudělat z kr álovství místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím.

TeD právě zkoumal jakési složité zařízení. Mělo to dvě oje k zapřažení koně a zbytek vypadal jako vůz naložený několika větrnými mlýny.

Verence zvedl hlavu a nepřítomně se usmál.

„Ahoj, ahoj,“ řekl. „Takže jste už v pořádku zpátky?“

„No –“ začala Magráta.

„Tohle je univerzální sklizňostroj,“ přerušil ji Verence,„právě ho přivezli z Ankh-Morporku. Dech budoucnosti, chápeš? Začal jsem se vážně zajímat o zlepšení zemědělské výroby apůd>27


ních výnosů. Budeme muset urychleně přejít na ten novýtrojolní systém.“

Magrátu jeho řeč poněkud vyvedla z rovnováhy.

„Ale j ám ám dojem, že v celém Lancremámejen tři pole,“ řekla, „a vím taky, že tam není mnoho půdy, a navíc není příliš úrodn á–“

„Je velmi důležité dosáhnout správného poměru meziobilninami, luštěninami a kořenovou zeleninou,“ pokračovalVerence zvýšeným hlasem. „Také velmi vážně uvažuji ojetelovinách. Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíš ty?“

„No, já –“

„A taky si myslím, že je načase dělat něco s prasaty!“ vykřikl Verence. „Lancreské pruhované! Jak je otužilé! Ale my bychom mohli zvýšit jeho váhu, a tedy výtěžnost! Promyšleným chovem, a hlavně křížením! Třeba, řekněme, se stoským tulením! Nechal jsem si poslat kance – Jeníku, byl bys tak laskav a přestal hrát na tu zatracenou trumpetu?“

Jeník spustil trubku.

„To jsem troubil fanfáry, Vaše Veličenstvo.“

„No ano, to chápu, ale nikdo od tebe nečeká, že je budeš troubit pořád dokola. Pár jásavých tónů úplně stačí.“ Verence se zhluboka nadechl. „A taky se někde něco pálí.“

„Á jé... do háje, to je mrkev...“ Jeník odspěchal.

„To je lepší,“ přikývl Verence. „Kde jsme to skončili?“

„Mám dojem, že u prasat,“ napověděla mu Magráta, „ale já vlastně přišla kvůli –“

„Všechno to začín áu půdy,“ přerušil ji Verence. „Když budeš mít dobrou zem a zlepší se všechno ostatní. Jo, abychnezaomněl, svatbu plánuju na den letního slunovratu. Myslel jsem si, že by se ti to líbilo.“

Magrátiny rty vytvořily velké O.

„Můžeme to samozřejmě ještě posunout, ale ne o mnoho, kvůli sklizni, víš?“ pokračoval Verence.

„Taky jsem si myslel, že by bylo hezké uspořádat předtím nějaký velký trh nebo festival,“ svěřoval jí.

28


„Požádal jsem taky ankh-morporský salon Boggi, aby nám

poslal svého nejlepšího krejčího a výběr látek, a jedna z dívek

od dvora je asi tvé velikosti a myslím, že se ti bude výsledek moc

líbit,“ sděloval jí dále.

„A pan Rudykopalsson, trpaslík, sešel z hor jen kvůli tomu,

aby pro tebe vytvořil korunu,“ rozehříval se Verence čím dál

tím víc.

„Můj bratr a společnost pana Ženi Vínozpěva nemohoupřijet, protože jsou na turné v Klači, ale pan Mášrecht, hrotepec,

napsal speciální hru pro svatební představení. Tvrdí, že je to

něco takového, co nemůžou zkazit ani obyčejní venkované.

Takže všechno je dohodnuto, že?“

Magrátin hlas, mírně ochraptělý, se konečně vrátil zdalekých krajů.

„Poslyš, a nepředpokládá se, že se taky zeptáš mě?“ zajímala

se mírně podrážděně.

„Cože? Ach tak. Hm. Ne, vlastně ani ne,“ odpověděl jíVerence. „Králové se neptají. Všechno jsem to promyslel. Jsem král, rozumíš, a ty jsi, bez urážky, přece jen moje poddaná. Nemusím se tě ptát.“

Magráta otevřela ústa ke vzteklému výkřiku, ale na poslední chvíli stačila do cesty této akci vkodrcat její soudnost.

Jistě, říkala, můžeš na něj chvíli ječet a pak odejít. A on za tebou pravděpodobně přijde.

Velmi pravděpodobně.

Hm.

Možn áale, že ne zase tak pravděpodobně. Protože on sice je drobný a příjemný človíček s laskavýma vodnatýma očima, ale je také král a snaží se starat o spoustu věcí. Alepravděpodobně by přišel. Velmi pravděpodobně.

Ale...

Chceš na to vsadit celý zbytek života? Nechtěla jsi to vlastně sama tak, jak to zařídil? Cožpak jsi nedoufala právě v něco takového, když jsi se sem vracela? No?

29


Verence se na ni díval s jistým zájmem.

„Jde o to tvé čarování?“ zeptal se nakonec. „Nemusíš toho samozřejmě úplně nechat. Já chovám k čarodějkámopravdovou úctu. Můžeš být královna-čarodějka, i když mám pocit, že v tom případě bys musela nosit dost odvážné oblečení, chovat si kočky a rozdávat lidem otrávená jablka. Někde jsem to četl. Je to ten problém, že? To čarování?“

„Ne,“ zamumlala Magráta, „v tom to není... hm... říkal jsi něco o koruně?“

„Musíš mít přece korunu,“ přikývl Verence. „To královny mívají. Ověřoval jsem si to v knihách.“

Znovu zasáhl její mozek. Královna Magráta, šeptal jí. Ta myšlenka jí nastavila zrcadlo představivosti...

„Nezlobíš se, že ne?“ řekl Verence.

„Cože? Oh. Ne. Já? To víš, že ne.“

„Výborně. Tak to bychom měli vyřízené. Snad je to všechno, co myslíš?“

„Hm –“

Verence si spokojeně zamnul ruce. „S luštěninami uždokážeme skvělé věci,“ pokračoval tak klidně, jako by ani právě kompletně nepřeorganizoval Magrátin život, aniž se s ní o tom poradil.„Fazole, hrách... vždy6 víš. Vazači dusíku. A taky hnojíme a vápníme. Hospodaříme vědecky. PojD se podívat.“

A optimistickým krokem vyrazil.

„Víš,“ vykládal jí cestou spokojeně, „já si myslím, žedokážeme, aby tohle království začalo fungovat.“

Magráta mu kráčela v patách.

Takže všechno je vyřízeno a připraveno. Žádná nabídka, jen konstatování. Nikdy si nebyla jistá, jak bude ta chvíle vypadat, ani v tom nejtemnějším nočním čase, ale přesto měla jakousi neurčitou představu, že by v té události mohly hrát jistou roli růže a západ slunce a slavíci. Jetelovinám příliš velkou úlohu nepřisuzovala. Fazole a ostatní luštěninoví vazači dusíkurozhodně nevystupovali jako hlavní představitelé.

30


Na druhé straně byla Magráta ve své podstatě mnohem praktičtější, než by usoudili ti, kdož nedohlédli dál než k jejímu nepřítomnému úsměvu a sbírce více než tří set kusů okultní bižuterie, z nichž ani jeden ve skutečnosti nefungoval.

Tak takhle to vypadá, když se má dívka vdávat za krále? Všechno za vás vyřeší a vyřídí. Žádní bílí koně. Minulostpřeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou.

Možná že je to normální. Králové jsou velmi zaměstnané osoby. Magrátiny zkušenosti, co se vdavek za krále týče, byly velmi omezené.

„Kam to jdeme?“

„Do staré růžové zahrady.“

Á... tak to už bylo lepší.

Až na to, že tam nebyly žádné růže. Ze zahrady obehnané zdí zmizely pěšinky i besídky a teD byla pln ápo p ás vysokých zelených stonků pokrytých bílými květy. Na květech zuřivě pracovaly včely.

„Fazole?“ zaváhala Magráta.

„Správně! Vzorková setba. Vodím sem farmáře, aby si jiprohlédli na vlastní oči,“ vysvětloval jí nadšeně Verence. Pak ale posmutněl a těžce si povzdechl. „Oni přikyvují, mumlají ausmívají se, ale obávám se, že když se vrátí domů, pokračují ve svém hospodaření postaru jako předtím.“

„J ávím,“ přikývla Magr áta. „Se stejným přístupem jsem se setkávala, když jsem lidem dávala lekce v bezbolestnémporodnictví.“

Verence pozvedl obočí. Představa toho, jak právě Magráta učí snědé a plodné venkovanky základy porodnictví, se zdála poněkud nereálná dokonce i jemu.

„Vážně? A jak rodily předtím?“ zeptal se překvapeně.

„No, prostě postaru,“ odpověděla Magráta.

Chvíli se dívali na bzučící fazolové políčko.

„Samozřejmě, až budeš královnou, nebudeš muset to –“ začal nejistě Verence.

31


Přišlo to tiše a měkce, skoro jako polibek, stejně lehce jako dotek slunečních paprsků.

Žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších.

Fazolové stonky se začaly ohýbat, lámat a rychle poléhaly ve velkém kruhu.

Včely divoce zabzučely a začaly rychle mizet v dálce.

Trojice čarodějek dorazila k menhiru společně.

Nějakým vyprávěním a vysvětlováním se ani neunavovaly. Jsou jisté věci, které víte.

„Věřily byste? Uprostřed těch mých zatracených bylinek!“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Přímo v palácové zahradě!“ mračila se Magráta.

„Chudáček malý! Akorát to zvedal, aby mi to ukázal!“dodávala rozhořčeně Stařenka Oggová.

Bábi Zlopočasná se zarazila.

„Náš Žuchlík pěstoval semínka hořčice a řeřichy pro svou Stařenku,“ vysvětlovala Stařenka Oggov átrpělivě. „Donesl mi hezky ukázat mističku a přesně v té chvíli, kdy jsem se sehnula – pic ho! Polehlý kruh jako v obilí!“

„Tohle je vážná věc,“ zavrtěla hlavou Bábi Zlopočasná. „Už kolik let to nebylo tak špatné jako letos. Všechny víme, co to znamená, že. TeD ale musíme –“

„Ehm,“ odkašlala si Magráta.

„– udělat především jedno –“

„Promiňte,“ vskočila jí do řeči Magráta. Byly tady jisté věci, které potřebovala vysvětlit.

„Ano?“

„Já nevím, o co jde,“ sdělila jí Magráta. „Tedy, jaksi, stará Dobračka Sejkonopn á–“

„– budižjízemělehk á–“ dodaly obě starší čarodějky sborem.

„– mi sice kdysi řekla, že ty kruhy jsou nebezpečné, ale nikdy mi nevysvětlila proč.“

32


Starší čarodějky si vyměnily významné pohledy.

„Nikdy ti nevyprávěla o Tanečnících?“ naklonila BábiZloočasná hlavu ke straně.

„Nikdy ti neřekla o Dlouhém muži?“ dodala StařenkaOggová.

„O jakých Tanečnících? To myslíte ty staré kameny tam na

blatech?“

„Všechno, co v téhle chvíli potřebuješ vědět,“ odpověděla jí

Bábi Zlopočasná, „je, že je musíme za každou cenu zastavit.“

„Koho je?“

Bábi se zatvářila jako nevinnost sama...

„No přece ty kruhy, samozřejmě,“ odpověděla.

„Ale ne,“ zavrtěla Magráta hlavou. „Poznám to podlezpůsobu, jak mluvíte. Řekla jste je, jako by to byla nějak áoškliv á

nadávka. To nebyli nějací obyčejní oni, to byli Oni s velkým O.“

Jak se zdálo, upadly obě starší čarodějky do rozpaků.

„A kdo je Dlouhý muž?“ útočila dál Magráta.

„Ale my jsme přece o žádném Dlouhém muži nemluvily,“ kličkovala Bábi.

„No, když jí řekneme o Tanečnících, tak se asi nemůže nic stát,“ zabručela Stařenka.

„Asi ne..., ale znáš to... tedy víš, jak to myslím... je to Magráta,“ odpověděla jí Bábi.

„Co to m ávšechno znamenat?“ mračila se na ně Magr áta.

„My si myslíme, že tvoje pocity k Nim budou poněkud jiné než naše, to je to, co se ti pokoušíme vysvětlit.“

„Rozuměj, mluvíme prostě o –“ začala Stařenka.

„Neříkej to jméno!“

„No jo, vlastně, vidíš. Promiň.“

„Vždy6 sama víš, že kruh nemusí Tanečníky pokaždé najít,“ obrátila se Bábi ke Stařence. „Vždycky je tady naděje, že je to jenom náhoda.“

„No jo, ale když se uděl áuvnitř –“ chtěla namítnout Stařenka.

Magráta jí vztekle skočila do řeči.

33


„To děláte naschvál! Celou tu dobu mluvíte v hádankách, abych vám nerozuměla! Děláte mi to vždycky. Ale až budu královnou, tak s tím budete muset přestat!“

To je zarazilo.

Stařenka Oggov ánaklonila hlavu ke straně. „Takže mladý Verence se konečně vyjádřil, co?“

„Ano!“

„A kdypak dojde k té š6astné události?“ zeptala se BábiZloočasná odměřeně.

„Za dva týdny,“ odpověděla Magráta. „Na den letníhoslunovratu.“

„Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,“ zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová. „To je přece nejkratší noc v roce –“

„Gyto Oggová!“

„A potom budete mými poddanými,“ ignorovala Magráta tu

krátkou mezihru. „A budete se mi muset klanět a kdeco!“

Už když ta slova vypouštěla z úst, věděla, jak jsou hloupá,

ale hněv jí nedovolil se zarazit včas.

Bábi Zlopočasné se zúžily oči.

„Hmm,“ zabručela. „Tak to všechno budeme muset dělat,

povídáš?“

„Každopádně,“ zaplétala se Magráta víc a víc, „a jestli ne, mohla bych vás dát uvrhnout do hladomorny.“

„No tohle,“ zakroutila hlavou Bábi. „A to se podívejme. Ale to by se mi nelíbilo. To by se mi ale ani trošičku nelíbilo.“

Všechny tři znaly hradní podzemí včetně mučírny ahladomorny a věděly, že ty prostory v posledních letech sloužilysvému účelu jen výjimečně a teD nebyly používány vůbec. Verence II. byl ten nejmírnější a nejmírumilovnější vládce v dějinách celého Lancre. Jeho poddaní ho přijímali s určitýmdobromyslným pohrdáním, což je úděl všech, kdo tiše, cílevědomě anezištně pracují pro veřejné blaho. Kromě toho Verence by si raději uřízl nohu, než by vsadil do vězení čarodějku, nebo6 by

34


mu to z dlouhodobého hlediska ušetřilo mnoho nepříjemností

a pravděpodobně by to bylo i méně bolestivé.

„Královna Magráta, hm?“ řekla Stařenka Oggová, která se snažila alespoň částečně uvolnit ovzduší. „Božíčku. Fakt je, že ten starý hrad už potřeboval dávno trochu oživit a –“

„No, tak teD to bude to pravé,“ prohlásila významně Bábi.

„Myslím, že nemám zapotřebí se zatěžovat podobnýmizáležitostmi,“ ušklíbla se Magráta. „A6 je to, co je to. Je to vaše věc. Na takové hlouposti teD nebudu mít čas, to vím skoro určitě.“

„A já zas jsem si jistá, že si už nějakou tu zábavu najdete, Vaše rádoby Veličenstvo!“ usekla Bábi Zlopočasná.

„Pch!“ zvýšila Magráta hlas. „To jistě! Můžete si klidně najít nějakou jinou trou–, můžete si, ke všem čertům, najít v Lancre novou čarodějku! Rozumíte? Nějakou jinou hloupou holku, kter áuděl ávšechnu špinavou pr áci a nikdy jí nikdo nicnevysvětlí a před kterou si můžete trousit ty své polovičatépoznámky. Já mám na práci jiné věci. A lepší!“

„Lepší věci než být čarodějkou?“ nadhodila Bábi.

A Magráta se do toho vrhla po hlavě.

„Samozřejmě!“

„No maucta,“ sykla Stařenka sama pro sebe.

„Aha. V tom případě předpokládám, že by ses chtělaurychleně vrátit na hrad,“ prohlásila Bábi hlasem, který řezal jako nůž.

„To bych řekla!“

Magráta zvedla své koště.

Bábina ruka vystřelila jako blesk a uchopila koště za násadu.

„Tak to zase prr,“ zasyčela. „Takhle ne. Královny jezdí ve zlatých kočárech a takových pitomostech. Každému, co jeho jest. Koš6ata jsou pro čarodějky.“

„Ale no, tak už toho nechte, vy dvě,“ začala StařenkaOggová, která byla od přírody dobrotivým prostředníkem.„Koukněte, vždy6 královnou může být každý a čarodě–“

„Mně je to přece jedno,“ ušklíbla se Magráta a pustila koště. „J áuž nem ám zapotřebí starat se o takové hlouposti.“

35


Otočila se, podkasala si sukni a dala se na útěk. Její postava se rýsovala proti zapadajícímu slunci.

„Esme, ty pitom ástar áochechule,“ prohl ásila zvučnýmhlasem Stařenka Oggová. „Jenom proto, že se má vdávat.“

„Víš, jak by to dopadlo, kdybychom jí to řekly, Gyto,“podívala se na ni Bábi. „Pochopila by to všechno špatně. Šlechta. Kruhy. Řekla by, že je to... nádherné. Bude nejlepší, když ji z toho vynecháme.“

„Vždy6 už o sobě nedali vědět roky a roky,“ uvažovala nahlas Stařenka. „Budeme potřebovat nějakou pomoc. Tím myslím... poslyš, kdy jsi byla naposled nahoře u Tanečníků?“

„No, víš, jak to chodí,“ odpověděla jí Bábi. „Když je pořád klid, tak si na ně skoro nevzpomeneš.“

„Měly bychom je pořádně vyčistit.“

„To je pravda.“

„Nejlepší by bylo, kdybychom tam zašly hned zítra ráno,“ pokračovala Stařenka Oggová.

„Dobrá.“

„A měly bychom si raději vzít i srpy.“

V království Lancre není mnoho míst, na kterých bystemohli upustit míč a on se od vás okamžitě nezačal kutálet dolů. Většinu království tvoří blata a strmá, hustě zalesněná horská úbočí, kter áse s výškou rychle mění v příkré a nepřístupnéhory, kam nechodí ani trollové. V oněch místech jsou rokliny tak hluboké, že se tam musí sluneční světlo přivádět potrubím.

Stezka k vřesovišti, kde stáli Tanečníci, byla napůl zarostlá, i když byla jen pár kilometrů od města. Občas, ale vždycky jen náhodou, tam zabloudili lovci. Ne že by tam bylo málo zvěře, ale, no jednoduše –

– byly tam ty kameny.

Kamenné kruhy byly v horách dost běžná věc. Druidové je stavěli jako počítače pro předpovědi počasí, a protože bylo vždycky levnější postavit 33-mega-litový kruh, než doplňovat

36


a zesilovat ten pomalý starý, bylo těch starých na horských

mýtinách až až.

K Tanečníkům se však žádný druid nepřiblížil.

Kameny nebyly opracované. Nebyly ani umístěny v nějakém důmyslném postavení. Netýkaly se jich dokonce ony obvyklé věci, jako že v určitý den ozářilo slunce určitý z nich. Někdo tady prostě a jednoduše vytvořil hrubý kruh z osmi narudlých balvanů.

Zato počasí se tam chovalo podivně. Lidé říkali, že kdyžzačne pršet, dopadnou první kapky v kruhu o několik vteřinpozději než ty vně kruhu, jako kdyby déš6 přilétal odjinud, zmnohem větší vzdálenosti. Když mračna zakryla slunce, trvalo to stejně dlouho, než světlo v kruhu zesláblo.

Vilém Skřuska během několika minut zemře. Je však třeba říci, že jelena, za kterým se hnal jako šílený, neměl štvát, když není sezona, zvláště ne toho překrásného, a už vůbec nedokonalého zástupce červených jelenů beranohlavých, protože tento druh je vážně ohrožený, i když momentálně ne tolik jako Vilém Skřuska.

Zvíře mu stále unikalo, prodíralo se vysokým kapradím adělalo tolik hluku, že ho mohl sledovat i slepý.

Skřuska se mu neustále držel v patách.

Kolem kamenného kruhu ještě stála mlha, ne v souvislém závoji, ale v dlouhých, potrhaných cárech.

Jelen doběhl k okraji kruhu a zastavil se. Jednou, dvakrát ustoupil a zase popošel kupředu, pak zvedl hlavu a podíval se přímo na Skřusku.

Ten pozvedl kuši.

Jelen se obrátil a vskočil mezi kameny.

Pak už začalo být všechno nezřetelné a zmatené. Takpředevším to byla –

– vzdálenost. Kruh měl jen pár metrů v průměru anebylo možné, aby se v něm najednou našla tak obrovskávzdálenost.

37


Další byla –

– rychlost. Z kruhu se něco přibližovalo, bíl átečka, kter á rostla a rostla.

Skřuska věděl, že pozvedl kuši, a chystal se zamířit,alekdyž do něho ta věc narazila, vypadla mu zbraň z ruky a najednou měl jediný pocit –

– pocit věčného klidu.

Teprve pak si vybavil krátkou bolest.

Vilém Skřuska zemřel.

Vilém Skřuska se podíval mezi prsty na polámané kapradí. Kapradí bylo polámané, protože na něm leželo jeho vlastní tělo. Jeho právě zesnulé oči obhlížely okolí. Mrtví nepodléhajížádným sebeklamům. Umřít, to je něco, jako když se probudíte po skutečně skvělém flámu. Během několika málo vteřin si vybavíte všechny ty věci, které jste včera dělali, které byly v té chvíli tak logické, skvělé a vtipné. Vzpomenete si dokonce na tu úžasnou taškařici, kterou jste provedli s cylindrem od petrolejky advěma míči spojenými provázkem, ale současně vám dojde, že dnes se všem těm lidem musíte podívat do očí, a i když jste už střízlivý a oni také, všichni si to pamatujete.

„Oh,“ vypravil ze sebe.

Krajina kolem kamenů se podivně ohýbala. TeD, když kruh pozoroval zvenčí, to bylo tak jasné...

Naprosto zřetelné. Žádné zdi, jen dveře. Žádné hrany, jen samé rohy.

VILÉME SKŘUSKO.

„Ano?“

BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM, TUDY.

„Vy jste lovec?“

JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE.

Smr6 se usmál. Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu.

„Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření... takové věci?“

38


Smr6 si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně.

MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO, PŘESNĚJI ŘEČENO, JE LIDEM BERU.

„A kam je berete?“

TAK TO BUDEME MUSET TEPRVE ZJISTIT, ŽE?

Vilém Skřuska se už pomalu měnil v mlhavý obláček.

„Ta věc, co mě dostala –“

ANO?

„Myslel jsem, že už dávno vyhynuli!“

ALE VŮBEC NE. JEN ODEŠLI.

„A kam?“

Smrt natáhl kostěný ukazovák.

TÁMHLE.

Magráta původně neměla v plánu přestěhovat se dozámku před svatbou hlavně proto, že nestála o všechny ty lidskéřeči. Byla pravda, že v paláci, který měl nesmírné množstvíkomnat, žil asi tucet lidí, ale přesto, byla by s ním pod jednou střechou, a to bylo pro lidi jako záminka dobré až až. Přesněji špatné až až.

Ale to bylo předtím. TeD v ní krev doslova pěnila. Jen a6 si lidé povídají. Dovedla si docela živě představit, kteří lidé to budou. No dobrá, a6 si klidně mluví.

Vstala časně a zabalila si všechen svůj majetek. Domek nebyl její a většina nábytku jakbysmet. Čarodějky přicházely aodcházely, ale jejich domky byly věčné a obvykle měly na střeše tytéž došky, kterými byly pokryty při stavbě.

Co jí patřilo, to byla sada magických nožů, tajemné barevné provázky, dva poháry, několik alchymistických zkušebníchtyglíků a skříňka plná prstenů, náhrdelníků a náramků, které byly pokryty mystickými symboly alespoň tuctu různýchnáboženství. To všechno naházela do pytle.

Pak tady byly knihy. Dobračka Sejkonopn áplatila meziča>39


rodějkami za knihomola. Byl jich skoro tucet. Nad knihami

Magráta zaváhala, a nakonec je nechala stát v policích.

A co oficiální špičatý klobouk? Stejně ho nikdy neměla ráda a nebrala si ho nikdy, když se tomu mohla vyhnout. Do pytle s ním.

Naposled se kolem sebe



Terry Pratchett

TERRY PRATCHETT


28. 4. 1948 - 12. 3. 2015

Terence David John Pratchett byl výzmnamným současným anglickým spisovatelem, publicistou, scénáristou a divadelním dramatikem. Je autorem slavných fantastických knih o Zeměploše.

Narodil se v Baeconsfieldu v hrabství Buckingham v Anglii. Studoval na High Wycombe Technical High School, kde ve školním časopise uveřejnil svou první povídku Business Rivals, která vyšla ještě o rok později v časopise Science Fantasy pod názvem The Hades Business. V roce 1965 ze školy odešel kvůli práci v místních novinách The Bucks Free Press, kde mimo jiné psal týdenní sloupky s dětskými příběhy. V roce 1968 dostal za úkol udělat rozhovor s místním vydavatelem, kterému se zmínil o své vlastní knize na motivy jednoho z příběhů ze zmiňovaných sloupků. Kniha se jmenovala Kobercové (The carpet people) a nakonec vyšla v roce 1971.
V roce 1979 odešel z novin a stal se tiskovým mluvčím energetické společnosti Central Electricity Generating Board. Stále se věnoval psaní a v roce 1983 spatřila světlo světa první kniha ze série o Zeměploše - Barva kouzel (The Color of Magic). V roce 1987 byly vydány již 4 knihy série a Pratchett skončil s prací v elektrárně a stal se spisovatelem na plný úvazek.
V roce 2007 mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba a po celý zbytek života se Pratchett snažil proti této ráně osudu bojovat na všech frontách. Věnoval miliony dolarů na výzkum a léčení, snažil se o hlasitou osvětu a plánoval v závěrečném stadiu postoupit euthanázii. V roce 2010 sepsal výroční "Dimbleyho přednášku" (Dimbley lecture - každý rok je významná osoba veřejného života požádána o přednášku na aktuální téma) s názvem Shaking Hands With Death, kterou kvůli Pratchettově zdravotnímu stavu přednesl jeho přítel Tony Robinson. Své nemoci podlehl na jaře 2015 ve svém domě ve Wiltshire obklopen rodinou.
Pratchett zůstal autorsky aktivní až téměř do samého konce, poslední knihu a zároveň poslední příběh série Zeměplochy dopsal jen pár měsíců před smrtí. Jeho díla, zejména fantastická Zeměplocha, byla přeložena do mnoha jazyků a prodává se po celém světě. Od roku 1996 byl Pratchett nejlépe prodávaným autorem ve Velké Británii. Za svou práci získal četná ocenění a čestné doktoráty, například Řád britského impéria za službu literatuře v roce 1998 a Carnegieho medaili za dětskou knihu Úžasný Mauric a jeho vzdělání (Amazing Maurice and His Educated Rodents) v roce 2002. V roce 2009 ho královna Alžběta II jmenovala rytířem.

Jeho neznámější dílo je série knih z fantastiského světa Zeměplocha (Discworld). Příběhy patří do žánru fantasy, ale odehrávají se v prostředí svou podstatou kopírující svět kolem nás. Setkáme se s mágy z Neviditelné univerzity, čarodějkami z venkova či udatnými strážníky z velkoměstské Noční hlídky. Zavítáme do hlavního města Ankh-Morporku, kde své místo na slunci mají vedle spořádaných řemesel i cehy vrahů a zlodějů, stejně tak i do dalekých končin na dobrodružné výpravy třeba až k samému okraji světa, přes který moře přepadávají do hvězdné prázdnoty. Hrdiny příběhů jsou kromě lidí, trpaslíků, skřetů či trolů a víl například bohové nebo samotný Smrť, který provází duše na poslední cestě a bere své zaměstnání velmi vážně.
Pratchett v knihách často naráží na aspekty našeho světa a také paroduje klasická díla. Příběhy jsou napsány s nadsázkou a velmi líbivým humorem a jen velmi zřídka se v nich vyskytuje skutečné násilí, které je zde prezentováno jako čin hodný nejvyššího trestu.

Vše začalo v roce 1983 knihou Barva kouzel, další díla věnovaná hrdinovi Mrakoplašovi a mágům jsou například Lehké fantastično (The Light Fantastic), Magický prazdroj (Sourcery), Poslední kontinent (The Last Continent), Nevídaní akademikové (Unsees Acadmicals) nebo Zajímavé časy (Interesting Times). S čarodějkami se potom setkáme v knihách Čaroprávnost (Equal Rites), Soudné sestry (Wyrd Sisters), Čarodějky na cestách (Witches Abroad), Dámy a pánové (Lords and Ladies), Svobodnej národ (The Wee Free Men), Klobouk s oblohou (A Hat Full of Sky), Obléknu si půlnoc (I Shall Wear Midnight) nebo Zimoděj (Wintersmith).
Dějová linie věnovaná Smrti obsahuje knihy Mort (Mort), Sekáč (Reaper Man), Těžké melodično/i> (Soul Music), Otec prasátek (Hogfather) a Zloděj času (The Thief of Time). A konečně slavná Noční hlídka v Ankh-Morporku, její členové, velitel a mnozí nepřátelé jsou nám představeni v knihách Stráže! Stráže! (Guards! Guards!), Nohy z jílu (Feet of Clay), Hrr na ně! (Jingo), Pátý elefant (The Fifth Elephant), Noční hlídka (Night Watch), Buch! (Thud!) nebo Šňupec (Snuff), v městském prostředí se odehrávají Pohyblivé obrázky (Moving Pictures), Pravda (The Truth), Podivný regiment (Monstrous Regiment) nebo Zaslaná pošta (Going Postal). "Filozofií života" se zabývají díla Malí bohové (Small Goods) nebo Pyramidy (Pyramids).
Poslední 41. kniha ze série Zeměplochy, která zároveň uzavírá dějovou linii o Toničce Bolavé, se jmenuje The Shepherd's Crown a vyšla v roce 2015.
Pratchett ke své vybájené zemi také stvořil řadu doplňkových knih jako Průvodce po Zeměploše (The New Discworld Companion), Kuchařka stařenky Oggové (Nanny Ogg´s Cookbook), Zeměplošský almanach (The Discworld Almanak), Foklor Zeměplochy (The Folklore of Discworld), Věda na Zeměploše (The Sience of Discworld), Věda na Zeměploše II: Koule (The Science of Discworld II: The Globe), Věda na Zeměploše III: Darwinovy hodinky (The Science of Discworld III: Darwin´s Watch) a Věda na Zeměploše IV: Soudný den (The Science of Discworld IV: Judgement Day). A také jsou samozřejmě k dispozici mapy - Zeměplocha mapa (The Discworld Map), Ulice Ankh-Morporku (The Streets of Ankh-Morpork), Turistický průvodce po Lancre (A Tourist Giude to Lancre) nebo Smrťova říše (Death´s Domain).
Některé z příběhů vyšly také jako audioknihy, obrázkové knihy, komiksy a nebo byly zfilmovány.

Terry Pratchet se věnoval i jiným tématům, tyto knihy ale nejsou tolik známé. Za všechny jmenujme například trilogii o Nomech - Na cestu (Truckers), Na nepřítele (Diggers) a Na shledanou (Wings), příběhy Johnnyho Maxwella - Johnny, jen ty můžeš zachránit lidstvo (Only you can save mankind), Johnny a mrtví (Johnny and the Dead) a Johnny a bomba (Johnny and the Bomb).
Dále potom scifi Strata (Strata), Temná strana slunce (The Dark Side of the Sun), Dobrá znamení (Good Omens) nebo úvod do kočičí povahy Nefalšovaná kočka (The Unadulterated Cat).
Pratchettovo dílo bravurně překládal do češtiny Jan Kantůrek. Oba muži se několikrát setkali a stali se přáteli. Pratchett považoval české překlady svých knih za jedny z nejzdařilejších mezi ostatními jazykovými variacemi na celém světě.
Za svůj první honorář v hodnotě 14 liber za uveřejnění povídky The Hades Business si Pratechtt koupil svůj první psací stroj.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist