načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dáma z Růže -- Historický román z období války růží - Sandra Worth

Dáma z Růže -- Historický román z období války růží

Elektronická kniha: Dáma z Růže -- Historický román z období války růží
Autor:

Mladičká Isobel, chráněnka anglické lancasterské královny Markéty z Anjou, je vášnivá, odvážná a velice krásná, a proto nemá o ctitele nouzi. Ona však hluboce miluje sira Johna ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 404
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladičká Isobel, chráněnka anglické lancasterské královny Markéty z Anjou, je vášnivá, odvážná a velice krásná, a proto nemá o ctitele nouzi. Ona však hluboce miluje sira Johna Nevilla z tábora Yorků, i když tuší, že bude obtížné získat královnino požehnání. Je téměř zázrak, když královna svolí, aby se Isobel provdala za úhlavního nepřítele, třebaže za to Neville musí zaplatit veliké peníze. Všude kolem milenců zuří nelítostná válka, která obrací bratra proti bratrovi a zanechává po sobě města a vesnice srovnané se zemí. To však lásku Isobel a Johna ještě víc posiluje. Isobel odmítá sedět se založenýma rukama, když se její manžel zapojí do válečné vřavy. Využívá své chytrosti, a dokonce i přestrojení. Jenom velká láska manželům pomůže přežít krvavé tažení vévody z Lancasteru na Londýn, nenávist královny Markéty a kroky Isobelina strýce Johna Tiptofta, za něž si vysloužil přezdívku Řezník Anglie. Nemají strach, že se poraní o trny Rudé či Bílé růže… Zejména čtenářky jistě potěší příběh velké lásky odehrávající se v jednom z nejkrutějších období anglické historie.

Související tituly dle názvu:
Dáma z Růže Dáma z Růže
Worth Sandra
Cena: 150 Kč
Války růží Války růží
Neillands Robin
Cena: 225 Kč
Válka růží 2: Trojice Válka růží 2: Trojice
Iggulden Conn
Cena: 355 Kč
Válka růží 2: Trojice Válka růží 2: Trojice
Iggulden Conn
Cena: 177 Kč
Válka růží 1: Bouře Válka růží 1: Bouře
Iggulden Conn
Cena: 311 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Originální vydání

Lady of the Roses

Přeložila Jaroslava Hromadová

Tu t o k n i h u v ě n u j i K a rl e

© 2008 by Sandra Worth

Translation © Jaroslava Hromadová, 2013

ISBN 978-80-7243-635-4


P O D Ě K O V Á N Í

Ráda bych poděkovala

své agentce Irene Kraasové za důvěru

a redaktorce Jackie Cantorové za velkou péči,

kterou této knize věnovala.

Díky patří i grafoložce Florence Gravingové,

jejíž odborné znalosti mi pomohly proniknout

do mnoha historických postav

tohoto románu.


Lionel,

vévoda z

Clarence

Edmund,*

vévoda z

Yorku

Jan z

Gentu,*

vévoda z Lancasteru

Thomas,

vévoda z

Gloucesteru

.

Richard II.

Anne Mortimerová

Richard,

Cambridge

Henry Stafford,

vévoda z

Buckinghamu

m

Ralph Neville,

Joan Beafortová

m

Markéta z Anjou

m

Richard,

vévoda z

Yorku

Cecily Ne

villeová

Richard,

m Richard Neville,

Warwicku

John Neville, lord Montagu

George Neville,

arcibiskup z

Yorku

Thomas Neville

Isabelle

Anne

potomci

Anne,

Exeteru

EDUARD IV.

Edmund,

Rutlandu

Elizabeth (Liza),

Margaret,

George,

vévoda z

Clarence

Richard,

vévoda z

Gloucesteru

Eduard,

princ z

Walesu

* Pro zjednodušení grafu jsou J

an

a Edmund uvedeni, jako kdyby se narodi

li v

D

Y N A S T I E Y O R K Ů , L A N C A S T E R Ů A N E V I L L E Ů , 1 3 9 9 – 1 4 7 6


m

skrze jejího druhého manžela sira Anthonyho Brownea

.

Ralph Neville,

Westmorelandu

nar. cca 1364

Joan Beaufortová,

Westmorelandu

nar. cca 1379

Richard Neville,

nar. 1400

m

Alice Montagu,

nar. 1405

Richard Neville,

Warw icku

nar. 1428

Thomas Neville

nar. 1429

John Neville, lord Montagu

nar. 1431

George Neville,

arcibiskup z

Yorku

nar. 1433

m

m

Anne Beauchampová,

Warwicku

I

sobel Ingoldesthorpeová

nar. 1440

1. Isabelle

nar. cca 1452

George,

vévoda z

Clarence

nar. 1450

m

1. Anne2. Isabelle3. Elizabeth4. John

5. Margaret6. George

nar. 1465

7. Lucy*

2

.

Anne

nar. cca 1454

m

Richard,

vévoda z

Gloucesteru,

král RICHARD III.

nar. cca 1452

D

Y N A S T I E N E V I L L E Ů

m

skrze jejího druhého manžela sira Anthonyho Brownea

.

Ralph Neville,

Westmorelandu

nar. cca 1364

Joan Beaufortová,

Westmorelandu

nar. cca 1379

Richard Neville,

nar. 1400

m

Alice Montagu,

nar. 1405

Richard Neville,

Warw icku

nar. 1428

Thomas Neville

nar. 1429

John Neville, lord Montagu

nar. 1431

George Neville,

arcibiskup z

Yorku

nar. 1433

m

m

Anne Beauchampová,

Warwicku

I

sobel Ingoldesthorpeová

nar. 1440

1. Isabelle

nar. cca 1452

George,

vévoda z

Clarence

nar. 1450

m

1. Anne2. Isabelle3. Elizabeth4. John

5. Margaret6. George

nar. 1465

7. Lucy*

2

.

Anne

nar. cca 1454

m

Richard,

vévoda z

Gloucesteru,

král RICHARD III.

nar. cca 1452


m

Jan z

Gentu,

vévoda z

Lancasteru

nar. 1340

1. Blanche,

Lancasteru

nar. 1345

3. Katherine de Roetová

nar. 1350

m

nar. 1367

John Beaufort,

nar. 1371

nar. 1387

Edmund Beaufort,

vévoda ze Somersetu

I

.

nar. 1

421

Henry Beaufort,

vévoda ze Somersetu

(1436

1464)

m

Markéta z

Anjou

nar. 1429

princ Eduard z

Lancasteru

nar. 1453

m

Anne Nevilleová,

dcera Richarda Nevillea,

Warwicku,

nar. 1454

D

Y N A S T I E

L A N C A S T E R Ů


D á m a z R ů ž e

9

P R O L O G

SEATON DELAVAL

Duben 1471

„PANÍ.“

Překvapil mě známý hlas. Ozval se nečekaně a zněl příliš laskavě. Jako by

měl připravit posluchače na špatné zprávy. Vzhlédla jsem a strachy se mi

zatajil dech. Na prahu malého pokoje stál manželův panoš Tom Gower

a jeho výraz nezaplašil mráz, jenž mi přebíhal po zádech. Pláštěnka,kterou jsem zašívala, mi vyklouzla z ruky a s námahou jsem vstávala z křesla.

Přidržovala jsem se opěrky, abych neztratila rovnováhu. Vykročil a viděla

jsem, že drží dopis. Ulevilo se mi. Chtělo se mi vykřiknout radostí. Chvála

Bohu, nepřišel, aby mi sdělil špatné zprávy, ale aby mi doručil dopis od mého

milovaného manžela. Když přistoupil, aby se mi poklonil, usmála jsem se

na něj tak široce, až jsem měla pocit, že mi musí prasknout tváře.

„Tome, milý Tome..., vstaň, prosím. Chvilku jsem si myslela – ne, není důležité, co jsem si myslela.“ Pořád jsem se usmívala. Dychtivě jsem si od něj vzala Johnův dopis a přitiskla si ho na srdce. Potom jsem si uvědomila, že Tom se neusmál a je pořád tak bledý a vážný jako ve chvíli, kdy jsem uslyšela jeho hlas. „Tome..., jak se válka vyvíjí pro Lancastery?“

Po krátkém zaváhání odpověděl: „Nevím, paní. Oblékl jsem panumarkýzi brnění a on mi pak poručil, abych odešel, než začne bitva. Abych vám doručil tenhle dopis... a tenhle prsten.“ Sáhl do kabátu. Sledovala

Sa n d r a Wo r t h

10

jsem, jak hledá prsten, a viděla jsem, že má ztuhlé prsty, jako by s nimi

hýbal jen s potížemi. Když jsem mu pohlédla do tváře, pochopila jsem,

že mi něco tají.

Vzala jsem si od něj sametový váček a vyndala prsten. Přitom jsem cítila, že stojím vně svého těla a dívám se na tu scénu z výšky. Kámen, tmavě modrý jako oči mého muže, v blednoucím světle vydával stejnou záři, jakou jsem vídala u Johna. Svět najednou docela ztichl a v duchu jsem uviděla patnáctiletou dívku, jak sedí u okna a tesklivě sleduje západ slunce. Toho dne se sudičkami vyjednávala o svém osudu a sudičky ji vyslechly a dopřály jí, o co žádala.

Ta dívka jsem byla já. Žádala jsem o dar a za něj jsem něco slíbila. Teď nastal čas, abych svůj slib splnila. I přes temné stíny, které mě teď zahalily, jsem nikdy nezapomněla, že jsem nejšťastnější z žen. Prožila jsem bouře a trápení, na nichž jsem měla svůj podíl, ale také jsem byla obdarována láskou, jakou zažije jenom málo lidí, láskou, která mi zalila život zářícím světlem, jako slunce zahřívá a oslňuje zemi. Jako vždycky blaženost té lásky osuší slzy, protože láska přesahuje všechny věci, dokonce i čas...dokonce i smrt. Nelituji ničeho.

Když jsem znovu nabyla klid, zvedla jsem hlavu a podívala se na Gowera. „Máš za sebou dlouhou cestu,“ vypravila jsem ze sebe a byla jsem ráda, že se mi netřese hlas. „Řekni kuchařce, aby ti uvařila tonejlepší, co máme, a odpočiň si...“ Přesto mě v očích pálily slzy a třásly se mi rty. Odvrátila jsem hlavu, a když Gower odešel, slyšela jsem ozvěnu jeho kroků v chodbě.

A N G L I E

Z A V L Á D Y

L A N C A S T E R Ů

1 4 5 6 – 1 4 6 1

Sa n d r a Wo r t h

12

K A P I T O L A P R V N Í

ČERVEN 1456

UPROSTŘED BLESKŮ, HROMŮ A PRUDKÉHO DEŠTĚ LETNÍ BOUŘKY

se v dálce objevil hrad. Jako by nebesa vyslyšela mé modlitby. „Tamhle!“

vykřikla jsem, protože jsem nedokázala potlačit velkou úlevu. „Tam se

můžeme schovat, viďte, sestro Madeleine?“

Sestra Madeleine, jíž vítr bičoval pláštěnku, otočila v sedle své malé kypré tělo a ignorujíc mladého vojáka Guye, obrátila se na muže, který nás na cestě doprovázel: „Pane Gilesi, znáte tohle místo? Je tak zvláštní.“ Její angličtina měla tak silný přízvuk z rodného Anjou, že kdybych neposlouchala pečlivě, mohla jsem si myslet, že hovoří francouzsky. Ale co se týče hradu, měla pravdu. Stál na otevřeném smaragdově zeleném prostranství, a nikoli na kopci, a působil spíš jako nádherné venkovské sídlo, vítající hosty, než jako pevnost, odrazující nepřítele. Vypadalzvláštně – měl šestiboké cihlové věže, velká okna a vysokou štíhlou siluetu.

„Myslím, že patří lordu Ralphu Cromwellovi, sestro,“ odpověděl pan Giles, zatímco jeho kůň kopyty čvachtal v lepkavém blátě na cestě.„Slyšel jsem, že si postavil cihlový hrad v Lincolnshiru, který se jmenuje Tattershall.“

„A tenhle pán... komu je oddaný? Rudé růži, nebo bílé?“

Pan Giles se na sestru Madeleine trpce usmál. „O nikom si nemůžete být jistá, sestro. Tenhle lord Cromwell mění barvy jako korouhvička. Ve

D á m a z R ů ž e

13

třicátých letech sloužil jako lord kancléř králi Jindřichovi, ale před několika roky měl s Lancastery spor, a tak provdal svou neteř za jednoho

z Yorků. Po bitvě u St. Albans se rozhádal s Yorky a teď se považuje za

oddaného lancasterského přívržence královny.“

Sestra Madeleine vyděšeně vyjekla: „Takový člověk je zrádce! Ve Francii bychom věděli, co s ním udělat.“

Podle toho, co jsem dokázala vyčíst z tváře pana Gilese, schované mezi límcem a okrajem promáčeného vlněného klobouku, jsem mohla číst jeho myšlenky: Tohle je Anglie a je to dobře. A nedokázala to změnit ani francouzská královna, která se provdala za našeho krále Jindřicha.

„Možná bychom se tu neměli zastavovat,“ prohlásila najednou sestra Madeleine a zarazila koně tak prudce, že v blátivé kaluži málem ztratil rovnováhu a na protest odfrkl. „Mon dieu, možná se zase vrátil k Yorkům a já nepřijmu pohostinnost od zrádce!“

Pan Giles a Guy se na mě podívali a z jejich výrazu jsem pochopila, že jedině já můžu tuhle překážku odstranit. Kdybychom jeli dál, neměli bychom jistotu, že najdeme ubytování na dnešní noc, a možná bychom museli přespat někde pod stromem. Vzhledem k tomu, že jsem bylapromočená a ve studeném a bodavém dešti jsem se třásla zimou, lákala mě vidina teplého jídla a suchých šatů. Všichni jsme byli v ohrožení. Měla jsem sestru Madeleine moc ráda, ale dokázala být hodně nepraktická.Naštěstí jsem, vzhledem k tomu, že mi během těch několika týdnů, co jsme se znaly, projevovala laskavý a skoro mateřský zájem, dokázala využít svůj vliv ve prospěch celé naší malé družiny na dlouhé cestě z převorstvíMarrick v Yorkshiru do Londýna. Než jsem promluvila, nadechla jsem se.

„Sestro Madeleine, Ježíš řekl, že hříšníci, kteří najdou správnou cestu, jsou spaseni. Takže jestli se tenhle yorský pán, který zbloudil od rudé růže, nyní vrátil do správného stáda Lancasterů, Bůh mu odpustí – a my bychom rozhodně měli udělat totéž, ne?“

Sestra Madeleine zvedla tvář k nebesům, jako kdyby poměřovala sílu Božího odpuštění a bouře. „Alors, mon enfant, jsi na svých patnáct let tak moudrá – nemůže být žádný jiný důvod, proč nám Bůh postavil toto místo do cesty v takovém strašném počasí. Musí si přát, abychom tady přenocovali, chère Isabelle.“ Jako kdyby tím svůj souhlas zpečetila, oslovila mě francouzsky.

Sa n d r a Wo r t h

14

Pan Giles neztrácel čas, pobídl koně ostruhami a vyrazil směrem khradu. Bylo mi jasné, že tak spěchá, aby si to sestra Madeleine nemohlarozmyslet. Cválala jsem na svém jezdeckém koni za ním, co nejrychleji jsem na zablácené silnici mohla. Mladý voják Guy, jehož kůň vezl na malém dvoukoláku mou truhlu, vyrazil také, ale kvůli nákladu se kůň bořil vhlubokém bahně, a tak dojel k branám hradu jako poslední.

Když jsem dohonila pana Gilese, někdo vyhlédl ze strážní věže azavolal: „Kdo je tam?“

„Královnina chráněnka lady Isobel Ingoldesthorpeová a její průvodkyně sestra Madeleine z převorství Marrick. Hledáme nocleh na dnešní noc,“ řekl pan Giles, a když se podíval nahoru, po tváři mu stékal déšť.

Padací mříž se se skřípěním otevřela. Vjela jsem s koněm do bezpečí průjezdu a s pomocí pana Gilese jsem seskočila. Ze strážnice vyšel vrátný a já se na něj vděčně usmála.

„Máte štěstí, dobří lidé,“ řekl. „Najdete bezpečný přístav u mého pána Cromwella, ať jste přívrženci Lancasterů nebo Yorků.“

„Ukrýváte tady dnes večer Yorky?“ zvolala sestra Madeleine.

Úder hromu přehlušil mužovu odpověď na tuhle nebezpečnou otázku, a tak jsem se chopila příležitosti a upoutala pozornost všech tím, že jsem předstírala mdloby. Sestra Madeleine a vrátný mi přispěchali na pomoc.

„Dýchej zhluboka, má drahá,“ radila mi sestra Madeleine. Poslechla jsem ji.

„Přijeli jste v pravou chvíli,“ řekl strážný. „Mladá dáma si potřebuje odpočinout a bouřka je čím dál horší.“

Jako kdyby se nebesa rozhodla pomoct nám, rachot zesílil a déšť lil ještě prudčeji. Ale sestra Madeleine se vrátila k lordu Cromwellovi.

„Je váš pán stejný lord Cromwell, který sloužil králi Jindřichovi a naší milostivé královně Markétě z Anjou jako kancléř?“ zeptala se sestraMadeleine, tentokrát ne tak naléhavě. Zatajila jsem dech.

„Stejný,“ odpověděl. „Tak kam máte namířeno?“ zeptal se přívětivě a předal koně dvěma mladým promočeným pomocníkům.

„Ke královskému dvoru,“ prohlásila sestra Madeleine pyšně. „Jsemsestra Madeleine a doprovázím tady lady Isobel Ingoldesthorpeovou,chráněnku královny Markéty z Anjou. Její otec byl sir EdmundIngoldesthore z Newmarketu v Cambridgeshiru, rytíř oddaný Lancasterům, a matka

D á m a z R ů ž e

15

byla lady Joan Tiptoftová z Cambridgeshiru, taky oddaná Lancasterům.

Oba zemřeli, Bůh jim buď milostiv.“ Pokřižovala se, našpulila rty apozvedla vyzývavě bradu.

Rychle jsem se na vrátného usmála, abych vyžehlila chladnou odpověď sestry Madeleine, a sklonila jsem hlavu, aby nebylo poznat, co si myslím. Na rozdíl od toho, co sestra právě řekla, můj otec nebyl žádný skalnípříznivec Lancasterů. Aby se vyhnul bojování na straně Lancasterů, většinu svého dospělého života neodpovídal na spoustu králových obsílek a pak vysvětloval své konání a platil vysoké pokuty. „Zkorumpovaná cháska“, tak označoval francouzskou královnu a její oblíbence, kteří vládli zemiběhem častých onemocnění krále Jindřicha. Ale taková řeč byla protistátní a dával si pozor, aby ho nikdo nepodezíral, že sympatizuje s Yorky.Zahnala jsem tu vzpomínku, svlékla si mokrou kapuci a vytřepala si vlasy. Všimla jsem si, že mi vrátný hledí do tváře. Všimla si toho i sestraMadeleine a obořila se na něj: „Jste drzý, pane. Doufám, že váš pán má lepší způsoby než vy.“

Muž se začervenal. „Jo, sestro, nebojte se. Je skutečný rytíř a dobře ví, jak se chovat k dámě. Následujte mě prosím.“

* * *

LORD CROMWELL, SRDEČNÝ MUŽ S PROŠEDIVĚLÝMI VLASY, NÁS

přišel přivítat, jakmile nás ohlásili v hodovní síni, kde si povídal s komorníkem a kde sluhové spěšně připravovali velkou hostinu. Někteřípřikrývali dlouhé stoly bílými ubrusy, rozmísťovali mísy na ovoce a slánky.

Také rozkládali cínové mísy, ocelové nože, stříbrné lžičky a poháry. Jiní

připravovali kovové svícny, do nich vkládali zapálené svíce a do držáků

na stěnách připevňovali pochodně, někteří zametali smetí, zbytky kostí,

psí výkaly a staré rohože. Ze sklepa přinesli dřevěné sudy plné vonných

okvětních lístků růží, yzopu a sladkého fenyklu. Stály opodál a čekaly, až

je rozhází po čisté podlaze. Bylo zřejmé, že lord Cromwell nijak nešetří.

„Ctihodná sestro, milá mladá dámo, srdečně vás tady vítáme,“zahlaholil, mně políbil ruku a sestře Madeleine se uklonil. „Načasovaly jste si návštěvu dobře. Nejen kvůli úkrytu před tím příšerným počasím – jo, nejen kvůli tomu – ale kvůli hostině, která se chystá na dnešní večer. Měl bych dodat, že to je velice výjimečná hostina. Za chvíli přijede moje neteř

Sa n d r a Wo r t h

16

lady Maude Nevilleová s manželem a mladými přáteli, kteří se s vámi rádi

setkají, milá lady Isobel. Určitě si budete mít o čem povídat. O věcech,

které nejvíc ze všeho zajímají mladé dívky – o mladých mužích.“ Mrkl na

mě a já jsem se usmála, zatímco sestra Madeleine se zamračila. „Bude tady

hudba, tanec, zpěvák a polykači ohně – musíte si odpočinout a občerstvit

se, abyste si mohla tu zábavu užít.“

Odvedli nás do příjemného pokoje vysoko ve třetím poschodí s výhledem na nádvoří. Už tam stála moje truhla. Navzdory dešti nás pokoj uvítal stejně vesele jako jeho majitel. Jedna cihlová stěna poskytovala krásné pozadí pro zlaté závěsy kolem postele a přehoz a velké okno na druhé osvětlovalo barevný gobelín, který zakrýval skoro všechny cihly. Dva sluhové přinesli džbán s vínem, tác se sýrem, velké poháry a stříbrné umyvadlo s vodou na umytí, které postavili na vysokou skříňku. Jedenzaálil svícen a druhý si od nás vzal mokré zablácené pláštěnky, a než odešel, pověsil je, aby uschly. Když jsem sledovala, jak se za ním zavřely dveře, zmocnilo se mě vzrušení. Spěchala jsem k truhle pro své nejkrásnější šaty, které jsem ještě neměla na sobě.

„Isabelle,“ ozvala se sestra Madeleine přísně.

Věděla jsem, co její tón znamená. Pomalu jsem se otočila a měla jsem po náladě.

„My na tu hostinu nepůjdeme. Nemusíš se převlékat.“

„Můžu se zeptat proč, sestro Madeleine?“ otázala jsem se potichu.

„Neslyšela jste jméno jeho neteře? Je Nevilleová.“

„Ne všechny větve Nevilleovy rodiny podporují vévodu z Yorku.Mnoho z nich patří k příznivcům Lancasterů.“

„Peut-être, ale nebudu riskovat, Isabelle. Najíme se v pokoji a brzypůjdeme spát, abychom se připravily na zítřejší cestu. Teď mi pomozsvléknout šaty, než zemřu zimou.“

Její rozhodný výraz nedával žádnou naději. Věděla jsem, že prosby jsou zbytečné. Spolkla jsem zklamání a pomalu jsem zavřela truhlu. „Ano,sestro Madeleine.“

Sestra si rozvázala pásek, který držel šaty, sundala z pasu růženec, přitiskla si ho na rty a potom si ho přiložila na prsa. Rozepnula jsem jí brož, která jí přidržovala závoj, svlékla bílý pruh látky kolem hlavy, čepec a měkkou bílou bavlněnou látku vespod. Všechno jsem složila a položila

D á m a z R ů ž e

17

úhledně vedle. Pak jsem jí pomohla z řaseného bílého hábitu, který tvořil

svrchní háv benediktinského řádu. Pověsila jsem ho na věšák ve skříni, aby

uschl. Pomohla jsem jí do vysoké postele a přinesla jí pohár s vínem, které

rychle vypila, a trochu sýra, který mávnutím ruky odmítla. V jednoduché

bavlněné košili, s řídkými šedivými vlasy a přikrývkou vytaženou kramenům už nevypadala kyprá a statná, ale stará a křehká. Přemohl mě soucit.

Znovu jsem jí nalila víno a otřela jí čelo ručníkem namočeným ve voňavé

vodě ze stříbrného umyvadla. Kartáčem z kančích chlupů jsem jí opatrně

pročísla jemné vlasy. „Už je to lepší, sestro Madeleine?“ zeptala jsem se.

Slastně vzdychla. „Oui, mon enfant,“ zašeptala a zavřela oči.

Odešla jsem k oknu. Hosté začali přijíždět a jejich smích doléhal ke mně do komnaty a zabodával se mi do srdce. Posledních osm měsíců jsem pobývala v klášteře a toužila jsem po společnosti mladých lidí a posmíchu, hudbě a tanci – po všem, co jsem od otcovy smrti postrádala.

„Isabelle, zazpívej mi,“ ozvala se sestra Madeleine nečekaně.

Šla jsem k truhle a vyndala z ní malou dřevěnou lyru. Dobře seosvědčila v klášteře, protože nehraje hlasitě, a dokonce v noci jsem mohlautáět smutek v jejích sladkých tónech. Posadila jsem se na sedátko u okna a okno jsem otevřela. Do tváře mi zavanul chladný a vlhký vzduch.Prudká bouřka ustala a vítr rozehnal mraky. Vše nasvědčovalo tomu, že bude krásný červencový západ slunce. Východ se zahalil do světle růžovéhoodstínu a nemnohé mraky, které zůstaly na západě, se zbarvily do broskvova a zářily nad vesnicí, kde se už mihotalo pár světel. Ale během měsíců po otcově smrti jsem zjistila, že krása přírody nezmírňuje bolest v mé duši, ale vyvolává v mém nitru nevysvětlitelný smutek.

Stýskalo se mi po matce i po otci a neměla jsem sestry ani bratry. Jela jsem ke dvoru, abych se provdala, zatímco mé srdce prahlo po lásce, o níž zpívají trubadúři a veršotepci ji popisují ve svých krásných sbírkách. Po lásce, jakou k sobě museli cítit mí rodiče, protože otec se po matčině smrti už nikdy neoženil. Věděla jsem, že láska nejspíš nebude pro mě. Sňatky se uzavírají kvůli půdě a bohatství, ne kvůli lásce. Jenom málo žen, které manželovi přinesou nějaké statky, může doufat, že jim bohatství zajistí milujícího manžela. Dokonce i královské dcery se vdávají v zájmuspojenectví a obchodních záležitostí. Moje budoucnost leží v rukáchlancasterské královny Markéty z Anjou, kterou v patnácti provdali za duševně

Sa n d r a Wo r t h

18

nemocného krále. Proč by pro mě měla mít pochopení? Ji zajímá jenom

moje poručnictví a můj sňatek, protože poručnictví jí přinese pěkný roční

příjem a můj sňatek zajistí dost velký příspěvek do královské pokladny.

Nevěděla jsem, proč je svět zařízený tak nepříznivě, že nahrává jenom oblíbencům, a já – hloupě – jsem se odvážila doufat, že budu jednou z těch mála šťastných, které získají přízeň Štěstěny. Zatím jsem toužila po drobných radostech, jako je hostina, které jsem se mohla dnes večer zúčastnit, kde bych se mohla smát a být s mladými lidmi svého věku a ochutnat světlé stránky života.

Sklopila jsem hlavu, protože jsem si připadala ošizená, a vyloudila jsem tóny nejnovějšího žalozpěvu, aby obletěl zem. Do jeho slov jsem vložila své srdce a tklivá melodie mě tak dojala, že jsem v ní slyšela vlastní slzy...

Ucítím slunce, než se mraky nakupí?

Jestlipak mé srdce před smrtí si zatančí?

Poznám tvou lásku, milovaný?

Nebo jsi pro mě ztracený...

Zvedla jsem zrak k nebesům. Obloha byla krásně zbarvená. Když jsem zpívala, oblaka zezlátla a zrůžověla. Vysoko nahoře se vznášel osamělý pták. Byl volný a mohl si letět, kam se mu zachtělo. Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z očí. Obloha se znovu změnila a teď se růžová záře jako oheň dotkla země a něžnou krásou zalila celý svět. Nevím, co se nade mnou událo, ale najednou mě zachvátila nepopsatelná touha,kterou jsem nedokázala pojmenovat ani pochopit. Instinktivně jsem tušila, že jediné, co dokáže zahnat samotu, je ta prchavá věc, kterou veršotepci nazývají láska. Dozpívala jsem, sklonila hlavu a zavřela oči. Ze srdce mi vytryskla tichá slova a já prosila sudičky, abych našla dar, a za to jsem složila slib.

„Isabelle.“

Zamrkala jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. „Ano, sestro Madeleine?“

„Jestli si to přeješ, můžeme na tu hostinu jít.“

Oněměla jsem úžasem. Byla jsem zmatená, a když jsem nakonec její slova pochopila, radostně jsem se rozesmála. Usmívala jsem se na nebesa,

D á m a z R ů ž e

19

na oblaka, na sluhy, kteří odváděli koně hostům přijíždějícím na nádvoří

pode mnou. Zvedla jsem ruce do výše a smála se. Zatočila jsem se usedátka u okna a smála se. Sepnula jsem ruce a modlila se. Šeptala jsem děkuji,

nebesa, smála jsem se a plakala zároveň a znovu jsem se zatočila. Potom

jsem se podívala na sestru Madeleine. Po tváři se jí rozlil něžný úsměv.

Rozeběhla jsem se k ní, přitiskla si její ruku ke rtům a políbila vrásčitou kůži. „Děkuji, drahá sestro Madeleine.“

Začervenala se. „C’est rien,“ zašeptala. „To nic. Ale jestli máme jít,troufám si tvrdit, že bychom si měly pospíšit, ma petite.“

Běžela jsem k truhle a hledala v ní své nové šaty. Byly z nádherného hedvábí levandulové barvy protkávaného stříbrnou nití, s výšivkou zjemných stříbrných lístků a zatím jsem neměla příležitost si je obléct. Šaty měly zvýšený pas a hluboký výstřih lemovaný hermelínem a v bohatých záhybech přecházely do vlečky vzadu. Když jsem je nakonec vyndala z truhly, zatřpytily se jako měsíční svit.

„Musíš být velice opatrná, Isabelle,“ řekla sestra Madeleine, když mi do těch skvostných šatů pomáhala a rozčesávala mi dlouhé vlasy.

„Proč?“ zeptala jsem se, napůl omámená radostí.

„Jsi moc krásná. Máš labutí krk a velké oči a já se bojím, že na hostině jsou Yorkové. Všichni jsou násilníci a vrazi.“

„Určitě ne všichni,“ zažertovala jsem poblouzněně. Napadlo mě, jestli sestra Madeleine nevypila příliš mnoho vína. Nikdy předtím mi nelichotila. A proč by taky měla. Mé oči nebyly modré, ale hnědé, a vlasy jsem neměla zlaté, ale kaštanově hnědé. Škoda že jsem neměla zrcadlo. Ale zrcadla byla v převorství zakázána, protože, jak nám jeptiškyneustále připomínaly, jediné oči, na kterých záleží, jsou oči Boží. „Už jsem několik Yorků viděla,“ řekla jsem vesele. „A nevypadali jako násilníci nebo vrazi.“

Šokovaná sestra Madeleine vykřikla a na okamžik jsem se bála, že jsem udělala hrozivou chybu, která mě připraví o účast na hostině. Řekla však pouze: „Mon dieu, kam se svět řítí?“

„Vlastně mi připadali přitažliví,“ zasmála jsem se. Určitě jsem bylaopilá, protože jinak bych se nikdy neodvážila přiznat se k tomu.

Zděšeně si mě prohlížela. „Měla bych to žalovat královně.“

Shýbla jsem se a s úsměvem ji políbila na čelo. Sklonit jsem semuSa n d r a Wo r t h

20

sela, protože ač jsem byla menší než většina mužů, byla jsem vyšší než

většina žen. „Ale nebudete, že ne?“ Smála jsem se, netušíc, proč jsem

tak troufalá.

„Mon enfant, jsi nemožná. Nevím, proč jsem souhlasila, že tědoprovodím, ale abych řekla pravdu, mám tě ráda jako svou vlastní. Možná proto, že tvoje tmavé vlasy a oči mi připomínají...“ Zarazila se a dodala: „Anjou.“ Zmlkla a zasnila se.

I já jsem se znovu zasnila. Ale scéna, která se mi vybavila, měrozesmála.

„Co ti připadá tak zábavné?“

„Nic,“ zalhala jsem a s velkým úsilím jsem potlačila úsměv. Nikdy jsem nikomu nesvěřila jednu tajnou vzpomínku na kohosi a rozhodně jsem neměla v úmyslu se o ni podělit se sestrou Madeleine, ať bych byla jakkoli opilá nebo veselá. Loni na jaře jsem byla na severu v Yorkshiru na návštěvě u kamarádek a po dni stráveném na pikniku na louce plné polního kvítí jsme se vracely do Wensleydaleu. Zpívaly jsme, smály se a ujížděly vkočáře. Slunce jasně svítilo na hrušně v sadě, ze kterých na nás padalykvěty. V ohybu řeky Ure, nedaleko nějakého panství, se stromy rozestoupily a z řeky najednou vylezli dva mladíci. Zaskočeně stáli chvilku nazí jako děti, než se rychle zakryli, když jsme kolem nich projížděli. Ale jeden si místo choulostivých partií zakryl tvář. Kamarádky i já jsme vyprsklysmíchy a snažily jsme se vidět víc. Jenže dva naši průvodci zakleli, kočí šlehl koně bičem a uháněli jsme pryč. Z toho pohledu na nahého muže, našeho prvního v životě, jsme měly legraci několik týdnů.

Ale v následujících měsících jsem na toho, který si zakryl tvář,nezapomněla a někdy se mi dokonce mihl ve snech.

„Poslouchej mě, mon enfant,“ řekla sestra Madeleine a vzala mě zaramena. Najednou se zatvářila smrtelně vážně a já dostala strach. „Jsi mladá, romantická, ale musíš být realistka. Láska nemá v životě příliš místa.Mladá Lancasterka se musí provdat za Lancastera. Jestliže není bohatá, musí si vzít za muže bohatého, i když bude starý, ošklivý a bezzubý. A jestliže má nějaké statky jako ty, musí se vdát, aby měla víc. Milovat znamenápřipravit si bolest a v tomto světě plném problémů existuje už tak dost trápení i bez lásky, která všechno jenom zhorší. „Nejlepší je vidět všechny Yorky jako násilníky a vrahy. Rozumíš tomu, Isabelle? Rozumíš?“

D á m a z R ů ž e

21

Najednou mě napadlo, že staří lidé pořád jenom planě varují předživo

tem, a ulevilo se mi. Mohla jsem její slova pustit z hlavy jako slabéhřmě

ní bouřky, která se odsunula daleko odsud a už nás neobtěžovala. „Ano,

sestro Madeleine, rozumím,“ odpověděla jsem, abych ji potěšila. Náladu

jsem si zkazit nenechala.

Sa n d r a Wo r t h

22

K A P I T O L A D R U H Á

TANEC, 1456

PO PRVNÍM ZATROUBENÍ K VEČEŘI JSME SE SESTROU MADELEINE

přešly nádvoří pod fialovou oblohou, na níž zářila jediná hvězda, a po

schodišti jsme se vydaly k hodovní síni. Za námi přicházeli další hosté. Čím víc jsme se blížily, hovor byl stále hlasitější, až nám velký hluk

prozradil, že se nacházíme v chodbě vedoucí do sálu. Lidé se shlukovali

u vchodu, někteří si povídali, jiní z nižších vrstev čekali, až se budou moct

posadit. Když jsem procházela, hlavy se za mnou otočily. Nemohla jsem

si pomoct, ale těšilo mě, že jak jsem kráčela ve svých krásných šatech,

doprovázely mě úklony a obdivné pohledy.

Ačkoli jsem po příjezdu byla přítomna přípravám hostiny, nádhera sálu mi vyrazila dech. Z okvětních lístků na podlaze se zvedala těžká vůně růží a místnost byla plná světla z mnoha hořících pochodní a svícímihotajících se na stolech i v hlubokých zákoutích u oken. Za pódiem, na němž jistě bude sedět lord Cromwell, plál oheň v obrovském kamenném krbu, nesoucím jeho erb. Stříbro, cín a skleněné tabulky oken odrážely plameny, takže dokonce i praporce a gobelíny zdobící místnost obloženou dřevem zářily jasným světlem.

Na druhé straně sálu již několik rytířů a dam sedělo u stolů pod okny a komoří nás vedl k nim. Prošli jsme kolem pana Gilese a Guye, kteří seděli s ostatními heroldy, panoši, úředníky, písaři a jejich manželkami

D á m a z R ů ž e

23

u stolu pro méně důležité hosty, kde chybělo ovoce a stříbro, ale místo

cínu a rohoviny tam stály mísy a poháry ze dřeva. Uklonili se nám, když

jsme je míjely, a obdiv v jejich očích osvětloval mé kroky. Když jsmedorazily k našemu stolu, potěšilo mě, že nás posadili vedle pódia. Jakmile

sestra Madeleine souhlasně kývla, vklouzla jsem za stůl jako první vedle

statného rytíře se zarudlou tváří, který vstal, aby se mohl zdvořile uklonit.

Sestra Madeleine se posadila na kraj lavice a našpulila rty, když kývla rytíři

na pozdrav. Já jsem se na něj usmála. Brzy jsem toho litovala.

K našemu stolu si sedali další rytíři a dámy, úředníci a ostatní urození lidé. S každým novým příchozím se ten růžolící rytíř posunul blíž ke mně, čímž mě donutil tlačit se k sestře Madeleine, až už nezbylo žádné místo a při dalším posunutí bych sestru buď shodila z lavice, nebo jiupozornila na rytířovo nevhodné chování a vyvolala scénu. Tváří v tvář těmto možnostem jsem v tichosti trpěla a snažila se nevšímat si jeho stehna a ramena, která se tiskla na má, a jeho drzých pohledů zkoumajících můj živůtek.

Najednou se ozvalo zatroubení a hovor ustal. Jako všichni ostatní jsem rychle vstala a přispěla k všeobecnému šustotu hedvábí.

Vešel růžolící lord Cromwell, rozhlížeje se po hostech a vítaje ješirokým úsměvem. Doprovázela ho skupina pánů a dam. Vedl hezkou,světlovlasou mladou dámu, o níž jsem se domnívala, že je jeho neteř ladyMaude. Přestože jsem se s otcem zúčastnila několika hostin, v poslední době jsem přivykla na přísný režim a nudu kláštera, a tak jsem hleděla jako očarovaná na barevnou skupinu, která vešla do sálu – na jejich nádherné sametové a brokátové obleky, blýskající se drahými kameny. Potom jsem si všimla loveckého psa, který uzavíral řadu. Vykračoval si pyšně a tvářil se tak povzneseně, že jsem se málem zasmála nahlas. Podívala jsem se na jeho pána a uvědomila si, že ho znám. Ale jak jsem toho rytíře znala! I když jsem ho viděla jen jednou, jak bych mohla na ten obličej zapomenout?

Kráčel na konci skupiny sám, jenom se psem u nohy. Štíhlý, se širokými rameny, vyšší než ostatní, zlatohnědé vlasy se mu ve světle svící leskly,očima přejížděl shromáždění, jako kdyby někoho hledal. Nějak jsem tušila, že jde o dívku, a tak zvláštně mě zabolelo u srdce. Nesl se s grácií a čišela z něj urozenost šlechtice – hezkým rovným nosem a hranatou čelistípočínaje a vysokými botami, které měl místo špičatých střevíců, jaké nosili

Sa n d r a Wo r t h

24

dvořané, konče. Navzdory modernímu šatu ze zeleného sametuvyšívaného silnou zlatou nití, jeho opálená pleť a svalnatá stehna prozrazovaly, že

tráví víc času jízdou na koni na slunci než popíjením na hostinách. Ozval

se můj vnitřní hlas: Ať už hledá kohokoli, určitě je to ta nejšťastnější z žen.

V tu chvíli otočil hlavu a všiml si mého upřeného pohledu. Přes jeho

plné rty se mihl úsměv a na tvářích se mu objevily dolíčky. Zatajil se mi

dech. Věděla jsem, že úsměv nebyl určený mně, přesto jsem se začervenala

a rychle zavřela oči.

Lord Cromwell zasedl na místo uprostřed pódia a pronesl uvítací řeč. Když mluvil, měla jsem pocit, že na mě ten zelený rytíř hledí, ale vyvinula jsem obrovské úsilí, abych se nepodívala na pódium, kde seděl. Raději jsem počítala přítomné krasavice... aspoň čtyři a jejich hlavy zářily u stolů jako zlatá nit. Pohlédla jsem na svoje vlasy. Byly sice husté, lesklé a dlouhé skoro až k pasu, ale také rovné a ve světle svíček připomínaly havraní peří. Nejednou jsem si připadala nepatřičně. Kdybych byla závistivá, teď by na to byla vhodná chvíle. Ale jak jsem seděla a obdivovala plavovlásky, cítila jsem jenom smíření a lítost, že se nemůžu považovat za stejnou krasavici, jako jsou ony, protože krása by ke mně přivábila jeho pohled. Ne, mladý rytíř si mě nemohl všimnout. To jenom já jsem toužila, aby se to stalo... Toužila jsem...

V duchu jsem slyšela slova, která často opakoval můj otec: Buďspokojená a pamatuj, že vždycky existují ti, kteří mají víc než ty, a vždycky existují ti, kteří mají méně. Rozhodla jsem se, že si připomenu, jaké jsem měla štěstí: Pozvali mě na hostinu a jsem tady a měla bych si to co nejvíc užít.

Po modlitbě sluhové nalili do misek růžovou vodu na umytí rukou.Ponořila jsem prsty do své a podržela jsem je, aby mi je procházející sluhové mohli utřít lněnou osuškou. Když se všichni umyli, misky odnesli a sluha, co měl na starosti spižírnu, roznesl chléb, máslo a sádlo, zatímco sklepník a jeho mladí pomocníci nalili do džbánů víno a pivo. Sestra Madeleine rychle vypila svou číši a nechala si znovu nalít.

„Pcha!“ ozval se rytíř vedle mě a vylekal mě. Poté co vyprázdnil svou číši, plivl na zem a utřel si ústa hřbetem ruky. „Víno je kyselé a smrdí smůlou. Nemůže si náš pán dovolit lepší?“

„Kde jste pil lepší?“ zeptal se ho kdosi u stolu. „Řekněte nám to a my tam půjdeme.“ Jeho poznámka vyvolala sborový smích.

D á m a z R ů ž e

25

„Nemáte pravdu, monsieur – tohle víno je výborné. Opravdu velice dobré,“ prohlásila sestra Madeleine a zhluboka se napila. „Vzhledem ktomu, že pochází z Bordeaux, nemůže o tom být sporu.“

Usrkla jsem. Víno bylo cítit po smůle, ale v převorství měli horší – tak mdlé a zakalené usazeninami, že jsem pokaždé zavřela oči a cedila ho přes zaťaté zuby. Sestra měla pravdu. V porovnání s tím bylo tohle víno výborné.

Rytíř na její poznámku zareagoval jen „hm“, což nenechalo nikoho na pochybách, co si o tom myslí, a věnoval pozornost čerstvému páji se sledi, zázvorem, pepřem a skořicí, který mu zrovna položili na tác. Když se přese mne natáhl pro slánku, ucítila jsem z jeho dechu česnek a přešla mě chuť.

„Co je, vy nejíte?“ zeptal se s plnými ústy, utrhl si kus chleba a namazal si ho silně sádlem. „Mladé dámě jako vy by neměla chybět chuť doživota.“ Mrkl na mě a znovu se ke mně přitiskl stehnem. Cítila jsem, že jsem zrudla až po kořínky vlasů.

„Oui, mon enfant, jez,“ připojila se sestra. „Jsi moc hubená. Mange, ma petite.“ Potom mě poklepala na koleno a řekla: „Budíš pozornost v sále. Nepodněcuj je, Isabelle.“

Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. Celý stůl, kde seděli mladí muži, na mě skutečně civěl, a když si všimli, že se na ně dívám, kudrnatý mladík zvedl číši a připil mi. Ani trochu se nepodobal tomu mladému pánovi na pódiu, a tak jsem sklopila zrak. „Ano, sestro Madeleine,“ řekla jsem smutně.

Poslušně jsem mladíky ignorovala a ukusovala chléb, zatímco rudolící rytíř vedle mě říhal a šťoural se v zubech špinavými nehty. Napadlo mě, že je nejspíš ženatý, a v té chvíli jsem se zařekla, že nikdy nesvolím se sňatkem podle výběru královny, pokud mi její volba nebude vyhovovat. Ať na mě bude sebevíc naléhat. To bych raději dala přednost klášteru... Zamyšleně jsem pohlédla na rytíře na pódiu. Byl úžasný. Smál se vtipu, který někdo vyprávěl, a nechápala jsem, proč mi srdce svírá stejná touha, jakou jsem pocítila, když jsem se dívala na západ slunce.

Nebyl tam nikdo, kdo by mě zaujal, a tak jsem se rozhodla, že si večer užiju co nejlépe. „Znáte ty, co sedí na pódiu?“ zeptala jsem se staréhorytíře vedle sebe a byla jsem připravená, že výměnou za tu informaci uvidím jídlo, které žvýkal.

Sa n d r a Wo r t h

26

„Samozřejmě že je znám,“ odpověděl s plnými ústy. „Ta dáma vedle lorda Cromwella je jeho neteř lady Maude. Vdala se za toho tmavovlasého rytíře, který jí sedí po pravici. Jmenuje se sir Thomas Neville. A podívejte tamhle... po levici lorda Cromwella sedí Thomasův mladší bratr John Neville.“

Při jménu Neville jsem se nervózně podívala na sestru Madeleine.Naštěstí lidi v sále hovořili tak hlasitě a sestra byla tak zaujatá kohoutem na talíři a vínem, že k ní tato informace nedolehla. Ačkoli dost pila, číši měla plnou. Najednou jsem si uvědomila, že páže, které postávalo opodál, jí neustále nalévalo, jako by byla z urozeného rodu. Pustila jsem to z hlavy a byla jsem ráda, že se z té informace můžu těšit, aniž bych poslouchala její kázání, i když se mi nálada rychle zhoršovala.

Sice jsem měla strýce hraběte, ale Nevilleovi byli královské krve a bylo mezi nimi mnoho lordů, hrabat a vévodkyň. Jejich nástup k moci začal ve dvanáctém století přes manželské lože, když se Robert Fitzmaldred oženil s dědičkou Henryho de Nevillea z Neuville ve francouzském Calvadosu a jejich děti převzaly matčino jméno.

Následkem rodinných svárů v následujících generacích vzniklo mezi oběma větvemi Nevilleů velké nepřátelství. Jedna se stala zastáncem bílé růže Yorků a druhá rudé růže Lancasterů. Potomci yorských Nevilleů se kromě toho dostali do sporu s mocným klanem Percyů. Vzhledem ktomu, že Percyové dlouho vládli v hrabství Northumberland, nelibě nesli, jak jim neustále ubývá moc a bohatství ve prospěch Nevilleů, kterépovažovali za kariéristy. Navzdory všem problémům se Štěstěna nepřestávala na tuto yorskou rodinu Nevilleů usmívat a manželská postel, kde získávali největší vítězství, byla neustále požehnána. Richard Neville, nejstarší ze čtyř synů hraběte ze Salisbury, se díky své manželce Nan Beauchampové, s níž se oženil v osmi letech, nedávno stal hrabětem z Warwicku apředním hrabětem v zemi.

„Tolik toho víte,“ řekla jsem rytíři o něco vřeleji. Jeho neotesanost apohledy na má prsa už mě neurážely, protože se ukázal jako velice užitečný. „Můžete pokračovat ve vyprávění?“ Naklonila jsem se blíž, aby mi kvůli halasným výbuchům smíchu našich spolustolovníků, kteří si vyměňovali klepy od dvora, neuniklo ani slovo.

„Ten mladík vedle lady Maude je skvělý rytíř, pardieu! Vypráví se, že...“

D á m a z R ů ž e

27

Pohlédla jsem na sira Johna Nevillea. Zaklonil se a za zády lorda Cromwella si povídal s lady Maude. Odvrátila jsem se, než si mě mohl všimnout. Pronásledovala mě neodbytná otázka.

„Tihle Nevilleové jsou z větve Yorků nebo Lancasterů?“ zeptala jsem se, jak nejlhostejněji jsem dokázala. Aby si červenolící rytíř nevšiml, co pro mě ta odpověď znamená, napíchla jsem si z talíře kousek pečeného zajíce a kroužila jsem s ním v kořeněné hořčičné omáčce. Překvapil mě smíchem. Smál se nahlas, až se mu třáslo břicho. Zvědavě jsem na něj hleděla.

„Vy jste ale naivní, že jo?“ Pořád se smál a obrátil se k ostatním u stolu. „Chce vědět, jestli tihle Nevilleové jsou Yorkové nebo Lancasterové.“

„Byla jsem v klášteře, pane.“ Zrudla jsem, když jsem se snažila vysvětlit svou neznalost.

„Pak se toho musíte hodně naučit. A šťastný bude muž, který vás bude učit,“ chechtal se.

Dámy se usmívaly a pár mužů vyprsklo smíchy. Jeden, jak se ukázalo, byl to správce lorda Cromwella, se nade mnou slitoval a řekl: „Jsou to Yorkové, mylady.“

Otočila jsem se zpátky k rudolícímu rytíři a on pokračoval, kdeskončil. „Vlastně pokaždé, když na krále Jindřicha padne šílenství –omlouvám se, nemoc –, královna a Richard, vévoda z Yorku, soupeří, kdo bude vládnout říši jako protektor. Někdy vládne York, někdy královna. Ale bez ohledu na to, tihle Nevilleové jsou spolehliví Yorkové za všech okolností od samého začátku problémů... Vidím, že už to začínáte chápat. Jsou to synové hraběte ze Salisbury a bratři hraběte z Warwicku.“

Připadalo mi, jako by mě někdo praštil po hlavě. Musela jsemzblednout, protože jsem ho slyšela z dálky, jakoby za zdí, říkat: „Je vám dobře, lady Isobel?“

Přikývla jsem. „Jenom... ten zajíc je tvrdý.“ Odložila jsem sousto na mísu a namáhavě jsem polkla. „Pokračujte prosím.“

„Dobrá, povím vám příběh... Jsou Nevilleové a Percyové a tyhle dva rody se nenávidí – to víte, ne? Dobře. Teď se podívejte tamhle na lady Maude... Je to dědička Cromwellových pozemků a panství, kam patří několik původních panství Percyů, která jim sebral Jindřich IV. kvůlivelezradě už kolem roku 1400. Takže když si před dvěma lety vzala sira Thomase Nevillea právě tady na tomto zámku, znamenalo to, žeNevilleSa n d r a Wo r t h

28

ové jednoho dne vznesou nárok na několik pevností, které dřív patřily

Percyům. Vypadá to, že lord Egremont, horkokrevný mladší syn hraběte

z Northumberlandu, který nemá žádnou půdu – a je to takový syčák, že

si ho nevezme žádná dědička –, se nechce smířit s myšlenkou, že půda

Percyů spadne do Nevilleova klína, navzdory tomu, že ty nemovitosti byly

zkonfiskovány před více než padesáti lety. Tak Egremont číhal nasvatebčany ve Stamford Bridge. Povídá se, že to díky mladšímu synovi, siru

Johnovi – který je statečný voják, jak vám potvrdí všichni – Nevilleové

s mnohem menší armádou Percye překvapili a zahnali na útěk. Přestože je

to třetí syn a je mu sotva pětadvacet, jeho otec, hrabě ze Salisbury, hodně

dá na jeho radu. Ano, mylady, bojoval bych se sirem Johnem Nevillem

kdykoli... teda jestli lord Cromwell poručí. Jsem v jeho službách.“

„Chápu.“

Zeleninové jídlo s hráškem a cibulí na šafránu odnesli netknuté a teď jsem hleděla na fíky, které jsem měla na talířku, krásně naservírované s mandlemi a růžovými lístky, posypané cukrem. Jeden jsem si vzala a zkusila ho sníst. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Hostina, kterou jsem si vybrečela, končila velkým zklamáním a já si přála, aby už byl večer za mnou.

Jenže sestra se neměla k odchodu. Obrátila se ke mně, zatleskala a řekla vesele jako dítě: „Jsou tady polykači ohně, Isabelle.“ Ukázala na dvamladíky, do půl těla svlečené, s korálemi na krku. Vešli do sálu za zvuků fanfáry, která přicházela z galerie pro hudebníky. Žonglovali ohněm neuvěřitelně zručně a své představení zakončili polykáním plamenů. Zvedli zhasnuté pochodně vítězně do výšky a přijali srdečný potlesk a stříbrné mince,které se na ně snášely. Po nich následoval trubadúr s loutnou, aby zazpíval lechtivý příběh o hříšné manželce obchodníka s rybami, plný lascivností, po něm následoval žalozpěv o tragické lásce Elaine k siru Lancelotovi, překypující smutnými vzdechy, slzami a touhou. Já dokázala myslet jenom na lorda, kterému se dělaly dolíčky ve tvářích, když se usmíval. Teď jsem byla vděčná za společnost brunátného rytíře a snažila se soustředit se na něj, abych se nedívala na toho, který seděl nalevo ode mě vysoko na pódiu. Tak vysoko nade mnou!

Nakonec se trubadúr uklonil a řekl: „Tak končí můj příběh. Bůh žehnej vám všem – amen.“ Hudebníci na galerii začali hlasitě hrát a uvolnilo se

D á m a z R ů ž e

29

místo k tanci. Vášnivá keltská melodie, kterou hráli na harfu, na dudy,

na loutny a další nástroje, pěla každým tónem o lásce, ale já sedělastrnule na lavici, rozhodnutá hudbu nevnímat. Páni a dámy vstali a šli tančit

a brunátný rytíř bouchl do stolu.

„Ha, má drahá lady, je čas na zábavu, dovolte...“

Zarazil se uprostřed věty. Pohlédla jsem tam, kam zíral, a dívala jsem se přímo do tmavě modrých očí sira Johna Nevillea. Vyrazilo mi to dech.

„Lady Isobel, smím prosit o tento tanec?“ řekl zvučným hlasem snepatrným severním přízvukem.

Ví, jak se jmenuju! Pootevřela jsem ústa, abych se nadechla. Mlčky jsem vstala. Uklonil se sestře Madeleine a ona váhavě vstala, abych mohlaprojít, a trochu se zapotácela. Viditelně jí to nebylo po chuti, ale nevšímala jsem si jejího mračení a podala jsem mu ruku. Uchopil ji jemně, alerozhodně, a vedl mě doprostřed sálu. Zaujali jsme místa spolu s ostatními tanečníky na parketu pokrytém růžovými lístky a po zaznění exotického taktu, který připomínal divoká vřesoviště, jsme začali tančit: jeden úkrok stranou, tři kroky dopředu, dva dozadu a poskok. Sotva jsem siuvědomovala, co dělám. Pohledem se vpíjel do mých očí a já nedokázala odvrátit zrak. Vyměnili jsme si místa, udělali jsme krok od sebe a znovu jsme se přitáhli k sobě. Jak jsem vnímala rytmus jeho dechu, světlo svícípohasínalo, stěny ustupovaly a ostatní tanečníci mizeli v zapomnění. Na celém světě jsme byli jenom on a já, hudba a žhavý vítr pod nohama, který mě unášel dopředu a dozadu. Poklekl a pomalu jsem kolem něj kroužila. Měla jsem pocit, že se pohybuji ve snu, nepustila jsem jeho ruku a on se mi neustále díval do očí. Vstal a provedl obrátku. Čas se zastavil a stála jsem bezradně, když tančil kolem mě a zažehl mé horoucí srdce.

Udělali jsme dvojkrok dopředu, jeden krok dozadu, poskočili jsme a ukročili do strany. Tančili jsme dlaněmi opřenými o sebe, tváří v tvář, v pomalém dokonalém souladu, nejdřív na jednu stranu a potom nadruhou. Byli jsme dvě poloviny kruhu točícího se spolu ve věčnosti, točícího se a točícího... Melodie zaplnila celý prostor a já nemohla popadnout dech a ani od něj odtrhnout oči. Nemohla jsem vytáhnout ruku z jeho. Nikdy jsem se od něj nechtěla oddělit, nechtěla jsem, aby tanec skončil, nechtěla jsem se vrátit do prázdného světa, který jsem znala.

Ale konec přišel. Najednou se ozvala rána do činelů a zastavili jsme se,

Sa n d r a Wo r t h

30

hledíce si do očí, dýchajíce unisono, když tóny utichly. Píseň skončila.

Svět přestal vířit. Ze všech sil jsem se snažila vzpamatovat se, srdce mi

však divoce tlouklo a věděla jsem, že má dmoucí se prsa prozrazují, co

cítím. Závrať vyvolaná studem, horkem a vzrušením způsobila, že jsem

zavrávorala. Sáhla jsem si na čelo.

„Mylady,“ řekl a chytil mě za loket. „Zdá se, že musíme na čerstvý vzduch. Je tady horko k udušení.“

Přikývla jsem a usmála se. Potom jsem si však vzpomněla na sestru. Nikdy by mi s nikým nedovolila odejít. Hlavně ne s rytířem. A hlavně ne s Nevillem.

„Ale...,“ řekla jsem a otočila se tam, kde seděla sestra.

„Požádáme o svolení, jak se sluší,“ odpověděl s úsměvem.

Když jsme došli k sestře Madeleine, pochopila jsem, proč se smál. Už neseděla na lavici, ale na polstrované židli v rohu a spala, hlavu na stranu, a hlasitě chrápala. V ruce vinný pohár, schovaný v záhybech sukně.Poslední kapky jí vytekly na kolena a teď se pohár zvedal a klesal s každým těžkým nádechem a výdechem jako loď na moři.

Potlačila jsem smích a pohlédla na něj.

„Zdá se, že sestra Madeleine není ve stavu odmítnout nám dovolení, mylady,“ řekl, oči mu zářily a úsměv odhalil jeho neodolatelné dolíčky. Podal mi ruku a já ji bez okolků uchopila. Vzpomněla jsem si napostávající páže a došlo mi, že to bezbožné pokušení bylo na sestru nastraženo záměrně, ale na mém rozhodnutí to nic nezměnilo.

Vzduch byl svěží, noc nádherná a malá zahrada obehnaná zdí byla plná květin, na nichž se leskly dešťové kapky. Hudba se linula otevřenými okny hodovní síně, když jsme míjeli sluhu s tácem pomerančů a skupinudvořanů a služebných u kamenné fontány, kteří se smáli mezi růžemi.

„Slyšel jsem, že patříte k Lancasterům,“ řekl.

„A já slyšela, že jste York. A že všichni Yorkové jsou násilníci a vrazi,“ odpověděla jsem a šibalsky jsem na něj pohlédla zpod řas.

Zasmál se srdečně a krásně, až se mu na tvářích udělaly záhyby a k mé radosti se objevily dolíčky. Tmavě modré oči mu jiskřily. „Nevěřte všemu, co slyšíte. Existují výjimky.“

Pohlédla jsem dolů na psa, který za ním vesele kráčel. „A víte, kdo je on? York, nebo Lancaster?“

D á m a z R ů ž e

31

„York. Ale někdy se zapomene a olizuje i Lancastera.“ Tvářil se smrtelně vážně, ale koutky úst mu cukaly.

Celá šťastná jsem se usmála. „Je s vámi pořád?“

„Pořád. Kromě toho, když hrozí nebezpečí. Jako v boji... nebo přitanci. Pak se dívá ze stanu – nebo zpod stolu... Jak vidíte, má víc rozumu než já.“ Podíval se mi do očí a dokonce i za svitu hvězd jsem cítila oheň, který mě sežehl, když jsme spolu tančili.

Odtrhla jsem od něj zrak.

„Northumbria je velice krásná. Jednou jsem tam byla,“ ozvala jsem se a sklopila oči.

„Cambridgeshire je ještě krásnější. Rád bych tam jezdil častěji.“

Pohlédla jsem na něj. Zatvářil se, jako by věděl, že jsem pochopila, co tím myslí. Znovu jsem se začervenala. Cítila jsem, že jsem rudá jako vlčí mák, a byla jsem ráda, že je noc a zahalí mě tmou.

Zašli jsme hlouběji do zahrady. Tady nebyly žádné pochodně, které by nám svítily na cestu, ani žádné slídivé oči. Jen stříbrné hvězdy nad námi. Hudba utichala a klid noci narušoval jenom hlas cvrčků. Intenzivně jsem si uvědomovala jeho blízkost a zaplavilo mě palčivé vzrušení. Toužila jsem po jeho doteku.

„Nikdy jsem neměl tu čest setkat se s vaším otcem, ať odpočívá vpokoji, ale znám vašeho strýce. Hrabě z Worcesteru je zbožný a učený muž.“

Po změně tématu jsem se trošku uvolnila. „Ano, to je. Velice si cení vzdělání, a když jsem byla malá, učil mě lásce ke knihám.“

„Co jste četla?“

„Ovidia, Christinu de Pizan, Euripida, Sokrata, Homéra a Platona... a...“

„Páni!“ zasmál se. „To je pěkné sousto. Ale od neteře takového člověka bych to čekal. Obávám se, že já neměl moc chuti číst, pokud nepočítáte De Re Militari.“

Jeho odkaz na velkou příručku o vojenské strategii mě rozesmutnil. Ukázalo se totiž něco, co bych podle jeho chování nehádala. Na tohoto rytíře těžce dopadaly současné problémy bez ohledu na jeholehkomyslné žertování. Cítila jsem, že jeho bezstarostný vzhled zastírá hlubokou a hloubavou povahu muže, libujícího si v přemítání. Srdce mi nebezpečně poskočilo.

Sa n d r a Wo r t h

32

„Věděla jste, že jsme příbuzní, lady Isobel? Váš strýc hrabě z Worcesteru byl ženatý s mou sestrou Cecily, dej jí pán Bůh věčnou slávu.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Neměla jsem o tom ani tušení.

„Opravdu. Je to už mnoho let, to byl ještě lord Tiptoft, a ne hrabě z Worcesteru. Cecily byla jeho první manželka. Vzali se, ale za několik měsíců potom zemřela.“

Zašeptala jsem slova soustrasti, stále ještě zaskočená tou novinou.„Nikdo mi to neřekl,“ vysvětlila jsem mu. „Já si pamatuji tetu Elizabeth.Zemřela, když jsem byla malá.“

Pousmál se. „Elizabeth Greyndourová byla jeho druhá žena. Byla jste nemluvně, když se oženil s mou sestrou. Troufám si tvrdit, že teď se moc nenosí hlásit se k příbuzenství s Yorkem.“

Neodpověděla jsem, protože se to nedalo vyvrátit, ale v každém případě jsem se vypořádávala s informací o příbuzenství mezi našimi rodinami – a nadějí, která uvnitř mě doutnala.

„Pokud je mi známo, váš strýc je teď zmocněnec v Irsku. Víte, jak se mu daří?“ zeptal se.

„Ano, dobře,“ odpověděla jsem veseleji, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, co jsem se od něj dověděla, a udělalo mi to radost. „Napsal mi, že po návratu z Irska plánuje pouť do Jeruzaléma. A možná nějakou dobu stráví v Padově studiem Písma, latiny a řečtiny.“

„Svěřil se mi s tím, než jsem loni odjel... Myslím, že má zájem přeložit Ovidia z latiny.“ Najednou se zeptal: „Kolik vám je let?“

Když jsem váhala s odpovědí, usmál se. „Jestli vám dělá starost tady Rufus, ujišťuji vás, že to nikomu neřekne.“

Nemohla jsem si pomoct. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsemvyrskla smíchy. „Patnáct“ řekla jsem nakonec.

„Je pravda, že jste chráněnka Markéty z Anjou?“

Nedokázala jsem předpovědět, jaký má tahle otázka smysl. Blesklo mi hlavou, že Nevilleové nejsou u dvora vítáni, a tak jsem popustila uzdu fantazii. Najednou jsem se úplně probrala. Možná že mi čerstvý vzduch vyčistil hlavu. Možná že za to mohly mé překvapivé pocity, které byly prostopášné jako nějaké holky z hostince. Možná že mi opět přišla na mysl další otcova slova: Nemiř příliš vysoko, nepřej si příliš mnoho.Největší žal si působíme sami... Ale najednou jsem si uvědomila, jak neuváženě

D á m a z R ů ž e

33

a hloupě jsem si počínala. Sňatek, který kdysi spojil naše rodiny, jeminulostí a to spojení se už dávno přerušilo. Časy se změnily a nenávist se upevnila.

Sňatek neznamená nic, nic nezmění. Propast mezi námi zůstávala široká

jako rozbouřené moře. Tenhle rytíř patřil do jedné z nejmocnějších rodin

v křesťanském světě a byl nepřítelem královny, která mě teď vlastní. Jak jsem

si mohla myslet, že si se mnou nepohrává jen pro pobavení a nepomýšlí na

to, jak by ponížil královnu, kterou nenávidí? I kdyby to tak nebylo, proč

by záleželo na jeho vlastnostech, když pro mě zůstával nedosažitelný jako

hvězdy nad hlavou? Zapomněla jsem na své postavení, m ířila jsem mocvysoko, přála si nemožné a bohové na mě seslali oheň. Musela jsem uniknout,

dokud existovala šance na vyléčení. Moje chůva měla pravdu. Byla jsem

lehkomyslná, hloupá a divoká. Kdy se konečně poučím?

„Mylorde, je pravda, že jsem královnina chráněnka. Neměli bychom tady být a vy to dobře víte. Žádám vás, abyste mě odvedl zpátky k mé opatrovnici a abychom zapomněli, že jsme se kdy setkali.“ Slova mipadala ze rtů jako balvany.

V očích se mu objevil zvláštní ohromený výraz a chvilku se aninepohnul. Potom se napřímil a řekl hlasem cizince, který mě jako šíp zasáhl rovnou do srdce: „Samozřejmě, máte pravdu, mylady. Přijměte prosím omluvu. Okamžitě vás odvedu zpátky.“ Strnule mi nabídl rámě a jápoložila ruku na jeho rukáv tak lehce, jako bych se dotýkala horké žehličky. Obrátili jsme se a vraceli se vlhkou zahradou do sálu, který jsme nikdy neměli opustit.

Té noci jsem nespala. Ležela jsem v temnotě, potichu jsem plakala do polštáře, poslouchala sestřino chrápání a počítala zvonění na kostele,které oznamovalo každou hodinu. Nikdy nezapomenu na tu nádheru alíbeznost našeho společného tance, ale čas tuto bolest vyléčí a život půjde dál. Věděla jsem to, protože v knihách to tak stálo.

Ráno bylo slunečné a krásné, ale veselá píseň skřivana mě zraňovala a naplňovala úzkostí. Nesnídal s námi a dověděla jsem se, že odjel ještě před svítá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist