načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Další osudy Popelky po svatbě -- Konstelace pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé - Jan Bílý

Další osudy Popelky po svatbě -- Konstelace pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé

Elektronická kniha: Další osudy Popelky po svatbě -- Konstelace pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé
Autor:

Třiadvacet konstelací pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé, doplněno dvaadvaceti mytologickými a pohádkovými archetypy, jež žijí svůj skrytý život v každém z nás. Druhé, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 160
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Druhé, rozšířené vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0230-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor shrnuje zkušenosti a konstelace do "učebnice mytologického vnímání", které podle něho tvoří druhý, zčásti zapomenutý způsob vnímání reality kolem nás. Tento druh vnímání není vázán na logiku a racionalitu, nemůže být podroben žádnému vědeckému ověření a je tak doménou básníků, kreativců, mágů, snílků a šamanů. A ačkoliv máme mnohdy pocit, že schopnost mytologického vnímání k ničemu není, je to právě tento druh komunikace s tím, co je "větší", co nás ochrání od deprese a co nám ukazuje cestu ven z životních krizí a takzvaných bezvýchodných situací. Třiadvacet konstelací pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé, doplněno dvaadvaceti mytologickými a pohádkovými archetypy.

Popis nakladatele

Třiadvacet konstelací pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé, doplněno dvaadvaceti mytologickými a pohádkovými archetypy, jež žijí svůj skrytý život v každém z nás. Druhé, přepracované, doplněné a rozšířené vydání již rozebrané knihy „Co se stalo s Popelkou po svatbě“. Jan Bílý zde shrnuje mnoho let zkušeností a tisíce konstelací do „učebnice mytologického vnímání“, které podle něho tvoří druhý, zčásti zapomenutý způsob vnímání reality kolem nás. Tento druh vnímání není vázán na logiku a racionalitu, nemůže být podroben žádnému vědeckému ověření a je tak doménou básníků, kreativců, mágů, snílků a šamanů. A ačkoliv máme mnohdy pocit, že schopnost mytologického vnímání nám k ničemu není, je to právě tento druh komunikace s tím, co je „větší“, co nás ochrání od deprese a co nám ukazuje cestu ven z životních krizí a takzvaných bezvýchodných situací. Což může být právě nyní užitečné...

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Bílý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Další osudy

Popelky

po svatbeˇ


Další osudy

Popelky

po svatbeˇ

Konstelace pohádek a mýtů pro pokročilé dospělé

Jan Bílý


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Bí lý, Ja n

Další osudy Popelky po svatbě : třiadvacet konstelací pohádek a mýtů pro pokročilé

dospělé / Jan Bílý. -- Druhé rozšířené vydání v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2016.

-- 160 stran

ISBN 978-80-7500-230-3

82-34 * 159.9 * 821-343 * 82.07 * 2-12/-17-264-027.14 * 159.964.21 * 159.923.5

– pohádky-sychologické aspekty

– mýty-sychologické aspekty

– interpretace a přijetí literárního díla-sychologické aspekty

– archetypy

– rozvoj osobnosti

– úvahy

159.96 - Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie [17]

Jan Bílý

Další osudy Popelky po svatbě

Copyright © Jan Bílý, 2016

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2016

ISBN 978-80-7500-230-3


Obsah

Poznámka ke druhému, rozšířenému vydání 2016 .........................................IX

Poděkování ....................................................................................................XI

Na úvod .....................................................................................................XIII

Část první: Rodiče a děti ...........................................................................1

E.T. – Sám v celém Univerzu .....................................................................3

Popelka – Život coby pomník ....................................................................7

Budulínek – Když rodiče chybí, přijde liška .............................................15

Ošklivé káčátko – Hledání sebe sama .......................................................21

Malá mořská víla – Udělám to za tebe, tati ..............................................25

Část druhá: Přechodové rituály a iniciace ................................................31

Švanda dudák – Mužská iniciace a síla .....................................................33

Křesadlo – Jak se z princezny stane žena ...................................................37

Bajaja – aneb Vymření po meči ................................................................43

Jeníček a Mařenka – Kdy je nutné jít krást perník ....................................47

Pasáček vepřů – O (ne)sebevědomí ženy ..................................................51

Šípková Růženka – Zoufalství žen ............................................................57

Část třetí: Ženy, muži a „to větší“ ............................................................63

Dvě Libuše a jedna válka – O ženách a mužích ........................................65

Třetí (pozdní) Libuše – aneb Dívčí válka ..................................................75

Daidalos a Ikaros – Ctižádost, poznání a vina ..........................................79

Červená karkulka – Vlk jako zástupná oběť .............................................87

Inanna a Ereškigal – O dobrém a špatném ...............................................95

Inanna a Dumuzi – Pět let poté .............................................................101

Bohatství – aneb Demokracie a bozi ......................................................109

Ježíš – Otec na nebi ...............................................................................115

Paris a Helena – Vyšší hra ......................................................................121

Romeo a Julie – Dobře zinscenovaná tragédie ........................................129

Pes Argo – O smrti ................................................................................135

Dodatek: Pohádkové archetypy ...................................................................141


IX

POznámka ke dRuhému,

ROzšířenému vydání 2016 První vydání „Popelky“, útlá knížka, kterou vydalo nakladatelství Synergie pod názvem „Co se stalo s  Popelkou po svatbě“ v  roce 2012, se překvapivě rozprodalo dříve, než jsem čekal. Domníval jsem se totiž, že tato knížka bude mít na trhu velké těžkosti – není to klasická kniha pohádek, ze které by rodiče mohli předčítatdětem, ani psychologický rozbor, který by možná zajímal odborníky. A také je velice těžko uchopitelná logickým rozumem, tedy tímnaším nástrojem, za pomoci kterého dnešní čtenář „rozumí“ většině knih, jež se prodávají. „Popelka“ je jiná. Vyžaduje nejen intuici a zájem o symboliku, ale i  odvahu pospojovat zdánlivě nesouvisející věci do nečekaných a překvapujících souvislostí. Schopnost odlepit se na chvíli odnašeho čistě racionálního přístupu ke světu a jeho (z)jevům a nechat se unést do synergií a synchronicit. Tam totiž začíná hloubka a magie pohádek a mýtů. V posledních letech se mi tají dech nad změnou toho kouskuspolečnosti, ve které žiji. Je to zcela jistě jen její nevelká část, jež setakto mění, ale zdá se mi, že do ní patří mnoho vysoce inteligentních a také úspěšných lidí. Snad se tedy jedná právě o tu část, která by měla mít velký vliv na své okolí, doufejme. Před lety jsemo důležitosti mytologického vnímání světa kolem nás (viz níže) mohlhovořit jen v malém kroužku těch, kteří byli často označovaní nepříliš

X

seriózně znějícím slovem „esoterici“. Já sám jsem se vždy tomuto

zaškatulkování bránil. Pocházím koneckonců z  velice racionální

rodiny a v mládí bylo mé okolí včetně mých rodičů přesvědčeno,

že se ze mne stane vědec; nejspíš astronom nebo kvantový fyzik.

Jenže zázraky se dějí, a tak jsem v poslední době s mými poněkud

obskurními nápady a idejemi zván na kongresy podnikatelů a do

firem, které se zabývají vcelku exaktními věcmi. Mé článkyo kon

stelacích, přechodových rituálech, mužském a  ženském principu

a o mnoha dalších, nevšedních tématech se objevují v časopisech,

které bychom těžko hledali v přihrádce „duchovního rozvoje“. Náš

speciální výcvik konstelací, intuice a  nelineárního vnímání pro

manažery a vlastníky firem se těší velké oblibě. A kurz „Cesta krále

a královny“ pro lidi z byznysu je také stále plný.

Domnívám se, že to není jen tím, že se nacházíme ve zlomovém,

„kritickém“ období, jež nás zásobuje mnohými racionálně„neřeši

telnými“ problémy, a tím nás nutí k alternativním způsobůmuva

žování. Jsem přesvědčen, že za touto změnou stojí i  to, co jeden

z „otců“ chaosmagie, Peter James Carroll, ve své knize „Liber Kaos“

popisuje jako konec nadvlády materialistického paradigmatua ne

zadržitelný vzestup magického způsobu vnímání. Přičemž – a to je

to, co neustále zdůrazňuji – jeden druh vnímání nevylučuje druhý.

Věda a magie se navzájem doplňují, nikoliv negují. Prostě začínáme

„vidět“ také i to, co se vymyká mechanicky-materialistickémupoje

tí a co v očích akademické vědy a racionálního světa čísel a dvojích

slepých pokusů prostě neexistuje.

A  tak jsem rád, že mohu prezentovat druhé, více než dvojnásob

ně objemné vydání podivných konstelací pohádek, mýtů a  bájí,

Další osudy Popelky po svatbě

XI

doplněných jedinečnou sbírkou pohádkových archetypů inspiro

vanou právě těmito konstelacemi. A  jsem také velice vděčný vy

davateli prvního vydání za to, že umožnil vydání této knihyjiné

mu vydavatelství, Maitrei, kterážto má již na svědomí mé dvě jiné,

předchozí knihy „Láska, vztahy, konstelace“ a  „Růže pro Plúta“.

Děkuji také všem účastníkům již desítku let vždy v prosinci seko

najícího semináře „Konstelací pohádek a mýtů“, bez jejichž podílu

by tato kniha nevznikla.

POděkOvání

Toníkovi Koláčkovi a nakladatelství MAITREA za umožněnívy

dání této knihy,

Robertu Gajdošovi a nakladatelství Synergie Publishing SE zapře

nechání práv na část této knihy,

Dagmar Volfové za pomoc při hledání přiléhavých vlastnostípo

hádkových archetypů,

Barboře Zemanové za komentáře především k tématice Inanny,

Aleně Hlouškové za obětavou organizaci a péči během seminářů

a všem účastníkům konstelací pohádek a mýtů za inspiraci.

V návrhu obálky od autora knihy je použit obrazový materiál od

www.istockphoto.com.

Poděkování

XIII

na úvOd

Již několik let vždy před Vánocemi pořádám neobvyklýkonstelač

ní seminář. V něm nestavíme konstelace rodinných systémů,neře

šíme problémy s tátou, tetou nebo ztraceným bráchou, ale díváme

se do hloubky pohádek a mýtů, které nás ovlivnily, když jsme byli

malí.

Obvykle přichází na seminář dva druhy lidí. Ti jedni už majímno

ho konstelací za sebou, přicházejí pravidelně a většina z nich se na

seminář těší tak, jako se někteří dospělí těší na pravidelné vánoční

vysílání pořád se opakujících pohádek v televizi. Na rozdíl odtele

vize ovšem konstelace stejných pohádek dopadnou pokaždé zcela

odlišně.

Ti druzí se přihlásí na seminář, neboť si myslí, že je to vhodný

vstup do „podivného konstelačního světa“. Obvykle mají trochu

strach; ještě se necítí na to jít s kůží na trh na „normálním“kon

stelačním semináři a řešit před ostatními spoluúčastníky nějaké své

rodinné problémy. Domnívají se, že téma pohádek je dostatečně

nevinné a harmonické a že se tam nebude dít nic, co by je mohlo

vyvést z rovnováhy.

Tito účastníci jsou oproti první skupině v nevýhodě. Jednaki kon

stelace nevinné pohádky může jít do velké hloubky a dotknout se

traumat, obav či nesplněných životních přání, jednak je k  tomu,

abychom si pohádkovou nebo mytologickou konstelaci vychut

nali, potřeba notná dávka cviku v  mytologickém vnímání. To je

XIV

vnímání toho, co se tak trochu vymyká logice všedního dne. Tento

způsob chápání světa jsme již téměř zapomněli. Cvičit se dá právě

(například) v konstelacích.

Prožijeme-li po mnoha letech opět pohádky, mýty či báje, setká

me se s jakousi podivnou, odvrácenou stranou našeho života. To,

čemu jsme jako děti věřili, co nám před spaním vyprávěla babička

nebo předčítal unavený táta, co jsme sami hltali ve světle baterky

pod peřinou nebo viděli v  kině či v  televizi, to nás nyní zavede

do krajiny, kterou normálně nenavštěvujeme, neboť na výlety sem

nezbývá v  denním shonu čas. Myslíme si totiž, že nám setkání

s  Babou Jagou, která bydlí v  domečku na kuří nožce, nepomůže

vyřešit nedostatek peněz, že výlet k perníkové chaloupce nevyléčí

naše nemocné dítě a polibek Sněhurky v křišťálové rakvi nepřinese

lepší sex s partnerem. Ale to je omyl.

Jistě, mezi oběma oblastmi – tedy mezi „normální, každodenníre

alitou“ a  mezi „mytologickým krajem“ – neexistuje žádná široká,

čtyřproudová dálnice. To, co se děje tady nebo tam, se neprojeví

hned jako užitek nebo překážka na té druhé straně. Přesto ale oba

dva světy spolu souvisí. Jejich spolupráce a propojení se můžena

příklad projevit v hlubokém pochopení toho, co se děje za oponou

všednosti a  normálnosti, v  uzření zákonitostí a  souvislostí, které

bychom bez zakořenění v obou světech přehlédli. Naše intuice se

skrze naše putování mezi realitou a mýtem může zpřesnit, dokonce

se často začnou dít podivné náhody, které se v onom druhém,ma

gickém světě nazývají zázraky.

Význam mytologického vnímání (někdy také mluvímo „meta-lo

gickém vnímání“, tedy o něčem, co se nalézá nad nebo za logikou)

Další osudy Popelky po svatbě

XV

jde ovšem ještě hlouběji a míří přímo k tomu, co v posledníchle

tech neustále řešíme, totiž k otázce „Jak dál?“ Ve všech současných

krizích se ukazuje jedno společné pojítko – naše víra ve stopro

centní kontrolu všeho, živená staletími nadvlády vědy a rozumu, se

otřásá v základech. Námi vybudované obří systémy a technologie,

ale i celé společnosti a skupiny států (jmenujme zde napříkladEv

ropskou unii) se staly tak velkými a tak komplikovanými, že už se

nedají efektivně a především racionálně řídit.

Zbývají jen dvě cesty, které v příštích letech pravděpodobněpůjde

me obě současně. Jednak se budeme muset navrátit k tomu, co se

anglicky nazývá „small is beautifull“, tedy k  rozdrobení velikých

celků, k de-globalizaci nejen korporací a ke zlidštění přílišgigantic

kého. Budeme se muset navrátit do přehlednějších, menších celků,

například do jakýchsi komun, do funkčních sítí přátel či spojenců

a do rodin, i když ty mohou v budoucnosti vypadat trochuodváž

něji a  nekonvenčněji než dnešní mini-rodinky. To je první cesta.

Ta druhá znamená, že se budeme muset vzdát nároků na absolutní

kontrolu. Zmenšíme tedy nejen správní celky, ve kterých žijeme,

ale i sami sebe. Chcete-li, staneme se v jistém ohledu znovu taktro

chu dětmi, které vnímají velikost toho, co je přesahuje, a namísto

aby s ní bojovaly, tak ji uznávají. Přiznávám, že to dělají jen moudré

děti moudrých rodičů.

Druhá cesta není ani opakem vědeckého poznání, ani negacísamo

statnosti, je nutným doplněním logického poznání; je to cesta domů,

do lidskosti a do vědomí, že jsme částí něčeho většího. Představuje

znovuobjevení mytologického vnímání světa jako jakési „cestyzázra

ků“. Tato cesta nás vede k pokorné prosbě či modlitbě, k odevzdání

se většímu, k  uznání a  akceptaci našich vlastních hranic a  zároveň

Na úvod

XVI

k aktivnímu přitakání tomu, co nás, ať už velikostí nebo hloubkou,

přesahuje. Učí nás opět se začít divit a dovolit si „nechápat“. Jedině

tak přestaneme dávat nesmyslné a  jednosměrné odpovědi na kom

plexní otázky. Jedině tak se začneme konečně ptát a ustojíme, aspoň

zpočátku, že nám nikdo neodpovídá. Jedině tak se opět otevřeme

naší intuici, aniž bychom negovali náš rozum. Mandragora šeptápo

tichu a jednorožec nemluví vůbec. Zprvu jim tedy nebudemerozu

mět – a to je v pořádku. Možná, že se vše zlepší, když tak jako Jiřík

ve Zlatovlásce pozřeme kousek uvařeného kouzelného hada.

Přitom je zřejmé, že ve skrytu duše po světě pohádek a mýtů, nakte

ré se dnešní racionální svět dívá jako na něco neskutečného a dětsky

vybájeného, všichni hluboce toužíme. „Nejúspěšnější kniha poBib

li“, totiž příběhy Harryho Pottera, které dosáhly téměř půl miliardy

výtisků, jsou toho důkazem. A  mezi pěti dalšími „super-bestselle

ry“ se nacházejí tři, které bychom zařadili mezi pohádky a moderní

mýty: Malý princ (cca 200 milionů výtisků), Pán prstenů (150mi

lionů) a Hobbit (cca 100 milionů). O stále se stupňující pohádkové

a mytologické produkci Hollywoodu ani nemluvě.

Cesta znovuobjevování naší schopnosti „porozumět“ pohádkám

a mýtům nás nakonec přivede až k moudrosti. Ta je – paradoxně

– opakem hromadění informací, tedy školské, vědeckéa racionál

ní vzdělanosti. Moudrosti nedosáhneme voláním po více „inputu“,

jak to požaduje mimozemšťan E.T., ale položením si nikdy defi

nitivně nezodpověditelné otázky, co to všechno vlastně znamená.

Moje knížka, kterou držíte v ruce, by chtěla být malým průvodcem

právě na této cestě.

Jan Bílý, 2012 a 2016

Další osudy Popelky po svatbě

XVII

Niels Bohr často vyprávěl příběh o studentovi, který chodil napřed

nášky ke třem rabínům. „Ten první byl dobrý – já všemu rozuměl.

Ten druhý byl ještě lepší – já mu často nerozuměl, ale on rozuměl

tomu, co přednášel. Ale ten třetí byl nejlepší. Tomu, co říkal,nero

zuměl ani on sám.“

Návod na čtení: Pokud se v přepisech konstelací nebov komen

tářích vztahuji na to, co se v  konstelaci dělo, používám velké

začáteční písmeno pro zástupce, kteří stojí v  konstelačních ro

lích („Král“, „Drak“). Pokud se vztahuji na pohádku nebo mýtus

samý, používám malá písmena („drak“). Pro zástupce za klienta,

stojícího v konstelaci, používám „Klient“. Pokud mluvímo klien

tovi mimo konstelaci nebo o tom, co se dělo např. v jeho vlastním

systému, používám jeho (vždy změněné) křestní jméno (Jan) či

substantivum s  malým začátečním písmenem (např. „matka“).

V  ilustracích pak znázorňují hranaté postavy do rolí vybrané

muže, zaoblené postavy ženy.

Některé konstelační příběhy mají dvě části. V  té první (občas

tuto část uvádím slovy „Zápis z  mého konstelačního deníku“)

se setkáváme s přepisem konstelace či se zhuštěným dějem, jenž

se během konstelace odehrál. Pokud se účastníme konstelací,

mnohdy racionální a  logická část našeho mozku ne zcela chá

pe, co se přesně děje a o co vlastně jde. To je především tím, že

se konstelace odvíjí metaforicky a  na jakési symbolické rovině.

Konstelace nikdy není jednoznačná a také málokdy ukazujeně

jakou „správnější“ pravdu. Pravděpodobně nejlepší přístup,s ja

kým bychom měli vnímat konstelaci, je ten, se kterýmpřistupu

jeme k poezii, hudbě nebo tanci – prostě nechat to, co se děje,

na nás působit.

Na úvod

XVIII

V druhé části pak konstelaci komentuji a občas se snažími o roz

klíčování toho, co konstelace ukázala. Jako každé „vysvětlování“

přímého prožitku slovy je i  tento pokus limitován – nejen mým

vlastním porozuměním, ale i logikou a řečí, která, jednou nalitá do

písmenek a slov, vytištěna a svázána do knihy, pozbývá svémno

hoznačné dikce a stává se jednoznačnou. Prosím tedy čtenáře, aby

nic v této knížce nepovažoval za Jedinou Platnou Pravdu, ale pouze

za jednu z tváří stále se měnící, úžasné a nekonečné podstaty světa.

A samozřejmě, jako mé ostatní knihy, je možné začít i tuto knihu

číst na jakékoliv stránce. Případně třeba i vzhůru nohama. Někdy

to může být docela výhoda.

Další osudy Popelky po svatbě

Část PRvní:

ROdiČe a děti

3

e.t. – sám v celém univeRzu

Zápis v mém konstelačním deníku 2010: Tato konstelacepojedná

vala o tom, že když jsou rodiče mimo, dětem zbydou pouzemimo

zemšťané. Ti jsou sice také mimo, ale aspoň se nesnaží o to vypadat

normálně. Jejich realita, kterou kolem sebe šíří, je čistě virtuální, je

to ne-reálný svět, ve kterém nelze nikoho podpořit tím, že za něj

postavíme jeho předky. Vypadá to totiž, že ani rodiče, ani děti,po

dobně jako E.T., žádné předky nemají. Vlastně jsou všichni v tomto

moderním příběhu trosečníci, sami v Univerzu, otec zmizel, UFO

odletělo. Což je konec pohádky a začátek naší každodenní reality.

„Stavění pohádek“ je každoroční seminář, na který se opravdu

těším. Taková pohádková konstelace vypadá tak, že klient (nebo

klientka)* vypráví svoji oblíbenou pohádku nebo pověst z dětství.

Přitom se nekoncentruje na originální, tedy literárně správnou verzi

pohádky, ale na to, co jeho nebo ji tenkrát obzvláště zaujalo. Z toho

je patrné, že se během semináře můžeme setkat s několika naprosto

odlišnými verzemi známých pohádek. Konstelář – tedy ten, kdo

konstelace vede, v tomto případě já – pak navrhne několik hlavních

postav a  ten, kdo si chce „svoji“ pohádku postavit, vybere mezi

účastníky zástupce a sestaví z nich začátek konstelace, tak, jako se

to dělá i v rodinných konstelacích. Následně se před zrakem všech

* Většinou se vzdávám genderově korektního on/ona nebo účastník/účastnice vepro

spěch čtivosti. Věřím, že čtenář/čtenářka si na patřičných místech domyslí, že se jedná

jak o muže, tak o ženy.

4

přítomných rozvine někdy zábavné a nečekané, ale téměř vždyhlu

boké drama.

Toto drama obvykle vypadá úplně jinak než oficiální verzepohád

ky, příběhu či mýtu. Vynořují se postavy, které byly ve vyprávěné

verzi zamlčeny, které do pohádky zdánlivě nepatří, nebo ji dokonce

ruší. Příběh jde v konstelaci dál, za literární konec, vznikajíjaké

si pohádkové a  mýtické apokryfy. „Já tomu nerozumím,“ je čas

tá reakce toho, kdo pohádkovou konstelaci postavil. „Já také ne,“

dodávám, ale vím, že když si všechno pečlivě zapíšu, většinou mi

význam konstelace, a tím i hlubší vrstva mýtu, báje nebo pohádky

po jisté době dojde.

Jsou ovšem pohádky a pověsti, které mají větší hloubku, a jsoupří

běhy, které takřka nelze stavět, neboť jsou jaksi „hluché“. V jejich

konstelacích se prostě nic hlubokého neodehrává. Často se tak děje

v  případě nějaké novodobé televizní pohádky nebo pokrouceně

převyprávěné pověsti nebo mýtu. Jako kdyby se zásoba„opravdo

vých“ pohádek tenčila. Je to trochu jako s  vymíráním vzácných

druhů v  přírodě – postupující civilizace jim prostě sebere životní

prostor a  poslední tygr zahyne hlady, případně se poslední lední

medvěd utopí v roztávajícím ledu. A jakkoliv je to bolestné,musí

me pochopit, že tuto postupující civilizaci tvoříme my všichni – já,

ty, každý z nás.

Tím na sebe bereme jistou vinu – nejen za vymírání druhů, ale

i za vymírání „pravých a pravdivých“ příběhů, mýtů, pohádek. Ty

mizí, protože jim my sami skrze konzumaci těchto novýcha umě

lých příběhů, skrze virtuální realitu televize, počítače a  našich

chytrých telefonů bereme onen rituální prostor, který potřebují

Další osudy Popelky po svatbě

5

k životu. Pravé mýty a pohádky totiž potřebují jistou vážnost. Tak

například se dříve lidé scházeli k  „černým hodinkám“, kde ústní

vyprávění byť stále stejných příběhů mělo neobyčejný, téměř ma

gický vliv. Dnes zapínáme „telku“, díváme se chvíli na něco, co nás

má rozptýlit, pobavit, možná i  uchvátit, jíme, pijeme, odcházíme

a  přicházíme. A  do kina si nosíme obrovské kyblíky popcornu či

nachos. Tím se stáváme pasivními diváky, kteří to, co by se mohlo

dotknout jejich duše, sledují z bezpečné vzdálenosti, podobně jako

v antickém Římě sledovaly běsnící davy plebejců gladiátorské hry.

Ve skutečnosti totiž máme strach se magickým příběhůmdooprav

dy vystavit – chceme je pouze sledovat.

A  tak tradiční a  v  jistém smyslu pravdivé pohádky mizí. Dělají

místo infantilně-syntetickým pohádkám páně Trošky a spol. nebo

moderním verzím hemžícím se roboty, upíry a  ufony. Což se ov

šem neděje teprve v současnosti – už i Božena Němcová pohádky

„make-upovala“. Pověsti, mýty a pohádky, které mají archetypální

hloubku a  tím působí na naše podvědomí, se totiž jen těžko dají

vymyslet. Musí být vyprávěny, předávány z  generace na generaci.

I tak se pozvolna mění, neboť další generace možná vynechajíde

taily, kterým už nerozumí, a nahrazují je jinými detaily, které jsou

zrovna „in“. Nicméně smysl a hloubka takového příběhu zůstávají

stejné po dlouhé období.

Když pravé pohádky a  mýty zapomeneme, nastoupí jejich novo

dobé, plastifikované převyprávění. V tomto ohledu je Hollywood

největší a  nejproduktivnější tvůrce – milionové úspěchy „Titani

ku“, „Pána prstenů“ nebo právě „E.T.“ jsou toho výmluvným dů

kazem. Ukazuje se ovšem, že mnoho těchto pohádek z retorty jako

by nemělo napojení na své předky. Z  osobních, tedy povětšinou

E.T. – Sám v celém Univerzu

6

rodinných konstelací víme, jak jsou naši předci důležití. Nejenže

bychom se bez nich vůbec nenarodili, ale když se nám podaří je

přijmout (což může trvat roky), když se skloníme před faktem, že

oni dali život nám, my jim ale ne, a tím jsou jednoduše větší než

my, můžeme se o  ně opřít. V  konstelaci postavíme takovou řadu

předků za někoho, koho chceme podpořit, a on nebo ona tím získá

neobyčejnou sílu.

Zrovna tak, jako máme my své předky, mají je i pohádky a příběhy.

Pokud žádné předky nemají, pokud jsou instantně „vymyšlené“,

mohou mít – například jako film, o kterém je řeč – jistý čas veliký

úspěch, protože se dotýkají něčeho, co se týká nás všech. Třeba

touhy malého chlapce Elliota po jeho otci a  jeho přátelství s po

dobně malým mimozemšťanem E.T., kterému se zase stýská po

jeho domovské planetě. Ale pak, po roce nebo po dvou, si na ně

už málokdo vzpomene. A většinu moderních filmů nikdo nikomu

nevypráví.

V  konstelaci, kterou jeden z  účastníků šest let nazpátek ležícího

semináře stavěl, příběh mimozemšťana, jakkoliv dojemný, tyto

předky neměl. Od začátku našeho konstelačního snaženízůstáva

la na „place“ v kruhu ostatních zúčastněných pouze veliká, téměř

kosmická prázdnota, jejíž jediným produktem byl smutek. A  tak

nikoho, kdo film znal, neudivovalo, že E.T. se toto prázdno snažil

zaplnit elektronickým, virtuálním „inputem“. Že hltal kvanta in

formací, namísto aby tuto prázdnotu a ztracenost cítil. Ale možná,

že dělal pouze totéž, co my všichni.

Další osudy Popelky po svatbě

7

POPelka – ŽivOt cOby POmník

Proč se musí Popelka zabývat popelem? Proč se musí starato zvířa

ta, zatímco si její sestry užívají? I její krásné šaty nejsou skutečné, je

to vlastně jen klamavý převlek vykouzlený z oříšku. A co se stane

s  Popelkou po svatbě? Je možné rozhodnout se pro své štěstí? Lze

to učinit z  vlastní vůle, nebo k  tomu potřebujeme jakési vzdušné

pomocníky?

Vlasta: „Moje pohádka je o  Popelce. Mě už jako malé dítě fasci

novalo, jak je aktivní a stále něco dělá. A jak jde za svým štěstím.

Prostě toho prince chce, a tak mu nic jiného nezbývá, než si ji vzít.

A její otec stojí za ní, podporuje ji a je hodný. A pak má také takové

ty vzdušné pomocníky...“

Jan: „Uvidíme. Vyber si tedy Popelku, jejího Tátu, Prince a  ty

vzdušné Pomocníky a postav je do pozic.“

Vlasta to udělá a staví konstelaci. Za vzdušné Pomocníky si bere

jednu zástupkyni – ženu. Po chvíli ke konstelaci přidáváme ještě

Matku (mámu Popelky, která je po smrti) a vzniká konstelace,kte

rou vidíme na prvním obrázku. Rozestavěním pohádkovékonste

lace vzniká spojení mezi archetypální úrovní pohádky, tedy tím,

co nám pohádky na hluboké úrovni sdělují, a individuálnímpříbě

hem klienta, který tu „svoji“ pohádku nebo mýtus staví. Možná, že

je to právě ona osobní úroveň konstelace, která nám ukazuje někdy

fantasticky či nepravděpodobně vypadající aspekty příběhu. Proto

se v konstelacích nikdy nepouštíme do opravování klientovy verze

pohádky (ani jeho osobního příběhu v případu rodinnýchkonste

lací), nýbrž bereme to, co klient líčí a co se v konstelaci ukazuje,

jako jednu z tváří reality. Pokud tuto stopu sledujeme a necháme

8

stranou to, co si o  správnosti či ne

správnosti celého příběhu myslíme,

může se stát, že nás konstelacezave

de hlouběji, než bychom čekali. Ale

poslechněme si nejprve, cojednotli

ví zástupci v  konstelaci Popelky cítí

hned na začátku.

Popelka: „Mně je dobře. Ale k ni

komu zde nic necítím.“

Pomocníci: „Já mám největší vztah k Matce a skrze ni jsemspo

jena s Popelkou.“

Otec: „Dokud zde nebyla má žena (Matka), bylo mi dobře. Teď

je mi špatně. Cítím se nesvůj.“

Princ: „Na mě čeká něco hezkého. Hm – třeba tahle Popelka...“

(smích v publiku).

Matka: „Mně je hrozně špatně. Mám křeče v břiše a všechno mě

táhne dolů, na zem. Vůči Otci cítím strach a zlost zároveň. A když

ho vidím, svírá se mi žaludek a chce se mi zvracet. Ale také mám

pocit, že to tak nemohu nechat, že něco ještě musím udělat.“

Po chvíli klesá Matka skutečně na zem, dívá se kolem dokolaa na

říká: „Copak mi nikdo nepomůže?“

Otec se schovává za Prince, kterého

používá jako štít před skupinou,kte

rou tvoří zhroucená Matka, vzdušní

Pomocníci a Popelka.

V  tuto chvíli se Popelka posouvá

do popředí, staví se před nyní le

žící Matku a říká: „Já, mámo, já ti

pomůžu!“

Matka

Pomocníci

Popelka

Princ

Otec

Matka

Pomocníci

Popelka

Princ

Otec

Další osudy Popelky po svatbě

9

Konstelace v této fázi je znázorněna na druhém obrázku.

Jan: „Ale to nedokážeš. Jedině, že by ses stala jejím pomníkem.

A celý život ukazovala, jak je svět nespravedlivý.“

Popelka: „Jdu do toho.“

Jan: „Škoda...“

Za šest let, co stavím konstelace pohádek, jsem už viděl na půl

tuctu „Popelek“. Ve většině z nich se ukazuje podivnádynami

ka, o  které se původní pohádka nezmiňuje. Ačkoliv v  pohádce

vystupuje otec Popelky jako laskavý muž, který Popelce přináší

tři oříšky, a tak jí splní její přání cesty na zámek, mnohékonste

lace naznačily, že má podíl na smrti své ženy, Popelčiny mámy.

Pamatuji si konstelaci, kdy zástupkyně za Matku za hrobového

ticha a  zcela bez obalu pravila: „On mě otrávil.“ Jenomže, jak

ještě uvidíme u Šípkové Růženky, to, co se nesmí vědět, o čem se

nesmí mluvit, se v každém systému dostává na venek siceneza

držitelně, ale po částech a pokroucené. O to více je to devastující

pro celý systém.

Stane-li se v rodině něco hrozného, je oběť (v našem případě je

to Matka) téměř vždy spojena s někým, kdo převezme její roli,

a tak se postará, aby se na čin nezapomnělo. Samo slovo „oběť“

má dva významy – jednak označuje subjekt nějakého bezpráví,

násilí nebo újmy (v tomto případě je v těsném spojenís „pacha

telem“), jednak označuje „náboženský úkon, spočívající v zřeknutí

se cenných předmětů, zvířat nebo i  lidí ve prospěch bohů, duchů

či jiných nadpřirozených bytostí“ (citát wikipedia.cz). Tak jako

Popelka – Život coby pomník

10

Kristus, který v křesťanské tradici zemřel na kříži, aby vykoupil

lidstvo*, snažíme se i my vykoupit naše předky, předevšímrodi

če, z jejich viny. Děláme to v souladu se zákonem systému, který

praví, že cokoliv se v systému stane, musí být systémemuzná

no, přijato a vyrovnáno. Pokud to neudělají ti, kdo čin či újmu

provedli, pokud neuznají svoji vinu a nepřijmou trest, odčiní to

jejich děti, vnuci či pravnuci. Jenomže jejich snaha očistit systém

většinou nevede k  trvalému smíru, ale k  trvajícímu utrpení –

právě z důvodů, že to dělají nevědomky.

Je zajímavé, že oběť je a  vždy byla elementární součástí každého

náboženství. Oběť totiž vyrovnává nevyváženost mezi dáváním

a  přijímáním ve vztahu mezi (konstelačně řečeno) větším a men

ším. To má smysl tehdy, když velcí – například Bůh – nám (tedy

menším) něco poskytuje, co my nemůžeme přímo vyrovnat. Bohu

prostě nelze říci: „Díky, tady máš pět stovek a jsme si kvit.“ Totéž

ovšem cítíme, byť neuvědoměle, vůči rodičům. Za dar našehoživo

ta bychom se s nimi rádi vyrovnali, možná proto, abychom se stali

skutečně svobodnými. Jenomže zrovna tak, jako se nelze vyrovnat

s Bohem (pokud na něho věříme)**, nelze se tímto způsobemvyrov

nat ani s rodiči. Snaha dětí za rodiče nebo vzdálenější předky pykat

se tedy nikdy nemůže setkat s úspěchem. A přesto to stále a stále

děláme. Tento hluboký význam oběti se tak stává jedním z klíčů

* Vykoupení skrze oběť Krista je ovšem vázáno na jeho uznání – tedy na vstup do

křesťanské církve, tedy „do systému“. Tak jako malé děti berou na sebe vinu předků, aby

posílily systém, tak i – ovšem obráceně – nutí církev (tedy systém) své „ovečky“ projevit

příslušnost. Za to jim patří benefit, tedy jakýsi prospěch z Kristovy oběti.

** Takto viděno se ateisté snaží vyhnout palčivé nemožnosti vyrovnání s Bohem – tím,

že ho jednoduše negují. Což na jisté úrovni výborně funguje.

Další osudy Popelky po svatbě

11

k pochopení fungování našich vztahů v rodinách, firmách, ale i ve

větších celcích, jako jimi jsou komunity a národy.

Jak se tedy vyvarovat nevědomého přejímání viny a  dětské sna

hy obětovat se pro to, co je „větší“? Bert Hellinger kdysi pravil,

že v  komunikaci menšího s  větším existují pouze tři relevantní

slova a  každé z  nich stojí pro jeden rozdílný úkon. Tato slova

zní: „Prosím“, „Děkuji“ a „Ano“. Jiná slova a s nimi spojenépo

stoje prostě nemají význam – je-li něco opravdu větší, stojí-li to

nad námi, ať už ontologicky (bylo to před námi a naše existence

je podmíněna jeho/její existencí), nebo mytologicky (například

Bůh), nemá smysl s tímto o věcech diskutovat, nebo je dokonce

kritizovat. Přesně řečeno nemá ani smysl si namlouvat, žecoko

liv o tom pozitivně a objektivně víme. Jakákoliv teorie menšího

o větším, jakákoliv snaha o kontrolu nebo o pomoc se nutně z již

řečených důvodů musí setkat s  neúspěchem. Jinak a  přímočaře

řečeno – rodičům, přírodě či Bohu nelze pomoci. Je jen možné je

uznat a milovat – nebo také ne, ale pochopit jejich velikost vůči

nám. Naše máma a náš táta se na nás v jistém ohledu budou dívat

navždy jako na své děti, kterými také dozajista jsme, a tentopo

hled znemožní jakýkoliv „dialog“.

Skutečná, nikoliv zástupná oběť, oběť, jež je výrazem úctya poko

ry, znamená vzdání se něčeho, co je mi drahé. To nemusí být nutně

majetek, postavení nebo třeba, v  případě nevědomého obětování

se, zdraví. Můžeme se například vzdát kontroly nad tím, co nám

dělá dobře kontrolovat. Takto pojatá oběť pak propůjčuje našim

činům i  celé naší existenci váhu i  hloubku a  je základem všech

účinných rituálů. Prosím-li to, co je větší, o cokoliv, pak nemohu

uvádět žádné logické důvody, proč by mně to mělo být poskytnuto.

Popelka – Život coby pomník



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist