načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Další americká soda! - Steve Fisher

Další americká soda!

Elektronická kniha: Další americká soda!
Autor:

Chvíle pro zasmání! Další americká soda je druhý soubor satirických povídek amerického spisovatele Steva Fishera, který má svůj pravidelný sloupek ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Stephen Fisher
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 83
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-015-7629-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chvíle pro zasmání!  Další americká soda  je druhý soubor satirických povídek amerického spisovatele Steva Fishera, který má svůj pravidelný sloupek v týdeníku  Reflex . Steve píše o životě v České republice i o současném životě všeobecně – o vztazích, rodině, práci, moderní technice i o mnoha dalších tématech. Jeho povídky vycházejí v brilantním překladu Jana Vale šky.

Související tituly dle názvu:
Jedlá soda Jedlá soda
Sircus Marko
Cena: 159 Kč
Další americká soda Další americká soda
Fisher Steve
Cena: 89 Kč
Ještě jedna americká soda Ještě jedna americká soda
Fisher Stephen
Cena: 89 Kč
Jedlá soda Jedlá soda
Sircus Mark
Cena: 248 Kč
Americká soda Americká soda
Fisher Steve
Cena: 108 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DALŠÍ

AMERICKÁ SODA!

Steve Fisher

Přeložil Jan Valeška


OBSAH

Vy

Morava – 23 000 let před naším letopočtem Návštěva české rodiny – Zpověď jedince, který přežil

Souhláskistán

Pozdrav ze Starého světa!

Jak se vesele projídám k brzkému konci

Šťastní Češi mě dokážou pěkně rozhodit

Úžasná dobrodružství Čechmana!

Babička peče se slivovicí

Co dávají tento týden v telce?

On a ona

10 rad mužům, jak úspěšně randit

Upřímné osobní inzeráty

Dokonalý mužský

Manželka 2014 – poradna pro uživatele

Láska je slepá. Lékem je manželství.

Překladač pro dlouhodobé partnerské vztahy 50 odstínů mé ženy

Jak si najít partnera v rubrice Seznámení

Vědci objevili nové lidské emoce

Poleťte se mnou

Oni

Co se dá dělat bez dětí

Zábavné hlavolamy pro děti

Nové školní předměty podle mého gusta Honzík u táty v práci S Honzíkem se něco děje Až vyrostu, nechci bejt nájemnej vrah jako táta Rodinný psychoterapeut porušuje pravidla My 150 000 mrtvých jako následek typického dne Vítejte ve Windows 8 Váš měsíční horoskop

Důležité sdělení pro zaměstnance

Několik užitečných rad před letní dovolenou ve Spojených státech Jsme všichni úplně nahraný Ostatni Večerníčky pro děti z bohatých rodin Popelce je 40 Zpráva pro jistou Akademii kynologických studií Tvůj mobil na tebe asi žárlí

Bible „inteligentního plánu” Vědeckofantastický příběh z roku 1924, který redakce odmítla Na frontě Vítejte v nebi!

Vy

Morava – 23 000 let před naším letopočtem

“Před 25 000 lety byla v dnešních Dolních Věstonicích na Moravě v České republice

vybudována osada sestávající z chatrčí postavených z kamení a mamutích kostí. Jde o nejstarší

stále obývané lidské sídliště, které kdy archeologové objevili.” – Wikipedia

[Místo děje: V kamenné chatrči si pravěký muž se svou ženou povídají o posledních novotách v

osadě.]

Žena: “Muži!”

Muž: “Ano, ženo?”

Žena: “Viděls už tu novou chatrč, kterou si postavil náš soused?”

Muž: “Ano, viděl.”

Žena: “Co si o ní myslíš?”

Muž: “Nemyslím si o ní vůbec nic. Je to chatrč.”

Žena: “Je velká.”

Muž: “Opravdu? Nevšiml jsem si.”

Žena: “Je hodně velká.”

Muž: “Tak dobrá. Přeju jim to. Museli nasbírat spoustu balvanů.”

Žena: “Ano, ale to není všechno. Víš, co udělali ještě?”

Muž: “Nevím, ale určitě mi to teď povíš.”

Žena: “Taky použili mamutí kosti.”

Muž: “Opravdu? Nu dobrá. Je to zajímavé. Je už hotová večeře?”

Žena: “To je všechno, co mi k tomu řekneš? Že je to zajímavé?”

Muž: “Ne. Možná jsi mě dobře neslyšela. Taky jsem řekl, ‘Je už večeře?’”

Žena: “Ještě není na stole.”

Muž: “Na jakém stole?”

Žena: “To se ptáš moc dobře. Na tom stole, který nemáme, protože naše chatrč je na stůl moc

malá.”

Muž: “Mně ale nevadí jíst na zemi.”

Žena: “Dobrá. Doufám, že ti taky nebude vadit nejíst na zemi, protože žádná večeře nebude.”

Muž: “Proč nebude večeře?”

Žena: “Proč tě nenapadlo použít při stavbě naší chatrče mamutí kosti?”

Muž: “Omlouvám se. Je to pravda. Nenapadlo mě to. Tebe to ale taky nenapadlo.”

Žena: “A proto dneska není večeře. Nenapadlo mě to a tebe to taky nenapadlo.”

Muž: “To je něco jiného. Ty vaříš. Já jsem lovec.”

Žena: “Hrozná škoda, že neumíš stavět.”

Muž: “Už jsem ti říkal, že je mi to líto.”

Žena: “Ano, a teď když jsi se omluvil, tak se ta naše chatrč najedno zdá mnohem větší.”

Muž: “To myslíš vážně?”

Žena: “Ne, pochopitelně, že ne. Ty jsi hlupák. Tak jaký byl dneska lov?”

Muž: “Skoro se mi povedlo zabít šavlozubého tygra.”

Žena: “Opravdu? Co se stalo? Jsi v pořádku?”

Muž: “Jsem jen trochu poraněný. Tygr na mě zaútočil a než jsem ho mohl probodnout svým

pazourkovým nožem, jeden lovec ho zabil.”

Žena: “Který to byl?”

Muž: “Náš soused.”

Žena: “A jak ho zabil?”

Muž: “Měl takový dlouhý oštěp, který si sám vyrobil. Na špičce měl naostřený kousek mamutího

kosti.”

Žena: “Tos mi raděj neměl říkat.”

Muž: “Protože se teď o mě budeš víc bát, až půjdu lovit?”

Žena: “Proto ne.”

Muž: “Mám čerstvé maso šavlozubého tygra.”

Žena: “Dobrá. Ulož ho do spižírny.”

Muž: “Do jaké spižírny?”

Žena: “Je skutečně s podivem, že jsi pořád ještě naživu.”

Návštěva české rodiny – Zpověď jedince, který přežil Nedávno jsem se dopustil chyby a navštívil jednu českou rodinu. Dneska, o několik dní později, se z té zkušenosti pořád ještě zotavuji. Nevím, jak to zvládá ta česká rodina. Doufám, že jsou všichni v pořádku. Byli už dost vynervovaní, když jsem k nim dorazil. A pak to šlo od desíti k pěti. Nakonec jsem byl rád, že jsem vyvázl živý. Mám dojem, že celá ta věc byla částečně moje chyba. U nás v Americe si příliš nelámeme hlavu, když chceme přátelům zavolat a říct jim, že ten den k nim zaskočíme na návštěvu. Obvykle jen řeknou, "Jo, klidně přijď." Je zřejmé, že tady v Čechách je to trochu složitější. V tomto případě byl důvod návštěvy následující: dlužil jsem svému českému příteli nějaké peníze. Taky jsem si uvědomil, že mám jednání ve čtvrti, kde žije, a tak jsem mu ráno zavolal a ptal se ho, jestli se můžu u něj stavit a ty peníze mu dát. "Ale jo," povídá, i když jsem v jeho hlase ucítil trochu nervozity. "Kdy asi přijdeš?" "Co takhle kolem 11:30?" ptám se ho. "No..." odpověděl. "Momentík." Položil sluchátko a pak jsem zaslechl hlasy, jeho a ještě jeden, patrně jeho ženy. Jejich výměna názorů nějakou chvilku trvala a zdálo se, že je stále hlučnější. Potom sluchátko konečně zase zvedl a povídá, "Promiň to zdržení. Jo, jistě. 11:30 je fajn." Chtěl jsem se u něj jen zastavit, dát mu peníze, co jsem mu dlužil, možná si vypít šálek kávy, trochu si popovídat a zase jít. Prostý plán, nemám pravdu? Neuvědomil jsem si ale, že svým zdánlivě jednoduchým úmyslem jsem bezděčně zapříčinil v bytě svého přítele to, co lze nazvat "panika české pohostinnosti". Chyba #1: Sjednáno na poslední chvíli! Poté, co se manželka mého přítele dozvěděla, že dorazím za dvě hodiny, zpanikařila při představě, že host uvidí její "neuklizený" byt, a okamžitě se pustila do horečnatého smýčení každého koutku. Chyba #2: Návštěva kolem času na jídlo. Neplánoval jsem návštěvu delší než půl hodiny a tak jsem předpokládal, že nenaruším rodinný oběd a jeho zvyklosti. Naneštěstí pro mého přítele si se mnou přesně nedomluvil předpokládané trvání návštěvy. "Přijde v 11:30?" ptala se ho žena. "Zůstane u nás na oběd? Nabídl jsi mu to? Proč jsi ho na oběd nepozval? Co když bude mít hlad? Nemám nakoupeno!"

A v ten okamžik se nabídla matka mého přítele, která žije s ním, jeho manželkou a jejich dětmi,

že pro mě upeče nějakou sladkost. Možná že slovo "nabídla" není ten nejvýstižnější výraz pro

způsob, kterým to podala. Podle mého přítele to celé znělo spíš takhle: "Ježíšikriste, to já budu muset něco upéct, jako bych neměla dost práce i tak!" Takže když jsem konečně do bytu svého přítele dorazil, přivítal mě ve dveřích sice s úsměvem na tváři, ale byl to takový ten napjatý úškleb, co vidíte ve tváři člověka, který právě vzadu na zahradě zakopal mrtvolu a teď otevírá dveře a zjišťuje, že tam stojí policista. Tedy ten nervózní úsměv, co říká: Á nazdárek! Jasně, všechno v pořádku. Proč ne? Pojďte dál, strážníku.

Přítel se mi nejprve omlouval za "ten nepořádek," i když se mi jejich byt, tedy to, co jsem z něj

viděl, zdál dokonale uklizený. Pak mě přišla přivítat jeho žena. Z tváří se jí jen lilo z

dvouhodinového uklízení. Její první věta byla omluva za "ten nepořádek."

Z kuchyně se ozvalo zaječení, "Ježííííš, ono se to vůbec nechce péct!"

"Doufám, že neruším," povídám hostitelům. Můj přítel i jeho žena mě začali ujišťovat, že

neruším, oba tónem, kterým policistovi vysvětlujete, že tu hromadu hlíny vzadu na zahradě

udělal obrovský krtek.

V průběhu následující hodiny jsem nejprve dostal kafe, po hlasité a déletrvající debatě v kuchyni

mezi manželkou mého přítele a jeho matkou nad hlavolamem, jakou že kávu by mi vlastně měly

udělat. Pak mi matka mého přítele přinesla kousek bábovky. A já se dopustil kardinální chyby a

její dobrotu odmítl, protože jsem ten den dost pozdě snídal. To vedlo k hádce mezi mým

přítelem a jeho matkou na téma mé chuti k jídlu. Nakonec se hádali o tom, jestli by nebylo lepší,

aby raději usnula na věky (její návrh), nebo aby se spíš pro jednou uklidnila (jeho nápad).

V jeden moment odešel můj přítel do dětského pokoje a násilím přivlekl své potomky od

počítačů, aby mě pozdravili. "Pozdravte!" poručil jim, což obě děti udělaly tónem, který pranic

neskrýval: No a co? Vzadu na zahradě jsme už zakopali spoustu mrtvol. Co s tím uděláte?

Nakonec si ani nepamatuju, jak jsem se odtamtud vypařil. Myslím, že to bylo v okamžiku, kdy se

můj přítel, jeho manželka, jeho matka a jeho děti v kuchyni dohadovali, co vlastně budou mít k

obědu. Mám dojem, že jsem se ani nerozloučil.

Je to zvláštní. Ještě nedávno jsem se začínal obávat o to, že jsou v dnešní české společnosti lidé

vzájemně stále víc a víc izolovaní. A teď si začínám říkat, jestli to možná není docela dobrá věc.

Souhláskistán

No, to je pěkný! Sotva jsem jakžtakž zvládl výslovnost letopočtu "dva tisíce třináct", s tím

zatraceným "tř", poslední týdny trávím překoktáváním dalšího jazykolamu – "dva tisíce čtrnáct".

Co je to za jazyk, který klidně dá čtyři souhlásky za sebou? A ještě horší je to pro rodilého

Angličana či Američana jako jsem já, když první ze čtyř souhlásek (č) by v angličtině k vytvoření

stejné hlásky vyžadovala souhlásky hned dvě (ch). Takže pro mě je to zoufalý pokus vyslovit pět

souhlásek v řadě: "chtrn". Prostě blázinec.

Já připouštím, že i v angličtině je pár hlásek, které dělají Čechům potíže, jako třeba obávané th

nebo "ir", například ve slově "girl". Ale čeština má tolik hlásek, které v angličtině neexistují. A to

nemluvím jen o ř, ň, ď, ť, ch a hrčivém r. To jsou pouze jednotlivé souhlásky, které angličtina

nemá.

Skutečný problém nastává, když čeština začne takové souhlásky shlukovat s jinými konsonanty a

vytvářet doslova "nevyslovitelné" skupiny – jako bř, kř, př, tř, šp, šr, kd, vn, vz, vln, hrn, čtr, škr,

škv či dokonce celá slova jako čtvrt, mlč, smrt, skrz, strč, ztvrdl či zmrzl.

Přiznejte, že tyhle zvuky znějí fakt záhadně. Člověk by spíš očekával, že vycházejí ze zkřivených

úst Orků – těch hrozivých bytostí z filmu Pán prtsenů –, když se vrhají na elfy. "ŠKR! HRN!

SMRT! ZMRZ! STRČ!" Vskutku dokonale autentické zvuky vyrážené z úst člověka, který zrovna

někoho mlátí kyjem po hlavě!

Ale je to právě ono hrčivé r, kvůli němuž působí všechny tyhle zvuky tak příšerně děsivě. Zdá se

mi, že je Češi s oblibou používají, když si potřebují vybít vztek či zlost. Například, když se mé

ženě doma přihodí nějaká patálie – když upustí talíř nebo si popálí prsty –, celý byt se otřásá

zvuky, které oplývají oním hrčivým r :"Sakrrra! Krrriste pane! Do prrrdele prrráce!" Kočky i já

se obvykle uchýlíme pod postel, dokud ta hrčivá r nepřestane chrlit.

Když mluvím česky, daří se mi celkem dobře svá r rozhrčet, ale jen tehdy, když je před ním

jenom jedna další souhláska a když je blízko i samohláska, jako třeba v tázacím zájmeně proč.

Problém nastává, když je r po obou stranách obklopené jinými souhláskami, právě jako ve

zmíněné číslovce čtrnáct. Tohle slovo pak vždycky vychází z mých úst jako bych právě prodělával

epileptický záchvat: "č-č-č-t-t-r-r-náct".

Mí čeští přátelé připouštějí, že naučit se česky, je dost obtížné. "Gramatika je složitá," říkají. Bez

kecání. Je to i zajímavý kus historie – a pro mě žádné překvápko –, že chlápek, který je

odpovědný za kodifikaci českého jazyka, Josef Dobrovský, skončil v blázinci. Rád si představuju

starého Pepu Dobrovského, jak si tak ve svěrací kazajce sedí ve své vyčalouněné cele a mumlá si

pro sebe, "Hmm. Mělo by se správně říkat před čtyřmi roky, nebo před čtyřmi lety?"

Ale zapomeňme na zatracenou gramatiku. Člověk nemůže ani pomyslet na učení cizího jazyka, pokud hlásky samy vám takzvaně nejdou přes pysky, aniž byste si ukousli jazyk nebo poprskali člověka, se kterým právě hovoříte. Často mě v této souvislosti napadá, že by Česká republika, země souhlásek, měla navázat obchodní spolupráci s Havají, zemí samohlásek. Mohli byste Havajcům pomoct přidat pár souhlásek do jejich slov typu oaioai, uouoa a hooiaioia. A oni by vám zas na oplátku mohli přihrát nějakou tu samohlásku do všech těch vašich výrazů jako plsť, vrch, drž anebo do rekordně dlouhého vzmrskls.

Upřímně řečeno, někdy si myslím, že jediné možné vysvětlení, proč je český jazyk tím, čím dnes

je, tkví v tom, že první lidé, kteří začali mluvit česky, byli sťatí pod obraz. Jak jinak vysvětlit existence slova jako čtyři? "Kolik piv sis dnes dopřál, Chrudoši?" "Co, nooo, já nevím, sousede. Troufám, že asi... čtyři?" "Cos pravil?" "Slyšels. Čtyři." "Nu dobrá. To stačí. Za opratě svého žebřiňáku si dneska cestou domů už nesedneš!" Ale jo, tak fajn. Žiju tady a chci tu žít dál, takže se budu muset dál učit a procvičovat svou češtinu, ať to trvá, jak chce dlouho. Prostě musím mít trpělivost. Koneckonců, za jedenáct měsíců už začne rok dva tisíce patnáct a tenhle letopočet jde alespoň z pusy setsakramentsky snáz.


Pozdrav ze Starého světa! Ahoj mami a tati, tak jsem tady, v krásné Praze plné historických památek. To je teda něco! A jak obrovský rozdíl proti Kalifornii! Je to tu prostě báječné. Jako vytržené ze stránek nějakého historického románu. Mám pocit, že jsem cestoval zpátky v čase a dostal se do doby, kdy bývalo všechno jednodušší a tak nějak méně uspěchané. Všiml jsem si toho rozdílu, už když jsme přistávali na pražském letišti a já si zapínal mobil. Představte si, že mi trvalo pár vteřin, asi dvě nebo možná dokonce i tři, než si můj mobil stáhl Google. Ptám se nějakého chlápka, jestli místní operátor zrovna nemá nějaké problémy s 4G sítí, a on mi na to povídá, že nejrychlejší dostupná mobilní telefonní síť v České republice je jen 3G! Asi si říkáte, Panebože, jak tam ty lidi můžou takhle vůbec žít? Ale oni to nějak zvládají! Čechům to přijde normální. Vůbec si nestěžujou. Jen si tak usrknou pivo a dál čekají, až se jim do mobilu stáhne Facebook. Možná si i na minutku spolu popovídají, zatímco se jim video ukládá do vyrovnávací paměti. Není to roztomilé? Když jsem si vlezl do taxíku cestou do hotelu, hned jsem si všiml, že na zadním sedadle pro pasažéry není žádný dotykový displej. Dokonce ani malinká televize! Pochopíte to? Říkal jsem si, Tě pic! Co je vlastně za rok? Snad 2005?

Ale víte, co se stalo? Protože jsem se neměl na co vzadu v taxíku dívat, napadla mě myšlenka:

Proč se nemrknout ven z okna? A taky jsem to udělal! A tak jsem uviděl ještě podivnější

starožitnosti, které mě teda odrovnaly. Jako ty české billboardy... ty se samy nemění! Protože nejsou na elektřinu! Ještě používají obrovské lepené papírové plachty. Takže když chtějí vyměnit billboard, musí to udělat nějaký maník ručně. Není divu, že tu drží nezaměstnanost pod 9%. Díval bych se z okna taxíku dál, ale pak jsem si vzpomněl, že mám mobil, a tak jsem se místo toho mrkl na své e-maily a updatoval si Facebook. Taky jsem odeslal fotku, co jsem udělal v taxíku, protože – a teď se podržte! – ten chlápek měl ruční řazení, žádnou automatiku! Řidič prostě furt musí řadit, kdykoliv zrychlí nebo přibrzdí. A ten taxík vypadal na celkem nové značkové auto! Ptal jsem se na to řidiče a on mi řekl, že má radši normální řazení. Podivín! Zeptal jsem se ho, jestli by při startování motor radši nahazoval klikou místo klíčku, ale on se na mě podíval jako na exota. Možná si myslel, že by mi to mělo být naprosto zřejmé, že dává přednost startování auta klikou? Češi jsou někdy trošku záhadní. Taxikář se mě znovu zeptal na jméno mého hotelu. Mám za to, že si nebyl jistý, kde ten hotel je, protože to musel hledat na GPSce. Podivné na tom bylo, že jméno mého hotelu musel do své GPSky naťukat. "Vy snad nemůžete na svou GPSku mluvit?" ptám se ho. Pak mě to trklo. "Anebo dáváte před mluveným slovem přednost psaní?" Zase se na mě tak divně podíval. Myslím, že to bylo jasné: má radši psaní. No a když jsem se konečně dostal do hotelu, bylo to docela fajn, i když v televizi tady mají jen 20 kanálů a švédský stůl u snídaně nenabízí víc než šest druhů jogurtů. Jak jsem už psal, život je tu

jednodušší a takový starosvětský, ale myslím, že je to tu celé takové milé. Češi mají pořád místo

eura svou vlastní tradiční měnu – korunu.

Platba v korunách, to byla taky jedna z věcí, které dával ten můj taxikář přednost. Protože jsem

měl nějaké koruny sebou, dal mi slevu. Nejdřív se zeptal, odkud jsem a jestli mám eura. Když

jsem mu vysvětlil, že jsem Američan a mám jen dolary a koruny, řekl mi, že běžná taxa z letiště

do města je 30 euro, ale mně že bude účtovat jen 1,000 korun.

To je taková starosvětská zdvořilost vůči cizincům, kterou v L.A. hned tak nevidíte! A já se teď

cítím trochu provinile, že jsem se ho tak neomaleně ptal na to řazení a tu jeho GPSku.

Mimochodem, v taxíku jsem si prohlížel došlé e-maily a koutkem oka jsem si všiml, že

projíždíme kolem nějakých starodávných budov s věžičkami a ozdobami. Měl bych si tam asi

zajít a ty architektonické památky nafotit, ale jestli mi to nevyjde, třeba najdu fotky těch staveb

na webu a pošlu vám na ně odkazy.

Zatím si dám tady u Starbucksů ještě jedno kafíčko. Stojí tu pouhých 80 korun!

Zdravím Vás ze Starého světa!

Jak se vesele projídám k brzkému konci Miluju českou kuchyni. No, možná že “kuchyně” je trošku nadnesený výraz pro to, co obvykle na talíři končí jako kus masa a škrob v nejrůznějších podobách. Ale pokud jde o českou stravu, od okamžiku, kdy jsem do téhle země přijel, se cítím jako děcko v cukrárně. To je vlastně dost příhodná metafora pro českou stravu, protože ta skutečně vypadá, jako by ji vymyslelo dítě školou povinné. Maso. Mňam! Brambůrky. Mňam! Knedlíky! Mňam! Brambory nebo knedlíky, co plavou v moři šťávy. Mňam, mňam, mňam! Zeleninu? Hm, ne, díky. Není nutná, fakt. No dobrá, tak možná trošku nadrobno nakrájené cibulky do guláše. Cibule je přece zelenina, nebo ne? Špenát? Hmm. A mohl bych ten špenát dostat politý sosem? Mohl? Fajn, tak to určitě jo. Mňam!

Teď si asi říkáte, “Ale, ale, pane Američane, co zelí? Cožpak jste zapomněl, že česká klasika je

knedlo, zélo, vepřo, péčo?” No jo, ovšem, to je pravda. A faktem je, že zelí může být velmi zdravé,

protože obsahuje přírodní sloučeniny jako sulforafan, známý svými účinky v boji proti

rakovinným buňkám. Nepasterizované kyselé zelí se taky doslova hemží blahodárnými

baktériemi laktobacilu – je jich v něm dokonce víc než v živém jogurtu. Tyhle baktérie pomáhají

imunitnímu systému zdolávat infekci a podporovat zažívání.

Takže, co české kuchařky a kuchaři udělají s touhle navýsost zdravou zeleninou? Uvaří ji... a v

tuku! Je tahle úprava chutná? Pochopitelně že ano! Ale z hlediska zdravé výživy je to jako kouřit

při joggingu, dávat si při sklapovačkách velkou zmrzlinu nebo si do vitamínového nápoje

kápnout cyankáli.

Nedávno zveřejněná studie zjistila, že za 60 let od roku 1950 do r. 2010 snědl průměrný Čech

celkem 30 vepřů, dohromady všeho všudy 4,7 tun masa. Impozantní výkon. Proto mně často

napadá, že by turistický slogan téhle země měl znít: “Česká republika. Trocha cholesterolu v srdci

Evropy.”

V průběhu oněch šedesáti let průměrný Čech dokázal spořádat 3,8 tun chleba. Když si člověk

uvědomí, že krajíček chleba váží jen 30 gramů, je to úžasné číslo. Ze všech možných způsobů,

kterými Češi konzumují chleba, jsou mým jednoznačným favoritem topinky. Pokud se snažíte

zhubnout a jíst zdravěji, lékař vám určitě řekne, že jsou dva druhy potravin, kterým se musíte ale

bezvýhradně vyhýbat; a to je chleba a fritovaná jídla. No a s čím tedy Češi přišli? S fritovaným

chlebem!

Je to výtečná pochoutka, to jo! Je lahodná sama o sobě, co ale potřená stroužkem česneku? Nebo

si na topinku můžete dát ještě něco nezdravějšího, jako třeba okořeněné mleté maso. Češi tomu

říkají “ďábelský toast”. Dal jsem si ho jednou v hospodě v Prachaticích a pak jsem měl dva dny

běhavku. Ale byla to taková bašta, že když jsem se příště ocitl v Prachaticích, zase jsem zašel do

té hospody a znovu si dal toast, a znovu dva dny zápolil se střevními potížemi. Chtělo to hodně

sebezapření, ale stálo to za to.

Když jsem poprvé přijel do téhle země, první večeře, kterou jsem si tu v restauraci dal, mě

doslova a do písmene odrovnala. Dal jsem si totiž vepřové žebírko; kus grilovaného vepřového

s kouskem šunky a na ní ještě smažené vejce! A jako by to všechno nebylo strávníkovu zdraví

dost nebezpečné, podávají se k tomu hranolky, jejichž hlavním účelem je nasát do sebe všechen

sos z masa smíchaného se žloutkem. Bylo to tak nehorázně lahodné, že jsem si to dával každý

večer asi dva týdny za sebou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist