E-kniha: Daisy Jones & The Six – Taylor Jenkins Reidová

Daisy

Jones

&

The

Six

Copyright © 2019 by Rabbit Reid, Inc. Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Ondřej Sobotka, 2020

Cover © Lauren Wakefield, 2020

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2020

ISBN 978-80-277-0560-3 (pdf)

Daisy

Jones

&

The

Six

Taylor Jenkins Reid

Tento příběh upřímné lásky,

pokud je taková věc vůbec možná,

věnuji Bernardovi a Sally Hanesovým.

Poznámka autorky

Záměrem této knihy bylo vylíčit, jak se v 70. letech proslavila

rocková skupina Daisy Jones & The Six, a odhalit, co vedlo

k jejímu dobře známému a náhlému rozpadu uprostřed turné v Chicagu 12. července 1979.

V průběhu posledních osmi let jsem pořizovala rozho

vory s jednotlivými dlouholetými členy skupiny i s těmi,

kteří v ní byli jen krátce, s jejich rodinnými příslušníky,

přáteli a významnými zástupci hudebního průmyslu, kteří

se kdysi v blízkosti kapely pohybovali. Následující záznam

jejich vzpomínek byl sestavený na základě těchto rozmluv,

případně e-mailů, zápisků a písňových textů. (Veškeré texty

z alba Aurora naleznete v závěru knihy.)

Přestože jsem se snažila o co nejnestrannější pohled, uká

zalo se, že to není zcela možné. Některé zúčastněné osoby se nepodařilo dohledat, ne všichni byli stejně vstřícní a někteří již bohužel nejsou mezi námi.

Členové skupiny se v této knize vůbec poprvé, a také

naposledy, vyjádřili každý sám za sebe ke společné minulosti.

Je však třeba upozornit, že u některých událostí se jednotlivé

výpovědi mohou vzájemně v menší i větší míře rozcházet.

Pravda, k níž se nikdo nehlásí, většinou leží někde upro

střed.

Daisy Jones, groupie

1965–1972

Daisy Jones se narodila v roce 1951 a vyrůstala v Los Angeles ve čtvrti

Hollywood Hills. Mladá dívka, jejímiž rodiči byli známý anglický

malíř Frank Jones a francouzská modelka Jeanne LeFevre, na sebe

upozornila poprvé ještě jako nezletilá koncem 60. let v klubech na

bulváru Sunset Strip.

ElainE Chang (autorka životopisu Daisy Jones: Wild Flower):

Řeknu vám, co bylo na Daisy Jones tak pozoruhodné, ještě

než se stala tou slavnou Daisy Jones.

Představte si krásnou holku z bohaté bělošské rodiny,

která vyrůstala v L. A. Už jako dítě byla krásná – měla nád

herné velké oči, tmavé, kobaltově modré barvy. V osmdesá

tých letech jedna firma dokonce vyráběla kontaktní čočky

v odstínu nazvaném Daisy Blue! Měla bujné vlnité vlasy

měděné barvy, které... zabíraly spoustu místa. Její lícní kosti

byly tak výrazné, až by se řeklo, že je má oteklé. A k tomu

všemu úžasný hlas, o který se nijak nestarala, nikdy nebrala

lekce zpěvu. Od narození měla peněz, kolik si jen lze přát,

a kolem sebe všechno, na co si vzpomněla – umělce, drogy,

kluby – všechno jí bylo k dispozici.

Jenomže byla sama. Neměla v Los Angeles sourozence

ani příbuzné. Oba rodiče byli tak ponoření do vlastního

světa, že je její existence vůbec nezajímala. Místo toho ji

nechávali pózovat svým uměleckým přátelům. Proto se taky

dochovalo z Daisyina dětství tolik jejích portrétů a foto

grafií – všichni umělci, kteří k Jonesovým zavítali, ji chtěli

zvěčnit, jen co uviděli, jak je krásná. Je však příznačné,

že neexistuje žádný Daisyin portrét od jejího otce Franka

Jonese. Ten si tak hleděl mužských aktů, které maloval, že

mu na vlastní dceru už nezbyl čas. Daisy nakonec strávila

celé dětství v podstatě v osamění.

Přitom Daisy byla přátelské a milé dítě – často si nechá

vala stříhat vlasy jen proto, že měla ráda svoji kadeřnici,

chodila po sousedech, aby ji nechali venčit svoje psy, a do

konce se vypráví, že chtěla upéct pošťákovi k narozeninám

dort. Jednoduše řečeno, Daisy zoufale hledala přátele. Jenže

nikoho v jejím okolí nezajímalo, jaká skutečně je, a už vů

bec to nezajímalo její rodiče. Velice tím trpěla. A proto z ní

nakonec vyrostla skutečná hvězda.

Všichni milují krásné, ale současně trpící lidi. A těžko

by se našel někdo, kdo by trpěl očividněji než Daisy Jones,

a přitom byl v klasickém slova smyslu krásnější než ona.

Není divu, že začala hledat sama sebe v klubech na

bulváru Sunset Strip. V tom okouzlujícím, ale pochybném

prostředí.

Daisy JonEs (zpěvačka ze skupiny Daisy Jones & The Six):

Na Sunset Strip jsem to měla z domu pěšky jen kousek. Bylo

mi asi čtrnáct, sedět doma mě nebavilo, potřebovala jsem

si najít nějakou zábavu. Na to, aby mě pustili do některého

z barů, jsem sice ještě byla mladá, ale šla jsem tam i tak.

Vzpomínám si, že ještě jako hodně mladá jsem vymámila

cigaretu z jednoho bedňáka od skupiny Byrds. Brzo jsem

zjistila, že když si nevezmu podprsenku, budou si lidi myslet,

že jsem starší. Někdy jsem si dokonce vázala kolem hlavy

šátek, jako to tehdy dělaly všechny drsné holky. Chtěla jsem

zapadnout mezi fanynky, které se motaly po ulici, hulily,

popíjely a tak podobně.

Na chodníku před klubem Whisky a Go Go se mi tehdy

každopádně povedlo vyrazit z toho bedňáka cigaretu – měla

jsem ji v puse vůbec poprvé a snažila se dělat, jako že kouřím

úplně běžně. Musela jsem se držet, abych se nerozkašlala –

vždyť to znáte – a ze všech sil jsem s tím bedňákem flirtovala.

Když si představím, jak neohrabaná jsem musela být, je mi

z toho stydno.

Potom k nám přišel další chlap a povídá tomu bedňákovi:

„Pojď dovnitř, musíme připravit repráky.“ Pak se otočil na

mě a zeptal se: „Jdeš taky?“ A takhle jsem vůbec poprvé

vnikla dovnitř do Whisky.

Zůstala jsem tam tehdy až do tří nebo do čtyř do rána.

Nic takového jsem nikdy předtím neudělala. Najednou jsem

ale měla pocit, že existuju. Někam jsem patřila. Z nuly na

stovku během jediné noci.

Domů jsem se vrátila předními dveřmi, zkouřená a opilá,

a padla do postele. Rodiče si nejspíš vůbec nevšimli, že

jsem byla pryč.

Další den jsem vstala a večer šla zase do města, úplně

stejně.

Po nějaké době si mě vyhazovači na Sunset Strip už pama

tovali a všude mě pouštěli. Chodila jsem do klubů Whisky,

London Fog, Riot House. Nikdo se neptal, kolik mi je.

grEg MCguinnEss (bývalý recepční v hotelu Continental

Hyatt House): To vám nepovím, jak dlouho se Daisy motala

kolem Hyattu, než jsem si jí všimnul. Pamatuju si ale, kdy

jsem si jí všimnul poprvé. S někým jsem zrovna telefonoval,

když vtom vešla taková šíleně vysoká a šíleně hubená holka.

A ty její oči! Největší a nejkulatější modré oči, jaké jsem kdy

viděl. A taky ten její úsměv! Od ucha k uchu. Šla zavěšená

do nějakého chlapa. Už ani nevím, kdo to byl.

Kolem Stripu se tehdy motala spousta holek, které byly

fakt hodně mladé, ale dělaly se starší. Daisy byla taky mladá.

Ale vůbec to nevypadalo, že se snaží něco zakrývat. Byla

prostě sama sebou.

Když jsem ji začal sledovat, zjistil jsem, že chodí do hotelu

často. Vždycky se jen smála. Nikdy nevypadala unaveně,

alespoň tehdy ne. Připadala mi jako Bambi, který se učí

chodit. Byla hrozně naivní a taky bezbranná, ale bylo na ní

vidět, že v ní je něco víc.

Abych pravdu řekl, měl jsem o ni strach. Okolo muziky

tehdy bylo hodně chlapů, kteří... měli rádi mladé holky.

Rockové hvězdy i po třicítce spaly s náctiletýma. Neříkám,

že to bylo v pořádku, ale tak to bylo. Víte, kolik bylo Lori

Mattix, když chodila s Jimmym Pagem? Čtrnáct? A co Iggy

Pop a ta jeho Sable Starr? Napsal o ní písničku, vůbec se za

to nestyděl.

A Daisy – dovedete si ji představit? Zpěváci, kytaristi,

bedňáci – všichni se za ní otáčeli. Vždycky když jsem ji po

tkal, snažil jsem se jí zeptat, jestli je všechno v pohodě. Tu

a tam jsem se na ni přeptal. Měl jsem ji fakt rád. Byla prostě

zajímavější než všechen ten cirkus okolo ní.

Daisy: Co je sex a co je láska, to jsem se musela naučit sama.

Pochopila jsem, že muži jdou po tom, co chtějí, a nemají pocit,

že jsou za něco dlužní, a že někteří chtějí jen kus vašeho těla.

Řekla bych, že tehdy byly holky – třeba Cynthia Plaster

Caster nebo holky z GTOs – které možná nikdo nezneužíval.

Ale se mnou to bylo jinak, alespoň ze začátku.

O panenství mě připravil chlap, který... nezáleží na tom,

kdo to byl. Byl starší než já a hrál na bicí. Stáli jsme ve foyer

v Riot House a on navrhnul, že půjdeme nahoru dát si lajnu.

Řekl mi, že jsem holka jeho snů.

Přitahoval mě hlavně proto, že jsem mu sama přišla při

tažlivá. Hledala jsem někoho, kdo by mi řekl, že pro něj jsem

výjimečná. Prostě jsem strašně toužila po něčí pozornosti.

Než jsem se vzpamatovala, už jsem seděla u něj na posteli.

Zeptal se mě, jestli vím, co dělám, a já řekla, že ano, i když to

nebyla pravda. Všude se mluvilo o volné lásce a že sex je skvělá

věc. Kdo chtěl vypadat drsně, kdo chtěl zapadnout, tak chtěl sex.

Celou dobu jsem jen civěla do stropu a čekala, až skončí.

Věděla jsem, že bych se měla nějak hýbat, ale zůstala jsem

ležet úplně nehybně a bála se pohnout. V celém pokoji bylo

slyšet jen to, jak se naše oblečení smýká po prostěradle.

Vůbec jsem netušila, co se děje, nechápala jsem, proč

dělám něco, co nechci. Teď už mám ale za sebou řadu tera

pií. Dlouhou řadu. Už to všechno chápu. Dokážu se jasně

podívat sama na sebe. Tehdy jsem chtěla, aby mě vzali mezi

sebe – ti slavní muzikanti – protože jsem nevěděla, jak jinak

bych získala uznání. A přišlo mi, že se jim musím zalíbit,

když s nimi chci být.

Když skončil, zvednul se a shrnul mi šaty zpátky dolů.

Řekl: „Jestli chceš, klidně běž zpátky za kamarádkami.“ Žád

né kamarádky jsem vlastně neměla. Pochopila jsem ale, že

mi říká, abych odešla. Tak jsem vypadla.

Pak už jsme spolu nikdy nemluvili.

siMonE JaCkson (známá disko zpěvačka): Vzpomínám si, že

jsem Daisy poprvé viděla jednou večer na parketu ve Whisky.

Nešlo si jí nevšimnout. Okamžitě upoutala pozornost úplně

každého. Bylo to, jako kdyby všechno na světě bylo ze stříbra

a Daisy byla ze zlata.

Daisy: Simone se stala mojí nejlepší přítelkyní.

siMonE: S Daisy jsem chodila všude. Vždycky jsem chtěla

mít sestru.

Vzpomínám si, že... bylo to během demonstrací na Sunset

Strip, všichni jsme stáli před klubem Pandora’s a protes

tovali proti zavedení policejní hodiny a policajtům vůbec.

Šly jsme tam s Daisy, zaprotestovaly si, potkaly pár herců

a pokračovaly ve večírku v Barney’s Beanery.

Potom jsme se přesunuly k někomu domů. Daisy tam

omdlela na verandě. Domů jsme šly až druhý den odpoledne.

Mohlo jí být asi patnáct. Mně tak devatenáct. Celou dobu

jsem si říkala, to se o tuhle holku nepostará nikdo kromě

mě?

Abych nezapomněla, všichni jsme samozřejmě jeli na

amfetaminech, Daisy taky, i když byla tak mladá. Když si

člověk chtěl udržet figuru a zůstat celou noc vzhůru, něco

brát musel. Nejčastěji adderall a benzedrin.

Daisy: Amfetaminy byly jasná volba. Člověku ani nepřišlo,

že by je brát nemusel. Ze začátku jsem vůbec neměla pocit,

že fetujeme. A taky kokain. Když ho někdo přinesl, dali si

všichni. Nikdo to nebral jako závislost. Tehdy to bylo jinak.

siMonE: Můj producent mi koupil dům v Laurel Canyonu.

Chtěl, abych s ním spala. Řekla jsem mu, že ne, ale ten dům

mi stejně koupil. Nechala jsem Daisy, ať se nastěhuje ke mně.

Nakonec jsme spolu půl roku spaly v jedné posteli. Takže

z vlastní zkušenosti vím, že byla vzhůru ve dne v noci. Když

jsem se třeba ve čtyři ráno snažila usnout, Daisy chtěla mít

rozsvíceno, aby si mohla číst.

Daisy: Dost dlouho jsem hodně trpěla nespavostí, dokonce

i v dětství. Bývala jsem vzhůru klidně do jedenácti a rodiče,

když jsem jim tvrdila, že nejsem vůbec unavená, na mě

akorát zařvali, abych „si šla lehnout“. Snažila jsem se proto

najít si na noc nějakou tichou zábavu. Máma měla spoustu

všelijakých románů, a tak jsem začala číst. Když naši měli

dole večírek, já jsem klidně ještě ve dvě ráno seděla v posteli

s rozsvícenou lampičkou a četla Doktora Živaga nebo Peytonův

Hrá dek.

Brzo jsem nedělala nic jiného. Přečetla jsem všechno, co

mi přišlo pod ruku. Cokoliv. Thrillery, detektivky, sci-fi.

Někdy v době, kdy jsem se přestěhovala k Simone, jsem

našla náhodou nahoře v Beachwood Canyonu u silnice le

žet krabici životopisů historických osobností. Hned jsem

je všechny zhltla.

siMonE: Přesně tak, jedině kvůli Daisy jsem si začala brát

do postele masku na spaní. [smích] Pak už jsem to dělala jen

proto, že jsem s ní vypadala šik.

Daisy: Po dvou týdnech u Simone jsem se vrátila domů,

abych si s sebou vzala víc oblečení.

Táta mi povídá: „To ty jsi rozbila kávovar v kuchyni?“

„Tati, já už tady nějakou dobu nebydlím,“ odpověděla jsem.

siMonE: Řekla jsem jí, že se mnou může bydlet pod jednou

podmínkou, a to, že bude dál chodit do školy.

Daisy: Na střední jsem dost trpěla. Pochopila jsem sice, že

abych dostávala jedničky, musím dělat, co se mi řekne, ale taky jsem dobře věděla, že to, co nás učí, jsou často hovadiny.

Vzpomínám si, jak jsem jednou dostala za úkol napsat úlohu

o tom, jak Kolumbus objevil Ameriku. Místo toho jsem

napsala, že Kolumbus Ameriku vůbec neobjevil. Protože tak to doopravdy bylo. Dostala jsem pětku.

Řekla jsem učitelce: „Vždyť mám pravdu.“

Odpověděla mi ale, že jsem „nesplnila zadání“.

siMonE: Daisy byla hrozně inteligentní, ale myslím, že učitelé to nikdy doopravdy nepochopili. Daisy: Všude se píše, že jsem střední nikdy nedodělala, ale to není pravda. Při předávání vysvědčení mi Simone hla

sitě tleskala. Byla na mě moc pyšná. I já jsem na sebe byla

najednou pyšná. Ještě ten večer jsem vytáhla vysvědčení

z pouzdra, přehnula ho a založila si s ním Údolí panenek.

siMonE: Moje první album byl propadák, a tak mě nahrá

vací společnost vyhodila. Producent nás vyhodil i z našeho

domu. Já si našla místo jako servírka a přestěhovala se k se

střenici do Leimert Parku. Daisy se musela vrátit k rodičům.

Daisy: Sbalila jsem si věci, které jsem měla u Simone, a jela

rovnou k našim. Když jsem přišla domů, máma zrovna telefonovala a přitom pokuřovala.

Povídám jí: „Ahoj, přijela jsem zpátky.“

„Viděla jsi naši novou pohovku?“ řekla a telefonovala dál.

siMonE: Daisy zdědila všechnu krásu svojí matky. Jeanne

byla překrásná. Párkrát jsem ji tehdy potkala. Velké oči, plné

rty. Byla z ní cítit smyslnost. Všichni Daisy vždycky říkali, jak moc se podobá matce. Byly si podobné, ale věděla jsem,

že je lepší to Daisy nepřipomínat.

Mám dojem, že jsem Daisy jednou řekla: „Tvoje máma

je krásná.“

„Jo, krásná, ale nic víc,“ odsekla Daisy.

Daisy: Když nás se Simone vyhodili z domu, uvědomila jsem si vůbec poprvé, že nemůžu jen tak povlávat sem a tam

a nechat se živit. Mohlo mi být tak sedmnáct. Taky jsem

se začala ptát, jestli má můj život nějaký smysl. siMonE: Když Daisy ještě bydlela u mě, občas jsem ji slý

chala, jak si ve sprše nebo při mytí nádobí zpívá písničky od

Johnnyho Cashe nebo Janis Joplin. Nejradši měla „Mer

cedes Benz“. Uměla ji zpívat líp než kdokoli jiný. Já jsem

se tehdy snažila získat novou nahrávací smlouvu – chodila jsem na hodiny zpěvu, dávala jsem tomu všechno – a Daisy

si takhle zpívala jakoby nic.

Myslela jsem, že ji za to budu nenávidět. Ale na Daisy

se nedá zlobit. Daisy: To je jedna z mých nejmilejších vzpomínek... jely jsme se Simone takhle dolů po La Cienega, nejspíš v tom

BMW, které jsem tehdy měla. Dneska tam stojí nějaký

obrovský obchoďák, ale tehdy tam ještě bývala nahrávací

studia. Už ani nevím, kam jsme to jely, asi do bistra dát si

sendvič. Poslouchaly jsme cestou album Tapestry od Carole

King. Zpívaly jsme obě nahlas spolu s ní. Když přišlo na

řadu „You’ve Got a Friend“, zaposlouchala jsem se do slov.

Úplně jsem je cítila. Vždycky když tu písničku znova slyším,

jsem vděčná, že jsem potkala Simone.

Člověka se zmocní zvláštní klid, když ví, že má někoho,

s kým by jeden pro druhého udělali cokoliv. Poprvé jsem tohle pocítila právě se Simone. Jak jsem se tehdy v autě

zaposlouchala do té písničky, nahrnuly se mi do očí slzy.

Otočila jsem se na Simone, a než jsem mohla něco říct, jen

přikývla a povídá: „Přesně tak.“

siMonE: Dala jsem si za úkol, že Daisy přinutím, aby se

svým hlasem něco dělala. Jenže Daisy nikdy neudělala nic,

do čeho by se jí nechtělo.

V té době už si nenechala do ničeho mluvit. Když jsem

se s ní seznámila, byla ještě trochu naivní, ale [smích] pak

už se trochu otrkala.

Daisy: Vystřídala jsem pár chlapů, včetně Wyatta Stonea

ze skupiny Breeze. Bohužel jsem k němu necítila to, co on

ke mně.

Jednou v noci jsme kouřili trávu na střeše domu v Santa

Monice, kde měl byt, a Wyatt mi povídá: „Moc tě miluju,

a proto pořád nechápu, proč mě nemáš taky ráda.“

Řekla jsem mu: „Mám tě ráda tak moc, jak chci mít ráda

toho, s kým jsem.“ Byla to pravda. V té době jsem se nechtěla

nikomu vydat všanc. Když jsem byla ještě příliš mladá, ne

chala jsem se mockrát zranit. Nechtěla jsem to zažít znovu.

Nemohla jsem usnout, když si šel Wyatt ten večer leh

nout. Náhodou jsem narazila na kus papíru s rozepsanou

písničkou, která očividně byla o mně. Vyprávěla o zrzavé

holce a v textu se psalo o velkých kruhových náušnicích,

které jsem tenkrát nosila.

V refrénu stálo něco ve smyslu, že mám velké srdce, ale

není v něm žádná láska. Koukala jsem na ten text a říkala si,

takhle to přece není! Vždyť mi vůbec nerozumí! Chvíli jsem

o tom přemýšlela, pak jsem si vzala tužku a papír. Zapsala

jsem si pár nápadů.

Když se probudil, říkám mu: „Ten tvůj refrén by byl lepší

takhle: ‚Má velkou duši a veliký oči / Srdce jak trám / A život

bez zábran / Ale tak málo, málo lásky.‘“

Wyatt popadnul tužku a papír a povídá: „Jaks to říkala?“

„To byl jen příklad. Vymysli si svůj text,“ řekla jsem mu.

siMonE: „Tiny Love“ byl největší hit skupiny Breeze. A Wyatt

se tvářil, že to celé napsal sám.

Wyatt stonE (frontman skupiny Breeze): Co ode mě chcete

slyšet? Vždyť je to už dávno. Kdo si to má pamatovat? Daisy: Tohle se nestalo jen jednou. Jindy jsem třeba snídala

s jedním scenáristou. Tehdy jsem si k snídani dávala kafe

a šampus. Protože jsem málo spala, bývala jsem ráno unavená. Kdybych si ale dala kafe jen tak, ke všem těm práškům,

co jsem měla v sobě, hrozně by mě to nastřelilo. Šampaňský

jsem si taky nemohla dát jen tak, protože by mě uspalo. Byl to problém. Proto jsem si dávala šampus i kafe. V podnicích, kde už mě znali, stačilo říct, že chci jednu „horskou dráhu“.

Nejdřív nahoru, pak dolů. A tomu scenáristovi to přišlo

k popukání, povídá: „Tohle musím někde použít.“ Napsal

si to na ubrousek a strčil do zadní kapsy od kalhot. Tehdy jsem si říkala, a proč si jako myslíš, že já ten nápad nikdy nebudu chtít použít sama? Samozřejmě že ho využil hned

v příštím filmu.

Přesně tak to tehdy chodilo. Měla jsem jenom sedět a če

kat, až se mnou někdo nechá inspirovat.

Ale to teda ne.

Právě proto jsem začala psát vlastní písničky.

siMonE: Nikdo kromě mě ji nepobízel, aby se svým talentem

něco dělala. Všichni se jen snažili to, co měla, využít pro sebe. Daisy: Vůbec mě nelákalo dělat někomu múzu.

Nejsem múza.

Nikomu nepatřím.

A basta.

The Six na vzestupu

1966–1972

The Six začali hrát v polovině 60. let v Pittsburghu nejprve jako

bluesrocková skupina s názvem The Dunne Brothers. Billyho a Gra­

hama Dunnovy vychovávala jejich matka Marlene Dunne sama poté,

co od nich v roce 1954 jejich otec William Dunne odešel.

Billy DunnE (frontman skupiny The Six): Když táta zmizel,

bylo mi sedm a Grahamovi pět. Pamatuju si jen, jak nám

oznámil, že se stěhuje do Georgie. Zeptal jsem se, jestli můžu

odjet s ním, ale řekl, že ne.

Doma nechal akorát svoji starou elektrickou kytaru, ta

kovou levnou silvertonku. S Grahamem jsme se o ni pak

furt prali. Žádnou jinou zábavu jsme vlastně ani neměli.

Nikdo nás nemusel učit, jak se na kytaru hraje, naučili

jsme se to sami.

Když jsem trochu vyrostl, zůstával jsem někdy odpoledne

ve škole a zkoušel tam hrát na piano.

Když mi bylo už asi patnáct, maminka ušetřila nějaké

peníze a koupila mně a Grahamovi k Vánocům starý strato

caster. Graham ho moc chtěl pro sebe, tak jsem mu ho nechal.

Já jsem měl přece tu silvertonku po tátovi.

grahaM DunnE (sólový kytarista, The Six): Když jsme oba,

Billy i já, měli najednou každý vlastní kytaru, začali jsme

spolu psát písničky. Radši bych tehdy měl tu silvertonku,

ale viděl jsem, že pro Billyho hodně znamená, tak jsem mu

ji nechal a vzal si stratocaster.

Billy: Tehdy to všechno začalo.

grahaM: Billy se pustil naplno do skládání písniček, začal

psát texty. Mluvil jen a jen o Bobu Dylanovi. Mně se víc

líbil Roy Orbison.

Myslím, že jsme oba měli plnou hlavu rockových hvězd –

chtěli jsme být jako Beatles. Ale to chtěl tehdy každý. Nejdřív

všichni chtěli být jako Beatles a pak jako Rolling Stones.

Billy: Pro mě byli nejdůležitější Dylan a Lennon. The

Freewheelin’ Bob Dylan a A Hard Day’s Night. To prostě... chci

říct... tihle dva byli můj vzor.

V roce 1967 k sobě oba dospívající bratři přibrali jako bubeníka

Warrena Rhodese, jako basistu Peta Lovinga a jako doprovodného

kytaristu Chucka Williamse.

WarrEn rhoDEs (bubeník, The Six): Bubeník vždycky po

třebuje kapelu. Zpěvák nebo kytarista, prosím – ti můžou

vystupovat sami. Ale viděli jste někdy holku, která by vám

řekla: „No tak, Warrene, nezahrál bys mi na bicí ‚Hey Joe‘?“

To víte, chtěl jsem mezi muzikanty. Poslouchal jsem The

Who, Kinks, Yardbirds a podobně. Chtěl jsem být jako Keith

Moon, Ringo nebo Mitch Mitchell.

Billy: Warrena jsme měli rádi hned od začátku. Ani o Peteovi jsme nemuseli dvakrát přemýšlet. Chodil s námi na

střední a hrál na basu ve školní kapele, co nám hrála na

plese. Když se jejich kapela rozpadla, nabídnul jsem mu:

„Pete, pojď hrát k nám.“ Vždycky byl v pohodě, prostě si

chtěl hlavně s někým zahrát.

Pak jsme nabrali Chucka. Ten byl o pár let starší než my,

a navíc z jednoho města odvedle. Znal se ale s Petem a ten ho doporučil. Chuck vypadal moc jako správňák – hranatá čelist, světlé vlasy a tak. Když jsme si ho vyzkoušeli, ukázalo

se ale, že hraje líp než já, mluvím o doprovodech samozřejmě.

Já chtěl být frontman a teď, když jsme postavili dooprav

dickou pětičlennou kapelu, jsem se do toho mohl pustit.

grahaM: Rychle jsme se zlepšovali. Musíte ale pochopit, že jsme nedělali nic jiného, než cvičili.

WarrEn: Den co den jsem ráno vstal, vzal paličky a šel

k Billymu a Grahamovi do garáže. Teprve když jsem šel

domů s rukama rozedřenýma do krve, byl jsem si jistý, že

jsem se neflákal. grahaM: Co jiného jsme mohli dělat? Nikdo z nás neměl holku, kromě Billyho. S tím chtěla chodit každá. Přísahám,

Billy se zamiloval snad každý týden do jiné. Vždycky byl

takový.

Na základce jednou pozval na rande svoji učitelku z dru

hé třídy. Máma říkávala, že se musel posedlý holkama prostě narodit. Dělávala si legraci, že ho jednou přivedou do hrobu.

WarrEn: Hrávali jsme různě u lidí doma a sem tam v ně

jakém baru. Asi tak půl roku, možná trochu dýl. Dostávali

jsme zaplaceno pivem. A to není vůbec špatná věc, když by

vám jinak nikde nenalili.

grahaM: Často to nebyly žádné nóbl podniky. Zažili jsme

i pár rvaček, kdy se člověk bál, aby jednu neschytal. Jed

nou jsme hráli v nějakém zapadákově a jeden chlap něčeho

trochu přebral. Začal rozdávat rány na všechny strany. Já si

tam v klidu stojím, hraju dokola svoje riffy a vtom se ten

chlap otočí na mě!

Přišlo to jako blesk. Bác a chlap leží na zemi. Billy ho

sejmul.

Když jsme byli ještě malí, Billy jednou udělal to samé.

Šel jsem tehdy něco koupit do obchodu a jeden kluk se mě

pokusil obrat o těch mých pár drobáků. Billy přiběhnul

a normálně ho složil na zem.

WarrEn: Dobře jsme věděli, že pokud je Billy v doslechu,

o Grahamovi můžeme mluvit jen v dobrém. Abyste tomu

rozuměli, on totiž ze začátku nehrál zas až tak dobře. Vzpo

mínám si, že já a Pete jsme jednou Billymu řekli: „Co kdy

bychom Grahama za někoho vyměnili?“ a Billy odpověděl:

„Zkus to říct ještě jednou a já vyměním vás oba.“ [smích]

Abych řekl pravdu, přišlo mi to od něj správné. Řekl jsem

si, dobře, do tohohle se míchat nebudu.

Nikdy mi nedělalo problém, že Billy a Graham měli pocit,

jako by jim naše kapela patřila. Líbila se mi představa, že

jsem něco jako nájemný bubeník. Šlo mi jen o to, dobře si

zahrát s dobrou kapelou.

grahaM: Začali jsme hrát tak často, až nás lidi ve městě za

čínali znát. A Billy se pomalu začínal měnit v opravdového

zpěváka. Dokonce jako zpěvák vypadal. Všichni jsme tak

vypadali, nechávali jsme si narůst vlasy.

Billy: Nosil jsem zásadně džíny. A měl jsem pásek s velkou

přezkou.

WarrEn: Graham a Pete začali nosit upnutá trička. Smál jsem

se Jim: „Jsou vám vidět bradavky!“ Ale jim to přišlo drsný.

Billy: Objednali si nás na jednu svatbu. Byla to pro nás

velká událost. Znamenalo to, že nás tam uslyší aspoň sto

lidí! Bylo mi, řekl bych, tak devatenáct.

Když si nás novomanželé chtěli na zkoušku poslechnout,

zahráli jsme jim náš nejlepší kus. Byla to taková pomalejší,

folkově laděná písnička, kterou jsem napsal. Jmenovala se

„Nevermore“. Úplně se mi obrací žaludek, jen si na to vzpo

menu. Vážně. Psal jsem písničky proti válce ve Vietnamu,

o protestech v Catonsville a podobně. Myslel jsem si, že

jsem Bob Dylan. Přes to všechno si nás ale nakonec vybrali.

Hráli jsme a někdy v půlce večera jsem si všimnul asi pa

desátiletého chlapa, jak tancuje s jednou dvacítkou, a říkám

si: uvědomuje si vůbec, že se chová jako úchyl?

A pak mi došlo, že je to můj táta.

grahaM: Přišel tam otec s nějakou mladou holkou. Myslím,

že mi to došlo dřív než Billymu. Poznal jsem ho z fotek, které

si máma schovávala pod postelí v krabici od bot.

Billy: Nemohl jsem tomu uvěřit. Tehdy už to bylo deset let,

co od nás odešel. Hovado. Měl být v Georgii, a přitom si

klidně nakráčí doprostřed parketu a nemá ani páru, že na

pódiu jsou jeho dva synové. Tak dlouho se s námi neviděl,

že nás nepoznal. Ani podle obličeje, ani podle hlasu, vůbec.

Když jsme dohráli, viděl jsem, jak odchází z parketu.

Vůbec se na nás nepodíval. Co je to za magora, že nepozná

vlastní děti, ani když mu stojí přímo před nosem? Chápete

to?

Podle mě se v takovou chvíli v člověku ozvou geny. Když

se setkáte s vlastním dítětem, najednou víte, že je vaše, a mu

síte ho milovat. Tak to prostě je.

grahaM: Billy se zeptal na otce několika hostů. Ukázalo se,

že žije nedaleko v jednom městě. Znal se s někým z nevěstiny

rodiny, nebo tak něco. Billy byl vzteky bez sebe a povídá:

„Vůbec nás nepoznal!“ Já si spíš myslím, že nás asi poznal,

jen nevěděl, co nám říct. Billy: Člověka to pěkně rozhodí, když se vlastní otec ani nenamáhá, aby mu řekl ahoj. Necítil jsem sebelítost, to

vůbec. Neříkal jsem si: „Proč mě nemá rád?“ Spíš mi přišlo,

že... ok, život s sebou může přinést i takovéhle zlo. Na světě jsou i otcové, kteří nemají rádi vlastní děti.

Byla to lekce, jak se nikdy nezachovat. Tím bych to shrnul.

grahaM: Přišlo mi, že to je určitě blbec a ožrala. Takže jsme o nic nepřišli. Billy: Když svatební večírek skončil, všechno už se balilo a já jsem v sobě měl pár piv přes míru... Vtom jsem si všimnul holky, která v hotelu roznášela koktejly. [smích] Překrásná holka. Dlouhatánské hnědé vlasy, až do pasu, a velké hnědé

oči. Pro takové oči bych udělal cokoliv. Vzpomínám si, že

na sobě měla kraťoučké modré šaty. Byla malá. A to se mi na ní líbilo.

Stál jsem v hotelovém foyer a chystal se, že nasedneme

do dodávky a pojedeme. Ona obsluhovala zákazníka u baru.

Na první pohled na ní bylo vidět, že když nechce, nenechá

si od nikoho nic líbit.

CaMila DunnE (manželka Billyho Dunna): No jéje, vypa

dal moc dobře... Štíhlý, ale svalnatý, to byl vždycky můj typ.

Navíc měl takové husté řasy. A sebevědomí na rozdávání.

A širokánský úsměv. Když jsem si ho v hotelu všimla, prolétlo

mi hlavou, proč nemůžu někdy potkat někoho takového?

Billy: Šel jsem rovnou za ní k baru, v jedné ruce zesilovač,

v druhé kytaru, znáte to. Povídám: „Slečno, prosil bych vaše

telefonní číslo.“

Stála za kasou, jednu ruku zapřenou v bok. Usmála se

a koukla na mě jakoby úkosem. Nevzpomínám si přesně, co

řekla, ale bylo to něco ve smyslu: „A co když nejste můj typ?“

Opřel jsem se o bar a řekl: „Jmenuji se Billy Dunne.

Jsem frontman skupiny Dunne Brothers. Když mi dáte

číslo, napíšu o vás písničku.“

To ji dostalo. Na každou to nezabere, ale ty lepší na to

vždycky slyší.

CaMila: Šla jsem domů a řekla mámě, že jsem si našla

kluka. A ona na to: „Je hodný?“

Řekla jsem: „Tím si nejsem úplně jistá.“ [smích] Hodní

kluci mě nikdy moc nezajímali.

V průběhu léta a podzimu 1969 začala skupina Dunne Brothers

koncertovat v Pittsburghu a okolí.

grahaM: Přiznávám, že když se k nám přidala Camila,

nemyslel jsem si, že vydrží déle než ty ostatní. Mělo mi

dojít, že je jiná. Abyste mi rozuměli, když jsem ji potkal

poprvé, měla na sobě tričko s Tommym Jamesem. Věděla,

co je to dobrá muzika.

WarrEn: Holky se začínaly lepit i na nás ostatní. Ale Billy se

najednou stáhnul do ústraní. Všichni jsme si večer vždycky našli nějakou holku, ale on jen seděl, kouřil trávu a popíjel

pivko, aby se nenudil.

Jednou jsem zrovna vylezl z holčičích záchodků, ještě

jsem si ani nezapnul poklopec, a vidím, jak Billy sedí a kouká na talkshow Dicka Cavetta. Povídám mu: „Měl by ses na tu svoji přítelkyni vykašlat.“ Všichni jsme měli Camilu

samozřejmě rádi, byla pěkně ostrá a dovedla všechny srovnat

do latě a to se mi líbilo. Ale stejně.

Billy: Předtím jsem zažil pocit okouzlení a říkal tomu láska. Když jsme se ale seznámili [s Camilou], bylo to něco úplně jiného. Prostě dovedla... dát životu smysl. Dokonce mi pomohla, abych měl radši i sám sebe.

Chodila na naše zkoušky, poslouchala moje nové písnič

ky a měla k tomu všemu dobré připomínky. Navíc v sobě měla zvláštní klid, který... nikdo jiný neměl. Když jsem byl

s ní, měl jsem dojem, že všechno bude v pohodě. Mohl jsem

se podle ní řídit jako podle Severky.

Camila se podle mě takhle vyrovnaná narodila. Na rozdíl

od nás se nenarodila se všelijakými škrábanci. Dřív jsem

říkával, že jsem se narodil polámaný. Ona se narodila bez

škrábnutí. Přesně o tom je naše písnička „Born Broken“.

CaMila: Když se měl Billy poprvé setkat s mými rodiči, byla jsem trochu nervózní. První dojem může člověk udělat jen jednou a u našich to platilo dvojnásob. Vybrala jsem mu,

co si má vzít na sebe, všechno, včetně ponožek. Přinutila

jsem ho, aby si vzal svoji jedinou kravatu.

Byli z něj nadšení. Říkali, že je okouzlující. Mámě ale

dělalo starosti, že slepě věřím muzikantovi z nějaké beze

jmenné kapely.

Billy: Jediný, kdo chápal, proč mám přítelkyni, byl Pete.

Chuck mi jednou, když jsme balili věci na koncert, navrh

nul: „Řekni jí, že jen s jednou prostě být nemůžeš. Holky

to dokážou pochopit.“ [smích] Tohle by u Camily neprošlo.

WarrEn: Chuck byl vždycky v pohodě. Uměl jít rovnou

k věci. Vypadal sice, že nedovede do pěti počítat, ale dove

dl člověka překvapit. To on mě upozornil na Status Quo.

Poslouchám je doteď.

Dne 1. prosince 1969 uskutečnila vojenská odvodová komise losování,

které mělo určit pořadí pro odvody v roce 1970. Billy a Graham Dun­

ne, oba narození v prosinci, dostali mimořádně vysoká pořadová

čísla. Warren skončil těsně nad čarou, Pete Loving mezi nimi. Chuck

Williams, narozený 24. dubna 1949, však dostal číslo 2.

grahaM: Chucka povolali k odvodu. Vzpomínám si, jak

jsme seděli u něj v kuchyni a on nám oznámil, že jde do

Vietnamu. S Billym jsme se snažili vymyslet, jak ho z toho

dostat. Odpověděl nám, že není zbabělec. Naposled jsme

se viděli na koncertě v klubu nedaleko Pittsburské univer

zity. Povídám mu: „Až to budeš mít za sebou, zase se vrátíš

k nám do kapely.“

WarrEn: Ze začátku Chucka zastupoval Billy, pak jsme se

doslechli, že se Eddie [mladší bratr Peta Lovinga] naučil hrát

dobře na kytaru. Tak jsme ho pozvali, že si ho vyzkoušíme. Billy: Chucka nemohl nikdo nahradit. Přibývalo nám ale koncertů a já jsem nechtěl před lidmi hrát doprovod. Tak jsme přizvali Eddieho. Říkali jsme si, že to může za Chucka na chvíli vzít. EDDiE l oving (doprovodný kytarista, The Six): Se všemi jsem vycházel dobře, ale bylo mi jasné, že Billy a Graham

chtějí, abych zapadnul na připravené místo. Zahraj tohle,

udělej tamto. grahaM: O několik měsíců později se nám ozvali Chuckovi známí. Billy: Chuck umřel v Kambodži. Nebyl tam ani půl roku, mám dojem.

Člověk si někdy říká, proč jsem to nebyl já, čím jsem si

zasloužil, že se mi nic nestalo. Nedává to moc smysl.

Koncem roku 1970 hráli Dunne Brothers v klubu The Pint v Bal­

timoru a jejich koncert viděl i Rick Marks, frontman skupiny The

Winters. Oslovil ho jejich syrový zvuk, spřátelil se s Billym a nabídl

jim, aby si párkrát zahráli jako předskokani během turné jeho skupiny

po americkém severovýchodě.

Dunne Brothers se připojili k The Winters, rychle se nechali

ovlivnit jejich zvukem a kromě toho je zaujala jejich klávesistka

Karen Karen.

karEn karEn (klávesistka, The Six): Poprvé, když jsem

potkala Dunne Brothers, zeptal se mě Graham: „Jak se jmenuješ?“

Odpověděla jsem: „Karen.“

A on na to: „Jak se jmenuješ příjmením?“

Jenže já myslela, že se ptá ještě jednou, protože mě třeba neslyšel.

Tak jsem řekla znova: „Karen.“

Zasmál se a povídá: „Karen Karen?“

A od té doby mi všichni neřekli jinak než Karen Karen.

Mi mo chodem, moje příjmení je Sirko. Ale Karen Karen mi

už zůstalo. Billy: Karen dávala tomu, co The Winters hráli, něco navíc,

vrstvu svěžesti. Říkal jsem si, jestli bychom nepotřebovali

taky něco podobného. grahaM: Říkali jsme si... možná nepotřebujeme někoho jako Karen, možná potřebujeme ji samotnou. karEn: Odešla jsem od The Winters, protože mě už neba

vilo, jak se všichni snaží se mnou vyspat. Chtěla jsem být

jen a jen muzikantka.

Kromě toho jsem měla ráda Camilu. Když chodila za

Billym, po koncertě s námi občas zůstala. Moc se mi líbilo,

že ji Billy bere občas s sebou nebo že jí pořád telefonuje.

Celkově s nimi byla větší pohoda.

CaMila: Když byli kluci na turné s The Winters, vždycky

o víkendu jsem jezdila na jejich koncerty a chodila za nimi

do zákulisí.

Jezdívala jsem za nimi klidně čtyři hodiny autem – ob

vykle hrávali v nějakém pochybném pajzlu, žvýkačky na

lepené všude možně, podlaha tak slizká, až se na ni lepily

boty. U vchodu jsem jen řekla, kdo jsem, pak mě provedli

dozadu a najednou jsem byla mezi svýma.

Vždycky když jsem přišla, Graham, Eddie a všichni ostat

ní křičeli: „Ahoj, Camilo!“ Billy ke mně pak vždycky přišel

a položil mi ruku kolem ramen. Potom se k nám i přidala

Karen... a bylo jasno. Cítila jsem, jo, tady je moje místo.

grahaM: Karen Karen naší kapele hodně pomohla. Všech

no bylo najednou lepší. A navíc byla pěkná. Nemluvě o tom,

že měla taky talent. Vždycky mi přišlo, že vypadá trochu

jako Ali MacGraw.

karEn: Říkala jsem sice, jak se mi líbilo, že kluci z Dunne Brothers se mě nesnažili dostat do postele, ale Graham Dunne byl výjimka.

Věděla jsem, že ho přitahuju nejen fyzicky, ale i proto,

že mám talent, takže mi to zas až tak nevadilo. Vlastně to

bylo roztomilé. Graham byl navíc sexy kluk. Hlavně v sedm

desátých letech.

Nikdy jsem nepochopila slávu Billyho Dunna jako „sex

symbolu“. Ano, měl tmavé vlasy, tmavé oči a výrazné lícní

kosti. Mně se ale nelíbí tak prvoplánově hezcí muži. Líbí

se mi, když chlap vypadá trochu nebezpečně, ale v jádru

je jemný.

Takový byl Graham. Široká ramena, chlupatá hruď, svět

lé vlasy. Byl hezký, ale měl trochu ostré hrany.

Musí se nicméně nechat, že Billy věděl, jak se nosí džíny.

Billy: Karen byla prostě skvělá muzikantka. O nic jiného

nešlo. Podle mě nezáleží, jestli je člověk ženská nebo chlap,

černoch nebo běloch, homosexuál, heterosexuál nebo něco

mezi – když umí hrát, tak prostě umí hrát. V hudbě na

těchhle věcech nezáleží.

karEn: Muži mívají často pocit, že když se náhodou chovají

k ženě jako k člověku, měli by hned dostat medaili. WarrEn: V té době se zdálo, že Billy začíná trochu moc pít.

Večer pařil stejně jako my, jenže když jsme se všichni rozešli

za holkama, zůstal vzhůru a pil dál.

Ráno ale vypadal v pohodě, a navíc všichni jsme na tur

né šíleně vyváděli. Až na Peta. Ten se seznámil v Bostonu

s jednou holkou a od té doby si s ní pořád telefonoval.

grahaM: Pokud jde o Billyho, ať dělá to nebo ono, dělá

to vždycky naplno. Miluje naplno, pije naplno. Stejně tak

utrácí peníze, jako by mu hořely kapsy. Proto jsem mu taky

říkal, ať to s Camilou trochu přibrzdí.

Billy: Camila občas jezdila s námi, ale často zůstávala doma.

Bydlela u rodičů, a když jsem byl na turné, vždycky jsem

jí večer volal.

CaMila: Když zrovna neměl drobné, zavolal na účet vola

ného, a když jsem zvedla sluchátko, řekl jen: „Billy Dunne

miluje Camilu Martinez“ a zavěsil dřív, než se začal účtovat

poplatek za hovor. [smích] Moje máma nad tím jen kroutila

hlavou, ale mně to přišlo hezké.

karEn: Po pár týdnech s kapelou jsem řekla: „Měli bychom

se přejmenovat.“ Název Dunne Brothers už nedával smysl.

EDDiE: Říkal jsem, že bychom se měli přejmenovat.

Billy: Lidi naše jméno znali. Nechtěl jsem ho měnit. WarrEn: Nemohli jsme se dohodnout, jak bychom si měli

říkat. Někdo myslím navrhoval název Vrtáci. Já naopak

navrhoval Jarabáci. EDDiE: Pete řekl: „Na něčem takovém se šest lidí v životě neshodne.“

A já povídám: „A co třeba Šestka – The Six?“

karEn: Zavolal mi jeden produkční z Filadelfie, odkud

pocházím. Říkal, že The Winters vycouvali z festivalu, kte

rý tam chystá, a ptal se, jestli bychom nechtěli hrát místo nich. Řekla jsem mu: „Jasně, ale už se nejmenujeme Dunne

Brothers.“

On na to: „A co teda chcete mít na plakátu?“

Odpověděla jsem: „To ještě nevím, ale slibuju, že naše

šestka přijede.

Líbilo se mi, jak to zní, „The Six“.

WarrEn: Bylo to skvělé jméno, už proto, že od „six“ byl

jen kousek k „sex“. Nevzpomínám si ale, že bychom o tom někdy přímo mluvili. Bylo to tak do očí bijící, že nebylo

potřeba na to upozorňovat.

karEn: Já jsem nikdy neměla pocit, že by to někomu mohlo něco připomínat. Billy: „The Sex“? Ne, o to vůbec nešlo. grahaM: Znělo to přesně jako „sex“. O to přece šlo! Billy: Ve Filadelfii jsme odehráli koncert jako The Six a pak nám nabídli, abychom odehráli ještě jeden. Následoval Ha

rrisburg. A Allentown. Nakonec nás pozvali na novoroční koncert do jednoho baru v Hartfordu.

Moc peněz z toho nebylo. Když jsem se ale dostal domů

ke Camile, stejně jsme si vždycky za posledních pár dolarů někam vyrazili. Šli jsme do pizzerie nedaleko od domu jejích

rodičů, nebo jsem si půjčil od Grahama nebo Warrena a vzal

ji do nějakého lepšího podniku. Vždycky mi říkala, abych

se na to vykašlal. Říkávala: „Kdybych chtěla chodit s nějakým pracháčem, nedala bych tehdy svoje číslo zpěvákovi na svatební zábavě.“ CaMila: Billy měl velké charisma a to mě dostalo. Vždycky na mě zapůsobila jeho chmurná zamyšlenost. Spousta mých kamarádek si koukala najít někoho, kdo by jim koupil pěkný

prstýnek. Já jsem chtěla někoho fascinujícího.

grahaM: Někdy v jedenasedmdesátém jsme měli mít pár koncertů v New Yorku. EDDiE: New York... podle toho se poznalo, že to člověk někam dotáhnul. grahaM: Jednou večer jsme hráli v baru někde v Bowery

a venku na chodníku se objevil chlap s cigaretou v ruce, jmenoval se Rod Reyes. roD rEyEs (manažer, The Six): Billy Dunne byl rocková hvězda. Bylo to na něm vidět. Byl pěkně od rány a v plném klubu poznal, na koho se zaměřit. Do toho, co dělal, dával cit.

Někteří lidé to zkrátka mají v sobě. Kdybyste vzali devět

chlapů a Micka Jaggera a postavili je do řady, i někdo, kdo

v životě neslyšel o Rolling Stones, by na něj stejně ukázal

a řekl: „Tohle je rocková hvězda.“

Billy to měl v sobě. A jejich kapela hrála dobře.

Billy: Po koncertě v klubu Wreckage za námi přišel Rod... to byl zásadní přelom. roD: Když jsem s nimi začal pracovat, měl jsem už nějaké nápady. Některé přijali snadno... jiné o něco hůř. grahaM: Rod mi řekl, abych vypustil půlku svých sól.

Tvrdil, že jsou zajímavá jen pro lidi, kteří se zajímají o tech

nickou stránku hry. Ostatní prý nudí.

Zeptal jsem se ho: „Proč bych měl hrát pro ty, co nezajímá,

jestli hraju dobře?“

„Jestli chcete vážně prorazit, musíte umět hrát pro všech

ny lidi,“ prohlásil. Billy: Rod mi radil, abych přestal psát o věcech, kterým ne

rozumím. Řekl mi: „Je zbytečné objevovat znovu Ameriku.

Napiš něco o svojí holce.“ Byla to nejlepší rada, kterou jsem

za celou svoji kariéru dostal. karEn: Rod chtěl, abych začala nosit trička s velkým vý

střihem. Řekla jsem mu: „Na to zapomeň“ a tím to skončilo.

EDDiE: Rod nám domluvil koncerty po celém východním

pobřeží, od Floridy po Kanadu.

WarrEn: Řeknu vám, co je ten nejlepší moment, když člověk

hraje v rokenrolové kapele. Všichni si myslí, že to je ta chvíle, když je člověk na vrcholu, ale tak to není. To už je člověk

pod tlakem a musí dostát všem očekáváním. Člověku je nejlíp, když všichni věří, že to někam brzo dotáhne, že má

potenciál. Mít potenciál je úplně boží. grahaM: Čím déle jsme byli na turné, tím jsme byli di

vočejší. A Billy nebyl zrovna... Vždyť víte, že Billy si užíval

pozornost. Zejména žen. Tehdy alespoň nešlo o nic jiného, jen o jejich zájem. Billy: Bylo toho na mě hodně. Doma jsem měl holku, kterou jsem miloval, mezitím jsem jezdil s kapelou. Do zákulisí

chodily cizí holky a všechny se chtěly seznámit se mnou.

Nutně jsem... Nevěděl jsem, co to je opravdový vztah.

CaMila: Začali jsme se hádat, já a Billy. Uznávám, že jsem

vlastně chtěla něco neproveditelného. Líbilo se mi chodit

s rockovou hvězdou, ale současně jsem ho chtěla mít pořád u sebe. Když nemohl udělat, co jsem po něm chtěla, hned jsem se vztekala. Byla jsem mladá. On taky.

Občas jsme se pohádali tak, že jsme spolu pár dní nepro

mluvili. Pak ale jeden z nás vždycky zavolal tomu druhému,

omluvil se a všecko bylo jako dřív. Milovala jsem ho a věděla

jsem, že on miluje mě. Nebylo to jednoduché. Ale jak pokaž

dé říkala moje máma: „Vždycky sis to uměla zkomplikovat.“

grahaM: Jednou večer jsme se s Billym doma chystali na

cestu do Tennessee, do Kentucky, nebo kam to bylo. Camila

nás přišla vyprovodit. Když přijel Rod s naší dodávkou, Billy

se s ní šel rozloučit.

Odhrnul jí vlasy z obličeje a políbil ji na čelo. Vlastně

se jí ani nedotknul rty, jen se k ní přiblížil. Říkal jsem si, že takhle mi v životě ještě na nikom nezáleželo. Billy: Napsal jsem pro Camilu písničku „Señora“, a to vám

povídám, že lidem se ta písnička líbila. Brzo potom začali

diváci na našich koncertech vyskakovat ze židlí a tancovat.

Když jsme hráli dobře, tak zpívali s námi.

CaMila: Neměla jsem to srdce mu vysvětlovat, že správně jsem ve skutečnosti señorita. To přece nestálo za to. A hlavně,

sotva jsem si tu písničku jednou poslechla... „Nech mě, ať nesu tě / Cesta je dlouhá / Černá je noc / Nás žene vpřed