načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dagmar Havlová - Miroslav Graclík; Václav Nekvapil

Dagmar Havlová
-15%
sleva

Kniha: Dagmar Havlová
Autor: ;

Publicista a producent Miroslav Graclík s fotoreportérem a novinářem Václavem Nekvapilem připravili pro NAKLADATELSTVÍ XYZ další životopis slavné osobnosti (již vyšly úspěšné ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-09-25
Počet stran: 392
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 379 stran, 16 stran obr. příl. : ilustrace (některé barev.), portréty, faksim.
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2013-40
ISBN: 9788073888367
EAN: 9788073888367
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publicista a producent Miroslav Graclík s fotoreportérem a novinářem Václavem Nekvapilem připravili pro NAKLADATELSTVÍ XYZ další životopis slavné osobnosti (již vyšly úspěšné biografie Mariky Gombitové a Jiřiny Švorcové). Tentokrát se autoři zaměřili na život a kariéru známé herečky a posléze i první dámy naší země Dagmar Havlové-Veškrnové. Autoři přinášejí známá fakta, méně známé postřehy i nové informace a zpracovávají téma podrobně, s pečlivostí a důkladností sobě vlastní. Nebude chybět řada zajímavých fotografií. (první ucelený pohled na život a kariéru Dagmar Havlové-Veškrnové)

Předmětná hesla
Havlová, Dagmar, 1953-
* 20.-21. století
* 1953-2013
Herečky -- Česko -- 20.-21. stol.
Manželky prezidentů -- Česko -- 20.-21. stol.
Související tituly dle názvu:
Marika Gombitová Marika Gombitová
Graclík Miroslav, Nekvapil Václav
Cena: 240 Kč
Audiovzpomínky Audiovzpomínky
Švorcová Jiřina, Graclík Miroslav
Cena: 98 Kč
Zagorka Hana Zagorová Zagorka Hana Zagorová
Graclík Miroslav, Nekvapil Václav
Cena: 355 Kč
Osudy hvězd stříbrného plátna Osudy hvězd stříbrného plátna
Graclík Miroslav, Nekvapil Václav
Cena: 254 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

Životní a umělecký příběh

Narodila se v dělnické rodině

Životní příběh malé holčičky Dášenky připomíná hollywoodský velkofi lm nebo

pohádku o Popelce... Tedy o holčičce Dášence, která se vlastní vytrvalostí a pílí

stala nejen velmi populární a slavnou herečkou, ale dokonce královnou, tedy

první dámou... Možná že ani slavní hollywoodští scenáristé by tentoneuvěřitelný příběh nenapsali lépe. Život zkrátka umí psát romány...

Dagmar Havlová-Veškrnová se narodila v neděli 22. března 1953 ve znamení

Berana v rodině Markéty a Karla Veškrnových v Brně. Tatínek pracoval vbrněnské Zbrojovce a působil také ve sféře kultury. Byl hudebník a skladatel. Rovněž

vyučoval angličtinu a němčinu. Maminka Markéta byla zpěvačkou. Dáša, jak

jí všichni říkali, má ještě o pět let starší sestru Evu, která se narodila 18. března

1948.

„Tatínek byl velice všestranný, věnoval se sportovní gymnastice, ke které vedl

i mne, ať šlo o uměleckou gymnastiku nebo jazzgymnastiku, skládal operety

a hudbu, dokonce si postavil klavír a mluvil několika jazyky. Maminka je také

muzikálně založená, externě kdysi zpívala s brněnskou Strouhalovou sedmičkou

a s rozhlasovým orchestrem,“ vzpomíná Dášina sestra Eva.

Ve své knize Jeviště života hned v první kapitole s názvem »Byly jsme správné

holky« poodhaluje o rodičích trochu více. „Moji rodiče byli velmi zaměstnaní

lidé. Vedle svých profesí se věnovali také estrádnímu umění. Tatínek vystupoval

jako humorista, konferenciér, skladatel a muzikant. Ovládal hru na několiknástrojů. Klavír, na který rovněž dobře hrál, si dokonce v útlém mládí sám vyrobil.

Maminka zase krásně zpívala. V našem bytě se scházeli ke zkouškám slavníprofesionálové od divadla i z rozhlasu. Byla jsem při tom, když se na plné obrátky

zkoušely melodie k nejkrásnějším operetám, a není divu, že už jsem prý jako

dvouletá nejednu z nich znala. V naší rodině se traduje, že jsem z horečkynotovala známý operetní kus »Vždyť přece hubička dvě srdce sblíží«, k němuž jsem

hned přidala árii »Věrné milování« z opery klasikovy. Lékař mé zpívání prý pak

ohodnotil místo potlesku předepsáním hystepsu na zklidnění.“

„Když se podíváte na moji rodinu, která celá dělá do kumštu, byla bychvlastně černou ovcí, kdybych se věnovala něčemu jinému. Rodiče téměř celý život

vystupovali na prknech, co znamenají svět, sestra je členkou Státního divadla

v Brně a můj muž Radvít Novák je stejně jako já členem pražského DivadlaJiřího Wolkera,“ chlubila se Dáša uměleckou rodinou v srpnu 1977 v Brněnském

Večerníku.

A v roce 1989 ve slovenské Televízii v chlubení pokračovala: „Vyrůstala jsem

v hudební rodině, maminka zpívala, otec skládal písničky a uměl hrát nanejrůznější hudební nástroje, a tak jsem se i já brzy naučila na klavír a na kytaru. Mým


10

repertoárem byly hlavně trampské písničky a písně Beatles, které jsem vyhrávala

na našem dvoře.“

Pravda ovšem byla trochu jiná a všechno prozradila až Dášina maminka

Markéta, když si její mladší dcera vzala za muže prezidenta Václava Havla. Jako

upřímná žena odpovídala zvídavým novinářům pravdu: „Pracovala jsem jakosekretářka a muž byl zaměstnán ve Zbrojovce. Mimoto jsme vystupovali vzábavných pořadech, já jako estrádní zpěvačka a muž jako hudební skladatel ahumorista. V té době obě dcery studovaly JAMU a každá koruna byla potřeba,“ řekla

v brněnské Rovnosti.

Dáša se zkrátka nejen na začátku své herecké kariéry asi tak trochu za svérodiče styděla a jejich kádrový profi l začala vylepšovat uměleckou činností.Zkrátka měla komplex z normálních povolání rodičů a začala i se sestrou dělat svou

rodinu mnohem zajímavější, než ve skutečnosti byla. Pravda je ovšem taková, že

tatínek Karel pracoval jako soustružník v brněnské Zbrojovce, a přestože se mu

podařilo vymyslet pár zlepšovacích návrhů, studium na večerní průmyslovce bylo

podmíněno vstupem do KSČ, což jako hluboce věřící odmítl, a proto byl celý

život obyčejným dělníkem u soustruhu. Jeho žena Markéta byla zase celý život ve

stejném podniku sekretářkou. A po práci oba nadšeně ochotničili a vystupovali

v amatérských estrádách. Karel Veškrna měl totiž velký dar výřečnosti a takéhudební nadání, a proto konferoval i muzicíroval. A jeho žena zase zpívala.

Lída Rakušanová popisuje rodinu Veškrnových v Dášou autorizované knize

Dva osudy v jednom svazku takto: „...Nad vším bděla důstojná bělovlasá babička

s bystrýma tmavýma očima, která se s Dášou modlívala za šťastnou hodinku ve

chvíli smrti. Co tím myslela, pochopila vnučka, když babička umírala pomozkové mrtvici a odpovídat jí mohla už jen slabým stiskem ruky. Dáša se za ni pak

modlila sama, doma i v kostele, kam musela každou neděli a o všech svátcích, ať

se jí chtělo nebo ne. Vždyť tatínek měl být dokonce knězem, než v rodiněrozhodli, že na velebníčka se bude líp hodit jeho méně temperamentní bratr...“

V rodině zcela běžné amatérské divadelní a umělecké zázemí Dášu již odmalička velmi ovlivňovalo. Vůně šminek a jeviště ji přitahovala asi jako každou

holčičku stejně jako láska k pejskům a ke zvířatům vůbec. Přesto jí doma rodiče

žádného hafíka nedovolili, i když po něm velmi toužila. Tento sen si splnila až

jako dospělá, kdy už měla dceru, jíž koupila pejska. A od té doby je čtyřnohý

přítel nepostradatelným členem její rodiny.

Jako nejranější zážitek z dětství si vybavuje samostatnou výpravu na tříkolce.

Vedla z domova k babičce vzdálené asi čtyři kilometry. Dáše byly tři roky a její

první touha po osamostatnění tehdy skončila výpraskem.

Vždycky se spíš kamarádila s kluky a měla chlapecké zájmy. „Asi jsem chtěla

tatínkovi vynahradit to, že má dvě dcery,“ přiznává.

To, že tatínek si přál jako druhé dítě chlapečka, potvrzuje ve své z knižnízpovědi i její sestra Eva. „Jednoho krásného slunného dne jsem Dášenku ostříhala


11

zcela nakrátko, zřejmě nějakým tupým

předmětem, to už nevím, protože potom

vypadala – jak si náš tatínek vždycky přál

– jako kluk. Coby miminko měla plnou

hlavu černých vlásků, takže jí říkali Dášenka krasavěnka. (Já byla až do dvou let

holohlavá, měla jsem modré oči, a tak mi

říkali Evička andělíček.) Nebyla to ode

mě zlomyslnost, jak by se mohlo zdát.

Maminka totiž někde vyčetla, že vláskům

svědčí časté a hlavně důkladné stříhání,

a tak jsem chtěla sestřičce udělat radost.

Díky klučičímu vzezření si pak ve škole vysloužila přezdívku »vrabčák Vojta«,

a skutečně tak rozkošně vypadala – jako

vrabec.“

A jaká byla jako holčička a co vůbec

dělala? Chodila na džudo, hrála košíkovou a fotbal, lezla po stromech, jezdila

na kole, později na motorce, navštěvovala kurzy angličtiny a němčiny, sbírala

nálepky od sirek, podpisy herců, vedla si

deník, učila se hrát na klavír a zapisovala si texty písniček. A tatínkovi dokonce

pomáhala stavět garáž a opravovat auto. Jak ovšem Dáša přiznala před pár lety

ve Story, vždycky doma taková idylka nebyla: „Tatínek si přál syna. A narodila

jsem se já. Ve dvanácti jsem slyšela hádku, při níž tatínek mamince vyčítal, že mu

po mé starší sestře nedala syna. Zasáhlo mě to, připadala jsem si na světě nějak

nepatřičně, a nesu si to v sobě dodnes. A k tomu pocit, že musím tu »klučičí« roli

stejně zastat, že musím všechno zvládat nejen za sebe, ale i za celou rodinu.“

Ve své knížce Jeviště života Eva Veškrnová oceňuje sestru za houževnatost

a nebojácnost, s níž ji bránila před návaly otcovské výchovy. Karel Veškrnatotiž přistupoval k exekucím s vařečkou v ruce a nebylo se mu co divit, jak Eva

vzpomíná. V dětství se sestrou pořádně »rošťačily«. „Jednou jsme takovoupotrhlou nedomyšleností dokonce vyvolaly planý poplach hasičů. Prostě jsme chtěly

vědět, zda naše hlášení vezmou hasiči vážně. Překvapení přišlo za pár minut.

Před naším domem se objevili hasiči v plné zbroji. Jen se strašně divili, kde že je

ten oheň. Zachraňování z plamenů se nekonalo a na světě byla pořádná ostuda.

Rodiče museli za náš nedomyšlený vtípek zaplatit pořádnou pokutu. Jindy mne

tatínek honil po sídlišti, poté, co si usmyslel přijít na kloub tajemstvírozmanitosti číslic v mé žákovské knížce. V červené záplavě čísel převládala čísla s bříšky

a nemělo smysl tatínkovi vysvětlovat, že za ně může má platonicky čistázamiEva Veškrnová vypráví ve své druhé

knize Jeviště života i o své mlaší aslavnější sestře.


12

lovanost. Takovým důvodům nechtěla

rozumět ani maminka, a tak se tatínek,

vyburcován i její starostí o mou pověst,

hnal za mnou jako o závod vpřesvědčení, že mi ukáže co proto. NaštěstíDášenka byla rychlejší. Tatínka předběhla,statečně se postavila mezi nás dva a přitom

volala svým mezzosopránem: ‚Zadrž! Eva

má jen jednu ledvinu.‘ Toto připomenutí

zaúčinkovalo. Jako ostatně vždycky, když

šlo do tuhého. Tatínek od exekuceustouil a maminka se už také potrestání nedožadovala. Dokonce se přidala na naši

stranu. Volala: ‚Kájíčku, vždyť ji zabiješ!‘

Nikdy jsem přesně nevěděla, co znamená označení italská rodina, ale zdá se mi,

že by nám naše temperamentní počínání

nejedna italská rodina záviděla. ZlatáDášenka! Statečně strpěla nejeden pohlavek,

který patřil mně. Díky ní jsem slízla za

své přečiny daleko méně, než jsem měla,

a díky poctivě vedenému deníčku o všech jejích hrdinských činech si je všechny

dodnes pamatuji.“

Přestože to u Veškrnů v moravské metropoli žilo kulturou, Dáša byla živé dítě

a žádné velké umělecké ambice zpočátku neměla. Herečkou se stala vlastně tak

trochu náhodou. Od první třídy totiž chtěla být prodavačkou v cukrárně. Když

trochu povyrostla, zhlédla se v učitelském povolání a snila o tom, jak se stane

učitelkou. Její plány ovšem zcela překazila matematika a fyzika. Oba předměty

jí totiž nešly, což si učitelka nemůže dovolit. V sedmé třídě Dáša dokonce vyfasovala na vysvědčení z matematiky dostatečnou, tedy čtyřku! Již od dětství se

projevoval její humanistický talent, zato však výrazně pokulhávala v technických

předmětech, takže se musela rozloučit s myšlenkou na dvanáctiletku.

„No a tady zasáhla švíca,“ říká brněnskou hantýrkou se smíchem Dáša. Když

přinesla vysvědčení se čtyřkou domů a lámala si hlavu, jakou cestou se po škole

vydat, čím se bude zabývat, neboť vysněná učitelka z ní už nebude, poradila jí

starší sestra Eva: „Víš co, nic si z toho nedělej a dej se na herectví.“

Činorodá Dáša se nejprve zamyslela, posléze zarazila, že ji to nenapadlosamotnou, a s vervou sobě vlastní se pustila do uskutečňování nového cíle a snu.

Sice si to představovala trochu jako Hurvínek válku, ale nakonec uspěla. „Asi

čtrnáct dnů před zkouškou jsem se rozhodla a šla jsem za svým pozdějšímučitelem dr. Dopitou, že se jako hlásím a co jako mám podniknout. On se zeptal,

Dvanáctiletá Dáša na kresběportrétisty Stanislava Frydrycha.


13

co mám připraveného a abych mu to přednesla. Tak jsem se dozvěděla, že mám

mít něco připraveného, zatímco on se dozvěděl, že nic připraveného nemám,“

vzpomínala Dáša po letech v Mladém světě na momenty, kdy se rozhodla, že se

stane herečkou.

Za dva týdny stihla připravit obsáhlý program, se kterým na zkoušky vyrazila a nakonec i uspěla. „No, tak ohromný úspěch to zase nebyl, protože nás tenkrát přijímali deset holek a deset kluků z celkového počtu osmdesáti uchazečů, anavíc, mně tenkrát nedošlo, že se mohu před komisí ztrapnit, takže jsem se z toho, co všechno se mohlo stát, vyděsila až dodatečně.“ Sestra Eva zůstala v Dášině stínu Ještě než začneme naplno sledovat Dášin umělecký i životní příběh, představme si její o pět let starší sestru Evu, která ji přivedla k herectví. Nebýt Evy, kdoví, co by dnes Dáša dělala. A přitom přestože byla Eva dobrou herečkou, zpěvačkou i tanečnicí, prožila celý svůj umělecký život ve stínu Dáši. Proč? Možná i proto, že nikdy neopustila rodné Brno a nepřesídlila jako Dáša do Prahy... Možná i proto nenašla větší uplatnění v televizi a především ve fi lmu.

Obě holky Veškrnovy se narodily s divadelním talentem a Eva jej dala najevo už ve svých čtyřech letech, kdy v místní sokolovně v Brně Husovicích zazpívala na veřejnosti svou první písničku. „V Husovicích jsem do svých pěti letvyrůstala, než se narodila sestřička Dášenka. Na svém prvním veřejném vystoupení jsem zazpívala deset slok písně našeho tatínka: ,...naše zem je kulatá, rostou na ní zvířata...‘ Tehdy to byl vlastně můj první umělecký záskok – totiž za našimaminku, která byla v požehnaném stavu, čekajíc moji mladší sestřičku,“ usmívá se Eva Veškrnová, která v té době už dokonce byla členkou tamního hereckéhokroužku. Během základní školy pak zpívala pod vedením dirigenta Ladislava Kozderky v dětských rozhlasových pořadech, společně s Laďkou Kozderkovou účinkovala v rozhlasovém kroužku Kohoutek pro děti a také v televizi v Ostravě.

„Myslím si, že jsme byly s Dášou správné holky. Naši rodiče se věnovali vedle své profese i umělecké činnosti, a jak se říká, ani my s Dášou jsme nepadly daleko od rodinného stromu. Moje dětství nebylo jednoduché – v pěti letech jsem půl roku marodila se srdečním svalem, v sedmi letech mi tehdejší »odborníci«odebrali omylem zdravou ledvinu... Navzdory mé mono ledvině, jež nestojí dodneška za moc, jsem již ve dvanácti letech veřejně zpívala s rozhlasovým orchestrem, později i v televizních kabaretech,“ vzpomíná s otevřeností sobě vlastní Eva Veškrnová.

Jako patnáctiletá se dostala na brněnskou Státní konzervatoř. „Ale studovat mě ani moc nebavilo, protože jsem musela dělat něco jiného, než jsem znala v praxi. Když jsem tak jednou v roce 1966 relaxovala s tatínkem a Dášou na brněnsképřehradě, přišla máma, přinesla mi šaty a noty a řekla, že dnes půjdu na konkurz do Reduty, což je hudební divadlo v Brně. Prý je tam na mě zvědavý pan režisér Fišer. Přišla jsem, zazpívala klasickou árii, zajódlovala, udělala nějaký ten přemet,


14

vedla monolog z Mahuleny a Snu noci svatojanské a za týden jsem se dozvěděla, že

budu alternovat Veroniku Butorovou v brněnské operetě Mé štěstí má zlaté vlasy.

Byla to pro mě velká čest,“ ohlíží se na své profesionální začátky Eva Veškrnová.

Takto skončilo působení devatenáctileté Evy na konzervatoři, kde studovala

zpěv. Žádost do brněnské zpěvohry byla kladně přijata a pak už začala zářit vdesítkách muzikálových rolí, v nichž uplatnila pohybové nadání i lásku k muzikálovému žánru, který jí byl nejbližší. Po konzervatoři zakotvila v Mahenově

divadle, spadajícím pod brněnské Národní divadlo, kde si zahrála ve Straussově

operetě Královnin krajkový šátek pannu Růženku, nebo ve slavné West Side Story

roli Anity. Její poslední a zamilovanou rolí byla ta titulní v muzikálu Annie, Get

Your Gun. „Prožila jsem stovky životů svých muzikálových hrdinek – většinou

v hlavních rolích –, avšak můj soukromý život mi stále proplouval mezi prsty,“

přiznává otevřeně.

„Brzy se stala divadelní hvězdou známou v celé zemi. V Národním divadle v Brně vytvořila více než stovku pěveckých i hereckých rolí, vystupovala v mnoha televizních pořadech různých žánrů. Byla ideální představitelkou rolí ve světových muzikálech, umělkyní všestranně pěvecky, herecky a pohybově nadanou. Suverénně ovládající jeviště i hlediště nejen předpokládanou profesionalitou, ale i něčím navíc: kouzlem osobnosti a nehledaným temperamentem, který jí byl jednou provždy darován,“ napsalo například 13. března 1993 Slovo na sobotu. A podobné ódy na talent a umělecké výkony Evy Veškrnové psali kritici i vdobových recenzích.

„Po tatínkovi mám velký smysl pro humor, takže jsem velice ráda hrávala ikomičtější role v klasických operetách,“ vysvětluje Eva svou náchylnost k muzikálu a operetě. „Před první zkouškou jsem si scénář vždycky jen prolistovala, protože jsem stejně měla o hře jiné představy než režisér. Mým hereckým partnerem byl často Milan Horský, který uměl náramně dobře improvizovat a přitom umělvýborně text. Spoustu umu jsem divadlu nedala, protože si to nepřál právě režisér. Těžko zapadáte do řady, když zvedáte nohy nejvýše,“ říká dnes už s úsměvem.

První angažmá do Prahy jí nabízel dokonce dvakrát Oldřich Nový, potřetí ji chtěli v našem hlavním městě jako zpěvačku a počtvrté ji oslovili, když zemřela ve třiatřiceti letech na rakovinu její velká kamarádka Laďka Kozderková. Byla to její první kolegyně v umělecké branži, se kterou od dětství zpívala v rozhlasových pořadech. A i tentokrát Eva Veškrnová lákavému volání Prahy nepodlehla. „Moje zdraví a přetížení během kariéry v Brně mě drželo pěkně při zemi... Odmítala jsem. Vždyť náš báječný režisér Standa Fišer, který vždycky dokázal, abychom hráli naplno – i během zkoušek mě nikdy do Prahy neuvolnil ani na kamerové zkoušky, třebaže jsem byla několikrát podle fotografi e vybrána. Například pro roli Viktorky v Babičce. Všechno ale má svůj účel i důvod. Viktorku báječně ztvárnila rovněž brněnská herečka a já jsem byla ušetřena nebezpečných scén při natáčení ve studené vodě u splavu, což bych asi se svojí ledvinou nepřežila.“


15

Divadlo, sbohem! Našla jsem smysl života!

„Divadlo je nevděčné a vše kolem něho pomíjivé. Když odejdete, jako byste tam

nikdy nebyli. To si uvědomuji,“ přiznává. Eva Veškrnová opustila herectví aNárodní divadlo v Brně po třiadvaceti letech ze zdravotních důvodů v roce 1988.

Zůstal po ní »jen« nespočet divadelních rolí a krásné vzpomínky v srdcích diváků

a jejích fanoušků.

„Už od mládí jsem v sobě nosila touhu poznat smysl nejen svého života, ale i důvod, proč je okolo nás tolik zla i nemocí, které mne od narození pravidelně sužují. Proč se špatným lidem daří dobře, proč se lidi nemají stále stejně rádi, proč jsou křivdy, války, katastrofy, smrt...

Hledání odpovědí na tyto otázky jsem neodložila úplně stranou, byla jsem však příliš zapřažená do divadelního vozu. Čas od času jsem si jen »odskočila« na některou z dalších nepříjemných operací. V roce 1987 náhle moje ledvina řekla: Dost! Lékaři mi dávali jen malou naději. Na pokraji života a smrti – prožila jsem i klinickou smrt – moje vnitřní hledání vrcholilo,“ říká Eva, která se naprosto nedobrovolně stala vegetariánkou, i když do té doby si život bez masa vůbecnedokázala představit. S Boží pomocí a změnou životního režimu se uzdravilanejenom z těžké polyvalentní alergie, astmatu bronchiály, ale taky se naučilaplnohodnotně žít s jednou ledvinou, ve které měla kamenolom a chronický zánět.

„V tomto čase, na lůžku bolesti a beznaděje, kdy jsem musela ze zdravotních důvodů úplně opustit svoji kariéru, jsem začala číst Knihu knih – Bibli.Objevila jsem, že v ní dal Bůh, náš Stvořitel, napsat vše důležité pro člověka, asi jako když píšete dlouhý upřímný dopismilované osobě. Pomaloučku, krůček zakrůčkem jsem zjišťovala, že různá náboženství sice hledají Boha, ale jediný Bůh Bible – Stvořitel a Pán vesmíru –, hledá člověka! Z Božího Slova jsem se také dozvěděla, že kdo prosí, ten dostane, kdo hledá, ten najde, a kdo tluče, bude mu otevřeno.

Ale uslyší mne Bůh? V tu chvíli padl můj zrak na text Bible: ‚Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.‘ (Izajáš 59, 1–2) Poznala jsem, že tato slova se týkají i mne a že to byly moje hříchy, které mne oddělily od Boha.

Eva Veškrnová se svou první knihou

Divadlo, výživa a já.


16

V této chvíli jsem prosila Boha o odpuštění, vyznala své hříchy a odevzdala mu celý svůj život. Prožila jsem úžasné očištění a odpuštění, skrze krev Ježíše Krista, Božího Syna, která byla vylita za každého z nás na golgotském kříži.

Co teď prožívám? Radost a nádherný pocit vděčnosti! Je úžasné vědět, že jsem se stala Božím dítětem a že se mohu každý den spolehnout na svého Zachránce – Ježíše. Vím, že mne Bůh zázračně zachoval. Dává mi neustále tolik zdraví, abych mohla být užitečná lidem kolem sebe,“ vyznala se Eva Veškrnová.

Eva je vdaná za dietologa Bohumila Kempného a spolu vedou poradnuStudio zdraví a životního stylu. Pomáhají nejen konzultacemi, ale i formou dopisů. Po republice spolu jezdí s přednáškami nazvanými Jeviště života, které se týkají zdravovědy. „Na přednáškách mám svůj recitál. Lidé moje písničky milují pro jejich duši... Znají je z rozhlasu, kde účinkuji. V životě jsem musela překonávat plno problémů, o kterých nemají diváci a posluchači ani tušení, zejména tyzdravotní, herecká kariéra obohatila můj život, ale důležitější je být než mít. Máme domek na venkově, takže tam trávíme většinu času a beru si jen tolik práce, abych mohla žít i svůj vnitřní a soukromý život a nezapomněla na to, co jej činí krásným a zajímavým. Lidé dnes žijí bez lásky, nemají úctu k bližnímu a zdá se mi, že snad k ničemu. Začnou konečně přemýšlet, že tudy žádná cesta nevede?“ ptá se Eva Veškrnová, která velmi intenzivně žije duchovním životem. Hodně čte knihy a sama dvě napsala. První se jmenuje Divadlo, výživa a já a vyšla v roce 1992. Druhou vydala v roce 1998 a nazvala ji Jeviště života. Je to kniha oživotě, zdraví a síle pozitivního myšlení. Nechybí v ní Evin životopis, ale obsahuje hlavně vegetariánské recepty pro zdraví a doporučení k léčbě nemocí pomocí rostlinné stravy a bylinek.

Z umění zůstala talentovaná Eva věrná už jen zpěvu, kterému se věnuje od dětství. Profesionálně zpívat a točit písničky v rozhlase začala s rozhlasovýmorchestrem Studio Brno již po přijetí na konzervatoř. Také natočila několik stovek skladeb s dechovkou a se Starobrněnskou dvanáctkou. „Zpívám všechny žánry, ale nejraději legendární křesťanské písně,“ říká. Vydala už několik alb a na tom posledním, nazvaném Ježíši, Králi, se podílela i jako textařka. „Mým přáním je, aby se mysl i srdce lidí našeho národa obracely k Bohu, zdroji nekonečné lásky a moudrosti, milosrdného odpuštění i trpělivosti. Pro člověka dnešní doby není nic neobvyklého, když používá internet nebo volá z pouště mobilem. Stejně tak je možné navázat okamžité spojení s Bohem modlitbou. Vyzkoušejte to,přátelé!“ vyzývá všechny Eva Veškrnová, se kterou se pravidelně setkávají i posluchači brněnského studia Českého rozhlasu.

„Pokud nepoložíme velké kameny dřív než malé, už se nám tam nikdynevejdou... Život drží v jedné ruce korunu pro štěstí a ve druhé korunu trnovou. Těm, v nichž má zalíbení, vkládá na hlavu obě dvě. Kdo zvítězí, získávšechno,“ vzkázala Eva Veškrnová všem lidem prostřednictvím internetovéhoportálu vegetarian.cz.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist