načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ďáblův spár - Lara Dearmanová

Ďáblův spár

Elektronická kniha: Ďáblův spár
Autor:

Nová série atmosférických detektivních románů, zasazená do prostředí Normanských ostrovů, která zaujme příznivce Ann Cleevesové nebo Petera Maye. Novinářka Jennifer Doreyová se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 342
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The devil&rsquo
s claw ... přeložila Petra Johana Poncarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7252-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nová série atmosférických detektivních románů, zasazená do prostředí Normanských ostrovů, která zaujme příznivce Ann Cleevesové nebo Petera Maye. Novinářka Jennifer Doreyová se po několika letech pobytu v Londýně vrací na rodný ostrov Guernsey, aby si uspořádala život a našla ztracený klid. Začne pracovat v místních novinách a těší se, že v poklidném kraji, kde se zná každý s každým, bude psát o místní politice a třeba se i trochu nudit. Když se však jednoho podzimního večera na pláži objeví tělo psychicky labilní utonulé dívky a policie chce případ uzavřít jako zjevnou sebevraždu, Jennifer to nedá a pustí se do pátrání. Díky své houževnatosti odhalí sérii nápadně podobných úmrtí, k nimž na Guernsey za posledních padesát let došlo, a přiměje ke spolupráci i Michaela Gilberta, zasloužilého policejního inspektora těsně před penzí. Je možné, že na ostrově už padesát let řádí sériový vrah a nikdo si toho nevšiml? Lara Dearmanová se narodila a vyrostla na ostrově Guernsey, který je součástí Normanských ostrovů. Později se přestěhovala do Velké Británie, na Sussexské univerzitě vystudovala mezinárodní vztahy a francouzštinu, nějakou dobu pracovala ve finančnictví a poté začala studovat tvůrčí psaní na londýnské St. Mary’s University. Ďáblův spár je Lařin první román, snoubí se v něm její láska ke guernseyským mýtům a folkloru se zájmem o detektivní romány a téma sériových vrahů.

Zařazeno v kategoriích
Lara Dearmanová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lara Dearmanová



Lara Dearmanová

BRNO 2018


Copyright © Lara Dearman, 2017

All rights reserved

Cover pictures © martinm303 / Depositphoto (Rocks);

haraldmuc / depositphoto (Coast); Blacksheep (Girl)

Cover design © www.blacksheep-uk.com

Translation © Petra Johana Poncarová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-414-9 (PDF)

ISBN 978-80-7577-415-6 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-416-3 (MobiPocket)


Věnováno Andrewovi, Lily,

Charliemu a Leně



P’tit a p’tit l’ouaise fait sen nic

Kousek po kousku si ptáček staví hnízdo

Edgar MacCulloch, Guernseyský folklor



11

Prolog

Těší se, že vyrazí ven. Už je to tak dlouho, co se měla na co

těšit. Vzala si na sebe nové, saténové černé tričko. Chladí ji

na kůži. Má krátké rukávy a hluboký výstřih. Noc je chladná,

ale vezme si jen lehkou bundu. Až přijde do baru, svlékne si

ji a její kamarádi to uvidí.

Je načase, aby to viděli.

Jizvy se jí táhnou od loketní jamky až po zápěstí. Po jedné

přejede prstem. Teď je světlounce růžová. Skoro stříbrná.

A velmi jemná. Protože se nikdy neřeže hluboko. Jenom

často.

Má dlouhé vlnité vlasy. Potřebovaly by umýt. Vykartáču‑

je si je a zaplete do copu. Cop jí visí přes rameno. Vypadá

to roztomile. Jako účes malé holčičky. Klukům se takové

věci líbí. Pamatuje si, že to četla v nějakém časopise. Ale

člověk musí být dost mladý na to, aby mu to prošlo. A hu‑

bený. A hezký. Ona naštěstí splňuje všechny tři podmínky.

Už je pozdě. Máma jí nabízí, že ji odveze, ale ona nechce.

Je to jenom záminka, aby ji mohla kontrolovat. Řekne, že

se radši projde, ale venku je nakonec větší zima, než čekala.

Po pěti minutách chůze se rozhodne, že se vrátí. Obleče si

svetr a řekne mámě, že by přece jen chtěla odvézt. Ale pak

vedle ní zastaví auto. Jedno okénko sjede dolů. Nakonec

mámu nebude potřebovat.

Probere ji nápor chladného větru. Pořádně nic nevidí. V hla‑

vě jí buší krev. Sedí v autě, ale auto stojí. Mrká a snaží se

zaostřit. Vzpomíná si. Měl pistoli. Měl pistoli a tou pistolí

ji uhodil. Uhodil ji tak prudce, že ztratila vědomí, a teď má

v očích a na rtech krev, snaží se otevřít ústa a zakřičet, ale


12

nemůže. Má je pevně zavázaná, a než přijde na to, jak je

uvolnit, je zpátky.

Otvírá dveře.

Dívka má zápěstí svázaná stříbrnou lepicí páskou. Třpy‑

tí se v měsíčním světle. Než ji uhodil a než ztratila vědomí,

měla strach. Měla strach, ale ze zdvořilosti se nepokusila

z auta vystoupit.

Táhne ji ven.

Je vyděšená. Chystá se ji znásilnit a zabít. Umře kvůli

tomu, že byla příliš zdvořilá.

Stojí před ní. Usmívá se. A vydává nějaké zvuky.

Brouká si.

Dívka zakřičí se zavřenými ústy, křičí tak dlouho, až ji

pálí v hrdle, tlačí ten zvuk nosem a bezmocně mává rukama.

On ji přitiskne k autu a svírá jí hrdlo tak dlouho, dokud ten

ubohý zvuk, který vydává, neutichne a nevystřídá jej němá

stopa soplu a krve.

Hladí ji po vlasech. Přejíždí prsty po krásném copu, který

se podle jejích představ měl líbit klukům. Dívka zanaříká.

On se k ní nakloní a přitlačí svou tvář k její. Cítí na kůži

jeho vlhký horký dech.

Něco šeptá.

„Tiše. Jenom buď tiše. Já ti pomůžu.“

Vede ji nocí, ona zakopne, rozpláče se a on ji tlačí.

Dolů.

Do temnoty.


13

1 Jenny čtvrtek 6. listopadu

Byla to tatáž motorka. Věděla to ještě dřív, než ji zahlédla.

V jejím zvuku bylo něco plechového, pod pravidelným hu‑

čením a vrčením motoru zaznívalo vysoké úpění. Když objel

roh a dostal se do jejího zorného pole, podívala se do zpět‑

ného zrcátka. Neonový oranžový stroj, řidič celý v černém,

s černou helmou se staženým reflexním hledím na hlavě.

Určitě je to on. Sledoval ji, dokud nedojeli na Grand Rue.

Stejně jako každé ráno ten týden. Zastavila na žluté čáře,

dala pravý blinkr a chystala se zahnout do města. Tehdy ji

předjel a odbočil doleva, směrem na L’Ancresse.

Tak to na Guernsey chodilo. Člověk pořád narážel na

tytéž lidi. Vyprávěl se o tom takový vtip: Co je to Guern‑

sey? Skála uprostřed moře s největším počtem obyvatel

na metr čtvereční. Vzhledem k tomu, že se ostrov rozklá‑

dal na dvaašedesáti kilometrech čtverečních, to nebyla tak

docela skála, ale ani to nebylo daleko od pravdy. Nicméně

na té motorce bylo něco znepokojivého. Něco výhrůžného.

Vydala se za ní.

Než dojeli na křižovatku v L’Ancresse, držela se od ní dál.

Nalevo ubíhala široká a rovná silnice do městečka Saint

Sampson. Rovně vedla úzká silnička ke skládce u Mont

Cuetu. Po pravé straně se rozkládaly pozemky patřící far‑

nosti a za nimi moře. Když se za ním objevila na žluté čáře,

řidič se ohlédl, a ačkoliv v jeho hledí viděla jen odraz své‑

ho auta, Jenny si byla jistá, že se na ni usmívá. Provokuje

ji. Roztočil motor naplno. Z výfuku motorky se řinul kouř.

Otočil tvář zpátky k silnici, pak pustil brzdu a nebezpeč‑

ně rychle se stočil směrem k moři, pneumatiky zaskřípěly,

a než zmizel z dohledu, naposled se po ní letmo podíval.


14

Svírala volant tak pevně, až ji bolely prsty a potily se jí

dlaně. Cítila se směšně. Nejspíš to byl jenom nějaký kluk,

který se předváděl. Nikdo neměl důvod ji sledovat. Ne tady.

Otřela si ruce o džíny. Otevřela okénko a pustila dovnitř

čerstvý vzduch. Prudce zabočila a zamířila do práce.

Cesta do města vedla jižně podél pobřeží. Na téhle straně

ostrova bylo skalnaté, pláže místo písku pokrývala vrstva

hladkých černých kamínků, z nichž místy vyčnívaly jed‑

notlivé větší skály s vrcholky posetými zelenými a bílými

skvrnami mořských řas a vysušeného ptačího trusu. Na

mořské hladině plulo mnoho bójek označujících pasti na

kraby a humry, jejichž jasně červený povrch za léta na slun‑

ci vybledl do mléčně růžové. Blíž k pobřeží se pohupovaly

rybářské bárky a s rachotem a skřípěním narážely do mola

na svém místě v loděnici: Lady Katherine, Margot’s Dream,

velkolepá jména kontrastující s prostým vzhledem otluče‑

ných plavidel s oprýskanými a rzí posetými trupy. Nebe

nad Lamanšským průlivem bylo bezmračné. Paprsky čas‑

ně listopadového světla slibovaly pěkný den. Mořskou hla‑

dinu bičoval ostrý vítr a přes kamenný val jí na sklo auta

dopadaly jemné spršky vody.

Když se přiblížila k Saint Sampsonu, doprava zhoustla

a venkovské silničky její rodné farnosti Vale vystřídaly měst‑

ské silnice ucpané auty. Rozjela se, zastavila a s jedním okem

na hodinách se podél nesourodé řady kanceláří a bytových

domů znovu rozjela směrem k Bulwer Avenue a Saint Peter

Portu. Nové zločiny proti architektuře stály vedle zašlých

pozůstatků velkolepých hotelů, které nyní zely prázdnotou

a čekaly, až budou přestavěny na další kanceláře a bytové

domy nebo, jak hlásal developerský poutač, na luxusní byty

v osobním vlastnictví s panoramatickým výhledem na

lamanšský průliv a ostrovy herm a sark.


15

Pěkné, pokud si to člověk mohl dovolit, což nebyl její pří‑

pad. Mívala pocit, že v Londýně je draho, ale pak se vrátila

zpátky domů a zjistila, že to nejlepší, co si může dovolit,

je stísněná garsonka ve zchátralém domě v jedné z nejpo‑

chybnějších ulic ve městě. Což byl důvod, proč se osmnáct

měsíců poté, co se vrátila, a v pokročilém věku téměř třice‑

ti let nastěhovala zpátky do svého starého pokoje a začala

znovu bydlet s mámou.

Auta za nízkou zdí se už sotva plazila. Zrovna vrcholil pří‑

liv a z místa, kde stála, to vypadalo, jako by stačilo jenom na‑

táhnout ruku a mohla by se dotknout moře. Když byla malá,

nepřestávalo ji fascinovat. Byl to domov mořských panen

a skrytých měst, pašeráků a pokladů a obrovské olihně, kte‑

rou její táta údajně často vídával, ale nikdy nechytil. Měla

jeho vyprávění moc ráda. Sedávala mu na koleni, zatímco

se svými kamarády hrával karetní hru euchre, a poslouchala,

jak drsní rybáři mluví o svých lodích a o nejnovějších rybář‑

ských směrnicích nebo o nějakém amatérovi, který se dostal

do potíží na rozbouřeném moři a museli ho zachránit. Když

měla štěstí, někdo z nich jí pověděl opravdový příběh, tře‑

ba o pirátovi, jehož duch prý pluje ve větru kolem přístavu.

Pak přišla maminka, potřásla hlavou a nakázala jim, aby té

chudince přestali vykládat hlouposti — jako by nevěděli, že

z toho bude mít zlé sny. Ale ona z těch příběhů nemívala zlé

sny. Naopak, naplnily její myšlenky barvami a světlem a jí se

zdávalo o tom, jak hrdinové zachraňují topící se lidi, o ble‑

dých zjeveních na přízračných lodích a o vysokých černých

stěžních na třpytícím se moři.

Teď to bylo jiné. Teď v moři nežily žádné mořské panny,

piráti ani duchové. Teď to byla jen voda, černá, odpudivá

a tísnivá.

Napadlo ji, že by měla vystoupit a podívat se, jestli se na

silnici nepřihodilo něco, co by stálo za reportáž. Dokonce


16

i drobná nehoda se mohla ve dnech, kdy se toho moc ne‑

dělo, dostat na třetí stranu.

A na Guernsey se toho většinu dní moc nedělo.

Místo toho se na sebe podívala do zrcátka ve stínidle.

Letní opálení se ztrácelo. Působila bledě a její obočí, které

bylo i za nejlepších okolností nepoddajné, teď hrozilo to‑

tální vzpourou. Husté plavé vlasy měla ještě mokré po tom,

co si byla ráno zaplavat. Sahaly jí po ramena a nosila je

volně rozpuštěné. Byly příliš krátké. Nechávala si je do‑

růst. Prohrábla si vlasy a zatahala za konečky, jako by je to

mohlo povzbudit, aby dorostly do původní délky. Aby byly

jako předtím. Zastrčila si je za uši a přitom přejela rukou

po malé jizvě na šíji. Rána se zahojila špatně a zůstal po

ní svědivý vystouplý šrám. Doktor ji vlídně ujistil, že se to

časem úplně ztratí. Věděla, že tím nemyslel jenom tu jizvu.

Auto před ní se pomalu rozjelo. Zase nabrali rychlost,

a když na rohu odbočovala do centra, ještě zahlédla, jak

po Vale Road za dobromyslného troubení a mávání kupec

v holínkách a smějící se policista vedou vylekaně vyhlíže‑

jící jalovici.

Měla vystoupit. Stačil by jeden záběr a možná by se do‑

stala na titulku.

Redakce Guernseyského zpravodaje sídlila v komplexu Admi‑

ral Park na okraji Saint Peter Portu, hlavního města ostrova.

Byla obklopená bezduchou sbírkou prosklených kancelář‑

ských budov a poblíž vedla hlučná hlavní silnice odvádějící

dopravu do zbrusu nového supermarketu Waitrose hned

za rohem. Její umístění mělo pouze dvě výhody: vysoký po‑

čet parkovacích míst a  výhled na moře za neustávajícím

proudem aut. Interiér měl nicméně celou řadu pozitiv. Byl

to otevřený, jasný a vzdušný prostor a veliké atrium plnilo

celou místnost světlem i v nejpochmurnějších dnech. Okna


17

obrácená k  moři sahala od stropu až k  podlaze a  skleně‑

né stěny na protější straně redakce odrážely světlo zvenku

zpátky na podlahu. Za jasných dnů se při přílivu na každém

povrchu odrážely vlnky.

V zadní části redakce, v oddělené místnosti, která měla

rovněž skleněné stěny, byly tiskárny. Kolem šesté ráno

všichni v místnosti cítili, jak se chvěje a duní podlaha. To

se z tiskáren valilo aktuální vydání, které bylo následně

naskládáno do štosů a svázáno do balíků a ty pak čekaly

na doručení do stánků a supermarketů po celém ostrově.

Jenny milovala vůni čerstvě vytištěných novin, ten ostrý,

kovový pach inkoustu na jemném papíře. Během dne se ta

vůně vytrácela stejně jako aktuálnost zpráv.

Ranní poradu zmeškala, takže zamířila rovnou ke svému

stolu. Byl pokrytý štosy pomačkaných papírů a zubatými

stránkami vytrženými ze sešitů a působil chaotickým do‑

jmem, ale ona měla svůj systém a vždy dokázala během

chvilky najít, co potřebovala. Na rohu stolu, vedle monitoru,

měla postavenou zarámovanou fotografii svého táty, Char‑

lieho. Byla už téměř deset let stará. Charlie na ní stál vedle

své rybářské loďky Jenny Wren těsně poté, co dostala nový

nátěr. Usmíval se a klobouk měl stažený do očí, aby mu do

nich nesvítilo prudké slunce. Později ten den vzal Jenny

i mámu na Herm, ostrůvek vzdálený pět kilometrů od vý‑

chodního pobřeží Guernsey, a udělali si piknik na jedné

z místních pláží: měli obložené chleby s lososem z konzervy

a lahev citronového čaje s mlékem a všichni se spálili na

sluníčku. Připadalo jí, že od té doby už uběhla celá věčnost.

Podívala se na příchozí poštu. Sarah jí poslala e ‑mail,

v  němž se jí ptala, kdy už si spolu konečně zajdou ně‑

kam na skleničku. Když se Jennyině kamarádce podařilo

zbavit se dětí a podniknout patnáctiminutovou cestu do

města na skleničku vína, byla to výjimečná událost. Jenny


18

odpověděla, že se s ní hrozně ráda napije a dozví se, co je

nového, tedy pokud se jí někdy podaří odejít z redakce

před devátou večer, protože tou dobou už Sarah většinou

ležela zhroucená na pohovce a podřimovala.

Její policejní kontakt (přátelský strážmistr jménem

Stephen, její bratranec z druhého kolena, který s ní rád

chodil na kafe a předával jí různé útržky informací) jí po‑

slal fotky nějakého „podivného graffiti“ na Moulin Huetu.

Zrovna se je chystala otevřít, když tu si všimla další zprávy.

Ta adresa. Neznámá. Mohl to být spam. Ale věděla, co to

je, ještě než na e ‑mail klikla.

děvko!

Rychle zprávu zavřela. Nechtěla, aby ji zahlédl někdo, kdo

by zrovna šel kolem. Z nějakého důvodu se totiž styděla za

to, že jí někdo nadává. Lidé by si mohli pomyslet, že si to

zaslouží. Věděla, od koho ta zpráva přišla. Nebo alespoň proč.

Jako připomínka. Připomínka toho, že ji sledují. Nevěděla,

jak pozorně. Například ten motorkář. Říkala si, že je para‑

noidní. Ale nebyl i on podobnou zprávou? Nenapadlo by ji,

že jim bude stát za tolik námahy. Přesunula zprávu do složky,

kterou pojmenovala Fairfield Road. Měla nutkání si znovu

začít popotahovat vlasy, ale ovládla se. Zaměřila pozornost

na vzkaz na poznámce, kterou jí někdo nalepil na telefon.

stav se za brianem!

Báječné. Zmačkala vzkaz a zahodila ho do koše.

Elliot, ten nový reportér, přecházel kolem a telefonoval.

Mluvil s někým o kampani Zachraňte ostrovany, což bylo

protiimigrační hnutí protestující proti přílivu cizích děl‑

níků, k němuž v poslední době docházelo. To téma chtěla


19

původně zpracovávat Jenny, ale nakonec ho dostal Elliot

jako jakési zasvěcení do malého světa ostrovní politiky.

Odhadovala, že je mu asi osma‑ nebo devětadvacet, mož‑

ná třicet, tedy že je přibližně v jejím věku. Byl místní, ale

vzhledem k nějakému komplikovanému rodinnému záze‑

mí, které ještě neodhalila, vyrostl ve Velké Británii a na

ostrov se vrátil teprve nedávno. Choval se přátelsky. A vy‑

padal dobře, takovým zdravým způsobem, jako kluk, co

chodil v dětství do skauta. Měl hranatou čelist a byl hladce

oholený, dobře oblečený, projmutou košili nosil zastrče‑

nou do džínsů a rukávy měl vyhrnuté nad opálená před‑

loktí. Nebyla jediná, kdo si ho všiml. Dvě stážistky vždycky

zčervenaly, když se s nimi dal do řeči, a jednou přistihla

Marjorie, paní, která už byla napůl v důchodu a starala

se jim o evidenci a kopírování, jak se chichotá jednomu

z jeho přihlouplých vtipů a pak mu vaří kávu a nese mu

ji ke stolu, jako by ještě pořád trvala zatracená padesátá

léta. Ale bylo těžké mu to zazlívat. Byl tak sympatický, až

to člověka štvalo.

Když procházel kolem, zastavil se u ní. Dělal to často.

Usadil se na okraji jejího stolu. Viděla, že při ranním ho‑

lení zapomněl na kousek strniště těsně pod levým uchem,

a představila si, jak by mu přejela prstem po čelisti, napřed

po drsném strništi a pak po hladké kůži. Cítila, jak rudne.

Byla úplně stejná jako ty stážistky. Dokonce horší. Ty se

alespoň mohly vymlouvat na pubertu.

„Měla by sis dávat pozor,“ řekl. „Brian je na válečné stezce.“

„A kvůli čemu skuhrá teď?“

„Že nemáme dost dobrých zpráv. Přísahám, že Mark od‑

cházel z porady a měl slzy na krajíčku.“

Takže nic nového pod sluncem. Nikdo nechápal, jak se

Mark se svými jemnými způsoby mohl stát šéfredaktorem

zpráv, ale dalo se předpokládat, že právě díky tomu, že byl


20

taková měkkota. Brian si tak mohl řídit celé noviny podle

svého.

„Chce s tebou mluvit.“

„Ano?“

„Brian. Chce s tebou mluvit. Nechal jsem ti tu vzkaz. Hned

jak přijdeš.“ Když odcházel, mrkl na ni.

Takové mrknutí, pomyslela si Jenny, by mohlo působit

buďto lacině, nebo oplzle. Ale v Elliotově podání jí z ně‑

jakého důvodu připadalo okouzlující.

Brian Ozanne vzhlédl od notebooku a usmál se na ni svými

tenkými rty. Coby šéfredaktor jediného deníku na ostrově

sám sebe pokládal za menší celebritu. Muselo mu být při‑

nejmenším šedesát, ale vypadal o mnoho let mladší, měl

husté lesklé vlasy a pleť, která zářila přesně tím správným

bronzovým odstínem. Jenny měla silné podezření, že po‑

užívá vodičku Grecian 2000, která navrací šedivým vlasům

původní barvu, a opálení ve spreji.

Na čestném místě na stole stála fotografie jeho ženy. Brian

na její památku každoročně organizoval sbírku na pod poru

výzkumu rakoviny. Všichni v redakci se účast nili sponzoro‑

vané minuty ticha, chodili do práce v pyžamu nebo si ho‑

lili kníry a plnovousy. Brian na celou věc osobně dohlížel

a všechny postrkoval, aby vybrali ještě víc a překonali loň‑

ský rekord, a on pak zdvojnásobil jakoukoliv částku, kterou

se jim podařilo shromáždit. Což bylo všechno moc pěkné

a záslužné, až na to, že trval na tom, že ve Zpravodaji vyjde

každý rok dvoustrana s rozhovorem s ním a s jeho fotkou,

jak celý vyšňořený a pyšný předává šek zástupci charitativ‑

ní organizace. To bylo nechutné.

„Nuže, Jennifer.“ Opřel se a sepjatýma rukama si podpíral

bradu. „Jak myslíš, že si zatím vedeš?“


21

Byla to typická brianovská otázka, po níž nepochybně

dostane za něco vynadáno. Ale Jenny měla pocit, že si vede

dobře. Takže mu to řekla.

„Myslím, že dobře, díky, Briane. Navázala jsem nějaké uži‑

tečné kontakty, napsala pár povedených článků. Vypadá to,

že Mark je s mojí prací spokojený.“

„Samozřejmě. Všechno, co píšeš, je velmi kvalitní. To ni‑

kdo nepopírá. O kvalitu tady nejde, to vůbec ne.“ Zavrtěl hla‑

vou. „Jde o kvantitu.“ Odmlčel se. „Upřímně řečeno, Jennifer,

nemáš dostatečný počet výstupů.“ Zdvihl ruku, aby ho ne‑

přerušovala. „Vím, že pracuješ tvrdě. Věnuješ tomu dostatek

času. Ale budeš muset pracovat efektivněji. Zvýšit svou pro‑

duktivitu. Dneska ráno nám zrovna chybí reportér hlavních

zpráv. Jedna z holek je nemocná. Můžeš se toho ujmout.

Začni s tím víkendovým ohňostrojem na hradě. Vezmi si

s sebou fotografa, udělejte nějaké pěkné záběry. Ohňostroje

má každý rád.“ Zdvihl svůj telefon značky Blackberry a začal

odpovídat na zprávu, což si Jenny vyložila jako znamení, že

schůzka skončila.

Nemělo smysl se s Brianem hádat. Dělal šéfredaktora

Zpravodaje už třicet let, jak ostatně všem neustále připo‑

mínal. Navíc to byl tak trochu pitomec, který se vyžíval

v moci, a neměl ve zvyku vyjednávat. Pokud si Jenny chtěla

udržet místo, čímž si teď nebyla tak docela jistá, musela se

mu zavděčit. Obrátila se k odchodu.

„Mimochodem, Jennifer...“

„Ano, Briane?“

Pořád se díval na svůj mobil. „Včera mi někdo volal. Na

mou osobní linku, což je poměrně neobvyklé, protože jak

víš, hovory mi obvykle přepojuje Rose.“

Jenny přikývla a přemýšlela, jestli se na ni Brian bude

snažit svést chybu ústředny.


22

„Někdo se po tobě ptal. Nějaký mladík.“

„A kdo to byl?“ Jenny se ta otázka zadrhla v hrdle a Brian

se na ni podíval přimhouřenýma očima.

„Nemám ponětí. Jak jsem mu řekl, nemám na starosti

tvůj společenský život. Postarej se prosím, aby se to ne‑

opakovalo.“

Jenny se stěží zmohla na to, aby přikývla na souhlas.

Seděla u svého stolu a zírala na obrazovku. Otevřela slož‑

ku Fairfield Road. Teď v ní bylo deset zpráv včetně té dneš‑

ní. Všechny si je postupně projížděla myší.

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

děvko!

23

2 Matt pátek 7. listopadu

Na silnici vedoucí k Pleinmont Pointu měla auta zakázaný

vjezd, takže Matt zamířil se svou starou fiestou na parkovi‑

ště naproti hotelu Imperial a vypnul motor. Stáhl okénko

a zapálil si marlboro. O pobřeží pod ním se hlasitě tříštily

vlny. Odtud se táhlo západní pobřeží, jedna dlouhá píseč‑

ná pláž za druhou, Rocquaine, Vazon, Cobo, až do míst na

severu, kde je vystřídaly skály a oblázky. Dokouřil cigaretu,

rozpustil si ohon a nechal si dlouhé zplihlé vlasy viset podél

obličeje. Měl velké uši. Když si je zakryl, vypadalo to lépe.

S čelem nic nesvedl. Červenalo se mu na něm akné. V mís‑

tech, kde mu začínaly vlasy, mu ulpěly zbytky korektoru, se

kterým zkoušel experimentovat.

Takové nervy. Kvůli holce. Ubohost.

Venku byla tma a zima. Scházeli se podél mořského valu

v malých skupinkách osvětlených baterkami, které ležely

na zídce. Černé oblečení, černé kabáty, černé vysoké boty,

cvočky, řetězy a přezky.

Vyrazil k místu pod stromy, kde se každý pátek scházeli

jeho kamarádi. Lauren už tam byla, seděla vedle přenosného

grilu, poslouchala Neonfly a pila z plechovky pivo Breda. Pod

přiléhavým černým tričkem se jí nadouvala prsa. Přemýšlel,

jestli to dělá schválně, jestli ví, že jsou jí všechna trička malá.

Nejspíš ano. Holkám jako Lauren říkal jeho táta provokatér‑

ky. Ne děvky. Provokatérky. V tom byl rozdíl.

Matt se posadil vedle Sama.

„Ahoj, Matte.“ Lauren se na něj usmála. Měla plné a měk‑

ké rty. Rty jako dělané na kuřbu. Na zubech měla rozma‑

zanou rtěnku. Podala mu pivo. Zamumlal něco ve smyslu

24

poděkování a napil se. Sam mluvil o tom, jak jeho život

nestojí za nic, jak nesnáší školu a jak nesnáší fotra. Někdo

přepnul hudbu. Slipknot. Valila se k nim kupa mraků. Bude

pršet. Matt si vyhrnul límec kabátu.

„No, tak my tě tu s láskou zanecháme, kámo. Lauren a já

se zrovna chystáme na procházku.“ Sam vstal, podal Lauren

ruku a přitáhl si ji k boku.

„Na, dej si.“ Podal Mattovi zbytek jointu. Matt se díval,

jak odcházejí.

Parchant jeden. Sam věděl, že se Lauren Mattovi líbí. Matt

už celé týdny o ničem jiném nemluvil. Protřel si oči, stáhl

si vlasy dozadu a omotal je gumičkou tak pevně, až ho roz‑

bolela kůže na hlavě. Sevřel plechovku s pivem a cítil, jak se

tenký kov poddává jeho prstům. Promáčkl plechovku, sliso‑

val ji a vyhodil ji co nejvýš. Když letěla vzduchem, vystříklo

z ní pivo a pak přistála na asfaltu na druhé straně silnice,

u nohou nějakého kluka se spoustou piercingů.

„Dávej pozor, debile!“

„Sorry,“ zamumlal Matt.

Vypil čtyři další plechovky, dokouřil jointa a napsal zprá‑

vu kamarádovi, který se ho snažil přemluvit, aby přišel do

města, ale Matt už toho měl v sobě moc a potřeboval chvíli

na to, aby vystřízlivěl, než si sedne za volant, takže si pře‑

hrával „Infinity Blade“ tak dlouho, až se mu začala vybíjet

baterka. Položil telefon vedle sebe na trávu, lehl si na záda

a díval se na nebe, které působilo psychedelickým dojmem,

protože ačkoliv byla noc a mělo tím pádem být černé, níz‑

ké mraky v měsíčním světle bíle zářily, a navíc pod nimi

létali ptáci — nebo to byli netopýři? Nevěděl, jestli ptáci

v noci spí a co se to na obloze černě třepotalo. Motala se

mu z nich hlava, takže zavřel oči a nechával se kolébat ryt‑

mickým bušením death metalu a šuměním moře.

25

Bylo ticho. Posadil se. Gril dohořel a pod bílými šupinatými

uhlíky sotva prosvítala oranžová záře. Šátral kolem sebe

a hledal telefon. Rozsvítil baterku. Lauren a Sam tam stá‑

le měli věci, ale nikde je neviděl. Skoro všichni ostatní už

odešli. Nějaký pár se nepříliš nadšeně osahával na kapotě

auta, on měl hlavu zabořenou v záhybech jejího krku, za‑

tímco ona nešikovně zápolila zároveň s jeho rozkrokem a se

svým telefonem. Matt odvrátil pohled, zároveň ho to vzru‑

šilo a přivedlo do rozpaků.

O kus dál, na silnici, seděl kdosi shrbený u zdi a úpěl. Matt

vstal, potřásl hlavou, několikrát se zhluboka nadechl a klo‑

pýtal směrem k němu. Před pár lety absolvoval kurz první

pomoci v záchranném centru Saint John’s, který byl součás‑

tí dávno zapomenuté bronzové Ceny vévody z Edinburghu,

a v podobných situacích vždycky cítil odpovědnost.

Dřepl si před tou postavou. Byl to ještě kluk, nemohlo

mu být víc než čtrnáct. Kolem místa, kde se zhroutil, byl

asfalt pocákaný zvratky. Matt do něj strčil botou. Nic. Strčil

do něj znovu, tentokrát víc, ten kluk zamumlal: „Nech mě

na pokoji,“ a převalil se rovnou do louže vlastních zvratků.

Matt ustoupil a rozhlédl se kolem. Plechovky od piva

a papíry od hranolků nesené větrem, cigaretové špačky na

asfaltu, louže zvratků. Když byl ještě kluk, míval to tam

rád. Chodíval tam pouštět draka. Poblíž Fort Pezeries byl

vždycky dobrý vítr. A co se s tím místem stalo teď. Bylo

to odporné. A Sam nejspíš právě teď rozhazoval po úte‑

sech svoje použité kondomy. Právě teď měl dobrou příle‑

žitost mu říct, aby se šel bodnout. Povzbudivě si prohrábl

mastné vlasy a vyrazil do noci. Odešel z parkoviště smě‑

rem k mysu Pezeries a svítil si před sebe mobilem. Kráčel

po asfaltové silnici, až dorazil k louce spravované Národ‑

ním fondem, což byla zkratka k pevnosti, kde očekával,

že najde Sama a Lauren. Opustil bezpečný pevný asfalt

26

a vstoupil na hustou pružnou trávu, na které mu pérovaly

nohy a kotníky se mu rozjížděly do stran. Nejistě šel dál

a málem zakopl, když z podrostu vyběhl králík — zvíře se

zastavilo jako přimrazené a oči mu bíle zářily. Matt kolem

sebe zamával telefonem, aby zjistil, kde přesně je. Cedule

napravo ho upozorňovala na příkrý sráz vedoucí přímo

k moři. To ho probralo. Došlo mu, že toulat se ve tmě po

útesech není dobrý nápad, takže zamířil zpátky k silnici

a šel po ní až k Fort Pezeries, zřícenině nějakého hradu

nebo pevnosti, nebyl si jistý, jaký je mezi tím rozdíl. Vnější

zdi byly opravené a člověk tam mohl vylézt a projít kolem

nich. Tam určitě budou. Nejspíš si to tam rozdávají opření

o jedno z děl. Nebo to možná Lauren Samovi dělá pusou,

on se opírá o zeď zbrojnice a dívá se na Rocquaine Bay.

Matt se zastavil. Zaposlouchal se. Vlny tříštící se na ska‑

lách. Nervózní pípání ústřičníka. Šustění kapradin.

A ještě něco.

Lámající se větvičky.

Králíci. Všude tam byla spousta králíků. Vzpomněl si, že

tady nahoře kdysi jednoho našel, měl pocit, že je krotký,

a natáhl se, aby ho pohladil, ale pak zjistil, že králík oslepl

myxomatózou a srst má pokrytou otevřenými boláky. Matt

věděl, že by ho měl zabít a ukončit jeho trápení, ale nedo‑

kázal to a jen králíka pozoroval, jak poslepu kulhavě hopká

do podrostu. Z té vzpomínky se mu udělalo špatně. Co to

sakra dělá? Musí se dostat pryč — stejnou cestou, jakou při‑

šel, jenže sešel z pěšiny a nebyl si teď jistý, kudy se pustit.

Najednou byla všude tma. Sakra. Pokusil se zapnout telefon,

ale věděl, že je to zbytečné. Udělal pár kroků, pak zakopl

o kámen trčící přímo ze země a pak o další. Kamenný kruh.

Už věděl, kde je.

La Table des Pions neboli Vílí kruh, jak tomu všichni

říkali, byla nerovná plocha vytesaná do travnaté plošiny

27

a obklopená kruhem kamenů. Na jedné straně kolem něj

tvořil hustý porost kapradí a hlodáše přirozený větrolam

a na druhé straně vedl rovný, trávou porostlý výběžek ke

strmým útesům, pod nimiž bylo moře. Ačkoliv to místo bylo

zbudováno jako odpočívárna pro úředníky, kteří před ně‑

kolika staletími přijeli přezkoumat cesty na ostrově, místní

dávali přednost druhému příběhu, který se o kamenném

kruhu vyprávěl. O čarodějnicích. A o ďáblovi. Prý tam při‑

cházel ďábel přestrojený za kozla, vlka nebo velkého čer‑

ného psa a tančil s čarodějnicemi. Někde tam údajně měl

být i tunel. Ne opravdový, alespoň co Matt věděl, ale podle

legendy ho používali ďáblovi kumpáni, aby se mohli pohy‑

bovat po ostrově. Vcházelo se do něj jeskyněmi ve skalách,

které vedly hluboko pod zem. Povídačky. Ale Matt si nedo‑

kázal vyhnat z hlavy obraz stínů číhajících v úzkých tem‑

ných jeskyních. Představoval si, jak se hrnou na pláž, přímo

pod kamenný kruh, šplhají po útesech a nakonec ho najdou

a roztrhají na kusy. Věděl, že mu jenom hrabe z trávy a je

paranoidní, ale stejně z toho místa chtěl zmizet. Přihnaly

se ještě hustší mraky a uhasily slabé měsíční světlo. Oto‑

čil se. Snažil se najít rovnováhu.

Další praskající větvičky. Další králíci.

Šepot. To je jenom vítr.

Ale kromě toho... Slyšel i smích, byl si tím jistý. Hrubý,

suchý smích.

Vzpomněl si, že má zapalovač, a třesoucí se rukou po něm

šátral v kapse.

Zase ten zvuk. Šílený, vysoký, tentokrát spíš výkřik než

smích. Držel zapalovač vysoko a divoce s ním mával vzdu‑

chem, ale udržel ho zapálený jen tak dlouho, že zahlédl něco

bledého a rozmazaného uprostřed kruhu. Na okamžik ho

napadlo, že se možná pomočí strachy. Chtěl zavolat, zjistit,

jestli někde poblíž nejsou Sam a Lauren, ale bál se vydat

28

jakýkoliv zvuk. Instinktivně cítil, že by měl zůstat zticha.

Snažil se, aby se mu netřásla ruka. Držel před sebou zapa‑

lovač, jako by ho mohl nějak ochránit. Oheň. Čarodějnice

se bojí ohně. Zavrtěl hlavou. Žádné zatracené čarodějnice

neexistují. Ale něco tam bylo. Uprostřed kruhu něco le želo.

Jenom to zahlédl. A měl pocit, hrozivý, ledově chladný po‑

cit, že je to něco strašnějšího a horšího, než kdy v životě

viděl. Udělal krok blíž. Škrtl zapalovačem.

Ta postava ležela na zádech, s roztaženýma rukama a no‑

hama. Matt skoro nemohl dýchat. Zdvihal se mu žaludek,

zakašlal, pak si zakryl ústa rukama a zoufale se snažil ten

zvuk utlumit. Chtěl utéct, ale přinutil se jít blíž, ještě blíž,

naklonit se a přiblížit k té postavě plamen, aby opravdu

viděl, co to je.

Bylo to groteskní. Nepřirozeně velká hlava a končetiny

pevně zavázané na zápěstích a kotnících, končící příliš brzy,

protože chodidla a ruce úplně chyběly. Ale nejpodivnější

byly vlasy. Ležely pečlivě rozprostřené kolem napuchlé hla‑

vy a plamen odrážející se od jednotlivých peroxidově pla‑

vých pramenů vytvářel dojem úděsné svatozáře. Matt ze

sebe vyloudil pokroucený zvuk, napůl vzdech a napůl smích,

a sesul se na kolena.

Byla to figurína z hadrů, vyztužená, vycpaná a připrave‑

ná na oheň na noc Guye Fawkese. Hlava, vyrobená z juto‑

vého pytle vycpaného slámou, byla ženská a měla obličej

namalovaný v komiksovém stylu: velké, jasně modré oči

s přehnaně dlouhými řasami, červené tváře a plné rudé rty,

které se na něj usmívaly. Měla na sobě bílé triko s dlouhými

rukávy a na pravé paži jí někdo vyřízl čtyři rány; tři svislé

a jednu vodorovnou pod nimi. Z ran lezla sláma a na zemi

kolem ležela poházená stébla.

Za ním se ozval hluk. Matt se vrávoravě postavil a roz‑

máchl se.

29

„Co to do prdele děláš, kámo?“ Byl to Sam a v ruce držel

baterku. Vypadal neupraveně. Lauren se o něj opírala a měla

ve vlasech kousky kapradí.

„Je to Guy.“ Mluvil vysokým a hrubým hlasem. Odkašlal

si. „Vyděsil mě k smrti.“

Sam k figuríně došel loudavou chůzí a pokrčil rameny.

„Nejspíš to tu nechali nějaký magoři, co se snažili polekat

lidi. Pojď zpátky, dáme si ještě pivo.“ Sam a Lauren odešli

ruku v ruce. Nad nimi proletěl osamělý racek jako bílý zá‑

blesk a jeho volání se rozlehlo do noci.

Matt si dřepl vedle figuríny. Připadalo mu škoda nechat

ji tam jen tak shnít. Přiložil zapalovač ke konci pravé nohy

a pozoroval, jak se lem kalhot scvrkává a ztrácí se, jak se

každá nitka na okamžik rozzáří a pak se rozteče. Plameny

živené látkou se rychle rozrůstaly. Díval se, jak se tělo ze

slámy a novin svíjí a kroutí, jako by se s ohněm snažilo bo‑

jovat. Obličej se na něj usmíval, velké modré oči hleděly do

těch jeho, jako by se mu snažily něco říct, a on na okamžik

zatoužil figurínu zachránit.

Ale už bylo pozdě. Oheň ji celou strávil.

30

3 Jenny sobota 8. listopadu

Přišla do kuchyně v pyžamu, ve vybledlé kostkované košili

a širokých kalhotách, starých už celé roky. Měla rozcuchané

vlasy a pod očima se jí rýsovaly temné kruhy. Bylo teprve

po šesté, ale Margaret už stála u dřezu, půvabná a upravená

ve vlněné sukni a blůze s potiskem, rukávy měla vyhrnuté

k loktům a natahovala si jasně žluté gumové rukavice značky

Marigold. Odmítala používat myčku. Říkala, že je to plýtvání

a že nemá cenu zapínat takový stroj kvůli pár kouskům ná‑

dobí. Podle Margaret neměla poslední dobou cenu spousta

věcí. Rozhodně nic, co by člověku ulehčilo život, a už vůbec

ne něco lehkomyslného nebo zábavného. Ne od té doby, co

umřel Charlie. Ponořila ruce do napěněné vody, hrnečky a ta‑

líře cinkaly o sebe, ona každý kousek přejela houbičkou a vě‑

novala se tomu úkolu se soustředěnou, horečnatou energií.

Margaret Doreyová trpěla přemírou energie. Předtím

měla tolik práce. Charlie potřeboval zabalit oběd, připravit

lahev s čajem, vyžehlit košili nebo najít ztracenou ponož‑

ku. Nechal po snídani nádobí a ona ho uklidila. Pak vyprala

a naplánovala večeři, a než uběhla půlka dopoledne, moh‑

la se vypravit na nákupy, pokud něco potřebovala. Teď jí

zůstala jen Jenny.

Vstávala brzo a přepečlivě se oblékala, možná o svůj ze‑

vnějšek dbala ještě víc než předtím — říkala Jenny, že pře‑

ce nemůže zpustnout jenom proto, že ovdověla. Udržovala

dům dokonale čistý a uklizený. A chodila. Neustále. Naho‑

ru a dolů po domě, v každou denní i noční hodinu, ošívala

se a vzdychala, snažila se vydrhnout flíček na rámu obra‑

zu, přerovnávala dekorace na krbové římse, pořád si vařila

čaj a pak nechávala šálky nedopité, protože ji ustavičně

31

rozptylovaly nějaké všední povinnosti. Pozorovat to bylo

nesnesitelné. A Jenny měla dojem, že pro Margaret to musí

být ještě horší.

Jenny si nalila trochu džusu a posadila se ke stolu nad slo‑

žené vydání Daily Mailu. Zdvihla noviny, prolistovala prvních

pár stran a pak je s afektovaným povzdechem odhodila.

„Nechápu, jak můžeš takové nesmysly číst.“

„Ráda mám přehled o tom, co se děje ve světě.“

„Jo, a z tohohle ho rozhodně získáš,“ Jenny si uvědomo‑

vala, že je mrzutá. „Promiň. Jsem unavená.“

„Zase jsem tě v noci vzbudila, beruško?“ Margaret se k ní

otočila. Vypadala mladší než na pětapadesát let, ale věk ji

teď rychle doháněl. V černých vlasech se objevily stříbrné

nitky, vrásky kolem očí se jí prohlubovaly a měla napjatý

obličej. Hrozně zhubla. A nejenom na těle. Jako by něco, co

měla ukotvené hluboko v nitru, najednou odplulo. Jenny si

toho poprvé všimla na tátově pohřbu. Vzala Margaret pod

paží, aby nezakopla. Byla tak křehoučká. Jako ptáček. Leh‑

ká a s jemnými kůstkami.

„To nebylo kvůli tobě,“ ujistila ji Jenny. „Ty zatracené děti

zase odpalovaly o půlnoci rachejtle.“ Nehodlala Margaret

prozradit, že má problémy se spaním. Že poslední dobou

vstává uprostřed noci a svírá ji chladný, vlhký strach, který

už mnoho let necítila. Margaret měla dost námětů k oba‑

vám a nemusela si k nim přidat ještě Jenny.

Margaret se obrátila zpátky k nádobí. „Máš nějaké plá‑

ny na víkend, broučku?“ zeptala se. „Potkala jsem tuhle ve

městě Sarah s dětmi. Musím říct, že na to, že má tři, vypadá

dobře. Říkala, že se spolu chystáte zajít někam na sklenič‑

ku. To by bylo pěkné. Měla bys víc chodit ven. Trochu se

pobavit, potkat nové lidi.“

„Já znám spoustu lidí, mami. O mě se neboj. A se Sarah

si někam určitě vyrazíme. Hned jak budu mít čas. Musím

32

se dneska stavit v redakci. Budu psát o tom ohňostroji na

hradě. A napřed si půjdu na chvíli zaplavat.“

„Nechceš jít zase do moře, že ne? Proč nemůžeš chodit

do bazénu jako normální lidi?“ Margaret nasadila podráž‑

děný výraz, který byl vyhrazený pouze tomu, co pokládala

za Jennyiny nejpotrhlejší nápady. Často se tak dívávala na

Charlieho a Jenny se tomu měla chuť smát.

„Bazén je pro bábovky, to přece víš, mami.“ Jenny dopila

džus a položila prázdnou sklenici do dřezu. „Nechceš jít na

ten ohňostroj se mnou? Nemám moc práce, a až skončím,

mohly bychom si zajít někam na večeři. Nikdy nevíš, třeba

bys po čerstvém vzduchu a skleničce vína mohla konečně

spát.“

Margaret zaváhala. „Dneska večer? To nevím. Teta Pat

říkala, že možná zavolá.“ Poslední dobou se vyhýbala spo‑

lečnosti, a kdykoliv Jenny navrhla, že by mohly zajít na

večeři do restaurace, do kina nebo podniknout cokoliv, co

dřív dělávali jako rodina, vymýšlela si výmluvy.

„Mami, to myslíš vážně? Kdy jsi s ní naposledy mluvila —

před třemi dny?“

„Nech toho, Jenny,“ naježila se Margaret.

„Budeš o tom uvažovat?“

Margaret si nad dřezem oklepala ruce pokryté mydlinka‑

mi, stáhla si rukavice a pověsila je na kohoutek, aby uschly.

„Rozmyslím si to. A teď bys měla jít, abys došla na Pem‑

broke dřív, než se tam nahrnou davy. Slyšela jsem, že v listo‑

padu za rozbřesku tam bývá narváno.“

„Ty jsi ale vtipálek, mami.“

Margaret velmi dobře věděla, že Jenny na pláži už celé

týdny nepotkala živou duši.

Nad skalnatou zátokou Bordeaux se vinuly rozpadající se

zdi hradu Vale ozdobené šňůrami s barevnými lampiony.

33

Na nádvoří za nimi se kamenným portálem hrnuli lidé. Da‑

vem procházeli maskovaní žongléři a polykači ohně a vý‑

křiky vzrušených dětí se nesly nad hlukem a šumem do‑

spělých. Za řadou kovových zátarasů stála vedle malého

pódia hora rozbitých palet a naplaveného dřeva — hranice

čekající na figurínu Guye Fawkese. Vedle se v rohu sesku‑

pila partička náctiletých v tričkách s logy kapel, pili kolu

z jedné lahve a kouřili ručně ubalené cigarety. Jenny se

usmála. Připadalo jí to jako včera, kdy byla jednou z nich,

a na okamžik téměř očekávala, že pozná tváře svých sta‑

rých kamarádů. Pak si vzpomněla, že teď už jsou všichni

dospělí a polovina z nich teď nejspíš sedí doma se svými

vlastními dětmi.

Byl to dokonalý večer, počasí představovalo souhrn všech

klišé o podzimu. Jediné mraky na hvězdami posetém nebi

pocházely z komína elektrárny, který za nimi byl sotva vi‑

dět a šeptal do noci stálý proud kouře.

Jenny se podívala na Margaret. Nakonec s ní opravdu vy‑

razila ven. A nejen to, působila uvolněně. Dokonce šťastně.

Chladem jí zrůžověly tváře. Jenny pocítila vlnu náklonnos‑

ti, zavěsila se do matčiny paže a přitáhla si ji blíž. Cítila její

vlněný kabát a pod ním ještě slabounký závan prášku na

praní a parfému, důvěrně známý a uklidňující.

„Jsem moc ráda, žes mě vměstnala do svého nabitého

programu. A co EastEnders, nebude se jim po tobě stýskat?“

„Nech mě na pokoji, Jennifer Doreyová,“ odfrkla Marga‑

ret. „Víš, že mám ohňostroje ráda. A já uznávám, že máš

pravdu, měla bych začít chodit víc ven. Ale to ty taky. Já

jsem alespoň stará a mám se na co vymlouvat. Navíc je so‑

bota a EastEnders dneska v televizi nedávají.“

Seděly na vyvýšené kamenné zídce poblíž vchodu a jedly

párky v rohlíku. Poblíž hráli houslista a flétnista a do ote‑

vřeného pouzdra na housle vybírali drobné.

34

„Pamatuješ, jak táta dělával ohňostroje na zadní zahradě?“

zeptala se Margaret.

„Jo. Tenkrát ještě nebyla žádná požární bezpečnost, co?

Měli jsme štěstí, že nám to všem neutrhlo hlavu.“

„Největší starost mi dělaly ty větrníky. Ty se mu nikdy ne‑

povedly. Člověk nikdy nevěděl, kterým směrem poletí. A ty

táboráky. Ty byly vždycky úplně nekontrolovatelné. Všude

létaly jiskry. Děsně jsem se bála, že vyhoříme.“

„Vždycky když ty rachejtle zapaloval, jsem se běžela scho‑

vat do kůlny,“ dodala Jenny. „Dívala jsem se z okna, a teprve

když jsem viděla, že už je vystřelil, jsem vyběhla ven, abych

se podívala, jak září na obloze. Bylo to nádherné.“ Opřela si

hlavu o matčino rameno.

Radní, pan Ferbrache, statný muž plný vlastní důležitosti,

si razil cestu davem. Jenny s ním nedávno mluvila o občan‑

ské iniciativě pro úklid pláží, ale on strávil většinu času tím,

že jí vykládal o své náborové firmě. Většina činitelů ostrovní

samosprávy měla běžnou práci, s níž se snažili skloubit své

komunální povinnosti. Tím se vysvětlovalo mnohé z toho,

jak věci na Guernsey fungovaly, což bylo většinou nahodile

nebo vůbec. Za radním Ferbrachem šla malá holčička zářící

pýchou, výherkyně soutěže o nejlépe oblečenou figurínu

Guye Fawkese, a její maminka, která nesla její výtvor. Byla

to otřesná, nafouklá růžová směsice provazů, slámy a stuh

se spoustou černých vlasů. Jenny je všechny vyzpovídala

pro svou reportáž.

Radní Ferbrache přivítal obecenstvo. A teď všichni po‑

gratulujeme malé Lily k její úžasné figuríně, no není báječ‑

ná? Všichni tleskali a jásali a Lily dostala dárkový poukaz

do Machonova hračkářství. Čas zapálit oheň! Další vlna já‑

sotu, radní vzal figurínu Guye Fawkese, vylezl po žebříku

přistavenému k hranici a hodil ji na vrchol. Zazněl hlasitý

aplaus, pak najednou třeskla rána a plameny začaly olizovat

35

dřevo. Bylo slyšet praskání, kusy dřeva se posouvaly a oheň

se rozhoříval. Za několik minut už hranice plála a zalévala

diváky svým teplem a mihotavým světlem. Davem se pro‑

plétaly chomáčky kouře a nesly s sebou sladkou vůni cedru

a borovice.

Guy chytil až nakonec: figurína z nylonu a slámy hořela

rychleji a jasněji než dřevo pod ní, jako anděl na vánočním

stromku. Suchá hmota se svíjela a kroutila a diváci jásali.

Když hranice úplně vzplála, začal ohňostroj. Poblíž stojící

chlapeček zabalený v propínacím vlněném kabátku, čepici

a šále začal plakat. Jenny vyrazila směrem k němu, ale na‑

jednou ho zdvihla statná, radostně vyhlížející žena, obleče‑

ná, poněkud předčasně, do vánočního svetru.

„Slyšíš to?“ zeptala se Margaret Jenny.

„Co?“

„Někdo tady křičí.“

„Tady křičí všichni.“

Ale Margaret se obrátila k davu zády. „Není to tady.“

Jenny řekla matce, ať zůstane, kde je. Za hradbami byla mno‑

hem větší tma. Vytáhla z kabelky baterku a rozsvítila ji. Byla

malá, ale výkonná. Nosila ji s sebou, ale jen zřídka ji použí‑

vala, raději se vyhýbala situacím, kdy by se jí mohla hodit.

Z pláže se ozval další výkřik. Jenny se sevřelo hrdlo. Bála

se, ale nebála se tak moc jako ten někdo tam dole. Nevšíma‑

la si dlážděné cesty, která se vinula dolů k silnici, a místo

toho se rozběhla po kopci porostlém trávou, prodírala se

hustými hlodášovými keři a trny se jí zabodávaly do džínsů,

ale aspoň ji zpomalily natolik, že nespadla z příkrého svahu

na silnici na úpatí kopce.

Další výkřik. Určitě je to žena. A už to nezní tak naléhavě,

pomyslela si Jenny. Ale pořád je vyděšená. Přeběhla silnici,

protlačila se hustou řadou borovic na druhé straně a ocitla

36

se na písečné pěšině lemované velkými žulovými balvany.

Mohla by po ní dojít až k lodnímu skluzu. Ale rychlejší bude

balvany rovnou přelézt. Vytáhla se na jeden z nich, snažila

se udržet baterku a o něco se na hladké skále zapřít. Sklouz‑

la dolů na druhou stranu, a když dopadla na měkký, suchý

písek, zapotácela se.

V polovině pláže, v místech, kde byl písek pevnější a po‑

malu ho nahrazovalo oblázkové mořské dno, stála vzlykající

žena. Zalévalo ji jantarové světlo z elektrárny za nimi, měla

na sobě běžecké oblečení, teplou vestu přes triko s dlouhým

rukávem a přiléhavé legíny, a na hlavě vlněného kulicha,

jehož bambule bíle svítila jako ocásek vyděšeného králíka.

„Já jsem o ni zakopla. Prostě jsem o ni zakopla. Neviděla

jsem ji,“ zašeptala a zírala na postavu u svých nohou. Jenny

na ni posvítila baterkou a zalila ji jasným bílým světlem.

Byla to dívka. Dvacetiletá, možná mladší. Byla krásná,

promáčená až na kost a mrtvá.

37

4 Michael

Vrchní inspektor Michael Gilbert nebyl náchylný k pláči. Pla‑

kal v nemocnici, když mu podali jeho malou dcerku Ellen

zabalenou ve žluté přikrývce, se svraštělým obličejíkem a ru‑

dýma ručičkama, a ona se snažila vykroutit ze zavinovačky.

Otřel si oči hřbetem ruky dřív, než si toho všimla Sheila nebo

porodní asistentka. O osmnáct let později plakal, když Ellen

zemřela. Jenom trošku. A ne hned, když se to dozvěděl. To

byl chladný a oči měl suché. Otupělý, to je nejspíš to správné

slovo, ačkoliv mu trvalo celé roky, než si to uvědomil, než si

připustil, že trpěl šokem, a ne nedostatkem citu. Bylo tedy

překvapivé, že teď ronil obří slzy nad mrtvým tělem někoho,

koho vůbec neznal. Tentokrát se je neobtěžoval otírat. Byla

tma a nikdo se nedíval.

Podařilo se mu vyslovit několik odměřených rozkazů

a odehnat všechny čumily, kteří se shromáždili na mysu

a mávali telefony ve snaze nafilmovat, co se děje dole. Měli

je odehnat hned, pomyslel si Michael. To poslední, co po‑

třebovali, byly fotky té mrtvé holky všude na internetu.

Řekl tomu rozevlátému strážmistrovi, který byl na místě

činu jako první a právě zadupával do země veškeré případ‑

né stopy, aby přinesl policejní pásku a místo činu ohradil.

A pak se na ni pořádně podíval.

Byla krásná. Podle jeho odhadu jí nemohlo být víc než

dvacet. Tak bledá. Bílá pleť. Promodralé rty. Měla na sobě

tričko s krátkým rukávem. Na pravém předloktí spatřil ně‑

jaké čáry. Dřepl si vedle ní. Škrábance. Ne, byly hlubší. Jiz‑

vy. Nepochybně záměrné řezné rány. Vypadaly čerstvě. Vy‑

táhl telefon a vyfotil si detailní záběr. Nahmatal v kapse

propisku a jemně s ní dívce odhrnul prameny vlasů z tváře.

38

Pořídil několik dalších snímků. Pak poodstoupil a rozhlížel

se po nějakém kabátu. Bylo příliš chladno na to, aby byla

venku jen tak. A jakoby v reakci na to mu chladný větřík

nadzdvihl bundu a převál mu přes botu hrst suchých lis‑

tů. Vypadala tak zkřehle. A na těch tvrdých oblázcích se jí

muselo hrozně nepohodlně ležet. Chtěl ji zabalit do měkké

žluté přikrývky a odnést domů k mamince.

Na místě byly dvě svědkyně. Jedna z nich byla hysterická.

Běžkyně se všemi nejmódnějšími doplňky, která si pozdě

večer vyrazila ven. Vypravila ze sebe svědectví, pak málem

omdlela a potom ji, zabalenou v hliníkové fólii, odvezla sa‑

nitka, jako by právě doběhla maraton. Ta druhá byla mno‑

hem zajímavější. Žena s hranatým obličejem. Přitažlivá, ale

ne vysloveně hezká. Výrazná, to bylo to správné slovo. Vy‑

soká, s hustými blond, sluncem vyšisovanými vlasy stažený‑

mi do culíku a ostrým pohledem inteligentních očí. Podala

krátké, ale podrobné svědectví. Jennifer Doreyová. Novi‑

nářka. Pokud se nepletl, dcera Charlieho Doreye. Nezmínil

se o tom. Za jednu noc si toho užila až dost.

Když vztyčili stan a uvnitř začala pracovat forenzní jed‑

notka, šel se Michael projít podél pobřeží. Příliv se přikrá‑

dal blíž. Budou muset pracovat rychle.

Díval se na loďky kotvící v přístavu, černé stíny na vodě,

obrysy rýsující se ve slabém měsíčním svitu. Ta dívka byla

nejspíš na jedné z nich, napadlo ho, přepadla přes okraj, mož‑

ná byla opilá, a pak ji moře vyplavilo na břeh. Teenageři si ob‑

čas na prázdných loďkách dávali schůzky. Už jim volalo hod‑

ně majitelů loděk, kteří v neděli ráno našli na palubě prázdné

plechovky od piva a použité kondomy. Ale to bylo ve městě,

kde mohli jenom přeskočit branku kotviště a přijít rovnou

k loďce. Sem si člověk musel loďku dotáhnout. A v okolí hra‑

du byla spousta skrytých míst vhodných na rychlovku, takže

proč se namáhat? Možná byla na loďce někde jinde a spadla

39

přes palubu. Je to možnost. Možná si vyjela na pozdní večer‑

ní rybaření, ale rozhodně na to nebyla oblečená. A někdo by

jim určitě zavolal, už by dávno probíhalo pátrání a záchran‑

ná akce — a on o ničem takovém neslyšel.

Pokud ovšem nebyla sama. A existuje jen málo důvodů,

proč by se za takové studené noci mladá žena potloukala

sama u moře.

Sebevražda. Je jich víc, než si lidé většinou myslí. Nebo

alespoň víc, než si chtějí přiznat. V některých letech až čty‑

ři nebo pět. Většinou muži ve středním věku, ale už měli

i slušnou řádku dospívajících. Napadlo ho, že to možná sou‑

visí s tím přechodem. Z dítěte v dospělého. Z mládí do stáří.

Těžká období. Utopit se byl oblíbený způsob. Pomyslel si, že

je to svým způsobem příhodné, když se ostrovan odevzdá

moři. A řekl by, že by to sedělo k dramatickým sklonům,

které dospívající dívky mívají.

Přitáhl si kabát. Existovaly pohodlnější způsoby, jak skon‑

covat se životem. Přinejmenším teplejší. Zamyslel se nad

nimi. První tělo, které viděl po Ellenině smrti, se houpalo ve

dveřích do kuchyně v jedné chalupě v Saint Martin’s. Nějaký

chlapík, kterého opustila žena i s dětmi. Zatracený pitomec,

napadlo Michaela, zabít se, když měl rodinu jen pár mil od

sebe, když pořád mohl milovat svoje děti, objímat je, povídat

si s nimi a dívat se, jak vyrůstají. Michael chodil po stanici

celý zuřivý ještě celé dny, a neuvědomil si, dokud už v sobě

neměl deset piv na jednom ze svých stále pravidelnějších

flámů, že necítí hněv. Byla to závist.

Vydal se ke stanu, kde teď bylo pod policejními lampa‑

mi světlo jako ve dne. Pláž byla většinou hrubá, pokrýval ji

štěrkový písek a oblázky, jen nahoře ji doplňoval pás jem‑

ného písku a za ním se táhl travnatý mys. Tahle pláž ne‑

patřila zrovna k turistickým atrakcím. Byla malá, zarostlá

a nacházela se příliš blízko skládky. Za teplých dní, když vítr

40

vál tím správným směrem, to člověk cítil — sladký, travna‑

tý pach. Chodíval tam s Ellen, když byla ještě malá, a po‑

každé, když to ucítili, se zeptal: „To tak smrdíš ty?“ a ona

se rozchechtala. Usmál se.

Tohle byla spíš pláž pro místní. Rybářský přístav, nic nóbl.

Nic jako ta městská kotviště vedle obchodů a nočních podni‑

ků v Saint Peter Portu nebo marina v Beaucette o kus dál na

pobřeží, s humří restaurací a barem, který se specializoval na

šampaňské. Ale bylo to tam hezké. Svérázné a malebné. Mezi

oblázky zahlédl záblesk zelené. Mořem omleté sklo. Kous‑

ky rozbité lahve, které vlny ohladily do jemných neprůhled‑

ných kamínků. Sehnul se a jeden zdvihl. Byl to pěkný kou‑

sek, velký jako padesátipence, hedvábně hladký a chladný

na omak. Přejel po něm palcem a pak si ho schoval do kapsy.

Forenzní jednotka už byla skoro hotová. Slyšel, jak si za‑

pínají tašky. Strčil dovnitř hlavu.

„Jak to jde, mládenci?“

„Už skoro končíme. Nasbírali jsme pár cigaretových špač‑

ků. Jestli jste tu skončil, tak ji odvezeme.“

Znovu se na ni podíval a zarazilo ho, jak poklidně vypa‑

dá. Jako by si jenom lehla, chtěla si na chvíli odpočinout

a chystala se zase vstát. Rozhodně nebyla ve vodě dlouho.

Podruhé tu noc si vzpomněl na Charlieho Doreye. Co do‑

káže moře s člověkem udělat. Lidé mají za to, že tělo pluje,

ale to není pravda, ne hned. Potopí se, klesne až na mořské

dno a znovu se vynoří teprve po několika dnech rozkladu,

nadmuté plyny. Když dopluje na hladinu, maso už je zelené

a odlupuje se a odpadává z rukou a nohou. Říká se tomu

svlékání kůže. A to se týká jen těch částí, jež nic nesnědlo.

Těch, které neokusovala ryba, co člověk může týž týden

dostat na talíři.

V tu chvíli byl skoro vděčný, že tahle mrtvola má oči

v důlcích a maso na kostech.

41

5 červenec 1959

Vyschlý kravinec ho zasáhl do obličeje těsně nad pravým okem.

Nebolelo to. Obrátil se. Bylo jich víc než obvykle, sedm, ne, osm,

nejmladšímu nebylo ani deset, nejstaršímu možná patnáct.

Šel dál. Věděl, že půjdou za ním.

Ucítil ostrou bolest v týle. Náraz byl natolik si



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist