načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ďáblova pevnost – Juraj Červenák

Ďáblova pevnost

Elektronická kniha: Ďáblova pevnost
Autor: Juraj Červenák

Po dramatickém útěku z benátského zajetí kapitán Kornelius Báthory a jeho druh ve zbrani, kozák Stěpan Voronin, směřují do chorvatského Mezimuří, krví smáčené pohraniční oblasti mezi křesťanským a mohamedánským světem. Zde si ocelí i olovem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 447
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Diablova pevnosť
Spolupracovali: z nepublikovaného slovenského originálu ... přeložil Robert Pilch
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Brokilon, 2011
ISBN: 978-80-745-6064-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po dramatickém útěku z benátského zajetí kapitán Kornelius Báthory a jeho druh ve zbrani, kozák Stěpan Voronin, směřují do chorvatského Mezimuří, krví smáčené pohraniční oblasti mezi křesťanským a mohamedánským světem. Zde si ocelí i olovem vydobudou přízeň chorvatského bána Nikoly Zrínského, nelítostného turkobijce. Souhlasí s tím, že po jeho boku podniknou trestnou výpravu na nepřátelské území, ale ještě předtím musí pomoci příteli, mladému šlechtici Bojanu Gradovičovi. V předvečer války jejich cesta plná nástrah vede do neblaze proslulé Ďáblovy pevnosti, jediného místa, kde mohou zlomit smrtící kletbu. Navíc se z dalekých krajů, až ze srdce Osmanské říše, blíží jiné, neslýchané nebezpečí. Třetí část historické ságy s fantasy prvky z doby tureckých válek v 17. stol.

Popis nakladatele

Třetí část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664.

Po útěku z benátského vězení kapitán Báthory a jeho druh ve zbrani, kozák Voronin, míří do Chorvatska, kde se seznámí s nelítostným turkobijcem Nikolou Zrínským.


Po jeho boku podniknou nebezpečnou výpravu na území Kanižského ejáletu k neblaze proslulé Věži duchů, aby tam konečně zlomili smrtící kletbu.

Zařazeno v kategoriích
Juraj Červenák - další tituly autora:
Zlato Arkony Kniha první -- Cyklus Černý Rogan Zlato Arkony Kniha první
Zlato Arkony Kniha druhá -- Černý Rogan Zlato Arkony Kniha druhá
Mrtvý na Pekelném vrchu Mrtvý na Pekelném vrchu
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
Přízraky na Devíně Přízraky na Devíně
 (e-book)
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
 
K elektronické knize "Ďáblova pevnost" doporučujeme také:
 (e-book)
Hradba západu Hradba západu
 (e-book)
Před zraky Tzulana Před zraky Tzulana
 (e-book)
Visio In Extremis Visio In Extremis
 (e-book)
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
 (e-book)
Strážcové Varadínu Strážcové Varadínu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihy nakladatelství Brokilon,

které lze vydat jako e-booky,

si můžete legálně zakoupit

na na stránkách Palmknih.

http://www.palmknihy.cz/web/


Juraj Červenák

DIABLOVA PEVNOSŤ

Copyright © 2011 by Juraj Červenák

Translation © 2011 by Robert Pilch

Cover, Illustrations & Maps © 2011 by Michal Ivan

For Czech Edition © 2011 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-064-4 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7456-093-4 (PDF)

ISBN 978-80-7456-094-1 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7456-095-8 (ePub)

ISBN 978-80-7456-096-5 (Mobi)


Juraj Červenák

Ďáblova pevnost

Dobrodružství kapitána Báthoryho, kniha třetí

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2011


DOBRODRUŽSTVÍ

KAPITÁNA BÁTHORYHO

Na těchto stránkách vydáno jest svědectví o příhodách neuvěřitelných,

útrapách nesmírných i skutcích udatných, jež podstoupil a vykonal

slovutný rytíř a oficír armády Jeho Veličenstva císaře Leopolda I.,

kapitán Kornelius Báthory.

Předkládáme ctěnému čtenáři dobrodružství v krajích

cizích i tuzemských, souboje s nepřáteli pozemskými i pekelnými,

hojnost střetnutí tajemných, zrad mrzkých a ukrutností pohanských.

Stranou však nezůstanou ani vzplanutí milostná či družnost mužná,

jež v nebezpečích nejednomu křesťanovi život zachrání.

Toto je svazek třetí,

v němž náš hrdina společně s novými druhy ve zbrani

unikne úkladům mocipánů v Benátkách a vydá se na cestu

k domovině Hornouherské.

V zemi chorvatské se však udatní bohatýři

do intrik bezbožných zapletou a pro spásu panny nešťastné

musejí v předvečer války podniknout výpravu do končin,

kde nebezpečí a nečisté síly za každým bukem číhají.

Nebudou však chybět ani zápletky milostné

a popisy vřavy válečné. Žasni, ctěný čtenáři,

co vše kapitán ve jménu věrnosti přátelské

a víry křesťanské zažil a vykonal.




– 8 –

PROLOG,

v němž se na scénu vracejí staří známí a ozvěna již

vylíčeného příběhu se stane předmluvou k novému

vyprávění. Toho dne, kdy velkovezír Osmanské říše Fazil Ahmed Köprülü paša uzavřel pakt s pekelnými mocnostmi, panovalo slunečné počasí.

Vhodnější kulisou by zajisté byla větrná noc s lijákem,

hromobitím a blýskavicí v kypících mračnech. Nejlépe v lese s povrzávajícími kmeny stromů, vířením stínů a škrábáním bezlistých větví. Hodilo by se i odlehlé rozcestí s chrastěním hnátů na šibenicích. Kobka s poblikávajícími loučemi. Zřícenina hemžící se džiny.

Jenže to dopadlo tak, že si velkovezír domluvil setkání s temnými

silami během hřejivého odpoledne ve své vile na bosporském pobřeží. Navíc vládlo bezvětří, zde v úžině zřídkavý jev. Fazil Ahmed si nepamatoval příjemnější den.

Prostorná, rudě natřená yali stála na zděném břehu. Z jedné strany

ji chránila zeleň na terasách, z druhé voda průlivu, do níž se nořily mohutné kůly pod přečnívající odou domu. Vyhlídkovou místnost lemovala řada velkých oken. Parapety byly sotva loket nad podlahou, aby hosté lebedící si na poduškách, pohovkách a taburetech měli dobrý výhled ven.

– 9 –

Fazil Ahmed měl rád zahálku v přepychové vile daleko od

městského mumraje, smradu a vzduchu zamořeného chorobami. To

ale neznamenalo, že by byl lenoch. Za necelý rok ve funkci

zreformoval veřejné finance, rozběhl plán založení velké istanbulské

knihovny, všemožně podpořil učence a vzdělání a zlikvidoval

několik židovských a křesťanských sekt. Kromě toho řídil přípravy

na válku. Obléhání Kandie na Krétě už trvalo příliš dlouho, byl

nejvyšší čas tuto bolestivou kapitolu turecko-benátské války dopsat.

Zároveň bylo potřeba pohrozit půlměsícem na severních hranicích.

Fazil by nejraději využil finance z reforem k založení nových škol,

musel se však smířit s faktem, že je investuje do tvrdé lekce

věrolomnému habsburskému císaři. Už zanedlouho se na nádvoří

paláce Topkapi vztyčí dva z šesti sultánových tugů, a tím bude

vyhlášena nová svatá válka s džaury.

Kdepak, novopečený velkovezír nebyl povaleč a darebák. Ale oč

intenzivněji se věnoval státnickým povinnostem, o to víc v soukromí

„dýchal“ – istanbulští boháči a hodnostáři tak nazývali odpočinek

v bosporských vilách. Když ve své rudé yali uspořádal hostinu,

účastníci na ni vzpomínali měsíce. Jedl až k prasknutí, pil do

bezvědomí.

Střídání vysokého pracovního nasazení a do dna vychutnaného

hýření se na něm nevyhnutelně podepsalo. Bylo mu teprve sedmadvacet let, ale vypadal na čtyřicátníka. Tělo jako sud, tvář brunátná, dech jako funění kovářských měchů, ve vousech první stříbro.

Věděl, že by měl omezit pití. Ne kvůli Prorokovým přikázáním.

Víno otupovalo úsudek. To si obzvláště dnes nemohl dovolit. A přece, když odtrhl zrak od třpytivé hladiny Bosporu a pohlédl na prázdnou číši ve své ruce, jen si odevzdaně povzdechl.

„Ještě.“

Černý otrok vystoupil na sedye, dlouhé pódium pod okny,

hluboce se uklonil a z pozlacené karafy doplnil pohár. Přešel i k druhému muži, který si hověl na polštáři a hleděl na záliv, ten však zavrtěl hlavou.

„Chci si zachovat čistou mysl.“

Velkovezír na něj úkosem pohlédl. „Nebuď drzý, Hayreddine!“


– 10 –

„Rač odpustit, efendi,“ uklonil se tělnatý třicátník. „Ve své

zabedněnosti se však nedomýšlím, čím se můj ničemný jazyk

provinil.“

„Přestaň s tím.“ Fazil Ahmed si podrážděně přihnul z číše. „Dříve

jsi kritiku halil do slov obratněji. Dnes už mě výčitkami otevřeně

fackuješ. Nepotřebuji připomínat, že opium a víno zamlžují rozum.

Musahib má recitovat, zpívat, předčítat z Písma. Nemám pravdu,

evliyo?“

Velkovezír otázku jen prohodil přes rameno, Hayreddin se ale

otočil a využil příležitosti počastovat tázaného nevlídným,

povýšeneckým pohledem.

Před sedye klečel dobře stavěný, nepříliš honosně oděný padesátník s opálenou, hladce oholenou tváří. V jinak bystrých očích se rýsovala směsice únavy a obav o další osud. Po Fazilově oslovení rychle položil předloktí na borovicovou podlahu a sklonil čelo k hřbetům dlaní.

„Jistěže máš, velkolepý pašo!“ zvolal. „Klaním se tvé moudrosti. Přesně jsi vystihl povinnosti musahiba. Pokud laskavě dovolíš, doplním k uvedeným schopnostem také umění kaligrafie, hru na různorodé hudební nástroje a znalosti literatury, historie a náboženství. Nejlepší musahibové se honosí tituly hadži a háfiz a v případě potřeby slouží svému pánovi coby imámové či muezzinové...“

„Stačí, Čelebi,“ zabručel velkovezír. „Ve tvém postavení bych se chvástání vyhýbal. Uděláš nejlépe, když mi budeš jen pochlebovat a na všechno přikývneš.“

„Jak přikazuješ, nejctnostnější ze statečných! Každé tvé slovo, ba jen mrknutí čí kývnutí, je pro mne zákonem!“

„Vidíš, že to jde. Pokračuj v tom a tvá hlava se nepřesune na hrot zaostřeného kůlu. Alespoň prozatím.“

„Poníženě ti děkuji, slunce říše, první mezi pověřenými, pane moudrosti!“

Hayreddin zkřivil rty, div že si směrem k Čelebimu neodplivl. „Na něco ten červ zapomněl, efendi. Musahib má být svému pánovi také důvěrníkem a rádcem.“

– 11 –

„To mu ale nedává právo předhazovat mu jeho slabosti. Uráží mě

to. Ještě na tom nejsem tak zle, abych si je neuvědomoval sám.“

Fazil Ahmed do sebe obrátil zbytek vína. Otrok hned vykročil na

sedye a pozvedl karafu, ale velkovezír zavrtěl hlavou a odložil číši na

nízký stolek.

„Alláhu,“ zafuněl nasupeně a vstal, „dokdy mě ještě nechají

čekat? Snad si nemyslí, že se já budu přizpůsobovat jim? Jsem druhý

muž říše!“

„Jsou nevyzpytatelní, ctihodný pašo,“ ozval se Čelebi, tvář stále

přitisknutou k podlaze. „Temná moc jim dává pocit, že jsou nad

ostatními smrtelníky. Buď nanejvýš opatrný, prosím...“

Zvenčí dolehl zvuk trubky.

„No konečně!“ Fazil Ahmed sestoupil z pódia – prkna v podlaze

hlasitě zavrzala – a přešel k velkému portálu bez dveří. „Evliyo, pojď

se přivítat se starými známými. Jsem zvědav, zda potvrdí tvou verzi

příběhu. Běda ti, jestli sis tu strašidelnou báchorku vycucal z prstu!“

Čelebi vstal a ztuhle následoval velkovezíra do sofy, hlavní síně

domu. Zde byla podlaha dlážděná a nad zurčící fontánou se klenula kupole s bohatým ornamentálním zdobením. Všude na stěnách visely zarámované miniatury a kaligrafie. Fazil Ahmed se postavil k bohatě vyřezávanému rahle, podstavci pro Korán. Možná doufal, že jej Písmo ochrání jako nějaký amulet.

Naproti se otevřely vysoké dvoukřídlé dveře a na prahu poklekl

urostlý sipáhi, velitel velkovezírovy osobní stráže.

„Mocný pašo,“ sklonil hlavu, dlaň na hlavici šinširu. „Právě

dorazili.“

„Nechť vstoupí!“

Čeribaši vstal, pozpátku překročil práh, ustoupil stranou a uctivě

pokynul někomu na zápraží. Oblázky na stezce, která se vinula k domu nádhernou zahradou, zachrastily pod rychlými kroky. Světlo ve dveřích zastínily tmavé siluety.

Velkovezírovi se sevřelo hrdlo a kníry mu zvadly. Hned se však

nadechl, vypjal hruď, zatáhl břicho a panovačně pokynul.

Vešli. Byli čtyři, všichni ve splývavých temných hávech jako

jezdci z pouště, a také podobně zaprášení po dlouhé cestě. Na hlavách měli černé turbany, na obličejích šátky. Bylo nevýslovně

– 12 –

troufalé předstoupit před druhého muže říše se zahalenou tváří, natož

se při vstupu do yali nezout a opomenout úkony základní očisty.

Nenašel se však nikdo, kdo by čtveřici pokáral. Velkovezírovi stačil

jediný pohled do očí, které hleděly z mezer mezi turbany a maskami,

a byl si jistý, že nikdy nechce vidět zbytky obličejů.

Za černými muži vešel čeribaši a další členové gardy.

Rozestoupili se podél zdí. V rukou svírali luky nebo kopí. Fazil

Ahmed však pochyboval o jejich schopnosti včas zasáhnout, kdyby

ho návštěvníci nějak ohrožovali.

Tři se zastavili opodál, čtvrtý přikročil na vzdálenost tří kroků.

Neuklonil se ani nesklopil zrak. Naopak, velkovezír měl co dělat, aby

snesl jeho upřený, až ke kostem pronikající pohled.

„Buď pozdraven, vládce Osmanů.“

Fazil Ahmed zvedl obočí, ale nic nenamítl. „Představte se.“

„Jsem Birindži – První,“ odvětil vůdce čtveřice. Hlas měl zastřený a chraplavý, jako by dlouhá léta holdoval tabáku. „Toto jsou Ičindži, Dördündži a Bešindži.“

„Schází vám Druhý.“

„Odebral se do neviditelného světa. Při naplňování tvé vůle zaplatil nejvyšší cenu.“

„Patří mu tedy úcta. A neúprosný hněv a trest tomu, kdo jej zabil.“

„Pohlt il ho démon jménem Namtar.“

Fazil Ahmed nehnul ani brvou. „Co je zač?“

„Veliký pašo, co znamenají tvé otázky? Někdo už ti na ně přece odpověděl.“ Birindži se úkosem zadíval na Čelebiho, který se pod jeho pohledem zkroutil jako list v plameni. „Zkoušíš mě?“

„Každý příběh má mnoho verzí. Chci slyšet tu tvou. Odpověz. Co je ten džin zač?“

Birindži zachmuřeně pokýval hlavou. „Kirmizi Mustafa objevil jeho jméno na starověkých hliněných tabulkách. Namtar tisíce let před příchodem Proroka střežil podzemní svět mrtvých. Také trestal smrtelníky, když se odvraceli od bohů. Zajisté jsi slyšel příběh o Pandoře.“

„Řecká pohádka z pohanských dob.“

– 13 –

„Pandora měla džbán, v němž skrývala všechny choroby a neštěstí. Namtar je obsahem té nádoby.“

Velkovezír zamračeně přikývl. „Takže Kirmizi, kéž by navěky žral trpké ovoce z pekelného stromu, uspěl.“

„Ano. Objevil bránu podsvětí a podrobil si jejího strážce.“

Fazil Ahmed měl sevřené hrdlo a srdce mu divoce bušilo, ale ze všech sil se to snažil zakrýt. Po očku pohlédl na Čelebiho. Derviš se skloněnou hlavou zíral do fontány, jako by do ní chtěl skočit v naději, že ho to probere z této noční můry.

„Podle mých posledních zpráv,“ pokračoval velkovezír, „se loď s Kirmizim Mustafou připletla do námořní bitvy u ostrova Kos. Vezír v ní údajně zahynul a nakrmil ryby na mořském dně.“

„Podle našich zpráv boj přežil a ztratil se někde na západě, zřejmě coby zajatec na džaurském korábu.“

„A kde je tedy Namtar?“

„Zde.“

Fazil Ahmed měl pocit, že se síň, dosud zalitá světlem a barvami, propadla do šera. Birindžiho roucho se zavlnilo a vynořila se z něj ruka v černé rukavici. Držela stříbrnou olejovou lampu se zataveným hrdlem a pečetí místo víčka. Do ní i do povrchu nádoby byly narychlo vyryty jakési symboly. Velkovezír v nich nepoznával žádné známé písmo.

„Původně byl v jiné nádobě,“ vysvětlil První z Pěti, „ale tahle je

pro cestování vhodnější.“

Fazil Ahmed mlčky zíral na lampu. Čtveřice trpělivě čekala.

Velkovezír se už dál nevyptával. Nemělo smysl dokola se ujišťovat

o tom, co již bylo jednou vysloveno. Po dlouhé odmlce pohlédl

Prvnímu do očí, které jako by patřily třídenní mrtvole.

„Potřebuji důkaz.“

„Ovšem. Ale ne zde. Určitě nechceš, abychom ti znečistili dům.“

Když Fazil Ahmed Köprülü následoval temné hosty a ostražité,

přestože vystrašené sipáhie ven, v duchu se ptal, zda už mu Bůh

nepřidělil ďábelského karina, který ho vede po hříšné cestě rovnou

k Malikovi, správci Pekla.


– 14 –

Chlácholil sám sebe, že to dělá v zájmu říše a za rozšíření pravé

víry na území zavšivená křesťanskou a židovskou nákazou. Alláh by

tedy mohl být velkodušný a milosrdný.

Příliš však vlastnímu přesvědčování nevěřil.

~~~

Čelebi nemohl uvěřit, že do toho znovu spadl. Hlavou mu kdoví proč

běžela příhoda, jíž rád bavil společnost – ta o džaurovi, který na něj

zaútočil během vyprazdňování, takže se při souboji vydatně vyváleli

v nečistotě a derviš musel předstoupit před serdára zaneřáděný

a páchnoucí jako latrína v létě.

V této situaci by však byl jeden výkal lepší možností. Derviš se

už několik dní topil v žumpě. Krátce po bitvě u Kosu padl do rukou

velkovezírovým lidem, kteří ho odvedli do Istanbulu. Ponořil se do

modliteb, protože si myslel, že se brzy setká s Bohem. Köprülü ho

však dočasně omilostnil výměnou za podrobnou zprávu o výpravě vezíra Kirmiziho Mustafy do pouště za Firatem. Čelebi vše vyprávěl obšírně, podrobně a barvitě, aby si tak po vzoru bájné Šehrazád prodloužil život a dokázal Fazilu Ahmedovi, jak je užitečným společníkem.

Z jejich rozhovorů brzy vyplynulo, že to byl skutečně sám

velkovezír, kdo povolal Pětici a přikázal jí překazit Kirmiziho výpravu. Žumpa se rázem změnila v celý oceán kalu a Čelebi se zoufale snažil udržet na hladině. Navíc hrozilo, že se z bahna dostane rovnou do hořící smůly na dně pekelné propasti.

Když na koních vyjeli z brány yali, strachem se o něj pokoušely

mdloby. Pětici už jednou čelil v mystické vizi a pouze soustředěná modlitba odrazila pařáty jejich Zla. Pamatovali si to. Birindži ho nepochybně poznal. Věděl, že derviš na vlastní oči spatřil potupný konec jejich druha.

Teď však Čelebimu vrtala hlavou jiná otázka: Na čem chtějí

předvést Namtarovy smrtící schopnosti?

Neviděl nablízku vhodnějšího kandidáta.

Allahu ekber! Allahu ekber! Není boha kromě Boha a Mohamed

je jeho...

– 15 –

Birindži se otočil v sedle a probodl Čelebiho pohledem. Dervišovi zamrzlo srdce. Vzpomněl si, že Ikindži dokáže číst myšlenky. Sestoupila na něj slabost, div že se nesvalil ze sedla. Raději umlčel i vnitřní modlitbu.

Přehoupli se přes temeno kopce nad yali. Ze zeleně jižně od nich vyčnívaly věže pevnosti Anadolu Hisari, nazývané také Güzeldže – Překrásná. Ve skutečnosti se přívlastek více hodil na pevnost Rumeli Hisari, jejíž hradby se črtaly na protilehlém břehu úžiny. Těžko ale nazvat „nádherným“ místo, jež sloužilo jako vězení a jeho kobky se hemžily nevěřícím svrabem, zajatci z křesťanských pomezí.

Temnou čtveřici výhled nezajímal. Pokračovali z návrší zpátky do lesa a dolů svahem k říčce Göksi, která se kousek pod Anadolu Hisari vlévala do Bosporu. Na břehu jezdci odbočili vlevo, proti proudu, po čím dál užší stezce hlouběji do lesa. O půl míle dál nalezli nedaleko vody mýtinu, zastavili a sesedli.

„Potřebujeme dobrovolníka,“ řekl Birindži s ohavným důrazem na druhém slově.

Fazil Ahmed pohlédl na Čelebiho. Hayreddin se ušklíbl.

„Nadešel tvůj čas, pse.“

Derviš přidušeně zasténal a klesl na kolena.

„Prašivý zbabělče,“ odfrkl si Hayreddin a o krok ustoupil. Tím

pohybem však přivolal Birindžiho pozornost. Karin si musahiba

změřil a zkoumavě mu pohlédl do obličeje.

„Jeho,“ řekl.

Hayreddin vytřeštil oči.

„Mého pobočníka?“ zachmuřil se velkovezír.

„Je to zrádce,“ namítl Birindži.

„Cože?“

„Jeho mozek je červivý. Hemží se v něm podlé myšlenky.

Všechno, co zde viděl a slyšel, má v plánu nahlásit svému pravému

pánovi.“

„Vznešený,“ zachraptěl Hayreddin a ucouvl, narazil však do

ratiště kopí, jímž mu přehradil cestu jeden ze sipáhiů. „To není

pravda! Nemám žádné postranní úmysly! Jsem bezvýhradně oddán

jen tobě, nikomu jinému!“

„Je to špion,“ zopakoval Birindži.

– 16 –

Musahib se vrhl na kolena a udeřil čelem o zem. Zpod jeho feradže se ozval zvuk unikajících plynů a mlaskot. Vzduch naplnil pach výkalů.

„Co jsi to říkal o zbabělcích?“ zkřivil velkovezír ústa.

„Smiluj se nad ubohým otrokem, nedostižný pašo! Přísahám při Černém kameni z Káby, že jsem ti byl vždy věrný!“

„Mlč! Už několik týdnů mám podezření, že někdo z mého okolí donáší do sultánova paláce, zřejmě přímo Hatidže. Přiznej se – jsi tím špiclem ty?“

„Velkomožný pašo,“ naříkal Hayreddin, „já s tím opravdu nemám nic společného...“

„Lže.“ Birindžiho hlas byl stále stejně bezvýrazný, jakoby nezúčastněný.

„Úpěnlivě tě prosím, nejctnostnější ze statečných, pane moudrosti, první mezi vyvolenými...“

„Zavři zobák!“ zavrčel Fazil Ahmed. „Opakuješ Čelebiho slova. Ani podlézat neumíš.“

Hayreddin přešel do nesrozumitelného bědování.

„Pokud se přiznáš,“ pokračoval velkovezír, „nechám tvé jméno bez poskvrny. Řeknu tvé rodině, že tě zabil jed v číši určené mně. Vznešená, ba hrdinská oběť. Jestli ale budeš zatloukat, veřejně tě

prohlásím za zrádce a tvé blízké postihne krutý trest.“

„Tak jako tak zemřu, nejmoudřejší z moudrých!“

„Můžeš ale rozhodnout, zda s sebou vezmeš i rodinu.“

Hayreddin chvíli jen nahlas vzlykal do trávy. Pak zvedl hlavu

a uslzený zrak.

„Sultánka matka mi přislíbila titul vezíra a doživotní rentu ve

franckém zlatě. Odpusť, vznešený! U Proroka tě prosím, nesesílej

svůj hněv na mé příbuzné. Jsou nevinní. Nikdo z nich o mé zradě

neměl tušení!“

Velkovezírovi ještě více potemněla tvář. Pohlédl na Birindžiho

a přikývl.

„Ustupte,“ řekl První z Pěti a vytáhl zpod roucha stříbrnou lampu.

„Evliyo?“

– 17 –

K zemi přitisknutý derviš vzhlédl. Vypadal, jako by během

posledních minut prožil dlouhou zimu – opálená tvář mu dočista

zbledla, téměř zezelenala.

„Vstaň a jdi stranou!“

Čelebi se sebral a klidil se od Hayreddina. Také sipáhiové couvli

k okraji mýtiny a vytvořili kolem klečícího musahiba zachmuřený,

mlčenlivý kruh. Dokonce i Třetí, Čtvrtý a Pátý ustoupili do bezpečné

vzdálenosti.

„Ať uvidíte cokoli,“ přikázal Birindži, „nemluvte s tím

a nepřibližujte se k tomu.“

Načež opatrně odloupl pečeť, položil lampu na zem a o krok

ustoupil. Ruku s pečetí natáhl před sebe a pronesl cosi neznámým

jazykem.

Chvíli se nic nedělo. Hayreddin se blábolivě modlil

a posmrkával. V korunách stromů štěbetali ptáci.

Pak najednou zmlkli.

Hayreddin vyvalil oči na černý dým, valící se z lampy. Ani

nehlesl. Možná doufal, že když zůstane zticha, ta věc si ho nevšimne.

Marně. Černý chuchvalec se netrpělivě zavrtěl nad středem mýtiny a zhoustl jako bahno zvířené na dně čirého jezírka. Vzápětí z něj kdosi vykročil.

Hayreddinovi poklesla čelist. „Ali?“

Velkovezír žádného Aliho neviděl. Chlapec, který se uprostřed mýtiny zjevil, ze všeho nejvíce připomínal Ilhana, jeho otroka a milence, který loni zemřel na zápal plic. Téměř ho oslovil, ale vzpomněl si na výstrahu, aby na sebe neupozorňoval.

„Ali, kde se tu bereš?“ Hayreddin vstal. Jeho dávno mrtvý bratr se vlídně usmál a podal mu ruku. Musahib ji sevřel.

Čelebi odvrátil zrak.

Velkovezíra nejvíce překvapila – a vyděsila – rychlost, s jakou vše proběhlo. Hayreddin se okamžitě zkroutil bolestí. Ohlušivě zavyl a s rukama vraženýma do slabin se svalil na tvář, v tu chvíli již bublající vředy. Zalomcovaly jím křeče. Křik se změnil v chrčení. Z úst vychrstly krvavé zvratky. Zmítal se, zarýval chodidla do země, zkřivenými prsty škubal trsy trávy. Z praskajících fialových vředů prýštil hnis.

– 18 –

Všichni okolostojící, včetně temné čtveřice, udělali další krok

vzad.

Hayreddinův hlas postupně odumřel. Po šatech se mu šířily tmavé

skvrny, zpod límce a z rukávů feradže vytékalo cosi jako krvavé

bláto. Tělo se naposledy zachvělo a znehybnělo. Mýtinou se šířil

dusivý pach.

„Alláhu,“ šeptl velkovezír.

Ilhan se k němu otočil. Birindži však zvedl ruku, ukázal

mladíkovi symbol na pečeti a cosi mu přikázal. Přízrak s jistým

zklamáním ve tváři vkročil zpět do černého oblaku. Kouř – nebo co

to mohlo být – se bleskově vrátil do lampy. První z Pěti ji zvedl

a pečlivě uzavřel pečetí.

„Spalte to,“ kývl k ubohé hromádce uprostřed mýtiny.

Jeden sipáhi na Birindžiho povel přinesl nádobu s hořlavým

olejem. Zakryl si tvář cípem turbanu, opatrně přistoupil k mrtvole a

z největší možné vzdálenosti ji štědře polil. Čeribaši mezitím škrtl křesadlem a zapálil kousek koudele. Krátce na to Hayreddinovy ostatky vzplanuly vysokým plamenem a korunami stromů se začal prodírat černý kouř.

To už stál Fazil Ahmed opodál na břehu Gökse a hlasitě lapal po dechu. Nezdravě brunátný obličej mu ještě nezdravěji zbledl. Zakašlal a hlasitě si odchrchlal do vody.

„Přesvědčil ses, co Namtar dokáže.“

Velkovezír se ohlédl. Birindži stál kousek za ním, černá silueta v tmavě zeleném lesním stínu.

„Představ si,“ pokračoval První, „jak rychle vyhladí nepřátelský hrad nebo město. Nakažení tisíců lidí se nebude počítat na dny, ale na hodiny.“

„Je to mocná zbraň, nepochybně. Možná nejmocnější, jakou kdy smrtelník držel v rukou. Což mě přivádí k zásadní otázce.“

„Chceš vědět, proč ti ji nabízíme. Proč ji nepoužijeme ke svým cílům a k vlastnímu prospěchu. Proč se chceme dělit o moc, kterou Namtar svému pánovi dává.“

Fazil Ahmed pohlédl karinovi do očí a chvíli tak vydržel. „Jaká je tedy odpověď?“

– 19 –

„Máme své důvody. Žijeme v utajení, pohybujeme se ve stínech, šeptáme ve tmě.“

„Taková je přirozenost karina,“ osmělil se velkovezír.

Birindži chvíli neodpověděl. Vzduchem se šířil puch spáleného masa.

„Ano. My vedeme. Radíme. Ukazujeme cestu.“

„Cestu kam? Do Džehennemu?“

„To je úkol karinů, kteří slouží Alláhovi. My jsme se z jeho moci vymanili. Ale to je teď vedlejší. Potřebuješ vědět pouze toto: Tak nebezpečná zbraň by měla sloužit vyšším cílům. Jistě, s její pomocí je možné vyhladit celá království, dokonce národy. Jenže proč by to někdo dělal? Zkáza podobného rozsahu nemá žádný smysl. Když už jednou máš v rukou tak ničivou sílu, stačí ji použít coby hrozbu.“

„Čím mocnější zbraň, tím méně mrtvých. To chceš říct?“

„Říkám, že můžeš zajistit neslýchaný rozmach říše, aniž bys vedl krvavou válku.“

Velkovezír zachmuřeně přikývl. „To je lákavá představa. Ale znovu se ptám – proč by vám mělo záležet na rozšíření říše? Jste zhmotnělé rouhání. Nezáleží vám na šíření víry.“

„A já ti znovu říkám, aby ses o naše důvody nestaral.

Nechystáme na tebe zradu. Mysli jen na možnosti, jež ti naše dohoda

nabízí.“

„Jsem muž, který myslí i na důsledky.“

„Jsi především mocný muž. Možná nejmocnější pod sluncem.

Sultán je jen palácový panák, maminčin mazánek. Ty vládneš

Osmanovým vnukům. Proto vložíme zbraň do tvých rukou. Lépe

řečeno – použijeme ji ve tvém jménu. Představ si, jak tvá moc

vzroste, když se ti podaří zlomit nevěřící bez obrovských ztrát na

tureckých životech.“

„Kam ještě může růst má moc?“

„I velkovezír je jen sultánův otrok. Nechceš to změnit?“

„Hovoříš o svržení panovníka? O nastolení nové dynastie?“

„Když uskutečníme náš plán, Mehmed ti rád odevzdá svých šest

tugů.“

Velkovezír odvrátil zrak a chvíli zamyšleně hleděl do vody. „Jaký

je tedy plán?“


– 20 –

„Poštveme Namtara na významné křesťanské město. Proměníme je v obrovské mrchoviště a tím zasejeme do srdcí nevěřících králů smrtelný strach. Krátce poté nastane čas recitovat vítěznou súru.“

„Aby se nám podrobili, musejí uvěřit, že tu zkázu dokážeme způsobit záměrně, kdy chceme a kde chceme.“

„Jistě. Proto jim předtím pošleš dopis s výstrahou. Budou to považovat za plané hrozby... dokud jim Namtar nezaklepe na dveře.“

„Jak zabráníme rozšíření nákazy na větší území?“

„Neviděl jsi, jak rychle zabíjí? Myslíš, že někdo stačí utéct a zavléct chorobu do jiného města?“

„Hm. Zní to jednoduše. Tak jako tak ale musím na sever vytáhnout s vojskem.“

„Musíš. Jenže jeho jediným úkolem bude obsazovat území vydaná zastrašenými džaurskými vládci. Rychlý zisk z nových provincií, navíc nezpustošených válkou, ti mnohonásobně vynahradí náklady na vyslání vojska.“

„Ještě něco: když jsi řekl významné město, napadla mě Vídeň.“

„Nejlogičtější možnost.“

„Byla by jí škoda. Vídeň je jako přeplněná pokladnice, stačí urazit zámek a začne se sypat zlato. Navíc má dokonalou polohu, může být naším novým hlavním městem v Evropě. Kdybychom

nákazu vypustili za jejími hradbami, město by bylo měsíce, ne-li

roky neobyvatelné. Zvažme jinou možnost.“

„Rozumím, veliký pašo, ale naše hrozba křesťanským vládcům

musí mít váhu. Když zničíme jen nějaký bezvýznamný hrad, žádný

král nebo císař se ti nepodvolí.“

„Nebude to bezvýznamný hrad, Birindži. Na hranicích

Kanižského ejáletu postavili chorvatští džauři novou pevnost. Je to

výsměch do tváře pravověrných, a hlavně výsměch sultánovi, který

její výstavbu lstivému chorvatskému knížeti osobně povolil.“

„Povolil výstavbu nepřátelské pevnosti?“ zachechtal se Birindži.

„To je ale hlupák!“

Velkovezír ztuhl. Ne že by ten názor nesdílel, ale jakživ by něco

takového neřekl nahlas. Ani v kruhu nejvěrnějších – kdekoli se


– 21 –

mohlo vyskytnout pozorné ucho, k němuž patřila užvaněná ústa. Hayreddin byl důkaz.

„Ať už je to, jak chce, hrad stojí a prasožrouti z něj podnikají nájezdy na naše území. I sultán pochopil svou chybu. Na jeho naléhání jsme zbourání pevnosti připsali na seznam podmínek, které musí německý císař splnit, pokud má být prodloužena mírová smlouva. Peklu zaprodaní Chorvati však odmítli hrad srovnat se zemí.“

„Což ti vyhovuje, protože o mír nemáš zájem.“

„Zjednodušeně řečeno. Tak nebo tak, pevnost je pro bezvěrce symbolem odporu proti Osmanské říši.“

„A pro Turky je zase velikou hanbou. Už chápu, proč jsi ji vybral jako cíl. Sultán udělal chybu, ty ji napravíš. To ho zahanbí ještě víc. Podkope to jeho postavení.“

Velkovezír se letmo usmál. „O chorvatském knížeti a jeho hradu hovoří s obdivem celá křesťanská Evropa. Když je zničíme, dozvědí se to všichni džauři. Pošleme jim jasnou zprávu o naší nové zhoubné moci.“

„A když to nevěřící nezlomí?“

„Přistoupíme k druhému kroku a vypustíme Namtara ve větším městě. Po dvou úderech pochopí, že to nebyla náhoda.“

Birindži pokýval hlavou. Chvíli mlčky stál, potom přešel k velkovezírovi a z roucha se vynořila ruka v černé rukavici. Fazil Ahmed ucukl, ale potom si všiml, že dlaň je prázdná. Čeribaši, který mezitím přešel ke dvojici, sevřel rukojeť šinširu. Velkovezír směrem k němu učinil letmé odmítavé gesto a po krátkém zaváhání stiskl

podávanou ruku. Zdálo se, že rukavice ukrývá obyčejné maso a kosti.

„Uzavřeli jsme dohodu,“ řekl Birindži. „Co nejdříve vyrazíme na

sever.“

„Připravím průvodní dokumenty. Jeden dopis vám otevře každé

dveře mezi Istanbulem a Kanižou...“

„Zbytečnost. Zásadně cestujeme v utajení, většinou v noci,

straníme se jakékoli společnosti.“

„Jenže nepojedete jen vy čtyři.“

Birindži se zachmuřil. „Kdo ještě?“

„Vyslanec a jeho osobní stráž.“

– 22 –

„Vyslanec?“

„Muž, který džaurským vládcům odevzdá mé dopisy a zařídí, aby se celá věc mezi nepřáteli dostatečně rozkřikla.“

„O to se může postarat kdejaký provinční hodnostář.“

„Kdepak. Udělá to muž, kterému dám instrukce já osobně.“

Birindži přimhouřil oči. „Nejsi v postavení, abys podroboval zkoušce naši důvěryhodnost. Prostě nám musíš věřit. Kromě toho cestujeme rychle. Rychleji než obyčejní smrtelníci.“

„Věř mi, je to zkušený jezdec, zvyklý překonávat velké vzdálenosti i v nehostinnějším terénu, než je Rumelie. Nezpomalí vás.“

„Kdo je to?“

Velkovezír kývl hlavou někam za Birindžiho. „Ten derviš.“

„Žertuješ!“

Fazil Ahmed dal výrazem tváře jasně najevo, jak je to s jeho smyslem pro humor. „Je zasvěcený. Nemusím mu nic vysvětlovat.“

„Je to tvůj odpůrce.“

„Sloužil mým protivníkům, ale nepovažuji ho za nepřítele. Je to inteligentní, přizpůsobivý a jistým způsobem čestný muž. Před chvílí jsem ušetřil jeho život, takže je mi zavázán. Ať už ho pověřím čímkoliv, udělá všechno, aby mi vyhověl. Ale dosti slov. Vyrazíte

ráno. Vy čtyři, Čelebi a tři strážci. Mezitím připravím dopisy. Teď

mě nechte. Potřebuji si utřídit myšlenky.“

Birindži přikývl, dokonce se zlehka uklonil a vrátil se ke třem

temným druhům. Velkovezír netrpělivým gestem propustil

i čeribašiho a spěšně vykročil po břehu. Když se ujistil, že ho nikdo

nevidí, klesl na kolena, křečovitě se prohnul a začal úporně zvracet.


– 23 –

HLAVA PRVNÍ,

v níž Kornelius Báthory a Stěpan Dmitrijevič Voronin

poznávají krásy nočních Benátek a snaží se z nich vyváznout

se zdravou kůží.

Majestátní Marangona na zvonici baziliky svatého Marka právě odbíjel půlnoc, když vězně v útrobách galeony zburcoval hřmot a dupání na vyšších palubách.

„Je to tady,“ řekl Báthory, odlepil záda od mříže a vstal. „Přišli si pro nás.“

Z cely na druhém konci lodního žaláře zaznělo zívnutí a křupání kloubů. „Že by si na nás konečně vzpomněla nějaká šarže?“

„Spíš si řekli, že už nebudou plýtvat lahodnou červivou kaší,“ zabručel Voronin, vstal z plesnivé slámy a prošel kolem Báthoryho k vědru vzadu v cele. „Místo toho udělají žrádlo z nás. Pro ryby v kanálech.“

„Nesmysl,“ odfrkl si kapitán.

„Co jiného by s námi teď v noci...“

„Ryby? V benátských kanálech? Myslíš, že ve vodě, která takhle smrdí, něco přežije?“

Nervózní smích dodal šplouchání kozákovy moči přerušovaný rytmus.

– 24 –

Po schodech sklouzlo do podpalubí mihotavé světlo. Krysy se s pištěním rozprchly do všech koutů. Vězni přimhouřili oči.

„Kdyby nás chtěli oddělat,“ dodal Báthory stále stejným nezúčastněným hlasem, „už by to dávno udělali.“

Příkré dřevěné stupně zavrzaly. První strážce nesl lucernu a svazek klíčů, další dva měli o ramena opřené křesadlové pušky. Kyrysy a přilbice se matně leskly.

Voronin oklepal poslední kapky a zašněroval si kalhoty.

Klíč zarachotil v zámku a mříže se prudce otevřely.

„Ven! Honem!“

Jen co Báthory a Voronin překročili práh, dlouhé hlavně je postrčily ke schodům. Kozák vrhl přes rameno výhružný pohled. Strážce ustoupil, sklonil zbraň a položil palec na kohoutek. Voronin si opovržlivě odfrkl.

Muž s lucernou přešel k poslední cele a odemkl ji.

„Hni sebou!“

Ve tmě nejdříve zablikaly oči, pak z ní vykročil robustní mladík lehce po dvacítce. Trup měl jako sud, ale pevný, ruce jako jiní nohy, pěsti jako kladiva. Ve dveřích se musel sehnout; špínou slepené havraní vlasy mu padly do zarostlého obličeje.

„Jdeme, hnidy! Šoupejte těmi šmatlavými haksnami!“

Šoupali. Nad palubou zčerstva profukovalo. Hustý propletenec

lanoví a žebříků se chvěl a zlověstně povrzával, jako by se mezi

stěžni a ráhny ukrýval obludný pavouk a číhal na lidský hmyz.

„Tam!“

Kupodivu je nepostrčili k lávce, která spojovala palubu

s vysokým molem, ale na levobok, odvrácený od přístavu a města.

Báthory jako první přelezl boční štít a začal sestupovat po

provazovém žebříku, hromotluk z poslední cely hned za ním.

Voronin počastoval strážce, kteří očividně zůstávali na palubě, ještě

jedním nevraživým pohledem, pak následoval druhy.

Dole v dlouhé černé gondole čekali tři muži v širokých

kloboucích a pelerínách s vysokými špičatými límci. Ten na přídi

svíral pušku s elegantně tvarovanou pažbou.

„Pěkná flinta,“ utrousil Voronin.

Hned se proti němu zvedlo černé ústí hlavně.

– 25 –

„Zavři zobák a vesluj.“

Kozák a tmavovlasý mladík se chopili vesel. Voronin to své sevřel, až mu zapraskaly klouby. Zpod plášťů v zadní části gondoly se vysunuly dva páry pistolí. Kozák vydechl a sklonil ramena. Vesla se zapřela do obšívky a odstrčila člun od korábu.

„Tudy,“ ukázala puška.

Mířili na jihozápad, pryč od přístaviště s galérami a galeotami seřazenými podél zděného mola, pryč od městského labyrintu plného klenutých mostů a kanálů, nad nimiž se domy tyčily jako útesy nad horskými soutěskami.

Na ozdobně zakrouceném čelenu se houpala lucerna – její světlo se odráželo od hladiny a obklopovalo gondolu přízračným mihotáním. Chvílemi připomínala Charónovu bárku, která se s čerstvými dušemi sune do záhrobní temnoty.

~~~

Báthoryho soužily otázky, obavy a pochmurné představy.

Flotila admirála Morosiniho zakotvila v Benátkách už před týdnem. Ještě v den návratu vyložili z vlajkové lodě, majestátní černé galeony, všechen náklad a válečnou kořist. Vyvedli i zajatce a otroky z přeplněného žaláře v podpalubí – Turky, berberské piráty i chorvatské korzáry, které Morosini rozdrtil v bitvě u ostrova Hvar.

Jen na Báthoryho, Voronina a Bojana Gradoviče, kapitána jedné z chorvatských lodí, jako by zapomněli. Dvakrát denně jim lodní hlídka přinesla mizerné jídlo a trochu vody, ale otázky a požadavky ignorovala.

Báthory úporně přemítal, co s nimi Morosini zamýšlí. Přestože je

po bitvě u ostrova Kos obviňoval ze špionáže pro Turky

a vyhrožoval útrpným právem, neudělal to. Zjevně s nimi měl jiné

plány. Jenže jaké?

Trpělivost, napomenul se Báthory v duchu. Dnešní noc je vyvede

z nejistoty. Zkoumavě pohlédl na muže s puškou. Zpod krempy se

vynořila strohá tvář s vykroucenými tmavými kníry a do špičky

zastřiženou bradkou. Palec se dotkl kohoutku, ukazovák pohladil

spoušť, zasvítily pichlavé oči. Báthory odvrátil pohled.


– 26 –

Světla města nadobro pohasla v dálce. Gondola dosáhla

odlehlého konce benátské laguny a vplula mezi rákosím a vrbovím

zarostlé ostrůvky.

Všude vládlo ticho. Ani žáby nekvákaly – podzim se už hlásil

o slovo. Člun páral vodu jako vrahova dýka černý samet na hrudi

oběti.

„Tam,“ ukázal muž s puškou po krátkém kličkování bludištěm.

Báthory zamžoural za chuchvalec světla z lucerny. Nejdříve rozeznal

jen tmavý obrys, krčící se u lesa na břehu. Pak postřehl kouř

z komínu a úzké nitky světla, pronikající škvírami ve dveřích

a okenicích.

Gondola vklouzla do rákosí a zaryla se dnem do poddajného

břehu. Ozbrojenci znovu pevněji sevřeli své zbraně a pokynuli

vězňům.

„Ať je to, jak chce,“ poznamenal Gradovič, když seskočili do

mělké vody, „rád jsem si ještě naposledy provětral hlavu. Cokoli je

lepší než zaživa hnít v bachoru té černé obludy.“

„Sklapni a lez!“

Na břehu je přivítal štěkot – pod přístřeškem vedle domu škubala

řemeny smečka dlouhonohých hladkosrstých psů. Báthory se

zamračil. Lovečtí stopaři. Lépe se podíval na dům. I když byl přízemní, nevypadal jako obyčejná poddanská chatrč.

Uvnitř někdo zahvízdal. Psi okamžitě ztichli.

Chlap s puškou chtěl zabušit na dveře, ale ty se otevřely těsně

před pozvednutou pěstí. Ramenatá postava s pistolí v ruce si muže na zápraží důkladně změřila, pak ustoupila stranou a gestem je pozvala dovnitř.

V krbu tančily plameny. Před nimi se černala dvě křesla,

obrácená ke dveřím vysokými opěradly, takže se nejdříve nedalo poznat, zda v nich někdo sedí. Když však nesourodý půltucet překročil práh, na jedné boční opěrce spočinula ruka s křišťálovou číší v prstech. Víno se rubínově třpytilo.

Trestanci přelétli pohledy dva strážce ozbrojené meči a pistolemi,

podobně oděné a nevlídně se tvářící jako trojice z gondoly. Potom se rozhlédli po prostorné, prostě zařízené místnosti. Dominoval jí dlouhý stůl obklopený dubovými lavicemi. Trofeje na stěnách

– 27 –

Báthorymu potvrdily, že dům slouží nějakému benátskému

pohlavárovi jako základna pro lov v mokřinách.

Muž s puškou přešel ke krbu, sundal si klobouk a uklonil se.

„Bez problémů, Salarino?“ ozvalo se z jednoho křesla.

„Všechno šlo jako po másle, signore.“

„Nikdo vás neviděl?“

„Určitě ne.“

„Dobře. Ať se nejdříve najedí.“

Jeden ze strážců sundal z vidlic v krbu železný rožeň.

„Sveta Marijo, majko božja,“ zachraptěl Gradovič, když na široký

tác sklouzly dvě dozlatova upečené volavky – příval slin mu zkroutil

ústa. Okamžitě si sedl, popadl pecen chleba a roztrhl ho napůl.

Báthory a Voronin se po krátkém otálení přidali. Víno bylo slabé,

zředěné, ale po několika týdnech o zatuchlé vodě měli dojem, že jim

dolů hrdly zurčí rajský nektar.

„Díky za pohoštění,“ ozval se Báthory, když spořádal celé stehno

a důkladně ho zapil. „Přejděme k věci. Co chcete, abychom pro vás

udělali, admirále?“

Strážcové ztuhli, kozák a Chorvat přestali žvýkat. Ruka, která

právě pozvedala křišťálovou číši, se zastavila a klesla zpátky na

opěrku.

Polena v krbu praskala.

Potom Giorgio Morosini vstal a otočil se k vězňům – mohutná postava na pozadí šlehajících plamenů. Pokynul jednomu ze strážců a ukázal vystrčenou bradou na stůl. Báthory a jeho společníci už nějakou dobu pokukovali na opačný konec tabule. Ležela tam hromada podlouhlých předmětů přikrytých plátnem. Ozbrojenec odhrnul látku jako kat, předvádějící mučicí nástroje.

Voronin pustil volavčí křidýlko a nadzvedl se. Okamžitě na něj namířili všichni strážci; ztuhl, přelétl pohledem jejich zbraně, pak znovu pohlédl na pistole, do této chvíle ukryté pod suknem. Vedle nich spočíval turecký šinšir, kozácká šaška a chorvatská šavle se širokou čepelí. Pečlivě ošetřené zbraně se v ohnivém světle leskly jako ze zlata.

„Klid, Stěpane,“ vzal Báthory Voronina za loket. „Sedni si. Škoda masa a lahodného vína. Dojez, dopij.“

– 28 –

„O co tu jde?“ zeptal se Gradovič. Černé obočí, chvíli udiveně zvednuté, zase stáhl ke kořeni nosu.

„Řekl bych,“ pohlédl Báthory na admirála, „že někdo chce, abychom odvedli co nejlepší práci. Proto nám vrátí zbraně, na které jsme zvyklí.“

Morosini naklonil hlavu. „Říkali pravdu. Nejen zručný šermíř a obstojný básník, ale i bystrá hlava.“

„Dokážu si spočítat dvě a dvě. Kdo je cíl?“

„Muž z Benátek, který tráví noc u milenky v Padově.“

„Ženy v Padově je prý těžké zkrotit.“

„Díky Bohu za to. I za jejich proříznutá ústa. Vyžvanila nám, že onen muž se bude vracet brzy ráno. Koňmo, v doprovodu dvou strážců.“

„Jméno?“

„Záleží na něm?“

„Nezáleží. Jen jsem zvědavý.“

Morosini přešel ke stolu a posadil se naproti trestancům. Nakrčil nos, zaskočený zápachem, ale polkl a rychle se napil. Víno v jeho číši mělo sytou barvu a výraznou vůni – tohle určitě nebyla křtěná břečka.

„Antonio Barbaro,“ řekl.

„Barbaro?“ zúžil Báthory oči.

„Významná benátská rodina,“ zamumlal Gradovič, ústa opět plná volavčího masa.

„Rivalové Morosiniových, předpokládám.“

„Rivalové je slabé slovo,“ frkl admirál. „Loni špinavými

intrikami připravili mého bratra o post a hodnost capitan generale.“

„Mluvíme o Franceskovi Morosinim?“

„Slyšeli jste o něm?“

„Jak by ne? Proslulý turkobijce. Kdyby tu byl teď s námi,“

Báthory pohlédl na druhé křeslo, „rád mu podám ruku.“

Admirál se ušklíbl. „Ty úklady jim, chválabohu, úplně nevyšly.

Consilium totiž zvolilo za bratrova nástupce dalšího Morosiniho –

mne. Barbaro se stáhl jako spráskaný pes, ale dlouho to nevydržel –

letos zase začal splétat své ničemné lži. Když jsem pod vlajkou lva

bojoval se Saracény, on doma na mé jméno kydal hnůj. Velkými


– 29 –

vidlemi. Je načase s tím skoncovat.“ Admirál do sebe obrátil zbytek vína a kývl na jednoho strážce. „Kávu.“

Muž přinesl mosaznou konvici a naplnil tři plechové hrnečky. Vězni přivoněli a svraštělá čela se jim narovnala.

„Pravá turecká,“ přikývl Morosini. „Z galér u Kosu. Lepší neochutnáte v celých Benátkách. Pijte, postaví vás na nohy. Potřebujete vydržet do rána.“

Nenechali se dvakrát pobízet.

„Proč my?“ zeptal se Báthory po chvíli usrkávání. „Chápu, že vražda tak padne na hlavy jakýchsi cizích lupičů, ale... zdá se mi to zbytečně komplikované.“

„Moje řeč,“ ozvalo se z druhého křesla u krbu.

Admirál se zamračil přes rameno. „Vysvětlení je prosté,“ otočil se zpátky k vězňům. „Na tuhle práci potřebuji ty nejlepší. Přinejmenším vy, kapitáne, máte vynikající reputaci. Ale vy také, barone. Kozáka jsem přibral do počtu, a je to váš pobočník...“

„Kozák je se šavlí stejně dobrý jako já.“

„Ne-li lepší,“ odfrkl si Voronin.

„Ne-li lepší,“ pousmál se Báthory. „A kdyby měl pušku... široko daleko nenajdete lepšího střelce.“

„Bez pušky,“ zavrtěl Morosini hlavou. „Žádný střelný prach.“

„Důvod?“

„Bezpečí mých mužů. Doprovodí vás na místo střetu. Nechci, abyste ještě před splněním úkolu obrátili zbraně proti nim.“

Báthory znovu upil kávy. „O co tu ve skutečnosti jde, kapitáne?

Není snad v Benátkách dost nájemných vrahů? A vůbec, proč

nepověříte tady ty?“ kývl hlavou na ozbrojence postávající kolem.

„Vypadají, že by si docela rádi zastříleli.“

„Myslíte, že tohle je první pokus?“ usmál se Morosini trpce. „V

této záležitosti už selhalo mnoho zkušených mužů. Samotný Lupo,

nejslavnější benátský vrah, mistr meče, dýky i jedu, skončil

obličejem dolů v Canal Grande. Barbaro si vydržuje početnou

a velmi schopnou osobní gardu.“

„Za sukní do Padovy ale peláší jenom s dvoučlenným

doprovodem. Hm.“


– 30 –

„Není to poprvé, co šťavnatá mušlička přinutila jinak rozvážného chlapa riskovat krk. Ale nepleťte se, kapitáne. Ti dva, co jsou s ním, vydají za celou suitu. Právě oni zkřížili cestu Lupovi a pohodili ho jako chcíplou krysu ve stoce.“

„Co jsou zač?“

„Bratři Argentovi. Bývalé nájemné meče, noční stíny, Lupova konkurence v oboru. Loni jim však Barbaro nabídl stálý příjem a práci mimo ulice. Ve skutečnosti dostali nabídku i od nás, ale ten bastard nás přeplatil.“

„Takže máme propíchnout dva rozmazlené městské šermíře?“ ozval se Gradovič a hodil na podnos obranou kost.

„Nepodceňujte je, barone. Ani Barbara. Umí to s pistolí i s mečem.“

„Přesvědčíme se,“ uzavřel Báthory. „Zbývají už jen dvě otázky. První: co pak, až je zabijeme? Pokud je zabijeme.“

„Můžete svobodně odejít. Než najdou mrtvé a rozběhnou pátrání, budete už dávno na habsburských hranicích.“

„Nebo pod zemí. S hubou plnou hlíny člověk neprozradí, kdo ho vysvobodil z žaláře a vrátil mu zbraně.“

Admirál opětoval pohledy trestanců – pevně, ani brva se mu nezachvěla.

„Kde máme záruku,“ pokračoval Báthory, „že nám muži, kteří nás doprovodí na místo střetu, nenaplní hned po Barbarově smrti

lebky olovem?“

„Jedinou zárukou je mé slovo.“

„Bez urážky, ale neznám vás natolik, aby pro mě mělo váhu.“

„Pořád je tu i druhá možnost. Můžete odmítnout.“

„Pak nás hlína čeká určitě.“

„I na to vám můžu dát slovo.“

„Vida, tentokrát vám věřím.“ Báthory dopil kávu. „Poslední

otázka, admirále.“

„Poslouchám.“

„Co naše svědomí?“

Morosini se zubatě usmál. „Vypadám jako kněz? Odpovězte si

sami, co jste ochotni dát za svobodu a šanci vrátit se domů.“


– 31 –

Báthory zamyšleně pokýval hlavou a pokrčil rameny. „Beztak jsme všichni odsouzeni k věčnému ohni. Jedna vražda navíc nám nepřitíží.“

„Správný postoj.“ Morosini vstal. „Pánové, vše již bylo řečeno. Noc pokročila, je potřeba vydat se na určené místo. Půjdete pěšky, skrz mokřady až k padovské cestě.“

„Po takové hostině nám procházka udělá dobře,“ poznamenal Voronin, vstal z lavice a natáhl se po šašce. Strážci znovu pevněji sevřeli pistole a pušky.

„Trpělivost,“ zavrtěl Morosini hlavou. „Zbraně dostanete až na místě.“

Kozák se zamračil, Báthory a Gradovič jen přikývli na znamení toho, že s takovým postupem počítali. Dojedli, dopili a vstali.

„Bůh s vámi,“ řekl admirál.

„Boha do toho netahejte,“ ucedil Báthory a otočil se ke dveřím. Salarino, ten s puškou, už otevřel a vyšel na zápraží.

„Kapitáne?“

Báthory se ohlédl. Z křesla u krbu se zvedl vysoký čtyřicátník s dlouhými, nad čelem řídnoucími vlasy. Podobně jako admirál byl oblečený v kvalitních látkách, nikoli však okázale. Obešel stůl a přistoupil k trestancům.

„Ještě stále jste ochoten podat mi ruku, kapitáne?“

Báthory krátce zaváhal, ale pak stiskl podávanou dlaň. „Je mi ctí,

generale. Slyšel jsem o Dardanelách v padesátém pátém... skvělé

vítězství.“

„Připadá mi to strašně dávno. V těch dobách jsem ještě čelil

obtížím tváří v tvář, řešil je přímou konfrontací. Ne takto.“

Báthory chápavě přikývl. „Sbohem, generale. Už se neuvidíme;

i kdybychom se nějakou šťastnou náhodou dožili zítřka.“

„Dožijete, kapitáne, proč by ne. Giorgio mi vyprávěl o té

kytherské... události. Celá flotila si šeptala, že... jak to říct... při vás

stojí sami svatí.“

„Kdo říká, že jsem s tím měl něco společného?“ odvětil Báthory,

pustil Morosiniho ruku, otočil se a vyšel do noci. Voronin, Gradovič

a čtyři ozbrojenci ho následovali. Psi vedle domu zavrčeli a škubli


– 32 –

řemeny, ale hvízdnutí z budovy je znovu přimělo stáhnout ocasy a vrátit se do tmy pod přístřeškem.

~~~

Kráčeli tichou nocí, dva ozbrojenci vpředu, dva vzadu, trestanci mezi nimi. Jakž takž suchá stezka se vinula mezi zamlženým lužním lesem a rákosím zarostlým močálem.

„Baron?“ mrkl Voronin na Gradoviče. „Vážně?“

Chorvat pokrčil rozložitými rameny.

„Nepochlubil ses.“

„Nebylo čím.“

„Takže nejsi obyčejný kapitán pirátů...“

„Korzárů,“ ohradil se Gradovič. „Spojených jednotek hajduků a uskoků ve službách pravých vládců Dalmácie.“

„Dalmácie je v područí Benátčanů,“ prohodil Báthory přes rameno.

„To si myslí jen Benátčané.“

„A tvoje panství...“

„Žádné moje panství neexistuje. Jen panství mého otce. A staršího bratra, který majetky zdědí; lesy a pastviny za Drávou, nad Čakovcem, na mohamedánských hranicích.“

„Takže nepocházíš z Dalmácie.“

„Ne, z Mezimuří. Ale nechtělo se mi být pátým kolem u vozu, a tak jsem se vydal na jih k pobřeží, abych si udělal jméno a zajistil vlastní prostředky.“

„Častý osud druhorozených,“ přikývl Báthory.

„Plýtváte dechem,“ zabručel Salarino zepředu.

Ukázalo se, že lovecká chata Morosiniů nestojí na ostrově, ale na

rozlehlém výběžku na okraji laguny. Postupně se zužoval, až dokud

malý průvod nedošel k sáh široké šíji, která poloostrov spojovala

s pevninou. Salarino a druhý ozbrojenec na ni vykročili, Báthory se

prudce zastavil.

„Počkejte.“

Zarazili se a obrátili k němu tázavé pohledy,

„Předtucha?“ šeptl Voronin, okamžitě naježený.

– 33 –

Báthory vystrčil bradu k lesu na opačném konci šíje. Zadívali se tam. Mezi hustě rostoucími vrbami a olšemi vládla neproniknutelná tma, nízko nad zemí se plazila mlha.

„Dejte nám zbraně!“ otočil se Voronin k muži na konci průvodu, který nesl na zádech chrastící balík.

„Merda,“ odsekl Salarino, zvedl lucernu výš a zamžoural do tmy. „Jestli na nás zkoušíte nějaký trik...“

V lese zafrkal kůň.

„Zahoďte lampy!“ sykl Báthory. „Hned!“

Salarino nezaváhal a mrštil svítilnou do rákosí. Muž na konci průvodu stačil jen zmateně ucouvnout. Zarachotil výstřel, z lucerny se vysypalo sklo a strážce se s chroptěním svalil na záda. Zbraně zařinčely na zemi. Vězni se k nim okamžitě vrhli, což jim zřejmě zachránilo životy – v lese zahřměly pušky, nad hlavami zabzučely kulky. Muž vedle Salarina zaječel a svalil se do rákosu. Salarino vypálil z pušky nazdařbůh přes šíji, otočil se a strčil do čtvrtého strážce, který zmateně šermoval pistolemi v marné snaze najít ve tmě nějaký cíl.

„Zpátky k chatě!“

Rozběhli se po stezce.

V houštině za šíjí zaržáli koně, zaduněla kopyta, šlehly rozkazy.

„Pryč!“ křikl Báthory a sebral ze země pochvu se šinširem.

Vězni s hlavami staženými mezi ramena vyrazili za Salarinem.

Za nimi zapráskaly další výstřely. Z olše u cesty vyprskla kůra.

„Do lesa!“ zavelel Gradovič.

Prudce odbočili mezi stromy. Za nimi se po stezce prohnala

divoká jízda. Tři uprchlíci uběhli ještě několik sáhů, zastavili se

a ohlédli. Za jezdci se přihrnuli pěšáci. Přibližně desetičlenná

skupina se rozdělila na dvě – polovina obsadila šíji, čímž odřízla

suchou cestu z poloostrova, zbylí muži odbočili do lesa, aby vyhnali

štvance.

„K čertu!“ zaklel Voronin.

„Gondola,“ vyhrkl Gradovič.

„Jediná možnost,“ přikývl Báthory. „Rychle!“

– 34 –

Klopýtali tmou, vráželi rameny do kmenů, mhouřili oči před

větvemi, které je švihaly do tváří. Kdesi za lesem zaburácely další

výstřely, rozlehl se křik a zlostné štěkání psů.

„Přepadli chatu,“ zasípal Báthory.

„Támhle jsou!“ vykřikl kdosi ve tmě. Zarachotila puška; záblesk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.