načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ďábelská garda 2 -- Znovu v zeleném pekle - George Robert Elford

Ďábelská garda 2 -- Znovu v zeleném pekle

Elektronická kniha: Ďábelská garda 2 -- Znovu v zeleném pekle
Autor:

Pokračování prvního dílu, jenž se stal okamžitým bestsellerem. Autoři se v něm seznámili s praporem francouzské cizinecké legie, naverbovaným mezi německými válečnými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Elka Press
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-870-5700-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování prvního dílu, jenž se stal okamžitým bestsellerem. Autoři se v něm seznámili s praporem francouzské cizinecké legie, naverbovaným mezi německými válečnými zajatci a nasazenými v padesátých letech 20. století ve válce ve Vietnamu. Po porážce francouzských sil u Dien Bien Phu (1963), jejíž pevnůstky se staly hrobem legie, byl prapor bývalých esesáků rozpuštěn. Avšak ne všichni jeho příslušníci se vrátili domů. Na scénu do Vietnamu přicházejí ve druhém díle Američané. Známí „hrdinové“, bývalí příslušníci zbraní SS, se vracejí do asijské džungle. Tři sta individuelně vybraných komando vytváří tajnou bojovou jednotku. Pod kódovým označením operační svaz G se z nich stávají žoldáci bez pána, nespoutaní velením ani předpisy, kteří mohou bojovat kdekoliv a kdykoliv si zvolí. A oni chtějí bojovat tvrdě, nelížostně a bez pravidel. Tato kniha líčí jejich dosud neznámý příběh – příběh mužů strašidelně žíznících po krvi, nadaných nadlidskou odvahou a se sklonem k šílenství. To všechno z nich učinilo nejobávanější zabijáky a hrdiny nekonečné a vražedné vietnamské války.

Zařazeno v kategoriích
George Robert Elford - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

George Robert Elford

ZNOVU

V ZELENÉM

PEKLE

ĎÁBELSKÁ GARDA II


Copyright © Georgie Robert Elford

Translation © 2006 by Jiří Dolanský

Copyright © for Czech Edition Elka Press

ISBN 80-87057-00-7


OBSAH

ČÁST PRVNÍ

Znovu v zeleném pekle

1. Znovu povoláni do zeleného pekla . . . . . 13

2. Operace THOR . . . . . . . . . . . . . . . 30

3. Průlom z obklíčení tábora Dizier . . . . . . 36

4. Záchrana třetího pluku . . . . . . . . . . . 48

5. Zrada a trest . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

6. Nájezd na Ho Či Minovu stezku . . . . . . 71

7. Pohroma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

8. Příchod Američanů . . . . . . . . . . . . . 100

9. Generálmajor Clint McCory . . . . . . . . 119

ČÁST DRUHÁ

Komando smrti

10. Komando smrti . . . . . . . . . . . . . . . . 131

11. Zkáza Bin Xuyen . . . . . . . . . . . . . . . 151

12. Nájezd do Severního Vietnamu . . . . . . . 168

13. Čínská nákladní loE . . . . . . . . . . . . . 184

14. Smrtící rosa . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195

15. Tiší jestřábi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214

16. Masakr v údolí řeky Srépok . . . . . . . . . 237

17. Nekonvenční válčení . . . . . . . . . . . . . 261

18. Válka bez konce . . . . . . . . . . . . . . . 275



ÚVOD

ÚVOD u

u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE

Červen 1952

Prapor zatracenců francouzské Cizinecké legie si probojoval cestu

zeleným peklem Kambodže až k Ho Či Minově stezce. Táhli jsme

dál, po okraji Rudé dálnice, a cestou jsme rozsévali smrt a zkázu.

Když si nepřítel uvědomil, že nás v kopcovité krajině nemůže porazit, pustil se do poslední zoufalé ofenzívy. Nejen Vietminh, ale celý komunistický svět spojil síly, aby tu poslední a rozhodující bitvu vyhrál. Neměla být vybojována kulomety, ale pomocí tisku, rozhlasu a reproduktorů – a ne v džunglích Indočíny, teE nazývané Vietnam, ale v kapitalistickém světě.

„Esesáčtí žoldáci z Cizinecké legie masakrují nevinné civilisty,“ vykřikoval komunistický a levicový tisk.

„Hitlerovští vyvrhelové na svobodě v Indočíně.“

„Jak dlouho ještě bude francouzská vláda tolerovat...?“

„Ukrutnosti! Veřejnost je pobouřena!“

A tak to, co Ho Či Minovy pluky nedokázaly během pěti let, uskutečnila mezinárodní komunistická pátá kolona za pět týdnů.

Konsternace mezinárodních komunistických stran bylapochopitelná. „Esesáčtí žoldáci“ pustošili hlavní zásobovací cestu meziČínou a Saigonem. Museli nás zastavit – za každou cenu. Praporzatracenců přestal existovat. Přežil 1243 dní, během nichž zlikvidoval 7466 partyzánů, 221 základen, zásobovacích skladů a táborůVietminhu, osvobodil 311 zajatců a civilních vězňů ze zajetí teroristů a prošel pěšky skoro deset tisíc kilometrů.

Děla Nguyen Giapa, partyzánského generála, se mohla znovu bez překážek valit zemí. Ze stezek v džungli se staly dálnice a pevnosti cizinecké legie ze změnily ve hřbitovy. Francouzští vojáci mohli statečně bojovat a se slávou umírat. Vyhrát jim dovoleno nebylo.

Stejně jako americkým vojákům o deset let později.

Pak přišla pohroma u Dien Bien Phu, ale vietnamská válka tím neskončila. Neskončila ani pádem Hanoje a ztrátou severníchoblastí.

Pokračovala... Stále pokračuje... A bude pokračovat ještědlouho, protože když komunisté nemají žádné vnější nepřátele, vrhají se na své přátele a spojence, na své vlastní bratry.

V srpnu 1954 bylo diskrétně znovu povoláno zdravé jádroexpertů dřívějšího Německého praporu Cizinecké legie. Pod krycímnázvem Task Force–G bylo oficiálně vzato do služeb saigonské vlády komando o síle tří set mužů – skupina námezdných vojákůnesvázaných mezinárodními konvencemi ani zákonem. Konečně mohlielitní zabijáci proti teroristům bojovat tak, jak chtěli, podle zásady: Žádnou milost nemilosrdným.

Rádio Hanoj jim říkalo Komando smrti. 8 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE

PRAPOR ZATRACENCŮ

Jih, bezútěšný jih,

horké noci, horké dny,

zeleň, krutá zeleň,

kde smrt číhá na všechny.

Vyčerpaný? Jen dál!

Až do hořkých konců,

jsi z Ďábelské gardy,

Praporu zatracenců.

Jdi! Vpřed! Šlapej!

Do akce, pochodem!

Zeleň, krutá zeleň,

je to peklo – všude kolem.

Jdi! Vpřed! Šlapej!

Vpředu se džungle šklebí.

Vzdoruj! Je tam tvůj hrob,

zbabělci jsou dávno mrtví.

TeE si neodpočineš,

dokud k zemi nepadneš

a nevypustíš duši.

Bodnutí do ledvin,

nebo kulka do hlavy,

tvá odměna, jak se sluší.

Jdi! Vpřed! Šlapej!

Svou stezkou se lopoZ,

zabij, nebo budeš zabit,

padni, ale nikdy nezraE.

Jdi! Vpřed! Šlapej!

Až do hořkých konců,

jsi z Ďábelské gardy,

Praporu zatracenců. Pochodová píseň někdejšího Německého praporu Cizinecké legie v Indočíně.

ČÁST PRVNÍ

ZNOVU

V ZELENÉM PEKLE

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u

1. ZNOVU POVOLÁNI

DO ZELENÉHO PEKLA

Bylo to moje asi třetí setkání s Karlem Stahnkem, bývalýmagentem Gestapa, od našich prvních dní v Indočíně někdy v roce 1946, když si ho francouzská vojenská zpravodajská služba vytáhla zkasáren ve Viet Tri poblíž Hanoje. Ihned jsme byli přesvědčeni, že se Stahnke dostal do maléru, avšak proti našemu očekávání nebyl za své aktivity v okupované Francii v době války popotahován.Protišpionážní skupina se prostě rozhodla využít Stahnkeho rozsáhlé zkušenosti v boji proti stále rostoucímu počtu komunistickýchtajných agentů.

Říká se, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, a Karl Stahnke se musel dát na tu pravou. Stal se jedním z oblastních ředitelů místní SDECE, Service de Documentation Exterieure et de ContreEspionnage – důležitým státním úředníkem, žijícím v nóbl bungalovu se svou ženou Dagmar,okouzlujícíblondýnkou, vysokou a štíhlou a opatnáct let mladší než Karl. A mít německou manželku, to byl vIndočíně skutečný luxus.

Od sklepů Gestapa v Calais v době druhé světové války prošel Stahnke rozhodně dlouhou cestu. Když jsem o něm pozdějimluvil s Erichem Schulzem, jediným komentářem mého kamaráda byl nostalgický povzdech. „Na ja, Hansi – řadoví vojáci bojují a umírají. Důstojníci přicházejí a odcházejí. Generály vystřídají nebo pošlou do výslužby. Ale tihle drtiči koulí přežívají každou katastrofu.“

Erich měl pravdu. Jak ubíhala léta, na Karlovu špinavou minulost se prakticky zapomnělo. Dokonce z vojenských archivů zmizela ijeho osobní složka. Ostatně, Karl měl neomezený přístup ke všem tajným materiálům.

Zpočátku jsem ho dokonce ani nepoznal. Přibral na váze,naomádované vlasy měl rozdělené pěšinkou a nosil malý kartáček připomínající knírek, který jeho tváři dodával vzdálenou podobu s Himmlerem. Nejspíš se mu to líbilo.

Nezměnily se jen jeho neuhýbavý pohled vždy ostražitých ocelově šedých očí a celkově zastrašující vzhled. Byl chladně zdvořilý ablahosklonně shovívavý. Když jsem vešel do jeho přepychově zařízené kanceláře, těžkopádně vstal, obešel svůj obrovský psací stůl a sširokým úsměvem popošel ke mně.

„Hans Josef Wageműller.“ Se zářivým úsměvem mi stiskl ruku. Jeho hluboký dunivý hlas zaplnil místnost. „Noční můraVietminhu... Rád tě zase vidím, a dokonce v jednom kuse.“

S očividným potěšením ve tváři nápadné hranatou čelistí a slevou paží kolem mých ramen mě odvedl ke klubovce, pak se také posadil a přitáhl mezi nás nízký stolek se skleněnou deskou.Objednal pití, otevřel víčko krabice z ebenového dřeva vykládanéhostříbrem, naplněné výběrem drahých cigaret, sám si zapálil Royalku a laskavě se zeptal: „Tak jak se ti žilo mezi těmi Gurkhy?“

Tahle neočekávaná narážka na můj pobyt v Nepálu měnepříjemně překvapila. „Pořád dáváš přednost práci s drsňáky,“ pokračoval a poplácal mě přitom po koleně.

Vybral jsem si cigaretu. Připálil mi zlatým zapalovačem. Chvíli jsme jeden druhého pozorovali. Pak mě přemohla zvědavost.

„Už je to tak dávno, Karle,“ přerušil jsem ticho po chvíli. „Jak jsi mě tam dokázal najít?“

Stahnkeho tváří se mihl náznak úsměvu a jeho ruce se rozevřely ve výmluvném gestu. „Sledovat významné lidi mám přece v popisu práce, Hansi,“ odpověděl upřímně. Pak dodal: „Nezapomeň, že tvůj dobrý přítel Erich Schulze je pořád v aktivní službě.“

„Ovšem!“ Erich pracoval na policii v Nové Kaledonii a občas jsme si psali. „Erich ti řekl, kde jsem, a ty jsi nějak oblafnul Krebitze, aby zaletěl do Káthmandú a ukecal mě, abych se sem vrátil.“

Stahnke znovu rozhodil ruce. „To musím přiznat, Hansi.“ Pak důrazně dodal: „My tě tu potřebujeme – vás všechny tupotřebujeme.“

Tiše jsem si odfrknul a ironicky jsem se zeptal: „K čemu?Abychom pomohli Francouzům nést bílou vlajku?“

Zakroutil hlavou a smířlivě prohlásil: „Tak zlé to zase není, Hansi.“

„Copak to může být ještě horší, než to je?“

Chvíli mě zamračeně pozoroval, pak jeho hlas změnil tón. „Mož- 14 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE ná to ještě nevíš, ale blíží se veliká změna,“ pokračoval vemlouvavě. „Nebude to trvat dlouho a my už nebudeme sami, Hansi. Našispojenci se začínají hýbat, v první řadě Strýček Sam. Korejská válka skončila, ale Mao řinčí zbraněmi proti nacionalistům na ostrovech Quemoy a Matsu. Také posílá Ho Či Minovi víc vojenskéhomateriálu. Američani začínají být nervózní. Šestá flotila je ve stavupohotovosti...Jawohl,mein Junge.Naši přátelé si začínají uvědomovat, že kdyby Francouzi ztratili Indočínu, mohla by zrudnout celájihovýchodní Asie.“

„Jihovýchodní Asie je už teE dost růžová,“ poznamenal jsem. Pak jsem změnil téma rozhovoru na příjemnější: „Kde je Erich?“

„Měl by tu být v pondělí,“ ujistil mě Stahnke. „Taky Helmut Riedl a několik dalších z tvé staré jednotky.“

„Kdo například?“

„Samozřejmě Rudolf Krebitz...“ Otevřel nějakou složku,prohlížel postupně několik listů a přitom mumlal: „Zdravotní důstojník Kurt Zeisl, Karl Stolz, Sepp Müller, Horst Altreiter, Walter Winar, Otto Janaschek, Wilfred Resch, Gerhart Seyfert...“

„Seyfert?“ přerušil jsem ho. „Toho neznám.“

Obrátil pozornost ke svým papírům. „Máš pravdu. Seyfert je nováček – z Konga, z Brazzaville.“ Zdvihl hlavu a podíval se na mne. „Tam je taky spousta džunglí... Je to expert... Dva roky v Rusku u SS Ensatzkommanda.“

Stáhl jsem dolní ret.

„Nějaký stahovač kůží z Židů,“ prohlásil jsem s úšklebkem.Zdálo se, že moje neskrývaná nevole mého hostitele vylekala. Stahnke nejspíš nevěděl o mojí prudké averzi k někdejším Beamten vuniformách SS, kteří „bojovali“ za Vaterland v zázemí tím, že dělališpinavou práci pro Heydricha a Kaltenbrunnera a přitom se obohacovali. Stahnke svraštil čelo. Možná chtěl něco říct, ale ovládl se. Tak či tak, jeho zamračený výraz roztál do pousmání, když říkal: „To jeminulost, Hansi – mrtvá a pohřbená. Seyfert jen dělal svou práci, jako tisíce jiných.“

„Fajnovou práci dělal, to tedy ano,“ odsekl jsem.

Stahnke moji poznámku ignoroval a lhostejně pokračoval ve svém snažení. „Podařilo se mi shromáždit ty nejlepší z tvé staré jednotky,“ řekl. „Někteří byli pořád v Legii. Jiní vzali civilní zaměstnání.Několik drsných hochů přišlo z Francie a z Alžíru... dokonce i z Německa.“

„Vážně! To musejí být blázni.“

„Ne blázni, ale experti,“ opáčil.

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 15


„Jak do toho všeho pasují Amíci, Karle?“

Pomalu zakroutil hlavou, jako kdyby mě chtěl žertem pokárat. „Žil jsi na střeše světa příliš dlouho a ztratil jsi kontakt s realitou tady dole.“

„Ne tak docela. Dost jsem se naklel, když přišlo Dien Bien Phu, příměří a ztráta severních oblastí, za které jsme jako šílenci bojovali pět proklatých let, Karle. Jsou tam hroby mých nejlepších druhů.“

Přikývl a dodal ponuře: „Já vím: Bernard Eisner,Pfirstenhammer, Schenk... Ale od teE to bude lehčí. Území, které je třebachránit, je menší. Kompaktnější. S každým kouskem, o který komunisté postoupí, jsou Amíci ochotnější spolupracovat. Už teE Washington financuje větší část války, která by jinak přivedla Francii ke státnímu bankrotu. Taky dostáváme skvělé zbraně. Nic z komunistickýcharzenálů se jim nevyrovná.“

„Což je, mám dojem, jediný pozitivní aspekt francouzskéhodebaklu,“ poznamenal jsem ironicky.

„V jistém smyslu – ano,“ souhlasil Stahnke. „Pro Hanoj příměří nic neznamená. Pokud jde o rudé, ti podepisují mezinárodnídohody, jen aby si zajistili politické nebo ekonomické výhody.“

„A taky vojenské,“ uvedl jsem na pravou míru. „Legálně nebo ilegálně.“

„Ano, nejsou nijak vybíraví,“ poznamenal klidně můj hostitel. „Podpisy na Ženevských dohodách ještě neuschly, ale Ghiap už oZukává naši obranu na severu a podél hranic s Laosem aKambodžou.“

„Ale pro svobodný svět jsou teE obě tyhle země svobodné anezávislé.“

Stahnke vydal zvuk svědčící o tom, že ho to pobavilo, i kdyžponěkud trpce. „Svobodné a nezávislé,“ opakoval pohrdavě. „Princ Souvanna Phouma ve Vientianu má naprostou svobodu poslouchat Otce Ho, stejně jako král Norodom Sihanuk v Kambodži.“

„Jinak by Hanoj povolila uzdu svým Rudým Khmerům astouencům Pathet Laa.“

Stahnke se tiše zasmál.

„Vidím, že jsem se zmýlil, Hansi. Kontakt s realitou jsi neztratil.“

„Existují přece noviny a taky jsem poslouchal rozhlas, včetně Rádia Moskva.“

Následovala krátká přestávka. Upíjeli jsme pivo.

Pak Stahnke položil korbel, naklonil se blíž a vemlouvavě řekl: „Ty důvěrně znáš tuhle zem i její lid, Hansi. Znáš Thajce, Meosy, 16 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE horské kmeny. Taky znáš nepřítele, znáš ho lépe, než kdokoli jiný... TeE si říkají Vietkong.“

„Vietminh, Vietkong... v tom není žádný rozdíl. To prvníznamená vietnamský lid, to druhé vietnamští komunisté. Je to ta samá vojenská jednotka.“

„Ale jistý rozdíl tu je,“ namítl Stahnke. „Něco, co bys měl mít pořád na paměti. Příslušníci Vietkongu jsou disciplinovaní aoddaní, vždycky připravení obětovat se za Ho Či Mina a jehoKomunistickou stranu. Podle čínských zkušeností jsou teE guerilly rozděleny na tříčlenné buňky, aby se usnadnilo naočkování marxistickýchnázorů a vojenský výcvik. V podstatě je to jako žít pod neustálýmdohledem čtyř kritických očí. Nikdo nemůže vypustit jediné slovo, nebo cokoli udělat, aniž by nebyl okamžitě informován příslušný politruk, a ten zas udělá všechno pro to, aby proměnil danéhojedince v perfektní smrtící nástroj strany.“

„Stejně jako to bývalo v naší SS.“

„Hele! Neříkej mi, že se z tebe stal antinacista!“ zahřímalStahnke, ale v jeho hlase byl znát jen slabý náznak pokárání.

„No, no,“ zachichotal jsem se. „Copak to není pravda? Vietkong je připraven rozpoutat válečný požár v jihovýchodní Asii pro Ho Či Mina a Komunistickou stranu. My jsme spálili půlku světa proHitlera a Nacionálně socialistickou stranu... Jaký je v tom rozdíl?“

Moje srovnání vyznělo naprázdno.

Můj hostitel rozvážně řekl: „Rozdíl je v tom, že pro jednou vdějinách jsme na správné straně, Hansi.“

„Zajímalo by mě, co by na to řekli Němci v sovětské zóně.“

Nastala významná odmlka, plná nevyřčených myšlenek.Vyprázdnil jsem svůj půllitr a opřel jsem se v očekávání o opěradlo křesla.

Stahnke pokračoval: „Následující měsíce budou pro saigonskou vládu kritické. Jak asi víš, Francouzi tuhle zem postupně opouštějí a Diem není připravený čelit Hanoji sám. Tohle přechodné období patrně podpoří zvýšenou teroristickou aktivitu. Bylo by potřeba na to vzít Vietkongu chuZ, a nikdo by to neuměl líp než ty, Hansi... Co bys řekl dalšímu krátkému tažení proti nim?“

„Jak krátkému?“

„Dva roky... nanejvýš dva a půl,“ odpověděl a oči se mu rozzářily. „Začínal bys v hodnosti kapitána. Všechny by vás čekalo povýšení a spousta přídavků k pravidelnému platu.“

„Na odškodnění za takové masové šílenství by měla být skutečně spousta přídavků, Karle.“

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 17


Spokojeně se zasmál. „Pro začátek tři tisíce amerických dolarů pro tebe a Schulze – samozřejmě měsíčně. Dva tisíce pro ostatní veterány. Patnáct set pro Mannschaft.“

„Nepřátelské kulky nezasahují diferencovaně podle výše platu, Karle. Chci stejnou částku pro celý tým – řekněme dva tisíce pět set.“

„To se jistě dá zařídit.“

„Co ještě dostaneme?“

„Prémii pět tisíc a zvýšené výslužné.“

„Pro ty, co přežijí,“ doplnil jsem jeho větu.

Pokrčil rameny. „Žádná válka není bez obětí, Hansi,“ řekl klidně. „Taky budeš mít spoustu kořisti.“

„Koho by zajímal místní brak?

„Omyl! Dneska vietkongské jednotky cestují s plukovnímipokladnami plnými peněz.“

„Když to říkáš ...“

„Cokoli bys našel po boji, bude tvoje.“

Po chvíli jsem se zeptal: „Pověz mi, Karle – kdo stojí za tímhle naším opětným povoláním do služby?“

„Tvůj dřívější šéf, Simon Houssong.“

„Plukovník Houssong? Myslel jsem, že je ve výslužbě.“

„Po Dien Bien Phu ho znovu povolali.“

„Po katastrofě, kterou předvídal šest měsíců předtím, než nastala.“

„Právě proto ho nejspíš znovu aktivovali – teE jakogenerálporučíka.“

„To rád slyším. Jeho povýšení přišlo hodně opožděně. Možná proto, že rozumí místní problematice.“

„Houssong je tvůj upřímný obdivovatel, Hansi.“

„Mám o něm stejné mínění. Jaký projekt mají tedy na mysli?“

„Nezávislou jednotku pod tvým výhradním velením, Hansi. Pod krycím jménem Task Force–G.“

„Předpokládám, že to G znamená German, německý.“

„Pravděpodobně.“

Tázavě jsem se na něj zadíval. „Budu mít volnou ruku?“

„Absolutně volnou. Tuhle otázku jsem čekal... No, tentokrát se ti do toho nebude nikdo plést. Budeš mít vlastní základnu, vlastní sklady zásob, vlastní transportní prostředky... Možná dokoncehelikoptéry. Taky vlastní fondy.“

„A budu jednat jen s generálem Houssongem,“ dodal jsemneústupným tónem. 18 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE

„Ano.“

„A žádné vměšování z Paříže, protože ti mají nadání udělat zobtížného nemožné.“

„Pokud jde o Paříž, tak dokonce nebudeš existovat, Hansi,“odověděl klidným tónem Stahnke. „Můžete nosit civil nebouniformy – jakékoli uniformy, jen ne francouzské.“

„To mi vyhovuje. Mohli bychom jít za Rusy.“

Zasmál se. „Určitě. Můžete použít jakoukoli lest, jakou sivymyslíte, jenom se nenechte chytit.“

„Schovat si poslední kulku pro sebe bylo vždy jedno z desatera našich přikázání.“

„No, jenom ji nepoužijte.“ Napřáhl ruku. „Abgemacht?“

„Než cokoli podepíšu, chtěl bych se setkat s Houssongem.“

„A já bych chtěl vidět Giapovu tvář, až zjistí, že ti zatracení Němci jsou zpátky,“ rozchechtal se Stahnke. „No, tři sta mužů není žádná velká vojenská síla, ale jsou to veteráni a specialisté. Agresivní,útočná sorta.“

„Dobře. Jenom od nás nečekej, že změníme průběh války.“

„Jediné, co musíte udělat, je donutit komunisty, aby za každý metr půdy, které se zmocní, zaplatili hodně vysokou cenu. Možná Moskva a Peking jednou zjistí, že Otec Ho je špatná investice. Ivan nemá peníze na to, aby financoval lokální války po celém světě.“

Zasmál jsem se na zdvořilý protest. „Neměl bys předstíratnaivitu, Karle. Víš stejně dobře jako já, že vyvolávat mezinárodnínepokoje je pro Moskvu vždycky na prvním místě. Národní prosperita má jen druhotný význam. Utáhnou opasky doma a pořád budou vyrábět kanóny, aZ to stojí, co to stojí. Žádný marxistický režim nemůže přežít beze zbraní a pokojný svět revolučním cílůmneposlouží.“

Stahnke s přikývnutím moji úvahu odsouhlasil a pak se rozjařeně dal do popisování výhod nastávající americké pomoci: ultramoderní zbraně, vojenská letadla, ničivé bomby, přesné smrtící rakety,příadná podpora Šestou flotilou a možnost, že Strýček Sam vyšle vlastní vojenské jednotky.

Okamžitě jsem vyjádřil silnou pochybnost o této poslednímožnosti. „Strýček Sam se stěží ujme ztracené věci,“ podotkl jsem suše. „Rád své války vyhrává.“

„Merde alors, Hans, Amíci dali na pamětnou Japoncům. Neříkej mi, že by nedokázali zvládnout tu vietkongskou chátru.“

„Jistě by mohli, a nejspíš za pár týdnů,“ odpověděl jsem spřeZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 19


svědčením. „Pokud by dovolili některým ze svých zkušenýchgenerálů vést válku tak, jak to oni pokládají za nezbytné. Strýček Sam má

své Rommely a Guderiany, ale bohužel i své Fűhrery a Keitely, aby

je brzdili. Když ti generálové předloží plán vedoucí k vítězství,odmítnou ho slabošští civilisté, většině z nichž je naprosto jedno, co se

děje na druhém konci světa. Pro ně je Vietnam zapomenuté místo,

nějakých tisíc mil od civilizace. Pamatuješ, co se stalo v Koreji? Já

jsem pořád přesvědčený, že MacArthur mohl čínskou intervenci

zastavit a zabezpečit Korejcům svobodu.“

„Jistě, Hansi – kdyby použili atomovou bombu.“

„Stačila by pouhá hrozba, že ji použijí,“ prohlásil jsem. „Merde aux yeaux, Karle – když s ní nejsou ani připraveni pohrozit, tak proč utráceli peníze na její výrobu? Pokud vím, zbraně se vyrábějí proto, aby byly použity.“ Rezignovaně jsem mávl rukou. „Válku nemůžeš vyhrát neustálým ustupováním. Ale to je všechno, co velkézápadní demokracie tváří v tvář agresi vždycky dělaly. Ústup!Demokracie může být velmi příjemný společenský systém v době světového míru, ale která demokracie kdy přežila výzvu mocných diktatur?Jejich seznam můžeme začít starověkými Athénami a ukončit Francií.“

„Amerika je dostatečně silná, aby komunismus zastavila,“ namítl můj hostitel.

Zavrtěl jsem hlavou. „Není, když ji v každém důležitémrozhodnutí nepodpoří její spojenci – což je něco, co by nikdy neudělali.“

„Proč ne?“

„Protože podporovat Washington by pošramotilo jejich národní důstojnost, takže to neudělají, i když si uvědomují, že dělají chybu. Amerika je nejmocnější stát světa a okatě ignorovat silného jevýsadou slabých. Slabým to poskytuje iluzi síly. Spojenci Strýčka Sama také nemusí být jeho přáteli. Spojenectví se rodí ze strachu a ne z přátelství.“

Stahnke na mne zíral, celý zmatený. „Proboha, Hansi – ty už nevěříš, že se komunismus dá zastavit?“

„Když chceš zarazit komunismus, musí být nejdříveliminován vnitřní nepřítel. Ty marxistické strany svobodného světa, které s k marxismu otevřeně hlásí, i ty, které to zakrývají. Jejichorganizace maskující svou pravou činnost, jejich tisk, polovojenské skupiny, propagandistická centra a finanční zdroje. Protože během války by byli věrní nepříteli a v době míru by mohli svými pouličnímidemonstracemi a novinovými sloupky způsobit větší škody neždělostřelecké granáty jedné divize Rudé armády v době války.“ 20 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE

Položil ruku na moji, aby mě zarazil. „O, du lieber Gott,“ vykřikl žertem. „Z tebe se stal pesimista.“

„Jen se snažím být důsledný,“ odpověděl jsem a vstal jsem zkřesla. „Ale než odejdu, řekni mi ještě jedno, Karle. Jaká je v tom všem tvoje role?“

Stahnke rozhodil ruce. „Absolutně žádná. Jsem jen třetí strana, jen mě požádali, abych tě kontaktoval, nejspíš protože jsem také Němec. I když, kdybys náhodou narazil na nějakou užitečnouinformaci, nebo zajal někoho, kdo ji může poskytnout, ocenil bych tvoji spolupráci, Hansi.“

„Jestli chytíme nějakého vysokého komoušského funkcionáře, budeš první, kdo ho bude vyslýchat,“ odpověděl jsem.

„Vulkanizovat,“ opravil mě s úšklebkem; použil starý gestapácký slangový výraz pro výslech třetího stupně.

Setkání dobrých přátel a druhů ve zbrani z mnoha minulých bojů bylo plné radosti. Pivo a víno tekly proudem a vyprávěly senesčetné příběhy, provázené ovacemi i smíchem. Schulze, Riedl, Krebitz a jiní z Alte Garde byli připraveni zamluvit si místo v pekle, když já udělám totéž; ne pro hodnost, ne pro peníze, nebo aby bojovali proti komunismu – spíše aby oživili ducha staréhoKameradenschaft,nebo jak v dobré náladě poznamenal Krebitz: „Abychom se pravidelným fyzickým cvičením zbavili našich pivních mozolů, tuku a svalových bolestí.“ Jistě použiji jen mírný výraz, když řeknu, že jsme si setkání po tak dlouhé době skutečně užili.

Vyhlídka na to, že budeme nezávislé komando pro forma veslužbách jihovietnamské vlády, vychýlila jazýček vah směrem k našemu souhlasu. K našemu dodatečnému potěšení, projevenémuhromovým voláním hurá a mohutnými ovacemi, jsme se také setkali se dvěma velmi milými společnicemi: Erich a Riedl s sebou přivedli své ženy, Suoi a Noi, které „neměly chuZ zůstat doma, aby utíraly prach z nábytku a myly nádobí.“

„Hlásíme se, pane veliteli!“ pozdravila mě se zářivýmúsměvem Suoi a políbila mě na obě tváře. Byla hezčí, než kdykolipředtím.

„Snad neuvažujete o tom, že se dáte znovu naverbovat?“ zeptal jsem se škádlivě.

„To zcela jistě uděláme!“ prohlásila rezolutně.

Noi dodala: „Nemáme děti, o které bychom se musely starat.“

„Kromě vašich manželů,“ šlehl si Riedl.

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 21


„Právě proto jsme se rozhodly jít s vámi,“ řekla Suoi a vzalaEricha za ruku.

„Kde máte své staré polní uniformy?“

„Necháme si ušít nové. Elegantnější.“

Krebitz se tiše zasmál. „No, jsem si jistý, že odstřelovačiVietkongu to ocení.“

Suoi na něj vyplázla jazyk. „Kšá, ty starý himalájský medvěde... S odstřelovači jsme se už setkaly.“ Poplácala Rudolfa po mírně vystupujícím břiše. „Ostatně, ty pro odstřelovače představuješ lepší cíl.“

Krebitz je obě sevřel do své medvědí náruče. „Rád vás vidím, děvčata.“

„Uvidíš nás dost a dost, Rudolfe.“

S předstíranou autoritou jsem zasáhl: „Smím veselé společnosti připomenout, že jsem ještě nedal svůj souhlas?“

Suoi se prudce otočila, sevřené pěsti pevně vtiskla do svých útlých boků, svraštila obočí a tónem vyjadřujícím obrovskou neústupnost odpověděla: „Jen si zkus nesouhlasit!“

Erich vybuchl do celé kaskády smíchu. „Radši by ses měl vzdát pokusů Suoi zastavit, Hansi,“ zaduněl. „Pokoušel jsem se o to tři roky. Naprosto jsem selhal. V Nové Kaledonii trvala na tom, že půjde s námi, když jsme si to šli vyřídit s bandou lupičů a vrahů.“

„A Noi má diplom chirurgické sestry,“ vložil se do toho Riedl. „Asistovala při těžkých operacích a Kurtovi může skutečněpomoci.“

Pochopitelně, že Zeisl, vojenský lékař, plně souhlasil. Přijal jsem Suoi a Noi do stavu, a s tím jsem i oživil svůj starý problém: jejich bezpečí.

Následující den jsme šli na schůzku s generálporučíkemHoussongem. Přijal nás srdečně a neformálně, položil nám pár otázek o událostech posledních dvou let a pak hned přešel k věci.

„Vaše nadcházející úloha bude odlišná od té předešlé,“ začal. „Za prvé, nebudete mít ani Legii, ani letectvo na palebnou podporu a zásobování, Wageműllere. Oficiálně budete ve službáchsaigonského režimu – poněkud nejisté vlády s armádou nezkušenýchnováčků, neschopnou poskytnout vám žádnou skutečnou podporu. Dokud jsme ještě tady, půjde všechno hladčeji, ale Legie brzy zIndočíny odejde, s výjimkou malého expedičního sboru určeného k ochraně vládních zařízení a francouzského majetku. Později se 22 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE můžete spoléhat na to, co berete s sebou a co vezmete nepříteli, ale nikdyse nespoléhejte na to, co vám slíbí místní. ZvlášZ ne, když půjde o spolupráci s jihovietnamskou armádou, kterou jsme s pramalým úspěchem vybavovali a cvičili tolik let.“

„To jsou vážně tak špatní, generále?“ zeptal se Schulze.

„Horší!“ téměř zařval generál Houssong. „V napjaté situaci by mohli odmítnout bojovat, nebo prostě opustit postavení a masově vzít do zaječích. Říkám vám to proto, abyste měli jasný obraz osituaci. Od místních činitelů nejspíš uslyšíte nadšenější informace.“

„Ach, na to jsme naprosto připraveni, generále,“ odvážil jsem se s úsměvem říci. „Už jsme místní jednotky viděli v akci. S výjimkou několika vynikajících jednotlivců na mne to, co jsem viděl, málokdy udělalo dojem.“

„To vám věřím,“ přikývl Houssong. „místní armáda nikdy nebyla spolehlivá ani solidní, ale od rozdělení země se doslova rozpadá. Jediní mladí muži, kteří uposlechnou Diemovu výzvu k mobilizaci, jsou ti, co si mohou dovolit zaplatit padesát tisíc piastrů a koupit si tak výjimku z vojenské služby. Jen vysokoškoláci a synové zbohatých rodin vstupují do armády dobrovolně, protože se brzy stanou důstojníky a dostanou výhodné posty. I když se to může zdátneuvěřitelné, ze sta tisíc povolávacích rozkazů je jen okolo osmi tisíc splněno. Ta armáda má třicet čtyři tisíc dezertérů. Počet mužůpohřešovaných v boji je šestkrát větší než počet mrtvých a raněných. Ti nezvěstní prostě šli domů.“

Byl to chmurný obraz, ale v jistém smyslu jsem místní nedostatek nadšení chápal. Proč by vietnamský voják měl obětovat život za císaře Bao Daie? Nebo za rodinu Nho Dinh? Za modernímandaríny, velkostatkáře, kteří neměřili své pozemky v akrech, ale vdesítkách čtverečních kilometrů? Nebo zemřít pro provinciálníguvernéry a správce, jejichž jedinou starostí bylo obohatit se, dokud sedí blízko rohu hojnosti? Co se dalo čekat od poručíků a kapitánů, kteří získali hodnost pomocí dobrých rodinných vazeb a kteří se stanou majory a plukovníky během dvou let?

„Mějte se na pozoru, Wageműllere,“ pokračoval Houssong. „Až tu nebudeme, budete moci počítat s tím, co právě máte, ale nikdy s tím, co byste měli dostat.“

„A co saigonští generálové?“ zeptal jsem se, ale víceméně jsem tušil, co mi Houssong odpoví.

„Excelují v kreslení rudých a zelených šipčiček na operačních mapách...“

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 23


„A v přesouvání imaginárních pluků – ve skutečnosti jen praporů nebo ještě menších jednotek – proti atraktivním nepřátelskýmcílům, které tam už nejsou.“ Nemohl jsem se zdržet, abychnepokračoval v kursu Houssongových myšlenek.

„Přesně. Místní štábní důstojníci žijí v luxusních vilách, jezdí vcadilacích a lincolnech a jejich odpor vůči komunismu je živenjenom výhodami života v kapitalistickém systému: vyznamenání, peníze a ženy. Plukovníci a majoři falšují potravinové lístkyjednotek, a potraviny a platy pro celé fiktivní pluky jdou do jejich kapes. Pár čestných a oddaných důstojníků je posíláno velet nějakézapomenuté základně, jen aby byli Vietkongem zabiti co možnánejdříve.“

Po krátké pauze jsem se zeptal: „Generále Houssongu, můžu se zeptat, proč jste souhlasil s opětným povoláním do služby?“

„Proč se ptáte?“

„Protože jste člověk, který rád své bitvy vyhrává.“

„Každý generál rád vyhrává své bitvy,“ odpověděl. Pak na mne mrknul a dodal: „Přijal jsem nový úkol jen proto, že můžu pracovat s vámi a vaším týmem, Wageműllere – což znamená vyhrávat své bitvy.“

„Je mi velkou ctí, generále. Pokusíme se vás nezklamat.“

„Měli byste se pokusit nezklamat sami sebe. Předpokládám, že už víte, že nebudete operovat ve francouzských uniformách,“pokračoval Houssong a přešel tak k praktickým aspektům našíbudoucnosti. „Spíš v uniformách do džungle bez označení pluku a bezodznaků. Vlastně byste měli nosit černé vietkongské oblečení, když se budete pohybovat v lesích.“

„Přesně to mám v úmyslu, mon général.“

„Ve vaší válce bude hrát hlavní roli důvtip a vynalézavost,“pokračoval. „Partyzánské metody proti partyzánům. Bojujte tak, jak to máte nejraději. Stanovte si vlastní pravidla. Diemův režim nenísvázán omezeními zavedenými ve francouzských ozbrojených silách. Můžete použít jakoukoli zbraň nebo metodu. Nikdo nebude vaše činy zpochybňovat, je to jen věc vašeho svědomí.“

„Nebo tribunálu v Hanoji!“ zavtipkoval Schulze.

Houssong zakroutil hlavou. „Ma foi, Schulze, nedopusZte, aby se to někdy přihodilo.“

„Nebojte se, pane. Držíme dlouhý rekord v přežití ve Vietnamu. Bude to dobrý boj, nespoutaný konvencemi.“

„Nezapomeňte, že to samé se dá říct o Vietkongu.“ 24 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE

Krebitz pokrčil rameny. „Co na tom, generále? Konvence nebo ne, Otec Ho by nás pověsil tak jako tak.“

„V každé vesnici jednou,“ zavtipkoval Erich. „Pomalu.“

Generál Houssong se spokojeně zasmál. Pak začal hovořit onašich operačních zónách, které přesahovaly hranice do Kambodže a do Laosu. „Legie nesměla mezinárodní hranice překročit. Task Force-G to udělat může, může zasáhnout Vietkong tam, kde to Hanoj nejméně očekává, možná přímo na Ho Či Minově stezce. Místní ozbrojené síly vám pravděpodobně půjdou z cesty. Musí žít s partyzány, ale z bojechtivosti Hanoje nemají valnou radost.“

„A co takhle pár pěkných nájezdů do Severního Vietnamu,generále?“ navrhl neformálně Erich.

Generálovo obočí se zvedlo. „Všechno záleží na vašemrozhodnutí, pánové. Pokud to budete považovat za proveditelné a budete si myslet, že to zvládnete – přijEte s dobrým plánem, jako byly vaše nájezdy do Číny koncem čtyřicátých let.“

Byli jsme šZastní, že budeme pracovat s generálem Houssongem a vést ten druh války, kterého jsme si ve Vietnamu cenili. Žádná pravidla. Žádné omezení. Žádné konvence. Žádné výtky. VraZte se s výsledky, a nikdo se vás nebude na nic ptát. Ve válce s teroristy to bylo jediné přijatelné pravidlo.

Udeřte v jejich doupěti. Použijte každou dostupnou lest či zbraň. Neberte zajatce, které by nějaký zbabělý nebo terorizovaný činitel hned druhý den propustil, takže ti vrazi by mohli znovu zabíjet. Válka s teroristy musí být totální válka. Zarytí teroristé jsouprofesionální vrazi, kteří se už dávno zbavili posledních pozůstatkůlidskosti a kteří by chladnokrevně povraždili dvacítku nevinnýchkolemstojících, jen aby zabili jednoho z řady. Vyhlídka na uvěznění je ani neodstraší, ani neumírní, protože jsou přesvědčeni, že jejich společníci na svobodě je z vězení dostanou buE silou, nebovydíráním, nebo dalším terorem.

A na tomto místě bych chtěl dodat, že naše uctívaná a přísně dodržovaná totální válka v sobě nezbytně nezahrnovala jakovedlejší činnost zabíjení civilistů. Když jsme popravili pochytanépartyzány, nikdy jsme nesháněli jejich rodiče, ženy a děti, aby s nimi sdíleli stejný osud – pokud ovšem nebyli chyceni s puškou v ruce, nebo při sabotáži nebo vraždě. Vzpomínám na Alexejevu Makarovou, ruskou ženu z Žitomiru, křehkou, nesmělou, s jemným hlasem, která ve dne pracovala v naší kuchyni; v noci to byla důmyslná partyzánskávelitelka, která vlastníma rukama popravila třicet německých zajatců.

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 25


Propagandou zpracovaní komunisté jsou zvláštní bytosti, které nezapadají do žádného logicky ustaveného vzorce chování.

„Nečeká se od vás, že s třemi sty mužů vyhrajete válku,“ uzavřel generál Houssong. „Alors,Wageműllere, jen žádnou zbytečnoustatečnost nebo riskování. ŠkoEte Vietkongu tolik, kolik budete moci, ale bezpečně, tak, abyste uchránil své muže i sebe.“

Strávil jsem týden tím, že jsem se seznamoval s nováčky Task Force-G. Erich a Riedl zorganizovali v armádní jídelně neformální oslavu. Pozval jsem také Karla Stahnkeho, za prvé protože bylchodící encyklopedie jmen, míst a událostí druhé světové války, a za druhé kvůli jeho zvláštní schopnosti odhalit nesrovnalosti vpřesvědčivých pohádkách, kterými by se někteří odhodlaní chlapíci mohli pokusit zlepšit své „sociální postavení“.

Mezi rekruty byl bývalý Untersturmfűhrer SS, jistý GerhartSeyfert, vychytralé individuum s krátkým tlustým nosem, drobnýma, hluboko vsazenýma očima a s upovídanou náturou. Určitě nebyl typický árijec a nejspíš protože byl naštvaný, že se nenarodil vysoký, blonEatý a modrooký, jak by správní Teutoni měli být, byl ještě větší antisemita a rasista, než býval Dr. Goebbels. To se ví, že dokonce říkal Severoafričanům „špinavý Židi“ nebo přinejlepším „Verfluchte Zigeuner“– „zatracení cikáni“ – a o Senegalcích mluvil jako o„ňamňam kanibalech.“

Naše averze vůči Seyfertovi začala, když nás navštívil poručík Bernard Berger, pobočník generála Houssonga. Věděli jsme, že Berger je Žid. Dokonce nosil kolem krku malou Davidovu hvězdu. Nám na tom nezáleželo. Už dávno jsme si uvědomili, že náboženská a rasová diskriminace je dokonalá pitomost. Poručík byl velicepříjemný člověk a cokoli nám slíbil, vždycky do puntíku splnil. Dověděl jsem se, že Bergerova rodina byla povražděna v koncentračnímtáboře Bergen Belsen, přesto ho ani jeho smutné vzpomínkynepřivedly k tomu, aby dal najevo pohrdání – nám, dřívějším důstojníkům SS, které by mohl považovat za nepřímo odpovědné za smrt svých rodičů a milionů jiných Židů. Pouze jednou se Berger zmínil o tom, že někteří fanatičtí nacisté slouží v Syrské armádě – fakt, který jsme sami znali. Jak Schulze, tak Krebitz dostali z Damašku a Káhiry lákavé nabídky, které odmítli. Krebitz prostě neměl chuZ pomáhat Arabům zabíjet další nešZastníky a podle Schulze pracovat proAraby se rovnalo sloužit Moskvě, a komunismus byl pro něj horší než mor. Podle mnoha drobných poznámek jsem poznal, že Ericha sku- 26 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE tečně ohromila izraelská rezolutní obrana a následné vítězství vroce 1948, i když si to nechával pro sebe.

Když poručík Berger odešel, informoval jsem mužstvo opodstatě naší diskuse ohledně plánů akce. Gerhart Seyfert se informace zúčastnil. Jeho pozornost zaujalo Bergerovo jméno a tvář.

„Poručík Bernard Berger.“ Vyslovil to jméno pomalu a srozvahou a zašklebil se. „To mi zní jako Žid“ – použil ukrajinský název, neřekl „Jude“.

Riedl ho plácl do zad a blahosklonně prohlásil: „Židovskýproblém byl pohřben s tvým starým kámou Kaltenbrunnerem, když ho v šestačtyřicátém pověsili, Gerharte.“

Erich rychle dodal: „My víme, že jsi měl dost velký podíl na Judenfrage, zvlášZ na jejím konečném řešení.“

Nechtěl jsem, aby se situace zhoršila, a tak jsem je přerušil.„Myslím, že byste měli tohle téma opustit a nechat Židy být.“

Seyfert stáhl rty a zvedl ramena. „Co na tom záleží. Řekl bych, že dostatečně zaplatili za všechno, minulé i budoucí.“

Způsob, jakým to řekl, nadzvedl Ericha. „Židi?“ vykřikl. „Za co zaplatili? Za své ohavné zločiny proti Třetí říši?“

„To nás přece učili, ne?“ kontroval Seyfert. „Někteří lidé mohou své přesvědčení změnit. Já ne. Jen se ti divím, protože jsi chodil do stejné školy, spolu s kapitánem Wageműllerem.“

Otočil jsem se k němu a řekl dost ledově: „Mýlíš se,Kamerad.My jsme chodili do školy v Bad Tölz a ne v Treblince nebo Babim Jaru.“

To, jak jsem zdůraznil rozdíl mezi výcvikovou školou bojových jednotek SS a nechvalně známými místy masového vyhlazování,přimělo Ericha k tomu, že stáhl rty a přikývl.

„Jedno by sis měl zapamatovat,“ pokračoval jsem. „Na rozdíl od toho, v co věříš ty, my nejsme vůbec hrdí na proslulý způsob, jakým přispěla ta tvoje Einsatzkommandos k válce v Rusku.“

Seyfert zdvihl bradu. Pokusil se postavit na odpor a útok odrazit protiútokem. „Byl jsi s SS v Polsku a v Rusku, veliteli. To jsi nikdy nezabil jediného Žida?“ řekl pochybovačně a přitom se s nevalným výsledkem pokusil o škodolibý pohled.

„Jasně, že jsem zabil, když ten Žid zrovna nepřetržitě pálil zpušky, nebo byl chycen s partyzány. Ale když jsem chytil a vyslýchal partyzány, to se ví, že jsem se ptal na rozmístěnísovětských jednotek, a ne na rasu a náboženství.“

Pak mi skočil do řeči Schulze: „A já jsem býval velitel tanku,Herr Seyfert,“ řekl opovržlivě. „Zastavil jsem dvacet devět tanků T-34,

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 27


a zneškodnil víc než padesát děl. Ztratil jsem šest tanků a dvakrát

jsem byl raněn. Dostal jsem dva Železné kříže – něco, co senerozdává chlapíkům kolem pecí v koncentráku.“

Jeho sardonická slova a důrazné „Herr“, které odpovídácivilnímu stavu personálu Einsatzkommanda, který měli, přestože nosili uniformy SS, dosáhly žádaného efektu. Schulzův hořký sarkasmus otřásl Seyfertovým egem. „Pece v koncentračních táborech,“odpověděl podrážděně. „To vážně věříš tomu propagandistickémužvástu? Zastřelili jsme pár tisíc Židů – všichni to byli partyzáni asabotéři...“

„Partyzáni a sabotéři?“ zarazil ho Erich. „Sedmdesátiletématróny a pětiletá děcka. No tak, Gerharte, vždyZ těm kravinám sám nevěříš. V létě dvaačtyřicátého, když jsem byl krátce hospitalizován v Rize, jsem byl náhodou na stejném pokoji s jedním zeStandartenfűhrerů generála Heinze Josta. Rozjařeně se přede mnouvychloubal, že v únoru jeho skupina zlikvidovala tři sta tisíc Židů. Existovaly čtyři podobné skupiny hrdlořezů a pokud si správně vzpomínám, ty jsi patřil kEinsatzgruppe C. Vaše skóre bylo těsně pod stovkou tisíc – řekněme – neozbrojených civilistů. Ale teE jsi mezi skutečnými vojáky, kteří nesloužili Vaterlandu plněním masových hrobů.Pravděpodobně jsme tu válku prohráli kvůli těm Židům, které jstepovraždili, tak příště prostě drž hubu.“

Když musel čelit podrážděnému nesouhlasu ze všech stran, začal se Seyfert trapně vytáčet. „Jen jsem poslouchal rozkazy.“ Držel se tohoto nejzazšího argumentu, ten ale Erich odmítl ledabylýmmávnutím ruky.

„Ach, to jsme dělali všichni,“ poznamenal s posměšnýmodfrknutím. „Poslouchali rozkazy ... dokonce i ty stupidní.“

Později, když jsme byli sami, mi Erich řekl: „S tím chlápkem, Seyfertem, něco nehraje, Hansi. Dokonce tady, v zatracenémVietnamu, se pokouší být nacističtější než Hitler, a já si lámu hlavu proč.“

Během naší služby v Cizinecké legii byl v našem mužstvu ještě jeden židožrout, o kterém jsem psal vĎábelské gardě: bývalýpříslušník SS Franz Stadler, který svůj záslužný služební záznam získal u pohřebních hranic a pecí ženského koncentračního táboraRavensbrück. Byl to bývalý příslušník SA a později trestanec,odsouzený za znásilnění dvanáctileté dívky. Pak byl na Heydrichův rozkaz propuštěn a jako spolehlivá osoba dostal práci v koncentráku. Vjakékoli válečné SS Kampfgruppe na frontě by byl Stadler považován 28 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE za zbabělého bastarda. V našem Praporu zatracenců vedl v podstatě osamělý život.

První dny u nás, když byl ještě přesvědčený, že má mezi námi – jak si myslel – zatvrzelými nacisty mnoho oddaných posluchačů, se Stadler chlubíval různými svými statečnými činy v koncentračním táboře. Na nikoho tím dojem neudělal, naopak každého znechutil. Popisoval své neselhávající metody likvidace židovských „kurev“ po stovkách a v co nejkratší době, tak aby se zachovaly užitečné části, jako vlasy na vycpání matrací, tuk na výrobu průmyslového maziva a zlaté zuby.

„Srovnali jsme je do řady jednu těsně za druhou, tak aby jediná kulka složila tři nebo čtyři ty děvky – ha, ha,“ pochichtával se. „Byl rozkaz šetřit kulkami pro frontu ... Mladé a hezké jsme nejdřív vošukali, aby nešly za Mojžíšem bez trochy zábavy.“

Avšak muži z mého praporu byli zocelení vojáci, kteří prošli pro Fűhrera a Vaterland peklem a pro které byly Himmlerovykoncentráky odporné svinstvo. Po tom, co dostal přezdívku Krematorium Schwein a Kindschaendler – prznitel dětí – Stadler zmlknul. A když byla nějaká zvlášZ nebezpečná mise, Erich zajistil, aby ji Stadler nepromeškal. „Byl u SS tři roky a nepřičichl si k jinému střelnému prachu než svému vlastnímu,“ říkával můj přítel. „Jen aZ pozná, že nepřátelský prach voní stejně.“

Franze Stadlera zabil Vietminh u Dangh-khe, blízko čínskéhranice. Pohřbili jsme ho, ale bez čestné salvy. Takovou poctu sinezasloužil.

I když se to může zdát divné, nebyli jsme slepě nadšení vším, co Němci dělali před a během druhé světové války.

ZNOVU POVOLÁNI DO ZELENÉHO PEKLA u 29


OPERACETHOR u

2. OPERACE THOR

Polední slunce nám žhnulo nad hlavami s palčivou drsností a ani silný vítr nedokázal zmenšit dusné vedro, i když zvedal prach, který stačil zastřít výhled na chatrče a sousedící rýžová pole a donutil nás chránit si ústa lněnými šátky a nosit ochranné brýle. Napjaté tváře mých vojáků se leskly potem. Byl jsem sám propocený skrz naskrz a dal bych cokoli za doušek vody z blízkého potoka, který tekl, jak jsme dobře věděli, v jasném výhledu vietkongských odstřelovačů.

Vesnice se zdála být mírumilovná,ažzlověstně mírumilovná. Vdohledu nebyli žádní dospělí muži, protože žádní muži ve věku, kdy mohli nosit zbraň, by v žádné vietkongské vesnici nezůstali. Dřina obdělávání polí a rýžových políček zbyla na malé děti, ženy a starší lidi.

Mladší ženy svazovaly stébla suché rýže; jiné oddělovaly zrna tlouky, zatímco staří muži a malé děti vršili snopy do kuželovitých stohů. Jinde skupinky vesničanů oddělovaly na širokých rohožích zrní od plev a malá děvčata ho přitom provívala velkými kulatými vějíři. V kalných stojatých vodách lenošili buvoli a v bambusových stájích se malí thajští koníci s chundelatou srstí krmili u korytvyrobených z vydlabaných kmenů. Ta idylická scenérie by mohlainspirovat každého malíře venkovského života.

Když jsem s Schulzem, Krebitzem, Seppem Műllerem, Jostem Waldmanem a deseti členy komanda vešel do vesnice, nevěnovali nám domorodci téměř žádnou pozornost. Několik starších žen se přišlo posadit na nízké balkóny a sousední schody a polohlasně se bavilo. Shromáždila se skupinka dětí, které nás pozorovalynetečnýma, zvědavýma nebo nepřátelskýma očima. Hrstka místních lidí, kterých jsme se pokoušeli vyptávat, tvrdila, že o partyzánech askrytých skladištích zbraní nebo potravin nic neví, a každý z nich,jakmile nám poskytl svou nevlídnou odpověE, hned odcupital pryč.

Erich na mne najednou promluvil německy: „Mensch!Tohlemísto mi zavání extra velkým skladištěm Vietkongu. Cítím to každým pórem.“

Měl jsem stejný pocit a tak jsem, poněkud v rozpacích, řekl:„Divím se, proč by ho neměli bránit?“

Krebitz se tiše zasmál. „Ale oni ho brání, Hansi.“ Úplně mě šokoval. „Zrovna teE pozoruji pár opičáků s puškami.“

„Kde?“ zeptal jsem se nervózně.

„Neotáčej se moc rychle,“ varoval mě. „Jsou za hromadou pytlů u toho dlouhého domu na kůlech. Je tam taky kulomet, vedlestudně, mezi tou dvojicí velkých hliněných nádob.“

Pootočil jsem se a pečlivě jsem si prohlížel jižní sektor vesnice, přitom jsem vůbec nevěnoval pozornost místům, která označilKrebitz. Schulze se k mé lstivé hře připojil. „Už ten kulomet vidím.“ Mluvil mezi zuby a nedbale máchl rukou úplně jiným směrem. „Je to nejspíš starý ruský Gorjunov opatřený moderním optickýmzaměřovačem – který ti opičáci nechali nezakrytý. Pableskuje!“

Krebitz s námi navenek nenuceně konverzoval a přitom námoznačil další partyzány, ležící za různými nenápadnými objekty. Už když přišel do Indočíny, byl Krebitz obdivuhodný pozorovatel, později se toho hodně naučil o partyzánských tricích od Ghia Xuey, našeho výborného vietnamského průvodce koncem čtyřicátých let.

Sepp Műller zašeptal:„Pravděpodobnědrží celý jižní sektor a mají nás jaksepatří palebně pokryté.“

„Zatím nejsme v žádném nebezpečí,“ odpověděl uklidňujícím tónem Krebitz.

Jost Waldman mu skočil do řeči. „Jak to myslíš, v žádnémnebezečí? VždyZ mohou každým okamžikem zahájit palbu.“

Krebic se na něj otcovsky usmál. „Klídek, Joste. Nikdo střílet nebude.“

„Ty s nimi máš nějakou soukromou dohodu, nebo co?“

„Ti opičáci mají hned několik důvodů, proč nebýt netrpěliví,“pokračoval Rudolf, nijak nevyvedený z klidu. „Za prvé, je nás jen patnáct a velitel té partyzánské bandy moc dobře ví, že se kousek dál v lesích skrývá větší jednotka. Než se rozhodne k nějaké akci, zjistí si její sílu. Za druhé, my pro něj zatím nepředstavujeme žádné nebezpečí. Za třetí, nezahájí boj, když je všude kolem tolik žen a dětí.“

OPERACETHOR u 31


Waldmann se krátce nervózně uchichtl. „Od kdy se partyzáni starají o ztráty mezi civilisty?“

Műller ho poplácal po rameni. „Starají se, pokud jsou ti civilisté jejich rodina a příbuzní,“ řekl s jistotou v hlase a vyvedl tím Josta z míry ještě víc.

„Odkud máš tu informaci?“ vyhrkl.

„Logická dedukce,“ vložil se do rozhovoru Erich. „Kdyby ses pět let pořád dokola honil za komoušema jako Rudolf, udělal by sis teE spoustu správných závěrů sám.“

Jost zakroutil hlavou.

„Šéf téhle jednotky Vietkongu je místní opičák, Joste,“ vysvětlil mu Rudolf, „a pokud nepostoupíme dál do vesnice, nebonezačneme prohledávat ty chatrče, neukáže se.“ Přátelsky na Josta mrknul a pak dodal: „Ale když se najednou místní lidé začnou vytrácet, měl by ses okamžitě vrhnout do úkrytu.“

„Takže – co se bude dít teE?“ ptal se vytrvale Waldman, který pořád ještě vypadal zmateně. „Oni nezačnou, my nezačneme.Možná bychom měli vztyčit parlamentářskou vlajku a začít vyjednávat.“

Krebic ukázal směrem ke mně a Erichovi. „Naši kapitáni vědí, co dělat,“ odpověděl. „Nejspíš si uděláme malý výlet, abychom ten proklatý vítr dostali do zadků místo do očí.“

Věděl jsem, jak to myslí. Ten silný vítr foukal z míst, kde si ti partyzáni zbudovali pozice. Krebitz chtěl opustit vesnici netknutou, stáhnout se do lesů a pak ji napadnout z jihu, aby Vietnamčícidostávali větrem hnaný prach přímo do očí.

Malá, ale výborná taktická finta. Partyzáni neměli ochranné brýle a s pískem v očích by jim mohlo přijít zatěžko přesně střílet.

Bezstarostně mávajíce rukama a snažíce se vypadat conejspokojeněji jsme odešli po polní cestě všem na očích až tam, kde se stáčela za kopeček, pak jsme se spojili s Task Force-G, utábořeným v lese. Krebitz svolal Julia Steinera, Waltra Winara a Gerharta Seyferta a odešli na průzkum jižních přístupů k vesnici.

Když jsem stručně seznámil Riedla a Stolze se situací, zeptal se Riedl zamyšleně: „Co když ti opičáci budou pro nás příliš silní, Hansi?“

Schulze vyloudil mazaný úsměv a odpověděl: „V tom případě, kamaráde, si laskavě vzpomeň, že jsme elitní jednotka a žedokážeme cokoli, dokonce i nemožné a ještě víc. Prostě se podle toho chovej.“

„Aber sicher, Herr Hauptmann,“ odpověděl Helmut rozhodně. 32 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE „Měl jsem si vzpomenout na ty hovadiny o elitní jednotce.“ A začal na nápěv Tří malých prasátek zpívat jednu ze svých směšnýchrýmovaček.

Kdo se táty Ho bojí,

táta Ho, táta Ho,

je jen strašák do zelí,

starej táta Ho.

Dozpíval a obrátil se k Erichovi. „Co když ti opičáci mají přesilu tak pět na jednoho? Doufám, že pak přijdeš s nějakým dobrým trikem, jak je zblbnout, aby prohráli.“

„Ne, kamaráde. Při takovém poměru je zblajzneme k snídani. Teprve kdyby byla jejich přesila větší, začneme možná myslet na triky.“

Po pěšince přiběhl Sepp Műller, ochranné brýle měl vysunuté na předek polní čapky. „Právě jsme odkrouhli pár místních, co se k nám pokoušeli připlížit,“ hlásil udýchaně.

„Partyzáni?“

„Děvčata z vesnice.“

Schulze mávl ledabyle rukou a pohrdavě řekl: „Tak to jim klidně můžeš říkat Vietkong... Celá tahle zatracená vesnice je Vietkong. Vycítím to na kilometr proti větru.“

„Vyrazíme,“ navrhl jsem.

Stáhli jsme se, neustále pod krytím, až tam, kde na vyvýšeném území pokrytém vysokými křovisky končila rýžová pole. Pakkomando, skryté před nepřátelskými zraky, provedlo devadesátistupňový obrat a pokračovalo po imaginárním obvodu půlkruhu až tam, kde jsme chtěli být – dobrých jeden a půl kilometru jižně od vesnice. Tam jsme se setkali s Krebitzem. Řekl mi, že terén jižně od vesnice poskytuje dobré krytí a že partyzáni jsou pořád obráceni k severu. Odhadoval, že tam jsou asi dvě stovky vietkongských bojovníků, ale neodvážil se tipovat, kolik civilistů by se k nim mohlo přidat, až boj propukne. Poměr sil byl dva ku jednomu, „slušná fuška“, jak se vyjádřil Schulze.

Krebitz se rozhodl postoupit a obsadit kopeček za vesnicí, odkud by jeho odstřelovači mohli lehce zasáhnout obsluhu minometů akulometů a také mnohé špatně se kryjící partyzány.

Vítr naštěstí stále vál směrem k nepříteli a zvedal prach s tím druhem mikroskopických částeček, které mohou pro oči a nozdry znamenat velké nepohodlí. Protože jsme nechtěli riskovat změnu

OPERACETHOR u 33


větru, připravil se Task Force-G okamžitě na útok. Vytvořili jsme tři

skupiny pod Schulzovým, Riedlovým a mým velením. Každá z nich

byla vybavená dvěma plamenomety, nejúčinnějšímiprotipartyzánskými zbraněmi. Bojovníci Vietkongu mohli přečkat bez pohromy

silnou palbu z ručních zbraní, ale ne kapalný oheň „pražičů“.Většinou už samotný pach spalujících plamenných jazyků je stačilhoremádem rozehnat. Upřímně řečeno, my bychom udělali totéž.

Dal jsem signál k útoku.

Postup byl snadný. Vysoká tráva a porost nám poskytly krytí apomáhal nám i zvednutý prach. Ve vzdálenosti asi čtyř set metrů od první chatrče jsme se rozdělili. Erichova skupina vyrazila na západ, my na východ, zatímco Krebitz obsadil kopeček ve středu.

Poslední úsek jsme překonali krátkými sprinty od keře ke keři a od kupy ke kupě, pak jsme se plížili pořád blíž, dokud se vzdálenost mezi námi a prvními partyzány nezmenšila na dohoz granátem. V tu chvíli jsem věděl, že máme nepřítele v hrsti.

Nad chatrčemi vzlétla červená světlice. Krebitz zahájil palbu ze tří kulometů a dvaceti automatických pušek. Účinek náhlého deště kulek byl drtivý. Partyzáni se otáčeli, nejdříve ohromení, potom vyděšení, a pak se zoufale pokusili neočekávanému útoku z kopce čelit. Gruppe Drei jim nedala šanci přeskupit minomety a kulomety. Odstřelovači začali likvidovat jejich obsluhu. O chvilku pozdějivtrhlo do vesnice Schulzovo komando. Nepřetržitě pálili z ručníchzbraní a z plamenometů podpalovali všechno, co bylo hořlavé. Gruppe Drei přesunula palbu a teE decimovala sousední četu Vietkongu. Nepřátelům byla jejich snaha málo platná, protože jejich kulomety se snažily mířit na Schulze, zatímco moje skupina, útočící z východu, je překvapila na odkrytém pravém křídle. Jen jednomu z kulometů se podařilo krátce vypálit, než jeden z plamenometů Karla Stolze jeho obsluhu z vyvýšeného palebného postavení obehnaného pytli s pískem sfoukl. K rýžovým polím se s křikem rozběhlo pět hořících lidských pochodní, pak jedna po druhé zavrávoraly a zhroutily se k zemi. Během několika minut byly pozice Vietkongu obsazeny. Zůstaly izolované skupinky a bojovaly bodáky, mačetami a pažbami pušek, ale když došlo na boj muže proti muži, vítězství se jako vždy klonilo naším směrem. Měli jsme jasnou převahu v síle svalů aneřátelé byli pořád znevýhodněni prachem, který jim foukal do tváří. Většina z nich bojovala napůl poslepu a naprosto nekoordinovaně.

Pak Gruppe Drei sestoupila s vršku a vtrhla do středu vesnice. Tím vyvolala hromadný úprk davu křičících civilistů, řítících se k le- 34 u ZNOVU V ZELENÉM PEKLE su. Ženy, děti, postarší vesničané, všichni běželi o život, nesli jen malé děti a ošuntělé rance; sráželi jeden druhého, krčili se před hvízdajícími odraženými střelami, křičeli a naříkali. Nestříleli jsme na ně úmyslně, ale když kulky létaly všemi směry, byly některé oběti nevyhnutelné, zvláště když se mezi utíkající dav rozptýlila skupina utíkajících vietkongských bojovníků.

Muži Gruppe Drei procházeli od chatrče k chatrči, vykopávali dveře, strhávali stěny, kropili vnitřek salvami ze samopalů. Jedna bouda s pěti partyzány uvnitř byla kulkami prakticky rozříznuta na dvě části. Muži nepoužívali granáty, protože nevěděli, co všechno by mohlo být v chatrčích uskladněno.

Po patnácti minutách organizovaná obrana ustala, ale zabíjení pokračovalo na volných prostranstvích, v chatrčích, na balkónech podepřených kůly a pod nimi, uvnitř kravských chlévů a kotců pro prasata, tak jak vojáci stříleli přeživší bojovníky Vietkongu, kdekoli je našli. Možná, že hrstka jich unikla s civilisty, ale i tak Gruppe Drei napočítala dvě stě osmdesát mrtvých, z toho šedesát civilistů.

C’est la guerre. Když partyzáni pálili z chaotického hloučkucivilistů, moji vojáci střelbu opětovali.

Cenou za vítězství byli čtyři naši mrtví a šestnáct raněných.

Task Force-G obsadil opuštěnou vesnici a muži prohledalichatrče a hospodářská stavení. Z úkrytů pod podlahami, z kurníků akotců a z pečlivě zamaskovaných jam Krebitz vytáhl přinejmenšímdeset tun zbraní a munice a k našemu překvapení i šest beden granátů pro těžké dělostřelectvo. Možná byla příslušná děla už na cestě na jih, někde na Ho Či Minově stezce v Laosu nebo Kambodži.

Doplnili jsme si zásoby ručních granátů a dělostřeleckých min, které jsme mohli použít. Krebitz sehnal asi stovku slepic a kachen – k obědu. Když byly skrýše zbraní zaminovány a chatrče vplamenech, Task Force-G odpochodoval, dobře viditelný komukoli, kdo se chtěl podívat, ale po dvou či třech kilometrech jsme změnili směr a zmizeli v kopcích.

OPERACETHOR u 35


PRŮLOM Z OBKLÍČENÍ TÁBORADIZIER u

3. PRŮLOM

Z OBKLÍČENÍ TÁBORA DIZIER

Zrovna jsme pochodovali na sever stinným údolím řeky Song Ba pod dva tisíce jedno sto metrů vysokými vrcholy „Matka s dítětem“, když mi zavolal generál Houssong a doporučil mi pokračovat až do Camp Dizier, nějakých sto kilometrů na sever. Měl jsem tam jednat s místním francouzským velitelem o možném nájezdu proti táboru Vietkongu v sousedství. Generál Houssong nepovažoval zanezbytné přesouvat do Camp Dizier celé komando. Na projednání plánu útoku bychom stačili já se Schulzem, ale rozhodl jsem se vzít s sebou také Riedla.

Ponechali jsme Task Force-G na vhodném a lehce brán



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist