načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ďábel Valdštejn -- Pozoruhodný osud vévody frýdlantského - Jan Bauer

Ďábel Valdštejn -- Pozoruhodný osud vévody frýdlantského

Elektronická kniha: Ďábel Valdštejn
Autor: Jan Bauer
Podnázev: Pozoruhodný osud vévody frýdlantského

Práce se zaobírá Valdštejnovým dětstvím, vzděláním i mládím. Zaměřuje se rovněž na jeho konverzi, soukromý život i slibné počátky vojenské kariéry. Největší pozornost je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.3%hodnoceni - 79.3%hodnoceni - 79.3%hodnoceni - 79.3%hodnoceni - 79.3% 89%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 227
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Skupina třídění: Dějiny Česka a Slovenska
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5178-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce se zaobírá Valdštejnovým dětstvím, vzděláním i mládím. Zaměřuje se rovněž na jeho konverzi, soukromý život i slibné počátky vojenské kariéry. Největší pozornost je věnována Valdštejnově působení v čele císařských vojsk za třicetileté války, jeho rozsáhlému majetku (jednalo se tzv. vévodství frýdlandské v oblasti severních Čech), rozporuplným povahovým vlastnostem tohoto šlechtice a okolnostem Valdštejnovy násilné smrti. V závěru se autor zamýšlí nad otázkou, zda se Valdštejn dopustil zrady svého panovníka. Nechybí chronologický přehled nejdůležitějších událostí vojevůdcova života a portréty významných osobností jeho doby. Životní osudy a doba známého vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Popis nakladatele

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornosti historiků, spisovatelů a umělců jako frýdlantskému vévodovi a generalissimovi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mimořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horoskop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci a slávy, po němž následuje strmý pád s cejchem zrádce a vyvrhele. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako „notorický říšský rebel“, pro kterého neexistoval jiný trest než zákeřná smrt z rukou irského žoldnéře.

Ano, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, jak znělo celé jeho jméno, svým pozemským životem i posmrtným věhlasem daleko překročil české hranice. Vždyť jen do roku 1910 prý obsahovala valdštejnská bibliografie přes dva a půl tisíce titulů!

Jaký byl ale vévoda frýdlantský doopravdy, poodhrneme-li všeobecně rozšířenou – a obvykle nelichotivou – legendu? Na to jeho čtivým životopisem odpovídá známý spisovatel a popularizátor historie Jan Bauer. A jak je jeho dobrým zvykem, dokáže se ponořit pod „oficiální“ fakta, aby pro nás vykreslil nadčasovou osobnost, která ani zdaleka nebyla jen temná a negativní. Vždyť – jak autor píše – Valdštejn sice byl mimořádně domýšlivý, arogantní a bezohledný, ale míval i příjemnější tvář (o níž se většinou mlčí). Ovšem Jan Bauer všechny jeho tváře zasvěceně a lidsky popsal v XVIII. svazku Edice Český ČAS, který právě držíte v ruce.

(pozoruhodný osud vévody frýdlantského)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Bauer - další tituly autora:
Zlatodějové - Tajemství císařské Prahy Zlatodějové
Hříšná světice Hříšná světice
Imunologie a imunoterapie nádorů -- Současné poznatky snadno a rychle Imunologie a imunoterapie nádorů
Záhady pro rychtáře Záhady pro rychtáře
Tajemná alchymistka - Mordy v časech císaře Rudolfa II. Tajemná alchymistka
Dvě císařovny - V tajných službách otce vlasti Dvě císařovny
 
K elektronické knize "Ďábel Valdštejn -- Pozoruhodný osud vévody frýdlantského" doporučujeme také:
 (e-book)
Temné hlubiny Temné hlubiny
 
Recenze a komentáře k titulu



poznámka 2018-04-29 hodnoceni - 20%hodnoceni - 20%hodnoceni - 20%hodnoceni - 20%hodnoceni - 20%
Vážený pane autore.

Ve vaši knize zaměňujete uživatelské právo s právem dědickým i vlastnickým. Doporučuji Vám, abyste si pozorně přečetl Poručenství pana Václava Nekše z Landeku a Spolek paní Lukrécie s panem Albrechtem (ZDOL). Pokud byl ďáblem podle Vás pan Albrecht, tak jste asi nečetl listy pana Karla st. z Žerotína. zkuste se řídit přikázáním z desatera "Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu Svému.

Karel

ps: hodnocení je podle Vaši zveřejněné části.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Edice Český ČAS

Jan Bauer

Ďábel Valdštejn

Pozoruhodný osud

vévody frýdlantského


Jan Bauer

Ďábel Valdštejn

Pozoruhodný osud

vévody frýdlantského


Copyright © Jan Bauer, 2017

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2017

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová, 2017

© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2017

ISBN 978-80-7475-179-0


5

Předmluva

Jen málokteré postavě našich dějin se dostalo takové pozornos­

ti historiků, spisovatelů, amatérských badatelů, malířů a dokonce

i hudebních skladatelů jako frýdlantskému vévodovi a generalissi­

movi císařských vojsk Albrechtovi z Valdštejna. Jeho vskutku mi­

mořádný a dramatický osud, který jako by předem narýsoval horo­

skop významného astronoma, matematika a tehdy také astrologa

Johanna Keplera, nás dodnes nepřestává vzrušovat. Zdá se, že je

naplněn podivuhodným tajemstvím. Máloco tak fascinuje jako

Valdštejnův závratný vzestup až do nejvyšších pater světské moci

a  slávy, po  němž následuje strmý pád s  cejchem zrádce a  vyvrhe­

le. Měl oprávněnou šanci stát se největším vojevůdcem třicetileté

války, údajně sahal i po české královské koruně, skončil však jako

„notorický říšský rebel“, pro něhož neexistoval jiný trest než zákeřná

smrt z rukou irského žoldnéře. Jaká látka pro spisovatele hledající

dramatické téma! Jaká záhada pro zvídavé historiky!

Každopádně Albrecht Václav Eusebius z  Valdštejna, jak znělo

celé jeho jméno, svým posmrtným věhlasem daleko překročil české

hranice. Už v roce 1639 o něm napsal hru anglický dramatik Henry

Glapthorne, o  rok později vytvořil jeho první německý životopis

dějepisec Johann Hermann Hagelgans a  v  roce 1643 vydal Vald­

štejnův životopis italský spisovatel a voják hrabě Galeazzo Gualdo

Priorato. O frýdlantském vévodovi zamýšlel napsat rozsáhlou bás­

nickou skladbu také proslulý svůdce, dobrodruh a spisovatel Gia­

como Casanova v době, kdy v závěru svého pozoruhodného života


6

Jan Bauer

působil jako knihovník na  zámku v  Duchcově. Měla se jmenovat Albertiáda a  autor ji chtěl věnovat svému zaměstnavateli hraběti Josefu Valdštejnovi, který byl vzdáleným potomkem slavného vo­ jevůdce. Skutečný literární pomník však tomuto českému šlechtici s podivuhodnými osudy zbudoval v letech 1798 až 1799 velký bás­ ník německého romantismu Friedrich Schiller svou dramatickou trilogií Valdštejnův tábor, Piccolominiové a Valdštejnova smrt.

Ale to jsme uvedli opravdu pouze namátkou několik málo děl z  nepřeberného množství těch, která se vztahují k  osobnos­ ti frýdlantského vévody. Vždyť jen do  roku 1910 prý obsahova­ la valdštejnská bibliografie přes dva a  půl tisíce titulů! A  to ještě nebyly spočítány všechny práce, které byly o tomto ctižádostivém hochštaplerovi, bezskrupulózním chamtivci, chladném intrikáno­ vi a nadmíru schopném vojevůdci sepsány ve 20. století. Z těch zá­ sadních zmiňme alespoň díla rakouského historika Heinricha von Srbika, německého historika Golo Manna, syna spisovatele Tho­ mase Manna, a  práce plejády předních českých historiků – Anto­ nína Gindelyho, Josefa Pekaře, Zdeňka Kalisty, Josefa Janáčka či Josefa Polišenského.

Von Srbik dokonce neváhal udělat z českého šlechtice Velkoněm­ ce a  napsal o  něm: „... Poté, co byl v  Chebu zavražděn, uvědomil si německý národ vnitřní velikost tohoto muže.“ A tak vinou této zcela falešné interpretace nakonec došlo k tomu, že Valdštejnovo jméno nesla za 2. světové války jedna divize SS (Wallenstein).

Naproti tomu historik Zdeněk Kalista jasně potvrdil, že „Valdštejn byl Čechem... Čechem z českého rodu, jehož příslušníci se s důraznou hrdostí hlásili ke svému češství. Celá jeho životní dráha, celý jeho osud kotví podstatnými svými momenty, nejdůležitějšími svými roz

Ďábel Valdštejn

hodnutími v  české půdě, v  domácích poměrech, okolnostech domácího prostředí...“

Na Valdštejnovi je cosi, co nás fascinuje dodnes. V každém pří­ padě byl výjimečnou osobnosti s výjimečným osudem. Můžeme ho litovat a také mu můžeme škodolibě přát to, jak nakonec dopadl. Ostatně už jeho současník a bývalý švagr Karel starší ze Žerotína okomentoval jeho tragický konec slovy: „Jaký strom, takové ovoce, jaké dílo, taková záplata, jaká služba, taková odměna.“

Sám se přiznávám, že když jsem byl nakladatelem vyzván, abych o Valdštejnovi napsal knihu – ostatně sám jsem mu před lety věno­ val román Hvězda Valdštejnova srdce, který přes jeho sladkobol­ ný název počítám ke svým nejlepším –, ocitl jsem se na rozpacích. Na jednu stranu jsem byl nadšen výjimečnou příležitostí věnovat se této mimořádné osobnosti, ale na druhou jsem měl obavy, zda jsem po  všech těch slavných autorech hoden tohoto nemalého úkolu. Nakonec, po zvážení všech okolností, jsem se toho ujal, byť s  vědomím vlastní nedostatečnosti. Proto ode mne nečekejte ob­ jevnou historickou práci, k tomu se necítím být povolán. Mou cti­ žádostí bylo jen a pouze napsat populární životopis jednoho pro­ slulého českého šlechtice s nezbytným přihlédnutím k pohnutým událostem oné doby. Nic víc a nic míň.

Původ rodu valdštejnů

Nejstarším známým předkem Valdštejnů byl patrně Markvart, ko­ morník českého knížete a  od  roku 1158 krále Vladislava II., v  do­ chovaných listinách uváděný k  roku 1148. Právě on propůjčil své jméno rozrodu Markvarticů, podobně jako například Vítek z Prčice, stolník téhož krále Vladislava II., rozrodu Vítkovců. Nebyla to ná­ hoda, vždyť z nejbližších družiníků českých panovníků se tehdy re­ krutovaly zakladatelské osobnosti významných šlechtických rodů.

Markvartici se usazovali v Pojizeří, kde také vyrostly jejich prv­ ní hrady. Jedním z  nich byl Valdštejn, původně nazývaný tehdy módně německy Waldenstein (Lesní kámen), jehož zakladatelem byl zřejmě Markvartic Jaroslav z Hruštice, purkrabí na saském Kö­ nigsteinu a  později na  hradu v  Boleslavi. Valdštejn byl zbudován na  skalách uprostřed hlubokých lesů v  samém srdci Českého ráje někdy koncem 13. století. První písemná zmínka o  něm je však až z roku 1304 na listině, kterou král Václav II. potvrzuje dědičná práva k hradu Štěpanici Janovi z Valdštejna. Je ovšem dlužno do­ dat, že tento Jan byl jedním z šesti synů Zdeňka z Valdštejna, syna zakladatele hradu Jaroslava z Hruštice.

Právě se Zdeňkem z  Valdštejna je spojena oblíbená rodová po­ věst, podle níž tento velmož přivedl na křížové tažení krále Přemy­ sla Otakara II. proti pohanským Prusům svých čtyřiadvacet synů, vesměs statných bohatýrů. Ve skutečnosti jich tolik být nemohlo, nicméně Valdštejnové se touto pověstí později rádi chlubívali, aby dokazovali plodnost, statečnost a starobylost svého rodu. Shodně

9

Ďábel Valdštejn

s ostatními Markvartici měl tento rod původně v erbu jednoocasé­

ho lva. Později však Valdštejnové přijali jako svůj erb čtvrcený štít,

na němž se střídali zlatí a modří lvi na opačně zbarvených polích.

O svou rodovou kolébku, hrad Valdštejn, však poměrně brzy přišli.

Někdy kolem roku 1382 ho Jindřich z Valdštejna, pán města Tur­

nova, prodal svým příbuzným pánům z Vartemberka.

Navzdory zmíněné pověsti a honosnému erbu se zpočátku Vald­

štejnové příliš neprosazovali ve  dvorských a  církevních úřadech.

Olomoucký biskup Jan z  Valdštejna, zastávající toto postavení

v  letech 1303 až 1311, byl spíše výjimkou. Za  husitských válek

se do  historie zapsal Hašek z  Valdštejna, který byl jako katolický

šlechtic nejprve v roce 1420 zajat v bitvě pod Vyšehradem, v zajetí

však přešel na stranu kališníků a stal se hejtmanem polního vojska

pražanů. Další zajímavou postavou v té době už silně rozvětveného

Zřícenina hradu valdštejn na kresbě z 19. století Jan Bauer

rodu byl v 16. století vzdělaný Hanibal z Valdštejna, rektor univer­

zity ve Frankfurtu nad Odrou a stoupenec náboženské reformace.

Zdeněk Brtnický z Valdštejna z moravské rodové větve, které pa­

třily hrad Brtnice a  Moravské Budějovice, se za  stavovského po­

vstání v letech 1618 až 1620 stal členem direktoria a komorníkem

„zimního krále“ Fridricha Falckého. Po porážce stavovského vojska

na Bílé hoře byl původně odsouzen k smrti a ztrátě svého majetku,

ale nakonec se popravě vyhnul a po dvou letech zemřel v žaláři.

Henyk z Valdštejna z dobrovické větve rodu založil v roce 1610

v  Dobrovici tiskárnu, v  níž vydával latinské humanistické spisy

a česká náboženské knihy. Skandál vyvolalo vydání protihabsbur­

ského pamfletu, který sepsal Václav Mágrle ze Sobíšku. Celá zále­

žitost skončila před soudem a nakonec uvězněním tiskaře Ondře­

je Mizery, na něhož oba obvinění – Valdštejn a Mágrle – všechno

svedli. Henyk sice tiskaře z vězení dostal, ale jen proto, aby ho dal

tajně popravit, a  pak o  něm tvrdil, že zmizel. Po  porážce stavov­

ského povstání uprchl Henyk z Valdštejna do Saska a po několika

letech byl i s manželkou v Míšni kýmsi otráven.

V jakém postavení byli Valdštejnové v 16. století, o tom přesvěd­

čivě vypovídá renomovaný historik Josef Janáček: „O starobylosti

rodu pánů z Valdštejna sice nikdo nevyslovil pochybnosti, neobjevovala

se však mezi nimi žádná pozoruhodnější osobnost a ani aktivnější účast

Viléma z Valdštejna a na Rychmburce a Jiřího z Valdštejna na Hostin

ném v  odboji českých stavů proti králi Ferdinandovi I. roku 1547 nic

nezměnila na  skutečnosti, že se s  žádnou větví valdštejnského rodu

na předních místech ve veřejném životě v Čechách nepočítalo. Stagna

ce rodu, z níž se vymykala jen větev moravských Valdštejnů s hlavním

sídlem na Brtnici, měla dlouhodobé účinky a souvisela i s jeho málo utě

šenou hospodářskou situací.“

11

Îábel valdštejn

Podle soupisu majetku české šlechty pro daňové účely z  roku

1557 patřilo Valdštejnům mezi zdejšími rody až devatenácté mís­

to, a i to byl poněkud zkreslující pohled. Vždyť sčítal majetek cel­

kem deseti valdštejnských rodin, které však nehospodařily společ­

ně, ale každá pro sebe. Vedle nejbohatších rodů, jako byli tehdy

Rožmberkové, Pernštejnové, Trčkové z  Lípy, páni z  Hradce nebo

Smiřičtí byli Valdštejnové vlastně úplnými chudáky. Není divu, že

tato neradostná okolnost nemohla nepoznamenat největší posta­

vu rodu, Albrechta z Valdštejna, a její příchod na scénu dějin.

erb rodu valdštejnů

12

mládí a Zrání

albrechta Z valdštejna

„Nebe Valdštejnovi požehnalo šlechtickým původem a  při zrození mu

dalo touhu po  slávě. Je totiž pravda, že sláva rodu naplňuje srdce, že

ušlechtilost předků probouzí šlechetného ducha a  zákonitě vede člově

ka k  tomu, aby svým jednáním ukázal, že je svého rodu stále hoden.

Albrecht... si předsevzal velké cíle a zrodily se v něm velké ideje, v něž

zprvu věřil jen on,“ píše italský spisovatel, voják a  také diplomat

hrabě Galeazzo Gualdo Priorato v nejstarším životopise Albrechta

z Valdštejna z roku 1643, tedy vydaném pouhých devět let po vé­

vodově smrti.

Třebaže se autor mohl opřít o  vzpomínky těch, kteří Valdštej­

na osobně znali, příčiny jeho úžasné ctižádosti spíše zamlžil. Jestli

k ní měl mladý Albrecht Václav Eusebius nějaké pohnutky, vyply­

nuly nejspíše z chudého prostředí heřmanické tvrze, kde se 14. září

1583 narodil. Rozpor mezi starobylostí rodu a podmínek, v nichž

prožil útlé mládí, pro něho musel představovat výraznou motiva­

ci. Albrechtův otec Vilém z  Valdštejna se sice oženil s  Markétou

Smiřickou z  náchodské větve rodu Smiřických, tedy s  nevěstou

z velmi bohaté rodiny, ale očekávaný prospěch z tohoto sňatku se

nedostavil. Markéta, Albrechtova matka, žádný nárok na obrovský

smiřický majetek neměla. Přitom Vilémovi z Valdštejna patřila jen

nevelká tvrz v  Heřmanicích a  sedm vesnic v  jejím okolí s  pouhý­

mi 92 poddanými v chudém a kamenitém Podkrkonoší. A to bylo

Îábel valdštejn

zatraceně málo. Jen dlouhá rodová historie a  pyšný erb mohly připomínat postavení valdštejnského rodu a v malém Albrechtovi zasívat přesvědčení, že musí svůj osud zásadně změnit, nemá­li až nadosmrti jen paběrkovat a živořit.

Už v jeho deseti letech mu zemřela matka Markéta a o dva roky později ji následoval na onen svět i otec Vilém. Ještě před tím ne­ chal v Heřmanicích sepsat svou poslední vůli, v níž Albrechta jako jediného syna ustanovil hlavním dědicem. Poručníky svých nezle­ tilých dětí, kromě Albrechta to byly dcery Marie Bohumila a Kate­ řina Anna, jmenoval Jindřicha Slavatu z  Chlumu a  Košumberka a svého bratra Karla z Valdštejna na Poličanech. Zároveň vyslovil přání, aby pozůstalí „jakž za živobytí mého se mnou vespolek v lásce a v drobrém srozumění jsou byli, tak aby po smrti mé v tom bez přítrže zůstávali“.

V deseti letech se Albrecht ocitl v soukromé škole na hradě Ko­ šumberku, kterou udržoval jeho poručník Jindřich Slavata a  kde vyučovali kněží jednoty bratrské. Budoucímu vojevůdci se tu do­ stalo základního vzdělání, tedy především zvládl znalost čtení a psaní, přičemž jeho učitelé kladli důraz zejména na kázeň a zbož­ nost. Pro vzpurného a  netrpělivého chlapce patrně taková škola představovala nepřetržitý sled utrpení a jistě se už těšil na chvíle, kdy si v souladu s dobovou výchovou šlechtice osvojí jízdu na koni a zacházení se zbraněmi.

V  roce 1597 Albrecht ukončil pobyt na  Košumberku, ostat­ ně více vzdělání mu už asi tamní učitelé nedokázali poskytnout, a jeho poručníci se rozhodli poslat ho spolu s preceptorem a osob­ ním sluhou na gymnázium v Goldbergu (dnes polské město Zloto­ ryja) ve Slezsku. Neučinili tak kvůli jeho nadání, ale prostě proto, že Valdštejnové a Slavatové považovali studium pro své syny za ne­ Jan Bauer

zbytné, a to bez ohledu na vynaložené náklady. Albrecht se v Gold­

bergu především naučil dobře německy a  zdokonalil se v  latině.

Ale zároveň tu narazil na nesmiřitelné náboženské sváry, vždyť až

dosud žil v  protestantském prostředí, jeho rodiče i  poručníci byli

příslušníky jednoty bratrské. A najednou se mu v Goldbergu dostá­

valo ze strany katolíků nadávek a sám pak dotčeně žaloval lehnic­

kému hejtmanovi na člověka, který ho údajně nazval „kalvínskou

šelmou“.

Začátkem ledna 1599 zemřel Jindřich Slavata, a  vzhledem

k tomu, že druhý poručník Karel z Valdštejna byl vážně nemocen,

ocitli se Albrecht a jeho dvě sestry vlastně bez poručníků. Ještě než

mohl v této záležitosti rozhodnout zemský soud, přihlásila se o po­

ručnictví jejich teta Jitka z Valdštejna, otcova neprovdaná sestra,

která v té době už hospodařila na heřmanické tvrzi. Spolu s ní byli

dalšími poručníky určeni Kryštof Bulovanský z  Hustiřan a  Adam

mladší z Valdštejna, nejbohatší příslušník tohoto rodu. Mladý Al­

brecht se po smrti Jindřicha Slavaty přechodně vrátil domů, ale už

na  podzim ho noví poručníci znovu vypravili do  školy, tentokrát

na akademii v Altdorfu u Norimberka.

Tato škola byla původně gymnáziem, ale v roce 1578 ji císař Ru­

dolf II. povýšil mezi akademie a vybavil ji právem udělovat hodnost

bakaláře i mistra svobodného umění. Z dobového pohledu se stala

něčím mezi střední školou a  univerzitou. Do  Altdorfu přicházeli

studovat mladí muži, ať už šlechtického, nebo měšťanského půvo­

du, a to nejen z německých končin, ale také z Čech. Zdejší akademii

absolvoval například pozdější prezident stavovského direktoria

z  roku 1618 Václav Vilém z  Roupova. Vyučovali zde učitelé z  ně­

meckých zemí, ale rovněž Italové, Švýcaři a francouzští hugenoti;

oficiálně měla tato akademie pověst luteránské školy.

15

Îábel valdštejn

Albrecht zde rozhodně neproslul zájmem o  vědy a  studium,

ale naopak děláním dluhů a horlivou účastí na různých výtržnos­

tech. Dozvídáme se o něm, že se podílel na útoku na dům doktora

Schoppera a o dva týdny později se zase připletl do rvačky, při níž

jeho kolega Jan Hartmann zabil jednoho místního měšťana. Al­

brecht se spolu s několika dalšími studenty zachoval zcela kolegi­

álně a  Hartmannovi pomohl k  útěku z  města. V  Altdorfu vyvolal

tento incident mimořádný rozruch a  místní měšťané požadovali

vyloučení viníků ze studií a dokonce se pokusili prohledat student­

ské byty. Šestnáctiletý Albrecht se jim s  odvoláním na  své šlech­

tictví vzepřel a navíc v potyčce pobodal kordem jistého Gottharda

Livona. Hned poté dala norimberská městská rada mladého Vald­

štejna zadržet a uvěznit na císařském hradě v Norimberku.

Zřícenina hradu Košumberk na vyobrazení z 19. století Jan Bauer

Brzy si však norimberští konšelé tak tvrdý postup proti nezdár­

nému příslušníkovi starobylého českého rodu raději rozmysleli.

Tehdejší doba si potrpěla na  stavovské rozdíly, a  tak se Albrecht

po krátké době dostal z hradního žaláře a čekalo ho pouze domá­

cí vězení, které mělo trvat tak dlouho, dokud nezaplatí své dluhy.

Poté měl být ze studií vyloučen. Šlechtický mladík na  to opět za­

reagoval vzpurně a  v  rozčilení zbil svého nového sluhu, jakéhosi

Rehbergera.

O  tom, co přesně následovalo, nemáme spolehlivé zprávy. Zdá

se být jisté, že v Albrechtův prospěch zakročil jeho poručník Adam

mladší z  Valdštejna, jenž patřil k  oblíbencům císaře Rudolfa II.

adam mladší z valdštejna


17

Îábel valdštejn

A tak v únoru roku 1600 nezdárný student altdorfskou akademii

opustil, aniž zřejmě zaplatil své dluhy, a vydal se na obvyklou kava­

lírskou cestu po Evropě. Galeazzo Gualdo Priorato uvádí, že se stal

panošem Karla z Burgau, syna arcivévody Ferdinanda Tyrolského,

a  cestoval v  jeho doprovodu. Brzy však patrně ze služby odešel

a  v  cestě po  evropských zemích pokračoval sám. „Francie, Anglie

a  Holandsko byly dějištěm prvních Valdštejnových rozmarů. Protože

v  těch zemích nacházel jediné rozptýlení v  cestování, jedinou jistotu

ve střídání jedné krajiny za druhou a jediný pevný bod v bohatosti ná

rodních zvyků, oblékání a  tradic, měl příležitost zevrubně a  zcela bez

omezení poznat vrtochy Štěstěny a bystřil ducha. Má-li se mládí naučit

rozvážnosti, nemá než vlastní nestálost. Neklid je často důkazem pro

buzení ducha,“ poznamenává Gualdo Priorato.

Ve  skutečnosti nevíme nic spolehlivého o  Albrechtově putová­

ní Evropou ani o údajném dokončení studií v italské Padově. Tedy

nic, co by se dalo seriózně potvrdit. A  tak zůstává jisté jen to, že

se v Čechách objevil až po dvou letech, to jest v roce 1602. Každo­

pádně na  svých cestách zdokonalil své jazykové znalosti. Kromě

toho, že hovořil česky a německy a zvládl základy latiny, si osvojil

italštinu, španělštinu a zřejmě i francouzštinu, což svědčí o velkém

jazykovém nadání.


18

Záhadná a osudná choroba

V roce 1602 obnovil císař Rudolf II. mandát proti jednotě bratrské,

bratrské sbory v  Mladé Boleslavi a  v  Týně nad Vltavou byly uza­

vřeny. Císař tak učinil na  zvýšený nátlak katolické šlechty v  čele

s  nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z  Lobkovic.

Na českém zemském sněmu proti tomu ostře vystoupil mluvčí jed­

noty bratrské Václav Budovec z  Budova. Náboženská atmosféra

v  Čechách výrazně zhoustla a  zradikalizovala se. Valdštejnové se

sice hlásili k reformaci a k jednotě bratrské, ale rozhodně nepatřili

k  radikálům. Výjimkou mezi nimi byl Adam mladší z  Valdštejna,

který, když se začal ucházet o službu u dvora, přestoupil ke kato­

líkům. „A  od  něho se patrně Albrecht poučil o  českých náboženských

poměrech nejvíce,“ připomíná historik Josef Janáček. „Vytušil rychle,

že katolická strana slibuje svým stoupencům větší prospěch, ale hlavně

si uvědomoval, že příslušnost k  jednotě bratrské, kterou mu přisoudili

rodiče při křtu, mu asi nikdy neposlouží, až se pokusí sám hledat cestu

do popředí... Pro nezámožného šlechtice s velkými ambicemi zde mnoho

na  výběr nebylo, a  proto musel být Albrechtovi oportunismus Adama

z Valdštejna hodně blízký.“

Historikové předpokládají, že se Albrecht se po návratu do Čech

nějaký čas zdržoval právě v  pražském domě Adama mladšího

z Valdštejna. Zdejší prostředí mu bylo jistě bližší než chudá heřma­

nická tvrz. Jednotvárný život venkovského šlechtice ho ničím ne­

lákal, a proto se nakonec po příkladu jiných mladých renesančních

kavalírů rozhodl pro vojenskou kariéru. V září 1603 sepsal listinu,


19

Îábel valdštejn

ve které děkoval tetě Jitce za péči o sirotčí majetek, a ten na jaře následujícího roku zápisem do  zemských desek svěřil strýci Janu Kryštofovi z Valdštejna a  dvěma pražským právníkům. V té době už měl zajištěno místo v  císařském vojsku, kam nastoupil v  nej­ nižší důstojnické hodnosti fendrycha (praporčíka). Jednání o sňat­ ku sestry Kateřiny Anny s Karlem starším ze Žerotína, předákem moravských protestantských stavů, přenechal Adamovi mladšímu z Valdštejna.

V době její svatby Albrecht v Uhrách válčil s Turky a vyznamenal se při hájení Ostřihomi. V listopadu 1604 byl už hejtmanem, tedy velitelem pěší kompanie, a spolu s ním sloužili tehdy v císařském vojsku generála Giorgia Basty i další muži, s nimiž se měl v živo­ tě setkávat, například Jindřich Matyáš z Thurnu či původem špa­ nělský důstojník Don Baltazar Marradas y Vique. Před Košicemi, které tehdy držel turecký spojenec, sedmihradský vévoda Štěpán Bočkaj, utrpěl hejtman Valdštejn průstřel ruky a následně v lednu 1605, jak si sám poznamenal v podkladech pro sestavení horosko­ pu, onemocněl na „uherskou nemoc a mor“.

Co to bylo za  choroby, se s  odstupem doby můžeme jen doha­ dovat. Jisté je, že jako „uherská“ nebo také „francouzská“ nemoc bývala tehdy označována syfilida, kterou se mohl nakazit od  ně­ jaké nevěstky či markytánky ve  vojenském ležení. Antropolog Emanuel Vlček, který v  roce 1975 zkoumal Valdštejnovy tělesné pozůstatky, uvádí: „Na  kostře byly ... objeveny nesporné známky ... chronického onemocnění, které Valdštejna sužovalo posledních třicet let jeho života až do jeho smrti. Byla to orgánová syfilis, která se u Valdštejna projevovala jednou z  forem nervové syfilis...“ Antropolog dále připomíná vysoký obsah rtuti ve  vévodově kostní tkáni. Rtutí se totiž tehdy tato choroba léčila. Zároveň dodává: „Je přirozené, že Jan Bauer

další a další aplikované rtuťové kúry vedly postupně k chronické otravě

organismu vévody. Příznaky provázející otravu rtutí se plně kryjí s his

toricky uváděnými Valdštejnovými chorobnými příznaky. Vedle vzru

šenosti, depresí, návalu krve, třesu, rozčilování, až zmítavých pohybů,

mohlo docházet i k halucinacím a dementním projevům.“ Vlček v této

souvislosti zmiňuje grafologické změny ve Valdštejnově rukopisu

v posledním období jeho života, kdy se v něm projevuje zhoršující

se třes rukou.

Historikové Josef Polišenský a  Josef Kollmann však mají urči­

té výhrady k tvrzení, že se Albrecht z Valdštejna nakazil syfilidou

v  roce 1604. V  takovém případě by totiž druhé stadium choroby

nastalo někdy kolem roku 1610 a třetí po roce 1620. Jenže právě

po roce 1620 dochází k Valdštejnově mimořádné aktivitě, která ho

vynese až do čela císařského vojska a učiní ho jedním z největších

vojevůdců třicetileté války. Něco takového nemůžeme předpoklá­

dat u  těžce nemocného muže. „Není sporu o  tom, že Valdštejn byl

po  celý svůj život člověk churavý,“ uvádějí Polišenský a  Kollmann.

„On sám si opětovně stěžoval na dnu a přičítal toto bolestivé onemoc

nění... nemírnému pití vína ve svém mládí. Později pil jenom lehké vel

tlínské a spíše ještě pivo... Je víc než pravděpodobné, že Valdštejn trpěl

jak dnou, tak na  následky syfilidy: je ale otázka, kdy se tato onemoc

nění projevovala takovým způsobem, že ovlivňovala jeho rozhodování.

Z  ubohých tělesných ostatků, které se dnes pohodlně vejdou do  stolní

zásuvky, je velice riskantní dělat dalekosáhlé závěry.“

21

Z česKého bratra KatolíKem

Situace císařské armády, zimující u Prešova, byla kvůli nevyplacené­

mu žoldu dosti zoufalá. Proto vojsko generála Basty vyslalo do Pra­

hy své zástupce, aby vymohli vyplacení dlužného žoldu. Za pěchotu

byl zvolen právě hejtman Albrecht z Valdštejna, za jízdu hejtman

Jindřich Hýzrle z Chodů, který později sepsal svůj životopis, díky

němuž o  tomto putování víme. Během cesty Valdštejn vážně ne­

mocněl, což mohlo souviset jak s nakažením syfilidou, tak se zápa­

lem plic. Zatímco Jindřich Hýzrle se bez úspěchu vracel k vojsku,

Valdštejn se léčil zřejmě v Praze, nebo v Heřmanicích. Na českém

zemském sněmu v únoru 1605 jistě nebyl, přesto ho zde kvůli re­

klamaci dlužného žoldu navrhli na jmenování do funkce komisaře

pro věci placení vojska. Bylo to poprvé, kdy se Albrecht, zatím bez

své aktivní účasti, objevil na scéně velké politiky.

O něm samotném nemáme zprávy, teprve v červnu 1605 se ob­

jevuje v Rosicích, kde navštívil svou vážně nemocnou sestru Kate­

řinu Annu, provdanou za  Karla staršího ze Žerotína. Ta po  dvou

měsících v pouhých jednadvaceti letech zemřela, patrně na tuber­

kulózu. Albrecht se spolu se svou druhou sestrou Marií Bohumi­

lou zúčastnil jejího pohřbu. Nevíme, nakolik se v té době s Karlem

starším ze Žerotína sblížil, nicméně byli švagry pouhý rok a nezdá

se, že by Valdštejn, v té době ještě nevyzrálý, ctižádostivý mladík,

našel se vzdělaným a noblesním příslušníkem jednoty bratrské Že­

rotínem společnou řeč. Tím spíše, že Albrecht, v té době už pový­

Jan Bauer

šený na plukovníka a s vyhlídkou na dvorskou kariéru, přestoupil na podzim roku 1606 ke katolické víře.

„Všude, kam pohlédl, představovala víra stále vážnější otázku karié r y,“ připomíná Josef Janáček. „Jedněm usnadňovala cestu dopředu, druhé brzdila a nechávala přešlapovat bezmocně na místě. A všude byli v  nástupu katolíci a  rozdmýchávali problém víry jako otázku bytí a nebytí.“

Valdštejn přestoupil ke  katolickému vyznání v  jezuitské kole­ ji v  Olomouci, alespoň se tím olomoučtí jezuité chlubili. Největší zásluhy se v  tomto ohledu připisují páteru Vítu Pachtovi, jenže ve skutečnosti vůbec nevíme, jak se Albrecht k olomouckým jezui­ tům dostal. Snad v tomto ohledu sehrálo roli jeho přátelství s Ada­ mem Lickem z Rýzmburka a dalšími moravskými šlechtici, s nimiž se snad, a  to slůvko zdůrazněme, seznámil na  pohřbu své sestry Kateřiny Anny, manželky Karla staršího ze Žerotína. Jeho přestup nevyvolal žádný zvláštní ohlas, ostatně tuto cestu volili i jiní mla­ dí šlechtici, například v  té době mnohem známější Karel z  Lich­ tenštejna nebo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Vždyť jim konverze ke katolictví otevírala cestu k další kariéře. Pamětníkům českých poměrů ve 20. století jistě nemusím připomínat zjevné pa­ ralely, kdy členství v komunistické straně zajišťovalo dobrá místa a kariérní postup. Gualdo Priorato k tomu ve Valdštejnově životo­ pise moudře dodává: „Pro velké věci je předurčen ten, kdo je uchráněn před velkou nepřízní.“

Albrecht Václav Eusebius mohl samozřejmě těžko pomýšlet na  nějakou úřednickou kariéru, ostatně při jeho výbušné povaze ho ani nelákala. Spíše si sám sebe dokázal představit v  čele větší vojenské jednotky s vyhlídkou na život sice riskantní, nicméně při­ nášející slávu a bohatství. Jako čerstvý katolík s pověstí statečné­

23

Îábel valdštejn

ho důstojníka z krátké uherské kampaně pomýšlel na válečnickou

kariéru. Ale vzhledem k tomu, že císařův bratr arcivévoda Matyá­

še právě uzavřel mír s Bočkajem a s Turky, musel se poohlédnout

po jiném bojišti. Takovým bylo v té době Nizozemí, kde tamní špa­

nělský místodržitel a  další bratr Rudolfa II., arcivévoda Albrecht,

válčil s  protestantskými Spojenými provinciemi. Zájem o  službu

ve španělském vojsku byl však značný, a proto potřeboval přímlu­

vu svého příbuzného a  někdejšího poručníka, Adama mladšího

z Valdštejna, u císaře Rudolfa II. Císař mu skutečně nechal počát­

kem ledna 1607 vystavit doporučující list, jenže než mohl budoucí

Karel starší ze Žerotína Jan Bauer

vojevůdce vyrazit do  Nizozemí, i  tam byl uzavřen mír. Albrechtu

Václavu Eusebiovi se kariéra důstojníka opět vzdálila.

Naštěstí mu opět pomohla protekce, tentokrát ze strany, kte­

rou by leckdo nečekal. Totiž od Valdštejnova bývalého švagra Karla

staršího ze Žerotína. Ač sám patřil k jednotě bratrské a Albrechtova

konverze by mu měla vadit, přimluvil se za něj u svého vídeňského

přítele Jana z Mollartu, který působil na tamějším dvoře arcivévo­

dy Matyáše. Tato žádost byla kupodivu takřka obratem kladně vy­

řízena. Matyáš, který se dostal do konfliktu se svým starším brat­

rem Rudolfem II., měl nepochybně zájem naklonit si Žerotína jako

vůdce moravské stavovské opozice. A tak mohl plukovník Albrecht

z Valdštejna v dubnu 1607 vyrazit do Vídně s nadějí na pokračová­

ní důstojnické kariéry v řadách Matyášova vojska.

25

ve sluŽbách arcivévody matyáše

Albrecht z  Valdštejna přicestoval do  Vídně v  napjaté situaci, kdy

se vztahy mezi oběma habsburskými bratry mimořádně vyhrotily.

Mírové smlouvy, které arcivévoda Matyáš podepsal s Turky a s vůd­

cem uherského povstání Štěpánem Bočkajem, silně popudily císaře

Rudolfa II., jenž snil o  porážce tureckého vojska a  krutém potres­

tání uherských vzbouřenců. V uzavřeném míru spatřoval komplot

proti sobě. Podezíral Matyáše, že ho chce vystrnadit z  císařského

trůnu, a pokusil se mírové dohody sabotovat. Za této situace zača­

la jednat rodina Habsburků, která formálně prohlásila právě ctižá­

dostivého Matyáše za hlavu rodu. Psychicky nemocný Rudolf II. byl

pokořen a  ještě více se uzavřel do  sebe. Na  Matyášovu stranu pak

začala přecházet protestantská šlechta v Rakousích a také na Mora­

vě a žádala, podobně jako uherští magnáti, náboženskou svobodu.

V dubnu 1608 se v Ivančicích sešel sněm moravské šlechty, který

sesadil z funkce zemského hejtmana Ladislava Berku z Dubé a zvo­

lil direktorium v čele s Karlem z Lichtenštejna. Moravští šlechtici

se přihlásili za poddané arcivévody Matyáše a Karla staršího ze Že­

rotína pověřili jednáním s uherskými a rakouskými stavy. Na sně­

mu se objevil i Albrecht z Valdštejna v hodnosti hejtmana pěšího

pluku arcivévody Matyáše. Dokládá to svědectví Viléma Slavaty

z  Chlumu a  Košumberka, který do  Ivančic přijel jako posel císa­

ře Rudolfa II. s  úkolem odvrátit moravskou šlechtu od  její zjevné

vzpoury. Slavata se mimo jiné sešel také s Valdštejnem, ale zjevně

neuspěl. Albrecht Václav Eusebius sice nesdílel Žerotínovo horlení

Jan Bauer

pro stavovská práva a náboženskou svobodu, jenže právě v Maty­ ášově vojsku mu kynula další kariéra. Pod velením polního zbroj­ mistra Maxmiliána z  Lichtenštejna měl na  Moravě se souhlasem zdejších stavů naverbovat muže do pěšího pluku.

Arcivévoda Matyáš zatím ve  Znojmě vydal manifest k  obyva­ telům zemí Koruny české. Odůvodňoval v  něm svůj postup ne­ schopností císařského bratra a zlou vůlí jeho rádců a prohlašoval, že hodlá chránit všechna privilegia a svobody habsburských zemí. Napjatou situaci se pokusil zachránit kardinál a olomoucký biskup František z  Dietrichštejna. Bez otálení se rozjel do  Znojma, aby zabránil ozbrojenému konfliktu. Marně. Papežský legát Antonio Caetano, který ho při jednáních s Matyášem doprovázel, referoval do Říma, že Rudolfovo postavení je beznadějné. „Pokud jde o císaře, nikdo ho již nechce a mluví se o něm s nepředstavitelnou nestydatostí a nedostatkem respektu,“ uvedl legát doslova.

Jakmile Matyáš vstoupil v čele své armády do Čech, začal ustra­ šený Rudolf II. pomýšlet na  útěk z  Prahy. Dokonce se obrátil na saského kurfiřta Jana Jiřího s dotazem, zda by mu poskytl azyl v Drážďanech. Kurfiřt byl jeho žádostí poněkud uveden do rozpa­ ků. Souhlasit nechtěl, odmítnout nemohl. Rudolf, který se už před svými komorníky ani nesnažil skrývat neustálý pláč, v  zoufalství začal po Čechách sbírat vojenskou hotovost.

Česká šlechta však kupodivu stála při císaři. V jeho zastoupení svolal nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic do Prahy zemský sněm a  dokonce se mu podařilo přemluvit zcela vyděše­ ného Rudolfa, aby před shromážděnými stavy promluvil. Vždyť mnozí lidé v Čechách už nevěřili, že je císař vůbec naživu. Dokonce kolovaly pověsti, že místo něj sedí na  Pražském hradě jakýsi pa­ novníkovi podobný švec, za něhož vládnou císařští radové.

Îábel valdštejn

Není divu, že shromážděný sněm strnul údivem, když se před ním objevil pobledlý a roztřesený stařec, usedl na trůně a slabým hlasem pronesl několik německých vět, které kancléř Lobkovic pře­ ložil do češtiny. Rudolf se omluvil, že se necítí zdráv, a brzy opustil zasedání sněmu. Jeho krátké vystoupení většinu přítomných doja­ lo. Dokonce se ho zastal jeden z vůdců české protestantské opozice Václav Budovec z Budova a přesvědčil české nekatolíky, aby zatím netrvali na požadavku náboženských svobod.

Matyášovi, když se k němu nepřidala česká šlechta, nezbylo než s  nešťastným Rudolfem vyjednávat. A  tak 25. června 1608 v  li­

matyáš jako císař


28 Jan Bauer

beňském zámečku, na dohled od pražských hradeb, podepsali oba

habsburští bratři mír. Rudolf zároveň postoupil Matyášovi uher­

skou korunu a Moravské markrabství. Zbývaly mu už jen císařská

a česká svatováclavská koruna.

Uzavřením míru skončila pro Albrechta z Valdštejna další krát­

ká válečná kampaň a  také se musel rozloučit s  hodností hejtma­

na. Kromě toho si účastí v Matyášově vojsku zkomplikoval vlastní

postavení. Císař Rudolf II. se sice zavázal, že nebude považovat

za  provinění postoj uherských, rakouských a  moravských stavů,

ale situace v  Čechách nebyla pro Matyášovy stoupence právě pří­

znivá. A tak český šlechtic Valdštejn, který byl se svým zverbova­

ným pěším plukem v době podpisu libeňského míru teprve u Jih­

lavy, raději zůstal na Moravě.

Praha v době rudolfa ii.


29

co KePler vyčetl Z hvěZd

Několik měsíců po  uzavření libeňského míru si nechal Albrecht

z Valdštejna vypracovat horoskop od císařského hvězdáře a mate­

matika Johanna Keplera. O jeho zprostředkování se zřejmě posta­

ral šlechtic nizozemského původu Gerhard Taxis. Nevíme jistě, zda

se Valdštejn s geniálním astronomem, který pobýval na pražském

dvoře Rudolfa II., tehdy sešel, ale vzhledem k  tomu, jak Kepler

při sestavování horoskopů postupoval, se to zdá pravděpodobné.

Podivínský císař si sice na  učence náramně potrpěl, rád pobýval

v  jejich společnosti, ale jeho kancelář je vyplácela velmi nepravi­

delně a  opožděně. A  tak se i  Keplerovi často nedostávalo peněz

a musel si přivydělávat u šlechticů a bohatých měšťanů. Na sesta­

vení horoskopu by astrologovi mělo stačit přesné datum narození.

Z výpočtu postavení planet a hvězd v čase příchodu dotyčné osoby

na  svět se pak předpovídá její budoucnost. Keplerovi však pouhé

datum narození nestačilo. Ve  snaze po  zvýšení spolehlivosti své

předpovědi se snažil co nejvíce dozvědět o člověku, jehož horoskop

sestavoval. A to zřejmě vyžadovalo i osobní setkání. Samozřejmě je

to jen moje spekulace. Leccos se mohl hvězdář dozvědět od Vald­

štejnových přátel. Nicméně jeho postřehy a předpovědi týkající se

budoucího frýdlantského vévody jsou obdivuhodně trefné.

„Ze seskupení hvězd při Valdštejnově narození vyvodil Kepler závěry

o  bystré a  inteligentní osobnosti s  vysloveně asociálními sklony,“ píše

Josef Janáček. „Jeho klient projevoval neskrývaný odpor ke  všemu

všednímu a naopak velkou touhu po výjimečnosti...Valdštejn byl před


30 Jan Bauer

určen k  pohrdání lidskou konvencí i  křesťanskými zásadami... ,Bude

považován za  samotáře, ba dokonce za  opovrženíhodného netvora,

’psal Kepler, ,bude lakotný, ukrutný k  poddaným, vrtkavý a  svárlivý,

nepozná ani manželskou, ani bratrskou lásku, k  nikomu nenajde bliž

ší vztah...‘ Kepler předpovídal Valdštejnovi, že dojde vysoké hodnosti

a bohatství. Na jedné straně si musel Valdštejn v cestě za kariérou pro

ti sobě popudit mnoho nepřátel, s nimiž bude muset neustále zápasit,

na druhé straně si však mohl získat i oblibu u velkého počtu lidí...“

Postavení hvězd v Keplerově horoskopu

albrechta z valdštejna


31

Îábel valdštejn

Horoskop to tedy nebyl pro Valdštejna právě lichotivý, nicméně mu sliboval slávu, bohatství a  závratnou kariéru. A  to mladého, teprve pětadvacetiletého šlechtice nadchlo do té míry, že ho nosil stále při sobě; stal se pro něj jakýmsi průvodcem v  životě. Stále se k němu vracel a osobně si zaznamenával, jak se předpověď, vy­ čtená z postavení planet a hvězd, kryje se skutečností. Astrologie byla tehdy brána velmi vážně, lidé věřili, že jejich osud předurčují hvězdy. Valdštejn tedy nebyl v  tomto ohledu výjimkou. Nicméně v jeho případě se důvěra v hvězdopravectví stávala až maniakální posedlostí. Nikdy neodkládal zvláštní astrologický amulet a  jeho sluhové museli všude s ním, z jednoho polního ležení do druhého, stěhovat zavazadla s  astronomickými a  astrologickými přístroji. Svůj horoskop si v dalších letech nechával Keplerem dále zpřesňo­ vat a  bezmezně mu důvěřoval. S  trochou nadsázky můžeme říci, že slavný astronom a  také astrolog Albrechta z  Valdštejna svým způsobem vlastně stvořil, respektive vytvořil tu podobu, v níž byl a je frýdlantský vévoda obecně přijímán. Vytvořil „ďábla Valdštej­ na“, který, hnán bezmeznou ctižádostí, byl ochoten jít až na  vr­ chol moci a  slávy, a  to i  s  vědomím rizika, jež ho může strhnout do propasti. Kdo ví, co by stalo, kdyby Valdštejn nepotkal Keplera, kdyby ho už od počátku zastoupil italský astrolog Giovanni Battis­ ta Senni, který byl ve Valdštejnových službách na konci jeho dra­ matického života? Možná by jím vypracovaný horoskop mladého Albrechta tolik nenadchnul, možná by se jím tolik neřídil a počínal by si uvážlivěji.

Ale to je samozřejmě jen hypotetická úvaha. Valdštejnův pozdější blízký přítel a důvěrník Adam Erdman Trčka z Lípy o něm uvedl, že „... všem těm hvězdopravcům tolik věří; hvězdáři že mu toho tolik předpovídají, jak velkým pánem se má státi; že vše se stane, až přijde čas“. Jan Bauer

Jisté je, že Keplerův horoskop se měl už brzy začít naplňovat.

Astrolog totiž chytře předpověděl, že počátkem kariéry mladého

šlechtice bude sňatek s  bohatou vdovou. Ostatně to byla vcelku

logická úvaha. Tak začínali svou životní pouť mnozí mladí kavalíři,

co měli duši cyniků a hluboko do kapsy.

johannes Kepler


33

sňateK s bohatou vdovou

V  květnu 1609 si Valdštejn poznamenal do  svého horoskopu:

„Uzavřel jsem sňatek s  jednou vdovou.“ Tento stručný záznam, jak

trefně poznamenávají Josef Polišenský a Josef Kolmann, „nesvěd

čí o velikém citovém vzplanutí“. A hned dodávají, že tímto sňatkem

„si otevřel cestu ke  splnění svých ctižádostivých plánů a  zároveň ho

na léta zařadil do moravské stavovské společnosti.“ Tou vdovou byla

Lukrécie Nekšová (či Nekšovna) z Landeka, žena asi o rok starší

než Albrecht, jejíž manžel Arkleb z Víckova zemřel 28. října 1608.

Zatímco zesnulý choť byl nepříliš majetný evangelík, Lukrécie

byla hluboce věřící katoličkou a  především dědičkou rozsáhlého

vsetínského a  lukovského panství. Do  jejího dalšího osudu ten­

tokrát zasáhli olomoučtí jezuité, kteří, jak už víme, stáli za Vald­

štejnovou konverzí ke katolicismu. Právě oni utěšovali nečekaně

ovdovělou a ještě mladou ženu a zároveň o ní hovořili jako o bo­

haté katolické nevěstě. Právě oni jí měli za  ženicha vyhlédnout

chudého Albrechta Václava Eusebia, aby si ho ještě více připou­

tali k  sobě. Bylo tomu opravdu tak? Historikové nejsou v  tomto

ohledu jednotní. Podle listů Karla staršího ze Žerotína se Lukrécie

se dobře znala s jeho manželkou a Valdštejnovou sestrou Kateři­

nou Annou. Je tedy velmi pravděpodobné, že se Albrecht se svou

budoucí manželkou seznámil při návštěvě na  žerotínských stat­

cích. Oba byli vlastně vrstevníci, ale nepředpokládejme mezi nimi

vzplanutí jiskry vzájemné náklonnosti. Lukrécie byla za  svého

prvního manžela Arkleba provdána bez lásky a sňatek jistě brala


34 Jan Bauer

jako svou povinnost. A  nejinak tomu určitě bylo i  při její svatbě

s Valdštejnem.

Na  sklonku roku 1608 pobýval Albrecht na  vídeňském dvoře

arci vévody Matyáše. V té době obdržel list jezuitského pátera Víta

Pachty, jímž ho zval do  Olomouce. Patrně mu v  něm naznačil, oč

se jedná, a Valdštejn si připomněl předpověď Keplerova horoskopu

slibující sňatek s bohatou vdovou. Proto se hned vydal na Moravu.

Jezuité věděli, že Albrecht pochází z  velmi starobylého a  uroze­

ného českého rodu, a zároveň dobře odhadli jeho ctižádost a hlad

po  penězích a  majetku, jehož se mu nedostávalo. Jako nedávný

konvertita se jím zdál ideální partií pro bohatou a velmi zbožnou

Lukrécií. Na její názor se nijak neohlíželi. A Valdštejn s chutí chytil

příležitost za pačesy. Rozhodně víc než nevěstiny půvaby ho zají­

malo její bohatství.

Po  svatbě se však kupodivu nestal spolumajitelem manželči­

na majetku. Podle závěti Lukréciina otce Václava Nekeše z  Lan­

deka zůstávala nadále ničím neomezenou paní vsetínského a  lu­

kovského panství, jejichž cena byla odhadována na  zhruba 300

až 400 tisíc zlatých. Platilo to ovšem jen po  dobu jejího života.

Po  její smrti měl celý majetek připadnout rodině jejího prvního

manžela Arkleba, tedy Víckovským. Valdštejn proto s Lukréciinou

podporou zahájil boj proti platnosti závěti jejího otce a skutečně

se mu podařilo uplatit část Arklebových příbuzných a dosáhnout

zneplatnění závěti Václava Nekeše. Už tehdy při tom prokázal mi­

mořádnou prohnanost a  bezohlednost, tedy vlastnosti, kterému

mu pak často pomáhaly v jeho podivuhodné kariéře. Důležitý byl

výsledek, totiž že Lukrécie prohlásila Albrechta za  spolumajitele

všech svých panství, a Valdštejn se tak stal příslušníkem morav­

ských stavů. Měl právo zasedat na  moravském zemském sněmu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist