načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Čurumbum – Jan Krůta

Čurumbum

Elektronická kniha: Čurumbum
Autor: Jan Krůta

Nové vydání příběhu o malém chlapci a skřítkovi Čurumbumovi, kteří společně pátrají po nezbedném původci nepořádku v jejich domě. Příběh i zábavné úkoly jsou určeny dětem předškolního a raného školního věku. Představte si sídliště, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 109
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace (převážně barevné)
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Zdeňka Krejčová
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4280-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nové vydání příběhu o malém chlapci a skřítkovi Čurumbumovi, kteří společně pátrají po nezbedném původci nepořádku v jejich domě. Příběh i zábavné úkoly jsou určeny dětem předškolního a raného školního věku. Představte si sídliště, uprostřed něj vysokánský dům a v něm docela nahoře malého Péťu. Teprve se přistěhoval a z té výšky mu jde hlava kolem. A vnitřek takového domu je jeden velký lunapark! Zvlášť když Péťa ve sklepě objeví podivné stvoření. Je to fešácké strašidlo Čurumbum, a když se spolu ti dva seznámí, Péťa ještě ani netuší, jak důležitého si našel kamaráda. Kdo by mu jinak pomohl zneškodnit toho synka, který řádí po domě a vyvádí jednu neplechu za druhou? Ještě aby ty průšvihy padly na Péťovu hlavu, to tak!

Popis nakladatele

Představte si sídliště, uprostřed něj vysokánský dům a v něm docela nahoře malého Péťu. Teprve se přistěhoval a z té výšky mu jde hlava kolem. A vnitřek takového domu je jeden velký lunapark! Zvlášť když Péťa ve sklepě objeví podivné stvoření. Je to fešácké strašidlo Čurumbum, a když se spolu ti dva seznámí, Péťa ještě ani netuší, jak důležitého si našel kamaráda. Kdo by mu jinak pomohl zneškodnit toho synka, který řádí po domě a vyvádí jednu neplechu za druhou? Ještě aby ty průšvihy padly na Péťovu hlavu, to tak!

Zařazeno v kategoriích
Jan Krůta - další tituly autora:
Krátký řádky -- Písničky bez not Krátký řádky
Jizvy na zip -- Bylo-debilo Jizvy na zip
Doktor Petarda -- aneb ten, který se postaral Doktor Petarda
Sextenze Sextenze
Vyhrávat potichu Vyhrávat potichu
 (e-book)
Vyhrávat potichu Vyhrávat potichu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3


4


5

Jan Krůta

Ilustrovala Zdeňka Krejčová

Albatros


6

© Albatros, 2016

© Jan Krůta, 2016

Illustrations © Zdeňka Krejčová, 2016

ISBN 978-80-00-04280-0

© Albatros, 2016

© Jan Krůta, 2016

Illustrations © Zdeňka Krejčová, 2016

ISBN 978-80-00-0XXXX-X


7

1. KAPITOL A

Bábovkový dům

„A tam nahoře budeme i spát?“ zeptal se Péťa.

Kdopak ho ale slyšel. Maminka stála u velikého žlutého stěhovacího auta a nadskakovala hrůzou, že jim stěhováci otlučou nábytek.

„I čurat?“ zatahal ji za rukáv znovu Péťa. „Z té výšky?“

Maminka k němu překvapeně otočila hlavu, jako by až do této chvíle mluvil nějakou cizí řečí. Teprve teď si jeho slova přeložila do té své řeči, zasmála se a řekla:

„I čurat, i všechno.“

A zase nadskočila, protože se roh sedačky bouchl o podlahu stěhovacího auta.

Tlustí pánové stěhováci chodí s domečky jejich skříní na zádech jako šneci a cpou se s nimi do dveří vysoké a tlusté bábovky.


8

Vysoká a  tlustá šedivá bábovka je dům. Má tisícmilión očí a pár pus. Jedna pusa se otevře a spolkne stěhovacího pána s jejich skříní. A otevře se jedno oko a vykoukne z něho zvědavá paní a otevře se deset očí a zamává deset bílých záclon.

Péťu zabolí za krkem z toho vysokého dívání. Ta rozťápnutá šedivá bábovka je prý jejich dům a oni tam budou jíst dršťkovou polévku a palačinky s čokoládou a budou tam i spát a čurat z té výšky a kolem oken jim budou lítat letadla.


9

2.KAPITOLA

Ráno číslo jedna

Prásk! Něco bouchlo. Možná, že v  tomhle domě takhle končí noc. A něco řeklo:

„Do prčic. “

Péťa pootevřel jedno oko. Nejdřív uviděl plůtek svých řas. Pak se podíval víc do dálky. Aha. Táta se uhodil do kolena o roh police.

Táta je Král. Král s velkým písmenkem na začátku, protože se tak jmenuje. A Král je také Péťa, celým jménem Péťa Král. A  maminka je Renata Králová a tatínek jí říká Rendo. Celým jménem Rendo Králová. Maminka má v bříšku ještě Péťova bráchu.

A  mají ještě babičku Královou a dědu Krále, ale ti bydlí v Křiváčku. A  pak mají také Nika Krále, který je pes velký jako skříň, a bydlí u babičk y.

„Do  prčic,“ opakuje táta už víc potichu. Drží se za koleno a chodí nakřivo.

„Co hudráš, Petře. Vzbudíš Péťu,“ uslyšel hlas maminky. „Počkej,“ řekla šeptem a odhrnula ze sebe deku. Péťa jen tak tak stačil zavřít oči a dělat jako že spí.

Maminka šla tátovi vařit čaj, protože on by v novém bytě stejně zabloudil. A nemohl by nic najít a zase by říkal, že stěhování je jako zemětřesení.


10

A jak Péťa dělal, že spí, přestal to dělat jako. Když se probudil, byl táta v  práci a  maminka stulená k  Péťovi spala jako pes Nik s hlavou na svých packách. Péťa ji levým uchem slyšel pod košilí ťukat srdce a druhým uchem poslouchal dům.

Nikdy si nevšiml, jak se dům ozývá. V  jejich starém nízkém činžáku ho nikdy nenapadlo poslouchat ticho. Až teď. Až dneska.

Ono to nebylo úplné ticho. Spíš skoroticho. A jaké skoroticho! Škroukání, skřípání, tlumené bouchání, šumění. A odevšad. Odzdola, odshora, odvedle.

Péťa se tiše posadil. V první chvíli musel zase přivřít oči. Sluníčko ještě nezačalo pořádně svítit, ale v  pokoji bylo obrovsky bílo. Péťovi se bílá barvička nelíbila. Jednou mu táta přinesl černé papíry a Péťa na ně bíle kreslil sníh. Ale trochu se těch výkresů


11

bál. A jednou, když jeli do Křiváčku k babičce a dědovi, maminka oblékla Péťovi bílé kalhoty. Péťa se v  nich prošel louží a  dostal pořádně vyhubováno. Opravdu nemá rád bílou pastelku. Ale takovéhle bílo v pokoji možná není k zahození.

Kutulú z  rozložené sedačky, na  které se první noc v  novém domově vyspali všichni tři. Vydal se na tichou procházku lesem velikých krabic a pytlů a nábytku vzhůru nohama a skříní s nahatými zády...

Když páni stěhováci včera vynosili s  tátou všechny věci ze žlutého stěhovacího auta, najedli se u nich salámu a vypili z láhví pivo. Pak odjeli a  táta Král a  maminka Králová a  Péťa Král tu zůstali jako na opuštěném ostrově.

Péťa si stoupl k  oknu a  skrz zelenou láhev od  piva se díval široko daleko. Nejdřív jako dalekohledem, ale pramínek zbylého piva mu pokapal tričko a do Péťova nosu přišla protivná vůnička. Jako když táta přijde hodně pozdě a říká, že se to trochu protáhlo. Pak se díval skrz sklíčko opatrně a viděl tisícmilón zelených


12

aut a  zelených hastrmánků se zelenými taškami, kteří se vodili za zelené ruce. A hastrmánci vcházeli do jiných zelených vysokých domů a dveře byly pusy, co hastrmánky jedly.

A zelená byla čím dál tmavší, zapadlé sluníčko bliklo za jedním oknem a za druhým a pak rozsvítila i maminka a řekla: Tak dobrý večer u nás. A byla sváteční a rozložila na sedačce noviny, protože stůl byl zarovnaný skříňkami. Na talíř do vějířků rozprostřela salám a krajíce chleba s máslem a Péťovi nalila do hrníčku mléko.

Táta odešel pro tašku, něco z ní vzal a schoval za záda. Péťa to nevydržel, oběhl v igelitu zabalenou televizi a za tátou uviděl vysokou láhev. Pak láhev stála na stole a maminka měla radost, ale přece jen tátovi povídá: Víš, co jsme si řekli, Petře. A táta Petr řekl, že jen výjimečně. Přece musí nový byt zapít.

A když šel Péťa spát, tatínek s maminkou pili víno a usmívali se, protože měli Péťu rádi.


13

3.KAPITOLA

Jak namalovat pejska

Péťa chodil klikatými kočičími krůčky kolem krabic a nábytku,

zalezl pod stůl jako do psí boudy a vzpomněl si na kamaráda Nika

u  babičky v  Křiváčku. Když od  babičky na  konci léta odjížděli,

říkal mu Nik: Namaluj si mě a budu pořád s tebou. A měl přitom

hnědounké oči jako kloboučky hříbků v  Zádušním lese. Jenže

kde měl teď Péťa najít pastelky? Vylezl zpod stolu a otevřel první

krabici.

„Ahoj, mýdlo,“ řekl Péťa. „Můžu s tebou namalovat pejska?“


14

Ale mýdlo zavrtělo hlavou:

„Se mnou si umyj ruce, Péťo.“

Ale Péťa si nechtěl mýt ruce. Otevřel další krabici a z ní vykoukla pláštěnka.

„Ahoj, pláštěnko. Potřebuju namalovat pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

Ale pláštěnka zavrtěla hlavou a řekla:

„Vím o holínkách a botách na lyže a o bačkorách, abys nemusel chodit bos po studené podlaze.“

Ale Péťa se nechtěl obouvat a podlaha se mu nezdála vůbec studená. Otevřel starý kufr, odkud se na něj vyvalily knihy. Zavonělo to jejich starým bytem a  Péťa se honem zeptal knížky, která se k němu obrátila červeným obrázkem:

„Ahoj, knížko, potřebuju namalovat svého pejska. Nevíš, kde jsou barvičky?“

Ale knížka zavrtěla hlavou:

„Prohlížej si mě, Péťo. Ve  mně najdeš pejsků aspoň deset a všichni hledají jedenáctého, který jim utekl s jitrnicí.“

Péťa už byl docela smutný. Psi v knížkách jsou hezcí. On by si ale namaloval úplně obyčejného chundelatého Nika z Křiváčku, protože v tuhle chvíli si přál aspoň malinkého živého kamaráda.

Ohlédl se po mamince, ale ta spala jako medvěd. Zastavil se u hnědé velikánské tašky. Zoubky zipu jako sepnuté ruce se rozevíraly docela lehce. Péťa si zipem pojezdil sem a tam a napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby měl i pusu na zip a oči na zip. Moc se mu to říkání líbilo, a tak si říkal dál pusunazipočinazip a pak se taška otevřela a byl v ní skoro celý špajz. Navrchu ležela červená lahvička a Péťa se jí zeptal:

„Ahoj, kečupe. Můžu s tebou namalovat pejska?“

A kečup roztáhl pusu, jako by ji měl na zip, a zakýval, až to zarachotilo o další lahvičky. A to Péťa věděl, že kečupem pejsek namalovat půjde. Odšrouboval červené víčko a sedl si pod stůl. Chvíli přemýšlel, kterému prstu se malování podaří nejlíp. Pak namočil v kučupu z rajských jablíček ukazováček a napadlo ho,


15

že ho to už dávno nenapadlo. Vždyť tohle je nejlepší schovka pro

namalovaného pejska z  Křiváčku. Copak si někdo z  dospělých

hrál někdy pod stolem?

Namáčel a maloval zespodu na stolní desku a kečup mu sté

kal po ruce a kapal na zem, ale Péťa ho ze šedivé podlahy utíral

a zase jím maloval, až byl pejsek namalovaný a zamrkal na Péťu.

A  Péťa zamrkal na  něho a  už věděl, že v  tomhle domě nebude

nikdy sám.


16

4.KAPITOLA

Slonice koblihová

Když se Péťa s  maminkou nasnídal, maminka zkusila najít v tom nepořádku něco na oblečení. A měla to skoro hned. Péťa si pak natáhl červené slipy a  maminka růžové, Péťa bílé tílko, maminka zase růžové. Navrch si Péťa oblékl tepláky a  mikinu, a co maminka, to už si Péťa nevšiml, protože si šel hrát na kočku, která v domě všechno proleze.

Maminka má s vybalováním práce až běda a bude ráda, když jí Péťa dá pokoj. Maminčin hlas za Péťou ještě něco posílal, ale Péťa nečekal. Včera mu táta s maminkou řekli tolik věcí, co tady nesmí, že kdyby byl o trochu větší bačkora, myslel by si, že nesmí všechno a může nic. Péťa ale bačkora nebyl.

Když vycházel ze dveří, něco ho napadlo:

„... Ale jak poznám naše dveře?“

Maminka se zamyslela a řekla:

„Na  našich dveřích bude sedět modrý motýl, Péťo. Ale pro jistotu si je nech pootevřené.“

To s motýlem se Péťovi líbilo. Na mámě se Péťovi zamlouvalo, že byla hrací a ani kvůli kečupu na podlaze mu moc nevyhubovala.

Poprvé uviděl nový dům zevnitř. Schodiště hluboko dolů a vysoko nahoru, jiné dveře a před nimi jiné boty a rohožky a zvonky, na které Péťa stejně nedosáhl.

Húúú, přefičel kolem Péti výtah. Do výtahu Péťa sám nesmí. Červené blikátko u výtahových dveří zhaslo. Péťa si roztáhl ukazováčky pusu, až ji měl od ucha k uchu. Hééé, udělal na světýlko. To se v tu ránu rozsvítilo a výtah profičel dolů.


17

Péťa se rozhlédl. Všude bylo ticho. Stoupl si na špičky a zmáčkl

čudlík pod blikátkem. Světýlko se rozsvítilo. Péťa se tak lekl, že

na nic nečekal a dal si klusa do schodů.


18

Zábradlí hladilo do  zdvižené ruky. Každých několik schodů byla zatáčka a zase rovně a zase zatáčka.

Před žlutými dveřmi tam čekaly čtyři velikánské pantofle. Péťu napadlo, že tu možná bydlí slon. Polehounku se přišoural a  zkusil do  jedněch pantoflů zastrčit nohy. Vepředu a  za  patou mu zbývalo místo na tlapky všech psů z Křiváčku. Jenže všichni psi byli teď daleko a Péťa stál ve sloních pantoflích sám.

Najednou se před ním s  rachotem otevřely dveře. Ve  světle dopadajícím sem z místnosti stála paní slonová.

„Nazdár, hádě,“ zahřměla. „Koukám, že chceš mým klukům odjet v lodích.“ Smála se, až se třásla. Byla tlustá jako tři maminky a táta by ji sotva přepral.

„Čí jsi?“ zeptala se, když se vysmála.


19

„Králů,“ vysoukal ze sebe do ticha Péťa a viděl před sebou veliké modré kostky na zástěře obrovské paní.

„Těch ze šestého, jak se včera přistěhovali?“

Péťa zaký val.

Paní slonová se odkolébala do bytu, ale nechala otevřené dveře, ze kterých to vonělo jako u babičky. Za chvíli se přihnala nazpátek s teplou koblihou.

„Tadyhle si vem. Jsi hubený jak prst, člověče,“ zařehtala se zase jako kůň.

A  Péťa cítil v  ruce teplou koblihu. A  když takovou koblihu cítíš v ruce, tak už se nemusí nic říkat.

Tlustá paní zvedla Péťu do vzduchu, vyklepala ho z pantoflů a  zabouchla za  sebou dveře. Škvírkou Péťa ještě zahlédl, jak jí na sporáku prská omastek z pekáče, ve kterém paní Slonice Koblihová smažila pro své sloní děti hromady koblih.

Ta, ze které ukusoval Péťa, měla bílý štráfek uprostřed, zlatou pokličku nad ním i pod ním a zevnitř stříkala při zmáčknuté červená marmeláda. Kousek jí vytsříkl Péťovi na tričko. Péťa tričko olízl jako pes, ale červený flíček vylíznout nešel. Už slyšel, jak bude maminka hudrat: Podívej se, jak zase vypadáš. A to jsem ti ráno dala tričko čisté.

A tak se Péťa raději otočil a vydal se na další průzkum vysokého a hlubokého panelákového království.


20

Ale pozor! Co tohle budou asi jejich dveře! Maminka kolem

jejich kliky uvázala širokou modrou mašli. Péťa chytil motýlka

za uši, popotáhl ho za nohy a byl rád, že si jejich dveře s jinými

nesplete.


21

5. KAPITOLA

Ahoj, Čurumbume

Moc dveří a  moc schodů a  Péťa po  nich letí jako větroplach.

Pravkou se drží zábradlí, levkou upaží a už je letadýlko a krouži

vě po schodech přistává v přízemí.

Ale protože ví, že z  domu sám nesmí, a  protože chce letět

ještě dál, přijde na jednu výhodu. Letadýlko Péťa může totiž létat

i pod zem. A pod zemí byl v paneláku sklep.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.