načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Cukr na nitku - Jaroslava Kadlasová

Cukr na nitku
-15%
sleva

Kniha: Cukr na nitku
Autor:

Laskavé vzpomínání na vaření a jídlo v šedesátých a sedmdesátých letech Ve své knize se autorka vrací do dětství, dob studií a dospívání. Nechá čtenáře nahlédnout do chodu ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2011-11-16
Počet stran: 288
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 276 stran
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
ISBN: 9788072465958
EAN: 9788072465958
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Foodwritingové vzpomínání na vaření a jídlo v českých domácnostech 60. a 70. let 20. století. Ve své knize se autorka vrací do dětství, dob studií a dospívání. Nechá čtenáře nahlédnout do chodu netuctové domácnosti v době normalizace a barvitě zavzpomíná, co ji přivedlo k vaření, celoživotně největšímu koníčku. S milým nadhledem vypráví, jak ji od kolébky ovlivňovaly nezdolné ženy předchozích generací, které si dovedly poradit v každé situaci, a také prozradí, k čemu je dobrý cukr na nitku. Co, jak a z čeho se vařilo, dokládá na 130 autentických dobových receptech.

Popis nakladatele

Laskavé vzpomínání na vaření a jídlo v šedesátých a sedmdesátých letech Ve své knize se autorka vrací do dětství, dob studií a dospívání. Nechá čtenáře nahlédnout do chodu netuctové domácnosti v době normalizace a barvitě zavzpomíná, co ji přivedlo k vaření, celoživotně největšímu koníčku. S milým nadhledem vypráví, jak ji od kolébky ovlivňovaly nezdolné ženy předchozích generací, které si dovedly poradit v každé situaci, a také prozradí, k čemu je dobrý cukr na nitku. Co, jak a z čeho se vařilo, dokládá na 130 autentických dobových receptech, podle nichž si můžete uvařit například „sacher“ z kefíru, bůčkové placky, domácí debrecínku, socialistické špagety po milánsku či tříbarevnou buchtu.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslava Kadlasová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Černé těsto

Koukám na svoje zapatlané ruce, jak s vervou válejí,hnětou a žmoulají kousek bramborového těsta, které už skoro

zčernalo. Klečím u toho na štokrleti, s utěrkou kolem pasu,

rukávy vyhrnuté, copy odhozené dozadu. Můžou mi být tak

tři až čtyři roky. Je to jedna z mých prvních vzpomínek,týkající se vaření.

Přes den sestru a mě hlídala babička s dědečkem, kteří bydleli hned vedle nás.

Naše rodina totiž žila v rozděleném bytě, což bylo takové komunistické řešení bytové krize – komunisté samirozhodli, jak velký prostor kdo k bydlení potřebuje, a do větších bytů nasadili nájemníky. Někdy se daly byty rozdělit ifyzicky, jindy to bylo horší. Ale když to vyšlo, mohl tam bydlet i někdo z rodiny.

V době, kdy se prarodiče do domu nastěhovali, byl byt upraven spojením tří malých bytů, tak bylo snazší ho znovu aspoň částečně oddělit po svatbě mých rodičů. Dostalinejrve jednu místnost, později druhou a vlastní vchod spředsíní, záchodem, ale bez koupelny. Využívali jsme tu ubabičky, do které původně vedly dveře rovnou z naší kuchyně, dříve matčina dětského pokoje. Tento průchod byl v rámci úprav zrušen. V druhé, větší části bytu žili krom prarodičů i strýc a teta, postupně i se svými partnery, než si zajistili

samostatné bydlení.

1.


8

Jaroslava Vilemína Kadlasová

Moje babička chodila vždy v klobouku, někdy trochupodivném, ale nikdy v šátku, jak diktuje dodnes rozšířené klišé.

A její matka, jak vidno v rodinných albech, rovněž. Předkové

pocházeli z úctyhodných měšanských rodin, provozujících

obory jako mlynářství, řeznictví a uzenářství. S takovými

geny se kladný vztah k jídlu dá předpokládat!

Babička se sice pyšnila svou rodinnou školou, ale nadruhou stranu zas neuznávala jakoukoliv malost a úzkoprsost,

k čemuž řadila i otrockou poslušnost k předpisům apravidlům. Přistupovala k nim značně velkoryse, ba ležérně, jak

říkala – s fantazií. Málokdy něco vážila. Nevěřila na jízdní

řády ani na červenou. Zkrátka vaření pojímala tvůrčímzpůsobem. Zkušenosti ze dvou světových válek a padesátých

let k umění improvizace přispěly značným dílem: dovedla

si poradit s nápravou nevydařených jídel i s nahrazováním

chybějících surovin. Drobné nedostatky svých pokrmůvelkoryse přehlížela, na žádnou filigránskou zdobnost apečlivou úpravnost si nepotrpěla – ta byla dobrá tak pro hloupé

ženské bez fantazie, poddajné ženušky, kterým se v skrytu

duše posmívala. To pak jen šibalsky koukla přes brýle aokomentovala pečlivě vypracované cukroví nějakou miloujedovatostí: „To jste snad pekla celou noc, jedno jako druhý!“

Samotné jí záleželo hlavně na chutném výsledku: „Trošku

se mi to připálilo, zapomněla jsem to hlídat. Tak topřehodíme do jinýho kastrólu a nikdo nic nepozná!“ „Ten dort je

trochu ke straně, tady ho podložíme, dáme sem víc polevy...

Chtěla jsem ho mít vysokej a nějak se spadnul. Hlavně že to

bude dobrý, no co, tak se trochu roztejká...“

Dovedla nadělat spoustu zmatku, všichni lítali, to bylo

samé jéžiš – honem, křičelo se, o dramatické chvíle nebyla

nouze. Ale vlastně o nic nešlo, babička se obratem zase

smála, někdy i trochu škodolibě.

Dědeček byl pravý opak, typický cholerický pedant,vysoký, celoživotně štíhlý, milující přesnost a řád. Babička mu

všechno odkejvala, ale nebyla schopna jeho pokyny plnit,

a ani o to neusilovala. Sice se na ni i zlobil, ale ona si z toho

nic nedělala. Když ji kdysi přesvědčil k vedení domácího

účetnictví, o kterém říkala, že k ničemu není, snažila se prý

poctivě zapisovat výdaje. Stejně jí největší částka vyšla na

položku různé – prostě nevěděla, za co peníze utratila,


9

Cukr na nitku

kdy jí nevycházely součty. Prý u toho byly veliké hádky, ale

nakonec babička jen pokrčila rameny a zamumlala: „Vždy

jsem říkala, že to účetnictví je na nic.“ Dědeček usilovalceloživotně o anglický životní styl a bůhví, že na koncipadesátých let k tomu neměl nejvhodnější podmínky! Nicméně svou úroveň si držel, třeba boty měl vždy perfektněvyčištěné a rukavice nosil jen z jelenice.

Ale k černému těstu.

Když už s náma holkama nebylo dopoledne k vydržení,

vzala nás babička do kuchyně. Ta byla malá, provizorně

umístěná v půlce bývalé koupelny. Na mycím stole, ano,

možná také vzpomínáte, takový ten vyklápěcí s hnědým,

notně opotřebovaným umakartem a s ošklivě vykvetlými

a zarezlými pozinkovanými dřezy, které nešly moc dobře

umýt, tak přesně na tom rozložila babička velký vál a nás

usadila na štokrlata po obou stranách, abychom senepošuchovaly. Uvázala nám do pasu utěrky místo zástěry anejdřív jsme jen pozorovaly, jak dělá bramborové těsto.

Oloupané brambory babička pasírovala velkým ručnímlisem na malé žížalky a mně se líbilo, jak z něj rozmačkané

brambory vylézají. Musela jsem si aspoň prstem sáhnout na

ty nakadeřené vlny, tomu nešlo odolat! Když jsem mocpřitlačila, vlny se rozmačkaly. Babička pokračovala: posypathrubou moukou, vajíčko do důlku, sůl, a už to bylo. My konečně

dostaly kousek těsta do ruky a mohly jsme si s ním dělat, co

jsme chtěly. Zaklekly jsme, abychom lépe dosáhly, a už jsme

válely hady a žmoulaly točenice jako z plastelíny. A právě na samém začátku této naší spoluúčasti na vaření se stávalo, že nám těsto najednou v dlaních zcela zčernalo!

„Holky, umyly jste si pořádně ty ruce, jak jsem říkala?

A bez mejdla?“ My horlivě přikyvovaly. V Holešovicích, kde

jsme bydleli, tehdy ještě čadily čtyři elektrárenské komíny

a popílku mezi okny a všude byl pravidelný příděl. A to se

prach utíral snad každý den. Hrávaly jsme si samozřejmě

na zemi, často pod velkým jídelním stolem s trnoží, avymetly jsme všechny koutky. Mytí bez mýdla na to nestačilo.

Těsto se mi taky lepilo na prsty a nepříjemně nasychalo,

takže jsem pak třepala zapatlanýma rukama a nevěděla, jak

se toho nánosu zbavit: babička vzala příborový nůž a nejdřív


10

Jaroslava Vilemína Kadlasová

z natažených dlaní seškrábla, co se dalo. Vím, že jsem na

to hleděla s obavami, ale povedlo se. Pak babička pustila

vodu ve vedlejším umyvadle a těsto se pomalu odmývalo,

ještě lepilo a drhlo, voda byla studená a já hleděla to mytí

rychle skončit. Někdy jsme dostaly těsta ještě jeden kousek,

ale musely jsme už míň patlat, „aby nám taky něco zbylo

k jídlu“. Ty černé hádky se pak v rodině ještě mnohokrát

probíraly!

Pamatuju se, jak poskakujeme a voláme: „Já chcipomáhat!“ „Já chci pomáhat!“ Na to musely být pevné nervy,zaměstnat dvě malé holky přiměřeně a spravedlivě, neb na to

jsme byly velmi citlivé, ba vysazené. Možná o tom babička

ani tolik přemýšlet nemusela a spíš vtipně improvizovala,

však taky svého času vychovala několik mladých služek.

Pomáhání spočívalo v různých věcech. Výroba skořicového

cukru mi připadala úplně zázračná, žasla jsem, jak malé

množství skořice stačí do cukru přidat. Líbilo se mi, jak se

moučkový cukr lžičkou uhlazuje, jak se rozpadají hrudky

a jak postupuje prolínání bílé a hnědé, až je hmotastejnoměrně zabarvená. Hrála jsem si s cukrem ráda, vytvářela

v něm obrácenou lžičkou pěšinky, občas olízla, co vypadlo

z talířku.

V cukru se také obalovaly různé druhy drobného cukroví.

To se do něj zas přisypalo z cukřenky, v které trvale bydlel

vanilkový lusk. Kupovaný vanilínový cukr taky babičkapoužívala, když nic jiného nebylo. Ale nadšená z toho nebyla,

často zdůrazňovala, že je to jen náhražka a taková pravá

vanilka, to je něco docela jiného.

Pomáháním bylo i chystání příborů. Muselo se rozlišovat

mezi obyčejnými bytelnými nerez příbory a několikastříbrnými kousky. Dědečkovu lžíci nikdo jiný používat nesměl.

K vaření se zase bral jen nerez. Několik nožů nebylonerezových, nepoužívaly se proto na kyselé potraviny, ale třeba na

maso. Po umytí se musely důkladně vysušit, aby nerezavěly.

Později jsem příbory i utírala, vytahovala důležité kusy

nádobí z hlubin spodních polic příborníků v jídelně,podávala kus nitě na krájení knedlíků: „Holka, cos mi to dala za

ni, vždy je to stehovka! Ta se hned přetrhne. A vezmi delší

kus, z té velké bílé špulky, černou ne!“

Časem jsem dostávala za úkol něco míchat, strouhat,


11

Cukr na nitku

tlouct sníh. Vždycky mi babička ukázala, jak to mám dělat,

a kontrolovala, zda už to stačí. „Já ti to začnu... držíšvařečku obráceně! Ne tak rychle! Víc odspoda! Dobrý, te tam

přidáme mouku. A zlehka! Jenom nadzvedávat!“

Účastnila jsem se i loupání vařených brambor. Svízelná práce, tu jsem si vážně neoblíbila. Všechno se mi lepilo na prsty i se slupkami, nožík se taky celý upatlal, bylo toprostě hrozné! Brambora na vidličce se rozpadala, když byla horká. Většinou se s loupáním totiž spěchalo, jak už tobabička měla ve zvyku: „Honem!“ Oběd musel být včas kvůli dědečkovi nebo kvůli odpolední rytmice či co nejčasnějšímu odchodu na plovárnu.

Zpětně se mi zdá velmi promyšlené, že jsme se začalyseznamovat s těstem nejlevnějším, a pak byly puštěny i kdalším druhům, buchtám nebo i cukroví. Udivovala mě tajemná přeměna, během níž vzniklo z hromádky sypkých surovin vláčné těsto – na začátku to vždy vypadalo naprostoneuskutečnitelně! Do důlku se vyklepla vejce, k tomu nějaká tekutina podle předpisu, a nožem se začalo kvrdlat těstíčko, ze stran kráteru do něj pomalu padalo víc a víc mouky.Někdy tekutina prorazila hráz a utíkala, musely jsme ji rychle zastavit, zahrnout, zapracovat – vždy už jsem říkala, že to bylo hotové drama! Kdyby se namočilo dřevo válu, těsto by se na něj nalepilo, na to se muselo dávat pozor. Moc jsem si u toho užila! Vaření představovalo dobrodružnou hru a ještě to nebylo jen jako, ale doopravdy! a navíc něco dobrého jako bonus.

Učila jsem se vykrajovat kolečka a jiné tvary: „Pěkněvedle sebe, a nemáme moc odkrojků. Tady ten kraj vynech, vyválím ho znova... To srdíčko si otáčej, pak tam nebudou takový mezery...“ Muselo se úsporně, aby se těsto neválelo zbytečně pořád dokola. Někdy se těsta trhala a lepila, ač váleček i vál babička vydatně podsypávala moukou azapracovala jí víc i do neposlušného těsta. Chtěla jsem taky válet, ale to mi tehdy moc nešlo, je k tomu potřeba víc síly. Babička ukazovala, jak válí zlehka, jak si těsto otáčí, aby bylo všude stejně vysoké, a jak spravuje díry.

Se sestrou jsme nabíraly lžičkou náplně do šátečků ajiného pečiva, spojovaly tvary. Počítaly jsme linecká kolečka


12

Jaroslava Vilemína Kadlasová

s otvorem a plná, aby vyšla do páru. Když se některé spálilo

v troubě, hned se to muselo dopočítat!

Linecká kolečka

250 g hladké mouky

100 g másla

70 g cukru

2 žloutky

Citrónová kůra

Vanilkový cukr

Rybízová marmeláda na spojení

Do mouky nadrobíme máslo, přisypeme cukr, do důlku dáme

žloutky, strouhneme trochu citrónové kůry a začnemenej

prve nožem zpracovávat těsto, až je hladké. Při válení ho

podsypáváme moukou, aby se nelepilo. Vykrajujeme větší

kolečka, plná a s otvorem uprostřed. Pečeme v teplejší

troubě, po vychladnutí slepíme marmeládou a můžeme na

míse pocukrovat.

Během roku jsme pekli cukroví obyčejnější, ne podlekla

sického poměru 1:2:3. Tvary se vykrajovaly větší. Peklo se

často. Babička mívala vždycky nějaké drobné domácícuk

roví uschované v jinak nevyužívané polévkové míse, tato

tiž měla pokličku. Po palačinkách ještě usmažila pár božích

milostí. Taky jsem je v pánvi s tukem obracela, jakmilevy

foukly, a upečené házela do moučkového cukru.

Boží milosti

250 g hladké mouky

1 lžíce moučkového cukru

50 g másla

3 žloutky

2 lžíce rumu nebo bílého vína

4 velké lžíce zakysané smetany

½ lžičky citrónové kůry

Olej na smažení

Moučkový a vanilkový cukr na obalení


13

Cukr na nitku

Na vále do mouky nadrobíme máslo, přidáme cukr a sůl,

citrónovou kůru, do důlku žloutky, smetanu a rum.Zaděláme těsto tuhé jako na nudle a necháme přikrytéodpočinout čtvrt hodiny. Vyválíme na půl cm silný plát a krájíme

tvary – babička dělala malé úzké trojúhelníky aneprokrajovala je. Smažíme v oleji a okapané (osušené na papírové

utěrce) je obalujeme ve vanilkovém nebo skořicovém cukru.

Nejlepší jsou čerstvé.

A když měla babička pozvané své přítelkyně, vždy sidávaly něco sladkého ke kávě, servírované v lepším porcelánu.

Třeba úsporné ořechové půlměsíčky nebo jiné vykrajované

cukroví.

Oříškové půlměsíčky od Toničky

Těsto:

250 g hladké mouky

3 žloutky

120 g tuku

100 g cukru

Ořechová hmota:

Ze 3 bílků sníh

80 g mletých oříšků

80 g strouhanky

Těsto vyválíme a upečeme, na plechu potřeme zavařeninou

a ořechovou hmotou a ještě ¼ hodiny zapečeme. Kulatou formičkou na plechu ještě zatepla odkrajujeme jednotlivé půlměsíčky.

Tonička sloužila u prababičky a po Únoru si musela najít

jinou práci – vařit uměla, tak se šla zeptat hned poblížbývalého působiště na Starém Městě – do Bartolomějské k policii.

Byli s ní spokojení, v 50. letech vypravovala, jak vařilaKurdům a jiným zde cvičeným cizím jednotkám. To ji vždy náhle

odvezli na dva týdny zatemněným autem do výcvikovéhotábora, o ničem nesměla mluvit, ptát se, kde je a pro koho vaří. Znám to jen z vyprávění, pamatuji si ji matně.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist