načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Čtyřicet dnů - Franz Werfel

Čtyřicet dnů
-20%
sleva

Kniha: Čtyřicet dnů
Autor:

Přímým podnětem pro napsání románové epopeje Čtyřicet dnů byla pro autora v roce 1929 návštěva v damašské továrně na koberce, kde pracovaly zmrzačené a hladem sešlé děti ... (celý popis)
Titul nyní (přelom roku) doručujeme za 9 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  448 Kč 358
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5% 86%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 752
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 747 stran
Vydání: Vydání sedmé, v tomto překladu třetí
Spolupracovali: z německého originálu Die vierzig Tage des Musa Dagh ... přeložil a doslovem opatřil Hanuš Karlach
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788074296185
EAN: 9788074296185
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přímým podnětem pro napsání románové epopeje Čtyřicet dnů byla pro autora v roce 1929 návštěva v damašské továrně na koberce, kde pracovaly zmrzačené a hladem sešlé děti arménských uprchlíků. Byly to oběti úděsné genocidy, jíž se na Arménech dopustila turecká armáda takřka na konci první světové války, údajně pro zajištění týlu. Dodnes čtenáře uchvacuje mravní síla příběhu, líčícího hrdinství hloučku špatně vyzbrojených arménských sedláků, kteří dokázali čelit za nepředstavitelných strastí mnohonásobné přesile nepřátel. Jejich vůdce Gabriel Bagratjan, jenž dlouhá léta žil ve Francii šťastně ženat s Francouzkou, aniž si uvědomoval svůj původ, se zpočátku při návštěvě svého rodiště domnívá, že se svému národu odcizil a že se ho netýká, co ho čeká, ale v nejtěžší hodině, kdy jeho lidu hrozí záhuba, najde k němu cestu a vyburcuje v něm vůli k odporu, i když jako tragický hrdina obětuje vše, co je mu drahé. Z rozsáhlého díla Franze Werfela je román Čtyřicet dnů nejznámější a nejslavnější. Již první vydání bylo přijato jednoznačně jako varovné a umělecky přesvědčivé humanistické poselství a jako takový vešel i do dějin literatury 20. století.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Franz Werfel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

Franz

We r fel

ČTYŘICET

DNŮ


Translation & Epilogue © Hanuš Karlach, 2015

ISBN 978-80-7429-618-5


KNIHA PRVNÍ

blíž a blíž


Když už, Pane svatý a věrný,

vykonáš soud a za naši krev

potrestáš ty, kdo bydlí

na zemi?

ZJEVENÍ JANOVO, 6,10


144

se bavili o vojenských záležitostech jak náruživí odborníci. Čavuš

byl přímo bezednou zásobárnou všelijakých drsných historek ataš

kařic, a krasoduch Gabriel jich očividně nikdy neměl dost. A tak se,

jakkoli je to neuvěřitelné, v době, kdy už měsíce probíhaly deportace,

dva Arméni horlivě zabrali do vzpomínání na to, co prožili v turecké

armádě, jako kdyby to byla jejich vlast. Jenže čavuš Nurhan měl dost

početné hejno ještě nedospělých potomků, v nichž se zřejmě ani sám

dost dobře nevyznal. Ostatně se také o tuhle svou líheň téměřnesta

ral. Bývalý krotitel odvedenců s knírem nahánějícím strach byl vůči

oddílu své vlastní krve tupě dobrácký až za hrob; nechal je v klidu

a m íru pustnout. Když bylo po práci a jednotliví mistři jeho podničku

mu donesli klíče od dílen, ani nevešel do svého dětmi se hemžícího

domu, ani nezaklepal na dveře u některého souseda. V jedné ruce

se džbánem vína, v druhé s tureckou pěchotní polnicí, kterou uzmul

kdysi eráru, vkročil do svého meruňkového sadu. Za soumraku pak

začaly rozdírat povětří vesničanům již dobře známé, nejistě vyjící

břeskné zvuky trubky. Zajíkavě a bublavě vřeštěly tu tureckévojen

ské signály jak na nějakém rozjíveném čepobití, jako kdyby čavuš

svolával celé údolí k nástupu, ještě než se rozhostí noc.

Ostatně kvůli školním dětem propukla mezi vesničany taková drobná

kulturně politická váda. Podle osnov, které vydal Miacjal Enkerutiunk

Hajoc, Všeobecné arménské školské sdružení, úřad, do jehožkom

petence spadaly všechny otázky národního školství, měl školní rok

skončit v prvních horkých letních dnech, tedy už v polovině května.

Avšak Ter-Hajkazun, nejvyšší školní činitel v Yoghunluku, znenadání

nařídil, aby se po krátkých osmidenních prázdninách začalo vyučovat

znovu. Kněz takhle rozhodl ze stejných důvodů, z jakých pramenilo

to horlivé pracovní opojení všech obyvatel. Byly to časy předpoto

pou! Blížícímu se rozkladu všeho, co je spořádané, měl postavit

hráz zdvojnásobený pořádek, naprosté bezmocnosti, která se dala

neodvratně očekávat, nejvyšší pravidelnost a kázeň. A nadto právě

v těchto stísněných dnech byl bezuzdný vřískot a bezelstné rámusení

všech těch dětských hejn oddávajících se prázdninám nesnesitelnou

pohromou. Byl by tedy dal knězi každý za pravdu, kdyby se nebyli

učitelé postavili na rozhořčený odpor. Učitelé s HrantemVoskan

janem v čele nechtěli přijít o dovolenou, kterou měli zajištěnou


145

ve smlouvách. Nechávali za sebe mluvit muhtary, varovali rodiče,

že mozečky nebohých mrňat mohou přílišným namáháním v těch

palčivých vedrech přijít k povážlivé úhoně; a nemluva Voskanjan

rozpoutal vůči Ter-Hajkazunovi přímo válečnou výpravu. Nebylo

mu to pranic platné. Kněz byl neoblomný. Dal si zavolat muhtary ze

všech sedmi vesnic a stručným proslovem je přesvědčil. Takže nový

školní rok, léto sem léto tam, začal bezprostředně poté, co skončil

předchozí. Učitelé vyrukovali ještě s jednou zbraní, pokusili sezatáhnout do s poru Gabriela Bagratjana. Šatachjan a Voskanjan se s vážnou

obřadností dostavili do vily. Gabriel však rovnou prohlásil, on že je

bezvýhradně pro to, aby se ve vyučování pokračovalo. Vítá takové

rozhodnutí nejen všeobecně, ale i ve svém vlastním zájmu, protože

se rozhodl poslat do školy k panu Šatachjanovi syna Štěpána, aby se

konečně stýkal s chlapci svého věku a kmene. Učitel Šatachjan se

uklonil a v odpověď přednesl svou nejlepší francouzštinou krátký

projev, v němž postavil do protikladu požadavky moderní hygieny

a požitek z volnosti a přežilou strohost vědy. Když domluvil, setkal

se s Bagratjanovou poněkud užaslou otázkou:

„Proč se mnou vlastně mluvíte francouzsky?“

Habet Šatachjan se dotčeně hájil:

„To jenom kvůli vám, efendi.“

Hrant Voskanjan ho však zlostně rýpl mezi lopatky, jako kdyby mu chtěl říci: Tak vidíš, tou svou ješitností jsi všechno zvrtačil. Nemluva si ovšem veškerou svou nenávist vybil v dlouhémveršovaném pamfletu na Ter-Hajkazuna. Za jedné z nočních schůzek, které vedl Grigor, dal to rýmované láteření přednést; to obstaral Asajan, nitkovitý zpěvák. Hlas učitele Asajana se zachvíval hněvivýmdojetím. Protože druhým povoláním byl regenschori v Ter-Hajkazunově kostele, trpěl pod knězovou nelítostnou vládou ještě víc než ostatní. Bojovná poéma končila těmito výhružnými verši:

Ač i slunce tvá sutana zakryje,

svým paprskem stejně ji probije.

Ježto slunce tu asi mělo být alegorií pro světlo ducha, nebylo zcela zřejmé, proč Ter-Hajkazunova sutana rozšířením vyučování dotyčné světlo zakryje. Grigor nad těmi ctižádostivými výroky svéhoučedníka vrtěl hlavou. Kroužek seděl ozářen světlem měsíce na vršku nad vinicí Heder begu. Lékárník si dal báseň podat. Vůbec si nevšímal hrdiny té satiry. On ostatně vždycky nechával všechno předmětné stranou. S chmurnou lhostejností zvěstoval:

„To nemá hlavu ani patu, Hrante Voskanjane. Básníci, ti žili pouze a jenom v dobách dřívějších...“

Netoliko básníci existovali jenom v dobách dřívějších, takéopravdové činy, války, státníci, hrdinové. Vůbec veškerý svět stál za řeč jenom jako dějiny. Aby ale svého učedníka úplně nepozbavil odvahy, pokynul mu Grigor:

„Nevzdávej se! Ovšem musíš se ještě učit, učiteli!“

Ve stanovený den se Gabriel Bagratjan dostavil do yoghunlucké školy se Štěpánem a s jeho malou společnicí Sato, které se už všechny rány zahojily. Předtím měl s Juliettou drobnou půtku. Má prý o dítě obavy, řekla, dřepět mezi tou nemytou mládeží, a ještě k tomu v nějaké orientální maštali! Přece ani v Paříži neposílali Štěpána do obecné školy, a tam se věru bylo daleko méně co obávat, že snad dostane nějakou nakažlivou chorobu a vši. Gabriel stál na svém. Když se všechno důkladně uváží, nelze takové nějaké nebezpečí vůbec brát vážně, ono je totiž možná až příliš brzy ještě překoná nebezpečí opravdové. Jako otec pokládá za daleko důležitější, že Štěpán teď konečně pozná, co ho vlastně dělá tím, čím je, a to od základu. V jiné situaci a v jiné době by Julietta byla měla pohotově tisíc odpovědí. Teď ale zápas hned vzdala a umlkla. Tuhle mlčenlivou rezignaci sama téměř nechápala. Po tom nočním rozhovoru, v němž z Gabriela promluvilo takové zoufalství, se stalo něco záhadného. Důvěrnost, v jaké oba žili – sklizeň to hodná jejich čtrnáctiletého manželství – vyprchávala stále víc. Kdykoli se teď Julietta v noci probudila, často jí připadalo, že snad ona a spáč po jejím boku nemají žádnouspolečně prožitou minulost. Jejich společně prožitá minulost byla tam

někde daleko v Paříži a v opojně osvětlených evropských městech,

naprosto od nich oddělená, už k nim zhola nepatřící. Co se to jenom

událo? Změnil se Gabriel, nebo ona? Stále ještě se dívala na všechny

ty události, které možná nadejdou, nikoli vážně. Připadalo jí zhola

směšné předpokládat, že ta potopa se před ní, Francouzkou, uctivě

nezastaví. Nejde o nic jiného než přečkat ještě pár týdnů. A potom

zpátky! Všechno, co se za tyhle týdny udá, bude hrou, která je jílhostejná. A tak tedy mlčela, když se Gabriel rozhodl, že Štěpán půjde

do školy . Když si však v nejzazším zákoutí duše náhle uvědomila to


147

vlastní vnitřní hnutí – „Ach, co mi je po tom?“ –, ulekla se apocítila nad sebou, ale daleko více nad Štěpánem jakýsi žal, jaký dosud

nepoznala.

Lze si představit, jak byl chlapec z toho nového uspořádání svého života nadšen. Přiznal se otci, že už se při výuce s hodným panem Avagjanem skoro nedokáže soustředit a upřít svou pozornost na látku. To bude daleko raději, on, pařížský gymnazista, latiník a řečtinář, chodit do arménské vesnické školy. Taková ochota ovšemnepramenila jen z toho, že procvičování s Avagjanem Štěpána nudilo; i v duši měl chlapec zmatek a napětí, zvláště od té doby, co u nich bydlela Iskuhi a Sato. Kvůli Sato už měl Štěpán jednou velkou mrzutost. Chlapec a to škvrně jednou brzy ráno z ničeho nic zmizeli a vrátili se teprve dlouho po obědě. Ježto hrozilo, že Sato se za ten výlet se zlou potáže, vzal Štěpán veškerou vinu rytířsky na sebe a tvrdil, že při procházce po Damlaciku zabloudili. Julietta strašlivě vynadala nejen Avagjanovi, ale i Gabrielovi a zakázala chlapci v budoucnu se Sato i jen promluvit. Tulačka byla z panstva, jakož i z kruhu lidí, kteří se s nimi stýkali, zcela vyobcována, a pokud byla v domě, směla pobývat jen ve své komůrce. Štěpán o to častěji tajněchodíval za Iskuhi; ta už rovněž utekla z postele, ačkoli se ještě úplně neuzdravila. Kdykoli odpočívala na rozkládacím křesle v zahradě, dřepl si jí na zem k nohám. Trápila ho nejedna otázka. Iskuhi musela vyprávět o Zeitunu. Kdykoli se jim ale do toho nachomýtla mamá, okamžitě přestali debatovat, jak spiklenci. Všichni ho k sobě tak přitahují, myslela si Julietta.

Yoghunlucká škola byla v pořádně veliké budově. Měla čtyři třídy; byla to největší škola v celé oblasti Mojžíšovy hory. Jejím vedením pověřil Ter-Hajkazun Habeta Šatachjana. Tenhle učitel na vlastní pěst přičlenil k obecné škole ještě jednu pokračovací třídu, kde vyučoval francouzštinu a dějepis, Voskanjan pak literaturu a krasopis. Ale to mu pořád nestačilo, byl zřízen ještě i večerní běh pro dospělé. Tady rozsvěcoval světlo své světaznalosti dokonce takový učenec jako lékárník Grigor. Přednášel tu o hvězdách, květinách, zvířeně ahorninách, o starých národech, o básnících a mudrcích. Podle svého zvyku však neodděloval jeden předmět od druhého, nýbrž vyprávěl o nich ve fantastické směsici, ten vynalézavý vědecký pohádkář. Své proslovy kořenil tajuplnými slovy a čísly, takže posluchači na něj mžourali namáhajícíma se, leč nechápajícíma očima. Nicméně je

740

AUTOROVA POZNÁMKA NA ZÁVĚR

Toto dílo se v hrubých rysech zrodilo, když autor v březnu roku 1929

pobýval v Damašku. Když viděl v jedné továrně na koberce pracovat

zmrzačené a vyhladovělé uprchlické děti, byl mu ten žalostný pohled

rozhodujícím podnětem, aby říši mrtvých, kam přichází všechno, co

se kdy stalo, vyrval neuvěřitelný osud arménského národa. Knihu

psal od července 1932 do března 1933. V té době, v listopadu 1932,

za přednáškového turné po různých německých městech, vybral si

pátou kapitolu první knihy k veřejnému čtení, přesně v té podobě,

v jaké je tu otištěna; opírá se o historicky doložený rozhovor mezi

Enverem pašou a pastorem Johannem Lepsiem.

Breitenstein na jaře 1933 F. W.

GENOCIDA ARMÉNŮ A FRANZ WERFEL

Duben roku 1915. První světová válka je v plném proudu, a turecká

vládní elita, spojenec Německa, se rozhodla, že zlikviduje„nespolehlivou“ arménskou menšinu ve svém státě; vzdor tomu že tato minorita

byla mimo jiné například páteří turecké ekonomiky. Nejdříve turecká

vláda „anihiluje“ přes 200 příslušníků arménské intelektuální elity,

a pot é začne systematicky ničit ostatní arménské etnikum ve své říši.

Nasadí k tomu cíli armádní, policejní i dobrovolnické jednotky. Ty

konají tak, že jejich „vyřazování arménského obyvatelstva“ si svou

příšerností nijak nezadá s dnešním řáděním takřečeného Islámského

státu. Výsledkem onoho rozsáhlého vraždění je půldruhého milionu

mrtvých a téměř stejně těch, kdo uprchli do okolních zemí Blízkého

východu.

Tam se s mnohými z nich, kdy už je dávno po válce, na jedné ze svých cest shledá rakouský spisovatel pražského původu FranzWerfel. Otřesen zážitkem oněch živořících migrantů rozhodne se oslavit je tak, jak dovede – literárním dílem. Vytvoří román, díky němuž je později v Arménii uctíván téměř jako světec. Ale ještě předtím, kdy už musí tu a onde v Evropě hledat útočiště před nacistickýmnebezečím, pálí jeho díla Hitlerovi poddaní na hranicích v Německu.

Werfel se konce další světové války a nacistické hrůzy sice dočká, ale pouze na necelé tři měsíce. Umírá v srpnu roku 1945 na infarkt. (Máme tedy v tomto roce před sebou tři výročí: sto let od genocidy Arménů, sto dvacet pět let od Werfelova narození v domě naproti pražskému Masarykovu nádraží a sedmdesát let od spisovatelovy smrti v daleké Kalifornii.) Werfel se tedy nedočkal toho, že nedlouho po d ruhé světové válce OSN uzákonilo pojem genocida jako vrcholný zločin. Ze zkušeností právě s z vyhlazováním Arménů. Turecko samozřejmě hlasitě protestovalo; dodnes se zdráhá uznat, že ona akce proti vlastní arménské menšině byla genocidou. Vyčítá tostátům, které ji uznaly, jako Francii, Rakousku, Slovensku, vyhrožuje odvetnými akty Německu, kde o genocidě promluvil v dubnuprezident Gauck, dokonce Vatikánu, kde o arménské genocidě kázal papež František. A perzekvováni jsou i sami turečtí intelektuálové, kteří nahlas genocidu uznávají. Tak má třeba doma kvůli tomu veliké potíže laureát Nobelovy ceny spisovatel Orhan Pamuk.

Přitom děsivost toho, co na Arménech Turci v tom roce 1915

páchali, je tak drtivá, že když v roce 1921 stanul před berlínskýmsoudem arménský student Solomon Teherjan za to, že zastřelil na ulici

někdejšího tureckého ministra vnitra Talaata Beje, iniciátora arealizátora oné genocidy, pod tíhou toho, co on a další líčili o zvěrstvech

Turků, byl soudem osvobozen.

Werfelova vnitřní potřeba oslavit arménský národ (který skutečně

tu a tam kladl Turkům ozbrojený odpor) vycházela u něho i z téměř

geneticky dané spontánní sympatie vůči těm, kdo jsou tak nebo onak

ohroženi, utlačováni, tištěni. Tak se v době kolem mnichovskýchudálostí ve fra ncouzském tisku takto hněvivě vyjádřil na obranu Čechů:

Už týdny je malý český národ vystaven útokům taknelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny dosud

nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím

pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá

vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal, žádá oběť, aby

byla rozumná, a neuvědomuje si svou nesmírnou převahu, jak

morální, tak materiální. Nejen strach z války tu otřásá všemi,

kdo mají v sobě lidskost, a zbavuje evropské demokracie

průbojné odhodlanosti, jaká jediná je s to zachovat mír. Ta

stísňující hra, která nevědomky posiluje útočníka anapadeného dobrými radami víc a více zatlačuje na pokraj propasti,

má ještě jeden důvod. Stále znovu lze na Západě zaslechnout

otázku: „Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejich životnímuproblému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý

národ tak důležitý, aby kvůli jeho existenci byla znovuohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné

bránit nový stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě

neexistoval?“

Jak podobné otázky dokazují, jednou z příčin onohoochromení je to, že Evropa strašlivě málo ví o tomto národě, o tom,

jaký je, jaká je jeho úloha v dějinách, ačkoli v jejímnejniternějším středu žije už bezmála třináct století. Tak naprostý

nedostatek vědomí o důležitém orgánu vlastního těla je hodně

zvláštní. Lidé zhruba vědí, na co mají srdce, plíce, játra nebo

ledviny. Pokud by se však někdo zeptal na přesný účel sleziny

nebo štítné žlázy, asi by to s odpovědí nebylo slavné. Ovšem

lékaři by na pochybách být rozhodně neměli. (...)

Nejde tu vpravdě zdaleka jen o tragický osud Čechů.Prastará kultura Čech, plná mystického ducha a zářivé lidskosti,

prastaré dějiny Čech zmírají pod rukama onoho šklebícího se

„chirurga“ a jeho stejně tak neslavných jako nic netušících

asistentů. Nevědomost nechrání před trestem. To platí jen pro

soukromníka. Politika trest nestihne, pokud zrovna nepadne

do rukou nepřátelského pohlavára. Čechy si bere čert.Puritánští křesťané mu udílejí požehnání. My však hájíme svou

duši; voláme hlasitě: Je to zločin na lidskosti!

(Franz Werfel napsal tyto texty v září 1938 v dočasnéfrancouzské emigraci.)

Nedlouho poté se Franz Werfel na československém zastoupení

ve Francii hlásil do zahraniční armády Československé republiky –

pražský židovský Němec – ; nebyl odveden vzhledem ke své srdeční

vadě, na niž posléze zemřel.

Hanuš Karlach


744

SLOVNÍČEK ARMÉNSKÝCH, ARABSKÝCH

A TURECKÝCH VÝRAZŮ

Abdülhamid II. (tur.) poslední turecký sultán, panoval v letech 1876–1909

Ad dájim Alláh, Alláh dájim! (arab.) Věčný je Bůh, věčný!

Aferin! (tur.) Výborně!

aga (tur.) pán, statkář, velitel oddílu

Akdeniz (tur.) Středozemní moře

Alláh kerím! (tur.) Milostivý Bože!

Astrac im!. (armén.) Můj Bože!

ášik (tur.) lidový pěvec

Azganver Hajuhjaz Engerutjun (armén.) Vlastenecký spolek žen Bari irikun! (armén.) Dobrý večer! Bari lujs! (armén.) Dobrý den, dobré jitro! bedel (tur.) poplatek Ben biraz hastayim (tur.) Jsem trochu nemocen bilir (tur.) ví binbaşi (tur.) velitel oddílu o tisíci mužích, tak asi major

Bi-rázík! (tur.) Při Živiteli! (tj. Při Bohu!)

bolor par (armén.) druh tance

bulgŭr (tur.) kroupy nebo jídlo z vařených krup

Canîm! (tur.) Dušinko!

čaršaf (tur.) přehoz, kterým se turecké ženy zahalovaly na veřejnosti

čavuš (tur.) desátník, policejní strážmistr

čete (tur.) oddíl ozbrojenců, povstalců, milice atp.

četedžiové (tur.) příslušníci takového oddílu dardz par (armén.) druh tance Dašnakcakan (armén.) příslušníci politické strany Dašnakcutjun Dokuz Pinar (tur.) Devět studní dirhem (tur.) platidlo Ečmiadzin, Edžimiacin (armén.) proslulý staroarménský kněžský seminář

efendi (tur.) pán, úředník, vzdělaný člověk

encümen (tur.) shromáždění, spolek společnost

entari (tur.) plášť ermeni milleti (tur.) arménský národ Eski bostan (tur.) Stará zahrada Ferhád al-Kátib (arab.) písař Ferhád feradže (tur.) svrchní oděv žen zahalující je před cizími osobami Goh em! (armén.) Dobře! To jsem rád! hajrik (armén.) tatínek hamam (tur.) lázně hamidiye (tur.) dobrovolná policie sultána Abdülhamida II. hamitčiové (tur.) příslušníci tohoto dobrovolnického sboru han (tur.) bazar nebo zájezdní hostinec hančar (armén.) génius handžár (tur.) meč Hep gitti, hep bitti! (tur.) Je po všem, všechno je totam! hodža (tur.) učitel na náboženské škole Hogud matagh, kez ghurban! (armén.) laskavé oslovení dítěte matkou;

znamená „Všechno ti obětuji“ hükümet (tur.) vláda chalífa, châlífa, kalif (tur.) nástupce proroka Muhammada, hlava všech

muslimů chán (tur.) vládce chinzír káfir (arab., tur. podoba je cansiz kâfir) nevěrecké zvíře inšaat taburu, inşaat taburu (tur.) ženijní oddíl inšalláh (arab.) dá-li Bůh, snad ano irade (tur.) sultánův výnos Ittihad, Ittihad ve Terakki (tur.) „Jednota a pokrok“, politická stranavládnoucí v T urecku od r. 1909 do konce 1. světové války Já razzák, já kerím, já fattáh, já álim! (arab.) Ó Živiteli, štědrý, vševědoucí! kajik, kayik (tur.) malý člun kangni, kagni (tur.) dvoukolový vůz karagöz (tur.) stínové divadlo karma (tur., pův ind.) úhrn zásluh i přestupků, ovlivňujících osud člověka

i v jeho příštích životech

kaymakam (tur.) okresní náčelník

kaymakamlik (tur.) úřadovna kaymakama kaza (tur.) okres, oblast kavas (tur.) posel, kurýr kebáb (tur.) pečeně Kese, kese, sürer yaralarlar (tur.) Podřezávají je a štvou

keyif (tur.) klid, odpočinek

kismet (tur.) osud, úděl

Kismetten ziyade olmaz! (tur.) Nic se nestane, co není předurčeno!

kolagasi, kolağasi (tur.) náčelník policejní stanice

konak (tur.) palác

Kücük hanim! (tur.) Slečno! Mladá paní!

Lá iláha, illá’lláhu (arab.) Není Boha kromě Boha

Lazové – národnostní menšina ve východním Turecku, hovoří jazykem

blízkým gruzínštině

lokum (tur.) doslova „sousto“, druh cukroví

mayis (tur.) květen

Mevlevi (tur.) náboženský dervíšský řád, tzv. Tančící dervíšové

Miacjal Enkerutiunk Hajoc (armén.) Spojené arménské společnosti

molla (h), mullá (h) – tur., arab. – muslimský duchovní

muavin (tur.) pomocník, zástupce náčelníka

muhádžir (tur., pův. urdsky) vystěhovalec, přesídlenec

muhtar (tur.) starosta

mülazim (tur.) nižší důstojník, tak asi poručík

münadi (tur.) ohlašovatel, zvěstovatel

mutasarrif (tur.) náčelník kraje

Naciye sultan (tur.) dcera sultánova

nahiye (tur.) správní jednotka tvořená 3 až 4 vesnicemi

nargile (tur.) vodní dýmka

nisan (tur.) duben

Oglum, bir daha gelmen (armén.) Chlapče, už nepřijdu

okka (tur.) jednotka váhy, asi 1,25 kg

onbaşi (tur.) desátník

pádišáh (tur.) titul sultánův, císař

para (tur.) drobná mince

747

pilav (tur.) jídlo z rýže a z masa, popřípadě z jiných přísad

Sabahlar hayîr olsun! (tur.) Dobré jitro!

sandžak (tur.) kraj

saptieh, zabitiye (tur.) četník

saz (armén.) strunný hudební nástroj

Selám alajki! (tur.) Buď pozdraven!

selâmlik (tur.) místnost v domě nebo v bytě určená pro návštěvy

serail, seray (tur.) palác

seraskeriát (tur.) úřad nejvyššího velitele armády – seraskera

súra (arab.) kapitola z koránu

šalváry (tur.) dlouhé zřasené kalhoty

šejhülislám (tur.) nejvyšší soudce a znalec muslimského práva

šeríat (tur.) islámské právo náboženské

tar (armén.) lidový hudební nástroj

tarbuš, tarbúš (arab.) fez

taríkat (tur.) učení dervíšského řádu

tekke (h) – tur. – shromaždiště členů náboženského řádu

tezkere (tur.) úřední potvrzení, průkaz

tonir (armén.) pec na pečení chleba

türbe (tur.) hrobka, mauzoleum

türbedar (tur.) strážce hrobu

ulemá (tur.) vzdělaní duchovní, náboženská inteligence

Uzun čarši, Uzun çarşi (tur.) Dlouhý bazar

válí (tur.) náčelník provincie

vardapet (armén.) církevní hodnostář

veli (tur.) doslova „přítel“; náboženský titul dervíšský

viláyet (tur.) provincie

Yeni Dünya (tur.) Nový svět

yayli (tur.) bryčka

yüzbaşi, jüzbaşi (tur.) důstojnická hodnost, přibližně kapitán

zikr (tur.) seance dervíšského řádu

Některé výrazy s jistou tradicí transkripce jsou tu ponechány ve vžitém tvaru,

případně přizpůsobené přepisu autorovu.

OBSAH

KNIHA PRVNÍ

blíž a blíž

I. Tezkere 9

II. Konak, Hamam, Selâmlik 24

III. Yoghunlucké osobnosti 40

IV. První událost 63

V. Mezihra bohů 111

VI. Velké sněmování 134

VII. Pohřbívání zvonů 210

KNIHA DRUHÁ

zápas slabých

I. Náš příbytek je horská výše 261

II. Činy chlapců 301

III. Ohňový průvod 364

IV. Kudy chodila Sato 442

KNIHA TŘETÍ

zkáza – spása – zkáza

I. Mezihra bohů 483

II. Jak se Štěpán vydal na cestu a jak se navrátil 5 11

III. Bolest 549

IV. Rozvrat a pokušení 571

V. Oltářní plamen 613

VI. Písmena v mlze 686

VII. Nevysvětlitelnému, což v nás je i nad námi 734

Autorova poznámka na závěr 740

Genocida Arménů a Franz Werfel 741

Slovníček arménských, arabských a tureckých výrazů 744

FRANZ WERFEL ČTYŘICET

DNŮ

EDICE SVĚTOVÁ PRÓZA

Z německého originálu Die Vierzig Tage des Musa Dagh

vydaného nakladatelstvím S. Fischer, Frankfurt (Main)

1965, přeložil a doslovem opatřil Hanuš Karlach

Typografie Vladimír Verner

Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1364. publi kaci

Redakčně zpracovala Blanka Koutská

Od po vědný redaktor Filip Outrata

Vydání sedmé, tohoto překladu třetí. AA 47,23. Stran 752

Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s.

Doporučená cena 448 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-618-5



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist